Krypta

(Michael Marčák)

Proč jezdí policajti s tak hlasitými sirénami? Aby dali zlodějům včas vědět, že si pro ně jedou. A proč policajti nikdy žádného kapsáře při činu nechytí? Protože kapsáři nejsou tak pitomí, aby kradli, když slyší přijíždět sirény.

Buď jak buď, šli po nás. Možná jen po mně, ale to na věci nic neměnilo. Vrátil jsem se tedy k panu Zachariášovi. Elině jsem telepaticky referoval cestou, a ona to předala Zachariášovi, takže na mě oba čekali s trochou zbytečného napětí. Zbytečného, neboť jsem šel přes parčík, kde se nepohnul ani lístek na stromě, natož aby mě zrovna v parku čekali policajti.

Dobře, ale co dál? Navrhl jsem Elině, že se zeptám Slávka, jak to vypadá ve vsi, a jestli už ta akce skončila. Vždyť i těm policajtům muselo dojít, že zemědělci snad nebudou »lisovaným konopím« krmit dobytek ze skladu u kravína.

Elina souhlasila, takže jsem zkusil vyvolat Slávka telepaticky. Ale nepotěšil mě. Všichni chlapi ze vsi podle něho sedí ve vězení. Každého drží v jiné cele, aby se prý nemohli domlouvat. Což je u telepatů nesmysl, ale vyšetřovatelé to netuší a snaží se z nich dostat přiznání, že ve vsi hromadně pěstovali konopí. Laboratorní výsledky byly sice negativní, ale dozorující státní zástupce prý laboranty seřval, aby pracovali pořádně, není přece možné, aby v takovém množství zajištěného materiálu nic nenašli.

Pitomec! Bohužel příliš vlivný pitomec!

Horší je, že nenechali na pokoji ani ženské a děti, postěžoval si Slávek. Ženské sedí v ženské věznici a děcka má v rukou Orgán sociálně-právní ochrany dětí, neboli sociálka. Rozvezli je do nejbližších dětských domovů, kde z nich dolují udání na rodiče. Zdá se, že to někdo vzal jako prestižní záležitost a snaží se vymámit z jalové krávy tele. Ještě že jsme nedávno dali telepatii i dětem, bez ní by je mohli někam zašantročit. Přece jen je pro děcka lepší, když je máma s tátou povzbuzují. Chtějí o nich ale rozhodovat v nějakém »zkráceném řízení«, to vypadá na velkou kulišárnu. Nevím, co jsi už o našem Orgánu OSPOD zaslechl, ale Barnevernet v Norsku je jeho sesterská organizace. Ty bestie se tak zatvrzele a usilovně snaží konat »dobro«, až proti nim i Španělská Inkvizice vypadá jako dobročinná charita²⁷. Teď právě diskutujeme o tom, jestli se máme vzepřít už teď, nebo ještě ne. Když se vzepřeme, konflikt se státní mocí se jen upevní. Vzepřít by se ale měli rodiče odebraných dětí. Vzít děti a odvézt je do Beridazu, kam za nimi OSPOD nemůže. My ostatní to snad ve vsi vydržíme, až nás budou muset pustit.

Když státní moci ukážete, že máte cosi, co vám dovoluje na státní orgány i na neziskovky kašlat, státní moc jen vystupňuje sílu.

Proto to zatím necháváme být, odtušil Slávek. Hele, zatím se vyhýbejte vesnici, jsou tam policajti. Uvidíme, kam se to vyvrbí.

Pocítil jsem zachvění a Slávek se ode mne odtrhl. Okamžitě jsem to vyklopil Elině i panu Vladislavovi Zachariášovi, aby nebyli v nejistotě. Erben sice tvrdí, že je lépe setrvat v nejistotě než »strašlivou poznati jistotu«, ale Erbenovi je lépe nevěřit.

