Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Překážky návratu

Náš návrat začal poměrně hladce. Když jsme se zbavili těch nepříjemností s domorodci, zdálo se, že máme nejhorší za sebou. Teď jen správně vystihnout, až vlci od své pasti odtáhnou nahánět další kořist, a vrátit se domů. Představa, že nás od domova dělí jen asi šest kilometrů cesty mimozemskou krajinou a čtyři kilometry jeskyní nebyla skličující, i když jsme museli počítat s tím, že nepůjde všechno hladce. Po posledním vlčím lovu mohly být jeskyně plné mimozemské zvěře, ze které jen nepatrná část nebyla lidem nebezpečná. Může tam být i vlk, a nedejbože dva. Nepůsobili ale na mě tak strašlivě, jako na začátku. Vždyť jsem jednoho vlastnoručně zastřelil! I když jsem na něho vystřílel celý zásobník, třicet kulí, Slávek jich potřeboval na svého vlka také tolik, jen ho složil o pár metrů dřív.

Člověku strašně rychle otrne...

Nicméně i teď jsme postupovali opatrně. Cesta k bráně ve zdi měla být pohodová, ale za ní jsme mohli čekat leccos. Radši jsem Slávkovi připomněl svítící oči, které jsem tam viděl na své hlídce. Přijal to ale lhostejně. Patřilo to mezi pomíjivé události a v současné době už to nemuselo platit.

Branou jsme prošli v pohodě a za terénní vlnou na nás nic nečíhalo. Zkrátka dobré znamení. I když na druhé straně se říká, první vyhrání... však jsem se neodvážil pochvalovat si, jak nám to pěkně jde. Mohlo by se to nečekaně změnit.

Za branou Slávek rozhodl dát si pohov a svačinku. Ukázalo se, že šípy domorodců prostřelily v jeho i v mém batohu pár konzerv, a museli jsme je sníst co nejdřív. Mrzelo mě, že to u mě odnesly dvě krabičky sardinek, a tekutý obsah vytekl. Slávkovi prostřelil šíp konzervu leča s klobásou, dali jsme si ji tedy nejprve napůl a pak jsme stejně napůl snědli sardinky.

„Batoh mi teď bude smrdět rybinou,“ postěžoval jsem si.

„Beztak ho vyhodíš!“ ujistil mě Slávek.

„Taková vzácnost se nevyhazuje!“ ujistil jsem ho. „Batoh prostřílený mimozemšťany! Kdo má takový? Jen my dva!“

„Koukám, že už ses docela otrkal,“ dobíral si mě Slávek.

„Tady je to krásně přehledné, nemusím snad kráčet pořád jen s prstem na spoušti!“ opáčil jsem.

Měl jsem teď častěji v ruce foťák než šturmkvér a přičinlivě jsem pořizoval dokumentaci naší cesty. Co jsem nenafotil při cestě tam, doháněl jsem při cestě zpět. Paměťová karta má ještě dost volného místa, šetřit jsem nemusel, beztoho ji ve vsi věnuji Radě starších. Zbraň mi visela za řemen na prsou a věřil jsem si, že ji popadnu dost hbitě, kdyby bylo třeba.

„Chlapče, až se vrátíme, budeš ve vsi hvězda!“ pokračoval. „Z Práglu jsi přišel jako naivní zelenáč, ale teď už jsi skoro jako našinec. Já jsem chlapům říkal, že z tebe udělám chlapa!“

„K tomu mám ještě daleko,“ přiznal jsem sebekriticky.

„Daleko?“ odfrkl si Slávek. „Kolik chlapů ve vsi se může chlubit, že sami složili jeskynního vlka? Pár jich má pětinu zásluh na ulovení vlka mačetami, někteří i víckrát, ale samostatně složit vlka patří mezi opěvované hrdinské ságy. Myslivec Kája, já a teď i ty. Pořád budeme jen tři.“

„Nebylo to v jeskyni, ale na přehledné pláni,“ namítl jsem, i když mi jeho lichotivá slova zněla jako andělská hudba. „Zabít vlka mačetami je jistě mnohem nebezpečnější než nasypat mu do kožichu plný zásobník.“

„Možná,“ připustil. „Ale řítili se na nás dva a nedivil bych se, kdyby tři z pěti museli po takovém kvaltu prát kalhoty.“

Dojedli jsme a Slávek zahrábl konzervy pod zem.

