Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

(Orest)

Sedl jsem si naproti Haně. Vedle mne Herbert, naproti Hana, nad námi průhledná kopule Saturnária. Tenhle název vymyslel Herbert. Solárium tu mít nemůžeme, Slunce je sice pořád nejjasnější hvězda na obloze, ale o pět hvězdných velikostí slabší, než na Zemi. Navíc je teď pod obzorem a ještě tam nějakých čtrnáct dní zůstane. Obloze dominuje Saturn, to je mimo diskusi.

„Cukr?“ přistrkuji Haně misku a sám si házím dvě kostky.

Usměje se. Docela hezky. „Už jste se naučil míchat kafe? José pořád musí ze soudečku.“

Míchání kávy při nízké gravitaci je docela oříšek, pokud nechcete osprchovat okolí. Když na Zemi zatočíte lžičkou, voda u okraje vám vystoupí o milimetr. Tady o pět centimetrů, což v praxi znamená, že kafe pěkně vylítne. Doletí samozřejmě padesátkrát dál, než na Zemi, tak máte co uklízet. Míchat se tady musí samozřejmě úplně jinak. Kdo to nezvládne, pije ze soudečkových hrníčků, které si už svůj obsah umí ohlídat.

„To víte, tady jsme jen ostřílení kozáci.“

Zaklonila hlavu a zasmála se. Chvíli tak zůstala.

„Ten výhled vám závidím.“

„Z raketoplánu není Saturn vidět?“

„Nelítáme kolem něj často.“

„Budete si muset zvyknout, teď když tu budete tankovat...“

„Tak to my teda zase přiletíme. Jestli nebude zrovna pod obzorem.“

„Nebojte, určitě nebude.“

„To byste mi slíbil?“

Vzhledem k tomu, že má Japetus vázanou rotaci a ukazuje Saturnu stále stejnou tvář, mohl jsem se jí za to zaručit. Dokonce jsem jí i slíbil, že dokud budeme sídlit poblíž průsečíku Cassini regio a Equatorial Montes, budu držet Saturn pořád v zenitu.

Herbert cosi zamumlal o pulírování skafandrů a odešel.

Hana samozřejmě o vázané rotaci věděla a ocenila mou snahu dalším zvonivým zasmáním. Pak mi podala pravici. „Já jsem Hana.“

„Orest.“

„Pěkné jméno.“

„Táta měl rád staré Řecko.“

Krátké zabzučení přerušilo slibně se vyvíjející konverzaci. Otočila hlavu a sledovala můj pohled. Na info panelu krátce zablikalo upozornění.

„Co je to?“

„Jen běžné upozornění, že se vrtná věž odpojuje od uzemnění.“

„Cože!“

„To je běžné, tady platí trochu jiné bezpečnostní předpisy.“

„Odpojit uzemnění je tu bezpečné?“

„Někdy ano. Tady je velký problém něco uzemnit. Není to jako na Zemi, kde je vlhká zem. Materiál měsíce není moc dobrý vodič. Při běžném provozu to nevadí, ale když prolétáme magnetickým ohonem Saturnu, dostáváme se pravidelně do palby nabitých částic, které se uchycují na velkých konstrukcích, pak uzemnění nestačí náboj odvádět. Hrozí poškození elektroniky statickým výbojem, a proto vnější zařízení raději odpojujeme a počkáme, až různými svody klesne náboj na přijatelnou hodnotu. Časem to bude chtít, aby každá větší konstrukce měla vlastní uzemnění.“

Vešel Herbert, moc se u těch skafandrů nezdržel. „Stavil jsem se v centrále teleportu,“ oslovil Hanu. „Z Marsu potvrdili přílet zbytku posádky podle plánu.“

Hana se podívala na hodinky. „Takže za deset hodin.“

„To vám tak akorát doplníme nádrže. Metan už máte po okraj, před hodinou jsme začali tankovat kyslík.“

„Třeba to jednou budete tankovat najednou, jako na Marsu.“

„Třeba, ale zatím nechceme nic riskovat. Až se zaběhneme...“

„Tak to už sem budeme posílat samotný raketoplán v automatickém režimu a my se sem dopravíme teleportem všichni. Pak jen přesedneme a hurá do Kuiperova pásu pro vodu...“

„To už se nezastavíš ani na to kafe?“

„Když mi ho uvaříš... Sakra,“ podívala se znova na hodinky, „kde jsou ti dva?“

„Mick a José?“

„Poslala jsem je zkontrolovat podvozek, dosednutí bylo tvrdší.“

„Kdyby s ním něco bylo, tak už bys to věděla. Prostě se někde zakoukali... Herberte?“

„No?“

„Běž se prosím po nich podívat. Dík.“

„Jasně,“ mrkl na mne Herbert nenápadně, a než za sebou zaklapl dveře, zhasl. Pacholek, takhle jsem to nemyslel.

Místnost se potopila do pološera prosvětleného pouze koulí Saturnu a přízemními pozičkami nouzového osvětlení. Silueta Hany se promítla proti průhledné kopuli. V nastalé temnotě působil Saturn magickým dojmem. Zdánlivě se zvětšil, prstenec, tmavé pásy a světlá pásma, poblíž jižního pólu patrné pablesky polární záře. Sekundu a půl jsem se nechal pohlcovat vzniklou atmosférou. Přesně tak dlouho trvá zvukové vlně, než k vám dorazí ledem z místa položeného tři a půl kilometru hluboko a tři a půl kilometru na sever. Teprve pak, při prvním otřesu, mi došlo, že světla nezhasl Herbert. Nesvítila celá základna.

Pohled na Saturn (ilustrace Dana Tenzler)

(Mick)

„Tak jak jsi daleko s Juanitou,“ nadhodil jsem téma, aby řeč nestála. Mně José nevadí. Je možná blbej, ale proč já bych to měl řešit! Nemám s ním problém. Podá, podrží, když nechci samostatný úsudek, je lepší než cvičená opice.

Podíval se na mne udiveně. „Nó... zatím ji mám... tak nějak na stravu. No.“

„Až tak, jo?“ Pokusím se mrknout na Lucku. Ve skafandru to jde těžko. „Počkej, za chvíli ji budeš i šatit.“

Zase ten pohled jako na chlípného dědka. Asi je vážně blbej. Mně je jeho Juanita ukradená, ptám se jen tak, že o ní sám mluvil s holkama.

„Tak daleko to snad nedojde.“

„To nikdy nevíš,“ chce se mi říct, ale nechám si to raději pro sebe. Konečně, máme zkontrolovat raketoplán, proto nás sem Hana poslala. A než koukat, jak se kroutí odpovědět... Mně je to fuk.

