Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Následující příběhy pocházejí z prvního období Globální světové vlády a nejsou zatím typické pro formování nového celosvětového řádu. Možná někdy působí nevěrohodně, až negativně, neboť byly vytrženy z celkového kontextu. Leč ukazují kam až mohou dospět lidé ve snaze vytvořit pro obyvatelstvo planety spravedlivější řád a přijatelnější prostředí k životu.

(V textu jsou použity výňatky z knihy Martina Herzána – Totalitní světovláda).

Kavárna na nároží, kde se oni dva muži scházejí, má zachovalé prvky funkcionalistické architektury. Strohému vybavení té doby dominuje kruhový lustr s kulovými svítidly, v jehož středu je teď umístěno monitorovací zařízení k běžnému sledování návštěvníků, o kterém snad ví jen obsluhující personál.

Dopoledne sem chodí převážně starší vdovy a tihle dva páni, puncováni už důchodovým věkem. Sedají u stolku, odkud je vidět na křižovatku, kdysi rušnou až nezvladatelnou, nyní zmlklou, neboť veškerá denní automobilová doprava byla z centra města vykázána.

„Už jsem vás tu delší dobu postrádal, profesore! Nesbíral jste zase někde nějaká ocenění?“ řekl šedovlasý muž s motýlkem na vyžehlené košili, když usedl ke kulatému stolku.

„Pár dní jsem byl téměř mimo tento svět!“

„To jako někde v cizině?“

„V jednom starobylém malebném městečku připomínajícím kulisou středověk, i když se v něm nachází instituce, která má vytvářet budoucnost. Mimochodem, hotel tam mají docela moderní.“

Pán s motýlkem, dříve redaktor nevýznamného deníku, se zatvářil nechápavě.

„Musel jsem absolvovat pohovory a konzultace, které mi jaksi připomínaly svatou inkvizici.“

„A k čemu vám to bylo dobré?“ zeptal se bývalý novinář.

„K čemu jim to bylo dobré!? Chtěli vědět, zda jsem se přizpůsobil, jestli bych ještě mohl učit studenty na jejich školách. Mají pořád málo lidí se správným ideologickým náhledem a smýšlením, a hlavně s vědomostmi.“

„A mohl?“

„Nepoznali to! Ani já sám nevím. Ekonomika se změnila hned na počátku Global governance. Stala se stěžejní součástí jejich plánované světovlády, to jsem pochopil už tenkrát. Ale nechápu jiné věci, které jsou pro ně zásadní.“

„Říkají, že chtějí dobro pro všechny!“

„No vidíte! A v tom je celý problém. Copak to jde? A když ano, musí to dobro někdo určit a prosazovat. Tím, že bude jen potlačovat opačné tendence, k tomu nedospěje. Ale je nezajímá, k čemu všemu při tom může dojít. Chtěli víceméně znát body toho mého Desatera. Oni si myslí, že jsem vynalezl nějaký recept nebo spíš, že jim to moje Desatero může být ku prospěchu, či naopak znamenat nebezpečí!“

„A může?“

„Jak se to vezme. Je to jen pár strohých vět vztahujících se k člověku, k jeho životu a k lidským vlastnostem.“

„Co jim tedy na tom vadí?“

„Že ho neznají! Víte, já jsem ten postoj ještě nikde nepublikoval. Jsou to zatím jen mé poznatky a dedukce. Strohá shrnutí z pozorování současné lidské existence.“

„Může to být pro tenhle režim nevhodné?“

„Kdo ví! Global governance bude muset přijímat kompromisy, které mnohým nemohou vyhovovat. To už je zárodek odporu, a následný vzdor při pokusech o prosazování změn. Možná i náznak příští revoluce.“

„Vždyť tenhle nový systém byl teprve nedávno nastolen.“

„A už má své odpůrce. Může se udržet jen za cenu diktatury, byť zpočátku skryté, kterou ale za čas pocítí všichni. Bez diktátu moci se ten systém rozloží. Bude narušován a rozhlodáván, až padne. A oni to vědí. Proto shánějí nějaké sepjetí, přijatelnou doktrínu, řád, který by mohli propagovat a prosazovat, a na němž by stavěli tu svou novou společnost. Něco takového co by přimělo lidi plně souhlasit a dávat to i najevo! Zaslechli i o mém Desateru, které ještě není zdaleka dopracované, vytříbené a dokonalé, aby je většina světa chtěla akceptovat.“

„A získají jej od vás?“

„Odmítl jsem nabízenou profesuru na fakultě sociálních věd. Samozřejmě ze zdravotních důvodů. Neoznačím se hned jako možný terč. Stejně se jim to moc nezdálo.“

„Vy žádné zdravotní potíže, pokud vím, nemáte!“

„V mém věku se vždycky něco najde. Otázka je, zda mi budou ochotni uvěřit.“

„A když ne?“

„Začnou nejspíš sledovat, s kým se stýkám a o čem hovořím. Budou chtít stůj co stůj to Desatero prozkoumat. Už teď nás možná odposlouchávají. Říkám vám to na rovinu. Pro váš budoucí klidný život. Neměli bychom se tady scházet, jinak si zaregistrují i vás. Někdy by vám to mohlo vadit, dokonce ublížit.“

Přistoupil k nim číšník a položil před profesora nahnědlou obálku.

„Tohle vám na recepci nechala jedna moc pohledná dívka.“

Profesor ji ještě zahlédl, jak přechází napříč křižovatkou. Byla to jeho bývalá studentka. Měla ten tmavomodrý vypasovaný plášť, šedý baret, ze kterého splýval na ramena dlouhý proud kaštanových vlasů a tmavé polobotky na polovysokém podpatku.

Má chůzi baletky, usoudil a nechtěl si vybavovat její tvář, ani její tělo, které pokaždé v jeho posteli tak příjemně vonělo, ale skoro přesně věděl, co je v té obálce.

„Posílají mi nejspíš konspirační materiál. Vlastně pořád nevím, na kterou stranu se přiklonit.“

„V tomhle já vás, profesore, přece samotného nemůžu nenechat. Víte, že jsem býval žurnalista. Sice jen novinář místního formátu, ale bavilo mě hrát si na investigativce. Zachytil jsem nejeden zajímavý případ. Objevilo se při tom vždycky pár jmen, což samozřejmě někomu mocnému vadilo. Možná mě i tihle mají v hledáčku. Některá ta jména se teď objevují znovu.“

„Tak to budou mít dva kapry na jedné udici!“ řekl profesor a objednal znenadání v tom slunečném předjarním ovzduší kavárny Mocca dva francouzské koňaky. Byly příjemně chlazené a za přijatelnou cenu. Stály rovné dvě codu.

„Jakže toho profesora označujete?“

„Zcela jednoduše P3. Máme ještě dva zdánlivě lepší, alespoň se jeví přístupněji.“

„Tak proč je pro naši Global governance nevyužijete?“

„Samozřejmě se snažíme a nebude to neúspěšné, ale tenhle P3 má údajně jakési nové myšlenkové zásady, víte, něco podle čeho by se mělo žít.“

„Vy myslíte nový ideový řád?“ zeptal se ten, co byl druhému nadřízen a podřízen dalším, kteří měli ideologicky usměrňovat tento režim, jenž disponoval oproti dřívějším jedinou velkou výhodou. Byl neidentifikovatelný ve své hierarchii. Nadřízení se jen oficiálně setkávali se svými podřízenými a veškeré dění bylo dirigováno z míst, která byla téměř neobjevitelná.

Vznik nového společenského systému se nedal určit časově. Vytvářel se postupně, na základě jakýchsi podnětů, doporučení, nikdy ne nařízení, leckdy z iniciativy podplácených jednotlivců, kteří si chtěli udržet výhodná místa, nebo těch, co ochotně přijímali nová, na nichž byla ta dřívější závislá. Tento systém neměl zpočátku odpůrců a mohl se snadno rozvíjet, protože neohrožoval jednotlivé státy, které dál fungovaly po svém, udržovaly si své hranice a vydobyté výhody a byly nakonec spokojené, že se nemusí plést do nadnárodních tahanic a ideologických sporů, které za ně řešila stále důraznější a důslednější Organizace spojených národů, jež tak upevňovala a zvětšovala svou moc.

Cosi neidentifikovatelného začalo manipulovat i s ní. Zpočátku jen s některými zástupci států, jež měly v OSN výsadní postavení, později se už dala ovlivnit většina. Teď tato instituce, přejmenovaná na Global governance, drží dozor nad celým světem, ale kdo operuje s ní anebo spíše za ni, je dodnes těžko odhalitelné, tudíž nevysvětlitelné.

Tihle její dva hodnostně rozdílní úředníci, z vyššího popudu, který nezkoumali, měli prověřit jistého profesora, označeného jednoduše P3 v jeho postojích vůči Globální vládě, ale hlavně odhalit a získat jeho ideový pamflet, který měl být údajně jakousi doktrínou, jíž by se lidé mohli řídit.

„Co ten náš nový Mojžíš vlastně dělá?“

„Už nic! Ráno si přečte noviny z internetu, pak jde do kavárny, kde do oběda klábosí, spí asi tak do tří, jde na procházku, krmí labutě u řeky, koupí si něco ke studené večeři a doma sleduje televizi. Jediné prášky, které bere, jsou prášky na spaní.“

„A co ta ženská, ta studentka!“

„Dobře nechápeme, čím jí učaroval. Možná svými teoriemi. Ženské jsou v tomhle směru nevyzpytatelné. Občas za ním chodí do jeho bytu. Možná vědecky disputovat. Ale nejspíš spolu také kopulují. Že by z lásky, to se mi moc nezdá. Ten starý už není žádný krasavec, natož borec. Ani zazobanec. Zdá se, že ho peníze nijak zvlášť neinteresují. Co na něm ta holka vidí, ví bůh.“

„Třeba se to časem vyjasní, přece nijak nechvátáme. To jeho Desatero bude možná dětinská hloupost. Někteří učenci bývají k stáři potrhlí. Pochybuji, že by mohl být Global governance nějak prospěšný, a už vůbec ne nebezpečný.“

„Všechno může mít svůj význam. Vzpomeňte na Kristovo učení. Zpočátku zřejmě nic převratného. Jen hlásání víry v jediného Boha Otce, pár zdánlivých zázraků, křtění vodou, odpovídání na násilí dobrem, a podobné naivity. Amen, amen, pravím vám: Kdo přijímá mého posla, přijímá mne, a kdo přijímá mne, přijímá Toho, který mě poslal.

Takových proroků byly tenkrát tucty. Ale okolnosti vykonaly své. Lidem stačí slovo, aby se pro něco nadchli, a najednou je ovlivněna půlka světa. Já to profesorovo Desatero získám, spolehněte se!“

„Nebude vám vadit, profesore, když zapnu tenhle starý záznamník?“ Zeptal se jedno dopoledne v kavárně Mocca bývalý novinář. „Kdysi jsem ho používal v zaměstnání. Hlavně při rozhovorech. Zachycovat a zaznamenávat myšlenky lidí, to mě vždycky moc bavilo. Jenže jsem v nich většinou neobjevil nic tak závažného, co by způsobilo nějaký posun nebo alespoň naznačovalo změnu v tom našem lidském stereotypu uvažování. Ale člověk občas mezi řečí vysloví myšlenku, která je téměř geniální, aniž si ji plně uvědomí, a vzápětí ji zapomene. Proto tuhle starou hračku raději spustím, pokud souhlasíte.“

„Nepožádal vás o to někdo? Třeba taková štíhlá dívka s kaštanovými vlasy? Proč si mě chcete nahrávat? Vždyť to může být i nebezpečné! Pokud se k té nahrávce dostanou ti nesprávní, doplatíte na to vy sám!“

„A kteří by měli být ti správní?“ opáčil novinář vzápětí a magnetofon zapnul. „Studenti se prý domáhají vašich nových skript.“

Profesor už neprotestoval, možná by měl opravdu příteli vyhovět. Co když si to ta dívka s křestním jménem Marie skutečně s novinářem domluvila a on teď zapírá? Chtějí jeho úvahy a myšlenky – co by na tom mělo být nezákonného. Právě ty jeho postoje?

Proč ale nepřišla sama? Vždyť do jeho bytu chodívala dřív pravidelně. Nebyla u něho už plných dvacet dní a jemu se po jejím těle stýská. Možná se opravdu přiblížil k lásce, kterou si striktně zapovídá. Láska ke studentce je vždycky ošidná. To už jednou před léty poznal. Rozchod pak měl formát tragédie a do dneška na něj vzpomíná s trpkostí, ani neví, co se s tou dívkou stalo. Byl tenkrát začínajícím profesorem, jemuž udělili první ocenění. Novináři ho fotografovali a žádali rozhovory. Možná tím zpychnul a zcyničtěl. Nechtěl se vázat na jednou ženu, když kolem nich bylo tolik krásných a povolných.

Nerad by teď dožíval život v mukách a touhách po někom, kdo může být zakrátko nedostupný. Navíc té mladé krásné ženě nechce brát svobodu a možná negativně působit na její budoucnost. Jenže ona sama, jak poznal, se svým životem zachází dost pošetile. Neústupností v názorech a povolností s jakou přijímá prostředí, ve kterém se ocitla. Nejvíc se bojí toho jejího návyku, který sleduje až příliš pozorně. Už se částečně zračí i v její tváři. Rozhodně pak v jejím chování. Jemu se vzdává možná jen proto, že si předtím šňupla bílého prášku, který uvolňuje upjatost a činí z ní kouzelnici v milování. Bere to svinstvo dobrovolně, nebo jí k tomu ti její bojoví kumpáni podněcují? A už je na něm závislá? Copak s drogami se dá dělat opravdová revoluce? Raději si zakazoval na tyhle možné eventuality myslet, ale na její pružné mladé tělo myslí pořád. A taky už začal žárlit, což si zakazoval dvojnásob.

Posluchači si běžně jeho přednášky nahrávali. A tak ho tenhle letitý přístroj, který reprezentoval techniku konce minulého století, spíš lehce rozveselil. Upil kávy, zadíval se z tepla kavárny na nároží, kde v dopoledním mrholení pulzoval život velkoměsta bez otravných automobilů a jejich smogu a vzpomněl si, jak to tenkrát všechno nenápadně vznikalo a začal do toho připraveného přístroje plynně hovořit:

„Sjednotit svět do jediné říše se pokoušeli vesměs všichni dobyvatelé. A víme, čím to končívalo. Tisíce až milióny mrtvých. Vojenskou silou se to nedařilo. Rovněž vědci, převážně utopisté, se svými náměty nikdy neuspěli.

Svět na počátku 20. století byl světem bezpočtu kultur, národů, mnoha států a ideologické rozmanitosti. Svět prakticky nespojitelný v jeden celek. Až po druhé světové válce musely tisíce národů a států pod nátlakem doby odevzdat svoje duše pouze do dvou světových bloků. Buď se daly na cestu kapitalismu, nebo komunismu.

Počátkem 90. let padla železná opona, a tak se i tyto dvě závěrečné světové říše rozpadly a svět se spojil pod jedinou formu. Nakonec tolik odmítaný kapitalismus ve své vrcholné fázi obsadil všechny trhy a vytvořil první hospodářskou globalizaci světa. Teď mohla nastoupit OSN, která už dříve dostala své pravomoci.

5. března 1994 podepsal prezident USA výkonné nařízení, v němž odevzdává svrchovanost USA pod moc OSN s možností rozmístit své vojenské jednotky do jakéhokoliv suverénního státu a to bez udání důvodu.

Tím vlastně byla posvěcena OSN jako světová velmoc, aniž většina lidstva tušila, o co půjde. Dosud pouze politicko-ideologická říše garantovaná hlavičkou Organizace spojených národů se postupně přetvářela ve tvar celosvětové vlády, nazvaný šetrně Global governance.“

„Ale to přece nemohlo působit nijak negativně!“

„Je pravda, že to z počátku vypadalo pokrokově. Globální správa měla být především procesem politické koordinace, spíše než hierarchicky vystavěným systémem institucí. Tato koordinace se odehrávala na mnoha různých úrovních zároveň. Za pomoci národních států a mezivládních i nadnárodních soukromých i veřejných institucí. Podstatou tohoto procesu byla realizace společných cílů na globální úrovni, přičemž definování těchto cílů bylo součástí permanentního dialogu, na kterém se podíleli všichni jmenovaní aktéři.

Proto se té světové vládě nezačalo říkat Global guvernant, ale Global governance, což vyvolává představu rozumné správy.“.

„Ale tohle uskupení musel zpočátku někdo movitý založit, rozhýbat, rozvíjet a financovat!“ vmísil se opět novinář.

Profesor se na něho dlouze podíval a pak pokýval neznatelně hlavou. Nevšiml si, že blízko nich stojí číšník a jakoby nezúčastněně hledí z okna kavárny.

„V tom je ta podstata, rafinovanost a záhada! Kdo ti lidé, kteří za tím kolosálním projektem stojí, vlastně jsou a kde se vzali?

