Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

(Lucie)

Na stavu beztíže mi asi nejvíc vadí, že nemůžu nakopnout Josého. A když, tak určitě ne s rozběhem.

„Tak se nezlob, senorito,“ dělá na mne ten svůj obličej. Kdysi mne dojímal, teď mne spíš dopaluje. „Já to dám zase do richtiku.“

„Opovaž se šahat těma zadělanejma prackama na okulár!“

Škoda, že tu není strejda Max. Ten by mu to dokázal velice přesně popsat, jaký ty pracky má. Ale není tu, není. Navigátor Mick ho neseřve, na to mu chybí adrenalin. Je to pohodář, kdyby mu José vyhodil raketoplán do povětří přímo pod zadkem, nejspíš by jen pohoršeně nadzdvihl levé obočí. Takže jsem tu na něj sama, protože Hana ho také neseřve, ačkoli by to z pozice kapitána mohla udělat velice elegantně. Jenomže ona se chová vstřícně. Taky bych se chovala vstřícně, kdybych se před tím jeho zmatkářstvím mohla na půl dne schovat.

„Jsou čistý, utřel jsem si je, když jsem pucoval kultivátor.“

„Cože!...“

Ani nevím, co jsem mu na to řekla. Takhle to jde pořád. Takový byl už ve škole. Všechno ví, všechno zvládne, ale jak dostane něco do ruky...

Škola! Nedovedla jsem si představit, že bych dělala něco jiného než rodiče. Jak ti mě přemlouvali, abych studovala něco jiného, že létání je odříkání a život nanic. Měli mne tenkrát postrašit Josém, to bych si to možná rozmyslela. Ale ne, nerozmyslela. Zavodnit Mars, tomu se upsali rodiče, pro to žil Max.

A já bych měla zůstat stranou? Teď, když se otevřely nové možnosti! Omezené množství pohonných hmot, to je to, co nám bránilo létat pro ledové planetky do Kuiperova pásu. A naše posádka bude první, která zastaví u Saturnu, Hana se vykloní z okýnka a řekne „Plnou!“

Letíme nalehko, paliva máme jen o něco málo víc, než potřebujeme pro přistání na Japetu. Ani posádka ještě není kompletní, tři členové přistoupí taky až na Japetu, přiletí tam teleportem.

Jsem zvědavá, jak to tam vypadá. Základna pod oblohou plnou hvězd, slabý přísvit Saturnu a v něm se třpytí ledové krystaly, skrývající v sobě metan. Mám si vyhledat na netu obrázek, nebo se radši nechám překvapit? Fotka stejně není schopná zachytit ten dojem otevřeného prázdného prostoru.

„Základna Japetus, volá tě raketoplán Doppler, základna Japetus, volá tě raketoplán Doppler a poslouchá.“ Hana mluví do vysílačky.

„Raketoplán Doppler, volá tě základna Japetus, Alan Jones, zdravím. Slyšitelnost dobrá, pět devět, všechno v pořádku, čekáme vás ve dvacet hodin UTC podle domluvy. Počasí vynikající, slunce svítí, těšíme se na vás. Raketoplán Doppler, základna Japetus.“

Hana odpovídá.

Jméno je mi povědomé. Alan Jones, to byl... Vybavuje se mi rozlehlá pláň na Marsu, když jsme čekali, až přistanou moji rodiče. Vyhlíželi jsme je, strejda Max, já a dva kamarádi: Alan a Elias. Byli jsme ještě děti, bylo nám asi... patnáct, to vím přesně. Znali jsme se krátce a kluci pak brzy odletěli zpátky na Zemi. Zdálo se mi, že bez Eliase nemůžu žít. A přece jsem si zvykla, už jsem na něj dlouho nepomyslela. Bylo to před deseti lety, všechno je pryč, tak dávno pryč... ale nezapomenu.

Na Japetu uvidím Alana, budeme vzpomínat.

Našla jsem si Alana na netu, je chemik, moc se nezměnil. Měla jsem ho taky ráda, ale jiným způsobem než Eliase. S Alanem máte pocit, že máte přítele, který vás nikdy nezklame. Věřím, že si budeme hned zase rozumět. Prohlížím si jeho odborný článek, samé grafy a vzorce, tady má fotku z Japetu. Ložisko klatrátů a vedle něj, s geologickým kladívkem v ruce, Elias! Strašně se šklebí jak ředitel zeměkoule, to mu Alan udělal jako vtip, že tuhle fotku zveřejnil. Oni jsou pořád sama legrace.

Ale znamená to, že Elias pracuje taky na Japetu. Mohl by tam být... ne. Co si myslíš, že on tam na tebe čeká?

