Vítej, návštěvníku!

Protiúder

Podle ministra průmyslu nepředstavovalo osm tisíc členů Bublinového Bratrstva žádný problém.

Problém podle něho měl být, kdyby jich bylo stokrát víc. Jenže jejich počet se hladce přehoupl přes milionovou hranici a pokračovalo to. Bublinové Bratrstvo spolklo jako malinu nejen část důchodců živořících pod hranicí bídy, kteří neměli co ztratit, ale začalo vysávat impotentní úřady práce. Do Bratrstva hromadně přicházeli nezaměstnaní. A protože se už na pracovní trh nevraceli, nemělo na stav zaměstnanosti vliv ani to, že nabídka volných míst začala převažovat nad strmě klesající poptávkou.

To už se ani ministr průmyslu blahosklonně nesmál. Ve stavebnictví zachraňovali situaci Ukrajinci, jenže začal se projevovat i další rozměr této krize.

Lidé přestávali stavět.

Pořád se našli odvážlivci, ochotní těžce se zadlužit na hypotéce a veškerou svou energii věnovat stavbě vlastního domu, ale ubývalo jich. Kdo dostal na vybranou buďto se svázat hypotékou a pár desítek let nedělat nic jiného než se starat o dluhy a novostavbu, nebo se dát k Bublinovému Bratrstvu a získat sice jen bublinu pefridu, ale s volností od všech dosavadních finančních starostí, nemusel dlouho rozvažovat. Známé heslo »můj dům – můj hrad« dostávalo při střetu s volností Bublinového Bratrstva na frak.

K Bublinovému Bratrstvu utíkali i lidé z nájemných bytů. Zejména v Praze to bylo jednoduché. Stačilo zastavit pod některou bublinou a přátelsky zamávat na obyvatele. Velice často následovalo přátelské pozvání na nezávaznou prohlídku s ukázkou, jak se v bublině žije. Nebylo obtížné to v diskusi porovnat s realitou předražených činžáků.

V Praze, i ve městech v okolí, zůstávalo čím dál víc bytů volných. Dosavadní nájemníci se stěhovali do bublin pefridu nejčastěji z důvodů předražených nájmů, ale když už se mezi členy Bublinového Bratrstva dostali, dali často přednost úplné volnosti. V zaměstnání podali výpověď, zrušili konta v bance, vyhodili elektrické spotřebiče a už se k nim nevraceli.

Největší těžkostí byl požadavek vzdát se dosavadního hmotného majetku. Členové Bublinového Bratrstva měli jiné možnosti, avšak většinou příliš nehmotné. V Čechách nebylo snadné vyměnit majetek, často těžce získaný, za něco jiného, podstaty spíš duchovní.

Přesto členů Bublinového Bratrstva přibývalo.

Přátelská pozvání do bublin však nesla i nebezpečí.

Mnohokrát se při nich ukázalo, že návštěvníky jsou exekutor i s policejním doprovodem. Policista musel být ovšem v civilu, uniformovaný by se do bubliny nedostal. Bublina zavěšená ve vzduchu totiž neměla zvonek, bušit se na ni pěstí nedalo a výzvy policistů k otevření vchodu a zdržení se odporu neměly žádaný účinek. Spíš se dařilo překvapit obyvatele bubliny na zemi, kde je policisté bez velkých cavyků zatýkali a předváděli k výslechům, jenže ani to nemělo potřebné výsledky. Všichni zatčení svorně tvrdili, že bubliny mají skvělé zvukově-izolační vlastnosti, že by v nich nebyl slyšet ani start tryskové stíhačky přímo pod bublinou, takže je pochopitelně příliš snadné úředně policejní výzvy přeslechnout. Dovnitř bublin vidět nebylo, jejich stěny byly zvenčí neprůhledné, takže tvrzení, že si nezvaných hostí nevšimli, vypadalo věrohodně. Vylézt za nimi nahoru na kandelábr byla samozřejmě tak hraběcí až provokační rada, že nikdy ani nezazněla.

Podobně žalostných výsledků však exekutoři dosáhli, i když se dostali až do bubliny. Obyvatelé s nimi obvykle klesli na zem, tam se bublina se vším všudy rozplynula a exekuce byla bezpředmětná. Policista sice mohl viníky zadržet a předvést na služebnu, ale tím si nikdy nepomohl. Členové Bratrstva se k odporu vyprovokovávat nenechali a když je policisté zadrželi, odcházeli s nimi na stanici, kde ochotně vypovídali, i když nebylo o čem. Jedině když policista překročil pravomoci a začal zadržené ohrožovat na životě nebo na zdraví, použili zadržení protisílu.

