Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když se člověku zdá, že jde všechno dobře, určitě něco nepostřehl.

Tahle jedovatá moudrost se mi objevuje v hlavě, když se probírám. Zprvu vůbec nechápu, proč jsem se vlastně probudila, kdo jsem a kde jsem.

Z amorfní mlhy začnou poznenáhlu vyplouvat vzpomínky. Ovládnutí Mechaniciana, jeho demontáž a masivní modifikace Bommovy výzbroje i některých systémů, divoká oslava s přemírou alkoholu a...

Jako cvaknutím vypínače se konečně stávám sama sebou. Uf! Posadím se a vedl e mě totéž udělá Louvre.

„Dobré ráno, Bay,“ řekne s úsměvem.

»Jsem vzhůru, Bay!« ozve se současně Bommu. Neodpovídám. Zírám na tu půvabnou synťačku a pomalu se bojím dýchat.

Myšlenkou vstupuji do Bomma a ve zkratce shlédnu to, co jsem vyváděla v čase, na který si absolutně nic nepamatuji. Velký Leptone! Toho že jsem byla schopná?

Hrome, hrome, hrome!

Louvre pokleká a sklání hlavu. „Nesmírně děkuji za ú žasný dar, jež jsi mi tak velkoryse věnovala, Bay. Budu nanejvýše šťastná, pokud dostanu šanci ho aspoň zčásti oplatit,“ říká.

Nejraději bych jí zabila, a pak sebe. Ne. Sebe nejdřív, a jí až pak. Je to tím m izernější, že jí n edokážu ani vynadat, jak v elí rozum, ale nedonutím se ani ji obejmout, což zase pro změnu našeptává ten zbytek. A nejhorší je, že ona n aprosto rozumí co cítím!

„Omlouvám se,“ couvá náhle. „Moc, nevýslovně moc se omlouvám! Už tu nejsem!“ Vyráží ze sekce a mizí mi z dohledu. Tak jako Ortogon předtím.

Svírám bolavou hlavu. Kéž bych také mohla nebýt, utéci tomu všemu! Jenže není jak a není kam.

Házím na sebe aspoň triko a s duší, proměněnou v kus ledu, kráčím do velína. Ať to schytám hned naplno.

Ale don tam není. Uf. Dovolí mi to aspoň se konečně nadechnout. No tak jo. Nahlédnu do sítě. Tedy sama do sebe. Tedy-ach jo. Rázem vím, že je v jídelně, a tam také po chvilce vcházím.

Jenže než stačím otevřít pusu, don říká: „Omlouvám se, Bay...“

Koukám jako ten vlk, co dostal v kresleném filmu od prasátka obrovskou palicí přes tlamu.

„Ech... no... já...“ vypadne ze mě. Vůbec netuším co říci.

Dívá se na mě a je na tom stejně jako já.

Vlastně není. Je aspoň sám sebou, zatímco část mé mysli už zase naslouchá divokému bubnování bleskových zpráv z celého korábu. Ověřování modernizací dopadlo na výtečnou. Tisíce hlášení, miliony signálů. Dá mi poněkud práci odpoutat se od strojového cvrkotu a zaměřit se na Ortogona. Jako pokaždé, když se odpojím, připadá mi že don mluví nesmírně pomalu, jako by se mu hlas propadl o nespočet oktáv.

„Bay... děvče zlaté... co se to s tebou v poslední době děje?“

Jen nešťastně vrtím hlavou. Kdybych aspoň sama věděla!

Vstane, přijde ke mě a pohladí mě. Vidím na něm, jak ho to uvnitř bolí.

„Promiň, prosím...“ šeptám. To jsou šoky! Kdyby mi někdo ještě před nedávnem byť jen naznačil, že budu dona prosit o odpuštění, považovala bych ho za totálního blázna.

„To nic. Jen mě to maličko překvapilo,“ reaguje velkoryse na můj úlet. A úplně stejně bych nevěřila, že on někdy něco takového řekne mě. „Nedělej si z toho starosti... jen mi řekni... nakolik to máš pod kontrolou?“ ptá se šeptem.

Tisíc šest set osmdesát osm. Tolik stihnu přijmout hlášení a vydat pov e lů než se don vymňoukne.

Bezradně zírám a do očí mi zase lezou slzy.

Nějak vycítí, co se ve mně děje. „Pořád s ním mluvíš, viď? Pustí tě někdy...? Aspoň na chvilku?“

Zkroušeně krčím rameny. Nevím. Pro všechno na světě, n evím!

Usilovně se snaží svými pohlazeními udržet aspoň nějaký most, který by nás spojoval. „Nikdy jsem nezažil ani neslyšel, že by se styčný důstojník dokázal vtělit do stroje. Nedokážu si to ani představit. Ale mám-li být upřímný, trochu mě leká myšlenka, že by ses mohla jednoho rána probudit a být automat na kávu,“ pokouší se odlehčit situaci.

Usměji se také, ale jen ze zdvořilosti.

