Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kingtownské letiště už vidělo všelijaké podivné zjevy a mělo by mít zkušenosti; ale muž, který jednoho dne vystoupil z letadla z Londýna přes Káhiru a Bombay, zaujal i otrlé letištní techniky.

Byl velice vysoký, rozhodně víc než metr devadesát; možná ani ne hubený, ale v poměru k té výšce vypadal vychrtlý. Z bledé tváře vystupoval dopředu dlouhý nos s velmi pohyblivou špičkou, která se natáčela ze strany na stranu jako radar. Oči vodově modré, v pravém vězel monokl, upevněný k límci košile stužkou. Ta košile byla bílá jako sníh, zrovna tak lovecká kazajka a pumpky a bělostné byly i punčochy a střevíce. Vlasy rezavé jako u zvlášť pěkně vybarvené lišky, včetně dlouhých licousů, dosahujících až k bradě. Na hlavě seděla velká tropická přílba, lesklá a upevněná pod bradou bílým řemenem. Mohlo mu být tak pětadvacet let. Scházel po schůdcích z letadla s povznesenou nevšímavostí, vyhrazenou pro příslušníky vyšších vrstev.

Za ním kráčel asi padesátiletý, obtloustlý a velmi důstojný pán, oblečený do kalhot a pruhované vesty; vlasy měl stříbrné, obličej složený do vrásek, působících dojmem starého pergamenu. Nesl v pravé ruce cestovní tlumok, v levé pak pouzdro se dvěma loveckými puškami. Za nimi pochodovali nosiči, táhnoucí dalších osm velikých kufrů.

Vysoký muž důstojně prošel letištěm, neohlížeje se na nic okolo sebe; vstoupil do haly a zamířil rovnou k úředníkovi, který kontroloval doklady. Podal mu svůj pas a pronesl hlasem, podobným přesypávání bedny hřebíků:

„Sir Henry Amiath Copperfield Grasscourt, lord of Foolbridge.“

Úředník otevřel pas a přečetl si to jméno napsané. Trochu mu vzalo dech; přesto si přitáhl tuhou evidenční kartu a řekl zdvořile: „Srdečně vás vítám v Arminu, pane. Přejete si vízum pro turistiku nebo snad přistěhovalecké?“

„Nerozumím zcela přesně, o čem hovoříte, pane!“

„Jaký je účel vašeho příjezdu do Arminu, prosím?“

„Přibyl jsem do této země, abych zde zastřelil tygra.“

Úředník úžasem otevřel ústa. „Jakého tygra?“

„Pokud možno co největšího.“ Lord zpozoroval rozpaky svého protějšku, tak dodal: „Žijí tu přece tygři, či nikoliv?“

„No... teda žijou, ale... ne přímo tady ve městě. Ti žijou dole, na jihu...“

„Přesně tak jsem byl informován. Pojedu tedy na jih.“

Úředník položil pero a zatvářil se pochybovačně. „Nechtěl bych se zdát dotěrný, pane, abych vám nějak radil proti vašim záměrům. Ale skutečně se domníváte, že je to moudré počínání?“

„Vy se zřejmě domníváte opak. Jakéhož důvodu naleznete pro toto své domnění?“

„Zdá se mi to nebezpečné. Nejenom samotný lov na tygra, který plánujete, ale celý nápad jít na jih jen proto, abyste tam zastřelil někoho z tygrů. Myslím, že se to tam nebude úřadům ani obyvatelstvu moc líbit!“

„Neobávám se nebezpečí. Ba dalo by se říci, že je přímo vyhledávám! Jsem lačen dobrodružství.“

„To vidím. No, když nedáte jinak, vyhovím vám, ale nechtěl bych být odpovědný za to, co se vám případně stane!“

„Nikolivěk, vás bych nikdy neobviňoval. Ostatně umím se o sebe dokonale postarat sám, jakož i každý z mých předků. Jste si snad vědom toho, že moji předkové sloužili jako důstojníci v armádě indického místokrále?“

Úředník se vzdal naděje a znovu se chopil pera.

„Pro jistotu vám napíšu vízum s neomezenou platností. Je to lepší, zřejmě nemáte zcela přesný časový plán svého pobytu...?“

„Budu viděti, jak se situace vyvine. Leč předpokládám, že za dva měsíce bych mohl být zpět na svém zámku i s tygří kožešinou, již toužím získati.“

Úředník se rozesmál. „Jo, tak vám jde jenom o tu kůži?“

„Ovšem. Hodlám ji rozprostříti na zem ke krbu.“

„Tak to je úplně jednoduchý. To můžete být zpátky třeba už zítra. Takovou tygří kožešinu dostanete v každém lepším obchodě se suvenýry, už vyčiněnou a skvěle upravenou...“

„Nikolivěk!“ nafoukl se lord. „Vidím na vás, mladý muži, že se nikterak nevyznáte ve zvyklostech, platících ve vznešené společnosti. Hanbou bych se musel propadnouti až do podsklepí svého zámku, kdybych jen na okamžik připustil myšlenku vychloubat se nezřízeně svým důvěřivým přátelům kožešinou bestie, kterou bych získal způsobem tak podlým a nečestným. Nikoliv, jediným čestným počínáním, hodným muže mého rodu, je sám osobně zabít tygra, z něhož bude ozdoba mého salónu pocházeti!“

„No, mně je to jedno,“ řekl úředník, mírně pohněván nad tou dlouhou řečí. „Já vám přeju hlavně hodně štěstí.“

„Říká se Lovu zdar, pane!“

„Tak Lovu zdar, vaše lordstvo!“

Úředník udeřil razítkem do formuláře a podal jeden díl lordovi; pak mu dal ještě razítko do pasu a vrátil jej.

Nyní přistoupil k pultu starší muž.

„To jest můj vrchní komorník Parson.“ prohlásil lord.

Pan James Parson podal úředníkovi svůj pas a ten si zapsal jeho nacionálie na stejnou kartu, jako byla lordova.

„Přeji i vám mnoho štěstí, pane. A Lovu zdar...“

„To je zcela zbytečné,“ pronesl Parson důstojně, leč velice distingovaně. „Nezúčastním se lovu. Jsem tu pouze proto, abych se staral o pohodlí jeho lordstva.“

„To bude dost obtížné v těch podmínkách!“ usoudil muž.

„Tomu věřím. Nicméně jsem připraven na jakoukoliv oběť.“

Úředník vrátil panu Parsonovi pas, vstal a přistoupil ještě jednou k lordu Foolbridgeovi:

„Vaše lordstvo, osmělím se ještě jednou vás poprosit, abyste si své počínání laskavě rozmyslel, jak nejlíp můžete. Džungle je nebezpečná; jak vidím domníváte se, že vaším nejlepším průvodcem bude tento moudrý a důstojný muž, který však zdá se nemá nejmenších zkušeností s podobnými výlety...“

„Pane,“ usmál se lord Foolbridge. „Pan Parson má povinnost pouze dohlížet na všechno ostatní služebnictvo mého domu, nehledě k některým maličkostem, jako je například to, že mi připraví snídani, koupel a bude se starat o mou osobní garderobu. Kromě něho míním najmout několik sluhů ze zdejších pramenů, rovněž též zkušeného průvodce, který mne zajisté správným způsobem k cíli mého podnikání dovede. Jsem vám vděčen za vaši starost; avšak jsem zcela jistě přesvědčen, že až se budu vraceti s tygří kožešinou, uznáte sám, že vaše obavy byly neopodstatněné.“

„To asi jo.“ řekl úředník. Rozloučil se s lordem a jeho sluhou a šel si dát k baru velký koňak.

Lord Foolbridge vyšel před letištní budovu; jeho komorník Parson sehnal dva taxíky, do jednoho nechal naložit jejich zavazadla, do druhého zdvořile otevřel dveře svému pánovi. Poté usedl vedle něho, jak mu lord pokynul.

„Dobrý muži,“ oslovil taxíkáře. „Znáte v tomto městě nějaký skutečně dobrý hotel?“

„Zajisté, pane, hotel Grand Maximum. Leží zrovna na Victory street naproti císařovýmu zámku.“

„Dobrá, vezte nás tedy tam!“

Mladík vyrazil; lord důstojně seděl, dokud nezastavili na červenou, tehdy se zeptal: „Je odtud daleko do džungle?“

„Prosím?“ Taxíkář zřejmě hned nechápal, kromě toho nebylo lehké porozumět lordově šroubované angličtině.

„Ptám se, jakou vzdálenost třeba uraziti na pokraje míst, kde by se bylo možno setkati se šelmou zvanou tygr.“

„No... tak tři sta kilometrů. Proč?“

„Byl byste ochoten nás tam zítra odpoledne zavézt?“

„Ne!“ řekl mladík vyplašeně.

„Ach... proč nikoliv?“

„Já... nezlobte se, jsem taxíkář, ne dálkovej jezdec! A po těch silnicích, co tam jsou, to je vyložená sebevražda. To vám žádnej taxíkář neudělá!“

„Tedy aspoň na hranice onoho... jak se říká... jižního území?“

„To je přesně to samý místo, o kterým mluvím.“

„Vy se domníváte, že tygři žijí přímo na hranicích?“

„Když budete mít štěstí, budou přímo v pohraniční hlídce a budou vám kontrolovat pas.“

Lord se usmál koutkem úst. „Mám rád humor!“ pravil. „Leč přesto se domnívám, že snad sto liber navíc by mohlo zviklati vaše neochvějné rozhodnutí, pokud se týče cesty na jih.“

„Pane, já jsem seveřan!“ řekl taxíkář. „Nikdy jsem nebyl tam na jihu a nikdy tam taky nepůjdu, pokud nebudu muset. A nevím, proč bych měl pospíchat do neštěstí kvůli vašim sto librám!“

„S nelibostí konstatuji, že jste poněkud nestatečného charakteru, mladý muži. To vás nešlechtí!“

„To je sice možný – ale zato budu dlouho živ.“

Foolbridge pokrčil rameny.

„Parsone – až se ubytujeme, půjdete a koupíte auto.“

„Ano, mladý lorde.“ pravil pan Parson klidně.

Šofér se rozřehtal jako závodní kobyla.

„Čemu se smějete, mladíku?“ ptal se Parson.

„Když ten váš šéf má tolik peněz, aby si mohl koupit auto, tak snad sežene taky jižanskýho průvodce, ne?“

„Lze snad takového člověka sehnati?“

„Ale jo! V kterýkoliv jižanský hospodě je fůra povalečů, co vám to rádi za nějakej ten šesták udělají. Například U Piráta nebo U Černý Kočky...“

„Poznamenejte si ta jména, Parsone!“ velel Foolbridge.

„Již jsem tak učinil, mladý lorde.“

Zastavili před hotelem; zatímco Parson platil taxíkáři, lord vystoupil a prohlížel si ulici s výrazem zdvořilého zájmu.

„Co tady chce ten směšnej panák?“ ptal se taxíkář.

„Můj pán? Přijel zastřelit tygra.“

„Cože? Na jih – a zabít tygra?“

„Ano. Jako loveckou trofej.“

„Proboha! Ten váš pán je blázen!“ vykřikl šofér, zabouchl dvířka a ujížděl odtud, jako by za ním hořelo.

Parson to přijal se stejným důstojným klidem, s jakým přijímal jak rány osudu, tak nástrahy, vytvořené bláznivými nápady svého pána. Jal se instruovat hotelové nosiče, jak mají zanést jejich zavazadla dovnitř za lordem.

Hotel Grand Maximum byl trvale neobsazen, z důvodu vysokých cen za ubytování i jakékoliv služby. Není tudíž nic zvláštního, že lorda Foolbridge přišel uvítat sám pan ředitel a přidělil mu jedno z nejkomfortnějších apartmá. Lord nebyl zvyklý na arminské způsoby a ani na okamžik neuvažoval, jak dalece jsou ceny přemrštěné. Souhlasil se vším a hned se odebral do svých pokojů. Kromě jeho ložnice, jídelny a společenské místnosti to byla další ložnice pro milostivou paní, pokoj pro sluhu, komornou a ještě noclehárna pro případné další služebnictvo. Taky k tomu patřila stáj pro závodní koně a psí bouda na dvoře, ale to lordovi neřekli, jen jim to taktně připsali k účtu.

„Výtečně, Parsone,“ komentoval to Foolbridge. „Zde v té velké místnosti si zařídíte kancelář, kde budete přijímat uchazeče o službu. Omezím dočasně své požadavky a budu přijímat pokrm ve společenské místnosti.“

„Jak si přejete, mladý lorde.“ kývl Parson důstojně hlavou. „Je vaším přáním, abych zahájil přijímání služebnictva okamžitě, nebo snad vyčkáme do zítřka?“

„Oznámení o tom zařídíte ihned, jakmile mi posloužíte při koupeli, a jakmile poobědváme.“

Pan Parson tedy připravil koupel (koupelna byla v apartmá jen jedna, zato kovové části kohoutků byly pozlacené) a obsluhoval svého pána při koupání. Když byl ze sebe smyl prach cesty, to jest většinou komfortních letadel a letišť, lord i jeho komorník poobědvali menu, které jim okamžitě připravil hotelový kuchař.

Po obědě lord Foolbridge, zahalen do brokátového županu, usedl na balkón pod slunečník do proutěného křesla a počal pročítat noviny, které mu ochotně přinesli z hotelové trafiky. Byly to čtyři deníky a ilustrovaný humoristický časopis, vesměs orgány vládních stran. V hotelu Grand Maximum se nevyskytovalo nic tak ohavného jako opoziční noviny. Informace, jež lord získal z toho tisku, byly poněkud jednostranné, leč jemu zcela dostačovaly. Cestovní příručku Cookovy agentury si pročetl již v letadle a byl tedy přesně informován, aby o Arminu mohl přednášet v Oxfordu.

Pan Parson se vrátil asi za tři hodiny, mírně unaven. Svého pána nalezl spícího v křesle s novinami na obličeji. Avšak při příchodu komorníka lord procitl.

