Když se lord probudil, chodil Bob okolo vesele praskajícího ohně a vařil čaj. Ohlédl se a spatřil Foolbridge v jeho noční košili a s noční čepičkou na hlavě, kterak stojí ve vratech stanu a zvědavě jej pozoruje.

„Dobrý ráno, šéfe!“ řekl zdvořile.

„Buďte zdráv, milý Bobe. Již tak brzy na nohou?“

„Však není zas tak brzo. Už dvě hodiny svítí slunce.“

„Zajisté, že ano. Avšak přesto je to poněkud brzy... nechápu vůbec, proč jsem vlastně tak brzy procitl. A nemohu najít svoje domácí střevíce a nechci budit chudáka Parsona, je ze včerejška tolik unaven...“

„Hm. Kam jste si je večer dal?“

„Obávám se, že zapadly pod lůžko.“

„To se dělá tak, že se člověk ohne a vytáhne je.“

„Samozřejmě. Leč Parson doposud nevstal!“

„A vy nemáte ruce, nebo co?“

„Myslíte tím snad, že bych si je měl podat sám?“

„No, třebas!“

„Vidíte. To je skvělá idea! Že mne to doposud nenapadlo!“

Bob právě lámal klacky; jak to slyšel, praštil s tím, co držel, do ohně, až se rozlétly jiskry. „Hele, ty nádivo!“ zařval. „Tady nejseš na svým anglánským hogo fógo zámku, ale v arminský džungli – tak by ti mohlo cvaknout do tvý natvrdlý kotrby, že by sis měl taky tu a tam chytit něco do vlastních pracek a nenechat si všecko podávat jako milostpán! Chápeš?“

Lord chvíli zíral; špička jeho nosu se nervózně pohybovala sem tam a zdálo se, že se rozbrečí. Potom se však namísto rozčilování zdvořile usmál: „Zajisté, milý Bobe. Avšak byl byste tak laskav a přeložil mi tu zajímavou sentenci do srozumitelné angličtiny?“

„Vykašlu se na tebe!“ zabručel Bob a pokračoval v lámání větví. Lord chvíli stál a zíral; pak pokrčil rameny, obrátil se a vrátil zpět do svého stanu.

Když se opět objevil, měl na sobě svoje trepky a župan. Protože Parson pořád ještě spal, zřejmě se obsloužil sám.

„Nechtěl bych vás obtěžovat svými neustálými prosbami, Bobe, ale smím vědět, kde bych se tu mohl s laskavým dovolením umýt?“

„Kdekoliv.“ ukázal Bob rukou na blyštící se řeku.

„Zajisté. Leč... obávám se, že voda bude poněkud studená.“

„Jo, to bejvá. To se musí vydržet.“

„Jistě, jistě.“ přikývl lord a sešel k řece. Na břehu se ovšem nerozhodně zastavil a zíral do vln, jako by tam viděl nějakého zvlášť nebezpečného hastrmana.

„Avšak... nenapadne mne něco?“

„Silně pochybuju, že by tebe něco napadlo!“ vrčel Bob.

„Mám na mysli nějaké dravé zvíře. Třeba hada.“

„Ne, žádnej had tady není.“

„Nebo žravé ryby. Piranhas. Slyšel jsem, že za chvíli ohlodají dobytče, že z něj zbudou jenom kosti...“

„Piraňi žijou pár miliónů kilometrů odtud. V Jižní Americe. Bez starostí, koupal jsem se taky.“

Lord tedy se vzdycháním svlékl svůj župan. Pod ním měl zcela nové červenobíle pruhované plavky až ke kolenům. Bob vyprskl smíchy, ale lord sundal z pravé nohy střevíc, vnořil do vody palec a urychleně jej stáhl zpět.

„Ale ta voda je skutečně velmi studená!“

„Předehřívat ti ji nebudu.“

„To samozřejmě nemohu žádat. Nicméně...“

Bob se odvrátil a odmítal se nadále o tom bavit.

„Skutečně se domníváte, že neonemocním, když se pokusím do této vody vstoupit?“

Bob nechal všeho a šel k němu. „Ještě slovo a zahučíš tam jako saze do komína!“

„Prosím? Co znamená zahučíš tam?“

Bob ho srazil lehkým úderem ruky přímo do vody. Lord zaječel a složil se; bylo tam asi tak půl metru vody, ale mlátil sebou, jako by spadl do moře. Pak se vydrápal ven a zíral nevěřícně na toho zlého člověka: „Promiňte, prosím, drahý Bobe; avšak nemohu uvěřit, že byste byl tak nezdvořilý a srazil mne do vody!“

„A co když jo?“

„V tom případě naprosto nechápu důvod.“

„Já jo. Koukni, kámo: hodím tě do vody každý ráno, dokud se tam nenaučíš skočit sám. A to z těchto důvodů: za prvý je to zvykem, za druhý je to zdravý a za třetí mě hrozně serou tvý způsoby.“

„Ach tak!“ lordovi schlíply vlasy a vypadal na chvíli méně důstojný a vznešený, než obvykle. „Nicméně nechápu, jaký lékařský užitek může býti ze studené koupele, jenž...“

Bob pocítil, že mu někde v duši zpívají kůry andělské.

„Vaše lordstvo, zabýval jste se někdy ve svém jistě zajímavém životě tělesným cvičením? Například boxem?“

„Samozřejmě, v Etonu a později na studiích v Oxfordu.“

„Co byste teda řek cvičnýmu zápasu na tři kola?“

„Zajisté by mne to potěšilo, leč nemáme rukavic.“

„Neva. Já to umím i bez nich.“

„To by vás však jistě bolelo, milý Bobe!“

„Pro dobro vašeho lordstva to risknu.“

„Výtečně, můžeme to zkusit. Nyní či po snídani?“

„Čaj se už vaří. Tak po jídle...“

V té chvíli vstal i výtečný pan Parson. Když zjistil, že jeho pán se probudil dřív a obsloužil sám, zděsil se a jeho důstojná tvář dostala tragický výraz. „Odpusťte mi, mladý lorde! Neměl jsem ani tušení, že byste snad vstal o své vůli...“

Lord Foolbridge se vypjal: „Parsone, rozhodl jsem se od základů změnit styl svého života. Od této chvíle mi nebudete podávat župan a trepky, nýbrž budu si je brát sám!“

„Probůh! Co vás vede k této výstřednosti, pane?“

„Bob, náš milý průvodce, mě vyzval, abych omezil své potřeby na nejnutnější míru. Pojďte, Parsone, pomůžete mi při oblékání!“

„Snad se nejdřív najíme, ne?“ ptal se Bob.

„Chcete snad stolovati nepřioděn?“ zděsil se Foolbridge.

„Nechci stolovat. Chci se napít čaje a radím to taky vám, pokud ho chcete dostat ještě teplý.“

„Nevadí. Když vystydne, uvaříte přece nový!“

„Leda hovno! Buď budete jíst, kdy je to hotový, nebo si laskavě trhněte nohou, panstvo!“

„Proč si máme trhnout nohou?“

„To se tak říká. Vlezte mi na záda!“

„Má to snad znamenat: Neobtěžujte mne?“

„Jo, něco na ten způsob.“

„Velmi zajímavé výrazy. Nebudete se hněvat, kdybych se jim příležitostně přiučil?“

„Už je pět minut po dvanáctý. Což znamená, že je skoro pozdě, to už dávno mělo bejt.“

„Zajisté, milý příteli.“ řekl lord a usedl do svého houpacího křesla. Očekával, že mu Parson podá jeho šálek s čajem a potom konvici s mlékem, aby si je do čaje mohl nalít.

„Hele, Jimmy, neobsluhuj ho. Ať si to podá sám!“

„Je to můj pán a zaměstnavatel, pane. Jsem povinen sloužit mu ze všech sil!“

„Nejseš povinnej mu dělat šaška. Ať si to podá sám!“

„Nerozčilujte se, Bobe,“ řekl lord Foolbridge. „Obsloužím se, pokud si to výslovně přejete!“

„Výslovně si přeju, aby se každej staral sám o svý tělesný blaho, zvlášť o to, co dostane najíst. Je to potřeba, protože tady v Arminu je Parson snad jedinej sluha, kterej je ochotnej obskakovat takovýho ňoumu!“

„Jakým způsobem se pak obsluhuje zdejší šlechta?“

„Každej sám sebe. Jenom děti a nemocný obsluhujem!“

„Zvyklosti této země jsou velice složité!“ posteskl si lord. „Nuže dobrá, Parsone, obsloužím se sám.“

„Je mi to velice líto, mladý lorde.“

Bob usrkával čaje a okusoval k tomu tlustě namazaný krajíc chleba s máslem. Zamrkal na Parsona: „Jime, proč říkáš šéfovi mladý lorde?“

„Byl jsem dlouhá léta komorníkem u jeho milostivého pana otce, Jeho lordstva sira Arthura Foolbridge. Když umíral, prosil mne, abych jeho lordstvo neopouštěl, dokud mi budou stačit síly a bděl nad jeho dobrem. Od té doby jsem strážným andělem mladého lorda.“

Lord Foolbridge si otřel ukazovákem levé oko, v němž se měla zalesknout slza. Nelesklo se mu tam nic.

„Hm. No dobrý, když je to tak, bránit ve vašem způsobu života vám nebudu. Ale radil bych, abyste si co nejrychlejc zvykli na něco jinýho, protože přicházíme do divočiny a v nejkratším čase budem muset cestovat na koních a mimo cesty.“

„To bude zajisté velmi romantické!“ soudil lord.

Po snídani odešli do stanu, aby se oblékli. Bob prohlásil, že se poohlídne po nějakém ovoci, které by se dalo jíst jako zákusek k snídani, a odešel do džungle; vzal s sebou jen mačetu na sekání banánových trsů.

Lord Foolbridge právě dokončil svoji toaletu, když zaslechl odněkud zvenčí dusot kopyt mnoha koní.

„Zajděte se podívat, kdo nás navštívil, Parsone!“

Komorník došel sotva k východu ze stanu. Když spatřil výhružně napřaženou hlaveň samopalu, bez vyzvání zvedl ruce a ustupoval zpět. Za ním zamračený chlap s touto zbraní a dva další, všichni oblečení jako honáci dobytka.

„Co se to děje, Parsone?“

„Všichni ven!“ řekl zamračený chlap. „A bez keců!“

Lord kráčel. Parson měl víc zkušeností, tak šel pokud možno tak, aby to ty chlapy příliš nerozčilovalo. Venku před stanem stálo do půlkruhu aspoň padesát jezdců na koních, podobných těm třem. Před půlkruhem byli ještě tři další.

„Byli tam tihle dva šašci.“ vysvětlil zamračený chlap.

„Jméno!“ vyštěkl prostřední jezdec.

„Sir Henry Amiath Copperfield Grasscourt, lord of Foolbridge. Nechápu, pánové, jak se opovažujete chovat se tak nezdvořile ke mně a k mému vrchnímu komorníkovi panu Parsonovi. Ujišťuji vás, že si budu stěžovat vašim nadřízeným...“

„Co je to za pitomce?“ zeptal se někdo z jezdců nahlas.

„Vy jste cizinec?“ zeptal se prostřední.

„Zajisté jsem; pocházím ze Spojeného království Velké Británie a Severního Irska!“ prohlásil lord důstojně.

„Jasný. Anglán. Zjevně ťatej. Co tady děláte?“

„Přibyl jsem do této země, abych zde zastřelil tygra.“

„Tygra?“ chlapi se rozesmáli. „A proč?“

„Pro jeho kožešinu. Jako loveckou trofej.“

„Já to říkám, že je ťatej!“ řekl jiný chlap. „Nechte ho, šéfe! Jižani z něj nadělají sekanou sami...“

„Držte hubu, Willsone!“ zahřměl vyslýchající. „Na nic jsem se neptal ani tebe, ani těch ostatních blbců...“

„Není to špatný nápad.“ řekl muž nalevo. „Kdybychom ho použili podle vašeho plánu, plukovníku...“

„Morane!“ zasykl ten plukovník. „Vy myslíte...“

Muž zvaný Moran sesedl s koně a přistoupil k lordovi.

„Dejte ty ruce dolů, vaše lordstvo, zřejmě se jedná o nějaký nepříjemný omyl. Jenom mi ukažte váš pas!“

Lord mu ho velmi ochotně podal. Byl rád, že se situace obrací k lepšímu; jestli to byli vojáci, bylo to v pořádku.

„Je to pravda, co povídá. Je tady už přes tejden... Říkal jste někomu, co tady chcete podnikat, mylorde?“

„Samozřejmě, sdělil jsem to každému, kdo se mne ptal. Ač musím přiznat, že většinou na má slova hleděli s až nepochopitelnými pochybnostmi, jako by to byl nějak zvlášť nebezpečný či snad dokonce pochybný podnik...“

Moran se obrátil na plukovníka; chvíli mlčeli, pak plukovník kývl hlavou. Moran se zadíval na lorda a Parsonovi se na okamžik zdálo, že vidí v jeho očích soucit, jaký lidé obvykle cítí při setkání se šílencem.

„Bude to stačit?“ ptal se třetí muž.

„Když se to dobře provede...“

„Podívejte,“ řekl Moran. „Já s tím nechci mít nic společnýho. Pojedu dál, jak jsme se dohodli, a zajistím určitou publicitu celýmu podniku. Vy tady plňte rozkazy, jak jste se dohodli s... vrchním šéfem. Co jich se týče... co uznáte za vhodné.“

„Vy si nepočkáte na výsledek?“

„Nemám rád takové věci. Moje ruce jsou čisté a chtěl bych, aby čisté taky zůstaly. Ale pošlu sem ve vhodné chvíli dost čiperných novinářů, aby o tom něco sepsali. Snažte se... aby bylo zcela jasné, že to byli tamti!“

„Bez starosti. Víme, co a jak.“

„Hlavně dejte pozor na obličeje. Musí být identifikovatelné i v případě, že... zkrátka žádné zranění ve tváři, chápete?“

„Rozumím. Nejsem přece blbec, Morane!“

„Tak... zlomte vaz.“

Muž jménem Moran naskočil na koně a ještě se dvěma jezdci vyrazil směrem k severu. Zatím ostatní sesedli; plukovník přistoupil k Angličanům.

„Vás nikdo nevaroval, že orgány tady na jihu nebudou na váš plán zabít tygra pohlížet příznivě?“

„Zajisté, někdo něco takového říkal. Ale domnívám se, že obavy z úřadů jsou poněkud přehnané; nepřišli jsme sem přece zabít člověka, ale pouze nebezpečnou šelmu!“

Plukovník se rozchechtal. „Škoda, že musíte umřít. Jste mi docela sympatický a není mi příjemné, že vás budu nucen poněkud nepříjemně zprovodit ze světa...“

„Vy jste zástupce oněch orgánů jihu?“

„Ne, nejsem. Kdo jsem, na tom snad ani nezáleží. Jsem například člověk, který nutně potřebuje, abyste zemřeli, protože na tom závisí spousta důsledků. Proto vás budu nucen zabít, i když se to mně samotnému nelíbí.“

„Ale nám se to rovněž nelíbí!“ řekl lord. „Dalo by se říci, že proti tomu přímo protestuji!“

„To jsem čekal. Svázat!“

Lord se pokusil bránit, ale muži byli připraveni; povalili pána i sluhu na zem, svázali je provazy a postrkovali směrem, kam ukázal plukovník. Byl to břeh řeky; byla tam smuteční vrba, jejíž převislé větve visely nejen nad vodu, ale i kus nad paseku.

„Osekejte drobné větve tady z toho místa! Nechte jenom tuhle silnou převislou. Tam je uvážem. Deset chlapů sbírat klestí... Je tady už hromada, tak ještě přidejte. Ať to frčí!“

Muži se rozběhli okolo; každý měl nějakou práci, plnili rozkazy přesně a bez váhání, jako dobře cvičení vojáci. Plukovník stál vedle lorda a sluhy, jeho pobočník zajišťoval zdárný průběh.

