Renezance

Sláva trvala i když sižulové odlétli z vyvýšené plošiny – vlastně z pódia. Pořadatelé – a ať mi nikdo neříká, že to neměli nacvičené – rozdělili lidi na menší skupinky a vyvolali mezi nimi stoly s jídlem a pitím. Jídlo vypadalo jako tradiční ruské, jen nápoje byly zdejší, rozhodně neměly v sobě tolik alkoholu jako pravá ruská vodka. Mělo to ale výhodu, hostina probíhala v klidu, nikdo se neopil a nikdo nedělal ostudu a výtržnosti.

Rusové tedy dostali carevnu. Momentálně byli největším národem na Boxduroy s korunovanou představitelkou. Mohla by si povídat s anglickou královnou – kdyby Londýn nebyl pouhou hromadou radioaktivních ruin pod vrstvou ledu.

Když se pak Taťána zvedla z trůnu – ten ihned zmizel jako pára – a vydala se ke své bublině fepriti, Rusové jí mezi sebou uvolnili širokou uličku a celou cestu jí vzdávali hold. Zřejmě také toužili po autoritě. I když bylo vidět, že pořadatelé dav trochu usměrňují, aby carevně cestu uvolňoval, ustupovali ochotně sami. Nikdo neprotestoval, nikdo nerušil. Nikdo se ale nerozcházel. Sláva bude zřejmě pokračovat i bez Taťány.

Pochopitelně jsem ji doprovázel už od »výtahu«, který nás snesl s pódia mezi lidi. Zpátky nás nikdo nevedl, žádný pořadatel to neměl v úkolech. Ujal jsem se tedy doprovodu, jen červený koberec chyběl – ale nízká zelená tráva byla beztak přírodnější.

Taťána ponechala stěny fepriti průhledné. Měla svou buňku ve výši druhého patra a dole se shromáždil dav Rusů, kteří ji oslavovali. Všiml jsem si, jak mnohé Rusky ve slavnostních barevných krojích zvedají do výšky děti, aby na carevnu viděly. Budou mít jistě pěkné vzpomínky na slavnostní korunovaci.

„Teď abych se tě bál dotknout,“ usmál jsem se na ni.

„Bát se mě nemusíš,“ usmála se. „Až odložím korunu, budu zase tvoje Táňa.“

Jenže teď měla korunu na hlavě a musela se pohybovat pomalu a důstojně. Nebylo by dobré, kdyby jí před tolika lidmi spadla. Někdo by v tom mohl vidět zlé znamení.

„Asi bych teď měla podobnou slávu udělat těm, kdo mi se záchranou pomáhali,“ uvažovala. „Také by si ji zasloužili. Vždyť na Zemi byli hlavně oni, já jsem to jen začala.“

„Nejsem proti, ale co by je potěšilo?“

„V Rusku je tradice vyznamenání,“ řekla. „Moment, hned nějaké vymyslím!“

Požádala inakirídly o kus hmoty podobné plastelíně, vytvořila z ní placičku, na ni zručně načrtla tvar sluníčka s pokroucenými plamínky, vystřihla, srazila hrany a upevnila na stužku. Brůňgemužem pozlatila sluníčko jiskřící vrstvou a podobně zkrášlila zelenou stužku. Nakonec hmotovou substitucí »týglyky« proměnila plastelínu ve zlato, stužku ve hmotu podobnou sametu a vše vložila do paměti inakirídel.

„To bude »Řád Slunce« – na památku Země,“ řekla. „Tady na Boxduroy slunce nevidíme, ale ze Země si je ještě všichni pamatujeme. Bude to dost důstojné?“

„Bude to důstojné jako zásluhy těch, kdo vyznamenání získají,“ řekl jsem. „Neměl by to ale dostat kdekdo, jen ti, kdo opravdu pro lidi něco důležitého udělali.“

„Vím komu to udělím,“ řekla.

Jakmile byl řád v paměti inakirídel, mohl by si jej přát každý, musel by ale znát jeho název. Taťána zvolila takový, který řády a vyznamenání nepřipomínal, takže si mohla řád »objednat« jen ona, pokud jméno nesvěří někomu dalšímu.