„Ach, vítám vás, Parsone. Jak se podařily vaše záměry?“

„Zakoupil jsem automobil nejlepší značky, mladý lorde. Je-li libo, přinesu vám dalekohled, jímž jej uvidíte tam na konci hotelového parkoviště.“

„Není třeba, Parsone, důvěřuji vašim schopnostem.“

„Co se týče služebnictva, zadal jsem několika zprostředkovacím kancelářím tento požadavek. Leč byl jsem informován úředníky oněch kanceláří, že se získáním služebnictva se pravděpodobně vyskytnou určité obtíže.“

„To mne nepřekvapuje, drahý Parsone. Zřejmě netušíte, že trh pracovních sil této země je ovládán zločinci.“

„Oh! To jsem vskutku netušil, mladý lorde!“

„Ano, je tomu tak, Parsone. V této zemi možno získat skutečně zodpovědné a výnosné zaměstnání pouze prostřednictvím odborových organizací, ovládaných zavilými spiklenci protivládního směru. Z toho též vyplývá, že osoby, jež se nacházejí mimo organizaci, jsou menších schopností a nepožívají mojí důvěry.“

„To je strašlivé! Co budeme dělat, pane?“

„Budeme používat co nejpřísnější výběr osob, které přijímáme, Parsone. Každý z nich nám před jednáním o zaměstnání vyplní čtyřstránkový dotazník, jaký používá ministerstvo práce v podnicích, v nichž využívá svého vlivu. V tomto dotazníku jsou mimo jiné otázky o politické příslušnosti toho kterého uchazeče, jeho příbuzných a známých na jihu a o tom, zda je či není členem některé teroristické tlupy. Zajisté nám to pomůže se orientovat.“

„Probůh! Je nebezpečí hrozící od teroristů skutečně tak veliké?“

„Zdá se, Parsone. Při četbě těchto novin jsem napočítal dvacet sedm organizací, jež se zabývají protivládním bojem. Zdá se mi téměř nemožné, aby uchazeč nepřináležel alespoň k jedné z nich, při poměrech v této zemi obvyklých.“

„Soudím, že bude jen dobré opustit toto nebezpečné město co nejrychleji, mladý lorde!“

„Mám tentýž názor, Parsone. Leč nedoufejte ve zlepšení v kraji, do něhož míříme. Podle těchto novin jsou pohraniční oblasti rejdištěm mnoha divokých tlup banditů, s nimiž nám zajisté bude se setkati.“

„Ach, mladý lorde! Nebylo by lépe využít pro naše záměry některou jinou zemi? Pokud je mi známo, tygři obývají celý pás, zasahující Indii, Indočínu, Indonésii a Čínu!“

„Toho si jsem vědom. Ale jste si i vy vědom, že kožešiny tygrů, jež pocházejí z této země, jsou mnohem krásnější než ony? viděl jsem kožešinu, kterou si přivezl lord Beawerbrooke a s níž se nyní nezřízeně vychloubá?“

„Ach nikoliv, neviděl jsem ji, ale hovořil jsem s jeho komorníkem. Mohu vás ujistit, onen dobrý muž se vychloubá ještě mnohem více než jeho pán.“

„Povoluji vám totéž, Parsone.“

„Jste velice laskav, mladý lorde. Nicméně, co učiníme s přijímáním nových služebníků, pokud se tito nedostaví?“

„To je jednoduché. Nedostaví-li se, potom zajisté nejsou hodni vstoupit do mých služeb.“

Vzhledem k tomu, že se počalo šeřit, oblékl se lord Foolbridge do fraku, jenž mu velice dobře padl a v němž byl doma ozdobou společnosti. Pan Parson vzal na sebe poněkud střízlivější oděv, leč rovněž společensky na výši; takto přioděni sešli do jídelny a poté do hotelového baru, kde lord objednal whisky. Hotelový bar byl poloprázdný, osoby tam se nacházející patřily většinou ke společnosti vznešené, leč značně již obstarožní. Lord Foolbridge byl ze všech nejmladší a zvláště dámy, které žádná nebyla mladší než čtyřicet let, po něm zálibně házely očkem.

„Dobrý muži,“ oslovil Foolbridge číšníka, kráčejícího kolem. „Mohl byste mi poradit? Překvapuje mne, že jak nahoře v jídelně, tak i zde v baru je prostředí více méně neveselé. A přece jsem se dočetl v cestovním průvodci, že společenské události v Arminu jsou eldorádem nevázaného veselí. Mohl byste mi poradit, kde bych se tedy mohl skutečně zúčastnit onoho veselí?“

Číšník diskrétně přimhouřil oko, zvláště pro bankovku, již pan Parson vložil do jeho ruky.

„Nejlepší zábava je v soukromých klubech, pane,“ šeptal. „Ovšem tam vás zatím nepřijmou, když nemáte doporučení. Ale myslím, že byste se docela slušně pobavil v některým baru na Nábřežní třídě. Zvykem pánů je obejít těch barů několik a vybrat si podle toho, jak se jim v kterým líbí. Ale pěkná mladá děvčata jsou jak v Alhambře, tak i v Kleopatře a Aldebaranu. Má to pouze jednu nevýhodu, že je třeba při odchodu dávat pozor, abyste nepřepadl přes zábradlí u řeky...“

„Domníváte se snad, že bych se dokázal přivésti do stavu nezřízené opilosti?“ zděsil se Foolbridge.

„Jo, to já nevím. Ale u pánů to bývá zvykem.“

Lord se krátce zamyslil. „Neznám zdejší zvyklosti. Ale skutečně je zvykem zdejších lidí nejít spát střízliv?“

„Ano, pane. Alespoň v lepší společnosti.“

„Hm. Velmi zajímavé. Doma jsem nikdy nemírně nepil alkohol; ale pokud tvrdíte, že to tu patří ke všeobecným zvyklostem, zajisté se jim rád přizpůsobím.“

Foolbridge dal Parsonovi pokyn, aby zaplatil, opustili hotelový bar a vydali se na pouť nočním městem. Před hotelem stálo několik taxíků a jeden z nich je samozřejmě velmi ochotně zavezl na Nábřežní třídu. Trvalo to asi půl hodiny, neboť zjistil velice rychle, že se ve městě nevyznají. Nábřežní třída se totiž nachází za rohem hotelu.

Prvním nočním podnikem, ve který vstoupili, byl bar Kleopatra. Již na schodech, vedoucích do sklepení, v němž se nachází, slyšel lord hudbu, cinkání sklenic a nevázaný smích žen; sotva vešel, rozšířily se tyto vjemy o kouř a vůni šminek a alkoholu. Zdvořilý číšník je uvedl k volnému stolu blízko malého pódia, kde se čtyřčlenná hudební skupina snažila překřičet hluk v sále a zahrát něco k tanci. Lord usedl, upravil si monokl a pozoroval okolí.

Muži, kteří se tu nacházeli, patřili většinou ke zbohatlické společnosti Kingtownu, to jest továrníkům a vyšším úředníkům, státním zaměstnancům, vojákům, policistům; jejich společnice pak dozajista náležely k počestnému cechu kurtizán. Muži se chovali, jako by odložili svoje tituly a majetky v šatně, ženy se snažily je co nejvíc odřít o to, co se rozhodli utratit.

K Foolbridgeovi se přitřela dívka, pamatující už hodně jar, leč upravená na mlado a velice veselá; bez vyzvání se ladně uvelebila na volné židli, usmála všemi falešnými zuby a zatvářila se, že by nebyla proti. Lord se na ni zdvořile usmál a zlehka se jí uklonil; ze všeho, co ji mohlo potkat, nejmíň měla zájem o nějakou zdvořilost.

„Hezkej večer, co?“ řekla, když už dlouho čekala na nějaký projev zájmu z jeho strany.

„Velice hezký, slečno.“ řekl se zdvořilým nezájmem.

„Byl by eště hezčí, kdyby bylo co pít!“ zdůraznila.

„Ach ano, zajisté.“ souhlasil.

„Tak že bys mi něco vobjednal, né? Nebo se ti nezdám?“

„Jak si přejete...“ Číšník nebyl daleko a úslužně vyčkával, co si bude lord přát. „Dejte dámě, co jí obvykle chutná!“

Objednala si velkou sklenici ginu. „Jseš frajer!“ řekla uznale. „Jiný kořeni smlouvaj, jako kdyby neměli šesták. Ty máš prachy?“

„Prosím?“ řekl zaraženě. „Obávám se, že vám tak zcela dokonale nerozumím. O jaký prach se jedná?“

„No jo, ty seš cizinec, viď že jo? Tak se budu vyjadřovat co možná tak, aby pochopilo i malý dítě, jo? Chtěla jsem se zeptat, jestli máš peníze!“

„Zajisté ano. Jest snad možno žíti v této společnosti bez peněz?“

„To si řek hezky! To víš, že to jde, ale dá to zatracenou fušku. To ty asi nevíš, ty seš z velkýho světa. Jak ti říkají? Já jsem Mirabelle...“

„Sir Henry Amiath Copperfield Grasscourt, lord of Foolbridge.“

„Jo... ty seš jižan, nebo co?“

„Prosím?“

„No... máš ňáko moc dlouhý méno! Nevadí, já mám jižany docela ráda. Vědí co a jak a nedělají fóry...“

„Nejsem jižan. Jsem Angličan.“

„Anglán! No príma! Jednoho Anglána sem už znala a ten byl...“ zarazila se, asi si vzpomněla, jaký byl.

„Těší mne.“ řekl lord neutrálně.

Mirabelle zatím objevila mezi ostatními svoji kamarádku a jaksi zahýkala, což mělo znamenat pozdrav a pozvání. Druhá žena, ještě mnohem pochybnější, přišla blíž a usedla vedle Parsona, který si ji prohlížel se značným zalíbením.

„Čau Gladys,“ řekla jí Mirabelle. „Já vás představím, jo? Tohle je Gladys, moc fajn holka. A to je lord... no, ono bude stačit Henry, že jo?“

„Jak je vám libo, slečno.“

„Je ve velikým balíku, Gladys, když zapracujem, pomějem se. Ale ňákej moc vybíravej nebo váhavej, řekla bych...“

„Že před ním tak kecáš?“ zarazila se Gladys.

„Bez starosti, von slang nekapíruje.“

„Co je to za zjeva?“

„Vypadá to, že pravej anglánskej lord.“

Zatím se v sále sešeřilo, hudba počala hrát tiše a na pódiu se zjevila dívka. Vrhla do publika oslnivý úsměv a začala odkládat oděv; muži ji pozorně sledovali a když textilu na jejím těle začínalo být málo, počali někteří tleskat. V Arminu není zvykem, aby se s odhozením posledního kousku dívka ztratila za závěsem či zhaslo světlo; když už si dala práci a svlékla se donaha, zatančila mezi stoly, aby si ji mohli pořádně prohlédnout.

Všichni se dobře bavili; snad až na lorda Foolbridge. Ten sice hleděl na striptérku jako ostatní, ale usmíval se pořád tak zdvořile a nezúčastněně.

„Líbí se ti?“ ptala se Mirabelle. „Hezká, co?“

„Ano, zdá se mi, že je velmi příjemná.“

„Cha! To ještě nic není. Kdybych se svlíkla já...“

„To by bylo zajisté velmi zajímavé.“

„Co dáš, když to udělám? A hned tady...“

„To záleží zcela na vaší libosti, slečno...“

„Neříkej mi slečno, ty troubo! Už jsem ti řekla, že se jmenuju Mirabelle. Přeci si nebudeme vykat jako blbci!“

„Jak si přejete, Mirabelle.“

„Bože, ten je tupej!“ vypískla Gladys. Předtím ve tmě se ji pan Parson pokoušel obejmout, což ji potěšilo, neboť při světle se choval rezervovaně, po pánově vzoru.

„Neboj, já si ho už ochočím...“

Seděli dál a příjemně se bavili; totiž ženy se pokoušely navázat rozhovor, ale veškeré pokusy narážely na neuvěřitelný chlad a zdvořilost lorda Foolbridge, který zřejmě nemínil slevit nic ze svých způsobů.

„Co si sem vlastně přijel dělat?“ ptala se ho Gladys. „Přece nechceš říct, že seš vystěhovalec?“

„Ne, prosím. Přijel jsem sem zabít tygra.“

„Páni kluci! A nebojíš se?“

„Nikoliv. Domnívám se, že jsem dobrý střelec.“

„To ne! Ale jejich policajtů; oni to nemají rádi!“

„Jakých policistů?“

„Jižanskejch. Copak si neslyšel o šerifech a inspektorech? Ty by ti dali, kdybys jim v rajónu někoho zabil! A to nemluvím o tygrech samotnejch...“

„Tygři jsou snad v oněch oblastech hájeni?“

„No jasně, že jo. To si neslyšel?“

„Naopak. Četl jsem v tisku, že způsobují na hranicích neustálé obtíže a že je dobře, když je někdo odstřelí. Snad nechcete naznačit, že ony noviny nemluví pravdu?“

„Proboha! A ty myslíš, že jo? Prosím tě, poraď se s někým, kdo tomu rozumí, nebo neprojdeš ani přes hranice!“

„Vy snad znáte někoho, kdo tomu rozumí?“

Mirabelle se rozhlédla po sále. „Zrovna teď tu nikoho nevidím. Před třema dny tady byl jakejsi flákač z jihu, co tu a tam dělá průvodce; ale odjel s vystěhovaleckou karavanou...“

„Fajn nápad!“ řekla Gladys. „Mohl by se přidat k nějaký další karavaně! Tam by ho už naučili, co a jak!“

„To je moudré,“ souhlasil lord. „Nemáte snad jízdní řád?“

„Cože?“

„Chci říct, že bych se rád dozvěděl, kdy odjíždí příští taková vystěhovalecká karavana!“

„Proboha, ty myslíš, že jezdějí jako tramvaje podle jízdního řádu? Vždycky, když se shromáždí dost lidí, a když na to získají povolení. To není tak lehký!“

„Nevadí. Najmu si vlastního průvodce.“

„Nejlíp by bylo v nějaký jižanský hospodě. Třeba u Kočičího drápu... tam choděj starousedlíci...“

„A vy byste mne snad mohly s některým seznámit?“

„No... oni se s náma moc nekamaráděj!“

Lord Foolbridge mlčel a přemýšlel. Mezitím se začala na pódiu svlékat další žena, tak byla jejich pozornost upřena tím směrem. Když to skončilo, lord pohlédl na hodinky:

„Je to tu velice zajímavé. Parsone, zaplaťte a půjdeme.“

„Proč? A kam?“ ptala se Gladys.

„Chtěl jsem prohlédnout ještě některé další podniky.“

Mirabelle chtěla navrhnout, že půjde s nimi, ale Gladys ji zarazila pokynem ruky, že to nemá cenu.

„Jen jsem se chtěl na něco otázat,“ pronesl lord. „Prosím, vy jste zřejmě to, čemu se říká kurtizány, že?“

„No, tak něco!“ vyprskla Mirabelle.

„To jsem rád,“ usmál se. „Slyšel jsem, že zábava s kurtizánami je nesmírně příjemná. Dobrou noc, slečny...“

Takto navštívili ještě několik nočních podniků. Ačkoliv Parson měl zájem o zábavu vyššího stupně, dle představ jejich společnic, lord zřejmě o této okolnosti nevěděl nebo ji odmítal připustit; tak byl i komorník nucen se zachovat po příkladu svého pána. Zpátky se vrátili asi v jednu po půlnoci, k údivu personálu. Bylo zvykem, že pánové se vraceli v ranních hodinách značně rozezpíváni a s doprovodem pochybných společnic, které bylo nutno vyhazovat z elegantního hotelového prostředí.

Když se vyspali, zahájil pan Parson přijímání služebnictva. Zjistil, že se dostavili pouze dva muži, oba dosti pochybného zevnějšku i chování. Když jim předložil list papíru, aby na něj napsali svoje jméno, datum narození a stručný životopis, vylekali se a zdvořile omluvili, že vůbec obtěžovali. Parson usoudil, že z nějakého důvodu nemají zájem o zveřejňování svých dosavadních úspěchů.

Později se dostavil ještě jeden černoch, který byl vcelku lepší než ostatní, ale měl tu chybu, že neuměl psát, nevěděl, kdy se narodil a vyjadřoval se pouze lámanou angličtinou. Dozvěděl se, že se jedná o cestu na jih, vylekal se rovněž a uprchl, přivolávaje na pomoc duchy předků.

„Nedá se nic dělat,“ pravil lord Foolbridge. „Zřejmě nemají dosti odvahy, aby se s námi vypravili na tak nebezpečnou cestu. Bude třeba, abychom si služebnictvo nalezli sami.“

Vypravili se toho večera ke Kočičímu drápu; byla to hospůdka na jižním předměstí Kingtownu, mnohem menší, méně reprezentativní a mnohem méně panská než na Nábřežní třídě. Lord i jeho sluha se v ní vyjímali jako pěst na oku; přestože si tam sedli a objednali pití, nikdo si jich zbytečně nevšímal. Byly tam samozřejmě též ženy; ale ty se držely své společnosti a po lordovi vrhaly pouze zvědavé pohledy.

