Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 Motto: Milton Friedman – Inflace je nemoc, která – není-li

 zastavena včas – může společnost zničit.

„Pokud se co nejdříve neshodneme, mohlo by to tentokrát být pro lidský svět kritické!“ řekl po posledním zasedání Mezinárodního měnového fondu jeden z představitelů, který samozřejmě nechtěl být jmenován. Řekl to s tím nadneseným nadhledem, jakým se vykazují všichni mocní, co sedí na postech ovlivňujících svět, aniž by byli ochotni cokoliv měnit. Jakákoli nová myšlenka by mohla ohrozit jejich postavení a zájmy, a tak musí vše běžet v daných mantinelech a intencích, a pokud možno nezadrhávat se. Ono prohlášení vyhodnotil deník Ekonomist následovně: Všichni jsou pro, ale nikdy se neshodnou, jak toho dosáhnout.

Jenže tentokrát se to opravdu zadrhlo. K jednotnému názoru mezi mocnými nedošlo. Předběžné dohody ztroskotaly. A vinili se za to všichni navzájem.

Jestli někdo někdy bude zpětně zkoumat momenty onoho období a analyzovat je, aby se dopátral, proč byly následky tak katastrofální, sotva uspěje. Jednalo se zřejmě o souhru náhod, ke kterým dochází v dějinách jen zřídka. Jako při ukřižování Ježíše Nazaretského, pádu Bastily nebo po Sarajevském atentátu.

A šlo to rychle, mnohem rychleji, než se dalo předpokládat a především, než tomu bylo možno jakkoli zabránit. Lidský svět se opět začal hýbat, ale tentokrát i hroutit.

V baru Globus, který se nacházel v suterénu postaršího domu nedaleko středu města, sedělo obligátních třicet hostů, většinou párů nebo párečků a na parketu přešlapovalo několik dvojic. Barman se znuděně díval na neobsazené barové stoličky, ale znenadání zpozorněl. Z půlnočních zpráv radia zachytil přes pomalý rytmus kavárenského ploužáku slova, která ho notně vzrušila: Na amerických burzách stoupla znenadání neúměrně cena zlata, což může vnést zmatek do cen akcií a následný chaos ve světovém hospodářství.

Další podrobnosti už nezaslechl, neboť saxofonista Marek Man do unylého přešlapování zasadil znenadání ostřejší a chraplavější tón, aby ty mumie před půlnoční přestávkou alespoň částečně probudil a rozhýbal. Už se těšil, že si u barmana poručí dvojdecku chinzana s ledem a citronem, což bylo lacinější, než skotská whisky, na kterou v poslední době přestával mít chuť i peníze. Zpěvačka Lill dozpívala poslední sloku a šla mu držet místo. To naznačovalo, že za ni bude muset zaplatit.

Barmana Kena ona zpráva z radia tak silně zaujala, že se rozhodl na ni zareagovat okamžitě. Nevyznal se sice v burzovních machinacích, ale měl pocit, že v nejbližší době se může stát něco nenadálého, co všechny vyvede z míry.

„Víte, co je nového?“ naklonil se k muzikantům u baru a přisouval jim skleničky. „Zvyšujeme ceny! Na newyorský burze právě vyskočila cena zlata o deset procent!“

Marek Man se o burzy nijak nezajímal. Ale barmana znal jako dobrého kšeftmana, který dovede na peníze reagovat rychle a spolehlivě.

„Co to říkal o zlatu?“ zeptala se Lill. Měla štíhlou postavu, dobře modelované nohy, jen pusinka se zdála stále vyšpulená, pro zájemce jakoby připravená k polibku. Občas se nějaký našel, pozval ji a ona se pak musela rychle rozhodovat, kam až může dovolit onomu žadateli přístup a zda si při tom vydělá na nové lodičky či jen lacinou kabelku.

„Má informace. Někdy jsou informace cennější než peníze! Když bude dražší zlato, bude dražší všechno,“ řekl rozhodně Marek a na Lill se usmál. Už několikrát spolu skončili v posteli, ale jejich vzájemné soukromí to nenarušovalo. Věděl, že nemá právo na ni žárlit a tudíž její status respektoval. Měli tu ostatně svá pevná zaměstnání, která je jakž takž živila. Man bydlel přes dvě ulice, což mu náramně vyhovovalo. Život ve městě se ho většinou netýkal, neboť ho ignoroval celodenním spánkem. Jen občas vyšel do centra a sledoval v tom spěšném přesunu lidí ženské obličeje, a občas se otočil za dobře stavěnou postavou. Zejména tvarování nohou posuzoval náročně a málokterým dal nejvyšší známku. Výlohy a výklady ho nijak zvlášť nepřitahovaly, spíš si prohlížel vkusně navržené plakáty na informačních tabulích a někdy uspokojeně vykřikl nad reklamním billboardem, který ho zaujal.

Žil docela obyčejný všední život a ve svých šestadvaceti nesnil o změně, protože neměl naději na nějaký kvalitativní skok, který by mu přinesl slávu a peníze. Nepředstavoval si, že by hrál na zaoceánské výletní lodi, nebo v symfonickém orchestru. Bez konzervatoře byl jen průměrným muzikantem zvládajícím komerční hudební žánry, u kterých hodlal vydržet eventuálně až do smrti. Nevábná perspektiva zavánějící tuctovostí. Jenže, co v dnešním světě není tuctové? Na vše je vymyšlen obligátní postup udržující zisky i tempo života, které jako by se stupňovalo, aniž k tomu člověk zavdá příčinu. Tady v baru Globus se ono tempo příjemnou muzikou a dobrým alkoholem mělo spíš iluzorně zmírnit. Jenže v pohodě ubíhá čas daleko rychleji. Proto rychle uběhla i půlnoční pauza.

Muzikanti nastoupili opět na pódium, basista kývl na ostatní a v příjemném akordu elektronických varhan začala Lill zpívat Tam v dálce je můj svět, tuctovou písničku, kterou jí Marek Man složil. Ten večer barman zvedl ceny, aniž si toho kdo všiml.

Nikoho nebudu litovat, umiňoval si barman Ken, když zvýšil bez ohlášení ceny alkoholu, vzhledem k náhlému skokovému zdražení zlata, o kterém tu hosté zatím neměli nejmenší tušení, a účtoval skotskou whisky téměř dvojnásobně. Nikdo přece nikdy nelitoval mne, a vzpomněl si opět na tu přezdívku, která mu byla přišita na celé dětství a činila z něj iritující figurku mezi žáky školy, se kterými se musel denně stýkat.

Slepičák bylo ponižující přízvisko a navíc páchlo. Nemohl jsem se ho zbavit po celou dobu, kdy jsem v městečku Modrá Skála musel chodit do té nenáviděné školy. Nijak jsem se od ostatních nelišil. Ani vzrůstem, ani výřečností, ani vzhledem, jenom tím jménem a pachem slepičárny. Kdokoli vyřkl slovo Slepičák, které mi neodbytně a trvale náleželo, stal se mým nepřítelem. Ale nebylo nic platné se kvůli tomu prát. Zůstávalo na mně i ve mně a jak jsem vyrůstal a postupoval do vyšších tříd, bylo se mnou stále víc spojeno, až jsem si z toho často zoufal a stával se neurvalým. S takovou přezdívkou jsem nemohl myslet ani na žádnou holku. A v naší třídě byly krásný holky, jenže mi všechny říkaly Slepičáku, jako by to byla samozřejmost. Jak bych se asi s takovou holkou líbal.

Začal jsem za tu přezdívku nenávidět i matku, Ta byla všeho příčinou. Ale později jsem nenáviděl i ostatní lidi, kteří ani nevěděli, že se mi tak říká. Nenáviděl jsem pak celé městečko i Modrou Skálu, ten veliký monument za městem, namodralou žulovou stěnu tyčící se na vrcholu kopce jak nenadálá hráz, po které se nedalo ani vyšplhat nahoru, ani jí jinak zdolat, natož obejít. Byla neprostupnou a neústupnou hradbou a já ji musel denně mít na očích, když jsem se vracel domů. Tenkrát jsem si nepřipouštěl, že ten pohled na Modrou Skálu ve mně vyvolává obdiv a zároveň jakousi posvátnou pokoru z mohutnosti neměnné masy kamení, ale zároveň jsem cítil, že mě hřeje hrdost nad tím, že se toho studeného kamene mohu, když budu chtít dotknout, usednout do jeho stínu a pozorovat dole pod kopcem krajinu a celé městečko v údolí i s bílou věží kostela a být v té chvíli šťasten. Proto jsem si nechtěl připustit, že tu neživou hmotu vlastně miluju, a cítím k ní náklonnost a něhu a vděčnost jen za to, že tu trčí na vrcholu kopce, že mi ta nemluvná skála snad jediná rozumí, ale chtěl jsem jí opustit, jako všechno kolem, kde mi bylo určeno žít, a proto jsem nakonec počítal dny, kdy z toho nenáviděného malého světa vypadnu a z odporného domova znepříjemňovaného stále nadávající matkou odejdu natrvalo. Ta naše dřevěná chajda stála kousek pod Modrou Skálou a já musel denně šplhat do kopce a pak s matkou přebývat v těch zatuchlých koutech a poslouchat tlachy protivného otčíma, který byl namazaný snad každý den. Chtěl jsem pryč, pryč, i když jsem nevěděl přesně kam a děsil jsem se předem, co mne může ve velkém světě potkat, ale byl jsem přesvědčen, že to nebude už nikdy tak ponižující jako ve škole v městečku, kde mi skoro všichni říkali docela automaticky, aniž o tom snad nějak přemýšleli, tím nechutným přízviskem Slepičák, které se možná některým i líbilo, protože si ho nespojovali se základním významem, jejž jsem pociťoval možná jenom já.

Teď jsem barmanem ve městě, které o mě nemá zdání, mám uspokojivý job celkem odpovídající mým potřebám, dovedu vycházet s lidmi, které obsluhuji, a jsem rád, že o nich nic nevím, jako oni neví nic o mně, Nezajímáme se o sebe navzájem, pouze jim naservíruji, co si poručí. Hovory sám nezačínám, to jenom někteří se mi u barového pultu sami chtějí svěřovat, dokonce někdy i zpovídat. Ty musím akceptovat a jakoby pozorně poslouchat a znatelně s nimi navenek soucítit. Jsou to většinou zoufalejší příběhy, než jsem zažil já, ale sem tam se některý přiblíží i tomu mému a já si pak vybavím svou přezdívku a vzpomenu na minulost, ke které bych se už nikdy nechtěl vrátit, jako se nechci vrátit do městečka a na Modrou Skálu. Tahle místa jsem si nadosmrti zapověděl a snažím se je definitivně z mysli i paměti vypudit.

Jak jsem v radiu zaslechl zprávu o prudkém vzestupu zlata na burzách, okamžitě jsem pochopil, že se může všechno naráz změnit. V tomto světě, o kterém si myslím, že už ho trošku znám, začnou nečekané obraty a já jsem rozhodnut se na ně připravit, tudíž musím být ve střehu a hlavně reagovat včas. Proto jsem bez jakýchkoli okolků, aniž bych se nějak hostům omlouval, zvedl ceny. Když zdraží zlato, musí automaticky zdražit všechno, a kdyby si nějaký zákazník všiml a začal protestovat, odkáži ho na zprávu z rádia. Zatím se nikdo neozývá. Tihle lidi v baru Globus mají zřejmě peněz dost. Možná budou svolní přijmout i změny, ke kterým dojde. Nějaké zdražení alkoholu je v jejich životech nerozhází a kvůli zvýšené ceně zlata si nebudou dělat těžkou hlavu a předem kazit večer, který plyne docela vesele, pro ně možná zajímavě a hlavně bez konfliktů. Až zítra, až se vzbudí s kocovinou a dozví se, k čemu došlo, začnou jančit a zmatkovat, bědovat a šílet nad svým možným stavem majetku, který se propadne do nicotnosti a jiní, rozumnější s napětím čekat, jak se situace vyvine a zda se z nich do večera taky nestanou žebráci.

Následující den se nic podezřele nejevilo, i když o nenadálém skoku ceny zlata informovaly ranní internetové zprávy a všechny rozhlasové i televizní stanice. Banky sice tajně vyhlásily pohotovost, svolávaly se narychlo správní rady a vytvářely možné scénáře, ale nebylo čeho se bát. Většina ekonomik zadlužených států už byla v podstatě v područí bank, od kterých si půjčovaly vesele dál. Počítalo se s tím, že cena zlata opět klesne. Jinak to ani nebylo možné. Asijské burzy však zareagovaly nečekaně. Vytáhly kdoví proč cenu ropy a hlavně zemědělských komodit. Přitom všechny měny zůstávaly vůči sobě ve stejných relacích. Jakoby peníze v tomhle směru nic neznamenaly. Ku konci seancí to vypadalo na burzách jako v rozbořených mraveništích. Ale spíš šlo o chaos. Hlavní položka, na kterou se soustředil zájem, zlato, už byla na mnohonásobku předešlé hodnoty. Zato ostatní akcie se řítily prudce dolů, aniž kdo pochopil, jak k takové situaci mohlo dojít. Index Down Jones skoro nestačil reagovat. Dolar a ostatní směnitelné měny tím rapidně ztrácely hodnotu. Proto se mnohé transakce s prodejem a nákupem ani neuskutečnily. Za imaginárními čísly oblétávajícími zeměkouli a měnícími se každým okamžikem se najednou skrývalo prázdno. Nikdo nechtěl jen tak, bez záruky, na základě jakýchsi hausnumer, poskytovat hmotné předměty a zboží. Tím ceny akcií padaly dál. Některé trhy naráz zkolabovaly.

Makléři, překupníci, burzovní obchodníci i podvodníci, kteří tímto obchodem žili, ztráceli přehled a kontrolu, a znejistěli. Přilévali svými chaotickými rozhodnutími do děje ještě větší zmatek. Prodělávali i spekulanti na pokles trhu.

Příští dny se začalo ozývat zaklínací slovo inflace ve všech mediích. Možná k tomu napomohl i náhlý pád banky JP Morgan, která s sebou strhávala řetězově další. Stát ji tentokrát nestihl podpořit. Banky byly naráz v obležení lidí, čehož využili hackeři k přetížení bankovních webů a elektronické bankovnictví přestalo fungovat. Z těch nečekaných ran se už banky nevzpamatovaly.

Znenadání se objevila zpráva o Hedge Fund Research. Hlavní databanka hedgeových fondů oznamovala, že fondy spravující několik bilionů dolarů pro penzijní fondy, se zhroutily. Peníze po slově inflace přestaly znamenat jistotu. Všichni se soustřeďovali na ceny. A ty jely nečekaně prudce vzhůru. Na vládní intervence do bankovních struktur už nezbyl čas. Ovšem, zadlužené státy, zejména ty evropské, využily situace a odmítly své dluhy splácet. Byla to vlastně jejich poslední šance, jak se zbavit neodvalitelného břemene, které trvale tížilo a narůstalo. To vyvolalo další šok a uspíšilo pád eura, dlouhý čas balancujícího nad koncem své existence. Bylo zbytečné svolávat Evropskou Radu, a všechny dosavadní orgány Unie, protože ta se bez jakýchkoli oficialit prakticky a tiše rozpadala. Zato vlády zasedaly v každé zemi a snažily se řešit nenadálý ultra krizový stav.

Marek Man se probudil v půl páté odpoledne. Vhodný čas na protažení, vykoupání a posilnění. Rozhodl se dát si, jako obvykle, něco teplého v bistru na nároží. Jenže předtím potřeboval vybrat peníze z bankomatu. Stála před ním poměrně dlouhá fronta. Zařadil se, sledoval automobily pomalu se ploužící v kolonách a lidi spěchající po chodníku a měl pocit, že je jich nějak méně než obvykle. Zato osob ve frontě za ním přibývalo. Najednou ho překvapil rozruch u výdeje peněz. Kdosi začal kopat do bankomatu a hlasitě nadávat:

„Nevydává! Je prázdnej! Bedna je prázdná!“

„Jestli nemáš náhodou prázdný konto!“ popichoval ho kdosi.

„Tak si poď vybrat ty svý milióny, nádivo! Nedostaneš tu ani šesták!“

Zjistilo se, že bankomat opravdu nevydává. Zřejmě už neměl z čeho. Na displeji se objevila písmena: MIMO PROVOZ.

„Zloději!“ zvolal kdosi!

„Vraťte mi úspory!“ přidal se další.

Lidé stáli dál ve frontě, jako by nevěřili, že tady už nikdo nic nedostane.

Jakmile se začaly zvedat ceny, ti, co měli peníze v bankách, je panicky vybírali v bláhové snaze je uchránit před znehodnocením. Jenže hodnota papírových peněz klesala od hodiny k hodině tou nesmlouvavou silou ekonomických zákonů, které byly narušeny, aniž kdo věděl čím.

Najednou jeden z čekajících udeřil do displeje a sklo se rozsypalo. V tu chvíli začalo houkat poplašné zařízení, lidé na chodníku se zastavovali a shlukovali a Marek raději z beznadějné fronty vycouval.

V kapse našmátral drobné a malé bankovky a nebyl nijak rozmrzelý. Za obnos, kterým disponoval, by si mohl poručit tři večeře. Jenže, jak shledal u pokladny bistra, mýlil se.

„Kompot musíte vrátit, na ten už vám tahle částka nestačí,“ řekla unyle pokladní, když se před ní vyšacoval ze všech kapes. Švestkový kompot mu bez okolků z tácu sebrala. I tak se navečeřel u stolku v rohu bistra, který si tu oblíbil. Něco k pití si dá až v baru. Barman mu to bez problému napíše na futro, notabene, dnes večer má stejně dostat výplatu.

Vlády a vlivné instituce zasedaly nepřetržitě. Pokoušely se neřízenou inflaci dostat pod kontrolu, neboť ta se nezastavila před žádným státem a především před žádným obchodem, zejména těmi s potravinami, před kterými se tvořily stále delší fronty, bez ohledu na horentně stoupající ceny.

Novináři čekající na výsledky vládních rozhodnutí mezitím zachytávali ekonomy, vědce, prognostiky i věštce a ždímali z nich odpovědi na otázky, které nic neřešily. Nikdo konkrétní a použitelné rady nepřinášel, obzvlášť když euro už přestalo být uznávaným platidlem. Na peníze, které v posledních desetiletích nebyly ničím hodnotným podloženy, a udržovaly se ve směnných kurzech jen jakousi benevolencí trhu a setrvačností, dovolující s nimi zacházet čím dál necitlivěji, teď dopadla realita. Z peněz se staly bezcenné barevné papírky, jak to předvídal před časem jistý filosof a univerzitní profesor, který vymyslel i jiný termín. Ten se nyní mohl stupňovat a dojít co nevidět k vyvrcholení: TEKUTÝ HNĚV LIDU.

Některé státy se rozhodly inflaci usměrňovat a nařídily limitovat alespoň ceny potravin a pohonných hmot. Ale co se dalo limitovat, když nikdo už nechtěl brát za zboží papírové peníze, které ztrácely hodnotu každou hodinou. Ve státech náchylných k diktatuře byla mobilizována armáda.

„Kolik teď u tebe stojí pivo?“ volal Marek na barmana Kena, který měl celý podnik pod dozorem, aniž se přesně vědělo, komu bar patří. Vše tu běželo jaksi automaticky... Personál se skládal z trojjediné uklízečky, šatnářky a myčky nádobí, muzikantů, vyhazovače, jenž zároveň obstarával zásoby, servírky a barmana Pavla Kena, který za všechno neoficiálně zodpovídal. Kupodivu to klapalo a zdálo se, že tenhle špatně větraný lokál bez oken, hezky zapadlý pod úrovní ulice, docela slušně prosperuje. Téměř denně byl plný a Pavel Ken odesílal pravidelně na určené konto uspokojivé částky. Tentokrát poslal trojnásobek.

„S penězi tu končíme! Rapidně ztrácejí cenu. Dostanete naturálie. Vyber si, na co máš chuť a co se ti hodí. Dokud tu ještě něco zbývá. Počítám, že zítra definitivně zavřeme!“

„Co blbneš, přece se musíme nějak živit!“

„Tady už sotva. Za pár dní bude všechno jinak a pochybuji, že tenhle podnik to přežije. Sebere ho nějaká velká vlna, která se přižene a my ani nebudeme vědět, odkud přišla. Je třeba, abychom na ni byli připraveni, nebo nás smete, než se stačíme nadechnout. Něco se možná dovíme na svolaném táboru lidu. Půjdeš taky, ne?“

„Já půjdu, přidala se Lill, která právě přišla a dala si dvě deci chinzana, když ji barman vysvětlil, že peníze už ztratily veškerou cenu a zaměstnancům se místo výplaty poskytnou naturálie a tudíž i pití zdarma.

Tábory lidu byly svolány levicovými organizacemi ve všech velkých městech. Měly zřejmě vyburcovat občany a přimět je k revolučním činům proti neschopným vládám, které nedělaly nic, protože se prakticky nic dělat nedalo. Šíleným a neukočírovatelným tempem inflace přišli lidé prakticky o všechny peníze. Takových byla většina a neměli čím se bránit. Proto ochotně zaplňovali ulice a věřili, že nějaký vykupitel se přece jen najde, poradí jim, pomůže nebo že je alespoň nasytí. Jako Ježíš Kristus pět tisíc poutníků v Galileji (z pěti ječných chlebů a dvou ryb).

Ten večer v baru Globus začali hrát o hodinu později. Hosté si nechtěli nechat vysvětlit, že se tu peníze za konzumaci už neberou, dokud barman Ken nepřistoupil k mikrofonu a hlasitým vysvětlením nezorganizoval postup konzumace.

Na podnos byly odevzdány hodnotné předměty a na kartičku napsán požadavek. Servírka pak roznášela plné lahve whisky, sekt i kaviár, vybrané sýry a rybí očka i tuctové tyčinky, jako doplňky do ceny předmětu, který byl nabídnut ke směně. K barmanovi se na podnosu dostávaly nejčastěji hodinky, prstýnky, přívěšky i náušnice a on ty předměty jednoduše shraboval do zásuvky u baru, kterou ani nezamykal. Leckomu zvolený postup mohl připadat troufalý, drzý až nelegální, ale protestoval jediný host, kterého uvaděč Adam vzápětí s nutnou grácií zvedl ze židle, vyvedl z místnosti a v prázdném vestibulu nakopl, pro výstrahu, aby se už nevracel, i když dotyčný vykřikoval, že je vysokým úředníkem na ministerstvu spravedlnosti.

Byl to bouřlivý večer, který tu Pavel Ken v poslední době nezažil. Lidé cítili, že se cosi blíží, a odhadovali tu změnu jako něco, co zasáhne každého a protože nevěděli, jak se bránit, nechtěli na nejbližší budoucnost vůbec pomyslet.

Hudba nehrála ploužáky, ale stále rychlejší skladby, při kterých většina návštěvníků křepčila na parketu jako pominutá. Zejména se líbily staré rokenroly, které zpívala Lill sytým hlasem, přeskakujícím v konečných fázích až do fistule. Někdy dokonce při vhodné skladbě začala jódlovat. Večer se proměnil v jakýsi zoufale ryčný karneval před potopou, kterou už každý očekával, ale nikdo si nedovedl představit, v jaké formě se může objevit. Jenom se bezpečně vědělo, že přijde. A nikdo v podstatě nemyslel na obranu. Nikdo nikam neprchal, protože nebylo kam. Leda do nějaké zapadlé vsi na konci světa.

Barman Ken nashromáždil až nečekané množství hodnotných předmětů, určitě za několik desítek tisíc, ale zásoby baru se značně ztenčily. Jako bonus za vlastní iniciativu, či spíš z recese, si na zápěstí nasadil nápadně velké hodinky se zlatým ciferníkem. Za ty host požadoval tři lahve whisky, ale dostal pouze jednu. Barman Ken dobře odhadl odlesk kočičího zlata, které mohlo zmást jen hlupáky.

Podobně se začalo kšeftovat s pohonnými hmotami. Tam, kde ještě bylo co, čerpali pumpaři benzín za naturálie. Venkovani vozili k pumpám husy, kačeny, králíky i holoubata, aby dostali ještě pár litrů benzínu, protože přísun nových dodávek se pro nevyjasnění způsobu plateb preventivně zastavil. Za plnou nádrž se nabízely prstýnky, hodinky, třeba i zlaté náušnice.

Vláda Spojených států uvolnila státní rezervu a zavedla přídělový systém benzínu a nafty zdarma. Prakticky až do vyčerpání zásob. Nakoupit další pohonné hmoty ze zlatého fondu však kongresmani neschválili. Ani přes velký nátlak voličů. Možná si spočetli, že k příštím volbám sotva kdy dojde. Leckdo předpovídal rozpad Unie. A mobilní lidé se hůře usměrňují. Ti, co vlastnili ranče s chovy koní, si mnuli ruce. Vypadalo to, že automobilový provoz orientovaný na spalovací motory bude totálně utlumen, což pro Ameriku znamenalo nepředstavitelný chaos, možná všeobecnou stagnaci, ale především zmnožený tekutý hněv lidu.

Nejhorší to bylo s jídlem. Nikdo ve vyspělých zemích dřív nepomyslel na nějaký nedostatek v zásobování potravinami. Vždycky byly prodejny plné zboží. Jenže po nenadálém znehodnocení peněz, vyskakovaly ceny o nesmyslné nuly na konci tak rapidně, že ta hausnumera mnozí ani nedovedli přečíst. Obyčejní lidé se k tak nesmírným částkám ve svých peněženkách nedopočítali.

Do velkoprodejen začaly váznout dodávky masa, chleba i bílého pečiva. Jakmile lidé uviděli prázdné regály, zpanikařili. Navíc začali pociťovat hlad, vpadali do samoobsluh a prodejen potravin a bez jakéhokoli studu brali, co se dalo, aniž uvažovali o placení. Mnohé markety preventivně zavřely. Ale ty byly dobývány násilím, protože se masy domnívaly, že jsou před nimi potraviny ukrývány. Přivolané bezpečnostní složky rozháněly lidi obušky a plynem. Zavírat je nebylo kam. Vyhnanci se srocovali jinde, prováděli na obchody další nájezdy a vybírali z regálů všechno, co ještě s jídlem alespoň trochu souviselo.

Pekaři dopekli. Mouka, kterou uvolnily ze svých železných zásob státní sklady, se obyčejně až do pekáren nedostala. Auta byla přepadávána cestou a valná část mouky při drancování znehodnocena, Někteří lidé shrabovali zbytky rozsypané mouky z chodníků, dokonce z prašných cest a odnášeli ji do svých příbytků v představě, že z ní upečou alespoň placku na zahnání hladu, který už hrozil všem těm, co neměli doma dostatečné zásoby, a takových lidí byla většina.

Školy přestaly vyučovat. Jednak z bezpečnostních důvodů, jednak z chaosu. Pracující se nedostavovali do zaměstnání, protože vázla doprava a většina podniků už stejně vyhlásila bankrot. Ale na Hladové tábory lidu jich přicházely statisíce.

Barman Ken, Lill a Marek Man se drželi na okraji davu, kde nic neviděli, ani neslyšeli. Vlastně se ani nedalo určit řečnické centrum. Megafony oslovovaly jen malé okruhy lacinými politickými hesly, které nabádaly spíš k revoltě, než ke kázni, ale základní podstatné řešení neměly. Davy se nervózně vlnily a snažily hýbat, jenže nebylo kam. Už i ulice do centrálního náměstí byly zaplněny a lidí stále přibývalo.

„Z toho tu kouká jen malér,“ řekl Ken.

„Proč myslíš? Vždyť vypadají všichni ukázněně.“

„Teď ano, ale stačí nepatrná jiskřička, někdo strčí do druhého loktem, někdo nevydrží s nervy, někde mezi nimi bude provokatér, a co se pak s tím davem stane?“

„Nejspíš se navzájem všichni pošlapou!“ hlesl Marek.

