Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
„A dost!“ řvu. Vrazím do velína a buším pěstmi do ledových stěn.
„Problém?“ Don se mžouravě hrabe ze spacáku. Vypadá o sto let starší.
„Jo, to teda jo!“
„Povídej, Bay!“
Náhle mlčím. No, jak mu mám říci, že podtlakový systém záchodku vycucnul do prostoru nejen odpadní látky, ale málem i... Destrukce byla docela rychlá; jen tak tak jsem utekla za dveře. Vzápětí byla celá hygienická sekce bez atmosféry.
„Další hygienická sekce je dehermetizovaná,“ drtím mezi zuby.
„Och...“ Vyvolá si plánek, kouká na něj a pak pochopí. „Aha.“
„Aha? A nic víc?!“ soptím. „Mám té pro rezlé rachotiny po krk!“
Bez známky vzrušení kývá kamsi skrz stěnu. Rozumím. Můžu zavolat. Tak hrome proč to neudělám?! Zatínám zmrzlé pěsti a vztekám se sama na sebe. Něco mi totiž našeptává, že ať ho nesnáším sebevíc, má don tentokrát pravdu.
Mlčky se obléká. Je mu asi úplně jedno, jestli se na něj dívám. Bleskne mi hlavou, že na svůj věk má nečekaně vysportovanou postavu. Vůbec nevypadá jako vedoucí ú ředník sociální ho převýchovného ústavu.
Chvilku váhám. „Done?“
„Bay?“ ohlédne se unaveně.
„Mohla bych... pomoct?“
Vypadá překvapeně. „No... to by od tebe bylo moc hezké. Co umíš?“
Koukám jak sůva z nudlí. Co umím? Mám-li být upřímná... snad malovat. Takže vlastně nic. Dívá se na mně a rozumí.
„I tak děkuji za nabídku, Bay.“
Tím mě dostane dočista. „No... třeba něco přinést... podržet... a tak?“ navrhuji nesměle.
Uvažuje. Nejdřív si myslím, že hledá nějaký úkol co by mi přidělil, ale když mlčí dlouho, chápu že hledá způsob jakým mi šetrně říci že jsem nepoužitelná.
„A víte co? Zapomeňte na to! Když jsem k ničemu, tak mě tu nechte trčet. Divím se, že se se mnou vůbec zahazujete!“ vybuchuji.
Teď se maličko usmívá. „Že jsi k ničemu, říkáš jen ty sama. Já si myslím něco zcela jiného.“
Vrtím hlavou. „Done, spletl jste se. Jsem úplně obyčejná. Nic neskrývám. Hledáte ve mě něco, co ani já sama nevidím.“
Vrásky kolem jeho očí se pousmějí. „Tím se netrap. Některé věci jsou z jednoho úhlu neviditelné. Něco ohromného v tobě je, jsem si jist. A přijdeme na to – tentokráte už ne z povinnosti, ale z osobního přesvědčení. Jen zrovna nemám moc času se ti věnovat. Musím se pokusit zapojit zdroje z páté paluby, dokud tam ještě těsnění udrží atmosféru abych moh l pracovat.“ Odchází, volaje přes svůj obojek Bleviera.
Z osobního přesvědčení? Z mého rozhodně ne! Vztekle nakopnu nejbližší sedačku. Au! Sednu si, a chvíli v duchu zuřím. Ale asi to potřebuji, protože se mi znatelně uleví. A aspoň je mi trochu teplo. Teploměr se přitom klepe na dvanáctce. To je divné. Pak mě napadá, že mám horečku. No super.
Minuty míjejí. Konečně mi dochází, že takhle se nic nezmění. Tak dobře. Jdu na to, říkám si v duchu a chci, aby to mně samotné znělo rázně a odhodlaně. Nejdřív boty.
O dvě hodiny později chápu, že boty mojí velikosti – tedy vlastně jakékoli boty – těžko kdy na Bommovi najdu. Je to vrak, nic jiného než obrovská, nezadržitelně hasnoucí, vychládající a umírající troska. Stěny, kdysi patrně obložené přístrojovým vybavením, zejí jak obnažená žebra kostlivce.
Nohy bolí. Jsem celá horká. Jak to vypadá pod obvazy, napadá mě nakonec.
Tak tedy na ošetřovnu! Jenže – to je výzva. Labyrint korábu, utopený z velké části v černočerné tmě, je pro mně zcela neproniknutelný.