„Číšníku,“ pravil Foolbridge, když se obsluhující na okamžik zastavil u jejich stolu. „Prosil bych vás o maličkou laskavost. Potřebuji se seznámit s některým pánem, který by se za dobrou odměnu odhodlal jít se mnou na jih střílet tygry.“

Číšník na něj chvíli zíral s úžasem. Pak odnesl tác, vrátil se a přisedl k nim: „Nevím, jestli jsem rozuměl správně! Vy dva chcete jít na jih střílet na tygry? Proč?“

„Jsem lovec a doposud nikdy jsem nezastřelil tygra. Hodlám si jeho kožešinou vyzdobit prostranství před krbem ve svém zámku v Anglii. A předem vás upozorňuji, že to nemůže být kožešina, již jsem zakoupil od jiného, šťastnějšího lovce!“

„No... to mi připadá dost divný, pane. Koukněte, já jsem tu jako číšník, nikdy jsem nebyl dole na jihu, ale povídá se, že tygři, co tam žijou, jsou inteligentní zvířata, skoro jako lidi! Nevím, jestli je rozumný...“

„To bude pravděpodobně nějaký žert. Slyšel jsem, že zdejší lidé rádi přehánějí...“

„Já bych to nepodceňoval! V každým případě myslím, že je lepší se přesvědčit, jak to doopravdy je, a teprve potom střílet!“

„To učiním v každém případě. Můžete si být jist: nevystřelím, dokud si nebudu zcela jist, že je to správné. Pokud mne průvodce ujistí, že to bude dobrá rána, pochopitelně nebudu váhat...“

„Jo, hodně záleží na průvodci. Zkusím se pozeptat na tuhle vaši záležitost... zkuste se zejtra stavit!“

„Dříve by to nešlo? Už jsme tu ztratili celý den!“

„Bohužel. Momentálně tu není žádnej, kdo by byl ochotnej jít s váma na jih; ani nevím, kdo je tady ve městě vůbec. Chodil sem jeden chlápek, ale odjel s karavanou. No, zeptám se...“

„Dobrá. A při té příležitosti... dalo by se tu sehnat několik lidí, kteří by chtěli přijmout u mne práci? Jednalo by se o místa služebnictva při již zmíněné cestě na jih!“

„Vy si chcete brát s sebou služebnictvo?“

„Pochopitelně! Potřebuji přece nějaké lidi...“

„No... já vás nechci ukecávat. Ale mám dojem, že z Kingtownu se jen hodně málo lidí vypraví na jih za tak nejistým a pochybným cílem! Sice to zkusím, ale...“

Nicméně, když další den přišli, číšník se jim zdvořile omluvil a sdělil, že nikoho nesehnal. Poradil jim, aby se tu buď zdrželi do odjezdu některé karavany, nebo poohlédli jinde. Doporučil jim hostinec U Šilhavého slunce, kam také ještě téhož večera lord i jeho sluha zašli.

Vystěhovalecká karavana, která se vydala z Kingtownu na jih, překročila hranice a nyní se namáhavě vlekla pustou stepí, jen mírně zvlněnou. Přistěhovalci byli zmoření vedrem, žízní a prachem, kvůli němuž museli mít obličeje zavinuty šátky a těžce se jim dýchalo. Většinou jeli s volskými potahy, na automobily neměli a koně se hodili spíš k jízdě. V čele jel arminský stopař, přesněji řečeno přistěhovalecký tramp, který však za tu dobu krajinu i situaci dokonale znal.

Ve voze Irčana O'Connora všichni spali; až na otce, ten řídil vůz, a jeho třináctiletého syna Davida, který seděl vedle něho. V poslední hodině se mu zalíbilo jet vpředu po boku stopaře, tak prosil tatínka, aby mu to dovolil; dokonce osedlal jezdeckého koně, který rodině patřil. Blížili se k horskému hřebeni, kde doufali najít odpočinek, a David chtěl jet napřed.

„Říkali, že za tím hřebenem je farma, tatínku!“ vykládal. „Ten stopař tam prý má známý...“

„Seď a nedělej hlouposti!“ vrčel O'Connor. „Tak jako tak tam dojedem, tak nebuď netrpělivej!“

„Já bych chtěl jen vidět, jak taková farma vypadá! Až budeme stavět svoji...“

„Já už jich pár viděl. Jsou všecky na jedno brdo. Obytnej dům, stáje a kůlny, stodoly a tak. Vím, jak se to dělá...“

David zmlkl, ale myslel na to pořád; hory se pomalu, až příliš pomalu přibližovaly...

Najednou zaslechli výstřel; trochu opožděně po účinku, který však až nyní pochopili zcela přesně. Když se arminský stopař, jedoucí v čele, náhle prudce sklonil ke koňské hřívě, mysleli si, že kůň klopýtl nebo se muž chce podívat na něco na zemi. Až při tom zvuku si všimli, že košilí na jeho zádech prosvítá rudá stružka krve...

„Přepadení!“ vykřikl O'Connor a vytáhl zpod sedadla kulovnici. „Davide, podej druhou pušku!“

Zatím už hvízdly další kulky a se zpožděním se ozvaly výstřely; někdo z osadníků ukazoval k obzoru, kde se hýbaly jakési postavy na koních, a odkud stoupal prach.

„Srazte vozy do kruhu!“ křičel někdo. „Budeme se bránit...“

Vzápětí na to vykřikl a chytil se za ruku; kulka jej zasáhla do ramene. Tentokrát přišel zvuk mnohem dřív.

„Davide,“ řekl O'Connor. „K horám není daleko; sedni na koně a leť, jak umíš, na tu farmu! Musíš ji najít a musíš přivést pomoc! Jsou to banditi, rozumíš?“

„Jo, ale... co ty a máma, a Dorotka?“

„Jeď a nebuď zvědavej! Jsem chlap, ubráním se!“

David skočil přímo z vozu do sedla koně, nakopl jej patami a vyrazil k horám, modrajícím se na obzoru.

„Kluk nám přivede pomoc!“ křičel O'Connor. „Je tu nějaká farma! Zatím střílejte po každým, kdo se ukáže! Musíme je odrazit!“

David jel, jak kůň nejrychleji mohl; na okamžik se otočil, aby spatřil, že se na karavanu řítí lavina jezdců. Muselo jich být víc než stovka, a všichni stříleli jako blázni. David slyšel křik bolesti i vzteku, jak se loučili se životem umírající; do očí mu vhrkly slzy, ale pokračoval ze všech sil ve své životní jízdě.

Když se opět ohlédl, viděl, že několik jezdců se žene i za ním. Přidal, kopal koně bosými patami a litoval, že si nevzal svou pušku. Nechal ji matce, ta sice střílela mnohem hůř než on, ale neuměla jezdit na koni a brzy by ji určitě dohnali. Zatímco on měl pořád ještě naději, že se mu podaří najít pomoc...

Ale potom pochopil, že pomoc nepřivolá; ty prokleté hory byly příliš daleko a tam byl boj už určitě rozhodnut. Jen těch několik přízračných jezdců se za ním hnalo; jinak byla celá step zcela pustá. David pocítil strach; neuvědomoval si v té chvíli, že otec i matka jsou možná mrtví, i jemu hrozí smrt, cítil jenom, že je na světě docela sám a ta samota ho rozechvěla a zděsila. Plakal při jízdě; ale držel se na koni a mířil stále dál a dál od toho místa, jako by věděl, že jen v rychlosti je záchrana.

A najednou zjistil, že ty hory jsou blíž než před chvílí a ti jezdci zase dál než myslel. Pocítil naději; vítr mu osušil slzy, už zase viděl. Napadlo mu, že přece jenom jsou ty hory a za nimi farma a na té farmě lidé, kteří vezmou pušky a půjdou s ním na pomoc tatínkovi, který se možná ještě brání. Vždyť ti lidé jistě nemohli být tak zlí, aby zabíjeli nevinné; maminka a malá sestra jim jistě neublížily, tak...

Konečně byl u prvního skaliska; jen osamělého balvanu, trčícího uprostřed stepi. Projel rychle kolem, ale zarazil koně, když zaslechl ostrý, zvučný hlas: „Hej, ty tam! Zastav se, nebo střelím!“

David se otočil; ve stínu skály stál muž v černém oděvu, v ruce kulovnici divného tvaru. Měl opálenou tvář, zpod černého klobouku vyčnívaly dlouhé bílé vlasy, i vousy měl bílé jako mléko. U pasu mu visely dva revolvery s perleťovými pažbami.

„Pomoc!“ vydechl David. „Proboha, pomozte mi!“

„Kdo jsou ti, co tě honí?“

„Nevím... lupiči, bandité... přepadli nás!“

„Slyšel jsem střelbu. Co to bylo?“

„Vystěhovalecká karavana. Jedu pro pomoc!“

„Jak je to dlouho?“

„Nevím. Hodinu... možná víc. Kůň už nemůže...“

Cizí muž se rozhlédl po stepi. „Teď tě nevidí, jsou v dolíku. Za chvíli budou tady. Jeď dál jako předtím, rozumíš? Až uslyšíš střílet, neotáčej se. Až to bude hotové, zahvízdám.“

„Je jich ale hodně! Zvládnete to, pane?“

„Není jich tak moc. Šest.“

Muž si už dál Davida nevšímal; poklekl za výčnělek balvanu a připravil si kulovnici. David pobodl koně; ten už ale nechtěl běžet tak rychle, zřejmě jej při odpočinku opustily síly. Jen s vypětím všech sil se mu podařilo ho pohánět.

Pak zaslechl v rychlém sledu za sebou několik ran; předtím taky pálili, ale tyto rány měly poněkud jiný zvuk a pocházely zřejmě z kulovnice starého muže. Bandité rovněž stříleli; David proti rozkazu zastavil, otočil se a koukal zpátky, co se tam děje.

Tři muži už leželi nehybně na zemi, zbylí tři mířili k balvanu a stříleli. Zrovna v té chvíli jeden z nich rozhodil rukama a skácel se. Pak všechno zahalil prach.

Davida napadlo, že starý muž zřejmě padl; nemohl se přece jen tak ubránit tolika chlapům! Pobídl znovu koně a už se chystal prchat dál, když zaslechl táhlé zahvízdání na prsty. Obrátil se; černě oděný muž stál uprostřed mrtvých a mával mu ručnicí.

David se vrátil. Když sesedal, zachvěl se, poprvé viděl mrtvé lidi tak zblízka. Nejblíž k němu ležel jeden bandita obličejem nahoru, v zarostlé špinavé tváři výraz překvapení, v rukou ještě svíral samopal. Byl střelen do prsou; obličej byl neporušen a mrtvé, nehybné oči hleděly kamsi za Davidova záda.

„To nic, chlapče,“ řekl stařec až překvapivě laskavě. „Už se jich nemusíš bát. Už nikomu neublíží...“

„Jak... jak jste to dokázal?“

„Měl jsem dobrý úkryt, tady za balvanem. Oni byli na otevřeném poli. Nemohlo to dopadnout jinak. Kromě toho, s řehtačkami mne nemohli zasáhnout na dálku...“ muž vykroutil mrtvému z rukou samopal a prohlížel ho. „Běžná, ničím nevynikající značka. Takový ti prodají vojáci z kterékoliv pohraniční posádky...“

„Já... a co naši?“ napadlo Davidovi.

Muž přimhouřil oči a pohlédl k obzoru. „Dlouho neslyším žádnou střelbu. Obávám se, chlapče, že budeš muset být velmi statečný!“

„Já... já...“ David vykoktal jen to; pak se rozplakal a počal tiše irsky šeptat: „Pane Bože na nebesích, Panenko Maria a všecky svatý, prosím vás, ať maminka a tatínek a Dorotka neumřou! Prosím vás z plna srdce a slibuju, že už budu hodnej...“

Muž neřekl nic; obcházel mrtvé a prohledával je. David si ho nevšímal, byl příliš utrápen vlastními starostmi. Neviděl, jak muž pochybovačně vrtí hlavou. Pak se vrátil a nesl v levé ruce podobnou pušku, jakou měl sám.

„Jsi schopen poslouchat, co ti říkám?“ zeptal se irsky.

David zvedl hlavu; zřejmě proto, že neočekával ten jazyk.

„Ano, pane... ale jak to, že mi rozumíte?“

„Já rozumím každé řeči, víš? Ale na tom teď nezáleží. Pojedeme se podívat, co se stalo s karavanou; po cestě ti řeknu, co jsem objevil. Zatím si vem tohle; je to puška muže, kterého jsem odeslal do pekla prvního.“

David uchopil pušku do rukou. „Ale to je taková, jakou máte vy! Jak se s tím vůbec zachází?“

„Je to opakovačka Winnifred. Drží se tady za spoušť a levou rukou za zásobník, který se zasune ze strany. Takhle je nabitá a připravená ke střelbě; když ji chceš zajistit, jednoduše vytáhneš zásobník. Chápeš?“

„Ano.“ David přijal pušku, ale zůstal stejně skleslý.

Muž zatím zahvízdal zvláštním způsobem. Odkudsi z dolíku se zvedl grošovatý kůň s lehkým sedlem, u něhož byly zavěšeny dva tlumoky a pouzdro na pušku. Muž nasedl:

„Počkej tady, chytím ti koně.“ Roztočil laso a rozjel se za jedním z koní, kteří pobíhali ještě poplašení kolem. Za chvíli byl zpátky a vedl zvíře velmi slušného zjevu.

„To není můj kůň.“ řekl David.

„Teď už je. Patřil veliteli těch mužů, jako ta puška. Vše, co jim patřilo, je tvoje. Válečným právem.“

David trochu s obtížemi vylezl do sedla. Kůň byl lepší než jeho, ale dal se mnohem hůře zkrotit; ještě štěstí, že stařec byl nablízku a mohl pomoci.

„Pevně ho drž, on si už zvykne. Kdyby něco, můj kůň mu domluví, aby poslouchal. A pojedeme...“

Rozjeli se. Ostatní koně chvíli váhali, potom se rozběhli za nimi, zřejmě je k nim poutal stádní pud. Zabití muži zůstali ležet vzadu. Však on se o ně někdo postará...

„Jak se jmenuješ?“ ptal se stařec.

„David O'Connor.“

„Já jsem... říkají mi Shane. Tykej mi a říkej Time.“

„Ano, strýčku Time.“

„Slíbil jsem, že ti řeknu, co jsem našel u těch mužů. Prohledal jsem všech šest. Nelíbí se mi to... nejsou to bandité, na jaké jsem zvyklý.“

„Hm.“ řekl David nijak zvlášť se zájmem.

„Pět jich mělo vojenské samopaly, ten šestý, který se zdál být velitelem, měl tvoji pušku. Měl i lepšího koně než ostatní. A potom... žádný z těch pěti neměl s sebou peníze. Ale u velitele jsem našel tohle...“

Shane sáhl do kapsy a vytáhl nacpanou peněženku. David se podíval na tlustý pakl bankovek a přece jen ho to zaujalo:

„Tolik peněz jsem jakživ neviděl!“

„Nedivím se. Je dost neobvyklé, že jeden bandita má takové jmění, ostatní nic. Obvykle se po loupeži dělí, aby měl každý, kdyby se museli rozejít...“

„No... tak se asi nestihli rozdělit.“

„Možná. Ale... kolik bylo všech banditů dohromady?“

„Nevím, nepočítal jsem je. Asi stovka.“

„To přeháníš. Strach má velké oči.“

„Bylo jich strašně moc. Všecko jich bylo plný.“

„Sto jich být nemohlo, to je nesmysl. Největší banda, co znám, je Dvacetidolarová; těch je čtrnáct. To je hranice možností, kolik lidí se dá uživit loupežením. Kdyby jich bylo víc, umřou hlady, protože si nevydělají na jídlo.“

„Nevím, jestli ti rozumím, strýčku Time.“

„Překvapuje mne, že poslali za tebou šest mužů. Dobrá, chtěli se zbavit svědka; ale šest je na to mnoho. Kdyby Dvacetidolarová banda poslala šest mužů na takovou akci, přijde naráz o polovinu úderné síly. Nehledě na to, že na tebe by stačili dva...“

„Já nevím. Najednou mě začali honit!“

„Co jsi říkal, může být pravda. Třeba jich opravdu je sto. Ale kde se potom vzali a čím se živí?“

„Přepadají karavany!“

„Víš, kolik toho sní sto chlapů? Museli by přepadnout jednu karavanu denně, aby získali dost jídla!“

David mlčel. Nevěděl, co na to říct.