„Není ti něco nápadné?“ ukazuji na raketoplán.

Pokouší se krčit rameny. Nakonec jen rozhodí ruce na znamení, že tahle hádanka je nad jeho důvtip. Ani Lucie se netváří, že by věděla, kam mířím.

„Nebo jsi snad zametal palubu?“ napovídám.

Konečně ho to trkne. Při přistávání zvířily trysky raketoplánu černý prach, který si pak sedl na bílý trup a křídla. Když jsme odcházeli, Hana říkala „pepř a sůl“, a že má blůzu stejné barvy.

„No jo, je čistý. Asi to nějak spadlo.“

„Nějak spadlo! Sfoukl vítr, vid?“ V hlavě mi zapípalo podezření. Vzpomněl jsem si na hodinu fyziky, na lehkou kuličku na niti, která se přilepila k elektricky nabité kouli, a když do ní po nějaké době přetekl náboj, odlétla a držela se v uctivé vzdálenosti. Pokud se tu dělo něco podobného, pak musí být povrch raketoplánu nabitý.

„Jej,“ vykřikl José. Mezi raketoplánem a jeho skafandrem přeskočila jiskra. Bezpečně nemohl nic cítit, ale asi se lekl. Zkusil to znovu, nic. Zmrzlý povrch Japeta je dobrý izolant, skafandr přijal náboj a další se do něj už nevešel.

„Při tankování se letoun nabíjí statickým nábojem. Tos neslyšel? A že je proto potřeba ho pořádně uzemnit, tos taky neslyšel? Kdyby to bylo v atmosféře, tak ta jiskra zapálí nádrž!“

„Ale já ho uzemnil, podívej,“ ukazuje José na šňůru propojující raketoplán s konektorem zemnění. „Kontakt jsem ověřoval,“ brání se už celkem zbytečně. Věřím mu.

„Tohle je potřeba hlásit Haně,“ upozorňuje Lucie.

„Není on line,“ dívám se na vestavěný displej.

„Tak pro ni dojdeme. José, prosím tě... Nebo ne, jestli se nám na raketoplánu hromadí náboj... zaběhnu tam sama.“ Ještě chvíli postála a odběhla zpět k budově. „Budu tu hned,“ slyšeli jsme ještě z vysílačky.

„Tak co budeme dělat, Micku?“

„Co by, počkáme. Zatím dokončíme revizi.“ Což se snadno řekne, ale když máte v hlavě jeden problém, není tam už místo na jiný. Chvíli chodíme kolem stroje.

„Nebo, víš co, José? Najdeme sami, kde je závada.“

„Tak jo.“

„Odpoj uzemnění, proměřím zásuvku.“

José poslušně vytáhl šňůru z konektoru. Pólem elektroskopu se chytám obnaženého vodiče, na displeji okamžitě naskočí hodnoty. Na raketoplánu je skutečně náboj. Pak zasunu pól elektroskopu do konektoru, nic. Elektroskop se nevybil.

„Maj to rozbitý. Vysoká impedance. Asi upadlej drát.“

Konektor je přidělaný na sloupku, zevrubně ho zkoumám. Z druhé strany lze krabičku otevřít. Elektroskopem se dotknu vodiče, náboj okamžitě zmizí.

„Víš co, José? Překlemujem to. Přicvakni to hned sem, za konektor.“

Když se José přiblížil s kabelem a přeskočila jiskra, podstatně mohutnější, než předtím mezi raketoplánem a skafandrem, věděli jsme, že se dílo povedlo. Už jsme ale nevěděli, že v tutéž chvíli elektrický náboj doslova spekl řídicí jednotku teleportu, odpravil pár počítačů a už vůbec jsme neměli tušení, že podobná jiskra přeskočila taktéž mezi dvěma elektrodami v místě položeném tři a půl kilometru hluboko a tři a půl kilometru na sever.

(Hana)

Když zhaslo světlo, bylo mi okamžitě jasné, že je to nějaký Orestův trik. Právě jsem se rozhodovala, jestli mi to má vadit, když přišel otřes. Ne velký, káva ani nevyšplíchla z hrnku.

„Co to...“ Orest nedopověděl. Místnost náhle zalilo světlo. Z vrtu vyšlehl ohnivý sloup tlustý jako dospělý člověk ve skafandru. Po délce proťal vrtnou věž, urval horní polovinu a vymrštil do výšky. Zbytek věže chvíli vzdoroval plamenům, pak se začal naklánět. Plechové lemování paty věže se položilo na plamen a bránilo úplnému povalení konstrukce. Gravitace pomalu přemáhala proud žhavých plynů, který poslušně měnil směr.

Tryskající žhavé plyny zamířily ke stěnám základny. Nedělala jsem si iluze, jak dlouho může materiál vzdorovat vysoké teplotě, ale naštěstí včas přehořela jedna ze vzpěr věže. Ta se začala kácet poněkud jiným směrem a odklonila plamen od základny.

Po chvíli se z vrtné věže stal téměř vodorovně pálící plamenomet. Drobné překážky stojící v cestě smetl rovnou, na chvíli se zastavil teprve před nádrží metanu. Stěny nádrže vymražené na teploty bližší k nule Kelvinově než Celsiově nevydržely teplotní šok a doslova se rozstřelily.

Metan můžete ve vzduchoprázdnu žíhat, jak je vám jen libo. Začne vařit, vypařovat se, zcela změní skupenství, může se dokonce pokusit chvíli existovat jako plazma, ale to je tak všechno. Mnoho škody nenadělá. Pokud ovšem po cestě nenarazí na něco, s čím by mohl chemicky reagovat. Tím něčím byla nejprve tankovací hadice, posléze i obsah kyslíkové nádrže našeho raketoplánu.

Vzpamatovala jsem se teprve, když na kopuli Saturnária začaly dopadat první trosky vybuchujícího letadla. Patrně měla nějaká troska dostatečně velkou energii, aby prorazila stěnu budovy, protože o malou chvíli později ožil rozhlas, který nás informoval, že v žádném případě nejde o cvičení a že je narušena hermetičnost systému.

„Kde vězíte!“ vrazil do místnosti Herbert. Patrně už někam běžel a vrátil se pro nás. „Skafandry!“

Naštěstí tu nikoho nenapadlo instalovat dveře, které při poplachu rozdělí budovu na hermeticky oddělené komory. Získali bychom sice trochu času, ale už by nás odsud nikdo nedostal.