Ježe síla bubliny nebyla zanedbatelná a po zadržených zůstávaly v budovách díry jako po Faustovi. Jen jednou se policisté pokusili uplatnit vyhrůžky hluboko ve sklepních místnostech v domnění, že železobetonová budova takový drzý útěk překazí, ale přepočítali se. Zadržený se pomocí bubliny osvobodil s takovou razancí, že budovou otřásl, až v horních patrech padali policisté ze židlí, celá budova se na okamžik naklonila a díra v železobetonu i trhliny ve zdech byly ze všech dosavadních poškození největší.

Při všech těchto případech zadržení vzápětí dodali na příslušný soud video zachycující policistovo protiprávní jednání i se všemi vyhrůžkami. Policisté se tomu snažili zabránit preventivním zabavováním fizerů, aby zadržení neměli čím natáčet, jenže i v těchto případech video vždy na soud dorazilo.

Dalo mi sice práci vytáhnout jim vzpomínky z hlavy a zachytit je v trvanlivější podobě, ale šlo to. Konverze do formátu vhodného pro počítač byla již mnohem snadnější. Tyto nahrávky bylo těžké zpochybňovat, jakkoliv se i o to Policie snažila.

Kopie nahrávek se pravidelně dostávaly i na internet, odkud si je stahoval kdekdo.

Měli jsme zkrátka náskok.

Měl jsem v těch dobách starostí a práce nad hlavu.

Pro nové členy Bratrstva jsem zpočátku musel pořádat školení v zacházení s novými prostředky. Sešlo se jich pokaždé aspoň třicet, aby vydali za normální školní třídu, jenže jsme v ní měli samé dospělé. Rozdíl proti žáčkům byl ten, že tihle přímo prahli po všem, co se dozvídali.

Školení dostávali všichni jen jedno. Jakmile se naučili používat telepatii, odkázal jsem je na záznamy »kursů pro pokročilé«, ze kterých se už mohli učit sami. Bylo nutné je naučit jen základům telepatie. Časem jsem vyškolil další školitele, abych na to nebyl sám, a ti to po mně převzali.

Horší je, že se nám do Bratrstva občas pokoušeli vetřít policejní agenti, vyslaní mezi nás právě s tímto úkolem.

Právě proto jsem si vyhradil první seznámení nováčků s Bratrstvem pro sebe. Dukingel jsem měl na očích jen já a byla to jedna z mála věcí, které jsem nemohl nikomu svěřit. Už na Brochikei mi řekli, že znát smýšlení jiných je příliš zneužitelné a proto to dávají jen neradi. Na druhé straně vyhodnotili, že to budu na Zemi potřebovat, takže jsem to přece jen dostal. Nesměl jsem však dopustit, aby se ty možnosti dostaly k vlkům v beránčích kůžích.

Dar telepatie jsem proto dával jen já sám.

Měl jsem připravené dva druhy »pilulek telepatie«. Pravé dostávala většina nováčků, ale když jsem mezi nimi objevil lidi sršící všemi barvami, dostávali jen neúčinnou napodobeninu. Postiženým jsme tvrdili, že »to neúčinkuje na všechny stejně« a oni sami »mají zkrátka smůlu«. Vzali jsme je mezi sebe, ale zůstali odkázaní na pomoc ostatních a sami nemohli nic. Bez telepatie nemohli uvnitř bublin používat ani fizer, i když ho, jako všichni, dostali.

Když pak někteří fizer slavnostně přinesli svým šéfům jako cennou kořist, byla jim k ničemu. Bez telepatie to byly opravdu jen hodinky. Ukazovaly, ale víc z nich nikdo nic nevytáhl. A když je později v armádních laboratořích rozebrali, přestaly ukazovat i jako hodinky a zbyla z nich jen nepříliš povedená ozdoba.

Věděl jsem však, že se nevzdají.

Přijmout do Bratrstva pár tisíc bezdomovců nebyl pro mě žádný problém. Horší bylo přijmout milion důchodců. Všechny jsem chtěl vidět, než dostanou pilulku telepatie, protože to už se nedalo vrátit a nechtěl jsem, aby se mezi Bratrstvo dostali podrazáci a policejní agenti. Neměl jsem ale čas jednoho po druhém objíždět, proto museli přijít oni za mnou. Jinak to prostě nešlo. Pilulky jsem zkrátka nedal z ruky, ačkoliv mě kamarádi přemlouvali, že to za mě vezmou.

Trval jsem na tom, že to tak musí být a basta! První čtveřici, která mi nejvíc pomáhala, jsem naznačil, že jsem dal mimozemšťanům slib dát telepatii lidem zásadně jen jednotlivě. Mimozemšťané si to přejí a já se jim protivit nebudu, aby nám výrobu »pilulek telepatie« nezarazili.

