2. V prachu
Vítej, návštěvníku!
|
|
(Elias)
Ráno vždycky slyším, jak Alan vstává, pokaždé ve stejnou dobu, mohl bych si podle něj řídit hodinky. Já si obvykle pouštím televizi, kde běží nějaký zábavný program, jako reportáž ze sklizně okurek nebo poslední summit EU. Stačí mi, když slyším, že někdo mluví. Signál sem přichází se zpožděním, ale pozná se to jedině na hodinách v rohu obrazovky.
Myšlenky vyřčené v televizi mě postupně probudí k přemýšlení. O práci, o čem jiném. Jsem rád, že jsem tady. S klukama je legrace, se šéfem si rozumím. Práce mne baví, navazuje na závěr mých studií, když jsem se specializoval na extraterrestrické klatráty. Teď, když jsou nejtěžší práce za námi, máme čas i na vylomeniny. Ještě teď se uchechtávám, když si vzpomenu na Herberta, jak letěl.
Dneska Alana ani neslyším, co se děje? Že by zaspal? Včera nám profesor Lidenbrock se svým kamarádem do noci vyprávěli různé historky, z nichž některým se smáli jen oni dva a některým ovšem všichni. Dnes se pojedou podívat na starou základnu z dob prvních výzkumů Japetu. Chtěli vyrazit hned po snídani.
V předsíni slyším Alana, otvírá dveře ke mně do pokoje. „Už jedem. Ty si dneska vybíráš náhradní volno?“
„Možná ještě vstanu. Ptal se po mně někdo?“
„Ani ne. Všichni řešili, jestli jsou Achajové totéž co Řekové.“
Usmívám se. Karlík, přítel profesora Lidenbrocka, je klasický archeolog, jak jsme se už přesvědčili. „Tak dobře pořiďte,“ přeju Alanovi. „A kdybyste potkali Peršany, tak jim pořádně namlaťte.“
Alan odešel a mně se pořád nechce vstávat. To náhradní volno není špatný nápad. Pohlédnu z okna. Je tam pořád tma, tma a mráz. Jako za polární noci, akorát že tady je noc po celý rok. Před týdnem Saturn vystoupil z uzlu své dráhy, prstenec je zase viditelný. Vesmírná gramofonová deska s obrovskou žlutou koulí uprostřed. Z toho obrazu by se dala romantika ždímat po litrech. Romantika a nostalgie. Dohánějí mě vzpomínky.
Do teleportu na Japetus jsem vstupoval se smíšenými pocity. Kdyby tohle zařízení existovalo již před deseti lety, mohl se můj život vyvíjet úplně jinak. Nemusel bych hledat útěchu v neperspektivních vztazích, padat do nich po hlavě a zase od nich utíkat. Jako zrovna teď. Z mé strany není expedice na Japetus nic jiného než další útěk. Útěk před Steffi.
Měli jsme se rádi, ano. Já určitě jsem ji měl rád. Ona... občas se zapomněla s nějakým kamarádem nebo s úplně cizím člověkem a pak mi vykládala o toleranci a že by nás vztah neměl svazovat. Byl jsem tak hloupý, že jsem s tím byl ochoten souhlasit. Než jsem pochopil, že se ta tolerance vztahuje jen na ni. Já když jsem chtěl jít jenom s klukama do hospody, Steffinka se mračila.
Ještě i to bych snad skousnul, než přišla s nápadem, že s jedním svým známým, je to úplný pako, a ještě s dvěma kamarádkami budou zlézat hory Jižní Ameriky. „Neblázni,“ říkal jsem jí. „Co si chceš dokazovat? Nezvládneš to.“
Kňourala, že ji podceňuju. Řekl jsem, že jí nedovolím odjet, ale stejně si sbalila a jela. Samozřejmě ten výlet nezvládl ani jeden z nich, za dva dny byli zpátky doma. A kdo myslíte, že za to mohl?
Pak už jsme se jenom hádali. Napsal jsem jí vzkaz, že letím na Japetus, z bytu jsem si ani nic nevzal a odebral se do vesmírných dálek. Ať si po mně truchlí, nebo ať mě pomlouvá s kamarádkami jako obvykle, je mi to jedno.
Já můžu být tady na Japetu jak dlouho chci, a kdybych měl nějaký pracovní úraz, nemusím se ani vracet. Můj hrob by byl prvním hrobem na Japetu. Za sto let budou chodit kolem turistické výpravy a číst si moje jméno.
