Vítej, nový čtenáři Q-241109!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Osm jezdců se vydalo po hřebeni směrem na jihovýchod; vedl je Pobožný střelec, který se tu zřejmě vyznal nejlíp. Asi po hodině začali sestupovat se svahu a dostali se mezi nevysoké pahorky, z nichž porůznu vystupovala skaliska; Pobožný zajel do průrvy, která vypadala jako obyčejná slepá chodba a najednou projel do malého údolí, celého zarostlého křovím a trávou. Když tam vjeli, vyběhlo z křovisek asi dvacet zajíců, byly tu i koroptve a leccos jiného. Ten ráj uprostřed pustiny zajišťoval pramen, tryskající ze skály a o dvacet metrů dál se zase ztrácející v zemi.

„Takový oázy tu bejvaj,“ řekl Bob lordovi, který to považoval za zázrak. „V některý se možná skrývají naši nepřátelé!“

Sesedli s koní a vrhli se rovnou k vodě, bylo veliké horko a každý byl umořen prachem, který jim při jízdě vnikal do úst a nosu i přes šátky, uvázané na tváři. Taky koně dlouze pili životodárnou tekutinu.

Armini se připravovali k táboření zcela automaticky, bylo znát, že se v tom vyznají. Jenom Davida musel Pobožný střelec poslat na dříví, zatímco odstrojoval nákladního koně. Lord a jeho komorník stáli a zírali.

„Co koukáte, postarejte se o koně!“ houkl na ně Ted.

„Parsone, postarejte se o koně, prosím vás!“ řekl lord.

„Bývá lepší, když se každý stará o svého koně sám,“ řekl Pobožný střelec. „Nebo ti nezáleží na tom, aby si na tebe tvůj kůň zvykl a poslouchal tě?“

Foolbridge na něj vykulil oči. „Já... vám nerozumím!“

„Kůň...“ Pobožný střelec vložil svému vraníkovi dlaň na nozdry, ten mu ji zlehka vzal do zubů a frkal nadšením. „Je živá bytost nadaná rozumem a citem jako každý z nás. Musí cítit, že jezdec ho bere ne jako neživou věc, ale jako partnera, kamaráda. Nejen že na něm sedíš a on tě nosí, musíš mu rozumět a dát mu možnost porozumět tobě. Proto každý dobrý jezdec obsluhuje svého koně vlastníma rukama. Aby si zvykl na jeho pach, dotek jeho ruky; poznal jej i ve chvíli, kdy mu ten dotek řekne, co má dělat...“

„To... všechno jsem nevěděl!“ řekl lord sklesle.

Pobožný se už o něj nestaral; lord se tedy ujal svého koně, jen občas pokukoval po Arminech, aby vůbec věděl, jak s čím zacházet. Zřejmě se až doposud vždy našel někdo, kdo mu koně opatřil, proto považoval své zvíře za nějakou lavici či něco podobného.

Když koně odsedlal a pustil na pastvu, opět se odklidil stranou a zíral. Ostatní si připravovali svá lůžka, totiž sedlo či batoh pod hlavu, jednu přikrývku na zem a druhou na zakrytí. Foolbridge považoval něco takového za práci pro služebnictvo, a Parson mu taky jeho lůžko připravil. Ještě štěstí, že Bob při balení vzal s sebou přikrývky; lorda by to bylo nenapadlo.

Slunce zmizelo za obzorem a velmi rychle se setmělo. To už hořel oheň a Donald s Tedem vařili večeři v kotlíku ze svých vlastních zásob. Lordovi zbyla z veškerého jeho krásného nádobí jenom lžíce, ani ešus neměl; ale Ted a Donald měli plechové misky na cesty a půjčili mu.

„Až se potkáme s nepřítelem, musíš si sehnat vybavení!“ poučil ho Donald.