Vojáci očistili jednu silnou větev, aby byla jasně viditelná; na pokyn plukovníka pak přivázali oba muže tak, že se špičkami nohou sotva dotýkali země a viseli za ruce na větvi. Bylo to velmi nepohodlné a lord protestoval, seč mu stačily hlasivky, i když stále slušně a zdvořile.

„Proboha,“ řekl Parson. „Proč nosíte to klestí? Snad nechcete skutečně... snad nás nechcete upálit?“

„Ano, obávám se, že to bude trochu nepříjemné!“ řekl plukovník lordovou zdvořilou intonací. „Ale neobávejte se, nebude to trvat tak dlouho, jak si myslíte...“

„Ale proč? Proč to děláte?“

„Jižané většinou svoje nepřátele nepopravují normálním humánním způsobem, ale všelijak různě je při tom mučí. Mají pro to dokonce teoretické zdůvodnění, jejich bohové rádi vidí utrpení nevinných, protože se tím něco očišťuje. Nevím, co. Takže jsme nuceni tento zvyk zachovat, i když se nám osobně příčí.“

„Ale vy přece nejste jižané!“

„Ne. Ale potřebujeme z nějakého důvodu, aby jižané spáchali zločin. Krutý čin, který vyvolá hněv a nenávist veřejnosti.“

„Ale proč? Proč to potřebujete?“

„Potřebuju to zkrátka! Proč, to vás nemusí zajímat. Vy stejně nemáže žádnou možnost to změnit.“

„Pane, nevím, kdo jste,“ řekl lord. „Ale ujišťuji vás na svoji čest, že sotva se dostanu k první policejní stanici, podám na vás trestní oznámení!“

„Ubohý blázne!“ smál se plukovník. „Věřím, že byste to skutečně udělal. Naštěstí už nebudete mít žádnou příležitost.“

Lord Foolbridge zmlkl. Chlapi začali přinášet klestí a rovnat je okolo jejich nohou. Parson, sinalý hrůzou, řekl:

„Odpusťte mi, mladý lorde, že jsem nesplnil, co jsem slíbil vašemu panu otci. Neochránil jsem vás...“

„Vy mi odpusťte, Parsone, že jsem vás pošetile zavlékl do tohoto nebezpečí! Velmi mne mrzí, že...“

Lord zmlkl; přicházel muž s hořící větví a chystal se zapálit hranici. Plukovník už přikývl; vtom jeho pobočník, který bloumal po břehu, vykřikl: „Počkejte s tím! Nedělejte to!“

„Proč? Co se děje, Meredithe?“

„Pojďte sem, plukovníku! Je tady stopa...“

„Cože? Jaká stopa?“

„Byl tady ještě jeden chlap! Člověk, který nosí arminské ručně šité boty, zřejmě... jejich doprovod!“

Plukovník se vrátil k zajatcům, brunátný hněvem.

„Vy jste tady nebyli sami?“

„Samozřejmě, že ne. I když vám po tom nic není.“

„Kdo byl ten třetí?“

„Náš průvodce, pan Bob Harwey.“

„Harwey? Takovej flákač a ožrala s bandžem?“ zeptal se jeden z mužů. „Znám ho z Kingtownu. Je to budižkničemu.“

„Je to svědek!“ řekl plukovník. „Než provedem akci, musíme ho najít. Kde je, mylorde?“

„Šel do džungle poohlédnout se po nějakém ovoci. Bude to tak přibližně hodina, snad trochu víc.“ lord přes veškerou obtížnost své situace hovořil klidně a zdvořile.

„Jasný! Vzal draka, když nás slyšel! Na koně! Sharky, ty a pět chlapů hlídat tyhlety dva, ostatní za mnou!“

„Jeho stopy vedou podle řeky!“ hlásil Meredith.

„Dobře. Dicku, veď nás, když vidíš stopy!“

Ve chvilce byli všichni kromě šesti na koních; těch šest byl onen zamračený chlap a pět podobných zjevů, všichni se samopaly; jen jeden měl ručnici s nasazovacím zásobníkem, jaké se v Arminu říká systém Winnifred.

„Vaše lordstvo,“ šeptal Parson. „Myslíte, že nás zabijí?“

„To bych jim rozhodně nedoporučoval!“ řekl lord nahlas.

Šest mužů chvíli bloumalo po pasece; domlouvali se jazykem, který lord neznal, ale považoval ho za němčinu nebo holandštinu. Pokud rozuměl, nadávali na obtíže svého života. Potom jeden udělal jasně srozumitelný posunek a vydal se dál do lesa; ostatní si ho nevšímali, nešel ostatně daleko, jen za blízké křoví.

„Hej, Helmuthe, ne tak blízko, ať to tu nesmrdí!“ zařval za ním jeden. „Radši běž blíž k řece...“

„Seš ňáko fajnovej...“ zabručel Helmuth, obešel křoví a zamířil k dalšímu. Po cestě si rozpínal kalhoty... Náhle zaslechl tiché prasknutí větvičky, pokusil se otočit, ale těsně před obličejem spatřil ostří mačety. Výkřik zůstal v hrdle; tupý hrot nástroje se mu zasekl do hrdla, ubožák zamával rukama a skácel se k zemi.

„Ten Helmuth snad dostal úplavici!“ řekl druhý. „Trvá mu to nějak dlouho... nebo tam něco našel. Třeba ryby?“

„Ty seš rybář?“ ptal se ho Sharky.

„No a jakej! Kdybych měl prut, udělám ti pstruha na oleji, že by ses olizoval ještě za tejden!“

„Prut nemám. Zkus ho chytit do ruky!“

Muž odešel k řece. „Ryby tady jsou, Sharky. Ale... musím kousek dál od břehu. Až se budou smažit ti dva, mohli bysme si zároveň osmažit taky rybu, co říkáš?“

„Tak jdi, ale bacha, aby se nevrátil starej. My je vohlídáme, však jsou přivázaný dost dobře!“

Voják se zasmál; přehodil si samopal přes rameno a šel podle břehu, zíraje do vody. Břeh byl zarostlý křovím; za pár okamžiků jim zmizel z očí. Kráčel zaujat pozorováním ryb, ale neuvědomil si nebezpečí od muže, který se najednou vymrštil z křoví a sevřel jeho hrdlo strašným stiskem. Oba padli do hluboké vody, která hlasitě šplouchla...

„Hele, Willi už dostal rybu!“ zasmál se někdo.

Willi bojoval, co měl síly; jeho protivník mu tiskl hrdlo, držel ho pod vodou, dokud mu nedojde vzduch; Willi se dusil, polykal vodu, zmítal se a snažil osvobodit, ale paže nepřítele byly silné a nepovolily, dokud se tělo nepřestalo zmítat.

„Bude to pořádná ryba!“ smáli se chlapi. „Willi, nepotřebuješ pomoct? Uneseš tu potvoru vůbec?“

„Ale... kde je vlastně Helmuth?“ zeptal se Sharky. „Přece už je tam moc dlouho... Chlapi, přestaňte!“

A do ticha, které se rozhostilo, řekl nějaký hlas: „Helmuth a Willi jsou po smrti. Vy budete taky, jestli se opovážíte pohnout. Můžete se pomalu otočit!“

Ztuhli. Pomalu se otáčeli. U křoví za jejich zády stál chlap se samopalem v rukou, mokrý jako vodník; ze šatů mu tekla voda, košili měl trochu umazanou od krve.

„Kdo se hne, tomu to nasypu do břicha. Beze srandy.“

Chvíli stáli mlčky. Potom Sharky jako první odhodil do trávy svůj samopal a ostatní po něm.

„Ty nože taky. A revolver, Sharky. I s opaskem, ať tě nenapadne po něm šáhnout. Já střílím dost přesně, i z týhle řehtačky.“

Slovo řehtačka znali, používali je Armini. Věděli, že Armini střílejí velmi přesně.

„Teď vy tři po pás do vody. Jen se nebojte, že nastydnete, já se už taky koupal. Správně, ty tady zůstaneš, hošánku. A vy tři sednout. Sednout do vody, rozumíte?“

„Proč to? Co to má znamenat, pistolníku?“

„Drž hubu, když mluvím já. Ze sedu se blbě vstává k útoku, milej Sharky. Pořád ještě platí, že při nevhodným pohybu budu střílet. Nemysli si, že jsem blbec.“

„Vopravdu... jsi zabil Willieho a Helmutha?“

„Helmuthovi jsem usek hlavu mačetou. Willieho jsem utopil. Vás můžu pro změnu zastřelit.“

Vstoupili do vody a usedli na dno, jen hlavy koukaly z vody. Bylo tam ještě mělko, až uprostřed řeky byla hloubka jeden a půl metru, ale tak daleko je zas Bob pouštět nechtěl.

Zůstal tam jen ten nejmladší a nejvyjevenější. Bob mu ukázal na lorda a komorníka, kteří viseli na větvi a tvářili se nechápavě.

„Odvaž je! A žádný hlouposti, hošo. Máš poslední šanci dožít se dnešního večera, tak si ji nepokaž!“

Chlapec se otočil a odvazoval oba muže; Bob zatím došel ke zbraním, odhodil samopal a sebral ze země opakovačku.

„Ono je lepší mít vždycky spolehlivou zbraň.“

Lord sklouzl s větve; třel si ruce a zářil nadšením.

„Děkuji vám ze srdce, milý Bobe; nebýt vašeho laskavého přičinění, zajisté bychom...“

„Teď nežvaň. Chyť samopal a dávej pozor na ty sígry! Já si chci popovídat s tímhle roztomilým klučinou...“

Bob chytil vojáčka za límec a smýkl jím surově k zemi. Lord se chopil samopalu a mířil na muže v řece. Chlapec koukal vyděšeně; Bob vytáhl z opasku zakrvácenou mačetu a opřel mu ji o klín. „Máš rád děvčátka? Že by z tebe taky byla holčička!“

„Já... já...“ zajektal chlapec. „Proboha ne, pane!“

„Tak povídej. A nedej se prosit, nemám moc času.“

„Jmenuju se Hubert MacEnroy, pane. Ze třetí čety.“

„Na to ti kašlu. Povídej, co tu děláte!“

„Já nic nevím, pane! Já jenom plním rozkazy!“

Bob přejel zlehka ostřím mačety po chlapcových kalhotách a rozřízl je, takže se odhalilo tělo.

„Možná jinej, hošo. Já si srandu nedělám. Máš to docela k světu – byla by toho škoda. Tak povídej!“

„Plukovník nám dává rozkazy. Opravdu, já nic nevím!“

„Jak to bylo na celnici?“

„Tam byl kapitán Meredith, já tam nebyl!“

„Kde jsou ti celníci? Kde jste je...?“

„Na kraji lesa. Pochovali je tam.“

„Všecky tři? A leoparda?“

„Taky leoparda. Plukovník říkal, že ho nesmějí najít. To by prý poznali, co se stalo!“

„Kolik vašich padlo?“

„Dva byli raněný. To ten leopard... byl venku a dával na ně pozor. Ale chlapi prej nic netušili.“

„Byl u toho Moran?“

„Ne, ten zůstal s náma u oddílu.“

„Kolik vás je v oddíle?“

„To... to já nevím. Dvacet kamiónů.“

„Aha. A napřed jel Meredith s čím?“

„S džípem přeci. Dělali jižanský vojáky.“

„Hm. Kam přišli všichni ti chlapi? Přece je vás sotva padesát, a dvacet kamiónů, to je skoro tisíc lidí!“

„Ostali tam... v jednotlivých oddílech. My jsme velitelská četa, jenom pro pana plukovníka, chápete?“

„Jo. Moc povedená četa, řekl bych...“

V tu chvíli pokusil se Sharky vyskočit z vody a vrhnout se na Parsona, který tam stál neschopen pohybu. Zřejmě ho hodlal použít jako rukojmí; ale Parson zaslechl šplouchnutí, pokusil se udělat krok a upadl. Bob se obrátil; jeho mačeta zasvištěla vzduchem a zasekla se Sharkymu do prsou. Muž tlumeně vykřikl a skácel se přes Parsonovo tělo.

„Já říkal, že nechci, abyste se hejbali! A když to povídám, tak to myslím vážně!“

„Odpusťte, pane!“ řekl jeden z obou zbývajících. „My už se ani nepohneme, dokud... nedovolíte!“

„Taky si myslím. Co jste měli za úkol dál?“

„Já... nevím. Pan plukovník...“

„Hm. A ty ostatní skupiny?“

„To taky nevím. Každá měla svůj úkol, ale já nejsem důstojník, tak mi nikdo nic neřekl. Pan Sharky možná...“

„Aspoň vidíš, jak dopadl. Tak se zvedej. Dám ti zlehka po hlavě pažbou, abys na chvilku usnul. Až se probudíš, seber se a mazej odtud, jak nejrychlejc můžeš. Jen tak se ti podaří zestárnout!“

„Ale... to mi nedovolí! Plukovník...“

„Jestli bude mít smůlu a potká se se mnou, už nikdy nebude uvažovat nad tím, kam ses mu ztratil. A tobě dám taky moc dobrou radu, chlapče: vyhýbej se mi. Chraň pámbu tebe a tvý kamarády, abysme se ještě někdy viděli!“

Chlapec měl očividně strach. Zvlášť velký před ranou do hlavy, kterou mu Bob chtěl dát. Zavřel oči a tvářil se, jako by měl každou chvíli umřít; Bob ho tedy klepl jen zlehka, ale i to spolehlivě stačilo.

„Vy dva, vystupte na břeh! Jedinej pohyb, co by se mi nelíbil, a jste mrtvý. Když budete mít rozum, odskáčete to jen boulí na hlavě jako tamten. Je vám to oboum jasný?“

Přikývli. Konečně, viděli na břehu ležet mrtvolu svého velitele Sharkyho, z jehož zad pořád ještě trčel hrot mačety. Parson se už zvedl, ale omezil se na odvalení mrtvoly stranou.

„Sundejte si na to klobouky,“ řekl Bob. „Ještě lepší by bylo vystříhat uprostřed hlavy kolečko. Ale nemáme čas.“

Udeřil je po hlavě jednoho po druhém; padli jako podťatí vedle toho prvního.

„Pouta by byla mnohem humánnější!“ upozornil lord Foolbridge, kterému už otrnulo a choval se jako jindy.

„Možná. Ale fůra lidí se z pout osvobodila moc brzo. Omráčený se buděj, až když přijde čas.“

„A co kdyby jim to zanechalo trvalé následky?“

„Tak si na nich smlsnou v pekle. Snad ti jich není líto? Chtěli tě zabít – teď budeme my muset zabít je!“

„Koho? Tyhle tři?“

„Ne, ale plukovníka a jeho bandu. Neříkám všecky, ale udělá jim jen dobře, když je poučíme, co jsme zač...“

„Snad je nechcete napadnout, Bobe?“

„No ba že chci! Ty snad ne? To bylo keců, jak budeš střílet na tygry, který ti nic neudělali; oni tě chtěli zabít, to je nic?“

„Ach... to byl dozajista jenom nějaký žert. Nevěřím, že by svou hrozbu skutečně splnili. Snad to byl psychologický nátlak...“

„... bych chtěl vidět, kdybych je nezkrouhl! Mohl's bejt pěkně usmaženej, a kdoví z jakejch všiváckejch důvodů!“

„Právě. Je mi divné, proč to asi dělali!“

„Jsou to nejspíš vojáci, ti mají občas divný nápady. Já u nich léta sloužil, tak je trochu znám!“

„Přece nebudou ubližovat nevinným lidem!“

„A co jinýho kdy dělaj? A vůbec, kecy jsou na hovno. Vem si ty svý parádní bouchačky a jdem na ně. Ještě, že ti je neukradli. Na tom je právě vidět jejich blbost.“

„Domníváte se, že jsou to zloději?“

„Sakra, co já vím? Vrazi, zloději, nepřátelský vojáci – jedna verbež. Konečně, válečnou kořist bereme i my, na jihu na to mají dokonce nějakej zákon. Tak padáme, ne...?“

Lord poslušně vytáhl z pouzdra obě své pušky a nabil je. Bob zatím sbíral samopaly vojáků; Sharkyho pistoli pověsil k boku a nechal si i jeho ručnici Winnifred. Jeden voják měl taky celý svazek granátů, i ty se mohly hodit.

