Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Elina Vítková

 Vždy odpouštěj svým nepřátelům. Nic je nerozčílí více.³⁵

 Oscar Wilde

Chtěl jsem se co nejdřív vrátit do Prahy, abych se podíval, jak si vedou »moji Struldbrugové«. Elina tam chtěla jít se mnou, ale nejprve jsme chtěli udělat, co jsme si domluvili ještě na Zemi. Vzít se.

„Jenže tady nemáme kněze,“ posteskla si. „Nevadilo by ti, kdyby nás oddal ruský pop?“

„Možná by to šlo i bez kněze i bez popa,“ navrhl jsem.

Jenže to se Elině nelíbilo. A že to má být oficiální.

„Tak si doletíme k Řekům,“ navrhl jsem jí. „Jistě mají své kněze. A bylo by to u tvých krajanů!“

„To nepůjde,“ zamračila se. „Řekové mají jen jednoho kněze, Anaximandra. Problém je, že je to fanatik. Na Beridazu se manželství uzavírá na šestaosmdesát let, jenže Anaximandros trvá na doživotním manželství. A protože mě už oddával s Ioanisem Distriasem, odmítne mě oddat podruhé.

„Když už, tak potřetí, ne?“

„On mé manželství s Jovanem neuznal,“ vzdychla si. „S Jovanem mě musel oddat srbský pop Dmitrij. Ten zase natruc Anaximandrovi neuznal mé manželství s Ionanisem, a bral to jako můj první sňatek. To víš... řeckokatoličtí a pravoslavní se nikde neobjímají... naštěstí vím, že ruští popové se na to dívají podle zdejšího řádu, pro ně je šestaosmdesát let až dost, a ti by nás klidně sezdali. Teda, jestli by ti to nevadilo...“

„Spíš aby pravoslavným popům nevadilo, že se hlásím k českým heretikům, neboli kacířům!“

„Ruští popové jsou zvyklí na leccos,“ řekla. „Co vím, všichni v Rusku prošli gulagem. Uznávají v pohodě řeckokatolickou i římskokatolickou církev i srbské pravoslavné, a snesou i ateisty. Říkají, kdo se dostane do Beridazu a nevadí Slinchimům, nevadí ani jim. Nejvíc by jim vadili bolševici, ale ty tady nenajdeš, takže s tím nemají žádné problémy.“

„Bolševici vadí i Slinchimům?“ zajímal jsem se.

„To si tedy piš!“ řekla. „Nenajdeš tu jediného. A stejně jim vadí lidojedi, a obecně násilníci, bez ohledu na víru. Vadí jim každé náboženství, které vybízí k násilí nebo schvaluje otroctví. Takoví věřící tady zkrátka nejsou, a basta!“

„Moment!“ vzpomněl jsem si. „I ve vsi byl přece farář!“

„Zatímco ses bavil se Slávkem, ptala jsem se na něho,“ řekla. „Na Beridazu není, nebyl ani mezi zadrženými ve věznici. Navrhnu Slávkovi, ať se po něm na Zemi podívá. Mohli by ho věznit odděleně, ale spíš bych řekla, že potřetí udával.“

„To by pak udělal nejlépe, kdyby zmizel hodně daleko,“ zamračil jsem se. „Jestli udal i nás v Praze, má to u mě jako ve spořitelně.“

Na okamžik jako kdyby se zasnila, ale vnímal jsem, že se telepaticky baví se Slávkem. A ten jí slíbil, že se po faráři podívá. Až ho samotného zamrzelo, že na to v těch zmatcích zapomněli.

„Poslyš, zkusila bych popa,“ obrátila se pak ke mně. „Nebude ti to vadit?“

„No, když mu nevadí ateisti, pak mu čeští kacíři vadit nebudou,“ kývl jsem.

„Můžu to dohodnout na co nejdřív?“ zeptala se ještě.

„Jestli se ti to povede, můžeš,“ přikývl jsem.