Běželi jsme chodbou, siréna si užívala poslední minuty. Až tu nebude vzduch, nikdo ji neuslyší. Roh budovy, chodba uhýbá vpravo. Rohové okno míří k vrtu. Plamen už je mnohem menší, za chvíli se okolí opět ponoří do tmy. Horní polovina věže, kterou výbuch vymrštil do výšky, dosáhla maxima dráhy a vrací se. Ve zdejší gravitaci nepadá příliš rychle, ale hybnost si nese stále takovou, jakou jí udělila exploze. Mizí mi ze zorného pole a dopadá kamsi na severní část budovy. V témže okamžiku zhasíná nouzové osvětlení.

„Hano, pospěš,“ volá na mne Orest z temnoty. Na nic nečekám a letím za nimi. Zakopnu a už se kutálím. Něco mne praštilo do hlavy, až se mi udělaly mžitky před očima. Není čas na bolest, vyskočím a běžím. Někam mi utekli, přidám do kroku.

Vbíhám do Saturnária. Při pádu jsem musela ztratit orientaci a běžela jsem nazpět. Plamen už uhasl úplně, jen rychle chladnoucí trosky ještě místy vydávají načervenalé světlo. Není čas to studovat, vrhám se zpět do chodby a tělem vrážím do něčeho měkkého. Zachytily mne dvě ruce. Někdo se pro mne vrátil.

„Honem, není čas!“ Orest mne bere za ruku a po paměti vleče k přepouštěcí komoře, kde čekají skafandry. Teď už nezabloudím.

(Alan)

Ani nevím, jestli jsem po obědě vytáhl ven já profesora nebo on mne. Rozhodně jsem ho nemusel moc přemlouvat. Jen jsem se zmínil o sáňkování z haldy klatrátové drtě a o metan-prachovém jezírku a hned, že to musí vidět.

Jen jsme vylezli z přechodové komory, málem jsem se srazil s Luckou.

„Nevíš, kde je Hana?“ ptá se, když se přepne na frekvenci našich vysílaček.

„Co vím, tak šla někam s Orestem. Ale kam? Nevím, co řeší.“

„Tak nic, já se po nich podívám.“

„Zeptej se Eliase, ten to bude vědět. Viděl jsem ho v labině.“

„To je kde?“

„Kousek za ošetřovnou, naproti kuchyni.“

„Dík,“ houkla přes rameno a odkvačila, ještě než jsem si stačil vymyslet, proč by to měl Elias vědět.

„Milá žába, vy se znáte?“ vyzvídá profesor.

„No jestli!“ Ve zkratce mu vypravuji, jak jsme se poznali.

„Doktora Ljapunova znám, máme společného přítele,“ skáče mi profesor do řeči, zatímco jdeme k haldě. „Setkali jsme se na jedné konferenci o ledových tělesech. Jeho ovšem zajímala z jiného důvodu než mne. Nevěděl jsem, že má dceru.“

„To je neteř. Její rodiče...“

Nedopověděl jsem. Pod nohama jsem ucítil zachvění. Takové jsem tu již zažil při první vlně frakování. Na druhou vlnu se právě chystáme, ale ještě není vše připraveno. Kyslík již zapouštíme, ale s metanem ještě nedosáhl optimálního poměru. Hlavně ale není ještě spuštěna a ukotvena zátka. Kdyby teď došlo k zážehu...

Mimoděk otáčím hlavu k vrtné věži. Vidim ji téměř celou ve škvíře mezi základnou a plynojemem. Ještě kus dál stojí raketoplán. Mick s Josém provádějí běžnou údržbu stroje. Idylický obrázek netrval ani sekundu. To, co se stalo potom, mám stále před očima a vidím ve zpomaleném záběru.

Z vrtu vyráží plamen, co potká, taví a strhává s sebou. Část věže odlétá, zbytek se kácí směrem k plynojemu. Nevidím proč, ale i plamen se ohýbá a sleduje směr pahýlu věže.

„Honem!“ vykřikne profesor a běží k zaparkovaným sibirjakům. Vybírá kabriolet. Tak tu říkáme pojízdné plošině k přepravě velkých nákladů. Jsou tu i rychlejší exempláře, ale ty mají klimatizované kabiny. Není čas otevírat a lézt dovnitř. Naskakuji k volantu.

„Kam?“

Profesor jen ukáže směrem ke dvěma postavám skrytým za plynojemem. Ze své pozice nemohou vidět, co se děje, netuší, že se na ně řítí ohnivé peklo.

Vzdálenost se rychle zkracuje, snažíme se s nimi domluvit, ale jsou na jiné frekvenci a není čas přepínat. Ještě než mi vrt zmizí za tělesem plynojemu, vidím, jak plamen doráží k jeho stěně. Netuším, kolik času zbývá, ale když sebou nehodíme, budou za pár let kosmonauti naší stanici říkat „U krematoria.“

Přepadl mne strach, že někoho zabiji, ale je to přijatelné riziko proti jisté perspektivě usmažení zaživa. V plné rychlosti vrážím do Micka, padá mi přímo do náruče. José na poslední chvíli uskakuje, ale profesor ho chytá oběma rukama za pas a táhne na plošinu. José předává část hybnosti profesorovi a už se koulí. Na konci plošiny narážejí do mechanické ruky a konečně znehybní.

Náraz vychýlil sibirjaka z kurzu, jen s obtížemi srovnávám kola a upaluji. Moc nevidím na cestu, Mick mi brání ve výhledu i v řízení. Ale je to jedno, hlavně pryč, pryč odsud.

„Alane, už zastavte,“ ozývá se v přilbě profesorův hlas. Dochází mi, že nejméně potřetí.

Zastavuji a ohlížím se. Z plynojemu stojí jen trosky, všude kolem se rozlévá kapalný metan. Nesmyslně mne v té chvíli napadá, proč tomu říkáme plynojem, když v něm nic v plynném stavu není. Tím vším prochází obrovský plamen, požírá kyslíkovou hadici vedoucí do raketoplánu. Po chvíli praská i kyslíková nádrž a vzápětí vše pohltí plameny, ze kterých vyletují trosky.

(Karl)

Nebýt sirény, tak bych ten konec světa zaspal. Potřebuji si po obědě trochu zdřímnout, jinak bych nemohl být od tří na nohou. Bral jsem zrovna siestu, když spustil poplach. Vím, co je v takovém případě třeba. Co nejrychleji k přechodové komoře a rovnou do skafandru. Nicméně to nešlo tak rychle, jak bych si představoval. Nemyslete si, že jsem začal bezhlavě pobíhat po pokoji, nebo že jsem se vracel z chodby pro peněženku, nebo tak něco. Není tomu tak, i starý nepraktický archeolog může být duchapřítomný.