Výsledkem bylo, že mi členové Bratrstva vozili své známé po stovkách a udělali pro ně z pefridu velkou halu jako čekárnu. Když chcete vidět na vlastní oči milion lidí a nemůžete na tom ztratit mládí, máte na každého opravdu jen pár vteřin. Naštěstí mi ti podezřelí svítili do očí už z dálky a víc jsem ani nepotřeboval. Vytřídit pár fízlů nebyl problém, stihnout se to dalo. Ale u deseti milionů lidí to bude problém a celé lidstvo je prostě nad mé síly.

V Čechách ale probíhá jen pokus. Kdyby se osvědčil, jistě se najde nějaké řešení. Snad mohu doporučit mimozemšťanům někoho, komu by mohli svěřit dukingel na očích i s předáváním telepatie.

Zatím jsem ale na to byl sám…

V té době jsme založili Koordinační středisko k řešení mimořádných událostí. Lidé, na které nespravedlivě udeří státní moc, bývají příliš často vyvedení z míry. To přece nemůže být pravda, bývá jejich nejčastější myšlenka, jako kdyby nevěděli o případech nespravedlivého použití státní moci proti jiným, stejně nevinným.

V lidech je příliš hluboce zakořeněno anglické úsloví »Honesty is the best policy« a blízké české »S poctivostí nejdál dojdeš«. Dějiny justice však přetékají justičními omyly a dokonce i justičními vraždami a spoléhat se na to, že stačí být »poctivý« a už proto se mi nemůže nic stát, je přinejmenším naivní.

Koordinační středisko jsme proto vytvořili právě včas.

Nevzniklo volbami, prostě se na něm dohodla skupina členů Bratrstva, které nebylo lhostejné, co všechno proti nám státní moc chystá. Ani jsem se nedivil, že mezi nimi byli moji známí Pavel, Ivan, Zdeněk a Vojta, se kterými jsem v Čechách začínal. A pak jsem se ani nesměl divit, že mě velkou většinou zvolili předsedou.

Měl jsem mezi členy několik neformálních privilegií. Jako jediný jsem měl na očích dukingel a mohl jsem proto odhalovat pokrytce a poťouchlíky, kteří se mezi nás chtěli vetřít buď přímo s úkolem od Policie, nebo je vedla často až jiskřivě fialová škodolibost. A bohužel, jen já jsem ji viděl v podobě fialového jiskření. Také proto jsem nedal z ruky krabičku s dvojí náplní – v jednom oddílu pilulky telepatie, ve druhém neškodné napodobeniny.

Ale hlavní důvod, proč jsem dostal důvěru ostatních, bylo dlouholeté školení ve světě Brochikea. Když si totiž nikdo nevěděl rady, mě často napadlo něco, o čem žádný člen Bratrstva dosud ani netušil.

Zařídili jsme si cosi jako pohotovost a naučili ostatní, aby se v nouzi obraceli pro rady na nás.

Koordinační středisko bylo zkrátka potřebné.

Tou dobou jsem se trochu nepohodl s rodiči, zejména s otcem. Necítil jsem na té roztržce vinu, ale nemohl jsem mu tentokrát ustoupit. Káral mě, že v Čechách připravuji rebelii, měl bych toho nechat a najít si pořádnou práci, aby mě nemuseli s mámou živit.

Což byla rána vedle. Od svého návratu jsem naopak já živil je. Převzal jsem veškerou starost o jídlo a staral jsem se o ně podle mého soudu příkladně.

Faktem je, že máma občas vařila, ale jen proto, abych mohl její kreace ukládat jako vzory do kuchařské databáze – přesněji do paměti pozemského givlygebu, odkud jsme je všichni používali. Ani máma nemusela vařit jedno jídlo dvakrát po sobě. Nač se párat s vařením? Givlygeb každý požadavek splnil ve zlomku vteřiny. Mámina jídla pomalu zaplňovala seznam českých jídel, která si mohl poručit každý, kdo se telepaticky spojil s givlygebem. Vyhověl jsem vždycky i tátovi, kdykoliv vyslovil své přání ohledně jídelníčku.

Občas jsem sáhl i do archivu, odkud jsem vybíral jídla Brochikeanů. Nejčastěji mimozemské ovoce, ale i hotová jídla. Zpočátku jsem je vydával za čínské speciality, byla pro nás stejně exotická, ale jednou jsem omylem požádal o pečené »falénte«, které jsem si včas pořádně neprohlédl a až při porcování jsem zjistil, že má osm nožiček jako nějaká obrovská housenka. Nebyl to hmyz, ale obratlovec, jenže na Zemi se prokazatelně nic takového nevyskytuje, takže legenda o čínských specialitách vzala za své.