„Vyprávěj mi přesně a po pořádku, jak to bylo!“

David začal mluvit; občas se zajíkal a polykal slzy, to když si vzpomněl na otce a matku. Shane naslouchal a neříkal nic, až když David skončil.

„Nejdřív zabili arminského stopaře, to je správné... Ale proč jste měli jen jednoho? Podle vládního nařízení je ochranný oddíl nejméně tři lidé!“

„To nevím. Ale táta říkal, že Armini chtějí moc peněz.“

„Asi si je zaslouží, jak jsi viděl! Kdyby byli tři, ti dva by určitě jen tak nekoukali, když prvního zabili!“

„Asi. Ale my jsme neměli peníze. Jsme chudý; a hodně prý stojí všecky ty povolení od seveřanů i od jižanů... Všecko, co jsme měli, jsme vydali za cestu sem!“

„Hm, to chápu. Máš pravdu, chlapče, je to vina vlády, že na cestách není bezpečno. Ale už dlouho se nestalo, aby někoho přepadli. Dokonce zabili...“

„Jeden člověk v Kingtownu povídal, že nás Armini zabijou všecky – jenom kvůli tomu vybavení, co máme!“

„Co to bylo za člověka?“

„Policajt.“

„Já si myslím ledacos zlýho zas o policajtech, a přece s tím nechodím na trh. Nevěř tomu, tohle nebyli Armini. Viděl jsem ty mrtvé, byli cizinci.“

David mlčel. Hlavně proto, že spatřil daleko na obzoru jeden z vozů, převrácený, s vojí trčící nahoru jako výstražný kříž. I Shane to viděl; vytáhl z pouzdra pušku, ale hned dodal:

„Je to zbytečné. Myslím, že už odešli.“

David pobodl koně a vyrazil k vozu; hned, jak dojel do větší blízkosti, spatřil v trávě u vozu ležet mladou ženu, zcela nahou a zřejmě uškrcenou; její šaty byly rozházeny okolo ní. Kousek dál leželo dítě, kojenec; peřinka byla nasáklá krví. Rozplakal se.

„Zdá se, že zabili všechny.“ řekl Shane tiše. Sesedl s koně a opatrně, s puškou v ruce, procházel mezi vozy. David klopýtal za ním, sotva vidíc pro slzy.

Najednou se Shane zastavil u jednoho převrženého vozu a poklekl k páru nohou, který odtamtud vyčníval. Opřel se silou o vůz a odvalil jej stranou; pak klekl k muži, který zřejmě nebyl ještě zcela mrtev, i když mu z prsou tekla krev. Muž otevřel oči a spatřil cizí tvář.

„Kdo to byl?“ otázal se Shane naléhavým hlasem. „Co bylo?“

Muž pootevřel rty; Shane zaslechl jen zašeptání:

„Jednooký... Jednooký... zabili...“

„Proč vás přepadli?“

Ale on už nic neřekl; odvrátil hlavu a z úst mu vytekl pramínek krve. Teď u něho poklekl David a pokusil se zvednout mu hlavu zase do původní polohy. „Strýčku Martine...“ šeptal.

„Nech ho,“ řekl Shane. „Už tě neslyší.“

David vstal; svůj vůz poznal, i když byl rozházen jako po útoku tlupy opic. Shane jej zadržel. „Nechoď tam! Zůstaň radši tady!“

David se mu vyškubl; otce našel nejdřív, ležel u vozu a v rukou ještě svíral starou pušku. Napřed neviděl matku; ale Shane našel ji i holčičku pod vozem, obě zastřelené.

David padl na zem a plakal; Shane zatím obcházel a ohledával mrtvé. Tu a tam se podíval i do vozů; zjistil, že kromě peněz a pár drobností se nic neztratilo. Vzal z jednoho vozu dva rýče a jeden hodil k nohám Davidovi.

„Vstávej. Musíme je pohřbít.“

„My?“ zaštkal David.

„Víc mužů tu není.“

Chlapec si otřel oči rukávem. Shane rozepjal kabát i košili a odložil je stranou; pak se chopil rýče a na jednom místě počal hloubit hrob. David chvíli váhal, pak se přidal k muži, který pracoval rychlými a pravidelnými pohyby jako stroj, nevšímaje si ničeho kolem. David pomáhal ze všech sil; nebyl uvyklý takové práci a po chvíli jej začalo bolet celé tělo, ale vzdát se nechtěl. Shane neříkal nic, pracoval a nevšímal si Davida, ačli nepovažujeme za povšimnutí, že se mu při práci vyhýbal nebo ho přistrčil na místo, kde šlo lépe kopat. Stružky potu mu stékaly po zádech, pokrytých zvláštním tetováním.

Až když byl hrob vykopán, řekl: „Počkej stranou. To udělám sám!“

Snášel všechny mrtvé; David seděl otupěle a mlčky, až na tu chvíli, kdy Shane přinášel mrtvoly rodičů a sestry; to se znovu rozplakal. Ale hned přestal, vstal, vzal kladivo a dva kusy dřeva a sbil z nich těžkými hřeby kříž.

„Tak je to dobře.“ řekl Shane.

Zasypal mrtvé; bylo jich hodně a hlína vytvořila nad místem jejich posledního odpočinku vysokou mohylu. Do ní zasunul nejenom kříž, ale i pušku starého O'Connora.

„Teď se pomodlíme.“ vytáhl Shane z kapsy kabátu starou Bibli v černých deskách. Otevřel ji a chvíli z ní zpíval arminsky, takže David nerozuměl. Ale Otčenáš říkal irsky, aby se David mohl modlit s sebou.

Slunce se sklánělo k západu.

„Půjdeme,“ řekl Shane. „Možná, že přijdou tamti; budou chtít vědět, co se stalo s jejich šesti lidmi. Musíme pryč.“

„Kam... mám jít?“ rozhodil rukama chlapec.

„Půjdeš se mnou.“

„Strýčku Time!“ David uchopil do rukou pušku, kterou mu Shane dal. „Kdybych uměl střílet tak jako ty, myslíš, že by nás byli nepřemohli? Že by je nezabili?“

„Nevím. Ani já nemohu zabít všechny zlé lidi.“

„Ale stejně – kdybych uměl střílet...“

„Naučím tě to.“

„Opravdu?“

„Jsi nyní poslední z rodu O'Connorů. Máš povinnost se pomstít za své drahé.“

V Davidových očích se zablesklo: „Pomstít...“

„Kdo bere život druhému, je zlý a propadl peklu. Nevím, kdo byli ti lidé a jaké jsou jejich úmysly. Ale kdo jednou zabil, bude zabíjet dál a nikdy neskončí, dokud nezemře nebo neodejde. My je musíme zahnat do pekel, kam patří.“

„Víc mužů tu není...“ řekl David téměř šeptem.

„Správně. Pojď. Třeba někoho potkáme.“

Jejich koně čekali; ostatní se rozběhli po stepi, když viděli, že se o ně nikdo nezajímá. David nasedl, ale kymácel se v sedle jako potlučená opice, to po hrozných zážitcích a těžké práci.

„Budeš spát.“ řekl mu Shane. „Musíš spát...“

„Spát a jet na koni?“

Muž vztáhl ruku a položil mu ji na čelo. S Davidem se zatočil celý svět, připadalo mu, že se propadá někam do tmy... už necítil nic, nic ho nebolelo, nic nevěděl.

Když se probral, svítilo slunce a ležel na písku u praskajícího ohně. Shane, otočený zády, vařil něco v kotlíku. Byli v horách na místě, které David nikdy neviděl.

„Dobré ráno, strýčku Time!“ řekl zdvořile.

„Dobré ráno, Davide. Čaj bude za chvíli.“

„Jak jsem se dostal až sem?“

„Přijel jsi v noci. Ve spánku. To tě naučím.“

„Vy... znáte toho tolik, že to ani nechápu!“

„Pročpak už mi zase vykáš?“

„Promiň... jsem jsem tak najednou pocítil... úctu.“

„Mezi námi se úcta vyjadřuje tykáním. Vykáme jen nepřátelům, víš? To jsou zvyky Arminů, tvého nového národa.“

David koukal trochu zmateně.

„Pamatuj si: žádná živá bytost nemá právo vyvyšovat se nad jinou bytost. Jedna osoba, jedno slovo. Kdo dovolí, aby jej druzí oslovili jako více osob, dopouští se hříchu.“

„Já... už rozumím.“

Shane mu nalil čaj do kovového pohárku. Vyčkal, až se napije; pak mu podal pánvičku s fazolemi a tvrdý suchar.

„Nemám nic lepšího. Budeš si muset zvykat na horší časy, než jsi měl doma. Já žiju prostě, dle vůle Boží.“

„Co vlastně děláš?“

„Nic. Jsem tulák. Jezdím po světě a dělám, co je třeba.“

„Tramp? Náš stopař byl taky tramp.“

„Vím. Znal jsem ho od vidění, ale nepamatuji si jeho jméno.“

„Já vlastně taky ne. Říkali mu Bille.“

„Je mrtev a pochován. Teď se musíme starat o živé. Vzpomínáš, co řekl strýček Martin?“

„Jednooký!“ vykřikl David.

„Ano. Zřejmě ho jeden muž něčím zaujal. Bude to velitel nebo ten, který nejvíc řádil v boji. Toho musíme najít a potrestat, aby neškodil druhým. To si přeje Bůh na nebesích.“

„Ty jsi kněz, strýčku Time?“

„Proč myslíš?“

„Nosíš s sebou Bibli a umíš v ní číst.“

Shane vytáhl Bibli a podal mu ji. „Je napsaná arminsky, ale budu tě v ní učit číst. Přečteš slovo a já ti vysvětlím, co které znamená. Je to třeba.“

„Budeme spolu dlouho?“

„Dokud nepřijde čas, abys odešel. Dokud nebudeš mít dost síly, aby ses postavil na vlastní nohy.“

„Jsi ke mně velice laskavý, strýčku Time!“

„To musíš vrátit jiným, až budeš velký. Každý musí prokazovat dobro druhým a nic za to nežádat. Za všechno, co ti dám, mi nikdy nic nevrátíš, protože to nechci. Ale dáš to opět jiným a jiným. Nás Arminů je příliš málo na to, abychom si mohli dovolit nedělat dobré skutky...“

Najedli se; pak přinesl Shane revolver a pouzdro s opaskem, obojí podal Davidovi. „Patřilo to tomu stopaři. Revolver je Tiger 7.65, dobrá zbraň, když ji umíš používat. Nevystřelil z ní, ale ty se to musíš naučit. Zavěs si ji k pasu!“

David tak učinil, i když se mu jednotlivé řemínky pletly.

„Teď ho zkus vytáhnout co nejrychleji a vystřelit tam na tu skálu. Je to pískovec, uvidíš zásah.“

„Jak se odjišťuje?“

„Palcem, tou páčkou nahoře. Dokážeš to najednou.“

David to zkusil, ale bylo to příliš pomalu. To viděl. Shane kývl hlavou; postavil se bokem, sáhl k opasku a v tomtéž okamžiku z jeho zbraně vylétl oheň. Tři kulky vyštíply v pískovci přesné tři vrcholy trojúhelníku; to už zbraň dávno vězela v pouzdře.

„Fantastický! To nikdy nedokážu!“ vydechl David.

„Dokázali to jiní, budeš taky muset.“

„Ale jak? Na to musí být asi talent...“

„Především musíš usilovně cvičit. Vyndáš z bubínku náboje; při rozhovoru budeš zkoušet rychle vytáhnout bouchačku, cvaknout spouští a zase ji schovat. Pochopitelně jen když budeme sami, lidé by se mohli leknout a spustit to doopravdy...“

„Táta vždycky říkal, že jsem na pistoli ještě moc malej. Že mám počkat, až vyrostu.“

„U nás se říká: Nic není tak malé, aby to nemohlo být zabito.“

David na chvíli posmutněl. Pak mu oči zahořely hněvem: „Proč to udělali, strýčku Time? Proč jenom?“

„Nevím. Určitě nejsou lupiči, to vím jistě. Tihle lidé berou jen peníze, možná šperky a tak, viděl jsem stopy po náušnicích. Skuteční lupiči by vzali vše, co osadníci měli. Jenom si uvědom, vaši lidé dali všechny peníze za výstroj, kterou museli mít; tu by jim lupiči jistě nenechali. A co víc, oni nechali ležet na místě i pušky! To by neudělal žádný Armin!“

„Kdo to teda byl? Strýčku Time, to bylo tak strašný! Já bych už nikdy nechtěl nic takovýho vidět!“

„Já už to viděl. Za války.“

„Teď přece není válka!“

„Možná právě začala.“

David chvíli mlčel. Nemohl si to srovnat v hlavě. „Snad si nemyslíš, strýčku Time, že to byli vojáci?“

„Od vojáků bych to čekal.“

„Neměli uniformy! A vůbec, vojáci přece nevraždí...“

„Nepřátelští vojáci, Davide. Ti zabíjejí každého, na koho přijdou, i když ne tak zběsile. Ale už se neptej, nevím víc než ty. Budeme to muset nejdřív zjistit, než...“

„A co potom?“

„Pak je budeme muset zabít. Potrestat za ty vraždy.“

Zlikvidovali tábor, nasedli na koně a vyrazili přes hory směrem k farmě, o které David věděl. Shane ji taky znal, dokonce se znal s farmářem, který tam bydlil. Měl vysílačku a Shane chtěl její pomocí oznámit úřadům, co se děje a přivolat pomoc.

Farma nebyla velká, jak ji prohlíželi, dojíždějíce k ní, spíš vypadala jako větší bouda. Obytné stavení, stáj a jedna kůlna, to bylo vše, co mohli vidět.

„Buď opatrný, Davide!“ řekl Shane, když se přiblížili na dvě stě metrů. „Vidíš to křoví? Tam sesedneš a schováš se. Připrav si pušku; když spatříš někoho jiného než mne, zastřel ho!“

„Proč, strýčku Time?“

„Na farmě se něco stalo. Nekouří se z komína, v tuhle dobu by hospodyně jistě vařila oběd. Podívám se napřed sám.“

David zajel ke křoví, seskočil s koně a sledoval, jak Shane dojel k pootevřeným vratům, sesedl a vstoupil dovnitř s tasenými revolvery. Za chvíli byl zpátky a zamával na Davida rukou.

„Jestli máš odvahu, pojď dovnitř.“ řekl pochmurně.

David vstoupil; uprostřed dvora leželo tělo ženy v domácí zástěře, na prahu tělo dítěte. U kůlny leželi dva muži s puškami v rukou; farmáře zastihla smrt přímo v domě.

„Strýčku Time...“

„Neboj se. Jsou mrtví už dlouho. Ještě dřív, než přišli na vaši karavanu. Zřejmě jeli právě odtud...“

Shane prošel přes dvůr a špičkou střevíce rozhrábl hlínu.

„Někdo z útočníků byl raněn, jak se zdá, je tady krev. Alespoň mají ve zvyku odnést svoje raněné a padlé, i když oběti nechávají jen tak ležet...“

„Proč...?“ zeptal se David, ale hned zmlkl.