„Tak – a teď hodit výzvu do »darasevy« těm, koho chci vyznamenat a ostatním dát na vědomí, co se ještě bude konat – a začneme.“

Využili jsme tedy skutečnosti, že se lidé ještě nezačali rozcházet, poslali jsme výzvy a vyšli směrem k pódiu, které naštěstí ještě nikdo nezrušil.

Jak byla překvapená Taťána, tak byli překvapení i ti, na které myslela ona. Ale předání vyznamenání proběhlo jako druhá vlna slavností stejně jako předcházející korunovace, až na to, že zde nebyli sižulové.

Byla to ale už čistě naše lidská záležitost.

Den plný překvapení...

Dva dny po korunovaci Taťány jsem dostal i já pozvánku, týkající se českého obyvatelstva. Zdálo se, že to sižulové myslí dobře, takže jsem se už neznepokojoval. Bylo by nespravedlivé, aby vládu dostali ti, kdo by chtěli snadno a bez námahy přijít k hotovému. Tušil jsem ale, že odmítnutí »vládci« nesloží ruce do klína a nevzdají to. Když neuspějí u sižulů, zkusí to jinak.

Na slavnostní ustanovení nového systému jsem naopak pozval Taťánu a další pozvánka šla k Pierrovi. Jak se dalo čekat, přijeli oba. Slavnost proběhla podobně jako v Rusku, až na to, že na ní bylo přece jen méně lidí.

Trochu jsem se obával, jakou formu vlády nám předají. V Rusku byla monarchie tradiční a návrat k ní byl přirozenější. Bolševici zavedli sověty, ale prakticky jen vyměnili monarchy za jiné tyrany. Stalin byl ještě krutější než před ním car Romanov a i když v Rusku oficiálně byla republika, tajemníci velkopartaje bolševiků a později prezidenti si opět vládli jak se jim zachtělo.

V Čechách to bylo jiné. Čechy byly kdysi královstvím, než po Bílé Hoře cizinci českou šlechtu vyhnali. Cizinci pochopitelně důvěru lidí nevzbuzovali, ani se o to nesnažili, vládli tak, že se té době říkalo »Temno« a když po rozpadu Rakousko-uherské monarchie vznikla republika, dostala do vínku zákaz používání šlechtických titulů.

Francouzi prý po revoluci dávali šlechtické tituly kravám a býkům. Býk »Kníže« a kráva »Baronesa« – větší zneuctění si ani nemohli vymyslet.

Parlamentní demokracie se mi však také nelíbila. Zkušenost říká, že poslanci i ministři druhý den po volbách zapomenou na předvolební sliby a soustředí se na cíl jediný. Co nejvíc si – zákonně i nezákonně – nahrabat. Chtělo by to změnu, jenže mě nenapadalo, jak ji provést.

Sižulové však v Čechách postupovali stejně jako v Rusku. Nejprve vyzdvihli mé zásluhy, pak shromážděným lidem sdělili, že je nutné nastolit i v Čechách hierarchii a nakonec prohlásili, že oni, suverénní vládci Boxduroye, nám propůjčí vládu v enklávě.

Uvažoval jsem, kdyby postupovali jako v Rusku, mohli by mě pověřit sestavením vlády. Problémem je Parlament. Řádně zvolení poslanci zalezli jako krtci do protiatomového bunkru, na Boxduroy se lidé promíchali a poměrně málo se znají. Volby mi v této situaci připadaly jako sázka do loterie a nejspíš by vynesly ty, kdo umí lépe slibovat. Chtělo by to změnu, ale hodně velkou změnu! Dříve než se vlády chopí stejná žumpa jako na Zemi!

Poslouchal jsem úvodní vyzdvihování vlastních zásluh jen jedním uchem. Ani ujišťování, že sižulové mezi nás nebudou chodit a zjišťovat, komu se děje křivda a komu ne. To se od Ruska nelišilo, ani jejich rozhodnutí ponechat správu naší české enklávy na nás.

„Necháme vás, abyste si vládli sami, jen pevně určíme, kdo bude vládnout,“ uváděl to sižul Prinófed téměř stejnými slovy jako v Rusku.

