Vítej, návštěvníku!

Tu noc jsem měl sen. Šel jsem špalírem vězňů, nejdřív předepsaným pořadovým krokem, pak stále rychleji, až nakonec jsem běžel, jako by mi hrozila smrt. Ale ta řada neměla konce; nevím, jak dlouho jsem běžel, snad několik kilometrů, píchalo mne u srdce a hučelo mi v hlavě, ale ten špalír byl nekonečný a za ním bylo něco, k čemu jsem musel dorazit. Byli to vězňové v pruhovaných hadrech, vyhublí na kost, s dohola ostříhanými hlavami a velkýma očima, vystupujícíma ze zbídačelých tváří. Něco na mne volali, ale já jim nerozuměl, buď že mluvili cizím jazykem, nebo jsem pro to množství hlasů nemohl pochopit slova každého jednotlivce. Tak jsem běžel, stále dál a dál, a přede mnou byly nové a nové oči, oči mužů, žen, dětí, oči všech těch ubožáků, kteří zahynuli na takových místech.

Probudil jsem se zalitý potem, se srdcem bušícím a očima vytřeštěnýma. A přemýšlel, co mi to vlastně chtěli říct, proč jsem tak běžel a k jakému cíli. Ale nepochopil jsem nic. Jen, že už zase přišlo ráno.

Nacházeli jsme se v zajateckém táboře ve středním Německu, blízko Kolína nad Rýnem; přesné místo jsem neznal a nikdo z našich strážců nepovažoval za potřebné vyložit nám místní zeměpis. Byla to americká zóna a střežili nás vojáci v přílbách s písmeny MP a žvýkací gumou v hubě, kteří nás považovali za dobytek a v případě konfliktu zasahovali s vybranou zdvořilostí honáků krav. V táboře nás bylo mnoho tisíc, většinou Němci, ale i vojáci jiných národností, kteří byli zajati jako spojenci Velkoněmecké Říše.

Když jsem toho dne postával jako obvykle u drátů a díval se na cestu, která vedla k velitelství tábora, poznal jsem, že se něco děje, protože sem přijížděl ruský vojenský gazík; a jak jel kolem mne, zahlédl jsem Staříkovu šedivou hlavu. Zešedivěl daleko víc, než když jsem ho znal; a měl nyní nárameníky plukovníka. Inu, je to už spousta let; on by mě už jistě nepoznal. Ale pochopil jsem, že možná přijíždí kvůli mně nebo někomu jinému z nás.

Pak zase odjel i s dvěma dalšími důstojníky; a hodinu nato jsem byl předvolán k veliteli tábora. Velitel byl major z Texaxu, podobný Johnu Wayneovi z cowboyských filmů; vynikal stejnou rázností. Jeho zástupce, který se mnou mluvil, byl zřejmě inteligent, měl brýle a uměl německy. Dále byl v místnosti jakýsi civilista, kterého jsme tu už viděli několikrát, měl před sebou složku papírů a brejlil do nich, aniž by si mě všímal.

„Jméno!“ zavelel mi inteligent poručík.

„Vojín Vlasovovy osvoboditelské ruské armády Rukavičkin Igor Semjonovič!“ řekl jsem a srazil podpatky.

Major Wayne vstal a beze slova mi vrazil jednu do zubů, až jsem se svalil na podlahu.

„Pan major si přeje slyšet vaše skutečné jméno a hodnost!“ řekl poručík. „Nepřeje si, abyste mu vyprávěl pohádky. Jinak s vámi bude zacházet jinak!“

Vstal jsem a postavil se zas do pozoru; ze rtu mi tekla krev, ale necítil jsem žádný zvláštní vztek.

„Podle rozkazu, pane majore!“ meldoval jsem. „Vojín Rukavičkin Igor Semjonovič. Jak je napsáno v papírech...“

„Vojín Rukavičkin,“ řekl anglicky major. „Zřejmě někde zařval a tys sebral jeho papíry. My totiž víme, kdo jste, pane plukovníku! Moc dobře to víme; tak se přiznej, nebo z tebe sedřu kůži, ty fašistická svině!“

Mlčel jsem. A chápal, že Stařík zřejmě ví, proč přišel. A že odejde jenom se mnou, protože přišel pro mne.

„Tak mluvte!“ řekl unaveně poručík. „Nebo snad dáváte přednost tomu, abychom vás předali Rusům? Jméno!“

„Plukovník Jurij Nikolajevič Somoncov.“ řekl jsem.

„Správně,“ usmál se poručík. „Člen štábu Vlasovovy armády. Válečný zločinec, který je na zvláštním seznamu, co nám předali naši ruští spojenci.“

„Vy mluvíte anglicky, Somoncove!“ řekl major.

„Ano, pane majore.“

„Hm.“ Major přistoupil ke stolu, vytáhl nějaký papír a díval se jedním okem do něho a druhým na mne. „Vy jste byl důstojníkem Sovětské armády.“

„Ano, pane majore.“

„Hodnost?“

„Nadporučík. Zástupce velitele třetí dělostřelecké baterie dvaačtyřicátého ukrajinského pluku.“

„Kde jste vstoupil do Vlasovovy armády?“

„V koncentračním táboře Mauthausen, v rámci náboru, který tam byl prováděn.“

„Takže vy jste byl zajat v roce... 1943 na jaře. Převezli vás do Mauthausenu a tam vás... donutili vstoupit do Vlasovovy armády. A v té jste dosáhl za dva roky hodnost plukovníka?“

„Ano, pane majore. Tak to přesně bylo.“

Major mne obešel a pečlivě si mne prohlížel. „Nechápu, jakými záslužnými činy jste si získal takovou jejich úctu a důvěru. Musíte být mimořádně velký... ničema.“

„Měl jsem válečné štěstí, pane majore.“

Zalistoval v papírech.

„Skutečně zajímavé. Například mi řekněte, proč vás jako ostatní sovětské důstojníky nezastřelili na místě, když vás zajali?“

„Nevím. Neumím si to nijak vysvětlit.“

„Já vám pomohu. Pokud vím, vyhnul jste se zastřelení tím, že jste jim nabídl informace o postavení vašich vojsk. Které se ukázaly jako zcela správné, následkem čehož postoupily německé armády hluboko do linie fronty.“

Mlčel jsem. Co jsem k tomu mohl říct?

„Tedy, vy jste na počátku zajetí zradil svoje krajany, svoji armádu a svoje přesvědčení. Proč?“

„Mezi mnou a velením existovaly... názorové rozdíly.“

„Čeho se týkaly?“

„Nevěřil jsem v konečný úspěch myšlenky komunismu.“

„Nicméně, jak vidím ve vašich dokumentech, byl jste dokonce členem strany. I když, jak je tu napsáno, vás přijali teprve na třetí pokus, a to už za války. Proč?“

„Vstoupil jsem do strany jen proto, abych proti ní mohl úspěšně bojovat.“

„A proč jste proti ní bojoval?“

„Miluji svobodu. Komunistický režim ji ubíjí.“

„Tak jste se dal k fašistům, kteří zřejmě svobodu podporují a hýčkají. Velmi zajímavá argumentace!“

„Jsem, pokud vidím, v americké zóně. Mám si myslet, že vy, pane majore, jste komunista?“

„Ne – ale jako spojenec Sovětského svazu snad mohu aspoň hájit jeho státní zřízení proti člověku, který je zradil! Který zrazoval pořád, dokonce vlastní kamarády, se kterými sloužil!“

„Už jsem vám snad vysvětlil, jaké důvody mne vedly ke členství ve Vlasovově armádě.“

„Já o tom právě mluvím. Totiž, podle některých záznamů jste zrazoval dokonce i tam; udával jste důstojníky, kteří nebyli dost horliví, gestapu!“

Zmlkl jsem; tohle nemohl vyčíst ze žádných jiných dokumentů, než přímo z papírů gestapa. Nevěděl o tom nikdo ve Vlasovově štábu; ostatně, jejich archiv zůstal někde v Československu, nyní byl v rukou Rusů.

„Tak co na to řeknete?“

„Jenom to, že jsem se zachoval jako čestný Němec a jako věrný přívrženec myšlenky nacionálního socialismu!“

„Němec? Vy jste Němec?“ major zrudl rozčilením.

„Narodil jsem se jako Němec a byl jsem tak i vychováván.“

„O tom tady není ani zmínka...“ rozhrábl svoje papíry.

Jeho poručík přistoupil blíž a něco mu šeptal; vybral z papírů jeden opis něčeho a podal mu ho.

„Hm... kdo sakra doopravdy jste?“

„Až do svých čtrnácti let jsem se jmenoval Boraškin, Jakov Vladimírovič. Jméno jsem změnil až v dětském domově na Krymu.“

„Proto máte v papírech od gestapa tenhle... opis něčeho, co mi připomíná rozšlápnuté střevlíky?“

„Nemám tušení, co to je, pane.“

Major zamával papírem. „Podle toho dokumentu je Jakov Boraškin mrtev; je to jeho úmrtní list, dokonce s německým překladem. Zemřel na tyfus v roce 1921. Jak mi to vysvětlíte?“

„Na tyfus umřel Somoncov. Přijal jsem jeho jméno.“

„Ve čtrnácti letech?“

„Ano, pane majore. Ale to vy asi nepochopíte.“

„Přiznávám se, že skutečně nechápu vaše tehdejší činy!“

„Můj otec byl plukovník carské gardy Boraškin, majitel několika vesnic, junker. Moje matka byla dvorní dámou carevny, byla Němka a jmenovala se Elsa. Byl jsem vychováván v německém prostředí a přijal do sebe německou kulturu, která mne naučila obdivovat něco jiného než hrubé barbarství...“

Major zafuněl jako rozzuřený slon.

„Můj otec padl za revoluce, matka zemřela v osmnáctém roce na nějakou epidemii. Proto jsem byl poslán do dětského domova na Krym. Ale i tam mne pronásledovali pro můj původ a málem uvěznili – proto jsem využil příležitosti a přisvojil si jméno dělnického syna Somoncova.“

„Tenhle papír to měl dokazovat komu? Němcům?“

„Gestapo si zřejmě moji totožnost ověřovalo.“

Major si unaveně přetřel čelo dlaní.

„Takže vy udáváte, že jste původem Němec, smýšlením nacionální socialista a obdivovatel Velkoněmecké říše, jo? Jako takový jste vstoupil do Vlasovovy armády, bojoval s ní v Rusku a dodával zprávy gestapu?“

„Byla to moje povinnost.“

„Vypalovat vesnice na Ukrajině a střílet civilní obyvatelstvo byla taky vaše povinnost?“

„O tom nic nevím?“ rozhodl jsem se zatvářit se hrdě. „Já jsem bojoval s armádou, ne s civilisty!“

„Nicméně sovětská strana žádá o vaše vydání jako válečného zločince, právě za tuto činnost!“

„To je hanebná pomluva, pane majore. Přísahám vám, že jsem se ničeho podobného nedopustil.“

Major mávl rukou.

„V každém případě ovšem chápete, že se vám nepovede nijak dobře, když vás teď předáme sovětským úřadům. Při dnešním jednání si vás vyžádali; pravděpodobně už vědí, že jste internován v tomto táboře.“

„Jsem připraven nést odpovědnost za svoje činy jako každý čestný německý důstojník.“

„Přál bych vám, aby vás pověsili co nejdřív,“ řekl zhnuseně major. „Ale nevylučuji, že budete mít ještě jednu šanci, jak zůstat naživu. Co říkáte, pane Selby?“

Civilista, který doposud nic neřekl, přistoupil blíž a prohlédl si mne od hlavy k patě.

„Já bych s tím souhlasil, pane majore.“ řekl mírně.

„Já se vám divím. Berete tu nejhorší pakáž, co je tady zavřená. Ani jednoho slušného člověka!“ bručel major.

„Myslím, že pro moje potřeby se bude hodit.“ soudil ten muž, prohlížeje si mne jako sedlák koně na trhu.

„Jak chcete – ale já bych mu nevěřil ani slovo. Mám z něj takový nepříjemný dojem...“

„Jaký dojem?“ zeptal se Selby pátravě.

„Nevím. Víte, já jsem doma v civilu soudcem a takový chlap pro mě není žádnou hádankou. Už jsem jich odsoudil pěknou řádku; stačí mi se na člověka podívat a vím: toto je řemeslný zloděj, tohle chudák a tamto člověk, kterého k něčemu svedlo výjimečné pohnutí smyslů...“

„No a co?“

Major se mi podíval do očí.

„Plukovník Somoncov není zločinec; aspoň ne v obvyklém smyslu toho slova. Je to muž, který provedl svoji věc po zralé úvaze a je přesvědčen o morálním oprávnění všeho, co kdy udělal. Chápete?“

„Myslím, že to chápu. Na rozdíl od vás si myslím, že právě takového člověka potřebujeme. Muže, který bude stoprocentně přesvědčen o správnosti toho, co dělá.“

„Jen abyste se v něm nemýlil. Je to fašista, zřejmě fanaticky oddaný Hitlerovi; až za hrob. No prosím, zkuste ho kontaktovat. Já s tím budu souhlasit, za obvyklých podmínek.“

Selby mi vlídně pokynul ke svému stolku. Usmíval se a choval se ke mně jako k rozmazlenému dítěti.