Už koncem minulého století poukazovali pozorovatelé a tisk na existenci jakési instituce boháčů, kteří se pravidelně jednou za rok, zcela oficiálně, scházeli na Davoském fóru a o světové vládě veřejně rokovali. Jezdili za nimi novináři z celého světa a všechny povrchnosti ze setkávání elit a jejich ženských doprovodů rozmazávali v bulvárních zprávách a plytkých komentářích, jistě štědře honorovaných, protože nebrali v úvahu jedno stěžejní téma, které vlastně veřejnost nijak nezajímalo. Docházelo pomalu a systematicky k přípravě převzetí moci nad světem.“

„Proč nikdo na to nebezpečí nezareagoval a neupozornil? Jak vůbec k něčemu takovému mohlo nechat lidstvo dojít!? Což to bylo tak nereálné či nenápadné?“

„Zpočátku ano. Moc si mezi sebou vlastně permanentně přebírají boháči po celé dějiny. Vždycky vládli ti, co měli peníze nebo je během vlády nějakým způsobem získali. Když už se zdálo, že ve světě zvítězí demokratické principy, přišla tahle nikým nezvolená a neidentifikovatelná skupina a ve vší tichosti převzala moc. V podstatě to byl největší nekrvavý puč, jaký kdy dějiny zaznamenaly. A mohl se uskutečnit především proto, že demokratické instituce byly slepé, nedůsledné, nepoctivé, tudíž zkorumpované, trvale hašteřivé a především neschopné řešit současné světové problémy. Demokratické principy selhávaly. Vše směřovalo k anarchii, která mohla kdykoli vyústit v nepokoje, šarvátky a krize v různých částech planety, s nebezpečím, že se rozšíří na neohraničitelná a předem neurčitelná území. Následkem oněch střetů mezi neusměrnitelnými bojůvkami a náboženskými uskupeními, disponujícími i moderními zbraněmi, mohlo docházet nejen k nekontrolovatelným bojům, ale i k pogromům, epidemiím a hladomorům. Bylo asi nanejvýš nutné předejít rozkladu lidské společnosti, ke které už v dějinách nejedenkrát došlo, třeba po pádu Říma, Ta skrytá elita musela učinit nevyhnutelný historický krok. Ale jak ho téměř bezproblémově tak dokonale zrealizovala, je pro mne dodnes záhadou. Občas mě bujná fantazie tlačí k myšlence, že ten postup mohl být iniciován možná i někým shora – mimo tuto Zemi.“

V tu chvíli číšník, který stál opodál a hleděl kamsi z okna, upustil alpakový tác, jako by mu znenadání vypadl z ruky. V tiché kavárně způsobil ten úder plechu o podlahu takový rámus, že se všechny hovory naráz přerušily. Když sbíral podnos ze země, podíval se profesorovi přímo do očí. Vzápětí se oběma mužům omluvil a odešel k barovému pultu. Profesor pokýval hlavou, jako by se nic nestalo a bez dlouhého váhání pokračoval v líčení změny světa docela klidně dál.

„Puč proběhl v klidu a bez přímých následků. Vlastně to ani žádný podstatný zvrat nebyl a téměř nikdo nic nezpozoroval, až na pár osvícených jedinců, kteří už křičeli pozdě, a stejně je nikdo nebral na zřetel. Lidé se vzpamatovávali, až když došlo k výměně peněz. Zavedením nové jednotné měny na celém světě, která už byla onou elitou dávno tajně připravena, bylo pro mnohé požehnáním. Jen ti, kteří na ní prodělali, utrpěli šok a vystřízlivěli z nereálných představ. Naráz byli vymazáni boháči a majitelé nekontrolovatelných zisků. Jejich peníze uložené v bankách propadly. Další se daly vyměnit jen v nevýhodném poměru. A oni nemohli nic dělat, jen hrozit a spílat. A lokální vlády je nevyslyšely. Pro ty zadlužené byla výměna peněz vysvobozením. Státy se zbavily všech dluhů, které jim Globál governance odpustila. Na tomhle základě se naráz stala GG opěvovanou a jednotlivé státy vazaly, neboť byly zadluženy téměř všechny. Ty příliš malé se dokázaly efektivně vypořádat s lokálními výzvami a nereptaly, ty velké byly rády, že nemusí řešit globální problémy lidstva. Nadnárodní koncerny spadly pod správu Světové vlády, jako by byly nepřímo znárodněny.

Největší odpor kladl zbrojní průmysl. Výrobci zbraní a všichni kolem, kteří je prodávali, měli obrovskou sílu, moc a dosah. Na tom mohla Global governance ztroskotat. Musela nějak přesvědčit největší výrobce, že nepřijdou o zisky. Zřejmě je naverbovala mezi sebe pod vidinou trvající moci, když jim dokázala, že teď se prezentují a preferují jiné hodnoty než peníze.

Nadřazenost vyvolených a vítězství mocných.

Samozřejmě se zbraně tajně vyráběly dál. Ale už je prakticky nebylo komu prodávat. Časem ustaly i lokální války. Nanejvýš se ještě někde mezi sebou okrajově tloukli zavilí náboženští odpůrci, či nenávidějící se etnika, ale taková ohniska se snadno dostala pod kontrolu. Buď byla násilně umlčena, nebo se prostě čekalo, až se sami mezi sebou odpůrci vyvraždí.

Konečným vítězstvím Global governance bylo obsazení bank. Ty poslušně začaly převádět procenta z vložených vkladů do centrálních fondů, které mocní spravovali tak, aby se něco dostalo i na chudé a ti se nebouřili. Vznikl nový společenský řád.“

„Zní to skoro jako pohádka!“

„Ale ano, pro mnohé to vlastně pohádka je! Lidé začínají dostávat pravidelné týdenní podpory a nemusejí se shánět po práci, pokud si nechtějí zvýšit svou životní úroveň nějakým zaměstnáním. Děti studují, aby moc nezlobily, a staří poslušně umírají, když už jsou k nepotřebě. Jen ten počet lidstva na zeměkouli se těžko snižuje, pořád je nás tu příliš moc.“

„Takže by to mohl být vlastně ideální stav, který tu oni nastolili.“

„No a teď byste měl ten svůj diktafónek vypnout, sic nás později dostane do maléru! Vždyť tohle je nejabsolutnější diktatura, jaká kdy na zemi panovala, s úmyslem dosáhnout totální moci nad všemi lidmi. Je to vláda víceméně anonymní, složená z neviditelných a tudíž nepostižitelných jedinců, jejíž důsledky si následně osvětlíme ve vztahu k budoucnosti, svobodě a vůli celého lidstva na této planetě.

Všichni jsme sledováni celých čtyřiadvacet hodin. Nejen kamerami na nárožích, ale každou kartou, kterou máme v peněžence. Zdravotní, peněžní, dopravní. Vy si myslíte, že když tady za koňak zaplatím hotově jedno codu, že to nikdo kromě číšníka nezaregistruje? Leda by to codu strčil do vlastní kapsy a nezaúčtoval v pokladně, ale zas ho má na oku kamera visící tady někde u stropu. A tyhle naše řeči kromě magnetofonového pásku zaznamenává nejspíš daleko modernější technika.

Všechny vlády světa začaly nelegálně, nebo pod ochranou zvláštního zákona, registrovat v tajnosti každého občana do složek, které slouží jako rozhodující posudek. Tyto databáze jsou elektronicky zpracovány a napojeny na jeden ústřední počítač světovlády. Nachází se na předměstí Canberry. Tam se stahují informace z celého světa. Mají o nás už dnes veškeré potřebné údaje, včetně těch nejintimnějších. Po celém světě jsou nainstalovány všemožné systémy elektronické kontroly a manipulace. Světovláda hodlá do budoucna všechny lidi označit na kůži číselným kódem. Kdysi takhle označovali v koncentrákách židy. A do těla každého z nás voperují mikročip. Proto je zbytečné mne nahrávat. Dneska už nemáte jistotu ani na vlastním záchodě, že vás někdo nesleduje. Je tu Orwellovská doba, jenže ještě ne v tak kruté formě, jak ji zobrazoval on. Ale co není dnes, může být už zítra.“

„Dobrý den, pánové. Vítám vás na lodi Svornost a přeji úspěch vaší práci, klidnou plavbu a odreagování se v příjemném prostředí. Vaše mise je důležitá a proto utajená. Má krycí jméno Geneze. Zatím by se o ní neměl nikdo nevhodný dozvědět. Jak sami víte, její závěry budou pro svět nezvratné.“

„Co když k žádným nedojde?“ ozval se muž středních let s pečlivě pěstěným knírkem pod nosem.

„Dříve nebo později k nim dojít musí, to přece sám víte, pane N3, jinak bychom v integraci náboženství nepokročili dál. Budeme svolávat porady tak dlouho, až někdo na řešení přijde. Přeji vám, abyste to byli právě vy.“

„Jaká jsou bezpečnostní opatření?“ zeptal se muž označený krycím jménem N2 zastupující tu židovské náboženství.

„Řekl bych, že téměř dokonalá. Loď je perfektně odstíněna proti odposlechům, aniž by to narušovalo vaše pohodlí. Můžete se na ní pohybovat zcela volně, přístup kamkoli, až na několikeré zamčené dveře. Osob, co potkáte, si nevšímejte. Kromě stevardů a mě s vámi stejně nikdo nepromluví. Mobilní spojení používejte při zastávkách na pevnině. Tady odsud byste se stejně nikam nedovolali.“

„Můžete nám zopakovat, kudy poplujeme?“ zeptal se N1 odborník na Buddhismus a východní náboženství.

„Přesný program plavby máte v materiálech, je to jedna z běžných turistických tras po Středozemním moři se známými přístavy. Jen lehce pozměněná. Pro jednání je vyhrazen každý sudý den. Diskuse se budou odehrávat na moři. Tady v této kajutě. Prosím, abyste si zvolili mluvčího a lídra, který by vás pět usměrňoval, jednání posouval dál a mě pak informoval o výsledcích a možných závěrech. Stevard vám teď přinese občerstvení. Přeji dobré pořízení.“

Všech pět mužů zůstalo sedět v klimatizovaném salonku komfortní výletní lodi, podobné mnohým, které s movitými pasažéry brázdí v letních měsících Středozemní moře. Navzájem se nepřímo znali z různých světových náboženských konferencí a sympozií, dokonce z jednání o vzájemném uznávání všemožných církví, které teď měli za úkol sjednotit. Byl to jeden ze stěžejních požadavků Global governance. Na sjednocení všech náboženství světa záležela i existence a vývoj téhle světovlády.

To mohl pochopit každý inteligentní člověk a také si uvědomovat, že ona podmínka je téměř nesplnitelná.

Pan N1, zastupující oblast Buddhismu a hinduismu, se po zvolení ujal předsednictví, což mělo symbolizovat především předpoklad klidného a nepředpojatého jednání. Jediný N4 – muslim z přesvědčení, byl proti. Rovněž se dohodlo, že o každé probírané otázce bude po určité době konzultace hlasováno, aby tahle tajná konference postoupila alespoň k nějakým dílčím cílům. Konečné résumé mělo být pak jednomyslné.

Politici z téhle šlamastiky vybruslili elegantně. Strčili ji odborníkům, kteří však neměli žádné zkušenosti s mechanismy a machinacemi, jež používají diplomaté a vyjednávači za jakékoli éry a společenského řádu.

„Předpokládám, že dnes se ještě k ničemu nedopracujeme,“ začal pan N2. „Ani vlastně nevíme, jak začít! Pojďme jen volně diskutovat o tom, co nás v souvislosti se slučováním náboženství napadne! Je vůbec náboženská integrace možná?“

Všichni se klonili k názoru, že není. Ale o tom se nehlasovalo. Byli tu z opačné potřeby a měli dospět k jedinému cíli.

Muslim pan N4 se jevil nejaktivněji. Oznámil, že islám je sto prosadit své náboženství na celém světě. Připustil, že to bude silou, jako se to už leckde zdařilo. Jen by bylo třeba ozbrojit mnohem víc radikálních muslimů a postupovat stát od státu. Proti takovému návrhu začal okamžitě protestovat žid N2 a debata od začátku směřovala k hádce. Ten den ukončila N pětka sezení předčasně. Někdo se šel slunit na palubu, jiný se zavřel ve své kajutě, N3 dokonce skočil z paluby do moře, i když to nebylo doporučováno.

Vypadalo to, že podobné diskuse nemají sebemenší naději na nějaká usnesení ani v příštích dnech. Nikdo nebyl sto podat vhodnější a konkrétnější námět, a když se přece jen objevil, nenašel sebemenší náznak souhlasu v současném náboženském propojení světa. Naopak bylo jasné, že všechna náboženství si chtějí zachovat své dosavadní zásady, zvyky a rituály a především své bohy. A tudíž svou moc. Ani možnost vytvořit mnohobožství, což tak dobře vyhovovalo starým Řekům a Římanům, nepřipadala v úvahu. Kdo by ty jednotlivé bohy uměle vytvářel a kdo by byl ochoten je přijmout a ctít? V neurovnaných dohadech, neplodných diskusích a polo hádkách uběhl na lodi Svornost téměř týden.

Příští zastávkou na pevnině byla Alexandrie, město, které za vlády Kleopatry mohlo změnit běh světových dějin. V devět hodin dopoledne měli být účastníci připraveni k celodennímu výletu k pyramidám. Ty je snad mohly inspirovat, možná i povzbudit ke snaze přijít alespoň s nějakým námětem, protože dosavadní diskuse dospívaly vždy do mrtvého bodu nebo ke konfliktu. Sloučit všechna náboženství světa v jedno, jak si to přála Globální vláda, bylo v podstatě nemožné a tudíž nemyslitelné. A jak se zdálo nesmyslné.

Stáli v určenou dobu na přístavním molu a čekali na klimatizovaný minibus, který by je dovezl k těm zázračným stavbám starověku, které přetrvaly dodnes.

„Pyramidy byly postaveny nejspíš kvůli víře,“ řekl pan N1, který si sedl na lavičku pobřežní promenády vedle pana N5 zastupujícího všechna ostatní náboženství světa. Zadíval se směrem k Alexandrijské knihovně, jejíž novodobá válcová stavba, ozvláštněná prosklenou sešikmenou střechou, nenavozovala žádné asociace s minulostí a poměrně smutně konstatoval:

„V té knihovně mají být údajně zapsána všechna dosavadní moudra světa,“ čemuž nevěřil.

Byl příjemný, ještě ne žhavý den a fascinující pohled na moře s proměnlivou modří mohl dávat všem naději.

Jenže pyramidy, svědkové mnoha proměn ve vleku času, utvrzovaly dotyčné muže v přesvědčení, že v požadované formě je daný úkol nesplnitelný. Ale v jednom z delegátů najednou začala klíčit myšlenka – ten úkol vhodným způsobem obejít.

Přispěl k tomu výklad průvodce, který přítomným objasňoval, co už vlastně dávno věděli, že nejvyšším staroegyptským bohem byl Bůh slunce nazývaný prostým a srozumitelným slovem RA. Řídil plynutí dnů, měsíců i ročních období. Jeho ohnivé oko bylo nejen vševidoucí, ale vysílalo i různá poselství.

To je ono, zajásal zastupitel ostatních náboženství světa a hned druhý den při jednání N pětky požádal o slovo.

„Náš úkol vytvořit nové jednotné náboženství je nesplnitelný. My se můžeme leda pokusit o experiment. Všechna náboženství, která tu na zemi existují, ponechat, ale nějakým způsobem je propojit. Tudíž sjednotit pomocí jediného ukazatele. S ním si budou všechna rovna a dál se mohou víceméně nezávisle rozvíjet.

Po následující diskusi, která však kupodivu nevedla ke konfliktům, bylo přistoupeno k hlasování. Zástupce muslimů se tentokrát pouze hlasování zdržel, protože neměl dostatek protiargumentů.

Nyní bylo třeba hledat onen jednotící prvek, na jehož bázi by se dala obejít tisíciletá různorodost ve vírách a bozích považovaných za jediného pravého, vládnoucího určité skupině lidstva na zemi. Bylo jasné, že nelze postupovat násilně, ani čekat, že lidé v éře počítačů a pokusů o vytvoření umělé inteligence, při stávajících znalostech o vesmíru, po rozmachu a mnohostrannosti filosofických směrů, sami pochopí, že už náboženství nejsou nutná. Bylo zřejmé, že sjednocující prvek musí být tak srozumitelný a jednoduchý, aby ho přijal každý věřící byť i primitivní člověk.

„Vždyť jsme dospěli opět k poznání, že to musí být nový Bůh, což jsme nechtěli!“ zvolal Pan N2 a hodlal salonek opustit!

„Víte, co mne napadlo včera u pyramid? Přidat stávajícím Bohům ještě jedno, sjednocující označení – přízvisko či řečení!“ oznámil N5 a ostatní, kteří se už zvedali od stolu, si znovu překvapeně sedli.

Takovou primitivnost od pana N5 nečekali. Přejmenování stávajících Bohů byl přece jen příliš odvážný nesmysl.

Dívali se na sebe, aniž kdo promluvil, zatímco delegát zastupující ostatní náboženství rychle psal na jednotlivé lístky, které vytrhával z bloku a posílal je ostatním po desce stolu nepopsanou stranou vzhůru.

Delegát muslimů lístek obrátil první a strnul. Bylo na něm napsáno ALLÁH-RA.

Křesťané dostali lístek JEZUS-KRISTUS-RA, židé měli vzývat BOHA-RA.

„To je šílenství!“ zvolal zástupce Buddhismu, s lístkem BUDDHA-RA v ruce. Muslim na důkaz odporu bouchl pěstí do stolu nad tím rouháním.

„Nezní mi to tak odpudivě,“ řekl náhle N3, připadá mi to jako nějaký titul. Obyčejný věřící by to snad časem i přijal. Vždycky je snazší nějakého nového boha přijmout, než zrušit už zavedeného. Ale co na to řeknou představitelé církví a jednotlivých náboženství?“

„Ti budou vázáni vděčností Globální vládě za financování a podporu, která se jim dostane,“ řekl ode dveří muž, jenž toto setkání organizoval a asi prvý pochopil, že tu došlo k opravdovému zvratu, závažnému závěru, který do budoucna může vytvořit mezi jednotlivými náboženstvími mírové vztahy, místo dosavadního věčného hašteření, výbojů, svárů a válek. Vzájemná pouta jediným přidaným slůvkem Ra k jejich dosavadním bohům, Ra znamenající navíc zářící slunce, mocnější nad všechny dosavadní Bohy této planety.

Ti bohové, kteří se zajímali o planetu Zemi, se výslednému efektu mohli jen lidsky usmívat.

„Vy se mě ptáte, kde publikuji své názory a myšlenky?“ podivil se profesor. „Už vlastně nikde!“

„Ale proč?“ vyzvídal novinář a pustil ten svůj stařičký diktafon, pro který už velmi těžko sháněl vhodný typ baterií.