„Budeme muset udělat, co včera.“

„Vykopat jim hrob?“

Shane šel do kůlny a přinesl dvě lopaty a krumpáč. David zatím obcházel dvůr; vykroutil jednomu z mrtvých pušku a prohlížel ji.

„To je opakovačka Winnifred.“ řekl, když se Shane vrátil.

„Co, oni tu nechali opakovačku?“ Poprvé viděl David Shanea překvapeného; stopař vzal pušku a kontroloval zásobník. „Dokonce nabitá... to není možné! Jsou to blázni!“

„Proč myslíš?“

„Nosí řehtačky... myslím samopaly, z těch nezasáhnou stodolu na sto metrů. A nechají tady nejlepší pušku, jaká se dá sehnat!“

„Vezmeme je my, strýčku?“

„Samozřejmě, zbraně se vždycky hodí. Podívej se po dalších důležitých stopách. Zatím budu kopat sám.“

David přinesl ještě druhou pušku, pak obcházel dvůr a za chvíli se objevil s tváří vyděšenou. „Strýčku Time... za domem je pes, uvázaný u boudy. Zastřelený, ale... předtím mu vypíchli oči!“

Shane nechal lopatu a šel s ním. „Neuvěřitelné... co to mělo za smysl?“

Odřízl psa od provazu a přinesl. „Kdyby byl aspoň Armin, tak snad, ale tohle je obyčejné domácí zvíře!“

„Jsou to krutí a zlí lidé.“ řekl David.

„Ano, zdá se...“

Vykopali hrob; David opět pomáhal jako včera. Uložili do něj všechny padlé a Shane přidal psa, položil přes nohy děvčátka.

„Pes patří k lidem, padl za ně.“

Opět se modlil z Bible; David mlčel a klečel u hrobu s rukama sepjatýma. „Bude to pořád takové, strýčku Time?“ zeptal se, když odjížděli. „Budeme pořád kopat hroby?“

„Dokud bude žít ten, kdo zabíjí.“

Bob Harwey se probíral velmi těžce, jako ostatně často po vypití většího množství alkoholu. Tím tíže se probíral dneska, protože když otevřel oči, neviděl okolo sebe nic známého a zdálo se mu, že v tak vznešeném prostředí ještě nespal. Nebyl si jist, jak se dostal do tak skvělé ložnice a co to má vůbec všechno znamenat, ale usoudil, že je na čase, aby se zvedl a vypadl, než ho tu objeví a vyhodí.

Byl by se rád umyl, ale v pokoji bylo všechno možné, jenom ne umyvadlo. Otevřel dveře a ocitl se v předsíni, rovněž bez lavóru. První dveře vedly na chodbu, druhé do další předsíně; tam konečně objevil něco živého, postaršího chlapíka, který seděl na stoličce a leštil bílé boty. Boba to trochu zarazilo; bílé boty nosily jen ženy a to ještě o hodně slavnostních příležitostech.

„Dobré ráno, pane.“ řekl ten muž zdvořile.

„Ahoj,“ řekl Bob. „Kdepak je tu voda?“

„Dovolte si posloužit umývárnou, pane.“

„Hm. Tak moc nóbl to zas bejt nemusí...“ soudil Bob, ale šel do umývárny. Tak přepychovou koupelnu ještě neviděl; ale voda tam tekla, tak ji pustil a strčil si pod proud hlavu, aby se mu v ní konečně trochu rozsvítilo.

Když se vrátil do předsíně, ten chlapík pořád ještě leštil ty bílé boty. „Dovolím si vás upozornit, pane, abyste nedělal takový hluk. Jeho lordstvo doposud odpočívá.“

„Co že odpočívá?“

„Náš pán, lord Foolbridge.“

Bob klesl na jednu židli. „A jéjej, to jsme asi včera zas pěkně vyváděli. Mohl byste mi vyložit, kde jsem a co tady dělám?“

„Jste v hotelu Grand Maximum, pane. Dle okolností soudě, právě jste se probudil a chystáte se zjistit, co budete dnes činiti.“

„Teda, tak perfektní odpověď jsem ještě nedostal!“

„Jeho lordstvo si potrpí na přesné formulace, pane.“

Bob si unaveně otřel obličej. „Hele, přece si nebudem vykat jako blbci. Já jsem Bob Harwey!“

„Je mi známo, pane. Já jsem James Parson.“

„Moc mě těší, Jime. Teď mi pěkně srozumitelně povídej, co se to vlastně včera dělo a jak jsem se dostal do společnosti jeho lordstva a tebe, jo?“

„Tedy, bylo to takto: byli jsme v podniku u Jednorožce, kde hrála kapela domorodých muzikantů...“

„Jo, na to se pamatuju. A já v tý kapele hrál na bubny, jako obyčejně. To se děje každej večer. Pamatuju si taky, že jsme nějak víc pili než obvykle. Dál.“

„Přišli jsme s jeho lordstvem do sálu a usedli ke stolku, který se nám doposud jevil jako volný.“

„Počkej! Tvůj pán je takovej dlouhej a oblečenej jako... no, to se dá těžko vysvětlit. Chodí v bílým obleku a vypadá jako z historickýho filmu?“

„Jeho lordstvo se odívá velmi decentně...“

„Přesně tak. To si pamatuju taky. Pak přišel vrchní a vynadal vám, že jste zasedli místo někomu z honorace. Mám na mysli jižanskou šlechtu. A tvůj pán se začal hádat.“

„Správně. A vy jste do toho účinně zasáhl.“

Bob se zatvářil sklesle. Po pravdě řečeno, jeho zásah vypadal takto: přistoupil k číšníkovi a požádal ho, aby neotravoval a mazal, jinak by musel dostat do nosu. Číšník protestoval a nastala menší diskuse, během níž Bob upadl na číšníka a když se pokoušel ho odstrčit, uznal to za útok a dal mu dvě rány pěstí. Poté přišlo víc zaměstnanců a spojenými silami Boba zmohli.

„A pak nás vyhodili!“ pravil Bob ponuře.

„Tedy... to je třeba přiznat. Bylo však od vás velice laskavé, že jste se nás zastal vůči těm... barbarům.“

„Sám bych rád věděl, proč jsem to vlastně udělal. Asi se mi něco přerazilo v hlavě, nebo jste mi byli obzvlášť sympatický. Pak jsem měl diskusi s tím tvým pánem.“

„Jeho lordstvo se vás tázalo na vaše povolání, pane. A vy jste řekl, že jste prérijní stopař.“

„Opravdu jsem to povídal? Panebože!“

„Jeho lordstvo vás najalo jako průvodce na velkou loveckou safari na jih. Pokud vím, nadšeně jste to přijal.“

„Bože, já musel bejt sťatej! A proč jsem to přijal?“

„Pokud se pamatuji, vedoucí vaší kapely vás požádal, abyste se již vícekrát nezúčastňoval jejich akcí.“

„Co... voni mě vyhodili z kapely?“

„Nevím přesně, zda to mysleli vážně. Pouze muž, jehož považuji za kapelníka, vám podal vaše bandžo a požádal vás, abyste... mu vstoupil do jistých míst.“

„Aha. A já mu taky něco řekl, že jo?“

„Domnívám se. Diskuse byla poněkud... rušná.“

Bob spokojeně přikývl. „Já hned věděl, že si něco pamatuju. Pak jsme se na něčem domluvili s lordem?“

„To bylo v tom dalším podniku. Tam jste nás zavedl vy, nevím ani, jak se to tam jmenuje. Tam jsme uzavřeli smlouvu.“

„Co – já jsem snad i něco podepsal?“

„Sdělil jste jeho lordstvu, že ručíte za své slovo ctí arminského šlechtice.“

„Jéé... opravdu jsem to tak řekl?“

„Skutečně.“

„To jsem teda určitě musel bejt pořádně sťatej. No dobře, tak já to beru. A kde vůbec je ten tvůj pán?“

„Doposud odpočívá. Diskuse se protáhla do časných ranních hodin a jeho lordstvo působilo poněkud znaveným dojmem.“

„Čili zkrátka a dobře, zlinkoval se taky. Fajn – nemohl bych se zatím poohlídnout po nějaký snídani?“

„Dle příkazů jeho lordstva snídáme společně, až se probudí...“

„Tak to bych prosil, aby to bylo brzo. Já mám hlad!“

Bob řekl ta slova dost silně, aby lord Foolbridge, vstupující právě do předsíně, je zaslechl.

„To je výtečný nápad, Bobe, já rovněž. Dobré jitro, pánové. Hledal jsem vás, Parsone.“

„Dobré ráno, mladý lorde.“ řekl pan Parson.

„Ahoj.“ řekl Bob a zívl.

Lord Foolbridge byl přioděn do dlouhé bílé noční košile, trepek naboso a noční čepičky s bambulkou. Bob ještě nikdy nikoho tak oblečeného neviděl a byl tím poněkud překvapen.

„Parsone, objednejte prosím snídani a připravte mi koupel. Promiňte, že jsem spal tak dlouho, ale byl jsem poněkud unaven.“ žádal lord svým aristokratickým tónem.

„Prima věc,“ řekl Bob. „Já bych taky kousal hřebíky...“

„Je to snad vaším zvykem?“

„Ale ne, to se jen tak říká...“

Lord se vracel do jídelny a vyčkal, až mu Parson podá jeho župan. Pak usedl ke stolu a pokynul Bobovi a Parsonovi.

„Vaše arminská úsloví jsou nesmírně zajímavá,“ podotkl. „Ve volných chvílích byste mohl být tak laskav a přiučit mne něčemu z bohaté pokladnice vašeho lidového výraziva!“

„Jo, to bych moh,“ souhlasil Bob. „A začít bysme mohli tím, že si trochu vyjasníme vzájemný oslovování mezi normálníma lidma. Teda bejvá zvykem, že si všecky Armini navzájem tykají a říkají křestníma jménama nebo přezdívkou, jak zkrátka je kdo zvyklej. Ty přezdívky se říkaj v případě představování, aby každej věděl, jak komu říkat. Takže to tak berte, jo?“

„To je ale velice roztomilé, milý Bobe!“

„Jo, asi. Pročež i já bych prosil, aby se mi tykalo. Už jsem to říkal Jimovi, ale ten to ňáko nepochopil či co...“

„Já proti tomu naprosto nic nemám, Bobe, a rád se přizpůsobím jakýmkoliv vašim požadavkům!“ řekl lord.

Bob na něj chvíli zíral. Pak mávl rukou.

Vstoupil hotelový číšník a přivážel na vozíčku snídani pro tři osoby; ale bylo toho dost i pro víc, protože tam bylo nejméně půl kila šunky, devět vajec, kotel čaje, smetana, černá káva, veliká mísa ovoce a několik krajíčků chleba. Bob zdvořile vyčkal, až si něco naloží na talíř lord Foolbridge; pak se teprve vrhl na zbytek. Parson jedl málo a distinguovaně, lord rovněž nevynikal žádnou obzvláštní chutí; Bob ale nebyl zvyklý jíst pravidelně, proto se raději najedl co nejvíc pro případ, že by to bylo na delší dobu naposledy.

„James mi povídal, že prý jedem někam na jih!“ řekl pak.

„Ano, tak jsme se přece dohodli!“

„No fajn. Já si tak přesně nepamatuju, kam se vůbec jede a proč se tam jede; tak kdyby to šlo ještě jednou upřesnit...“

„Prosím, je to velice jednoduché. Jedeme za hranice jižní oblasti státu s cílem zabít jednoho tygra.“

„Co... zabít tygra? No nazdar! A kterýho?“

„To už je jedno; ale raději bych, aby byl co největší.“

„A proč vlastně?“

„Jeho kožešina se stane klenotem mé sbírky loveckých trofejí; a toto dobrodružství bude zajisté ozdobou mých vzrušujících zážitků na tomto milém místě!“

„To si piš! Ale... jste si vědom, že zabít tygra není v Arminu nijak zvlášť schvalovaná činnost?“

„Už jsem o tom leccos zajímavého slyšel. Musím říci na rovinu, že mne poněkud překvapuje nestatečnost místních obyvatel v tomto případě. Kdykoliv jsem přivedl řeč na toto přání, reagovali moji společníci poněkud zmateně.“

„...se jim ani nedivím. Víte vůbec, že tygři jsou šelmy stejně inteligentní jako lidi?“

„I to jsem slyšel, ale nevěřím tomu.“

„To já zas jo, už jsem se s nima seznámil. A nikomu neradím, aby to zkoušel proti nim bojovat. To už je lepší rozdat si to s místníma banditama...“

„I o tom jsem slyšel. Leč však pořád ještě nejsem si zcela jist oprávněností oněch obav.“

„Dobře. Podle Jamese jsem slíbil, že zavedu výpravu až na místo – udělám to, ale s jednou podmínkou.“

„Prosím, poslouchám!“

„Nejdřív ze všeho vás seznámím s tygrama bez střílení a bez jinýho nepřátelství. Až se seznámíte, můžete se s nima dohodnout z oka do oka, kterýho chcete zastřelit.“

„Jak – dohodnout?“

„Zeptat se některýho z jejich náčelníků a vysvětlit mu, jaký důvody vás k tomu vedou. Možná to pochopí.“

„Oni mají svoje... náčelníky?“

„Mají i vlastního krále, i když doposud nebyl z jistejch jejich příčin korunovanej.“

„Neuvěřitelné! A mohl bych se s tím králem seznámit? Domnívám se, že můj rod a pověst mne k tomu opravňuje!“

„Pokavad bude k mání. Já osobně ho neznám, ale mám kamarády, co se s ním už mockrát setkali...“

„To je fantastické! Vidím, Bobe, že jste tím správným mužem, kterého jsem takovou dobu hledal!“

„No... já nevím. A teď, co budou mý povinnosti!“

„Budete vykonávat funkci stopaře a loveckého vůdce, organizovat výpravu po lovecké stránce. V otázkách provozu se dohodnete s panem Parsonem. Ze všeho nejdřív zajistíte schopného šoféra.“

„Když jde jenom o to, řídit umím taky!“

„Och! A byl byste ochoten to pro nás udělat?“

„Jasně, nějak se tam přeci musíme dostat. Auto máme?“

„Zajisté, docela nové a velice pohodlné. Stojí tam venku na parkovišti... třetí odleva.“

Bob se šel podívat a dost se podivil. „Vy chcete jet s tamtou limuzínou dolů na jih? To teda daleko nedojedem!“

„Proč myslíte? Je to poslední model a Parsona ujistili, že je velice výkonné a elegantní!“

„Což o to, ale na lepší silnice. Samozřejmě na jihu je dokonalá silniční síť, ale bohužel ne tam, kde se dají najít tygři. Budeme tam muset přesednout na koně. Umíte oba jezdit?“

„Velice dobře! K mému zámku přináleží hřebčinec s jízdárnou, kde často trénuji. A pokud se týče pana Parsona, přiznal se mi, že za mlada byl letory poněkud dobrodružné a rovněž jezdil...“

„No dobře. A střílet – umíte?“

„Samozřejmě! Mám několik pohárů za střelbu!“

„A máte čím?“

„Parsone – podejte naše pušky!“

Pušky byly dvě: dvouhlavňovka kulobrok a opakovací kulovnice na osm nábojů, obě zcela nové a velmi kvalitní. Bylo znát, že Bob se ve zbraních vyzná, už podle způsobu, jak je prohlížel.