Koukám, že to náhradní volno jsem nedomyslel. Nejlepší asi bude vstát, vyhledat společnost šéfa a vrhnout se do pracovního úsilí.
(Herbert)
Naši čtveřici vede de facto starý Lidenbrock. Hupká s Karlem z kamenu na kámen, oba v těžkých skafandrech, jako by jim bylo dvacet. Já s Alanem jdeme za nimi a poctivě se děsíme chvíle, kdy některý z nich brkne a zaletí rovnou do nějakého kráteru.
Abych jim nekřivdil, ono se tu dá pouze hupkat. Místní gravitace nedovolí pořádně se zapřít, chce to zvláštní styl chůze. Dupnout a ve chvíli, kdy podrážka tlačí na podloží maximální silou, zatlačit nohou co nejvíc dozadu. Ale zase ne moc, aby nepodklouzla. Kdo neumí správně dupnout, odrazí se, letí a může jen nešťastně koukat, kam dopadne. Profesor je starý kozák, Karl si metodu velice rychle osvojil. Přesto je nespouštím z očí a představuji si, co udělám, až... Ale nic, co to přivolávat!
Profesor se už dostal do otáček, veškerou zábavu vzal prakticky na sebe.
„To když já byl, mládenci, ve vašich letech...“
„Tak jsme se potkali u eufratských naplavenin. Každý jsme tam kopali to svoje. To si vzpomínám,“ souhlasně pobrukoval Karl.
„No tak když jsem byl o něco málo starší. Ale opravdu jen o malinko. Tak jsem tu založil první základnu. Právě tu, co na ni jdeme. To se ví, dnes bych volil jiné místo. Tenkrát jsem chtěl prokázat spojitost mezi Cassini regio a Ymirem...“
„Ymirem?“ vpadl do řeči Karl. „To byl bájný oboupohlavý norský obr.“
No moc obr to není. Spíš takový malý měsíček. Měl jsem teorii, že trousí po oběžné dráze prach, který Japetus chytá na náběžné straně, a proto že je Cassini Regio tmavé. Jenomže jsem kápnul na něco jiného.
„Bjelke-Lidenbrockův efekt!“ vyrazil ze sebe Alan.
„Přesně tak. Nejdřív jsem objevil kyslíkový pramen a ložisko pod Equator Montes a pak navrhl mechanismus uvolňování kyslíku ze směsi vody a oxidu uhličitého v tekutém jádru Japeta. Kolega Bjelke později model teoreticky rozpracoval a doplnil o účast hydromagnetického dynama...“
Přestal jsem poslouchat. Hydromagnetické dynamo mne vzrušuje asi jako Alana fotbal. Párkrát jsem s ním na to zkusil zavést řeč. S Eliasem to samé. O dynamu toho namelou, ale o míči vědí jen to, že vypadá jako molekula fullerenu.
Došlo mi, že se konverzace stočila jinam. Ke slovu se dostal Karl.
„...Enders to ovšem překládá jinak,“ ujišťoval nás spiklenecky.
|
„My zlatého, mocného hradu jsme stráž,“ sbor věrných, co perští mužové v dál šli, v Hellénů zemi. Samotný král, „náš vládce Xerxes, Dareiův syn...“ |
Aha, pro změnu staré Řecko, chvilka poesie. Zase vypínám a sleduji okolí. Krajina se změnila. Lidenbrockova základna se již dávno vynořila zpoza horizontu, který je tu pro dospělého člověka asi jeden a půl kilometru daleko. Ohlédl jsem se, z naší základny už vykukovaly jen špičky vrtných souprav. Barva terénu pozbyla jiskřivosti. Čím jsme byli hlouběji v prachovém zálivu, který odděloval obě základny, tím přibývalo černé. Teď už jsme šli prakticky pouze prachem.
|
„Jde Artafrenes i Amistres rek,“ mění Karl verš tematicky k procházce, „jde Megabates i Artaspes s ním.“ „Jich nad vojskem moc...“ |
Tak vida je, kluky řecký, taky jsou čtyři. Můj krok se poddává rytmu Karlova přednesu hexametru. Sleduji jeho stopy a přemýšlím, zda tu také zůstanou otisky podrážek tak dlouho jako ty Armstrongovy na Měsíci. Asi ne, prach je tu příliš jemný, nedrží tvar dlouho. Už po chvíli mají otisky oblé hrany. Prach tu teče jako voda. Z počátku se výpravy obávaly do Cassini regio vůbec vstoupit, aby v prachu neuvázly. Je tak jemný, že opravdu skoro teče. Naštěstí se ukázalo, že se prach ukládá miliony let a v tak nízké gravitaci, ve vakuu a při tak nízkých teplotách se docela ochotně vytvářejí prachové krystaly.