A kdybych ho potkala, jak spolu budeme mluvit? Ne, mezi námi není všechno v pořádku. Když Elias odletěl na Zemi, ještě jsme si psali, ovšem že čím dál míň, nebylo mi z toho dobře. Zapomínání mě uklidňovalo. Koukala jsem i po jiných klucích, ano.

S Eliasem jsme si slíbili, že až nám bude osmnáct, určitě se znovu sejdeme. Jenomže to už jsem byla zaláskovaná do Franka. Vzdychala jsem po něm celé týdny, než si mě všimnul. Byla jsem do něj zblázněná a on toho uměl rychle využít. Potom mi napsal e-mail, kde kostrbatě vysvětloval, že se k sobě nehodíme a že má rád Melanii.

Byla jsem zoufalá a vlastně jsem mu dodnes neodpustila. Uvnitř se na něj pořád zlobím, a když začnu přemýšlet o nějakém klukovi, ptám se sama sebe, jestli by mě taky opustil jako Frank. Bojím se dalšího zklamání. Možná Elias, jestli se znovu uvidíme...

Nemohla jsem si pomoci, dala jsem se do hledání jeho profilu na internetu. Poblíž Saturnu trvá načítání internetu dost dlouho. Když se stránka objevila, byla na ní velká fotografie Eliase a nějaké dívky pod rozkvetlou třešní. Bílé okvětní lístky a oni se na sebe usmívali. Překlikla jsem do jiného okna. Pak mi to znovu nedalo, nechala jsem načíst několik dalších stránek a našla jsem její jméno: Steffi.

Měla jsem internet hned vypnout. Teď mě sžírá to její jméno a říkám jsi: je hezká? Ano, je, a já nejsem hezká. Za mnou se kluci neohlížejí. Ale já bych nikdy žádné dívce neodlákala kluka, jako ta potvora Melanie. Já taková nejsem. Nikdy.

Eliasi, ty se tak hezky díváš na Steffi, já bych ti nikdy nechtěla způsobit problémy. Buď s ní šťastný.

Opírám si hlavu do dlaní. Hana se mě ptá: „Je ti něco?“ Zavrtím hlavou.

„Kočko, nevíš, kam jsem si uložil ten soubor s dnešními koordináty?“ ptá se José. „Jak jsme se ráno na něj dívali. Teď jsem ho tady měl a je pryč.“

(Herbert)

Od té doby, co jsme se vrátili z Lidenbrockovy základny, se stále nemohu zahřát. Orest měl o mne starost, zkraje mne chtěl hned poslat na Zem na pozorování. Podařilo se mi rozmluvit mu to. Přesuny teleportem jsou příšerně drahé, na to on slyší. Pro mne je ale důležitější, že každý přesun s sebou nese zdravotní riziko, zvlášť u mladého organismu. Více než dva přesuny v krátké době by mi nedovolili. Takže, i kdyby mě nakrásně shledali zdravým a poslali obratem zpět, neměl bych nejméně půl roku šanci vrátit se na Zem. A to si na triko nikdo nevezme. Tím bych na Japetu skončil, protože by si vzali náhradníka.

Elias nahlédl zpátky do kabiny sibirjaka. „Tak zmrzlíku, vystupovat!“

Jeden se tady topí, v mrazu bezmála pojde a už mám přezdívku. Doufám, že se neujme.

„No jo, vždyť už jdu.“

Alan už je také venku a prohlíží si vrtnou věž. Je navlas stejná jako ta na základně, akorát že o sedm kilometrů dál. „Tady by to mělo být jednoduché, jen to ucpem a jedem dom.“

Přiblížila se druhá vlna frakování, tentokrát už pořádného. Tlak ve vrtu klesl, neklamná známka, že je třeba rozšířit praskliny ve stěnách vrtu. Není třeba spěchat, natěžili jsme zatím dost, na naplnění nádrží na raketoplánu víc než dost. Zítra přiletí, zdrží se dva dny a pak teprve to odpálíme. Do té doby máme spoustu času na přípravu.

„Jestli teda nebude překážet zásypka.“

„Myslíš oxid? Ten už vysublimoval, jinak by tam byl jinačí tlak.“

Došli jsme k ovládacímu panelu věže. Proti Zemi je tu výhoda, nic se nemusí zamykat. Není tu nikdo, komu by přišlo vtipné přenastavovat hodnoty. Aktivoval jsem jeřáb.

„Nevím, proč sem musíme jezdit, tohle by šlo dělat i na dálku.“

Jeřáb ve špici věže, určený pro spouštění a vytahování vrtáků, zachytil půlmetrovou kovovou kouli v patě věže a nadzvedl asi o metr.