Elina se zasnila, ale pak se opět otočila ke mně.

„Tak se připrav, letíme hned!“ řekla.

„Ještě jsme se nezabydleli!“ připomněl jsem jí. „Ale jestli jsi to už dohodla, poleťme!“

„Tak se drž, žádám o »zuzlit«!“

Bublina nás objala, a vznesli jsme se. Jo, tomu říkám fofr!“

Ale – tím lépe!

Pop Nikolaj se svatbou žádné ciráty nedělal. Na víru se nás neptal a opravdu by sezdal i ateisty. Tady na Beridazu se to zkrátka vedlo jinak. Později jsem se dozvěděl, že na přání vykoná všechny pravoslavné obřady v plném lesku, a občas to také dělá, ale jen když to je skutečné přání snoubenců. Ani nevím, jestli to Elině nabízel, ale pochybuji o tom. V největším ruském městečku Tisipezelu byla známá jako zpěvačka a pop Nikolaj o ní věděl všechno, od jejího původu až po její občasné pobyty na Zemi. Věděl, že jí Slinchimové důvěřují natolik, že nemá problémy ani když použije mimořádné prostředky, jako je vcítění »zjóncigó« nebo dokonce psychoúder »svakulége«. Znal i Elinina předešlá manželství a věděl, že se vždy rozešla v dobrém až s vypršením uznávaného limitu.

Nejvíc Rusů se na Beridaz dostalo až v poslední době, přesněji za Stalina. Všichni, kdo prošli gulagem, byli neuvěřitelně skromní, ale nikdo tady nebyl tak dlouho, aby úspěšně ukončil víc než jedno manželství. Třetí manželství Eliny bylo i pro Rusy trochu nezvyklé. Ale pop Nikolaj byl uznalý. Přijal mě jako jejího dalšího nastávajícího a věřil, že si nevybrala špatně.

Na závěr nám oběma pogratuloval – a byli jsme svoji.

Elina Vítková, rozená Makropulos.

A jeden zelenáč z Prahy, který jí dal další příjmení.

Na šestaosmdesát let...

Vrátili jsme se do Červánků a zabydlili se v novém domě.

Zabydlování bylo snadné, nic jsme totiž neměli. Na Zemi bývá stěhování plné zmatku, a marně se neříká »dvakrát se stěhovat jako jednou vyhořet«. Lidé obvykle nashromáždí za pár let tolik předmětů, že na jejich přemístění potřebují veká stěhovací auta. Nejvíc objemu přitom zabere stěhovaný nábytek, následují různé předměty denní potřeby a rodinné památky.

Na Beridazu se toho mnoho nestěhuje. Nábytek? Univerzální křeslopostel a obvykle jeden stolek. Skříně? Nač? Na šaty? Každému stačí jeden »tučori«, nač tahat tuny hadrů? Na nádobí? Co je to? Na Beridazu jsou společné jídelny, kde se lidé scházejí podobně jako na Zemi v hospodách, jenže tady doma nikdo nevaří, a nepotřebuje mít nádobí i doma. V domcích nejsou kuchyně, na Zemi obvykle plné všelikého harampádí, sporákem počínaje a ledničkou konče, skříně s mixéry a roboty, fritézami a mikrovlnkami. Všechno harampádí zůstalo na Zemi. Místo toho je v každém domku veliká hygienická místnost, zvaná »kegiako«, zastupující nejen obvyklé funkce koupelny a záchodu, ale dá se napustit vodou i jako malý bazén. V budově společné jídelny, už jen ze setrvačnosti nazývané »hospoda«, je koupelen »kegiako« několik, a i společný bazén je tu větší.