„Já nevím,“ pravil lord Foolbridge. „Domnívám se, Bobe, že to, co hodláte učinit, je neodpustitelným zločinem a člověk, který se toho zúčastní, se navěky vyřadí ze společnosti osob čestných a spořádaných. Snad bychom měli postupovat cestou zákona!“

„To dělám. V týhle zemi mají zajímavej zákon o porušení míru. Kdo poruší stav míru, kterej je normální v Arminu, je zločinec a zaslouží, aby ho první pocestnej odpráskl jako vzteklýho psa. Ať mě čert vezme, jestli ti chlapi neporušili mír!“

„Přesto. Je to záležitost místních úřadů, ne naše.“

„Oni tě chtěli zabít a ty je chceš šetřit? Copak vůbec neznáš něco jako... touhu po pomstě?“

„Té učiním nejlépe zadost, když to oznámím policii. jen co se potkáme s nějakým jejím zmocněncem.“

Bob chvíli mlčel. Pak se zeptal: „To mě necháte jít proti nim samotnýho?“

„Jak to myslíte? Vy proti nim půjdete, i když já ne?“

„Já jsem chlap, lorde. Chlapi v týhle zemi se vždycky stavějí proti každýmu bezpráví a zločinu. Když se bojíš nebo máš nějaký svý vlastní názory na tu věc, tak půjdu sám.“

Bob vykročil směrem pryč, ověšen zbraněmi jako vánoční stromek. Lord chvíli váhal – pak jej doběhl.

„Počkejte, Bobe! Jdu s vámi, samozřejmě!“

„Výborně. A Parson?“

„Já také, pane. Ale nemám zbraň!“

„Tady máš dvě řehtačky. Jako samopaly. Umíš zacházet s ručními granáty? Myslím, že tím se jim dá účinně domluvit...“

„Umím, pane; bojoval jsem v burské válce!“

„Tady máš tři, to ti musí stačit. Ostatní si nechám já. Lordovi budou stačit jeho flinty, doufám...“

„Zajisté. Avšak, jakým způsobem je napadneme? Domnívám se, že je jich značná přesila proti nám třem...“

„Máme výhodu domácího prostředí. Znám to tam...“

„Což jste již určil vhodné místo?“

„Není to tak těžký. Viděl jsem, kde se přebrodili na druhou stranu řeky; přešel jsem taky. Dost dobrý místo, když budou v tom brodu, můžou se míň bránit!“

Na tom místě nebyla řeka hluboká, sotva metr v nejhlubším místě – zato se rozlévala do větší šířky a uprostřed byl značný proud, který nutil jezdce postupovat pomalu. Bob to prošel pěšky, lépe řečeno brodil se tudy, tak věděl, jak moc bude muset zpomalit plukovníkův oddíl.

„Doufám, že není námitek, abych převzal velení. Parsone, ty se schováš tady za ten velikej balvan; je to sice dost blízko k nepříteli, ale s řehtačkami bys z větší dálky nic netrefil. Kdyby to začalo bejt horký, padni na zem, řehtačky nech ležet a odplížíš se semhle do tý houštiny. Pak už tě neuviděj. Po cestě tě budu krýt palbou a neboj, že bych utek dřív. Teď úkoly. Až uslyšíš první výstřely, vysuneš jeden sapík a budeš střílet na všecko, co se ti dostane pod mušku. Až tě najdou, schováš se a hodíš po nich svý granáty. Pokud možno přesně. Jasný?“

„Jasné, pane. Na co mám druhou... řehtačku?“

„Kdyby ti v první došly náboje. Kdyby tě napadlo něco chytrýho, můžeš to udělat i bez rozkazu. Například střílet oběma naráz, aby mysleli, že jsou tam dva chlapi.“

Bob přešel výš, kde byl padlý kmen stromu; mezi větvemi, které se sice zpřelámaly, ale stejně ho držely asi třicet centimetrů nad zemí, bylo dobře vidět na celý brod.

„Ty si tadyhle lehneš na zem,“ řekl lordovi. „Není to sice moc příjemný a možná se umažeš, ale musí to bejt. Budeš čekat, až ti vlezou do brodu... přesněji, až jich tam bude co nejvíc. Některý můžeš pustit i na náš břeh, ale tak dva až tři, víc ne. Potom vystřelíš; a první ranou musíš sejmout plukovníka! Je to tvůj nepřítel, chtěl tě zabít, tak nad tím moc neuvažuj a střílej! Pamatuj si: musíš ho dostat, a to prvního. A musí bejt mrtvej!“

„Rozumím.“ lordovi se pohybovala špička nosu, asi se dostával do lovecké nálady. „Smím v tom případě použít kulky na slony? Jsou velmi účinné i při nepřesném zásahu!“

„Ale jo, klidně. Ty myslíš, že střílíš nepřesně?“

„Doposud jsem vždy zasáhl s velkou přesností. Avšak je naopak pravdou, že jsem dosud nikdy nestřílel na člověka.“

„To nejsou lidi, lorde. To jsou vrazi.“

„Jsem si vědom určité zvláštnosti situace, která nás nutí činit opatření, která ve stavu hlubokého míru nemají...“

„Jo, vím. To si povíme potom. Až zabiješ plukovníka, můžeš zastřelit tolik chlapů, kolik se ti jich dostane do rány. Čím víc, tím to bude lepší pro všecky.“

„Rozumím, drahý Bobe.“

„Já budu tam za tím křovíčkem. A ještě něco: Kdyby se náhodou stalo, že bych exnul... nebo byl těžce raněnej, vem svýho sluhu a svý cajky a vrať se na sever. Rozumíš mi? Okamžitě se vrátit a neuvažovat o tom, co je se mnou. Já se o sebe postarám.“

„S tím nesouhlasím, milý Bobe! Opustit kamaráda v neštěstí je velice nepěkné a já jakožto gentleman bych nikdy nebyl schopen zachovat se tak nízce a podle...“

„Zavři chlebárnu! To znamená, abys mlčel. Je to rozkaz, jasný? Okamžitě se vrátit na sever v případě, že bych vás nemohl vést!“

Lord Foolbridge dvakrát naprázdno polkl. „Hodně štěstí!“ řekl přiškrceným hlasem.

„U nás se říká zlom vaz! Tak...“

Podali si ruce; pak se Bob vzdálil a od té chvíle ho už lord neviděl. Zalehl na svoje místo, připravil si zbraně a vyčkával; nikde se nic nehýbalo a Bobův předpoklad, že se ti muži vrátí, se mu nezdál docela přesvědčivý, ale byl zvyklý důvěřovat v případě lovu myslivcům, kteří ho naváděli na stezky zvěře. Automaticky tedy předpokládal, že Bob zná svou práci a že se nemýlí.

A skutečně: asi po půlhodině se objevil na druhém břehu jezdec, vyjel z džungle, zastavil se u řeky a dával svému koni pít. Pak, když se ubezpečil, že je vše v pořádku, zamával rukou; na to se vyhrnula celá plukovníkova banda. Foolbridge dobře viděl šéfa, jak dává příkazy svým lidem; nerozeznával dobře, kdo je kdo, ale viděl na dálku, že se nevracejí nijak s veselou. Svého člověka neměli; možná některé důvtipné hlavě napadlo i to, že je obelstil a mohl by pomoci zajatcům.

První muži sjížděli do brodu, ale plukovník zůstával stále na druhém břehu. Nebylo to daleko, ale lord musel vystřelit z brokovnice, kam se jedině hodily náboje na slony. A jak známo, brokovnicí se přesně zasáhnout nedá.

Konečně! Plukovník pobídl svého koně a mezi ostatními se v řadě brodil řekou. První muži už byli na bližším břehu, zůstali však ve skupině a čekali na svého velitele. Lord Foolbridge přiložil pušku k líci a dlouho, trpělivě mířil. Pak, když byl plukovník uprostřed řeky, vypálil.

Vojáci byli zvyklí na ledacos; ale když se jim náhle z ničeho nic s ohlušující ranou rozpadl velitel na kusy a na koni zůstala sedět jen spodní polovina trupu, strašně se lekli. Vzápětí se ozvala druhá rána; jednomu z nejbližších uletěla hlava, jako by ji odfoukl vítr. Současně se rozrachotily dva samopaly, mezi muži na břehu vybuchl granát a pár dalších zasáhly kulky z opakovačky.

„Jsme přepadeni!“ zaječel jakýsi voják, zvedl samopal a chtěl střílet; lord Foolbridge na něj namířil opakovačku a v okamžiku, kdy chtěl stisknout spoušť, mu prostřelil hruď. Muž zařval, pustil samopal do vody a kácel se pozadu s koně. Jiného zasáhla lordova kulka doprostřed čela, dalšího jenom do břicha, zřejmě se pohnul. Z křovisek práskaly suché výstřely Bobovy opakovačky; na břehu vybuchl druhý granát, tentokrát Parsonův, taky jeho samopal neustále kropil ty darebáky, i když bez očividného výsledku.

Rychle pochopili, co se děje; padli na zem, utekli do lesa nebo se aspoň potopili pod vodu. Poplašení koně pobíhali sem tam a zděšeně řičeli.

Do toho se ozval Bobův hlas, zesílený rukama složenýma do trubky: „Vzdejte se! Zajišťujeme všem řádný soud!“

„Kdo je to?“ vykřikl kdosi.

„Tady poručík MacMarry z druhého pluku císařské jízdní gardy! Jste obklíčeni; v případě, že nebudete klást odpor, vám princem bude udělena milost!“

„Armini!“ zaječel někdo, podle hlasu Meredith. „Zpátky! Chlapi, neblázněte, bude jich asi hodně...“

„Vzdejte se, nebo budeme pokračovat v palbě!“ řval Bob.

Nikdo se nevzdával; Bob vypálil ještě několik ran směrem, kde tušil nepřítele, potom toho nechal. Ani už nebylo nač střílet; na břehu zůstalo osmnáct mrtvých či těžce raněných, lehčeji ranění prozíravě utekli.

Bob přelezl k lordovi. Byl trochu špinavý, ale usmíval se a lord taky vypadal nějak spokojeněji.

„Tak se to podařilo, co? Ne, nezvedej se! Nemusejí vidět, že jsme to byli my. Odplížíme se pomalu, možná tam na druhý straně čekají, kdo vyleze...“

„Cožpak neprohlédneme ony mrtvé a raněné? Měli bychom jim poskytnout alespoň první pomoc...“

„Ať se postarají jejich kámoši! Oni by nás maximálně dorazili, a na to já nejsem ten správnej císařskej assassin. Ať si to vyříděj sami mezi sebou!“

„Myslíte, že ještě není konec?“

„Vypadá to, že jim velí ten Meredith. Měl jsem ho na mušce, ale netrefil jsem toho hajzlíka. A nebude to blbec, z čehož plyne, že se vrátí. Podle toho, co křičel, chce ustoupit a zjistit, co se děje, než něco podnikne...“

„A potom – zaútočí?“

„Pošle nějaký chlapy přes řeku oklikou, aby se nám dostali do zad. Na to nesmíme čekat, musíme odtud. Ale nepojedem auťákem, ten luxus si nemůžem dovolit. Vezmem koně, nechali nám jich šest a to stačí i na náklad...“

„Co uděláme s výstrojí a vůbec s věcmi?“

„Co doopravdy potřebujem, to naložíme a vezmeme s sebou. Zbytek tady budeme muset nechat. Takový věci jako kempingovou soupravu a houpací křeslo s sebou tahat nebudem!“

„Ale... to bude asi velice nepohodlné!“

„Mnohem nepohodlnější je bejt mrtvej, vaše lordstvo!“

Lord to asi pochopil. Vrátili se na tábořiště, kde byl doposud mrtvý klid; omráčení spali na svých místech, jak padli, jejich koně byli uvázáni u křoví a klidně se popásali.

„Kam vlastně pojedeme?“ ptal se lord Foolbridge.

„Samozřejmě zpátky na sever!“

„Ne! A co bude s mým tygrem?“

„Proboha, tys na ten nesmysl ještě nezapomněl? Tygr si bude běhat v džungli, jako si běhal doposavad, no!“

„S tím ovšem já nesouhlasím. Připomínám, že jsem přijel do této země, abych tu ulovil tygra, a dokud se mi to nezdaří, neodejdu odtud! Bez ohledu na to, jaké překážky se mi postaví v cestu. A vyžaduji podobný vztah k našemu usilování též od svých zaměstnanců, vás v to počítaje!“

„No jasně; ale když jsme se teď dostali do konfliktu s armádou, nejspíš severskou, tak se snad situace mění!“

„To se velice mýlíte, příteli. Předpokládám, že je vám jasné, že se tím nemění docela nic. Samozřejmě jsem vám kolegiálně vypomohl ve vašem sporu s oněmi muži. Ale očekávám od vás, že vy nyní zase pomůžete mně, jak jsme se dohodli!“

Bob se tvářil přímo vyděšeně. „Dobrá, pojedeme tedy na jih. Ale ať mě čert vezme v tý chvíli, kdy se ještě jednou vydám na cestu s tak zatraceně tvrdohlavým bláznem, jako seš ty!“

„Na vašem mínění o mně mi naprosto nezáleží.“ nafoukl se lord. „Prosím vás pouze, abyste mne zavedl tam, kam jsem si přál jít, a to pokud možno v rozumném termínu. Co se týče vašich sporů s těmi muži, jsem ochoten pomoci vám jakkoliv a kdykoliv si budete přát, ale mějte na paměti, že to není hlavním účelem naší cesty.“

Bob už dál nemluvil; počal probírat lordova zavazadla a to, co považoval za nutné, ukládal do cestovních vaků, které hodlal pověsit na nákladní koně. Lord mu vyloženě překážel a měl námitky proti každému kusu svých vzácností; až se Bob konečně naštval:

„Snad ses už přesvědčil, že se tu vyznám líp než ty! Taky líp vím, co je potřeba a co ne! Tak by bylo dobře, abys mě nechal rozhodnout. Já odmítám s sebou vláčet vetešnictví!“

„Jakým způsobem potom ale zajistíme svoje potřeby v tomto divokém a pustém kraji?“

„Stejným, jako já a všichni ostatní, co tu jsou!“

„Ale ti lidé přece žijí ve velikém nepohodlí!“

„Tak tak budeme žít taky! Nebo seš taková baba, že bys to snad nevydržel?“

„Promiňte, to se prosím nedomnívejte! Jsem schopen vydržet jakékoliv podmínky; avšak upozorňuji, že pokud to není zcela bezpodmínečně nutné...“

„Je to nutný. Tak drž hubu.“

„Chtěl jsem jenom upozornit, že...“

„K zemi, oba dva!“ vykřikl Bob a udělal salto směrem k místu, kde nechal svou ručnici. Lord i komorník padli k zemi o vteřinku později; těsně předtím, než nad nimi zahvízdaly kulky. Viděli, jak Bob vleže na zemi vytáhl z pouzdra revolver a vypálil směrem, odkud kulka přišla; na to se ozval z džungle výkřik a lomoz prchajícího člověka. Bob se zmocnil pušky a přikrčen odběhl. Lord a Parson zůstali na místech, jenom Foolbridge si přitáhl jeden ze samopalů a připravil se k případné obraně.

Z lesa se ozvaly ještě nějaké výstřely; pak se objevil Bob, kráčel vzpřímeně a nesl přes rameno tři opakovačky, v ruce pak dva opasky s pistolemi. Došel k nim a hodil to všecko na zem.