|
„Jdou velitelé hustých řad,“ |
No kam on na to chodí! Že ale umí být Karlík sugestivní, Alan už také bezmála pochoduje, starej Lidenbrock se chytil už dávno. Dup levá, odraz, skok. Dup pravá, odraz, skok... Opravdu se jde lépe, když napodobujete ty před sebou. Hezky do rytmu. Dup levá, odraz, skok... Když udělají krok všichni naráz, nemusíte dávat pozor, že tomu před vámi dupnete na patu. Dup pravá, odraz, skok...
Když dupnete, křupnou vám pod nohama jeden dva centimetry ztvrdlého prachu a stojíte na poměrně pevné struktuře. Tenkrát jsem opravdu myslel, že je jenom pevná. Jenomže, ona je také zatraceně tvrdá. Tak tvrdá, že netlumí otřesy. Prostředí jako stvořené pro resonanci. To jsem netušil a nevěděl to ani profesor. Jinak by jistě zavelel něco jako „Zrušit krok“ a prachový krystal pod námi by se nerozkmital. Nejprve jen málo, ale každý další krok mu přidal energii, která v jednu chvíli překročila energii krystalových vazeb a celá ta masa prachu pod námi ztratila pevnost. Kdyby to byl led, řekl bych, že rázem roztál.
Náhle jsem byl v prachu po kolena, za chvíli po stehna. Snad jsem vykřikl, protože profesor s Karlem se zastavili a ohlédli. Alan kousek ode mne na tom nebyl lépe, ale měl štěstí. Oběma rukama objal kus skály. Opravdové ledové skály vyčnívající nad moře prachu.
Došlo mi, že musím udělat něco pro svou záchranu. Snažil jsem se vyprostit, ale s pohybem mne polotekutý prach vtahoval stále hlouběji. Prostoupil mne chlad. Izolace skafandru se činila, ale na přímý kontakt s takovým množstvím zmrzlého prachu nebyla stavěná. Znovu jsem zacloumal nohama, poněkud jsem je snad povytáhl, ale už nestojím, je to spíš pololeh, stále se potápím. Prach mi stoupá k přílbě. Poslední, co vidím, je profesor, jak mi hází lano.
(Alan)
Ucítil jsem otřes, vzápětí se Herbert propadl o čtvrt metru do země. Pocítil jsem, že také kamsi kloužu. Zachvátila mne panika. Zkusil jsem vyskočit, snad narazila noha na oporu, snad jsem nebyl ještě tak hluboko, najednou ležím na okraji kráteru a plazím se pryč. Ohlížím se.
„Herberte!“
Z Herberta vyčnívá už jen kousek skafandru. Panika mne ochromuje, nemohu se ani pohnout. Skafandr se pomalu potápí přílbou napřed. Konečně jsem se vymanil ze strnulosti. Musím mu pomoci.
„Alane!“ zaburácí ve sluchátkách profesor Lidenbrock. Stojí na opačné straně... čeho vlastně, bažiny? prachové pasti? „Opovažte se! Uvíznete také!“
„Musíme ho vytáhnout! Herberte! Herberte, slyšíš mě?“
„Slyším.“
Ulevilo se mi. Celkem neprávem. Dalo se očekávat, že vysílačka bude fungovat. Vrstvy prachu nemohly být tady na okraji tak mocné, aby znemožnily příjem. Jenomže, slyšet se, neznamená být z problémů venku.
„Jsi v pořádku?“
„Nic mi není,“ snažil se o nezúčastněný tón. Vůbec mu to nešlo. „Jen mi je strašná zima.“
„Neboj se, vytáhneme tě,“ sliboval jsem, aniž bych věděl, jak to uděláme.
„Támhle,“ vykřikl Karl a ukázal směrem k malému hrbolku na prachové hladině. „Myslím, že to je noha.“
Ze své strany jsem to viděl lépe. To, co vyčnívalo, byla dokonce podrážka. Chudák Herbert se zřejmě při pokusech vyplavat otočil vzhůru nohama. Díky malé gravitaci na to možná ani nepřišel.