„No právě kvůli takovýmhle věcem,“ zavrčel jsem, když vychylovací zařízení neusadilo kouli přesně nad otvor. Teoreticky bych si teď mohl hrát s ovladačem a kouli nakonec na své místo dostrkat, když ale všichni tři zatlačíme, bude to podstatně rychleji.

„No a je to,“ povídá po chvíli Elias, když koule zajíždí do vrtu. „Kolik asi váží?“

„Moc ne, kolem tuny.“

Koule se spouští až k vodorovné části vrtu, tam slouží jako zátka. Až vyvoláme výbuch, zajistí, aby tlak působil jen v klatrátové vrstvě.

„Za půl hodiny je tam.“

„To dřív. To by byla sranda, kdyby se neukotvila.“

„Hu, půl dne čoudu, nestraš.“

„Proč tu kouli neudělaj tak těžkou, aby se kotvit nemusela! Bylo by po problémech.“

Počítám z hlavy.

„To by musela být asi padesát tisíc krát těžší. Tahle by vystřelila jak z děla.“

Chvíli mlčíme. Pak se ozve Alan. „Mně to vychází, že by asi desetkrát překročila únikovou rychlost.“

„To by bylo jak v té verneovce... Jestli by tedy kouli nezadržela tahle krycí deska,“ ukázal Elias na bezpečnostní poklop.

„Ani omylem, ten by to vzalo s sebou i s věží. A ještě bys sestřelil Saturn z oblohy.“

Smějeme se, jsem tu rád. Do hospody jsem si chodit nezvykl. Teprve tady, na Japetu, vedu ty pravé chlapské řeči.

(Elias)

Svalil jsem se na postel jako špalek. Celý den práce, to je nejlepší lék na mé brouky. Dopoledne uzavírání Saurona, odpoledne jsme nasazovali odbočku z oxyductu na vrt tady u nás na základně. Uzavírat ho budeme až po odletu raketoplánu, do té doby je třeba ho zapustit kyslíkem. Smísí se se zbytkovým metanem v šachtě. Alan spočítal, kolik kyslíku, jak rychle a jak přesně dlouho pouštět do vrtu, aby vznikla optimální třaskavá směs. Pak teprve vrt zazátkujeme, elektrická jiskra, mírný otřes a můžeme opět těžit.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Už jsem mluvil s Aquou,“ hlásí Alan. „Budou tady zítra ve dvacet jedna našeho času.“

Je to logické, raketa se nemůže zpozdit, přiletí přesně podle plánu. Čeká nás noční služba, jak jsme předpokládali. Obvykle v noci nepracujeme, jenom má někdo pohotovost. Zařízení hlídají automaty. Tma je tady ovšem pořád, ve dne v noci. Tma nebo světlo, říkejte si tomu, jak chcete. Buď je Slunce pod obzorem a svítí Saturn v úplňku, nebo je v novu a zas máme to Slunce. Nebo něco mezi tím. Starý Lidenbrock si ani nevšimne, že kvůli němu ponocujeme.

„Pamatuješ...“ začne Alan.

Ne, neptej se. Prosím tě. Nechci vzpomínat na Mars.

Alan nedopověděl. Známe se dobře, někdy si rozumíme i beze slov.

„Vy mě vlastně zítra nebudete potřebovat?“ napadá mě spásná myšlenka. „Tankování vyřídí Herbert, řečnění obstará Orest, potřásat rukama si s nikým nemusím.“

„Ale bude to událost,“ zarazí se Alan. „Všichni to tady prožívají. Snad se nechceš někam zašít?“

A ty se, Alane, taky těšíš. Neměl bych ti kazit radost. „Ještě uvidím.“

(Alan)

Raketoplán jde na přistání. Profesor Lidenbrock obchází a očička mu jiskří. „Přátelé, blíží se historická chvíle.“ Prohlíží si halu, asi aby zhodnotil, jak na návštěvníky zapůsobí. Za ním se drží Karl s foťákem v ruce a už si cvičně pořizuje snímky.

Blíží se nervózní Orest.

„Půjdeš jim naproti, ne?“ ptá se profesor.

„A družičky budou rozhazovat růžové lístky,“ míní Orest. Profesor s Karlem se na sebe podívají a je vidět, že se jim nápad zamlouvá.

„Ale kde bychom ty růžové lístky vzali?“ zamyslí se profesor. Víc by se mi líbilo, kdyby dokázal zařídit ty družičky. Aspoň na chvíli kdyby přijely teleportem.