„Jakým způsobem? Myslíte, že nám budou ochotni něco prodat?“

„Jo. Výměnou za kus olova do žeber.“

„Tím míníte, že je máme zabít a potom okrást?“

„Právnickou terminologií ano. Ale u nás je zvykem, že majetek poraženého přechází do vlastnictví vítěze. To znamená, že od nepřítele bereme peníze, šperky, cennosti, kožené boty, bundy, sedlo, zbraně, koně... vůbec všecko, co má nějakou cenu.“

„Ale... tak si počínají jenom bandité!“

„Tak si počíná každý v divočině. Jenom hlupák si nevezme věci, které by podlehly zkáze. Náš stát je chudý a nemá na to, aby vystrojoval svou armádu. Musí se o sebe postarat sama.“

„Neuvěřitelné! Domníval jsem se, že když si Bob přivlastnil koně těch vojáků, kteří nás zadrželi tam na tábořišti, jednal ve stavu krajní nouze a tyto koně hodlá zaplatit, jakmile se mu k tomu jen naskytne příležitost!“

Donald se rozchechtal; ale Pobožný zvedl ruku. „Vysvětlím ti to!“ Položil obě dlaně na zem před sebou, jako by se s ní mazlil:

„Toto je arminská země. Ta země má své zákony; jeden z nich říká, že kdo přijde jako nepřítel, musí buď odejít, nebo zemřít. Země sama rozhodne, komu dovolí dotýkat se jí chodidly. Nás přijala vlídně a dovolila nám, abychom ji nazývali matkou...“

Lord pozorně naslouchal. Pobožný střelec měl zvláštní hlas, sice tichý, ale podivně naléhavý. Kdyby ho někdo poslouchal déle, mohl mít pocit, že je hypnotizován.

„Ten zákon dále stanoví, že člověk nepřátelský zemi tu nemá žádná práva, ani právo na majetek, který náhodou drží. Provinil se tím, že přišel jako nepřítel; je odsouzen k smrti a ke ztrátě vlastnictví. Jeho majetek patří těm, kteří mají právo tu být.“

„Zvláštní. Ale já občanem vaší země nejsem!“

„Jsi náš přítel. Bojoval jsi za naši zemi.“

„To by udělal každý čestný muž.“

„Jak jsi řekl: čestný muž. Každý čestný muž je naším přítelem, naším kamarádem. Je stejný jako my a má stejná práva jako my. Patří k nám, i když právě v té chvíli jeho noha poprvé přestoupila naše hranice.“

„A ti, kteří... ti, co zabíjeli?“

„Já viděl krev jejich obětí, dotýkal jsem se jich, jejich krev mne potřísnila. Je mou povinností je pomstít. Půjdu po jejich stopě, dokud budu živ nebo dokud oni budou živi. Taky oni přišli, aby byli našimi kamarády. A kdo je zabil, zemře.“

Lord se ohlédl po ostatních; Jackovi, Tedovi, Donaldovi. Každý přikývl, když na něj pohlédl. Současně kývl hlavou taky Bob. Lord si poprvé uvědomil, jak se jeho chováni i pohyby podobají zvykům jižanských stopařů.

„Je od vás velmi krásné, že jste mne tak přátelsky přijali mezi sebe,“ řekl dojatě. „Ale snad vás neurazí, že až vykonám, proč jsem přišel, zase od vás odejdu a pravděpodobně se už nevrátím!“

„Neříkej, co bude!“ řekl střelec. „Sám to nevíš. Říkej chci odejít. Nebo zatím si myslím, že odejdu. Nikdo z nás neví, co se stane. Než skončí naše práce, každý z nás bude jiný než byl, i jeho myšlenky budou jiné, než by mu dnes vůbec napadlo.“

„To je pravda,“ řekl Bob. „Z cest po týhle zemi se člověk vrací jinej, než na ně vyjel.“

Lord pokrčil rameny. Pobožný střelec vztáhl ruku a rozcuchal Davidovy zlaté, v záři ohně až narudlé kadeře.