Rodiče však o mé mimozemské praxi věděli a dali se dokonce přemluvit i k ochutnání exotických pochoutek. Věděli i o mimozemském původu givlygebu a neměli tedy nejmenší důvod říkat, že mě oni dva živí.

Pravdou ale je, že jsem si žádnou práci nehledal.

Ne že by nebyla spousta poctivých zaměstnání, ale já jsem se po odmrštění kolegy archeology rozhodl věnovat bezdomovcům a později Bublinovému Bratrstvu. Testovat lidi jsem mohl jen já a měl jsem s tím plno práce, jenže ta nebyla ohodnocená penězi. Což bych ani nechtěl. Když na mě tedy otec naléhal, abych si našel klasické zaměstnání, i kdyby to mělo být něco podřadného, pozval jsem oba do Bublinového Bratrstva.

A jak se dalo čekat, narazil jsem. Rodiče odmítli vzdát se staré civilizace, neboli jak se říká diplomaticky – »obě strany sporu setrvaly na svých stanoviscích« a skončilo to tím, že mě otec poslal, ať si tedy jdu za nimi.

Zvedl jsem se a odešel.

Nenastěhoval jsem se k Bublinovému Bratrstvu hned. Nejprve jsem se musel postarat, jak všem zprostředkovat dosavadní přístup na internet. Dokud jsem měl soukromý počítač, sloužil jsem Bratrstvu i jako »styčný důstojník«. Po mém odchodu od rodičů jsem využil přízně jednoho počítačového nadšence Oldy, který se k Bratrstvu přidal jen částečně. Jako student bydlel u rodičů, proto se s naší civilizací úplně nerozešel. Tvrdil, že se po ukončení studia zařadí k Bratrstvu naplno, zatím však bydlel »normálně«, neboli »postaru«, chodil na přednášky i do divadla, jenže si bral s sebou fizer a průběh představení nahrával – zatím jen do archivu. Nabádal jsem ho, aby zaznamenával díla, která neoslavují válku a násilí.

Většina členů Bratrstva měla spoustu volného času. Vyvržení se měli lépe než kdykoliv předtím, dokonce lépe než zbytek národa. O hygienu se jim staraly obleky ancub, nemuseli chodit do práce, nestarali se o to, co budou jíst a kde budou spát. Všechno potřebné měli přímo v bublině. Málokdo se však spokojil s hraním karet, ta zábava rychle omrzela. Studium bylo zajímavé jen pro některé, pro jiné ne. Někteří se začali zabývat tím, co dřív měli jako hobby. Zajímavým koníčkem se stal úklid zanedbaných parků. Kupodivu se rozšířil, i když je všichni uklízeli bezplatně, čistě jen pro pocit dobře odvedené práce. Vzniklo několik kapel, jiní začali malovat obrazy.

Já jsem všechen volný čas věnoval přijímání nováčků.

To za mě nikdo udělat nemohl. Pořizováním databáze umění jsem pověřil Oldovy studentské kamarády. Rozdělili si, co kdo udělá, aby zbytečně nedělali totéž, a pokračovali v tom, co jsem začal ještě u mých rodičů.

Tvrdil jsem jim, že jejich práce bude pro české umění opravdu klíčová. Co pečlivě zdokumentují, to se zachová, co ne – to časem zmizí »v propadlišti dějin«. V Egyptě to rozkrádali překupníci starožitností, ale ani v Čechách není jisté, co všechno zmizí…

Budou tedy zachraňovat…

Dukingel v očích je úžasný prostředek. Díky němu jsem bezpečně odhalil všechny, kdo se k nám chtěli vetřít s různými postranními úmysly. Až jsem se divil, proč mi Brochikeané nechtěli dovolit tuto možnost šířit.

Naštěstí bylo součástí telepatie i »nyčigó«, což jsem si česky přejmenoval na »tušivo«. Neodhalovalo pokrytce, ale mohlo zabránit mnoha problémům.

Právě »tušivo« dovolovalo zatčeným předvídat každý opravdu nebezpečný útok. O úmyslu policisty použít proti nim zbraň věděli několik vteřin předtím a díky tomu měli dost času na protiakci, například zbavit se pout, obalit se minimální bublinou pefridu a prorazit nejbližším oknem ven – a v některých případech i skrz strop.

Tušivo však nechránilo před útoky, které se nedaly chápat jako přímé ohrožení života nebo zdraví.

Mezi členy Bratrstva se náhle rozlétla zpráva o zátahu Sociální služby proti dětem Bratrstva. Dospělí se nechali zatýkat a odvádět s pohrdlivým úsměvem, protože věděli, že je policisté zatknout mohou, ale pustit je musí, jenže najednou nevěděli, co mají dělat, když jim Sociální služba chtěla odebrat a odvést děti.