„Chtěl bych vám navrhnout jistou formu dohody, pane Somoncove. Podívejte, jste jistě inteligentní, vzdělaný člověk a dovedete si jasně představit, co by vás čekalo v případě, že byste upadl do rukou svých bývalých kolegů, totiž mám na mysli Sovětskou armádu. Jste u nich považován za zrádce, za muže, který pracoval pro nepřítele; v tom případě je jediným trestem smrt...“

„Jsem připraven zemřít,“ řekl jsem. „Vím, co mne tam čeká a jsem si vědom toho, že pravděpodobně budu vydán.“

„Ale jistě se na to netěšíte.“

„To jistě ne.“

„Já vám tedy nabízím jinou možnost. Nabízím vám možnost kariéry v jiné zemi, sice dost vzdálené, ale jinak velice kulturní a... otevřené pro všechny statečné a rozhodné muže, kteří se odváží jít s námi.“

„Ve které zemi?“

„Slyšel jste někdy o Arminu?“

„To je... nějaký ostrov. Blízko Indie, ne?“

„Ano, velmi správně. Jsem zástupcem jeho legální vlády, vlády ministerského předsedy Monty Draggona. A protože máme nedostatek dobrých důstojníků, byli jsme vysláni do světa, abychom přivedli do našich řad nové odvážné a oddané muže, kteří by nám pomáhali v našem velikém díle.“

Neříkal jsem nic.

„V případě, že se rozhodnete přistoupit na naše podmínky, pane Somoncove, zařídíme vám okamžitý odjezd do našeho výcvikového tábora a potom k nám do Arminu, kde vás čeká kariéra důstojníka dle vašich schopností a válečného štěstí. V opačném případě pro vás bohužel nemůžeme nic udělat.“

Podíval jsem se na majora, který trůnil za svým stolem a sledoval mě dost nepřívětivým pohledem.

„Zapomněl jste, že jsem tu zajatcem.“

„Pan major má instrukce nám dle možností vyhovět. Ostatně se s ním můžeme rozumně domluvit.“

Napadlo mi, že dobrák major není tak čestný a bezúhonný, jak vypadá. Nejspíš počítá, že nebude věčně v armádě a prodejem některých zajatců si zahospodaří slušný majeteček, aby nemusel na stará kolena žebrotou. Inu, každý se snaží, aby byl živ.

„Myslím, že si to nemusím moc rozmýšlet. Ale major něco říkal, že snad už o mně vědí...“

„To není tak docela přesné,“ řekl major. „Ten ruský důstojník znal pouze vaše jméno a hodnost a domnívá se, že jste v našem táboře. Dáme mu jiného muže s vašimi papíry.“

„Obávám se, že to prokouknou velmi brzy!“ namítl jsem. Až příliš dobře jsem věděl, že Stařík mě pozná i po letech, zvlášť když mu místo mne dají někoho jiného.

„Poraďte nám, jak to zařídit!“ řekl pan Selby.

„Mezi našimi vojáky je jeden muž, který je mi postavou a barvou vlasů dost podobný. Nějaký Šaporov, bývalý dozorce vězňů našeho útvaru; myslím, že skončil jako četař. Znám ho, dělal pro nás některé výslechy...“

„Přesně řečeno, byl to váš útvarový kat,“ řekl major. „A co s ním? Obličej má přece odlišný?“

„Obličej by se musel... znehodnotit. Například několika ranami z revolveru.“

Viděl jsem, že se Selby ošil. Nebylo mu to příjemné?

„Vy ho chcete zastřelit?“

„Vaše stráž ho zastřelí na útěku. Tak, aby měl zničenou obličejovou část. Potom ho můžete vydávat za kohokoliv...“

„Já s tím nechci nic mít!“ řekl major. „Když se na to cítíte, můžete si ho zastřelit sám, Somoncove!“

„Jak je libo, majore.“ pokrčil jsem rameny.

Vstal.

„Svině...“ zasyčel mi do obličeje. „Mizerný, vražednický svině! Ještě se to postřílí navzájem, ta zrádcovská banda! Vyhladil bych vás do posledního...“

Mlčel jsem – co jsem taky měl povídat? Major kývl hlavou na Selbyho: „Souhlasím. Ale ať to provede on!“

Pan Selby se zářivě usmál.

„Těším se, že naše spolupráce bude dobrá, pane Somoncove...“

„Taky doufám.“ řekl jsem.

„Tak souhlasíte?“ řekl major.

„Ano, beru.“

Major s vrčením udělal do rohu mých papírů malou poznámku. Potom vstal a přistoupil ke mně:

„Tak poslouchejte, vy... od této chvíle přestáváte být plukovník Somoncov a cokoliv jiného, co jste kdy byl. Vaše papíry a všechna agenda, která o vás byla, zůstává tady a co se s ní stane, to už není vaše věc. I když vy to třeba víte, není třeba, abyste komukoliv cokoliv vyprávěl. Je vám to jasné?“

„Zcela jasné, pane majore.“

„Vy budete od této chvíle docela jiný člověk; budete mít jiné jméno, jinou hodnost, jiný původ, všecko jiné. To už si dohodnete s panem Selbym. Já se to nové jméno nikdy nedozvím a vy je taky nikomu neříkejte, dokud neopustíte tábor. A současně už nikdy nikomu neřeknete, že jste se někdy jmenoval Somoncov. Rozumíte?“

„Ano, pane majore.“

„Protože já od této chvíle budu ručit svojí... osobou za to, že plukovník Somoncov zahynul při pokusu o útěk tady v tom táboře.“

„Ano, pane majore.“

„Tak. Ale toho vašeho... Šaporova si vezmete na starost sám! A taky si ho sám zastřelíte, rozumíte?“

„Ano, pane majore.“

„Přát štěstí vám nebudu, protože mi na vás docela nic nezáleží. Čert vás vem, když se už nikdy v životě nesetkáme, bude to pro nás oba jen dobře...“

Tak jsme se rozešli. Už nikdy jsme se v životě nesetkali; myslím, že to bylo pro nás oba jenom dobře.

Selby mě odvedl do místnosti, kde měl svůj úřad; v podstatě černý notes.

„Jak se chcete jmenovat?“ ptal se.

Chvíli jsem uvažoval. „Když jsem byl mladý, četl jsem knihy našeho ruského spisovatele Alexandra Grina. V jedné z nich je muž, který se jmenoval Detrey.“

„Jak se to píše?“

„Myslím, že tak, jak se to čte.“

Selby napsal na volnou stránku zápisníku tohle jméno.

„A křestní?“

„Vždycky se mi líbilo Jiří.“

„Georgij?“

„Ne. Jorgen. Nebo Jorg, to zní lépe.“

„Dobře, Jorg Detrey. Narozen?“

„Mám si vybrat, nebo říct pravdu?“

„Máte poslední možnost udělat se mladším, než jste.“

„18. července roku 1905. Náhodou je to pravda.“

„Raději to změňte. Mohlo by to být nápadné.“

„Napište tedy srpen a rok 1907. Myslíte, že to někdy bude někdo porovnávat?“

„Nevím. Já jenom... pro jistotu.“

„Co ještě chcete vědět?“

„Víc už nic. Snad jenom ještě místo, kde jste se údajně měl narodit. Ale to už si domluvíte se svým velitelem...“

„Narodil jsem se v Saratově; ale od té doby jsem tam nebyl.“

„Máte ještě dost času si to rozmyslet. To je prozatím vše, pane Detrey. Přeju vám hodně štěstí.“

„Nepřejete si aspoň, abych složil nějaký slib, že budu pro vás pracovat... s určitým nadšením? Obvykle se takhle do armády nevstupuje...“

Selby přistoupil blíž. Pořád se tak nasládle usmíval, ale pod tím úsměvem zazněl kupodivu vážný tón:

„Vy nemáte kam utéci, Detreyi. Armin je jediné místo, kde budete moci žít, všude jinde budete člověk bez jména a bez dokumentů. Až když si získáte u nás v Arminu postavení, budete moci odejít. A my to dobře víme.“

Uznal jsem to.

„Já to taky vím. Jenom mi napadlo, že jsem se stal něčím jako byl středověký žoldnéř. Chlapem, který jde za něco bojovat, aniž by se ho to týkalo.“

„Bude se vás to týkat, až dostanete svůj první plat. Já jsem přesvědčen, že budete bojovat dobře.“

„Jsem k tomu odhodlán...“

„Ano. Teď zůstanete tady až do setmění. Přijede auto a odveze vás... zkrátka vás odveze. Předtím ještě vyřídíte tu záležitost s tím... vašim dvojníkem.“

Zůstal jsem tam; už mi ani nedovolili vrátit se do baráku. Moje věci přinesl nějaký voják; ani jsem si z nich nic nevzal, stejně jsem neměl nic cenného.

Když se setmělo, přivedli Šaporova. Přišel klidně a skoro tupě, jak chodil vždycky; když mě uviděl a zjistil, že jsem na svobodě, dal najevo přece jen trochu radosti, jako by se přestal bát.

„Pojedem do jiného tábora, Šaporove,“ řekl jsem. „Já a ty se mnou. Pak ti to vysvětlím. Zatím vem můj tlumok a jdi k těm drátům, tam na mě počkáš...“

„Provedu!“ řekl, vzal tlumok a šel k drátům. Poručík mi podal svou pistoli; střelil jsem Šaporova odzadu do páteře a jak padal, ještě jednou do zátylku. Kulka proletěla hlavou a vyrvala mu z obličeje tolik masa, že rázem přestal být k poznání. Byl na místě mrtev. Vrátil jsem zbraň poručíkovi.

„Máte ocelové nervy, Detreyi...“ šeptal mi Selby.

Venku na mne čekalo auto; už v něm sedělo dalších pět mužů, vesměs zajatců, nikoho z nich jsem neznal, snad je jen párkrát zahlédl v táboře. Hlídal nás černoch s rameny jako almara a se samopalem, který přísně zakázal, abychom se o čemkoliv bavili.

Dojeli jsme na nádraží, kde nás odvezli k vagónu, odstavenému na boční koleji; obyčejný dobytčák, vylepšený o pryčny podél obou stěn. Pro černého hlídače tam byl stůl s rozvrzanou židlí, na níž se mohl uvelebit, my jsme si vlezli na pryčny. Pak náš vagón zvenčí zatloukli hřebíky a pověsili na něj znak americké okupační armády, aby ho někdo náhodou neprohlížel.

Ležel jsem na své pryčně a mlčel, protože jsem stejně neměl nikomu co říct. Přemýšlel jsem o tom, co se dnešního dne sběhlo, a o svých reakcích na jejich podněty. Kriticky jsem všechno ještě jednou přebral a usoudil, že ačkoliv v některých případech jsem nejednal zcela podle potřeby a nechal se (zvláště během výslechu) unést k přílišné sdílnosti, nedalo se to řešit jiným způsobem.

Pak jsem přemýšlel, co asi řekne Stařík, až mu předloží moji mrtvolu. Pravděpodobně neuvěří, že jsem sešel se světa tak nesmyslným způsobem; ale svědectví majora okupační armády mu bude muset stačit. Bude si pěkně lámat svoji šedivou hlavičku; to jsem mu přál. A bude po mně pátrat. Ale zcela jistě na nic nepřijde, protože plukovník Somoncov už přestal existovat a na Jorga Detreye nepřijde...

„Jméno!“ šeptal mi kdosi. „Jak se jmenuješ?“

Rychle jsem se probral z otupělosti. U mé pryčny klečel jeden ze spolucestujících a šeptal na mne. Černoch měl hlavu položenou na stole a chrápal, ale samopal svíral pořád ještě v ruce.

„Nerozumíš mi? Ptám se tě na jméno!“ opakoval muž.

„Jorg Detrey.“ řekl jsem. Byl první, komu jsem se tak představil ve své nové kariéře.

„To je skutečné jméno?“

„To nové. Staré už jsem zapomněl.“

Mluvili jsme německy; přisunul se ke mně, až mi napadlo, zda nemá jiné zájmy než se dozvědět mou totožnost. Zřejmě ale nebyl homosexuál, neboť i když ulehl vedle mne, nechoval se jako oni.

„Potřebuju vědět, s kým mluvím, soukmenovče!“ šeptal mi. „Já jsem oberhauptsturmführer Günther Mollnar; teď se jmenuji Meredith, Dick Meredith.“

„Jasné. Já... posledních pár let jsem se jmenoval Somoncov. To ti musí stačit. Teď jsem Jorg Detrey.“

„Somoncov? Ty nejsi Němec?“ řekl to tak, jako by nebýt Němcem byl hrdelní zločin hodný přísného trestu.

„Neříkám přece, že nejsem Němec! Mám... měl jsem jenom ruské jméno, protože jsem sloužil v ruské armádě.“

„U nepřítele?“

„Různí lidé, soukmenovče, sloužili Vůdci a Říši různým způsobem – já například jako důstojník Vlasovovy armády. Mluvím dokonale rusky a mám o té zemi velice dobré informace, proto jsem se jí zabýval. Stačí ti to?“

„Dokonale,“ bylo znát, že ke mně získal úctu. „Jak se ti podařilo... jim uklouznout?“

„To, co mám na sobě, je uniforma vojína Vlasovovy armády. Nejspíš ti dojde, že jsem se jim nepředstavoval a nevykřikoval na plnou hubu, co jsem zač, ne?“

„Rozumím. A co děláš teď?“

„Jedu v zatlučeném vagóně, aniž bych věděl kam.“

„Snad přece víš, kam jedeme, ne?“

„Vím, že budu sloužit v arminské armádě. Jako ty. Nebo ti to snad milý pan Selby nenabídl?“

„Ty ho znáš?“

„Seznámil jsem se s ním dneska.“

„Nikdo z nás ho nezná. Přijali jsme jenom proto, abychom se nedostali...“ rozpačitě zmlkl.

„Před soud jako váleční zločinci.“ řekl jsem klidně.