Z počátku šlo všechno na jedničku. Vyskočil jsem z lůžka, vyběhl na chodbu a... konec. Zkrátka, zradila mne ta moje pumpička. Nic vážného, prostě tlak už nemám takový jako za mlada, vstávat bych měl pomalu, do toho rozrušení, nízký tlak vzduchu... Jednoduše jsem se uprostřed chodby skácel.

„Haló, dědo, vstávejte,“ milý hlásek přichází z dálky. Někdo mne popleskává po tváři.

„Klika, že sis ho všimla, Lucko. Já ho vůbec neviděl.“

„Prakticky jsem o něj zakopla.“

Pomalu otevírám oči. Nade mnou se sklání půvabná dívka, více bohyni, než člověku podobna. Kousek za ní stojí Elias s baterkou namířenou na strop. Kromě slabého světla vstupujícího oknem je to jediný zdroj světla. Chci promluvit, ale něco mi brání.

„Počkejte, já vám to sundám. To je kyslíková maska, dotáhli jsme vás na ošetřovnu a dali umělé dýchání. Teď už není potřeba.“

Začal jsem se narovnávat.

„Pomalu, ať se nám tu zase nesvalíte,“ kárala mne ta dívka. „Není kam spěchat.“

„Není? To jsem rád, bál jsem se, že je to vážné. Nějak jste to spravili?“

Podívali se po sobě, už vůbec ne vesele.

„Víte, Karle,“ přisedl si ke mně Elias, „je to vážné, ale zatím nemůžeme nic dělat. Stanice je dehermetizovaná, za dveřmi je vakuum, a skafandry moc daleko.“

Zatočil se se mnou svět. To je kvůli mně, kvůli starýmu dědkovi tady ti dva mladí skapou. Kdybych jim nezkřížil cestu, už by byli dávno v bezpečí.

Slečna Lucie si asi všimla, že jsem zbledl. „Nebojte, však na něco přijdeme.“

Elias se pustil do prohledávání. Doktorské plechové skříně s prosklenými dvířky, plné jednoduchých lékařských přístrojů, injekce, role potravinářských fólií, kanystry s dezinfekcemi, lékárna, ortézy a fixační hmota na zlomeniny, ještě jedna dýchací maska... nic, co by se mohlo hodit. Snad jen ta malá kyslíková láhev by nám mohla poněkud prodloužit život.

„Zkoušeli jste vysílačku?“

„Nejde proud. Ani nouzový okruh.“

„Určitě nás už začali hledat.“

„Určitě.“ Elias se zachmuřil, jako by ho to netěšilo.

Došlo mi to. Když nás najdou, co pak? Otevřou dveře? Vzduch vyrazí ven a my s ním.

„Určité řešení by tu bylo, ale musíme být připraveni, až přijdou,“ ozval se Elias po nějaké době přemýšlení. „Potřebuji pomoc.“

A tak jsme se do toho pustili. Nošení, vyklízení, šoupání nábytku. Práce nás poněkud vyčerpala, vzduch začal být vydýchaný. Kyslíkem z láhve nechtěl Elias plýtvat. Nejnutnější jsme ale stihli. Nezbývá než čekat a doufat, že to stihnou.

„Už aby tu byli!“

„Šetři vzduch.“

Poslouchali jsme, zda neuslyšíme bušení na dveře. Ani nám nedošla pošetilost takového nápadu. Jak bychom jim odpověděli? Také bušením, křikem? Nic z toho by neslyšeli. Asi proto nás překvapilo ostré světlo z okna. Někdo svítil baterkou dovnitř.

Elias okamžitě vyskočil a dal signál svou baterkou. Napsal krátký vzkaz na papír a ukázal postavě venku.

„Tak jdem na to.“

Vzduch už nebyl téměř k dýchání, ale nálada se viditelně pozvedla.

„To by mne bohdá nenapadlo, že na stará kolena polezu do skříně. To já ani zamlada. Naše manželství bylo, přátelé, přísně monogamní!“

Skříně postavené proti sobě, otevřené dveře jedné skříně překrývají dveře druhé skříně. Na podlaze mezi skříněmi nalepená deska psacího stolu. Podobná deska připravená naproti, u stropu. Zatím volná, je to jediný vchod. To vše omotané několika vrstvami potravinářské fólie a povalené naležato. Jako provizorní útulek to snad vydrží. Pár minut v ní vydržíme. Až sem vejdou, napustí opět ordinaci vzduchem z přinesených lahví. Pak už jen vylezeme ven a oblékneme si skafandry.

„Všechno v pořádku?“ ptá se Elias z ordinace, zatím co my dva se už krčíme ve skříni.

„Ano.“

„Tak já vypouštím vzduch. Otvírám ventil klimatizace.“

Z ordinace je třeba vypustit pomalu vzduch. Rychlé otevření dveří, pokud by se vůbec povedlo, by se rovnalo výbuchu.

„Jdu za vámi. Není třeba spěchat, ale teď to musí klapat.“

V poslední hodině se ten mladík změnil v hotového velitele. Jasné myšlenky, jasné příkazy, připadáme si s ním v bezpečí, víme, že to dobře dopadne.

Vklouzl za námi do skříně a připravenou deskou zakryl vstup.

„Doufám, že to udrží!“

„Určitě udrží, Eli,“ povzbudila ta slečna Eliase obdivným pohledem.

„Podejte někdo fix.“

Fix je lékařský žargon. Říkají tak fixační hmotě na zlomeniny. Podobná dětské plastelíně, ale po vybalení za nějakou dobu ztuhne. Podávám mu tubu. Pečlivě ji vmačkává do zbylých škvír.

„Čas na kyslík.“

Jsem rád, že to řekl, začínal jsem se už bát, že ztratím vědomí. Lačně natáhnu z nabízené masky.

„Vy si nechte tuhle.“

„A co vy?“

„Nám stačí jedna.“ Podívali se na sebe. Usmál se, usmála se. „My to už umíme. Viď?“

Tlak venku klesá, náš záchranný domek skřípe, chce se rozletět. Musíme věřit, že improvizovaná spojení jsou dostatečně pevná. Hrozivé zvuky se mi zarývají do hlavy, skleněná tabulka ve dveřích nevydržela a praskla. Teď nás před ztrátou vzduchu chrání už jen pár vrstev potravinářské fólie a i ta se začíná povážlivě nadouvat. Chtěl bych utéct, ale venku je nepřátelské prostředí, nepřežil bych ani minutu. Takhle nějak se musel cítit Odysseus, když se nechal táhnout se svými soudruhy, zavřený v trupu dřevěného koně, za hradby trojské.