„Nebudou tu ležet na povrchu,“ řekl. „Tahat domů prázdné konzervy je hloupost, ale uklidit je aspoň pod zem je slušnost. Ať si na nás zdejší nemohou stěžovat! Tak – a jdeme dál!“

Nebezpečí, že v cizím světě zabloudíme, bylo zanedbatelné, zdejší krajina byla příliš přehledná. Naše stopy se dávno ztratily, pokud vůbec nějaké za námi na zdejší kamenité půdě zůstávaly, ale postupovali jsme od »lesíka« k »lesíku« jako při cestě od vlčí pasti k průhledné zdi. S tím rozdílem, že jsem teď fotil o sto šest.

Konečně jsme mohli zahájit výstup na kopeček, na jehož vrcholku na nás čekala známá kamenná sedačka a výhled na údolíčko Vlčí pasti. Tak jsme tomu podkovovitému údolíčku už oba spontánně říkali.

Jenže tam se stalo něco, co jsme rozhodně nečekali.

Prvním pohledem do Vlčí pasti Slávek zjistil, že jsme přišli brzy. V údolíčku porůznu polehávalo nejméně šest až sedm vlků, nejspíš celá smečka. Odpovídalo to ostatně jeho původnímu předpokladu, že odtáhnou až sežerou všechen úlovek, to my jsme se vrátili neplánovaně brzy.

„Takže se tady nahoře utáboříme,“ rozhodl Slávek a já jsem pochopitelně jen sklapl kufry. Nebylo to tím, že bych se tak rád podřizoval, prostě ho to napadlo dřív než mě.

Sakra, řekl jsem si, on vždycky přijde s tím, co beztak chci i já. Vypadá to, že mě tu komanduje, jenže nedá mi jediný rozkaz, se kterým bych nesouhlasil.

Tábořiště na vrcholku hory muselo být skryté, aby zbytečně nepřitahovalo pozornost vlků dole ve Vlčí pasti. Nemohli jsme si dovolit žádnou vlajkoslávu, prostě se zde uvelebíme za balvanem a budeme poctivě držet hlídky, aby nás vlci nepřekvapili. Spojený útok těch dole by pro nás nemusel dopadnout dobře ani ve dne, kdy bychom mohli zahájit palbu už na dálku, natož v noci, kdy je spatříme až na poslední chvíli.

„Zamlouvám si první hlídku jako včera,“ hlásil se Slávek. „Nebudeme měnit pořadí, rozházel by se nám rytmus dne.“

„Jsem pro,“ řekl jsem. „Jenže teď je ještě brzy.“

„Tak aspoň Vlčí past ještě za světla vyfoť!“ pobídl mě.

Splnit jeho požadavek bylo beztak i v mém úmyslu. Vytáhl jsem foťák a nacvakal pár snímků z dálky. Snad tam budou vidět vlci, očima je na tu dálku rozeznáme, ale bez podrobností. Uvidíme, nakolik půjdou ty fotky zvětšit.

Jenže v té chvíli, kdy jsem se po Slávkovi ohlédl, abych se ho zeptal, jak si představuje utáboření za balvanem, jsem strnul.

Deset metrů od nás nehybně jen tak ve vzduchu stál stařec téměř evropského vzhledu, s bílými vlasy i plnovousem, v bílém splývajícím hábitu, a pozorně si nás prohlížel. Vypadal jako Gandalf, jen tak se vznášející na dosah od nás. Otočil jsem se prudce k němu a jak jsem měl v ruce foťák, okamžitě jsem ho vyfotil. Pak jsem drcnul loktem do Slávka, aby se ohlédl. Slávek se otočil, a jestli se mě chtěl zeptat, co je, zamrzla mu otázka v hrdle, protože spatřil totéž co já.

Pár dlouhých vteřin se nedělo nic, pak se Slávek vzpamatoval.

„Hleďme, máme návštěvu!“ prohodil ke mně. Asi zbytečně, vždyť jsem viděl totéž co on a sám jsem ho na to upozornil. Řekl to schválně nahlas, takže to spíš mínil jako pozdrav neznámému.

