Vítej, nový čtenáři Q-241109!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Došlo k tomu v jednom velkém evropském městě, necelý měsíc před volbami místní samosprávy, v době náchylné k násilí, extrémům a excesům, v tom narušeném stavu demokracie, která dozrávala k nemohoucnosti, protože nevěděla jak se postavit primitivním řádům a na druhé straně anarchistickým vlnám zasahujícím opakovaně celou společnost.

1. září jako obvykle sledovaly místní policejní služby stránky na sociálních sítích internetu a na leckterých podezřelých webech se objevovala jediná, v podstatě nijak konkrétní věta – jdeme na to! Usuzovalo se, že jde o squattery. Ti zřejmě hodlali obsadit nějaký dům poblíž centra. Žádná politická předvolební akce, které se teď, pár dní před volbami konaly běžně, žádné prohlášení k místním muslimům či městské radnici, kam hodlal prorazit na post primátora tvrdý pravičák. Nic, co by směřovalo k nějakému konfliktu, k teroristickému útoku, nebo dokonce trvalým požadavkům islamistů, kteří už obydlovali část města, zejména čtvrť zvanou Na Troníčku. Nejspíš mladí lidé z recese vniknou do vytipovaného neobydleného baráku. Tam budou držet pozice, dokud je pořádkové síly nevyženou.

Proto měl policejní šéf z chystaného obsazení domu lehké mrazení. Každá taková akce se může před volbami zvrhnout, střet s podobnými individui neprospívá ani policii, ani městské správě, ani místním politikům. Tudíž je jeho povinností podobným divokým akcím včas zabránit. Zatím se přesně nevědělo, o který objekt jde a kde se nalézá. Byli zmobilizováni informátoři a takticky se informace záměrně dostala i k některým mediím.

Šéfredaktor Deníku si zavolal pětadvacetiletého Petra Pena:

„Znáš přece nějakého squattera, tak sebou hoď, ať to máme první!“

Petr Pen dostal neomezený čas a volnou ruku, pro žurnalistu ideální podmínky, a mohl vyrazit do terénu. Jenže nevěděl kam.

Obvolal neúspěšně několik týpků, než si vzpomněl na bouřliváka s přezdívkou Amigo! A ten věděl:

„Bejvalej hotel Moulin Blue. A mám za to plný psaníčko!“

V bistru přes ulici si Petr Pen koupil obloženou žemli a hleděl na nepříliš vzdálenou budovu na rozcestí Dlouhé třídy a ulice Pod Lipami. Ta směřovala do čtvrtě dříve zvané na Troníčku, dokud ji celou neobsadili přistěhovalci z Orientu a různých zemí Afriky, všichni muslimského vyznání. Vztahy s islamisty, jejichž náboženství začalo v poslední době zasahovat i do chodu města, nebyly zrovna ideální. Cizinci se k domácím chovali přezíravě, jako by odmítali přiznat, že jsou tu víceméně hosty. Svou izolaci stmelovali vírou, obyčeji a kázní ve společenstvech, do kterých nikoho nevpouštěli. Odmítali se přizpůsobovat a sdílet řeč i kulturu domácích. Ve městě vznikl ostrov vyznavačů víry v Alláha, kteří se na první pohled lišili svými zevnějšky, zejména ženy, i vystupováním, což znatelně dráždilo původní obyvatelstvo. A mnozí z nich už vlastnili volební právo a delegovali své kandidáty do rady města.

Původně secesní budova měla v přízemí zazděná okna jako prevenci právě proti podobným squatterským nájezdům, jaké se dnes na objekt chystaly. Dva zedníci právě zazdívali hlavní vchod. Petr Pen si starý hotel alespoň vyfotografoval.

„Šéfe! Mám zatím jen tip!“ volal do redakce. „Rozhraní ulic Dlouhá a Pod Lipami. Blízko té trafostanice, která zásobuje elektřinou muslimskou čtvrť! To je všechno! Ozvu se brzy!“

Zašel opět do marketu, koupil igelitovou pláštěnku, několik masových konzerv, bagety a dvě lahve minerálky. Tím vším zamaskoval fotoaparát, aby byl připraven na nejbližší noc a vydal se ke dvěma zedníkům.

