Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Brochikea

Vybaveni »plnou mocí« jednat za celou naši výpravu jsme se přichystali ke studni. Péťa věděl, kde se nachází brána sousedních vesmírů, já jsem byl spíš jako přílepek, ale myslím, že jsme byli rozechvělí oba.

Ferďásek nás tentokrát už čekal, nemuseli jsme ho ani přivolávat. Jen si nás prohlédl cvikrem – až jsem se otřásl, když jsem si uvědomil, že to není obyčejný pohled – a pak nám vytvořil zrcadlo vljokra, které nás změnilo v duchy.

Tentokrát už jsem se nezdržoval zkoumáním zrcadla ani analýzou svých pocitů při změně, prostě jsem prošel hned za Péťou, abychom byli připraveni.

Jakmile Ferďásek smazal zrcadlo vljokra, požádal nás, abychom trochu posečkali a zapadl do betonové stěny. Hned se však vynořil, jenže seděl v něčem, co mi nejvíce připomínalo nafukovací člun.

Pefridu, dopravní prostředek mimozemšťanů. Zřejmě se mohl pohybovat i pod zemí – no tím lépe!

„Nasedat!“ vyzval nás Ferďásek.

Musel nám ukázat, jak to myslel. Bublina se podobala gumovému nafukovacímu člunu překrytému větší oválnou bublinou. V ní byly po stranách neviditelné dveře, naštěstí pro nás duchy prostupné. Ačkoliv – nejen pro duchy…

Ferďásek nám názorně předvedl, jak se dá vmáčknout dovnitř a my jsme to po něm zopakovali. Stěna bubliny kladla větší odpor než skály kolem nás, ale když povolila, vstoupili jsme a náš průvodce nám doporučil posadit se.

Dosedli jsme do pohodlných nafukovacích sedadel – a pak jsme se rozjeli.

Panečku, to byla jízda! To bylo něco jiného než pěšky se ploužit do pohřbeného města! Rychle jsme se potopili, jako letadlo do mraků, do podložní skály nacházející se hluboko pod domkem, ale to nestačilo, zanořovali jsme se stále hlouběji. Zakrátko jsme byli kilometr hluboko a dýchali jsme jako lokomotivy. Ne námahou, ale horkem. Kolem nás byl větší žár než pod domkem i ve městě.

Na Zemi se provozují i hlubší doly, ale v této hloubce je v nich žár, že by tu člověk bez větrání a chlazení dlouho nevydržel.

Prorazili jsme dalšími dvěma geologickými vrstvami.

Každý zlom nám zakrýval, co je pod ním, protože sám svítil jako červený nebo žlutý koberec. Pokaždé když jsme prošli zlomem, jako bychom se ocitli v dalším podzemním patře. Tady v hloubce byla patra jednotvárná. Nebyly zde žádné dutiny, ani přírodní jeskyně, ani stopy činnosti lidí. Tady byl v horninách takový tlak, že by jakékoliv dutiny rozmačkal, ledaže by byly něčím vyplněné – stlačeným plynem, ropou či aspoň vodou. Podzemní města, hrobky, jeskyně i jednoduché skrýše zůstaly nahoře, tady byly jen hrbolaté a nezřetelné vrstvy různých hornin. Sem lidská noha opravdu nikdy nevstoupila…

A pak jsem spatřil bránu.

Měla tvar kruhu, ohraničeného stejnou modrou čárou jako zrcadlo vljokra, jen svítícího mnohem intenzívněji. To byl tedy vchod do sousedního hvězdného světa! Svítila tu klidným modrým světlem, zřejmě byla stále otevřená.

Jedna ze tří posledních?

V hloubce dvou a půl kilometru byla dokonale skrytá před lidskými zraky, až mě napadlo, že jejich likvidace při pozemských válkách na povrchu nemohla vyplývat z obav mimozemšťanů, že by k nim mohlo zlo proniknout. Podle mě to bylo naprosto vyloučené. Spíš mi to připadalo jako neslyšný a tedy marný protest proti našemu barbarství.

Teď tu ale otevřená byla a zvala nás vstoupit. Nikdo ji nehlídal, Šangédové měli asi volno. Aspoň mě nepolekali.

»Pefridu« mezitím pod řízením Ferďáska vyrovnalo let a zamířilo přesně doprostřed podzemní kruhové brány. Měla průměr dobrých pětadvacet metrů, na všech stranách zůstala dostatečná rezerva. Ocitli jsme se na druhé straně, ale nic se tu zdánlivě nezměnilo, prostředí zde bylo stejné.

„Tím jsme oba vstoupili do Brochikeje, prvního cizího světa,“ řekl slavnostně Péťa. „Můžeme si blahopřát, sem se do této chvíle dostal jen profesor Hynek.“

„Tys tu také ještě nebyl?“

„Když říkám jen Hynek, tak nikdo jiný!“ trval na svém.

„Brochikea,“ opakoval jsem zasněně. „Neznámý cizí svět! Takže jsme tady druhý a třetí pozemšťan?“

„Ano,“ přikývl Péťa. „Jenže se to vyslovuje jinak. Je to správně »Brochikea« a to »r« musíš trochu ráčkovat, asi jako Francouzi.“

„Bŕochikea,“ opakoval jsem po něm.

„Hynek říkal, že jim nemáme komolit jména, není to zrovna zdvořilé. A tím víc jméno jejich světa!“

Ferďásek nás poslouchal a jen se uculoval. Nic neřekl, jen dál vedl pefridu k cíli. Po průletu branou jsme nabrali směr šikmo vzhůru a rozjeli se ještě rychleji. A to teprve byla jízda! Skoro jsem měl pocit, že sedíme ve startujícím letadle. Dva kilometry hloubky jsme překonali za chvilku, nebyla to ani celá minuta, měli jsme tedy – pod zemí! – rychlost automobilů formule-1 a zakrátko byl nad námi už jen poslední strop – rozhraní povrchu.

Vylétli jsme z písečného břehu nad hladinu řeky, pak kolem nás prolétlo cosi jako velké zrcadlo vljokra – a byli jsme na povrchu!

A navíc v normální hmotě a v dopravním prostředku pefridu, které – jak jsem konečně pochopil – zastává nejen úlohu gumových člunů, ale i automobilů, železnic, letadel a po přeměně v allohmotu i podzemní lodi.

Na Zemi není tak univerzální dopravní prostředek!

A kdyby jen dopravní prostředek!

Průchod zrcadlem vljokra byl tak rychlý, že jsem si všiml i další pozoruhodnosti. Obraz krajiny před námi se v témže okamžiku zrcadlově obrátil – vpravo bylo vlevo a naopak. Jsme snad pod zemí obrácení? Zřejmě ano. Kdo ví, jaké procesy ve hmotovém zrcadle vljokra probíhají?

Jedině setrvačnost zůstala sama sebou, když jsme pak začali nabírat rychlost. Přitom jsme stoupali jako stíhačka, vyslaná dohonit nějakého hodně nevítaného narušitele.

Neměli jsme čas prohlížet si podivné modré rostliny na břehu řeky i dál. Ano, byly to ty z Hynkových fotografií! Teď jsme tu byli i my, jenže rostliny se zakrátko změnily v modrý koberec hluboko dole.

Netrvalo dlouho a opět jsme začali s pefridem klesat.

Naším cílem byl shluk bublin. Vzpomněl jsem si, jak jsem si jako malý kluk hrál s bublinami, ale místo foukání jednotlivých koulí jsem ponořil konec stébla do mýdlové vody a vytrvale foukal a foukal, až bublinky ze sklenice vybublaly, přetekly a vytvořily bublinové »hrnečku vař«. Něco podobného teď bylo hluboko dole před námi a letěli jsme k tomu rychlostí střemhlavého bombardéru, který se chystá odpálit rakety na nic netušícího nepřítele.

Pefridu je ale dokonalý dopravní prostředek. Klesání se začalo plynule zpomalovat, až jsme plavně dosedli na jemný písek před shlukem bublin. Ferďásek nás požádal, abychom se postavili – a v tom okamžiku pefridu zmizelo.

Mimozemšťané fakt nemají problémy s parkováním!

Stáli jsme vedle sebe a prohlíželi si bublinovatý shluk před námi. Zblízka bylo vidět, že je v každé z nich aspoň jeden zdejší člověk, ale většinou v nich bylo víc lidí.

Vlastně to bylo město.

„Verlid!“ řekl pyšně Ferďásek.

Ferďásek nás vedl do nejbližší bubliny, vyčnívající ze zákrytu. Byla to větší průhledná hala a čekalo tam na nás pět zdejších lidí. Všichni byli jako vejce vejci podobní Ferďáskovi, což byl ovšem jen povrchní dojem. Tak nějak se nám zdají podobní jeden druhému i Japonci, Číňané a Vietnamci. Největší rozdíl byl v oblečení. Jen Ferďásek měl na sobě pytlovitý arabský oděv, ostatní byli od hlavy do paty zachumlaní v různobarevných kožešinách. Kdyby ji měl někdo přírodní barvy, podobal by se medvídkovi, jenže tu pravou »medvědí« hnědou barvu neměl žádný. Mimozemšťané měli kožešinky barvy modré, žlutohnědě kropenaté, modrozelené a zelené, jeden byl tak trochu jako dalmatin, bílý s černými skvrnami, jen Ferďásek vypadal lidsky, nebo spíš oblekem nejvíc podobný lidem Země…

Také v dalším se navzájem hodně podobali. Ferďásek měl na hlavě účes, kterému my lidé říkáme »ježek«. Dva z pěti zdejších měla účes stejný, tři měli hlavy kudrnaté, ale jejich kudrlinky byly malé a přilepené k hlavám, žádný široký vějíř vlasů. Ferďásek měl vousy svázané do kvádru jako staří faraonové, tihle se zřejmě holili, nanejvýš měli na bradě »ježka« jako na hlavě. Plnovous neměl nikdo.

Ferďásek nám ukázal, jak se do bubliny vchází. Nijak se to nelišilo od pefridu, prostě bylo nutné překonat někde odpor stěny a vtlačit se dovnitř. Mimozemšťané nás vítali zkřížením rukou na hrudi, což jsme opakovali, a přivítání bylo za námi.

Pak se mezi námi z průhledné podlahy, pod kterou byl vidět hladký žlutý přírodní písek, vyzdvihlo pět křesílek, stejných jako v pefridu. Zřejmě nebyly nafukovací, i když tak vypadaly, ale sedělo se v nich dobře.

Pak si mimozemšťan v modré kožešince, sedící proti nám, vzal slovo.

„Pozorujeme vaši civilizaci už dlouho,“ začal. „Jenže naše pozorování přinášejí většinou špatné výsledky. Občas narazíme na výjimky, jako je vaše výzkumná skupina, ale je jich tak málo, že to špatné ve vašem světě jednoznačně převažuje.“

„Čemu říkáte »špatné výsledky«?“ vskočil mu Péťa nesouhlasně do řeči.

„Třeba i tomu, že nesnesete kritiku vašeho jednání, jak jsi nám právě teď názorně ukázal,“ řekl mimozemšťan.

Drcl jsem do Péťi, aby raději zmlkl, ale Péťa se jen tak zastavit nedal.

„Mohu snad aspoň nesouhlasit s vašimi názory, nebo ne?“ opáčil trochu jedovatě.

„Můžeš,“ řekl mimozemšťan. „Ale ne tak, že potlačíš můj názor hned, jakmile se ti znelíbí.“

„Prosím tě, mlč a nech je dokončit větu!“ sykl jsem na Péťu. „Souhlasit nemusíš, ale buď aspoň zdvořilý!“

Péťa se na mě zaraženě podíval.

„I ty, Brute?“ vyhrkl po chvilce.

„Zkus mlčet a neskákej jim do řeči,“ navrhl jsem mu. „Jsme tu na návštěvě! Arogancí to zkazíš všem!“

„Dobře, už mlčím!“ zvadl Péťa.

„Prosím, pokračujte!“ vybídl jsem mimozemšťany.

„Proč?“ usmál se smutně ten v bílé kožešině s černými skvrnami. „Vždyť o naše hodnocení ani nestojíte!“

„Já o ně stojím!“ řekl jsem pevně. „Dokončete, co jste chtěli říci! Ať víme i to špatné, co si o nás myslíte. Já si o naší civilizaci iluze nedělám a souhlasím s vámi. Chci ale vědět, co se vám na nás nelíbí.“

„To je něco jiného,“ připustil mimozemšťan v žluté kožešině hnědě kropenaté. „Dobrá, neskončíme. Chcete-li vědět, co se nám nelíbí, je toho víc než dost. Začněme od toho nejmenšího. Vaše – jak si sami říkáte – expedice se zabývá hledáním cenných předmětů, skrytých pod zemí. Ty předměty máte podle všech známek odevzdat místním, nejprv je ale podrobně zaznamenáte. Záznamy mohou být skutečně, jak říká váš rádce Hynek, při větším rozmnožení trvanlivější než předměty samotné. Přitom ale dobře víte, že místní lidé se samotnými předměty nezacházejí, jak by měli. Měli by je ukládat do budov a chránit před zkázou, jenže oni je kradou, neboli používají pro vlastní prospěch. Víte to, ale přesto jim je odevzdáváte. Nám se to ale zdá pokrytecké. A přitom víte, že vás pozorujeme – takže si buď vlastní lživost a pokrytectví ani neuvědomujete, nebo vám nevadí, že tím zhoršujete náš dojem o vaší civilizaci. Není tomu tak?“