„Tlačíme se pryč! Tady nikdo nic nezmůže!“ křikl Ken v okamžiku, kdy se odkudsi hlasitě ozvalo: „Jdeme na banky! Ty to způsobily!“ vzápětí mu skandováním začal přizvukovat celý dav:

„Na banky!“

„Na banky!“

Do bank, jejichž vchody neodolaly náporům lidských těl, okny i výlohami vnikali jednotlivci i skupiny, rabovali a ničili, ale v podstatě se k ničemu, kromě znehodnocených papírových platidel nedostali. Sejfy s cennostmi bohatých byly přece jen bytelné a až k nim vstupy pro obyčejné smrtelníky bezpečně zatarasené.

Tekutý hněv lidu se začal rozlévat do všech koutů náměstí, zaplavoval nezajištěné obchody, krámy, pasáže, neuzamčené kanceláře institucí, které se včas nepojistily a nezabarikádovaly. Lidé se vlamovali i do soukromých bytů a plenili vše, na co přišli. Kdo objevil cokoli k jídlu a nestačil to v okamžiku pozřít, na toho se vrhli ostatní. Lidská důstojnost byla v nenávratnu. Zbylo jen hladové a krvelačné stádo.

K eskalátoru metra se dostala trojice s potrhanými oděvy a s modřinami, tak, jak si museli klestit cestu davem. Lill lapala po vzduchu, i když ji oba muži drželi mezi sebou. Teď stáli na schodech do podzemní dráhy, která nebyla v provozu.

„Jdeme dolů pěšky,“ rozhodl barman.

„Co když nic nepojede?“

„Ale pojede!“ chlácholili Lill, a myslili si totéž!

„Musíme to zkusit, teď už nám jiná cesta nezbývá, chceme-li se odsud dostat bez dalších modřin a škrábanců, vlastně živí!“

Byla to sice úniková cesta z davu, ale značně nejistá. A kupodivu pustá. Žádní lidé se tu neobjevovali. Ale v podzemí svítila světla, to naznačovalo, že mohlo jezdit i metro.

Došli bez problémů na nástupiště, které bylo liduprázdné, až na několik postav schovávajících se za sloupy. Vzápětí se vynořily. Měly na hlavách kapuce a jednomu se blýskal v ruce nůž! To bylo zlé! A blížily se. Prakticky nešlo nikam utéct.

Barman Ken proti nim natáhl ruku s rozevřenou pěstí, jako by je chtěl zastavit a zvolal:

„Nemáme nic k jídlu, nemáme nic drahocenného!“ a všiml si, jak mu na zápěstí blýská ten pozlacený ciferník hodinek, které směnil za láhev whisky a pohádal se o ně s návštěvníkem, tvrdícím, že jsou zlaté.

„Až na tyhle zlatý hodinky, který mají cenu auta!“

Bez lítosti stáhl ze zápěstí chronometr, který nosil na ruce víceméně z recese, a už přesně věděl, co s ním udělá. Byla to vlastně jediná možnost, jak získat čas a pokusit se o únik. Jenže nebylo jisté, zda ten trik zabere. Pak by je tu mohli tihle podezřelí otrhanci, nejspíš nějaká parta z předměstí, nejen obrat o všechno co mají, ale v nejhorším případě i o život, jako že by předtím ještě stačili před jejich očima Lill znásilnit.

Rozpřáhl se jak na bowlingu a vší silou vrhl blýskavé hodinky po dlaždicové podlaze nástupní stanice směrem k násilníkům. Ti, jako by se té zářivé věci lekli, nadskočili, nebo se hbitě uhnuli a pak teprve všichni, téměř naráz, se za blýskavým předmětem vrhli na zem a začali se o něj prát. Barman bez váhání skočil do kolejiště, stáhl s sebou bojácnou Lill a všichni tři se rozběhli do tunelu metra, aniž je kdo začal pronásledovat. Jenže koleje vedly do prostoru, který se úžil a kde bylo nebezpečné se pohybovat.

„Aby nás nepřejel vlak!“ obávala se Lill a klopýtala na vysokých podpatcích, které jí bránily v rychlejší chůzi. Prakticky nevěděli, kam jdou. Vedly je jenom koleje. Podél nich byl sice úzký chodníček s různými výstupky, ale po něm se dalo postupovat daleko pomaleji. Místy svítila orientační světla, ale převládalo šero a někde i naprostá tma.

Asi po půl hodině klopýtavé chůze ucítili zvýšený tlak vzduchu a hlomoz signalizoval jediné: Odněkud jede vlak. Pokud se včas nepřimáčknou ke stěně, jsou smeteni. Lill začala ono nebezpečí vnímat hystericky a začala ječet. Museli ji mezi sebe přimáčknout a čekat až proud vzduchu, který se změnil v náraz, spolu s děsným hlukem, tak jak se kolem nich míhaly osvětlené vagóny, opět pominou. Pak uvolnili sevřenou postavu dívky a Lill se v bezvědomí sunula k zemi. Nebyl tu vhodný prostor ani čas na umělé dýchání, na poplácávání po tvářích, na výraznou snahu dívku přivést znovu k vědomí. Věděli, že Lill žije, a tak ji vzali za ruce a nohy a po kolejišti nesli stejným směrem, kterým se vydali. Za chvíli přišla k sobě, ale jít sama nedokázala. Museli ji oba podpírat a barman Ken si poprvé uvědomil její blízkost, která ho znenadání začala téměř vzrušovat, když ji držel kolem pasu a ona měla ruku kolem jeho krku, uvědomil si, že tuhle dívku chce a ta její vůně, mísící se s potem a její občasné vzdechy v něm vzbuzovaly cosi dosud nepoznaného.

Pozvolna se začalo jakoby rozednívat a oni konečně přišli po kolejích k další podzemní stanici, která, jak opatrně zjistili, byla naštěstí bez nebezpečných individuí. Eskalátor je vyvezl až na ulici. Jenže nevěděli, kde jsou. Ocitli se ve čtvrti, kterou nijak dobře neznali, ale pochopili, že přešli pod zemí celou šířku řeky, která tu městem protékala. K baru Globus to měli hezky daleko.

Ten večer začala zhasínat světla a rozhlasové stanice, stále ještě plynule vysílající, na rozdíl od televizí, oznamovaly anomálii, která se očekávala už dávno. Trafostanice elektrických přenosových sítí nezvládaly nápor větrných elektráren, jež v mimořádně silném vzduchovém proudění produkovaly více energie, než vedení vysokého napětí byla sto přenést. V kritickém koridoru ze severu na jih vznikalo přepětí a začaly vypadávat uzlové body trafostanic, jeden za druhým. Naráz se celá veliká území ocitala bez proudu. Přišel ten dávno obávaný a odborníky očekávaný blackout. Paradoxně z nadbytku energie. Místy začaly samostatně naskakovat ostrovní systémy – vodní, uhelné a atomové elektrárny. Jenže bylo třeba nejprve elektrickou energii přesměrovat do nejpotřebnějších míst – do nemocnic, na železnice, do vodáren, továren a jiných exponovaných institucí; a k nočnímu osvětlení měst. K tomu už většinou nedošlo. Poprvé zaznamenaly stacionární družice výpadky světel nad velkou částí Evropy v rozsahu dříve nevídaném. Vlaky zůstávaly stát na tratích, letadla nestartovala, komunikační spoje ohluchly. Zbyly jen mobilní telefony, dokud jim vydržely baterie. Lidi najednou byli bez základních zdrojů civilizační techniky: bez elektrického proudu, bez nafty a plynu, bez vody. A nedalo se předpokládat, že se vše v krátké době vrátí do normálního stavu. To znamenalo jen jedno: návrat o několik století zpátky, kde přežijí především ti jedinci, kteří jsou schopní postarat se sami o sebe.

Když konečně došli k baru Globus, uviděli přešlapovat před vchodem ostatní zaměstnance v jakési vzpurné skupince, jako by byli připravení k protestní akci, či přímo k demonstraci a stávce!

„Už doma nemáme co jíst!“ bylo slyšet připravené výkřiky.

„Rozdělíme si, co tu ještě zbylo!“ vystoupil s požadavkem vyhazovač Adam a bylo zřejmé, že jsou domluveni a jeho návrhu by se nemělo odporovat.

Vešli dovnitř, zapálili svíčky a byli hotovi se dělit o to, co z barových zásob zůstalo, aniž za sebou pro bezpečí zamkli hlavní vchod. Barman Ken zotvíral všechny zásuvky, skříňky a regály a na připravené stoly uprostřed podia nosil vše, co bylo k jídlu, či k vhodnému použití. Jednalo se spíše o pamlsky. I tak se s nimi dal zahnat hlad. Pytlíky brambůrků, slané suchary, pivní sýry, ale i paštiky, pomazánky, rybí očka i vzácný kaviár. Bedny limonád, porcovaná káva i černý čaj. Nebylo toho zas tak málo.

Každý si začal z přidělených věcí kupit na ubrus svou hromádku a nikdo si nevšímal těch nezavřených vstupních dveří, dokud se jimi nevtlačila dovnitř skupina lidí, která zřejmě nepřišla poslechnout muziku nebo si zatancovat. Bylo jich nejméně dvacet. Barman duchapřítomně sfoukl nejbližší svíčky na pultu a zamkl dveře skladu, ale už bylo pozdě. Lidi zahlédli rozdělované příděly a pochopili, že tady se dá pohodlně získat něco k jídlu. A pokud to nepůjde dobrovolně, nastoupí násilí. Vyhazovač Adam se jediný proti té přesile postavil. Nejprve srazil pěstí nejbližšího, který se hnal k podiu, pak sáhl do kapsy a držel v ruce zbraň. Ustupoval a mířil na toho, co se snažil postupovat za ním.

„Nepřibližujte se, nebo vystřelím!“

„Nevystřelíš!“

„Vystřelím!“

„Tak to zkus!“

Ten chlápek měl v ruce nůž a v jednom okamžiku ho vrhnul proti Adamovi. Ozvala se rána a vzápětí byl slyšet hlasitý výkřik. Postava válející se na zemi kolem sebe kopala, držela se za hrudník. Vzdychala, až její pohyby náhle ustávaly. Vetřelci, kteří se při výstřelu zarazili, začali pomalu ustupovat. Jeden ale náhle popadl židli a vrhnul ji proti Adamovi. To skupinu znovu zmobilizovalo, než se ozval další výstřel. Pak už se všichni hnali k východu, slepě naráželi do židlí a stolků a mizeli na schodišti. Adam duchapřítomně běžel za nimi, ještě jednou vystřelil nad hlavy prchajících a vzápětí zatáhl kovovou mříž a zamkl dveře, které se snažil ještě zajistit přitaženými stoly.

„Vždyť tys ho zabil,“ začala povykovat Lill a uklízečka ji zakryla ústa. Ve světle jediné svíčky ležela na parketu před podiem nehybná postava.

Barman Ken k ní přiklekl a snažil se nahmatat tep. Nebylo pochyb, ten člověk byl mrtvý!

„Neměli nás napadnout!“ ohrazoval se Adam! „Zrovna tak mohl zabít on mě. Vrhl po mě nůž. Pouze jsem nás bránil. Bylo jich moc. Totéž by udělali s námi! Nikoho by nešetřili! Je to jako ve válce! Kdo z koho! Je to válka. Nastala válka. Lidi začali válčit mezi sebou! Jen se podívejte!“

Pod odhaleným sakem zahlédli ve světle jediné svíčky na košili velikou krvavou skvrnu. Když mu košili svlékli, objevili v boku, kousek pod srdcem, podélnou ránu způsobenou vrženým nožem, ze které se stále pomalu řinula krev.

Barman podal Lill obinadlo a kus gázy, ale ona se zdráhala a volala: „Já ne, já nemůžu, já se krve štítím!“

„Jděte někdo zkontrolovat dveře!“ řekl Adam klidně. „Ovážu si to sám!“

Vetřelci stáli na schodech a rokovali jak se znovu dostat dovnitř. Nechali tam svého kamaráda, o kterém ani nevěděli, zda je živý či mrtvý, ale především byli rozhodnuti získat příděly ze zásob baru, které zahlédli, když je Ken rozděloval zaměstnancům. To byla stěžejní motivace, od které určitě nechtěli ustoupit. Zabitého mnozí ani neznali. Skupina se utvořila zcela náhodně na jedné z ucpaných křižovatek města. Dnes ho někteří viděli poprvé, ty pomsta nenutila dostat se znovu dovnitř. Ale to jídlo...

„Stojí na schodech a rokují,“ zvolal Marek nervózně. Jsme tu teď uvězněni! Dřív nebo později se na nás vrhnou. Ta mříž přede dveřmi nás neochrání a dveře velký nápor nevydrží. Pak nás tu pobijí. Pomstí svého kamaráda! Neměl jsi ho zabít!“

„Budeme muset použít nouzový východ.“ řekl klidně barman Ken.

Ten byl za barem a ústil do postranní uličky. Jenže Ken si nebyl jist, zda už početná tlupa nevyslala pátrače a nouzový východ někdo nehlídá. Chtěl ještě vyčkávat, ale jak se ukázalo, už nebyl čas.

Na suterénním schodišti před vchodem se ozval hluk, jako by tam něco kovového poskakovalo nekontrolovaně po schodech. Kukátkem ve dveřích se dalo zahlédnout, jak se před vchodem hromadí obsahy popelnic. Za chvíli se odsud začalo kouřit a dovnitř vnikal štiplavý dým.

„Ježíši Kriste, oni nás zapálili!“ zvolala Lill. „Uhoříme!“

Barman Ken už neváhal. Před dveřmi k nouzovému východu seřadil všechny do zástupu. Jakmile je otevře, průvan umožní ohni vniknout do lokálu a už ho nikdo nezastaví. Každý si nesl svůj raneček se zásobami, které mu mohly vystačit na dva tři dny. Všichni dostali navíc láhev alkoholu a byli vysláni do úzké chodby vedle záchodků, kudy se dalo projít na cizí dvůr a průjezdem ven do postranní ulice.

První šel Adam s revolverem v ruce. Ken nesl velký baťoh a plný kufr a zastavil Lill a Marka na dvorku. Donutil je schovat se za dřevěnou kolnou a vyčkávat. Možná jim tím zachránil život. Na ulici už na ně čekali. Uslyšeli výstřel Adamovy zbraně, křik, dupot nohou, a pak už byl klid. Až na to suché praskání a jakýsi narudlý odlesk, který se šířil nad hlavami. Pak se začaly ozývat hlasy:

– Hoří! Tady hoří! Dům hoří!

Když Ken opatrně vyhlédl z průjezdu, ulice se zdála prázdná a tichá, jen praskání a zář zesilovaly. Na chodníku byly rozeznatelné obrysy lidského těla. Ken tušil, kdo to je. Pokusil se Adama převrátit na záda a zkusil mu puls a dech. Jen si zakrvácel ruce. Adam měl rozraženou hlavu, nejspíš dlažební kostkou. V chladnoucí ruce ještě svíral pistoli. Ken mu zbraň násilně vykroutil a zastrčil ji za svůj opasek. Potom tělo vnesli do průjezdu. Nic jiného se s mrtvým Adamem dělat nedalo. Všichni ostatní zřejmě unikli do bezpečí. Teď se museli dostat do bezpečí i oni tři. Zvolili Markův podnájem, vzdálený jen dva bloky. Požár zřejmě už zachvátil celý dům nad jejich barem. Byl slyšet občasný bezmocný křik lidí. Oheň se možná přenesl už i na další domy, protože u něho nebyli žádní hasiči, kteří by se snažili jej eliminovat. Zář se nesla k obloze a dovolovala jakous takous orientaci v absolutní tmě ulice.

Došátrali se podél zdí, až k domu kde Marek bydlel a pomalu zdolávali bez světla točité schody. Výtah tu stejně neměli.

Než se uložili ke spánku v miniaturní garsonce, naladili ještě tranzistorové rádio a zachytili poslední zdrcující zprávy:

Evropa jako by přestala existovat. Veškerá veřejná správa se zhroutila. Továrny nepracovaly, spoje nefungovaly, automobily nejezdily. Lidi houfně po svých opouštěli města a vydávali se na venkov, ve snaze sehnat cokoli k jídlu. Ve městech policie hlídala před nájezdníky bankovní domy, kde se v sejfech zřejmě nacházelo zlato a cenné papíry, které už asi cenu neměly. Ale byly tu uloženy i jiné cennosti, jenže v téhle situaci si je majitelé sotva mohli vyzvednout. Stejně by jim k ničemu neposloužily. I ti bohatí, kteří se včas neuchýlili na příhodná a bezpečná místa, vhodná k přežití, byli najednou stejně chudí, jako ostatní, i když v jejich domech a domácích sejfech byl stále obrovský majetek. Komu však chybělo jídlo, musel se počítat mezi žebráky. A nedalo se vyčkávat, jak se situace vyvine, protože tenhle všeobecný chaos, se v podstatě stále stupňoval a nemohl přinést žádné nadějné vyhlídky. Nejlépe na tom byli ti boháči a politici, co se uchýlili někam na vlastní ostrovy v příhodném teplém pásmu s dostatečnou zásobou potravin, kde si mohli z nudy hrát na Robinzony, protože se světem nebylo už žádné spojení ani dorozumění.

Armády zřizovaly ve velkých městech nouzové vývařovny, aby se lidé dostali alespoň k nějakému jídlu. Na nárožích stavěly vojenské kuchyně se stany a organizovaly fronty, které se už od rána začaly vytvářet. Přes den se musela vystát fronta na teplou polévku s chlebem a na balíček s vojenskou přesnídávkou. Dalo se tak možná přežívat měsíce ba i déle. V německých koncentračních táborech druhé světové války i jiných gulazích světa bývaly příděly potravin daleko menší a chudší a mnozí vydrželi i předlouhé roky, navíc jen v hadrech a dřevácích.

Invalidé a lidé přestárlí, kteří se nemohli dostat z domů, byli odsouzeni k pozvolné smrti vyhladověním. Humanitární a pomocné organizace se rozpadly a snad jen obětaví jedinci ještě pomáhali těm, kteří byli bezmocní. Města však plenily organizované bandy. Vykrádaly a demolovaly nezajištěné byty a sklady, ozbrojenci přepadávali poslední jedoucí automobily a vystěhovalce na silnicích. A nikdo proti nim už nezasahoval. Bezpečnostní orgány jako by vymizely.

Mezinárodní situace byla neméně drastická a chaotická.

Ve Spojených státech hnutí Okupujte Wall Street, konečně Wall Street dobylo, a tím prakticky definitivně vymazalo i ostatní burzy světa, které byly už stejně k nepotřebě. Sídla ratingových agentur byla vypálena nejdříve. Na čí popud, to nikdo nevěděl. Nejspíš z podnětu mocných, protože se předpokládalo, že všechen ten chaos s penězi zavinily ony. Policisté ani národní garda neuchránili prominentní a bohaté osobnosti přistižené lůzou v centrech firem a bank. Nemilosrdně pak vylétávali z oken mrakodrapů živí lidé, spolu se štosy peněz, které se na rozdíl od těl snášely do ulic pozvolna, aniž je kdo sbíral. Nešlo o revoluci, šlo o anonymní rozjitřenou masu, kterou ovládl amok. V Americe to byl navíc amok barevný: Černoši se vrhali na bělochy, běloši na Hispánce a všichni na židy. Mnohde se zvedali indiáni z rezervací se svými ozdobnými válečnými čelenkami a s tomahavky, které dřív prodávali bílým turistům jako suvenýry. Teď byli běloši považovaní za zloděje, kteří indiánům před staletími ukradli půdu a zemi, a mnozí přivazováni k válečným kůlům, dle starých zvyků, nebo skalpováni rovnou na místě.

Mormoni se zabarikádovávali ve svých městečkách.

Všichni dychtili po krvi těch druhých, aniž věděli proč.

Zdánlivě se zdála situace klidnější na východě světa. Čína ale nevěděla co s penězi, především s americkými dolary, ztrativšími najednou veškerou hodnotu, kterých měla nepřeberné množství. De facto vinila zadlužené Spojené státy, že právě tuhle situaci samy vyprovokovaly, aniž počítaly, že se jim vymkne z rukou. Čína, coby skrytá diktatura, se snažila svůj lid udržet v možných mezích, proto tu ještě, bez ohledu na hyperinflaci, stále peníze platily. Své masy potřebovala především nasytit, udržet v poslušnosti a tudíž v práci, kde byly do jisté míry pod kontrolou. Vyrábělo se bez perspektivy odbytu. Ve vojensky obsazených podnicích a závodech. Trvale platil zákaz nočního vycházení. Navíc se země začala v této chaotické situaci ohlížet po nových surovinových zdrojích. Obzvlášť když tahanice mezi Iránem a dalšími státy zablokovaly Hormuzský průliv a nafta se odsud už nedala vyvážet.

Konvoje čínských válečných lodí vyrazily k ostrovům, které nepatřily do její sféry, ale v jejich šelfech se dala předpokládat ropa a jiná surovinová ložiska. Než se bojová seskupení spojenců, kteří stále ještě nějak drželi pospolu, zformovala, Číňané bez velkého úsilí mnohé ostrovy vojensky obsadili. Jejich letadla vyhledávala na mořích tankery, vysazovala na ně bojová komanda a lodě plné ropy byly směrovány do čínských přístavů. Nikdo už si neměl komu stěžovat.

Organizace spojených národů byla jen troskou k politování. Bez komunikace se stala výsměchem snahy lidstva o vzájemné dorozumění, kterého stejně nikdy nedosáhla. Poslední pokus o nějaké komuniké skončil všeobecnou pranicí, kterou sice novináři i televizní štáby zaznamenaly, ale výpadkem techniky už nemohly nabídnout ony pikantnosti a detaily světové veřejnosti.

Jenže Indie potřebovala také suroviny a Japonsko by bez surovin nepřežilo a tak jediným řešením neřešením byla předpokládaná válka mezi východními mocnostmi, kam se dala zařadit i Indonésie a další vyspělé státy asijského kontinentu.

To ještě zaslechli, než rádiu došla energie a Ken baterky opatrně vyňal a položil na stůl, protože věřil, že by se mohly někde na sluníčku zase trochu zregenerovat. Jinak se všichni tři rozhodli ulehnout, aniž přemýšleli o příštím dnu. Lill si se samozřejmostí lehla k Markovi do postele. Už několikrát tu s ním spala, což si mohl vysvětlit i Pavel, kterému se vždycky Lill líbila, ale jaksi na ni z toho bývalého ohraničení barového pultu doposud nikdy nedosáhl, i když v poslední době chtěl. Teď si uvědomil, že s ní bude denně a že ji možná někdy bude muset vyprávět svůj příběh, který by zněl asi takto:

Narodil jsem se ve slepičárně. Protože jsem se narodil předčasně. Matku už nestihli odvést do porodnice. Původně jsem byl nemanželský, ale pak celé okolí donutilo Adolfa Kena, aby si matku vzal. Byl o dvacet let starší a tvrdil, že nejsem jeho. Ale vedení družstva ho přemluvilo. Byl to v podstatě poddajný člověk, protože pil.

Se slepicemi jsem vyrůstal. Vždycky mě nechali ležet na slámě a krmili ty potvory společně. Občas nějaká zblázněná vylétla z ohrazení, objevila mé ležící tělo a začala do něj zkušebně klovat. Pak jsem ty potvory musel krmit i já. Nebyly tenkrát v těch titěrných klecích, jako bývají teď. Vajíčka jsme sbírali po celé slepičárně. To jsem ještě netušil, že smrdím po slepičím trusu.

Do školy jsem pak chodil denně dva kilometry do města. Ráno z kopce, odpoledne do vršku. Podle té slepičárny, která stála poblíž našeho baráku nebo spíš proto, jak jsem smrděl slepičincem, mi spolužáci začali říkat Slepičák. Taky možná kvůli tomu, že jsem si k svačině nosil vajíčka. Zpočátku si ze mě větší kluci utahovali a zacpávali si nos. Když jsem po jednom hodil vejce, šli po mě všichni. Ze školy jsem musel vyrazit bez otálení, nabrat směr mezi nejbližší keře a po mezích doběhnout až k břízám a skládce kamení. Tam byla stabilní munice, která se osvědčovala a udržovala je v odstupu. Do kamení si za mnou netroufali, protože se báli zmijí. Proto se pokoušeli mě z té skládky kamení dostat. Obkličovali mě téměř ze všech stran, jenže já měl další únikovou cestu: lesíkem ke skalám, které lemovaly silnici směřující k městu. Byly to strmé skály asi dvacet metrů vysoké, ale já v nich objevil dobře maskovanou průrvu a tou jsem pohodlně sešplhal k silnici a stačilo pak přejít po širokém mostku přes potok, vyběhnout protější stráň a byl jsem doma v chalupě. Tu mou zkratku průrvou ve skalách nikdo neznal. Proto se ti, co zvolili normální silnici, aby mi nadběhli, vždycky divili, že já už stojím před chalupou a oni se teprve dostali k mostku přes potok u cesty.

Horší bylo, když jsem se někdy ve škole zpozdil. Třeba jsem byl nucen dopisovat domácí úlohu, na kterou jsem den před tím zapomněl, a učitelka mě za to nechala po škole. Na to čekali. Pokud jsem nevymyslel nějaký vhodný únik, byl jsem ztracen.

„Támhle je, vidíte, šplhá se na stráň! Na něj! Všichni na něj!“ Když mě chytili, Hoffman mi sedl na břicho, roztáhl mi ruce a válcoval bicepsy koleny. Taky jsem musel vydržet Piskáčkovou serenádu: to mě prsty lechtali na nahé hrudi. Byli nemilosrdní a většinou se při tom smáli. Zuli mi holínky a ti, co měli potřebu, se do nich vymočili.

Začal jsem si do školy nosit i vajíčka syrová. Leckteré se o pronásledovatele rozprsklo a byl vyřazen z boje. Začal si honem čistit skvrny, aby doma nedostal nářez kvůli poničenému oblečení. Ale často se mi syrová vajíčka rozbíjela v aktovce i v kapse. Doma jsem to pak nedovedl vysvětlit a dostal od mámy otcovým řemenem. Otec mě nebil. Říkal mámě, vyřiď si to s ním sama, já s tím parchantem nemám nic společnýho.

Mým jediným kamarádem té doby byl kočí Hons. Měl už po vojně a jeho zaměstnáním bylo přibližování a svážení klád z lesa koňským spřežením. I on měl přezdívku. Všichni mu říkali jen „Kočí,“ a klepali si na čelo, protože s koňmi mluvil, jako by to byli lidi. Povídal si s nimi a místo HÝ a PRR, je naváděl normálními slovy – eště kousek vpravo, no, eště, dobrý, a stůj. A teď doleva a táhnem, táhnem. Dobrý. Dejte si voraz,klucí!

Bral mě s sebou do bunkru na kopci pod Modrou Skálou. Byl to vojenský bunkr, který měl kdysi sloužit k obraně hranic, ale vojáci v něm byli jednou jedenkrát. Svým způsobem si ho přivlastnil a snažil se prostory vyčistit a uvést do původního stavu, protože si to usmyslil. Byl blázen do zbraní. To mu vštípila vojna. Tam se naučil s většinou lehkých zbraní zacházet, když ho určili jako pomocníka plukovního zbrojíře. Kočí byl jedinej člověk, kterého jsem měl rád a u kterého mi nevadilo, že mi říká Slepičáku. Taky mi poradil, jak ty kluky ve škole držet od těla. Dones mi novodurovou trubku, kam se dalo naskládat pět syrových vajec, aby se cestou nerozbila. A mohly být mezi nimi i záprtky.

Toho, který se nejvíc přiblížil, jsem ale nesměl minout. Už pro výstrahu druhým. Vejce se mu bezpečně rozprsklo na oblečení. Pokud ho trefil záprtek, byl smradem poznamenán na několik dní, víc než já. A jednou se mi podařilo trefit Hofmanna přímo mezi oči. Příště už si nezačal. Ale žaloval. Dali mi dvojku z mravů a máma doma nářez. Přidal se i otčím, protože byl hodně opilej – to byl i na mámu zlej... Máma od něho chtěla utéct, ale nevěděla kam. Taky na ni žárlil a já pořád nechápal proč. Možná to bylo i kvůli tomu, jak se upínala na mě.

Na závěrečném vysvědčení jsem měl jen tři dvojky, abych ji netrápil a udělal jí radost, ale taky, abych se dostal bezpečně pryč z městečka a z chalupy a nestrčili mě třeba jako pomocnou sílu do slepičárny, jak si matka přála a s čímž mě často strašila.