Netuším, co dělat, naštěstí se chopí iniciativy profesor. „Alane, zkuste ho přitáhnout hadicí. Já tam tou svou odsud nedosáhnu. Vidíte.“
Teprve teď si všimnu půl palce tlusté hadice vedoucí od míst, kde se potopil Herbert, až k profesorově ruce. Sundavám z úponu tu svou, dělám narychlo smyčku a házím. Zoufalý pokus. Nohu trefím bez problému, ale je příliš zabořená, není čeho se zachytit. Smyčka klouže zpět.
„Pospěšte si,“ prosí Herbert. Jeho hlas zní slabě a unaveně. „Je mi zima.“
Ve skafandrech bývá většinou problém s odpadním teplem. Je běžné, že se kosmonauti koupou ve vlastním potu. Vesmírné vakuum je nejlepší tepelný izolant. Nikdo nepočítá s potápěním v materiálu vymraženém na sto sedmdesát pod nulou.
„Přijeď si pro mne. Alane, kde vězíš?“ Herbertův hlas zněl úzkostně, evidentně ztrácel pojem o realitě. Za pár minut podchlazení dosáhne hodnoty, ze které není návratu.
Před očima mi běží naše krátké přátelství. Opět se plavíme v metanovém jezírku na deklu od kontejneru, jdeme na hloubku. Kluci se strkají, Elias se smíchem přepadává, mizí pod hladinou a za chvíli se zase vynořuje. Jenomže tady je to jak pozemská bažina. Utopit se dá, vyplavat ne. Herbert by se jistě za chvíli vynořil sám od sebe, nebýt vzájemného tření mezi zrnky prachu.
Prach náhle vyvolá jinou vzpomínku. Školní exkurze do muzea medicíny. Stojíme s Eliasem a profesorkou Cernanovou vedle lůžka vysypaného jemným pískem. Figurína představuje těžce zraněného pacienta, kterého je třeba zafixovat v určité poloze. Sešlápnu pedál, kompresor začne prohánět pískem vzduch. Vnitřní tření mizí, písek připomíná spíš kapalinu, než co jiného. Lehce natočím figurínu do potřebné polohy, vypínám kompresor a z písku je opět pevná hmota. Už vím, jak Herbertovi pomůžu.
„Herberte?“
Ticho.
„Herberte! Herberte, ozvi se... slyšíš!“
Několikrát opakuji výzvu. Po nekonečně dlouhé době se ozve povzdech.
„Herberte!“
„A...no...“ těžce artikuluje.
„Poslouchej, je to důležité, musíš povolit ventil na prsou.“
„Nemám ventil.“
„Máš, schválně si tam sáhni.“
„Hmm... kam?“
„Nahoře na prsou, skoro pod krkem. Je tam taková trubička a vedle ní páčka. Dej si tam ruku.“
„Nemůžu hýbat rukou.“
„Můžeš, tak moc tě ten prach zase nedrží. No tak, jen kousek.“
„Nejde to.“
„Jsi jen ztuhlý zimou.“
„Už mi není zima.“
„Seber síly, prosím tě!“
„Mám to.“
„Nezapomeň na pojistku.“
„Jsem pojištěný.“
Ruka má pohyb naštěstí zažitý. Za chvíli vidím nad prachovou hladinou drobné erupce, neklamný důkaz, že je ventil otevřený. Teď jen, aby to stačilo.
Nenechávám to na náhodě. Narážím hadici na svůj ventil a druhý konec se snažím dostrkat pod Herberta. Desetiletí se snažili chemici na celém světě vyvinout plast, který by nekřehnul při kryogenních teplotách. Teď, když se to konečně povedlo, tak jim spílám. Nemohu zastrčit hadici do prachu, je zoufale měkká. Profesor pochopil, oč se pokouším, a jde na to po svém. Karl ho napodobuje.
„Alane, zahrabte ten konec co nejvíc do prachu a pak hadici trochu natlakujte!“
Dobrý nápad, z našich hadic se stávají tři tyče, zasunujeme, kam jen to lze, a pouštíme ventily naplno. Nic neriskujeme, na cestu do profesorovy základny by nám stačila i ta trocha kyslíku, co by zůstala ve skafandru.