„Tak tomu říkají oni!“

„Jejich terminologie je až na další správná. Terminologii a vůbec hodnocení situace určuje vždycky vítěz, pamatuj si to. Kdybychom zvítězili my, potom bychom my určovali, jakým způsobem naložíme se svými protivníky.“

„Ale... copak tebe nechává klidným ta nespravedlnost? My jsme sloužili führerovi, jako oni slouží svým nadřízeným. A najednou jsme zločinci a chtějí nás soudit! Copak tobě to nevadí, nechceš proti tomu nic dělat?“

„Nechci. Rozhodně ne, dokud na to nebudu mít prostředky. Jdi si lehnout na svou pryčnu, kamaráde, a nepřemýšlej o věcech, které nejdou změnit. Až budeme velet armádě, můžeme povídat dál...“

„Ty myslíš, že... se zas dostaneme k moci?“

„Samozřejmě. Na to si nás přece najali.“

„Výtečně! A kdy to bude?“

„Až dojedem na místo určení.“

„Ale... v tom případě bychom mohli změnit výsledek té zatracené války v náš prospěch! Myslíš si to taky?“

„Je to jedna z variant vývoje. O dalších jsem doposud nepřemýšlel. Budu o tom přemýšlet, až uvidím armádu, které máme velet. Pak rozhodnu, co dál.“

„V každém případě musíme držet pohromadě! Alespoň my, staří Vůdcovi věrní! Mohu se na tebe v případě potřeby spolehnout, soukmenovče?“

„Samozřejmě, kdykoliv.“

„Dobře. Nejdřív si musíme zvolit velitele. Jakou jsi měl poslední hodnost?“

„Ve Vlasovově armádě plukovník. Jinak jsem byl bez hodnosti, protože jsem oficiálně nebyl voják. A s tím nápadem zvolit si velitele prozatím nesouhlasím – je to předčasné.“

„Předčasné? Nějaké velení přece mít musíme!“

Zvedl jsem se z pryčny a svolal všechny pokynem ruky, aby přišli poslouchat. Černoch hlasitě chrápal a nezdálo se, že by chtěl diskusi rušit.

„Tadyhle Dick navrhuje, abychom si zvolili velitele! Já naopak myslím, že by to vedlo ke zmatkům. Jak tu jsme, nepředstavujeme žádnou vojenskou sílu, vlastně jsme jednotliví důstojníci, kteří jedou ke svým útvarům a náhodně se sešli v jednom vlaku.“

„Ale... jsme příslušníci armády Tisícileté říše! Na to nesmíme zapomínat!“ zasyčel Meredith.

„Vycházejme z reality a ne z přání. Tisíciletá říše je dočasně zrušena. Německá armáda je dočasně rozpuštěna. A my jsme... doufám taky jen dočasně – přiděleni k jiné branné síle.“

„A to znamená, že nemůžeme – aspoň mezi sebou – mít velení, které posoudí naše záležitosti a vydá tomu odpovídající příkazy?“

„Ale ano, ovšem. Ale myslím, že zatím je to předčasné. Podívej, oni si jistě nenajali jen nás šest; podle mého předpokladu vzali i jiné naše kamarády a teď nás soustřeďují na jedno místo, kde projdeme nějakým výcvikem, nebo alespoň poučením o tom, co bude naším úkolem a tak. Tam nám přidělí nové velitele a zařadí nás do hodností, které budou pro příští léta oficiálně platné. Kdybychom si teď zvolili ještě vlastní velitele, kteří by případně novým velením nebyli uznáni, vedlo by to k dvojkolejnosti rozkazů a k hroznému zmatku...“

„Takže ty chceš uznat ty naše nové šéfy jako skutečné velitele a poslouchat je ve všem?“ ptal se Meredith.

„Ty snad ne? Ty myslíš, že je to jen nějaké provizorní řešení na pár měsíců?“

„Takhle to nemůže zůstat! Válka pro nás skončila nevýhodně, ale my jsme povinní její výsledky zvrátit! Kromě nás existuje spousta vyšších důstojníků, co pracují na odpovídajícím řešení momentální krize Německa a chystají se udeřit na nepřítele rozhodujícím protiútokem. Myslel jsem, že se k nim přidáme i my!“

„Možná. Ale rozhodně ne v nejbližší době.“

„Jak si představuješ vývoj ty, Detreyi?“

„Jako běžnou vojenskou službu bez kontinuity s předchozím děním. Projdeme nějakým kursem, budeme zařazeni do armády a v ní budeme sloužit bez snahy ovlivnit nějak tamní nebo zdejší vývoj. V případě, že se poměry v Arminu a poměry v Německu opět dostanou do kontaktu, zasáhneme podle toho, jak se situace projeví.“

„Tím ale porušíme příkazy vrchního velení!“

„Já nevidím důvod, proč bychom je měli poslouchat. Ty museli poslouchat bývalí důstojníci, kterými jsme byli až do včerejšího dne. Dnes jsme důstojníci nové armády jiného státu, máme nová jména a nové úkoly.“

„Ale staré srdce!“ vykřikl Meredith.

„To přijde na řadu, až na to bude čas.“

Muži přemýšleli; zřejmě si to museli přerovnat v hlavě pomalu, jejich mozky nebyly na uvažování zvyklé.

„Detreyi,“ řekl mi Meredith. „Věříš ty doopravdy v konečné vítězství a splnění Vůdcových ideálů?“

„Věřím.“

„Proč tedy nechceš plnit jeho příkazy?“

„Protože nadešla chvíle, kdy se musíme řídit vlastními rozkazy. Vůdcova vůle by nás k vítězství nepřivedla.“

Zabouřilo to v nich odporem.

„Vůdce je mrtev,“ řekl jsem pevně. „Od této chvíle není pro nás skutečnou autoritou; můžeme o něm mluvit, můžeme se k němu modlit, můžeme ho třeba prohlásit za svatého, ale jeho rozkazy už pro nás nejsou závazné.“

„A čí tedy?“

„Toho, kdo nám bude ustanoven jako nový velitel. Anebo – toho, kdo bude služebně nejvyšší v táboře, do kterého nás soustředí. Osobně myslím, že nové hodnosti vykrystalizují v denním styku a budou stanoveny podle schopností toho kterého z nás. Ale jsem ochoten poslouchat každého, kdo mi prokáže, že byl v armádě výše postaveným důstojníkem, než já.“

Meredith si svolal ostatní čtyři k sobě; mne nechali zatím stranou a já pro jistotu obhlídl, jak pevně černoch spí.

„Dohodli jsme se,“ řekl mi potom. „Že prozatímně budeme za velitele považovat tebe.“

„O to nemám zájem a považuji to za nesmysl. Já navrhuji, abysme se v původním znění návrhu považovali za samostatné důstojníky, kteří cestují ke svým útvarům.“

Ostatní to přijali, i když Meredith se zdráháním. Zřejmě mu nebylo příliš milé, že se musí rozhodovat vlastní hlavou.

„A co teď?“ ptal jsem se. „Nejlíp zalehnout a spát!“

„Musíme zjistit, kam nás vlastně vezou!“ řekl někdo.

„To zjistíme dost těžko. Zatloukli nám dveře hřebíky. A řekl bych, že až na hranice to tak zůstane.“

Jeden z kamarádů navrhl, abychom se pokusili udělat do stěny vagónu díru a tou se občas podívali ven, abychom mohli poznat něco podle krajiny. Souhlasili jsme, ale bohužel jsme neměli nic, čím by se podobný otvor nechal provést. Až po chvíli jsem nalezl hřebík vyčnívající z mé palandy, vytáhl jsem ho a až do rána se zabýval vrtáním otvoru.

Musím přiznat, během dne jsme toho moc neviděli; kolem byla dost nevlídná krajina, vyzdobená tu a tam dírami po leteckých bombách, zříceninami rozstřílených statků a troskami ohořelých tanků, což byly všechno památníky právě skončené války. Teprve k polednímu jsme vjeli do lesů, ze kterých jsme už nevyjeli až do večera; tehdy se mi chvíli zdálo, že vidím za špičkami stromů vyčnívající skály, ale to mohl být taky nějaký klam.

I jinak to bylo veselé cestování; ráno nám dali k snídani prohlášení našeho roztomilého černého strážce, že fašouni můžou chcípnout hlady. Až k jedenácté, to už jsme hlady málem neviděli, nám černoch rozdal konzervy a jeden bodák, který přísně střežil, abychom mu ho nesebrali. Jedli jsme to potom rukama, naštěstí se daly jíst studené. Tělesnou potřebu jsme konali malou do škvíry v podlaze, kterou to teklo přímo na koleje, velkou do kýblu, který byl velmi brzo plný a ohavně páchnul. Našemu strážci to nevadilo, na naše mínění se nikdo neptal.

Stejným způsobem jsme byli obdarováni i večeří a ulehli jsme ke spánku. Dick nedal pokoj a nutil mne, abych se díval i v noci; abych ho uklidnil, řekl jsem, že vidím Alpy a dle mého názoru nás vezou na jih k moři. Což ho potěšilo, kromě Sevastopolu u žádného moře nebyl. O tom moři v Sevastopolu mi vyprávěl nadšeně; jediné, co kalilo jeho vzpomínky bylo, že jej tam místní obyvatelé postřelili a on potom strávil půl roku v zavšivených lazaretech. Osobně jsem pochyboval, že by tam byl s turistickou kanceláří dobré pověsti a chtěl mu doporučit, aby příště přijel v civilu a beze zbraně, ale nechal jsem si to pro sebe.

Ráno došlo k výtečné změně v režimu; otevřeli dveře a pustili nám do vagónu čerstvý vzduch. Okolo nás byly skály a ty největší, jak se mi zdálo, měly sněhové čepice; protože byla polovina července, musely to být ledovce. Černoch nám nařídil vylít již výše zmíněný kýbl, vymýt ho čistou vodou z nádražní pumpy a sami se rovněž umýt, neboť, jak prohlásil, pach naší špíny se už nedá čuchat. Jeho vlastní pach nebyl o nic lepší, leč to nevnímal. Zato jsme si směli uvařit kávu z nějaké náhražky, která chutnala odporně; pak nás znovu zavřeli a jeli jsme až do oběda.

Byli jsme dle mého názoru v Rakousku; tomu aspoň odpovídá fakt, že jsme okolo poledního přejeli italské hranice. Vlak dlouho stál, pak jsme slyšeli venku hovor nějakých lidí, vedený zřejmě italsky. Náš vagón, označený jako americký vojenský materiál, ale nikdo neotevřel. Pokračovali jsme v cestě a podle vzrůstajícího tepla se nám zdálo, že skutečně jedeme do Itálie.

Čtyři hodiny nás nechali stát uprostřed trati, aniž nás pustili ven; na to jsme si už ostatně zvykli. Zato jsme jeli celou noc; tentokrát byla tmavá, foukal vítr a občas zabubnoval na střechu vagónu déšť. Spal jsem a o nic se nestaral.

Ale ráno, když jsem se probudil, byli jsme na nějakém nádraží přímořského městečka. Zvučel tu hovor, smích a zpěv, jaký jsem dlouhá léta neslyšel; lidé, co chodili po peróně a zvědavě okukovali naše zarostlé tváře, byli zřejmě šťastní, veselí a spokojení; to nepramenilo jenom z pocitu skončené války a konce nebezpečí, ale přímo z jejich vlastního životního stylu.

Ale co mne nejvíc překvapilo, byli dva velcí kamenní lvi, kteří střežili toto nádraží; totiž seděli ve vzpřímených důstojných postojích ve výši prvního patra v obou rozích budovy na kamenných balkóncích a z té výšky shovívavě shlíželi na lidské hemžení pod svými tlapami. Když jsem se podíval do jejich sympatických, vznešených tváří, poznal jsem, že jsem se vydal na dobrou cestu a že tahle cesta dopadne příznivě.

Mám rád kamenné lvy. Kdyby nebyla válka, bylo by mým koníčkem toulat se po světě, poznávat cizí země a lidi, krásy přírody a tak; ale protože válka přišla, já měl jiné starosti než tento svět a jeho nádheru a musel svoje plány nechat zarůst kopřivami zapomnění. Ale svoje kamenné lvy jsem nezradil; a dobře si na ně pamatuji, ať už jsem je potkal kdekoliv, kam mne zanesla doba.

Pamatuji se na Budapešť a na lvy, hlídající Řetězový most. Pamatuji si ty u Parlamentu, kteří hlídají jeho vchod od náměstí. Pamatuji se na lvy, kteří sedí před budovou nějaké školy v moravském městě Olomouci; my jsme v té škole spali jednu noc, než jsme se dali na strategický ústup dál k americké armádě. Pamatuji si lva, který drží v tlapách znak města Hradec Králové. A pamatuji si i toho nejstaršího, který leží v parku u nějakého zámku blízko toho města, a který se už ani lvovi nepodobá; spíš vypadá jako nějaký veliký smutný pes.

Ale první kamenní lvi, se kterými jsem se kdy setkal, byli na schodišti Voroncovského paláce na Jaltě, kde jsme byli ubytováni jako váleční sirotci. Jsou to tři dvojice; ti nahoře spí s hlavou na složených tlapách, ti ve středu zvedají hlavu, jako by byli vyrušeni a poslední pár stojí a přední tlapou si kutálí velkou mramorovou kouli. Chodil jsem tamtudy denně, dobře je znám.

Pod prostředním lvem na levé straně jsme se setkávali s Oljou. Už si ani nepamatuji její tvář; jen veliké modré oči a dva zlaté copánky, tenké jako myší ocásky. Tolik si přála nosit v nich červené mašle, že jsem se jednoho dne vloupal do skladiště a odstřihl asi pěticentimetrový proužek plátna z jednoho z našich praporů. Bylo to zbytečné, jako všechno, co jsem kdy v životě podnikl. Protože copánky i s mašlemi vzaly o dva týdny později za své při odvšivovací akci. A já s Oljou jsme se při příštím setkání celou dobu jenom smáli jeden druhému, nedovedli jsme ze sebe vypravit ani jediné slovo.