Vesničané dostali na stěhování ze Země velké kufry na rodinné památky. Ale snad jen myslivec Bělka, bývalý atlet, si své trofeje, představující slušnou sbírku medailí a pohárů, doma vystavil na narychlo udělaných poličkách. Kdo si s sebou přivezl jen dokumenty, jako fotografie, školní vysvědčení, rodné a křestní listy své i svých předků, využil tady nabídky Slinchimů na jejich digitalizaci. Byla dvojího typu. Většinou stačily »yprimy«, neboli jen zobrazení dokumentů, druhou byly »bywefery«, což byly vzory pro případnou výrobu dokonalých duplikátů.

Elina měla takto uschované listiny ještě z doby Rudolfa II, zato já jsem neměl nic. Mé rodinné dokumenty shořely při požáru domku rodičů, při kterém oba rodiče zahynuli. Ztráta dokumentů byla proti této tragedii zanedbatelná, i když mě dodnes mrzelo, že na rodiče nemám žádnou viditelnou památku. Ve svém posledním podnájmu jsem nechal diplom z Karlovy univerzity, ale nepočítal jsem s tím, že bych jej někdy potřeboval. Na Beridazu jsem přece vystudoval pomocí »holajvíchy« univerzity hned dvě, ale tady si na diplomy nehráli, a na Zemi by mi mimozemské diplomy beztak nikdo neuznal. I když je pravda, že Elininy listiny by dnes měly značnou historickou cenu už jen pro jejich stáří.

Že bych se vrátil na Zem pro svůj diplom? Nebude mít za čtyři sta let také historickou hodnotu?

Raději to nebudu riskovat. Kdoví, kde je mu konec! Ale zajímalo by mě, co se s ním vůbec dělo? Jisté je, že mě tam policajti přišli zatknout. Nepochybuji o tom, odposlouchával jsem jejich myšlenky, šli jmenovitě pro mne. Naštěstí se mě nedočkali. Co ale bylo dál? Nejspíš zapečetili dveře, to se dělá. Jenže já jsem se tam už neobjevil. Byl by to důvod k zabavení mých věcí? Možné to je, ať se jimi udáví! Divil bych se, kdyby ponechali byt prázdný, takže tam už nejspíš bydlí někdo jiný. Tím lépe! Bydlím teď v Červáncích, s krásnou novomanželkou Elinou, na starém bytu mi už nezáleží. Ovšem moje dokumenty... na Beridazu je už nepotřebuji, leda z nostalgie, jen na Zemi by se mi možná ještě hodily...

Nějaký pevný bod bychom ale v Praze ocenili. Chceme navštěvovat naše »Struldbrugy«, a hodilo by se nám mít kde přespávat. Hotely a jiné noclehárny vynechme, tam by nás Policie velice rychle našla, hotely jí přece posílají hlášky o ubytovaných. Krom toho nemáme peníze. Legitimaci mám jen já, Elina nemá nic, ale moje doklady jsou teď sledované Policií, stejně jako mé konto. Mám sice družstevní platební kartu, jenže i tohle konto je jistě obstavené, prázdné a nejspíš zrušené. Jsme na tom tedy oba stejně. Oddací listy na Beridazu nepěstují, nikdo by nám neuvěřil, že patříme k sobě, i když na nás ten propastný věkový rozdíl není vidět. Můžeme se spoléhat jen na nocleh u Struldbrugů, pokud bychom je tím nevystavovali nějakému nebezpečí.

Jak se říká, »Babo raď!«

Elina si s tím hlavu nelámala, už v tom uměla chodit. Podle ní bude nejlepší navštívit pana Vladislava Zachariáše, kterého jsem i já považoval za nejspolehlivějšího. Ale současně navrhla odložit návštěvu aspoň o pár dní. Byla zvědavá na Slávkův úspěch ohledně imitace »Zóny«.

Pár dní nás přece nezabije!

Jak se dalo čekat, policejní elity se s vykopnutím ze vsi nedokázaly smířit. Důstojníci ten vyhazov považovali za potupu, a měli pravdu, byla to krutá potupa. Měli sice zpět své zbraně, aby neměli oplétačky s jejich ztrátou, ale neskousli to.