Fólií problesklo světlo. Jsou tu! Co nevidět natlakují ošetřovnu, jsme zachráněni!

(Herbert)

V přechodové komoře se svítilo. Děkoval jsem normám, že musí mít vlastní zdroj. Než přiběhli Orest s Hanou, oblékl jsem si v šatně skafandr. Přepočítal jsem zbylé skafandry, jeden s červenými pruhy na ruce.

„Tři jsou ještě vevnitř!“

„Elias, Karl a Lucie,“ čte Orest jmenovky.

„Vrátím se a budu je hledat.“

Orest nesouhlasil. „Zamítá se. Venku jich je víc, možná také potřebují pomoc. Nebo počkej...“

Ještě není úplně oblečený a zapíná skafandrovou vysílačku.

„Výzva, výzva. Kde jste? Hlaste se. Orest, jsem u přechodové komory. Poslouchám.“

Ještě nedořekl, když nám v sluchátkách zašuměl Alanův hlas.

„My jsme asi pět set metrů jihovýchodně od stanice. Alan, profesor Lidenbrock, Mick a José.“

„To mění situaci, Hano jdi za nimi, my s Herbertem budeme hledat vevnitř,“ řekl ještě, než zaklapl hledí přílby.

Rozdělili jsme se a začala honička chodbami základny. Obával jsem se, že v té tmě někoho mineme, ale reflektory přilby naštěstí dostatečně osvětlovaly všechna temná zákoutí. Nikde nikdo. Naštěstí! Pokud bych teď někoho našel, patrně už by bylo pozdě. Takhle zbývala naděje, že stále žijí za některými hermetickými dveřmi.

„U mne nic.“

„U mne také,“ odpovídám Orestovi.

„Tak budeme zkoušet dveře, někde být musí!“

„Na to sami nestačíme, když jim vypustíme vzduch, musíme hned někdo nasadit dýchací masku a někdo jiný navlékat do skafandrů. Snad tu chvíli dekomprese vydrží...“

„Zahlédli jsme záblesk baterky,“ hlásí Hana. „Jde to odněkud ze základny.“

Na nic jsme nečekali a běželi za nimi.

„Mohlo nás napadnout hned, prohledávat místnosti okny,“ zlobí se Orest za běhu.

„Chodby jsme museli proběhnout, ty jsou důležitější...“

Během pár sekund jsme byli v přechodové komoře. Takhle jsem ji neznal. Ztratila svůj smysl. Ve chvíli, kdy vnitřní tlak klesl na nulu, zámek automaticky uvolnil vnější i vnitřní dveře a ty zůstaly otevřené. Pohled na tři prázdné skafandry mi sevřel hrdlo. Nebyl čas na úvahy, rozdělili jsme se, začali systematicky obcházet budovu a svítit do oken.

„Jsou na ošetřovně! Všichni tři.“

To byl Mickův hlas.

„Všichni živí. Elias něco píše. Aha, mám to!“

A pak se strhla bouře hlasů, Orest musel zjednat ticho. Vzkaz se zdál jasný, doufali jsme, že všechno klapne.

(Orest)

„Karle, jsi v pořádku?“ ptá se otec.

V mihotavém světle baterek vytahujeme Karla ze skříně, která leží na zemi. To zařízení by bylo k smíchu, ale zachránilo život třem lidem. Lucie vysvětluje, že to vymyslel Elias. Ještě že měl tolik duchapřítomnosti, teď můžeme být rádi, že jsme všichni.

I Karl je v pořádku a teď, když jsme všichni ve skafandrech, oživuje se otázka, co dál.

„Raketoplán si můžeme tak leda vyfotit pro pojišťovnu,“ oznamuje Mick.

Bože, pojišťovna. Náklady, dohady, formuláře... to bude ještě horší, než se tady nějak zkonsolidovat. Ale nejhorší bude, jak otec unese, že jeho dlouholetý projekt neuspěl. Dívá se na mě a neříká nic. Ostatní taky zmlkají, když si povyměňovali první dojmy.

Navrhuji plán pro následující hodiny. Obnovit vzduch na základně a elektřinu. Herbert zkontroluje vrty. Pak se spojíme se Zemí, až budeme znát naši situaci a vědět, jakou pomoc potřebujeme. Kdyby bylo zle, můžeme se evakuovat teleportem. Nebo se někdo chce evakuovat hned?

Hana říká, že chce nejdřív zjistit rozsah škod. Pak se uvidí. Zatím nám pomůžou, v čem bude potřeba. Naštěstí nám nic nevyčítá. V duchu oceňuji, že tady teď nedělá dusno. Ostatně, na tahanice o náhradu bude mít Astro-Aqua ještě dost času.

Co Karl? Říká, abychom se s ním teď nezdržovali, že může počkat. A táta?

Usmívá se. „Dejte mi kladivo a hřebíky, jdeme spravit ty díry.“

(Mick)

Po výbuchu jsem neměl moc času o tom přemýšlet, ale teď ve zpětném pohledu si uvědomuji, že s Josém není něco v pořádku. Od té chvíle, kdy letěl přes palubu nákladní plošiny, vlastně pořádně nepromluvil. Možná nepromluvil vůbec. Výbuch, náraz do rozjetého vozidla, základna bez vzduchu, asi mu to pocuchalo nervy.

Ožil teprve, když Hana s Orestem dali povel ke zjištění škod. Hned se hlásil k prozkoumání trosek raketoplánu, Hana mne poslala s ním. Sama zůstala s Luckou na místě pomáhat se znovuzprovozněním základny. Nic neříkala, ale José se jí také nelíbil. Z aquamatu v hale sebral prázdný PET soudek na vodu. Prý ho potřebuje. Hana neměla odvahu se vyptávat.

„Že jsme ale měli štěstí,“ snažím se při cestě k raketoplánu o optimistický tón.

„Hm.“

„A co si to neseš za soudek? Vždyť je prázdný, nech ho tu,“ vybízím Josého smířlivě.

José přitiskl soudek k tělu a objal oběma rukama. „Ne, já ho potřebuju,“ naštětil se.

Viděl jsem, že je zle, že je třeba změnit téma, a to pokud možno co nejrychleji. Naštěstí jsme došli k raketoplánu.