„Posílá mě Amigo!“

„Neznáme!“

„Ale on zná nejspíš tohle místo. Popsal mi ho dokonale. S heslem, jdeme na to!“

„Co máš v tý brašně?“

„Žrádlo pro všechny!“ Ledabyle se přesvědčili.

„Ale necháš tu mobil!“

„To nenechám! Nic takovýho nebylo dohodnuto!“ Znenadání k nim přistoupila dívka.

„Proč se tu dohadujete a budíte pozornost?“

„Tenhle chce dovnitř!“

„Tak nás pusťte!“

Zedníci najednou vyňali ze zdi několik tvárnic, pomohli oběma na lešení a protlačili je do budovy. Byla v ní téměř tma a divně páchnoucí vzduch.

„Ty se tu vyznáš?“ zeptal se Pen a představil se křestním jménem.

„Jsou nahoře ve třetím patře,“ řekla Helena a podala mu ruku.

„Kdo že tě posílá?“ zeptal se holohlavý muž sedící za stolem, nejméně čtyřicátník, s tetováním na rameni silně připomínajícím symbol nějakého vojenského útvaru. Na squattera se moc nehodil, spíš na důstojníka z povolání. Další se rozvalovali na starém gauči, a na různých přikrývkách rozházených po podlaze.

„Amigo!“

„To je feťák od Maxima,“ vysvětlil jeden z přítomných.

„Chceme tu vydržet celý týden. Seš na to připraven?“ zeptal se holohlavý.

V tom okamžiku napadl Petra Pena název článku – Týden v tichém domě. Znělo to hezky, ale nepravděpodobně. Že by policajti nechali squatterům celý týden obsazený dům? Typoval to tak maximálně na tři dny.

Jenže tihle se mu jako alternativci nějak nezdáli.

Vypadali příliš disciplinovaně. Možná tu nejde o obvyklou recesi, ale o cílenou akci, konkrétně o dům, jeho polohu a výhodné stavební místo, kde by mohl stát mohutný moderní věžák. Zároveň si uvědomil, že se téhle barabizně říká Moulin Blue, což byl kdysi známý a vykřičený hotel a pochopil, že se nesmí za žádnou cenu prozradit.

Poslali je vybrat si místnost ke spánku. V bývalém hotelu jich bylo dostatek, jenže značně zdevastovaných, bez nábytku ale s vykachlíkovaným záchodem a velikou vanou na ozdobných nožkách. Voda netekla. Ani nikde v budově nesvítilo světlo. Dřívější luxus hotelu připomínaly jen sochy polonahých krásek na schodištích a ve výklencích zdí. Tenhle dům památkáři jistě nedovolí jen tak zbourat, ani ho nechat zničit squattery.

Ještě před setměním poslal do redakce esemesku a dával pozor, aby ho při úkonu nikdo nepřistihl. Vzápětí donesla dívka Helena na papírových táckách plátky masa s oblohou a bagetami.

„Ráno v sedm se hlásíte v hale. Bude určen plán!“

„Jaký plán?“

„Jak se nenechat vytlačit policajty!“

„Na tomhle baráku tak záleží?“

„Víc než si myslíš!“

„Počkej, o co tu jde?“

„To nevím, ale dostat se dá odtud jen přes střechu a sousedním domem! A měl bys to udělat co nejdřív!“

2. září se Pen dostavil do haly v sedm. Bylo tu odhadem dvacet vagabundů a několik okorálkovaných dívek. Tohle už byli squatteři jak vymalovaní. Za malým stolkem seděl holohlavý chlap s tetováním na rameni a v rukou držel noviny.

Byl to Deník!

„Petr Pen!“ zvedl hlavu od novin a novinář se zarazil.

„To je tvé pravé jméno, nebo pseudonym?“ Nemělo cenu zapírat. Petr Pen raději mlčel.

„Odvedls dobrou práci! Ode dneška o nás ví celé město!“ pak začal číst nahlas.