„Prostě to považuji už delší dobu za zbytečné. Ne, že by mi příspěvky nebrali, ale to, co je podstatné se z mých článků a statí vždycky nějak vytratí. Když si ty oficiální výtisky čtu, nevěřím, že jsem je psal já. To nejdůležitější tam není. Jako by se stěžejní úvahy vypařily. Cenzura je vyřadila. Ale tak šikovně a nenápadně, že to nemůže nikdo poznat, někdy dokonce ani já. Vrtá mi hlavou, zda tam ta myšlenka vůbec byla, nebo jsem na ní přišel až zpětně, dodatečně, ale pak, když porovnávám koncept, utvrdím se, že mám pravdu. Oni mi nestydatě vyřazují celé pasáže. A já mohu jen protestovat. Ale kde? V redakci mi řeknou, že článek byl moc dlouhý a museli jej zkrátit. Mé internetové stránky věčně spadávají. Facebook mám zahlcen falešnými žadateli o přátelství, většinou mladými děvčaty, což se mi zdá nelogické. Ty mé úvahy holky chtivé především sexu sotva budou vnímat. Pokud je posílám anonymně do sítě, nejsem sto je vyhledat zpátky ani sám. Nevím, kdo k nim má přístup, což je ještě nebezpečnější, protože to, co napíšu, může kterýkoli hacker úplně převrátit.“

„Takže nám teď zbývá jen tenhle magneťáček,“ nadchne se novinář a podívá se na číšníka, který stojí nad nimi.

„Dal bych si minerálku!“ řekne profesor a usměje se.

„Vy si to myslíte taky?“ vyhrkne překvapený novinář a kývne směrem k číšníkovi.

„Dnes už nemůžeme věřit nikomu. Profese číšníků nebývá nijak závratně placena. Přivydělávají si tuzéry a donášením, to je přece známé.“

„Takže mám ten přístroj vypnout?“

„Asi už nám nepřitíží. Ale jednu výhodu skýtá: ta páska se z něho dá vyjmout a někam uschovat nebo poslat. Měl bych vám dát pro jistotu vhodnou adresu, ale teď a tady to nejde.“

„Kde se tedy můžeme bavit bez obav?“

„Možná ještě někde v lese, pokud na nás nemají zaměřenou směrovou anténu.“

„Vám nevadí takhle žít?“

„Mně nezbývá než takhle žít, pokud mě žít nechají. Klidně vám budu odpovídat na otázky, které mi položíte, i když se mé odpovědi k lidem už sotva dostanou.“

Novinář najednou vytáhl tužku a zápisník. A napsal na papír otázku, kterou posunul k profesorovi.

„Na to, proč se likvidují staří lidé, vám mohu odpovědět přímo, není to vlastně žádné tajemství. Zapadá to do stěžejního úkolu Global governance – zredukovat počet obyvatel Země na polovinu. Oni to snadno zdůvodňují, dokonce pro to mají i plný souhlas mladých lidí, kterým za to poskytují nevázaný způsob života bez práce, plný zábavy a laciných drog, sex bez rizika početí. Na to téměř všichni mladí slyší. Jako by nechtěli pochopit, že taky zestárnou.“

„A jsou pro to i jiné důvody?“

„Samozřejmě jsou! Ničíme planetu, kam se jen podíváme. Polovina lidí by způsobila polovinu škod.“

„Tak proč se zpěčujeme?“

„Protože se musíme nechat vybíjet jako přemnožení králíci! Po celém světě dnes lidé umírají na nemoci, které jsou léčitelné, dokonce jsou místy uměle rozšiřovány i některé epidemie. K odstranění byly vybrány nevyhovující národy, rasy a jednotlivci. Zároveň je vytvářen rasový a mentální jedinec, který má být nadřazenou lidskou jednotkou. Je geneticky upravován a mám pocit, že nám v tom i někdo pomáhá, někdo – pro většinu z nás neidentifikovatelný. Někdo komu možná jde o nové lidstvo tady na planetě. Někdo tam shora.“

Profesor ukázal prstem k nebi a přijal od číšníka sklenici chlazené perlivé minerálky, aniž byl překvapen jeho tichým příchodem. Dokonce se na něj usmál a pokračoval dál.

„Světovláda má na svědomí odporné genetické zásahy, pro které zneužila a zneužívá desítky miliónu lidí, aniž by o tom věděli. Po celém světě se pomocí drog, psychiatrických manipulací, včetně lobotomie, vytváří prototyp poslušného a oddaného člověka, který nebude vzdorovat a vnímat své bezpráví. Po celém světě už úspěšně proběhla opatření na ovlivnění tisku, televize a všech médií, pro propagandu Světovlády. To je přece na první vjem patrné. Global governance vytvořila pořádkový systém, který nutí občany vzdát se svých vydobytých práv a přijmout drastická omezení svobod za jakési takési potlačení kriminality a násilí. Při tom jsou likvidováni odpůrci totalitních praktik a ochránci lidských práv. A o dosazování figurek do jednotlivých loutkových vlád už bych ani nemusel hovořit. Každý je přece podplatitelný. A ten, kdo si myslí, že není, se dostane do problémů, nesnází, konfliktů a stresů, nakonec ti nejvytrvalejší odpůrci skončí raději sebevraždou.

Brzy dojde řada i na nás. Dají nám pilulku, a když ji nespolkneme dobrovolně, donutí nás jiným způsobem. Myslíte, že je to humánní?“

„Co když nic jiného nezbývá?“

„Vy se dobrovolně necháte zabít?“

„A kam bych tedy mohl utéct?“

„To je ta otázka, kterou musíme řešit, ale ne tady a teď, navíc před číšníkem, který se pohybuje tak neslyšně. Brzy na to přijde čas.“

Úřední hodiny jsou označené zřetelně u vchodu do budovy s velkými číslicemi 15 – 16 a to v denním pracovním režimu. Přesto tu stávají dvojice od časných dopoledních hodin a někteří si i přivstanou. Čekárnu tenhle úřad nemá. Lidi tak stojí na slunci, v dešti i v zimních mrazech.

Jsou vesměs mladí. Některé dvojice si krátí čas milostnými dotyky, dokonce i polibky, které však byly na veřejnosti zakázány. Všichni mají řádně a detailně vyplněné tiskopisy, sem tam je dvojice dává na odiv, aby se vědělo, proč sem přišla. Ale přišli sem bezesporu za stejným cílem všichni. Chtějí mít dítě.

V kanceláři seděla jediná úřednice, na jejímž rozhodnutí vše záviselo. Rozhodla naráz, bez možnosti odvolání. Někdy se s dvojicí, kterou si vždy posadila před svůj úřednický stůl, bavila zcela familiárně, kladla ne zrovna nepříjemné otázky, když se jí nechtělo listovat ve formuláři, kde ostatně bylo vše vypsáno. Někdy se na dvojici i usmívala, ale to si musela ze svého soukromí přinést do úřadovny dobrou náladu. Tu v poslední době postrádala. Její čtrnáctiletý syn se začínal toulat. V inkriminované době, kdy ona úřadovala, měl doma vyhotovovat úkoly zadané do školního tabletu. Jenže v tu dobu se pohyboval někde mezi Starou a Novou čtvrtí, nejspíš v těch ruinách po vyhořelé textilní fabrice, která jistě skýtala dost prostor a úkrytů pro stejné výrostky, hrající si tu, jak měla zjištěno, na policajty a dealery. Kdo prošel s psaníčkem na druhou stranu, byl hrdina. Ti neúspěšní, co padli policajtům do rukou, poznali co je to strach z mučení a lidské vynalézavosti. Bohužel, ty pašované drogy v psaníčkách bývaly pravé. Žádná napodobenina, všichni si je pak po hře aplikují. Drogy už dávno nejsou zakázané zboží. Drogy jsou součástí této civilizace a pomáhají moci.

Proč mít děti, když s nimi jsou jen starosti, říkala občas žadatelům a divila se, že jich neubývá, spíše naopak. Jenže kvóty byly neúprosné, tudíž pevně dané a ona si nesměla dovolit překročit onu desítku denně, jimž mohly být přiděleny tabletky proti antikoncepční prevenci, kterou absolvoval teď každý člověk, ať chtěl nebo nechtěl. Antikoncepce byla ve všem, co se dalo jíst a pít a navíc dostatečně účinná, aby zabránila početí kdekoli na světě.

Lidská populace se během dvou let měla snížit o pět procent. Mnohým odborníkům se to jevilo jako drastické číslo, ale splnitelné. Obzvlášť když už existovaly a byly aplikovány prostředky, jak k žádanému snížení stavu dospět. A vybíralo se odpovědně a důsledně, jenže neosobně. Stejně neosobně měla ona určovat dvojice, kterým povolí výsadu počít dítě klasickým způsobem bez pomoci lékařů a moderních prostředků, které byly k dispozici a o které žádaly ženy bez partnerů, jež chtěly mít své potomky, jenže uspěla málokterá.

Globální vláda, někým familiárně nazývaná Globka, vydává roční statistiku porodnosti. Limitní čísla se nesmějí za žádnou cenu překročit, pokud má dojít k omezení počtu obyvatelstva v přijatelné době. Zeměkouli je určený stav. Neoficielně se mluví o pěti miliardách lidí, pro něž bude místo na planetě, kde mají pohodlně žít, pokud možno bez válek bez hladu a bez globálních problémů. Jenže jak se předpokládá, má to být daleko míň, a snižovat stavy obyvatel z původního počtu, který byl už neúnosný a dusil matičku Zemi, je daleko nesnadnější, než se čekalo.

Takže ani není vhodné o počtu lidí čísla zveřejňovat. Jednak nejsou přesná, jednak vyvolávají mezi mnohými, zejména ženami, zlé nálady. Téměř každá žena chce mít své dítě. Ale teď to nejde, ještě pořád to nejde a asi to už nikdy nepůjde tak jednoduše jako dřív. Z kanceláří podobajících se téhle většinou vycházejí dvojice bez souhlasu, rozladěné a znechucené, některé s beznadějí, jiné se vzdorem. Ale nikdo si nedovolí porušit daná pravidla. Ono to v podstatě ani nejde. Kontrola porodnosti je dokonalá, protože k početí může dojít jen s pomocí lékařů. Preventivní antikoncepce je v každé stravě, v každém nápoji včetně pitné vody. Jen v horských a nepřístupných oblastech, kam nedosáhne moderní věda, kde se lidé živí tím, co jim příroda poskytne v nejbližším okolí, a pijí vodu z roztátých ledovců, se prý ještě pravidelně rodí děti. Ale brzo budou i tahle místa pod kontrolou.

Ron a Jany seděli před úřednicí pokorně, ale beze strachu protože tu byli už potřetí. Vždycky odcházeli zklamání, i když ne úplně zdrceni či dokonce negativně naladěni, to zase dovedl systém řešit přijatelně. Dával zdánlivou a nepřehlédnutelnou naději. Prováděl neustálé a nenásilné kampaně, takže se zdálo, že působí věrohodně, pokrokově, spravedlivě a spořádaně a kdokoli se proti jeho postupům nějak ohradil, ten byl jeho vzdělanými úředníky či specialisty dovedně zpacifikován, takže se opět zařadil do stáda. Ti nejnepřizpůsobivější a režimu nebezpeční, kteří chtěli vyčnívat nebo na sebe soustřeďovat pozornost svými úsudky a vzdory, se postupně a nenápadně ztráceli. Znenadání zmizeli ze svého okolí a veškerá pátrání byla bezvýsledná. Obecně se usuzovalo, že sami někam odešli, protože tu volnost měli. Ani přátelé je většinou nepostrádali, nebo si nedovolili se po nich pídit. Co s jedinci kteří nenapomáhali k dosažení onoho kýženého stavu maxima, které mělo utvářet spokojený život lidí na celé planetě? O takových lidech se nemluvilo, o nich sdělovací prostředky nepátraly a nereferovaly, na rozdíl od dřívějších zpráv televizních kanálů, kde byly o vraždách a podvodech celé několikahodinové relace. Dokonce se nikdo nedovídal ani o místních rozbrojích a válkách, kterých se svět pořád ještě nezbavoval. Zároveň byly zapovězeny brutální a krvavé filmy, na což doplatil i největší distributor oněch škvárů, známý severoamerický filmový obr Hollywood. Ve světě šlo vesměs o konflikty lokální, které nemohly Global governance nijak ohrozit, protože ta disponovala veškerou policii, největší ozbrojenou silou a nejmodernější bojovou technikou.

„Mám dojem, že už jste tu potřetí.“

„Ano, paní.“ řekl polohlasně Ron.

„To znamená, že spolu žijete tři roky!“

„Čtyři,“ řekne muž a podává jí pečlivě vyplněný několikastránkový formulář s obavou, že jej založí do zásuvky psacího stolu jako ty předešlé, aniž do něho nahlédne. A ona se do něho podívat musí!

„Pracujete?“ zeptá se úřednice a zadívá se na mužovu opálenou tvář a statnou postavu, a když si prohlédne i ji, uzná, že by mohli mít pohledné a zřejmě zdravé dítě. Zdá se jí, že obličej toho mladého muže je ošlehaný od větrů a červené tváře jako by nesly pozůstatky omrzlin.

„Pracuji na naftové plošině v Barentsově moři. Dva měsíce zaměstnání, měsíc volna. Mohl bych se pravidelně o dítě starat. Vypsal jsem vám to všechno v příloze formuláře, můžete se prosím podívat.“

Úřednice pokývá hlavou, obrátí se k ženě a zeptá se na totéž.

„Jsem zdravotní sestra, pracuji na směny v oblastní nemocnici. Máme i společný byt. Prosím, podívejte se do formuláře.“

Proč mě vyzývají, abych ten formulář rozevřela? uvažuje úřednice a nic ji nenutí to učinit. Ostatně kvóty pro dnešní den má už stejně vyčerpány. I když ti dva jsou ji sympatičtí, budou jí bezesporu sympatické i další dvojice, které musí ještě dnes přijmout. Snad se jim poštěstí příští rok. Takových, co by mohli bezproblémově počít dítě, jsou statisíce. Ale povede se to jen minimu z nich. Těm nejaktivnějším, nejvynalézavějším, nejlépe přizpůsobivým, kteří si nějakým způsobem vynutí její zájem, nebo pozornost podobných úřednic jako je ona. Přece tu nejde o výjimečnost, jen víceméně náhodu. Vybrat z těch tisíců čekatelů právě je.

Sebere formulář, poklepe jím o desku stolu a muž se ženou jsou v maximálním napětí.

Na stůl konečně vypadne obálka, o které oba vědí. Teď už o ní ví i úřednice. Pohlédne na ni, pokývá neznatelně hlavou a založí ji zpět do formuláře, jako by byla součástí oné žádosti. Takových obálek má už dnes několik. Na dvojici se neusměje, ale řekne:

„Během dvou tří dnů obdržíte vyrozumění“ a vzpomene si, jak nedávno přivedli jejího syna domů dva kamarádi. Měl skelný pohled a trvale se usmíval. V botách mu chyběly tkaničky, na hřbetě jeho ruky uviděla několik bodových popálenin, zřejmě od típnutých cigaret. Podobnou popáleninu měl i na špičce nosu. „Proboha, co ti to udělali!“

„To nic, mami, to byla jen zkouška. Ale přijali mě!“ Pochopila, že její syn bude mít asi krátký život, dostane-li se do onoho pověstného podsvětí, kde tráví mladí lidé většinu času a zpříjemňují si ho drogami, omamnými látkami, kterých je všude po jejich legalizaci nadbytek. Poprvé zalituje, že to dítě z vlastní vůle přivedla na svět, který se jí ovšem tenkrát nejevil tak zrádný a zkažený. Navíc cítila bezmocnost a její beznadějný stav dotvrdilo vědomí, že vlastně proti tomu nemůže naprosto nic dělat – leda – a podívala se na ty dva, co proti ní seděli.

Oba žadatelé vstávají a odcházejí, Doufají. Mají na několik dní alespoň jakous takous víru, dokud nepřijde zamítavá odpověď.

Míjí tu dlouhou řadu dvojic čekajících před budovou se stejnou tužbou a nadějí...

„Musím vám říct, že jste mě totálně připravil o iluze, profesore!“ zvolal novinář hned ve dveřích kavárny „Vy jste mi vzal chuť k životu, která mi ještě zbývala, a východisko jsme nenašli. Co teď mám dělat?“

„Posaďte se, a nenechávejte se ovlivnit řečmi a přivádět k beznaději! Je třeba odporovat! Bojovat. Oni chtějí každého člověka mít pod kontrolou – veškeré jeho myšlení a chování, ale také chtějí ovládat jeho rozum podle scénáře nazvaného Alternativa. Lidé s mikročipem v těle přijmou jakýkoliv rozkaz bez dotazu. Budou to chodící loutky pod neustálým dohledem. Pod jejich správou funguje už bezhotovostní platební styk, aby bylo možno pravidelně kontrolovat manipulace s penězi. To co každý týden dostanete na svou kartu, ten nepodmíněný základní příjem, který dostávají všichni, je detailně kontrolován. Vědí co kde a za kolik kupujete, kolik utratíte a kolik vám na kartě ještě zbývá. Až budete trvale v mínusu, šoupnou vás do zařízení pro nemajetné. Není to nic jiného než lepší lágr, kde vám sice dají najíst, budou promítat oddechové filmy, budete mít nárok na dávku drogy, ale už vás nepustí ven, dokud vám na kartu nenaskočí zase kladná čísla. Všimněte si, že už bezdomovce zevlující někde u nádraží, nebo žebráky na rohu ulice nevidíte! Seberou je dřív, než se stačí někde uvelebit. Nakládají je do antonů a odvážejí mimo města do příslušných táborů. Takové koncentráky budují po celém světě pro nemajetné. Ale ty horší jsou pro odpůrce režimu, kteří by mohli Světové vládě činit problémy – a mezi ty se musíme počítat i my!“

„Vy si, profesore myslíte, že už po nás jdou?“

„Ještě nejsme tak velcí kapři, aby nás vytáhli z vody, ale háček už nám jistě zasekli.“

„Takže bychom mohli ještě přestříhnout udičku? Vy víte o někom, kdo by nám s tím pomohl?“ Číšník, který se k nim jako obvykle přiblížil neslyšně, jim přinášel černou kávu a trochu otálel se servírováním. Proto musel profesor s odpovědí počkat.