Nejvíc jsem se vždycky těšil na Velikonoce, protože se barvila vajíčka. Máma mi dala na barvy a já koupil ve městě, v drogérii u kostela, vždycky všechny co měli. Rozpouštěl jsem je ve sklenicích a míchal do zvláštních odstínů a vajíčka pak byla modrozelená, fialová, oranžová a někdy i vícebarevná, jak jsem z nich postupně odstraňoval ochranné vrstvy a ponořoval je do jiných barev. Jednou jsem šel ty malovaný vejce prodávat a vydělal jsem si docela dost peněz. Máma mi je schovala do tajný kasičky, aby je táta nepropil.

Rozhodl jsem se jít po škole na číšníka. Kočí mi to docela schválil: „Třeba se dostaneš do nóbl hotelů a poznáš spoustu lidí.“ Ale já věděl, že je mu líto, že odejdu, protože na ten bunkr, kterej mu už na nějakým úřadě dovolili opatrovat, zase zůstane sám. Poslali mě do učňovský školy – kuchař číšník a já se moh denně na internátě sprchovat a tudíž si být jist, že už tou slepičárnou nesmrdím. Když nás jednou vyzvali ke specializaci, přihlásit jsem se na barmana. Kluky to moc netáhlo, učit se návody a předpisy, míchat a třepat nápoji, přidávat ingredience a někdy i vlastní nápady. Mě fascinovalo, jak se různé alkoholy prolínají, zabarvují, nebo jak se jednotlivé tekutiny odmítají slučovat a tvoří ve sklenicích barevné vrstvy, které jsem pak záměrně vytvářel. Naučil jsem se žonglovat s koktejlkou i s lahvemi a jako průpravu, když jsem byl na prázdniny doma, jsem používal na žonglování vejce ze slepičárny. Pár se jich vždycky rozpláclo, ale bylo to pořád lacinější, než rozbít láhev plnou drahého pití. Ty mé ekvilibristické výkony se všem líbily, zejména dívkám, kterých na učilišti jako servírek byla většina, a pak dámám ze společnosti: při veřejných akcích, kam mě ředitel posílal jako premianta, který nezklame. Obyčejně jsem si od jedné holky nechal obarvit část vlasů a načesat punkového kohouta, nebo zvednout patku, zpevněnou cukrovou vodou a později tužidlem. Dámičky koukaly, jaký jsem švihák a leckterá mi naznačila, že bych mohl míchat koktejly i u nich při recepci, a když si mě u ředitele vymohla, absolvoval jsem leckterý divoký mejdan těch zazobanců. Vždycky jsem si vydělal nějakou stovku a začal se cítit nad ostatní učně povznesený. Leckterá dáma mi dala i své číslo telefonu, abych jí zavolal, a u několika jsem to zkusil. V daný čas byly vždycky samy doma a já pochopil, že nepůjde o míchání koktejlů, i když jsem jí alespoň ten první drink připravil, a namíchal jsem obyčejně vhodně působící, protože hned po první sklenici mne začaly svlékat a už jsem nic dalšího míchat nemusel. Ale ty mé tajné úniky z internátu se zdály nebezpečné, pořád jsem byl jen privilegovaný učeň, i když už jsem měl za pár týdnů dostat výuční list, a když mě jednou načapali, jak se vracím na intr ve čtyři ráno, bylo po privilegiích. Čekal mě ještě před závěrečnými zkouškami vyhazov.

Ale barmany dnes berou všude. Stačí jen zajet do většího města obejít pár nočních podniků a klubů a pak si sám vybírat. Střídal jsem to. Vždycky po půl roce jsem změnil lokál i bar. Tak jsem poznal spoustu lidí. Někteří byli i vlivní. Jenže já žádné vlivné osobnosti k ničemu nepotřeboval. Za barem jsem byl spokojen a možnost pozorovat výrazné jedince se mi jevila jako bonus či odměna. Často jsem si předem vytipoval osobu nebo náhodný pár a sledoval, jak se dotyční po požití alkoholu začínají měnit, uvolňovat, projevovat svou povahu a odkrývat nitro. Alkohol působil na všechny. Zpočátku v nich narůstalo sebevědomí, později většinou agresivita a ti, co to jo přepískli, nakonec zvadli. Pochopil jsem, že lidé nejsou ve své podstatě ani dobří, ani zlí, že se v určitých okamžicích mohou přiklonit k úplně jiné možnosti, než se dalo předpokládat, že jsou vypočítaví, a mnohdy falešní, ale byli i tací, co se dovedli hned pro něco nadchnout, a vydali by pro to poslední cent, který u sebe měli. Ta různorodost mě často mátla a já si z ní vytvořil hru. Sázel jsem si na jedince, a vyčkával, jak se v jisté situaci zachovají. A většinou jsem se mýlil. Ženy byly jednodušší, obyčejně nedůsledné, lehkomyslné a rády nevěrné, aniž by své muže chtěly opouštět. Později jsem začal brát jednotlivé zákazníky jako experimentální figurky a jemnými narážkami je přivádět do stavů, kdy začnou dobrovolně otvírat své duše. Pochopil jsem, že se ze mě, obyčejně po druhé hodině ranní, stává zpovědník. Vytkl jsem si za povinnost nikdy neprozradit tajemství dotyčného, který tu na sebe vylévá všechnu špínu, či se topí v zoufalství. Ale poznal jsem, když ho jen nepatrně povzbudím a dodám mu naději, nechá mi tu všechny peníze, co mu ještě zbyly. Byl jsem v tomhle směru svině. I když jsem tím někomu kupodivu i pomohl... Stal se ze mě bohatý barman, přestože jsem nevlastnil ani dům, ani automobil. Peníze jsem necpal do žádné banky, ale do trubky na záchodě, v bytě kde jsem bydlel. Ještě tam zaručeně budou trčet. Zbytečně. K čemu by mi taky teď byly, když už nemají žádnou cenu? Je to vůbec možné? Napadlo to kdy někoho, že peníze ztratí hodnotu, že z nich zbydou jen barevné papírky, vhodné možná tak na podpal do kamen!?

Bůh ví, v kterého ale nevěřím, že jich nelituju. Mám spíš radost! Vím, že na rozdíl od mnohých budu umět bez peněz žít. Konečně došlo k rovnováze. Už nebudou bohatí, ani chudí, což jsem si jako kluk vždycky tajně přál. Ty propastné rozdíly mezi lidmi zavinily především peníze! Čím se teď budou prokazovat boháči a jak bude označován chuďas? Jásám, že peníze přestaly existovat. Ale přiznám se, že si nedovedu představit čím je nahradit a jak bude dál lidstvo bez nich vegetovat. Nezhroutí-li se bez nich tenhle svět úplně.

Ken už nespal, když se z Markova lůžka zvedla Lill a bez nejmenšího kousku prádla prošla kolem barmana do kuchyňky a na záchod, aniž se podívala do jeho otevřených očí.

Ten pohled na nahé dívčino tělo vyvolal v Kenovi zážeh, který proběhl celým tělem a vzápětí se soustředil do jediného místa, které naráz a pevně povstalo, až se část jeho přikrývky nadzvedla.

Pak se z koupelny ozvalo zklamané zvolání:

„Vždyť neteče voda!“

Všichni tři byli naráz v realitě. Jen Lill si dovolila ještě jednou projít nahá pokojem a natáhnout na sebe tričko, než ji Marek daroval jednu svou flanelovou košili.

„Musíme se rozhodnout, co dělat,“ řekl Pavel a opatrně usedl, aby si jeho trvajícího stavu vzrušení nepovšimli.

„Ve městě asi dlouho nevydržíme,“ konstatoval muzikant. „Jenže kam jít?“

To byl problém, nad kterým začali uvažovat. Ken vlastně věděl kam, ale za žádnou cenu právě tam nechtěl. Do městečka Modrá Skála, do jejich chalupy na kopci, kde žije matka a v drůbežárně krmí slepice. Ta jistě nebude mít nouzi o jídlo, vždycky najde pár vajec a bude-li třeba, zařízne slepici. Ta nebude trpět hladem na rozdíl od miliónů lidí, na které žádné jídlo už nikde nezbude.

Modrá Skála, to by bylo nejvhodnější místo k přežívání. Ale co ta nenáviděná přezdívka Slepičák?

Lill chroupala lhostejně brambůrky ze zásob, které budou muset být zabaleny a připraveny k přesunu, a Marek se rozhodl prohledat sklep a podívat se po nějakém povozu, na který by své zásoby naložili.

„Potřebujeme nějakou podrobnou mapu!“ zavolal za ním Pavel, ještě než zůstal s Lill v bytě sám

„Oni toho Adama opravdu zabili?“ vzpomněla si najednou, aniž se od brambůrků odtrhla a v té Markově košili vypadala opravdu svůdně. Pavel k ní přistoupil, a protože původní vzrušení už pominulo, lehce ji pohladil po vlasech.

„Teď už se musíme starat jen o sebe, a sami se bránit. Každý člověk, kterého potkáme, může být nepřítel a může se pokusit nás zabít. Taková je teď realita, řekl a zasouval vyňaté baterie do rádia. To sice zasvítilo, ale žádná stanice se v tu dobu neozvala.“

„Není to konec světa, ani konec lidstva. Jen se dostáváme pár set let zpátky. Kam až, to se ukáže. A přežijí jen silní. Proto musíme být silní od začátku. Kam vyrazíme, to ještě nevím, ale nebudeme váhat, dokud je vhodné počasí. Cestou musíme vykrást nějaký obchod s obuví. Ve tvých lodičkách by ses daleko nedostala!

Všechno naložili před domem do starého dětského proutěného kočárku, který Marek objevil ve sklepě spolu s prázdnými brašnami a provazy. Před některými vchody se kupili lidé, jinak byla ulice prázdná. Auta už nejezdila, i když mnohá stála podél chodníků. Do jednoho se právě vlamovali tři mladíci, jako by nebylo rané slunečné dopoledne. Nikdo je neokřikl, nikdo jim nebránil. Jen Pavel, jedoucí s kočárkem středem ulice, je oslovil. Možná to byl strategický tah, možná to bylo přílišné riziko.

„Nevíte, kde se tu prodávaly boty?“

Hoši zvedli hlavy a ten s tyčí postoupil dopředu. Pak si asi všiml Lill a jejích bílých lodiček na vysokém podpatku a začal se smát.

„V tom nedojdete ani na kraj lesa!“

Druhý byl sdílnější a vlídnější.

„Dva bloky dál je obchoďák, už tam nejsou ani vozejky na zboží!“

Přesto barman poděkoval. Hochy vylupující auta to utvrdilo v klidu a jistotě. Ten s tyčí se vrátil ke kufru černého audi a zapáčil.

Zdálo se, že lidé, kteří se potkají, nemusí být hned nepřáteli. V podstatě byli všichni ve stejné tísni. Přicházeli o vymoženosti stávající civilizace, aniž si to už plně uvědomovali. Ale mohli žít, když se nastalé situaci přizpůsobí a naučí se v ní existovat. To ale záleželo na každém jedinci. Po chodníku kdosi tlačil invalidní vozík s babkou zabalenou v dece.

Po chvíli se ozval hluk motoru. Ken uhnul s kočárem ze středu silnice a kolem projelo houkající auto a z otevřených oken mávaly paže. Zlodějíčci objevili v některém voze ještě zbytky benzínu.

Do pater obchodního domu, který měl vytlučené výlohy a vyrabované vstupní prostory se vydal s Lill Marek. Pavel zatím umístil kočárek do příhodného zákoutí a prohlížel si zdevastovaný prostor, ze kterého už nebylo co odnést.

Ve třetím patře zářil ještě nápis DÁMSKÁ OBUV. První boty, které Lill objevila, byly uvězněné v malé prosklené vitríně a ona začala bušit do skla, jako pominutá.

„Podiv, Marku, ty jsou krásný! Ty chci!“

Byly to červené lodičky s ještě vyšším podpatkem, než měla na nohou.

„Potřebuješ normální boty, v kterých se dá chodit terénem!“

Na zemi se nacházely jednotlivé kusy, jak se o ně lidé zřejmě prali a rozhazovali je po podlaze.

Našli mezi nimi několik tenisek, ale každá měla zřejmě jinou velikost a lišily se i barvou.

„Z toho si musíš vybrat!“ povzbudil ji.

„V tom přece nebudu chodit!“

„A v čem bys chtěla chodit po polích a v lese?“

„Proč máme chodit v lese?“

„Budeme si zkracovat cestu!“

„Neměli jsme zůstat radši tam?“

„Kde?“

„U tebe v bytě!“

„A pojít hlady?!“

„Říkali jste, že vojáci rozdávají polévky a suchary!“

„Ale jak dlouho to potrvá?“¨

„Jak dlouho myslíš?“

Vybrala si čtyři kusy plátěnek, sice každou jinou, ale chtěla i ty červené lodičky ze zasklené vitríny, kterou musel Marek rozbít kovovou židlí.

Seběhli dolu a viděli, jak se Pavel dohaduje se skupinkou lidí, kteří vnikli do obchodu a obklopili jeho kočárek.

„Jsme hladoví, a vy něco máte!“ volala žena. Drala se ke kočárku, kde byly naskládané kabely a kufry.

„Ničeho se nedotýkejte!“ zvolal Ken a sáhl si dozadu za opasek, kde měl zastrčenou pistoli.

„Tak nám něco dejte! Jsme přece lidi, rozdělte se! Děti od včerejška nejedly. Nebo si to vezmeme po zlým!“ vyzývala žena a otáčela se na ostatní. Stáli tam nerozhodně dva muži, tři ženy a několik děti. Nezdálo se, že by chtěli být agresivní.

Marek se rázně vedle Pavla postavil: „Nemáme toho dost ani pro sebe. Vydržíme sotva tři dny! Když se s vámi rozdělíme, zaženeme momentální hlad, ale už nezbude nikomu nic. Hledejte tady v obchoďáku, třeba něco najdete!“ A vyrazili s kočárem ven z budovy, zatímco je Lill doháněla s botami v náručí.

„Vy skety!“ volala za nimi žena. „Ani dětem jste nic nedali. Jste lidský hyeny, jste nemilosrdný zrůdy! Bůh vás za to potrestá! Bůh vás potrestá!“

Dojeli k jakémusi parku, kde si Lill mohla konečně na lavičce nazout tenisky. Každá měla jinou barvu, ale Lill se to kupodivu líbilo. Byly jí jen malinko větší. Na kraji parku stála fontánka, v jejíž nádržce bylo po dně ještě trochu vody, protože už několik dní nepršelo. Chlemtali z ní zdivočelí psi, kteří teď hojně pobíhali po ulicích, ale nebyli nijak agresivní, zřejmě si pořád ještě mezi odpadky, které už nikdo neodvážel, našli něco k zasycení.

Marek vytáhl kapesník a do té špinavé vody jej ponořil a pak vyždímal. Otřeli si alespoň ruce, i když věděli, že s hygienou budou muset sestoupit o několik století níž.

„Proč jste jim něco nedali? vždyť tam měli děti!“ řekla najednou Lill.

Marek s Pavlem se na sebe podívali. V podstatě oba věděli proč. Jenom si jaksi netroufali tuhle prostou skutečnost Lill objasňovat, pokud to nepochopí sama. Šlo o každý den, který sami mohou přežit. Budoucnost se nejevila nadějně. Vlastně žádná nebyla. Patřili mezi mnohé milióny lidí, kteří ztratili zázemí, opustili domovy a teď putují v naději někam, kde snad neumřou hlady. Víc nikdo zatím nežádal. Neumřít hlady, bylo prvotním cílem všech, kteří se vydali na cesty, jako tihle tří. Zůstat ve městech spělo k opačnému konci.

Bylo to markantní, jakmile došli k dálnici. Auta po ní jezdila jen v jednom volném pruhu. Mnoho vozů stálo opuštěných v dlouhých kolonách a už v nich určitě nebyli lidé. Jenže nikdo se nesnažil je odtlačit na okraj dálnice. Zato po betonovém povrchu putovaly hloučky lidí směrem od města, jako stáda, která neví, kam jdou. Lidé se spíš ploužili, v rukou nesli kufry a kabely, někteří měli vozíky ze samoobsluh, jiné podobné kočárky, jaký tlačil teď Marek. Zařadili se do proudu a chvíli tím pomalým tempem pokračovali s ostatními. Nikdo z lidí nemluvil, děti neposkakovaly a nezlobily, šly poslušně a poddajně a Pavel si vzpomněl na staré filmové záběry, kde podobným způsobem putovali lidé do koncentračních táborů, nebo jako vystěhovalci ustupovali před blížící se bojovou frontou.

„Mám žízeň!“ hlesla Lill, ale nebyl v tom ten její panovačný a ultimativní tón, kterým se obyčejně projevovala. Znělo to daleko pokorněji.

„Nic k pití teď otevřeného nemáme!“ upozornil ji Marek a Pavel začal dospívat k rozhodnutí, že z téhle dálnice, po které jezdí auta už jen sporadicky, kde zůstávají napříč vozovky převrácené kamiony a nabourané vozy po havárkách, které nikdo neodklidil, bude nejrozumnější co nejdřív sejít někam na opuštěnou, ale klidnější cestu. Museli se konečně rozhodnout kam jít. Blížilo se poledne.

Nad jedním parkovištěm stál krásný vznosný nový hotel s terasami, ale zdál se opuštěný. Jen před vchodem byl zaparkován noblesní černý mercedes, jako by ho tam právě teď někdo přistavil.

Třeba objevíme někde pitnou vodu, napadlo Pavla a vybočili s kočárkem z dálnice.

Hlavní vchod hotelu byl zamčený, stejně tak i boční, až na jeden, kterým se dostali do hotelové kuchyně. I když zotvírali všechny dostupné kohoutky, ze žádného už voda nevytekla. Zbyly tu v policích jen různé ingredience, ochucovadla a omáčkové koncentráty, které se teď k ničemu nehodily.

Naobědváme se alespoň jako nobl hosti, vyzval je Pavel a usadil do pohodlných křesel v recepci, která připomínala spíš salon z konce devatenáctého století. Nad přijímacím mahagonovým pultem visely veliké hodiny, zřejmě starý umělecký kousek, který tu byl jen tak pro ozdobu, jak usuzovali, dokud ty hodiny nezačaly bít. A odbily celých dvanáct úderů, než v nich zahrčelo a cvaklo. Potřebovaly asi znovu natáhnout péro.

Najednou se Pavel vztyčil a běžel k nim. Ale hodin si kupodivu nevšímal, vrhl se na poličky, kde byly vystaveny prospekty a bedekry, reklamní letáky i mapy! Ty chtěl! Mapy! Sebral jich celý štůsek a hodil je na stůl, kde bylo připraveno jídlo.

„Podle mapy se musíme rozhodnout, kam vlastně půjdeme!“

Mezitím, co je začal prohlížet, Marek otevřel velkou broskvovou konzervu a odběhl do kuchyně, kde sebral talířky a ozdobné příbory, které Lill před každého naservírovala na stůl. Vysypali dva pytlíky brambůrků do hluboké mísy a do úzkých šampusových skleniček rozlili velkou láhev kokakoly. Broskve na talířích obložila Lill každému třemi slanými suchary. S dávkou fantazie by se to mohlo zdát jako daliovská hostina, kdyby nešlo o hlad a o žízeň.

Ze schodiště se ozval hluk, jako by někdo sestupoval dolů a něco těžkého táhl. Všichni naráz ztichli, až bylo slyšet i hlasité funění doprovázené občasnými vzdechy. Ken si duchapřítomně připravil pistoli.

Objevily se černé lakované polobotky a dva veliké kufry, které muž s heknutím upustil na zem, jakmile vetřelce uviděl. Perfektní blýskavý oblek na tak neforemně tlusté postavě svědčil o zazobaném jedinci, který byl teď jejich přítomnosti zřetelně zaskočen.

„Co děláte v mém hotelu?“

Pavel pomalu vstal a lehce se po číšnicku uklonil.

Pistoli nechal vzadu za pasem.

„Dovolili jsme si tu poobědvat z vlastních skromných zásob,“ řekl lehce ironicky. Mohli bychom vás pozvat ke stolu...“

Muž si s funěním utíral kapesníkem pot z čela a neznámé tváře si prohlížel. Zřejmě usoudil, že by nemusely být nebezpečné. Rezignovaně se opřel o recepční pult.

„Z personálu tu zřejmě nezbyl nikdo. Můžete si tu počínat jako doma. Tudíž obědy se nepodávají, číšníci neobsluhují, voda neteče. A všechny pokoje, i ten můj, jsou volné! Což znamená, že už nic nefunguje jako dřív. Je konec radování! Finito!!“

„Dopadlo to jinde mnohem hůř!“ řekl Pavel a vzpomněl si na bar Globus.

„Copak je možné, aby všichni jen utíkali? Ale kam? Kam máte namířeno vy?“ Tlouštík se obrátil s otázkou samozřejmě k Lill. Jenže ta nevěděla a nikdo za ní neodpověděl.

„Já jedu na jih až k Jadranu. Mám tam ještě větší hotel, než je tenhle.“

„Jaká je jistota, že tam dojedete?“

„Poměrně malá, když pojedu sám,“ řekl rezignovaně hoteliér. „Proto bych byl raději, kdyby nás v autě jelo víc. A peněz mám dostatek. Tyhle dva kufry jsou plný dolarů, liber a eur. Vy mi budete tvrdit, že už si za peníze nikde nic nekoupím. Ale někdo někde ještě musí peníze brát! Čím jiným by se platilo? A platí se vždycky za všechno! Tak pojedete se mnou?“

„Ne, pane! Protože tam to bude podobné jako zde.“

„Vy mi nevěříte, že ty peníze mám!? Tak se podívejte! Já vám je ukážu, i když mě pak možná kvůli nim zabijete, protože takový kvantum peněz jste ještě neviděli. Celej život jsem se dřel, abych je vydělal a udržel. Tak teď to risknu i s vámi, co mi zbejvá, když jste tu a navíc vím, že ten větší z vás má pistoli za pasem!“

Povalil jeden kufr a začal ho otvírat! Byl plný volných bankovek i oblepených svazků a štůsků naskládaných v řadách. Jeden vytáhl, třepal jím a pak jej prohrábl druhou rukou. Musely to být opravdu milióny, těch krásných nových barevně potištěných papírků, jak je nazval onen ekonom, za které se už bohužel nedá nic koupit.

„Za takový prachy přece musím někde něco dostat!“

„Tady za ně nedostanete už ani benzín!“

„Benzínu mám na dvě cesty a na ten jih dojedu. Alespoň tam v zimě neumrznu jako vy tady!“

„Já bych s vámi jela.“ hlesla z ničeho nic Lill, a oba muži se na ní překvapeně a s úlekem podívali.

Mohlo to vypadat jako žert, kdyby ta nabídka nebyla myšlena vážně a Lill ji vážně nepřijala. Co tady někde na dálnici s perspektivou mnoha dnů pochodu bez cíle v denně promočených teniskách, když před vchodem čeká mercedes a v kufrech je plno peněz a jistě jsou tam ukryté i jiné cennosti, když teď už peníze neplatí. Takový člověk se musel pojistit, nemohl přece sázet jen na peníze, a když ji vyzval, aby s ním jela, proč by to tedy nepřijala, žádnou jistou budoucnost před sebou nemá, jen cestu někam do kopců, kde stejně nikoho nezná. Co na tom, že nezná ani toho chlapa, který rozhodně s ní bude chtít i spát, jestli se vůbec na to zmůže.

„Vezměte si své věci a vyrážíme!“ řekl ten přitloustlý chlápek zcela klidně a čekal.

„Já vlastně nic nemám, než lodičky,“ a honem začala hrabat v kočárku, až ty nové botičky našla, shodila tenisky, nazula červené lodičky na vysokých jehlách a stála před chlápkem hned o hlavu větší a připravená.

„To je všechno?“

„Všechno!“

„Tím líp! Cestou vám něco koupím.“

Podívala se na ty dva, kteří ji vzali s sebou, a nevěděla, zda se s nimi má obejmout, nebo jim jenom pokynout, jak se s nimi má rozejít a rozloučit, když je to nejspíš navždycky a takhle nečekaně.

Pavel se k ní raději otočil zády a Marek vlastně udělal totéž, protože si začal hvízdat.

„Tak se nezdržujte a pojďte, řekl tlusťoch. Člověk se má rozhodnout vždycky naráz!“

Dívali se za nimi: on vleče dva kufry plné peněz a možná i zlata a zřejmě bez nostalgie opouští svůj hotel. Ona vedle něho cupitá, aniž pronesou slovo. On kufry nakládá do zavazadlového prostoru, ona stojí před velkým luxusním fárem, do něhož za okamžik nastoupí a odjede. Jenže se otáčí, jako by chtěla ještě svým bývalým kamarádům zamávat a pak teprve vsedne do auta, které se pomalu rozjíždí.

Rozhodla se, jako se musí rozhodnout každý, když je okolnostmi donucen. Naráz a bez uvážení, prostě tady a teď, aniž se přemýšlí o následcích.

Jenže po desítce metrů auto zastavuje, Lill z něj vylézá a v těch červených lodičkách, které sebrali v obchoďáku, se dává do komického běhu, zpět k hotelu, kde na ni zase čekají vlhké tenisky a oba přátelé. Chlápek volá z otevřeného okénka auta, ale pak mávne rukou a mercedes se znovu rozjíždí.

Pavel začal soustředěně hledat v mapě.

„Potřebujeme po dálnici ujít ještě asi deset kilometrů! Pak sestoupíme do nejbližší vesnice a půjdeme už okresními cestami. Třeba někde najdeme studnu. Nebo nám lidé vodu poskytnou! Budeme jim muset za to nějakou maličkost dát! Čeká nás asi dlouhá cesta, co kdybychom si na hodinku tady v pohodlí hotelu zdřímli?

Lill neusnula. Jen seděla v křesle se zavřenýma očima. Představovala si modrozelené moře v zátokách a houpání v jeho teplých vlnách, pálící slunce do bílých skal a obnažených zad. Vůni jihu a svěží větřík na pláži už znala z dřívějška, Nevěděla, zda má té odlítnuté možnosti, která se jí tak nenadále naskytla a které nakonec nevyužila, litovat, nebo být ráda, že zůstala mezi svými. Pomalu se její myšlenky přesunuly na Pavla.

Třeba mi tu lehkovážnost a unáhlenost odpustí, vždyť on není jen věcný a omezený barman, jak se mi vždycky zdálo. Možná je daleko citlivější, než si myslím. Nesnaží se jen opíjet lidi, aby z nich vytáhl co nejvíc peněz. Vlastně teď už je to jedno. Nikdo nemáme nic. Ani ten hoteliér se dvěma kufry peněz nemá vlastně nic. Všichni začínáme znovu. Ale já už nechci začínat sama. Nechci se sama probouzet s hlavou ještě plnou alkoholu a pálením mezi nohama. S vyteklým semenem na prostěradle, které tam i ve mně zanechal úplně cizí člověk. Nechci být děvka. Už ne. Odmítla jsem přece toho tlustého páprdu, který mi nabízel kufry peněz a hotel na Jadranu. Ale pak bych měla mít muže. Jediného muže. Takového, který by mi zajistil klidný a spokojený život. Teď mám vedle sebe dva a oba se mi líbí. Ale co mi mohou poskytnout v téhle situaci? Vždyť ani nevíme, kde budeme dnes spát.

Rozhodně se mi víc líbí Pavel. Zdá se zkušenější a sebejistější. Marek je jen muzikant a to pro tenhle narušený svět asi nebude moc vhodné, kdoví, zda má schopnost uživit alespoň sám sebe. V téhle době je třeba, aby mužský byl praktický, rozhodný a silný. Takových mužů ale teď asi moc nenajdu. A nejspíš se nebudou sami nabízet, kromě těchhle dvou.