„Slečno Bay? Mohu vám být nějak užitečný?“
Otáčím se. Aha, to je Rekvizito. Narazili jsme na sebe náhodně – já hledám ošetřovnu, on náhradní díly pro sebe.
„Víš kde je místnost, na níž jsem byla ošetřena?“
Zmlkne, asi si přehrává palubní historii. Pak: „Ano, slečno.“
„Doveď mě tam!“
A pochodujeme. Vědomí, že mám k ruce nějakého spojence, mi ohromně lichotí. Do chvíle, než Rekvizito zastaví před zavřenou přepážkou.
„Dál nemůžeme, slečno.“
„Jakto?“
„Sekce 79 na této palubě ztratila hermetizaci a byla uzavřena.“
„Ošetřovna je za ní?“
„Ano, slečno.“
„Dá se do té ošetřovny dojít nějak jinak?“
„Ano, slečno.“
„Tak na co čekáš?“
„Na váš povel, slečno.“
Hrome. S ním je řeč jak rozprávka.
„Tak velím!“ říkám duchaplně. „Jo a neříkej mi pořád slečno.“
„Jistě, slečno.“
Po další čtvrt hodině plahočení studenými a povětšinou neosvětlenými koridory jsme v ošetřovně. Beru potřebné věci, sedám na stůl a strhávám si obvazy z chodidel. A jejda. Moje nohy nevypadají zrovna hezky. Rudé a fialové skvrny kolem ne pěkně vyšklebených a zhnisaných okrajů ran mě těžce šokují. Desinfekce očividně moc nezabrala.
„Mohu vám jakkoli pomoci, slečno?“ ptá se Rekvizito tím nejjemnějším hlasem.
Jsem ztracená, buší mi v hlavě. Roze žere mě infekce. Hotovo.
„Ty mi nepomůžeš,“ vrčím, ale hlas se mi třese.
„A kdo vám může pomoci, slečno?“
Nebesa, to je idiot!
„Nikdo!“ zařvu na něj vztekle. Ale s jeho robotickou logikou to ani nehne.
„Směl bych se prosím sám pokusit zvážit zda by vám přece jen nešlo nějak sebeméně pomoci, slečno?“
„Jdi do p!“ Na poslední chvilku ukusuji slovo. Ne, takhle ne. On by tam opravdu šel a široko daleko je jediný takový objekt můj vlastní.
„Velice se omlouvám, ale neporozuměl jsem vašemu přání. Mohla byste ho prosím laskavě zopakovat, slečno?“
Zhluboka oddechuji. „Víš co, Rekvizito? Podrž mi desinfekci, budu jí za chvilku potřebovat.“
S řevem, cezeným přes zatnuté zuby, si drbu hnis z ran až do krve a dílo korunuji bohatou zálivkou vražedně palčivého desinfektantu. Málem šílím, tím víc že mě ten idiot Rekvizito pořád bombarduje vystrašeně uctivými otázkami, co mi je a jak mi může pomoci.
Konečně končím sebemučení. Jsem dočista zpocená a roztřesená a nohy mě bolí úplně nepříčetně.
Patlám na ně nějaký krém a pořádně obvazuji. Boty to sice nejsou, ale chodit v tom snad půjde.
Ještě zhltnu pár prášků proti bolesti a jsem hned o trochu klidnější.
„Nějaká antibiotika máme?“ ptám se. „Hledej antibiotika!“
Okamžitě podrobí kontejnery důkladné prohlídce. „Tady, slečno!“ vítězně třímá čtyři tuby.
„Super!“ Marně hledám na obalu dávkování. Složení mi neříká naprosto nic, zato pojistka uzávěru je celá černá. To značí že expirace je už prošlá. No, nemám na výběr. Sypu do sebe přiměřené množství, ovšem bez velké víry v úspěch. Chutná to odporně, kéž by to aspoň pomohlo. Tak, a víc toho už neudělám.
„Víš co?“ říkám robotickému společníkovi. „Budeme chodit spolu. Ty budeš hledat svoje díly a já zas něco, co by se hodilo mně.“
„Jak si přejete, slečno.“
Vtom se stane něco neuvěřitelného. Do ošetřovny vtrhne Mamatón, popadne mě kolem pasu a už mě někam rve. Tohle je nový regulérní únos!
„Pomoc! Rekvizíto! Pomoc!“ ječím.