Stejně tak vzala o půl roku později za své i Olja. Byla o rok mladší než já, slaboučká jako pápěří; válečný sirotek, potloukala se světem už od sedmnáctého roku, až ji někde sebrali a dopravili k nám. Tehdy v zimě byl hlad a rozmáhaly se choroby: černý mor, cholera, tyfus. Ten poslední zachvátil i Olječku; ještě jsem ji navštívil, když ležela v karanténním baráku, smutná, s kapičkami potu na čele. Na druhý den to sklátilo i mne; zmítal jsem se v horečkách, ani nevím jak dlouho. A když jsem se probral, řekli mi, že moji Olječku už dávno pohřbili ve společném hrobě.

Od té doby mám nepřítele. Ty lidi, co pohřbívají děti do společných hrobů. Ty, co způsobují, že je hlad a bída, mráz, vši, tyfus a cholera a to všecko, co s tím od pradávna souvisí. Nenávidím je! Nenávidím všechny ty jejich vylízané zelené mozky. A neustanu, dokud je všechny jednoho dne nepohřbím do společného hrobu a na jejich náhrobní kámen nevytesám vlastníma rukama jediné slovo, které vydá za všechna jejich jména: VÁLKA.

Olječka zemřela a já zapomněl na její obličej i na všechny dny, kdy jsme se setkávali. Ale nezapomněl jsem na tu svoji nenávist. A když se nakonec po všelijakých životních kotrmelcích stalo, že i já skončil v uniformě, říkal jsem si každého dne před usnutím: Nesmím být zelenej mozek. Ať se se mnou stane cokoliv, jen ať neztratím svoji lidskou tvář, ať se nestanu jedním z těch, co zaviňují války. Jen to mi dej, dalšího už nic nebudu chtít.

Ale prozatím jsme byli na malém nádraží jakéhosi italského přímořského městečka; přišel si pro nás oddíl amerických vojáků a vypustil nás z vagónů. Až tady jsme zjistili, že naše šestičlenná skupina není jediná, která cestuje v tomto zvláštním vlaku; také z jiných vagónů vystupovali stejně zarostlí, nevyspalí a hladoví chlapi ve všelijakých uniformách, co jich jenom Tisíciletá říše vymyslela pro své věrné podřízené. Byli tam muži staří i mladí, podle vzhledu inteligenti i primitivové. Ale všichni vypadali značně nesví a zvědaví na svůj osud, protože zřejmě jako já měli důvod nehlásit se ke svému předešlému jménu a činnosti a byli upřímně vděčni novým šéfům, že nám dopřáli uniknout válečnému soudu a jeho následkům.

Seřadili nás do čtyřstupu a vedli uličkami městečka na břeh moře, kde byl postaven tábor, obehnaný ostnatým drátem. Můj kamarád Dick Meredith už se viděl, jak se šplouchá v modravých vlnách; ale chyba lávky! Nejdřív ze všeho nás nechali svléknout do naha a všechny naše hadry putovaly rovnou do spalovací pece. Potom nás ostříhali, odvšivili a vydesinfikovali. Nakonec nám dali tmavohnědé tepláky a bundy a poslali nás k ostatním, kteří už čekali za dráty a zvědavě si prohlíželi nové přírůstky.

Celkem bylo v táboře asi tak tisíc lidí. Představovali jsme se navzájem, někteří říkali svá pravá jména, jiní zase jen nová, která jsme měli napsána v oficiálních dokumentech. Já se zásadně představoval jako Detrey a snažil se moc toho o sobě nerozhlašovat; přiznal jsem jen, že jsem válku prožil na východní frontě a to stačilo, aby si mne soukmenovci začali vážit. Vládl mezi námi značně kamarádský duch, všichni si tykali a snažili se jeden druhého okrást o jeho příděl, ostatně nijak valný.

Každodenně přicházely další transporty; v některém bylo třeba jen dvacet lidí, v jiném možná i stovka. Odkud to jezdilo, jsme nevěděli; zřejmě takový pan Selby byl jenom jeden z mnoha mužů, co se potloukali po sběrných táborech celé západní zóny a tam vybírali lidi podle svého gusta.

Jednoho dne zakotvila v přístavu nákladní loď nejasné státní příslušnosti a její námořníci se počali připravovat, aby na palubu vzali naše lidské stádo. A toho dne jsem se setkal s mužem, kterého jsem v první chvíli nepoznal, zato on mne poznal okamžitě. Jmenoval se Lehmke a byl pracovníkem Gestapa. To jsem věděl já. On o mně věděl mnohem víc.

Setkal jsem se s ním toho dne při obědě, když jsem si hledal místo, kde bych nerušeně pozřel svoji porci fazolí s nakrájeným uzeným masem (tři nudličky na porci). Udělal mi místo vedle sebe a zeptal se tiše:

„Jak se vám teď daří, plukovníku?“

Zarazilo mne to a prohlédl jsem si ho pozorněji.

„Podívejme se... to jste vy, pane Lehmke?“

„Lennox, když to musí být. Jak vy se jmenujete?“

„Jorg Detrey.“

„Tak, správně, Detrey. Moc hezké jméno... a jak jsem si všiml, změnil jste i národnost. Je z vás teď Němec.“

„Vždycky jsem byl částečně Němec.“

„Ano, právě že částečně. A to se ještě zakládá pouze na vaší vlastní výpovědi. A na jednom úmrtním listě, který dokazuje jen to, že... nedokazuje vlastně nic.“

„To je věc názoru. Řekl bych v tomto případě zcela nepodstatná.“

„To se mýlíte. Chtěl bych vědět, co by řekli vaši kamarádi a soukmenovci, kdyby se dozvěděli, že jste vlastně původem Rus a že jste si svůj nordický původ přisvojil!“

Neřekl jsem nic. Když tím vyhrožoval, určitě tím nechtěl moji kariéru pokazit. Snad jen mne k něčemu dovést.

„Já pochopitelně nejsem tak špatný člověk, jak se někdy myslí!“ rozesmál se. „Naopak, můžete se na mne spolehnout, že nikdy nic neprozradím. Nemám v úmyslu kazit kariéru lidem, které mohu ještě někdy potřebovat!“

„Mám tomu rozumět tak, že mi nabízíte nějakou práci?“

„Velmi chápavý, Detreyi. Zajisté, že vám něco nabízím; myslím si totiž, že naši šéfové budou především potřebovat spolehlivou a výkonnou informační službu. A zdá se mi, že byste byl ochoten se mnou na tomto poli spolupracovat. Při vašich schopnostech a speciálních znalostech byste mohl získat vysokou hodnost!“

Už jsem se v tomto táboře setkal nejmíň s dvaceti muži, kteří byli pevně rozhodnuti stát se vrchním velitelem armády. Lehmke byl první, kdo se chtěl stát šéfem tajné služby. Až mě zamrzelo, že to místo už asi bude obsazeno.

„Budu o vaší nabídce uvažovat.“ řekl jsem.

„To jsem rád,“ usmál se přátelsky. „Uvidíš, že budeme dobrý kolektiv. Je tady víc lidí, kteří jsou mi za něco malého vděčni a se kterými můžu počítat. Však uvidíš...“

„Stejně si myslím, že je to trochu předčasné!“

„Pochopitelně. Prozatím to nikde neroztrubuj a snaž se držet v tajnosti, že mě znáš. Naše nové velení nemusí od počátku vědět, kdo je s kým ve spolku...“

Když jsem osaměl, trochu jsem se nad tím zamyslel. Ten dobrák chystá spiknutí proti dosavadnímu velení ještě dřív, než byl mezi ně oficiálně přijat. Skutečně, jsme vybraný kolektiv.

Toho večera jsme dostali příkaz jít spát o hodinu dříve. Nazítří hned po budíčku jsme zlikvidovali tábor, spálili všechny důkazy o své přítomnosti a nalodili se na tu loď. Ještě téhož dne jsme vypluli směrem k jihu.

Proplouvali jsme Jaderským mořem; první dva dny bylo počasí krásné a my se mohli opalovat na palubě a pozorovat racky, kteří naši loď provázeli v naději na něco k snědku. Jednou jsme jeli blízko pobřeží Dalmácie a potkávali jejich rybářské čluny, minuli jsme několik ostrovů.

Naše loď nebyla žádný zázrak rychlosti; kromě toho jsme se museli vyhýbat minovým polím, která válčící státy rozprostřely v celé oblasti a teprve nyní pozvolna odstraňovaly. Tak se nám cesta, kterou by dobrý parník urazil za čtyřiadvacet hodin, protáhla na čtyři dny. Z toho ty dva poslední byly nejhorší, počasí se změnilo k horšímu a loď se začala silně kymácet. Většina cestujících dostala mořskou nemoc a trávila svůj čas u zábradlí s hlavou vysunutou nad kalnou hladinu. I mně bylo zle; ale protože jsem si odpustil jakékoliv jídlo a snažil se zbytečně se nevyčerpávat pobíháním a skuhráním, cítil jsem se přece jen dostatečně schopný nejen uvažovat, ale i konat.

Zato zle se vedlo mému příteli Lennoxovi, dříve Lehmkemu. Potácel se po palubě zelený jako sedma, občas přibíhal k zábradlí a dával oceánu něco ze svých útrob. Nakonec si našel dobře ukryté místo na zádi u jednoho z kotevních průvlaků, kam nebylo odnikud vidět, a tam se snažil sebrat síly. Trochu jsem se zajímal o to, kam jde; a jednu chvíli, kdy vítr obzvlášť zesílil a loď skákala na vlnách jako korková zátka, jsem tam za ním zašel.

Visel přes zábradlí jako zmuchlaný hadrový panák. Ani si nevšiml mých kroků; až když jsem byl těsně u něho, zvedl na malý okamžik hlavu. Ale v té chvíli jsem ho udeřil hranou dlaně přes zátylek. Pak jsem ho chytil za nohy, rozhlédl se a přehodil přes zábradlí. Ani to nežbluňklo.

Poprvé se po něm sháněli až večer, když jim chyběl v kabině. Jeden voják se přišel zeptat i k nám, jestli jsme ho neviděli; nikdo z nás bohužel žádného Lennoxe neznal.

Mířili jsme k Lybijskému pobřeží, vyhnuli jsme se ale hlavnímu městu Tripolisu a přistáli v nějakém menším rybářském přístavu. Místní Arabové sice zírali s vykulenýma očima, ale už tu viděli Rommelův Afrikakorps a Montgomeryho Pouštní krysy; tato setkání je poučila, že ozbrojeným mužům je lépe jít z cesty. Proto jsme nerušeně nasedli do připravených kamiónů a vyrazili do pouště. Mířili jsme k jakémusi městečku, lépe řečeno shluku rozdrbaných chatrčí, které se jmenovaly Garian. Asi sto kilometrů za tímto hnízdem na předhůří hor se nacházel náš výcvikový tábor.

Přesně řečeno, nenacházelo se tu nic než dva stany, v nichž bydleli instruktoři. Byli to chlapi silně opálení, svalnatí a nějak zvláštně zakalení tvrdým životem; napřed mi připadali všichni stejní, jako by byli navzájem spřízněni. Měli stejné teplákové obleky jako my, jenom na nich měli přišity distinkce od nadporučíka po majora.

Kromě stanů tu byla kupa stavebního materiálu, ze kterého jsme měli postavit baráky a vše ostatní. Počasí bylo vynikající, slunce pálilo k zešílení, vítr nás dusil žhavým dechem a navíc zasypával oblaky jemného písku. Stavba nám trvala čtrnáct dní; za tu dobu se čtyři chlapi nervově zhroutili a se slzami v očích prosili, aby byli posláni někam jinam. Major s jestřábím nosem, který tu velel, je dal nejdřív odvést na ošetřovnu a když ani za tři dny nebyli schopni se zapojit do práce, dal je odvézt džípem. Už jsme je neviděli a nevím ani, co se s nimi vlastně stalo.

Když jsme dokončili práci, domnívali jsme se bláhově, že naše utrpení skončilo. Jenomže to byl omyl; právě začínalo a mělo být ještě horší než to předešlé, protože nám nastal výcvik. Zacházeli s námi jako s bažanty a honili nás přímo šíleně; někdy se mi zdálo, že nás nenávidí. Mistrem v tom byl kapitán, kterému jsme říkali Doga – a pak sám major Jestřáb. Ti dva byli snad z ocele; většinou po táboře chodili nazí a vyžadovali to i od nás, prý abychom se otužili. Oni si to mohli dovolit, měli figury jako nějaké řecké sochy a po těle tetování z barevných obrazců. My jsme se spíš ploužili; zkuste to šlapat dvacet kilometrů nazí, bosí, s celou výstrojí na zádech po kolena v ostrém rozžhaveném písku! Ti dva chodili jako na procházku, a přitom měli tytéž podmínky jako my! Jak jsme se přesvědčili, i ostatní instruktoři to dokázali, i když už ne tak zvesela jako ti dva blázni.

Možná vás překvapí, že je označuji přezdívkami; ale oni nám vlastně ani neřekli svá jména. Tykali si navzájem a říkali křestním jménem či dokonce přezdívkou; například Doga se jmenoval Douglas. Jenom majorovo jméno jsme náhodou zaslechli, jmenoval se Gath Flagherty.

Aby výcvik nebyl tak jednotvárný, občas jsme jej střídali. Jednou jsme byli celý den v horách a plazili se po rozpálených skalách, další den jsme sestoupili do údolí mezi těmi horami a prosekávali se mačetami hustým porostem trnitých akácií. Podotýkám, i s těmi pichlavými potvorami jsme se potýkali zcela nazí; když někdo dostal do těla trn, major jej poučil, že proto se učí, aby se pak uměl podobným nepříjemnostem vyhnout. Uprostřed údolí bylo malé solné jezírko; to byla naše odměna, když jsme se k němu prosekali, směli jsme do něho padnout a dvě hodiny si užívat vodní lázně. Smutné bylo ovšem, že voda byla silně prosolená a když jsme z ní vylezli, sůl nám na těle uschla v krunýř, který se pomalu sloupával a velmi nepříjemně svědil.

