Vítej, návštěvníku!

Rozkaz z trojčlenky

Cesta s druhou skupinou vesničanů proběhla jinak než s tou první. Bezesporu to bylo tím, že šlo většinou o silně věřící v čele s farářem. Podařilo se mi povzbudit jejich smysl pro sounáležitost i s nevěřícími, ale ti se do této komunity příliš nezařadili.

Když se brual s vesničany vznesl kolmo vzhůru, začali lidé uvnitř zpívat. Vedl je farář a byl to nějaký náboženský chorál, hodně se v něm opakovalo slovo »alelujá«. Proč ne, řekl jsem si. Pak se ale let změnil ve vodorovný a »alelujá« zmlklo a zašlo na úbytě. Zřejmě si všichni představovali, že poletíme výš a výš až do nebe a vodorovný směr jim do této představy nezapadal. A už vůbec ne, když pak brual změnil směr směrem dolů, až vletěl jako kroutící se užovka do skály. Vnitřkem brualu se rozlehlo zoufalé kvílení. Ve večerním šeru si skalních vrat nikdo nevšiml, takže se báli nárazu do skály víc než tunelu do pekla, i když v závěrečné fázi brual letěl sotva rychlostí vlaštovky.

„Klid, nic se neděje!“ pokusil jsem se všechny uklidnit. Ale víc je asi uklidnilo, když jsme na opačném konci vylétli z tunelu a opět získali trochu výšky. To už se objevila přímo před námi obrovská bublina – náš cíl.

Ale ani úspěšné přistání skrz stěnu bubliny nemohlo změnit zklamání většiny cestujících. Nebe to nebylo. Mělo by je utěšit, že to nevypadalo ani na peklo, ale vzhled sižulů tomu dal korunu. Měli přece jen blíž k ďáblům než k andělům. Někteří vesničané místo očekávaného jásání nad záchranou spřátelenou civilizací začali naopak remcat, že si to představovali úplně jinak.

Předal jsem druhou várku Blizgůtovi, měl už k ruce několik chlapů z první vsi, převzetí a rozmisťování lidí to urychlilo. Mohl jsem s klidným svědomím odletět do další vesnice, kde to měla komplikovat noc a tma.

V době, kdy jsem odletěl s třetí záchrannou výpravu na Zem s Pavlem Procházkou a dalším dobrovolníkem, vypukla pod kupolí stadiónové bubliny vzpoura. Vzbouřenci se srotili zhruba uprostřed kupole, odmítli poslouchat rady sižulů i jejich lidských pomocníků a odpor vyvrcholil při mém dalším příletu.

Josef Procházka, otec Pavla, mě už netrpělivě vyhlížel. Jen co jsem přistál, přiběhl k přední části brualu, kde jsem měl být, a vyvolával mě ven. Díky telepatii to proběhlo zcela nenápadně – pan Procházka se naštěstí správně soustředil na mě, takže to byl i v obklopení davem soukromý rozhovor mezi čtyřma očima.

„Představ si to!“ sděloval mi se zaostřením jen na mě. „Oni si usmyslili, že chtějí zpět!“

„Kdo?“ vytřeštil jsem oči. „Zpět? Vážně se zbláznili?“

„Vede to farář!“ hlásil mi pan Procházka. „Trvá na tom, že to není žádná záchrana, protože zdejší ďáblové mohou zachránit tělo, ale zatratí duši, a povinností pravých křesťanů je odmítnout takovou »pseudozáchranu« a požadovat návrat do našeho světa, kde je určitě zachrání praví andělé a ne tyhle stvůry!“

„Takže se chtějí vrátit?“ shrnul jsem to. „Ježkovy voči, jsou konečně v bezpečném světě a místo aby se radovali, chtějí zpátky do toho pekla na Zemi?“

„Přesně tak,“ přikývl Josef Procházka.

„Uvědomují si, že Země přestává být obyvatelná a pobyt na ní bude životu nebezpečný?“

„Trvají na tom, že je zachrání praví andělé,“ opakoval pan Procházka. „A že to bude brzy. Ďáblové začali svádět lidi, andělé jistě nebudou zahálet.“

„Fanatici!“ zavrčel jsem. „Pojďme nimi jednat!“

Zatímco někteří vesničané ze strejdovy vesnice, mezitím vybavení telepatií, pomáhali shromáždit a rozmístit lidi ze třetí skupiny, já s Josefem jsme zamířili k rebelům.