Exekuce dětí je jedním z nejtěžších zločinů naší doby, který se navíc v Evropě hrozivě rozrůstá. Sociálka vytáhla proti členům Bratrstva jednoduchý důvod – nedávají děti pod státní kontrolu do povinných mateřských školek, ani je řádně neposílají do škol. Úřednice ignorovaly námitky rodičů, že mají s příslušnými školami dohodu o domácím vyučování dětí a následném přezkušování, jakkoliv byly řádně uzavřené a platné.

Zátah byl zřejmě dobře koordinovaný, neboť Sociálka současně zasahovala na mnoha místech nejen v Praze, ale v celých Čechách. První postižení mi bezradně volali, co jim mohu poradit. Když jsem zhodnotil šíři zátahu, poradil jsem aspoň těm, kam úřednice dosud nedorazily a neměly ještě děti ve své moci, aby prostě se svými pefridu odlétli k příbuzným, a vyčkali, jak se to vyvine. Jenže desítku odebraných dětí už vozy České Policie odvážely, nejspíš na Policii a do Dětských domovů.

Fizery mají funkci, kterou jsem si nechával pro sebe, ale nezamýšlel jsem ji nikdy použít, protože mi připadala příliš nebezpečná. Dokáží na výzvu givlygebu ohlásit mu svoji polohu. Na Brochikei se používala, když bylo třeba hledat ztracené osoby – a použila se naposledy před deseti tisíci lety, od té doby ji nevyužili ani jednou.

Teď jsem však měl možnost ji použít. Nechal jsem si na stěnu promítnout mapu Čech, kterou již parta geografů do givlygebu pracně implementovala, a sledoval jsem na ní, které fizery se pohybují a kde jsou. Jednoznačně se mi potvrdila domněnka o společně vypracovaném plánu akce proti rodinám Bublinového Bratrstva. Děti násilím sebrali rodičům a pod dohledem Policie – a tedy »podle zákona« – je sváželi policejními vozy na společné místo, kde o nich asi chtěli rozhodnout.

Zákonnost takových akcí se nedá poznat podle toho, zda jsou přítomni policisté. Gangsterům nikdo nezabrání přestrojit se za policisty ani policistům chovat se hůř než gangsteři. Rozhoduje výsledek a odebrání dětí rodičům je podle mě zločin a bude správné tomu zabránit.

Pozval jsem si na pomoc Pavla a Ivana, dva kamarády z Bratrstva. Nasedli jsme do jednoho pefridu a vyletěli za nimi. Společně jsme sledovali mapu, kde nám světélka fizerů ukazovala, kde se děti právě teď nacházejí. Náš plán byl jednoduchý. Počkáme, až budou děti na jednom místě, vtrhneme tam, v nastalém zmatku je naložíme do pefridu a odvezeme. Nedělal jsem si starosti s legalitou. Sociálka zabavovala rodičům děti, ačkoliv nebyly zanedbávané ani týrané, dělo se to podle zákonů – zákony jsou tedy špatné. Akci mohla zhatit jen ozbrojená Policie, kterou jsme tam, bohužel, museli předvídat.

Museli jsme tedy počkat, dokud nebudou všechny děti na jednom místě. Některá policejní auta jela rychle, jiná pomaleji, ale museli jsme počkat na ta nejpomalejší. Do té doby jsme se museli držet mimo zorné pole policejních hlídek. Zaparkovali jsme proto daleko mimo jejich dohled na jakési soukromé zahradě, a tam jsme napjatě sledovali mapu, na které se poslední opozdilci blížili k cíli.

Podle mapy šlo o budovu velké staré vily, která vůbec nebyla na seznamu Dětských domovů. Nepředpokládali jsme, že by Sociálka něčím takovým disponovala, takže šlo o tajný objekt naší Policie, Tím hůř! Mohlo by tam být policistů mnohem víc než by nám bylo milé, ale museli jsme to risknout dřív než děti začnou rozptylovat. Pak už bychom nemohli počítat s překvapením.

Konečně dojela poslední auta a po zvětšení měřítka mapy bylo jasné, že jsou všechny děti ve vile, dokonce na jednom místě. To by nám plán velice usnadnilo.

Úkoly jsme měli rozdělené, zbývalo provést akci.

Pavel s Ivanem vletí do budovy, já budu sledovat akci na obrazovce, případně je budu varovat a kdyby bylo nejhůř, vletím tam na pomoc osobně.

Rozletěli jsme se – ale až zblízka jsme zjistili, že vila je ve skutečnosti stará sokolovna a děti jsou nejspíš někde v tělocvičně. To už bylo v této chvíli jedno, Pavel s Ivanem přistáli před vchodem, zrušili pefridu a vběhli dovnitř.