„To nic není!“ řekl nám se smíchem major. „Máme taky bažiny, ve kterých se chodí po krk ve vodě, pušku a střelivo se musí nosit nad hlavou. Ale tady to nemáme na čem simulovat...“

„A co tam ještě máte za svinstvo?“ ptal se někdo skomírajícím hlasem, vytahuje si trny z těla.

„Džungli, chlapče. Tu jsi ještě neviděl.“

„Ani o to moc nestojím.“

„Džungle je krásná. Nejkrásnější na světě... je tam pořád šero a vám by tam asi připadalo vlhko, ale nikdy tam není zima a téměř všechno se dá jíst, i když musíš dát pozor na jedovaté ovoce...“

„Tam rostou taky jedovatý stromy?“

„Taky. A jedovatý hadi, jedovatej hmyz a komáři, co roznášejí malárii a spavou nemoc.“

„Proboha, snad ne! A co malomocenství?“

„Nevím. Myslím, že už se dlouho neobjevilo. Ale nebojte se, po příjezdu budete očkovaní proti všemu.“

Můžete si snad představit, že jsme nijak nejásali při těch perspektivách. Někteří naši chlapi otevřeně reptali a slibovali majorovi a ostatním krutou pomstu.

Večer po tom rozhovoru za mnou přišel Dick Meredith: „Už o tom víš?“

„Nevím. O čem?“

„Pár našich kluků chce vzít šmíra. Domlouvají se, že se pokusí o útěk. Někteří říkají, jestli bys šel taky.“

„Hm. Kolik jich je?“

„Nevím přesně. Na poradě je jich dvanáct. A chtějí, abys přišel k nim – do Brianova baráku.“

Šel jsem; u vchodu mi jeden muž posvítil baterkou do obličeje, pak mě pustil dál. Byla tam tma a nikomu jsem neviděl do tváře. Mohl jsem hádat jen podle hlasu.

„Já myslím, že by nebylo tak těžký vzít některej vůz!“ vykládal ten, co právě mluvil. „Když se jde na výcvik, nechávají je docela bez dozoru. Jeden kamarád je prohlídl, nechybí jim žádná důležitá součástka kromě startovacích klíčků. To se dá zmáknout!“

„Kdybysme jedním vozem utekli a ostatní poškodili, nemohli by nás dohonit, dokud bysme se nedostali do Tripolisu!“ souhlasil další. „Tam už bysme měli vyhráno!“

„Tak to bych si rád poslechl,“ řekl jsem. „Co bysme kupříkladu dělali v Tripolisu? S našimi schopnostmi, znalostmi a vybavením?“

„To je snad už jedno, ne? Byli bysme na svobodě... mohli bysme se dát najmout na nějakou loď!“

„Jako pomocnej personál. Nebo se vyznáš v mořeplavbě?“

„To se přece dá naučit! Máme určitý znalosti a schopnosti, jaký nám žádnej nemůže vzít; a můžeme zastávat i místa důstojníků, teda po nějakým zaučení...“

„Teď po válce je takovejch jako my všude až moc.“

„Ty si teda myslíš, že nemáme odcházet?“

„Myšlenka odejít odtud není špatná; ale jde o to, co si počneme jinde. To se musí především promyslet, a pořádně, s přihlédnutím ke všemu, co stojí proti nám. Protože toho, co nám nahrává, bude tak málo, že to nestojí za úvahu. Počítejte prosím se mnou: nemáme civilní šaty, jen tyhlety tepláky, který vypadají krajně podezřele. Neumíme ani arabsky, ani anglicky, ani žádnou jinou řeč, kterou používají místní; naopak mluvíme německy, což mnozí od Rommelovy války nemají rádi. Místní policie, která podléhá Angličanům, zcela jistě dobře ví o tomhle táboře, a dá si snadno dohromady, odkud jsme utekli. Pokud nespolupracuje s Arminy, asi nás jen zatkne a vydá tomu, kdo po nás touží jako po válečných zločincích. Pokud spolupracuje, vydá nás Arminům. Stačí?“

„Vypadá to, že seš proti nám! Uvádíš jen věci, co nám škodí!“

„Tak mi řekni jedinou, která nám prospívá, a já budu už mlčet a půjdu do toho s váma!“

„Zbavíme se majora a těch jeho surovců!“

Neřekl jsem na to nic. Ostatní čekali; potom se někdo zeptal přímo: „Tak co – co tomu říkáš?“

„Taky se mi nelíbí výcvik, jakej na nás používají. Ale přesto pochybuju, že má nějakej rozumnej smysl odtud utíkat. Toho drilu už musí být jednou konec! Už to trvá víc jak měsíc a zatím nás učí jenom kvérgrify, který se hodí tak pro nováčky. Já osobně myslím, že to byla jakási prověrka kondice; už brzo začne vážná práce, ve který nás budou cvičit jako důstojníky!“

„Nevěřím! Jestřáb je blázen; bude nás honit, dokud nás neumoří!“

„Někdo by s ním měl promluvit. Ale opatrně!“ řekl jsem.

„Tak s ním promluv, když jseš tak chytrej!“

„Dobře, promluvím s ním. Zítra o polední pauze. Ale upozorňuju vás, že budu mluvit vaším jménem a že mu řeknu i to, že jestli ten výcvik nebude mít žádnej konec, tak mu odepřeme poslušnost! Chci, abyste to věděli pro případ, že by bylo potřeba mu to dát na vědomost i činem!“

„Jasný, Detreyi. Uvidíme, co dokážeš.“

S tím jsme se rozešli; a já přemýšlel, jakým způsobem budu s majorem mluvit. Nebyl mi sympatický, především svojí hranou vznešeností a nepřístupností, kterou dával najevo. Uvažoval jsem nad tím i ráno a nic nevymyslel; nakonec jsem se rozhodl jít na to otevřeně a nic si na něj nevymýšlet. Když mě má potrestat, ať to klidně udělá.

Toho dne se výcvik konal v horách; když jsme v poledním žáru na smrt unaveni padli na zem k odpočinku, rozhlížel jsem se po majorovi. Zatímco ostatní se před palčivým sluncem schovávali do stínu, on se natáhl na rozpálenou skálu a vyhříval se jako kočka. Ani neotevřel oči, ačkoliv mne zcela jistě musel slyšet.

„Dovolte mi promluvit, pane majore!“

„Neříkej mi majore.“ řekl vlídně.

„Jak tedy?“

„Pokud vím, říkáte mi Jestřáb. A tykej mi!“

Sedl jsem si k němu. Trochu mne zarazil a najednou jsem honem nevěděl, jak začít. Otevřel oči a podíval se na mne.

„Ty jsi Detrey, že?“

„Ano, pane... Jestřábe.“

„A přišel jsi mi říct, že mužstvo není spokojeno a chce se vzbouřit nebo uprchnout.“

Asi jsem nevypadal nejchytřeji. Major se zasmál.

„Už nějaký čas čekám, kdo si první troufne říct mi to do očí. Překvapuje mne, že jsi to ty; myslel jsem, že tobě ten výcvik tolik nevadí. Zatím nejsi na pokraji sil.“

„Zato ostatní jsou téměř vyřízeni!“

„Tak dalece, že je to dokonce pohne k činnosti?“

„Několik mužů se rozhodlo uprchnout do Tripolisu.“

„To je pouhý důkaz, že dlouhodobá nesmyslná šikana oslabuje mozkovou činnost. Docela rád bych viděl, co by si tam počali, ale experimentovat v tomto směru nebudu. Co dál?“

„V případě, že se situace nezmění, jsou muži odhodláni postavit se proti instruktorům.“

„Jakým způsobem?“

„Odmítnou se podrobit výcviku.“

„V pořádku. Odmítnu dát jim potraviny.“

„Pak si je vynutíme zbraněmi!“

„Vy máte nějaké zbraně? A i když, máte do nich střelivo? Totiž, my máme všechny náboje pod zámkem...“

„Nejsme kluci, ale vojáci, a byli jsme už v boji. Dokážeme si vydobýt, co potřebujeme.“

Jestřáb chvíli uvažoval. „Vždycky jsem tě měl za myslícího člověka, Detreyi. Mluvíš soudně, nebo jen tak žvaníš?“

„Myslím, že co jsem řekl, je pravda.“

„Podívej: mám zájem dostat vás na pokraj vašich sil, do stavu, kdy byste prokázali, co ve vás je. Zatím jste dokázali, že jste jen tupé stádo, které dělá, co se od něj chce. Teď, podle tebe, se někteří z vás rozhodli odhodlat k akci. Mám riskovat a vyčkat, jaká ta akce bude, nebo ti mám věřit?“

„Obávám se, že ti moc dobře nerozumím, Jestřábe. Totiž není mi jasné, co od nás vlastně chceš.“

„Chci poznat, jaké důstojníky získá moje vlast.“

„Když jste si nás vybrali, tak to snad víte!“

„Vybrali jsme materiál, surovinu na výrobu lidí. Až při zátěži se pozná, jestli je to čistý kov nebo zmetkový odpad. A to právě zkouším při tomto výcviku.“

„Tím ovšem nic nepoznáš. Nejlepší při takovém výcviku budou tupci a lemouni schopní fyzické zátěže. Ale o jejich morálních vlastnostech se nedozvíš nic!“

„Správně. Myslí ti to, Detreyi. V první fázi vyčleníme ty, co by fyzicky nestačili na život v Arminu. Později přijdou různé psychologické testy, jen se neboj. Ovšem, tohle je jeden z nich. Kdo z důstojníků se první odváží postavit na odpor velitelovým rozkazům a jakým způsobem. Píšu ti malou červenou čárku.“

„Dobře. Tak si tedy budeme povídat dál, dokud mi to nezakážeš. Jaké lidi vlastně potřebujete?“

Posadil se. Už nevypadal tak ospale. „Otázka na tělo. Především fyzicky i duševně vynikající vysoko nad průměr. Nepotřebujeme ani chcípáky, ani blbce. Těch už máme dost a kvůli nim je naše armáda ve srabu, který nás nutí brát takový ksindl, jako jste vy.“

„Prozatím přecházím tu urážku mlčením.“

„To tě nikdo nenutí.“

„Alternativou by bylo, kdybych ti dal do zubů. Což si ovšem ke svému veliteli nemohu dovolit. I když bych rád.“

Jestřáb se zatvářil pobaveně. „Dobrá, pokračujeme. Chci chlapy rozdělit na dvě poloviny. Do jedné zařadím ty, co nevynikají velkým rozhledem a chytrostí; bude z nich vytvořen pohotovostní pluk a odeslán do akce. Zbytek bude dál školen jako důstojnické kádry. Rozumíš?“

„Rozumím, Jestřábe. Jak to poznáš?“

„Až skončím tenhle výcvik, začnu to zkoušet.“

„Kdy ten výcvik skončí?“

„Až to uznám za vhodné.“

„Děkuji za vysvětlení.“

„Není zač.“

„Taky si myslím.“

Jestřáb se natáhl na skálu za zase zavřel oči.

„Pane majore, dovolte mi odejít!“ řekl jsem.

„... tě snad nedržím!“ zabručel.

Odešel jsem k ostatním, sdělit jim výsledek jednání; zatímco jsme o tom diskutovali, zaslechli jsme najednou odkudsi křik. Zdálo se mi, že je to od Jestřába; rozběhli jsme se tam.

Major stál na nohou a okolo něj se svíjelo po zemi šest mužů. Podle toho, jak měl sevřené pěsti, bylo vidět, že ho zřejmě napadli a on je ztřískal.

„Detrey – ke mně!“ zavelel hromovým hlasem.

Přiběhl jsem a postavil se do pozoru.

„Tohle jsou tvoji chlapi?“

„Ne, pane majore. Nerozumím, o co jde.“

„Napadli mne a chtěli zřejmě zabít. Holýma rukama, což svědčí o jejich odvaze, ale ne vynalézavosti. Opakuji otázku: poslal jsi je na mne ty?“

„Ne. Důkaz: dosud jsme nestačili přijmout opatření, vyplývající z informací, které jsi mi dal.“

Moji kolegové důstojníci strnuli leknutím.

„Uznávám důkaz. Vyhodnoť situaci!“

Zaváhal jsem, ale jen na chvíli. Musel jsem si napřed ujasnit, co se vlastně ode mne chce.

„Předpokládám, že se jedná o další fázi odporu vůči tvé metodě výcviku. Tito muži zřejmě nehodlali diskutovat, ale namísto toho se rozhodli zbavit se příčiny svých starostí.“

„Správně. Co dál?“

„Ti chlapi nepatří ke skupině, za kterou jsem mluvil.“

„To je logické. Kdo z nich je velitel?“

„Nevím. Zatím jsem s nimi nic neměl.“

Jestřáb zvedl jednoho ze zkroucených chlapů: „Kdo vás vedl? Mluv, nebo ti rozbiju hubu!“

Nebylo to ani třeba; ukázal na jednoho prstem. Byl to Herman Kast, dříve Herrmann Karstenberg, mladík sotva dvacetiletý, bývalý příslušník SS a jeden z velitelů organizace Hitlerjugend. Touto organizací prošel a byl jí vychován, protože jeho rodiče zahynuli ještě před válkou, neznámo jakým způsobem. Byl to plavý krasavec typu oblíbeného ženami, zato velmi krutý a nelítostný. Útok na velitele byl asi tak v jeho stylu myšlení. Momentálně se nacházel v bezvědomí.