„Co se vlastně stalo, milý Bobe?“ ptal se lord Foolbridge, oprašuje si oděv.

„Nic. Pan Meredith nám poslal pár hlavní. Vemte si každej jednu flintu a stříkačku. Umíte si zapnout opasek?“

„Ale... kde jsou ti lidé, kterým to patřilo?“

„Věřil bys, že je mi to docela jedno?“

Bob se odvrátil a věnoval pozornost svému koni. Foolbridgeovi a Parsonovi nezbylo, než se chovat podobně.

„Je otázkou, co se stane s mými věcmi!“ pokusil se lord ještě jednou orodovat za svůj majetek.

„Nejspíš ho někdo rozkrade. Věc ponechaná bez dozoru se v týhle zemi považuje za věc odhozenou. Doufám, že kvůli tomu nezchudneš. Můžem se odškodnit na nepříteli, když ti jde o těch pár šestáků!“

„Samozřejmě se mi nejedná o peníze, mám dost, abych si to mohl dovolit! Ale na jihu se jistě nic podobného nedostane koupit!“

„Vykašlem se na to.“ rozhodl Bob. „Kupředu!“

Vyrazili; lord i Parson byli dobří jezdci, což Bob zjistil velice jednoduchým pokusem, totiž uvedl koně do cvalu. Nejhůř se jelo Parsonovi, který musel vést všechny tři nákladní koně; ale Bob mu poradil, jak si jejich vodicí šňůry jednoduše přivázat k sedlu. Koně jsou zvířata stádní a pud jim velí držet se vůdce stáda; takže neměli chuť zbytečně zůstávat pozadu.

Nejdřív se drželi silnice; Bob tvrdil, že kdyby slyšel nějaké vozidlo, budou mít dost času ztratit se z cesty. Soudil, že každé auto by mohlo být nepřátelské, proto není nejlepší být na silnici a vystavovat se nepřátelským kulkám. Asi po hodině na chvíli zastavili a odpočinuli si.

„Čím dál víc se domnívám, že náš spěch byl poněkud nedůstojný!“ soudil lord Foolbridge. „Snad by bylo bývalo mnohem moudřejší zůstat na místě a čelit nebezpečí jako muži, tváří v tvář. Naši nepřátelé se budou domnívat, že jsme zbabělci!“

„Proboha!“ Bob se zatvářil, jako by ho bolely zuby. „Co sis to zas vymyslel? Koukni, uvažuj trochu logicky! Po smrti plukovníka to samozřejmě převzal ten Meredith, nebo jak si říká. Nebude to žádná hlava otevřená, ale je zřejmě dost chytrej, aby nás dokázal úspěšně pronásledovat. Pokud se aspoň trochu vyzná v poměrech, dojde mu, že nejsme vojenská jednotka, když ho nenapadneme. A to jsme neudělali, naopak jsme ustoupili. Už mu teda došlo, že se jedná jenom o pár chlapů!“

„Výslovně jste mu přece oznámil, že jste voják!“

„Taky jsem ho tím oblafnul, aby se stáhli! Ale po prvním úleku se určitě vzpamatoval a chtěl zjistit, jak je to doopravdy. Poslal ty čtyři, z toho dva lepší s puškama. Jednoho jsem dostal hned na místě, zbylý tři jsem dohnal, tak se už nevrátí; ale není jistý, jestli byli všichni a jiný nešli z jinejch stran. Některý určitě přijdou na to, že jste zmizeli a od těch tří muklů se dozvědí, co bylo. Meredith vzplane spravedlivým hněvem a půjde po nás!“

„Hm... vaše obava může být oprávněná!“

„To ani nedejchej. Jistý je jen to, že v tuhle chvíli nás už ženou. Pokud neudělají něco lepšího, třeba nás nebonznou nějakým svým kámošům, aby nám zastoupili cestu...“

„Myslíte, že mají takové přátele?“

„Ten kluk mluvil o hodně kamiónech. To znamená buď jednu velkou skupinu, nebo hodně malých. Plukovník, co velí jen padesáti chlapům, je dost málo; třeba to byla jen nějaká velitelská četa, co jela nahoru k hranicím něco vyřídit a po cestě si přibrala nás jako určitou formu rozptýlení po cestě. Ale někde před náma jsou jejich další, zřejmě silnější oddíly...“

„To je nepříjemné! Co budeme dělat?“

„Budem postupovat skrytě, pokud možno. Uvidíme, co se dá dělat, až se dostanem do obydlenějšího kraje.“

Zase nasedli a jeli mlčky; trvalo to zase asi hodinu, než si Bob všiml, že nad lesem krouží sup a spouští se níž a níž. Zamířili tím směrem.

Vedle cesty ležel převrácený skútr s kingtownskou poznávací značkou a rozpáraný kletr. Kousek od silnice v trávě u silného stromu leželo nahé dívčí tělo s dlouhými světlými vlasy. Ke stromu byl připoután rovněž nahý mladík asi osmnáctiletý; tvář byla zkřivená hrůzou. Byl mrtev, ruce přibity ke stromu silnými hřeby, po těle nejmíň dvacet ran. Žádná z nich nebyla smrtelná, zřejmě zahynul vykrvácením. I dívka umírala nelehko; zdá se, že byla před smrtí znásilněna. Jejich šaty byly poházené okolo, stejně jako součásti vybavení z kletru.

„Ještě věříš, že tebe by ušetřili?“ ptal se Bob.

Lord Foolbridge zbledl ještě víc, než byl předtím, jeho citlivý nos se počal pohybovat ze strany na stranu. Rozčílením zřejmě nemohl mluvit. „To udělali... nějací divoši!“

„To udělali se vší pravděpodobností naši přátelé vojáci, kteří se tak něžně chovali i k vám!“

„To není možné! Proč... by to dělali?“

„Dostali chuť na tu holku nebo se chtěli zbavit nepříjemných svědků. Nebo... možná aby policie ze severu měla důvod zastat se svých zavražděných občanů.“

Bob vytáhl z kapsy bundy, pohozené v trávě, chlapcův řidičský průkaz. „Martin Alfréd Ravenal z Kingtownu. Sotva devatenáct... podle pasu byli na jihu už skoro čtrnáct dní, asi se vraceli z dovolený. Měli smůlu...“

„Nemohli to udělat... bandité z jihu?“

„Pochybuju. Nic jim nevzali, snad nějaký peníze. Banditi berou všecko nač přijdou, třeba tu krásnou koženou bundu by tu nenechali. Ne, vypadá to...“

Foolbridge chvíli mlčel, jen pohyboval nosem.

„Parsone,“ řekl potom. „Rozhněval jsem se!“

„Já rovněž, mladý lorde.“

„Až se dostaneme k nejbližší poště, podáte telegram. Požádáte mého správce, aby sem okamžitě poslal Archibalda. Rozumíte?“

„Rozumím, mladý lorde.“

Bob dokončil prohlídku dokladů a opět nasedal.

„Což těm nebožákům neposkytneme ani dobrodiní pohřbu?“

„Zatím ne. Mohli bysme je následovat. Radši pojedem.“

Opět jeli, tentokrát bez zastávky. Blížilo se poledne a slunce oslnivě pálilo. Ještě horší to bylo, když po čase vyjeli opět na otevřenou step.

„Tamti určitě nejezdí za poledne,“ řekl Bob. „A i kdyby, uvidím je zdálky. Kupředu!“

Všichni tři vyrazili do stepi a zakrátko se ztratili v její nekonečné opuštěnosti. Než minula hodina, zjistil Bob nezvratně, že je nikdo nepronásleduje.

Krčma U Šilhavého slunce byla jediným zařízením svého druhu široko daleko, leč nebyla často navštěvována; dílem i proto, že tento vyprahlý a nepříjemný kraj se netěšil pozornosti dobytkářů a farmářů ani turistů, kteří opět rádi a často jezdili na jih. Když se někdo objevil, byl tu buď omylem či nedopatřením a rychle odtud spěchal pryč, sotva se obeznámil se situací.

Jedinou výhodou krčmy (dost pochybnou) byl daleký rozhled, neboť stála na vrcholku kopce sice nepříliš vysokého, ale přesto přečnívajícího všechno v okolí. Nevýhodou pak bylo, že na kopci nebyla voda a bylo nutno ji čerpat z hluboké studny. Avšak hosté Šilhavého slunce pili vodu zřídka a pro koně tu byl bazén, naplněný za posledních dešťů. Teď před obdobím dešťů byl napolo vyschlý a čekalo se, že se znovu naplní; když byl kůň některého hosta dost zmlsaný a host dosti bohatý, mohl si dát načerpat vodu ze studny.

Majitel krčmy, jehož jméno nebylo známo, a jeho dva dospívající synové byli obvykle jedinými obyvateli; ale dnes dostali hosty, dokonce pět najednou. Přijeli krátce k polednímu, usadili se do lokálu a poručili si kořalku, aby mezi sebou něco domluvili. Hostinského pozvali taky, ale jeho syny poslali radši dávat pozor, kdo sem jede.

Velitelem těch pěti byl zarostlý a zanedbaný chlap neurvalého zevnějšku, jehož oslovovali krátce Šéfe. I ostatní vypadali jako darebáci, což nemuselo být na překážku jejich počestnosti, ježto zanedbanost je v tomto kraji obvyklá. Ale byli dobře vyzbrojeni a zdálo se, že ze všech nástrojů nejlíp umějí používat zbraně.

Byli tak asi uprostřed své diskuse, když mladší hostinského syn (bylo mu osmnáct, staršímu čtyřiadvacet) přišel se zprávou, že se blíží tři jezdci. Byly čtyři odpoledne, sotva pominul největší žár, z nejbližšího stinného místa to sem byly nejmíň tři hodiny; museli tedy jet celou tu dobu a být hodně unaveni.

„Jsou tři a mají spoustu koní,“ hlásil mladík. „A vypadají hodně divně. Hlavně jeden z nich...“

Pětice chlapů i obsluha krčmy vykoukla oknem a spatřila hosty. První z nich byl oblečen celkem normálně v džínách, staré khaki kazajce a širokém klobouku. Zato druhý byl oděn do bílého, mírně pošramoceného obleku, tropické přílby a dokonce i bílých bot, byl velmi dlouhý a seděl na koni, jako by spolkl lineál. Třetí byl starší, oblečený ve vestě a jakési zvláštní čepici se štítkem, jakou nosí jockeyové, což ovšem nikdo netušil.

Trojice zajela ke krčmě a zastavila. Hostinský pospíšil ven, aby je s nevšední ochotou uvítal.

„Dobrý vodpoledne, panstvo! Ráčej dovnitř?“

„Zajisté, dobrý muži!“ pravil onen dlouhán nepopsatelným přízvukem, který v tomto kraji nebyl doposud nikdy slyšen. „Správně jste usoudil, že jsme k smrti uondáni a že myšlenka na odpočinek a dobré jídlo by...“

„Počkej,“ řekl muž v loveckém. „Nejdřív já. Máš tady hodně hostů, krčmáři?“

„Ani ne. Vlastně jenom vás.“

„Hm. Komu patří těch šest koní?“

„Jo, to jsou hosti. Ale ty na noc nezůstanou, odjedou.“

„Co je to za lidi?“

„No co – hosti, jako ty. Neptám se jich.“

„Znáš je? Ručíš za jejich počestnost?“

„Říkám ti jasně, že se jich neptám na rodinný poměry. Co já vím, co jsou zač?“

„Jaký mají zbraně?“

„Seš snad policajt, že se tak vyptáváš?“

„Já jsem čestnej chlap. Ale co když jsou voni policajti?“

„Jsme na arminským území, kovboji. Žádný policajty bych si do svý hospody nepustil, to snad uznáš!“

„Za normálních okolností bych uznal. Ale v kraji řádí nějaká obzvlášť nebezpečná banda. Tak jaký mají zbraně?“

„Revolvery a pušky. Jako každej.“

„Řehtačky žádný?“

Krčmář se rozesmál. „Co by tady kdo dělal s řehtačkou?“

„Divil by ses. Tak jo, půjdem dál. Napojíš naše koně a byl bych rád, kdyby se napili dost a ne jen tak úsporně.“

„Napoj si je sám, vzadu je bazén.“

„Tu břečku ti koně pít nebudou, to dobře víš. Načerpej!“

„Máš na to? Stojí to tři dolary za koně, to znamená za vašich šest to bude osmnáct babek!“

„Zaplatíš osmnáct dolarů, Lorde?“

„Samozřejmě.“ řekl dlouhán. „Parsone, zaplaťte to!“

Krčmář zbystřil pozornost. Oslovení Lorde mohla být přezdívka, bylo jich tu dost, ale překvapilo ho, že oslovený vyká svému společníkovi. Když potom Parson sáhl do kapsy a vytáhl odtamtud peněženku, krčmáři zazářily oči.

„Tak račte dál, vašnosti!“ projevil se. „Bude mi potěšením vás uvítat pod svojí skromnou střechou...“

Pistolník zafrkal nosem nad tou zdvořilostí, potom vstoupil a prohlédl si se zájmem pětici mužů, kteří seděli kolem stolu a rovněž na něj civěli.

„Ahoj!“ řekl, ruce svěšené podél těla.

„Ahoj.“ řekli pětihlasně. Nic víc.

Zato lord se rozpovídal okamžitě, jak vstoupil a usedl ke druhému stolu. Hostinský kráčel za ním, neboť instinktem poznal, kdo z hostů ovládá bank.

„Především,“ poroučel Foolbridge. „Bychom se rádi naobědvali a to pokud možno dobře, poněvadž naše snídaně nebyla nijak veliká a uplynul již drahný čas, kdy jsme naposled vzali do úst. Dále pochopitelně něco k zapití, což může být i sherry či francouzský koňak, pokud nemáte skotskou whisky.“

„Máme tady jenom rum,“ řekl krčmář překvapeně. „Ale dva druhy, červenej a bílej. Potom pivo a kořalku.“

„Zkusíme to s rumem.“ řekl pistolník.

„Po jídle bych potom prosil, aby mi byla připravena koupel!“ přál si lord.

„Co... cože?“ vyjevil se krčmář. „Co že chcete, vašnosti?“

„Koupel, jak jsem pravil.“

„Vy se chcete koupat? Teď – a tady?“

„Samozřejmě. Cožpak si to doposud nikdo nepřál?“

„To teda opravdu ne. Ani ne pět hodin odtud je solný jezero, tam se lidi občas máchaj, ale tady... to myslíte jako v neckách nebo ve škopku?“

„Vy zde nevlastníte koupelnu? Ale to je neodpustitelné, drahý příteli; takto se samozřejmě nemůžete nadít, že by vás pravidelně navštěvovali hosté ze vznešených kruhů...“

Hostinskému bylo vidět na tváři, že po tom ani příliš netouží.

Lord se nenechal vyvést z míry: „Snad se vám podaří to nějakým způsobem zařídit!“

„To jo, ale... bude to dost stát! Vodu na to musíme čerpat a to není nijak laciný... máte na to vůbec?“

„Kolik byste si počítal?“

„Sto... sto dolarů, vašnosti. Míň určitě ne!“

„V pořádku. Parsone, zaplatíte to, až dostaneme účet.“

Krčmáře zamrzelo, že si neřekl o dvě stě. Podivný host nejspíš vůbec nevěděl, jakou cenu mají peníze. Zato pistolník se mračil.

„Jak račte, vašnosti. A teď, co byste rád k jídlu?“

„Očekávám, že mi předložíte jídelní lístek!“

„To bych rád, ale bohužel žádnej nemáme.“ (krčmář se nehodlal přiznat, že neumí číst ani psát. Jeho synové uměli, ale neměli zase chuť něco tak zbytečného provádět.)