„Vždyť jim nikdo nemusí chodit naproti,“ dodává Orest. „Dveře snad najdou, pozdravíme se s nimi tady.“

Profesor se zatváří zklamaně a Orest se na to uvoluje, že vyjde ven a posádku raketoplánu při výstupu přivítá. Je už trochu pozdě zjišťovat, na jaké frekvenci pracují jejich skafandrové vysílačky, ale Orest mává rukou, že to zvládne. Konečně se může obejít i beze slov.

Přichází Herbert, který měl doteď na starost kontakt s raketoplánem, a hlásí, že přistání proběhlo v pořádku.

Šéf jde ven, my ostatní čekáme v hale, jenom Elias chybí. Je zas nějaký rozmrzelý. Normálně už by tady rejdil jako profesor Lidenbrock a těšil se na návštěvu. Ale co s ním nadělám?

Pryč s chmurnými myšlenkami, posádka raketoplánu je tady. Velitelka, dobrý den, Mick, José, a tohle je Lucka! Tiskneme si ruce.

„Kde ses tady vzala?“

„Já létám s Astro-Aquou už dlouho,“ usmívá se. „Teď už potřetí. Věděl jsi, že tady budu? Že ne?“

To teda ne. Ale víš ty, Lucko... „Dojdu pro Eliase. Hned přijde. Je tady někde...“

Zarazila se. „Je tady?“

„Jo, někam se zašil, místo aby vítal hosty.“

„Tak jestli má práci...“

Ale! To bych se na to podíval. Za chvíli už vytahuju Eliase z laboratoře.

„Lucka je tady!“

„Která? Ta...? Neblázni!“

„Lucinka. Teď jsem s ní mluvil. Poznala mě hned. Tebe taky pozná.“

„Počkej, já... ty to nechápeš.“ Elias váhá.

„Ty ji nechceš vidět? Musíš tam jít.“

Povzdechne si. „Tak jdem.“

(Elias)

Vcházíme do haly, podávám si ruce s posádkou raketoplánu. Lucinka je opravdu tady! Nezlobí se, ráda mě vidí. Co ty tady, dlouho jsme se neviděli, co dělá Max, co dělají rodiče... Povídáme si. Oči jí svítí. Je krásná. Vypráví o svých studiích, Alan se jí na něco ptá, já ani pořádně neslyším, jen se na ni dívám.

Oživují se vzpomínky. „Pamatuješ, Alane, na ty poškozené nýty, na Jyriho kosmodrom?“

„Já toho pamatuju,“ usmívá se tajemně Alan.

Koukneme se s Lucinkou na sebe, usmějeme se, je to vtip, ne? Už jsme dospělí, už nemusíme brát vážně dětské lásky. Teď jsme prostě staří známí, něco pamatujeme, škoda slov, život jde dál. Ale Lucinko, ještě pořád bych tě uměl mít rád. Teď to cítím. Nezapomněl jsem. A co ty?

„Jdu se podívat, jestli šéf něco nepotřebuje,“ zvedá se Alan. Chce nás nechat o samotě? Stejně nejsme sami. Kapitánka raketoplánu sedí naproti nám, upíjí kafe a sleduje. Vedle ní sedí tmavovlasý mladík, jméno už jsem samozřejmě zapomněl, a zírá na mě dost drze.

„Nechceš si trochu popovídat?“ ptám se tiše Lucinky. „Můžeme jít tady vedle, ke mně.“

Kývne a jde se mnou. Vedu ji ke mně do pokoje, je to kousek.

„Tak takhle tady žijeme.“

„Máte to tady o něco lepší... než v raketě,“ říká trochu ztěžka. Má trému a já taky. Váhavě si sedá ke mně na postel.

„Dlouho jsme se neviděli,“ říkám, větší hloupost mě nemohla napadnout. Co bych měl říct? Chtěl bych se jí zeptat, jestli někoho má, ale bojím se, že by to znělo strašně trapně. Cokoli řeknu, bude se tady rozléhat jako ozvěna.

Možná je lepší vůbec nemluvit. Obejmout. Políbit. Lucinko moje!

Vytrhla se mi. Utíká, už je v předsíni.

Běžím za ní. „Lucinko, já jsem to tak nemyslel!“

„Ne, Eli, já nechci,“ podívá se na mě. „To nejde.“

„Ale já jsem nechtěl...“ vidím, že mi nevěří. „Udělal jsem chybu.“

„Ne, já jsem udělala chybu,“ šeptá. „Půjdeme tam.“

Jde zpátky do haly a já s ní. Co si o mně myslí? Vždyť jsme spolu chodili a nikdy jsem si nic nedovolil, skoro nic... ale to nám bylo patnáct.