„Kdyby mi někdo sáhl na dítě, tak spíš vydržím pokárání od Slinchimů,“ řekla po dlouhé době nahlas Elina. „Ale kdo by mi sáhl na děti, ten by to do smrti nezapomněl!“

„Já vím,“ přikývl jsem chápavě. „Přinutila bys je všechny lehnout si na zem a možná by sis o ně očistila boty, ale děti bys jim nenechala...“

„Nejen to,“ řekla Elina temně. „Vyčítala bych si, nechat takové hyeny škodit jiným. Hanobíme hyeny a přitom je nejlítějším a nejkrutějším zvířetem člověk! A věřím, že by i Slinchimové uznali oprávněnost použití psychoúderu svakulége. I když to za normálních okolností považují za zločin.“

Psychoúder, neboli »svakulége«... to mi nic neříkalo. O tom jsem školení od Slinchimů nedostal. Elina věděla víc... ale neměl bych se divit, na Zemi toho víc prožila a občas se vracela na Beridaz, kde se mohla mnohé dozvědět. Dokonce i takové věci, které Slinchimové jen neradi lidem svěřovali. Příkladem je vcítění zjóncigó, čtení myšlenek »blgdu slezta«, tak mohla získat schopnost »svakulége« a kdo ví, co ještě! Že o tom nemám ani potuchy? A proč bych měl znát všechny nebezpečné prostředky? Vždyť mě Slinchimové ani pořádně neznali! Jak by ke mně mohli mít důvěru?

»Svakulége« je hrozná věc, pokračovala, ze všech lidí na Beridazu ji znám možná jen já. Slíbila jsem, že ji mezi lidmi šířit nebudu, ale někdy... někdy by bylo její použití na místě...

Vladislav Zachariáš na to neřekl nic. Nedal najevo ani údiv. Už se smířil s tím, že máme od mimozemšťanů neuvěřitelné prostředky, a nic ho nemohlo překvapit.

„Libore, zavolej ještě jednou Slávka,“ požádala mě náhle Elina nahlas.

„Co mu mám ještě vyřídit?“ otázal jsem se.

„Až dosáhneš spojení, neruš je a zavolej telepaticky i mě,“ pokračovala. „Propojíme se do »bjogrítu« ...česky do vějíře. Já propojím i tady pana Vladislava, aby nebyl mimo. Ale připrav Slávka, že s ním budu mluvit především já.“

Vějíř »bjogrít« byl pro mě taky novinka, ale ne tak docela. Vzpomněl jsem si, že Víji na Beridazu také volala více lidem najednou. Měl jsem se o to zajímat víc? Těžko. Byl jsem tam nováček, všechno mi vonělo novotou, jak bych se mohl zajímat o tak choulostivé věci? Ale Elina Makropulos se čtyřmi sty lety zkušeností na Zemi i na Beridazu, to bylo něco jiného!

Zavolal jsem telepaticky Slávka.

Slávek mé volání příliš neuvítal. Telepatický hovor se mnou považoval za ukončený, a mezitím navázal další spojení. Jeho schopnost číst lidem myšlenky z něho dělala hlavu »odboje«, měl nejlepší přehled o tom, co se děje. »Přečetl« si z hlav dozorců, co se dalo. Potíž byla jen v tom, že ani dozorci nevěděli všechno. Akce pro ně byla velkou neznámou. Nejvíc se Slávek dozvěděl od vyšetřovatelů, jenže ho už považovali za »vytěženého« a přestali ho vyslýchat. Když zjistil, že s ním chci mluvit, musel se nejprve omluvit Michalovi, se kterým byl právě ve spojení, aby se mohl spojit se mnou. Vějíř očividně neznal ani on.

První, co mu Elina vysvětlila, byla technika telepatického spojení »vějíře«. Už to mu mohlo bohatě vynahradit přerušení jeho rozhovoru s Michalem. Jenže to nebylo všechno.

Tvrdil jsi Liborovi, že se mají rodiče odebraných dětí vzepřít, děti osvobodit a odvézt do Beridazu, kam za nimi OSPOD nemůže, začala bez dlouhého úvodu. Myslím si to taky, pokračovala, ale ta akce musí proběhnout rychle a s využitím překvapení. Nejprve se tedy zeptám: najdete ty děti, kde se právě nacházejí?

To bude možná problém, připustil Slávek. Když jsme zjistili, že je rozvážejí na různá místa, nařídili jsme jim pozorovat kudy je vezou, a každou podrobnost hlásit rodičům. Máme proto jakési tušení, kde dneska jsou. Ovšem ani dospělý nedokáže vždy zjistit, kam ho odvezli, natož děti.