„Do prostor majetku města, do bývalého hotelu Moulin Blue, pronikli squatteři. Svévolně a nezákonně. Mýtus věčné pseudorevolty ražený squattery, nezřídka dětí z lepších rodin, většinou sympatizujících s anarchismem, může být kdykoli zneužit spekulanty s nemovitostmi, možná se stát i zbraní politických partají. Inu všichni spolu žijeme nejlepší, ač překlenovací éru naší země.“

„Je to napsáno stručně, výstižně a pravdivě, pane Pene! Ani nevíš, jak přesně ses trefil! Udělal jsi nám bezplatnou a neocenitelnou reklamu. Jenže tím tvůj úkol tady skončil. Odevzdej mobil a své osobní doklady. Fotoaparát už jsme si zajistili. A potichu se modli, aby se ti to všechno vrátilo zpátky!“

Během dopoledne byly vylepovány na okna a stěny zabrané budovy velké podobizny ultrapravicového kandidáta Le Burga, mezi balkóny rozvinuta hesla, která muslimům a černochům nemohla být lhostejná.

BAREVNÉ NEBEREM!

MOHAMEDÁNI DOMŮ!

ISLÁM NENÍ NÁŠ CÍL.

CHCEME MÍT ČISTOU EVROPU!

Odpoledne obstoupilo zabarikádovanou budovu pár městských policistů. Objevili se i hřmotní, černě odění hoši s holými lebkami. A zakuklení anarchisté. Někdo začal hrát a zpívat na travnatém ostrůvku oddělujícím vjezdy a výjezdy obou ulic. Zatím hloučky zvědavců nijak nebránily automobilové dopravě, která s přibývajícím odpolednem začala na Dlouhé třídě houstnout. Do muslimské čtvrti automobily téměř nezajížděly.

Pořád se v zásadě nevědělo, oč tu jde. Jen portrétů Le Burga na budově přibylo. Zcela jistě je zachytily reportérské fotoaparáty i kamery televizních společností, které tu natáčely své první šoty. To mohl být nejhlavnější záměr. Le Burg se potřeboval zviditelnit. Zatím v předvolebních statistikách zaostával za demokraty.

Šéfredaktor Deníku byl stále nervóznější. Televizní stanice už komentovaly události ve večerních správách a on od Petra Pena nedostal nic, ale ještě pořád nepředpokládal, že už nic nedostane. Ten ležel spoután v jednom z pokojíků a nemohl si dojít ani na záchod, dokud se neobjevila dívka Helena, tentokrát jen se suchou žemlí a sklenicí vody.

„Musíš mě zase spoutat?“

„Musím!“

„Co kdyby jen tak na oko?“

„Možná se mi nepovede tolik utáhnout provaz!“

3. září po ránu byla budova bez anti muslimských hesel a transparentů a hlava Le Burga zkarikována barevnými spreji. Ani policie, ani squatteři si to nedovedli vysvětlit. Ze sousedního domu vyváděli policisté prvního zatčeného. Někteří kameramani v něm poznali Petra Pena.

Pokusy o vniknutí do domu odradila sprška kamení ze střechy. Policajti, kteří tu ještě neměli jednotku těžkooděnců, ustoupili. U vjezdu do muslimské čtvrti, kterou dříve jmenovali Na Troníčku, se shlukovali mladíci v černých oblecích, pravděpodobně autonomní nacionalisté, ale s příznivci squatu a anarchisty tentokrát konflikty nevyhledávali. Tak proběhlo dopoledne, zatímco Petr Pen čekal na policejní stanici na výslech, kterého se trvale dovolával. Jako člověk bez dokladů měl pramalou šanci cokoli vysvětlovat.

„Ten foťák ti samozřejmě připíšu k náhradě! Copak jsi nepoznal, do čeho lezeš!?“ vyjel na něho šéfredaktor.