„Dobrý den vespolek!“ přidal jsem, ať ten neznámý ví, že už o něm víme.

Pak mi to nedalo a mrkl jsem na obrazovku foťáku, jestli tam vůbec něco je. Chlap visící jen tak ve vzduchu by mohl být také pouhým přeludem. Ale ne, na obrazovce byl velebný stařec v bílém na pozadí červené oblohy. Když to nafotí i foťák, nemůže to být přelud odehrávající se jen v našich hlavách. Mohl by to být ještě nějaký hologram, ty se také objevují i na fotografiích.

„Któ vy takíje?“ oslovil nás znenadání.⁸

Nebyl to hologram. Kupodivu měl příjemný hlas a nechoval se agresívně. A k mému údivu jsme mu oba rozuměli. Rozpoznal jsem v jeho řeči ruštinu, ale to mohl být falešný dojem. Rozuměl mu však i Slávek a hned mu odpověděl.

„Zabloudili jsme do vašeho světa od nás, ze Země,“ odpověděl mu česky, jako kdyby očekával, že mu porozumí. Rozuměli jsme mu, když promluvil na nás, třeba porozumí i on nám.

„My posětítěli iz Zemlí!“⁹ přidal jsem svou zásobu školácké ruštiny, abych mu to přiblížil ještě víc.

„Vy Ruskije?“¹⁰ ožil trochu. Když umí pojmenovat Rusy, musí o nich vědět. V tom případě může být jeho řečí i ruština.

„Nět, Čechi!“¹¹ odpověděl jsem mu.

„Čechi?“ podivil se.

Pak chvilku přemýšlel než pokračoval.

„A co tady u nás, k čertu, děláte?“ zeptal se nás přísně.

Česky. Udivil nás tím oba.

Že by mimozemšťané ovládali ze všech pozemských jazyků i češtinu? Bylo to nepravděpodobné, ale ne úplně vyloučené. O Zemi jistě věděli, to bylo jasné už podle těch tunelů, ale aby znali i pozemské národnosti? Napadlo mě, že se museli občas na Zem vypravit, aby měli přehled. Ale ani to nebylo zásadně nemožné. Za předpokladu, že opravdu máme před sebou vlastníka tunelů. Přitom se mi zdálo, že jde o třetí odlišný živočišný druh, s jakým se setkáváme. Čtyřrucí se odlišovali beze všech pochybností, ale tenhle podle mého mínění nepatřil ani k dvourukým, se kterými jsme tu měli nedávno konflikt.

„Jsme tu na výzkumné výpravě,“ odpověděl mu Slávek za nás oba. „Přišli jsme sem zjišťovat, odkud se berou zvířata, která se občas objevují u nás na Zemi, a byli bychom rádi, kdybyste nám pomohli objasnit některé naše otázky.“

„Máte otázky?“ odvětil. „Ptejte se tedy!“

„Zajímá nás váš svět,“ řekl Slávek. „Rádi bychom se o něm dozvěděli něco bližšího. Nemáme zájem na konfliktech, ale už jsme se do jednoho dostali a rádi bychom jim propříště předešli.“

„Odpovězte po pravdě!“ vyzval nás stařec. „Stěžovali si na vás Okdrókové spolu se Seksiny. Prý jste je napadli a zabili jste jejich orevy.“

Hleďme, jak v tomto světě kvetou lživá obvinění, pomyslel jsem si trochu smutně. Tak my jsme napadli tamty čtyři? Zabili jsme jim vlky, to ano, ale teprve když je na nás poštvali!

„Když si prohlédnete stopy, zanechané na místě, sami pochopíte, že to bylo obráceně,“ odvětil nahněvaně Slávek. „Hned po setkání nás napadli šípy. Zastavili jsme je ohněm, ale ten jim neuškodil, jen je varoval a splašil jim jejich... orevy, pokud tím myslíte jejich šestinohé vlky. I pak jsme chtěli ustoupit, ale i ve stopách našeho ústupu najdete množství zlomených šípů, jak je na nás neustále stříleli.. Ničili jsme jim je, aby je nemohli použít opakovaně. Jenže pak na nás poštvali své... orevy... a nám nezbylo nic jiného než je zabít, abychom přežili. Musíte to chápat! Ta zvířata jsou nám smrtelně nebezpečná. Zabili jsme je, ale ani pak jsme se nepokusili zabít lidi, i když naše zbraně jsou účinnější než jejich luky.“