„David O'Connor přišel teprve před několika dny. Nejdřív ze všeho se setkal se zlem, které ho málem připravilo o život. Svět se k němu obrátil svojí zlou tváří. Možná proto, aby se David stal dříve mužem.

Teď bude žít s námi a stane se mužem jako my. Věřím, že z naší země už neodejde. A jestli, bude se do smrti cítit jejím občanem a bude se k nám neustále vracet, protože se musí vrátit, neboť slunce se mu vpálí do krve a bude mu dodávat svoji sílu...“

Chlapec si přisedl blíž k němu a nechal se obejmout okolo ramen – zesmutněl, sklopil hlavu a díval se do ohně.

Všichni mlčeli. A byl to David, kdo první porušil ticho:

„Proč ti říkají Pobožný střelec, strýčku Time?“

„Protože je to Bůh, kdo vede moje kroky. Je mnoho těch, kdo Boha neznají. A mnoho těch, kdož jej odvrhli jako nepřítele. Taky mnoho těch, kdo vzývají jeho jméno a přitom jsou mu nepřáteli, jako Jidáš, jeho učedník. Já mu sloužím.“

„Jsi kněz?“

„Je-li třeba vykonat nějaký obřad, je správné, abych to učinil. Opovažuji se však rozlišovat mezi dobrým a zlým, to není činnost pro kněze. Kněz by měl odpouštět všem, i těm, kdo páchají zlo, protože dobře ví, že jsou zaslepeni nevědomostí.“

„Zachránil jsi mne! A zabil chlapy, co mě honili!“

„Vím. Přijmu za to trest, protože to bylo nutné učinit.“

„Trest? Za dobrý skutek?“

„Za každým činem následuje odpovídající důsledek. Jsem kněz, ale také bojovník. Jako bojovník vím, co je má povinnost, a plním ji, pokud jsem schopen. Ale jako kněz vím, že mi za to náleží trest. Přijmu jej, aby jej nemusel vytrpět nikdo druhý.“

„Takové jednání je vysoce ušlechtilé, ale... jste si nezvratně jist, že je také moudré?“ otázal se Foolbridge.

„Není. Ale v tom je celá naše služba: chráníme vlastním tělem ty, které by jinak postihlo neštěstí.“

Lord o tom přemýšlel, zatímco David se zeptal: „Táta mi vyprávěl o Pobožným střelci, kterej střílí líp než každej jinej chlap, trestá zlo a chrání bezbranný...“

„Lidé toho někdy namluví příliš mnoho.“

„Ale... ty to opravdu děláš!“

„Někdo to dělat musí. Kdybych to nebyl já, bude to jednou na tobě. Až se ovšem naučíš ovládat svoje zbraně.“

„A je pravda, že dokážeš sestřelit čtyři dolary, vyhozené do vzduchu, než dopadnou na zem?“

„Dokážu. Ale škoda peněz i nábojů.“

David zíral a oči mu hořely nadšením. Pobožný střelec se usmál a obrátil na Donalda: „Zahrej, než půjdem spát. Už dlouho jsem tě neslyšel hrát...“

Donald si přinesl kytaru, Bob bandžo. Chvíli se nemohli sejít, každý hrál jinak, ale pak se přece shodli; Bob původně pocházel z Kanady a na jižanské melodie si musel nejdřív zvyknout.

Lord Foolbridge se pokoušel zpívat s nimi, přestože jeho hlas byl nevalný a zpěvník se skládal většinou ze školních popěvků a nábožných žalmů, které se naučil v kostele. Najednou však jeho hlas ochabl a než došli ke konci, uložil se přímo u ohně a usnul.

„Má pravdu,“ konstatoval Jack. „Půjdem radši spát...“

Lorda odnesli do jeho pelechu a zabalili se do dek. Parson se o sebe postaral sám, Davida uložil Pobožný střelec. Hlídky nestavěli; střelcův kůň byl vycvičen tak, že svého pána probudil, pokud se kolem dělo něco podezřelého. Běloši páchnou jinak než Armini a zdálo se, že vraník je na ně speciálně rozzloben.