Začínáme znova, a všichni prakticky bez ničeho! Kde jsou mé hadříky a kožíšek, co jsem si vloni koupila? Kde je jaký majetek? Ti všichni, co se plouží po dálnici, mají v zavazadlech jen pár krámů! Ti, co odjeli z města na své chalupy, se budou muset snažit uživit z toho, co si sami vypěstují. Takže jsme si vlastně nejspíš všichni rovni! Teď jsme si už konečně všichni rovni! Ale takhle jsme si tu rovnost asi nepředstavovali. Že děti nebudou mít co jíst! Že z peněz budou jen papírky bez hodnoty. Jenže kdo to zavinil? Kteří lidi to způsobili? Bohatí nebo chudí? Chudí neměli o co přijít a bohatí chtěli nejspíš ještě víc. Jsou nenasytní, sobečtí a bezohlední a nemají zábrany v honbě za mamonem. V honbě za penězi a zisky jsou ochotni všechno kolem poničit. Pak až dojde k nejhoršímu, poznají, že udělali chybu. Ale ty chyby už se nedají napravit. Když chybuje mocný, je to vždycky chyba dvojnásobná.

Mohu si aspoň myslet, že jsem byla bohatá a vlastnila všechno, co jsem potřebovala, protože teď už je to jedno, jelikož nemám nic. Ale ze všeho nejvíc, co jsem kdy měla, bych si teď přála sprchu nebo koupel v bazénu, abych ze sebe smyla pot a špínu. A to je v tuhle chvíli přání nesplnitelné.

Pavel už nespal. Díval se na Lill, na tu její jemnou mírně našpulenou tvářičku, která se pořád jako by usmívala a měl nutkání vstát a dotknout se její jemné pleti, jenom ji lehce pohladit jedním prstem, ale netroufl si, aby ji neprobudil a nemusel vysvětlovat, proč to udělal. Ještě před chvílí jim chtěla utéct, odejít s tlustým hoteliérem, který jen kývl a ona za ním hupkala jak ochočený králíček. Neměl by riskovat chtít takovou ženu, která je ochotna jít s kýmkoli.

Opatrně vyňal z kabely rádio, vyšel z hotelu a popošel na mírný holý pahorek. Stejně nevěřil, že nějakou stanici naladí. Ale podařilo se.

Hlasatelka hodnotila poměry v Africe, kde se válčilo vesměs na kmenových úrovních, a pro větší transakce byla snaha používat k platbám diamanty. Jenže se mezi nimi hned objevilo velké množství padělků, které byly nesnadno rozeznatelné od skutečných drahých kamenů. Lépe začaly fungovat bankovky v Jižní Americe, kterým začali přezdívat ESO. Každá sebemenší bankovka měla v sobě zalitý ždibíček zlata, dle hodnoty, kterou představovala. Jenže mnozí se chtěli přesvědčit, protože papírky už jednou totálně zklamaly, tak bankovky zapalovali, aby to zrnko zlata objevili a ze štosu tisícovek to byla opravdu jen malinká zlatá cihlička.

Malvíny obsadila Argentina.

Následovaly další zprávy:

NASA čeká obrovské sluneční erupce, během nichž bude planeta Země vystavena salvě radioaktivních částic. Hodnota erupcí byla označena písmeny XX, a kdo onomu označení rozuměl, věděl, co to znamená. Vzniknou magnetické bouře, které zničí satelity na oběžných drahách a vyřadí z provozu poslední elektrické sítě.

Objevily se i pozitivnější zprávy, sice nepodložené a pro většinu lidí bezpředmětné, zato pro přežití lidstva důležité. Horečně se prý rozjíždí kosmický program JEDNOSMĚRNÝ MARS. Některé oblasti v USA hlídané armádou zajišťují plynulý provoz strategických podniků, ve kterých připravují rakety a obývací moduly pro lidské posádky. Program Mars One byl opět oprášen a nyní se přistupuje k jeho urychlené realizaci, zejména když není limitován penězi. Na Mars budou v pravidelných intervalech nepřetržitě expedování lidé, kteří už se zpátky nevrátí. Rusko nabídlo zatím neodzkoušený iontový motor, který překoná dráhu mezi Zemí a Marsem za tři měsíce. První poletí dobrovolníci. Lidstvo si nemůže dovolit tady na matičce Zemi skončit svou započatou existenci, nebo se vrátit o tisíc let zpátky. Jenže teď je ve stavu, kdy spěje k sebezničení. Je nezbytné alespoň nějaký zárodek další lidské populace vytvořit jinde a lidstvo zachránit. K tomu byl vybrán Mars.

Ve slamech velkých měst se objevila cholera a mor. Mnohde byly celé čtvrti neprodyšně uzavřeny, kdo se pokusí proniknout ven, je bez skrupulí zastřelen. Mrtvoly, které narůstají do tisíců, se spalují zároveň s chatrčemi. Zbytky těl jsou házeny do velkých kádí, kde se rozpustí v blíže nedefinované látce, která už delší dobu existuje, jen v ní pozůstalí nechtěli rozpouštět své zesnulé, protože z těl nezbude už naprosto nic. Pomalu ale jistě se počet obyvatel zeměkoule začíná snižovat.

To bylo poslední, co Pavel na dlouhou dobu zaslechl. Baterie už nedisponovaly žádnou energii.

Kolem páté hodiny se rozhodli sejít z dálnice. Museli po strmém srázu dolů a v horku, které se dosud nezmírnilo, měla Lill zase žízeň. Z města ušli už téměř dvacet kilometrů. Po dálnici teď občas projížděly ozbrojené vojenské kolony. U kulometů stáli vojáci a sledovali roztroušené skupinky civilistů, ale nezastavovali a nikomu nepomáhali.

„U prvního domu požádáme o vodu,“ rozhodl Pavel.

Došli na okraj nejbližší vesnice, k rádoby vilce, kde u kolny štípal starší muž na špalku dříví, jako by se tady nic zvláštního nedělo. Vlčák se rozštěkal, až když se přiblížili ke kovovému plotu.

„Co chcete!“ zvolal muž nevrle, „Tady se nezastavujte!“

„Jen trochu vody!“ řekl prosebně Pavel. A postoupil o krok vpřed. Pes se rozštěkal zuřivěji.

„Naproti je rybník a za ním studánka, tam si naberte vody, kolik chcete!“ Bylo jasné, že zde nepochodí a vidina rybníka s blízkou studánkou lákala. Proto Pavel hlasitě poděkoval a odcházel. Ostatní se vydali za ním. Chlap psa okřikl a ten poslušně zmlkl.

Rybník byl nádherný. Veliký, s mohutnými listnatými stromy na hrázi. Byly tu i vyšlapané stupínky k vodě. Po hrázi vedla cesta k protilehlé stráni.

„Pojďme se všichni vykoupat!“ zvolala Lill a hned se hotovila svlékat.

Napřed musíme najít pitnou vodu!“ řekl nekompromisně Pavel a došel až na konec hráze. Studánku nalezl snadno. Kovová trubka zalita do betonové stěny asi metr nad zemí. Vytékala z ní voda do korýtka a do rybníka. Někdo se tu o pitnou vodu z pramenů zřejmě dobře staral. Pavel se bez obav napil a chtěl zavolat ostatní. Uviděl jen nahá těla, jak radostně po sobě ve vodě cákají a pak plavou vedle sebe a slyšel smích, jako by lidský život neměl na kahánku a byl ještě bezstarostnější než před několika týdny, kdy nikoho nenapadlo, že svět založený na penězích se znenadání a téměř naráz totálně zhroutí. Tady, v tuto chvíli peníze nebyly potřeba a lidé se dovedli radovat bez nich. Pavel nechal kočárek na hrázi, svlékl se a vrhnul se za těmi dvěma do poměrně čisté a trochu chladné vody, ale jen uplaval několik temp a viděl před sebou širou a netknutou hladinu rybníka, pochopil, že udělal hloupost. Všem tu mohlo hrozit nebezpečí. Stačilo, aby je někdo sledoval. Právě teď se mohl zmocnit jejich věcí, včetně pistole a než se dostanou z vody pohodlně zmizet. Zůstali by tu nazí, jak první lidé v ráji, a asi daleko bezbrannější a rozhodně bez naděje na jakoukoli pomoc. Zatímco Lill a Petr na něho volali a plavali ke středu rybníka, on chvatně mířil ke břehu. Naštěstí se tu nikdo neobjevil, vše zůstalo na místě. Jenže nebezpečí teď číhalo všude.

Pavel si uvědomil, jak jsou slabí a proti jakékoli hordě podobných ztroskotanců, která by je tu mohla vyslídit, naprosto bezmocní. Od dálnice to nebylo zas tak daleko. Navíc si uvědomil, když se chvatně oblékal, že jejich odchod z města byl neuvážený a zbrklý. Nevzali s sebou téměř nic, co teď budou nejméně po několik dní nutně potřebovat. Měli všeho všudy jen dva nože. Ani lžíci, ani hrnek, natož nějaký plastový talíř, Nebudou se mít v noci ani čím přikrýt, pokud je nevezme někdo na nocleh, což se asi sotva stane. Lidi na venkově budou přežívat v poměrně přijatelných podmínkách, protože zůstanou soběstační. Proto odmítnou dělit se s jinými, podstupovat rizika s neznámými jedinci či skupinami, od kterých mohou čekat cokoli špatného. Pavel se rozhodl, že nepůjdou ani dál do vesnice. Nanejvýš se pokusí vrátit k vilce a směnit něco z vlastních zásob za chleba, misku, lžíci a nějakou deku.

„Bylo to báječný!“ volala Lill a běžela po hrázi k Pavlovi. Mokré kalhotky jí přiléhaly k rozkroku a ostatní oblečení držela v ruce. Na těle se jí třpytily velké kapky vody a zároveň jí naskakovala husí kůže.

„Ale teď je mi zima! Nemohl bys mi trochu prokrvit záda?“

Lehce se před Pavlem nahrbila a držela si paže před prsy. Měla taková hubená zádíčka s vystouplými lopatkami, a vůbec byla křehčí, než si Pavel myslel, a tak ji začal jemně třít mokrá záda dlaněmi, aby jí nějak neublížil, dokud v něm zase naráz nevzplanulo vzrušení. Přišlo to naráz, nečekaně, ale bylo to jako elektrická jiskra. Dostal neodvratné nutkání přejet dlaněmi na boky a na ten její mokrý zadek, který už se nezdál tak dívčí, uchopit ho a zmáčknout, a stejně tak se dostat k jejím nedostatečně bráněným prsům, vzít je do dlaní a nepouštět!

„Necháte toho vy, nestoudníci!?“ volal na ně Marek a Lill, se z ničeho nic přimáčkla k Pavlovu tělu, až musela ucítit celou tu jeho napruženou mužnost, která se nedala nikam schovat.

„Jenom mě rozehřívá,“ odpovídala se smíchem a Pavel byl už rozžhavený. Přesto od dívky odstoupil, aby si mohl ještě jednou to její svůdné tělo prohlédnout.

„Vůbec nejsme na nic připraveni,“ řekl pak Markovi. „Nemáme se ani z čeho napít. Půjdu za tím chlapem a pokusím se s ním něco směnit!“

Rozbalili ty své skromné zásoby a pro směnu vybrali láhev alkoholu, pět pytlíčků čaje a dvě krabičky cigaret.

„Nechtěl se mnou vůbec mluvit,“ řekl po návratu Pavel. „Vyhrožoval, že pustí psa. Ale když uviděl cigarety, zavolal ženu. Až ta se slitovala. Donesla půl bochníku chleba, skleničku sádla, dvě prázdné láhve z umělé hmoty a starou deku, To nám byla ochotna směnit.“

„Tak málo?“ podivila se Lill.

„Není to tak málo: Chleba vydrží na dva dny, do petek si nabereme vodu na cestu a deka pomůže přežít noc. Taky nám poradila, kde je možné přespat. Do vsi chodit nemáme. Zřídili domobranu. Hasiči a myslivci v noci hlídkují a nerozpakují se střílet. Sousední ves už byla napadena bandou. Stavení na okraji vyrabovali a zapálili. Nikdo si teď není ničím jist.“

Přesto si na noc tihle tří téměř bezstarostně ustlali v oplechované kolně nad rybníkem, ve které se skladovala sláma a seno v balíkách. Jeden balík šikovně rozřízli, seno rozprostřeli po zemi a igelitový obal navíc použili jako prostěradlo. Dekou se pak všichni tři přikryli. Lill uložili doprostřed, aby ji mohli i trochu zahřívat. Po tom neobyčejném dnu usnuli všichni téměř naráz. Takový den ještě nikdo z nich neprožil. Svým způsobem by to bylo dobrodružství, kdyby nešlo o tragédii. Zatím se jich dotýkala jen okrajově, i když byli přímými aktéry, jako všichni ostatní lidé. Zdálo se, že hranice mezi bohatými a chudými padla, alespoň co se peněz týkalo. Jenže bohatí zřejmě vyjdou z téhle anomálie snadněji díky svému zázemí a hmotným statkům, které vlastní. Ti nejbohatší už jsou dávno na svých soukromých ostrovech, kde mají i své služebnictvo a jistě dostatečné zásoby. Ale na jak dlouho? Jak dlouho může vydržet tenhle nečekaný stav, kdy rozložená lidská společnost zápolí s hladem a žádné peníze jí momentálně v ničem nepomohou! Bude třeba začít znova a jinak. Z nějakých center, kde se vše zase urovná, dá do pořádku a rozběhne novým usměrněným tempem, oproštěným od chyb minulosti. Podaří se to vůbec?

Lill pravidelně oddechovala, dokud se jí nezačalo zdát o muži. Měla pocit, že cítí jeho zvláštní vůni a chtěla se ho přes tu mlhu, která jí bránila v rozhledu, rukou dotýkat. Položila mu ji na svalnatou hruď a pomalu klouzala dolů, po žaludku a pevném břichu, až kamsi do míst, kde se chtěla zmocnit té zajímavé věci, která tak často měnila tvar a mohutnost a které se vždycky dotýkala s radostí a vášní. Najednou se ve snu lekla, až se probudila. Někdo tu její ruku uchopil. Přesně v místech, o kterých se jí zdálo. Vzápětí poznala, že už se jí nic nezdá, že svou ruku v těch místech opravdu má, a když už se dostala až tam, neměla v úmyslu nic měnit, spíš proniknout k samé podstatě, která jí najednou začala vycházet vstříc. Probuzený Pavel se pootočil, aby sama mohla jednat a ona neváhala. Pomalými pohyby laskala těleso, které začalo nabývat na mocnosti, až se dostalo do stavu, jaký ona začala považovat za žádoucí a jí příjemný. A nepolevovala. Uslyšela Pavlovo lehké vzdychání a zrychlila. Zdálo se jí to tak příjemné a milé, až sama začala pociťovat vzrušení, náznak lehkého šimrání mezi stehny a v podbřišku, které dráždilo všechny smysly. Když uslyšela hlasitý Pavlův vzdech, a na ruce ucítila cosi teplého a mírně lepkavého, byla sama téměř uspokojena. Jen chtěla ještě poznat, jak ten muž ležící před ní může chutnat, když už znala jeho vůni, a přiložila si tu potřísněnou ruku ke rtům.

Pavel se chystal k ní zcela obrátit, ale zarazila ho.

„Spi, dopovíme si to až někdy jindy!“ Ale než po té vzrušující epizodě usnul, rozhodl se zavést Lill do bezpečí a to se mu jevilo právě tam, kam se už nikdy nechtěl vrátit.

Marek Man žil trvale s vědomím jakési vnitřní svobody. Možná odmalička. Nic mu jí nemohlo narušit, ani pozdější rozhodnutí matky, která ho zamykala do prádelny s houslemi a notovým stojánkem, kde musel poctivě dvě hodiny denně odvrzat cvičení Jana Maláta a dopracovávat se do třetí houslové polohy, zatímco ostatní kluci hráli fotbal na plácku nebo už zkoušeli navazovat kontakty s děvčaty.

Matka, učitelka zeměpisu a zpěvu, rezignovala, až když Marek přišel s nápadem, který si dostatečně sám, při tom vrzání etud vykonstruoval a vysnil.

Když mám hrát, budu hrát podle svýho, a na nástroj, kterej se mi líbí. Klarinet má sametové tóny a velký rozsah. Hodí se do všech orchestrů i do jazzu a dá se střídat se saxofonem, který je v taneční hudbě elitním nástrojem.

Marek se často viděl na pódiu, jak vystupuje z pozadí kapely, vkládá hubičku saxofonu do úst a vyluzuje tóny, které jeho samotného zvedají do výšky, stejně tak jako stovky posluchačů, mezi nimiž dívky slzí nebo slastí učurávají do kalhotek. Tak chtěl umět hrát.

Jenže, proč mi to nejde? Proč nevyloudím tón, jaký si představuji? Proč mě nevzali na konzervatoř, když si to tak vehementně matka přála a razila mi cestičku?

Asi mi chybí talent, ale to neznamená, že bych měl přestat hrát, když už jsem se to učil, celé mládí strávil cvičením. A při hraní se cítím volný a svobodný. Jenom mě nebaví hrát v orchestrech a z not, kde nemůže člověk projevit žádnou invenci, tvůrčí chuť a fantazii. Vím, že jsem matku zklamal, když se ze mě stal kavárenskej šumař, ale jedině tam se cítím při hraní nezávislý. Nesvazují mě dirigenti, ani pauzy v skladbách, nemusím dodržovat notová znaménka, a hrát muziku, která mě nebaví.

Vím, jsem fakt šumař a matka to těžce nese. Ale ničemu jinému mě nedala vyučit, chtěla mít ze mě muzikanta a má ho! Nedovedu hrát jako Charlie Parker, ani jako Benny Goodman. Ale umím hrát jako Marek Man, i když je ten tón nekultivovaný a hrubý, jak řekl profesor na konzervatoři, který mě na školu nedoporučil. Jsem hrubej saxofonista Marek Man, ale teď nemám na co hrát!

A nic jinýho neumím. Jak se asi budu protloukat životem, kterej bude chtít fortel, ráznost a předvídavost? K tomu mě přece matka nevedla! Komu v tomhle novým světě budu co platnej? Ale zotročit se nedám! Jsem ochotnej makat na sebe, i na ty kolem sebe, ale nesmí mě nikdo zneužívat. A nedám si vzít svobodu, kterou jsem si držel doposud, i když jí budu muset asi vnímat teď trochu jinak.

Ztráta peněz by mě měla vlastně učinit svobodnějším, jako všechny ostatní lidi. Nikdo už se nemusí vázat na peníze, uvažovat, zda je má, či nemá, a co se stane, až je nebude mít. Shánět je nebo je krást! Hlídat je, bát se o ně a v té souvislosti někdy i o svůj život. Nikdo už nikoho nemusí zabíjet pro peníze!! Nikdo nikomu nemusí peníze závidět, protože už žádné peníze nejsou. Není v tom osvobození vlastní duše? Nikdo už nemusí páchat hříchy kvůli penězům.

Jsem vlastně rád, že se to stalo.

Ráno určil Pavel podle mapy směr cesty a oni mu neodporovali. Ani se neptali, kam jdou. Věděli, že on je vůdce a byli rádi, že se nemusí sami rozhodovat. Napili se vody z lahví a snědli krajíc chleba namazaný sádlem, i když Lill to moc nechutnalo. A vydali se suchou asfaltovou silnicí, která byla liduprázdná a slibovala klidný šestikilometrový pochod k další vsi. Ten den ušli bez komplikací skoro třicet kilometrů, i když k posledu Lill zaostávala a museli na ni občas čekat. Když procházeli vesnicemi, zdály se jakoby prázdné, jen za záclonkami oken se dala sem tam zahlédnout hlava, která je bedlivě sledovala. S lidmi tváří v tvář se prakticky nesetkali.

Viděli malá stáda krav na ohrazených pastvinách, zřejmě hlídaná skrytými strážci. Na jedné vyvýšenině pásl kluk kozy. Kočárek náklad zatím bezpečně zvládal, ale poslední hodiny mu začala skřípat kolečka. Pavel na ně obětoval trochu darovaného sádla, neboť onen zvuk působil v krajině rušivě a už na dálku je prozrazoval.

Nocleh ale tentokrát nedopadl dobře. Rozhodli se přespat na kraji lesa, u seníku pro lesní zvěř, protože v okolí nebyl žádný příhodný přístřešek. Ale v noci sem zřejmě byla zvyklá chodit srnčí zvěř a spící osoby jí notně vylekaly. Dusot odbíhajících kopýtek všechny vždycky vzbudil. Navíc k ránu začalo pršet. Přehodili přes sebe deku a zbytky igelitu a polní pěšina je dovedla k velikému kravínu. Před ním stály v neuspořádaném stavu teď už nepotřebné zemědělské stroje, nářadí a různý materiál. Dokonce tu trčel starý nákladní automobil s tupým předkem, do jehož kabiny se však mohli vejít všichni tři. A déšť houstl.

„Co když bude pršet celý den?“ začala pesimisticky Lill, když předtím už nadávala na déšť, protože si cestou promočila tenisky.

„Tobě se v téhle roztomilé kabince nelíbí?“ Posmíval se jí Marek a nabízel, aby vystoupila, dokonce se ji z kabiny snažil vytlačit. Jenže Lill teď neměla smysl pro legraci a na hru nepřistoupila. Jen se viditelně naštvala.

Bylo jasné, že s dívkou, jako je Lill, se cestování protáhne a zkomplikuje. Zejména s ohledem na její pohodlí. Ale měli ji s sebou a museli se o ni starat, jak jen nejlépe to šlo.

Do obíleného kravína právě vezl starší muž káru plnou krmení.

„Pojďme se tam podívat, navrhl Pavel, třeba nám nechají trochu mléka!“

„Ale nesmíme toho chlápka vylekat!“

„Mléko už jsem nepila ani nepamatuju,“ řekla najednou souhlasně Lill a zdálo se, že už je zase v dobré náladě.

Chlap se jich lekl hned, jak vstoupili hlavními vraty do kravína. Zvednul proti nim vidle, začal ustupovat, najednou se otočil a utíkal pryč.

Bylo tu sotva deset krav, kterým dovezl muž káru řezanky, žádné dřívější silážní pochutiny. Rozsekanou slámu a něco zeleného, zřejmě čerstvě nakoseného.

Pavel vzal bez dlouhého rozhodování vidle, naházel kravám z vozíku krmení a všiml si stoličky, která stála v jednom kotci. Objevil i hrnec, který se dal použít.

Jak seděl u jedné z krav a dovedně dojil mléko do hrnce, aniž kráva nějak protestovala, objevili se v kravíně tři muži s puškami. Za nimi stál ten malý chlápek a divil se, že krávy klidně žerou, když on je ještě nestačil nakrmit.

„Dejte všichni ruce nahoru, zvolal jeden.“

„Nemohlo by to počkat, až jí podojím?“ ozval se v klidu Pavel a uvědomil si, že má za opaskem pistoli.

Mohlo dojít k maléru, ale nedošlo. První začala Lill. Vysvětlila, že se snaží dojít do bezpečí, aniž sama věděla, kam je Pavel vede, že se schovali před deštěm v autě, a že teď by chtěli trochu mléka.

„A co nám za ně můžete dát, slečno?“ řekl ten, který byl asi nejhlavnější a na Lill se usmál. „Docela se mi líbíte!“

„Za dvě láhve mléka dostanete pět pytlíčků čaje a jedny americký cigarety,“ zvolal Pavel a dojil dál.

„Čaj si nechte! Vaříme si lipovej, ale ty krabičky cigaret budou dvě! A u slečny mám jednu velkou pusu!“

Před polednem déšť ustal a oni se nasycení vydali dál, protože k mléku dostali i chléb a brynzu, když si s nimi Pavel začal povídat o slepicích a slepičárně.

Cestou potkali jen pár povozů tažených koňmi a minuli se s nimi vždy vzájemnými, ale skoupými pozdravy.

Až kvečeru, když se Marek ohlédl, zdálo se mu, že vidí na silnici dvě postavy, které jako by se ploužily v notné vzdálenosti za nimi. Ale nijak se tím nevzrušovali, protože Pavel právě objevil v údolíčku nad potokem docela velkou chatu, skrytou mezi břízami. Zdála se mu jako ideální místo k přenocování. Teď už se neohlíželi na dřívější zákony a vlastní pocity. Nešlo o žádné vloupání. Jen z nezbytné nutnosti vypáčili okenici a později dveře, aby využili vhodného prostředí pro přenocování, obzvlášť když tu byly k dispozici čtyři kavalce. Rozhodli se rozdělat i oheň v kamínkách a uvařit v konvici čaj. Byly tu hrnky i talíře, ale žádné dříví na podpal. Nad chatkou se tyčil rozsáhlý les, kde muselo být topení habaděj. Marek i Pavel bez váhání vyrazili na chrastí dřív, než se znatelně setmí.

Počínali si téměř bezstarostně, šli hloub do lesa, kde ležely i padlé stromy a ulamovali z nich suché větve, když najednou uslyšeli výkřik. Bylo to spíš krátké zoufalé zvolání a oba si nebyli jisti, zda se nemýlili. Naslouchali dál, než se najednou rozběhli nejkratším směrem k chatě, jak nejrychleji mohli. Petr nejprve dovnitř pohlédl oknem a pak hlasitě zařval: Zabiju tě!

Lill se kroutila na zemi, kopala nohama, ale tomu, kdo na ní ležel, už nemohla v ničem zabránit. Druhý jí držel ruce za hlavou. Měla zacpaná ústa kusem hadru a oči vypoulené.

Jejich rychlý vpád do chaty násilníci nečekali. Ten co Lill držel, její ruce pustil. Ale než vyskočil oknem, kopl Pavla, který se právě snažil druhého od jejího těla odtrhnout. Kopanec směřoval přímo na spánek a Pavel se po něm skácel. Druhý, ve snaze natáhnout si kalhoty, v předklonu narazil hlavou do Markova břicha a stačil vyběhnout dveřmi, než se oba vzpamatovali.

Bylo pozdě. Pozdě na všechno. Na pronásledování, na výčitky za neuváženost, i na pláč. Nic se už nedalo vzít zpátky. Stalo se a bylo to znát na modrající dívčí tváři, potrhaném rtu i lepkavém spermatu mezi jejíma nohama. Ani vzlyky nepomohly. Jen trochu vody, kterou jí Marek omýval obličej, zatímco si ji Pavel lil na hlavu, ve snaze zmírnit bolest, která mu lomcovala mozkem. Neuchránili to, co tu bylo pro oba nejdůležitější, skoro posvátné a co byli povinni střežit. Neubránili dívku, o kterou se měli starat, což trestuhodně zanedbali. A cítili se vinni a nemohli už nic dělat. Jen přijmout daný stav a čekat, zda přijdou či nepřijdou následky. Už nikdy nic mezi nimi nebude tak, jako dřív.

Po několika dnech pěšího putování, Kdy mezi nimi komunikace vázla tak, že přes den prohodili každý jen pár nejnutnějších slov, se téměř přiblížili k cíli. Při polední přestávce načali poslední konzervu se sardinkami a na jednom kopečku se podařilo Pavlovi zachytit úryvek rozhlasových zpráv jedné vysílací stanice a raději nic z toho, co slyšel, ostatním neřekl.

Izrael napadl atomová zařízení Iránu a ten odpálil na Židy rakety s nukleárními hlavicemi, které už měl dávno připravené. Svým účinkem předčily všechny dříve svržené atomové pumy a zamořily východní pobřeží Středozemního moře a téměř celé bývalé Levanty. Izrael prakticky neexistuje. Neexistují už ani okolní státy, které v nastalém chaosu začaly bojovat mezi sebou, když svého židovského nepřítele konečně vymazaly z mapy. Sunnité a Šiíté se vyvražďují na potkání. Radioaktivní spad se nekontrolovatelně šíří po světě.

A začalo znovu pršet. Jediný Pavel věděl, že to může být déšť radioaktivní, a proto přes sebe alespoň přehodili deku a přes hlavu igelit, i když jim pršelo na ruce, a postupovali dál až do městečka, kde on začal chodit do školy a kde mu všichni spolužáci říkali Slepičáku. Byli téměř u cíle. Jenže do školní budovy se nedostali a i kostel našli zamčený. Pavel zkusil faru. Věděl o postranní brance, kterou bylo možné vniknout na zahradu a zadem do rozlehlého stavení, kde uprostřed zatravněného dvora se páslo několik ovcí a koz. Farář už stál na zápraží a pozoroval příchozí. Pavel k němu postoupil a řekl Pozdrav pánbůh!