„Když se na sebe podíváš, Bay... jsi víc člověk nebo stroj?“

Chápu tíseň, která ho svírá. „Bojíš se, že zůstaneš jediný člověk uprostřed synťáků?“

„To také.“ Oceňuji sílu, s níž mi to přizná, než mi dojde zbytek: není si jist, zda nemohu vniknout také do něj...!

Nezvládám to, volím zkratkovité řešení. „Je nějaký způsob, kterak mohu rozptýlit tvé obavy...?“ tisknu se k němu zlehka. Reaguje gestem naprosté bezradnosti. Ó jaký je to muž, že se zdržel snadn é a na rovinu nabízen é možnost i !

„Tak vidíš.“ Tahle odpověď je také automatická a teprve potom si uvědomuji, že mluvím jak Bommu... Logicky je to naprosto bezchybné. Lidsky bolestně nedostačující. Pokládám Ortogonovi dlaně na ramena, čeká až mu jeho slova povím já sama. „Co bych měla udělat, abys uvěřil že jsem člověk? Ortogone... příteli drahý... jsem něco jiného, moc jiného než holka, kterou nedávno tvůj připitomělý ale dobrosrdečný Mamatón eskortoval do děravého a rozpadajícího se korábu...“

„Bay...“ vydechne jen.

„Sama nevím, zda je to lepší nebo horší. Neznám útesy, číhající v oceán u mé nové identity. Neumím odpovědět tak, abys ztratil obavy. Nemluvě o tom, jaké obavy mám já v sobě... Nezbyde nám než abychom se smířili s tím co je a přijali nevyhnutelné.“

„To máš ze vlastní hlavy nebo ke mně právě promlouval někdo jiný...?“ zašeptá.

„Teď bych se správně měla ura zit,“ podotýkám.

„I to stroje umějí...“

„Ne, ne!“ mávám omluvně rukou. „To nebyla dobrá odpověď, vím. Ale v idíš? Tady máš ten svůj důkaz, že jsem dosud člověk. Stroj nemůže být tak nedovtipný.“

Jeho oči jsou ztělesněná otázka. Čeká na osvobozující odpověď, na několik prostých slov, jimiž zaženu úzkost jeho duše. A já místo toho mlčím, protože... nevím.

Nevím!

„Bay... ale no tak...“ vezme mi tváře do dlaní, protože nedokážu skrýt že už zase mám oči plné slz. V mém nitru zatím zuří bitva nepopsatelného rozsahu. Brečet jako malá holka co to nezvládá? Chladnokrevně se o vládnout a tím potvrdit, že jsem spíš stroj než člověk? Vždyť má don pravdu! Kdo mi řekne, co doopravdy jsem?

Teď asi není ta pravá chvíle na filosofické úvahy, ale nemohu se jim vyhnout. Jaký rozdíl je mezi námi a synťáky, pomineme-li konstrukční materiál bytosti? Všichni máme své vnitřní světy! A ve světle posledních událostí si nejsem ani maličko jista, že jednodušší znamená horší a složitější lepší...! Je správnější popsat touhu pomocí chemie, nebo pomocí silových potenciálů? Když se spolu s Louve ocitnu v astrálu, jak se pozná, kdo z nás je člověk a kdo synťák?! Kdo by kdy dokázal tyto neřešitelné otázky rozsoudit?!

„Milý done...“ dotknu se rty jeho tváře. „Nechtěl jsi uvolnit, co ve mně bylo skryto? Právě to se stalo. Vítězíš, člověče! Tak přece před tím teď nemůžeme zavírat oči...!“

„To ani nechci,“ sklání don hlavu. „Jen... se v tom snažím neztratit...“

Cítím, jak ho ta slova bolí. Beru ho za ruce. „Nikdo nečekal, že se to tak zamotá, viď? Kdo je komu kým?! Čí přínos je vážnější a čí vliv důraznější? Tys můj zachránce ze Skaringy, Bommu budovatel mé současné identity, Rekvizito nás celé přestavěl a Louvre je druhá část mé duše když se ocitnu... no, TAM. A co s tím naděláme...?“

Mlčky vrtí hlavou. Ještě to v sobě nepřekonal, vidím to na něm. „Je to neřešitelné,“ říká tiše.

„Tak se zbavme tíhy tím, že to řešit nebudeme!“ nadhazuji zlehka. „Ortogone, a bsence kohokoli z vás by zanechala nezacelitelnou ránu v mém světě. Buďte se mnou a já budu s vámi. Není lepší být raději spolu šťastni než rozděleni a nešťastni?“ U všech supernov, já mluvím jako kniha. „Ne dokážu předvídat zda nám to kdo ví jak půjde... Ale když se nepokusíme, nepůjde to stoprocentně.“

Dlouho mlčí. Pak s úžasnou upřímností přiznává: „Nevidím jinou cestu. Zkusme to...“

Objímáme se, pevně, usilovně, jako bychom chtěli vytěsnit všechno rozpačité, co mezi námi zůstává. Objímáme se a Bommu objímá nás oba.

Přesto se z toho nedokážu naplno radovat. Tuším, že boj uvnitř mně mezi strojem a člověkem bude ještě dlouhý a bolestný.

Errata:

30.05.2021 13:22