Budete mě tedy potřebovat víc než si myslíte, opáčila Elina. Umím určit, kde jsou. Stačí, aby se s nimi spojili rodiče a aby mi dovolili připojit se do vějíře. Určím polohu těch dětí s přesností na metr. Druhým důvodem, proč musím jít s vámi, je má schopnost čtení myšlenek vyšetřovatelů, dozorců a podobné havěti. Ty můžeš zůstat s ostatními ve vazbě, budeš jim jistě užitečný. Takže mi předáš velení. Třetím důvodem je, že umím použít nejen vcítění zjóncigó, ale i stokrát silnější psychoúdery svakulége. A protože jsme s Liborem na útěku před Policií, jdeme do toho spolu.

Jste na útěku, ale nám chceš pomáhat? divil se Slávek.

S námi dvěma to nebylo tak zlé, vysvětlovala mu Elina, ale jakmile jde o děti, je to něco jiného. Mám taky děti, a kdyby mi na ně někdo sáhl, pamatoval by si to do smrti!

Jste ale jen dva, nás je víc, namítal.

Hele, Slávku, co kdyby se toho rodiče zúčastnili jen tím, že mi poskytnou telepatické spojení na své děti a doporučí jim, aby mě poslechly, že je vysvobodím jen s Liborem? Mělo by to výhody. Předně nás nebude tolik, nebudeme tak nápadní. Za druhé, nikdo nebude rodiče podezírat z únosu vlastních dětí, když budou mít pobytem ve věznici naprosto bezpečné alibi. Když budou žádat vydání dětí do své péče, vzbudí to dojem, že o únosu nikdo z nich neví. Asi by stálo za pokus obrátit se na soudy, co v tom podniknou, a bude zajímavé, s jakými vytáčkami OSPOD přijde, aby vysvětlil, proč děti vrátit nemohou. O děti se neobávejte, na Beridazu jim bude jistě lépe. Jste pro? Projednejte to nejprve mezi sebou, vějíř je u diskusí výhodný tak do pěti účastníků, a do dvaceti, pokud většina jen mlčí a poslouchá. Pak se zase obrať na Libora, ať nás pospojuje.

Nebylo to tak praštěné, jak se mi v první chvíli zdálo.

Vějíř, v řeči Slinchimů »bjogrít«, domluvu vesničanů tak urychlil, že mi Slávek už za půl hodiny telepaticky sdělil, na čem se všichni dohodli. Tak rychlé jednání jsem nečekal, a zejména, že se shodnou na Elinině návrhu, svěří získání dětí nám dvěma a budou pak soudně požadovat jejich vrácení. Uvidíme, jak z toho české soudy vybruslí!

Šlo teď o provedení celé akce.

Velení převzala Elina, a bylo znát, že si opravdu ví rady. Jako první úkol si uložila zajistit ústupovou cestu skrz vesnici, plnou policejních komand. Na útěku by nám zaručeně překážely, proto se rozhodla zneškodnit je jako první.

Vyletěli jsme z Prahy »zuzlitem« kolem poledne. Elina jen mávla rukou nad mou připomínkou, že nás může někdo spatřit.

„Když někomu vypadnou oči z důlků, ať si je tam zase sám zamáčkne,“ komentovala to lehkovážně.

Naštěstí se nezdálo, že by na nás brejlilo tolik zkoprnělých Pražanů, a když jsme později letěli nad poli a lesy, bylo pod námi vyvalených očí ještě méně. Čím víc jsme se ale blížili k vesnici, tím víc Elina zpomalovala. Jak to dělala, nevím, mě »zuzlit« tak dokonale neposlouchal. Když jsem mu určil cíl, letěl optimálně až k přistání, kde se rozplynul. Optimálně znamená nejvýhodněji ať co do směru, tak co do rychlosti, jakýkoliv zásah do toho režimu by nutně vedl ke zhoršení, a proto »zuzlity« po dobu letu obvykle pasažéry neposlouchají. Elina to ale uměla obejít.