Ráno se probudili za svítání a zimou. Lord tentokrát nezaspal; ale moc se divil, když se probral na zemi, jen nepořádně přikrytý dekou, pod širým nebem. Nejspíš se mu v noci něco zdálo a při zápase s nepřítelem si celé lůžko rozházel okolo sebe.

„Jen se tak moc netřes!“ smál se mu Donald. „Hned bude větší teplo, až vyjde slunce; to jen za svítání je zima. Proběhni se kolem, to tě zahřeje.“

Sám lámal větve a zatápěl, ostatní se taky něčím zabývali. Lord se rozmrzele rozhlédl po táboře a pak se vydal k Pobožnému střelci, který seděl na bobku a čistil svůj revolver.

„Dovolíte, abych vám položil otázku, pane?“

„Jo, klidně. Co bys rád?“

„Včera jsem díky poněkud zvláštnímu způsobu odchodu z onoho pohostinského zařízení přišel o svoji koupel, kterou jsem hodlal přijmouti. Nicméně soudím, že by bylo dobré, abych to napravil alespoň dnešního rána.“

„To je sice pravda, ale s koupáním je to tady špatné. Není tu žádná voda a pramen nestačí. Jestli ti jde jen o umytí obličeje, tak si nachytej vodu do dlaní.“

„Ale já měl na mysli normální běžnou koupel, jaká se poskytuje ve všech hotelích! Ve vaně a s teplou vodou...“

„To nepůjde. Ale my se obvykle očišťujeme pískem.“

„Pískem? To naprosto nechápu...“

„Tady v kraji se tvoří závěje jemného písku, kterým se tělo popráší a pak odrhne. Vítr ti pak odfoukne zbytek písku.“

„Neumím si to dost dobře představit.“

Pobožný střelec vstal, zastrčil svůj revolver a kývl na Davida, aby šel s nimi. Vyšli průrvou ven do otevřené, bezútěšné stepi, kde Pobožný našel malý pahorek, za nímž se vytvořila závěj jemného písku. Rychle se svlékl; David se svlékal po něm, avšak u spodků zaváhal. Lord se nesvlékal, neměl na to čas. Zíral.

„Neboj se svléknout, Davide.“ řekl Pobožný střelec.

„Když... já nevím, jestli je to slušný!“

„Člověka stvořil Bůh. Můžeš si být jist, že na něm nestvořil nic, co by nebylo hodno pohledu člověka.“

David se začervenal, stáhl si trenýrky a přistoupil blíž. Aniž by chtěl, přitahovalo jeho oči střelcovo šlachovité tělo, zejména barevné tetování; také však řada jizev, pocházející z předchozích bojů. Ten muž si počínal, jako by konal nějaký rituál; padl do písku a několikrát se v něm převalil, zviřuje oblaka prachu, pak nabral hrst a sypal na sebe písek, zatímco druhou rukou si drhnul kůži, aby ji očistil.

David to udělal po něm a začal se smát nadšením: „To je bezva, strýčku Time! Ten písek je jako mouka, měkkej a příjemnej...“

„Děti si v něm často hrají, Davide. Ale neškodí ani dospělým, když se v něm můžou vyválet...“

Davidovi se líbilo vyhazovat písek plnými hrstmi a sypat si jej na hlavu, do vlasů, po celém těle. Lord Foolbridge poodstoupil, nezdálo se mu to dost hygienické. Pobožný střelec pokračoval ve své očistě a s úsměvem sledoval Davidovo řádění.

„Nelíbí se ti to?“ zeptal se lorda.