„Jsou to nové pušky. Vyzkoušené?“

„Ano, několikrát jsem z nich střílel. Domnívám se, že s těmito dvěma zbraněmi mohu dostat jakékoliv zvíře, třeba slona. Kromě normálních mám i vysoce účinné explozivní střely; při zásahu roztrhají určený cíl na kusy. Ovšem ty na tygra nemohu použít, protože bych poškodil kůži.“

Bob o tom nediskutoval; nesouhlasil s lordovým plánem lovu na tygra, ale doufal, že během času se mu podaří jej odradit.

„Jakou zbraň vlastníte vy, Bobe?“

Bob vytáhl z kapsy na vnitřní straně saka revolver.

„Tiger 7.65. Stačí na všecko, i na zloděje. Ale nemám k němu pouzdro na zavěšení u boku. Tady ve městě se nosit nesmí, tak jsem ho prodal.“

„Hm. Zabil jste již hodně dravých šelem?“

„Ne, zatím nikoho. Ale zabil jsem pár lidí.“

„Proboha! Navzdory tomu to říkáte velice klidně!“

„Lidi v týhle zemi jsou nebezpečnější než šelmy. Poznáte to možná sám, pokud... nebudem dost opatrný. Budu se snažit uchránit vás od těch nejhorších možností, ale neručím za to, že v případě potřeby nebudete muset i bojovat!“

„Nebojím se. Za války jsem byl velitelem domobrany našeho okresu a i když jsem se nezúčastnil žádné bojové operace, byl jsem plně připraven osvědčit válečnický duch našeho rodu a potřít zbabělého nepřítele na hlavu!“

Bob něco nezřetelného zavrčel; neznělo to moc zdvořile.

„Kdy vyrazíme?“

„Co nejdříve. Hořím touhou být od tohoto města co nejdále, a konečně zažít nějaké dobrodružství!“

„Já můžu vyjet hned.“

„My též. Ale... nezdá se, že byste měl na takovou cestu nutné vybavení. Snad alespoň stan, spací pytel, campingovou soupravu a ostatní nejpotřebnější předměty...“

„Nic z toho nepotřebuju. V podstatě potřebuju bandžo a tele, ve kterým mám svý věci; pro to se stavím doma. To ostatní – poznáte sami, že to není důležitý. Radil bych vám, abyste campingovou soupravu a ostatní blbosti prodali.“

„Ale já jsem ty věci velmi draze koupil doma v Anglii!“

„Stejný zmetky jste mohl dostat tady a ušetřilo by se za dopravu. V džungli potřebuje člověk nejvíc vlastní tělo; ovšem to musí bejt kvalitní!“

Dojedli. Lord Foolbridge nařídil Parsonovi, aby sbalil jejich věci a zaplatil účet, neboť v tom společenství měl Parson šekovou knížku, z níž platil. Jeho pána zřejmě jakákoliv činnost příliš obtěžovala. Bob, který pomáhal při balení, byl několikrát v pokušení jeho lordstvo k nějaké činnosti donutit, ale pak se rozhodl, že s tím počká až na jižní území.

Když to bylo skončeno, uložili vše do vozu a opustili hotel i pohostinné město Kingtown. Bobova snaha vzít si jisté drobnosti v místě, kde právě bydlel, byla poněkud narušena hádkou s osobou ženského pohlaví, která si dělala nárok jak na něho, tak na jeho peníze. Naštěstí byl připraven; ukázal jí zálohu, kterou obdržel od lorda a tak dlouho sliboval, že ji obratem ruky zmnohonásobí, až dotyčná družka uvěřila a nejen že peníze nesebrala, ještě mu pomohla sbalit. Se ženami to Bob odjakživa uměl.

Teď už byli konečně na cestě. Lord a jeho komorník seděli vzadu a zřejmě se nehodlali s Bobem jako řidičem bavit. Nevadilo mu to, soustředil se plně na jízdu. Byl vynikajícím řidičem; to se ukázalo hned za městem, kde se rychlost vozu ustálila na stovce a opouštěla tuto rysku jen při předjíždění, kdy ještě přidával. Zatáčky projížděl bez zpomalení stylem chirurgickým (řezáním), v případě nezbytí po dvou kolech.

Asi po hodině požádal lord Foolbridge o zastávku za účelem občerstvení. Silnice byla v těch místech rovná jako šňůra a vedla bezútěšnou prašnou stepí, ale Bob poslušně zastavil a všichni vystoupili z vozu.

„Musím uznat, že jste vynikající řidič onoho vozidla,“ přiznal lord. „Ovšem obávám se, že jedete poněkud... závodním stylem!“

„Nebojte nic!“ řekl Bob téměř vesele. „Kdyby bylo kolem cesty něco zajímavýho, já přibrzdím.“

„To je od vás velmi laskavé. Co zajímavého by mohlo být okolo této cesty, prosím? Projíždíme touto krajinou již více než hodinu a doposud jsem nespatřil nic, co by mne zaujalo!“

„Já taky ne. Ale tu a tam jsou vidět zříceniny hradů a vesnic z předválečný doby, pevností z poválečný doby a někde i zříceniny policejních stanic ze současnosti.“

„Ach... navštěvuje tuto krajinu zemětřesení?“

„Ne. Osamělí střelci.“

„Musím s lítostí přiznat, že o nich ničeho nevím.“

„Osamělý střelci jsou lidi, co si řešej svý soukromý spory se státní mocí. Kdybysme se náhodou do podobnýho konfliktu dostali, bývá nejmoudřejší se do něj nemíchat. Obě strany vynikají rychlostí a přesností ve střelbě.“

„A stává se to často?“

„Nedá se říct, že často, ale většinou nevhod.“

Ta odpověď nebyla lordovi moc milá, ale musel se s ní spokojit. Od té chvíle měl aspoň zábavu, vyhlížel ven z okénka a pozoroval ony osamělé střelce. Neviděl žádného a byl by možná usnul, kdyby se při té jízdě dalo.

První zajímavou věcí na celé cestě se stala tabule s červeným orámováním, která hlásala:

STÁTNÍ HRANICE – 1 km!

„Ach... Bobe, snad už nejsme na hranicích?“

„Hnedle budem. Připravte si papíry!“

„Snad zastavíme k vyplnění dokladů, či nikoliv?“

„To vyplníme na celnici. Mají tam na to formuláře. A doufám, že taky pivo. Jinak zdechnu vedrem.“

Stejná cedule se opakovala ještě dvakrát; na první byl údaj 500 m, na druhé 100 m. To už viděli dřevěnou boudu, z níž vedl přes silnici červenobíle pomalovaný šraňk. Ta bouda byla celnice mezi dvěma téměř nepřátelskými státy; lorda to překvapovalo.

Bob zabrzdil těsně před závorou, málem ji přerazil. Otevřel dveře a vystoupil; vyčkával, až vylezou i oba druzí. Dveře do celnice byly otevřené a nebyla tu zřejmě ani noha, alespoň nikdo nevycházel ven.

„To je divný,“ řekl Bob. „Snad všichni chrápou. Ale... jejich leopard by se snad měl probudit!“

„Leopard? Domníváte se, že by se v tom domě mohl skrývat nějaký leopard?“

Lordovy ruce se lačně natáhly po pušce.

„Asi jo. Pro tygra je taková díra málo...“

„A... mohl bych ho zastřelit?“

„Vy se chcete kromě tygrů hádat i s leopardama? Prosím vás, to nedělejte, je to státní zaměstnanec!“

„Cože je?“

„Ale – hlídací zvíře!“

„Ach tak, již rozumím.“

Bob sáhl do saka a vytáhl svůj revolver; schoval jej za opasek kalhot a ohlédl se po lordovi. „Počkejte u auta! Jdu tam!“

„Proč si berete revolver?“

„Pro každej případ. Arminům to nevadí, mám ho viditelně.“

Vstoupil otevřenými dveřmi dovnitř; místnost byla prázdná, zařízená jako kancelář. Na psacím stole ležely nějaké papíry, pod sklem pár pohlednic z jižního území. Žádná zásuvka stolu ani příruční registračka nebyla otevřená, ani se nezdála prohrabaná.

Vzadu byla další místnost, zřejmě ložnice mužstva. Bob na ni zaklepal, pak otevřel dveře a vstoupil. Lůžka byla rozházená, což nemuselo ještě nic znamenat; u kavalců byly uloženy kufry a cestovní vaky, jak obvykle bývá v posádkách. Bob si chvíli prohlížel místnost, pak přistoupil ke stěně a zlehka přejel prsty po jednom místě, kde se nacházela čerstvě vyštípnutá tříska. Nelíbilo se mu to; poklekl a šmátral rukou pod jedním lůžkem. Bylo tam čerstvě vytřeno, odsunul lůžko a pod nohou našel drobné částečky seschlé červené hmoty. Vypadala jako krev.

Když se vrátil k vozu, vypadal zachmuřeně.

„Nikdo tam není. Myslím, že museli narychlo odejít.“

„To je velice zvláštní. Kam myslíte, že šli?“

„Obávám se, že dost daleko. Přesně nevím ani kam, ani (a to hlavně), proč vlastně odešli. Snad... abysme se vrátili.“

„Nechápu, proč bychom se měli vracet!“

„Podívejte, normální osazenstvo celnice je tři chlapi a šelma, leopard, tygr nebo třeba jen pes. Pro ty čtyři a jednoho hosta tu jsou lůžka. Není možný, aby všichni najednou jen tak odešli!“

„Přesto se to stalo, jak říkáte!“

„Není to dlouho, co se tady něco strhlo. Obávám se, že to byla přestřelka mezi celníky a někým cizím.“

„Vašimi osamělými střelci?“

„Nemyslím. Spíš bych hádal někoho ze severu, protože ti celníci jsou jižani. Mám strach, že náš přechod přes hranice bude kvalifikovanej jako trestnej čin.“

„Máme přece platné doklady – nebo ne?“

„Ale jo; ovšem nebudem je mít potvrzený.“ Bob vzal do ruky lordův pas a prohlížel si ho. „Ledaže by...“

„Měli bychom snad vyčkat návratu celníků!“

„Ne, čekat nebudem.“ Bob vzal pasy a vrátil se s nimi do kanceláře. Lord šel s ním a zvědavě přihlížel jeho počínání. Bob správně usoudil, že klíč bude trčet v zásuvce stolu; otevřel ji a v horním patře nalezl razítko i podušku, takže mu nic nebránilo všechny tři průkazy orazítkovat.

„Ale... to je podvod!“ zděsil se Foolbridge.

„Nemyslím. Víte jistě, že třeba já nepatřím k tak vysokejm osobnostem týhle země, že bych si to mohl oštemplovat sám? Nebo že k nim jednou nebudu patřit?“

„Inu... dost by mě to překvapilo!“

„Upřímně řečeno, mě taky. Ale když zavedli samoobsluhu...“ Při těch slovech otevřel Bob další zásuvku a s výrazem překvapení vyňal talíř s nakrájeným salámem, okurkou a nakousnutým krajícem chleba. Salám byl mírně zelený a zapáchal, ale v chlebu byl ještě otisk zubů člověka, který byl nenadále přerušen při svačině.

„Zdá se, že odtud odešli už včera ráno, zřejmě ve fofru! Neumím si představit, co mohlo donutit celníka nenacpat se!“

„Nemělo by se to někde... hlásit? Případy dezerce bývají velmi nepříjemné pro každou armádu!“ soudil lord.

„Dezerce? No, leda tak!“

Nasedli do auta a pokračovali v jízdě; krajina se nijak neměnila, byla to pořád ta bezútěšná step, ve které nebylo nic, co by přitahovalo oči. Až za další hodinu se na obzoru objevil černý proužek lesů a zavanul odtamtud svěží vítr.

„Doporučoval bych utábořit se tam.“ navrhoval Bob. „Najdu nějaký příjemný místo zrovna u řeky...“

„Jak si přejete, milý příteli. A je to dobrý hotel?“

„Ten nejlepší, co si můžete přát. Čistá voda ke koupání, měkká tráva na spaní a strop vymalovanej hvězdama.“

„Ach – snad nechcete říct, že budeme tábořit pod širým nebem jako... tuláci?“

„Zrovna to jsem měl na mysli.“

„Ale to je převelice romantické! Nikdy jsem nezažil nic tak okouzlujícího jako spánek pod širým nebem!“

„Tak toho si užijete tady na jihu víc, než si budete přát. Brzo toho dokonce budete mít plný zuby.“

„Nikterak, Bobe. Přál jsem si zakoušet různá protivenství či nebezpečná dobrodružství, neboť co jest lov bez podobných příhod, nežli jen pokojné sbírání trofejí? Naopak, tvrdým životem přírodních mužů se člověk zoceluje a jeho duše získá nové vjemy, jež mu potom budou zajisté jen k dobrému.“

„Hm. No, jak chcete...“

Ten les nebyla džungle, ale smíšený jehličnato-listnatý porost subtropického typu, jen občas promíšený jižnějšími keři a stromy. Zkušený pozorovatel by z toho usoudil, že se nachází na náhorní rovině. Lord Foolbridge neusoudil nic, neboť se v lese nacházel jen zcela výjimečně.

Bob zastavil v místě, kde se řeka protékající tím terénem spojovala s jakýmsi potokem. Přes potok byl postaven důkladný most, protože přes něj vedla silnice, zato řeka nebyla přemostěna vůbec, zřejmě nikdo nezatoužil jít na druhý břeh. Nacházela se tam dost široká loučka, bylo to asi sto metrů od silnice a dalo se tam docela dobře zajet vozem. Když zastavili, lord vystoupil a protahoval se. Pravil:

„Jak je krásné dýchat svěží vzduch divočiny!“

„Snad by bylo lepší počkat, až se rozplyne smrad od výfuku!“ řekl Bob. „Ale fajn tady je, o to nic...“

„Výtečně. Parsone, vyjměte prosím náš cestovní stan a soupravu k táboření. Ach... to je strašlivé!“

„Copak se děje?“

„Bobe, představte si! Zcela jsem zapomněl najmout kuchaře! Jak se nyní nasytíme, když jsme tak vzdáleni od civilizace?“

„To je dost jednoduchý? Viděl jsem v kufru fůru konzerv, ty jsou snad všecky k jídlu!“

„Nuže dobrá; leč kdo je otevře a ohřeje?“

„No, kdo asi? Jsme tady jenom my tři.“

„To jistě. Avšak obávám se, že Parson vařit neumí!“

„Já to umím, bez starosti.“

To lorda upokojilo. Pan Parson zatím vykládal z vozu všelijaké balíky a rozbaloval je na trávníku. Pak se jal stavět obrovský oranžový stan, do něhož by se vešlo celé jejich auto; ten stan měl dvě obytné místnosti, předsíň a suché WC dle všech moderních hygienických zásad. Bob viděl, že si se stanem sám neporadí, tak mu pomáhal; lord Foolbridge zatím bloumal okolo a pozoroval, jak jim to jde. Když byl stan postaven, počal sluha rozkládat skládací nábytek a instalovat dovnitř. Lord pořád ještě bloumal okolo, až to Boba rozčílilo:

„Nechtělo by vaše lordstvo taky něco dělat?“

„Ale zajisté! Co byste si přál, milý Bobe?“

„Když nic jinýho, tak aspoň nanosit dříví na oheň.“

„Ó, s radostí! Jak je to všechno romantické!“ rozzářil se lord a odkvačil do lesa, kde zmizel. Aspoň jim svým přihlížením nešel na nervy. Až po půlhodině, když končili práci, objevil se náhle na kraji lesa, držel v ruce dva klacky a usmíval se navzdory tomu, že sněžná bělost jeho oděvu byla narušena třemi šmouhami.

„Nikdy jsem netušil, že sbírání dřeva na oheň je tak zodpovědná a obtížná práce, milý Bobe.“

„No fajn. Kde teda to dřevo je?“

„Zde, prosím. Nejkrásnější klacky, které jsem tam viděl.“

Bob je vzal do ruky a bez prohlížení s nimi praštil o zem.