Jednou z mnoha výhod »zuzlitů« je tichý let. Jak jsem kdesi poznamenal, sovy by ten let označily za rámus, ale jiní ptáci ne, a srovnání s lidskými létajícími výtvory prostě nepřipadalo v úvahu. Tak tichý let dosahují jen neřiditelné balóny bez teplovzdušných hořáků. Žádný div, že jsme dole na zemi nebudili žádnou pozornost. Pozemní pozorovatel by se musel dívat zrovna na nás, aby si nás všiml.

Stačilo nám ale proletět nad všemi domy vesnice, a zavalily nás myšlenky policistů dole pod námi. Většinou byly neuspořádané, jen v hospodě se o něčem jednalo. Jak se dalo čekat, byl tam štáb policejního komanda. Pár policistů hlídalo na návsi, ale nikdo neočekával nepřítele shora. Jak se dalo čekat, jejich pozornost už značně otupěla. Ve vsi se nehnulo stéblo, obyvatele odvezli do jednoho, takže nic neočekávali. Jen z kravína se sem neslo vzdálené hladové bučení. Policisty pochopitelně nenapadlo dát dobytku vodu a krmení, to bylo pod jejich úroveň. Že je to týrání zvířat? Nejjednodušší bude připočíst to ke zločinům vesničanů, že krmení zvířat nezajistili. Ale že by to někdo dával za vinu Policii? Ani nápad!

Nejjednodušší bude vylákat všechny do budovy staré školy, rozhodla Elina, když si vesnici prohlédla. Začneme v bývalém učitelském bytě. Vejdi tam zadem a nastav okna, aby ukazovala nějaký pohyb, jedno jaký.

Přistáli jsme za školou. Já jsem zamířil k zadnímu vchodu do škol, Elina se opět vznesla, aby měla přehled shora. Kdyby se něco začalo dít, včas mě varuje.

Do prázdné školy jsem se dostal snadno. Vesničané dveře nezamykali, zadní dveře školy byly navíc vyražené beranidlem. Škola měla okna jako všechny domy ve vsi zvenčí jen namalovaná, a zevnitř vytvořená technologiemi z Beridazu. Byla všechna fiktivní, vytvářená podle telepatických požadavků, a mohla zobrazovat skutečnost za stěnou i cokoliv jiného, od nepohyblivých obrazů z paměti Šédyšů po obraz kamer na jiných místech našeho světa. V první chvíli jsem chtěl za okny zobrazit malý vodopád, nacházející se na potoce asi pět kilometrů za vesnicí, ale pak jsem použil obraz vnitřku kravína s bučícími kravami. Jen to hladové bučení jsem prozatím ztlumil. Zapne se, až do třídy vkročí první policista.

Převrátil jsem ještě pár školních lavic, aby vznikla nevelká hradba na konci třídy, skoro jako kdyby se tu chtěl někdo ukrýt. Očekával jsem, že na ni policejní komando zaútočí s obvyklým řevem, než zjistí, že tu nikdo není.

Podobně jsem upravil i místnost bývalé místní knihovny. Školu vesničané nedávno přestěhovali do hospody, takže tady byl sklad různého harampádí, což se mi hodilo, abych tu naaranžoval další »zločinecké doupě«. Dalo se očekávat, že i sem vtrhne pár členů komanda.

Pak jsem zdánlivě ledabyle vyšel hlavními dveřmi školy na náves a hvízdal jsem si keltskou melodii skotské zpěvačky, která si kdysi říkala Ellian MacGregor. Jak jsem čekal, neušel jsem ani pět kroků když se náhle ozvalo: „Jménem zákona, stůj! Stůj, nebo střelím!“

Uposlechnout by bylo asi to poslední, co bych udělal. Místo toho jsem se hbitě otočil a několika skoky zapadl do hlavních dveří školy. Tam ovšem moje hra skončila. Zamířil jsem do sklepa a tajnými dveřmi vběhl do Katakomb. Jakmile se za mnou dveře zavřely, byl jsem v bezpečí, a od té chvíle už to leželo jen na Elině. Já jsem zatím proběhl chodbou do podzemní haly pod návsí, kde jsem si nechal na volnou stěnu zobrazit obraz, jaký by se mi jevil při pohledu z okna domu Hanušů naproti škole.