„A protože známe mnohé z vás,“ pokračoval Blizgůt, „rozhodli jsme se dát Čechám vládce nezpochybnitelného. Ne prezidenta, ani rozhádaný parlament, ale jako před dobou Temna – krále! Pozdravte tedy nového českého krále!“

Trhlo to se mnou pěkně. Panečku, to to ale vzalo obrat! Ale úplně jsem strnul, když mi sižul Prinófed zezadu posadil na hlavu těžkou kovovou čepici.

„To je koruna českých králů Karla čtvrtého!“ řekl Prinófed. „Zachránili jsme ji v poslední chvíli z klenotnice chrámu svatého Víta, ještě než váha ledu prolomila klenby. Uchovej ji proto ve vážnosti, jakou si zasluhuje!“

Panebože – takže mám být – král!

Pro Taťánu byla její nová hodnost nezvyklá, ale přece jen pochopitelná a zdálo se, že si na ni zvykne. Obnova monarchie v Čechách byla neočekávaná. Československo a po něm i Čechy měly už více než stoletou parlamentní tradici a nečekaný návrat k monarchii vedl až do středověku. Za těch okolností korunovace Pierra králem Francie a Španělska za další dva dny nepřekvapila.

Byl tu ale velký rozdíl. Rusové přijali carevnu Taťánu nadšeně, Češi krále vlažně a Francouzi otevřeně reptali.

Nechat jsme to tak nesměli. Navrhl jsem proto poradu nás »korunovaných hlav«, co bychom s tím měli dělat. Sešli jsme se tentokrát u mě, zneprůhledněli jsme fepriti a začali.

„Zajímavé je, že nejpočetnější pozemský národ tady na Boxduroy je s carevnou očividně spokojený,“ začal Pierre. „Méně početným národům to ale vadí. Proč?“

„Jestli to není tím, že Rusové lepší státní zřízení nezažili,“ navrhl jsem. „Habsburkové v Čechách, králové ve Francii ani car v Rusku nevládli lidem vlídně. Francouzi i Češi od té doby zažili srovnatelně mnohem lepší časy, zejména v době mezi dvěma světovými válkami. V té době Rusům vládli bolševici hůř než nejkrutější tyrani, vláda carů se Rusům zdála snesitelnější a proto se dnes nebrání jejímu návratu. Francouzi i Češi se pochopitelně obávají zhoršení.“

„Takže to znamená, že musíme chtít, aby naše »taky-vláda« byla snesitelnější než vlády mezi světovými válkami v Čechách i ve Francii,“ shrnula to Taťána. „Lidem se na Boxduroy může vést podstatně lépe než na Zemi, jen se jim do toho nesmíme příliš vměšovat.“

„Myslíš – čím méně vládnout, tím lépe?“ zeptal se Pierre.

„Tak nějak,“ souhlasila. „Podívejte se – odpadne nám plno úkolů, které na Zemi musí řešit stát. Nebudeme vůbec potřebovat ministra obrany – nemáme nepřítele, pokud se nerozhádáme. Náš hlavní úkol je urovnat spory hned jak vzniknou, dřív než vznikne problém. Vynecháme ministra zdravotnictví – ovrósje udrží lidi zdravé i bez odborné péče, ministra dopravy – brualy létají i bez silnic a tratí, nepotřebujeme ministry obchodu, financí, průmyslu, zemědělství, zahraničí... vezměme to naopak, které ministry potřebujeme? Třeba školství – to musíme zajistit především, jinak sklouzneme jako po skluzavce do bahna barbarství.“

„To je pravda,“ přidal jsem se. „Bez škol to nepůjde. Ale ministr by měl učitelům co nejméně překážet!“

„Ministra kultury potřebujeme pro zachování kultury,“ pokračovala. „Co ještě? Ministerstvo vnitra – jenže bude mít na starosti jen evidenci obyvatel a matriky, ne policii. Spravedlnost si chci vzít na starost sama, nepotřebujeme přece tisíce zákonů a vyčůrané soudce a právníky.“