Jenže v té chvíli jsem spatřil na nedalekém hřišti deset policejních vozů, z nichž už vyskakovali policisté. Jeden či dva by nám nevadili, jenže jich byla nejméně stovka.

»Pozor, hoši, hrne se za vámi příliš mnoho policajtů,« varoval jsem kamarády, ale tím bych jim moc nepomohl.

Dobrá, udělám to jinak, rozhodl jsem se.

Dříve než první policista doběhl ke vchodu, slétl jsem tam také a zrušil pefridu. Současně mne shora dolů oblétla tenká čára – tak to alespoň vypadalo ze strany a z pohledu poldů, ale kdybych měl čas mrknout se nahoru, viděl bych tam na okamžik sám sebe. Hmotové zrcadlo vljokra ze mne udělalo ve zlomku vteřiny nehmotného ducha.

Rozkročil jsem se s rozpaženýma rukama do dveří a jasně jsem poldům naznačil, že je dovnitř nepustím. Jako duch bych určitě nikomu vstoupit nezabránil, ale policisté to nevěděli, takže přede mnou zmateně zarazili.

„Jménem zákona – odstupte od těch dveří!“ vyzval mě nejbližší polda.

„…nebo použijeme donucovací prostředky!“ doplnil ho vhodně druhý.

„Vy se zastavte, nebo dopadnete špatně!“ oslovil jsem je naopak já. Říká se, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, jenže v mém případě to mělo hned dvě hlediska. To druhé představoval můj naprosto nečekaný hlas. Ducha by asi těžko slyšeli, ale telepatii vnímali jasně. Jenže telepatie není zvuk. Vnímáme ji, ale má v sobě skrytou velebnost chrámových varhan. A napoprvé připadá trochu záhrobní. Není div, že se policisté zarazili a couvli.

„Neserte se s ním, je sám, hoďte ho na zem, než nám utečou tamti dva!“ ozvala se rada od někoho dalšího.

Udělal jsem rukama pohyb, jako bych poldy od sebe odstrkoval. Očekával jsem, že toho pohybu využijí, aby mi nasadili na ruce »klepeta«. Tušivo mě nezklamalo, ale ti dva se parádně zarazili, když zjistili, že mé ruce, ačkoliv jsou zcela zřetelné – nejsou hmotné. Nejen želízka, i ruce policistů skrz ně procházely, jako bych tam nebyl.

Samozřejmě by mohli skrze mě projít i do dveří, jenže mé neuchopitelné tělo představovalo příliš věrohodně se tvářící, i když jen psychickou překážku. Aby člověk skrze mě prošel, nepotřeboval by mnoho. Jen víc odvahy.

„Pusťte mě na něho!“ hrnul se zezadu jakýsi major. Asi neviděl, co viděli ti vpředu, jinak by si tak netroufal. Na rozdíl od ostatních mi světélkoval červeně, zřejmě byl hodně rozzlobený, nebo co to mělo znamenat.

„Jménem zákona – uhněte z těch dveří!“ vyzval mě.

„Takový zákon v záhrobním právu není,“ odvětil jsem pobaveně v očekávání, jak i on s »klepety« pohoří. Jenže tentokrát strach sevřel spíš mě. Z chlapa přímo vyzařovala chuť vraždit a tušivo mě sevřelo strachem. Musel jsem si pořád opakovat, že mi jako nehmotnému nemůže nikdo nic udělat, ale pocit nebezpečí byl opravdu děsivý, zvlášť když červené jiskření kolem chlapa přešlo v trvale svítící červenou aureolu.

Chlap se vůbec nemínil zdržovat s klepety. Místo toho vytáhl pistoli, natáhl ji a aniž by se zdržoval předepsanými formulkami nebo výstřelem do vzduchu, začal zuřivě jako zvíře mačkat spoušť, až z hlavně létaly plameny a stranou odlétávaly prázdné nábojnice. Nebýt nehmotný, nadělal by ze mě řešeto. Tohle by žádný člověk nepřežil.

Tak tohle znamená červené jiskření, uvědomil jsem si. Červené jiskření je tedy nejhorší charakterová vada – chuť zabíjet a ztráta zbytku úcty k lidskému životu. Ten chlap je zkrátka vrah.

Tím ale ztvrdly rysy i mně.

„Opravdu chceš vraždit, darebáku?“ rozkřikl jsem se tak silně telepaticky, až ostatní bezděčně couvli. „Víš, co na to říká záhrobní právo?“

„Vidíte, chlapi?“ obrátil se major velice spokojeně na kolegy. „Je to jen nějaký hologram! Ten nás nezadrží!“

„To ses tedy pořádně spletl!“ ujistil jsem ho.