„To je velice smutné. Snad mi můžete vyjmenovat seznam pokrmů, které nám kuchyně může nabídnout!“

„Ale jo, to bude lehký. Uzený s fazolema, bifteky ze sušenýho masa se sucharama a božskej guláš.“

„Dobře propečený steak s lehce osmaženými brambůrky a salátem bych docela uvítal. Co myslíte, Bobe?“

„Snad, ale... brambory žádný nemáme a salát jsem viděl onehdá ve městě, když jsem tam byl nakupovat.“

„Co tedy pojídáte k onomu guláši?“

„Brzdový suchary. Když se namočej do šťávy z toho guláše, dají se docela dobře ukousnout.“

„Co nazýváte brzdou?“

„Kedr... no, chleba, podle panský řeči.“

„Černý či bílý?“

„Šmarjá, co já vím? Ze začátku byl bílej, ale už zčernal, za tu dobu, co je tady. Ale takový rasisti my zas nejsme...“

„Hm. Co tomu říkáte, Bobe?“

„Já říkám, že bysme měli dlabat a nevybírat si. Jedí to místní lidi, snad nás to neotráví.“

„Nicméně je to velmi zajímavá kombinace. Nebylo by tam něco jiného? Třeba smažené kuřátko?“

„Kuřata už jsou vodrostlý. Snad bych mohl zaříznout slepici, ale to by dost dlouho trvalo, než se uvaří...“

„Je hodně stará?“

„No...“ krčil hostinský rameny.

„Dobrý,“ řekl Bob. „Třikrát ten božskej guláš.“

Hostinský odešel. Zdálo se, že mu po zádech teče studený pot z toho výslechu.

„Proč onomu zvláštnímu guláši říkají božský?“ ptal se lord.

„Jenom Bůh ví, z čeho to dělají.“

„Z čeho tak obvykle, víte to vy?“

„Normálně z koniny. Když si kůň zláme nohu, stane se většinou obohacením jídelníčku. V tomto kraji se maso rozřeže na kusy a položí na plechovou střechu; tam se vysuší a trochu opeče, takže má potom tmavou barvu. Ale není nejhorší, stačí ho hodit na pánev a osmažit a je docela k jídlu...“

„Vy mě děsíte! To budeme jíst koně usušeného na plechové střeše?“

„Bojím se, že nic lepšího nedostaneme.“

„Nuže dobrá. Doufejme, že ona střecha je aspoň čistá.“

„Ale jo, aspoň myslím. Horší je, když se to suší, je potřeba jednoho kluka co hlídá, aby to neoklovali supi. Viděj z vejšky, že se něco děje a přiletěj si pro odpadky; mohli by klidně sežrat třeba celý to zvíře...“

Hostinský se vracel; zadal objednávku černé kuchařce, jež byla jedinou ženou široko daleko a se kterou ve chvílích náhlé vášně obcoval on i oba jeho synové, někdy společně. Byla to žena prostá a nijak inteligentní, ale vařila obstojně. Zvlášť žádostivým poutníkům ji propůjčoval za mírný obnos k použití.

Na stůl postavil láhev bílého rumu a tři téměř čisté sklenice. Bob láhev odzátkoval a nalil, ochutnal a kývl, že se to s bídou dá pít. Rum byl poněkud ředěný a v rušnější oblasti se mohl stát příčinou sporu mezi hostinským a jeho méně trpělivými hosty.

„Panstvo se zřejmě zdrží přes noc?“

„Uvidíme,“ řekl Bob. „Snad bys mohl aspoň tady pánovi připravit něco, kde by se moh vychrápnout!“

„Bude panstvu libo ve stáji jako všecky vostatní, nebo snad mám uvolnit vlastní cimru?“

Bob se nad tím hluboce zamyslel. „Spal jsi už někdy ve stáji na slámě?“ zeptal se lorda.

„Oh ne! Což je možno tak spáti?“

„I jo, docela dobře. Aspoň tam nebude tolik blech jako ve slavnostních komnatách pána domu!“

„Blechy? Míníte tím snad ona zvířátka, jež cizopasí na tělech některých zvířat a v nepříznivém případě jsou schopna vzíti zavděk i tělem lidským?“

„Jo, právě ty zvířátka myslím. Ačli ovšem si to nepleteš se všima. Těch je tady taky dost.“

„Bylo by možno se těmto cizopasníkům vyhnouti?“

„Bylo, kdyby se spalo venku na stepi, dál od baráku. Tady jich bude nejmíň milión a žádná lidská moc není schopná jim zabránit, aby nás aspoň trochu vožraly.“

„Domníváte se, že to v konírně bude lepší?“

„Vo dost, řekl bych. Ale ujišťuju tě, že pokud budeme častěj navštěvovat tyhle bělošský špeluňky, nevyhnem se blechám ani vším; až dole na jihu to je lepší, tam jsou rodilý Armini a ty je plánovitě vybíjej.“

„Ale... jak potom dostaneme ony tvory ze svého těla?“

„No, když to chceš mermomocí vědět, tak se vydrhnem a vykoupem; hadry dáme mezitím do mraveniště, aby nám z nich vytahali ty potvory. Pak vyklepem mravence a je to.“

„To je strašlivá, neuvěřitelná země, Bobe!“

„Vona země s tím nemá moc co dělat. Horší je ta špína, co je tady všude kolem k vidění. Nejlepší metoda je zvyknout si. Že se dá žít s blechama pod jednou střechou, vidíš nejlíp tady na kamarádovi hostinským...“

Hostinský při jejich rozhovoru stál vedle a šklebil se.

„Ujišťuju vás, vašnosti, že v mým podniku nikdy nikdo žádnou blechu neviděl a neuvidí!“ řekl důstojně.

„Dáš za každou chycenou deset centů? Že bysme zbohatli!“ smál se mu Bob, popíjeje ze sklenice.

„Ty neprovokuj! Co já vím, kolik jich nosíš po světě s sebou? Ale v mým hotelu ti žádná nepřibude, ručím za to! Nevěřte těm jeho kecům, vašnosti, je to darebák!“

„Prosím? Nedomníval jsem se ničeho podobného; pan Bob je velice inteligentní a spolehlivý mladý muž a já na jeho informace ve všech případech béřu zřetel. Rozhodl jsem se, že budu dnešní noci spát v konírně!“ Lord to sdělil tónem, jímž rytíři Richarda Lví Srdce ohlašovali úmysl vydat se na výpravu do Svaté země.

Krčmář se zlovolně ohlédl na Boba, a potom se vzdálil. Za pár okamžiků přišel jeho syn požádat Boba, aby dohlédl na jejich koně; podotkl, že by se jim mohlo vyčítat, že je nenapojili a neopatřili dostatečně, tak by byl rád, aby byl u toho. Bob zaklel a odešel s ním.

Vzápětí se hostinský opět vrátil. Zřejmě potřeboval odlákat Boba, který svou uvážlivostí bránil lordovi v jeho nesmyslných nápadech, tak to zařídil takhle. „A jak se vám tu celkově líbí, vašnosti? Co ještě dobrýho bysme pro vás mohli udělat?“

Lord se přátelsky usmál. „Musím přiznat, že kraj je tu velice nádherný a žijí tu milí a přátelští obyvatelé.“

Krčmář se dost podivil. Krajina byla vyprahlá a nevlídná a o obyvatelstvu měl oprávněné pochybnosti.

„A moc se mi líbí zdejší zvláštní kolorit kraje!“ pokračoval lord, dostávaje se čím dál víc do nadšení. „Například fascinují mne zdejší mravy. Například nevíte, proč se tomuto vašemu restaurantu přezdívá U tří zlodějů?“

Krčmář zrudl a vztekle se ohlédl na svého staršího syna, který trčel za barpultem a tvářil se posupně. Chlapi u vedlejšího stolu se zachechtali, asi to věděli.

„Kterej lhář vám namluvil takovouhle sprostou lež?“

„Můj přítel Bob mi sdělil, i když jen důvěrně, že ačkoliv se tento hostinec jmenuje oficiálně U Šilhavého slunce, doptám se na něj nejsnáze pod oním druhým názvem.“

„No... nevím. Já to ještě neslyšel!“ hostinský mluvil velice nevlídně. „A vůbec, v životě jsem neviděl, že by se v kraji objevil nějakej zloděj!“

„To se velice mýlíte, pane. Pokud vím, je tento kraj oblíbeným střediskem tlup banditů; a o tomto hostinci se proslýchá, že se tu s oblibou stavuje Dvacetidolarová banda!“

Chlapi u vedlejšího stolu položili sklenice a všichni jako jeden muž obrátili zavilé kukuče k lordovi.

„Dvacetidolarová banda? To jsem nikdy neslyšel!“

„Já ano; je to velmi zajímavé! Říká se jim tak proto, že jednou na počátku své kariéry s velikým rámusem přepadli poštu, svázali pošťáka, jeho ženu a děti, roztříštili poštovní trezor dynamitem a nenašli víc než dvacet dolarů, což se jim za tu práci naprosto nevyplatilo. Je to velmi humorná příhoda!“ Lord se suše zasmál.

Po tvářích pěti mužů přeběhlo pět různých výrazů vzteku.

„Obávám se, že tohle by neradi slyšeli!“ řekl krčmář.

„Zajisté, to chápu. Ale je mi vcelku lhostejné, jaký vkus mají sprostí bandité, kteří se zabývají krádežemi slepic, protože si na nic většího netroufají...“

„Pokud je to tak, je to záležitost policie a ne naše.“ řekl krčmář. „Já se o ně nestarám. Ani o tom nic nevím!“

„To já jsem o nich slyšel hodně,“ usmíval se lord. „Jejich vůdci říkají... Všekaz? Nikoliv, Termit. To je takový druh hmyzu, mravenec, který vše sežere a zničí. Zasvěcenci o něm soudí, že je naprosto neschopný hlupák...“

V té chvíli velitel pětice praštil svou sklenicí do stolu, až to zadunělo: „Jestli ten chlap nezavře okamžitě svou nevymáchanou držku, tak mu ji rozmlátím na sračku!“ zařval.

Lord Foolbridge se na něj zdvořile usmál: „Promiňte, pane, mohl byste mi to přeložit do nějakého obecně srozumitelného jazyka? Obávám se, že jsem vám nerozuměl!“

„Nelíbí se mu, co povídáte. Lidi tu neradi slyšej o bandách, zvlášť týhle, protože je nejnebezpečnější!“ řekl krčmář.

„Skutečně? Poslyšte, je-li co pravdy na těch pověstech, zajisté byste mne mohl seznámit s někým z oněch banditů. Rád bych je poznal; moji přátelé tvrdí, že jsou to velice zajímaví lidé, se kterými lze prožít vzrušující dobrodružství!“

„No...“ hostinský se nejistě ohlédl na své hosty.

„Samozřejmě, že bych to nepožadoval zadarmo!“ dodal lord.

Šéf těch mužů zavrtěl krátce hlavou. Pak něco naznačil rukama, vypadalo to jako míchání karet.

„Nevím, jestli se tu snad objeví. Dá se to těžko odhadnout. Ale napadlo mě, zda byste si třeba nechtěl zahrát karty se skupinou zdejších počestných občanů. Utekl by vám líp čas, po který budete naším hostem...“

„Velice rád. Ovládají ti pánové bridž či kanastu?“

„No... tady se hraje spíš poker. Nebo očko.“

„Obávám se, že přesně nevím, jak se to hraje. Nejsem obzvláštní milovník karet, dávám spíš přednost šachu...“

Pánové šachy neznali, tak šéf mávnutím ruky návrh zrušil. Taky se otevřely dveře a vstoupil Bob, trochu zamračený, ježto se mu jednání hostinského syna moc nezdálo. Chlapi u stolu po něm koukli vražednými pohledy; všimli si ale jeho ruky, pohupující se nebezpečně blízko pažby revolveru, a raději se rozhodli nedat zatím svým citům průchod.

Objevila se tlustá černoška a přinášela kotlík a tři misky. V kotlíku bublal onen božský guláš a šířil okolo sebe příjemnou vůni. Lord měl hlad, tak byl potěšen. Černoška postavila kotlík doprostřed stolu a nalila každému vrchovatou misku guláše. Bylo v něm dost masa i hodně koření. Přidala k tomu misku nakrájených sucharů a tři lžíce, pak jim popřála dobrou chuť.

„Děkuji,“ řekl lord. „A kde je příbor, prosím?“

„Co kde je? Tady máte lžíci, vašnosti!“ řekl krčmář.

„Samozřejmě, tu vidím. Ale to snad není všechno!“

„A hele! To si budete ráčit přát radši hůlky?“

„To nikoliv, ale vidličku a nůž.“

„Kudlu mívá každej vlastní. A vidličky... no, viděl jsem už, jak vypadají. Ale tady by s tím žádnej neuměl jíst, tak jsem je ani nesháněl. Dlabejte lžící!“

„Dlabat?“

„No, jezte. To se tak říká.“

Lord pokrčil rameny a jal se ochutnávat. V okamžiku, kdy se jeho jazyk dotkl prvního sousta, zakoulel strašlivě očima, otevřel ústa a zahýbal nosem. „Probůh... co do toho dáváte?“

Bob to ochutnal taky. „Papriku, pepř, čili, kurkumu... a leccos dalšího. V dost velkým množství, jak se zdá...“

„Co – vono vám to snad nejede?“

Lord chvíli lapal po dechu. Pak se mu to podařilo:

„Včerejšího večera, Bobe, když jste mi podal k jídlu onen pokrm z našich konzerv, seznal jsem ke svému údivu, že je značně, ba možná přespříliš překořeněn, leč z vrozeného taktu jsem se o své pochybnosti nezmínil. Avšak nyní, kdy mi bylo předloženo jídlo pálící jako... ohně zplozenců pekelných, je třeba, abych proti tomu co nejúčinněji protestoval?“

Bob, který se při jeho řeči pilně krmil, potřásl hlavou.

„Na to si zvykneš. Zkus přikusovat ty suchary.“

Lord poslušně uchopil suchar a pokusil se jej ukousnout, což se mu nezdařilo; všiml si ale, že Bob je namáčí do omáčky, tak to udělal po něm. Pak vpravil do úst druhé sousto, po němž už se necítil ohrožen na životě.

Pan Parson přijímal všechny události s flegmatickým klidem, nijak neprotestoval, aniž se snažil usměrnit svého pána. Zřejmě mu různé změny životních podmínek nepřipadaly tak hrozně nepříjemné, či byl na leccos zvyklý.

Během dalšího jídla se lord poněkud upokojil; když dojedl do posledního sousta, řekl s jistou spokojeností: „Jsem nucen přiznat, že ačkoliv se mi požívání tak velkého množství koření zdá zvykem barbarským, přece jen mohu seznati v tom jídle určitou zvláštní chuť, jež ve mně vyvolává pocity ne zcela nepříjemné!“

„Tak to jsem rád,“ zavrčel Bob. „Ještě se to zapíjí!“

Nalil si znovu z láhve bílého rumu, načež lord i sluha jeho chvályhodného příkladu následovali.

Je třeba podotknout, že je při jídle sledovala jak pětice mužů od vedlejšího stolu, tak i hostinský a oba jeho synové. Pozorovat lorda Foolbridge bylo zřejmě jedním z mála potěšení, jež skýtal jejich osamělý život. Nikdo nedával pozor na cestu, proto všem bylo překvapením, když venku zaklapala kopyta tří koní.

Hostinský si až teď uvědomil svoje povinnosti a hněvivě loupl očima po svých potomcích. Stejně tak oči Šéfa se nedívaly nijak zvlášť přátelsky.

Další hosté se nijak nezdráhali vstoupit; jeden ze synů jim sice vyšel vstříc, ale setkal se s nimi už ve dveřích a urychleně zacouval zpět. Nejdřív vešli dva, oblečení jako honáci v džínách, jezdeckých botách s ostruhami, kostkovaných košilích a starých vojenských kabátech, se širokými otřepanými klobouky. Na oděvech bylo znát, že už něco pamatují a jejich nositelé prošli všelijakým prostředím, aniž měli možnost o sebe přemrštěně dbát. Zato revolvery, zavěšené po obou stranách, byly v nejlepším pořádku a pušky, které postavili do kouta u dveří, skvělé arminské opakovací kulovnice.