„Slyšel jsem, že nejste spokojeni se zdejším přijetím,“ začal jsem, jakmile jsem k nim došel.

„Podvedl jste nás!“ osočil mě farář. „Vydával jste se za anděla a zatím jste sluha ďáblů!“

„To tedy nejsem!“ odrazil jsem ho. „Boxduroy není peklo, ale svět s přátelskou civilizací. Zdejší lidé nejsou ani andělé, ani ďáblové, jsou prostě jiní než my. Nás postihlo neštěstí a zdejší se rozhodli pomoci nám v nejvyšší nouzi. Co proti tomu máte?“

„To není pomoc, to je záhuba!“ namítl farář. „Chceme se jako věrní křesťané vrátit a vymodlit si pravou záchranu duší.“

„Jenže odmítnout pomoc není příliš inteligentní,“ řekl jsem. „A co když jiná záchrana nebude? Pak všechny tyhle lidi zabijete. A s tak černým svědomím chcete umírat?“

„To služebník ďáblů nemůže posoudit!“ řekl farář, zřejmě opět s pocitem nadřazenosti. „Nevěříme vám už ani slovo!“

V jednom měl pravdu. Podvedl jsem je, vydával jsem se za anděla a přišel jsem u nich o věrohodnost. I milosrdná lež je lží a kdo jednou zalže, i když z milosrdných úmyslů, tomu už nikdo z podvedených nevěří. Mám tedy na vybranou. Buď je zadržet na Boxduroy proti jejich vůli – a nemusí to být násilím, beze mne se zpátky nedostanou, nebo jim vyhovět a zabít je. V tom případě je totiž zařadím na konec kandidátů na záchranu a než na ně přijde řada podruhé, sami poznají krutou pravdu – jenže s ní i svou smrt. Když je tu budu držet, budou nejprve reptat, pak škodit, až to skončí občanskou či spíš náboženskou válkou. Obě tyto možnosti představují zlo. Teď jde o to, zvolit si to menší.

„Máte mezi sebou děti,“ zkusil jsem to jinak. „Zemřou jako první. Chcete se bezmocně dívat, jak umírají? Pomoc civilizace Boxduroy je omezená. Sižulové, zdejší lidé, mají nesrovnatelně vyšší úroveň než my, ale nejsou všemocní. Nejsou schopní vrátit poměry na Zemi do stavu před katastrofou ani zachránit všechny. Budeme šťastní, když se nám podaří vytáhnout z toho pekla víc než milion lidí, tedy sotva desetinu obyvatel Čech. A vy chcete raději hrdinně zemřít než přijmout záchranu od sižulů. Jenže – mám přísný zákaz zachraňovat někoho proti jeho vůli. Budete-li trvat na návratu, jsem povinen vám to umožnit. Ale protože tak jako tak nedokážeme zachránit všechny lidi, nemám povinnost zachraňovat vás podruhé. Chcete-li se vrátit, vezmu vás zpět, ale pak už mě neuvidíte. Uvidíte jen, jak umírá náš svět. Nejprve vyhynou rostliny, pak zvířata a lidé. Uvidíte bez pomoci umírat nejslabší, děti a staré. A tady na tomto místě vám říkám, bude to ležet jako těžký balvan na vašem svědomí.“

„A vy budete mít svědomí čisté?“ opáčil farář jízlivě.

„Já?“ usmál jsem se trpce. „Doufám. Udělám všechno, co je v mých silách, abych zachránil co nejvíc lidí a dopravil je sem, do bezpečí. Vy děláte opak – ženete ty lidi z bezpečí do pekla. Vaše svědomí bych opravdu nechtěl mít!“

„Ponechme si tedy každý své!“ navrhl kněz. „Já se na rozdíl od vás starám o záchranu duší, ne těla. A to si snadno zodpovím nejen před svým svědomím, ale i před Pánem!“

„Chcete se tedy vrátit?“ zeptal jsem se ho naposledy.