„Doufám, že jste se moc neunavil!“

„Ach ano, jsem poněkud unaven. Jest již připravena večeře?“

„Ne!“ zařval Bob. „A nebude, dokud neseženu dost dřeva na ten zatracenej oheň! A když říkám dost, tak tím myslím hromadu!“

„Souhlasím. Ale proč se hněváte, milý Bobe? Dříví je v lese dostatek, sám jsem se o tom přesvědčil.“

Bob mávl rukou a šel pro dřevo; donesl dvě náruče za pět minut, pak rozmetal podivnou stavbu, kterou sestavoval lord coby pyramidu ke slavnostnímu táboráku, udělal ohniště a konečně zapálil oheň. Komorník Parson mu přinesl na podnosu tři konzervy s výrazem, jako by servíroval krocana na víně.

„Kotlík nemáme?“

„K čemu kotlík?“

„No – přeci to nebudem dlabat z těch plechovek?“

„Domníval jsem se, že to v nich pouze ohřejete, Bobe. Máme dostatek talířů i příborů...“

„Odjakživa se vařilo v kotlíku. Takovým měděným...“

„Poznamenejte si tuto skutečnost, Parsone. V příštím městě zakoupíme kotlík dle Bobova přání.“

Bob zabručel a šel se podívat do kuchyňského nářadí. Kupodivu byl hned zpátky i s kotlíkem. „Vždyť ho máte a ani o tom nevíte! Na co jste myslel, že je tahle veliká měděná mísa?“

„Nemám zdání. Domníval jsem se, že na salát.“

Bob šel k potoku vymýt kotlík. Otevřel konzervy, vysypal obsah do kotle, pověsil nad oheň a zamíchal. Oba muži přihlíželi jeho činnosti s vrcholným zájmem.

„Nemáte aspoň nějaký koření? Sůl, pepř...“

„Přineste prosím kořenku, Parsone!“

Komorník důstojně odkráčel a pak se přibližoval s podnosem ozdobeným kořenkou a slánkou. Bob s těmi věcmi zacházel s mnohem menší důstojností, zato větší rychlostí.

„Můžeš přinýst ty talíře, Parsone, když na tom lord trvá. Ale u vandráků je zvykem dlabat lžícej z jednoho kotle.“

„Zvláštní. Jak se pak rozdělí krmě na jednotlivé díly?“

„Jednoduše. Kdo zaváhá, nežere.“

„Obávám se, že jsem tuto vaši sentenci nepochopil.“

„Taky si myslím. Znamená to, že když se někdo nedovede postarat sám o to, aby se najedl, bude muset hladovět.“

„Zvláštní názor. Budu o něm přemýšlet.“

A skutečně – lord Foolbridge o tom přemýšlel celou večeři. Nevymyslel nic, aspoň se se žádným uzávěrem nepochlubil. Po jídle Bob usedl k ohni, vzal bandžo a tiše na něj brnkal, zamyšleně zíraje do plamenů.

Lord si k němu přisedl. „Jak se zdá, přemýšlíte, milý Bobe!“

„Trošku jsem to zkusil.“

„Směl bych znát předmět vašich úvah?“

„Přemejšlím, koho bych pustil k sobě tak blízko, aby mě mohl bez výstrahy odpravit. A to v případě, že by musel zastřelit naráz tři až čtyři lidi.“

„Probůh... co vás vede k tak ponurým úvahám?“

„Přemejšlím, kdo mohl zabít ty celníky.“

„Vy myslíte, že je někdo zabil? Kdo a proč?“

„Aby se dostal přes hranice. Z jihu na sever nebo ze severu na jih. A s něčím, co nesneslo lidskej pohled, s kontrabandem, co stál za to přivolat na sebe krevní mstu příbuznejch po těch celníkách i samotnýho státu. Něco velikýho.“

„Myslíte, že to udělali pašeráci?“

„Blbý by byli. Pašeráci nevražděj, maximálně by strčili chlapům nějakou tu stovku, aby mlčeli.“

„Cožpak celníci nadržují pašerákům?“

„No... celníci i pašeráci jsou původem Armini, jižané! Tak proč by se měli navzájem nenávidět? Můžou se případně nějak dohodnout, co komu jak moc vadí...“

„A kdyby to byli pašeráci ze severu?“

„Těžko. Jižani nepřipustěj žádnou konkurenci, sejmuli by je.“

„Možná proto pašeráci ze severu zlikvidovali celníky?“

„Ne. Pašeráci severu by dole na jihu nikdy nezískali obchodní spojení, kdyby s tím jižané nebyli svolní; to znamená, že by to celníci pochopili a souhlasili, i když to odporuje předpisům.“

„Je to velice složité a nepochopitelné! Co myslíte vy, jak to mohlo být?“

„Musela to být věc, která stojí za pár lidských životů. Takže něco, co ohrožuje samotný základy jižanskýho státu. Kterou nikdo nesmí vidět a rozkecat to.“

„Nejsem si jist inteligencí úřadů z jihu, ale obávám se, že až se dozvědí o zmizení celníků, budou uvažovat podobně. Pak přijdou taky na to, kdo co převážel.“

„Řekl bych, že smrt celníků nebo jejich zajetí nebyla v plánu. Něco se nepovedlo, někdo něco prokoukl, tak byli nuceni zabíjet, což původně nechtěli. Například takhle: přijelo auto, jako naše. Vylezli lidi, který působili naprosto dojmem rodilejch Arminů, dokonce jižanů. Šli dovnitř a začali kecat s celníkama; se všema najednou, museli bejt připravený i na šelmu, co tam měli. Naráz při řeči, aniž kdo co tušil, vytáhli pistole a zastřelili nebo těžce zranili všecky celníky. Naráz, protože kdyby jen jeden dosáhl na zbraň, rozstřílel by ty chlapy na hadry.“

„To je téměř nemožné.“

„Je to obtížný, ale nemožný to není. Musí to ale dělat člověk, kterej má vzhled i chování chlápka z jihu, což je dost o hubu. Armini jsou nedůvěřivý, že by pustili někoho přímo do ložnice, to je dost divný...“

„Mohla to být jiná celnická hlídka.“

Bob se zadíval na lorda dost překvapeně.

„Jiná hlídka... to ani ne, ale... vojáci? Případně policajti, polovojenská stráž, očistná liga nebo tak něco. I když, k očistný lize by byli ještě nedůvěřivější. Fakt, jenom vojáci nebo nějakej jižanskej úředník to mohl udělat!“

„Ale říkal jste, že se jižané navzájem nezabíjejí!“

„Samozřejmě, že ne. Taky neříkám, že to byli jižani. Ale museli tak vypadat a chovat se, aby je celníci pustili dovnitř. Byla to chytře a šikovně zmáknutá akce, podle mýho rozumu nemohla být soukromý bandy. Na tu je to moc složitý.“

„Myslíte na státní orgány severu?“

„Bojím se toho. I když mě mate právě ta nezvyklá akceschopnost. Obvykle vojáci severu bývají spíš natvrdlý než vychytralý...“

Lord už nic nevymyslel, tak mlčel.

„Oznámím to první hlídce, kterou potkáme.“ řekl Bob.

„Objevují se tady vojenské hlídky?“

„No, měly by se. Ovšem v tomhle období bývají dost zlenivělý a neradi dělají cokoliv, co vyžaduje nějaký úsilí. Dá by se říct, že jsou líný jako mrchy.“

„Co je zvláštního na tomto období?“

„Je před začátkem dešťů. Přijdou asi tak za čtrnáct dní, možná o den nebo dva dřív.“

„To nám vadit nebude. Do té doby jistě dávno tygra ulovím a za těch čtrnáct dní bych mohl Armin opustit.“

„Jo, to jistě.“ Bob vstal a tvářil se velmi nepřívětivě. „Skoro jsem už zapomněl, že vlastně jedem lovit toho tygra.“

„To já na to myslím pořád. Nemohu se dočkat, až stisknu spoušť své věrné zbraně...“

„Jen aby to nebyly horší šelmy, než je tygr.“ řekl Bob a vydal se na obhlídku tábora. Vrátil se zřejmě uklidněn, sedl si znovu k ohni a hrál na svoje bandžo; lord už mlčel, seděl v houpacím křesle a kouřil dýmku. Rovněž Parson kouřil dýmku, leč seděl na židli normální. Umění sedět na zemi s nohama zkříženýma zřejmě doposud neovládali.

Když se připozdilo, rozhodl se lord jít spát; i zeptal se Boba, tváře se dost nesměle: „Je mi to poněkud trapné, avšak směl bych se vás otázat, jak vlastně hodláte strávit dnešní noc?“

„Budu spát. A proč?“

„To zajisté. Ale kde vlastně chcete spát?“

Bob položil na zem svoje tele a k němu přikrývku. „Tady.“

„Ale... já tu nevidím žádné lůžko! Při nejlepší vůli nedokážu pochopit, jak byste mohl strávit noc zde na zemi!“

„Jednoduše. Pod hlavu si dám tele a do deky se zabalím.“

„Tele... již podruhé jste použil názvu onoho dobytčete, aniž by mi bylo povědomo, zda nějaké vlastníte!“

„Tele je tenhle pingl. Říká se mu tak, protože má tadyhle teletinu, vidíte?“

„A lze si tím podložit hlavu?“

„Já myslím, že jo. Aspoň se to tak dělá.“

Lord nad tím kroutil hlavou, ale musel se vysvětlením spokojit. On i jeho komorník se uložili ve svých pokojích v onom obrovském stanu, a záhy sladce usnuli.

Přednáška č. 36. Téma: Vláda jižního Arminu.

Přednášející: mjr. Gath Flagherty.

Zapsal: kadet Jorg Detrey.

„Veškerá moc v Arminu, mám na mysli jižní část, je soustředěna do rukou prince a následníka trůnu Lery de Guyrlayowe. Ten mladý muž, teď už skoro pětadvacetiletý, je nejvyšším velitelem armády, policie, tajné služby, šéfem státu a velmistrem řádu Blesků. Všechny tyto úkoly prozatím zvládá s dost obvyklým vypětím sil; nicméně je možné, že časem pro něho budou příliš obtížné a že se o ně s někým rozdělí.

Dle oficiální verze arminského státu je to syn císaře Charry de Guyrlayowa, který v současné době žije v Kingtownu a je mu poskytováno pohostinství naší armádou. Realita je pravděpodobně trochu jiná, jedná se o chlapce, kterého přivedl do úřadu Denis Baarfelt, již mrtvý šéf arminského státu v meziválečném údobí, zvaný rovněž Mistr, což je státní funkce, kterou si sám vymyslel a zavedl. Ta druhá verze je platná v severní části Arminu a bude závazná i pro vás.

Pokud přikládáme věrohodnost verzi jižanské, byl princ Lera těsně před kapitulací císařské armády a Korunní rady odvezen členem rady tygrem Aflargeem tajně na jih do hor, kde se zdržoval v tygřím městě Aurrgharru. Pokud se týče věrohodnosti této verze, nemůžeme potvrdit ani to, že takové město vůbec existuje, protože žádnému z důvěryhodných svědků se je nepodařilo ani vidět. Vypadá to spíš na nějakou trampskou povídačku.

Asi pět let byl údajný princ vychováván tygry jako jejich žák. V době, kdy se vrátil do Arminu Denis Baarfelt, opustil Aurrgharr a potuloval se s Baarfeltem, který jej zaučoval do svých tajných intrik. Dá se říct, že se mu to částečně podařilo, neboť princ získal značné zkušenosti a schopnosti, neúměrné jeho mládí.

Je to muž prostřední postavy, černovlasý, černooký, velmi snědé pleti. Tváří podobný spíš matce než otci, vypadá podle zpráv spíš o mnoho mladší, než je ve skutečnosti. Někteří tvrdí, že vypadá na šestnáct, jiní na třicet let. Není ovšem zcela jisté, že se jedná vždy o tutéž osobu. Pokud se týče povahových rysů, je to člověk mlčenlivý, uzavřený do sebe, bez ostřeji vystupujících charakterových rysů. Zřejmě zcela bez vášní, natož pak neřestí; alespoň není známo, že by se oddával alkoholu, kouření, hazardu či ženám. Je to trochu divné, neboť tyto neřesti jsou zcela běžné u jeho poddaných.

Jiní svědkové tvrdí, že princ je vznětlivý, vášnivý, prudký až neuvážlivý v rozhodování; má sklon k impulsivnímu jednání či kategorickým soudům. Tyto vlastnosti se projevují obzvláště v případech, kdy je nutné, aby se rozhodoval rychle, například při vojenských operacích.

Možná vás zarazí rozpory, které existují při jeho hodnocení; chtěl bych vás upozornit, že věrohodné informace o celém životě na jihu se získávají velmi obtížně. Máme sice určité informátory mezi jejich špičkou, ale tito lidé nepronikli do samé blízkosti prince, ani do blízkosti členů korunní rady, nejsou tedy znalí všech souvislostí. Dá se říct, že princova osoba je dokonale chráněna a utajována, princ málokdy jedná s někým přímo, většinou pomocí prostředníků, hlavně svých komthurů. Pokud činí veřejná vystoupení, pak bývají obvykle velmi přesně narežírována a nikdy při nich nedochází k žádným konfliktům či situacím, vyžadujícím iniciativní řešení nebo vůbec jaké myšlení. Podle informátorů se jedná spíš o divadelní scény, v nichž jednotliví účastníci přednesou svá mínění, která jsou už princi známa, a on pak oznámí rozhodnutí, které je rovněž známo všem účastníkům. Mnohdy se jeho příkazy plní už před začátkem takového vystoupení.

Soukromý život prince je zahalen nejpřísnějším tajemstvím. Jeho ochranku tvoří šelmy, které zabrání v přístupu každému, kdo by měl snahu se s princem sejít a o čemkoliv s ním promluvit. Pokud přijímá novináře či vůbec cizince, pak je to stejné teatrální vystoupení bez emocí a myšlenek, které by přinášely něco nového. Princ nikdy nepřespává v obydlí někoho cizího, výjimku tvoří opevněná sídla jeho komthurů nebo dalších příznivců režimu, což jsou v podstatě středověké hrady, vylepšené moderní ochrannou technikou. Nemá vůbec sídelní město, jeho vlastní rezidencí je stan, který si staví kdekoliv a je střežen šelmami. Dá se říct, že kočuje z místa na místo a může se objevit kdekoliv. Zásadně není zveřejňováno, kam má právě namířeno, kdy se objeví v určitém místě a co má vůbec v úmyslu.

Dalších utajovaných skutečností o princi je mnoho a nebudu je tady uvádět. Je utajováno dokonce i to, co bude ten který den jíst a kdo mu potravu připraví. Někteří soudí, že se na poslední chvíli rozhoduje dát pozvat k něčímu stolu. Nemá snad žádný majetek, nikdy neplatí svoje účty, má privilegium být hostem všude, kde se ocitne a každý mu rád dá, co si přeje. Kdyby někdo očekával, že si vymýšlí hlouposti, aby někoho zruinoval, není to pravda, princ jí nesmírně skromně. V případě, že se jedná o osobu nemajetnou, je poskytnuta ze státních zdrojů náhrada, ale takový případ je zcela neobvyklý a je velkým zneuctěním pro člověka, který je nucen z důvodu bídy takovou náhradu přijmout.