„Propagace Le Burga bude možná jen zástěrka, šéfe! Ten oficír byl pravej! Měl na rameni vytetován emblém cizinecké legie. To jsme určili u policajtů, když jsem se ho snažil identifikovat na fotkách. Zřejmě vědí, o koho jde. Squattery mají přečtený. Jsou to známý firmy, ale pořád není jasný, k čemu ta akce opravdu směřuje.“

„To bude tvým úkolem zjistit co nejdřív. Máš ještě druhou šanci. A nesnaž se ten foťák získat za každou cenu zpátky, ať se nedostaneš do ještě většího maléru. Takovou cenu zase nemá!“

K večeru před budovu přivezli valník s hudební aparaturou. Kabely byly nataženy k blízké trafostanici na okraji muslimské čtvrti a během půl hodiny už kapela hrála a tančilo se přímo na ulici. Policisté stále nezasahovali, jen usměrňovali dopravu, protože teď tu bylo lidí mnohem víc, ale nedávali nejmenší záminky k zásahu. Squatteři stáli na střeše domu a mávali sympatizantům dole, dokud se nesetmělo. Hudba zesílila a bezpečně přehlušila svolávání k modlitbám do nedaleké mešity.

Přesně v deset hudba naráz zmlkla a zhasla i všechna světla. Do tmy se ponořila i muslimská čtvrť. Nastal zmatek a křik opepřený nadávkami. Lidé do sebe ve tmě vráželi, nikdo nerozpoznal policajta od ostatních. Všichni do sebe začali bezhlavě narážet a strkat, sem tam někdo použil i pěstě bylo slyšet peprné nadávky i výhrůžky Policisté vycítili nebezpečí, rychle se stáhli do hloučku, aby je přítomná individua jako bezbranné jedince s gustem nezmlátila.

Někdo duchapřítomný se začal zajímat o elektrický kabel, který jen tak ležel na ulici a směřoval k rozvodně proudu. Našel jej na dvou místech překamenovaný. Přesto muselo přerušení elektrického proudu nejprve vzniknout v trafostanici, jinak by u tak primitivně narušených drátů nejspíš ležely mrtvoly.

4. září. Někteří příznivci squatterů u domu přespali. Byli zřejmě zfetováni či znemožněni alkoholem a tak se probouzeli pozvolna a těžce, čehož začal využívat policejní sbor. Ještě neprobrané jedince odvlékali do připravených antonů za odmítavého a hlasitého protestu přihlížitelů, kteří si ovšem na policii netroufli. Vypadalo to na jednoduchý závěr akce, která mohla být do poledne ukončena. Petr Pen se dostavil včas, aby si mohl vypůjčeným fotoaparátem pořídit emotivní záběry nebránících se, ale i odporujících anarchistů, které mu šéfredaktor později pochválil. Jenže pak málem zmeškal obrat v situaci. Na zedníky, kteří měli vybourat otvory v zazděných dveřích, začali squatteři házet ze střechy připravené cihly, tašky, kamení a jiné těžké předměty. Došlo ke zraněním a přivolání sanitek. Ty zbrzdily provoz na Dlouhé třídě.

Dopoledne se objevili na magistrátu příslušníci islámské menšiny ze čtvrti Troníček, kterou přejmenovali na Al Agbar. Stěžovali si na neúměrný hluk a noční vypnutí elektrického proudu, na pronikání holohlavých elementů do jejich čtvrti a na protiislámské nápisy, které se v noci objevily na zdech domů a na mešitě. Žádali v rámci voleb a jejich volebního práva o větší propagaci svých kandidátů v mediích, zejména ve veřejnoprávní televizi. Navíc chtěli zákaz neofašistické strany Le Burga, která tvrdě proti muslimům vystupovala. Oznámili ultimativně představitelům města, že v muslimských čtvrtích budou hlídkovat jejich lidé, pro bezpečnost obyvatel, když je policie k řádění bílých výtržníků lhostejná.

Petr Pen zareagoval na jejich prohlášení článkem, ze kterého mu šéfredaktor vyškrtal příliš expresivní výrazy a nevhodné sentence, aby muslimové neměli důvod Deník jakkoli napadnout. Jméno Petr Pen pod textem ponechal.

Kolem druhé hodiny odpoledne přitančilo z centra města několik set příslušníků alternativy a squattingu v maskách a v různých kostýmech a zablokovalo část Dlouhé třídy i vjezd do muslimské čtvrti, kde už hlídkovali na ulici osmahlí hoši a vyměňovali si pozdravy s holohlavými bělochy v černém vrhání kamenů. Policie se do těchto sportovních výkonů, nevměšovala. Pouze jeden příslušník Černého bloku, který nekoukal, kam měl, musel být po zásahu kamenem ošetřen.