Nebyli ovšem tak kurážní jako Sedm statečných, kteří se do vesnice vrátili prakticky ještě téhož dne, kdy jim Calverovi muži hodili jejich zbraně pod nohy. Tihle by byli obzvlášť pitomí, aby přehlédli, že se tu setkali s něčím neznámým. Vrátit se bojovat proti přesile známých protivníků byla odvaha. Vrátit se bojovat proti chemicky čistému Neznámu by bylo šílenství.

Nebyli ovšem ani tak čestní, aby se vrátili sami, když mohli za sebe poslat méně informované podřízené, kteří nebudou ani tušit, do čeho je jejich nadřízení posílají. Natolik ale byli soudní, aby je tam neposlali bez varování.

První »průzkum bojem« svedla Dopravní policie, vyslaná ke vsi s úkolem odtáhnout »špatně zaparkovaná vozidla«, nacházející se na cestě u kapličky. Dopraváci sice brblali, že je to kravina, tahle auta nestojí v žádném zákazu, ale na neoznačené ploše mimo vozovku, kde není žádný důvod k pokutování za špatné parkování, ale rozkaz splnili. Odtahová auta se musela několikrát otočit, ale všechna vozidla skončila na odtahové ploše.

Počítali snad s tím, že se o ta auta bude ještě někdo starat?

Buď jak buď, i dopraváci si všimli, že silnice pár desítek metrů za kapličkou náhle končí jako by ji uťal. A co hůř, uťala ji dvacet metrů vysoká skála! Vypadalo nelogicky, aby cesta vedla přímo do skály jako do zdi, to se nedalo přehlédnout.

Druhý průzkum zajišťovala policejní helikoptéra, obratem pro tento účel zapůjčená. Pilota vyvedlo z míry, nakolik se jeho mapy rozcházejí se skutečným terénem, ale jeho nadřízení mu potvrdili, že právě proto má za úkol zjistit rozdíly.

Pilot tedy bez námitek zmapoval podhorskou oblast, jen si po návratu stěžoval, že tolik divokých vzdušných proudů nezažil ani v horách Afghánistánu, kde byl na misi.

„Počasí jako vymalované, bezvětří, nikde se nepohne ani lístek, a pomalu každých sto metrů nějaký prudký klesavý proud! Jako kdyby tam bylo jezero vedle jezera! Přitom tam teče pouhá říčka, řekl bych spíš potůček... Nechápu, kde se tam bere tolik vzdušných vírů! Za vichřice bych se nedivil, ale takhle?“

K jeho štěstí po něm nechtěli, aby se snesl níž. To by pocítil ještě větší cloumání! Divil jsem se, že nikoho nenapadlo vyvodit z jeho zkušeností závěry. Gravitační anomálie jako příčina turbulencí je nenapadla. Vozidla s pozemními průzkumníky to budou mít tím horší, až se tam dostanou.

Uvidíme!

Šédyše zprostředkují lidem velké množství informací všeho druhu. Vezměte si pouhá okna domů. Každého logicky napadne: obrazovky! Přepadové komando však vyzkoušelo, že okna vydrží i dávku z útočné pušky »bren«, která by běžné pozemské obrazovky změnila v hromádku střepů. A když přece některá obrazovka zhasla, zůstala na jejím místě netknutá stěna. Spíš se zdálo, že obraz na stěnu promítá ukrytá promítačka, jenže i tato hypotéza rychle vzala za své. Obraz se nedal zastínit rukou, jak by tomu bylo zcela jistě u promítačky. Jak se vlastně obraz vytváří? Jednoduché myšlení členů přepadového komanda na tuto otázku nestačilo, a byl jsem si jistý, že vysvětlení nemají ani věhlasné vědecké kapacity.

Další záhadou, kterou si policisté ve své prostoduchosti ani neuvědomili, byly zdroje obrazů a zvuků.