„Moc z něj nezbylo, viď?“

Neodpověděl, jen se ještě víc nahrbil a fascinovaně zíral na trosky. Prostřední část s nádržemi prakticky zmizela a rozdělila trup letounu na dvě části. Utržený ocas s motory se zasekl směrovkou do ledu, iontový motor se vykutálel z nákladového prostoru a zarazil se až na jednom z utržených křídel. Obytná část a pilotní kabina zůstaly nějakým zázrakem spojeny.

„Nic, José, zkusíme vlézt dovnitř.“

„Vypadá nedehermetizovaná,“ vypadla z něj konečně smysluplná věta.

„A víš, že jo? Zdá se v pořádku. Zkusíme...“

José už stál u přechodové komory a mačkal vstupní tlačítko. Elektroinstalace patrně výbuch přežila, protože se dveře poslušně otevřely. Posléze se otevřely i druhé dveře a ocitli jsme se v našich prostorách. Na to, že pravá stěna téměř převzala funkci podlahy, tu nebyl velký nepořádek. Podle předpisů pro stav beztíže bylo téměř vše připoutáno nebo nějakým jiným způsobem fixováno.

„Nevíme, v jakém stavu je konstrukce, pro jistotu si necháme přilby...“

Ohlédl jsem se, José už ji měl sundanou. Po krátkém zaváhání jsem to riskl také. Co se budu pařit, čeká mne hodně práce. Zajistit všechny možné údaje, dokud jsou k dispozici. Až se teleportujeme domů, tak bude jistě někoho velice zajímat, co se tady dělo.

Během podobných úvah jsem se přesunul do pilotní kabiny. Přivítaly mne zářící kontrolky a obrazovky. Převládala červená barva. Počítače zaregistrovaly nepřítomnost motoru a volaly po neprodlené nápravě. Ukazatel paliva byl na nule zcela a stav křídel počítač okomentoval jen lakonickou hláškou 'Fatal Error'.

Zásoby vzduchu na dýchání byly v pořádku a regenerační jednotka také. Jenomže její službu bude možné využívat jen omezenou dobu, dokud vystačí energie záložních baterií. Generátor přestal plnit svou funkci, když ho sežehl plamen výbuchu.

„Juanito, Juanito...“

José, úplně jsem na něj zapomněl, zůstal někde vzadu v obytné části. Vyrušil mne až jeho tichý nářek. Evidentně ztratil pojem o realitě. Ví vůbec, kde je?

„José, to bude v pořádku, uvidíš...“ Snažím se ho uklidnit, nevím jak, nejsem psycholog.

Na chvíli se ohlédl, naše pohledy se střetly, ale nevím, zda mne viděl. Teď teprve jsem dostal strach. Kdyby krvácel, ošetřil bych mu ránu. Kdyby si zlomil ruku, dostal by dlahu. I zafixovat páteř bych nějak zvládl. Ale šílenec na palubě...

„Ale Juanita!“

„Však ji ještě uvidíš, jen co...“

„Ale já ji vidím.“

Klečel u svého osobního výklenku, nyní položeného na zem. Celý shrbený, skloněná hlava se lehce chvěje. Opatrně se k němu blížím. Nesmím ho vylekat.

„Ty moje Juanito...“

Opatrně vstává a otáčí se ke mně. Ruce v těžkých rukavicích založeny do tvaru malé kolíbky. Nahlédl jsem do ní.

„Juanita je krysa?“

„To je potkan,“ chlubil se ten bídák vesele. „Chudinka si tu vytrpěla.“

Vida, jak se člověk pořád učí. Myslel jsem si, že mne nic nedokáže vytočit, kanadské žertíky spolužáků mne nechávaly v klidu a hle, José, to je jinačí kalibr.

„No pojď sem, holka, páníček ti přinesl skafandřík.“

Ani se neptám, která nejasnost v předpisech ho dovedla k závěru, že tohle se smí, a jak to zvíře vlastně propašoval na palubu. Ať si to s ním vyřídí Hana.

Konečně tu potvoru nahnal do PET soudku. „Tak můžeme jít.“

(Lucie)

Stojíme s Karlem a Hanou asi padesát metrů od základny a čekáme. První nadšení z nahození elektriky pohaslo. Samozřejmě jsme se hned všichni nahrnuli k teleportu a chtěli domů. Jenomže, s mašinou se něco stalo a hned tak fungovat nebude. Tak jsme se vrátili k původnímu plánu, utěsnit základnu a znovu natlakovat.

Děr ve stěnách proražených letícími troskami bylo hodně, ale nebyly velké. Většinou se daly zacelit těsnicí pěnou. Teď čekáme venku, protože Orest trval na tlakové zkoušce. A tak běhá s tátou a klukama kolem základny a sledují, jestli jsou utěsněná místa stabilní.

„Děvčata,“ ozval se Karl, „ten mládenec mi připadal v šoku, měly byste na něj dát pozor.“

„Nebojte, poslala jsem ho s Mickem zjistit stav raketoplánu. Práce ho zaměstná a přivede na jiné myšlenky. Mick na něj dohlédne.“

Pak se Hana otočila ke mně.

„Co dělá manometr?“

Měly jsme jednoduchý úkol. Pohlídat Karla a sledovat tlak vzduchu v budově. Karl zatím vypadal v pořádku, ale riskovat druhý srdeční kolaps jsme nemohli. Proto tu byl s námi v klidu. Kdyby se s ním cokoli stalo, okamžitě jsme ho měly přemístit do přechodové komory a tam mu poskytnout první pomoc. Z ošetřovny jsme tam preventivně přetáhli defibrilátor a pár nezbytností.

Čidlo manometru umístil Herbert v hale, vlastní měřák jsem měla v ruce já. „Zdá se, že se nic neděje. Lehké fluktuace na posledním řádu. To přestane, až se ustálí teplota.“

„Tak nepůjdeme tam? Tohle postávání už není pro mé staré kosti.“

Hana se na Karla starostlivě podívala. „Měli bychom počkat, až co řekne Orest. Nechtěl byste si odpočinout v raketoplánu? Za chvíli se vrátí Mick s Josém, řeknou nám, jak to tam vypadá.“

„My už se vracíme,“ ozval se ve sluchátkách Mickův hlas.

Ohlédli jsme se. Od trosek se k nám blížil Mick, v zákrytu za ním José. Když vyšli ze stíněných prostor, mohli jsme opět komunikovat.

„Jestli pan profesor potřebuje, může si tam odpočinout. Ale na delší pobyt to není, až se vybije záložní baterie, vyplivne i regenerátor vzduchu.“

Pomalu došli k nám. José se konečně dostal do zorného pole.