„Byl bych pro ministra informací,“ přihodil jsem. „Měl by zodpovídat za pravdivé zprávy v »darasevě«. Musíme se o ně starat sami a nerad bych se dožil toho, aby si na zprávy přisvojila monopol klika jako na Zemi, která zatají co se jí nehodí a vyrábí na běžícím pásu pomluvy, kde je potřebuje.“

„Čím méně povinností budeme od lidí vyžadovat, tím lépe pro ně,“ mínila. „Musíme tedy rozhodnout, co musí být povinné. Dám příklad: školy. Stát se musí postarat o učitele a rodiče musí posílat děti do škol. To musí být zajištěné, aby tady nevyrůstali analfabeti. Evidence obyvatel musí být na povinném základě, ale nesmí přesáhnout nezbytnou míru. Třeba evidence příbuzenských vztahů. Víme, že při opomenutí dochází k degeneraci, evidence je tedy nutná. Každý člověk by měl znát své nejbližší příbuzné.“

„A co u dětí, které nejsou vychovávané svými rodiči?“ zeptal se Pierre.

„Znalost vlastního původu by měla být povinná,“ mínila Taťána. „Jenže sižulové mají znalosti na vyšší úrovni, spolehla bych se raději na ně. Ne aby to vedli za nás, ale ať to naučí naše odborníky. A pokud na něco odborníky nemáme, musíme se to od sižulů naučit.“

„To nevypadá špatně,“ souhlasil jsem. „Ale přece jen je před námi otázka zákonů. Nějaké normy lidé dodržovat musí, jinak všechny normy nahradí právo silnějšího.“

„Já bych se spokojila s Desaterem,“ řekla Taťána.

„Náboženství bych se raději vyhnul,“ namítl jsem.

„Nemusí to být podle Bible,“ namítla Taťána. „A nemusí to být deset bodů. Ale některá přikázání musíme dodržovat. Třeba »Nezabiješ!«, to je přece základ chování lidí mezi sebou.“

„Dobře, proberme si je,“ souhlasil i Pierre. „První přikázání zní: V jednoho Boha věřit budeš. Co s tím chceš dělat? To je přece výhradně náboženský příkaz!“

„Náboženské příkazy vynecháme,“ řekla Taťána. „Věřit je věcí náboženství. To nechme na Desateru, stejně jako další čistě náboženské příkazy, jako »Nevezmeš jména Božího nadarmo« a »Pomni, abys den sváteční světil«. Nechme je zkrátka stranou. Ale já bych místo toho dala jako první bod »Lidé jsou si rovni«. To jako že neexistují »urození« ani »páriové« a nikdo si nesmí přisvojovat práva díky původu.“

„Jsem pro,“ připojil jsem se.

„Jak myslíte,“ připustil Pierre. „Nemám námitek. Pak následuje příkaz »Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi«. Podle mě patří do mezilidských vztahů. Chcete ho převzít tak jak je?“

„Ne,“ odvětila Táňa. „Tak jak je, vyzývá k uctívání otce a matky, to podle mého mínění nestačí. Zkrátila bych to na pouhé »Cti rodinu«, tím se to naopak rozšíří na ostatní členy rodiny a zejména na rodinný vztah. Je správné vážit si otce i matky, ale i ti by si měli vážit jeden druhého a uznávat, že jejich děti nejsou jejich majetkem, ale dalšími, také uznávanými členy rodiny. Ne ve významu bezvýhradné poslušnosti, ale vzájemného uznávání.“

„Beru, ale musí to tak být oficiálně,“ přijal bych to.

„Já také,“ přikývl Pierre.

„Další přikázání navrhuji jen převzít – »Nezabiješ!«,“ řekla Taťána. „Ale do výkladu ještě přidat »Neznetvoříš, nezmrzačíš, zkrátka trvale nepoškodíš«.“

„I další příkaz bych nechal,“ řekl Pierre. „Je jednoduchý – »Nesesmilníš nebo nezcizoložíš«.“

„Ten bych naopak vyškrtla,“ řekla Taťána. „Stejně jako »Nepožádáš manželky bližního svého«. Tato dvě přikázání říkají vlastně totéž a obě jsou přece obsažené v »Cti rodinu«. Musíme respektovat nejen vlastní rodinu, ale i cizí. Požádání manželky bližního svého je proto znevážení obou. Tak se to musí chápat.“

„Dobře, tak se to dá vykládat,“ přijal i to Pierre. „Pak tu je přikázání »Nepokradeš«, to je jednoduché a jednoznačné.“

„Ano, tak to vezmeme,“ přikývla spolu se mnou.