Některé »obrazovky« ukazovaly opravdu jen to, co by bylo vidět, kdyby byl ve stěně pouhý otvor. Jiné sloužily jako zrcadla a jiné zobrazovaly umělecká díla, buď z dílny Slinchimů, ale i novějších obrazů, namalovaných na Beridazu lidmi ze Země. Bez každodenní roboty se mnozí začali zabývat tím, nač na Zemi neměli čas, a brzy se mezi nimi našla spousta umělců s nesporným talentem, který se však mohl plně rozvinout až na Beridazu.

Komu nestačily ani tyto možnosti, mohl si objednat pohled z libovolného místa v dosahu Šédyšů. A pozor, nejen současné, ale i pohledy do minulosti. To by ale předpokládalo neustálý záznam ze všech možných míst, a to je pro pozemskou techniku neřešitelný úkol, i když již dnes je povrch větších měst značně pokrytý kamerami. Problém je totiž jinde. Tak velké množství dat se nedá pozemskými prostředky uchovat. A ani Šédyše by to asi neměly jednoduché, kdyby nedokázaly data uchovávat úsporně.

Pozemští počítačoví technici už přišli na to, že není nutné u filmů uchovávat všechny nasnímané obrázky tak jak jsou, ale že se vyplatí uložit úplný obrázek jen občas a dále ukládat jen rozdíly. Objem dat potřebný k uchovávání filmů se tím podstatně sníží. Slinchimové to dotáhli ještě dokonaleji, neboť Šédyše z poměrně řídké matice snímaných míst data dopočítají, jako kdyby kamery byly prakticky všude, a navíc snímaly obraz plasticky. Totéž platí pro záznam zvuků. I tak se jedná o téměř nepředstavitelný tok dat, a když Slinchimové řešili, jak tak enormní množství dat uložit, museli vymyslet ještě další redukce.

Šédyše proto data uchovávají podobným způsobem, jako lidský mozek vzpomínky. Nejčerstvější záznamy jsou v nejlepší kvalitě, ale čím jsou starší, tím jsou zjednodušenější. Je to jako s lidskou pamětí. Vjemy z celého dne si můžeme pamatovat poměrně přesně, ale každou noc se vzpomínky mírně zjednoduší, méně důležité prvky se úplně zapomínají, a na celý život si zapamatujeme jen ty nejdůležitější.

A právě tak si Šédyše pamatují své záznamy. Už záznamy ze včerejšího dne se začnou lišit, za týden už se liší asi jako film kreslený od filmu hraného, a po tisíci letech je z toho série snímků vhodná pro diaprojektory. Ale i pak Šédyš umí chybějící snímky dopočítat, i když už bez záruky přesnosti.

S časovým skluzem v řádu dnů byly ovšem záznamy přesné, a Slávek měl o plánech svých protivníků pozoruhodný přehled. Mohl se zaměřit na špičky policejní mašinerie, podle potřeby si prohlédnout i detaily a střídat to s pohledy na události v terénu. Jediné, co v záznamech chybělo, byly myšlenky. Číst myšlenky je možné jedině na blízko, i když tomu nevadí ani zeď. Na dálku se myšlenky číst nedají. I tak by nad jeho možnostmi světové špionážní agentury zelenaly závistí.

Náčelníci zatím pověřili odborníky kartografy úkolem objevit a zvýraznit všechny změny proti starým mapám, aby se mohli na ně soustředit. Nu což, směle porovnávejte! Odborníci budou z těch změn patřičně zděšení. Umím si představit, jak by je asi vyvedlo z míry, kdyby po nich náčelníci chtěli i vysvětlení těch změn. Vždyť se jednalo o přemístění takového množství materiálu, jaké by sloužilo ke cti povrchovému uhelnému velkodolu! Bylo by to sice v lidských silách, ale představovalo by to několikaletou práci velkorypadel. Jenže tady se ty gigantické přesuny materiálu obešly bez mamutích strojů, a proběhly za pár hodin! Přesáhlo to možnosti pozemské civilizace, jen neschopnost policejních špiček pochopit skutečnost jim dovolovala dál pomýšlet na konflikt.