V hale pořád sedí kapitánka, měří si mě přísně a úplně nepokrytě se dívá na hodinky.

(Lucie)

Já jsem tak hloupá! Co jsem si myslela? Elias říkal, že si popovídáme a já jsem snad měla zatmění mysli, že jsem mu uvěřila. Ty naivko, on ti snad řekne naplno, o co mu jde? Je tady sám, bez přítelkyně, to se samo sebou rozumí, co mu chybí.

Já nejsem taková, že na mě někdo kývne a jdu... opravdu ne. I když Hana si teď asi o mně myslí něco jiného. Uhýbám očima, abych se na ni nemusela dívat.

„Nechceš kafe?“ ptá se Elias.

„Ne,“ říkám, ani nevím proč. Celkem bych si kafe dala, hodně sladké.

Sedl si vedle mě, nic neříká.

„Eli? Já bych přece jenom to kafe...“

Jde pro něj a přidá mi hromadu cukrů.

Eli, jsi hodný. Já se na tebe nezlobím. Nerozuměli jsme si. Ty máš svou představu a já mám svou představu. Já bych nemohla tady s tebou a pak odjet a myslet na tebe. Představovat si, jak žiješ s jinou a máte se rádi. To by mě ničilo.

Ne, ty nejsi můj, nepatříme si. Rozloučíme se, ty odletíš za Steffi a já budu zase bloudit a hledat.

Přechodová komora zapípá, do haly vchází Mick, José, Alan a další lidé ze stanice. Mick hlásí Haně, že je všechno připraveno na zítřejší tankování. Ostatní se shromažďují kolem nás, sedají si, povídá se.

Občas se podívám na Eliase. Je mi strašně smutno. Nejradši bych si zalezla do svého spacáku v raketoplánu a tesknila. Budeme tady sedět dlouho? Ne, Hana vstává a děkuje za milé přijetí. Profesor Lidenbrock bystře reaguje, že máme jistě všeho dost a uvidíme se zítra.

Jsem Haně vděčná. Loučíme se s posádkou stanice. Alan mi přeje dobrou noc na Japetu.

„Všechno v pořádku?“ ptá se Elias.

Kývnu. „Dobrou noc.“ Budu na tebe myslet.

(Alan)

Ráno jsme s Eliasem seděli nad snídaní. Z okna bylo vidět raketoplán, zatím nikdo nevyšel ven. Dovedu si představit, že dospávají. Let je stresující, i když se nic neděje. Neustálý pocit zodpovědnosti vám nedá úplně odpočinout. Teď mají chvíli klid.

„Tak co?“ snažím se něco vyzvědět na Eliasovi.

„Jak co?“ mračí se.

„Co Lucka?“ odvážím se zeptat. Ne že bych se chtěl míchat do cizích záležitostí, ale bylo by hezké, kdyby se zase sblížili. Vsadím se, že by byl Elias hned veselejší.

„Asi jsme se trochu nepohodli,“ zahučí. „Já nevím.“

Sedíme mlčky. Neměl bych se na nic vyptávat, protože mu stejně nedovedu poradit. S žádnou dívkou jsem nikdy nechodil, když nepočítám pár omylů, na které vůbec nechci vzpomínat. Ale divím se, že Lucka... vždyť včera úplně zářila, když jsme se po letech znovu sešli.

„Třeba se ještě usmíříte,“ nadhodím. Tankování má trvat dneska celý den a zítra až do odpoledne. Ještě je čas.

„My jsme se tak úplně nepohádali,“ souká ze sebe Elias, „ale ona mě asi nechce.“

„A proč ne?“

„Prosím tě, neptej se tak hloupě. Copak se ženských můžeš ptát proč? S nima není žádná diskuse.“

Neodvažuji se nic namítnout. Asi má pravdu. Vzpomínám si, jak mě kdysi odmítla spolužačka Jessika, taky jsem nevěděl proč a dodnes nevím.

Ze zamyšlení nás probere až Orest. „Dobré ránko, tak jsem včera koukal, že se znáte.“

Vypravuji mu několika větami, že jsme s Eliasem ještě na střední byli na školním výletě na Marsu a seznámili jsme se tam s Luckou. Chodili jsme na geologické výpravy a tím se vlastně Elias dostal ke geologii.

„Tak na výpravy?“ zubí se Orest. „Víte co? Jestli chcete, můžete si vyjet. Byla by od nás slušnost trochu to tady návštěvě ukázat. Vemte si sibirjaka, tam se vás víc vejde, a mohli byste vzít taky otce s Karlem.“

„Že bychom se jich zeptali...“

„No, zeptejte se, jestli by chtěli jet. Já s Herbertem zůstaneme tady u tankování, z raketoplánu asi taky někdo, a vy ostatní si můžete udělat výlet. Třeba ke kyslíkovému vrtu.“

Chápu, že ten přátelský návrh ve skutečnosti znamená: seberte se a jeďte. Elias taky chápe a souhlasně tedy přikývneme.