Zbytek dne a večer protančili porušovatelé zákona před Moulinem Blue ve veselí a míru, protože jim tu policie nechala dostatečný prostor, po vytlačení z Dlouhé třídy, po které už zase jezdily automobily. Došlo jen k jediné kolizi s potácejícím se alternativcem, kterého odhodilo auto na chodník. Squatteři zabarikádovaní v domě se sporadicky objevovali na střeše a mávali Le Burgovskými vlajkami, aby dodali akci patřičný punc a vlastně oficiálnost.

5. září ráno přijel pásový buldozer, ale pro ležící těla opilců, kteří si ustlali před domem, tak jak padli únavou, se nemohl k zazděnému vchodu přiblížit. Přemisťování zmožených účastníků včerejší party se nedařilo. I když alternativci vesměs nekladli odpor a nechali se policisty vláčet i odnášet, jejich místa okamžitě zaujímali jiní. K budově se prostě buldozer nedostal. Nemohlo dojít ani k vyjednávání, protože doposud nebylo s kým. Zabarikádovaná budova stále v klidu odolávala a sama se nijak neprojevovala.

Okázale ustrojený muslim přišel do redakce Deníku a žádal si novináře Petra Pena. Ten se dost vylekal. Mohl samozřejmě čekat reakci na svůj článek. Byla pod ním vytištěna i karikatura: Na létajícím koberci sedí se zkříženýma nohama člověk v turbanu. V ruce drží bombu a hledí dolů na město, odkud mu mávají z jednotlivých čtvrtí lidé stejného vzezření. Každému muselo být jasné, o které město jde. Text – Mohamed zdraví své ovečky jistě leckteré muslimy popudil. Byl jim cizí evropský smysl pro humor, recesi a vtip.

Muž měl uhrančivě černé oči a pod nosem uzoučký knírek. Vypadal elegantně. Vyňal bílou poštovní obálku a podal ji redaktorovi. „Tohle dnes obdrželi všichni představitelé naší komunity, kteří kandidují v současných městských volbách. Přečtěte si to,“ řekl, uklonil se a beze slova odešel.

„Člověče, to je ultimátum!“ zvolal šéfredaktor.

Jednostránkový dopis vypadal jako úřední oznámení. Bylo to zplnomocnění pro návrat cizinců do vlasti!! Víceméně vyhoštění! Výzva konkrétní osobě k opuštění této země! Kdyby ovšem dopis pocházel z oficiálních míst, byl řádně orazítkovaný a podepsaný odpovědnou osobou.

„Tohle nezůstane bez odezvy!“ mínil šéfredaktor. „Napiš k tomu článek, ale opatrný, nesmíme je proti sobě ještě víc popudit, sic nám někde ve tmě podříznou krk!“

Večer se konalo ve veřejné televizi předvolební představování kandidátů na primátora města. Oba, pravicový i levicový vystupovali suverénně, ale opatrně volili slova, proto vlastně nic konkrétního neříkali. Le Burg se choval přirozeněji: bez obalu poukazoval na muslimské nebezpečí, které městu hrozí, což jejich kandidát nesl nelibě a před závěrem diskuse, a před bezmocným moderátorem, opustil demonstrativně studio. O to víc teď stouply ambice Le Burga, kterému pomáhaly i vkládané televizní šoty z místa obsazeného squattery, kde byly všude vylepeny jeho podobizny.

6. září dopoledne vzala policie budovu útokem. Reagovala tak na včerejší večerní televizní debatu s dotazy a výzvami posluchačů. Těžkooděnci vytvořili jakousi uličku, jejímž středem se buldozér rozjel proti domu a vyboural ve stěně poměrně velikou díru.

V tu chvíli zazněly uvnitř detonace a v budově se zřítila obě hlavní schodiště. Byla zřejmě předem podminována. Policajti se zase nikam nedostali. Jen přivolali hasiče, kteří do kouřících se trosek stříkali hektolitry vody. Squatteři mávali ze střechy černozlatými vlajkami Le Burgovy strany. Jenže při ochlazování sutin zahynul jeden z hasičů, na kterého spadla socha okřídlené bohyně.