To, co se pak děje, mi připadá jako zlý sen. Rekvizito se vrhá na Mamatóna, ale ten je příliš silný a zkušený. Tvrdými údery sráží Rekvizita k zemi a stále mě vleče chodbami kamsi pryč. Ale Rekvizito se bez ohledu na utržené rány stále zvedá a znovu a znovu útočí na Mamatóna. Je to jako hororový děs – dva stroje se rvou o svojí biologickou kořist. K mé smůle Mamatón vítězí.
„Zdechni, ty zrůdo!“ řvu a snažím se mu vyškrábat optické senzory. „Rekvizito! Nedej mě!“
Rekvizito, zpola zničen, stále bojuje s bezeslovnou, neústupnou zarputilostí, jíž jsou schopny jedině stroje. Další a další Mamatónovy údery ho demolují víc a víc.
„Dost! Stát!“ rozléhá se náhle chodbou tvrdý hlas dona Ortogona.
„Pomoc!“ zaječím naposledy, ale moc pozornosti mi nevěnuje.
„Do velína! Hned!“ poroučí Mamatónovi. „Ani hnout!“ velí Rekvizitovi. Jsem ztracena. Surový android mě vleče dál a únos korunuje mým zahozením do sedačky velína. Jen chvilku poté tam doráží i don Ortogon.
„Co to má znamenat! Hrome! Zbláznil jste se?!“ křičím zuřivě.
Usedá proti mně. Mlčí celou dobu co ječím, až mi dojde dech.
„Bay,“ říká pak, „měla bys Matónovi poděkovat.“
„Vám přeskočilo?! Se tu všichni zbláznili! Vy i vaši hnusní synťáci!“
Pohybem ruky rozsvěcuje schéma korábu. Je plné chvění a prskajících poruch. „Podívej se, Bay... Ošetřovna je odříznutá. Cel ý palubní segment se stal nestabilní, museli jsme ho izolovat. Matón tě odtud dostal na poslední chvíli. Kdyby byl Ekvisito trošku silnější, zůstali byste tam a já bych musel volit mezi variantou nechat tě zemřít anebo čekat a dívat se, jak nám mizí vteřinu po vteřině zbývající zásoby vzduchu...“
Teď lapám po dechu jako kdyby se mi vzduch opravdu nedostával. To je palba!
„Bay, děvče zlaté, proč jsi tam lezla?“ táže se, ale jeho hlas není kritizující.
Poukazuji na svoje podebrané nohy. „Snažila jsem se starat o sebe a nebýt na obtíž,“ dodávám trochu vyčítavě. „A obvazy jsou jen na ošetřovně.“
Přikyvuje. „Měla jsi jít na jinou. Dvojka už je uzavřená, ale jednička je dokonce blíž, podívej se. Co tě napadlo jít tak daleko dozadu až na trojku?“
„Rekvizíto mě tam dovedl,“ namítám.
„To je divné,“ vrtí hlavou. „Jak jsi mu to řekla?“
„No přece-“ pak mi dochází dech. Chtěla jsem po něm přece místnost, na níž jsem byla původně ošetřena. Chudák neměl na výběr. Zahanbeně skláním hlavu.
„A co se dě lo, že se Matón a Ekvisito porvali?“ padá další otázka jako gilotina na mou hlavu. Nejraději bych se propadla skrz podlahu až do vakua. Sotva slyšitelně vysvětluji podstatu velkého nedorozumění.
Don dlouho mlčí. „No, už se stalo,“ říká pak. Jeho hlas je klidný, i když cítím, že by mě nejraději roztrhl na dva kusy. „Jsem především rád, že se tě podařilo zachránit, Bay. Ztratili jsme však šanci zapojit Ekvisita do oprav. Byl skoro hotov. V podstatě jsme přišli o čtvrtinu posádky.“
Cítím že ho to bolí a stěží zadržuji slzy. Nejen že jsem k ničemu, ale ještě sabotuji jeho snahu o naší záchranu! Don vstává a jde pryč. Ten večer se do velína nevrací. Sedím ve spacáku a brečím. Občas málem hodím šavli, protože výpadky gravitace jsou čím dál častější. Bolí mě nohy, bolí mě hlava a bolí mě duše. Teploměru je to jedno. Ukazuje osm stupňů. Neoblékám se. Stejně celá hořím.
Errata: