Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bezdomovci

Rozhodl jsem se podívat se za nimi hned ráno, dnes si ještě užiju pohodlí svého studentského pokojíčku. Bude to ale docela zajímavá studie. Táta s mámou se toho hrozili, ale když to vezmu nezaujatě – všichni mimozemšťané na Brochikei žili bez movitého i nemovitého majetku. A šlo to! Tušil jsem ale, že na Zemi to bude jiné.

Člověk, který bydlí v pefridu a je oblečený do ancubu, peníze vlastně nepotřebuje ani na Zemi. Mohl by tak žít i na poušti nebo za polárním kruhem. Jediné, co mu v tom může bránit, jsou naše zákony.

A jako vždycky, jsou za tím opět a jedině – peníze.

Výdělečně činný občan musí platit daně. Výše daní se počítá podle výdělku, daně zaplatí každý, kdo něco kupuje a přičtou se mu k tomu i daně z nemovitostí a silniční daně ve formě dálničních poplatků. Z daní se financuje veškerý provoz státu – desetitisíce úředníků, policistů, vojáků i ze všech nejlépe placených soudců a politiků.

Bezdomovci nemají příjem a finanční úřad od nich tedy daň ze mzdy nevybírá. Nemají auta, nemusí platit ani dálniční poplatky, netýkají se jich daně z nemovitostí. Jen daně ze zboží, v Čechách známé pod zkratkou DPH, musí platit všichni. Samozřejmě jen když něco kupují, ale jíst musí každý, takže tyto daně chtě nechtě platí i oni.

Do toho řádu a pořádku bych ale mohl vnést pořádný chaos. Pefridu není auto, ačkoliv může v dopravě zastávat stejnou funkci. Není to dům a ačkoliv se v něm dá docela slušně bydlet, nemůže být zahrnutý do nemovitostí. Oblek ancub zbaví majitele závislosti na nákupech v obchodech s oděvy i obuví a v nouzi se dá zapnout i funkce dodávání potravin přímo do žaludku, pak není nezbytné ani jídlo. Tak by si bezdomovci mohli žít celkem slušně a k životu by nepotřebovali ani korunu.

Říká se ale také, že každá teorie je šedivá, skutečnost je úplně jiná a kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

Kdyby na tento způsob života přešel dostatečně velký počet lidí, nastal by citelný pokles výběru daní a to by už představovalo hrozbu. Politici by neměli prakticky na nic peníze – odpadla by jim sice starost o bezdomovce a lidi závislé na podporách, ale nemohli by si vydržovat armádu, policii a ohrozilo by to i jejich královské platy.

Divil bych se, kdyby je to nechalo v klidu.

Aby ale mohl někdo proti mně podniknout »potřebné kroky«, musel by o mně nejprve vědět. Takže všechno, co podniknu zpočátku, proběhne mimo zájem mocných. Měl jsem tedy volné ruce.

Najít dnes bezdomovce není problém. Kdysi jich bylo v Čechách jen pár exotických kousků, dnes jich je v Praze habaděj. Najít partu, která drží pohromadě, nebyl problém.

„Dobrý den přeji, pánové!“ oslovil jsem je, až na mě – a celkem pochopitelně – vyvalili bulvy.

Lavičky Václava Havla by byly potřebnější v Čechách!

Byli čtyři a zabírali v parku tři lavičky. Dva společně seděli na jedné, dva proti nim polehávali každý na své. Potěšil mě provokační nápis na dřevěném opěradle jedné lavičky »Hotel Václava Havla«. Dukingel v mých očích je zobrazoval normálně, nejsou to tedy podrazáci. Zamířil jsem nejkratší cestou ke čtvrté, zatím prázdné lavičce.

„Mohu si k vám přisednout?“ zeptal jsem se jich čistě formálně, ale nečekal jsem na svolení a posadil se, aniž bych jim dal čas vzpamatovat se.

„Hele, ty nádhero, vyval co chceš, jo?“ vyštěkl na mě postarší chlap, zřejmě se vzpamatoval jako první.

„Mám pro vás nabídku,“ šel jsem rovnou k věci.

„Brigády nebereme a na žádnou víru nepřestoupíme!“ odsekl rezolutně, aby mě odpálil.

„Na brigády kašlu a víru si nechte svoji, pro mě za mě třeba ateistickou,“ nedal jsem se vytočit. „Nabízím vám něco jiného. Menší, ale teplý a suchý dům.“

Chvíli na mě civěli, jako kdybych byl nosorožec nebo hroch. Asi se nemohli rozhodnout, zda se mají dát přede mnou na útěk, nebo naopak po mně skočit a dát mi pár do zubů, abych z nich přestal dělat voly.

„Si z nás děláš legrácky, co?“ zavrčel vousáč výhružně.

„Nedělám,“ odvětil jsem.

V té chvíli se stranou na trávníku objevil domeček jako z pohádky o perníkové chaloupce. Dokonce i tašky na střeše vyhlížely jako z perníku a celý vypadal jako jen jen k zakousnutí. Však mi tahle textura dala práci!

„Cože?“ rozchechtal se vousáč, který to spatřil jako první. „Tohle? Tohle?“

Ostatní se museli ohlédnout, neboť měli tu perníkovou nádheru za zády, ale pak se rozchechtali také.

„Tohle myslíš vážně?“ popadal se vousáč za břicho.

„Nevšimli jste si, že by to sem někdo přivážel, co?“ upozornil jsem je na neobvyklý způsob, jakým se domek na palouku objevil. „Nechcete vstoupit? Zvu vás podívat se dovnitř, za to nic nedáte. Vstupné je zdarma!“

„Poslyš, mladej,“ zvážněl druhý s šedivými vousy. „Vyklop na rovinu, co to na nás hraješ?“

„Nic nehraju,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nabízím vám ten dům k bezplatnému užívání, zatím na zkoušku. Nepůjdete se podívat dovnitř?“

Vousáč s šedivým plnovousem se neochotně zvedl, přistoupil k domku a chvíli nad ním uvažoval.

„Kde to má vchod?“ obrátil se na mě.

„Stojíte před ním,“ ujistil jsem ho. „Aha, ty perníkové dveře nemají kliku. Dovnitř vstoupíte, když se o ně opřete a protlačíte se skrz ně. Ukažte, předvedu vám to.“

Vstoupil jsem dveřmi, aniž by se otevřely.

Prostě jsem se do nich vmáčkl a vynořil se uvnitř, ale hned jsem od nich odstoupil, abych nepřekážel.

Stěny byly nastavené jako průzvučné, okna i horní půlka dveří byla průhledná zevnitř, takže jsem dobře viděl i slyšel, jak se ti čtyři přede dveřmi dohadují. Nakonec se ale shodli na názoru, že »je to zadarmo, tak proč ne?«

Prvního jsem musel trochu odtáhnout, aby mohli za ním vstoupit další, ale zakrátko byli uvnitř všichni čtyři.

„Není tu žádný luxus, ale je tu všechno, co potřebujete k přespání,“ ujišťoval jsem je. „Jsou tu čtyři postele, stůl a tři židle. Kdybyste si chtěli zahrát karty ve čtyřech, jeden musí sedět na posteli. Zbytečnosti jako lednička a televize tu nejsou. Výhodou zato je, že vám tenhle domek nemůže zabavit ani celá exekutorská komora dohromady.“

„Jak to?“

Zarazili se všichni, ale jen vousáč v sobě našel dost duchapřítomnosti, aby se zeptal.

„Jednoduše,“ usmál jsem se. „Dostanete k tomu malý ovládač s pěti tlačítky. To hlavní je klasické »ON-OFF«, neboli »zapnuto-vypnuto«. Tady je, zkuste si to!“

Podal jsem vousáči malý ovladač.

„Co to dělá?“ zeptal se zaraženě.

„Stiskněte »ON-OFF«,“ pobídl jsem ho.

Perníková chaloupka v té chvíli zmizela a stáli jsme všichni na trávníku vedle cestičky. Pod nohama jsem cítil hrbolky – kamínky i trsy trávy.

„Nějak se to podělalo,“ komentoval to vousáč.

„Nepodělalo se to, ale vypnulo se to,“ opravil jsem ho. „Zapněte to!“

Chaloupka se objevila a nepatrně nás nadzvedla.

„Kdyby vás nedejpámbu navštívil exekutor, prostě ten dům vypnete a šizuňk nemá co zabavovat,“ ujistil jsem je. „Když budete mít ovladač v kapse, budou na to exekutoři i policajti čumět jako telata na nová vrata, ale zabavit vám nemají co. Jen se jim nesmíte pochlubit ovladačem, ale předpokládám, že takovou pitomost snad neuděláte.“

„Ale co kdyby nás třeba odvedli na direkci a tam nám ten ovladač sebrali? To oni dělají!“ zkoušel mě vousáč.