Jestřáb se ho pokusil přivést k vědomí lehkým poplácáním po tváři, ale k ničemu to nevedlo; chtělo to polít ho vodou. Ale major si uměl poradit: rozkročil se a vyčůral Kastovi na hlavu. To chlapce probudilo spolehlivě.

„Tak vstávej, mladíku!“ řekl mu major vlídně. „A pověz mi, co tě přimělo k tak nepředloženým činům!“

Herman vstal, ale neodpověděl, na co byl tázán. Naopak se počal okamžitě rozčilovat: „Čím jste mě to... To je sprostý! Zabiju tě! Urazil jste čest důstojníka Velkoněmecké říše!“

Major nedůvěřivě potřásl hlavou. Herman po něm skočil a chtěl jej udeřit; Jestřáb levičkou odrazil jeho ránu a pravou pěstí jej srazil k zemi. Herman vyskočil, dostal další a vzápětí na to kopanec do břicha; přesto ještě vstal a inkasoval další dvě rány, než se bezvládně natáhl na zem a začal bolestí chroptět.

„Tak vstávej!“ řekl mu otráveně major. „Nebo se chceš válet celej den jako lazar?“

Herman vstal. Oči měl kalné, nohy se mu podlamovaly.

„Tak povídej, cos mi chtěl!“

„My... my už dál nevydržíme takovej výcvik! Jestli s tím hned neskončíte, tak... my vás zabijem!“ vykřikl Herman vysokým hlasem, podobným tónu mutujícího kluka. „My už to dál nemůžeme vydržet! Rozumíte?“

„Jo, mluvíš dost nahlas. Ale to jsem nevěděl, že jste takový sračky. Když nevydržíš ani výcvik, co budeš dělat ve skutečným boji? Tam to bude takový jako tady, a navíc po vás budou střílet tam shora řádný vojáci a odevšad z okolí odstřelovači. Pak tě budu chtít vidět, koho budeš prosit, aby to přestalo!“

Herman mlčel. Byl dobře vychován a věděl, že důstojníkovi se neodporuje.

„Říkáš, že to už nevydržíte,“ pokračoval major, přecházeje okolo těch zhroucených postav a pomáhaje si nervózními gesty pravačky. „A já vám zas říkám, že to vydržíte, nebo zdechnete! Kdo zdechne, po tom mi nic není, to je jeho vlastní neschopnost. Ale kdo vydrží, se stane důstojníkem, rozumíš, skutečným rytířem naší armády! A jednou, až bude mít hodnost jako já, tak mi bude vděčnej, že jsem z něho udělal chlapa! A já z vás ty chlapy udělám, i kdyby z vás měl týct hnůj horem i dolem!“

Herman stál a polykal naprázdno.

„A už se mi to dokonce daří, protože se ukazujou první výsledky. Tadyhle Detreyovi to ze samý námahy začalo myslet. Tobě se aspoň vaří krev. To už jsou znaky chlapů. Až na tom budete tak zle, že vás moje krutost donutí začít uvažovat, až se stanete takovejma, jaký vás já chci mít, potom uznám, že je konec a přistoupím k další fázi výcviku. Už je ti to jasný?“

„Je mi to jasný, pane majore.“

„To jsem rád. A teď se seberte a jděte odpočívat. Máte ještě tři čtvrtě hodiny čas, než to zvednu a poklušem dolů. S potěšením konstatuju, že máte ještě po vší námaze dost síly napadnout chlapa jako jsem já. Budu si to pamatovat a zvýším tréninkové dávky. Ty dosavadní už vám nestačí.“

Chvíli jsme mysleli, že se Herman rozbrečí; ale pouze pozdravil po vojensku a odploužil se, jeho chlapi s ním. Taky my jsme šli; někdo nabídl Hermanovi, že mu ošetří rozbitý ret, a on přijal.

„Co tys měl s majorem, Detreyi?“ ptal se.

„Skoro to, co ty. Jenže já se ho byl slušně zeptat, kdy s tím míní skončit.“

„Pcha! Po dobrým?“

„Docela to mělo úspěch. Když nic jinýho, aspoň mi trochu naznačil, co od nás vlastně chce, to je důležitý.“

„Chce si nás osedlat, to je jasný!“ vzlykal Herman. „Účel každýho výcviku je podřídit všecky podřízený šéfovi!“

„Neřekl bych. Jak mi naznačil, jeho plán je naučit nás spíš samostatnému rozhodování a činnosti.“

„Samostatný rozhodování – v armádě?“ ptal se někdo.

„Jo, zřejmě. Koukej, v každý armádě panujou jiný poměry. Kdyby to tak nebylo, nemuseli se starat o tenhle výcvikovej tábor, hodili bysme se jim tak, jak jsme. Zřejmě potřebujeme určitý přizpůsobení jejich podmínkám.“

„To budou teda sakra blbý podmínky!“

„Jak mi major naznačil, jsou ještě horší, než myslíme. Zřejmě je ta jejich armáda ve velikým srabu; a nejspíš vinou toho, že jejich vojáci a důstojníci neměli pořádnej výcvik. Jejich velení se rozhodlo získat takové muže, aby byli na úrovni protivníka.“

„Ještě řekni, že ty jejich nepřátelé jsou takový jako major a kapitán Doga, a já padnu!“

„Myslím, že jo. Nevím, jaký k tomu mám důvod, ale je nápadný, že ti dva mají po těle to tetování a všeobecně trochu jinej vztah k životu, než ostatní instruktoři. Všimněte si, jak se k nim ostatní obracejí! Nejenom k majorovi, který je velitel, ale i k Dogovi. Řekl bych, že major ani ostatní si nijak nepotrpí na formality, řekl mi, abych mu tykal a říkal Jestřábe. Všichni si tykají; ale k těm dvěma se chovají, jako by to byli jejich starší bráchové. To něco znamená, nemyslíte?“

„Hm... co ti ještě řekl?“

„Že po skončení tohohle výcviku začne s psychologickými testy. A že to nebude nic lehkýho.“

„Chacha!“ zasmál se Herman zkřivenými rty. „To ho roztrhnu jako žížalu! To jsme dělali už v Hitlerjugend!“

„Opravdu? To teda oceňuju. A jaký?“

Herman vstal. Nějak mu opadl vztek i bolest; zřejmě o tomhle vyprávěl velice rád.

„Nejvíc jsme se vyřádili ve výcviku psychické odolnosti. Už ve třinácti jsem dokázal vypíchnout kočce oči a ani jsem při tom nemukl! Ostatním klukům z toho bylo zle, ale já to klidně opakoval kolikrát za sebou...“

„Vypíchnout kočce oči? A proč?“ ptal jsem se.

„Vůdce si přál, abychom byli nesmiřitelní k nepřátelům říše. Tak jsme si to cvičili tak, že jsme zaživa pitvali zvířata, co museli odevzdat židi. To byla sranda! Rozřezali jsme je zaživa na kousky... Samozřejmě byli mezi náma takový, co nevydrželi. Ale na to právě byla ta psychologie, aby se to naučili!“

„Myslíš, že tohle budou chtít i od nás?“

„A ty se toho snad bojíš?“ Herman už byl docela v pořádku, dokonce vstal a docela s úspěchem napodobil tón hlasu i gesta majora Jestřába. „Já teda ne...“

„Myslím, že máš o psychologii dost divný představy.“ řekl jsem. „Psychologie je, pokud se pamatuju ze školy, věda o myšlení. Tvý řezničení nemá myslím s myšlením nic společnýho. Spíš vychovává nemyslící blbce!“

„Jo?“ Herman dostal bojovou náladu. „Chtěl bych tě vidět, až budeme vyslýchat nějakýho zajatce! Ty se před ním možná posereš, až ho budeš mět donutit k řeči, ale já ti potom ukážu, jak jim umím rozvázat jazyk!“

„Vypíchneš jim oči?“

„Někdy pomáhá jim jenom pohrozit. Bylo hodně zatvrzelejch; ale když přišli o jedno oko, řekli všecko, jen aby si to druhý zachránili. Uvidíme, co umíš ty!“

„Dělal jsem výslechy zajatců z východní fronty, chlapče. Nikdy jsem nikoho neuhodil a vždycky jsem se dozvěděl, co jsem chtěl. Takoví, co mlátili a mučili, u nás sloužili jako strážný!“

Herman se zamračil, ale neodvážil se nic povídat, neboť ostatní byli zřejmě na mé straně. Kromě toho se objevila vytáhlá postava majora Jestřába; měl-li dobrý sluch, musel naši diskusi slyšet. Prošel okolo nás; a jak se podíval na Hermana, napadlo mi, že si chlapec udělal právě o jednoho nepřítele víc.

Vraceli jsme se s mnohem menším elánem, než jsme šli na výcvik; byli jsme tak unavení, že jsme shltali večeři a zalezli do svých baráků. Ale zavolali mě na poradu do štábu party, jak se říkalo těm, co se chtěli bouřit.

Teď byl čas, abych jim přesně zopakoval vše, co mi Jestřáb dal na vědomí; muži to vyslechli a usoudili, že by prozatím nebylo moudré dělat něco proti vedení.

„Je třeba, abychom se přizpůsobili okolnostem,“ řekl jsem při hodnocení. „Major si to přeje, a zřejmě to patří ke zvykům jejich armády. Přizpůsobivost novým okolnostem je podle některých vědců znamením inteligence.“

Slova se ujal jakýsi bývalý major od werhmachtu, člověk oč méně chytrý, o to víc užvaněný. Začal nám líčit nějaký případ ze své kariéry, jehož souvislost s naším postavením jsem zprvu nechápal. Ani jsem ho nepochopil, protože se dostal sotva do poloviny, když se zvenku ozval křik.

„Co je to? Koukněte se někdo ven!“

Než se muž, sedící u dveří, vrátil, přerostl křik v řev, jaký snad vydávají jen zatracenci smažící se v pekle. Ani jsme se nemuseli domlouvat, všichni jsme vyběhli ven jako jeden muž.

Na zemi mezi baráky se svíjel Herman Kast. Mezi prsty rukou, přitisknutých na obličej, mu prýštila krev; řval a vypadal, jako by nebyl vůbec při smyslech.

„Světlo!“ velel někdo. „Hermanovi se něco stalo!“

Kdosi přinesl svítilnu; posvítili jsme Hermanovi do zakrvácené tváře. Jeden z vojáků mu přiložil ke rtům polní láhev s rumem; Herman ucítil alkohol a polkl dva doušky.

„Co se ti stalo? Co je ti?“ křičeli všichni jeden přes druhého. Herman odtáhl pravou ruku a pohlédl na nás okem plným děsu.

„Někdo... vypíchl mi oko!“ zavřeštěl.

„Kdo?“

„Nevím... neviděl jsem nikoho. Najednou mě chytil odzadu za krk a píchl nožem... do oka!“

„Do levého oka,“ upřesnil jeden z mužů. „To je divný... pravou rukou by odzadu bodl do pravýho!“

„Chyťte ho!“ křikl jiný. „Musí tu někde být!“

To už křik přilákal i majora; Jestřáb rozhrnul chlapy a sklonil se nad Hermanem. „Co je to tady za randál?“ ptal se pohoršeně.

„Někdo vypíchl Hermanovi oko!“

„Máš ještě jedno – tak co vřískáš?“

Herman na něj pohlédl zmateně. „Musíte ho přece... potrestat! Mohl mě zabít!“

„A koho? Kdo to byl?“

„Nevím, neviděl jsem ho... ale nebude daleko! Nemohl přeci utéct, když... musíte ho potrestat!“

„To mohl být leda někdo z tvých kamarádů od Hitlerjugend. Ti se učili vypichovat oči. Zeptej se jich.“

„Neberte to na lehkou váhu, majore!“ řekl muž, který předtím uznal za divné, že Herman ztratil levé oko. „Jedná se o vražedný útok na důstojníka, to není jen tak...“

„Já bych to nepovažoval za vražedný útok. Spíš vyjádření mínění někoho, kdo nepovažuje za správné vypichovat oči kočkám. Třeba to má být jemné ponaučení, že podobná operace není nijak užitečná pro život. Ostatně máš štěstí, chlapče, přišel jsi jen o jedno oko. Tamti na tom byli podstatně hůř.“

„Co to žvaníte?“ ječel Herman. „To byly přeci zvířata!“

„No právě. Kočka potřebuje oči víc než ty. Zapamatuj si to pro budoucnost.“

„Nicméně, majore, přes všechno by se mělo vyšetřit, kdo je tím vinen!“ namítl jsem.

„Správně, Detreyi. Tak to vyšetříš a podáš mi zprávu.“

„Já? Proč já?“

„Bereš si rád za ostatní slovo. Tak za ně vezmi i odpovědnost. Můžeš si přibrat někoho k ruce!“

„A co bude se mnou?“ křičel Herman.

„Jo, správně. Na ošetřovnu, vyčistit a vydezinfikovat, aby se ti do toho nedala sněť. A máš tři dny volno od výcviku.“

Major se obrátil a odcházel. Někdo mu zastoupil cestu.

„Majore – to je všechno, co k tomu řeknete?“

Jestřáb se k nám obrátil. Jeho nos vypadal mnohem víc než jindy jako zobák dravého ptáka.

„Není to všechno. Tahle událost doufám všechny poučila, že je třeba dodržovat zákony země, ve které budete působit. Namítnete možná, že Herman ty zákony nemohl znát a že ani vy je neznáte. Proto z toho taky vyšel tak lehce. Podruhé by se mu to nemuselo podařit, neboť za činy, kterými se dneska vychloubal, je u nás smrt. Tak si to pamatujte.“

A nyní odcházel. Už nikdo se neodvážil jej oslovit.

„Co budeš dělat, Detreyi?“ ptal se někdo.