„Pak tu máme velice zajímavé přikázání »Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému«“, řekl Pierre. „Bereme?“

„Skoro,“ přikývla napůl Taťána. „Neomezovala bych to ale na slovní svědectví. Svědčit se dá různě – i tiskem... Zkraťme to na jednodušší a obecnější »Nepodáš křivého svědectví« – a je to. Spadá sem i lhaní presstitutů. Nesmíme se spokojit vyvrácením lží malými písmeny někde vzadu, ale citelnějším postihem.“

„Pak tu je škrtnuté »Nepožádáš manželky bližního svého« a poslední »Nepožádáš statku bližního svého«,“ řekl Pierre. „Požádání manželky je zahrnuté v respektování své i cizí rodiny, požádání cizích statků je zahrnuté v přikázání »Nepokradeš«. Tím tedy končíme a Desatero se zkrátilo na pět bodů. Takže tomu budeme říkat »Patero«?“

„Ne,“ řekla Taťána. „Podle mě tam musíme přidat jiné, stejně důležité body. Takové, jaké tam Židé ani nemohli dát, neboť by se jim zhroutil celý jejich svět.“

„Která přikázání by jejich svět ničila?“ optal se Pierre.

„Už to první – Lidé jsou si rovni! Už to by nepřijali! Jejich svět byl založený na nerovnosti, především na lži o vyvolenosti, kterou náš první bod odmítá. A je toho víc.“

„Které přikázání tedy navrhuješ?“ zajímal se Pierre, ale zajímalo to i mě, takže jsem bedlivě poslouchal.

„Takže šestý bod: »Nezotročíš!«“ začala Taťána. „Otroky i otrokyně pokládali Židé za přirozený Boží pořádek, bez výčitek pak zotročovali druhé. Rozlišovali jen otroky vlastního plemene, ty měli po sedmi letech propouštět na svobodu, což potvrzovalo, že neuznávali a dodnes neuznávají rovnost mezi lidmi. Podle mě sem patří i zotročování finanční, kdy dluhy narůstají díky úrokům rychleji než se dají splácet. Ten způsob zotročování je ještě horší, neboť obvykle vyvolá takové »požádání statku« bližního, že mu exekutor nenechá ani základní prostředky k životu.“

„Pravda, starověké národy používaly otroků,“ souhlasil jsem. „Právě Židé prosluli svou nemilosrdností k jiným národům. Finanční otroctví na Boxduroy naštěstí nikomu nehrozí, nemáme tu přece peníze.“

„Zotročující závazky nemusí být jen finanční,“ řekla na to Taťána. „Jakékoliv zotročení je nepřípustné.“

„Dobře, takže šest bodů,“ shrnul jsem to.

„Sedm,“ opravila mě Táňa. „Poslední bude »Svévolně nezničíš!«. Spousta vandalů se vymlouvá, že se přece neobohatili a nepřekročili přikázání »Nepokradeš«. Jiný příklad nám dávají lidé, kteří svévolně ničí vlastní majetek pod hesly »já na to mám« a »co je vám do toho«, jenže tím mrhají zdroji, které nestačí pro jiné. Sem patří i ničení životního prostředí a majetku konkurence. Většina z toho na Boxduroy nehrozí, ale i tak si myslím, že to má v našich bodech být. Už protože se pak dá jinak dívat na některé jevy, které doufám zůstanou zapomenuté na Zemi. Hackerství, vandalismus, a nakonec i války.“

„I tento bod je správné přijmout. Co ještě ?“ ptal se Pierre.