„Jsem od Modré Skály, moje matka se jmenuje Kotová.“

„Znám ji, řekl farář. Váš otec zemřel před dvěma měsíci. Na pohřbu jste nebyl.“

„Ani o tom nevím. Nebyl to můj biologický otec! Mohli bychom u vás v maštali přečkat déšť? Obávám se, že je radioaktivní. Ty ovce by se měly zahnat pod střechu.“

„Radioaktivní déšť?“

„Shodili atomové bomby na Židy. Stát Izrael je vymazán z mapy!“

„Ježíši Kriste! A co se stalo s Božím hrobem a Chrámovou horou?“

„Jeruzalém byl v epicentru jednoho z výbuchů. Možná byly symboly všech tří náboženství jedním rázem zničeny. Mešita Al-aksá, Zeď nářků i Boží hrob. Nejspíš z nich zbyly jen kamenné sutiny.“

„Pán Bůh s námi! To vypadá na konec náboženského světa. Pojďte rychle dovnitř!“

„A co ty ovce?“

„Zažeňte je, prosím, do maštale!“

Farář je vyprovodil z fary až druhý den. Kuchařka večer ohřála na plotně vodu ke koupání a oni se zase po týdnu cítili očištěni a svěží. Dostali najíst a napít a nějaké prádlo, které se tu našlo. Za to chtěl farář slyšet podrobnosti. O všem, co cestou prožili. Jen o znásilnění Lill mu neřekli. Nikdo z nich si netroufl o té události začít mluvit. Bylo to stále jakési tabu, o kterém spolu nedokázali hovořit. Raději se navzájem tvářili, jako by se nic takového nestalo.

Na zbytek cesty jim farář půjčil malý čtyřkolový žebřiňáček, protože kočárek už byl naprosto zdemolovaný a ten zbytek cesty, zejména do kopce k Modré Skále, by už sotva vydržel.

„Místní lidé se před cizinci zamykají, naštěstí jich sem ještě moc nezabloudilo. Bylo by lepší, kdyby se tu spíš neukazovali. O vás se zmíním farníkům v neděli při kázání. Můžete přijít na mši o deváté. Do kostela teď chodí hodně lidí.“

Modrá Skála se jim ukázala před polednem. Šli po štěrkové silnici a za zatáčkou, kde les končil, se znenadání objevilo údolíčko s potokem. Zprava bylo ohraničeno nevysokou, ale souvislou skalní stěnou. Na jeho protější, poměrně strmé stráni se hrbilo pět různě rozházených podhorských chalup. Nad nimi uzavíral horizont velký kamenný útvar, kontrastující s oblohou. Po dešti bylo nebe čisté a modré a i ta veliká skála se opravdu jevila jaksi namodrale. Ale nebyl to odlesk nebo odraz oblohy, byla to krásná modrá žula. Pavel poznal jejich chudé, špatně udržované stavení. Kousek od něj, vlevo na okraji srázu stála přízemní dřevěná, poměrně rozlehlá bouda – slepičárna.

„Jsme konečně doma!“ zvolal Pavel a v tom zvolání bylo nadšení i obavy z pozdějších setkání právě s těmi, se kterými trávil školní léta. Bude-li pro ně stále jen Slepičák.

Stáli chvíli mlčky a dívali se na svah, který se odsud ze silnice jevil poměrně nepřístupně. Silnice pokračovala dál, podél toho skalního masivu jakoby v soutěsce a v severojižním směru tvořila jedinou spojnicí v širokém skalnatém okolí.

Těch pár chalup v kopci jen nepřímo naznačovalo, že tam možná i někdo žije. Bude tudíž třeba ještě sejít dolu k potoku, překročit ho po mostku zbudovaném z příčných a podélných klád a vydat se znovu do vršku, ke stavením, která chvílemi vypadala idylicky a jindy zoufale chudě.

„Co je to pod tou skálou, co to tam vykukuje ze země?“ zeptala se znenadání Lill a vlastně od té události poprvé sama promluvila, jako by chtěla naznačit, těm dvěma mužům, že to tragické selhání jim jaksi odpouští.

„To je řopík, hraniční pevnůstka, opevnění postavené před válkou. Vojáci prý v něm byli jen jednou. Jako kluk jsem ho pomáhal kamarádovi zpřístupnit a vyčistit. Kdoví, jak to uvnitř vypadá teď, jestli se o ten bunkr ještě „Kočí“ stará. Řopík má tuhle silnici pod kontrolou. Kdyby na to přišlo, neprojde po ní, jak se říká, ani myška. Bunkr pojme na jistou dobu víc jak dvacet lidí.“

Pavel se rozhovořil a chtěl mluvit dál z nadšení, které cítil, když uviděl to malé panoráma s Modrou Skálou, ten jeho milovaný kopec, který měl sice navždy zafixován v paměti, ale teď když ho měl znovu před sebou, se mu jevil nějak menší, ale zato jakoby krásnější. Ale zarazil se. Uviděl z jedné chalupy vycházet člověka, který směřoval dolů k mostku.

Chvíli ho sledoval, pak přiložil ruce k ústům a zakřičel do ozvěny údolí:

„Hej, Kočí! Jak se máš?!“ a s ozvěnou se mu vrátilo:

„To seš ty Slepičáku – čáku, čáku? Tak ses přece vrátil!“

„Proč na tebe volá Slepičáku?“ ozvala se vzápětí Lill.

„To bylo heslo takové hry. Hráli jsme ji s klukama ve škole,“ odpověděl pohotově Pavel a už byl přesvědčen, že se sem neměl vracet.

Kočí byl vlastně jako můj táta. Tomu jsem se svěřoval se vším a s ním jsem taky řešil zpočátku tajný a hodně utopický plán. Dát zase do původního stavu ten řopík. Nikdo se o něj od války nestaral a nezajímal a on si usmyslel, že ho opět zvelebí. Jen tak, z čisté vášně a zaujatosti pro věc, z dlouhé chvíle, která nás tady na kopci občas přepadala, protože nebylo kam jít. My chodili do bunkru. Byla tam zima a vlhko. Všude nánosy hlíny a zetlelého listí, které se tam bůhví kudy dostalo. Taky někdo ucpal záchod, protože se dal splachovat jen nadrženou dešťovou vodou. Kočí chtěl ten řopík zpočátku nechat zpřístupnit všem, kdo by měl zájem se do něj podívat, a tak se rozhodl založit Klub vojenské historie a jezdil kvůli tomu do okresního města a musel taky až do vojenského historického muzea a nějak se povedlo, že nakonec dali svolení a později, když už měl všechno vyklizené, vyčištěné a vybílené, ventilátory vzduchu na ruční pohon řádně namazány, aby nevrzaly, přijelo jednou vojenské nákladní auto, vydrápalo se až nahoru k bunkru a z nákladního prostoru vynesli vojáci dvacet starých předválečných pušek, jeden kulomet vzor 26 vysílací stanici, několik skládacích vojenských postelí, deky a přílby, protože z toho bunkru chtěli mít vzorové historické muzeum.

Ten důstojník pak řekl Kočímu, abych to já neslyšel:

„Kulomet i pušky jsme záměrně nechali funkční.

Náboje jsou v zapečetěných bednách náboje. Nikdo neví, co se časem může stát a ta silnička naproti má za jistých okolností strategický význam. Prověřili jsme si vás, jste bývalý zbrojíř a zbraně budete držet jistě v pořádku. Stane se z toho vzorový bunkr jen pro vojenské delegace. Civilisty sem nepouštějte. A za všechno ručíte! Jste tu až do odvolání velitelem.“

Kočí mi pak řekl, že ten důstojník byl možná zastánce režimu, který před časem padl, ale ještě vskrytu dožívá a může se připravovat znovu na převzetí moci, pokud mu to lidi dovolí a hledá si pevné body pro případ, že by došlo k ozbrojenému boji.

Ale hlavně byl rád, že dostal ty krásné staré pušky vzor 24, které pečlivě naolejoval a nastavěl do stojanů, kulomet připevnil na stojan ke střílně tak, jak ho měli vojáci připravený v roce 1938, kdy tu pevnůstku několik dní obývali a střežili tu strategickou silnici.

Na rekonstrukci bunkru jsme nežádali žádné peníze, vše nutné jsme si obstarali a zhotovili sami, a všechno jsme opravili vlastníma rukama. Proto jsme na ten bunkr byli docela pyšní, jenže jsme se s ním, jak žádal oficír, raději nikde nechlubili.

S Kočím to tajemství funkčních zbraní držíme dodnes jen sami dva, protože nesehnal nikoho, kdo by se o bunkr staral s ním, když já Modrou Skálu opustil.

Kostel se zdál téměř zaplněný. Lidé opět začínali věřit, že beránek Boží, jenž snímá všechny hříchy světa, pomůže. Ale tady se ani nezdálo, že se světem je něco v nepořádku, že nefunguje základní komunikační prostředek, a byl odbourán prvek, který po tisíciletí propojoval lidi a dělil je na chudé a bohaté. Je pravda, že i teď někteří seděli v lavicích a jiní stáli odevzdaně podél a u vchodu, ale tady zřejmě nešlo o hierarchii, ale spíš o nedochvilnost. Lill s Petrem, Pavlem a jeho matkou přišli rovněž pozdě. Pokorně absolvovali mši ve stoje, která se Pavlovi jako vždy zdála nekonečnou a sledovali kázání, kde farář žádal od přítomných nejen víru v Boha, ale i porozumění s bližním, vzájemnou výpomoc v těchto nastalých zlých časech, rozhodnost a podnikavost, ale hlavně toleranci a soucit.

Zdálo se, že tu farář přejímá na sebe zodpovědnost za celé město, a že hodlá rozhodovat i o věcech, jež by mohly soudržnost místních narušit. Zřejmě tu nefungovala žádná jiná větší moc, kterou by lidé momentálně uznávali. Ku konci kázání se zmínil i o třech ovečkách, hodlajících usadit se na Modré Skále a jimž dává požehnání a lidé v kostele se začali obracet a rozhlížet a někteří i ukazovat. Dívkám se dva mladí muži většinou zamlouvali, protože místní hochy už měly okoukané. Chlapům se zase líbila Lill, která už nabírala svěží barvu a objevil se i ten náznak úsměvu ve tváři. Někteří mladí muži si uvědomili, že jeden z těch tří je přece Slepičák, se kterým měli ještě nevyřízené účty ze školních let. Šeptanda se nesla kostelem jak výsměch snaze zapomnění. Jen díky faráři mohli všichni tři získat imunitu i status domácích, aby nebyli považováni za vetřelce, což v době návratu středověkých poměrů, bylo pro toto město, kde se všichni znali, poměrně důležité.

Po mši vyšli lidé na náměstí, kde už byl připraven improvizovaný jarmark. Spíš to připomínalo jakýsi bleší trh. Na plátnech, prostěradlech či dekách, položených jen tak na dlažbě, byly nachystány předměty k výměně. Hlavně zelenina a ovoce, různé sazenice rostlin, hromádky fazolí, hrachu a čočky, někdo nabízel mléko a hrudku másla, objevili se tu i čerství pstruzi, nejspíš vytažení z blízkého potoka, o které hned lidé jevili zájem a začali smlouvat cenu. Někdo tu nabízel hřebíky, skoby, závlačky a různé kovové předměty, které se mohly leckomu hodit. Problém byl – co za co vyměnit, aby hodnota byla přibližně stejná. V tom tkvěla nezastupitelnost peněz, která teď chyběla. Někteří, co se nechali přemluvit a dali na dluh, si psali, co komu přenechali a co od něj budou chtít jako protihodnotu. Mnozí vyžadovali, aby dotyční u nich odpracovali dohodnutý počet hodin. Jenže tu chyběla záruka. Navíc to silně zavánělo nevolnictvím, ke kterému mohly takové handly směřovat.

Farář vyšel z kostela s kropenkou v ruce, požehnal prodejcům, obešel i otevřené krámy kolem náměstí a zastavil se nechápavě u dvou zarostlých mladíků. Ti na velikém špinavém kapesníku vystavovali zvláštní houby. Kloboučky měly okrový nádech. Podle nepatrně pokroucených a vytáhlých bělavě hnědých třeňů, to mohly být jedině lysohlávky. Farář se pohoršeně obrátil, hotov odejít od té ďábelské nabídky, způsobující falešné potěšení, ale pak se přece jen neubránil, pokropil i oba jedince včetně jejich hub, protože pochopil, že svět se změnit nedá, ani když nevládnou peníze.

Proto také pochopil Pavlův návrh, když se na náměstí potkali.

„Koupil bych od vás jednoho berana a jednu ovci. Zaplatím párem zlatých náušnic, jestli je přijmete,“ řekl bez obezliček a farář na něho koukal soucitně.

„Náušnice nejsou kradené, ale získané jako protihodnota. Mohl byste je použít na základ zlatého pokladu místního kostela, který by se tu dal časem vytvořit.“

Farář byl chápavý a vzdělaný člověk. Věděl, že tahle doba přinese mnohé nepředpokládané, možná až absurdní situace. Ovce na faře stejně víceméně překážely a on si dovedl představit, že na stráních pod Modrou Skálou je ideální místo pro založení stáda. K beranovi přidal dvě ovce a zlaté náušnice v bílém šátku strčil pod sutanu do kapsy, aniž si je nějak důkladněji prohlédl.

„A čím je ten váš přítel?“ zeptal se znenadání.

„Je to muzikant! Asi ty ovce bude muset pást on, jinak se tu nikde neuplatní.“

„A uměl by hrát na varhany?“ zeptal se farář.

Jenže to bývalý barman nevěděl.

Když pod Modrou Skálu přihnali ovce, Kočí radostně zvolal:

„Rozrůstáme se! Ještě nám tu chybí pes!“

Rozhodli se postavit ohradu hned za jeho chalupou, aby sousedila s maštalí a chlévem, kam se daly na zimu ovce zahnat.

Kočí vyvedl oba koně, vzal pilu, sekeru a řetězy a za hodinu už táhli koně z lesa svazek soušek a nedorostlých olší. Do večera byla ohrada zbudovaná a Marek si foukal na puchýře způsobené pilou, které mu Pavel slíbil propíchnout a protáhnout nití, aby dříve splaskly.

Kočí si ohradu spokojeně prohlížel a poplácal po krku oba své valachy.

„Co nevidět se o tyhle koně budou prát. Celá zázračná zemědělská mechanizace bez nafty a benzínu je v troubě. Jako by nikdy neexistovala. Ty koně budou zlatej důl!“

Lill přenesla jídlo ve velkém kastrolu. Rozhodla se bydlet s Pavlovou mámou, zatímco oni tři zůstávali v chalupě u Kočího. Zdálo se to tak vhodné a nebylo to vzájemně daleko. Pořád jako by mezi ní a jejími ochránci existovala zábrana a ona tušila, jak bude narůstat. Denně se modlila, aby to přišlo. Hodně pracovala, tahala vodu rumpálem ze studně, až jí sama Pavlova máma brzdila, že takhle se zbytečně dře. Ale Lill byla rozhodnuta se přepínat a záměrně ničit, protože chtěla, aby to, co v jejím těle pravděpodobně klíčí, se dostalo předčasně ven.

Přece neporodím parchanta, o jehož otci nebudu nic vědět. Nějakou morální zrůdu, s geny, které neovlivním. Musím najít způsob, jak se toho zavčas zbavit. Do smrti bych musela žít s tvorem, kterého už teď nenávidím. Možná by mi pomoh doktor v městě, možná by mi tu hrozbu z těla odstranil. Jenže to bych nejspíš musela požádat o pomoc Pavla, ale právě jeho do toho míchat nechci. Cítil by se ještě zodpovědnější za to, čemu nezabránil. Právě jeho jsem si chtěla vybrat za životního partnera, ale v téhle situaci už na to nesmím pomyslet. Možná by se i přemoh, možná by cítil povinnost sám nějak odčinit to selhání. I když šlo vlastně o nešťastnou náhodu, ke které nemuselo vůbec dojít, kdyby oba neodešli z chaty, ale stalo se, a nic z toho co se událo už nikdy nelze vzít zpátky. A to já dobře vím. Asi jsem měla odjet s tím chlápkem k moři. Jenže tam by se mohlo třeba stát totéž.

Ještě bych měla možnost být vypočítavá a falešná, dokončit s Pavlem to, co jsem mu tam v noci u rybníka slíbila. Možná by se nezdráhal se se mnou pomilovat, ani po incidentu s těmi netvory a já bych pak mohla všechno přesunout na něho. Do smrti se před ním přetvařovat a hrát komedii s jeho prvorozeným potomkem a trvale mu namlouvat, jak je mu to dítě podobné. K Markovi bych si to nedovolila, ten by mi neuvěřil.

Za normálních okolností by byla možnost nechat si to vzít, ale chyběly by mi peníze! Určitě bych si musela na potrat půjčit a pak splácet dluh nějakému lichváři, který by na mě nejspíš posílal vymahače, který by mi, kdybych neměla na splátku, sebral všechno, na co by přišel. Naštěstí už si nemám půjčit od koho. Půjčky jsou i s penězi nenávratně pryč.

Připravím si lodnu plnou vařící vody a znovu si do ní sednu. I když tomu receptu za mák nevěřím.

„O co se to, holka, snažíš!“ zeptala se Pavlova matka, když viděla Lill opět sedět ve velké hliníkové míse naplněné horkou vodou.

„Snažím se ze sebe dostat zlo!“

„To zlo ti způsobil ňákej chlap?“ vyzvídala stará žena.

„Jo, jenže žádnej, kterého bych si přála!“

„Tak už to někdy bejvá a člověk se s tím musí smířit!“

„Jenže já nechci!“

„Já jsem taky nechtěla, ale nedalo se tomu zabránit. Půjčovali si mě dva montéři, když dělali ve slepičárně vodovod. Já blbá jsem jim to dovolila. Líbilo se mi to a tady nebyl pro mě vhodnej chlap. Jenže když jsem byla v tom, vysmáli se mi, že sem neměla bejt v nepravej čas na nesprávným místě.“

„Vás taky znásilnili?“

„Žádný znásilňování to nebylo, i když jsem to třeba mohla tvrdit. Jak mě někde některej zmerčil, hned za mnou lez a povalil mě do slámy. A já se nebránila, protože to bylo krásný. Půjčovali si mě celou tu dobu, co vodu montovali. Pak už se tu nikdy ani jeden neukázal.“

„A Pavel je...?“

„Jednoho z těch dvou! Ani nevím kterýho. Je to docela hodnej syn!“

Směnný obchod bez peněz v malém izolovaném městě nijak dobře nerozkvétal. Spíš se nedařil. Někdo měl hodně věcí i výrobků ke směňování, někdo zas vůbec nic. Pobídky, které každou neděli slyšeli lidé od faráře z kazatelny, viditelně nezabíraly. Velkým problémem tu byl poměr směnitelnosti hodnot. Možná se daly směnit hřebíky za jahody, ale co kdo dá truhláři za dřevěný stůl. Který nota bene nepotřebuje. Chybělo platidlo s vlastní pevnou hodnotou. Někteří, co doma měli úspory, vytáhli původní peníze a přinesli je v neděli dopoledne na tržiště na rynku, nikdo je zpočátku brát nechtěl a řezník za ně neprodal maso a pekař pečivo!

„Noste mi mouku a já vám budu péct chleba. Ale za tyhle peníze nikde mouku nedostanu.“

Farářův ideologický protivník, starosta města, který dříve vedl zemědělské družstvo, přišel se staronovou socialistickou metodou. Blížily se žně, a na polích samovolně dozrávalo obilí, louky už byly přerostlé a volaly po kosení, ale nebylo čím, i když traktory i stroje stály bezmocně na dvorech či pod přístřešky. Chyběla nafta k pohonu. Krávy se volně popásaly za kravíny a lidé si chodili nadojit mléko sami, protože dojící technika nefungovala. Prasata už byla téměř všechna vybita. Ve městě se našly všehovšudy tři páry koní, včetně dvou valachů Kočího. Toho si starosta také pozval, když svolával lidi dříve pracující v družstvu i ty, kteří byli ochotni pracovat.

„Budeme vám vyplácet mzdu v naturáliích za denní docházku do práce. Ku konci roku rozdělíme všechny přebytky a podělíme každého za počet odpracovaných dnů.

„Co budou ty přebytky?“ ozvalo se ze sálu.

„Obilí, brambory, seno, sláma, len, co vypěstujeme!“

„Sklízet se bude ručně, jak za starých časů?“ zvolal někdo z davu.

„Navrhuju opravit všechny staré stroje, které ještě kde zbyly: Sekačky, samovazy na obilí, čerty na brambory a zapřáhnout do nich koně. Já půjčím jeden pár za jednu denní jednotku navíc! Jestli je ovšem starosta nechce zkolektivizovat!“ přihlásil se do diskuse Kočí.

„Všechno bude na bázi dobrovolnosti a osobního vlastnictví,“ zvolal starosta, „jen je třeba, kolektivně pracovat. A aby nás bylo v práci dost!“

I když přišli na hodně podnětných nápadů, jako využít staré stroje ze zemědělského muzea, včetně mlátičky a lokomobily, kterou zběžně opravili, nebyla produktivita práce nijak závratná a lidi se na pracovní směny nehrnuli. Zatím jim nevadilo, že budou mít málo déček, jak si denní pracovní směny označili. Pořád se ještě nějak živili, chodili si zadarmo pro mléko do kravína, zbývaly jim loňské brambory, někdo na neděli zabil králíka či slepici. Také se vesele pytlačilo. Nikdo nic nekontroloval ani nehlídal. Zákony jako by pominuly i s penězi.

Ale těžkostí a problémů přibývalo: Nebylo čím sladit, nebylo čím svítit. Včelí med se přeplácel a louče nikdo nevyráběl. To napadlo až truhláře Jíru. Přišel nahoru na Modrou skálu za Kočím:

„Potřebuju objevit pár vhodných stromů, ze kterých se dají štípat louče. Dub, borovici, osiku.“

Pro začátek vybrali dvě suché smolné sosny a bleskem rozštípnutý dub.

Zdálo se, že aktivita lidí pozvolna narůstá, ale nikdo nechtěl kosit louky obyčejnou kosou. Sekáči se prostě nenašli.

Jsem-li muzikant, měl bych umět hrát na všechno. Tedy i na varhany. Brnkat na piano mě matka naučila, rejstříky a pedály snad zvládnu sám. Kostel není žádná koncertní síň, nějaký kiks se tu zabarví ozvěnou a ženské si stejně zpívají, jak chtějí, varhany nevarhany. I když ty dvě sestřičky Baurů jsou vynikající zpěvačky. Stálo by za to z nich vytvořit duo, protože ta hezčí má malinko níž položený hlas. Ale ta druhá, Alice je zase přitažlivější. Už jsem docela dlouho neměl ženskou, možná, že i z toho pramení ta nervozita. Obzvlášť když mě donutili učit ve škole zpěv a tělocvik. Já a někoho učit. A ještě při tom kotrmelce. Dlouho jsem neudělal kotoul nazad, než mi kamarád poradil – v jistý moment se vzepřít na rukou. Pak jsem byl dobrej. Teď mám tělocvik s páťáky a se šesťáky. Kluci chtějí celou hodinu hrát jen fotbal. Začínám jim to zpestřovat rozcvičkou, shyby a šplhem na laně. Možná ze mě bude docela dobrej kantor. Anebo varhaník? Jestli mi ve městě dají byt, jak farář slíbil, nebylo by marné si s tou Ali něco začít! Lill je teď trvale nepřístupná. Možná jí to znásilnění poznamenalo na celý život. Bude z ní neurotická ženská, neschopná radostného sexu. A sex má být radostný. Ne, že by se při něm člověk měl chechtat, ale ta radost má vyplývat z pocitu, že dva lidi si jsou k sobě co nejblíž. Dotýkají se a cítí se navzájem spolu šťastní. Takovej sex mám rád, ale s Lill jsem ho nikdy neprožil. Možná, že u mě chtěla spíš přenocovat, než se se mnou pomilovat. Už se na tu holčičku Baurů docela třesu.

„Prý jí znásilnili a vy jste při tom byli,“ vyjela matka na Pavla a on neodpověděl. Cítil se trapně, kdykoli se s Lill potkal.

„Holka je asi v tom, a vy dva chlapi se musíte rozhodnout. Jeden z vás si ji vezme. Přeju si, abys to byl ty. Lidi taky donutili Kena, aby si mě vzal. I když k tomu nemělo nikdy dojít. Ten starej ochlasta mi jen ztrpčoval život. Ty bys jí ho měl ulehčit.“

„Já?“ dělal udiveného Pavel. Vždyť ji ani neznám!“ Ale chápal, že existuje nějaká povinnost a taky cítil náklonnost, kterou by nemělo to její nechtěné početí narušit.

„Na poznání budete mít celej zbytek života. Nechám vám tu chalupu a jdu bydlet do slepičárny. Slepic už je tam pomálu. Někdo je krade a je třeba tam v noci hlídat. Ode dneška tu budeš spát s ní, aby se tu nebála.“

Pavel teď dělal předáka při mlácení obilí. Vypadalo to jako před sto lety. Přivezené snopy házely ženské do mlátičky. Plné pytle s obilím odnášeli chlapi do stodoly. Pojízdný parní stroj, který sem přitáhli z muzea, pracoval po opravě spolehlivě, jen se muselo pořád pod něj přikládat dřevo. Přes tu poměrnou dřinu to skýtalo docela idylický obrázek. Jenže bylo málo obilí. Nestačili je kosit a z polí svážet. Přezrálé zrno samo vypadávalo z klasů. Lidi na polní práce se nedařilo získávat v dostatečném počtu. A kosení samovazy, které se často porouchávaly, bylo málo efektivní. Místy se do sklízení daly ženské s pouhými srpy. Svazovaly povřísla a stavěly snopky do panáků. To už představovalo dobu před stopadesátými lety. A mohlo se to zhoršovat, až k nastolení roboty, pokud bude někdo nucen převzít moc a vykonávat ji násilím, aby donutil lidi pracovat.

Měl bych se o Lill víc starat a mluvit s ní, jak mi přikazuje máma. Nechali jsme ji zhanobit pobudy a teď si ji ani nevšimneme. Marek se odstěhoval do města a má zřejmě spadeno na macatou Alici, co vyzpěvuje sóla na kůru.

Lill teď už vůbec nezpívá. Musí jí to ponížení asi hodně trápit. A ještě horší to bude, až se bastard narodí. Už chápu, proč si matka vzala Kena. Byl jsem vlastně taky bastard neznámého původu. Lidi v okolí jistě byli dotěrní a neomalení. Chtěli vědět, pátrali a určitě by se dopátrali, kdyby jim opilec Ken nepokazil snažení a s mámou se neoženil. Muselo to být pro ni hrozně ponižující. Ale pak už se nemohl nikdo veřejně vyptávat, leda tajně spekulovat. Taková byla tehdy morálka a teď je stejná. Morálka lidí se s dobou nemění, jen se dál přetvařuje.

Tady nikdo nemusí spekulovat. Přišel jsem s Lill z města, přivedl jsem ji sem a tudíž je to moje děvče. Tady se jeví všechno normálně. I to její narůstající bříško. Jenže ona se mnou moc nemluví. Vlastně vůbec nechce mluvit. Ale co když ten její důvod je jiný, než si myslím? Co když se sama stydí za to, co jí potkalo, co když ujištění, které mi dala tenkrát v noci, už nechce splnit kvůli svému ponížení? Co když se bojí, že bych jí odmítl, a nejen odmítl, ale přímo zapudil, jako nečistou zprzněnou couru?

A chci ji vůbec po tom všem, když jsem jí viděl zneuctěnou a omýval její opuchlý modrající obličej a prokousané rty? Chtěl jsem jí v ten okamžik, kdy její tělo bylo zostuzené a poskvrněné?

Vždyť jsem vlastně ani nevěděl sám o sobě. Po tom kopanci do hlavy jako bych byl mimo skutečnost. Všechno se mi jen motalo. Před očima se válela neostrá kola. Něco jsem mechanicky dělal, to vím, ale jako bych to pozoroval odjinud, z vnějšku mého já, který bylo docela umlčený, jen mi stále hlasitě bušilo ve spánku a chtělo se mi spát.