Od té chvíle jako by se všechno změnilo. Vzápětí po odjezdu sanitky s mrtvým hasičem se to před Moulinem Blue začalo mlátit. Těžkooděnci vytlačovali anarchisty i alternativce pendreky tvrdě a systematicky směrem k nacionalistům, držícím v šachu muslimské kluky salvami kamení. Tím se původní linie porušily a několikasethlavý dav se v úprku valil do čtvrtě Na Troníčku, zvané muslimy Al Agbar.

Byl to chaos, který večer ukazovaly všechny televizní kanály, ale i CCN a další nadnárodní stanice. Celá noc se pak stala neklidnou s ojedinělými výpady a potyčkami, víceméně každého s každým.

7. září ráno po muslimských modlitbách vystoupili kněží z mešit a začali organizovat davy věřících. Ti skandovali hesla, kterým domorodci nerozuměli.

Policisté obstoupili Moulina Blue a očekávali rozkaz k jeho obsazení. Mezitím přiběhli dva sportovně vyhlížející hoši, měli cyklistické přílby, rukavice i tretry. Volali, že jim muslimští výrostci ukradli drahá horská kola, ať jim je policie vymůže zpátky. Svědků prý byla plná ulice!

Do muslimské čtvrti mezi náboženské fanatiky, žijícími mentálně někde ve středověku, si netroufli ani těžkooděnci. Co by tam také dělali? A proč sem přijeli nějací blázni na kolech a postavili si je tak nevhodně? Prioritou bylo obsazení domu. Cyklisty odkázali na pozdější dobu a na vyjednávání. Příběh s ukradenými koly nadchl ale Petra Pena. Konečně jedna legrační událost v tomhle blázinci. O ukradených kolech psal Deník s výrazným titulkem na první stránce.

Moulina Blue drželi squatteři už sedmý den, jak požadoval jejich holohlavý vůdce s tetováním na rameni. Déle to asi ani pro reklamu nutné nebylo. Když se policie konečně rozhodla aktéry vykouřit a naházela do přízemí budovy desítky dýmovnic a slzného plynu, které nastříleli i do oken v patrech, než se dům zahalil oranžovým dýmem, squatteři pokřikem ještě pozdravili své sympatizanty dole na ulici a pak naráz zmizeli.

Petr Pen věděl, jak se z domu utíká, proto hlídkoval u sousedního vchodu s připraveným fotoaparátem a uspěl. Podobně jako jeho, vlekli policajti většinu squatterů se želízky na rukou. Některé znal, ale plešatý muž mezi nimi nebyl. Ani dívka Helena. Objevila se až s posledními policisty, s nimiž uvolněně žertovala. Petr Pen myslel, že se mu to zdá! Na rameni nesla jeho fotobrašnu! Bezděčně zvolal: „Heleno!“

„Foťák je v pořádku, doklady jsou uvnitř, jenom ti ukradli peníze a mobil. To víš, všechno se uhlídat nedá!“

„A ty jsi...?“

„Normální ženská, kdyby ses chtěl náhodou někdy se mnou sejít!“

Ten večer se ještě nesešli, i když se na tom dohodli, protože budova Moulin Blue kolem sedmé hodiny vzplála. Předpokládalo se, že to byl oheň řízený a předem připravený. Zasahovalo několik hasičských sborů, ale nebylo co uchránit. Ostatně čím více toho shořelo, tím lépe pro nového nabyvatele, protože se předpokládalo, že už o tuhle zříceninu nebude mít město ani památkáři zájem.

„Všechno k tomu požáru směřovalo,“ řekla Helena, když si příští večer přiťukli červeným vínem. „O tohle místo usiluje nadnárodní společnost stavějící hotely po celém světě. Ta zřejmě financuje Le Burgovu kampaň. Jeví se jí asi přijatelnější než druzí kandidáti. Slibuje pořádek a vyčistění města od přistěhovalců a to nekompromisně. Na tohle téma většina původních nemuslimských obyvatel dobře slyší!“

Seděli v přízemní místnosti zahradního domu, jehož jednu část Petr Pen za dosti vysoký obnos před časem pronajal. Pokud měl volno, četl si v zákoutí zahrady, kam nezasahoval hluk automobilů a zvuky velkoměsta. Vchod do domu tvořilo několikametrové idylické loubí, teď v časném podzimu poseté květy růží. Jednu Petr šikovně ulomil a podal ji Heleně, když vcházeli dovnitř. Policistce se tohle gesto líbilo. Její spolupracovníci nebývají tak pozorní.