„Má to pojistku,“ ujistil jsem ho. „Kdyby hrozilo, že vám ovladač odeberou násilím, stiskněte tak silně vypínač »ON-OFF«, až zapadne do tělesa ovladače. Od té chvíle je všem zlodějům – včetně policejních – k ničemu, protože s ním nic nesvedou. Jak se říká, zavřít vás mohou, pustit musí. Až vám ovladač vrátí, mačkejte ostatní tlačítka po směru hodinových ručiček tak dlouho, až tlačítko hlavního vypínače opět vyskočí. Tak pitomí přece nejste, abyste jim vyžvanili všechno!“

„Takže je to takový… nezabavitelný stan,“ zkusil to stručně shrnout chlap s krátkými černými vlasy a s černým strništěm na tváři.

„Se stanem to nesrovnávejte,“ nesouhlasil jsem. „Ten domek se nedá znehodnotit rozřezáním, zbourat se dá jen vypnutím pomocí ovladače a nikdo vám ho nemůže ukrást ani zabavit. Všimněte si, je v něm sucho a teplo a když stisknete tlačítko hlasitosti, neprojdou sem okolní zvuky. Další tlačítko ovládá osvětlení uvnitř. Má tři stavy: denní světlo, noc a večerní osvětlení, abyste si mohli večer číst nebo pro mě za mě mastit karty. Stěny jsou průhledné jen zevnitř v místech oken a dveří, zvenčí jsou neprůhledné. Máte tu i nejnutnější nábytek, kdo by si přál víc?“

„Až na to, že to zvenčí vypadá příliš nápadně,“ namítl vousáč se šedivými vousy. „Musí to být jako z komedie?“

„O perníkové chaloupce je náhodou krásná pohádka,“ zatvářil jsem se uraženě. „V parku bude nápadné všechno. Jak byste si vlastně přáli, aby ten domek vypadal?“

„No – nějak nenápadněji,“ navrhoval vousáč.

„Co třeba jako stavební maringotka?“ přidal se rychle k němu chlap s černým strništěm na bradě.

„Stavební maringotka…“ zauvažoval jsem. „To vůbec není špatný nápad! Pak to ale nebude mít půdorys čtverce, ale obdélníka a uvnitř to bude jinak uspořádané. Půjčte mi zpátky ten ovladač!“

Vousáč mi ho zvědavě podal. Chaloupka kolem nás poslušně zmizela a v té chvíli se o kus dál od cesty, skoro až u nedalekého křoví, objevila maringotka v barvě khaki, která tu opravdu nepůsobila nápadně.

„Takhle by to mohlo být?“ optal jsem se jich.

„Mohlo,“ přisvědčil vousáč. „Ale co za to chcete?“

„Nic,“ usmál jsem se. „Nedělám to pro peníze. Jen si za týden přijdu pro vaše vyjádření. Budou mě zajímat vaše zkušenosti, jak se vám v tom bydlí a co vám ještě chybí ke spokojenosti.“

„Jenom?“ zvýraznil ještě svůj údiv vousáč. Ani jeho kámoši nevypadali inteligentněji.

„Možná vám k tomu za týden ještě něco přidám,“ řekl jsem klidně. „Tohle je jen na zkoušku, jasné?“

„Dobrá, to bereme,“ přikývl vousáč za souhlasného mručení svých kolegů.

„Tak si to užijte a mějte se!“ řekl jsem.

Do poledne jsem objevil ještě pět skupin bezdomovců. Všem jsem nabídl »stan s ovladačem« a všichni můj dárek vděčně přijali. V jednom případě jsem musel nabízenou »maringotku« na zvláštní přání upravit. Mezi bezdomovci byla i jedna mladá dvojice, pro kterou jsem musel oddělit »ložnici« od ostatních. Ne že by na tom nějak houževnatě trvali, v jejich situaci by se spokojili s čímkoliv, ale když mi to nesměle navrhli, proč jim nevyhovět? Dokonce jsem jim sám nabídl dvě »maringotky« místo jedné, ale ti dva zase nechtěli »trhat partu« a stačila jim zástěna navíc.

Rozdal jsem i pár menších karavanů pro jednotlivce, kteří se necítili tak společensky, aby se připojili k nějaké partě. Jeden měl opravdu nezvyklé přání. Maringotka byla podle něho pořád ještě příliš nápadná a shodli jsme se až na maskování v podobě hromady prken.

Proti gustu žádný dišputát!

Errata:

08.11.2021 15:25