Jak se dalo čekat, všichni strážní vyběhli, aby mě nenechali utéci. Na návsi nezůstal ani jeden. Velitel akce je asi nepochválí, že nemysleli na zajištění, ale o to nejde, jde o to, aby je rozpoznala Elina. Jako správná čarodějnice seděla na střeše za komínem, či přesněji za nefunkční maketou bývalého komína, a myšlenkami se soustřeďovala do prostor školy pod sebou.

Tak... a pět jich je ve třídě, hlásila mi telepaticky.

Pět policistů vběhlo do třídy, aby zaútočili na nastraženou barikádu, za níž nikdo nebyl. Ani nevím, zda na ni zaútočili tiše, nebo s obvyklým řevem, ke mně se zvuky nedonesly. Ale Elina si pochvalovala, že jsou tam. Museli být pořádně překvapení, když se za nimi ozvalo zapraštění, jak silové pole dveří »pereku« rozdrtilo stará dřevěná futra dveří, již dříve vyražených beranidlem. To asi ještě netušili, v jakém průšvihu se nacházejí. Mohlo jim to dojít, až když se ohlédli, ale žádné dveře ve stěně nebyly. Jen okna, za nimiž začaly hladově bučet krávy.

Jako by se lapeným vysmívaly...

Zatímco první skupinka policistů vtrhla do jedné z tříd, ostatní nevěřícně zírali, jak dveře přímo před jejich očima zmizely. Stěna byla čistá a nepoškrábaná, nejen bez dveří, ale i bez futer. Okamžik ještě vířily vzduchem třísky, ale ty se brzy usadily na podlaze.

Jenže v následujícím okamžiku se ozvalo další zapraštění a stejným způsobem zmizely i hlavní vchodové dveře. Také zde byla najednou nepoškozená stěna bez nejmenších známek, že by tu někdy nějaké dveře byly. A ke všemu v hale zhaslo světlo. Policisty to nemohlo vyvést z míry, měli přece lampičky, jenže v jejich světle najednou marně hledali jakékoliv dveře. Vstupní hala školy se neočekávaně změnila v uzavřenou kryptu, kde byli všichni znenadání a bez sebemenšího varování – zazděni.

Těch pět ve třídě na tom bylo zpočátku lépe. Velice brzy však zjistili, že se těmi okny nedá vyskočit ani do opovrhovaného kravína. Jistěže pochopili, že okna nejsou okna, ale pouhé obrazy oken. Podle topologie školy měla okna vést na náves, ne do stáje. Pokusem se ale rychle přesvědčili, že rozstřílet předpokládané obrazovky není dobrý nápad. Obraz oken zhasl, ale zůstala neporušená stěna, na níž kulky služebních zbraní nezanechaly ani škrábnutí, ba ani nepatrný dolíček.

Neškrábl by je ani pancrfaust.

Po likvidaci hlídek rozmístěných na návsi chtěla Elina zneškodnit policejní štáb, dočasně rozmístěný v hospodě. Bylo to ještě snadnější. Stačilo telepaticky zavřít dvoje mimozemské dveře »pereku«, a celý štáb byl v hospodském lokále hermeticky oddělený od světa jako v kryptě.

Bude jim tam asi brzy ouvej, podotkl jsem.

Ještě je lituj! odfrkla si v duchu Elina.

Já jen, že žádná skupina nemá přístup k vodě ani na záchod, pokračoval jsem. Aspoň na záchody bys je měla pustit.

Vesničany nechali zbytečně pár hodin v železech a taky bez vody, odpálila mě. Musíme se snažit, aby nebyli zavření dlouho, ale když to vydrželi vesničané, vydrží to ti vytrénovaní svaloušci také.

Pak se zamyslela, zablokovala pár dalších dveří a uvolnila za ně jiné. Skupinky ve škole se spojily, a ve škole i v hospodě se uvolnily dveře na záchody.

Vodu mají v umyvadlech, zavrčela v duchu Elina.

Na to už jsem neodpověděl, raději jsem se zajímal o další postup. Ale Elina to měla promyšlené.

Vylez z podzemí, poletíme, vyzvala mě.

A pak jsme v jednom společném »zuzlitu« opustili vesnici a zamířili do města, kde se měly nacházet děti.

Už na nás netrpělivě čekaly.