„Vím, ale dostaneme se jen z rybníka do kádě. A ještě navíc do drogových doupat. To děvče, s kterým se znám, by nás mohlo zavést do podsvětí. Jistě se tam dá žít. Budeme si užívat rozkoší a slastí, dokonce idylických snů, dokud nás drogy nepromění v trosky. To je směr úniku těch mladých. Ale taky se tam organizuje odpor. Mohli bychom do jisté míry být i užiteční. Přednášet naivním hrdinům o tom, co se děje venku, jak se postupně znárodňuje veškerý majetek jako za socialismu a komunismu. Všechno bude jakoby všech, ale jedinou kontrolu nad tím má Světovláda. Jak je geneticky vytvářen rasový a mentální jedinec, který má být nadřazenou lidskou jednotkou. Na druhé straně se pomocí drog vyvíjí prototyp poslušného a oddaného člověka, který nebude vzdorovat a vnímat své bezpráví. Jenže o drogách zase tihle vyvrženci nebudou chtít nic negativního slyšet. Všichni jistě kouří konopí a jsou rádi, že jim je povolili, ale povolili je hlavně, aby byl anulován vliv narkomafií a jejich byznys. Teď už se mohou drogy legálně pěstovat na plantážích nebo vyrábět synteticky, nikdo na nich nezbohatne, pouze Global governance, která je rapidně zlevnila, převzala dohled nad jejich distribucí, a přesto z nich inkasuje obrovské množství peněz. Je pravda, že je zase lidem rozdá v podobě základního příjmu, na který teď mají nárok všichni, ať pracují nebo ne. To je ta vymoženost dnešní doby. Jako smrtící pilulka, ke které se za jistých okolností dostane každý, kdo se o to snaží. Je to vlastně všechno jedno velké rondo. Nebo začarovaný kruh, jak chcete. Svobodná vůle je pouhou iluzí.“

„A utéct někam do kopců, pást kozy a ovce na salaši? Nebylo by to východisko?“

„Pravdaže, ale pak budete Robinzon, který už neuslyší nic o světě, ve kterém dřív žil, a nebudete se moct nikdy vrátit zpátky. Možná je lepší vyčkávat na tu pilulku.“

„A je bezbolestná?“

„To zcela jistě je. Usnete a už se neprobudíte. Nebezpečná je v tom případě, když ji zneužijí. Underground ve svých letácích upozorňuje na penziony a nemocnice, kde se smrtící pilule podstrkují vytypovaným pacientům místo prášků na spaní. Co s takovým nevyléčitelným nebo starým člověkem? Jen nechápu, kdo může mít tak neotřesitelné nervy a zatrhávat v seznamech jména lidí vědomě posílaných na smrt. I když se to nezdá tak brutální, jako likvidace židů v plynových komorách, což Němci zvládali zcela automaticky.

Jak jste si mohl všimnout, už se protivníci nestřílejí. Nečtete v novinách o vraždách jako dřív. Nemáte žádné krimi zprávy v televizních pořadech. Ono se totiž už nepozná, nebo nechce zkoumat, jak člověk skončil. Zda odešel ze světa dobrovolně, nebo byl násilně odstraněn. Násilí není vidět. Proto zdánlivě vymizelo. I z hollywoodských filmů. Už se v nich nestřílí. Netečou potoky krve. Která studia v krvácích setrvávala, lehla popelem. Jsou zase jiné nadřazenosti. Teď vládnou hudební filmy s mohutnými choreografickými scénami, baleťáci tančí jako bez zemské přitažlivosti a metají kozelce ve skupinách. A ty polonahé holky jsou opravdu vypěstované na chovných farmách! Holka z ulice s talentem už nemá šanci. Leda by měla výjimečný hlas, ten se ještě nepodařilo vypěstovat. Ani z oboustranně fundovaných a talentovaných rodičů nevznikne nejspíš nový Caruso. Tady má pořád ještě prim příroda. Tu dosud nezvládli a sotva se jim to kdy podaří. Větrné bouře a tornáda, enormní mrazy a tropická vedra nám znepříjemňují žití stále víc. Oni si myslí, že když zredukují počet lidí na planetě, že přírodní živly pro ostatní nebudou tak drastické. Ano, při tornádech zahyne míň lidí, vlny tsunami utopí méně jedinců. Nenastanou tak dramatické davové přesuny obyvatel a nebude docházet k přelidnění na některých částech planety. Snáze se dají umisťovat ti, jímž voda zaplavila území. Ale to budou jen dílčí a nepodstatné výsledky. Podnebí na zeměkouli se mění v neprospěch člověka. Příroda je jeho úhlavním nepřítelem. Ale to bylo vždycky. Čím víc se věda snaží přírodní živly usměrňovat, tím víc dělá nenapravitelných chyb. Za čas ovzduší na zemi asi nebude dýchatelné. Možná se pak bude žit pohodlněji na Marsu, Navíc tam globální vláda ještě nemá onu patřičnou moc, i když posílá čím dál víc lidí na tu dlouhou kosmickou pouť. Zdá se, že jsou vybíráni opět nepraví. Na Mars se odsunují jedinci se smyslem pro svobodu a volnost, se snahou žít lidštěji, vzájemněji a ohleduplněji, a tam jim nezbude nic nutnějšího než si pomáhat. Bez vzájemné pomoci by tam nejspíš dlouho nepřežili. Možná budeme k Marsu jednou vzhlížet jako k planetě klidu a snášenlivosti. Možná to bude zářný mírový bod vesmíru. Pokud se tam všechno nezhatí jako tady.“

Obdržel jsem dopis. Byl určen do vlastních rukou a obálku měl solidně ozdobenou logem firmy Paradise. Tu firmu jsem neznal. Blahopřáli mi k 75. narozeninám a k životu, který jsem prožil. I k úspěchům, kterých jsem v něm dosáhl. Věděli o mně dost. Tudíž si zasloužím veškerou úctu, kterou jsou připraveni mi věnovat, obzvlášť když podporuji novou Světovou vládu, jež je nanejvýš spravedlivá ke všem lidem této planety. Jistě pochopím, co je teď mou zásadní povinností vůči současnému lidstvu. K čemuž mi přejí šťastnou a ničím nenarušenou cestu.

Byl jsem trochu zmaten, než mi vše pomalu začalo docházet. Z obálky navíc vypadla kartička s černým podtiskem a zlatým ozdobným nápisem KINO PARADISE, která měla zřejmě nahrazovat vstupenku na čtvrtek v 15 hodin.

Začal jsem si to pozvolna uvědomovat. Světová vláda nepřímo vyhlásila limity na stáří. S nemocnými to bylo samozřejmé. Zbytečné prodlužování života moderními léky, přístroji a postupy se stalo nežádoucí. Přicházelo se zbytečně o příliš mnoho peněz. Navíc tu šlo, jak se neustále zdůrazňovalo – o odlehčení planety. Je to takový zástupný termín pro vyhlazování lidí. Prostě je nás na Zemi pořád ještě moc. Nás staré už tu nechtějí. To jsem věděl i já. Sníží-li se počet na polovinu, budou tu ti šťastní žít v blahobytu, tvrdili, bude-li nás trojnásobek, začneme se zmítat v bídě a hladu, nemocech, šarvátkách a válkách, což povede jen k dalším rozvratům. Světová vláda si stanovila kvótu, které stůj co stůj hodlá dosáhnout a k níž se přibližuje velmi pomalu. Zredukovat lidstvo na polovinu dá jistě mnohem větší práci než jej zdvojnásobit. Už se drasticky omezila porodnost, děti se smějí rodit jen se svolením úřadů, Epidemie se nebrzdí, proto mnohde vymírají celé oblasti bez pomoci, nemocní se neléčí a přestárlí se posílají na smrt. Nejprve je vyzvou, aby odešli dobrovolně. Jako mě. Proto jsem dostal tu obálku se vstupenkou do kina Paradise. Byl jsem zděšen.

Nemusím tam jít, napadlo mě vzápětí, ale pak jsem usoudil, že tím nic nezískám. Snad jen pár dní, protože o mně vědí. Nejsem mezi vyvolenými, kterým dovolí kochat se tímhle světem déle, než oni stanovili.

Tak jsem si řekl, že si těch zbylých pár dní musím užít co nejintenzivněji, vrýt si ještě naposled vše pěkné do vědomí, ale vzápětí jsem pochopil, že vědomí odejde se mnou a to co vnímám já, se prostě ztratí. Neexistuje tu žádné nadlidské cítění, něco jako banka, kam bychom své city a vjemy mohli ukládat, a komu je nabídnout či eventuálně předat. Až vymizí z téhle planety pokročilý život, nebude existenci světa a vesmíru vnímat zase nikdo. Leda by tu byli ti v létajících talířích, o nichž se čas od času mluví.

K čemu pak všechny ty záznamy, počínaje knihami a konče miniaturními čipy? Pro ony mimozemšťany? Ale co když žádní nejsou? A pokud ano, a přijdou někdy sem, nejspíš nic z těch lidských záznamů, při jejich odlišném vnímání, ani nevyluští.

Dostával jsem se do meditací a přestal vnímat okolní svět, abych tak předcházel strachu ze smrti, o které jsem byl přesvědčen, že mě ve čtvrtek čeká.

Kdybych byl věřící, věřil v Boha-Ra, nebo na Ježiše-Ra, nemusel bych se ničeho bát, ale spíš se těšit, všichni ti, co věří, mají možnost vstoupit po smrti do království nebeského, kde bych přežíval věčně. Ale k této představě mi vždycky chyběl dostatek fantazie. Nedovedl jsem si vybavit možnou věčnost, a proto jsem raději zůstal u konečné smrti, která mě teď čeká.

Nemám už ani žádné příbuzné, jen pár známých, kterým bych tu událost mohl sdělit, ale tím si nijak nepomohu. Nevlastním žádný majetek, který bych mohl ještě rychle někomu předat. Napadlo mě předisponovat nějaké ušetřené peníze z bankovní karty spolku pro ochranu zvířat, a možná, že to ještě udělám, a to, co po mě jinak zbude, si stejně přivlastní vláda, tak jak je to stanoveno, s čímž souhlasím. Žádná dědictví se už neuznávají. Vedla jen k hromadění majetku a zachovávání bohatých rodů. Teď už se na boháče netrpí. Ale stejně existují. Předávají si majetky tajně, různými transakcemi a nelegálními postupy a globální vládě se vysmívají. Jinak každý milionář teď zemře chudý jak bezdomovec. Alespoň navenek je tu jistá spravedlnost.

Na smrt jsem si vzal sváteční sako a motýlka, vyleštil si boty a do té části města, kde je kino Paradise, jsem se nechal odvézt taxislužbou. Spolykal jsem předtím pár tablet na uklidnění, klíč jsem uložil u domovnice, která se ani nezeptala, kam se chystám, protože měla zakázáno s nájemníky hovořit. Stejně mě tenhle svět najednou přestal bavit.

Změnil se od té doby, co Světová vláda začala všechno určovat. Vnesla do lidských životů jakési dříve neznalé jistoty. Všechno je předem jakoby naplánováno, včetně počasí. Když nahlásí, že bude pršet, tak prší, ví se, kdy přijde bouře a krupobití a kolik dní bude intenzivně svítit slunce. To jim vychází dost přesně. Taky se ví, že nedojde k válkám, protože jejich ohniska se už předem likvidují. Ale pořád není možné zpacifikovat náboženský fanatismus, ani když zavedli ten jejich nesmyslný doplněk, který každého jednotlivého boha či bůžka zároveň doplňuje slůvkem Ra. Občas je nutné pár náboženských fanatiků a buřičů fyzicky zlikvidovat, stejně tak jedince zakládající nová politická hnutí, ale o tom se nemluví Ani o tom neběží obrazové zprávy. Ty ukazují jen všechno kladné a příjemné. Lidi žijí v jistotě! To ano. Jsme zbaveni zlodějů a vykrádačů, despotů a fanatiků, vyvrhelů a bláznů, neboť ty Globální vláda nařídila likvidovat především. Odsuzovat bez soudů většinou k smrti a následně veřejně popravovat, ty menší zlodějíčky viditelně ocejchovat, aby byli ihned k poznání.

Ve městech je tak dosaženo zdánlivého klidu. Nemusím se bát v noci v ulicích ani v parcích, nemusím doma ani zamykat dveře. Všude je klid a pořádek. Ale ten klid je jaksi vnějškový. Lidi se sice nebouří, protože každý má dostatek jídla a volnosti, ale vesměs se nudí. Ani veřejné hry, které jsou často a mnohde pořádány, moc zájemců nepřitahují. Nesmějí se při nich vyjadřovat hlasité emoce, aby nedocházelo ke střetům na tribunách mezi příznivci a fandy rivalských klubů, i když na hrací ploše se soupeři bijí nemilosrdně, mnohdy až do krve. Diváci jim za výkony smějí jen zatleskat.

Já na zápasy nechodil. Už mě znatelně bolí nohy, zmrzačené z toho věčného chození v terénu s teodolitem nebo nivelační latí. Tak si doma čtu z těch zbylých knih, které se mi podařilo zachránit, či získat v antikvariátech nebo v likvidovaných knihovnách a dívám se na stupidní pořady televize určené širokým masám. Je to vlastně život k ničemu. A nic se nestane, když o něj přijdu. Nemám se už na co upínat a těšit.

Minulost jsem vypustil. Nežil jsem sice nijak náročný život, ale povolání geometra mne zas tolik neuspokojilo, abych na ně musil myslet s lítostí, ani na ty ženy, které jsem v životě poznal, už nyní nevzpomínám. Vždycky převažovalo to horší ze soužití, které mě nakonec otravovalo. Všechny chtěly, abych se podřizoval. A já to víceméně dělal kvůli klidu. Stejně dlouho netrval. Nakonec jsem od nich odcházel. Dobrovolně. Od všech. Ani nevím, jestli po mě zbyli nějací potomci.

Za čas jsem si uvědomoval, že hezkých chvil, které jsem kdy prožil a které bych chtěl zopakovat, je zoufale málo. Takže ten život zase nijak krásný nebyl, jenže teď mám z něj odejít z donucení! Což jsem chtěl začít odmítat. Jenže podobných jako já jsou jistě denně tisíce. Lidstvo se musí zredukovat, aby samo přežilo. V podstatě to chápu. Tudíž nemohu protestovat. A nemám ani kde a komu.

Vystupuji před kinem Paradise a taxikář mi přeje dobrou zábavu.

Ještě se chvíli motám ve vestibulu. Je tu asi třicet starých lidí. Čeká je rozhodně stejný osud jako mě. Kdoví jestli to všichni vědí.

Obrátí se na mě ženská, určitě starší než já. Je docela vyšňořená. Namalovala si ústa karmínově rudou rtěnkou, což se už nenosí. Má zcela šedivé, trochu zvlněné vlasy a zvrásnělou tvář. Ale v očích jí svítí jakési očekávání.

„Nevíte, prosím pěkně, co budou hrát?“

Nenapadlo mě, na co vůbec jdu. Nakonec to bude jedno, protože se stejně konce filmu nedočkám a domů už se nevrátím, ale ten její dotaz jako by ze mě shodil všechen strach. Napadlo mě, že jí musím odpovědět příjemně.

„Nejspíš něco o lásce!“ říkám s předstíranou samozřejmostí.

„To by bylo pěkné. Nebyla jsem v kině už řadu let! Víte, já na kino moc nejsem, spíš na televizi, ale teď co dávají jen kvizy a soutěže mě ani televize nebaví. Něco zamilovaného jsem už dlouho neviděla.“

Chtěl jsem jí říct, že je to záměr, jaképak zamilované filmy, když lidé nesmějí plodit děti, jaképak rozdmýchávání vášní a citů. Žijeme racionálně přesně dle instrukcí. Abychom vytvářeli klid a mír na planetě. Abychom ji nezničili.

„Byla jste někdy opravdu zamilovaná?“ vylétlo ze mě bez rozmýšlení a ta stará paní se neurazila, ale rázem zčervenala jak malá holčička.

Vzápětí radostně přikývla, usmála se jakoby do prázdna, a pak zvážněla.

„Měla jsem z té lásky syna,“ řekla skoro šeptem. „Jenže jsem ho musela vychovávat sama. Muže vzápětí poslali do války a už jsem ho nikdy neviděla. Pak odešel do další války i syn. Ani on se mi nevrátil. Nic jsem se o nich nikdy nedozvěděla, i když jsem se o to pokoušela celý život. Psala jsem dopisy a hledala stopy, ale dodnes ani nevím, kde by mohli mít hroby. Muže přidělili k námořnictvu. Ten je někde na dně moře, syna naučili lítat s letadlem. A jiné muže jsem nepoznala. Nechtěla jsem znovu prožívat hoře, kdyby se jim něco stalo.“

V tu chvíli jsem tu starou paní začal milovat. Přišel náhlý soucit, ale snad i cit, který by se mohl za čas třeba proměnit v lásku, kdybychom byli spolu, a napadlo mě to zkusit i teď, říci jí jdeme pryč, vy nevíte, co nás tu čeká, živí se ven už nedostaneme, je konec, všemu je konec, alespoň pro nás dva. Tak proč ho na pár dnů nebo týdnů, než nás někde objeví, neoddálit?

„Pojďte do toho kina, ať na to nemusím myslet nebo se tady rozbrečím,“ vyzvala mne.

Už jsem jí nemohl vysvětlovat, proč do sálu vstupujeme. Asi by tomu ani nevěřila, můj návrh na útěk by sotva přijala. Nakonec jsem byl rád, že tam jdu alespoň s ní.

Sál byl malý a poloprázdný. Mohli jsme si zřejmě vybrat místo. Sedadla potažená omšelým bordovým semišem, dosti oblýskaným, což svědčilo o častém používání a střídání diváků. Jen přítmí bylo příjemné a nevzbuzovalo obavy. Sedli jsme si spolu doprostřed sedmé řady.