„Kdybyste víc zdůraznili náš zájem o zaznamenávání těchto předmětů, chápali byste to asi jinak,“ řekl jsem. „Ty předměty mají dvojí cenu. Jednak cenu materiálu – pro tu je místní lidé kradou pro vlastní prospěch. Mnohem větší je však jejich cena historická, neboť tyto předměty ukazují život v dávných dobách, o kterých je příliš málo záznamů. My se tento nedostatek snažíme napravit. Pro nás má větší cenu dokumentace než předměty samotné. Právě proto je místním lidem odevzdáváme – podle našich měřítek na ně mají jako místní právo. A za to nás nechávají zkoumat na jejich území.“

„Mají na ně právo?“ opakoval mimozemšťan. „Máme tomu rozumět, že jim to právo sami uznáváte?“

„Ano, uznáváme,“ řekl jsem pevně.

„Ale jiní lidé, když něco chtějí, právo místních často neuznávají,“ pokračoval mimozemšťan. „Vezmou si, co se jim zlíbí a když to nedostanou výměnou, používají hrubou sílu a zaviní pokaždé spousty lidského neštěstí i bolesti.“

„To někteří lidé dělají,“ připustil jsem. „Nesouhlasíme s tím, ale když začnou používat sílu, nemůžeme jim v tom zabránit. Nemáme dostatečnou sílu, abychom se jim mohli postavit. Ani naše země na to nemá sílu.“

„Takže – kdybyste tu sílu měli, používali byste ji?“

„Ani to není jisté,“ řekl jsem opatrně. „Náš národ sílu nepoužívá už dávno.“

„Národ – tak říkáte určitým skupinám lidí, nebo ne?“

„Ano, národ je jistá skupina lidí,“ potvrdil jsem mu to. „Té skupině obvykle patří i jistá oblast, zvaná území. Naše skupina si říká Češi a obýváme území zvané Čechy. Tady, co hledáme památky, je území Egypta patřící Arabům. My jsme na jejich území jen na jako hosté, tak jako jsme teď my dva tady u vás v Brochikei.“

„Znamená to, že vaše skupina, národ Češi, nekrade, na rozdíl od národa Arabů, žijícího v Egyptě, který krade?“

„Tak to není,“ nesouhlasil jsem. „V našem světě krade spousta lidí, v Egyptě je jich dokonce většina. V Čechách kradou nejvíc cizinci a sami Češi patří spíš mezi okrádané. Nejhorší jsou velké národy, které kradou s použitím síly.“

„To už jsme vypozorovali,“ připustil mimozemšťan.

„A co se týká lží,“ pokračoval jsem, „někdy nemáme jinou možnost. Zejména když ti druzí proti nám okamžitě všeho zneužijí.“

„Tomu vlastně odpovídá, že místním lidem, Arabům, neříkáte úplně všechno. Například to zasypané město…“

„Ano, to jsme jim neoznámili,“ řekl jsem. „Zastáváme názor, že ponecháním úplného nálezu pod zemí zabráníme jeho rozdělení na jednotlivé předměty, které by místní lidé ve velmi krátké době rozkradli. Právě ta úplnost nálezu nám brání uveřejnit to.“

„Zajímavý myšlenkový postup, ale možný!“ zhodnotil to náš mimozemský protějšek. „Jakási logika v tom je.“

„Ale mám dojem, že ponechání města neobjeveného znemožňuje pořídit o něm dostatečný popis i vám,“ přidal se Ferďásek.

„Znemožňuje,“ vzdychl jsem si. „Ale rozhodli jsme se odložit ten objev na pozdější dobu. Pořád máme naději, že se i v Egyptě rozkrádání památek časem sníží. Prostě tomu věříme.“

„I když současný stav takovou víru nepodporuje?“

„I když současný stav takovou víru nepodporuje.“

„Někdy nám připadáte až příliš optimističtí,“ prohlásil mimozemšťan v modré kožešince.