„Nic víc prozatím nemám,“ řekla Taťána. „Těžko budeme hledat lepší hlediska, jak rozsuzovat spory. Známé Ježíšovo »Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim« zapomíná na masochisty, kteří si libují v působení bolesti – ale co mají sami rádi, je pro jiné nesnesitelné týrání. Ještě máme heslo »Svoboda každého člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého«. To ale neřeší vůbec nic, neboť svoboda otroka končí řetězem, kterým začíná mnohem rozsáhlejší svoboda jeho otrokáře.“

„Takže budeme propagovat »Sedmero«,“ shrnul spokojeně Pierre. „Mělo by to stačit. Teď jde o to, jak Sedmero prosazovat. Zákon, který není čím prosadit, je bezzubý a je všem lumpům jen pro smích.“

„Převzala bych sižulský způsob trestů,“ řekla Taťána. „Osvědčuje se jim už statisíce let.“

„Moment – ale já o ničem takovém nevím!“ zarazil se Pierre. „A to tady žiju nejdýl!“

„Asi ses o to nezajímal,“ řekla Taťána.

„Já to taky neznám,“ přidal jsem se.

„Je to poměrně jednoduché,“ řekla Taťána. „I tady jsou jedinci, kteří nemohou všechno. Například malé děti. Někdo je musí vychovávat a musí mít možnost uplatňovat na ně autoritu. A protože zásadně nepoužívají tělesné tresty, mají jiné metody. Například – i na Zemi platilo, že malým dětem nepatří do rukou sirky, alkohol, kouření, drogy, zbraně...“

„To tady není vůbec,“ podotkl Pierre.

„Já vím,“ usmála se Taťána. „Ale je tu spousta položek v kategorii »odměny«, řeklo by se »nadstandard«. Příjemnosti, které nejsou nezbytné k životu. Na Zemi by to byly cukrovinky, čokoláda a většina dobrých jídel. Dětem se nepovolují trvale, ale za odměnu a umím si představit, že by se jinak přecpávaly jen zmrzlinou a bonbony. Trestem je odepřít je dospělým. Kdo se proviní, toho nejbližší Sněm na nějakou dobu označí za »dítě« a nepovolí mu bonusy. On takový rok o chlebě a vodě stačí jako trest – a nemusí být za mřížemi šatlavy! Po uplynutí určené doby trest skončí a provinilec se vrátí mezi »dospělé«. Sižulové si tím vystačí, jen si nejsem jistá, zda to postačí i pro naše darebáky.“

„Zeptám se Blizgůta,“ řekl jsem. „Je možné, že tvrdší tresty měli kdysi v dávnověku, jen je tisíce let nepoužívají, nemají k tomu důvod. Nechce se mi věřit, že nikdy předtím neměli dobu »barbarismu« – pojem pro to přece mají.“

„Pojem »barbarismus« mohou mít pro zaostalé společnosti gavalagujů,“ připomněl mi Pierre.

„Nevadí, stačí se zeptat,“ řekl jsem. „Takže pro nás to teď znamená: dát do »darasevy« stručný popis Sedmera i podrobnější výklad a vyhlásit jeho obecnou platnost. Současně vyhlásit nábor pro čestné funkce »učitel« a »matrikář« – tím musíme co nejdřív začít. Následovat musí funkce »kulturní správce« a »informatik«, ti nahradí povolání novinář, redaktor, reportér a komentátor – zkrátka média.“

„Dosavadní zkušenosti práce v pozemských médiích bych nebrala jako výhodu, nýbrž jako těžký handicap,“ dodala Táňa. „Mají zkušenosti především v umění lhát!“

„A co povolání jako »herec, hudebník, umělec«?“ nadhodil Pierre. „Těm bys zkušenosti uznala?“

„Jistě,“ přikývla. „Ale u těch rozhodnou sami lidé. Kdo chce, ať si zde založí divadlo, kapelu, nebo ať začne malovat obrazy. Lidé sami rozhodnou, kdo si zasluhuje jejich uznání. Právě umění bych ponechala úplně bez ministerstva. Ministr kultury bude mít na práci zachovat kulturní hodnoty dovezené ze Země, které tu nebudou pokračovat. Příkladem je architektura. V tom nám pomohou sižulové a jejich dokumenty ze Země.“

„No – řekl bych, když se lidem nebudeme míchat do života víc než tímhle, mohou nás mít rádi,“ usmál se konečně i Pierre.