Pokud kdokoliv z Arminů hovoří o princi, většinou neužívá jeho jméno ani titul, ale přezdívku Chlapec, která mu byla snad udělena trampy. Ve většině případů se používá anglické Boy, někdy také francouzské Gamin. Na rozsudcích smrti se občas najde italské Ragazzo nebo další varianty, někdy identické s předešlými případy, to znamená jména už popravených osob. Proč tento zvyk zavedli, nemohu přesně objasnit, protože to sám nevím. Snad není vůbec zdvořilé prince jmenovat. Při oslovení používají většinou neutrálního slova šéf, alespoň při telefonickém styku.

Princ vášnivě rád telefonuje a telegrafuje. Pokud používá vysílačku, obsluhuje ji vždy osobně, dokonce prý i telefonem vytáčí čísla sám a nenechává se spojit sekretářkou. Jeho telefony bývají odposlouchávány, což ovšem ví a tak podává jen takové informace, které je možno zveřejnit. Osobně píše na stroji dopisy, nikdy si nedává nikým pomáhat při práci. Ke zvláštnostem jeho povahy patří i to, že osobně čistí a ošetřuje svoje koně, maže svoje pušky a brousí nože i šavle. Vysvětluje to absolutní spolehlivostí, kterou vyžaduje od těchto věcí, ale někteří se domnívají, že se jedná spíš o rituální činnost.

Princ je bezvěrec. Je příslušníkem církevního řádu Blesků, ale nevykonává žádné obřady a zúčastňuje se pouze mší, pořádaných v rámci státní reprezentace nebo různých náboženských úkonů úzce svázaných s činností státu. Dle informátorů se nejedná o hlubokou zbožnost, spíš rituální odříkávání předepsaných formulí bez vnitřního smyslu, memorování po stylu svíčkových bab. V případě, že není bezpodmínečně nutná jeho účast, náboženských obřadů se nezúčastňuje. Učení řádu Blesků toleruje podobnou vlažnost ve víře u nejvyšších představitelů, ba i řadových členů řádu, proto má princův styl náboženství mnoho příznivců.

Princ je zdravý mladý muž a předpokládá se, že má normální sexuální potřeby. Navzdory tomu není známo, že by měl nějakou oblíbenou přítelkyni. V jeho blízkosti se pohybuje řada žen, ale jeho kontakt s nimi nepřekročil hranice náhodných styků. Pokud je na někoho blíže vázán, podléhá to nejpřísnějšímu utajení.

Myslím, že toto jsou nejdůležitější charakterové rysy člověka, který je naším nejvyšším protivníkem. Podotýkám: princ v žádném případě není stínová osoba, která by vnějškově kryla činnost ostatních členů vlády nebo případné nadvládní organizace, jak to někdy bývá v jiných zemích. Skutečně vládne a jeho zásahy se objevují ve všech důležitých aspektech státní politiky. Osobně nařizuje i likvidaci svých protivníků a jemu je hlášeno provedení podobných příkazů, případně důležité překážky při jejich plnění. S princem budeme bojovat, dokud jej nezničíme. Jakákoliv dohoda je možná jen termínovaně, na určitou dobu, hlavním cílem jeho politiky je osvobození země a sjednocení pod vládou jižanů. Od toho záměru se nedá ničím odradit a je zbytečné se o to pokoušet.

Nejvyšší moc po princi samotném má rada dvanácti komthurů, nejvyšších představitelů řádu Blesků. Tito muži současně tvoří vládu a generální štáb armády, to jest tři složky, které řídí téměř všechen život v zemi; kromě nich už neexistují důležitější hodnosti. V rukou těchto třinácti je veškerá moc; ale žádný není ani v perspektivě ochoten spojit se s námi, pročež všichni představují potenciální nepřátele.

Zapište si stručné charakteristiky jednotlivých členů:

Rolf Szarkay, hrabě, starousedlík a majitel značného jmění. Je nejstarším členem vlády a zdá se, že je mu podřízeno ministerstvo zahraničí, lépe řečeno vyjednávání se severní vládou. Zkušený, chytrý, zdrženlivý, diplomat. Za války zastával nižší velitelskou funkci, nejvyšší hodností dosáhl kapitána. Značně neochotný k jednání z důvodu smrti jeho jediného syna. Po válce pracoval jako nakladač v docích až do návratu Denise Baarfelta, kdy získal místo náměstka Ekonomické rady a generálního ředitele Oceláren v Iron-city. Těm zvláštním skokům v kariéře se nedivte, jsou u lidí z těch kruhů obvyklé. Je společně s plukovníkem Courtennayem a abbé d°Urvillem představitelem rady v době uchvácení většiny ekonomické moci pro jižany. Ti dva zbývající byli za povstání popraveni, Szarkay uprchl.

Algernon Monroes, baron, mnohonásobný milionář, ředitel bankovního domu Monroes. Svoje styky s řádem popírá, rovněž řád popírá jakoukoliv jeho účast. Má přezdívku Dollar, kterou nikdy nikdo nepoužívá. Financuje veškerý styk jižního Arminu s ostatním světem, jeho bankovní operace jsou zcela neprozkoumatelné. Má tým právníků, který jej chrání před zatčením a obžalobou u soudu, dále nájemné střelce, kteří jej chrání před likvidací. Žije trvale v Kingtownu, čímž je tato opatrnost vysvětlena. Prozatím nepovažujeme za účelné jej likvidovat násilím.

Jimmy MacLeod, náčelník generálního štábu, jeden z nejbližších princových přátel i v soukromí. Víme o něm velmi málo; konkrétně se neví, jak vypadá, neznáme jeho rodinu ani jiné styky. Známe písemné rozkazy a různé další spisy opatřené jeho podpisem. Je jedním z princových důstojníků, které známe jen přezdívkami, ale nevíme který. S princem téměř neudržuje služební styk, nikdy nevystupuje na veřejnosti. Předpokládá se, že je to muž, který má přezdívku Kobra, případně název jiného jedovatého hada. Možný vzhled: vysoký, štíhlý, nakrátko ostříhaný.

Gaird Halloway, pravděpodobně ministr vnitra. Podotýkám: v jižním Arminu není policie v našem slova smyslu, dokonce slovo policajt má urážlivý nádech a v předpisech je, že členy policie je třeba zabíjet. Práci tohoto orgánu mají na starosti místní šerifové a jejich pomocníci, nadřízenou složkou jsou vládní inspektoři. Styk Hallowaye s podřízenými je minimální, vlastně veškerý styk se světem je malý. Je mu asi padesát let, za války bojoval jako řadový voják až poddůstojník, ničím se neproslavil. Je ženat a má několik dětí, manželských i nemanželských.

Jarvis Kerr, ve struktuře státu zastává funkci tribuna lidu, snad předsedy parlamentu. Parlament sice existuje, ale ve smyslu zvláštních válečných zákonů není svoláván až do konečného vítězství. Jarvis Kerr se nezúčastňuje žádných státních jednání, nevyvíjí vůbec žádnou činnost, neví se, jak vypadá a kde se zdržuje. Někteří soudí, že je trvale v cizině, jiní se domnívají, že osoba toho jména vůbec neexistuje, nebo ten muž je již dávno mrtev a pod jeho jménem žije někdo jiný.

Jackie Therlowe, inženýr, žijící v Kingtownu, předseda arminské progresivistické strany, což je jistá odnož komunistického hnutí. Popírá styky s řádem jako Algie Monroes, což je vcelku jasné. Styky rovněž nedokazatelné, vyvíjí činnost jen v rámci koncernu AAC, což je největší firma v celé zemi, a ve straně. Jako člověk, který není přítomen u princova dvora, má značně omezenou moc. Předpokládá se, že řídí nebo alespoň kryje veškerou výzvědnou službu na území severu.

Armand de Clermont, přistěhovalec, bývalý důstojník severní armády, přešel k jižanům v průběhu válečných operací po povstání lóže Ariori. Patří k lidem, kteří mají velkou moc a značnou důvěru prince, což znamená velmi důležitý. Zná dokonale strukturu naší armády a může účinně zasahovat proti nám. Je neustále přítomen u princova štábu.

Chatt Wanner, syn Denise Baarfelta, druhý muž státu. Současná funkce zcela nejistá, snad ministr války, ale není to ověřené. Za války v Evropě zastával funkci velitele arminských branných sil, kterými posílili velitelské kádry a záškodnické hnutí Sovětského svazu a jeho spojenců. Má značné zkušenosti a velí svým osobním zabijákům, zvaným Commandos. Prozatím jich užívá jen ojediněle. Má absolutní důvěru a náklonnost prince.

Michael Torrence, zvaný Kajman, přistěhovalec, bývalý tramp. Je manželem zpěvačky Pamely Brewsterové, s níž nežije. Ředitel válečné školy pro výchovu důstojníků a agentů tajné služby, možná dokonce velitel tajné služby. Velmi silně ovládá podzemní hnutí tzv. trampů, což je dobrovolné sdružení individuálně myslících osob, které pod maskou tuláctví a lásky k přírodě podrývají základy státu a snaží se svrhnout legální vládu.

Pro pořádek uvedu i jména dvou mužů, kteří podle obvyklé struktury řádu nemohou zastávat místa komthurů, těch může být jen dvanáct; přesto se vyskytují na místech, která jsou pro komthury typická a vykonávají tuto práci. Nevylučuji, že princ změnil stanovy a počet komthurů rozšířil i o tyto dva:

Arley Trengan, syn válečného hrdiny plukovníka Trengana, nejmladší člen štábu. Ve státních funkcích pracuje od dvanácti let, což je svým způsobem unikát. Po návratu Denise Baarfelta se stal ústředním členem tak zvané smečkové rady, což byl dětský vládní orgán v Kingtownu, později rádcem a členem vedení zakázané organizace Černá Lilie. Pro činnost v organizaci byl poslán do polepšovny v Kamenném domě, kde se nejen nepolepšil, ale prošel i školou, kterou tam zavedl Michael Torrence. Podařilo se mu pod cizím jménem vniknout do armády, kde způsobil vzpouru a přechod pluku k nepříteli i se zbraněmi, tak zvanou Operaci Tvrdoježdík. V současné době zastává vysokou funkci v generálním štábu.

Felix Weyerworde, důstojník našeho letectva, přistěhovalec. Za povstání odletěl svým letadlem do Sovětského svazu, kde pracoval ve štábu i v přímém útoku. Po návratu velí leteckým silám jižního Arminu a zastává důležitou funkci v generálním štábu. Má značnou princovu důvěru.

Jak vidíte, princ Lera neváhá spřáhnout se i s našimi bývalými důstojníky a vůbec přistěhovalci proti nám. Je to podivné, neboť v obvyklé struktuře státu mají rozhodující vliv starousedlíci.

Nakonec jsem si nechal tři nejnebezpečnější členy komthurské rady řádu, což jsou:

Axorr, velitel tygrů

Gadharr, velitel jaguárů

Assarkhan, velitel leopardů

Souhrnně se jim říká Princovy krvavé hvězdy.

Tyto tři šelmy zastávají důležitá místa v generálním štábu. Velí svým plukům, případně armádním sborům, jak je právě potřeba. Mají absolutní princovu důvěru a princ má jejich absolutní lásku a oddanost. Jsou jádrem jeho moci, sledují cokoliv a kohokoliv, dokonce i členy generálního štábu. Mezi jejich podřízenými není nikdo, kdo by nebyl absolutně oddán státu a osobně princi. Styky s kýmkoliv mimo těch, které považují za přátele, odmítají, nedají se pohnout ani k vyjednávání, natož ke spolupráci. Princ jim svěřuje nejzodpovědnější a nejdůležitější úkoly a oni je plní k jeho absolutní spokojenosti. Nemají svědomí ani lidský cit, vojáci nepřítele jsou pro ně pouhá kořist, nebojí se smrti, bolesti či utrpení. Jejich mínění lze ovlivnit jedině zabitím všech; v případě smrti velitele okamžitě nastupuje na jeho místo další, stejně smýšlející.

Oficiální názor naší vlády říká, že princovy šelmy jsou pouze cvičenými zvířaty, které k jejich dokonalosti přivedli cvičitelé, kteří na jihu dosahují nejdokonalejších možných výsledků. Pro jistotu vám v případě nasazení proti nim radím, abyste alespoň jako pracovní hypotézu připustili možnost samostatného myšlení a rozhodování. Bývá to mnohem moudřejší, protože některé jejich myšlenkové projevy jsou... téměř vyšší než lidské.

Názor jižanů je, že tyto šelmy jsou praobyvateli Arminu, jejich vývoj je o mnoho tisíc let starší než náš. Sice se vyvíjeli pomaleji než my, ale v některých oborech činnosti dosáhli vyšší dokonalosti a oprostili se od ponižující závislosti na věcech vezdejších. Dle těchto názorů by šelmy žily přírodním životem bez civilizačních vymožeností nikoliv proto, že to neumějí, ale jejich vysoce inteligentní smýšlení jim to doporučuje. Podotýkám, tato smyšlenka je obecně zavrhována jako nevědecká a odporující Darwinově vývojové teorii, přesto je dobré ji znát a občas si ji připomenout.

Ještě bych se krátce zmínil o struktuře řádu jako takového. Řád Blesků je vojensko-politicko-náboženská organizace, původně odnož templářského řádu, která přežila jeho likvidaci. Během staletí se rozvinula v obdivuhodně dokonale utajený a značně vlivný systém, něco na způsob zednářských lóží. Skládá se z velmistra, dvanácti komthurů, dále rytířů, vojáků a bratří. Podle původních stanov měl každý komthur mít dvanáct rytířů, každý rytíř dvanáct vojáků a tak dál, snad na paměť dvanácti apoštolů. Princ Lera toto omezení zrušil a zavedl systém oddělených buněk o třech členech, složitě a neprůhledně pospojovaný dohromady.

Za mírového stavu, který je dle jejich názoru základem situace ve státě, je činnost řádu otevřená, i když důvěrná; řád se obrací na stát a lid prostřednictvím svých důvěrníků či mluvčích. V současné době nastoupila válečná organizace, to jest systém přísného utajení. Jednotliví členové se neznají, v případě, že znají někoho dalšího, pak tuto činnost tají nebo kamuflují jinými styky. V zásadě není příliš trestné vyzradit něco z řádových tajemství, ale smrtí se trestá jakákoliv chyba, která přinese řádu škodu. Takovou chybou může být i prozrazení tajemství někomu nepovolanému, snad chápete, jak to myslím. V případě, že člen řádu prokáže lóži prospěch, je jeho postup schválen, ať je jak chce neobvyklý či dokonce zločinný. V případě škody je hledán viník a ten potrestán, i když se držel přísně a nekompromisně zásad, které pro tento případ ztratily účinnost. Je to trochu složité, ale Armini se v tom vyznají a obvykle nedělají příliš mnoho chyb. Tvrzení, že ani nemohou, když po první chybě následuje smrt, je ovšem přehnané.

Náboženský charakter řádu se projevuje v tom, že zdůvodňují jakékoliv své rozhodnutí (často těžko vysvětlitelné rozumnými pohnutkami) jako vnuknutí Boží. Takový důvod by těžko obstál při logickém posuzování, ale když ho někdo uvede jako důvod, přestává obvykle veškerá diskuse a nikdo nepochybuje o jeho správnosti. Což platí i v případech nejvyšší důležitosti: vydávání zákonů, příkazů generálního štábu a Korunní rady. Nelze se ztotožnit s názorem, že všichni členové řádu jsou šílení fanatici; ale při zběžném pohledu to tak často vypadá.

Závěrem bych chtěl říci toto:

Základní podmínkou našeho úspěchu je likvidace osob, které jsem jmenoval, rozvrácení řádu Blesku a vyhubení šelem. Za tím účelem je nutno, abyste si přesně a dokonale osvojili jejich systém vlády a používali těchto informací při své práci.“

Errata:

30.05.2021 11:48