Za nimi vstoupil třetí, o hodně menší, s jednou pistolí, jinak oblečený stejně jako oni. Všichni si všimli, že levou ruku má zasunutou do kapsy a používá výhradně pravačku; ale žádný nepovažoval za slušné zjišťovat, proč je to tak.

Přistoupili k barovému pultu a opřeli se o něj.

„Co si panstvo ráčí přát?“ ptal se hostinský.

„Pivo – máš?“ ptal se nejmenší z hostí.

„Z plechovky nebo ze sudu?“

Jeden z mužů pronesl něco v cizí řeči, které nikdo nerozuměl. Oba druzí se zasmáli.

„Ze sudu, jestli se vůbec dá pít.“

„Je to nejlepší pivo v širokým okolí, pane!“

„Uvěřím, až ochutnám.“

Hostinský poslal jednoho ze synů dolů, připumpovat vzduch do systému od sudu k pípě. Obvykle byl tlak slabý, málokdo z hostí věděl, co je pivo, natož aby si je dával. Teď chvíli čerpal, až to začalo hvízdat, prskat a hučet, pípa chrlila pěnu; nakonec se povedlo načepovat tři celkem obstojné půllitry.

Všichni tři přiložili sklenice k ústům a pili.

„Máš rezavý trubky.“ řekl pak jeden. „Propláchnout!“

„Jo, až budem dělat celkovej úklid...“

„Aby to bylo ještě v tomto století!“

Hostinský nebyl nijak zvlášť nadšen jejich přáním, pivo nebylo nejdražší nápoj. Muži se obrátili a hleděli na ostatní hosty; asi je zaujal Bob, protože se naklonili k sobě a něco si o něm šeptem povídali svou mateřštinou.

Boba zřejmě taky zaujali. Neříkal nic; ale když jejich obhlídka okolí trvala už dlouho, zvedl se a přiklátil blíž.

„Ahoj, Tede a Donalde!“ řekl vcelku přátelsky.

„Ahoj, Bobe!“ řekli ti dva. „Co ty tady?“

„No... jak už to chodí. Za chlebem, za chlebem.“

„Dal ses na průvodce cizinců?“

„Co se ti na tom nezdá?“

„No co – kšeft je kšeft!“

Nikdo nepozoroval jejich ruce; muž, kterému Bob říkal Donalde, udělal pár stručných posuňků, kterým Bob jak se zdá porozuměl, nicméně se zeptal nahlas: „Proč?“

Donald ukázal očima na pětici chlapů. Pak řekl zlostně: „Co na nás tak vejráš? Máš vztek, že nemáš co žrát a musíš dělat doprovod tomu křenovi?“

„Tcha! To mně řeknou lidi, co maj dole na jihu takovej hlad, že musej žrát potkany!“ řekl Bob pohrdavě.

„Aspoň žerem za svý a nevokrádáme druhý!“ zvolal Ted.

„Eště sem nic neukrad, to bys mohl vědět!“

„Eště na tebe nic neprasklo, chceš říct! Známe lidi z města!“

„Jo, pracky jim choděj jenom po cizím a ještě dělaj uražený!“

„Jinej by za tohle dostal na tlamu!“

„To bych tě chtěl vidět, jak bys mně ji dával!“

„Takhle!“ zaječel Bob a praštil ho do ksichtu, až Ted padl na barpult. Donald se pokusil chytit Boba za ramena, ale ten se otočil a odhodil ho daleko ke stěně. Třetí chlapík se nějak záhadně ztratil, aniž do boje zasáhl.

Je nutno říct, že chlapy v sále rvačka dost překvapila; nebylo zvykem, aby se Armini na potkání servali jako psi kvůli několika neuváženým slovíčkům. Ale neměli čas jakkoliv reagovat, protože Ted znovu útočil; Bob stál nyní zády k barpultu, chytil Teda za krk a posunul si ho tak, aby byl zády přímo ke stolu těch pěti. Pak jej praštil; musela to být hrozná rána, protože Ted přeletěl lokál a skácel jim stůl i s jejich pitím.

„Tak pomalu, chlapče, pomalu!“ zařval chlap s černými vousy, kterému rozlili jeho kořalku. „Dávej bacha, kam padáš! Aby tě to náhodou nemrzelo!“

Ted se po něm ohnal. Nebo se ohnal černovousý po Tedovi, není to zcela jasné, ale Ted náhle vyrazil silou, kterou ve rvačce s Bobem vůbec nedával najevo, chytil vousáče za paži a přes hlavu jej přehodil na zem, až to zadunělo.

„Teď už toho mám dost!“ zahřměl Šéf a vyskočil na nohy. Vzápětí do něj naletěl Donald hlavou, snad jej Bob popohnal, ale Šéf se zapotácel a už zas ležel na zemi. Bob skočil k nim, ale snad se spletl či co, chytil jednoho z hostí a začal ho mlátit po hubě.

Lord Foolbridge povstal a pokoušel se je uklidnit: „Pánové, pokud mezi vámi snad vznikl jakýkoliv spor, já bych doporučoval, aby jste se snažili najít raději smírné řešení, než aby jste tímto neodpustitelným a negentlemanským způsobem snižovali mínění veřejnosti o svém chování...“

„S tebou si to taky vyřídím!“ zařval vztekle jeden z těch pěti a vrhl se na něj.

Lord jeho útoku docela šikovně uhnul. „...jak se domnívám, není třeba, abyste se choval...“

Chlap zjistil, že ho minul, obrátil se a vrhl se na něj znovu. Lord uhnul jeho pěsti, vzápětí jej udeřil přesným direktem do nosu, až vystříkla krev.

„...takhle neurvale, protože jako gentleman...“

Chlap zaútočil znovu. Než mohl cokoliv dokázat, udeřil ho lord levičkou do žaludku a vzápětí na to levým hákem do brady. Útočník se složil jako pravítko.

„...jsem nucen vás poučit o slušném chování. Byl jsem vychován v Etonu a Oxfordu, kde se klade též značný důraz na...“

Proti lordovi letěl jiný chlap, dychtiv pomstít svého kamaráda. Lord se ohnal a zasáhl ho pěstí do brady.

„...sportovní vyžití, ke kterému arci patří též...“

Další rána způsobila, že darebák kus odletěl a padl do rukou Bobovi, který se právě rozhlížel, koho by zmlátil.

„...výcvik ve způsobu boje nazvaném box.“

Do boje zasáhl hostinský i oba jeho synové; byli na straně pětice podivných hostí a nedokázali nic moc, neboť Ted, Donald, Bob, lord i Parson se uměli o sebe postarat. Z kuchyně vyletěla černá kuchařka, příhodně ozbrojená paličkou na maso; Ted jí ji vykroutil jemně z ruky, otočil ji a kopancem poslal zpátky do kuchyně. Nestačilo jí to, za okamžik se objevila znovu, tentokrát třímaje sekáček. Znovu byla taktně odzbrojena.

Náhle jeden z těch chlapů, kterého Donald hodil na zeď a tím na chvíli vyřadil z boje, zařval z plna hrdla:

„Dost! Zarazte to, sakra chlapi!“

Zastavili boj; zvedali se ze země a zlostně pohlíželi na ty, kdo jim tak načechrali fasádu. Všichni měli u pasu revolvery; ale bylo jim jasné, že Ted a Donald nejsou nováčci a ve střeleckém souboji by mohli být lepší. Krom toho Bob se dostal k něčí pušce, stačil jediný pohyb a mohl všechny držet v šachu.

„Co je?“ ptal se černovousý, který moc neviděl na oči.

„Chlapi,“ řekl ten první. „Kde vlastně máme Šéfa?“

Rozhlíželi se; po Šéfovi nebylo ani stopy.

Když Šéf upadl, sražen Donaldem, stalo se tak blízko malých dveří do tak zvaného salónku, místnosti pro lepší hosty. Ti však tento hostinec nenavštěvovali, takže se tam nacházelo skladiště harampádí, jež nikdo neměl zájem uklízet. Jak se Šéf zvedal, spatřil náhle přímo proti obličeji hlaveň revolveru třetího z příchozích, malého muže s divnýma rukama.

„Dovnitř!“ ukázal ten chlapík nedvojsmyslně zbraní.

Šéf šel. Měl úctu k lidem, kteří drží v ruce pistoli. Kromě toho se svého společníka moc nebál. Ten vstoupil za ním; bylo tu příšeří a dost velký nepořádek.

„Tak vo copak kráčí?“ ptal se Šéf vyčkávavě.

„Rád bych si s tebou popovídal, Termite.“

„Neříkají mi Termit, všeobecně to nerad slyším a už vůbec ne vod chlapa, kterýho neznám. Jestli to řekneš eště jednou, budeš toho sakra dlouho litovat!“

„Na tom houby záleží, co ty si přeješ. Já bych si rád promluvil o něčem zajímavým pro šéfa Dvacetidolarový bandy. A to seš ty.“

„Mejlíš se, kovboji. S někým si mě pleteš.“

„Tak to povídej svý babičce. Jedu za tebou dost velkou dálku, abych se tady nechal zblbnout.“

„Co bys ode mne rád?“

„Už jsem řekl: chci si s tebou popovídat.“

„A ty seš jako co?“

Malý muž zastrčil pistoli, sáhl do kapsy a ukázal mu plechovou hvězdu. „Znáš to?“

„A hele, šerif! Že tě neznám...“

„Přečti si kloudně, co je tam napsaný.“

V matném šeru dokázal Termit rozeznat slovo Inspector.

„Jo tak... vládní inspektor osobně? To teda bude něco velkýho, že? Abysme se na to posadili...“

„Klidně.“

Termit se obrátil, sáhl po židli, ale místo co by na ni usedl, hodil ji po tom druhém a vrhl se ke dveřím. Inspektor byl ještě o chlup mrštnější; vůbec se ho nedotkla židle, skočil Termitovi do cesty a současně mu hlavou narazil do brady, až to zadunělo. Vzápětí mu podtrhl nohy a jak Termit padal, udeřil ho ještě do hrdla. Velký silný chlap padl na zem a než se stačil vzpamatovat, už opět mu mířila inspektorova pistole na čelo.

„Tak to ne, se mnou si nehrej. Zkrotil jsem jiný fešáky...“

Termit se zvedal a třel si naraženou bradu.

„Seš tvrdej, inspektore. Jak se jmenuješ?“

„Říkají mi Jack.“

Termitovy oči se na okamžik přimhouřily, pak se rozsvítily nějakým poznáním. „Náhodou... není to Tichej Jack?“

„Taky někdy.“

„Jo ták...“ zdálo se, že Termit získal když ne určitou úctu, tak aspoň snahu chovat se opatrněji.

„Tak to nebudem zdržovat. Nebo myslíš, že si tam moji kamarádi s Bobem Harweyem roztloukají huby jen pro tvůj plezír?“

„Začínám chápat, jak se to seběhlo. Tak oč jde?“

„Je s tebou zle, Termite. I s tvojí bandou. Brzo s váma tvrdě zatočíme za ty vylomeniny, co se teď dějou na hranicích.“

„Nepamatuju se na žádný extra vylomeniny!“

„Vidíš, to je právě ta chyba. Republika ti dala důvěru, ale ty na ni zvysoka sereš. Namísto, co by sis toho vážil a udržoval na hranici pořádek, necháváš tady řádit všelijaký přivandrovalce a vůbec nic s nima neděláš.“

„Ale... já nevím, o čem mluvíš!“

„Chyba. Víš třeba, že nějaká sprostá banda napadla a vyloupila Fortressovu usedlost? Zabila přitom všecky, co na tý farmě byli, ale ukradla jen peníze a to nejlehčí a nejmenší zboží, co našla. Když dojeli Fortressovi honáci, už byli pryč.“

„To jsme nebyli my!“ Termit se začal potit. „Přece každej šerif ví, že já nikdy nezabíjím...“

„Kdybych si jen na chvilku pomyslel, že bys to mohl bejt ty, tak tě sejmu a nebavím se s tebou.“

„Tak... co se ti teda nezdá?“

„Co? Že ti vleze do rajónu nějaká všivá konkurence, a ty ji necháš klidně řádit! To seš tak blbej nebo zbabělej, že neumíš vzít klacek a vypráskat je odtud? Sakra chlape, to si myslíš, že se ti vláda bude starat i o klid v rajónu?“

„A kdo jinej? Já snad jsem šerif nebo co, že se mám popotahovat s nějakejma cizíma grázlama?“

„Hele Termite, zaraž mluvidlo! Už jsme si zvykli na to, že v tomhle místě kradeš jenom ty. Když tu budou ještě nějaký jiný, musíš počítat s tím, že ti před nosem ukradnou to, co by jinak přišlo tobě, chápeš? Je teda ve tvým zájmu je nějak zarazit.“

„A... říkáš, že opravdu zabíjej?“

„Jo. Není to ještě všecko; mají na svědomí nějaký vyloupený auta a pobitý lidi ze severu. Taky napadali autobus společnosti Dostavník, jenže shodou okolností v tom Dostavníku byli většinou Armini a měli zbraně. Od těch víme, jaká je to banda...“

„Tak povídej!“

„Je jich kolem stovky. Jejich velitelovi říkáme zatím cvičně Holohlavej, protože má šišku jako koleno.“

„Sto chlapů? Ty ses zbláznil, inspektore. Tolik lidí by nikdo neuživil z našeho kšeftu, to není vůbec možný! Já mám čtrnáct a mám co dělat, abysme nezdechli hlady...“

„Prima, Termite, začíná ti to myslet. Tak teď poslouchej: my chceme dostat tu bandu. Ne my tři, všeobecně stát. Potřebujeme toho o nich vědět co nejvíc, ty znáš tenhle zatracenej kraj nejlíp a umíš se postarat. Proto nám ty a tvoji chlapi najdete bandu Holohlavýho. Jasný?“

„No... ale oni snad musej co nejdřív vylízt a dát se do díla! Hlad je dožene, i kdyby nechtěli, na tý farmě toho nemohli moc popadnout. Potom si je pochytáte sami!“

Tichý Jack pokrčil rezignovaně pravým ramenem.

„Jak chceš, Termite. Já tě k ničemu nenutím. Jenom aby sis pak nestěžoval, že jsem tě nevaroval včas.“

„Jako před čím?“

„No... až se o tý bandě dozví Šéf, tak se naštve. Viděl jsi už někdy Šéfa naštvanýho? Nebejvá to příjemný, když seš mu nablízku. A nejblíž u něj většinou bejvá Axorr nebo Gadharr nebo Assarkhan. Znáš je? Tak vidíš. Šéf jim řekne: Neválejte se tady, seberte svý kočky a žeňte na sever ke hranicím. Vymlaťte mi tam všecky bandy, na který padnete, abych o nich už v životě neslyšel. Jak tak znám ty tři, může se stát, že se s viníkama sveze chudák nevinnej Termit a jeho Dvacetidolarová banda...“

„Ty myslíš, že by se mohlo stát...?“

„Docela sichr se to stane, když se s tím něco neudělá. Já mám na tom houby zájem, mně je jedno, jestli tady nahoře bude o jednoho zatracenýho pitomýho zloděje víc nebo míň. Mně jsi nic neukradl a asi by ses divil, kdyby tě něco takovýho chtělo napadnout. Ale lidi, co jim kradeš dobytek, by mohli dát Axorrovi nebo těm druhým nějakou tu krávu a poprosit je, aby je zbavili tvé milé společnosti...“

„Já... my se po nich poohlídnem, inspektore.“

„Tak vidíš, že ti to myslí. Jen aby to bylo co nejrychlejc, my zas nemáme tak velkou trpělivost. Pamatuješ si, co jsem ti o nich povídal, viď že jo?“

„Jasně. Je jich kolem stovky, velitel si říká Holohlavej, ježto takovej je. Poohlídnem se. Kam ti máme dát zprávu?“

„Někde tady v okolí budu, to si buď jistej. Pokud skutečně podstatně pomůžeš spravedlnosti získat opět kontrolu nad tímhle všivým krajem, tak si můžeš bejt jistej naší blahovolností při posuzování tvýho podnikatelskýho úsilí...“

„Já ti rozumím, inspektore.“

„Tak vidíš. A teď pojď, než se nám kamarádi navzájem pomlátěj...“

Kamarádi se už nervali, stáli každý u jedné stěny krčmy a sledovali se navzájem pohledy značně nepřívětivými. Nedalo se vyloučit, že brzy dojde na revolvery.