„Tak jdeme na to, ne?“ řekla Taťána.

Přeorganizoval jsem adresování pozemských jídel.

Do systému »daraseva« jsem dal hierarchický strom jídel, zvaný »kuchařka«, až na to, že nesloužila k popisu přípravy jídel, ale rovnou k jejich objednávání od inakirídel. Byla rozdělená na »sekce« podle původu i podle jiných hledisek. Nejobsáhlejší byla sekce ruských národních jídel, kterou Taťána vytvářela přes sto let. Sekce francouzských a českých jídel obsahovala jídla hlavně ve středověké úpravě. Což o to, taková staročeská polévka z raků je opravdu delikatesa, i medové speciality a jelen na víně se šalší chutnají výtečně, středověké panstvo si nežilo špatně, ale chyběly tam moderní speciality.

Ale možná ani není o co stát. Staročeské pečené kuře bylo nesrovnatelně chutnější než moderní kuřata. Jednak se tenkrát kuřata nekrmila chemií a hormony, jednak se maso neupravovalo »křehčením«, což je zjemněle podané šizení napícháním tlakovou vodou. Staročeské pečené kuře bylo zkrátka mňamka, novověké kuře je proti tomu bláto. A tak bylo možné pokračovat a upřímně řečeno, novodobá česká kuchyně mi nakonec vůbec nechyběla.

Ideální osobní váha pro ženy!

Při té příležitosti jsme všichni tvořili nejen obecné seznamy jídel, ale i seznamy určené pro děti a všechno dělené jako u sižulů mezi »základní jídla«, »nadstandard«, »pochoutky« a »mlsky«. »Mlsky« už nebyly pro každodenní konzumaci, ale inakirídel je povolil dětem nanejvýš jednou denně a dospělým s výstrahou. Pravda, ovrósje nedovolí nadmíru ztloustnout ani po vyloženě nezdravé stravě, ale v příliš jednostranné stravě chybí důležité prvky, které mohou tělu při delší konzumaci přece jen chybět.

Tresty omezení životní úrovně mohou být různé jak podle trvání, tak podle stupně omezení. Nejlehčí omezí »mlsky«, pak »pochoutky« a nejtěžší »zákaz nadstandardu« vlastně odpovídá »zdravé výživě« středověkých vesničanů – robotníků, kteří maso viděli sotva jednou za rok.

„A co když se takový potrestaný přilepí na někoho, kdo mu odepřené mlsky bude muset objednávat?“ napadlo Taťánu.

„Jednak tím riskuje ještě těžší trest, protože tohle by se dalo zahrnout pod přikázání »Nezotročíš«, jednak se to dá ošetřit ještě lépe,“ ujišťoval jsem ji.

„Jak bys to řešil?“ chtěla vědět.

„Pamatuješ se na báji o starověkém králi Midasovi?“ zeptal jsem se jí, ale ukázalo se, že ji neznala.

„To byl nějaký král, který si u řeckých bohů vyprosil, aby se všechno čeho se dotkne změnilo ve zlato,“ vysvětlil jsem jí. „Hrozně rychle ale přišel na to, jak bylo takové přání zpozdilé. Ve zlato se mu začalo měnit všechno – ale nejvíc mu vadilo, že zlaté jídlo se nedá jíst. Honem honem prosil bohy, ať ten »dar« zruší, než zahyne hladem. Bohové se sice slitovali, ale zato mu vytáhli uši, až je měl jako osel. To aby si pamatoval, že nemá požadovat nesmysly. V Řecku potom bylo pověstné spojení slov »Midasovy uši«.“

„Takže bys všechno, čeho se potrestaní dotknou, měnil ve zlato?“ došlo jí.

„Buď tak, nebo to prostě anihilovat,“ souhlasil jsem.

„Jestli se to tak dá zařídit, nejsem proti,“ přijala to.

Spolu se »Sedmerem« jsme uvedli »kuchařku« a začali s náborem do funkcí »učitel«, »matrikář« a »informatik« pro nově zakládané školství, matriky a média.

Budou čestné, neplacené.

Na Boxduroy nejsou peníze...

Errata:

22.07.2021 13:39