Úsměv majorovi z tváře zmizel, jakmile pocítil ztrátu pevné půdy pod nohama. Obalil jsem ho totiž neviditelnou bublinou pefridu a zvedl do výšky. Metr, dva… ale co, být ten darebák hmotný, bez výčitek svědomí by mě zastřelil!

Pět metrů výšky – a bublina pefridu se rozplynula.

Major začal při pádu řvát děsem, ale pád z pěti metrů netrvá dlouho. Dopadl na písčitou cestu před budovou, zkroutil se a zůstal ležet, po dopadu přešel i jeho zděšený řev do bolestného tónu. A teprve teď zhasla jeho červená aureola a tušivo mi přestalo našeptávat pocit nebezpečí.

„Zavolejte sanitku!“ poručil jsem ostatním. „A nechte na pokoji ty pistole! Kdo vystřelí, poletí třikrát tak vysoko – a to už by praskaly kosti!“

Úplně jsem pominul fakt, že praskaly už majorovi.

V té chvíli se ozvala rána a cinkot skleněných střepů. Rozměrným skleněným oknem prolétla podlouhlá bublina pefridu s rozměry autobusu a nabrala směr šikmo vzhůru. Pavel s Ivanem do ní zřejmě naložili unesené děti a teď s nimi mířili pryč, zpátky k jejich rodičům.

„Únos dětí je zločin!“ řekl jsem téměř klidně, ačkoliv tomu telepatie pořád propůjčovala majestátní tón. „Přičtu vám jako polehčující okolnost domněnku, že jednáte podle zákonů. Je to ale jen domněnka. Zákon dovolující loupeže dětí je nemravný a příště dopadnete ještě hůř!“

Pak jsem začal dupat a s každým dupnutím jsem klesl kousek dolů. Brzy mi ze schodů před vchodem koukala jen hlava a pak jsem zmizel pod zemí úplně. Komu při té podívané nevstávaly vlasy na hlavě, byl fakt hrdina.

Většina policistů to ale nebyla.

Bublinové Bratrstvo nemělo televizory.

Mezi jeho členy bylo ale několik desítek lidí, kteří se od původní civilizace úplně neodloučili. Většinou to bylo způsobené ohledy na své nejbližší, kteří se nechtěli vzdát civilizačního komfortu za žádnou cenu. Žertem jim říkali »půlbratři« ale protože měli přístup k oficiálním zprávám, mohli předcházet nepříjemným překvapením.

Příkladem byl návrh nové daně, vymyšlené zřejmě právě proti Bublinovému Bratrstvu. Zákonodárci si údajně vzali inspiraci z britské ministerské předsedkyně Margaret Tchatcherové, která téměř stejnou daň navrhla v době své vlády v Británii. Zřejmě si však nevšimli, že její »rovná daň z hlavy«, stejná pro milionáře i pro bezdomovce, stála Margaretu premiérské křeslo, neboť se proti ní jako jeden muž zvedla celá Británie.

Britové jí to nikdy neodpustili a když později zemřela a v Parlamentu na ni pronášeli oslavné projevy, národ po ulicích bujaře tančil za zvuků písně »Witch is dead!« neboli »Čarodějnice chcípla!«.

Pro Brity tak zůstala starou čarodějnicí i po smrti.

V Čechách ale zůstala Margatera modlou, na kterou se nikdo nesměl křivě podívat. Národ viděl podle televizních komentátorů »rovnou daň z hlavy« jako správnou. Všichni občané – úspěšný podnikatel jako samoživitelka – přece mají platit stejnou částku! Jen to je důstojné a spravedlivé!

Pro Bublinové Bratrstvo by byla likvidační jakákoliv daň a to byl zřejmě hlavní důvod pro její zavádění. Divné bylo už to, že ji nenavrhl ministr financí, ale ministryně práce a sociálních věcí, která by měla proti té asociálnosti protestovat jako první! Ta baba ministerská bohužel jako první – a kdoví, jestli ne jediná – pochopila, že Bublinové Bratrstvo je vlastně tvrdý útok vyvrženců na systém, který je vyvrhl. Jenže ani ona nepochopila, že to pouhou jednou daní nezarazí. A také, že by mohla dopadnout stejně jako Margareta Tchatcherová.

Nebo ještě hůř.

Když protestuje dvacet lidí, vláda je ignoruje.

Když je protestujících tisíc, vláda je může ignorovat, ale spíš na ně pošle policejní těžkooděnce a rozpráší je.

Když je protestujících třicet tisíc, vláda proti nim také postaví těžkooděnce, ale snaží se s nimi vyjednávat. Když se ale protestů účastní půl milionu lidí a především, když přitom úplně vyřadí těžkooděnce – pak vláda padne.