„Chlapci, co to vyvádíte?“ ptal se mile Termit. „Přece se tady nebudeme prát s kamarádama!“

„Co... kde jsi byl?“ vybafl na něj černovousý.

„Povídali jsme si tadyhle... s Tichým Jackem.“

I na ostatní bandity to jméno udělalo trochu dojem. Ne, že by k inspektorovi pocítili nějakou lásku, ale vzali ho na vědomí jako rovnocenného partnera. Což stačilo.

„Hele chlapi,“ řekl Termit. „Dejte pazoury pryč od bouchaček, nemá to cenu. Zatím se bavíme po dobrým.“

Napětí se poněkud uvolnilo. Jen lord Foolbridge se doposud tvářil bojovně, neboť nerozuměl, o čem je řeč.

„Chtěl jsem se vás zeptat, jestli jste někdo neslyšel o bandě, kterou vede ňákej Holohlavej. Je prej z branže, ale o dost větší prase. Snad dokonce zabíjí, než něco vezme. A má stovku chlapů.“

„To je blbost!“ řekl jeden bandita. „To není možný!“

„Proved něco u Fortressovýho ranče a přepad Dostavník. To ti snad stačí, ne?“

Černovousý se poškrábal ve vousech a chvíli váhal.

„Ale... von nejni holohlavej!“ řekl potom.

„Co ty o tom víš?“

„No... potkal jsem předevčírem nějakýho toulavýho leoparda. Ten povídal, abych si dal bacha na bandu, co se potlouká tak tři dny na západ odtud, kolem hranice. Počet by souhlasil, velitel ne!“

Jack se zamračil a ukázal rukou, že to, co povídá černovousý, není možné.

„Je to pravda, jak mi to povídal!“ urazil se bandita. „Já ti fakt nekecám, Jacku, věř mi!“

„Tak schválně, o co jde?“

„Leopard říkal jejich šéfovi Švajn, prý to slovo často používá. Při každý větě aspoň jednou. Mluví vůbec divně, plete do řeči hodně cizejch slov.“

„Švajn? Snad der Schwein, prase!“ řekl Donald.

„Může bejt, leopard určitě německy nezná. Tábořili v lese a dohadovali se o nějakým chlapovi, kterýho chytli dopoledne předtím. Už asi nežil, podle těch řečí.“

„A co ještě?“

„Už nic. Já toho skvrnitýho kluka nebral moc vážně, vypadal, že má bujnou fantazii a já vůbec kočkám moc nevěřím...“

„Nešel po nich?“

„Ne. Ani nevím, kam šel. Byl to obyčejnej tulák.“

Jack krčil rameny a kroutil hlavou.

„Já vím, že se ti to nezdá. Mně se to taky nezdálo, ale je to tak, jak povídám, přesně! Víc už neříkal.“

„Co když jsou to dvě bandy?“ nadhodil Donald.

„Jdi, obě stejný? Taky pěkná blbost!“

Bob chtěl něco říct, ale zatím si to nechal pro sebe, protože nedůvěřoval přítomnosti Termita a jeho lidí.

„Dobrý,“ uzavřel inspektor. „Poohlížejte se dál, a potom mi řeknete, co a jak. Vláda na vás nezapomene.“

„Hm... jen aby ta vzpomínka byla co k čemu,“ řekl jeden lupič. „Hej, krčmáři, dones něco k pití! Musíme si spravit chuť...“

Krčmář už měl chuť vyhovět; ale v té chvíli se otevřely dveře. Stál mezi nimi muž v černém oděvu pokrytém prachem, s bílými vlasy i vousy a dvěma revolvery po boku. Vstoupil a ponurým pohledem přehlédl shromážděnou společnost.

„Pámbu s náma!“ vydechl černovousý. „Pobožnej střelec!“

„Pochváleno budiž jméno Boží.“ řekl střelec vážně. „Ale ten pozdrav patří jen řádným mužům. Kdo žije v hříchu, ať vypadne.“

Nikdo se nepohnul. Jen lord Foolbridge, který nechápal, co se děje, se otočil ke dveřím a skácel při tom židli.

„To se týká tebe, Termite, a tvý bandy. Odejdi raději dřív, než tvoje přítomnost zavdá příčinu k mrzutostem!“

„Počkej, Pobožnej,“ řekl Tichý Jack. „My jsme se momentálně s Termitem dohodli, tak nám není tak moc nemilej...“

„Já... my už jsme stejně na odchodu!“ řekl Termit rychle. „V podstatě jsme se dohodli... nevím, co bysme tady ještě hledali. Jak jsi správně řek, Pobožnej, byly by... mrzutosti.“

Jeho muži se jeden po druhém protáhli okolo Pobožného střelce a nasedli na koně. Vyšel na zápraží a sledoval je pohledem; pak zamával rukou a na to vjel do dvora chlapec, který vedl za otěže jeho koně. Střelec zřejmě přišel pěšky a co možná opatrně.

„Pojď dovnitř, Davide, a pozdrav!“ vyzval ho, když se vracel zpátky do krčmy.

„Ahoj.“ řekl teprve teď.

„Ahoj!“ řekli všichni ostatní až na lorda a komorníka, kteří tento pozdrav neznali. Pobožný střelec si jich nevšímal, přišel k Jackovi a podal mu ruku; stiskli si je zvláštním způsobem se zalomením palců.

„Děláš pořád ještě vládního inspektora, Jacku?“

„Jo, to dělám.“

„To je dobře. Chci podat trestní oznámení.“

„Ty? To bych rád věděl, co je to za případ, že to nedokážeš vyřídit sám a potřebuješ pomoc od vlády...“

„Vyvraždění přistěhovalecké karavany na stepi pod horama, dále vyvraždění farmy na druhé straně hor, jak se říká U vyschlého potoka, jestli to znáš.“

„Kdo to udělal?“

„Banda, kterou vede muž zvaný Jednooký.“

„Kolik chlapů?“

„Mohlo jich bejt tak kolem stovky.“

Armini si vyměnili pohledy. Pobožný pokračoval:

„Mám na to svědka, tuhle Davida O'Connora. Je jediný, kdo přežil přepadení karavany. Zatím jsem si netroufl jet za nimi, abych se o nich něco dozvěděl. Ale vím, že jsou bezohlední a sprostí vrazi a je třeba je ztrestat.“

„To souhlasím,“ řekl Jack. „Ale není mně jasný, jakej že chlap je to vede.“

„Slyšel jsem, že mu říkají Jednookej. Ale potvrdil mi to jenom jeden raněný z karavany, mohl se mýlit...“

„My totiž víme o dvou jinejch šéfech. Jednomu říkají Holohlavej a druhýmu Švajn.“

„Mám dost pochybností, že by mohly být dvě tak veliké bandy blízko u sebe.“

„Právě proto. Není vyloučený, že každej viděl jinýho vůdce; žádnej se s nima nesešel zblízka, aby to přežil.“

„To je pravda. David jim utekl ještě předtím, než začal boj. Ale já ty chlapy viděl, bohužel všichni byli mrtví dřív, než jsem je mohl vyslechnout. Myslel jsem, že jednoho vezmu naměkko, asi jsem se špatně trefil...“

„Počkej... tys s nima bojoval?“

„Šest jich honilo Davida. Počkal jsem si na ně. Ale šlo to moc rychle na to, abych mohl koukat, kam mířím.“

„Co jsou zač?“

„Opálení jako našinci, oblečení jako kovbojové nebo trampové. Ale mají zajímavé zbraně: velitelé skupin opakovačky a revolvery, podřízení samopaly. Podle čísel samopaly z jedné série.“

„Podívejte na mrchu, vona ji má navrchu!“ řekl celkem nelogicky Donald, ale Armini rozuměli, co tím myslí.

„Ještě jedna drobnost. Pokud mohu usuzovat z těch dvou případů, berou jen peníze a šperky, pokud nějaké najdou. Všechno ostatní nechávají na místě, dokonce opakovačky, i když jsou lepší než jejich řehtačky. Zabitým na farmě nechali zbraně v rukou; mám je tady s sebou a David má taky jejich bouchačky.“

„To je divný!“ řekl Ted vážně. „To banditi nedělají!“

„To vypadá na o moc větší svinstvo,“ řekl Tichý Jack. „Pokud si myslíte to samý, co já...“

Ted a Donald přikývli a obrátili se tázavě na Boba.

„Už vás hezkou chvíli poslouchám,“ řekl Bob. „Poslouchej, ty seš tady vládní inspektor?“

„Jo, to bych byl. Mám ti ukázat hvězdu?“

„Nejni potřeba. Ale já bych ti chtěl taky něco zahlásit. Je toho víc, tak kdybych mluvil na přeskáčku, tak mě zaraz. Hlavní z toho je, že jsme se s nima potkali a přežili to ve zdraví. Oni jsou na tom trochu hůř.“

„No prosím!“ mávl rukou Donald. „Celou dobu tady stojí jako úd a nechá nás kecat a vymejšlet. Tak to rozbal!“

„Tak za prvně: Tohle je lord Henry Amiath... a tak dál, až na konci je Foolbridge. A jeho vrchní komorník Parson.“

„Velice mě těší, pánové.“ řekl Foolbridge vznešeně.

„No sbohem!“ řekl Donald. „To je vopravdickej lord? Já myslel, že je to jeho přezdívka!“

„Copak seš slepej? Je to náš host z Anglie. Lorde, řekni mu, co jsi sem přišel udělat!“

„Přijel jsem do této milé a pohostinné země, abych tu s vaším laskavým dovolením zastřelil jednoho tygra.“

Arminští pistolníci si vyměnili nepřívětivé pohledy.

„Sakramentská krevní msta!“ řekl Jack. „To už s tou pitomou volovinou nemůžete jednou dát pokoj? Myslíš, že my tě teď budeme rovnat s tvejma nepřátelema od Pruhovanejch?“

„Já bych to malinko objasnil,“ řekl Bob. „Ono se nejedná o krevní mstu. On chce zastřelit toho tygra jako trofej. No, jako lovný zvíře, jen tak pro plezír.“

„Je blbej nebo co? Tos mu nemoh vysvětlit, než jste sem vlezli, že je to pitomost?“

„On to chápe malinko po svým. Myslel jsem, že nejlíp bude, když ho seznámím s Axorrem, ať se dohodnou. Někdy se stane, že chce některej tygr spáchat sebevraždu z nešťastný lásky; tak by se udělalo bum a bylo by to rychle vodbytý...“

„No co, to je konečně jeho věc; zná tygry? Jestli ne, tak mu to dojde, až je pozná. Co bylo s těma banditama?“

„Přejížděli jsme hranice ve stepi, jak je ta malá pohraniční stanice. Nejsou tam celníci. Našel jsem určitý stopy, že se tam silně střílelo a že při tom přišli o krk. Mimochodem, oštemploval jsem nám pasy sám bez úřadů, snad mně to vodpustíte.“

„Myslíš, že se staráme o takový blbosti?“

„No, tak dál. Přešli jsme a utábořili se u mostu, co je u ústí potoka do řeky. To jsme ještě jeli autem a měli nádherný vybavení – řek bych, že tam eště je. Byl jsem se poohlídnout po nějakým ovoci a v tý době se objevilo větší množství chlapů na koních. Lorda a Jima zajali, chvíli s nima diskutovali a pak oznámili, že je uvážou ke stromu a rafinovaně na pomalým ohni usmažej.“

„To už kecáš! Proč by to dělali?“

„To se nezmínili. Ale řekl bych proto, aby se ctěná veřejnost rozlítila. Ono zabít cizince, navíc kterej to nemá v kebuli tak úplně rozsvícený, je dost vo držku a mohlo by vrhnout blbý světlo na ctěný arminský obyvatelstvo, jak určitě uznáte. Tak jsem jim to malinko pozměnil.“

„Myslíš, že se jedná o to vyvolat co největší nepokoje a tím zajistit důvod k zásahu?“

„Já to tak vidím. A je to dost sprostá metoda, protože už jsme pak viděli i její výsledky. Chytli nějakou holku a jejího kluka, úplně normální mladý z Kingtownu. Holku znásilnili a potom oba dost surovým způsobem zabili.“

„Jo...“

„Tak dál v naší věci. Jeden z nich, nějakej Meredith, objevil na břehu mý stopy a napadlo mu, že tam nebyl jenom lord a Parson, ale ještě jeden chlap. Tak se většina rozjela po mejch stopách a nechali tam jen šest chlapů. Trochu jsem si s nima popovídal, zvlášť s jedním. Vypadá to, že to jsou nebo aspoň ještě nedávno byli vojáci. Bylo to zelený ucho a rozpovídal se jedna radost. Jejich velitel je prej nějakej plukovník a voni jeho velitelská četa. Přes tu celnici prej přejeli s několika kamiónama, proto se celníků museli zbavit, aby to prošlo.“

„Plukovník? To je teda dost velký zvíře!“

„Už není. Lord si na něm vyzkoušel svý speciální trhavý náboje. Dá se říct s úspěchem, z plukovníka zbyla v momentě jen krvavá kaše. My jsme taky nekoukali s otevřenou hubou... dá se říct, že jsme polovičce načechrali křidýlka...“

„Kolik jste jich dostali?“

„Nevím přesně, řekl bych tak pětadvacet. Schovali jsme se a práskali po nich ze zálohy, dokonce z jejich vlastních řehtaček, ježto já neměl nic než kudlu.“

„Výborně! To znamená, že už vědí, že si s náma nemůžou jen tak hrát. A co si myslíš o tom... o těch sto chlapech?“

„Řekl bych, že se jedná pokaždý o jinou bandu. Jedněm sto chlapům velí Jednookej, jinejm Holohlavej, dalším Švajn a nic bych za to nedal, že je jich ještě o něco víc.“

„No, to je nadělení!“ řekl Jack. „To sami nezvládnem...“

„Ještě bych něco dodal: byl s nima jeden, kterej to dobře zná v Kingtownu, třeba věděl mý jméno. Asi i spoustu dalšího...“

„Myslíš, že mají průvodce?“

„Jasně. Sami by se tu těžko vyznali a jestli je to tak, jak já si myslím, pak měli předem připravený všecko vybavení, například koně. A určitě dobrý úkryty. Sto chlapů je hodně na přepad, ale dost málo na hledání...“

„Přece musejí taky jíst! Nemůžou se schovávat dlouho, to by jim došlo žrádlo a pochcípali by hlady!“

„A co myslíš, že měli v těch kamiónech? Řekl bych, že příděly nejmíň na dva měsíce. Proto taky neberou ani dobytek, jak jsme sami viděli...“ řekl Pobožný střelec.

„V každým případě je potřeba s tím ksindlem něco dělat!“ řekl Ted. „Nesmí se nám roztahovat na našem území. A seveřani musejí rychle přijít na to, že si na svým území pořádek dovedem udržet a nepotřebujem jejich výpomoc!“

„Jistě,“ řekl Pobožný. „Se mnou můžeš počítat.“

„Já myslel, že velitel budeš ty!“ řekl Jack.