„Tvrdíte, že jste tu na výzkumné výpravě,“ namítl stařec. „Máte však velice nebezpečné zbraně. Jak se to snese s tvrzením, že jste tady nechtěli zabíjet? Už to, že jste si je sem přinesli, je v rozporu s vaším tvrzením.“

„Zbraně máme na obranu před smrtelně nebezpečnými zvířaty,“ řekl Slávek. „Z našeho pohledu se sem beze zbraní vůbec nemůžeme odvážit. Pochopili jsme až tady, že ti vlci... ti orevové... se dají ochočit, aby poslouchali vaše lidi, ale tím přece nepřestali být nebezpeční nám. Zejména když je na nás poštvali!“

„Proč sem chodíte, když vám jsou zvířata nebezpečná?“ vyčetl nám stařec.

„Asi ze stejného důvodu, jako vy chodíte k nám,“ odvětil už zase klidnějším hlasem Slávek. „Máme ale pádnější důvod než vy. Nebezpečná zvířata přicházela od vás k nám, ne naopak. Přišli jsme o nich zjistit pravdu. To nám nemůžete vyčítat, ani naše zbraně. Bez nich by nás vaše zvířata roztrhala, jak se už v našem světě párkrát stalo.“

„My do vašeho světa nechodíme,“ namítl stařec. „Chodili jsme k vám ze začátku, pak jsme se rozhodli ponechat váš svět přirozenému vývoji, bez zásahů.“

„Vidíte, my jsme právě v těch začátcích,“ odpálil ho Slávek. „Když si nás tu nepřejete, necháme váš svět na pokoji, i když by to byla zmařená příležitost k lepšímu pochopení mezi námi. Bude to škoda.“

Chvíli bylo ticho. Stařec zřejmě přemýšlel.

„Chtěli byste poznat náš svět? Zajímá vás? Chtěli byste se dozvědět něco bližšího? Jestli opravdu nemáte zájem vyhledávat rozepře, mohli bychom se dohodnout. Ovšem pod podmínkou, že nebudete vyhledávat spory s námi ani se všemi rozumnými druhy v tomto světě.“

„Opakuji, není náš zájem vyhledávat a začínat konflikty,“ řekl Slávek. „Zato očekáváme stejnou snahu i od vás. Nechceme se tady nechat zabít zvířaty ani jinými tvory! Ověřte si naše tvrzení! Dovedeme vás na místo konfliktu s vašimi Seksiny a dokážeme vám ze zachovalých stop, jak to proběhlo. Stopy se za tak krátkou dobu ještě nemohly ztratit!“

„Není třeba,“ odmítl to stařec. „Blot Chaz vaše slova právě podle těch stop potvrzuje. Zdá se, že se nás naopak pokoušeli oklamat Okdrókové se Seksiny, budeme jim muset domluvit. Ale Okdrókové a tím méně Seksinové si dosud pořádně nezvykli, jak to říkáte vy, že lež má krátké nohy.“

„Někdo ty stopy zkoumá?“ zeptal jsem se.

„Ano, právě teď,“ potvrdil mi to stařec. „Potvrzuje ale vaši verzi průběhu konfliktu. Ustupovali jste a na ústupu jste lámali jejich šípy, očividně po vás vystřílené. Omlouvám se vám za naše nezdárné chráněnce!“

Nezdálo se, že by někam telefonoval, chybělo mi to typické přikládání mobilního telefonu k uchu, ale mohli mít něco jiného a nemuseli jsme si toho ani všimnout. Přijal jsem to tedy jako fakt o kterém se nediskutuje. Slávka to ale přimělo k odpovědi.