Karl nevydržel napětí jako první. Nerozumí tomu, co se děje, ale vzrušeně ukazuje před sebe. „Funguje to, funguje to. Noha už je venku.“
„Alane, zkuste ho přitáhnout.“
Opět dělám z hadice laso, hážu smyčku, tělo pomalu opouští past. Do očí se mi derou slzy. Už dosáhnu rukou. Profesor s Karlem obíhají bažinu a pomáhají mi.
„Žije?“
Přístroje tvrdí, že ano, na obličeji to vidět není. Podchlazení dosáhlo kritické hodnoty.
Nakládám si Herberta na bedra. I se skafandrem a veškerou výstrojí tu neváží ani tři kila. Ale je neforemný.
„Musí okamžitě do tepla.“ Utíkám k základně. Modlím se, aby prach pod námi udržel nárazy. Jsou krátké, prudké, ve velkých vzdálenostech, krystalová struktura by se neměla rozkmitat. Teď jen, aby to nebyla jen teorie.
Konečně mám prachový záliv za sebou. Zpět půjdeme raději oklikou po pevném ledu. Skládám Herberta na podlahu přechodové komory. Profesor zavírá dveře a napouští vzduch.
(Karl)
Říkám otevřeně, že je musím obdivovat. Toho mladíka i Johana. Jak si tam věděli rady. Já celou dobu jen stál a nevěděl, co dělat. Ani pak, když už bylo jasné, že musíme nějak zahřát toho mládence, jsem přesně nevěděl, co dělat. Takhle to v mé profesi nechodí. Když vykopete starý střep, tak máte jedinou starost, řádně ho označit a zabalit k přepravě. Pak si nad ním můžete lámat hlavu, pustit ho z hlavy a klidně si na něj zase za rok vzpomenout. Teď jsme neměli ani pět minut.
Johanova základna není velká. Jen pracovní stůl, něco na přespání a miniaturní příslušenství. Celé to napájí studenofúzní generátor. Z těch dvou slov neznám ani jedno, ale díky tomu je prý na základně dost elektřiny, takže od té doby, co Johan před desetiletími Japetus opustil, mohla stanice měřit a vysílat na Zem pravidelné informace. A v neposlední řadě také temperovala.
„Alane, sundejte Herbertovi skafandr,“ houknul za sebe, zatím co nastavoval topení na maximum. „Karle, ty mu pomoz... Nebo ne, jdi do koupelny napustit vanu teplou vodou. Já se zatím spojím s Orestem.“
Šel jsem do koupelny. „Johane, voda neteče.“
„To není možné, opouštěl jsem to tu provozuschopné.“
„Třeba zamrzla.“
Johan vešel do koupelny. „Cisterna je součástí stavby, muselo by to tu promrznout celé... Jak já bych si poradil! Pojď.“
Zastavili jsme se u pracovního stolu. „Vytáhni ten box a dones ho do koupelny. Já zatím...“ začal něco mručet, zatímco vytahoval drátěné police z ledničky.
Když jsem box konečně dovlekl, byla vana policemi vyložená. „To bude rošt,“ prohlásil Johan tajemně. Pak otevřel přetlakový ventil na boxu. Ozvalo se zasyčení, ústí ventilu se ojínilo, manometr ve víku klesl na nulu. „Teď tam vysypem tu bednu. Pomoz mi.“
Z bedny se vysypala na drátěné rošty hromada ledu. „To ho zahřeje.“
„Johánku, nepotřebuješ si odpočinout?“
„Teď, blázníš?“
„Já? Kdo tu schovává pod stolem led?“
„Potřebujeme to tu rychle ohřát. Než se rozpálí přímotopy, bude pozdě. Tak zatím zapálím led. Zapni klimatizaci a pusť víc kyslíku, ať se neudusíme.“
„Jeníčku, ty zapálíš led?“
„Nic jiného nám nezbývá.“
„To máš pravdu, já jdu na tu klimatizaci.“ Odcházím s úmyslem podívat se po lékárničce. Jistě tam má nějaká sedativa.
„Sakra, nechce to chytnout!“
Běžím zpátky. Johan se sklání nad vanou plnou ledu, v ruce hořící papír a šmidlá s ním po ledu. „To víš,“ chlácholím ho. „Led je prevít, někdy nechytne a nechytne.“ Zlomil se mi hlas. Zase jsem byl bezradný.
