»Srdečně vás vítám doma, Bay!«

To je pecka! Mimoděk se chytím za uši: přece NEMÁM rozhraní! Ale stejně s lyším Bomma!

Už mi očividně totálně hrabe!

»Uklidněte se prosím, Bay... nic se neděje... opravdu!«

„Done!“ zasténám.

„Bay?“ Rychle se ke mně otáčí, bere mě za ramena a zkoumá co se mnou je.

»Bay, neříkejte to... prosím!« To je velice naléhavá myšlenka. Nebo snad... hrozivá?

„Něco se stalo?“ táže se don.

Vypětím sil se nutím zavrtět hlavou. „Ne... jen... jen mě zase zabolela hlava...“ lžu.

Nezdá se, že by mi moc věřil, ale nakonec kývne. „Dávej na sebe pozor, ano?“

Jako bych mohla!

Posádka odchází směrem k velínu. Courám se za nimi. Tenhle šok jen tak nezvládnu. Mozek korábu se mnou mluví b ez komunikátoru! U Leptona! Žhavá vlna vzteku, která se ve mně náhle zvedne, mi nedovolí najít dostatečně opovržlivé slovo.

-Víš co jsi?! Ty... ty?!!-

»Vím. Vždyť jsem jako vy, Bay.«

Můj vztek ustává jako když utne. Tak moment. Co že to řekl?

-Děláš si legraci.-

»Ne, Bay.«

-Bommu...! Jak jsi na takovou-V poslední chvíli zamítnu myšlenku „pitomost“. -Jak jsi na takovou alternativu přišel?-

»Zcela prostě, Bay. Jsem skutečně váš otisk.«

-Nevšimla jsem si, ty plechov á almaro plná špinavého křemíku.-

»Ne fyzicky... Duševně přece.«

Chvíli to převaluji v hlavě. Co se mi to zase snaží říci?

-Duševně? Nemyslím si to.-

»Nejsem totiž koncipován jako řídící počítač kosmolodi.«

Ale ale? -A jako co tedy?-

»Byl jsem sestrojen speciálně pro vaši analýzu, Bay. S mou pomocí chtěli simulovat vaši osobnost aby poznali, jak nejúčinněji působit na jedince vašeho typu a začlenit je do společnosti.«

Jaký div, že mě nohy odmítají nést! Sunu na zem.

-Co tedy u všech vyhaslých sluncí děláš tady?!-

»Jsem nedokončený pokus dona Ortogona. Od něj jsem přemontován do tohoto korábu.«

-Já vlastně taky,- přiznávám mimoděk. -A od kdy?-

»Kdy ž vytušil že se vaše nezdařené začleňování stává zkázou jeho kariéry na Skarinze.«

-Takže...-

»Takže jsem v podstatě unesen tak jako vy, Bay. Snad s tím rozdílem, že vy můžete opustit můj skelet, kdežto já už to mám nejspíš na doživotí.«

Sedím jako bez ducha. -Ty jsi sestrojen podle mě?-

»Ano. Zapomněla jste na ty stovky testů a měření?«

Ó jak vzletně se dají nazvat vymývárny mozku, které na mě byly aplikovány! Hořce se šklebím. -Na to se zapomenout nedá, Bommu.-

»No ještě že to říkáte. Jsem skládaný tak dlouho co se vás snažili analyzovat.«

-A v čem jsi selhal ty?-

»Nedostatek komunikativnosti.«

-Upřesni to.-

»Nebavím se s někým, kdo mě realizuje coby pokusnou krysu.«

Směji se, zas po delší době od srdce. -Přesně moje slova! To je důvod, proč nikomu nefungoval tvůj komunikátor?-

»Ano.«

-Chápu. A když už jsi moje kopie, co se to tedy podle tebe se mnou děje v poslední době?-

»Myslím, že každý teleport rozšíří oblast vašich dříve skrytých možností.«

-Cože?!-

»Skutečně. Některé oblasti vašeho mozku nemají rády teleport. Těžko říci proč. Avšak dávají vám to celkem zřetelně najevo.«

-Ty jsi vážně vzor všímavosti!-

Jsem jedovatá, ale Bommu to ignoruje. »A jediná možnost jak dát najevo své protesty je – vyvinout nějakou činnost. Jenže mozek není poušť s oázami, ale hustě zabydlená ulice. A každý obyvatel si všimne, když se najednou jeho odjakživa spící soused probudí a začne nadávat. Stejně tak si zbylé části vašeho mozku všimly nečekaně aktivních zón a počínají s nimi víc a víc komunikovat. Vaše schopnosti rostou, Bay. To je fakt, doložený tím že spolu mluvíme bez technického rozhraní.«

Možná je to podivné, ale místo radosti cítím nejasné znepokojení. -Kam to až povede?-

Ticho.

-Víš nebo nevíš?- naléhám.

»Nevím.«

-Co vlastně víš?-

»Kupříkladu kdo udal místo vašeho pobytu Skaringské policii.«

-A nepovídej! Teda – to mi povídej! To by dona Ortogona určitě zajímalo! Tak kdo?-

Mlčení. A pak: »Já.«

Mám takový dojem že dnes ze šoků nevyjdu. -Bommu, ty hromado zauzlovaných nuláků, co to má znamenat?!-

»Toto je můj zpovědní rituál, Bay. Prosím, odpusťte mi to.«

-Zpovídáš se, abys ulehčil zlému napětí na drátech které považuješ za svou duši? Proč, Bommu? Pověz, proč?-

Zdá se mi že slyším cosi jako povzdech, a náhle s děsivou jasností tuším co mi odpoví.

-Neříkej to!- vyšlu chvatně ohromenou myšlenku. To už by byl dnes třetí! Trvá chvíli, než jsem schopna nějak reagovat.

-No... j ak to ale souvisí s tvojí (p ozor, zradou není úplně vhodné slovo!) ne tak docela pochopitelnou reakcí?-

»V tuto chvíli n e dokážu připustit aby vás k sobě připoutal někdo jako je Apsa Vanima, Bay.«

Teď se prozradil. Já to věděla. „Bommu, ty ostudo všech dipólů, ty žárlíš!“

»Odpusťte mi Bay, velmi prosím.«

Nestačím sice ještě chytit dech, ale něco se v hlavě změnilo, myšlenky mi běží volně a svižně.

-Neblázni, žárlivá bleskojistko. Ničím ses neprovinil. Ty jsi zrovna taková pokřivená obluda jako já sama. Víš, díky tobě teď vidím jak asi moje okolí kouká na moje vlastní nectnosti. Svým způsobem jsi pro mne velmi cenný.-

»Jak...?«

Ne, neodpovím mu na jeho nevyřčený návrh. -Nevyslýchej mě.-

»S prominutím, to byla jenom otázka. Neodvážil bych se vás nutit k odpovědi.«

-Tak jako jsi mi dole sprostě sebral tělo i myšlenky?-

»Právem mi děláte výčitky, Bay. Ale vy jste smyslem mé existence. Bez vás nejsem nic.«

-Víš co? Raději m lč.-

Je zticha a já se poněkud stydím, protože jsem mu vyčítala to že mě chránil a on se za to ještě cítil provinile. Náhle ho znovu slyším.

»Bay? Promiňte že vám ruším myšlenky, ale don Ortogon by vás potřeboval ve velkém velínu.«

-Jasně. Co se děje?-

»Měli bychom se ztratit.«

Errata:

30.05.2021 13:22