Mám o tom všem znovu přemýšlet? Vždyť na to vlastně myslím pořád. Nezajímá mne, jestli se nám zatoulá ovce. Jestli máme čím sladit, jestli bude dost píce na zimu. Udělali ze mě předáka a já se vlastně o nic nestarám. Jen počítám lidem pracovní dny a koukám, aby netrousili zbytečně zrní, ale to všechno jaksi automaticky, podvědomě. Při tom myslím na něco úplně jiného a nevyřešeného. A už to trvá nějak moc dlouho. Proto bych si měl konečně přiznat, že jsem jinak pořád u ní, že s ní vedu v duchu dlouhé rozhovory. A ona to samozřejmě neví.

Museli se pokusit zprovoznit bývalý mlýn za městem. Poměrně moderní mlýn byl léta zaplombovaný. Měl sloužit jako státní rezerva. Více jak dvacet let do něj vlastně nikdo nevstoupil. Teď museli opravit násypky, namazali převody ocelových mlecích válců a zprovoznili i samonosný výtah. Jen u něho bylo třeba vyměnit zpuchřelé lano. Každý se tím výtahem vytáhl do patra i s pytli obilí svojí vlastní silou. Stačilo po provaze pouze ručkovat. Jenže mlýnu chyběla voda. Náhon byl zarostlý, rybník před mlýnem vypuštěný. Starosta nasliboval dobrovolníkům za opravu stavidel pytle mouky, aniž předem věděl, že se tu mouka namele. Ale namlela. Mlýn se stal cennou devizou, kterou lidé z města začali brát vážně. Leckdo přece bude potřebovat v budoucnu něco semlít a funkční mlýn poháněný vodní turbínou bude k nezaplacení, i když pořád není platit čím. Vodní turbína začala pohánět i generátor, který produkoval v městě dosud nevyrobitelný elektrický proud. Lidé se začali zajímat, kdy elektriku přivedou i do obce, konkrétně zase zpět do jejich baráků. Pak by bylo opět téměř vše, jako dřív. Až na ty peníze! První se hlásil zubař se svou vrtačkou. Ale zatím zůstal jen v pořadníku. Pouze před mlýnem se rozzářila lampa nočního osvětlení a svítila celou noc.

Kdosi objevil v jedné kolně na špalkách staré nákladní auto. Po straně mělo kotel. Ti, co věci rozuměli, pochopili, že v kotli se dá zplynovat dřevo a vzniklý plyn pak automobil uvede do pohybu. Pamětník tvrdil, že v době války taková auta na dřevoplyn běžně jezdila po silnicích. Byla to šestituna značky Hanomag. Trvalo tři měsíce, než krám dostali do pohybu. Rychlost měl nevelkou, zato výkon obdivuhodný. Bylo to jediné pojízdné auto ve městě. Před Vánocemi s ním chtěli vyjet do míst, kde se pěstuje cukrovka a vyměnit obilí či mouku za cukr, který už téměř v každé domácnosti postrádali.

Lidé se postupně učili směňovat zboží a výrobky, ale stále tu figurovalo mnoho pasivních a neschopných, ale i vypočítavých jedinců, kteří jakoby nebyli sto se o sebe postarat. Starým a nemocným se pomáhalo, ale vyžírky a vypočítavce každý odmítal a odháněl. Sdružovali se na náměstí a žebrali, často kradli a pytlačili, stali se vynalézavými a úskočnými a věděli, že za nic nebudou potrestaní, protože v téhle době, kdy lidé jakž takž udržovali při existenci své rodiny, nebylo čím platit služby, které dříve působily jako součást obecní nebo vyšší správy. A zákony jako by nikdy neexistovaly. Tohle všechno se po pádu peněz vytratilo rozpadem systému státních institucí. Úředníci, kteří dříve řídili a ovlivňovali mnohá veřejná dění, zmizeli. Čím dál víc se dospívalo k úsudku, že peníze jsou pro lidi v běžném životě nezbytností, a dříve nebo později se k nim bude muset člověk zase vrátit a přinést s nimi i nové zákony.

Bez peněz však mohla přežívat menší samostatná hospodářství, disponující koněm, krávou a domácím zvířectvem, polnostmi a kusem lesa. Ale to byl středověk, dávno přežité období.

Stále víc se ve městě rokovalo, jak a čím peníze nahradit, ale nepřišlo se na druh platidla, který by byl funkční a nepadělatelný. Daly se snad použít jen staré bankovky, jež někteří stále ještě doma schovávali. A mezi určitou skupinou lidí to dokonce i fungovalo.

„Pět loučí za dvacku, Svícení na celý týden!“ vyvolával na nedělním jarmarku truhlář a za onu dvacku si šel koupit litr mléka. Alespoň si mezi sebou lidi nemuseli psát dlužní úpisy. A zavedly se tak i pevné ceny. Jenže tyhle bankovky nevlastnili všichni a ti, co jich měli dost, nebyli ochotni je dát jen tak zdarma nějakým nefachčenkům, kteří je stejně rychle utratí. Ti, co peníze neměli, proti jejich znovuzavedení vehementně protestovali, místo aby měli snahu si je vydělat. Takže vznikla ve městě dvě seskupení, jakési třídy: Vyšší kasta, která peníze používala, a tímto způsobem si vzájemně mezi sebou dotyční lidé platili a vyrovnávali účty a ostatní, co je odmítali, protože je prakticky neměli. Ve společnosti malého města vyvolávala tahle skutečnost trvalá a stupňující se napětí. Někteří nemajetní si občas počíhali na majetného, v příhodný čas ho o peníze obrali a pak bezostyšně a sebevědomě mávali bankovkami a vyžadovali za ně protihodnotu. Nikdo nebyl sto je potrestat. Vnikali i do některých domů, kde docela sprostě kradli. Mnozí občané jistili své domy a pečlivě je zamykali. Jenže časem kvůli penězům nebylo bezpečné vyjít ani na ulici. Tak vznikla ve městě domobrana, která nosila lovecké pušky a ve dvojicích procházela za světla ulicemi. V noci vyjít z domu bez ochrany si nikdo netroufal.

Začaly vznikat „velké rodiny“, kde se spojilo několik sousedů, kteří zadními trakty propojili domy, najali mladé muže, které ozbrojili a ti pak doprovázeli ženy na trh, v noci hlídali propojené domy a v případě napadení se všichni naráz postavili útočníkům. Při takových půtkách a přepadech docházelo k požárům a ve městě už vyhořela i celá ulice. Žádný předpoklad pro soužití lidí s penězi a lidí bez peněz se neobjevoval. A nenacházel ho ani farář ve svých nedělních kázáních.

Nebylo divu, že došlo k té tragické události.

„Víte, že zavraždili mlynáře?“

„A kde se to stalo?“

„No přímo ve mlejnici!“

„A kdo to udělal?“

Chlapi, co měli dost původních nebo získaných peněz, hráli karty ve mlýně, kde si na karban svítili opravdovou žárovkou, někdy až do rozednění. Kdo prohrál, nebral to nijak tragicky. Tyhle peníze se pořád nevedly jako peníze, až na to, že se vzájemně nepůjčovaly. Do půjček se nikdo nechtěl pouštět, ani do směnek s podpisy. Jak je pak vymáhat a kde se případně soudit? Jenže kdo prohrál všechno, už hrát nemohl, a někteří chlapi byli notorickými karbaníky.

Stalo se, že obrali vejskočku Wolfa o všechno a on, místo aby pokorně opustil místo a přenechal je jinému zájemci, kteří se za stolem tlačili, nota bene když ho při poslední hře přistihli, že švindluje, protože jednu kartu záměrně upustil na zem, aby nebyl plonk, vzdoroval, a začal se vzpouzet:

„Tydle karty má mlynář cinknutý, proto taky pořád vyhrává! Já nešvindluju, to on!“

„Já že mám cinknutý karty? To bys mi musel dokázat, ty chudáčku chudej!“

„Já jsem chudák chudej a ty jsi boháč zlodějskej! Všechno co máš, jsi stejně jen nakrad! Jinak bys měl holou prdel jako já!“

Mlynář se na něho přes stůl začal sápat a dotyčný podezřelý vzal láhev od kořalky, která stála na stole, a praštil mlynáře tak nešťastně, že ten už z podlahy nevstal. Byla to vražda nepromyšlená, ale mnoha svědky prokazatelná, i když se zpočátku zdráhali svědčit, protože se nechtěli přiznat, že u toho karbanu byli. Jenže vraždu ututlat nešlo a celé město o ní nakonec hlasitě mluvilo, jenže se nevědělo, co s Wolfem.

Farář hřímal z kazatelny o věčném zatracení, ale Wolf chodil po městě dál, jako by se nic nepřihodilo. Bylo nutné vytvořit soud a porotu a Wolfa odsoudit. Předpokládalo se, že k smrti! A tak se ve městě začala stavět šibenice, protože na jiný způsob popravy nikdo nepomyslil. Ale taky nikdo nechtěl být tím katem.

Nakonec přivázali provaz k bedně, na které Wolf stál a druhý konec ke koni a na mávnutí starosty měli všichni zúčastnění naráz tlesknout, aby se kůň lekl a popoběhl, jenže jeden malý kluk, který držel prázdný papírový pytlík od bonbónů, ten pytlík nafoukl a bouchl. Popravčí asistent neměl ještě Wolfa připraveného. Ten stál na bedně a křičel ke shromážděnému davu: za co mě chcete věšet?! Já ho jenom praštil flaškou, to nebyla žádná vražda, to byla nešťastná náhoda, že měl tak měkkou palici, přece mě nepopravíte – a v tu chvíli kluk bouchnul pytlík, kůň se lekl a vyrazil a Wolf, který už měl svázané ruce, ale ještě ne zcela utaženou smyčku se najednou začal houpat ve vzduchu a dusit se, proto začal kopat nohama a modrat a většina lidí, co se přišla na tu popravu podívat, se raději v tu chvíli odvrátila, protože Wolfa ještě mohl někdo zachránit, kdyby ho jen nadzvedl. Lékař pak konstatoval smrt zlámáním vazu, i když se Wolf ve skutečnosti na smyčce sám umlátil.

Lidi na náměstí ještě chvíli postávali, ale nemluvili, takovou podívanou ještě nezažili a už jí nikdy nechtěli zopakovat. Lepší by bylo provinilce shodit ze skály nebo utopit, brumlali někteří a jiní věřili, že tady v městě už nikdo takový zločin neprovede.

„Chci si tě vzít!“ řekl jednou bez okolků Pavel, když už se Lill začalo bříško vzdouvat a ona se překvapením rozplakala, protože věděla, že nemůže odmítnout. Ani ten prsten s kamenem, o kterém věděla, že pochází z posledního večera v baru Globus, kdy barman Ken odmítal přijímat peníze a žádal za pití jen hodnotné předměty. Zlatý prstýnek s kamínkem patřil hubené blondýnce, zřejmě zamilované do podvodného elegána, který jej sám nabídl za láhev whisky.

Sňatek byl rozumným řešením pro oba. Jenom si Lill nebyla jista, zda jí Pavel toho bastardka nebude někdy vyčítat.

O svatbě pak mluvilo celé město s nádechem romantiky, protože se stala výjimečnou událostí. Farář hned uchopil příležitost vehementně, svatba se měla konat samozřejmě v kostele, a podle starých tradic nutil oba chodit na katechismus, z kazatelny pak zazněly ohlášky několikrát po sobě, což Lill nesla nelibě a Pavel ještě hůř, protože si jeho jméno spojovali někteří opět se Slepičákem, ale všechno to zařídila jeho matka, aby svatba vypadala co nejnormálněji. Také by normální byla, až na to vzdouvající se břicho pod šaty nevěsty, kdyby starosta nepropůjčil, aby se faráři vyrovnal, ke svatbě sál Obecního domu a protože v poslední době se v městě nikdo neženil, do veřejné budovy přišel nakouknout každý zvědavý. Na svatbě se samozřejmě i tancovalo. Marek hrál na tahací harmoniku, jeho dívka Ali na housle, a našel se i bubeník. Kdo chtěl tancovat, měl k dispozici celý parket sálu. Takové hudební představení s tancem se ve městě od pádu peněz ještě nekonalo.

Pavel obětoval všechny zbylé zásoby alkoholu, který se jako vzácnost naléval do malých štamprliček, ženské donesly domácí šťávy a čerstvě vykvašená vína, ze kterých se až příliš rychle začala motat hlava, a tak jak byli všichni rozjaření a mnozí opilí, došlo i k sporadickým rvačkám mezi nepřizpůsobivými a váženými občany, ale k střízlivosti se nakonec dopracovali všichni, protože k posledu nebylo už co pít. I tak se tancovalo do pozdní noci, třebaže bez alkoholu.

Marek nabídl nevěstě a ženichovi svůj pokoj ve městě, ale oni odmítli. Vydali se před svítáním do noci a k ránu stáli před domkem pod Modrou Skálou. Cítili se oba unaveni, ale nějak vnitřně šťastni a tak vlezli rovnou do postele, kde se poprvé objali, jenže usnuli dřív, než došlo k milostným hrátkám, na které měli čas ještě celý zbytek života.

Svatba se přetřásala po celém městě několik dní a někteří občané si honem nemohli uvědomit, kdo je ten Pavel, který tu dělá na statku předáka.

„To je přece syn starý Kenový, co ho měla za svobodna, bůh ví s kým. Do dneška se na to nepřišlo. Ve škole tomu sígrovi říkali Slepičák!“

Místní elektrikář, se kterým se Pavel během oprav mlýnského dynama skamarádil, zregeneroval baterky do tranzistorového radia a vytvořil provizorní napáječ, který se ve mlýnici dal strčit do zásuvky a Pavel se pak snažil zachytit z éteru nějakou rozhlasovou stanici. Objevil jich hned několik, ale všude mluvili jazyky, jimž nerozuměl.

Až před Vánocemi, kdy už nedoufal v možnost nějaké změny a byl srozuměn s vidinou, že zimu přežijí uzavřeni v jedné místnosti jak jezevci v díře, kde se budou navzájem zahřívat a kde se pravděpodobně narodí i jejich první dítě, uslyšel znělku, kterou bezpečně znal. Zprávy byly ohlášeny na pátou hodinu odpolední. Jevily se jen částečně povzbudivě. Svět v podstatě válčil, i když nebylo srozumitelné kdo s kým. Šlo o jednotlivá území, která byla pod kontrolou těch či oněch. Ze zpráv vyplývalo, že Evropa se nachází v jakési snaze o vytvoření jakési Unie, kde už nefigurují dřívější státy, které zřejmě zanikly. Podrobnosti se zatím nedaly dobře vysledovat, ale něco nového se formovalo. Hlasatelka několikrát zmínila Regensburg, jako centrum nové SVOBODNÉ UNIE, ke které se měla přidružovat další území, ale nejspíš samostatná města. Mluvilo se i o penězích, které by se opět staly platidlem a tudíž by podpořily i normální život lidí.

Další zprávy informovaly o nájezdech bojových islámských hord z Blízkého východu, které jižními cestami vnikají do Evropy. Následkem svržení atomových bomb na Izrael mnoho muslimských obyvatel z oněch zamořených území uprchlo. Někteří se přibližují už středu Evropy. Před nimi táhnou na koních malé bojové útvary čítající až tři sta ozbrojených mužů, kteří na svém postupu vyvražďují místní obyvatelstvo, přežívající v primitivních podmínkách ve vsích a malých městech. Ženy jsou před zabitím vesměs znásilňovány. Tlupy se snaží nevypalovat domy, aby ženy a starci, co postupují za nimi, se měli kde usazovat. Malé útvary, které jsou předvojem, se spojují při dobývání větších center, kde vytvářejí v dosažených územích vlastní samosprávy s náboženským právem šaría a přičleňují dobyté oblasti k jakémusi světovému chalífátu.

Vznikající Svobodná Unie žádá o pomoc. Nemá momentálně bojovou sílu postup islamistů zastavit, ale vyzývá města, aby vstupem do Unie a organizací odporu, pomáhala nájezdy přibrzdit. Jinak se velká část Evropy ocitne pod muslimskou nadvládou s územím daleko větším, než držela Osmanská říše ve středověku.

Po tak alarmujících zprávách musel Pavel za Kočím, i když ho Lill prosila, aby ji nenechával samotnou!

Tohle bylo důležité zjištění, podstatné i pro zapadlou oblast podhůří, kam se mohly islámské bojůvky dostat sice zcela náhodně, ale bez jakýchkoli problémů.

„Musíme zaktivnit bunkr!“ rozhodl Kočí. Dostat ho do bojové pohotovosti. Dá se tam namačkat třicet lidí a pár dní i přežívat. Tihle náboženští fanatici budou nekompromisní. Nezastaví se před ničím. Nemají slitování, a tak budou jen zabíjet a ničit, ve jménu své víry, protože v něco věřit musí, když dovedou být tak krutí.

Druhý den proházeli cestu sněhem až nahoru k plechovým dvířkům bunkru, které bez problému otevřeli. Všechno tu bylo jakoby přichystáno, jen rozmístit posádku k boji. Sami dva by bunkr dlouho neudrželi. Potřebovali posilu několika vycvičených mužů, schopných zacházet se zbraněmi. To byl vlastně zásadní problém.

Zatím jen zkontrolovali pušky, umístili do střílny kulomet a zasunuli pásy se střelivem, které vyndali ze zapečetěných beden. Objevili v nich i ruční granáty, šest pistolí a desítky světlic. Dotyčný oficír, který sem tyhle zásoby dovezl, se opět ukázal jako předvídavý chlap. Ale nebylo tu nic k jídlu, studna s pitnou vodou se musela pročistit. Tak k jediným litinovým kamnům nacházejícím se v největší místnosti, alespoň naštípali zásobu dřeva. Pak sešel Pavel dolů do města, když ještě stačil k Lill nastěhovat zpět svou matku. Tady nahoře v chalupách bydlili jen staří lidé, kteří pro obranu bunkru byli nepoužitelní.

Takhle jsem si své těhotenství nepředstavovala. Odkázaná jen sama na sebe. Nechaná v chalupě na kopci, kde bych se nedovolala žádné pomoci, kdyby na mě přišla ta chvíle předčasně. Ale snáším stav dobře, nic mě nebolí, nic nepotřebuju, jen mě děsí být tu sama a on mě tu nechává samotnou skoro celý den. Teď sem sice zpátky nastěhoval matku, ale ta je stejně většinu času ve slepičárně.

Já vím, že se něco připravuje, že tahle situace je asi vážná, že sem opravdu mohou přijít cizí lidé a budou nám usilovat o život. Ale proč? Což na celé obrovské Zemi není dost místa pro všechny? My jsme si našli tenhle kout, kde nezabíráme skoro nic, kde si téměř všechno opatřujeme sami. Proč nám to chce někdo vzít. A ještě nás připravit o život! Proč se lidé celé věky stále navzájem vraždí, co tím získávají? Slávu moc a peníze? Vždyť teď peníze nejsou a lidé bez nich žijí dál, možná, že bez nich jsou šťastnější, zejména ti, co jich neměli nikdy dost, ale i ti, co se o ně strachovali, nebo je rozmnožovali a nemohli se dočkat dalšího dne, aby se přesvědčili, o co víc zase zbohatli. Jenže peníze nikomu ještě život nezvěčnili, možná za vysoké poplatky jej prodloužily špičkové nemocnice či věhlasní lékaři, ale i ten nejbohatší člověk zemřel, aniž mu peníze byly co platné, a určitě mu je nedali s sebou do hrobu.

Peníze, jak se ukázalo, jsou možná zbytečné, a sláva je jenom polní tráva a moc si málokdo udrží až do smrti. Obyčejně mu ji zase někdo sebere a nejspíš ho při tom i zabije. Takhle si počíná nejinteligentnější tvor planety a možná i vesmíru. Proč se musí lidé nenávidět a pořád vzájemně vraždit? Proč se nemohou konečně dohodnout, proč každý musí prosazovat své názory na úkor těch druhých, a když je neprosadí po dobrém, použije jakýchkoli z prostředků, jen aby dokázal tu svou pravdu, která se nakonec ukáže jako neúnosný omyl. A všechno se to zase opakuje, aniž se kdo poučil.

Měla bych se vlastně o to své dítě bát. Ale v tomhle směru strach necítím, ani strach o život. Spíš se bojím, že bych mohla zůstat sama. Ocitnout se sama mezi cizími lidmi, sama bez pomoci, sama s dítětem, za které budu muset přijmout zodpovědnost, i když je to dítě nechtěné. Co se s takovými dětmi vlastně dělá? Někdo je pošle v košíku po vodě. Někdo jen tak pohodí. Většinou se najdou lidé, kteří se o ně postarají. Někdo ale to nechtěné dítě neodmrští, ale dává mu viditelně najevo svůj odmítavý vztah. To je pak ještě horší než vražda, a možná časem mezi těmi dvěma k vraždě dojde, protože se oba k smrti nenávidí. Své dítě nesmím považovat za bastarda, ubližovat mu jenom proto, že vzniklo z násilí. Takových nechtěných dětí vzniká vlastně většina. Bude v něm nakonec i kus mě a ta má část musí být dobrá a spravedlivá, aby vyvážila tu druhou, která možná bude zlá. Ale tak to je přece v každém člověku a i ta dobrá polovina se nakonec může nechat oklamat, přesvědčit, naočkovat, a dokonce i zfanatizovat a zvrhnout, jako se to stalo v dějinách mnohokrát a v poslední světové válce nejmarkantněji. V té se pak ukázala plánovaná krutost z povinnosti plnit rozkazy, z nutnosti vyčistit prostor pro vlastní národ, odstranit podřadnou rasu, nastolit nový řád.

A je to tu zas! Ti, co přijdou nás povraždit, chtějí taky jen pro sebe vyčistit prostor, nastolit svou víru a nový řád! Nic víc.

Svět se nemění!

I starosta zaslechl podobné špatné zprávy, ale nechtěl jimi děsit občany. Nedalo se stejně nic závažnějšího podniknout. Těch pár mladíků ozbrojených nanejvýš loveckými puškami se nějaké organizované skupině nájezdníků sotva může postavit. Snad by se daly opevnit některé domy a odtud přesile vzdorovat, ale s technikou středověku, kterou mají k dispozici dnes bojovat nelze. Jedině snad čekat pomoc zvenčí.

„Co je to ta Svobodná Unie?“ zeptal se Pavla, když on k němu přišel žádat o posily.

„Zřejmě náhrada za tu minulou, která se po kolapsu peněz rozpadla. Asi všechno staví na původních základech, jen nemá ještě dostatečnou soudržnost. Chybí jí možnost vzájemné komunikace. Taky asi nejsou obnovena původní státní seskupení, ke kterým možná ani nedojde. Byla příliš nacionálně zaměřena a o mnohá území se vedly trvalé spory. Svobodná Unie bude asi bez hranic původních států. Tak získá přímou moc, o kterou se snažila už v minulosti, a státy tomu bránily. Unie bude jen jeden jediný velký stát.

Měli bychom se pokusit navázat nějaké spojení. S kýmkoli. Je nutné od mlýna natáhnout elektrické vedení a opět připojit internet, telefon a televizi. Bez komunikace jsme jenom ostrov uprostřed neznáma. Také je třeba vyslat posly a zvědy do nejbližších měst. Jen tak se můžeme opět včlenit do nově vznikající civilizace.“

Starosta souhlasil a navrhl mu i pět mladíků a chlapů, kteří by mohli jít obsadit opevnění a bránit silnici pod Modrou Skálou, když samozřejmě přijal pozvání schovat se v případě nutnosti v bunkru i s rodinou.

Farář pozvání na Modrou Skálu odmítl. Chtěl zůstat se svými ovečkami a bránit římskokatolickou církev a víru před mohamedánskými barbary tady ve městě, třeba se sekyrou v ruce. Taky se podobně vyjádřil při svém kázání a získal hned po mši hodně následovatelů a dobrovolníků, které pak pozval na faru a tam se je snažil vyzbrojit nářadím a náčiním připomínajícím vzdáleně nějakou zbraň. Proti automatickým puškám a samopalům to byly směšné prostředky.

Jak se situace vyvíjí, za hranicemi města neměli místní lidé ponětí. Dokud nepřijel ten vlak.

Odjinud se sem zatím nedostaly žádné zvěsti, i když se objevilo několik jedinců i skupinek bloudících po okolí. Obyčejně bylo slyšet to samé. Po kraji se pohybují lidé bez domova většinou hladoví. Přežívají ze dne na den, a kdo umře, je ponechán na místě bez pohřbení, nebo je v krajním případě sněden. Kanibalismus není žádnou výjimkou ani zločinem, který by byl nějak trestán.

Nouzově se dá přežívat v malých obcích a na samotách, kam ještě nevnikly drancující hordy, místo nevyplenily a nevypálily.

Takové obrazy poskytovali ti, co dostali v městě milostivý asyl a nebylo jich zas tak moc. Lidé se spíš báli, že se přiřítí horda násilníků, které se neubrání. I když se žilo ze dne na den, nebyl to život nijak omezený, až na úroveň stravy. Děti chodily do školy, řemeslníci pracovali, dalo se hovořit i o jistém společenském životě. Marek Man připravoval s hudebně nadanými žáky, které vyučoval na dostupné hudební nástroje, veřejnou akademii. Učitelka Alice znalá hry na housle s ním trávila ve škole podstatnou část dne a mnohdy i noci, když k němu přišla večer do bytu, který mu zřídili z jednoho z bývalých kabinetů v místní škole. Nestěžoval si. Život se mu zas jako obvykle líbil, přinášel jiné poznatky a zkušenosti, než dřívější pohled z pódia na parket v baru Globus. Navíc se o něho Ali starala a na nedělní oběd ho brala do rodiny. Byla to měšťanská rodina s domem na náměstí, která si myslela, že patří mezi místní smetánku, i když teď, kdy každý dřel bídu a zápasil s nedostatkem jídla, se tahle měřítka smazala. Ale Marek Man této rodině vyhovoval a jemu zase vyhovovala hezky modelovaná Alice, která se v posteli nijak neupejpala, byla vždycky aktivní, lehounce přisprostlá, ale ne zvrácená. Probouzeli se ve svorném objetí, když navíc v podzimních měsících byla v kabinetu, kde se topilo dřevem ve starých kamnech, k ránu už notná zima. Do příchodu děti musel být každý na svém místě ve vyučovacích třídách.

Nakonec si ji vezmu za ženu. Jenže v tomhle nouzovém stavu světa by to bylo asi dost nezodpovědné. Navíc s možnými potomky. Ale tady chodí pořád děti do školy, bez zvláštních komplikací a proč by to nemohlo tak zůstat i nadále? Peníze zřejmě nejsou tím nejhlavnějším hybatelem existence. Dá se bez nich žít; možná pomaleji, bez spěchu, v uzavřených společenstvech, která netrpí mánií přesunů z místa na místo, jako v dobách vlaků, aut a letadel. Svět se nemusí hemžit a vydávat nepředstavitelné množství energie, za pohyb odsud tam a třeba nazpět bez valného smyslu. Že žijeme izolovaně, jsme si už zvykli a danému stavu přizpůsobili. Není to přímo středověk a mnohé prostředky a výdobytky civilizace se pomalu vracejí. Vyrobili tu znovu elektrický proud, i když jen v omezeném množství, ale brzy se vytvoří určitě nové zdroje a technický pokrok opět ovládne svět a odstraní dřinu i manuální práci, jako k tomu už jednou došlo. Horší je to s morálkou lidí. Zdá se, že ji vzniklá situace nijak nezměnila, není ani horší, ani nevede k lepšímu. I bez peněz každý v podstatě zůstal sobcem. Možná, že by byl sto obětovat se pro svou rodinu, snad i pro přátele, ale pro dalšího člověka už asi těžko. Lidi si navzájem nechtějí nijak vyhovovat, pomáhat a vytvářet prostor pro spolupráci, pokud netvoří nějakou komunitu, která je sdružuje. Každý cizí člověk je nejprve nepřítel, až když se s ním dotyčný za příznivých podmínek lépe pozná, může dojít k opačnému vztahu. Ale ta nedůvěřivost a prioritní nesnášenlivost lidského druhu nikdy nepřinese trvalý mír na zemi, i když se člověk naučí ovládat jakoukoli energii a vytvoří podmínky snadnějšího života na zeměkouli, aby už nikdo nemusel otročit tomu druhému. Jenže antagonismus bude převládat i v blahobytu, protože člověk je takhle formován v samotné podstatě. Kdoví proč se tak vyvinul! Možná je příčinou řeč. Každý hovor vlastně vytváří možnost konfliktu, ať začíná sebemírněji. Zabarvení slov a jejich význam se dají přijímat různým způsobem, vlastně tak, jak se to komu hodí. Každá věta, snad i každé slovo mohou vyvolat u druhého zcela opačnou reakci, než si ji představoval ten, který je vyslovil. Proto lze různě interpretovat zákony, dokonce i desatero Boží, protože si je vlastně každý člověk může vyložit, jak chce a především, jak se mu při daném stavu hodí. To v muzice naštěstí nelze. Tam je všechno jasné každým tónem.

Proto jsem se možná stal muzikantem. Abych měl nějaký prostředek, kterým bych mohl s ostatními lidmi komunikovat bezkonfliktně, neurážel je, a pokud možno jim hudbou zpříjemňoval bytí. Ale co když se někomu má hudba nebude líbit a přijde na mě s klackem v ruce?

Znamená to pouze, že jeden druhému se nikdy nemůže trvale zavděčit. Nebo jde o nedostatek tolerance, kterou možná dotyčný ještě ve svém vědomí neobjevil.

Šli pěšinou podél Modré Skály, kterou tu vytvořila staletí, a drželi se za ruce. Pavlovi to bylo trochu trapné, protože se s dívkou ještě nikdy za ruku nedržel, ale tady je nejspíš nikdo neuvidí.

Lill to zkusila, aby poznala, jak se k té důvěrnosti Pavel zachová a jestli to přijetí její ruky přijme s vřelostí nebo jen z povinnosti.

„Vím, že jsi udělal šlechetné gesto, když sis mne vzal. Bez tebe a navíc s dítětem, bych tu byla ztracená. Ale jestli je to jen póza a za čas mne odsuneš stranou, pak jsi to dělat neměl. Dopadla bych nejspíš jako tvoje matka.“

„To se nestane,“ řekl Pavel a ruku jí pevně zmáčkl, až to zabolelo. „Protože jsem to zažil sám na sobě a vím, co znamená odstrkování. Když mi to dovolíš, budu tě mít rád.“

„Ale musíš počkat, až se to narodí. Dřív se s tebou nemůžu milovat. Připadala bych si opravdu jako děvka s břichem.“

„Já umím čekat a nebudu ti nikdy nic vyčítat, to ti slibuju.“

„Toho se nejvíc bojím!“

„Nemusíš, natolik se znám, až do svých čtrnácti jsem byl jen nechtěnej parchant ze všech stran kromě matky. Jenže ta její láska byla těžko přijatelná. Pořád mi jen nadávala, aby se mnou mohla nějak komunikovat. To jsem poznal až teď, protože mi nadává pořád. Už to snáším daleko líp od té doby, co ty její nadávky chápu. Ona se jinak vyjadřovat neumí. Nikdo jí nenaučil být něžnou. Ani já to neumím, Budeš muset mi to vštěpovat ty.“

Vzápětí se Lill zastavila. Bylo v ní najednou plno citu. A jak se drželi pevně za ruce, jejich paže se znenadání napjaly, ale nepustily a tak se znovu přiblížili k sobě, a už nezbývalo nic jiného než se políbit.

Šestitunu Hanomag vyslali s řidičem a závozníkem směrem k jihu, kde se na polích pěstovala cukrovka, a v každém městě býval cukrovar. Na korbu pod plachtou naskládali třicet pytlů mouky, pytle ovsa a brambor. Za to hodlali získat dostatečné množství cukru pro celé město.

Nejprve naházeli do kotle, který přesahoval mírně přes kabinu auta několik pytlů dubových špalíků, dole zapálili oheň, přiklopili víko a nechali dřevo plynovatět. Po půl hodině se to monstrum pomocí plynových páček u volantu začalo pomalu hýbat, auto se rozjelo, až nabralo maximální rychlost třiceti kilometrů za hodinu.

Cesta byla kupodivu sjízdná a průjezdná bez potíží, i když místy lehce zapadaná sněhem. Krajina se zdála klidná, podhorské vesnice nejevily známky zpustošení a z mnohých komínů se kouřilo. Při průjezdech obcemi nenaráželi na odpor, ani na nenávistné pohledy či posuňky lidí, které potkávali při té pomalé jízdě velkého monstra, budící zjevně zvědavost.

„Hlavně nezastavuj, v žádném případě nezastavuj! Tu potvoru pak těžko nastartujem a mezitím nám můžou sebrat všechno, co na korbě vezem!“ upozorňoval závozník.

Šestituna se dala ovládat jen malými páčkami, které regulovaly přívod plynu. Zato se občas během jízdy muselo přisypat do kotle alespoň půl pytle dubových špalíků, aby se v kotli vytvořil dostatečný tlak. Závozník za jízdy ekvilibristicky vylezl přes kabinu ke kotli, otevřel víko, nasypal špalíky, zašťoural dlouhým hákem, utěsnil víko a přešplhal znovu do kabiny. Nejvyšší rychlosti dosahovala šestituna po půl hodině zplynování a řítila se cestou téměř jako tank.

Jenže na okraji jednoho většího města je chtěli zřejmě zkontrolovat. Už z dálky mávali dva chlapi stojící uprostřed silnice a pušky měli připravené.

„Nezastavuj!“ nabádal závozník řidiče a vylezl za jízdy na stupátko!

„Halt!“ volali ozbrojení muži.

„To nejde!“ volal závozník, když šestituna zpomalila, takže se ploužila ani ne krokem. „To auto nejde zastavit!“

„Musíme vám zkontrolovat náklad!“

„Vezeme jen mouku!“ zvolal závozník, což zřejmě neměl!

„Okamžitě zastavte, jinak budeme střílet!“

Závozník duchapřítomně vylezl na korbu, vytáhl jeden pytel zpod plachty, převrátil ho na sajtnu a vyzýval jednoho z ozbrojenců:

„Tady máš pytel mouky, pojď si pro něj!“

Ozbrojenec pochopil, přistoupil k pomalu se šinoucímu vozu a závozník mu shodil pytel do náruče.

Váha daru byla nečekaná a dotyčný nejenže zakolísal, když držel mouku v náručí, ale přímo se svalil na zem, ale pytel nepustil. Druhý se mu rychle snažil pomoct, aniž pochopili, že to byla předem vykalkulovaná snaha odvrátit jejich aktivitu a závozník připraven na tuto možnost bouchal dlaní na kabinu a najednou auto téměř poskočilo, jak řidič přitáhl všechny páčky plynu k sobě a nákladní vůz se opět rozjel a jeho rychlost se kupodivu stupňovala, že už ho sotva mohl netrénovaný běžec doběhnout, i když oba muži hlídky o to snahu neprojevili. Táhli společně pytel mouky, který měl mimochodem dost velkou cenu, na bezpečné místo, kde by ho nikdo neměl spatřit, a uvažovali, jak tu mouku tajně dopraví domů, aby je někdo neobvinil z korupce a neplnění základní povinnosti: zastavit a zkontrolovat všechna vozidla projíždějící městem.

To byla jedna z příhod, kterou hrdinové expedice zažili a jíž se před druhými později pyšnili. Nikdo z města v poslední době se nedostal tak daleko a neviděl tolik změn, i když některé už z dálky vypadaly dost hrůzně. Vypálené statky, pobitá nepohřbená těla.

Na obzoru se občas objevili jezdci na koních. Všimli si jich při zpáteční jízdě. Skupinky pěti šesti jezdců, stávaly v dálce na vyvýšenině či vršku, jak kdyby pozorovaly krajinu. Někdy se i rozjely a zmizely. Musily to být pokaždé jiné shluky a zdálo se i přes tu dálku, že mají někteří na zádech pušky. Ale k silnici se nikdy nepřiblížily, zřejmě ani k městům. Uprostřed některých život fungoval téměř normálně, i když jaksi omezeně. Na ulicích se objevovali především cyklisté, někdy i šlapací čtyřkolky, ale hojně kárek a různých vozů a vozíků tažených koňmi. Obchody byly otevřeny jen sporadicky, většinou s chlebem mlékem a bramborami. Platilo se úpisy na jméno, někde papírovými poukázkami řádně vytištěnými a vydávanými na obci za splnění pracovních úkonů. Cestou potkali i několik aut jedoucích na podobný pohon a mluvili s řidiči. Jeden je nasměroval do nejbližšího cukrovaru, kde byl zároveň i lihovar. Směnu provedli bez problémů. Za brambory dostali i tucet lahví kořalky, kterou pečlivě ukryli v kabině pod sedačky.

Všichni hovořili o vznikajícím celoevropském státě, který by měl údajně od nového roku fungovat, jenže zatím nikdo nikde nevěděl nic konkrétního.

Takže se stále žilo jen v jakýchsi nadějích a dohadech o blížící se lepší budoucnosti, dokud nepřijel ten vlak.

Nádraží stálo kousek za městem a od doby, kdy došlo k oněm nenadálým změnám s penězi, do téhle konečné stanice žádný vlak nedorazil. Teď bylo slyšet houkání, divné houkání, kterému rozuměli jen starší lidé, ti, co ještě pamatovali parní lokomotivy.

Na první kolej přijel vlak. Těm, kdo ho uviděli, připadal zvláštní. Za parní lokomotivou byl připojen tendr naložený dřevěnými poleny, která obsluha házela celá přímo do kotle. Dva osobní vagony se jevily normálně, a ten další, nákladní plošinový vůz, byl jakoby obrněný. Přes bočnice vyčuhovaly pytle s pískem, uprostřed na bytelném stojanu stál těžký kulomet s úhlovým rozsahem tří set šedesáti stupňů. Vojáci na korbě měli helmy a uniformy a někteří dalekohledy sledovali okraj města, které ještě o přítomnosti vlaku nic nevědělo.

Až když vystoupila delegace tří civilistů doprovázená po stranách dvanácti ozbrojenými vojáky a jedním důstojníkem, který ten průvod uzavíral, a vydala se nádražní ulicí ke středu města, rozšířila se zvěst neobvyklou rychlostí. Někteří lidé odvážně vyšli i na chodníky.

Starosta přijal civilisty i důstojníka, zatímco vojáci volně pocházeli před budovou a byli ochotni se bavit s občany. Komunikaci navázaly nejprve děti, které utekly svým rodičům.

Jeden ze tří delegátů, když jim byla nabídnuta místa v zasedací místnosti, otevřel diplomatickou brašnu a vyňal kožené desky klasického formátu, kde byl basreliéfním způsobem vytlačen nápis –

ÚSTAVA SVOBODNÉ UNIE.

Podal je beze slov starostovi.

Starostův předpoklad, že text bude obsahovat množství nařízení, doporučení, předurčení, a výzev, odkazování na data a paragrafy znesnadňující srozumitelnost vyjádření, se nenaplnil. Pozorně si přečetl všech dvacet čtyři stručných a vyčerpávajících bodů, jež ústava obsahovala. A byl nemile překvapen.

„Vždyť to je diktatura!“ zvolal nekontrolovaně a skoro poděšeně.

„Téměř,“ řekl klidně delegát, „Ale uvědomte si, že osvícená diktatura je daleko funkčnější než zvrhlá demokracie. S tou pak už se mnohdy nedá dělat nic, to jste přece poznali.“

„A kdo zvolil tu radu pěti, která má Unii vládnout?“

„Vybrali je počítače z tisíce uchazečů na základě analýz vzniklých z velmi podrobných testů. Dokonce každý určený uchazeč musel projít i detektorem lži. Jsou to stoprocentně prověření lidé. Navíc budou každé dva roky znovu testováni na základě jejich pracovních úspěchů. Pokud neobstojí, budou vyměněni a nahrazeni těmi, kteří se přihlásili a dostali se do nejužšího výběru. Je to podobný styl, jakým se vybírají kosmonauti na vesmírné mise! Žádné politické strany už nebudou tolerovány. Registrováni jsou jen schopní jedinci, pro cokoliv.“

„A kde je vláda, parlament a senát!?“

„Nejsou potřeba, vše zadají a vyřeší komputery. Víte přece, že tyhle instituce byly jen semeništěm nesvárů, hádek a korupčních skandálů politických stran. Navíc je dirigovali lobbisté, a mafiánští strýcové. Toho se chce Svobodná Unie vyvarovat.“

„A z čeho chce ta Unie vyžívat?“

„V každém podniku nad padesát zaměstnanců bude mít zastoupení v představenstvu a čtyřicetiprocentní podíl na zisku, s právem veta! To jste tam přece četl! Menší podnikatelé a živnostníci budou platit státu přiměřenou daň. Je to vše propočítáno a prokalkulováno nejmodernějšími počítačovými programy. Navíc, z jakéhokoli vkladu vloženého do bank bude vzápětí jedno procento z částky převedeno do unijních rezerv. Každý vkladatel se tak bude spravedlivě podílet na rozvoji nové společnosti. Jiným způsobem se bude i vyrábět. Ne pro zisky jednotlivců, ale dle potřeb obyvatelstva. Lidé budou zaměstnáváni na kratší denní pracovní úvazky, aby bylo co nejméně nezaměstnaných. Pro zbylé občany bez práce budou vytvářeny takzvané státní směny na udržování a zvelebování prostředí.“

„Plánované hospodářství! Vždyť to už tady kdysi bylo a zkrachovalo!“

„To neznamená, že bylo špatné. Vyřešili jsme otázku, proč zkrachovalo. Mělo nedostatečně schopná, přestárle zkostnatělá a neobměňovaná zkorumpovaná vedení. Nepružný státní aparát disponoval málo vzdělanými manažéry a plánování bylo značně složité a neodpovídalo potřebám růstu a vývoje. Toho všeho se chce Unie vyvarovat.“

„Takže vy nám chcete vnucovat, co budeme dělat a jak máme žít, ale není tu napsáno za co žít!“

„Vznikla jednotná měna nejen pro celou Unii, ale pro celý svět řízený světovou vládou. Po tři měsíce bude každý občan dostávat částku pěti tisíc. Později jen přestárlí a nemocní lidé. Ti ostatní si vydělají v zaměstnání nebo vlastním podnikáním. A mohou podnikat kdekoli v celé Unii.“

„To znamená, že nebudou žádné hranice, ani žádná státní omezení?“

„Státy jsme vypustili z koncepce. Jen by komplikovaly situaci. Stejně jejich hranice neodpovídaly národnostním požadavkům. Vznikaly tak územní a etnické spory a nacionální sváry a někde i války. Místo státních zřízení budou preferována jednotlivá města, bez ohledu na velikost, která si zřídí vlastní samosprávy, soudy i bezpečnostní orgány, na což bude Svobodná Unie přiměřeně přispívat. Už nebude uznávat žádné dřívější státní hranice a vymezí se i ke všem náboženstvím. Kromě islámu.“

„Chcete říct, že islám dostane prioritu? Vždyť nás ti mohamedáni chtějí všechny podřezat. Už teď se tvrdí, že dělají nájezdy nedaleko od nás. Co nevidět vtrhnou i sem!“

„Islámu musíme vyhlásit válku a to absolutní a co nejdříve. Jen je nutné zkonsolidovat a posílit armádu. Vy jste už téměř v jejich dosahu. Postupují rychle směrem na západ a de facto určují hranice Unie oni. Proto je třeba uchránit každou sebemenší ves a zpočátku alespoň zastavit jejich postup. Musíme hovořit i o nutné obraně vašeho města. Těch pár vojáků, které jsme vzali s sebou, vám tu můžeme nechat. Zorganizovali by místní domobranu a hájení obce. Ale záleží na hlavní otázce: zda podepíšete smlouvu se Svobodnou Unií. To znamená, že její ústavu budete za každých okolností respektovat.“

„Ale to musejí rozhodnout lidi! My tady máme pořád ještě demokracií!“

Delegace odjela s polovičním úspěchem, protože starosta hodlal nejprve seznámit obyvatele s novou skutečností co nejpodrobněji. Předpokládal, že lidé budou mít i spoustu dotazů na tak nezvyklý způsob nové samovlády. Už při jednání mnoho občanů postávalo venku a domáhalo se informací. Všichni samozřejmě chtěli vědět, jak Unie bude vypadat a hlavně čím se bude platit.

S představiteli Svobodné Unie bylo domluveno, že za předpokládaného souhlasu obyvatel, na což si vyžádal starosta pět dní, město do společenství vstoupí. Vycházelo to akorát na konec roku.

Další návštěva zástupců by znamenala podpis smlouvy, ale i příjem nové měny. Fungovaly by opět peníze! Každý občan má dostat pro začátek pět tisíc, což by rozhýbalo i obchodování ve městě. Předpokládalo se otevření státní banky, která by zpočátku půjčovala na základě majetku ručitelů.

Ve městě zanechala Svobodná Unie šest vojáků a styčného důstojníka pro možnou organizaci místní obrany. Bralo se jako samozřejmost, že budou živeni místními obyvateli, i když Unie jim tu nechala kromě rychlopalných zbraní a střeliva i zásoby potravin. A především vysílačku, která bude udržovat kontakt se světem.

Starosta rozhodl svolat na konec týdne do Obecního domu veřejné shromáždění, kterého se měli zúčastnit všichni občané. Pro mládež, která se k většině událostí chovala až příliš laxně, přichystal překvapení. Po diskusi se předpokládala volná zábava spočívající především v tanci. Ředitel kůru Marek Man byl vyzván sestavit vhodné hudební těleso.

Mana tu už vesměs všichni nazývali »Regenschori«, protože hrál každou neděli při mši na varhany, kromě toho vyučoval děti zpěvu ve škole a v pěveckém kroužku. Dával také hodiny talentovaným jednotlivcům a za to dostával i naturální odměny. Prakticky si s Alicí nežili špatně, dokonce pomýšleli na manželství, ale v téhle nejasné době do něho nechvátali. Hudební veselicí se mělo schválení vstupu do nově vznikající Unie náležitě oslavit.

Jediný, kdo s novým zřízením absolutně nesouhlasil, byl farář. Jakmile vyrozuměl, že Unie nehodlá církvím přiřknout žádný oficiální status, rozhorlil se proti jejímu přijetí při nejbližším kázání a zapomínal i na avizované nebezpečí blížících se islamistů, kteří by mohli město napadnout. Získával pro sebe stoupence – zanícené katolíky a pravověrné křesťany, kteří se pravidelně zúčastňovali bohoslužeb a byli církvi i faráři oddáni těly i dušemi. Ti vstup do Unie rozhodně nepodepíší!

Šest vojáků ponechaných symbolicky ve městě nemohlo vytvořit dostatečnou obranu, i když ozbrojilo dobrovolníky a vytvořilo na přístupových cestách obranná kulometná hnízda. Jednotlivé vojáky, vesměs mladé hochy, brali lidé do rodin, alespoň na stravu, což se líbilo nezadaným místním děvčatům a některá si tu rychle sjednávala schůzky, a tak obrana města v podstatě od počátku haprovala. Strážce bylo možno hledat povětšině v temných zastrčených koutech nebo ve stodolách, kde nefoukalo a bylo možné se alespoň miliskovat i když některá děvčata stihla i to další. Jen radista se styčným důstojníkem pravidelně kontrolovali příjem zpráv a byli dost vyděšeni, když dostali depeši, že průzkumné oddíly nájezdníků se pohybují na koních v těsné blízkosti města, jak hlásily pátrací oddíly, které pohyby nepřítele monitorovaly. Jízdní jednotky muslimských nájezdníků už byly doslova za dveřmi.

Měl by nám ten radista povědět, jaká je situace. Tak uvažoval Pavel Ken, když scházel z kopce do města, aniž tušil, že se blíží hodina porodu, kdy Lill chvílemi křičí bolestí a jeho matka na plotně ohřívá hrnce vody a připravuje čistá prostěradla.

„Budeme to muset holka zvládnout samy, uklidňovala Lill. Mně při porodu taky moc nepomáhali. Musela jsem toho kluka vytlačit sama. Jenom mi pak chlápek ve slepičárně odřízl pupeční šňůru kapesním nožem.“

„Jenže já mám strach!“

„Ten musíš odvrhnout. Věř, že to půjde dobře a že se tobě ani dítěti nic nestane. Rodí skoro každá ženská a jen málokterá to nepřežije. Proč bys to musela být zrovna ty?“

„Protože jsem smolařka!“

„Ale nejsi! Životní smůla, ta vypadá úplně jinak!“

„Už to na mě de, už to cítím, už asi rodím!“ začala křičet Lill a Kenova matka se na ni od plotny klidně dívala. Jen si zakřič, to ti neuškodí. Ještěže tu při tom není Pavel, ten by určitě trojčil víc než ona.

Ken se potřeboval dovědět, něco určitějšího a bližšího o možných nájezdech z jihu. Silnice podél Modré Skály, kterou má v dosahu kulomet z bunkru, je už trvale střežena. Během dne po ní v úseku tří set metrů nemůže nikdo proniknout. Kulomet je perfektně zastřílen a po cestě jejíž jednu stranu tvoří kolmé skály a druhou sráz dolů k potoku, by proklouzla jedině myš. V bunkru se u kulometu střídají tři osádky v pravidelných intervalech, což nařídil Kočí, který tu všem velí. Ken to měl do města skoro ještě kilometr. Na Lill, která právě rodila, si v tu chvíli nevzpomněl.

Vznik Unie mě vlastně ani tak moc nevzrušuje. Vytvořit nový a neověřený systém znamená vytvořit nové neznámé problémy. Nic na světě nefunguje dokonale. Je ale důležité, jak se onen systém nastolí a jak ho lidi přijmou. Bude-li to vskutku diktatura, bude jen otázkou času, kdy se proti ní někdo vzbouří. Bude-li ta diktatura rozumná a k lidem vstřícná, může trvat neomezeně dlouho. Lidé jsou zpočátku vždycky nadšeni, obzvlášť když se jim nabízí lepší život. A tady dostanou zadarmo přímo peníze. Všichni bez rozdílu budou mít pro začátek stejně! Jak s nimi budou schopni naložit, se ukáže brzo. Kdo je rozmnoží, kdo je uchová, kdo je promrhá, bude záležet jen na nich samotných, ale pro začátek mají všichni rovné šance. To se mi líbí. Je třeba vycházet z toho, že žádný systém nemůže živit lidi jen tak zadarmo. Bude od nich jistě něco chtít, aby se sám udržel. Žádná plánování ještě nikdy nebyla tak dokonalá, aby mohla určovat budoucnost. Vždycky něco zahapruje nebo nesplní očekávání. Že by tenhle nový řád vymyslil něco kolosálního, co by na dlouhý čas běželo plynule a bez zádrhelů, tomu nemůžu uvěřit. Ale budu ochoten novému systému napomáhat. Nechci ho hned bojkotovat a zavrhnout v zárodku. Každý systém je lepší než žádný. To jsme si ověřili i užili právě teď. Bez systému vegetujeme jen chaoticky. S rozumným řádem se jistě životní úroveň zvedne. Vrátí se vymoženosti civilizace. Ale ty už tu jednou byly. Dostaly se až k jistému vrcholu, kde peníze měly neomezenou moc a kdo jimi disponoval, mohl i vládnout. Peníze určovaly chod dějin a zdály se nenahraditelné. Teď nejsou a lidé bez nich žijí dál. Ale nijak se nezměnili k lepšímu. Ústup od peněz se člověka vlastně nedotkl. Jeho vlastnosti zůstaly. Počíná si stále stejně krutě a nevybíravě. Jeden se nadřazuje nad druhého, silnější nad slabšího, vypočítavější nad primitivnějšího. Ať existují peníze nebo ne. Ale s využitím peněz to bylo snazší.

Kdoví, zda budou potřeba peníze, až lidstvo získá nějakou lacinou energii, která mu pomůže k vyšší životní úrovni.

Budeme šťastnější? Budu já šťastnější a bude šťastnější Lill? Pokročilé těhotenství z ní činilo ufňukanou ženskou, která se těžko přizpůsobuje. Vadí jí všechny nedostatky, ve kterých teď žije. Byla zvyklá na lepší, zažila vyšší životní úroveň a prostředí, které se jí zdálo nobl. Ale jaká nobl úroveň v zakouřeném baru, kde se občas i bohatí hosté poperou? Teď musí přijímat nepříjemné rány osudu, čeká dítě a neví s kým, sedí v zatuchlé cimře s okýnky do údolí a musí přikládat do kamen, aby jí nebyla zima. Osprchovat se nemůže, leda umýt v neckách, a trpí nedostatkem kontaktu s lidmi. Jenže já se jí stále věnovat nemohu, vlastně si s ní nemám o čem povídat. Líbila se mi, to připouštím a jistě se mi zase líbit bude, až se zbaví toho břemene, které jí celou zdeformovalo. Ale možná, že tak podobně už zůstane, že už to nikdy nebude štíhlá holčička s našpulenou pusinkou. Že už to nebude nikdy zpěvačka Lill. Ale to by mi snad ani nevadilo. Nebo se třeba časem zase rozezpívá.

Musím být shovívavý, ale také starostlivý. Měl bych sehnat nějaké vhodnější ubytování. Měl bych jí postavit moderní dům s koupelnou a kuchyní, takový běžný dům nebo alespoň získat byt. Měl bych se tady ve městě po nějakém novém bytě poohlédnout, dokud je situace příznivá. Mohl bych se zřejmě na ten byt i půjčit, kdyby se za mě zaručil starosta u banky, až ji tu znovu otevřou. Ale ještě není nic definitivního, ještě tu nejsou nové peníze a lidé nemají představu, jak může vše dopadnout.

Třeba mi ten radista řekne pravdu o mohamedánech, kteří už jsou možná blíž, než si myslíme.

Ani radista nic konkrétnějšího nevěděl, jen naznačil blížící se nebezpečí ohlášené do jeho sluchátek.

Lidé to nebezpečí mohli vzápětí zahlédnout na vlastní oči. A kdo se stihl podívat, zamrazilo ho hrůzou.

Dívka Eli se tu noc nevrátila domů. Bylo to děvče ze spořádané rodiny a nekolovaly o ní řeči, že je poběhlice. Že by se zapletla s vojákem, nikdo nepředpokládal.

Ráno je náhodně našli: vojáka i tu dívku, poblíž obranného stanoviště. Leželi vedle sebe s podřezanými hrdly. Pro město to byl šok a zároveň jasná zpráva: Jsou tady! Jsou nebezpečně blízko a jistě co nevidět zaútočí. Starosta vyslal dobrovolníky obhlédnout okolí a poslal vzkaz na Modrou Skálu, odkud měli bránit průniku muslimů ze severu. Spíš se předpokládal směr jiný. Podél železniční tratě a z roviny.

Přesto se ten večer mělo konat v Obecním domě shromáždění, na kterém lidé v jakémsi referendu stvrdí svým podpisem souhlas se vstupem do Svobodné Unie. Hrozba nájezdu jako by se v tom množství lidí, což bylo téměř celé město, vytratila. Cítili se zde jistější, než sami někde doma, kde se sice mohli zabarikádovat, ale čekat to nejhorší. Ti, kdo přišli, už byli předem rozhodnuti vstup do Unie podepsat. O podmínkách vstupu se diskutovalo v hloučkách uprostřed sálu, ale žádná přímá veřejná diskuze, kde by někdo hlasitě odpovídal na dotazy, se nekonala. Ti, co v Unii nevěřili, se nedostavili, a nepřišli především ti, kterým to farář zakázal. I tak bylo víceméně jasné, že se město k nové Unii připojí. Co jiného mu nakonec zbývalo. Vegetovat způsobem, který se už každému zdál jen přežíváním, čekat na něco jiného, co nepřijde. Byla to vlastně jediná perspektiva, a proto se nedala odmítnout.

Děvčata i hoši, stojící pod galérií se o Unii nezajímali. Pozorovali jeviště sálu osvětlené svíčkami, kde regenschori Marek Man rovnal kapelu, a usuzovali z připravených nástrojů, jaká ta hudba asi bude, zda zahraje jen staré lidovky nebo i modernější kusy, když není k dispozici elektronika, a nezazní tu jediná elektrizující kytara. Už aby ta Unie znovu zavedla elektrický proud.

Nebýt té strašné ranní události s nalezenými vykrvácenými těly, rozhodně by večer vypadal daleko veseleji, ale i tak tu byla tendence se nějak pobavit, když tu byli všichni přítomni. Na podřezaného vojáka a dívku se už nemyslelo.

Kdyby se vyslaní průzkumníci to odpoledne lépe dívali po kraji, nabíleném sněhovým popraškem, uviděli by sem tam projet na koni mimo pravidelné cesty neobvyklé jezdce. Jejich odění působilo spíše exoticky. Polovysoké boty z lehké kůže, ve kterých se zcela jistě dalo pohybovat tiše a rychle, jakési podkasané široké kalhoty, vrchní blůza či bunda s dlouhými rukávy a vesta z beraní kůže. Jen vyšší šarže měly kožichy dlouhé. Hlavy většiny bojovníků byly omotány tmavými turbany nebo vězely v kožešinových čepicích. V tomhle, pro místní lid netypickém oblečení, mohli připomínat spíš janičáry sultána Osmanské říše, kdyby tito jezdci neměli přes prsa zkřížené pásy s náboji a na zádech samopaly. Nechyběl ani zahnutý kinžál, nůž, který už drželi ve výzbroji turečtí bojovníci válčící proti Evropě několik staletí.

Muslimské oddíly se řídily i podobnou taktikou. Výzvědné bojůvky prozkoumávaly terén, pochytávaly náhodné jedince, od kterých pak mučením, nejčastěji pálením ohněm, získávaly podrobnosti o dění ve vytipovaných místech, která hodlaly obsadit. Zprávy přebíraly větší skupiny, odkud se dostávaly k velitelům. Ti rozhodli o dni a hodině útoku.

Proto byl vpád spojených oddílů soustředěn na devátou hodinu večerní toho dne, kdy se lidé měli sejít v Obecním domě města, aby svými podpisy odsouhlasili vstup do Svobodné Unie a případně se poveselili s ostatními, s nadějí a potěšením v nové lepší časy, které zase musí přijít, po té odporně dlouhé době živoření a handrkování, směňování či žebrání o to, čeho má soused víc a co je ochoten směnit, či zapůjčit. Doba bez hodnoty peněz se zdála úmorně dlouhou a pro většinu nenáviděnou, jako nějaký dlouhý půst. Mnozí si připadali, že musí pořád o něco škemrat, když by si mohli za normálních okolností onu věc koupit a ještě si případně vybrat. Tenhle stav chtěl skoro každý už co nejdřív změnit. Zvěst, že po novém roce, který už byl na dosah, začne zase normální život s platidlem dovezeným příštím vlakem, byla korunována vidinou, že každý občan ty první nové peníze dostane zadarmo! Bylo to vzrušující pomyšlení. Proto valná část občanů města přišla ten večer do Obecního domu, kde starosta mohl každému vysvětlit na jakém principu má Unie fungovat. Většinu lidí vůbec nezajímalo, že půjde o diktaturu, která bude jen určovat, co se smí a nesmí, aniž by brala v úvahu názory a postoje oponentů, a tak vzápětí může dojít i k odporu, jenže komu odporovat, když řízení bude příliš daleko, a proto nezbude než poslouchat a plnit určené povinnosti, protože jejich neplnění dozajista začnou sankcionovat a trestat. Jako to bylo vždycky za jakéhokoli režimu. Zřídit si vlastní městskou samosprávu, o tom tu zatím diskutováno nebylo.

Jen šťouraví jedinci pronášeli pochmurné úvahy a samonosné náměty, zatímco si ostatní přítomní navzájem připíjeli doneseným alkoholem a těšili se na muziku, kterou už připravoval na pódiu regenschori Marek se svou spolunocležnicí Alicí, kterou tu všichni už brali coby jeho manželku, i když zatím jen nezákonnou.

Marek Man stál na jevišti a rozhlížel se po spoře osvětleném sále, který byl zaplněn místními lidmi. Předpokládal, že tenhle večer bude veselý a že se vydaří, že to bude jakýsi předobraz nového lepšího bytí, které je čeká. Snad první zahlédl, jak se rozlétly hlavní dveře do sálu a jimi vnikli zarostlí chlapi s podivnými turbany na hlavách. Bez jakékoli výstrahy napřáhli samopaly a začali pálit do nejbližších lidí, kteří padali jeden přes druhého k zemi v jakémsi nevědomém úžasu, až se vzápětí ozval zoufalý křik ostatních, které ještě kulky nezasáhly, ale kteří rázem pochopili, že je neminou. Některým málo pohyblivým lidem, neschopným se bránit, násilníci podřezávali hrdla a vzápětí je pouštěli na zem, kde se rozlévala krev jak někde na primitivních jatkách. To ještě stačil Marek Man zahlédnout v záři loučí a svící, které tu ozařovaly sál, než uskočil do zákulisí a chytil vyděšenou Alici.

„Pryč!! Rychle pryč! Je tu nějaký nouzový východ?“

Pak pochopil, že neuváženým úprkem z budovy by mohli naběhnout přímo na kinžály obléhatelů, kteří určitě dům obklíčili.

„Napřed se musíme někam schovat!“

„Pod jeviště,“ hlesla Alice, která už vše pochopila a naštěstí neztratila nervy. „Budkou nápovědy!“

Riskovali, že je zasáhne nějaká z kulek, kterými muslimové nešetřili a stříleli pro jistotu znovu na všechno, co se ještě hýbalo. Systematicky nemilosrdně postupovali od stolu ke stolu.

Oba se ocitli ve tmě, kde se nemohli narovnat, jen lézt po čtyřech pod podlahou jeviště, mezi cihlovými sloupy, naskládanými kulisami a nerozeznatelnými krámy v cestě, s mírnou jistotou, že sem za nimi vetřelci nepolezou. Ale co dál a co potom, když už slyšeli praskot ohně, který nájezdníci nejspíš založili. Z téhle budovy se nikdo živý nedostane, napadlo Marka. Ani oni dva! Ale to Alici, lezoucí po čtyřech před ním, raději neřekl.

Tento masakr nevešel nikdy do dějin, i když vypadal tak hrozivě, protože byl jen pouhou epizodkou, které dějiny nejsou sto na svých vlnách násilí zachytit. Bylo tu pobito během chvilky několik set lidí, což není žádná rekordní událost. Takových se během lidských dějin stal bezpočet. Možná vesměs napomáhají vývoji, protože po nich už není nic, jako dřív. Vybitím jistého okruhu lidí s jejich zvyky, názory, snahami, představami, i kulturou, nastupuje vítěz s úplně jinými cíli, které by vývojově mohly trvat i stovky let. Jediným totálním masakrem se však lidé posunou zase o kus dál. Je otázka v jakém směru a v jakém smyslu.

Kočí se rozmýšlel, má-li pro dnešní noc nechat někoho z posádky řopíku hlídkovat nebo uzavřít bunkr a poslat všechny spát. Kenovi dal výjimečné volno, aby se nasytil svého otcovství a mohl se svou ženou vymyslit jméno pro prvorozenou dceru. I když to nejspíš bude Lill.

Stál před kulometnou střílnou a díval se do údolíčka, které teď zalévalo světlo měsíce, odrážející se od jemného, nedávno napadaného sněhového poprašku. Zmrzlá půda naznačovala, že k ránu znatelně přituhne. Naprostý klid objímal celé údolí až k protější cestě, odkud snad mohlo přijít nějaké nebezpečí. Byla jedinou spojovací komunikací, po níž se do města dalo dostat od severu a jejich bunkr tomu měl zabránit a znepřístupnit tak možnému nepříteli cestu k městu. Silnice teď byla v onom sledovaném úseku absolutně prázdná. Rozhodl se, že tuto noc ještě hlídku nepostaví. Jenže nad lesem, v prodloužené přímce kde se město nacházelo, něco svítícího neslyšně vylétlo do výše, chvíli zářilo na temné obloze a po zvláštní křivce padalo dolů. Za pár vteřin se ten úkaz opakoval. Vypadalo to na ohnivé šípy. Kočí se rozhodl první hlídku držet sám.

Asi po deseti minutách uslyšel střelbu. Jakousi tlumenou a neurčitou, ale byla to rozhodně střelba z rychlopalných zbraní a nemohla vycházet odnikud jinudy než z města, které je vzdálené necelé dva kilometry.

Střelba byla víceméně souvislá, nepřetržitá a trvala několik minut, než znenadání ustala, a nad lesem se začalo jakoby rozsvěcet. Náznak záře se pozvolna zvětšoval, až dosáhl poměrně značné intenzity. Už bylo patrné, že ve městě hoří. A musel to být požár značný, jako by hořelo i více stavení nebo nějaká velká budova. Pak vylétly k obloze ještě dva ohnivé šípy a střelba se už neozvala.

Kočí uvažoval, má-li zalarmovat ostatní, kteří seděli v bunkru u roztopených kamen, nebo už spali na kavalcích.

Pozoroval zář nad lesem a usuzoval, že hořícímu městu tady odsud nikdo pomoct nemůže A najednou za ním stáli všichni včetně Pavla, který přiběhl od své ženy, jakmile zaslechl střelbu, i když ho prosila, aby zůstal u ní a u dítěte.

„Tady vás sám neubráním, pokud sem přišli. My jim musíme zabránit, aby se dostali nahoru, a k tomu nás musí být víc a na správném místě! Teď mě musíš pustit. Teď jde o životy nás všech!“

Strážci bunkru byli hotovi k městu vyrazit. Jako by oni mohli čemukoli, co už se stalo, nějak zabránit. Proto se Kočí snažil je uklidňovat a především udržet na místě.

„My jsme tu jediná výspa, možná poslední, která těm divochům musí odolávat, nesmíme se rozprchnout a nechat pevnůstku nebojeschopnou. Obzvlášť teď ne!

Půjde jeden a nebude z města! Vy, s rozjitřenými emocemi a s bezmocným vztekem, který už stejně nic nezmůže, byste mohli padnout do léčky. Na léčky jsou mnozí orientálci speciálně cvičeni a dovedou je umně připravovat už celé generace. Odmalička je vychovávají k boji, protože boj a válčení je jejich celoživotní zaměstnání. A navíc jim vnucují nepřátele, aby měli bojovat proti komu. Tam u nich jsou to židé, tady křesťané. Ale pobijí všechny, kteří jim stojí v cestě a ta jejich cesta je teď jasná. Chtějí dobýt naše území a přivlastnit si ho. To ale nesmíme dopustit.“

Do Města to trvalo Pavlovi dvacet minut ostrou chůzí, a tentokrát soutěsky mezi skalami nepoužil. Byla noc a hledáním vhodných úchytů a skalních výstupků, které by si musel napřed důkladně osahat, by se jen zdržoval. Cesta mezi kamením za ostrého svitu měsíce byla klamavá a na pevný došlap zrádná.

Ale silnici nezvolil. Vzal to po mezích a už z dálky viděl, že v městě hoří Obecní dům, což nemuselo být tak zlé, a střelba, která se už neozývala, mu měla dokázat, že vše skončilo a nájezdníci nejspíš odtáhli s nepořízenou. Domácí zřejmě zorganizovali obranu a nepřítele odrazili. I když rozhodně ne definitivně, tak alespoň pro tuhle noc. Až když došel na místo, uviděl tu neodčinitelnou hrůzu.

Chtěl jsem především hledat Marka a jeho dívku, ale nenašel jsem odvahu připojit se k těm, co vnikají ještě do doutnajících trosek domů a vytahují ohořelá, ještě horká lidská těla. Jiní se je snaží s nářkem identifikovat, a pokud jsou to příbuzní nebo známí, nářek je dvojnásobný. Na znetvořená těla se nedá dlouho dívat, proto je rychle balí do dek a prostěradel.

Nemohl jsem pochopit, že je jich tak moc. Pořád mi hlavou vířila otázka, kam tolik lidí vlastně pohřbí a vyskakovaly mi záběry z dokumentárních filmů, kde podobné množství mrtvol házeli jen tak do vyhloubených jam a příkopů a pak je buldozery zahrnuli zemí. Takových hromadných hrobů je po světě spousty. Ale tady teď nemají žádný buldozer a ten zbytek lidí co v městě zůstal, nebude mít sílu tak velký a dlouhý příkop vykopat. Ale farář hned za svítání už krokoval na hřbitově místo, kde by se mělo začít kopat, jenže nikdo se k takové práci neměl. Chtěl jsem mu navrhnout, aby ty mrtvoly spálili, jako se pálí mrtví v krematoriích, ale s takovým návrhem jsem si k němu netroufl přijít. Farář tu byl teď největší kápo, protože jeho protějšek a příznivec Unie už nebyl mezi živými. Vypadalo to, že ti, co ve městě zbyli, jsou samí pravověrní křesťané, kteří odolali, a ďábelské Unii se neupsali a Bůh je za to uchránil před jistou smrtí, protože zůstali doma. Teď budou muset všichni za to jít na mši svatou do kostela.

A v tu chvíli mě to napadlo! Zda to není právě ona léčka, o které mluvil Kočí.

Musil bych se vžít do uvažování a strategie agresorů, abych mohl posoudit, co mají v plánu. Chtějí zabrat tohle město neporušené a bez velkých komplikací, to znamená, že se musí zbavit co nejvíce obyvatel. Zbylé pak vyženou, nebo je milostivě ponechají na živu, aby jim sloužili. Více jak polovinu už postříleli a upálili včera večer, ale pořád jich tu ještě mnoho zbývá. Co udělají s těmi? Počkají, až se někde shromáždí, aby je měli pěkně pohromadě! Počkají si, až většina vejde do kostela a pak udělají to, co včera. Zapálí pro změnu kostel, tu svatyni pohanských psů!

Tentokrát nebudou plenit, ani znásilňovat. Tentokrát chtějí získat obyvatelné město bez původních obyvatel. Pak sem nastěhují své rodiny.

Musím to všechno říct faráři, aby mši zrušil, lidi rozestavil za hřbitovní zeď s jakýmikoli možnými zbraněmi, které by se daly proti nájezdníkům použít. I když jsem mu šel vlastně říct, že se mi narodila dcera Lill, aby ji zapsal do matriky.

„Nejprve je nutné odsloužit mši za všechny mrtvé!“ rozhodl pan farář. „Nájezdníci si netroufnou vniknout znovu do města za bílého dne. Jsou tu přece vojenské hlídky té vaší Unie! Nás uchrání Bůh! A jemu se teď všichni, co tu ještě zbyli, musí jít poklonit a poděkovat mu za to, že přežili.“

Bůh!!

To je teď pro tyhle lidi jediná spása. Myslí si, že Bůh je ochrání před jistou smrtí, která už se zřejmě blíží! Nechápou, že i ti druzí mají Boha, v jehož jménu povraždí tyhle nešťastníky, protože od začátku věků se lidi pobíjejí kvůli Bohům, které ještě nikdy nikdo neviděl. Jak to že všichni hlásají, že Bůh je jenom jeden a při tom má každý jiného! Jak to že Bůh je nanejvýš milosrdný a milostivý a kvůli němu tekou potoky lidské krve celé dějiny. Jak to, že člověk neustále v Boha věří, když věda už dosahuje k jeho popření?! Jak to, že nejsem sto říci těmto lidem, aby do kostela nechodili a utekli z města k nám na Modrou Skálu, bez Boha? Protože se bojím, že mi neuvěří! Bylo evidentní, že farář nedisponuje přehledem o situaci. Hlídky Unie čítající všehovšudy šest mužů jako by se vypařily. Mezi mrtvými ze sálu se nachází jen styčný důstojník, který zřejmě v sebeobraně střílel.

Možná zasáhl i některého nájezdníka, což se dalo předpokládat. Ale co je s radistou? Ten jediný se svou technikou má teď stěžejní význam. Markovi a jeho dívce už stejně nepomůžu.

Kočí stále pozoroval údolíčko před bunkrem, jako by na tom prázdném svahu mohl vyčíst, právě to, z čeho měl největší obavy.

Zdálo se mu, že dole na silnici se něco pohnulo. V měsíčním světle a hlubokých stínech však nemohl nic zahlédnout. Jediný vhodný bod, na němž bylo všechno lehce identifikovatelné, byl mostek přes potok. Poměrně široký a hlučný, postavený z příčných a podélných klád. Teď jakoby se k němu ve značném spěchu blížily dvě osoby. Jedna před mostkem upadla a byla to nejspíš žena.

Kulometčík hlásil připravenost k palbě a Kočí ještě váhal. Ty dvě osoby nevypadaly nepřátelsky. Spíš, jako by před něčím hrozným utíkaly.

„Pobili je, postříleli a podřezali!“ zvolal zajíkavě Marek, a padl před bunkrem tváří na zmrzlou zem, jako by to mohla být chladivá náplast na ty děsivé obrazy, které viděl jen několik okamžiků a které ve skutečnosti musely být daleko krutější, než si vlastně mohl vybavit.

„Pobili je všechny, protože začali systematicky a postupně. Jako by likvidovali stádo nakažených zvířat nebo něco zhoubného, co se prostě musí vymýtit,“ líčil pak Marek už v bunkru masakr, který se udál v Obecním domě a dal se řadit mezi nejkrutější zvěrstva současných dějin, kdyby se v minulosti nestaly už mnohé podobně hrůzné a ještě hrůznější excesy.

Jeho dívka Alice si až nyní začala plně uvědomovat onu děsivou událost v souvislosti se svou sestrou a rodiči, kteří zůstali v sále.

Pavel Ken předpokládal, že v jednom z postavení, která si tu vojáci vytvořili, by mohl najít radistu nebo alespoň někoho z vojáků, Ti se masakru v domě hlídkováním na stanovištích nejspíš vyhnuli a zřejmě v obavě o vlastní život své postavení raději neprozradili.

Zvolil to, které dobře znal z mládí a sám je pomáhal vojákům upravovat. Nacházelo se směrem k Modré Skále na vyvýšenině za městem. Bylo vytvořeno na konci dlouhé meze, po které tak často utíkal před pronásledovateli. V remízku mezi břízami, kam celá léta vyváželi zemědělci kamení z polí, se pak ukrýval. Pár metrů za remízkem začínal hustý les. Tím se dalo proplést až ke skalám lemujícím silnici. Byla to Slepičákova úniková cesta ukončená průrvou ve skalách, kterou znal jen on a kterou často používal, když ve školních letech utíkal před kluky ze třídy, kteří ho měli jako denní cíl, pokřikovali na něho hanlivou přezdívku a kdykoli ho chytli, mučili ho. Ale přes to kamení na vršku si netroufali. Namluvil jim, že tam všude jsou klubka zmijí. A ony tam opravdu byly.

Radista ležel zkroucený vedle vysílačky, evidentně raněn. Držel v rukou pistoli a byl hotov střílet, protože čekal nepřítele. Ani nezareagoval na Pavlovo zvolání, jen pistoli pustil z ruky. Měl zjevný průstřel břicha a ztratil už asi hodně krve.

„Dostanu tě do bezpečí, jen se musíš pokusit vstát!“ Zastavili krvácení provizorním obvazem, Ken si nasadil na záda vysílačku, sebral pomocný kufřík a druhou rukou chtěl uchopit zraněného, ale ten nebyl sto se zvednout. Při tom Pavel pohlédl dolů na město a musil sám sebe ujistit, že se nemýlí. Ze dvou protilehlých stran se k němu blížila dvě uskupení jezdců. Vjížděli mezi domy, odkud se ozvala jen sporadická střelba a zase se vynořovali v ulicích a na prostranstvích a propojovali se do jakéhosi zužujícího se kruhu. Jeho středem byl bezpochyby kostel.

Kočí měl pravdu, šlo o lest. A farář neposlechl. Všichni, co vešli do kostela, už z něj živí nevyjdou. Budou upáleni jako pohanští psi.

Musel zraněného protáhnout úzkou průrvou mezi skalami, ohraničujícími z jedné strany silnici, na kterou bylo dobře vidět od shora a z Bunkru. Ta průrva byla jeho únikovou cestou, kterou Slepičák používal a o které asi dodnes málokdo věděl.

Dole vstoupil na cestu, opřel poraněného o strom a mával nahoru k Modré Skále, odkud si ho už zřejmě všimli.

Za chvíli dopravili radistu do chalupy k mámě a k oběma Lill, s nimiž byla i Alice.

„To je zranění, na které se neumírá,“ pronesla rozhodně. „Je třeba mu jen zašít střeva. Jenže tu nemáme žádného doktora!“

Kromě radisty, který odpoledne zemřel, nedovedl nikdo radiostanici zprovoznit, přesto že se o to několik ochotníků intenzivně pokoušelo, a tak se nikdo nedověděl o masakru, po kterém zbylo v městě jen pár poschovávaných lidí, kteří budou muset sloužit novým obyvatelům jako rukojmí a nejspíš doživotní otroci, pokud včas neutečou.

Takovým nekompromisním pobíjením původních obyvatel bylo zabráno už značné území Střední Evropy vyhovující muslimským utečencům z oblastí zamořených atomovým výbuchem a radioaktivním spadem.

Jen se čekalo, odkud vystěhovalci půjdou.

„Musí přece přijít po téhle silnici, jinak se do města ze severu nedostanou! A z jiného směru jít nemohou. Území podél železnice pořád ještě určitě drží Unie,“ usoudil Kočí a už stavěl pravidelné hlídky u kulometu, protože byl rozhodnut muslimům zabránit vstupu do města za každou cenu.

„Co když je všechny nezastavíme? Co když tou silnicí v noci proběhnou a my je neuvidíme?“

„Je třeba vytvořit barikádu!“ napadlo Pavla.

„Porazíme přes silnici strom a z nedalekého skladiště přivalíme dva sudy s asfaltem, za kterými se obránci budou krýt!“ rozhodl Kočí a tří lidé s puškami a pilou se vydali dolů k silnici.

Největší dřinou bylo poražení stromu. Mohutný jasan řezali dvě hodiny, než padl napříč cesty. Sudy na obranu ani nebyly třeba. Jeho kmen byl dostatečně mohutný ke krytí.

Pořád se nemohli shodnout, jak takový průvod lidí může vypadat. Bude-li mít vojenský doprovod, či jezdce na koních, kteří byli v tomto způsobu boje nejoperativnější?

Dověděli se to až druhý den ráno. Po osmé hodině se objevilo v ohybu cesty několik mužů s puškami a za nimi jakýsi nesouměrný a chaotický hrozen žen a dětí. Ženské měly na zádech veliké rance z barevných látek, zřejmě veškerý majetek, který s sebou nesly, děti se jich držely za ruce. Mužští šli několik kroků před nimi.

Kulomet v bunkru držel jeden z dobrovolníků, který měl zrovna hlídku, Kočí vedle něho pozoroval postupující a držel pás s náboji.

„Zacil malinko před ty chlapy! Začneš střílet, až ti dám znamení!“

„To je ani nebudeme varovat?“

„Oni taky nikoho nevarovali!“

„Ale já do lidí ještě nikdy nestřílel!“

„Teď musíš!“

„Jenže to nejde!“

„Uhni,“ řekl znenadání Marek. „Vezmu to! Viděl jsem, jak naše lidi pobíjeli v Obecním domě!“

Vyměnili si místa u kulometu, a už nebyl čas otálet.

První dávku vyslal Marek přímo do řady šesti chlapů, kteří se drželi až příliš blízko sebe.

Čtyři z nich padli, dva se plazili po zemi do příkopu. Začali střílet i maskovaní obránci za ležícím stromem.

Ženy s dětmi se jenom zastavily, nerozběhly se, neutíkaly pryč, stály a dívaly se, jak muži leží na silnici a někteří křičí bolestí.

„Musíme je donutit jít zpátky!“ volal na Marka Kočí. „Zamiř těsně před ty ženské! A střílej! Střílej! Dokud jsou zmatené! Musíme je donutit k ústupu!“

Střely se odrážely od namrzlé cesty, vylétávala hlína i spršky kamínků, těm nejpřednějším přímo na těla a obličeje. Děti si zakrývaly oči a křičely strachy a ženy stály, možná se i o krok pohnuly vpřed.

„Přece nebudu zabíjet ženský!“ změnil najednou svůj postoj Marek.

„Ale, co to s nimi je? Proč neutíkají?“ volal Kočí.

„Nemají už kam.“

Těm ženám byl zřejmě slíben domov a byly blízko něho, jen přejít kus cesty a uvidět město, ve kterém se měly konečně usadit a začít nový život a teď jim tu někdo brání zdolat ten poslední krátký úsek. Proto se ta první zřejmě rozhodla:

Vykročila. Ostatní ji zatím jen sledovaly. Držela za ruce dvě děti a šla pomalým krokem vpřed.

„Střílej! Teď musíš střílet! Nemůžeš dovolit, aby prošla! Pak by prošly všechny, pak by tady z té naší civilizace už nezůstalo nic! Zavři oči a střílej!“

V tu chvíli se vynořila skupina jezdců, prolétla kolem žen s dětmi a než na ně Marek stačil zalícit hlaveň kulometu, byli už téměř na mostku!

„Střílej!“

Volný shluk jezdců přijíždějících k mostku se musel zúžit, protože tu jiná alternativa nebyla.

Přeskakovat poměrně široký potok, který měl téměř kolmé břehy a nedal se vhodně najíždět, se nikdo nerozhodl, a tak k mostku z dřevěných klád přijížděli všichni, téměř pohromadě. Jediná dávka z kulometu jich většinu poslala k zemi. Koně s řičením padali a s nimi i muži a ti, co se pokusili vstát a utíkat byli na místě zabiti další dávkou. Dva, kteří se přitiskli ke břehu, byli ještě zřejmě schopni boje. Ale střílet proti pevnůstce nemělo smysl. Nájezdníci byli odraženi, a ti co zbyli, se plazili do bezpečí.

Žena šla, dál postupovala po silnici, jakoby ten masakr u mostku nevnímala. Šla zřejmě v transu, s vidinou cíle, který se jí musel zdát blízký a nádherný, že už nemohla vnímat ani nepřátelské okolí, neboť vidina budoucího domova byla už téměř hmatatelná.

Ozvala se jediná rána z pušky. Jak doznívala zmnohonásobená protějšími skalami, žena rozhodila ruce a okamžik setrvala v jakési póze marnosti, kterou vyjadřují některé sochy vytesané v nadživotní velikosti do kamene. Nikdo nezaregistroval, odkud ten výstřel vyšel. Jen děti, které ji ještě před několika okamžiky držely za ruce, se hlasitě rozplakaly, obrátily obličeje k postavě ženy ležící nehybně na zemi a pak se zoufalým křikem beznaděje běžely zpátky k ostatním.

Ten velký shluk žen, který ještě před chvílí stál jakoby neohroženě, navzdory výstraze, a byl rozhodnut se vydat za onou vůdkyní, která už ležela nehybně na zmrzlé zemi, se najednou, ještě než k nim obě děti doběhly, prudce otočil. Po silnici, po které před chvíli ženy přišly, teď v šíleném úprku běžely zpátky, ztrácely své jediné věci, které si sebou nesly, běžely s tím vědomím nedosaženého cíle až za zátočinu, do zdánlivého bezpečí, odkud zřejmě sledovaly, zda se ještě zvedne některý z jejich bojovníků, kteří leželi u mostku pobiti kulometem.

V tu chvíli zahoukala dlouze parní lokomotiva, a to houkání bylo v onom novoročním dopoledni na míle slyšitelné. K místnímu nádraží přijížděl vlak Svobodné Unie vezoucí městu a jeho obyvatelům nově natištěné peníze. Nikdo ho neočekával, ani nepřivítal. Nikdo k němu z města nepřicházel. Po dvou hodinách čekání se velitel vlaku rozhodl: S houkáním, které se zdálo už zbytečné, se obrněný vlak s penězi rozjel zase zpátky.

Dopoledne vynesla Lill dceru zabalenou v dece do slunečného, ale mrazivého dne a položila ji na malé sáňky, které pro dítě Pavel zhotovil, Jela pomalu k bunkru. Proti ní si razila sněhem cestu docela statná mužská postava. Lill neměla pochyb. Byl to Pavel.

Uvědomila si, že je jeho ženou a že by mu měla porodit syna. Vlastně hodně dětí, protože tahle zpustošená zem je bude potřebovat.

Errata:

30.05.2021 15:44