„Nevím. Nikdy jsem nic nevyšetřoval.“

„Já jo,“ řekl muž, který se v tom asi vyznal. „Sloužil jsem u Gestapa, ve vyšetřovací skupině. Kdybys chtěl...“

„Chtěl. Vyšetři to a podej mi zprávu, jak říká náš milý major. Pokud někoho najdeš...“

Gestapák (jmenoval se Schranz) se mi zkoumavě podíval do očí. „Ty si myslíš to, co já. Že to mohl být jen někdo z instruktorů. Nejspíš sám major.“

„Obávám se, že je to jediné vysvětlení. Podle jeho přístupu...“

„To je hrozné.“

„Major je hrozný člověk. Dává nám tím najevo, že naše životy a zdraví pro něj absolutně nejsou důležité, že je pánem nad naším životem a smrtí. Abychom si to pamatovali...“

„Znám Hermana. Pomstí se mu.“

„Odhadl jsem majora. Nedá se.“

„Myslíš, že to bude pokračovat ještě hůř?“

„Major je Armin, který drží s námi – a chová se takhle. Dovedeš si představit, jaké jsou asi zvyklosti nepřátel?“

Schranz mávl rukou. „Znal jsem komunisty a Židy a všelijaké spiklence. Už jejich myšlení bylo téměř nepochopitelné. Ale co tamto bude za lidi?“

„Nevím. Dám ti dobrou radu: nikoho nenajít, dokud si nebudeme jistí, co vlastně od nás chtějí. Musíme se jim přizpůsobit.“

Schranz zaklel, obrátil se a šel po svých. Rozcházeli jsme se všichni; já si lehl na pryčnu a přemýšlel.

Měl jsem hodně o čem přemýšlet.

V sobotu skončil výcvik, zaměřený na tělesné disposice, jak nám suše a nevzrušeně oznámil Doga. Všichni se zaradovali, o tom snili od začátku výcviku, skoro dva měsíce. Doga dále vyložil, že nyní začne test psychologické připravenosti, což nebude žádný med. Věřili jsme mu, ale naše nadšení to nezkalilo.

V neděli byla sloužena polní mše; kupodivu ji sloužil Jestřáb, který uměl celý obřad zpaměti a obstaral i kázání. Mluvil o lásce k Bohu a o tom, že naší povinností je milovat bližního svého. Počínal si jako skutečný kněz, dle vyjádření jednoho instruktora snad opravdu měl kněžské vzdělání. Asi normální věc...

Po mši nám rozdali bloky a kuličkové tužky a major prohlásil, že si napíšeme malý test. Usedli jsme a on řekl, že bude klást otázky, na které musíme během tří minut výstižně odpovědět.

První otázka byla, jak se vyrábí papír. Někteří chlapi se rozesmáli, o výrobě papíru jaktěživ neslyšeli; já o tom věděl něco málo, tak jsem to začal popisovat; sotva jsem se dostal do poloviny, byl konec lhůty a major kladl novou otázku: podoba a povaha vaší matky. Pamatoval jsem se z dětství velmi málo na svou matku, ale i tak jsem nemohl být s otázkou hotov ve lhůtě. A už vůbec jsem nestačil pochopit, kam tím vším směřuje.

Padaly další otázky. Nemohl jsem chápat, jaký v tom je systém a co tím Jestřáb vlastně chce dokázat. Jediné, co mne napadlo, bylo, že snad chce všechny dokonale dezorientovat. Mohl to být stejný systém jako u výcviku: snaha uštvat, dohnat ke konci sil. Střídal osobní otázky se záležitostmi ryze odbornými, s problémy vyžadujícími rychlý a bystrý úsudek i s věcmi, vypadajícími jako nesmysly. Nejhorší bylo, že sotva se člověk soustředil na odpověď a začal rozumně odpovídat, vyštěkl Jestřáb: „Limit!“ a vzápětí diktoval zas jinou, zcela odtažitou otázku.

Po několika prvních bodech jsem pochopil alespoň délku limitu a stanovil si zásadu odpovědět nejdřív jednou větou, vystihující krátce podstatu věci; teprve potom rozvádět dál, co o ní všechno vím. Tak se mi podařilo napsat o všem něco; zato ostatní více méně jenom začali, a někteří se už omezili jen na to, že napsali název a pak už jenom zírali, jak z ostatních leje pot. Trvalo to dvě hodiny, během nichž nám major nedovolil jít si ani zakouřit. Mně to nevadilo, ale mnozí jiní byli u konce svých sil.

Když to skončilo, Jestřáb se na nás mile usmál a sdělil, že do večera naše výplody vyhodnotí. Pak nám milostivě udělil do zítřka rána volno. Odpotáceli jsme se.

V pondělí ráno nás nechali nastoupit. Jestřáb se ani slůvkem nezmínil o výsledku včerejšího textu, naopak se tvářil velice mile a důstojně. Spolu s ním přišli všichni ostatní instruktoři, což působilo slavnostně. Nařídili nám sednout si na zem s nohama zkříženýma, což, jak jsme později pochopili, je v Arminu poloha velmi obvyklá.

„Na počátku výuky,“ zahájil Jestřáb povzneseným hlasem. „Máme povinnost vás krátce seznámit se zvyklostmi a obyčeji země, v níž budete působit. Protože tyto zvyklosti v některých případech nebudete moci jen tak jednoduše pochopit, jelikož vyplývají ze zvláštností historického i politického vývoje země, přednesu vám nyní stručný historický nástin. Prosím, abyste si to všechno zapamatovali, neboť se jedná o základní kámen všeho vědění o Arminu – a kromě toho to budu přísně zkoušet.

Tedy: jak jistě víte, Arminský stát se rozkládá na území ostrova, ležícího v Indickém oceánu jižně od Ceylonu, v rovníkové oblasti. Klima je poměrně mírné, zejména na místní poměry. Krajina tak rozmanitá, že by mi prozatím nestálo za to ji popisovat. V podstatě se dá říct, že se tam vyskytují všechny krajinné typy snad až na tundru a polární zalednění.

Pro některé specifické vlastnosti byl ostrov stranou lodních cest a dlouhá léta nebyl objeven. Prvním objevitelem byl na konci minulého století Charry Rither, pozdější hrabě de Guyrlayowe a císař Arminský, který se tím císařem jmenoval v podstatě sám, v součinnosti s domorodým obyvatelstvem.

Toto obyvatelstvo vás možná trochu překvapí, neboť se skládá ze šelem rozličného druhu a zvyklostí. Oficiální názor říká, že ty šelmy jsou inteligentní ve smyslu připisovaném obvykle zvířatům, velmi vhodné k výcviku pro potřeby člověka. Jiný názor je, že mají inteligenci blízkou lidské, počítaje v to jistou schopnost ovládání řeči a práce s nástroji, někdy i jejich výroby. Jako důstojník jsem povinen přiklonit se k názoru vlády, že šelmy jsou pouze skvěle vycvičené; avšak pro jistotu radím v případě konfliktu nepodceňovat je a přiklonit se spíše k názoru, že se jedná o samostatně myslící bytosti.“

Nastal mírný šum; mnozí moji kolegové si nemohli jen tak zvyknout na myšlenku, že by důstojník projevoval oficiálně nesouhlas s vládním stanoviskem. Jestřáb se tím však nedal nijak vyrušit ze své přednášky.

„Charry de Guyrlayowe po příjezdu navázal kontakt s hlavními skupinami šelem, to jest tygry, leopardy a jaguáry. Stal se jejich přítelem. V souladu s přáním jejich předáků vyhlásil ostrov za svoje vlastnictví, sebe jmenoval císařem a nejvyšším pánem země. Poté ostrov opustil a odjel zpátky do Evropy, kde navázal styk s vojensko-průmyslovým komplexem, založeným na nábožensko-politickém základu, který v té době měl krycí název »Řád Blesků«. Ta skupina mu vyšla vstříc a poskytla podporu a pomoc. Během doby si císař vybudoval silnou skupinu příznivců a přátel, s níž se vrátil zpátky do Arminu a rozdělil se s nimi o neomezenou moc nad vším ostatním obyvatelstvem.

Vůdčím duchem řádu byl Tomáš Baarfelt, kancléř a ministerský předseda státu, pozdější kardinál, hlava arminské církve a téměř všeho ostatního. On a jeho početná rodina a příbuzenstvo během doby obsadila veškeré výnosnější a mocí nadané funkce ve státě; získala mnohem větší vliv než sám císař. Dá se říct, že se císař stal pouhým formálním vykonavatelem moci, kterou ve skutečnosti z pozadí určoval kardinál Baarfelt.

Jak rostla moc a vliv Baarfeltů a celého nábožensko-politického bloku, počala vzrůstat také opozice vůči nim, pramenící především z neuspokojivé situace lidu země, drženého v nejhlubší hmotné i morální bídě. Průmyslová výroba stagnovala, na trhu byl zoufalý nedostatek jakýchkoliv výrobků včetně oděvů, nástrojů, nábytku, stavebního materiálu. Zatímco vysoká šlechta si stavěla obrovské a nádherně vyzdobené paláce, chudý lid nacházel přístřeší jen ve stanech nebo provizorních boudách, pokud ovšem nežil přímo v prázdných sálech šlechtických paláců, které nebylo členy rodiny možno obsadit. Rozmáhal se alkoholismus, stát ovládali povaleči a chuligáni z řad vojenské šlechty, svérázné odrůdy domobrany. Stát nedbal na morální výchovu mládeže, docházelo k sexuálním výstřelkům a orgiím, vyplývajícím z připuštění volné lásky. Nevzdělanost byla přímo katastrofální; většina lidu slepě věřila v náboženskou moc řádových vůdců, věda se rozvíjela pouze v intencích daných vládou, to jest v pseudovědeckých směrech, využívajících víry v nadpřirozené síly. Skoro polovina národa neměla vůbec žádný majetek, mnozí chodili nazí a žili z ruky do úst; zatímco císař, šlechta a duchovenstvo žili v přepychu. Opozice tento stav oprávněně kritizovala a snažila se mnohokrát o nápravu parlamentní cestou. V té době se stal vůdcem Monty Draggon, světlá postava toho období, lidumilný průmyslník, který ve svých továrnách zajišťoval lidem alespoň nejnutnější obživu.

Když se stav státu stal zcela neudržitelným, rozhodla se opozice s těžkým srdcem postavit proti císaři a omezit jeho moc. Bylo zahájeno lidové povstání, jemuž na žádost Monty Draggona přišla na pomoc mocná zahraniční armáda. Společně s touto armádou se nám podařilo císařovu soldatesku porazit, včetně divokých tlup jejich šelem; zbytky tohoto vojenského seskupení byly zatlačeny do neobyvatelných pustin jihu ostrova a tam ponechány, protože císař před konečnou likvidací uzavřel s armádou mír.

Baarfelt byl sesazen, předsedou vlády se stal Monty Draggon. Pod jeho vedením asi pět let pokračoval příznivý vývoj, během kterého se konsolidovalo hospodářství, byly uvedeny do provozu nové továrny a zahájena tak zvaná druhá vlna přistěhovalectví. Tato opatření podstatně přispěla ke zlepšení a zklidnění celého života země a počala již nést svoje blahodárné účinky.

Ale síly starého režimu nezůstaly nečinné a zaútočily opět, když se vrátil z emigrace syn starého Baarfelta Denis. Podařilo se mu oklamat naše bezpečnostní orgány a proniknout na jih, odkud zahájil podvratnou činnost vůči občanům celé země. Promyšleným systémem polopravd a lží rozvrátil zčásti ideologii státu, také se mu podařilo dostat na svou stranu část dezorientované mládeže. Dále se různými podvodnými praktikami zmocnil značné části průmyslového potenciálu a získal přes nastrčené lidi určitou kontrolu nad kapitálem země. Dalšími jeho oporami je inteligence a duchovenstvo, ještě stále svázané s bývalým režimem.

Před šesti lety došlo k rozporu mezi vedením opozice, a to mezi Denisem Baarfeltem a arminským princem Lerou Guyrlayowem. Otázka prince je prozatím jednou z nevyřešených záležitostí země; ve skutečnosti princ a následník trůnu padl během posledního dne války spolu se svou matkou, císařovnou Dianou. Ale Denis Baarfelt přivedl odněkud z jižního území chlapce asi toho věku, jaký by měl mít následník trůnu a prohlásil, že je to pravý princ, jehož zachránili tygři. Vzhledem k tomu, že je to tvrzení dost nesmyslné, mu většina soudných lidí neuvěřila; nicméně opozice stojí na tom, že je to skutečný syn císaře. Tedy, mezi tímto chlapcem, který právě v té době zahájil politickou činnost a mezi jeho vychovatelem Denisem Baarfeltem vznikl spor, který skončil Baarfeltovou smrtí. Poté se pokusila opozice o převrat,který skončil neúspěchem a jejich drtivou porážkou.“

Jestřáb se zarazil, ohlédl se na ostatní instruktory a chvíli uvažoval; potom dodal:

„Od té doby pokračuje vývoj vcelku zdárně, až na to, že síly, které straní princi Lerovi, se neustále pokoušejí o provokace a vyvolávají pohraniční incidenty. Političtí pozorovatelé soudí, že v dohledné době dojde k dalšímu konfliktu ozbrojených sil, jehož výsledek bude konečným řešením arminské otázky. Naší povinností je přispět, aby se tento boj rozhodl ve prospěch zákonné vlády ministerského předsedy Monty Draggona.“

Jestřáb přešel podle nás a sledoval, jak dalece kdo chápe jeho výklad. Asi s tím nebyl moc spokojen.