„No konečně.“
Mít teď v ruce to sedativum, píchnu si ho sám. Z ledu vyskočily plamínky, pomalu se množily, aby po chvilce dobyly celý povrch, a když Johan začal rozfoukávat oheň fénem, nesmělé plápolání se změnilo v mohutný hukot. Tak on ten led opravdu zapálil. S Jeníčkem se neztratím. Jeníček umí všechno. Když Jeníček řekne, že zapálí led, tak ho zapálí.
„Tak já jdu na tu klimatizaci.“
„Ale pospěš si. V místní gravitaci je potřeba pořádný průvan, jinak se oheň udusí vlastními zplodinami.“
(Alan)
Když jsem Herberta vytáhl ze skafandru, byl úplně bezvládný. Nejvíc mne děsila jeho teplota. Stáhl jsem z lůžka nějaké pokrývky a snažil se ho zabalit. Pak mi došlo, že to nemůže stačit. Opět jsem mu deku sundal, přitiskl se na něj a začal třít ruce, obličej. Konečně se pohnul.
Profesor něco zapálil v koupelně, za chvíli bylo v buňce horko jako v sauně. Doslova jako v sauně. Na stěnách se srážela vlhkost a stékala na zem. Od výše hlavy se vznášela oblaka páry. Opět jsem z Herberta strhl přikrývky, protože jeho tělesná teplota byla bez diskuse menší než teplota okolí.
„Karle, pomoz Alanovi a přineste Herberta,“ ozvalo se z koupelny.
V žárem pokrouceném plastu vany cosi dohořívalo. Profesor, stále ještě s hasicím přístrojem v pohotovostní poloze, vysvětluje.
„To, Karlíku, nebyl obyčejný led. To byl právě ten klatrát metanu, ze kterého těžíme metan. Molekula metanu uzavřená v klícce z molekul vody. Vypadá jako led, ale při patřičném tlaku je stabilní až do osmnácti stupňů. Měl jsem ho tu, když jsem dělal analýzu vzorků. Není tak kvalitní jako ten ve vrtech, ale podpálit se dá.“
Zasyčení. Poslední hořící kousky propadly roštem do vany a uhasly ve vodě. Profesor zabil dvě mouchy jednou ranou. Pořádně zatopil a z vody, kterou klatrát vyloučil, získal horkou lázeň pro Herberta.
Prý se nemá podchlazení takhle léčit, ale zeptejte se Herberta, jestli mu to vadilo. Za nějakou dobu už sedí na kanapi s horkým čajem v rukou, zachumlaný do dek, ještě se trochu třese, ale náladu už zase našel.
„Nejde mi to do hlavy, to s tou vodou,“ vrtí hlavou profesor.
Karl krčí rameny. „To víš, po tolika letech. To nikde nezůstanou věci na svých místech. Já bych o tom mohl vyprávět... To jednou v údolí Gangy...“
„Jenomže tady se nic neděje, třeba sto let.“
„Když jsme sem dobíhali,“ vkládám se do řeči, „viděl jsem kolem stopy. Možná tady byli dělníci, co usazovali vrtné věže.“
„To by mnohé vysvětlovalo. Připadalo mi, že některé věci jsou jinak, než jsem je tu nechal. Ale je to už opravdu hodně dávno, jistý si nejsem. Prázdnou nádrž bych ale nenechal, na to bych...“
Nedokončil, vyzváněcí tón vysílací stanice ho přerušil. Úplně jsme na ni zapomněli.
„Nemohl jsem se vám dovolat do skafandrů,“ spustil místo ohlášení se Orest, „tak jsem si řekl, že už jste z nich asi venku. Jak to tam vypadá, nejsou problémy?“
Profesor uchopil mikrofon. „No, jak se to vezme...“
Jsem rád, že to vyřídil za mne. Opravdu bych nerad podával hlášení právě o téhle výpravě. Raději jsem začal kontrolovat skafandry.
Herbert se konečně rozehřál a začal přecházet po buňce.
„Vystačí nám kyslík na zpáteční cestu?“
Prohlížím manometry.
„Moc ho tam nezbylo, ale vystačí...“
„Pěkný výhled, úplně jiné, než u nás, vid?“ Herbert stojí u okna a rozhlíží se. Pak přistoupí k oknu blíž a zírá na jedno místo. „Koukej, něco tam svítí.“
„Nějaká jasná hvězda?“
„Ne, je to pod obzorem. Teď to bliká... už ne.“
Koukám a nevidím nic. „Máš tam asi nějaký odraz z místnosti na skle.“
„Jak poznám, jestli je to odraz na skle?“ nedá si pokoj Herbert.