Žádná politická síla v Čechách nedokázala postavit do protestní demonstrace milion lidí. Komunistická strana se kdysi holedbala milionem členů, ale když šlo do tuhého, postavilo se za ni pár tisíc »lidových milicionářů« a i to byli většinou staří pánové, pro které byly »Lidové milice« spíš příležitostí přivydělat si na tučných náhradách mzdy za absolvovaná cvičení.

Daň z hlavy je pro milionáře spropitné, ale pro chudší může být i likvidační. Když Bublinové Bratrstvo ohlásilo, že je nutné protestovat a zabránit přijetí této asociálnosti, přišel milion demonstrantů, většinou důchodců. Nevešli se ani na Letnou. Drtivá většina měla na sobě bíle zbarvené ancuby Bublinového Bratrstva a na rukou fizery, které jim zprostředkovaly projevy na prastaré tribuně.

Policejní těžkooděnce dav vytlačil do postranních ulic, některé zahnal na útěk, jiné úplně rozprášil. Ukázalo se, že těžkooděnci Bublinového Bratrstva jsou lépe vybaveni než ti policejní. Těžkooděnec Bratrstva byl běžný člen v hnědé kožešině, jenže obalený bublinou a ukotvený do vozovky.

Tonfy, obušky, pepřové spreje, slzný plyn, ani střelné zbraně nestačily na Xeslmenovo silové pole, nehnul s ním ani policejní obrněný transportér, který se pokusil najet do hradby lidí – jako kdyby narazil do zdi. Linie těžkooděnců Bratrstva nepropustně přehradily ulice a když se opřeli do obrněných vozidel, odtlačili je.

V několika ulicích těžkooděnci Bublinového Bratrstva naznačili pokus o obklíčení těžkooděnců Policie. Pravidla známé hry »Go« říkají, že obklíčená armáda je mrtvá, ale policisté, i kdyby tu hru neznali, čistě vlastním rozumem včas pochopili oč jde, nečekali až je Bratrstvo obklíčí a dali se rychle na ústup. Někde ještě spořádaný, jinde už panický, prchali jako křižáci před husity.

Nezáviděníhodnou úlohu měli i policejní provokatéři a příslušníci v civilu. Pozdě zjistili, že demonstranti mají na sobě uniformy a že dokáží cizí elementy odhalit.

Zpočátku to vypadalo, že mají na sobě uniformu jen těžkooděnci Bublinového Bratrstva – ty medvědí kožichy vyhlížely opravdu nebezpečně. Pak se ale ukázalo, že se na povel dokáží přebarvit všichni.

Armáda starověkého Říma deptala psychiku nepřátel rytmickým bušením zbraní o štíty a o zbroj. Cinkot zbraní dával nepřátelům jasně najevo, co je vbrzku čeká.

Bratrstvo předvedlo na Letné stejně synchronizovanou změnu barev. Bílý dav se na povel daný z tribuny změnil na žlutý, pak zelený, modrý i fialový. Při každé barevné kreaci vynikali v davu jako šedé sovy mezi papoušky tajní policisté a provokatéři.

Demonstranti je nechávali na pokoji, jen si před nimi odplivovali. Nemohli jim ale dát zřetelněji na vědomí, co si o nich myslí. Byl to výraz pohrdání, ne strachu.

Na několika místech tajným povolily nervy, až začali lidem kolem sebe marně vyhrožovat a někteří na podporu svých nadávek vytáhli i služební zbraně. Jenže v té chvíli je obklopila hradba těžkooděnců Bublinového Bratrstva, oblečených v medvědích kůžích. Ne že by se sem odněkud přesunuli, prostě si nejbližší demonstranti přebarvili ancub na vzorek »medvědí kůže«, obalili se bublinami pefridu, fízlům znemožnili dosavadní volný pohyb, oddělili je od davu a fakticky je i odzbrojili, ačkoliv jim jejich zbraně velkoryse ponechali.

Byl to ale těžký nápor na otřesené nervy policistů.

Někteří se krátce poté vlastní zbraní zastřelili.

Zatímco milion lidí na Letné zpíval – nejen hymnu, ale i písně Karla Kryla a též husitský chorál Kdož sú Boží bojovníci, delegace se odebrala vyjednávat do Parlamentu. Tvořilo ji kolem statisíce lidí, takže se nedivili, když našli budovu Parlamentu prázdnou. Poslanci včas práskli do bot a zmizeli po anglicku. Delegace se proto obrátila na Hrad, kde ji chtě nechtě vyslechl prezident, který pak veřejně vyhlásil předčasné volby do Českého Parlamentu, který se během schůze stal neusnášeníschopný.

O daních už se ani nemluvilo.

Errata:

08.11.2021 15:25