Ten nakrčil nos. „Je to zábava pro malé děti!“

„To je pravda. Ale jak chceš, jiná možnost není.“

Náhle se na východním obzoru objevil první střípek slunce. V té chvíli Pobožný vstal, pozvedl ruce a obrátil dlaně k slunci; tak setrval, zatímco stoupalo výš a zalévalo krajinu zlatým svitem. Davidovi napadlo, že se nechová důstojně svému ctihodnému věku třinácti let a postavení pomocného šerifa, zvedl se tedy a zkusil oklepat se jako Shane, ale nešlo mu to. Pobožný střelec se po něm ohlédl a usmál se.

„Choď častěji na slunce. Jsi příliš bledý; Slunce je dobré, dá ti sílu. Nejlíp, když budeš v táboře chodit nahý jako ostatní kluci. Očkovaný jsi byl?“

„Nějaké injekce mi dali ještě doma...“

„Myslím tady. Pětidrápem; víš, co to je?“

„Nevím. Asi jsem nebyl.“

„Dobře, to zařídíme. Je to zapotřebí, abys nedostal nějakou chorobu. Pak už nikdy nebudeš nemocný.“

Když slunce vystoupilo nad obzor, oblékli se a vraceli zpátky.

„K čemu bylo to, co jsme dělali?“ ptal se David.

„Pozdrav slunci. Sluší se je pozdravit.“

„Slunce není živé!“

„To nevíš jistě. Dává nám život a sílu. Sluší se pozdravit je; taky vítr, vodu, stromy, zvířata a ptáky... vše, co s tebou obývá tento svět. Nikdy není na škodu projevit úctu.“

Tentokrát už lord Foolbridge osobně, jen s Bobovou pomocí, osedlal svého koně a dokonce i složil svoje věci, i když značně nešikovně. Posnídali, nasedli a vyrazili.

Pobožný střelec se ujal vedení výpravy; jeli několik hodin, než se na obzoru objevila skupina osamělých palem signalizujících nějakou vodu. Pobožný nařídil, aby si všichni připravili pušky, i když nebylo vidět ani živáčka.

„Je to slaná voda, nikdo sem nejezdí, ale nějaký hlupák by sem zabloudit mohl.“ usoudil.

Nebyl tam nikdo; jen několik vyděšených skákavých antilop vyletělo z řídkého, polosuchého a polozvadlého křoví. Taky palmy vypadaly neduživě; ač dokázaly žít ze slané vody, nijak jim to nepřidalo na kráse a zdraví.

Samotný pramen bylo vlastně oválné jezírko na dně hluboké kamenné prolákliny. Okolo břehu nerostlo nic, veškerá vegetace začínala až u nejnižšího místa, kudy v období dešťů nejspíš odtékala voda. Jinde to ani nešlo, celý okraj byl kamenný.

„Nevím, jak tohle jezero vzniklo. Ale když prší, naplní se až po odtok, celý kraj se zazelená a rozkvete. Potom jezero vysychá čím dál víc, až před obdobím dešťů vypadá takhle. A je v něm o to víc soli, snad se rozpouští z kamenů, které ji obsahují. To bílé, co vidíte na stěnách, je sůl. Kdo nevěří, ať si lízne.“

Věřili všichni. Jen nevěděli, co tu budou dělat.

„Tady se vykoupáme. Kdo to nezná, poslouchejte, jak se dostat do jezera a jak zase ven. Seskočíme tadyhle, jak je ten skalní výčnělek. Pod ním je největší hloubka, ani teď se nerozbijeme o dno. Ven se vylézá jen támhle na místě, kde skála vypadá jako stupně. Není to tak těžké, jak vypadá. Kdo ovšem nechce, nemusí jít dolů. A bývá zvykem namočit se v oděvu; pojedeme přes poledne a trocha ochlazení po cestě nemůže škodit...“

David zajásal nadšením, lord Foolbridge se zachmuřil. Ostatní zůstali v klidu jako obvykle, zřejmě to už znali. Shane odepjal revolvery a pověsil je přes sedlo, pak přistoupil k okraji a skočil dolů. Hlučně to zašplouchalo, ale nepotopil se, zřejmě byla voda tak prosáklá solí, že to ani nešlo. Hned za ním šel David a když se počal cákat ve vodě, hlasitě se smál.