Večer probíhal v režii hollywoodského filmu. Nejprve se bavili jakoby služebně, pak přibývaly Petrovy lichotky, po další skleničce vína se už dotýkal jejích vlasů a čtvrtou skleničku nedopili, protože v oboustranném souhlasu se vrhli do postele.

Spáleniště Moulin Blue hlídali hasiči. Squatteři a alternativci zmizeli. Jen Autonomní nacionalisté dosud postávali v očekávání na hranici islámské čtvrti. Žádné cool vzrúšo se nečekalo. To ostatně předpokládal i článek Petra Pena, nazvaný Týden v tichém domě, kde podrobně popsal celé dění kolem Moulin Blue, až do vzplanutí požáru. Lehce se otřel o muslimy, kteří napomohli zvíření atmosféry, zvláště shromážděními v ulicích, kde pálili znaky a emblémy města, ve kterém sami žili. Článek uzavřel zmínkou o oněch dvou kolech, které muslimští výrostci před svědky odcizili.

8. září přišlo už jen pár zanícených nacionalistů, snad nezaměstnaných nebo provokatérů, kteří před muslimskou čtvrtí rozvinuli transparent. MY JSME TADY DOMA! Nebylo to moc vtipné, ale pro mnohé účinné, zvláště týden před volbami, o něž se ale v podstatě lidé v tomto městě příliš nezajímali.

Po ranní modlitbě v muslimské čtvrti se však stalo něco neobvyklého. Středem ulice, kterou tu auta téměř nejezdila, tlačili dva výrostci bytelná horská kola.

Oněch pár příznivců Černého bloku s transparentem je zpočátku lhostejně pozorovalo, než si uvědomili, že jsou to odcizená kola dvou naivních cyklistů. Nechali je přiblížit tak daleko, jak jen kluci našli odvahu. Když položili kola na zem a dali se na zpáteční útěk, dva holohlaví se za nimi rozběhli. Kdoví proč zamířili muslimští výrostci k trafostanici a ne do uliček jejich čtvrti, kam by se z pronásledovatelů sotva kdo v tak malé bojové formaci odvážil. Kluci podlezli drátěný plot a zřejmě to tu znali. Kličkovali mezi mohutnými izolátory, stavbami připomínajícími malé bunkry, ze kterých vycházely silné dráty, byly tu i jakési tvarované kontejnery, a rozhodně dostatek možností na provizorní schovky. Kluci těm náckům jednoduše zmizeli. Jenže se za okamžik ozval z centrální budovy opakovaný alarm. Siréna začala houkat úpěnlivě pronikavým tónem a bylo ji slyšet po celé čtvrti Al Agbar. Všichni zřízenci trafostanice vyběhli na prostranství a uviděli nad jedním malým objektem blikat červené výstražné světlo. Trafostanice byla znovu mimo provoz. Automaticky se vypnula celá síť. Ale to už bylo pozdě. Zřízenci směřovali k onomu malému objektu a nikdo nepředpokládal, co se v něm mohlo stát. Až když jeden z dispečerů otevřel nezajištěná dvířka, všichni strnuli. Vypadla odtud k všeobecnému zděšení zuhelnatělá těla dvou muslimských chlapců.

Davy ze čtvrti Al Agbar, které se kolem elektrárny nakupily, stále houstly. Ozývaly se srdceryvné nářky muslimských žen a matek, držících se bezmocně drátěných ok elektrárenského plotu. Muži se zaťatými pěstmi stáli za nimi a cosi mumlali. Z mešity sem přicházel imám. Tentokrát se novinář Petr Pen dostavil mezi posledními. I tak se dověděl, k čemu tu došlo. Bylo jeho povinností o té nešťastné události napsat článek.