„No to je ale krásné zviřátko,“ zajásal Karl, když uviděl obsah soudku.

„Tak Juanita to přežila, to jsem ráda,“ podivila se Hana a Mick se plácl rukou do přilby do míst, za kterými se nacházelo jeho čelo. Nejspíš i protočil panenky, ale to jsem už neviděla. Výkřik z vysílačky mne přiměl, abych se otočila.

Nejprve jsem zaregistrovala přelomený nosník letící směrem ke zbytkům těžní věže. Představila jsem si celou jeho dráhu a stočila zrak k jejímu počátku. Ten byl někde v místech budovy. Hodně změnila vzhled, celá jedna stěna ležela na zemi. Tam, kde ještě před chvílí stáli oba Lidenbrockovi.

První se k nehodě rozeběhla Hana.

(Herbert)

Soustřeď se na to, co děláš. Každou prasklinu je potřeba utěsnit a každou pečlivě. Teď nezáleží na tom, jak se odsud dostaneme. Teleport nefunguje. Ale tím důkladněji musíš pracovat, když nemáme žádnou možnost odtud uniknout.

Alan s Eliasem vyměňují rozbité okno, mluví spolu jen nejnutnějšími slovy. Nemáme náladu na povídání. Přetížené nervy cítí únavu.

Když bude stanice fungovat, nějak to tady vydržíme, Když ne, na to nemysli. Poslední škvíra. Ještě tamhle je malá prasklina. Konec, žádné zdržování, jdeme hned provést tlakovou zkoušku. Chceme být uvnitř nejen bez skafandrů, ale i bez obav.

Než se vzduch natlakoval, obešli jsme základnu, spíš pro uklidnění, že jsme žádnou další díru nepřehlédli. Teprve teď jsem si uvědomil, že stěna je v celé své ploše pokroucená žárem. Začalo mi docházet, že těch pár námi zalepených děr je jen menší část problému. Zmrzlá stěna po pohlazení plamenem utrpěla tepelný šok a zkřehla. Zkusmo jsem vzal za jeden z vyčnívajících úchopů a bez větší námahy ulomil. Mohli jsme se jen dohadovat, do jaké hloubky materiál degradoval, a už vůbec jsme netušili, že přetlak v budově bude schopen vyrazit celou stěnu.

Nebouchlo to, ani nesyklo. Ve vakuu se žádné dramatické zvuky nenesou. Jen jsme viděli, jak z horní části stěny vyrazil sloupec zmrzlé vodní páry a oxidu uhličitého, nesený proudem unikajícího vzduchu. Jakmile si vzduch jednou našel cestu ven, již ho nic neudrželo, rozšiřoval si cestu, pod střechou vyrazila prasklina, která rostla, až se nakonec celá stěna vyvalila. Naneštěstí zrovna na profesora a Oresta.

Skokem jsem byl u nich. Málem mne porazil vzduch unikající ze základny, ale náhlý poryv rychle přestal. Objem vzduchu nebyl tak velký, takže celý únik připomínal spíše jedno mocné vzdechnutí.

„Jste v pořádku?“ křičíme všichni do vysílaček, ale není rozumět. Hlasy přehlušuje zvuk připomínající vichřici.

Naštěstí si rozumíme beze slov a společnými silami zvedáme a odhazujeme položenou stěnu. Okamžitě vidíme zdroj hluku. Z profesorovy proražené přilby uniká vzduch a neskutečně rozechvívá mikrofon. Jak tlak ve skafandru slábne, utichá i svist.

„Táto, táto...“ Orest leží pod profesorovým tělem.

José, který mezitím dorazil bůhví odkud, se vrhá k profesorovi a strká do proražené díry prst. Ostré okraje díry mu ošklivě škrábou povrch skafandru, riskuje protržení. Na ramenu mu plandá nějaký průhledný soudek a neskutečně všem překáží. Ale to už se vzpamatovává Orest, odtrhává otci plombu nouzového ventilu a pouští naplno přívod kyslíku. Kompenzovat ztráty dírou v přilbě, kterou ani Josého prst úplně nezakryl, to nestačí, ale doufáme, že smrt zvolní v broušení kosy.

„Rychle do přechodové komory.“

Zvedáme profesora, je bez vlády, ztratil vědomí.

„Běžím napřed,“ křiknu a utíkám otevřít přechodovou komoru. Probíhám jedněmi dveřmi, na straně druhých již není přetlak, nemusím se zdržovat manipulacemi. Rozrážím i tyhle a vrhám se do šatny pro rezervní skafandr. Zpět do komory dobíhám akorát s Orestem a Josém.

„Zavři, zavři,“ křičí Orest a skládá s Josém profesora na zem.

Do prostoru opět proudí vzduch, José vytahuje prst z díry. Sundaváme přilbu. Profesorova hlava budí hrůzu. Odulé rty, u nosu a uší zasychá krev, která ještě před chvílí za nízkého tlaku vařila.

Orest těžce snáší takový pohled. „Táto... On tam skočil přede mne...“

„José, podej defibrilátor. Oreste, musíme sundat celý skafandr!“

Orest se vzpamatoval. Rozepíná spony na skafandru, společnými silami pak profesora vytahujeme. José už podává defibrilátor.

„Všichni odstupte!“

Zapínám přístroj, jsem nervózní, podobný zákrok jsem si zkoušel jen na kurzu první pomoci. Zapínám přístroj a... profesor se nadechuje, po chvíli otevírá oči.

Orest se dává do smíchu. Je to smích bez humoru, jen ulehčení, šťastný smích po přestálém nebezpečí. „Táto, ty nezmare! Ty nezmare! Jak se cítíš?“

Profesor otevírá oči. Chvíli bloudí očima po místnosti, přeskakuje z jednoho na druhého, nakonec se zastavil na Joséově soudku. Otevírá ústa, opuchlým jazykem si olízne okoralé rty a sotva slyšitelně zašeptá: „Tamhle je myška, ta je hezká.“

(Hana)

O dalším postupu jsme se poradili vysílačkami, ještě když Lidenbrock odpočíval za dveřmi přechodové komory. Shodli jsme se velice rychle. Je třeba opravit teleport, což chvíli potrvá. Do té doby je třeba někde bydlet, základna je už v tomto směru nepoužitelná.

Opuštěnou starou Lidenbrockovu základnu kdysi sdíleli čtyři geologové. Deset se nás tam vejde také. Jak dlouho to vydržíme, je otázka. Po dobu opravy teleportu určitě.