„Tyhle nemůžu od sebe odtrhnout!“ volal zřízenec s kšiltovou čepicí a pokoušel se dost násilně rozevřít vzájemně spojené ruce. Nešlo to. Přistoupil k němu druhý s velkým černým plastovým pytlem a chvíli na tu nehybnou dvojici starých lidí sedící uprostřed sedmé řady pohlížel.

„Kdyby nebyli tak starý, vypadali by jako milenci! Co je šoupnout do jednoho pytle? Určitě se tam vejdou.“

„Myslíš, že se takhle pevně drželi ze strachu před smrtí, nebo z lásky?“

„Co já vím? Já nikdy do nikoho zamilovanej nebyl. A na smrt nemyslím, mám na ní ještě třicet let čas!“

„Vypadáte nějak znaveně, profesore,“ řekl novinář, když přišel přítel do kavárny výjimečně o hodinu později a objednal si chlazenou minerálku.

„Včera u mě byla ta dívka. Zůstala do rána. Víte, co po mně chce?“

„Dovedl bych si to ještě představit! Ale asi bych ji zklamal.“

„No tak! Máme přece prostředky, abychom se ani ve stáři nemuseli ztrapňovat. Navíc mě možná miluje, což by byla nejspíš oboustranná cesta do záhuby. Umíte si představit vzájemnou lásku zamilovaného sedmdesátníka a emancipované pětadvacítky?“

„Ta má většinou krátké trvání, obyčejně z její strany.“

„Každý takový vztah končí zoufale, ne-li tragicky! Tím jsem si jist. Nechci tu zmiňovat výjimky, jako byl Charlie Chaplin, ale ten měl nakonec svou ženu zavřenou v nějaké luxusní vile ve Švýcarsku. Prostě ta rozdílnost let se musí dřív nebo později projevit. Ale v mém případě o to nejde.“

„A o co tedy!?“

„Já jí nevěřím!“

„Že by to na vás jen hrála? Tím líp, když u vás zůstává celou noc!“

„Chce ode mne to, co jí nemohu poskytnout. Víte, jak by to bylo dnes nebezpečné?“

„Nerozumím“

„Chce dítě! Se mnou! Možná ji navedli, možná je to z její hlavy. Ženské jsou v tomhle směru nevyzpytatelné. A neprozíravé. V téhle době, kdy na takovou záležitost je třeba spousty povolení a dokladů. Kdy je to jinak trestné a nakonec nerealizovatelné. A navíc za normálních okolností neuskutečnitelné. Do všeho, co jíme a pijeme, je přece míchána antikoncepce.“

„Myslíte, že to není z její vůle?“

„Byla to má nejlepší studentka. Její názory na svět se podobaly mým. Možná je jenom kopírovala, ale při zkouškách jsem objevoval, že má i své vlastní – které ty moje, už možná zastaralé, rozvíjejí v další možnosti! To nebylo napodobování zblázněné holky a podlézání profesorovi ze zamilovanosti. To jsou její trvalé názory, které s těmi mými, známými, hodlá prosazovat. Může to být alternativa k současným pokusům Světovlády dovést někam současné lidstvo!“

„A kam by ho chtěla dovést ona?“

„K rovnosti všech! Ras, národů, náboženství, bohatství... Já vím, je to zase utopie, ale má základ v Partekonu. Chce ho uskutečňovat dílčím způsobem, jenže v tom je ten problém, že to tady nejde tak, jak si představuje. O to se neustále přeme. Snad by to šlo zavádět v počáteční kolonii lidí někde na Marsu. Ale rozhodně nelze vycházet z toho jejich undergroundu, který je nihilistický a prosáklý drogami.“

„Ona také bere drogy?“

„Aspoň z těch spárů bych jí chtěl dostat.“

„A je to reálné?“

„To nevím, už je, jak se zdá, poměrně dost závislá. Musel bych ji někam odvést, kde by k těm svinstvům neměla přístup.“

„Ano, do hor, na salaš, mezi ovce a kozy, o tom už jsme v jiné souvislosti mluvili.“

„Ale nevím, zda by tuhle poslední možnost přijala a jestli já bych se ještě chtěl plahočit po kopcích. Jí se tenhle povrchní život líbí. Žít mezi přáteli, mezi ostatními, a spřádat revoluční koncepce. A když narazí na neřešitelné problémy, šňupnout si koksu a mít barevné sny.“

„A nežárlíte na ni?“

„Zakazuji si na ni myslet, když s ní nejsem. To je jediná možnost. Obzvlášť když vím, jak je poměrně dost sexuálně povolná.“

„A na co v takových chvílích přeorientováváte mysl,“ zeptal se novinář a pustil ten svůj diktafon, který měl připravený, ale dřív při té intimní profesorově zpovědi si ho netroufal zapnout.

„Na ta skripta, která bych měl napsat a o která mě, kromě dítěte, trvale žádá!“

„Takže to není láska zadarmo!“

„Nic není zadarmo, to přece víme. Vy mi jen zadarmo půjčíte ten svůj diktafon, do kterého vám tu denně kážu své názory. Já si z něho vyberu, co se mi hodí. To znáte sám, v sedmdesáti už myšlenky nepřicházejí dvakrát za sebou. Ale na tom pásku možná nějaká zůstala.“

„A co kdybyste to nechal na mně? A já z toho ty podstatné věci doma vytáhl za vás a přepsal. Pak si je jen proškrtáte a doplníte. Třeba vám tím ušetřím čas na přemýšlení a sebe zbavím odpolední nudy.“

„Jenže tím budete spolupachatelem. Ta skripta budou ilegální. Co věta to konfrontace s režimem a ten, jak jsem přesvědčen, se s takovými lidmi nemazlí!“

„Víte, jak se tohle dá vyřešit, profesore? Obstaráme si smrtící pilulku pro všechny případy. Když ji včas spolkneme, už z nás nic nedostanou. Stejně budeme brzy na řadě!“

„Co s tou smrtící pilulí uděláme, přece jí nepodáme tý zpěvačce?“

„Co jiného bychom s ní mohly dělat? Vždyť jsme jí vyfasovaly a podepsaly příkaz!“

Obě pečovatelky seděly ve skladové místnosti, penzionu Duha, kde kromě ložního prádla a hygienických potřeb byly i prosklené skříně s léky a na manipulačních stolech připravené obslužné tácky. Na nich teď bude servírován večerní čaj se zákuskem a mistička s příslušnými léky třiceti přestárlým ženám, o něž se pečovatelky celodenně starají. Penzion Duha se nachází ve velikém parku se vzrostlými stromy a zahrnuje více jak tři sta jedinců dožívajících tu svůj život v poměrném klidu, pohodlí a všestranném zabezpečení.

„Ale je ještě dost čilá. Sama se o sebe bez problému postará. Každý večer všem v jídelně zpívá ty své árie.“

„Vždyť je to hezké, ne? Líbí se to přece i profesorovi!“

„Tak proč tu smrtící pilulku určil právě pro ni?“

„Prý už nemá na kontě ani groš. A žádní příbuzní se neozývají. Kdoví, zda jí vůbec pohřbí. Budou jí asi muset rovnou recyklovat.“

„Kolik jí je vlastně let.?“

„Podle karty osmdesát osm. Ale ještě vyleze na židli. A hraje s dědky karty o cigarety!“

„Není to omyl? neměla tu piluli dostat bába, co s ní žije na pokoji? Věčně přes den spí! Kdoví, jestli pak spí taky v noci. Ta by si ji zasloužila spíš! Navíc se počurává a dělá pod sebe.“

„Jenže ta má asi dost peněz na kontu a ústav o ně nechce přijít.“

„Zdá se mi to nespravedlivý.“

„A hnusný! My máme posílat lidi na smrt? Je to vůbec lidský? A kdo nám k tomu dal právo?“

„Je to spíš rozkaz! Beru to jako rozkaz. Podepsala jsem rozkaz. Nejsem vina já, ale profesor!“

„Takže tebe nebere svědomí? Mě vždycky, když tohle musím udělat. A cítím se vinna. Jenže je nejhorší, že ten profesorův příkaz splním. Nedovedu si představit, že bych ho nesplnila. Nejspíš by mě z fleku vyhodil. Jako vyhodil před časem toho mladého, co odmítal pilule přidělovat! Hádali se prý tak hlasitě, až to bylo slyšet do jídelny. Ten mladej, nedostudovanej doktůrek nazval profesora vrahem. Prý to rozšíří někde po internetu, jak se tu v penzionu zabijí lidi. Jenže profesor ho dal vyvézt a ještě prý v zahradě za keři nemilosrdně zmlátit. Kluk už se tu neobjevil. Profesor je necita. To vím dávno. Kdyby mě vyhodil, co bych pak asi šla dělat? Pobírala jen tu všeobecnou almužnu? Ta může stačit tak důchodcům!“

„Kdybychom to neudělaly my, udělal by to stejně někdo jiný. Někdo jiný by jí tu pilulku dal a vyšlo by to nastejno. Všichni musíme jednou umřít!“

„Ale dřív to určovala příroda, kdy máme odejít ze světa. Nebo Bůh, když na něj lidi věřili. Teď to tu určuje konto v bance a nějakej protivnej a starej profesor Herlitz, kterej v sobě nemá kouska citu. Mně to připadá jako vražda. Víš, kolik už má na svědomí lidí? Kdo asi dá tu pilulku jemu?“

„Kdyby tě slyšel! Je přece jasný, že staří mají uvolňovat místo mladším. Je to i v prohlášení Světové vlády. Už tak je tenhle ústav přeplněný.“

„Ale že zrovna my máme poslat na smrt ženskou, která je ještě plná života, to se mi zdá nespravedlivý. Určitě to byla slavná zpěvačka.“

„Pošleme místo ní tu druhou! Ta už tu stejně nechce být!“

„Jak to víš?“

„Protože nic nevnímá! Jestli je den nebo noc, teplo či zima...“

„A máš představu, jak to udělat?“

„Mám! Musíme té zpěvačce zakázat zpívat, pak už si ji tu nikdo nevšimne.“

Druhý den ráno probíhalo vše v pečovatelském penzionu Duha podle obvyklého řádu. Ty, kteří tu noc zemřeli, zabalili zřízenci do prostěradel a odnesli do lednice. Odtud se mrtví převáželi v kovových kontejnerech k recyklaci, pokud si nějací zbylí příbuzní nevyžádali pohřební obřad žehem, který byl ale finančně nákladný.

Obyvatelé penzionu tyhle události brali jako samozřejmost. Denně někdo přibyl a někdo se neobjevil u snídaně, aniž se kdokoli podivoval. Všichni ráno před jídlem brali morfiové tabletky, které vystačily účinkem až do odpoledního spánku. Potom mohli dostat i další. Žili tu v podstatě už mimo reálný svět, který se od nástupu Globální vlády diametrálně změnil.

Každý má dnes identifikační kartu, která bude zlikvidována dnem jeho úmrtí. Na tomto světě je většina evidována a redukována na pouhé číslo. I někteří domorodci v džunglích mají už vytetované kódy a voperované čipy. Jenže na divochy se ještě nevztahují zákony tak přísně. Taky jim nikdo nepomáhá. Jednou za rok k nim přijedou a zjistí, zda jich přibylo, či ubylo. Pokud některý kmen vymře, tím lépe. Lidstvo se musí umenšovat ve všech směrech. Proto se nechává epidemiím hladký průběh, očkují se jen vyvolení, nebo určité okruhy v aglomeracích. O tom se veřejně nemluví, ale je to tak. Do deseti let má být zeměkoule lehčí o několik miliard lidí. Přeživší elita pak získá naději na daleko delší život, ale nikdo to nezaručil, ani nebylo určeno, kdo do té elity patří. Mnozí jsou podrobováni genetickým experimentům, klonováni a především se manipuluje s jejich psýchou a myšlením. Podle projektu Alternativa 4 pro vylepšení nové světové rasy mají být vypěstováni nadlidi, odolní proti horšícímu se životnímu prostředí, nemocem i kosmickým vlivům. Má být vybudována nová vyvolená civilizace.

Aby se ti zamítnutí předem nebouřili a nezpůsobovali nesnáze Globální vládě, je vše udržováno v přísném utajení.

Přímým protivníkům systému jsou zřetelně dávány dvě možnosti: Pilulka smrti nebo poprava. Nebezpeční, ale výjimeční jedinci mají teď šanci emigrovat na planetu Mars, kde se začínají vytvářet podmínky pro život. Říká se tomu Odsun bez návratu. Z Marsu se ještě nikdo nevrátil zpátky. Bylo by to příliš nákladné a pro Zemi nebezpečné. Co kdyby sem navrátilci zavlekli dosud neznámé viry z atmosféry či vesmíru? Na Mars se lidé pouze posílají. Zatím jen v malých skupinkách, ale experiment zabírá. Řeší se tím dvojí potřeba: Průnik lidstva mimo Zemi a odsun nepohodlných jedinců. Kupodivu se hlásí čím dál víc dobrovolníků. Někteří jsou ochotni si cestu zaplatit. Bojí se, že tady na Zemi stejně peníze brzy ztratí cenu. Už se přešlo na jednotnou měnu codu a i ta se má v budoucnosti zrušit. Fungovat budou jen digitální peněženky. Každému tam týdně přibude určitá suma, se kterou může nakládat, jak chce. To, co zůstane jednotlivcům na fiktivních kontech, o tom bude mít GG snadný přehled. Doplatí na to nejspíš herny a hráčská doupata. Leda by se v těch neřestných podnicích začalo hrát o fazole. Nikdo ještě neurčil, jak se zachovat k prostituci.

Global governance hodlá změnit svět k lepšímu. To je její základní krédo. Měla by vymýtit sociální rozdíly a propast mezi chudými a bohatými. Koketuje se systémem sítě sítí a zavedením Partekonu, ale ten se zdá přece jen příliš rovnostářský a radikální, na což asi lidé nebudou ochotni přistoupit. Nastává otázka, jak přistoupí k motivaci odměn, jimiž nebudou peníze.

    .

Profesor Herlitz, správce penzionu Duha, odchází z práce většinou až večer. Pravidelně volí procházku cestičkami parku ke své nedaleké vile, kde už bydlí docela sám. Nad vrcholky stromů svítí jasný úplněk měsíce. Okna penzionu jsou neprodyšně uzavřena a povětšině temná. Najednou z kteréhosi okna uslyší zpěv, který se line pozdním večerem, čistě a vroucně, jako by vycházel přímo z nebe.

Princi můj maličký spi,

ptáčkové sladce už sní.

Umlkly nivy i háj....

Vždyť to je Mozartova ukolébavka, a zpívá ji ta zpěvačka, jejíž kartu jsem nedávno vyřadil, napadne profesora vzápětí. Ta má být už nejméně měsíc mrtvá. Musím se na to hned zítra ráno podívat. Někdo v ústavu mě zřejmě podvádí. Ale to je vzpoura, neuposlechnutí rozkazu, zrada!

Náhle ho píchne u srdce a tělo zaplaví studený pot. Má u sebe pilulky pro tenhle případ nevolnosti a snaží se je v kapse najít.

Není to snad její duch? Napadne ho ještě a má pocit, že se mu chce šíleně spát. Začne s námahou sledovat okolní stromy, jako by se v jejich stínu mohli schovávat ti další, které sám vyřadil ze seznamu pacientů. Za tu dobu co slouží Globální vládě, coby šéf téhle instituce, která s neměnnou pravidelností posílá denně lidi na smrt, jich byly stovky. Že by tu teď všichni sledovali mě, jejich vraha, napadlo profesora a ucítil u srdce tlak, který mohl být i náhlým nátlakem svědomí. Tlak zesiloval a proměňoval se v jakousi malátnost, a profesor měl dojem, že už ji nemůže déle snášet. Nad stromy parku uviděl jakýsi ozářený předmět, který se tam tetelil na místě jako memento mori, než náhle začal ustupovat, jako by odplouval do hlubin vesmíru. Vědomí možné smrti spolu s malátností pomalu opouštělo jeho tělo i ducha. Smysly opět zachytily další slova a melodii písně reprodukované živým ženským hlasem, který měl být už dávno pohřben.

Měsíček stříbrný sám

okénkem dívá se k nám,

jak by se usnouti bál.

Dřímej, můj princi, spi dál.

Profesor si byl najednou jist, že někdo nesplnil jeho rozkaz a bude za to muset být exemplárně potrestán.

„Tak jsem vaše jméno přece jen objevil, profesore. Internet je mocný a všudypřítomný. Kromě některých vašich článků jsem si přečetl i posudky. Kupodivu jsou dost objektivní! Většinou se shodují, že vaše názory mnohde nekorespondují se současným světovým trendem. Mohlo by se zdát, že se stavíte na odpor vůči globální vládě – což by prý bylo z vašeho hlediska ne příliš prozíravé. Asi nechtějí přímo vyslovit, že jste rebel,“ řekl redaktor s náznakem úsměvu.