„Poslyšte, Bobe,“ zadržel stopaře Foolbridge. „Skutečně se domníváte, že je hodno gentlemana máchat se v tomto zvláštním přírodním bazénu, dokonce v oděvu?“

„Nevím jestli hodno, ale pokud se gentleman nechce usmažit ve vlastní šťávě, tak bych mu to radil.“ řekl Bob a skočil dolů.

Foolbridge tedy šel; voda jej okamžitě překvapila tím, jak ho nadnášela, což se mu doposud nestalo. David se pokoušel potopit, ale nešlo to, vždycky ho kus zůstal nad hladinou, ať dělal, co chtěl. Prosil, aby ho něčím zatížili, ale jen se mu smáli.

„Počkej po deštích, to voda zřídne a budeš se moci potápět. Zatím buď rád, že se koupeš...“

Pak Davida zaujalo něco jiného: do skály, z níž se skákalo dolů, bylo vytesáno několik nezřetelných tváří, vynikajících jen velkýma, dobře propracovanýma očima. „Co je to?“ ptal se.

„Duchové skal,“ odpověděl střelec. „Vytesali je tam bojovníci jako dík za ochranu a prosbu o pomoc.“

„Nechápu, jak tam mohli něco vysekat!“ řekl Bob. „Já se kdysi snažil lézt po skalách, tak něco vím; to museli viset na lanech a kamarádi je museli držet!“

„Přesně tak to asi udělali. Každá ta tvář pochází od jiného bojového sdružení a symbolizuje jejich ochranného ducha.“

„Ti bojovníci sem ještě jezdí?“ ptal se David.

„Pokud jsou naživu, určitě ano. Víš, oni jsou z jihu a jejich zvyklosti jsou trochu jiné než tvoje.“

„Třeba jaké?“

Pobožný střelec vylezl na skálu pod tvářemi skalních duchů, chvíli šmátral dlaní v rozsedlinách a pak vytáhl hrst podivného bahna. Nejen že vypadalo nechutně, taky nepříjemně páchlo.

„Když přijdou, natírají se tímto bahnem. Překryje jejich pach a chrání tělo před sluncem. Zvlášť hlavu, protože je vtírají do vlasů; nosí dlouhé hřívy a když do nich vetřou bahno, spletou je tak, aby nahradily klobouk.“

„To teda nechápu... umíš to, strýčku Time?“

„Chceš to zkusit? Tak se dívej a dělej to po mně.“

Střelec se svlékl a oděv vyždímal, aby ho mohl zavěsit k sedlu. Pak si začal natírat tvář i celé tělo tou ohavnou břečkou; lord Foolbridge zíral s ohromením a znechucením, stopaři zůstali zcela klidní, ale nepokusili se jej napodobit. David s potěšením; Shane mu pomohl se celý natřít, zvláště hojný nános vpravil do vlasů. Davidovi sice hlava ztěžkla o půl kila, ale jinak se mu zdálo, že je to spíš legrace.

„Máš velice jemnou a citlivou pleť, ale to bahno tě bude po určitou dobu chránit. Bojovníci chodí nazí celý život, zvykli si už v dětství. Dovedou obrátit nástrahy stepi ve svou výhodu.“

„Jak to dělají?“

„Zatímco cizinec vnímá pálící slunce jako nepřítele, bojovník z něj přijímá sílu. Stejně tak z větru, z vody... dokonce z proměny barev, ke které dochází během dne. Když se cokoliv změní nebo zůstává beze změny, přijímají to jako znamení.“

„Znamení čeho?“

„To je trochu obtížné vysvětlit. Mnohé věci nedokážeme ani říct anglicky; většina bojovníků zná několik jazyků, ale pro duchovní jevy mají ještě další řeč, vytvořenou z pojmů srozumitelných jen jim. Není tajná, ale je obtížné se ji naučit, když s nimi nežiješ den po dni a nevíš, co se jak mění.“

David nad tím kroutil hlavou, ale podřizoval se a zdálo se, že se mu to líbí. Střelec mu navrhl, aby jel na zásobním koni nahý a bez sedla, aby se to naučil.