(Alan)

Profesor Lidenbrock s Karlem už čekají připraveni u raketoplánu, Elias přiváží sibirjaka. Pojede s námi Lucka a její kolega José. Konečně vylézají po schůdcích ven.

„Pozor, jsem hned za tebou, kočičko,“ říká José. Hm, kočičko? Jestlipak to slyší Elias? Určitě slyší, protože všichni máme vysílačky na stejné frekvenci. Nedává ovšem nic najevo.

Nasedáme do auta, vyrážíme na jiskřící ledovou pláň rámovanou v dálce mírnými vlnami vrchů.

„Dneska už se tu zabloudit nedá,“ jásá profesor. Sedí mezi mnou a Karlem na zadním sedadle sibirjaka a užíváme posledních okamžiků volného dýchání v klimatizované kabině. Přede mnou Elias u volantu, José u druhého okna, Lucka uprostřed. „To když jsem se tu potuloval před dvaceti lety, museli jsme dávat hodně velký pozor, abychom se někde neztratili. Tady to ještě jde, ale až dojedeme blíž k horám... však uvidíte. Dneska stačí, když se budete držet oxyductu,“ ukázal ven na kyslíkové potrubí, „a vždycky někam dojdete.“

„A nebojíte se nějaké otravy?“ stará se Karl. „Kdo vám zaručí, že se do kyslíku nedostane nějaký jiný plyn!“

„Vzduch na dýchání si vozíme ze Země. Kyslík tu těžíme jako okysličovadlo paliva do raketoplánu...“

Návštěva zdvořile přikyvuje. Profesor se pouští do dalších výkladů, a protože hosté poslouchají, jako by rozuměli, dal se do výkladu hydromagnetického dynama a konvekce kyslíku do vyšších geologických vrstev.

„Konvekce, to je vlastně pečení,“ uvažuje José. „Víš, jak jsou v kuchyních konvektomaty a pečou se v nich třeba kuřata nebo croissanty.“

„Konvekce je proudění hmoty v důsledku teplotních rozdílů,“ vysvětluji. „Ohřátá hmota má menší hustotu a vystupuje vzhůru. Chladná zase klesá dolů.“

„Někdy zase horká hmota klesá dolů,“ míní José. „Třeba zemské jádro je pořádně žhavé.“

Auto sebou trhne, jak projedeme rigolem. Elias nestačil strhnout řízení a ani se mu nedivím.

„Jejda, to byla díra. Abych si nemusel kupovat nové zuby,“ vtipkuje Karl.

„Chtělo by to vyspravit silnici,“ mudruje José. „Nedalo by se pak zpátky jet jinady?“

Lucka se zasměje. Jenom já a ona slyšíme, co si Elias vrčí pod vousy. „Nebo tě pošleme oxyductem, v něm to nedrncá.“

Vyjeli jsme na terénní vlnu a otevřela se před námi nová scenérie. Elias zastavil, aby mohli pohled vychutnat všichni. Jel jsem tudy již mnohokrát, přesto mi obraz pokaždé spolehlivě vyrazí dech. Ostatní na tom nebyli jinak.

Rovníkové pohoří je samozřejmě vidět i ze základny, nicméně tam ho vnímáte spíš jako zvednutý obzor. Nemůže vypadat jinak, obepíná třetinu Japeta, žádný začátek ani konec. Jenomže, když pak popojedete nějakých dvacet kilometrů blíž a vidíte tu hrůzu od úpatí po třináct kilometrů vysoké vrcholky... To všechno z ledu, většinou špinavého, ale místy přece jen připomínajícího křišťál.

„Támhle to končí,“ vytrhl nás ze zasnění José. Je to vážně blbec.

„Ano, to je zjevné,“ povzdechl si Elias, opět sešlápl akcelerátor a rozjel se k místům, kde oxyduct mizel v terénu.

„Když jsem tohle místo tenkrát objevil,“ začal profesor, tentokrát už do vysílačky zabudované ve skafandru, „tak tu byla jenom prasklina. Ovšem ne ledasjaká. Pojďte, ukážu vám to.“

Sibirjak jsme nechali zaparkovaný u domku s kompresorem pumpujícím kyslík do potrubí a poslušně řečníka následovali. Přešli jsme krátkou, na zdejší poměry relativně hladkou planinu a zastavili se u ledové stěny. Ledové? Při místních teplotách se i led chová jako obyčejný kámen. Akorát, že je lesklý, světlý, někdy až bílý nebo zcela čirý, podle množství příměsí.