„Víte, příteli, o kom se veřejně hovoří, ten na tom ještě není tak zle, nebezpečné je, když se náhle přestane. V novinách se nejspíš objeví nekrolog, a za krátký čas to jméno vypadne z vědomí lidí. To je nejpohodlnější způsob jak veřejnost oddělovat od nevhodných jedinců. Víte přece, že na všechny noviny, jakkoli nezávislé, má globální vláda prakticky neomezený vliv. Může je kdykoli zastavit. Ani nemusí uvádět důvody. Prostě jim sebere na internetu prostor. A kdo není na internetu, není nikde. To v podstatě postihuje i mě. Aspoň co se týče mých nynějších prací. Copak jste tam někde objevil nějakou moji myšlenku či invektivu vůči vládě? Kdykoli tam něco sporného napíšu, jsem vymazáván. Světovláda prakticky vládne pomocí tohoto media a je to pro ni úžasně jednoduché. Stačí jen důsledná kontrola, na které si dávají záležet, a žádný opoziční jedinec si neškrtne.“

„Ale jak to všechno uhlídají? Něco přece musí proklouznout, i když to cenzurní síto je sebehustší!“

„Každá myšlenka se může šířit do jistých mezí. Pak na ni přijdou, a pokud ji uznají za nebezpečnou, prostě ji všude vymažou! Ztratí se, zmizí jako lidé, kteří se ji snažili vehementně dostat na svět. Přes internet už se revoluce dělat nedá. A bývalo to dřív tak snadné.“

„A je vůbec ještě nějaká cesta?“

„Cesta je v nespokojenosti lidí. Jenže většina je teď jaksi uzemněna. Nemá potřebu dělat revoluci, nebo spíš nemá k tomu patřičnou energii a odvahu. Revoluce se většinou utápí v krvi a lidi vlastně teď neví, ani za co by tu svou krev měli prolévat. Tenhle systém ve své podstatě lidem vyhovuje. Nemusejí se snažit. Nic je nenutí pracovat a starat se o obživu, nikam je nikdo nehoní a prakticky nejsou pod viditelným dozorem. Někteří si dokonce myslí, že jsou svobodní. Kdo se neprotiví, nebrání, nerebeluje, neodmítá systém a nezpěčuje se mu, nepociťuje ani negativní následky. Žije. V jistých mantinelech, které jsou mu určeny, ale protože jeho soused či známý nemá lepší životní podmínky, tak jsou vesměs všichni smířeni. Nic je nenutí ani nenutká mít víc, než ten druhý. Tenhle stav se uskutečnil poprvé v lidských dějinách a zdá se, že funguje! Téměř všichni jsou s ním, jak je vidno spokojeni.“

„Až na tu vaši dívku!“

„Možná jsou to jen mladistvé pózy, touha po změně, která ovšem není nutná. Seberealizace místo pasivity! Takhle bych tomu rozuměl. Jenže já nevím, jak to v tom jejich podsvětí vypadá, zda je někým kontrolované nebo ponechané jen k živoření. Třeba tam vyrůstá nový aktivní svět, který chce směřovat někam výš! Ale kam? To by zajímalo i mě. Nechtěl byste se mezi ty lidi podívat? Vím kudy se tam dostat.“

Zábavní středisko na rohu ulice zasahuje téměř do poloviny bloku. Má v přízemí velikou univerzální hernu, multiprojekční prostory, diskotéky, kavárny k posezení, čítárny i drogová doupata. Tam si každý může zajít vykouřit jointa, koupit psaníčko s drogou, která mu vyhovuje a na kterou je zvyklý, a aplikovat ji přímo na místě. Intimně osvětlené kouty pak dotvářejí nálady a stavy, které požité drogy způsobují. Kdesi uvnitř jsou i sexuální boxy.

Centrum se oficiálně jmenuje Zemský ráj. Občasné spory a výtržnosti tu urovnávají dobře tělesně vybavení dobrovolní strážci, aby nebylo třeba volat ke všemu hned policii. Předávkovaní jsou nejprve odtaženi do záchytných cimer, kde je jim zdarma a bez zásahu dána šance se vlastními silami z drogového rauše probrat a v kocovině odejít po svých, nebo jsou odvezeni do sběrného tábora za město, kde mají tři dny na zotavenou. Ti ztuhlí dostanou další tři dny na vlastní znovuvzkříšení v jakési připravené márnici. Pokud se ani pak neproberou, jsou prohlášeni za mrtvé. Číslo jejich karty nebo čipu se ještě objeví na internetu, následně je jejich tělo zrecyklováno i s oděvy a osobními předměty, tudíž zmizí bez jakýchkoli stop.

Policie v Zemském ráji vždy zasahuje tvrdě a nekompromisně. Pacifikuje vznětlivé jednotlivce speciálními paralyzéry, strká je do uzavřených aut a odváží neznámo kam. Někteří se v téhle společenské jámě, které říkají příhodněji „Žumpa“, už nikdy neobjeví. Ti, co se vrátí, moc mluvit nechtějí a postupy v záchytném zařízení odmítají popisovat. Ale už si dávají pozor, aby se tam znovu nedostali.

Podnik funguje nonstop, má několik vchodů a východů a prakticky se nedá určit, kdo kdy přišel nebo odešel. Navíc kromě veřejného hazardu se tu v přilehlých a polo tajných cimrách provozují původní karetní hry, většinou staršími pány. Je tu i malá aréna pro kohoutí zápasy a psí rvačky, přeměnitelná vzápětí na boxerský ring. Navíc tu fungují salonky, různá separé, hodinové jizby a další vhodné prostory, někdy využívané i na vědecké přednášky. Tento velký haus byl propojen s okolními domy, takže vznikl jakýsi labyrint, těžko prozkoumatelný a ještě hůře kontrolovatelný.

Vládám tyhle hromadné hampejzy vyhovují. Odehrává se tu všechno, co se nemá odehrávat na ulicích a co by mohlo dráždit usedlé občany, kteří by do takové stoky nikdy nevkročili. Nechodí sem dobrovolně ani policajti. Co se odehraje uvnitř, se stalo vnitřní záležitostí. Zemských rájů, které začaly být budovány v každém větším městě na světě, houfně přibývá.

Proto nemohlo být podezřelé, snad jen na sledovacích monitorech dodatečně dohledatelné, že sem jednoho podvečera vstoupili, a to každý jiným vchodem i profesor s redaktorem.

V hernách se při hracích automatech moc nezdržovali, i když profesora zajímalo, jaké hry nyní mládež hraje, ale brzo zjistil, že se od těch dřívějších svou podstatou příliš neliší. Většinou šlo o střílečky, nějaké závody, sportovní klání, ve velké většině stále ovládané jakýmisi pákami a tlačítky, místy i svalovými pohyby s promítáním na velkoplošné obrazovky či projekční plátna.

Nějaký mladík se snažil zaujmout jeho pozornost a on si zpočátku myslel, že jde o sexuální návrhy, než pochopil, že ho má následovat.

Byl to docela normální společenský sálek s připravenou projekcí, ozvučený současnou technikou hodící se k jakékoli přednášce či proslovu. Lidí tu moc nesedělo. Zato byli vesměs mladí a jeho jméno přivítali s potleskem, stejně tak i jeho závěr přednášky. Pak si ho odvedla do přísálí dívka Marie, aniž to mohlo být komukoli nápadné. Šli nedlouhými chodbami, prošli i několik místností, než ho zavedla do útulného, decentně osvětleného pokojíku.

„Tady občas bydlím. Klidně si myslete, že jste doma.“

„Jak dalece bych tu mohl být doma?“ řekl profesor a přistoupil k ní.

„Obávám se, že ne tak, jak bychom si oba přáli,“ a políbila ho lehce na ústa. „Přijde sem jeden z našich přátel a bude se vás vyptávat. Nejsme jen náhodný shluk lidí stejných zájmů!“

Byl to hezký mladý muž s bíbrem, dokonce perfektního zevnějšku, který v tomhle pokoji dle sebevědomého a nenuceného chování jistě nebyl poprvé. Profesor, ač se sebevíc snažil potlačit žárlivost, ihned pochopil, že mezi mladíkem a Marií musí být nějaké důvěrnosti. Proto odpovídal na položené otázky s jistou nadneseností, ale znělo to falešně, jak rozladěné piano, což slyšel i on sám.

„Víte profesore,“ řekl posléze mladík, když upil víno, které Marie všem nalila. „Tenhle proces bude jistě dlouhodobý a musí souviset s vývojem celé lidské společnosti. Nemá smysl se snažit o nějaké lokální odpory, pokoutní revoluce, které přinesou jen krveprolití a v podstatě žádnou změnu. Tenhle nastolený systém je příliš silný a výhodný pro většinu obyčejných lidí, než aby měli zájem nebo dokonce snahu jej svrhnout. Bude do té doby funkční a stabilní, dokud oni z toho primitivního způsobu života, který je jim určen, nebudou chtít sami vybřednout. My se musíme zaměřit na ty, co prohlédnou a budou hledat novou perspektivu. Možná je to otázka dlouhých let, možná i generace. A my si takovou generaci musíme sami připravit. Musíme si vychovat sebevědomé inteligentní a odhodlané jedince, jejichž zásady budou jednoznačně směřovat proti tomuto systému. Ale takové lidi nejsme schopni vychovat bez učení. Bez morálních a společenských zásad, kterými by se měli řídit. Od vás bychom chtěli, abyste se pokusil alespoň některé aspekty formulovat, abychom měli z čeho vycházet. Chtěli bychom po vás to vaše desatero! A nedivte se, že o něm víme. Doufáme, že se od toho Mojžíšova nebude moc lišit! Většina lidí už ho stejně zapomněla, takže by stačilo jen vzkřísit základní morální zásady. Ony totiž morální zásady v nezkažené části společnosti v podstatě přetrvávají. A tahle společnost je bezesporu ve velké části zpustlá, a navíc ovládaná tak, že se ani nemůže vzpouzet. Vlastně ani neví, komu by se vzpouzet měla. Možná, je ten režim tak dokonalý, že se nedá rozložit. Ale naší povinností je, se o to pokusit v zájmu vývoje lidstva na téhle planetě.“

„Bylo to trapné. Odebrali mi sperma. A k tomu se ta děvka propůjčila. Běžela s tím sama někam pryč, jen tak v županu. Teď mi to připadá jak znásilnění! Co si myslí, že jsem? Se starým dědkem chtějí dělat experiment!“

„Asi jsou přesvědčeni, že jste geniální! A chtějí si tu vaši existenci naklonovat, možná vytvoří vaše druhé já, copak víme, jaké mají možnosti? A jaké možnosti jim skýtáte vy? Snad to nebylo tak strašné! Přece jste si užil!“

Profesor si objednal koňak, aniž poručil i novináři, naráz ho vypil a dlouze se díval do stěny. Nebyl si jist. Nemohl pochopit, proč mu nic předem neřekla? Třeba by na ten odporný akt i přistoupil, kdyby mu vysvětlila důvod, ale tenhle postup byl pro něho hrubě ponižující. A neodpustitelný. Po tom, co s ním provedla, už ji nechce vidět.

„Odnesla to moje sperma s takovou obřadností, jako by to byla svátost!“

„A co když byla? Co když si vás chtějí zachovat ne pro fyzickou podobu ale pro myšlenky?“

„Ale to přece nejde, to není možné, věda ještě není tak daleko. Zatím se klonuje jen dobytek.“

„Tak už na to nemyslete, v tom labyrintu se mi docela líbilo. Všude jsem potkával děvčata. Mnohá byla krásná a přívětivá, možná bych měl úspěch i já. Mají tam takové kabinky, které se dají pronajímat. Před jednou mě jakási děva oslovila, jenže jsem se styděl říct ano.“

„Poslyšte, příteli, jak vy vnímáte tenhle svět, který nám vnutili k žití?. Myslíte, že má opravdu nějakou budoucnost?“

„Proč by neměl?“

„Když uvažujeme, kdo může řídit vesmír a není-li to Bůh, musí tu být nějaký řád rovnováhy vzniklý z chaosu. Což platí zřejmě i pro naši Zemi. Ten rovnovážný stav se někdy trochu naruší jako teď. Vládne jediný systém. Ale to nebude navěky. Tahle diktatura jednou padne, jako všechny předešlé. A my bychom těm, co přijdou po nás, měli předat své poznatky, jak se žilo předtím a jaký systém by byl přijatelnější. Řekněte mi konečně, jak se vám jeví tahle nekontrolovatelná samovláda?“

„Není o nic horší než režimy předešlé. Ty vesměs preferovaly bohaté. Někdo se měl dobře, jiní zle a těch bylo čím dál víc. Tady se mluví o rovnosti všech. Prosazuje se rovnost ras i náboženství, ale někteří z té rovnosti vybočují. Jako vždycky. Rafinovaní, schopní, neurvalí, povýšenečtí a jakkoli aktivní dovedou parazitovat na ostatních a mít se lépe. Možná je to i jejich smysl existence. Proto jsem přesvědčen, že nikdy nebude rovnost mezi lidmi dokonalá. Mezi lidmi tahle veličina není zřejmě ani žádoucí. Existují navíc jedinci, kteří chtějí být otroky, víceméně z vlastní vůle!“

„To je myšlenka hodná zapsání, redaktore, ale proč? Vždyť všichni máme poměrně stejně vyvinutý mozek a stejné dispozice k svobodnému žití.“

„Jestli to není z neschopnosti či lenosti starat se sám o sebe, Pro někoho je třeba pohodlnější se nechat vést!“

„Ale pak musí počítat s tím, že bude i smýkán, nakonec možná i bičován. S tím by měl přece každý takový kalkulovat!“

„Většina lidí z pohodlnosti odmítá myslet. Nechá se prostě směrovat, aniž uvažuje, kam se dostane. Proto se domnívám, že tenhle režim vydrží dlouho! Možná je opravdu vhodnější než všechny předešlé. Na ty, co mu neodporují, nebere přímo karabáč. Stačí mu k jejich usměrňování méně bolestné prostředky. A v krajních případech je tu pruhovaná pilulka.“

„Ale co ti lidé, se kterými jsme se setkali!“

„Vždyť už se s nimi nechcete nikdy sejít!“

„Možná to vezmu zpátky. Ten koňak mi nějak pomohl nahlížet na věci jednodušeji a jinak! Nechtěl byste se do toho jejich podsvětí přestěhovat, až nám tu začne hořet koudel u zadku a půjdou po nás s tou pilulí?“

„Na stará kolena utíkat, to se mi moc nezdá! Ale bude-li to nebezpečí akutní, co by mi vlastně zbývalo. Na smrt je vždycky dost času! Jen nevím, zda by nás tam vzali.“

„Mohu zajistit místo pro oba. Nabízejí mi v jejich podsvětí neomezený pohyb a volnost.“

Horká africká noc potažená mraky, které už cestou vypustily skoro všechnu vodu. Teď jimi občas probleskoval měsíc a na chvíli osvítil travnatou plošinu v rezervaci.

Oba strážci seděli klidně ve svých posedech a úsporně dýchali vlhký tropický vzduch přesycený aromatickými vůněmi.

Neměli ve zvyku moc hovořit, i když se noční služba zoufale vlekla. Oba byli pohrouženi do myšlenek, které čas přece jen zkracují. Tom zavrhoval jednu po druhé. Chtěl myslet spíš na holky z kavárny ve městě, na mořskou pláž, ale pořád se mu vracely vzpomínky na matku. Nikdy mu neprozradila jméno otce, i když v dospělosti naléhal. Pochopil, že je na té fotografii z novin, kterou měla matka pod polštářem, když umřela. Ten potrhaný novinový výstřižek má teď u sebe v pouzdru. Je o mladém profesoru, který obdržel cenu v oblasti ekonomie za zobrazení modelů zahraničně politických vztahů. Jenže jméno profesora matka přeškrtala. Ale podle názvu té ceny by ho snad mohl najít. Na té fotografii byl zhruba v Tomových letech. Je třeba se vrátit do Evropy a po tom člověku pátrat. Někdo přece musel být jeho otcem.

„Slyšíš? Vzbudili se! Vypadá to, že je někdo vyrušil.“

Chvíli pozorovali prostor, kde nocovali nosorožci.

„Nasaď si infra dalekohled a připrav pušku!“

„Ale jeden samec se nehýbá, Nemohli ho uspat foukačkou?“

„To je Fill! Určitě je to Fill.“

„Támhle se plíží nějakej chlap! Přímo k Fillovi, a ostatní nosorožci utíkají pryč.“

„Vem ho na mušku, já zavolám středisko!“ rozhodl Tom.

„Nikam nevolej, Půjčíme si ho sami. Ti blázni se svými předpisy by pytláka zase pustili!“

„Myslíš, že je sám?“

„Jak to mám vědět?“

„Vždyť on má v ruce kruhovou pilku. Nebo nějakou rozbrusku! Ten pytlák chce Fillovi uříznout roh! Vystřel do vzduchu, ať zmizí!“

„Počkej, uvidíme, co udělá!“

„Co by udělal, Filla nám zmrzačí! Když se jim uříznou rohy, odmítají se pářit!“

„Což ten pytlák neví, že mají rohy namořený? Prej je už potom ten roh bezcenný!“

„Právě proto ho zažeň, ať mu neubližuje zbytečně,“ navrhoval Tom.

V tu chvíli se rezervací nosorožců rozlehl ostrý zvuk, jak když se něco brousí nebo pila řeže přeschlé dřevo.

„Chvátej, Jime, rychle, přece ho to necháme udělat!?“

„Necháme!“ řekl znenadání Jim a měl pytláka stále v zaměřovači.

„Co to meleš!“

„Ještě vydrž, Tome, ještě chviličku.“

„Náhle řezavý zvuk ustal a vzápětí se ozvala rána z pušky. Pytlák rozhodil ruce a skácel se k zemi.

„Ty vole, tys ho zabil!“ vyjekl Tom! Měl jsi ho jen zastrašit!“

„Proč? Vždyť nám zmrzačil nejlepšího samce rezervace!“

„Ale to je vražda!“

„Pytláka, co vraždí zvířata na objednávku? Bez povolení, bez skrupulí. Zvířata jsou stejně tak živí tvorové, jako lidi. A možná cennější. Neměli by se zbytečně beztrestně zabíjet.“

„Ale byl to černoch! Teď po nás pudou všechny černý huby z celý Afriky! Pojď se podívat, jestli mu nemůžeme nějak pomoct,“ děsil se Tom a lezl rychle z pozorovatelny. Měsíc ozařoval velkou pastvinu vedle umělé nádrže s vodou, kde se přes den nosorožci a hroši bahnili.