„Ano – a všichni moji farníci se mnou!“

„Mluvte za sebe!“ okřikl jsem ho. „Musel bych to chápat jako psychický nátlak. Každý ať se rozhodne sám!“

„Všichni se sami rozhodli pro návrat!“ opakoval.

„O vašem úmyslu nepochybuji,“ řekl jsem. „Nastupte si, vrátím vás před kostel! Neobsazujte mi první čtyři místa vpředu – ta jsou služební.“

Zvětšil jsem brual o deset míst. Kněz nastoupil, pořád se svou Biblí v ruce, ale hned se ohlížel po svých ovečkách.

„Rozhodovat se musíte po jednom, každý za sebe,“ dal jsem zbývajícím podmínku. „Nejprve nejstarší a bezdětní!“

Chvíli se strkali, pak vystoupili tři nejstarší. Pamatoval jsem si je ještě z kostela, to byli ti, co mě chtěli vyhodit za rušení obřadů. Poslouchali svého pastýře na slovo a když jim nařídí skočit do propasti, skočí tam. Kdo chce kam...

„Jeden po druhém!“ vyzval jsem je. „Nikomu nebudu bránit v sebevraždě. Chcete se vrátit?“

„Chci!“ – „Chci!“ – „Chci!“ odkývali mi odpověď.

„Dobrá, nastupte si!“ vyzval jsem je. „Další ať se připraví! Máte možnost jediným slovem zahodit vlastní život.“

Počkal jsem, až nasednou další tři. Další byla dvojice, která si před sebou strkala dva chlapce – tak osm a deset let. Těch mi bude nejvíc líto, ale když je tam vtáhnou rodiče?

„Budete litovat, až budete oplakávat ty děti!“ politoval jsem je. „Jsou příliš malé, než aby se vám vzepřely – svým vrahům! Vaše svědomí budou tížit! Náš svět umírá. Už se tam nedá žít jinak než ze zásob, jenže ty nejsou bezedné. Pak zemřete hladem a pláč umírajících dětí bude tlačit vaše svědomí jako kámen i ve chvíli vaší smrti!“

„Opravdu si to myslíte?“ vyjela si na mě matka kluků.

„Nejenže si to myslím, já to vím,“ ujistil jsem ji. „Na Zemi už zahynulo šest miliard lidí! Afrika je celá na padrť, Čínu, Indii a Japonsko spláchla tsunami, Ameriku zasypal vulkán. Evropu ty rány minuly, ale nemine ji sopečný popel v ovzduší. Obešel Zemi jen jednou – a viděli jste sami, leží všude. Obejde Zemi ještě několikrát a zadusí všechny rostliny. Po nich vyhynou zvířata i lidé. Vy si budete nad svými mrtvými dětmi vyčítat jejich smrt.“

„A co zůstat tady, než se nejhorší přežene?“ navrhl manžel rozumně své ženě.

„Vrátíte nás tam třeba později?“ obrátil se pak na mě.

„Kdykoliv to bude v mých silách!“ slíbil jsem jim.

„Nepočkáme raději tady?“ přemlouval muž ženu.

„Snad by to šlo,“ začala ustupovat, zatímco hladila rukama hlavičky svých kloučků.

„Dobrá, můžete tady zatím počkat,“ ustoupil jsem, i když to bylo přesně to, co jsem chtěl.

„Chce ještě někdo zpáteční cestu?“ zeptal jsem se.

„Vrátíme se, nemáme už co ztratit,“ vystoupili z váhajícího hloučku dva hodně staří manželé.

„Vy nemáte děti?“ zeptal jsem se jich.

„Máme, ale... od velkého zemětřesení se nám neohlásily,“ odpověděla mi stará paní.

„Může to být tím, že nefungují telefony,“ navrhl jsem jim možné vysvětlení. „Víte aspoň, kde bydlí?“

„Jo, víme, v Praze!“

„A pomohli byste mi najít je?“ zkusil jsem to jinak. „Víte, my nejspíš nestačíme zachránit ani polovičku lidí z Prahy, ale některé můžeme vzít přednostně, aby se tu setkali s příbuznými. Nechcete mi pomoci? Mohli byste je přece najít!“

„Tak to radši ano,“ ucouvli staří manželé.