„Nevidím žádný důvod, proč byste se měli omlouvat za jiné,“ řekl také tak smířlivě. „To nebyla vaše chyba. Omluvit by se měli jen ti, kdo nás napadli. My jsme ochotní omluvit se naopak za zabitá zvířata, ovšem s výhradou, že jsme nemohli jednat jinak. Kdyby je proti nám nepoštvali, nic by se jim nestalo.“

„Zřejmě jste je vyprovokovali vaším oblekem,“ snažil se stařec najít nějaké vysvětlení chování těch čtyř. „Orevové jsou pro Seksiny zvířata pod ochranou jejich víry, a Okdrókové se dnes považují za jejich spojence. Proto mohlo dojít ke konfliktu. Proč nosíte oděv až příliš podobný kůžím posvátných zvířat Seksinů?“

„To není podobný oděv, to jsou skutečné kůže těch zvířat,“ odvětil Slávek. „Pro nás nejsou ...orevové... zvířata posvátná, ale smrtelně nebezpečná. V našem světě jsme ale vypozorovali, že menší nebezpeční tvorové se jich bojí a prchají před nimi. Kůže orevů nás chrání před napadáním. Nemusíme zabíjet všechny. Kůže, které máme my dva na sobě, pocházejí z orevů, kteří pronikli do našeho světa, kde nás ohrožovali. Orevové jsou podstatou šelmy, a v našem světě se tak chovají, to snad pochopíte.“

„To by bylo pochopitelné,“ připustil stařec. „V tom případě vás vítám ve světě Beridazu a ve shodě s Velkým shromážděním vám nabídnu něco jako... vy tomu říkáte studijní pobyt... u nás. Přijmete to?“

„Studijní pobyt?“ opakoval jsem po něm. „Na jak dlouho?“

Napadlo mě, že poznat zblízka zdejší civilizaci by mohla být životní šance. Na druhé straně bych se měl co nejdřív vrátit na univerzitu se zprávou. Bylo to tak trochu dilema.

„Na tak dlouho, jak bude potřeba,“ opáčil stařec.

Podívali jsme se na sebe. Bylo to zřejmě lákavé pro oba.

„Nepočítali jsme s tím,“ řekl ale Slávek. „Dnešní průzkumná cesta neměla trvat dlouho. Lidé v našem světě vědí, že měla být nebezpečná, a budou mít o nás obavy. Měli bychom se vrátit do našeho světa, připravit se na delší pobyt a pak opět přijít.“

„Nestačilo by poslat lidem na vaší straně vzkaz?“ navrhl nám stařec.

„Možná stačilo,“ připustil Slávek.

„Nevím,“ obrátil jsem se na něho. „Měl bych se vrátit se zprávou na univerzitu...“

„Poslat jim vzkaz nepostačí?“ zavrtěl hlavou Slávek. „Víš, řekl bych ti, vrať se tedy, jenže nevěřím, že samostatně projdeš jeskyněmi, kde může číhat i několik vlků. Mně se vracet nechce. Tohle může být naše neopakovatelná životní šance, necítíš to?“

Měl asi pravdu. Ale co, čert vzal univerzitu! Tohle bude nejen zajímavější, ale rozhodně i přínosnější. Pro mě i pro vědu.

„Co myslíte tím vzkazem?“ obrátil jsem se na starce.

„Například list, na který popíšete svou situaci. My ten list dopravíme do vašeho světa,“ odvětil.

„Říkali jste, že tam nechodíte!“ připomněl jsem mu.

„Nebude třeba,“ ujistil mě. „Pošleme se vzkazem giroze, to je takové létající zvíře. Proletí branou flége i jeskyněmi a donese vzkaz lidem na vaší straně. Sami tam skutečně nechodíme, ale občas používáme cvičená zvířata. Jak jinak bychom si udržovali současný obraz vaší společnosti? Vaše společnost je v neustálém pohybu, jedna změna střídá druhou, s obrazem před tisíci lety bychom vás dnes už ani nepochopili.“

Takže dopis doručený zvířetem. Lákavé to tedy bylo.

„Mohl by někdo ze vsi poslat zprávu do univerzity, že si beru dovolenou?“ obrátil jsem se na Slávka.

„Snad,“ přikývl. „Máš ale něco jako dopisní papír? Nic takového nemám.“

„Já taky ne,“ vzdychl jsem si.

„Psací potřeby, jaké potřebujete, vám dáme,“ slíbil stařec.

„V tom případě to beru!“ řekl jsem.

------------------------ Poznámky:

  8 Kdo jste? (rus.)

  9 Jsme návštěvníci ze Země (rus.)

  10 Vy jste Rusové?

  11 Ne, jsme Češi.

Errata:

05.09.2021 20:18