„Předpokládám, že leccos z toho, co jsem tady řekl, vám není zcela jasné. Prosím, abyste se zeptali na všechno, co chcete vědět. Já vám podle možnosti odpovím.“

Odezva nebyla tak velká, jak očekával; většina mužů se bála vůbec na cokoliv ptát. Padlo několik otázek vyloženě hloupých; major potlačil svoje rozladění a odpověděl na ně téměř vlídně.

Až se někdo zeptal: „Jak je to teda s těmi vašimi zvířaty? Jsou opravdu tak chytrý, jak jste říkal, nebo jako normálně?“

„V každém případě se jedná o vyšší formu šelem, než jaké znáte z denního styku.“

„Jaký je právní stav těch zvířat?“ ptal se Schranz.

„Nerozumím otázce. Co máš na mysli?“

„Jakým způsobem se postupuje vůči člověku, který některé z těch šelem způsobí zranění nebo smrt.“

„V oblastech kontrolovaných legální vládou neexistuje v tomto směru žádný zákon, který by podobné jednání trestal. Na jihu, v oblasti vzbouřenecké, se takový čin trestá stejně jako zranění nebo vražda člověka.“

„Mám na mysli to, co řekl Herman Kast a co se mu vzápětí na to stalo.“ pokračoval gestapák. „Můžu si myslet, že to byl čin vyplývající ze zvyklostí země? Například že to udělal někdo z přívrženců vzbouřenecké vlády, který nemohl přenést přes srdce utrpení a smrt nějaké kočky?“

„I většina lidí ze severu považuje takový čin za špatný. Třeba já, který jsem se v Arminu narodil, bych se nikdy ničeho takového nedopustil a zabránil bych v tom i jinému, kdyby to chtěl udělat. Ne z důvodů zákonných, prostě z pouhé lidskosti.“

„V tom případě byste měl zasáhnout i proti tomu, kdo způsobil zranění Kastovi!“

„Podařilo se vám snad získat důkazy, kdo je tím vinen?“

„Ne, pane majore.“

„V případě, že mi předložíte takové důkazy, budu postupovat proti viníkovi se vší možnou přísností.“

„Domníváme se, že to byl někdo z instruktorů.“

„Který?“ major se zamračil na svoje důstojníky.

„To nevím.“

„Zjistěte to a hlaste mi výsledek!“

„Obávám se, pane majore, že nemáme právo pátrat v kruzích instruktorů. Spíše vy byste je měl vyslechnout a dopátrat se pravdy. Myslím, že je to i vaše povinnost!“

„Podle mého názoru se jedná o zranění, které si přivodil kadet Herman Kast vlastní neopatrností.“

Někteří muži začali tlumeně hučet.

„Neopatrností!“ opakoval důrazně major. „Protože muž, který se veřejně vychloubá svými zločiny, tím vyzývá všelijaké pochybné živly k následování. Já osobně se nedomnívám, že je vinen někdo z instruktorů, neboť podobné činy nepatří k arminským zvyklostem. Spíše ke zvykům Hitlerjugend, jímž mnozí z vás prošli.“

„Vy jste velitel, vy máte pravdu!“ řekl gestapák.

„Ano, správně.“ přikývl Jestřáb. „Další otázky?“

Přihlásil se nějaký mladík. „Je pravda, že dřív uměli vaši lidi čarovat?“

„Uměli ledacos, co na první pohled vypadalo jako kouzla, ale jednalo se vždy pouze o vědecké pokusy, vysvětlitelné zcela normálním způsobem.“

„Jak to ale souvisí s tím, co jste říkal, všeobecně nízkou úrovní státu?“

„Tím, že všeobecně byla úroveň lidu nízká, je míněna masa prostých občanů. Nepopírám, že špičky národa měly úroveň vyšší.“

„V čem se vlastně projevovala ta bída?“

„Téměř třetina národa neměla žádnou práci a žila z ruky do úst. Lidé chodili nazí, živili se tím, co jim milostivě darovali bohatí, přespávali pod širým nebem nebo v palácích šlechty. Podle statistického zkoumání na tom nejhůř byly děti; zjistilo se, že tři čtvrtiny dětí neměly vůbec nic, co by si mohly obléci...“

„Všimli jsme si, že i vy, pane majore, chodíte bez zábran nahý a nařizujete to i svým podřízeným. Mám tomu rozumět tak, že i vy jste byl jedním z těch dětí?“

„Já pocházím z továrnické rodiny, my jsme hladem netrpěli. Ale je pravdou, že většina mých kamarádů mi záviděla moje oblečení, a že jsme podporovali hodně chudých rodin.“

„Od čeho je to tetování, co máte na těle?“

„To byl tehdejší zvyk. Zůstalo mi to.“

„To chodily nahé i ženy?“

„Ano, většinou.“

„A to se nestyděly?“

„Ženy za císařství se vůbec málo styděly. Morálka byla v té době poněkud... zvláštní.“

Muži zahučeli; nezdálo se mi, že by ten zvyk příliš odsuzovali. Byli jsme už delší dobu bez žen a mnohým to nedělalo dobře.

„Kolik procent obyvatelstva podporuje nynější legální vládu?“

„Na procenta to nevím, ale převážná většina.“

„Z jakého důvodu pak potřebují k likvidaci povstalců zahraniční důstojníky?“

„Nemají dostatek vlastních kádrů, proto vás požádali, abyste jim vypomohli.“

„Jaké vyhlídky na úspěch má legální vláda bez naší pomoci?“

„Vláda dosáhne úspěchu v každém případě!“ řekl Jestřáb tvrdě. „Jde jenom o to, jaké prostředky by musela vynaložit v tom kterém případě. Podívejte se, arminská vláda podporuje přistěhovalectví. A pochopitelně chce pomoci i vám, kteří nemůžete z různých důvodů žít ve své zemi...“ mluvil ještě déle, ale značně od věci, zřejmě s úmyslem rozmluvit tazateli jeho starosti.

Další otázky byly už méně důležité; většinou šlo o rozmělňování a objasňování toho, co už bylo řečeno. Major odpovídal ještě asi hodinu, pak nám dal volno s tím, že zítra ráno začne po četách výuka angličtině, francouzštině a arminštině, což je jazyk původních obyvatel, jímž mluví i převážná většina občanů.

„Co tomu říkáš, Detreyi?“ ptal se mne Schranz.

„Zatím nic. Ještě jsme toho moc neslyšeli.“

„Mně to připadá jako pěkně pochybný podnik! Generál asi dobře ví, proč se ptal...“

„Generál?“

Ukázal očima na šedovlasého muže, který kladl řadu otázek. „Je to nějaký generál od Wehrmachtu. Nechal postřílet rukojmí ve Varšavě předtím, než odtamtud ustoupili, proto ho Poláci shánějí. Nelíbí se mu zdejší poměry...“

„Co s tím chce dělat?“

„Co může dělat? Musí držet hubu, jako my všichni. Jenomže říká, že nevěří tomu optimismu a nadšení. Předpokládá, že tam budeme biti jako žito.“

Radši jsem to nekomentoval.

Ještě jeden měl zájem, co si o tom myslím: major. Když na mne narazil, řekl: „Čekal jsem, že taky položíš nějakou otázku!“

„Zatím toho moc nevím. Až budu vědět víc, zeptám se.“

Jenom se zašklebil a šel po svých.

Od příštího dne nám nastaly tak zvané kursy; rozdělili nás do skupin po padesáti a začali honit z angličtiny do arminštiny, na výklady o taktice a strategii a všelijaká jiná školení. Přihlásil jsem se, že už anglicky a francouzsky umím; instruktor zvaný Vousáč si mne zavolal k přezkoušení a když jsem zkoušku složil, požádal mne, abych jim pomohl s vyučováním těch předmětů. Na ostatní jsem pilně chodil s prospěchem vyhovujícím.

Po čtrnácti dnech nás zhodnotili a přeřadili do jiných skupin. Mne zařadili do skupiny, v níž byli ti chápavější, ale nebylo nám co závidět, neboť těm zařazeným do nižších skupin odpouštěli značnou část vyučovacích hodin a nám nic.

Výuka naší skupiny šla dopředu největším myslitelným tempem, jaké jsem si nikdy nedokázal ani představit. Každý žák, který nějak zaostal za druhými, byl přeřazován do nižších skupin. Nevysvětlili nám, co je v tom za smysl, ale všem bylo jasné, že nižší skupina bude znamenat i nižší postavení, tak se každý učil, až se z něho kouřilo. Nejobtížnější ze všeho byly tříhodinové kursy arminštiny; já z nich sice strach neměl, ale mnohým byla ta zvláštní řeč kamenem úrazu. A ti málem brečeli, když Jestřáb zakázal pod přísným trestem mluvit v táboře jinak než arminsky; taky od té chvíle nepromluvil jinou řečí.

(Abych nelhal: on nemluvil – zpíval. Pronášel ty podivné zvuky, jako by sloužil nějaký barbarský obřad. Kdyby naslouchal někdo, kdo nerozumí, mohlo se mu znát, že recituje zaklínadla.)

Asi po dvou měsících od zahájení kursů přeletělo nad táborem letadlo s arminskými výsostnými znaky a přistálo nedaleko na poušti. Přiletěli jím dva muži, pilot a vysoký štíhlý důstojník hezké, leč krutě nepřívětivé tváře. Nás si ani nevšiml, zašel za Jestřábem a tam se asi dvě hodiny dohadovali. Zjistili jsme, že mu předal velkou obálku z hrubého papíru, opatřenou pečetěmi; nejspíš rozkazy. Jak zjistil Schranz, který měl pod kontrolou službu z kuchyně, Jestřáb se s ním dost hádal a zřejmě se mu ty rozkazy nějak nezamlouvaly. Před večerem důstojník odletěl.

Druhý den ráno nás Jestřáb nechal nastoupit a oznámil, že se osazenstvo tábora rozčleňuje do dvou sekcí. Do sekce A byli jmenovitě převedeni frekventanti vyšších skupin, včetně mne, celkem asi tři sta lidí. Všichni ostatní, přes sedm set mužů, bylo zařazeno do sekce B. Bylo nařízeno přestěhování příslušníků sekce A do baráků blíže velitelskému a určeno, že naše výuka bude probíhat takovým tempem, že bychom pravděpodobně ztratili se sekcí B veškerý kontakt. Proto se nám doporučuje se se sekcí B raději příliš nestýkat.

Od toho okamžiku Armini ztratili na sekci B jakýkoliv zájem. Vyučovali je už jenom řečem a boji muže proti muži, ve všech do toho zahrnutých disciplínách. Někdo z instruktorů prozradil, že je brzy odvezou do Arminu.

Zato z nás dřeli kůži bez nože; už toho bylo málem na dvě vysoké školy, co všechno jsme museli spolykat. Překvapovalo mne, kolik toho instruktoři znají; přednášeli sice z knih nebo ručně psaných skript, ale když bylo třeba, uměli si poradit i bez nich. Jestřáb a Doga mluvili vždy bez papíru, až jsme si z nich dělali legraci, že možná ani neumějí číst. Nechali nás psát sáhodlouhé a zmatené testy, dodnes nevím, co z nich vyhodnocovali. Předpokládám, že kladli velký důraz na schopnost řešit současně mnoho různých úkolů, což je třeba při bojovém nasazení. Asi to měl být trénink na rychlá a přesná rozhodnutí.

Po dalších dvou měsících přijel do tábora vojenským džípem důstojník arminské armády, kapitán Moran. Jestřáb ho už čekal a uvítal ho přátelsky; nás pak nechal nastoupit a oznámil, že celá sekce B odpluje lodí, která právě přistála v Tripolisu, do Arminu, kde bude pod vedením kapitána Morana nasazena na zvláštní akce. Je to pro příslušníky sekce B zvláštní vyznamenání, které jim vláda dopřává, protože zvláštní úkoly se v Arminu svěřují jen těm nejlepším. Ostatní se dozvědí na místě, protože to už není Jestřábova věc.

Tak se s námi rozloučili a opustili nás. Odjel s nimi i můj přítel Dick Meredith, který nesplnil vysoké nároky, kladené na příslušníky sekce A. Mrzelo mne to, měl jsem ho docela rád a považoval ho za dobrého kamaráda.

Společně s nimi odjelo i deset důstojníků ze sekce A, které instruktoři vybrali a nabídli Moranovi. Byl mezi nimi i jednooký Herman Kast; měl sice vysokou inteligenci a skvělé schopnosti, ale Jestřáb ho neměl rád a náklonnost mezi nimi byla zřejmě vzájemná. Herman jel docela rád; když se s námi loučil, vyjádřil se, že se Arminům za svoje vypíchnuté oko škaredě pomstí.

„Jak chceš,“ řekl jsem mu na to. „Ale dávej bacha! Tam ti asi nevypíchnou jenom oko, ale propíchnou tě skrz naskrz, když budeš dělat takový věci...“

„Jen se neboj,“ zasmál se sarkasticky. „Už si dám pozor!“

Potom je kamióny odvezly na sever. My zbývající jsme byli odkomandováni na vyčištění a úklid jejich baráků, všechno, co po nich zbylo, jsme snesli na hromadu a zapálili.

„Kdoví, koho z nich ještě uvidíme,“ řekl mi gestapák Schranz, když jsme shrabovali popel. „A nic po nich nezůstane! Ani jejich jména...“

Zůstala mi památka na Dicka Mereditha: ve volných chvílích si sehnal jakýsi železný odpad, snad péra ze starého náklaďáku, a vybrousil z nich krásné vrhací dýky, se střenkami ze ztuhlé pryskyřice. Jednu z těch dýk mi daroval a já ji od té doby nosím pořád s sebou. V táboře jsme nesměli mít střelné zbraně, ale nože a meče oni považují za čestné a schvalují je. Tak jsem se pro jistotu cvičil ve vrhání této své ostré kamarádky. Jeden neví, kdy se mu podobné umění může hodit.

Errata:

30.05.2021 11:48