„Vy nám zase příliš pesimističtí,“ opáčil jsem drze, až se i Péťa přikrčil. „Podívejte se – vaše brány jsou v našem světě pro nás zcela nedostupné. Do této hloubky se my lidé vůbec nedostaneme, tak hluboko dokážeme vrtat jen úzké otvory pro čerpání podzemních tekutých látek. Naše civilizace vás ohrozit nemůže, rušení bran je podle mého mínění zbytečné a má jediný výsledek – ztrátu kontaktu.“

„Nezrušili jsme je,“ podotkl mimozemšťan. „Jen jsme je přestali používat. Ale domníváme se, že další sledování vaší civilizace je čím dál tím méně přínosné.“

„O přínosech nechci polemizovat,“ řekl jsem. „Možná se vám naše sledování nevyplácí. Totéž můžeme my tvrdit o našem výzkumu archeologických památek Egypta. My ale všechno nepřepočítáváme jen na okamžitý prospěch.“

„O prospěchu se v souvislosti s vaší civilizací vůbec nedá mluvit,“ řekl mimozemšťan. „Už deset tisíciletí vás čistě z vědeckých důvodů sledujeme – zajímá nás, co ještě dokážete vymyslet ke své vlastní škodě…“

„To byste sledovali jen naše zbraně,“ vzdychl jsem si. „Ale my můžeme vymýšlet i prospěšnější věci než silnější a hrozivější zbraně. I když je pravda, že vědecký pokrok je u nás nejvíc vidět právě na zbraních.“

„Dobře, že to aspoň nezatajujete,“ řekl mimozemšťan.

„U vás nemáme důvod k utajování,“ řekl jsem. „Naše štěstí je, že nám neškodíte. I tak si myslím, že o nás víte víc, než o sobě víme sami.“

„Můžeš mít pravdu,“ připustil mimozemšťan. „Proč se ale věnujete výzkumu podzemních památek v Egyptě, kde se podle vašeho soudu krade víc než u vás? Vždyť právě vy pocházíte z jiné pevniny!“

„Naše území je na památky chudší,“ připustil jsem. „V Egyptě byla před mnoha tisíciletími rozvinutá a silná říše, kterou zkoumáme. Naše území nebylo v té době tak zajímavé.“

„Nebyli bychom si tím na vašem místě tak jistí,“ řekl mimozemšťan v zeleném. „Známe vaše území i zespodu. Máte toho pod zemí ještě víc než čekáte.“

„Omlouvám se, ale tohle nevím,“ přiznal jsem. „To je pro nás úplně nová informace. Doma je naše práce těžší. Tady nám významně pomáháte, u nás se k podzemním nálezům dostáváme mnohem složitější cestou.“

„A nechtěli byste to – s naší pomocí – prozkoumat?“

„Ano, bylo by výhodnější, kdybyste nám tutéž pomoc poskytli i v naší zemi,“ vzdychl jsem si. „Jenže vy jste se bran na naší pevnině zbavili…“

„Jen jsme je přestali používat,“ přerušil mě netrpělivě mimozemšťan v zeleném. „Odblokovat brány není pro nás žádný problém.“

„Pomozte nám tedy i u nás,“ navrhl jsem jim.

„Za pokus to stojí,“ rozhodl mimozemšťan. „Kdo se toho úkolu ujmete? Dostanete podporu jako v Egyptě, jen ve známějším prostředí. Ale jen jeden z vás dvou!“

No – to tedy byla pecka! Znamenalo by to rozloučit se s Egyptem a jet domů, což se až příliš podobalo vyhazovu. Zájem o archeology bude doma jistě také, nicméně tam už nebudeme mít takovou volnost jako tady.

Podívali jsme se s Péťou na sebe. Ale téměř okamžitě jsem pochopil, že se Péťovi domů nechce, stejně jako mně. Říká se sice – doma je doma – jenže tady by to znamenalo vyměnit stůl, bohatě prostřený zlatem a pamětihodnostmi na jedno z nejmocnějších starověkých impérií za kouteček s ubohou ušlápnutou rozbitou keramikou únětické kultury. Pro egyptologa doslova degradace.

„Co s tím teď uděláme?“ zeptal se mě Péťa. „Hodíme si korunou, nebo si o to »střihneme«?“

„Zásadně si nestříhám,“ odmítl jsem druhé řešení. „Ty tady žiješ déle. Nestýská se ti už po domově?“

„Uhodl jsi, nestýská,“ opáčil. „Asi nám tedy nezbude nic jiného než to rozhodnout korunou.“

Zalovil v kapse, ale zarazil jsem ho.