„Dobře, vrátím ty, kdo se rozhodli jít hned,“ ukončil jsem rozhodování zbytku rebelů. „Můžete si to zatím lépe rozmyslet. O návrat můžete požádat kdykoliv se budu vracet na Zem pro další, beztak tam létám s prázdným letadlem!“

Otočil jsem se a nastoupil na místo vpředu. Brual by se dal řídit i zprostředka, ale vepředu má řidič – či spíš pilot – nejlepší rozhled. Přisedl ke mně Pavel Procházka a další dobrovolníci, které jsem znal jako Filipa a Markétku.

„Sedněte si!“ poručil jsem, ačkoliv už všichni seděli.

„Ještě nejsme všichni!“ upozornil mě farář.

„Zbylým jsem dal dodatečnou lhůtu na rozmyšlenou,“ řekl jsem. „Někteří poletí příště, jiní až podle toho, jak se to vyvine.“

„Ale to je podraz!“ pochopil to kněz. „Vy jste do nich beze mne hučel tak dlouho, až podlehli!“

„Jen jsem s nimi dohodl odklad,“ opáčil jsem. „Kdo se chce vrátit, může kdykoliv. V sebevraždě nikomu bránit nebudu.“

„Zůstat – je sebevražda duše!“ trval kněz uraženě na svém.

„Vždyť říkám, je to jen odklad,“ opakoval jsem.

„Ale beze mne... co když couvnou?“ namítl.

„Oni si to rozmyslí, uvidíte!“ pokrčil jsem rameny.

Brual se vznesl, prolnul stěnou stadiónové bubliny, ale pak zamířil ke známé skále.

Vyklopil jsem fanatiky podle slibu před kostelem, ale ne na silnici. Pěkně symbolicky – na hřbitov! Povrch brualu se rozsvítil a osvětloval je, jak opatrně vystupovali. Až se zvedneme, budou potmě, ale – to už bude jejich starost.

„Můžete s klidným svědomím použít všechny zásoby, co tu kdo má,“ poradil jsem jim. „Ti na Boxduroy, je už nepotřebují. Nesahejte na zásoby těch, kdo se mohou vrátit – připomínám, že návrat jen odložili. Ale já se sem už nevrátím. Zahynete vlastní vinou. Kdybyste si to ale rozmysleli, přesuňte se do některé jiné vesnice, kde jsem ještě nebyl. Neodmítám návštěvníky ani cizí.“

Pak jsem nasedl a vznesl se. V Čechách je šest tisíc vesnic, to máme co dělat! A to nepočítám města!

„Nechceš si zkusit řízení brualu?“ obrátil jsem se na Pavla vedle sebe. „Nic to není, řízení je snadnější než u auta. Budeš to možná potřebovat.“

„Myslíš, že bych mohl létat s jinou... bublinou?“ trochu mu zajiskřily oči.

„Vyzkoušej si to!“ pobídl jsem ho. „Telepatii ovládáš, zkus si to. Když budeme létat dva, odvezeme dvojnásobek lidí. Kdyby nás bylo tisíc...“

Došlo mi to.

I trojčlenka umí být nemilosrdná. Ale matematika není ani škodolibá. Je prostě taková, jaká je, lidské city jsou jí cizí, záleží jen na tom, co chcete spočítat. I pouhá trojčlenka může dát naději, geometrická řada je neuvěřitelně mohutná funkce! Jeden člověk by potřeboval na odvoz lidí z Čech deset let. Deset lidí – rok. Ale jestli se nám podaří získat stovku dalších dobrovolníků, můžeme kromě Čech pobrat i nějaké sousedy. Jen mě to mělo napadnout dřív! Ale – zatím jsem toho prošvihl tak málo, že se to snad dá dohnat. Klika je, že mě to napadlo už první den! Vlastně noc...

„Leť doprava, vidím tam vesnici!“ vybídl jsem Pavla.

Vesnice – pár světélek. Lidé si svítili vším, co měli po ruce, i obyčejnými svíčkami. Ve tmě je světlo svíčky vidět na kilometr.

Jdeme na to!

Errata:

22.07.2021 13:39