Racionálně myslícího člověka by rozum už dávno varoval, aby toho včas nechal. Kdo nevěděl, že nám Slinchimové nedovolí lidem vyloženě škodit, ale jen strašit, měl by už dávno pochopit, že je tu kromobyčejně nebezpečno.

Policii to zatím nedošlo.

Mohli jsme tedy očekávat další dějství.

Já s Elinou jsme se chystali opět navštívit Prahu.

Abychom se telepaticky dohovořili s Vladislavem Zachariášem, museli jsme se nejprve přenést na Zem. Stačilo ale překročit propust. Skály nad jeskyněmi nebyly pro telepatii překážkou, ale mezihvězdným tunelem neprocházela.

Vladislav Zachariáš naše telepatické zavolání přivítal.

»Jen přijďte!« zval nás. »Rád vás uvidím. I ubytování u mě najdete! Víte, že jsem se už bál, že se vám něco stalo? Pokusil jsem se vám včera zavolat, ale jako kdybych přišel o telepatii!«

»Včera jsme byli v Beridazu,« řekl jsem mu. »Telepatie tam nedosáhne. Museli jsme projít branou »flége« na Zem. Co se děje, že jsi nás volal?«

»Dozvěděl jsem se, že Policie z vašeho bytu odtáhla. Nic tam neobjevila, ale dohodla se s předsedou bytového družstva, že je zavolá, kdybyste se tu objevili.«

»Jak to víš?« zajímalo mě. Vladislav přece nečetl myšlenky...

»Znám se s předsedou vašeho družstva Rudolfem odedávna,« usmál se na dálku Vladislav. »Potkali jsme se včera v obchodě, a pak jsme si sedli v parku na lavičku, tam snad nejsou kamery. Ruda mi řekl, že vám tam Policie nechala kameru, nebo aspoň štěnici.«

»Jak to ví?« zajímalo mě. »Přece mu to neřekli? Tomu bych se hodně divil!«

»Přímo mu to neřekli,« ujistil mě Vladislav. »Ale když jim řekl, že ti tam chodí zalévat kytky, požádali ho, aby pokaždé při vstupu do bytu hlasitě zakašlal. Co je to jiného, než upozornění fízlům, aby hned nevyhlašovali poplach?«

»To by mohlo být,« připustil jsem. »Chystáme se právě do Prahy. Můžeme tě navštívit?«

»Přijdeš s Elinou Makropulos?« došlo mu.

»S Elinou Vítkovou,« opravil jsem ho. »My jsme se na Beridazu vzali...«

»Tak to přijměte i moji gratulaci!« odvětil. »Jenom... není mezi vámi trošku větší věkový rozdíl? Ty jsi přece mladší než já, zatímco Elina...«

»Vadí to snad?« skočil jsem mu do věty.

»Jestli to nevadí vám, mně teprve ne!« ustoupil.

»Tak nás co nejdřív očekávej,« řekl jsem mu a zrušil jsem telepatii.

„Můžeme k Vláďovi,“ obrátil jsem se pak na Elinu.

„Slyšela jsem to,“ přikývla. „Teda... neslyšela, ale vnímala jsem to ve tvých myšlenkách.“

„Klidně říkej »slyšela jsem to«, oba to pochopíme,“ usmál jsem se na ni. „Takže poletíme?“

„Ještě bych chvilku počkala,“ zarazila mě. „Zajímal by mě Slávkův úspěch »Domu hrůzy«.“

„Tak to pojďme za Slávkem!“ navrhl jsem.

------------------------ Poznámky:

  35 Always forgive your enemies. Nothing annoys them so much. (Oscar Wilde)

Errata:

22.07.2021 13:18