„Musíš se podívat takhle zblízka.“ Ukazuji, že si musí držet ruce kolem obličeje, aby světlo z místnosti nedopadalo na okno.
Napodobuje mě, přitiskne hlavu k oknu. „Jo, svítí. Je to venku, ale nepoznám, jak daleko. Teď to zase bliklo.“
Dívám se z okna stejně jako Herbert, dlaněmi zakrývám prostor mezi oknem a tváří. Světýlko zabliká a je pryč. Nejsem si jistý, jestli se mi to nezdálo. Pozorujeme dál, ale už není vidět nic.
„Co tam máte?“ ptá se Karl.
Herbert vykládá, co viděl, a v tu chvíli si uvědomuji, že prošel nebezpečným podchlazením a možná ještě není úplně v pořádku. Mohly to být jen podrážděné nervy. Mně se na okamžik zdálo, že vidím světýlko, ale možná jsem si to jen vsugeroval. „Nepostupovali jsme jako vědci,“ míním. „Ty ses mě měl zeptat, co vidím, a neovlivňovat mě předem. Takhle nemůžeme vyloučit sugesci.“
Pobaveně se ušklíbne. „Já vím, co jsem viděl. Ty bereš všechno moc vědecky.“
„Ale ty jsi byl před chvílí v bezvědomí. Asi už se nepamatuješ.“
Přemýšlí, co by namítl, a pak to vzdá. „Myslíš, že to byl klam?“
„Je to logičtější.“
(Elias)
Když Alan s Lidenbrockem a ostatními odjeli na starou základnu, dal jsem se intenzivně do práce, jak jsem si předsevzal. Nějaké úkoly jsem dostal od šéfa a pak jsem si umínil, že budu řešit resty. Jenže resty mají tu nevýhodu, že se prostě nedají udělat rychle. Zaberete se do jedné věci a ta začne narůstat před očima. Chtěl jsem konečně přečíst nejnovější článek od Dvoraka a Golla, zdolával jsem krkolomné dlouhatánské věty jako horolezec a začalo mi docházet, že budu muset přepracovat některé pokusy. Pak jsem dohledával další data a srovnával, najednou se blížil večer a nedodělal jsem nic.
Sekl jsem s tím a pocit nespokojenosti se pokouším rozpustit v hudbě. Pustil jsem si horu písniček a stále nenacházím ten pravý klid. Na co myslím? Odkud pramení ten pocit, není úplně nepříjemný... Zářivé světlo. Rudé skály, kámen rozpadající se pod geologickým kladívkem. Před deseti lety jsem byl s Alanem na Marsu. Byla tam taky Lucinka, nemysli na ni, je to dávno.
Tehdy jsem se hodně dozvěděl o projektu Astro-Aqua, který vybírá ledové komety z Kuiperova pásu a dopravuje je na Mars, aby se planeta postupně zavodnila a vytvořily se na ní podmínky pro život.
Vlastně není divu, že si vzpomenu na Lucinku, když se mluví o Astro-Aquě. Její rodiče létali raketoplánem ke kometám a instalovali na ně motory. Její strýček projekt Astro-Aqua vymyslel. Znal jsem ho, proč bych si na něj nevzpomněl.
Ale Lucinko, ty se na mě nemůžeš zlobit, že jsem ti přestal psát. Co jsem ti měl psát? Že chodím do školy a skládám zkoušky? Stejně byly naše e-maily čím dál nudnější.
Kdyby tehdy existoval teleport, mohli jsme se navštěvovat. Neexistoval. Smířil jsem se s tím, že už tě nikdy neuvidím. Tobě určitě taky nechybím. Možná už máš manžela, děti... Není žádný důvod, proč bych na tebe měl myslet.
Jedině že zítra má k nám na Japetus přiletět raketoplán Astro-Aqua 31 a natankovat metan a kyslík. Profesor Lidenbrock bude mít radost, že po dlouhých letech výzkumu klatrátových ložisek začíná komerční využití. Všichni budou ve slavnostní náladě, jen já budu zírat na raketoplán, na nápis Astro-Aqua, a poddávat se vzpomínkám na první lásku.
30.05.2021 13:19