„Já přece nemám žádnou státní funkci. Jsem nejstarší, ale to mne k ničemu neopravňuje!“

„Kdo teda by měl... dejme tomu určovat směr pátrání?“

„Ty, samozřejmě. Jsi vládní inspektor.“

„Nerad bych. Ty se v kraji vyznáš líp!“

„Říkám, že půjdu s tebou.“

„To budem čtyři. To je dost málo, řekl bych.“

„Pět. David nám může hlídat koně, když půjdem pěšky. Učím ho bojovat. Co říkáš, Davide, půjdeš se s námi podívat, co to bylo za lidi, kteří ti zabili rodiče?“

„Půjdu s váma, strýčku Time... když mě vezmou!“

„Máš jim co splácet, chlapče,“ řekl Ted. „Tak pojď!“

„Co ty, Bobe?“ ptal se Donald.

„No... já bohužel nejsem svým pánem. Jsem zaměstnancem lorda Foolbridge; i když bych se na to nejradši vykašlal a šel s váma. Ty chlapi mě těžce naštvali.“

„To by se lord nemoh bez tebe vobejít?“

Všichni se obrátili na lorda Foolbridge, který až dosud stál a tvářil se jako obvykle nepříliš chytře. „Avšak já předpokládám zcela záměrně, že pan Bob půjde s námi proti těm banditům!“ řekl nyní.

„Co... vy chcete jít taky?“

„Již jednou jsem prohlásil,“ řekl Foolbridge s úsměvem hodným anděla. „Že jsem se rozhněval. Z toho důvodu samozřejmě půjdu za těmi lidmi a budu spolupůsobit k jejich zničení, jak jen to bude možno. Aniž bych přitom samozřejmě ztrácel ze zřetele hlavní záměr svého pobytu, totiž lov na šelmu zvanou tygr.“

„Hm!“ Tichý Jack byl tím prohlášením poněkud vyveden z míry, neboť ještě neměl možnost obdivovat lordovy pracně vybroušené formulace. „Tak dobře. Bereme každýho, kdo chce jít s náma. Bude nás dohromady osm... není to moc, ale stačí na to, abysme ty lidi našli a připravili půdu pro útok armády...“

„Jak se o tom ta armáda dozví?“ ptal se Bob prakticky.

„Hostinský musí dle předpisu mít vysílačku. Půjčím si ji a oznámím to do štábu...“

„Hm...“ teď zase byl nějak nespokojen Bob.

Pobožný střelec zatím vytáhl z kapsy svoji Bibli a položil ji na stůl. Hostinskému vzal osm sklenic a do každé nalil rumu.

„Prosím, pánové, abyste složili přísahu!“

Všichni se postavili okolo stolu a položili ruce na Bibli, uloženou uprostřed.

„Přísahám,“ předříkával Pobožný střelec. „Že budu statečně a věrně sloužit své zemi, Arminskému císařství a jeho voleným i jmenovaným orgánům; že všechno své konání budu směřovat k tomu, abych jí co nejvíce prospěl. Zbavím ji nepřátel, kteří ji souží a poškozují; kteří se dopustili vražd a loupeží na nevinných kamarádech. V tomto boji nebudu litovat života svého ani života cizího, a neustanu, dokud nevykonám dílo, jež jsem si předsevzal. V tomto se budu řídit svou ctí a svým svědomím. K čemuž mi dopomáhej Bůh, Pán a Vládce všeho...“

„Tak přísahám!“ řekli všichni jeden po druhém.

Potom Jack vzal svoji brašnu a vytáhl pět plechových hvězd s vyraženým nápisem SHERIFF. Dal je Bobovi, lordu Foolbridgeovi, Parsonovi, Davidu O'Connorovi a Pobožnému střelci. Ted a Donald vytáhli svoje hvězdy z kapes a připnuli si je na košile, aby byly jasně viditelné.

„Tímto obřadem jste se stali pomocníky šerifa, respektive mne jako inspektora. Já mám právo jmenovat tím kohokoliv; taky vám tím dávám pravomoc kohokoliv zatknout a když nebude chtít, třeba zastřelit. Pokud uznáte za vhodný to udělat...“

„Jasný,“ řekl Bob. „Zbraně máme vlastní, když bude potřeba. Jak to bude s placením střeliva?“

„Seš hamoun a ne šlechtic!“ řekl mu Ted. „Nějakou munici snad bude mít nepřítel. A co se žrádla tejče, někde se vždycky nacpem, když už to jinak nepůjde...“

„S vaším laskavým dovolením, pánové,“ řekl Foolbridge. „Nevím jistě, co jste to právě pronesli, ale pokud jsem rozuměl vašemu nářečí, domnívám se, že chováte obavy ohledně zajištění vaší obživy. V tom případě mohu vám nabídnout svoje služby!“

„Jako co? Máš něco k žrádlu?“

„Mám sdostatek prostředků, abych zakoupil vše, co budeme na své cestě potřebovati; a s ochotou budu financovat celý podnik, jak bude zapotřebí!“

„Pročpak? To jsme si získali tvoji náklonnost?“

„Je to velmi vzrušující dobrodružství. Dalo by se říci, že boj proti nepřátelům je možná ještě zajímavější než lov na tygra, čímž ovšem vás nechci nijak urazit!“

„Proboha!“ Ted zalapal po dechu. „To víš, že je to zajímavější! Ale s tím tygrem už bys toho jednou mohl nechat!“

„Samozřejmě, jsou důležitější a mnohem potřebnější záležitosti; nicméně doufám, že i na to dojde řada...“

Pobožný střelec uchopil sklenici: „Na vítězství!“

„Na vítězství!“ řekli ostatní a vypili.

„A teď bysme se snad mohli dohodnout, jak budeme postupovat!“ řekl Jack. „Jde o tohle: ty bandity budeme muset hledat opatrně, aby nenašli dřív oni nás. Taková stovka chlapů... taky bysme mohli mít škaredý starosti, jak se ubránit.“

„Nejlepší by bylo poohlídnout se po nich v noci!“ řekl Bob.

„Mohli bychom dva až tři dny posečkat?“ ptal se lord.

„Klidně. A proč?“

„Dovolil bych si přizvat ke spolupráci svého psa.“

„Psa? To by šlo, jestli je dobrej...“

„Je to nejlepší stopař a obranář na celém světě.“

„Hm... jaké je rasy?“

„Inu, poněkud výjimečné. Foolbridgeský ovčák.“

„V životě jsem o takovým plemeni neslyšel!“

„Ani jste nemohl, pane, pokud nečtete odborné články v tisku, věnujícím se kynologické praxi. Je to zcela nové plemeno, které jsem sám osobně vyšlechtil.“

Armini na sebe pohlédli dost nedůvěřivě. Lorda sice znali jen chvíli, ale už od začátku mu nepřičítali valné důvěry.

„A co by bylo potřeba, abys ho přizval?“

„Poslat telegram mému správci, aby ho sem odeslal.“

„Telegram pošleme,“ řekl Ted. „To se spolehni. Myslíš, že by tady za tři dny mohl být?“

„Samozřejmě. Mé rozkazy se vždycky plní.“

„Teda, počkat bysme mohli. Zatím můžeme prozkoumat nejbližší okolí a zjistit, jak to vypadá s těmi bandity. Utáboříme se někde poblíž, aby nás tady v hospodě nesežraly vši a blechy...“

„To bude zajisté velice romantické! Velmi se těším!“

Bob si všiml, že Armini nesdílejí lordovo nadšení. Zřejmě věděli o nastávajících problémech o něco víc než on. Bob nepatřil k lidem, kteří by dobrodružství a boji s nepřáteli dali přednost před vším ostatním; bojoval jen když to bylo nezbytně třeba. Ale nyní cítil, že přítomností banditů jsou ohroženi všichni a jediná metoda, jak se jich zbavit, je zlikvidovat je do posledního muže. Proto byl rozhodnut k tomu přispět svým dílem.

Lord mu něco vykládal, sáhodlouze a únavně. Bob ho poslouchal ani ne na půl ucha a snažil se vystihnout, o čem vlastně je řeč. Nebylo to lehké, lord míval promluvy dost komplikované a konečný záměr se někdy musel spíš odhadnout. Nakonec vyšlo najevo, že nic nechce, pouze líčí přednosti svého psa. Bob přestal poslouchat úplně, ke své škodě.

Vládní inspektor chytil za křídlo krčmáře a přinutil ho, aby uvedl do provozu svoji vysílačku. Byl to starý krám z armádních zdrojů, koupený pod rukou od nepřátel spolupracujících s jižany. Vysílačka byla sice v hanebném stavu a bylo na ní vidět, že ji nikdo nepoužívá, ale fungovala a při zkusmém volání centrále se Jack docela rychle domluvil. Poslal proto hostinského ven a začal usilovně telegrafovat.

Ted a Donal vyšli ven, ani je nezajímaly lordovy řeči. Za nimi vyšel Pobožný střelec, opřel se vedle nich o stěnu ve stínu a chvíli jeden druhého mlčky pozorovali.

„Zestárli jste, chlapci.“ řekl potom.

„Ani ty jsi nevomlád.“ řekl Ted.

„Kolik let jsme se vlastně neviděli?“ ptal se Donald.

Střelec jen pokrčil rameny. „Sloužíte vlasti?“

„Něco člověk dělat musí. Každej nemůže být krajským strašidlem jako ty. A mít úctu i u banditů...“

„Leccos tvrdýho mě to stálo, abych si ji zjednal.“

„...si dovedu představit.“

Pobožný střelec chvíli mlčel. „Co je to za chlapa, ten stopař? Odkud ho znáte?“

„Jmenuje se Bob. Snad Bob Harwey, aspoň to říká.“

„Spolehlivej?“

„Jo, zdá se. Kdysi sloužil u Černejch baretů. Potom se mu tam přestalo líbit, tak jim vzal roha.“

„Bob od Černejch baretů? Není to ten, co...?“

„Jo, Ten, co byl při tom, když Denis...“

Pobožný si odplivl. „Jo... Denis!“

„Denis byl i náš kamarád,“ řekl Ted vážně. „Nezapomněli jsme, ještě pořád. Pořád ještě máme nějakej ten dluh...“

„Každej máme svý dluhy. To je ten, co potom pomohl vaší malý Janě, že? Tak už vím...“

„Řekl bych, že mu můžeme věřit.“ soudil Donald.

„Prošel zemí a ona ho nechala žít.“ řekl Pobožný.

„Spíš mi vrtá hlavou ten Anglán! Nevypadá moc chytře a Bob se o něm vyjadřuje s pochybama. Sice umí docela dobře boxovat, ale to ještě nic neříká o tom, jestli vydrží cestu a nerozbrečí se, když to nepůjde po dobrým...“

„Zdá se, že není úplně blbej. Až na ten nápad zabít tygra, ale bělochům se občas stává, že je něco napadne, co nemá hlavu ani patu. Řekl bych, že bysme ho měli vzít.“

„Stejně budem divná parta! Pošukanej cizinec, jeho komorník, teď ten tvůj kluk do toho...“

„Davida nech být, Donalde. Stojí na počátku cesty a hned při prvním kroku mu hrozně ublížili. Byl čistý a nevinný; když uviděl krev a hrůzu, ztvrdl a vstoupila do něj hrozná nenávist. Teď musí vykonat svoji pomstu, aby se jí nasytil a nalezl klid. Pomůžu mu, protože je mi ho líto. Ale pak ho naučím hledat soucit a lásku.“

„Dáš mu šanci... projít zemí, jak ty říkáš?“

„Nemůžu dělat nic jiného. Šanci dostane; jak jí využije, je na něm. Věřím že ho země přijme. Kdybych si myslel něco jiného, poslal bych ho pryč.“

„Jak to poznáš na lidech?“

„Stejně jako ty. Cítím to.“

„Jo. Má jim co vracet.“ zahučel Ted.

Pobožný pokrčil rameny a vracel se zpět do krčmy. Lord právě končil vyprávění o svém foolbridgeském ovčákovi a teď se zhluboka napil, aby svlažil vyschlé hrdlo. Bob to udělal po něm.

„Pojedem,“ řekl Pobožný. „Domluvil se už Jack s velením?“

„Ještě tady nebyl...“

„Promiňte, prosím,“ řekl lord zdvořile. „My opustíme tento hostinec? To bychom neměli, neboť jsem si objednal u majitele horkou koupel a doposud jsem ji neobdržel!“

„Koupel? Pěknej nesmysl, teď se koupat nebudeme! Máme docela důležitější starosti. Zaplať a pojedem!“

Hostinský se zjevil na první zavolání. Bojoval právě těžký vnitřní boj se svým svědomím. To mu velelo, aby napočítal lordovi možné i nemožné a okradl ho co nejvíc, zatímco zdravý rozum, posílený strachem z Pobožného střelce, mu radil to nezkoušet. Postavil se proto ke střelci co možná nejvíc bokem a tichým hlasem přednášel lordovi jednotlivé položky účtu tak, aby to slyšel pouze on. Naneštěstí lord je po něm opakoval nahlas; jak se však zdálo, ochotně se vším souhlasil.

Pobožný střelec mlčel, dokud hostinský nevyslovil sumu. Pak mu zlehka položil ruku na rameno. „Na něco zapomínáš, krčmáři.“

„Prosím? Nejsem si ničeho vědom...“

„Ale ano, zapomněl jsi. Na tu plechovou hvězdu, kterou má náš kamarád lord na prsou. Nebo ji snad nevidíš?“

„Já... no vidím, samozřejmě. Ale myslel jsem...“

„Jestli ti můžu radit, přestaň se domnívat. Lord je členem arminského vojska, dokonce šerifem, což znamená osobou mnohem výš postavenou než ty. Proto bys měl trochu uvažovat, než ho požádáš o nějaké peníze...“

„Já... teda, já...“

„Já vím. Ale my zas víme, že přijímáš chlapy z Dvacetidolarové bandy a zajišťuješ jim překupnické služby. Jistě chápu, jinak bys tady v té pustině neměl co dělat. Ale uvědom si, my šerifové si všechno řekneme a mohli bychom ti to škaredě polepit...“

Krčmářovi se třásla ruka s účtem. Zmačkal jej a strčil do kapsy.

Lord povytáhl překvapeně obočí: „Nuže, kolik činí ten účet?“

„Nic, vašnosti,“ řekl hostinský a na čele se mu zaperlil pot. „Jsem potěšen, že jste byli mými hosty...“

„To je od vás velice laskavé... ale nechápu, jak je možné, že neutrpíte škodu...“

„Neračte se horšit, ono to nebude tak zlý... mohlo by to bejt i horší!“ vzdychl krčmář.

„Přesto to nechápu!“ kroutil lord hlavou.

„Tak to ani nezkoušej,“ řekl Pobožný střelec. „Slyšíš, má nás tak rád, že nás hostí. Tak si to pamatuj a pojď.“

Foolbridge vstal, usmívaje se kouzelně. „V této zemi mají lidé skutečně velmi zvláštní způsoby!“

Vracel se Tichý Jack a trochu se mračil.

„Copak říká velký šéfstvo?“ ptal se ho Ted.

„Kecy. Že máme zjistit skutečnost a poslat jim o tom zprávu. Zatím nepovažují naše informace za věrohodné.“

„S kým jsi to mluvil?“

„S Clermontem. Říká, že to odporuje všem možným dohodám.“

„Clermont je dobrý člověk, ale moc věří cizincům.“ řekl Donald. „A moc spoléhá na to, co seveřani podepíšou.“

„Ty taky na něco spoléháš?“

„Na svý bouchačky. To je jediná pravda, která platí na severu i na jihu stejně...“

Balili svoje věci a opouštěli hostinec. Krčmářovi synové už jim připravili koně i zásoby, které od nich vládní inspektor žádal. Ačkoliv byl ochoten jim podepsat stvrzenku na dodávku, činili tak s viditelnou radostí, že nepříjemná návštěva opouští jejich střechu. Hosté, na kterých nelze nic vydělat a navíc dokážou být nebezpeční, nejsou nikde na světě vítáni.

Errata:

30.05.2021 11:48