„Vidíte tuhle prasklinku? Takhle vypadala, akorát, že mnohem větší a měla jiný tvar. Ale,“ profesor zvedl důležitě prst, „jedno měly společné. Unikal z nich nějaký plyn,...“

„Kyslík!“ vpadl José snaživě do řeči.

„...to poznáte podle zastrug,“ nenechal se profesor vyrušit. „Vidíte ty zvednuté ledové okraje? Led není tak tvrdý, jak se zdá. Pomalinku teče. A to nejen proto, že je kyslíkový pramen teplejší než okolí. Jak kyslík uniká, vytlačuje okraje praskliny, strhává s sebou molekuly vody, které zase přimrzají kousek dál a tvoří takovéhle krásné útvary.“

Pomalu jsme se rozešli po okolí a prohlíželi ledové kreace. Miliony let, po mikroskopických částečkách led rostl, tvořil desky, trubice, někdy celé útvary ne nepodobné sopečným kráterům. S Eliasem a dělníky jsme tu před půl rokem větší praskliny zalévali vodou. Okamžitě mrzla a tvořila spolehlivou zátku bránící nechtěným únikům suroviny. Znali jsme to tu tedy podrobně a mohli ukazovat vše, co za ukázání stálo.

Profesor s Karlem se zdrželi u jedné zastrugy, na které profesor demonstroval jakýsi úžasný fenomén. Elias zamířil k opačnému konci skalní stěny. Pochopil jsem, kam míří.

„José,“ zavolal jsem na nejmladšího člena naší skupiny. „Tohle je zajímavý úkaz. Pojď se podívat, co se stane, když foukají dvě praskliny proti sobě.“

José se nerozhodně ohlédl po odcházejícím Eliasovi a Lucce. Pak neodolal zvědavosti a přihupkal. „Vidíš, tahle zastruga vypadá skoro jako trubička, podle délky bych odhadl její stáří na několik...“

„Jéje!“ plácl se náhle Lidenbrock do hlavy. „Karlíčku, vždyť já bych málem zapomněl na to nejzajímavější! Ještě že si Elias vzpomněl. Pospěšmež za ním!“

„Vlastně, tady na té zastruze to není tak dobře vidět,“ omlouvám se Josému. „Ukážu ti to jinde, jdem se podívat na vločku.“

Když jsme dohnali Eliase a Lucku, stáli už na pokraji menšího kráteru.

„Vidíš, Karlíčku,“ profesor se rychlou chůzí poněkud zadýchal, „tohle není kráter. Je to vlastně obří kyslíková bublina v ledu, které se propadl strop.“

Karl zjevně moc neposlouchal. Stejně jako Lucka a teď i José, stál u okraje a díval se do černé propasti protnuté sloupcem Saturnova světla. Středem pozornosti se stalo dno, na které se po celé věky pomalu snášely, nerušeny větrem, světlem a téměř ani gravitací, molekuly vody. Molekula po molekule vyvržené z kyslíkových pramínků občas zabloudily do propasti a usazovaly se do míst určených molekulárními silami. Bůh ví, a možná také profesor Lidenbrock, kolik eonů trvalo, než tu vyrostla obří třírozměrná sněhová vločka. I fyzikou nezasažený Karl zmlkl a obdivoval se, ani ne tak velikosti, jako spíš bezchybnosti celé fraktální konstrukce.

„Ať tam, Lucinko, nespadneš,“ uchopil José Lucku něžně kolem pasu a odtáhl dál od okraje.

Lucie se ohlédla po Eliasovi, jejich pohledy se krátce setkaly. Zklamaný a nekonečně smutný Eliasův. A Lucčin, který říkal „Ale tak to není!“

„Neboj, já nikam nespadnu! Já ne, já určitě ne!“

José se zatvářil udiveně. „No to víš, měl jsem strach...“

„A z čeho to vlastně je,“ ukázal Karl na vločku. „vypadá jak ze skla.“

Profesor se jen usmál, došlo mu, že Karl jen odvádí řeč, aby zabránil schylující se hádce. Ukázal na zdvihající se ledový masiv. „Tam nahoře je taková plošina, je z ní moc pěkný výhled. Můžeme se tam jít podívat.“

Lézt nahoru po ledu není žádná legrace, není se kde zachytit, povyskočíme, zase spadneme nazpět, ne-li hlouběji. Zanedlouho se profesor Lidenbrock s Karlem začnou domlouvat, že nemusí dojít až na plošinu.

