Vítej, návštěvníku!

Bommu je mizerný koráb. A to mu ještě lichotím. Když odložím přehnaný optimismus, pravda zní : je to troska z vrakoviště, co se jakýmsi záhadným fyzikálním nedopatřením dokázala v poslední křeči vymrštit až do vesmíru.

Nefunguje tu prakticky nic.

Jen don Ortogon a... trochu já. Vlastně – také synťáci!

Matóna už znám. Je to vyřazený android, původním zaměstnáním trenér fitka, posléze osobní strážce, nakonec vyhazovač nočního baru. Divila bych se, kdyby tomu bylo jinak: jeho surovost už jsem měla tu čest dobře poznat. Na vztek mu budu říkat Mamatón.

Visser je antropomorfní robotický uklízeč, pohybující se díky druhořadým zdrojům tempem ospalého šneka. Don se ho implantací různých datasetů pokouší přecvičit aspoň na základní technickou údržbu, ale Visser umíněně ignoruje vše kromě prachovky, mokrého hadru a vysavače.

Android Louve na tom je nejlépe: rozbitý leží někde dole ve skladu a ani se nehne. Vlastně ani nevím jak vypadá. Koneckonců mi to je jedno, i když je to jediný z dvoučlenné původní výbavy korábu. Jestli ho někdy někdo oživí, budu mu schválně říkat Louvre.

Druhý člověku podobný robot Ekvisito, kterého jsem přejmenovala na Rekvizit a , na tom není o moc lépe jak Visser. Bloudí po korábu jako tělo bez duše, m á za úkol evidovat použitelný materiál, a případně opravit sám sebe. Jak dopadne jedno i druhé, je ve hvězdách.

Jediný plně použitelný android je Levier, alias Blevier. Je druhým a posledním z originální Bommovy synťácké posádky a jeho technická zručnost je uchvacující. Však také don Ortogon spolupracuje výhradně s ním.

Sedm bytostí, z toho jedna nepoužitelná, je celé osazenstvo obří kosmolod ě o délce 370 metrů.

Don s Blevierem běhají po korábu a utěsňují všechny díry, kterými neustále ztrácíme dýchatelnou atmosféru. Osobně si myslím, že naopak díry vyrábějí, protože červených míst na schématu korábu vůbec neubývá...

„Bay?“

Don sedí proti mně ve velínu a chroupe zpola studenou hrachovou kaši.

„Ano?“ řeknu trochu nejistě.

„Je to dobré.“

Málem z toho mám šok. Jak – dobré?! Že otevřu konzervu a ohřeji jí prskající a bafající letlampou, co mi přinesl Mamatón odkudsi z korábu?

„No... ehm... děkuju.“ Slovo poděkování mi zní cize, jako by pocházelo z jiné planety. Nikoho jsem si nezvykla prosit a nebylo komu za co děkovat. Krčím nohy k sobě. Táhne tu ledový páchnoucí vzduch, je mi pořád zima.

Pohledem se dotkne mých obvazů, zhnědlých zaschlou krví a černých od skvrn všemožného původu. „Co nohy? Bolí?“

„Co se staráte!“ vyjedu ostře. Sklopí oči k rozjedené kaši a mlčí.

Nedůvěřivě ho pozoruji. Je dočista jiný, co jsme tady nahoře. Vůbec mě nesekýruje, ne analyzuje, nenutí, nevyhrožuje. Co za tím zase vězí?

„Matón by ti to zkontroloval a převázal...“

„Ne!“ štěknu. „Ten surovec ke mně nesmí na dosah!!“

„Dobře, dobře...“ říká uklidňujícím tónem. „Opravím mu hlasové rozhraní, jen co se vyhrabeme z nejhoršího. Pak už si s ním poradíš snadno.“

Mlčím, ale nakonec mi to nedá. „Done...? Kdy se – jak říkáte – vyhrabeme z toho nejhoršího?“

Těžce povzdechne. Unaveným gestem vyvolá mezi námi mdle poblikávající holografický obraz Bomma. Loď mi připadá červenější než minule. To není dobré.

„Nebudu ti nic nalhávat, Bay,“ říká tiše. „Nezvládáme to. Tyhle, tyto a tady ty všechny sekce jsme ponechali svému osudu.“ V duchu se zděsím: vždyť to je většina lodi!

„Snažíme se udržet životní podmínky v obytném modulu, aspoň na naší palubě. Ale chybí všechno: materiál, nástroje, i energie. Čekal jsem, že Bomma jednou použiji, ale ne tak brzy. Museli jsme zmizet hodně narychlo, myslel jsem že to ještě pár měsíců vydrží... no nic. Jestli se nestane zázrak, do dvaceti dnů budeme muset kapitulovat.“

„To jste si tedy moc nepomohl,“ podotýkám kriticky. „Tak to abychom to raději snad ani zbytečně neprodlužovali, ne?“

Ohlíží se k policejní lodi, která svědomitě číhá poblíž. „Kdykoli můžeš zavolat, Bay.“ Pak se na mně upřeně podívá. „Ale neříkej pak, že jsem tě nevaroval. A... já se k tobě rozhodně nepřidám.“

A zase mám po náladě.

Sedím ve zmrzlém velínu, zírám na osleplé stěny (holografie je vypnuta kvůli úspoře energie) a lomcuje mnou vztek smíchaný s bezmocí a narůstajícími obavami. Klimatizace nefunguje, vzduch páchne zatuchlinou, rzí, plastem a kdoví čím. Občas se mi zhoupne žaludek: ani gravitační generátory nedokáží udržet stabilní palubní přitažlivost. Do černé díry s tím vším!

Do velína leze Matón.

„Vypadni, parchante!“ ječím, tyč připravenou k ráně.

Nereaguje. Staví na zem topnou jednotku, zapojuje do sítě a při odchodu pečlivě zavírá dveře. Během dvou hodin se teplota ve velínu zvedá z předchozích tři nácti stupňů na nádherných osmnáct. Cítím jak pomalu roztávám. To je lahoda! Pak to v jednotce krátce prskne...

Je večer. Don Ortogon mlčky ulehá do spacího pytle a okamžitě spí – nebo se tak aspoň tváří.

Já jsem ve spacáku zalezlá už dávno. Stejně je mi zima. Teplota už zase klesá pod čtr náctku...

Errata:

30.05.2021 13:22