„Střelil jsi ho přímo do hlavy!“

„Víš, že střílím dobře, mám za to metály z války. Řekneme, že to byla nešťastná náhoda.“

„Náhoda, jo? Tys ho prostě chtěl zabít! Jsi bezcitnej žoldák a vrah! A neuvědomuješ si, co se nám stane, až se to dozví Černý bratrstvo!“

„Co by se nám stalo, byl to pytlák a chtěl roh nosorožce! Naší povinností je takovým akcím zabránit a každý pytlák to ví. Jenže ho lákají peníze. Dneska se roh nosorožce vyvažuje zlatem. Kolik myslíš, že se za něj dá dostat na černým trhu?“

„Nejde vo trh, ale vo naší kůži. Černoši nám už dávno vyhlásili válku! Celý Globální vládě! A tobě teď zvlášť. Nemysli si, že zapomněli, jak jsi s nimi zacházel v Ugandě? Mají tě na seznamech. Jsi pro ně válečnej zločinec. Bránil jsi jejich osvobození a kosil jsi je na počkání, to ti nezapomenou: Navíc si myslí, že je bílí chtějí opět zotročit!“

„Vždyť je to pravda a bylo to tak vždycky! Černoši jsou předurčení být otrokama. Obzvlášť tady v Africe. Co teda uděláme s tím uříznutým rohem?

„Ty si ho chceš vzít?“

„No samo, Fillovi už ho nevrátíme. Za čas mu naroste novej.“

„Ale co řekneme na stanici?“ když uvidí zmrzačenýho Filla?“

„Řekneme, že pytláci byli dva. Jednoho jsme dostali, druhej utek i s rohem!“

„My jsme přece strážci!“

„Ale chudí strážci!“

Na tržišti v Bantutu roh neprodali. Nebylo tu vhodné prostředí. Globální vláda trestala pytláctví v přírodních rezervacích rovnou smrtí. Proto ani strážcům rezervace vedení celkem nic nevytklo. Jen se oba obávali možné pomsty černochů.

I když Global guvernence rasovou otázku hned po svém převzetí moci rázně odmítla a přiřkla všem barvám pleti rovnoprávnost, v Africe pořád existovala skrytá rasová segregace a diskriminace. Černoch tu zůstal černochem. Ani hodnota jeho života se nebrala tak zásadně jako ve vyspělejších částech světa. Proti podobným křivdám vzniklo právě Černé bratrstvo, které se pokoušelo o přímé odvety. Ve skutečnosti se bílým jen mstilo za jejich skutky. Ani to vlastně nebylo považováno za otevřený boj v době, kdy se lidstvo mělo redukovat na polovinu.

„Vezmu ho do Singapuru,“ rozhodl Jim, „tam za něj dostaneme mnohonásobně víc, než tady.“

Ale Tom nesouhlasil. Věděl, že by žoldáka se získanými penězi už nikdy neuviděl. A jemu se nechtělo do Singapuru. Byl rozhodnut vrátit se do Evropy a hledat tam svého otce. Rozhodli se jít k Asiatům.

„Červenej! Je červenej, červenej nedobrý! Červenej nekoupit!“

„Tak si vyliž kapsu,“ odpověděl mu pohotově Jim a chvátali z asiatské čtvrtě, aby je náhodou někdo nezastavil nebo nepřepadl. Měli obrovský roh nosorožce, který vážil několik kilogramů. Mohli za něj dostat téměř stejně tolik zlata.

Jenže roh měl opravdu načervenalý nádech. Chovatelům v rezervaci bylo známo proč. Do rohů nosorožcům vstřikovali silně hořkou látku a barvivo, které hmotu zbarvuje červeně. Právě proto, aby se roh stal bezcenným.

„Takže máme zbytečnej kus rohoviny. Ani z toho nepůjdou vyvrtat knoflíky!“

„Ještě nezoufej, možná že Asiat blafoval, zkusíme to jinde.“

Ale neuspěli. Až večer, když seděli v baru, přistoupil k nim černošský výrostek. Nebyl dotěrný, jen je vyzval africkou angličtinou, aby vyšli ven, že s nimi chtějí obchodovat.

Jim se rozhodl jít ale bez rohu. Jenže se dlouho nevracel. A Tom znervózněl. Tušil, co se mohlo stát. A nikoho tu neznal. Roh měl ve vojenské torně, která ležela u jeho nohou. Postrkoval ji nenápadně do uličky mezi židlemi, pak pomalu vstal a táhl ji za sebou k záchodkům. Nikdo z lokálu si ho nevšímal. Na dvorku před latrínou byla hromádka nepálených cihel. Batoh v nich ukryl. Odlehčil močovému měchýři a vrátil se do hlučícího baru. Věděl, že na něho budou čekat venku. A připravil si, co řekne, až si ho podají...

Nemučili ho. Ale taky mu neodpovídali. A zdánlivě je nezajímal uříznutý roh nosorožce. Chtěli jen vědět, proč v rezervaci zabili černocha.

Snažil se to vysvětlit, než pochopil, že už je zcela na konci své životní cesty, že zpátky do Evropy se už nikdy nepodívá a ani se mu nepovede hledat toho svýho tátu. Zhebne tady v zasraný Africe, pro jeden pitomej roh nosorožce. Černí bratři mají jediný cíl: očistit Afriku od bílé rasy.

Nepomohla mu úpěnlivá prosba o život, ani prozrazení skrýše s rohem nosorožce, ani svádění všeho na Jima. Černí bratři byli důslední. Za jednoho černocha zlikvidovali hned dvě bílé tváře a tak přispěli Global governance ke snížení stavu lidstva na zemi. Profesor Herlitz se tak nikdy nedověděl, že měl syna, který zahynul nesmyslně banální smrtí kdesi v Africe.

Roh nosorožce domorodci zpracovali obvyklým způsobem, vzniklý načervenalý prášek vylouhovali v mořské vodě a vybělili na slunci. Prodali ho Asiatům jako prvotřídní afrodisiakum.

Profesor s novinářem ještě nedosedli k jejich stolku u okna a už k nim chvátal číšník, Pokaždé se kolem nich podezřele motal, jako by chtěl něco zaslechnout z jejich rozhovorů, ale s objednávkou si dával na čas. Teď k nim doslova běžel:

„Pánové, musíte pryč! Okamžitě vstaňte a urychleně odejděte do naší kuchyně. Tam se vás někdo ujme. Jste v nebezpečí. Na nic se neptejte, jen poslechněte. Jinak vás nezachráním! Už klepou na dveře, které jsem včas zamkl. Jenže já je musím pustit dovnitř.“

Opravdu někdo bušil na vstupní dveře.

Profesor neváhal, pochopil, o co jde, jen nemohl uvěřit, že tenhle číšník, který se jevil jako čmuchal, je ve skutečnosti jejich ochránce, jistě nějak instruovaný Marií, a tak popadl vyjeveného novináře za ruku a táhl ho ke dveřím kuchyně, kam dosud nikdy nevstoupili.

Číšník ještě urovnal židle u stolku a strčil do kapsy malý diktafon, který tam novinář ve chvatu zapomněl. Pak běžel ke vstupním dveřím a neodemkl je dřív, než oba staří páni zmizeli bezpečně v kuchyni.

„Kde jsou?!“ vybafl ten v klobouku a ukázal odznak, který číšník dobře znal. Za ním stál pomenší zavalitý chlapík s lehkou pleší.

„Omlouvám se, ale máme ucpané záchody, dnes bude z technických důvodů zavřeno.“

Do kavárny vstoupili další dva muži věku číšníka a zatarasili vstup starší dámě v klobouku, která se tvrdošíjně drala dovnitř a za tu neomalenost a hulvátství začala povýšeně mužům nadávat.

Chlap s odznakem si stoupl vyzývavě před číšníka.

„Budete odpovídat na otázky, jinak sbalíme i vás! Víme, že sem přišli!“

„Ale kdo?“

„Jestli jste je schoval, tak v tom jedete!“ obrátil se k mužům u dveří a vyštěkl na ně: „Prohledejte záchody!“

Rozběhli se a dupali, i když neměli vysoké boty, naštěstí zamířili opravdu k záchodkům. Žena uraženě vstoupila do lokálu. Uplynula zřejmě dostatečně dlouhá doba, aby se číšník plně uklidnil, protože profesor s novinářem museli být vyvedeni chodbou do sousední budovy a dvory na opačnou stranu bloku, odkud pak mohli nepozorovaně přejít ulici. Číšník dobře věděl, že tohle území je podrobně monitorováno, že se brzy ukáže předešlý stav věcí. I jakýkoli neběžný pohyb na ulicích je zachycen a sledován. Profesor s novinářem byli bezpeční jen v krytých průchodech či pod markýzami krámů, kam nezasáhla kamera pozorovací družice. Štáb v centru dění sledoval na monitorech každý pohyb v dotyčných místech, ale musel být dezorientován, pokud se oba staří páni drželi instrukcí a chovali se v davu lidí nenápadně. A jestli ne, nevyváznou!

„Na záchodech nikdo! A všechny splachujou!“ hlásili pomocníci.

„Mluvte, nebo si to vynutíme!“ vyštěkl chlap v klobouku. „Profesor sem chodí každý den a ten malej novinář taky! Jak to, že tu nejsou?“

„Přece je nehlídám,“ řekl už s klidem číšník a obrátil se k ženské v klobouku, kterou oslovil madam.

„Kávičku vám hned donesu, jen co to tu vyřídím s těmi pány!“

„To sotva, kavárna se zavírá! Prohledáme celý prostor a vy půjdete tady s kolegou. Dobrovolně!“

„Nemáte žádné povolení k prohlídce a pochybuji, že by s tou vaší šťárou majitel souhlasil.“

„Nebudete zdržovat. Ti dva dědci jsou natolik nebezpeční, že k prohlídce žádné papíry nepotřebujeme, nakonec je nás víc a vy jste jen jeden!“

„Ale mám tu jistou povinnost, tu musím plnit a vy mi v tom nezabráníte!“

„Sbalte ho!“ vyštěkl muž v klobouku.

„Moment,“ řekl číšník a zastavil ty dva horlivce ode dveří, kteří se k němu blížili, a sáhl do zadní kapsy.

Všichni hned vytáhli pistolky a mířili na jeho hruď. Ženská u stolku začala ulekaně ječet.

„Takový odznak, co jste mi ukázal, mám taky a o stupeň vyšší hodnost než vy! Jestli dobře vidíte!“ řekl číšník. „Takže čelem vzad, strážmistře, a nechte to na mě! Profesora máme pod kontrolou!“

Vezli je v zastaralém antonu, který dříve používala policie na svoz zadržených jedinců při demonstracích, provokačních akcích a výtržnostech. Neměl okna, takže ti uvnitř nevěděli, kam dorazili, když automobil zastavil v prostoru tábora. Nad branou byl čitelnými písmeny, neuměle vystříhanými z plechu, lakonický nápis:

SVOBODA JE POZNANÁ NUTNOST

„Kolik jich dneska máte?“ zeptal se dozorčí.

„Deset! Dva už mají čipy.“

„Ty s čipama pusťte předním vchodem. Ostatní zavezte na blok, do přípravny.“

V přípravně, které se tu přezdívalo Všivárna, každého bez rozdílu vysvlékli z jeho oděvu, dohola ostříhali a poslali do sprch. Pak všichni dostali čisté noční košile a do ruky číslo kavalce. Navíc měli igelitový pytlík s věcmi, které jim objevili v kapsách. Drogy tu byly zadrženy. Na noc už jim nedali žádnou stravu ani pití, aby se zbytečně nebudili nucením na moč. Každého upozornili, jak dopadne, když bude klást odpor a hrozilo to samotkou bez postele. Kdokoli mohl být lehce zpacifikován elektrickými pendreky, kterými tu služba disponovala. Stačilo se jen dotknout ještě vlhkého těla přes bílou noční košili a dotyčný už si rozmyslel odporovat znovu. Většinou se pendreky nepoužívaly. Ti přivezení nebyli žádní zločinci, jen pouzí tuláci a bezdomovci, kteří se v podstatě odmítali přizpůsobit daným současným nařízením. Toužili žít volně, bez peněz a střechy nad hlavou, vyžebrávat si v kioskách polévku, ale většinou získávat nějaké pití, což nebylo současnou Globální vládou tolerováno. Toto ustanovení dodržovaly s radostí všechny státy světa, nejen protože byly víceméně nuceny rozhodnutí Global governance respektovat, ale že jim tohle nařízení vůči nepřizpůsobivým individuím náramně vyhovovalo. Všude byly pro tyhle případy zřízený sběrné tábory s jednotným provozním řádem. Říkalo se jim Převýchovny, v žargonu Pasti. Kdo chtěl, mohl být druhý den volný. Kdo neměl na peněžní kartě potřebný obnos, musel si tu počkat, až mu bude koncem týdne doplněn. Většina zadržených ale identifikační kartu neměla, a kvůli jejímu zřízení museli jedinci setrvat v Pasti delší dobu. Dostávali pravidelně dietní stravu, která jim mimochodem docela prospívala.

Redaktor seděl v parku před nádražím na lavičce pod stromy, pod jejichž korunami se cítil jakž takž v bezpečí. Ale pořád se rozhlížel, neboť předpokládal, že po něm pátrají. S profesorem se pro jistotu rozešli po rozhodnutí, že se oba večer sejdou v Zemském ráji. Proto seděl ve stínu stromů, aby nebyl náhodou zaměřen nějakou pozorovací družicí či nárožní kamerou. Myslel si, že pod svobodou tmy se dostane do Zemského ráje snáze, jak si s profesorem určili.

Po útěku z kavárny se kryli převisy domů, či markýzami, využívali průchodů a podchodů a on se pak sám dostal bez úhony na nádraží. Tam do jednoho boxu uschoval doklady a svou platební kartu. V kapse si ponechal jen pár drobných. Jenže v kavárně zůstal na stole magnetofon. S profesorovými poznámkami i s celým jeho námětem na nový spravedlivější řád světa. Je docela možné, že ho uschoval číšník. Ten číšník, který se vždycky kolem nich motal, když profesor hovořil o důležitých věcech. Číšník, který je včas varoval a nechal bezpečně zmizet přes kuchyni. Jako by tu možnost předem připravil. Copak s ním asi udělali. Přišli na ten magneťáček, nebo jim ho sám dobrovolně vydal? Mohou ty úvahy a myšlenky, které jsou na něm zachyceny, profesora poškodit nebo dokonce připravit o život?

A co bude se mnou, uvažoval novinář.

Teď už byl vlastně neidentifikovatelný, jako většina bezdomovců co seděli na protějších lavičkách. Popíjeli laciná vína, kouřili a hádali se a někteří zfetovaní už spali na trávníku. Rozhodl se, v případě zatčení neprozradit svou identitu a známost s profesorem, pro kterou ho jistě dál budou stíhat. Ale proč? Co ten profesor vlastně představoval závadného a nebezpečného pro systém, který má prakticky neomezenou celosvětovou moc? Novináře najednou napadla otázka, kterou nikdy profesor nevysvětlil.

Jak se k té moci vlastně současný režim dostal? Jak vznikla Světová vláda a kdo ji zavedl? Žádný převrat, žádná revoluce, žádná hesla, ani lidi v ulicích měst, a přece se v krátké době všechno změnilo. Ano, téměř nepozorovaně, neznatelně, jako by státy najednou prozřely a všechno, co Organizace spojených národů navrhovala už dávno, začali znenadání důsledně dodržovat. Pochopili snad, že jiná východiska nejsou? Že je třeba konečně už redukovat lidstvo? To přece musel navrhnout někdo, komu se nedalo odporovat. A kdo nereagoval jako muslimské země, ten vzápětí poznal, co je to ekonomický nátlak a represe. Většinou pouštní státy, kde převládali výbojní muslimové, začaly trpět hladomorem a opravdovou žízní. Permanentní náboženské šarvátky a lokální války nepřetržitě živené vzájemnou nenávistí a prokazováním pravé víry byly najednou bez hmotných a nezbytných denních prostředků. Dařilo se nepřetržitými leteckými útoky plošně vybombardovávat celá odporující území. Letecké síly pod hlavičkou Spojených národů umlčely tisícileté konflikty a boje, bez ohledu na hranice. Pozemní síly jen obsadily v podstatě vypálená města. Pouze ropná pole a těžební ložiska zůstala nedotčena a zmocnily se jich vzápětí nadnárodní monopoly podléhající Global governance.

Ve vzpurných zemích byly nastoleny vojenské režimy. O mrtvých se nemluvilo. Ale bylo jich zřejmě bezpočet. Mír nastolený za vysokých obětí ale trval. Jenže kdo figuroval za všemi těmi akcemi, mimochodem perfektně organizovanými, které musely stát obrovské peníze? Proto snad kvůli tomu zavedli novou světovou měnu? Proč vzniklo codu? Proč se velké státy nové měně nebránily? Proč codu přijala i Evropa hrdá na své euro? A Amerika se svým neohrozitelným dolarem? O tomhle profesor nikdy nemluvil, a já se ho neptal. Proč mě to nenapadlo? Přece na tu světovou změnu a zavedení Global governance musel mít konkrétní názor. Anebo ho měl a nechtěl o něm mluvit?

Jaký ten názor musel být? Kdo vlastně stojí za lidmi, kteří představují Světovou vládu? Kdo jsou ti lidé? Měl o nich profesor informace z podsvětí? Nebo odjinud? Nebo některé znal? Proto tak záporně mluvil o současné diktatuře, o které všichni poslušně mlčí? Stojím proti ní teď i já? A je tak mocná? Jak jsem se vlastně do toho všeho zaplet? Je možné, že to způsobilo jen pouhé dopolední klábosení v kavárně?

Proč jsem to vlastně všechno dělal? Vždyť jsem si mohl žít v klidu, bez stresů, ještě pár let. Konspiraci proti Globální vládě? Je to hloupost. Globální vláda nemá jediného veřejného nepřítele, přestože diriguje všechny státy, co pořád ještě existují. A ony slepě poslouchají. Proč se ty bývalé velmoci nezpěčují? Proč se nevzepřou ony. Nebo tu existuje nějaký tajný plán, na kterém se všichni shodli? Donutila je závažná okolnost, ekologická hrozba či hrozící katastrofa, o které se neměl řadový občan dovědět a které se lze vyhnout jen jednotným postupem? Kdo přišel na to, že lidí je na zeměkouli příliš moc? Kdo státům dává peníze, aby mohly vazalsky spravovat jednotlivá území? Proč se nevzbouří vlády, které představují tak rozměrné celky? Jak může to všechno ovládat jedna anonymní Global governance? A kdo poroučí jí? Že by to byl někdo mimo tuto zemi, jak se o tom v náznacích domníval profesor?