A tak vyrazila parta robinsonů do nového bydliště. Nákladní plošina se sama nabízela k transportu potravin. Řízení se ujal Alan. Ostatní se nacpali do sibirjaka a odjeli na Lidenbrockovu základnu oklikou.

Na místě zůstal jen Orest, já a profesor neschopný přepravy. Jeden sibirjak zůstal zde, pro nás, až uvážíme, že je na tom profesor lépe. Zatím jsme se uchýlili do jediného myslitelného zařízení schopného udržet dýchatelnou atmosféru – do raketoplánu.

„Myslíte, že zas budu chodit?“ Ptá se profesor jakoby nic, ale cítím z jeho řeči strach.

„Docela určitě, když vás kesonová nemoc neskolila hned ze začátku, tak už jste z toho venku.“ Mluvila jsem sebejistě, ale jen abych ho uklidnila. O nemoci z náhlé dekomprese jsem slyšela jen na přednáškách a moc mi toho neutkvělo. „Problém dělají bublinky dusíku, které ucpaly některé cévy, naštěstí jen v nohách. Až se dusík rozpustí...“

„Táta ví, co je kesonová nemoc. Co můžem dělat? Nějakou rehabilitaci?“

Kývla jsem.

„Nasaď mu kyslíkovou masku.“

To jediné jsem si z přednášek pamatovala. Dýchat stoprocentní kyslík, aby klesla hladina dusíku v krvi. Dále jsem musela improvizovat. Hlavně něco dělat, nenechat profesora přemýšlet.

„Rozcvičíme to, ano?“

Profesor kývnul.

„Oreste, vezmi druhou nohu a dělej to po mně.“

Vymýšlím cviky a doufám, že profesorovi neublížíme. Bublinky se snad ze svalů uvolní, ale co když se včas nerozpustí a zablokují jiný, důležitější orgán. Klepu se strachy.

„Dost to bolí.“

„Máme přestat?“

„Ne, něco vydržím.“

„A kde to bolí, klouby?“

„Taky, ale teď se přidaly svaly.“

„Asi nohy přicházejí k sobě, tak si dáme pauzu.“

S ulehčením jsem nohu pustila. Pokud už do nohy nějaká krev teče, je zachráněná.

„Cítím mravenčení.“

Podívali jsme se s Orestem na sebe. V očích měl vděk. Ví, jak nebezpečnou hru jsem hrála?

„Teď už to bude dobré.“

Úleva, konečně jsme se uvolnili. Únava z prožitého vypětí posledních hodin se začínala hlásit o svá práva. Začala jsem podřimovat a usnula Orestovi na rameni.

Probudilo nás přerušované pípání. Kyslíkový regenerátor mlel z posledního. Přesněji řečeno z posledních kapek energie v bateriích.

„Budeme muset do skafandrů. Profesore, zvládnete převoz?“

„Už mohu hýbat nohama, podívejte. Na skákání to není, ale půjdu po svých!“

Tak snadno to zase nešlo, nicméně s naší pomocí do sibirjaka došel. Orest si sedl za volant.

„Jak je to daleko?“

„Pěšky tři čtyři kilometry. Ale vozem musíme objet prachová jezera. Ostatně, pěšky bych dnes už taky přímo nešel. Někdy ti budu vyprávět, co se stalo Herbertovi.“

„Já byl také u toho, Hano. Mohu vám tak říkat?“

„Musíte,“ usmála jsem se.

Bylo mi s nimi příjemně, ani nevím, jak cesta utekla, najednou jsme na místě a čekáme, až se vyrovná tlak v přechodové komoře.

„Jestlipak se už zabydleli,“ otevírá profesor dveře do nového útulku.

Na zemi, opřen o stěnu, sedí Karl, v půlkruhu kolem něj se chechtá šest postav. V ruce zdvižené necelý půl metr nad zemí drží kus sušeného masa. Na kolenou mu panáčkuje Juanita.

(Alan)

Profesor s Orestem a Hanou zůstali v raketoplánu a my ostatní jsme se uchýlili na starou Lidenbrockovu základnu, abychom se vzpamatovali. Tahle základna naštěstí funguje, nepadá nám pod rukama. Je to ulehčení a pomalu uklidňuji své podvědomí, které pořád jako by očekávalo další katastrofu.

Dali jsme se s Eliasem a Herbertem do vaření, zatímco posádka raketoplánu a Karl se sesedli kolem stolu a oddávají se svým myšlenkám.

Když čekám, než se začne vařit voda, podívám se na Eliase a vzpomínám, co už jsme spolu všechno zažili. Zajímal nás vesmír, dostali jsme se na Mars, teď na Japetus, stačí mi zavřít oči, abych znovu viděl oheň šlehající z vrtu, měl jsem o Eliase strach, že někde zůstal bez kyslíku, když se neozýval ve vysílačce.

A teď jsme zase spolu, Elias jakoby nic otvírá konzervy, ploténka vařiče žhne, radiátory se činí, za chvíli bude v místnosti příjemné teplo. Ve vzduchu visí otázka, jak se tady všichni stěsnáme, někdo bude muset spát na zemi, mně to nakonec vadit nebude, hlavně že jsme všichni naživu a že ta otázka bude viset ve vzduchu a ne ve vzduchoprázdnu.

„Zítra budeme muset uzavřít vrt,“ říká Herbert. „Aby neutíkal metan. Podívám se na to asi s Orestem a vy si budete hrát s teleportem.“ Skloní se ke mně a ztiší hlas. „Až nás tady nebude tolik, opraví se stanice a jedeme dál. Těžní zařízení vypadá v pořádku. Jen ta naše bouda spadla, ale zatím můžeme bydlet tady.“

„Bouř nás nesmí zkrušit,“ vzpomněl si Elias na jakýsi verš. „Možná tady zůstanu s vámi, jestli bude potřeba. Nemám teď na Zemi nic urgentního.“

To je zase ten starý Elias, jak ho znám. Nezdolná energie a ještě si ze sebe dělá legraci. Katastrofa ho probudila k životu. Jen se divím, že není víc u Lucky. Asi už budu muset přijmout jako fakt, že mezi nimi něco je, co jim brání obnovit... přátelství? Ne, lásku, pamatuji se dobře.

A tou překážkou není šašek José s potkanem v lahvi. On to sice na Lucku zkouší, ale vidím sám, že ji nezajímá. Zato když jí Elias podává talíř, kontaktují se očima, vteřinu na sebe hledí a pak se odtrhávají jako dva magnety.

Errata:

30.05.2021 13:19