„Mládeži, my se budeme kochat výhledem už tady,“ pravil profesor, když stanul na rovnějším místě.

Zahleděl jsem se do dálky, směrem ke Cassini Regio. Něco upoutalo moji pozornost, podíval jsem se pečlivěji. Je to odlesk? Kousek pod obzorem na černém pozadí jako by se pohybovalo světlo.

„Eliasi, vidíš tamhle?“ ukazuji.

„To jsou normálně ufoni,“ podivuje se.

Všichni se snaží zahlédnout, o čem mluvíme.

„Já vidím...“ ozve se Lucka.

„Vy asi máte lepší oči,“ soudí profesor. Kouká ovšem trochu jinam než my.

„Jako létající talíř?“ ptá se José. „Kde ho vidíte?“

Ukazuji mu kde, ale za pár vteřin světlo mizí.

„A byl to opravdu talíř?“ ptá se José.

Vysvětlujeme, co jsme viděli. Jenom světlo, jak se pohybuje. Vypadalo jako auto, míní Lucka. Ale nikdo jiný na Japetu není, kdo by mohl jet autem. Všichni ostatní jsou na stanici u tankování. A obyčejný odlesk od ledu by se nehýbal.

„Já jsem tady znával jednoho ufona,“ nasazuje profesor Lidenbrock dědečkovský tón. „Bydlel v jedné noře a občas jsem mu nosil sušenky.“

Na to se rozpřádá debata o ufonech. Poslouchám a občas se rozhlížím po krajině. Najednou mi dochází, že v sobě cítím strach. Vzpomněl jsem si na světýlka, která jsme viděli s Herbertem na staré stanici. Někdo tu je, nebo něco tu je.

(Elias)

Nedělal jsem si iluze, že by měl Orest opravdu tolik práce, že by s námi opravdu nemohl jet na prohlídku pramene. Šlo samozřejmě o výmluvu, tak jsem se ani nedivil, že jsem ho nenašel v provozu. Vlastně jsem ho tam ani nehledal a zašel k němu do kanceláře rovnou. Asi si odpočinul, přivítal mne s úsměvem.

„Tak jaký byl výlet?“

„Ale jo, všechno jsme ukázali, nikdo nikam nespadl, kompresor v pořádku. Zevrubnou revizi jsem nedělal, ale žádný zjevný problém tam není.“

„Ok, ok...“ Orest zvážněl. „A co ti... no víš, ti dva...“

„Jako Karl s tvým tátou? Co by mělo být! Nikam nespadli, jestli myslíš tohle. Jinak s nimi byla zábava. Táta zaopatřil geologickou osvětu, Karl měl průpovídky... ale docela vtipné,“ dodal jsem honem, když Orest náhle znervózněl.

„Tak jo. Jinak nic?“

„Ne tak zcela. Viděli jsme zase nějaká světla v Cassini Regio.“

„Jaký zase!“ vyprskl Orest. „snad jsme se domluvili, že to Herbertovo hlášení byl přelud z předrážděných nervů. Stále byl ještě podchlazený, pak to vypětí, není se co divit. Ostatně, Alan tam byl taky a nic neviděl.“

„Nebral bych to na lehkou váhu, byla tu dříve i hlášení montérů...“

„To byly přece plané poplachy. Nakonec jsme zjistili, že šlo o scintilace...“

„Ale scintilace! Jednak jsme nezkoumali všechna hlášení, za druhé je teď slunce pod obzorem a Saturn je příliš plošný zdroj, než aby vyvolal takové odlesky, a hlavně, Oreste, hlavně se ty odlesky pohybovaly!“

Oba jsme se odmlčeli. Orest vstal a začal přecházet po kanceláři. Moc toho nenachodil, v japetovských podmínkách není ani šéfovská kancelář moc velká. Nakonec se zastavil u okna.

„Jsi si jistý?“

„Oreste!“

„No jo, no jo... Kdo to všechno ví?“

„Všichni, kdo tam byli. Opravdu jsme to ale viděli jenom já s Alanem a Lucka. Proč je to důležité?“

„Nechci teď řešit nic jiného než tankování raketoplánu. Nesmíme se rozptylovat ničím jiným.“

„Tak to necháš plavat?“

„To jsem neřekl. Až zítra odletí, projdeme záznamy z provozních kamer. Třeba něco zachytily.“

„To bude trvat roky.“

„Zaměříme se na časy, kdy byly od montérů hlášeny scintilace. Třeba se na některých kamerách něco zachytilo.“

„Tak zítra?“

„Tak zítra!“

Errata:

30.05.2021 13:19