V každém z nás je přece zakódovaná touha po svobodě. A tady je najednou nesvobodné celé lidstvo! Nebo si to jen namlouváme? Nebo nám to nevadí? Jsme v podstatě smířeni, že nás někdo řídí, že nám určuje, co smíme a nesmíme? Profesor do toho šťoural a hledal příčiny! Příčiny čeho? Co vlastně potřebujeme ke svobodě? Nebo cítí svobodu každý jinak? Řekl nám někdy někdo, co to vlastně ta svoboda je? Protože to nevíme, můžeme být tudíž nesvobodní? Kdy se cítíme svobodní a kdy ne?

A co vlastně obsahuje to jeho Desatero?

Redaktorovi se z těch úvah najednou začalo chtít spát. Přestal vnímat okolí a hlava mu spadla na prsa. Už to nedomyslel, protože možná nebylo co. Ale měl na to dost času na kavalci, oděný jen do bílé noční košile a ostříhaný jak vězeň. Byl vlastně ve vězení, protože ho z té lavičky v parku rovnou zvedli, aniž ho předem násilně probudili, a odvezli do sběrného tábora. Jeho i pár bezdomovců naložili do připraveného antonu, a žádným kolemjdoucím to nebylo nápadné, nebo raději dělali, že nic nevidí, aby se do něčeho sami nezapletli. Ostatně, lidi už si zvykli, že razie u nádraží se děly pravidelně.

„Jaké je vaše skutečné jméno?“

„Marie Luisa Bany.“

„Ale jděte! Na fakultě jste byla zapsána pod jménem Marie Sklowinska.“

„A pak jsem se vdala!“

„Vašeho fiktivního muže hledat nebudeme, ale vaše těhotenství nás zajímá. Jste v pátém měsíci, není-liž pravda?“

„Vy mě o to dítě chcete připravit?!“ vylétla dívka ze židle v místnosti, kde bylo nábytku jen poskrovnu. „Na to nemáte právo!“

„Tady o právu nemá cenu diskutovat. Bojovala jste proti Globální vládě zcela vědomě a musela jste předpokládat, jaké z toho mohou být následky. Takže nemůžete chtít být ušetřena, i když jste v požehnaném stavu. Raději nám rovnou řekněte, s kým to dítě máte!“

„Se svým zákonitým manželem!“

„My známe to vaše podsvětí. Je téměř soběstačné v mnoha směrech, proto je i nebezpečné. Jistě byste mi předložila nějaké doklady, stoprocentně pravé. Ale my se tu nechceme zdržovat podřadnostmi a zkoumáním pravosti nějakých papírů, které pro nás prakticky nemají cenu. Spíš by bylo jednodušší, kdybyste přiznala pravého otce. Bude to, jak je nám známo syn!“

„Když víte skoro všechno, tak si toho otce domyslete!“

„I toho zřejmě známe, i když se nám to zdá dost nepravděpodobné. Jak v tom vašem nádherném věku, kde máte možnost mít krásně vypracované a vybavené kluky, můžete kopulovat s takovým starcem a navíc jste schopni obejít všeobecnou a celosvětovou antikoncepci. To nás možná zajímá víc, než vaše dítě.“

„Já otce svého syna neprozradím, i kdybyste mě mučili!“

„Nad tohle už jsme se povznesli, jen nás pořád zajímá, jak se k otcovství dostal ten váš profesor, který proti nám vydává ostré odmítavé pamflety. A celý underground je úspěšně šíří.“

„Vy vlastně všechno víte, tak proč mě nepustíte?“

„Ne, nevíme všechno! Neznáme to jeho tajné Desatero. Nikde ho nepublikoval, nikde se o něm nezmiňuje, dokonce ani tomu svému kamarádu novináři se s ním nesvěřil. Co když ho někam uschoval a začne se mezi lidmi šířit až po jeho smrti. Jako lavina! Co když v něm budou závažné prvky. Mojžíš také dostal desatero a ovlivnil jím celý židovský národ na dlouhá staletí dopředu, vlastně až dodnes. Třeba je to nové Desatero návodem, jak rozvrátit náš systém? Je potřeba mít o všem nějaké informace. Možná, že je to jen blouznivý profesorův výron, který nic nezpůsobí. Ale musíme myslet na budoucnost. I vy musíte myslet na budoucnost. A ten váš syn v ní může hrát roli a způsobovat problémy. Bude inteligentní po vás i po vašem profesorovi. To je předpoklad. Možná usoudí, až dospěje, že jste byli mučedníky a bude se snažit vás pomstít. Možná svým intelektem, možná násilím.“

„Za co pomstít?“

„Nechtějte mi namluvit, že jste primitivní nechápavá ženská. Vaše testy dokazují něco jiného. Také tak s vámi jednáme. Jinou už jsme strčili dávno do lágru a dítě bychom jí pak kdykoli mohli odebrat. Ne-li jí o něj připravit ještě před porodem. Takové prostředky jsou dnes běžné. To sama dobře víte. Ale za vámi někdo stojí. Proto jste tady. Hledají se jedinci s nadprůměrnou inteligencí a tím váš syn může být.“

„Takže ho nezabijete!?“

„V tom případě ani vás! Jen vás oba pošleme hodně daleko.“

„Ne!“

„Ale ano! Přeskočíte mnohé čekatele, kteří tam chtějí dobrovolně!“

„Ale já nikam nechci!“

„Nemusíte se bát. Budete mít enormní péči. Při transportaci vás budou neustále kontrolovat, dokonce budete velkou část cesty zabezpečena ve speciální komoře, která odstiňuje kosmické záření.“

„To jako chcete říct, že se mnou budete experimentovat?“

„Cesta na Mars už není experiment, žijí tam desítky lidí.“

„Nemůžete mě poslat na Mars, to se raději zabiju!“

„K tomu vám nedáme příležitost. Chcete mít geniální dítě, tak ho donosíte. Byl to váš nápad, počít ho s profesorem, nebo vás donutili vaši kolegové?“

„Já ho miluju, abyste věděl!“

„I to je možné. Bude na vás hrdý! První dítě, které se narodí na Marsu, bude jeho syn! A my jsme tak humánní, že mu to oznámíme, ovšem přijme-li naše podmínky a přestane proti Globální vládě bojovat těmi svými spisy!“

„A když nepřestane?“

„Ale on přestane. Není nic snazšího, než ho umlčet!“

„Chci s ním mluvit! Mám právo s ním mluvit, nosím jeho dítě!“

„Tak vidíte. Když nám řeknete, jak jste dokázali, že vás oplodnil, bylo by to ještě tady na Zemi možné. Jinak mu budete moci posílat z Marsu pozdravy, jestli bude ovšem ještě žít!“

„Jste netvor!“

„To si o sobě nemyslím. Nechci říkat, že plním jen rozkazy, na to se vymlouvali Němci a páchali zvěrstva, já jenom dotvářím situace, které jste v podstatě rozvinuli vy. Budete průkopnice! První rodička na Marsu. Váš geniální syn se začlení mezi tamní elitu. Bude-li schopný, bude mít na ostatní osadníky bezesporu dobrý vliv a začnou vytvářet novou lepší společnost, než je tady na Zemi. O to se přičiníme vy i já. Netvor bych byl, kdybych vás strčil do lágru, kde by o vás pečovali bachaři, podobní těm z nacistických koncentráků. Ti by vás ještě před porodem nejspíš znásilňovali. I to bříško vám náramně sluší, možná jste ještě více rozkvetla. Já si beru za povinnost vás chránit, aniž mám k tomu nějaké rozkazy. Mimochodem Global governance nevládne pomocí konkrétních rozkazů, to přece ten váš underground ví. Chováme se k lidem co nejpřátelštěji, za to byste mi měla prozradit, jak jste tu totální antikoncepci obešli!“

„Vy tak strašně nenávidíte děti?!“

„Ale ne, jen si je po omezenou dobu nemůže tenhle svět dovolit v takové míře jako dřív. Musíme populaci přibrzdit a Zemi před enormním počtem lidí ochránit.“

„A kvůli tomu mě chcete poslat na Mars?“

„Už jsem vám přece všechno vysvětlil! Předpokládám, že zplodíte mimořádného jedince, takoví lidé budou zpočátku potřebovat spíš na Marsu, než tady.“

„Kdy poletím?“

„V nejbližším turnusu. Musíte ale napřed projít přípravou. Cesta to bude dlouhá a namáhavá. Devadesát dní v uzavřeném prostoru, kde se tísní dvanáct lidí, nebude žádná idylka. Ale porodíte až tam, pokud nedojde ke komplikacím. Váš syn bude první člověk, který se na Marsu narodí. A vejde do dějin!“

„Tady v penzionu Duha vám bude skvěle, profesore. Možná se podaří dostat sem i vašeho přítele novináře, pokud ho ještě najdeme.“

„A vy jste kdo?“

„No přece váš číšník!“

„Nezlehčujte to! Měl bych vědět, s kým mluvím a pro koho pracuje!“

„Řeknu vám to takhle: Je jedno, pro koho pracuju, pokud je to pro dobrou věc!“

„Zajímá mě, komu předáte ten magneťák, který jste sebral v kavárně na stole!“

„Je tak důležitý?“

„Vlastně ani ne. Nahrál jsem tam ale tajně to své Desatero, když si novinář odskočil.“

„Já vím, sledoval jsem vás. Měl jsem to za úkol.

Jenže vy jste si asi neuvědomil, že všechno v té kavárně bylo od stropu monitorováno, Tudíž se všechno ví! O čem jste mluvili, co jste analyzovali, jaké jste měli názory a úvahy... všechno!“

„Ale, kdo to ví?“

„Ti i oni! Vždycky existují špioni, kteří to hrají na obě strany. Ti nejzkušenější prodávají oběma stranám tytéž informace. Tudíž dostávají dvojnásobek.“

„I teď, kdy peníze ztrácejí cenu?“

„Existují i jiné trvalé hodnoty!“

„Tedy to moje Desatero máte!“

„To bych musel mít i novinářův diktafon.“

„Vlastně o to nejde. Desatero můžu napsat na kus papíru, vyvěsit ho na nástěnce vedle jídelního lístku, a nikdo si ho stejně vůbec nevšimne. Víte, jak začíná?“

„Ne!“

„Narodil ses jako tvor svobodný, proto braň svobodu, šiř své názory a važ si sama sebe! Copak se tak lidé chovají? Většina si svou svobodu neuvědomuje, Nejspíš ji plně nevnímá. Dokud ji neztratí! Lidé raději přebírají názory a rady druhých. Samozřejmě těch mocnějších, kteří jim je vhodně dovedou vnutit. Lidé jsou jako ovce. Nechají se ve stádu vést a směrovat. Stačí jen pár ovčáckých psů a povel pasáka. Na tom je přece založen i tento systém. Zdánlivě lidem nic nenařizuje – jenom jim radí a doporučuje, co mají dělat. A běda jedincům, kteří začnou dělat něco jiného!

Horší je pro tuhle samovládu druhý článek:

Člověk je důstojný a chytrý tvor, který je schopen překonat hranice země a dobývat vesmír.

Především je pro Světovou vládu nebezpečné to označení chytrý. Nutí ji být neustále ve střehu a bát se o svou moc. Opravdu nemáte ten diktafon, abych se zbytečně nenamáhal?“

„Nemám!“ řekl rezolutně číšník, i když ho měl v kapse.

„Dělej pokud možno to, co tě baví, a nepřepínej síly. Zdá se to jako zbytečná výzva, ale kolik lidí si tohle může dovolit? Je to luxus, za který musí člověk zpočátku bojovat, a málokdo ho dosáhne ve vhodnou dobu. Vy děláte rád číšníka?“

„Já to poklonkování nesnáším, vlastně jsem tu práci dělal jen kvůli vám. Chtěl bych být výzkumníkem, něco objevovat, co má smysl pro rozvoj lidstva, jenže moje cesta vede úplně někam jinam.“

„Neodsuzuj a cti stáří, neboť i ty máš naději se ho dožít.

To se vás zatím netýká, i když mi tu vlastně prokazujete nesmírnou laskavost tímhle azylem, který, jak se zdá, by mohl být bezpečný. O to možná máte menší naději, že to přežijete ve zdraví vy. Opravdu mi nechcete říct, které mocné uskupení za vámi stojí?“

„Promiňte, profesore, já jsem chodil ve škole povinně na náboženství. A pamatuji si ještě desatero přikázání Božích. Mně se zdá, že ten váš morální kodex se mu náramně podobá!“

„Víte, že máte pravdu? Není to nic jiného než variace slov na dané téma:

Nezabíjej zbytečně! Všichni tvorové mají právo na život, stejně jako ty.

Nerozvracej svazky, které jsou uzavřeny.

Neber, co ti nepatří.

Nepomlouvej, nežaluj, a neintrikuj.

Sex by neměl nikdy převážit nad tvým vědomím.

Važ si toho, co máš a nechtěj zbytečně víc. Stejně si nic, z toho co jsi získal v životě, do hrobu nevezmeš.

Ale proč se kolem toho dělá takový povyk? Proč musím utíkat a vy mě chránit, proč nám jde možná o život, vždyť je to v podstatě jen pár seskupených slov do vět a návodů, kterými se stejně lidé nebudou řídit, jako se neřídili dřívějším desaterem.“

„Vy si teď myslíte, že vaše vyjádření jsou zbytečná, že nedávají smysl?“

„Smysl snad ano, ale kdo z lidí bude ochoten je přijmout a ztotožňovat se s nimi? I kdyby visela čitelně na každém nároží. Možná že opravdu to původní Desatero dostal Mojžíš od nějakých mimozemšťanů, kteří si mysleli, že jeho přijetím se lidské konání usměrní k lepšímu, a podivte se na dějiny, které od té doby uplynuly. Myslíte, že jsou lidé lepší?“

„Proč jste tedy vy napsal nové, i když tušíte, že lidstvo tyhle zásady zase nepřijme?“

„Protože jsem musel. Snad mi ve snu někdo radil a ponoukal mě – neváhej, pokus se, udělej to! Třeba to bude k něčemu dobré...“

„Chcete, aby se vaše desatero rozšířilo mezi lidi?“

„Vy byste k tomu přispěl?“

„Proto tu vlastně jsem. Každá nová víra musí mít své kazatele, kteří ji budou hlásat a předávat masám. Masy po něčem takovém trvale prahnou! Masy vždycky potřebují o něco se opírat, něco vzývat, v něco doufat a něčemu věřit. Pro ně se vaše desatero může stát ideálem budoucího žití, ke kterému budou chtít alespoň směřovat. Někteří se podle toho desatera budou snažit žít a položí za něj v krajním případě i život. Proto se zdá současnému režimu nebezpečné, i když v něm jde v podstatě jen o základní lidské hodnoty a vztahy. Kdyby byli chytří, využijí je sami. Jenže od nich by to vaše desatero znělo falešně. Musí mít své hlasatele zdola, z lidu. Dovolte, abych byl vaším prvním učedníkem!“

Ten večer auto, které řídil bývalý číšník, bylo vytlačeno hmotnějším terénním vozem ze silnice v místech prudkého srázu a válelo se v kotrmelcích dolu do údolí. Tam vybuchlo a shořelo. Číšník, byl během havárie vymrštěn z vozu ven a jako zázrakem, až na oděrky a pochroumaný loket, zůstal nezraněn a měl diktafon s nahrávkou desatera stále v kapse.

Dvě nové ošetřovatelky, které byly přijaty do penzionu Duha, namísto předešlých propuštěných, jež svévolně zaměňovaly podávané léky, donesly večer profesorovi k čaji pruhovanou pilulku. Dle instrukcí doktora Herlitze, který plnil tentokrát jen rozkaz nadřízených, musely čekat, až profesor pilulku spolkne a uloží se ke spánku v jejich přítomnosti. A on to bez dlouhého váhání udělal, protože pochopil, že mu už nic jiného nezbývá.

Ve vesmírné lodi, v sekci chráněné proti kosmickému záření se tísnilo dvanáct lidi, kteří klímali v částečném hibernačním spánku až na Marii. Ta ze své vůle zůstávala trvale při vědomí a občas kontrolovala přístroje umístěné na svém těle. Beztížný prostor jejímu stavu, a zřejmě ani plodu, nečinil potíže, Cítila se uvolněná a šťastná. Možná už za měsíc, pokud bez problémů přistanou na povrchu Marsu, se jí narodí syn. Bude to první člověk, který přijde na svět mimo planetu Zemi.

© 2015 Miloš Konáš

30.05.2021 15:44

Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Blízká setkání s realitou četli 6 (1=normal)

Q-22020418=1854 Q-20010919=1541 host=1720 Q-220217=0130 Q-UKARVPP=2227 Bavros=2359

Včera 13 návštěvníků, Blízká setkání s realitou četli 0

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Blízká setkání s realitou" (komentáře) Téma=Blízká-setkání Nahoru! Knihy, úvahy      Jméno(nick):   Změnit? Emailová adresa:   Další informace: Nadpis příspěvku    host rudolfxxl@gmail.com     Text příspěvku:   (   povinná pole)       Napiš číslicemi: stovosumavosumdesát = (nejsi robot?)    (1 příspěvků)   po příspěvcích. (důvod skrytí ?) Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména: ! Dnes 4 !příspěvky s přílepky. Přílepky dnes: Evosinóo Věda Vzkazy všem: Anonym: Jak pokračovat? Snad není konec? Nabízím se pro jakoukoli (elektronickou práci -- asi je word). Jsem důchodce, kterému budou knihy p. Semeráda velmi chybět. Volím tuto cestu. Adresu p.S. mám, ale dojde mu? Nemáte-li zájem... neodpovídejte. Děkuji Fišera fismil@seznam.cz 04.12.2021 13.50 1 Jméno: VlastimilČech Info: veterán naprosto strašidelné!!!   Téma: Blízká-setkání 01.06.2020 v 22:27 id: 1335663 naprosto strašidelné!!! Komentáře Víc komentářů tu není. Začátek Přílepky dnes: Evosinóo Věda