Jenže muslimové to za nešťastnou událost nepovažovali. Ale za úkladnou vraždu svých synů.

Nikdo ale nepředvídal, k čemu následující dny od 9. do 20. dojde.

Někteří později přisuzovali celý následující vývoj výročí 11. září a útoku na newyorská Dvojčata, ale to se mýlili, tihle muslimové neměli s Al-Kajdou nic společného.

Za smrt dvou nezletilých muslimských chlapců, kterou sdělovací prostředky označily jako nešťastnou náhodu, obvinili muslimové celou zdegenerovanou bělošskou společnost tohoto města. Veřejně slibovali pomstu a vyhlásili fatvu. Začala už ten den po setmění. Na Dlouhé třídě vzplálo první auto, stojící u chodníku. Následující hodiny se počet zapálených automobilů zvyšoval.

„Mladí muslimové se pohybují jako černé kočky,“ psal Petr Pen, „neslyšně vyráží z úkrytů, když si předem vytipují vhodný cíl. Ten napadnou a bleskově zničí, aby se vzápětí stáhli do náruče noci a byli opět neviditelní, nepostižitelní, nevinní. To je ta falešná odvaha orientálců, kteří chtěli už několikrát dobýt Evropu. Ne tváří v tvář, ale zákeřně a krutě, nemilosrdně. Idea svobody západní civilizace patří k základní struktuře známé už z antiky i Starého zákona. Když se našich hodnot vzdáme, vydáme se napospas nesmyslnosti a temné iracionalitě ideologie snažící se rozvrátit stávající civilizaci.“

Byl to jeho poslední článek v Deníku.

Následné požáry automobilů, které se po večerech šířily jak ohně Alláhovy ve všech čtvrtích, už zachvacovaly celé město. To se bránilo skupinkami policistů a těžkooděnců, kteří jen pronásledovali stíny a nebyli sto zajistit žádné pachatele. Nikdo nemohl předem předvídat, kde stíny udeří, kde a kdy vzplane další automobil. Ty pak chytaly jeden od druhého. Z letadel, která startovala z nedalekého letiště ve večerních hodinách, viděli cestující světelné růžence směřující od okrajových čtvrtí ke středu města a to každý den blíže centru. Od vybuchujících aut chytaly i přilehlé budovy. Tak shořel dům, kde sídlila redakce a tiskárna Deníku a nedalo se zjistit, zda náhodně nebo ho někdo úmyslně zapálil.

V muslimské čtvrti Al Agbar kázal imám soustředěnému davu a vyhlásil fatvu na novináře Petra Pena.

Město vzápětí vydalo zákaz nočního vycházení. Ale muslimové, jimž tma vytvářela ideální podmínky pro naplánované činy, zákaz nerespektovali. Policie začala používat slzný plyn a střelbu do vzduchu. Avšak ani to nepomáhalo. Dokud nepadla první oběť. Vzápětí vyšla na internetu teroristická výhrůžka podepsaná Al-Kajdou: ve všech volebních místnostech, kromě muslimských okrsků, budou odpáleny bomby! To už vojsko odřízlo přistěhovalecké čtvrtě od okolního města.

V předvečer voleb se Petr Pen vracel domů pozdě. Podílel se na kolportáži letáků, ve kterých byli naposled vyzýváni obyvatelé, aby volili demokratické kandidáty. Domů nedošel. V podloubí pod stále ještě kvetoucími růžemi, ho kdosi zezadu chytil za ústa a druhou rukou mu podřízl hrdlo. Po patnácti minutách krutých bolestí zemřel vykrvácením, tak jako všechna zvířata usmrcovaná barbarským halal způsobem.

K pumovým atentátům ve volebních místnostech nedošlo. Všechny byly řádně prohledány a prověřeny, jenže mnozí lidé se stejně báli k volbám přijít a tak nedali své hlasy nikomu. Nevyhrál ani neofašista a antiislamista Le Burg, který měl své stoupence předem zajištěné. Do městské rady bylo zvoleno dostatek muslimských kandidátů, kteří jmenovali za primátora svého představitele a celé město na základě demokratických principů vzápětí plně ovládli.

Bez boje!

Errata:

30.05.2021 15:44