„Jestli se ti nechce, půjdu domů já,“ navrhl jsem mu. „Když jsem je tak pitomě požádal o pomoc, měl bych si to vypít sám a netahat tě do toho.“

„Šel bys dobrovolně?“ podíval se na mě udiveně.

„Bude to taková dobrovolná povinnost,“ přiznal jsem. „Ale když tu možnost dostaneme, bylo by neodpustitelné ji zahodit. Jeden z nás to zkrátka vzít musí. Nemyslíš?“

„To je mi jasné,“ přikývl.

„No tak vidíš, je to jednoznačné,“ podtrhl jsem to.

„Jen jsem nečekal, že mi tak snadno ustoupíš,“ řekl Péťa – zřejmě se z toho velice rychle otřepal.

„Poslyš, Pietro, vyčítal bych si, kdybych tam strkal za sebe někoho jiného, když jsem to navrhl. Mea culpa, mea maxima culpa, svědomí mi to nedovolí. Takže se v Egyptě moc neohřeju. Koukejte pokračovat beze mě, stejně jsem vám moc nepřispěl…“

„Dobrá, já to tak beru,“ řekl rychle Péťa, abych si to snad ještě nerozmyslel.

„Mým osudem je beztak ustupovat,“ vzdychl jsem si.

Vzpomněl jsem si v té chvíli na Vojtu. Také jsem mu ustoupil, jenže výsledkem bylo, že jsem získal zajímavější džob než bych mohl získat v Čechách. A ten teď stejným stylem prošvihnu… Lehce nabyl, lehce pozbyl… Měl bych se konečně naučit neustupovat, nebo aspoň ne tak snadno. Ačkoliv – kdoví? Je otázka, zda to nebude v Čechách ještě zajímavější! Budu tam mít domácí prostředí a se zdejšími výhodami to nebude k zahození.

První ústup mě odměnil Egyptem, druhý to anuloval. I když bych doma mohl být samostatnější. Uvidíme!

„Dohodli jsme se,“ obrátil jsem se na mimozemšťany.

„Viděli jsme to,“ konstatovali s klidem. „Dobrá, vrátíš se tedy na domácí území. Kolega Petr se vrátí k ostatním do tábora a vyřídí jim, na čem jsme se dohodli.“

„To už se s nimi ani nerozloučím?“ zachmuřil jsem se.

„Nebudeme se zdržovat nepodstatnými detaily,“ řekl mimozemšťan. „Nejprve se seznámíš s našimi prostředky. Měli jsme tak jako tak v úmyslu rozšířit naši pomoc, dáme vám proto pefridu a tím se vaše možnosti znásobí. Řídit je musí náš vědec, znáte ho a neočekáváme žádný problém. Navíc vám dáme dorozumívací prostředky, abyste mohli být ve stálém spojení. Jsou dokonalejší a u vašich mobilů vám nikdo nezaručí, že je nebude poslouchat někdo, kdo by vám pak chtěl škodit.“

Péťa úplně nadskočil. To bude ale novina!

Přijali jsme tedy dárky. Mimozemské dorozumívací nářadí se neuvěřitelně podobalo náramkovým hodinkám.

„Zformovali jsme je do podoby, obvyklé u vás,“ ujistil mě Ferďásek, jako kdyby mi nevyslovenou otázku přečetl přímo z myšlenek. „Hynek nám zapůjčil ke zkoumání vaše hodinky. Tyhle ukazují jako vaše, navíc slouží jako vaše mobily. Místo radiových vln používají vrdafycho, s vaším rádiem se nemíchá a funguje i pod zemí.“

I to stálo za to! Rádio pod zemí nefunguje, tohle ano! A nedá se to odposlouchávat – to je další výhoda!

Bylo by to úžasné, nebýt toho vyhazovu…

„To je prozatím vše,“ řekl mimozemšťan. „Vy se teď, Petře, vrátíte k ostatním. Pefridu vás zaveze až na místo, vaše další výzkumy se tím urychlí. Tomáš tu ještě zůstane, než se naučí zacházet s novými prostředky.“

„Vás to naučím já,“ přidal se Ferďásek k Péťovi. „My dva tedy můžeme jít.“

Loučení nebylo dlouhé. Péťa na mě povzbudivě mrkl, ale byl očividně rád, že jsem vzal misi v Čechách na sebe sám a dobrovolně.

„Pozdravuj profesory!“ kladl jsem mu na srdce, jenže to moc vesele neznělo.

„To se rozumí!“ odvětil už zase bezstarostně.

Odešli – a zůstal jsem s mimozemšťany sám…

Errata:

08.11.2021 15:25