Lord Foolbridge sledoval počínání starého muže se zřetelným nesouhlasem. Ocenil sice, že mu v mokrých šatech není takové vedro jako včera, chápal, že stopaři mají svoje zvyklosti, ale že se střelec pokouší změnit nevinné dítě v divocha, mu připadalo přece jen přehnané. Taky se mu nelíbilo, že jak na povrchu jeho oděvu i těla usychala sůl, vytvářela drobné lesknoucí se šupinky, které jen při delším otírání odpadávaly. Dělo se to i ostatním, takže mohl vidět, jak asi je na tom on.

Pobožný střelec vyhledával cestu velmi rychle dle předchozích zkušeností, nikde se nezdržoval a neměl pochopení pro zastávky; až po několika hodinách dovolil odpočinout si u nějaké skály, která vrhala jakýs takýs stín. Lord sesedl a nešťastně prohlížel svoje poničené šaty.

„Promiňte prosím, pánové,“ začal. „Nevíte náhodou, jak dostat z oděvu ty šupinky soli?“

„Nech je tam, jestli ti nevadí!“ poradil mu Donald.

„Právě, že se mi to zdá poněkud nevhodné...“

„Ale Bože... a pročpak? Naopak je to fajn, protože sůl nedělá dobře blechám. Aspoň se do tebe tak moc nedají!“

„Dejme tomu, že bych uvěřil vašemu tvrzení, že se v tomto kraji vyskytují podobní cizopasníci. Avšak přesto se mi zdá, že se tím oděv značně znehodnocuje, alespoň co do vzhledu!“

„Klid a rozvahu. Než dojedem někam, kde na tom bude záležet, ono se to vyklepe samo od sebe. Nic se neboj, nějak to dopadne!“

Davidovi bahno na těle uschlo a částečně opadalo, zůstal však tenký povlak, který se ve slunci leskl a odrážel jeho paprsky. Zvlášť vlasy, teď když vyschly, vypadaly jako zlato; byly stále ještě slepené tím bahnem, ale vypadaly spíš jako koruna.

„Neboj se, to snadno vyčešeš...“ usmíval se střelec.

„Škoda. Já bych chtěl, aby tam ty jiskřičky zůstaly!“

„Nevadí. Naučíš se jiným způsobům zdobení.“

„Má to taky nějaký význam?“

„Každá věc, co dělají bojovníci, má význam. Když nic jiného, tak jim zajišťuje přízeň ochranných mocností.“

„Odpusťte mi prosím, lorde Shane,“ nevydržel Foolbridge. „Avšak domníval jsem se, že jste zbožný člověk, téměř kněz!“

„Počínám si snad tak, že jsou o tom pochybnosti?“

„Již několikrát jste se zmínil, že uctíváte různé mocnosti, jež s Bohem nemají ničeho společného; spíš jakési duchy, strašidla či démony, kteří vládnou ve stepi!“

„To je jednoduché. Bůh je absolutní pán všeho, ale má spoustu různých služebníků; ti všichni jsou mými bratry a já si jich jako bratří vážím. Někteří jsou lidé jako ty, jiní třeba duchové. Ale to je nijak nesnižuje v našich očích.“

„Ale to zní, jako byste na ta strašidla věřil!“

„Čemu věřím a nevěřím, je úplně jedno. Nestarám se o to, čemu věřím já a čemu kdo jiný; beru v úvahu všechno, s čím se na svých cestách setkám.“

David byl s tím vysvětlením spokojen, lord Foolbridge nikoliv.

„Stejně mne vaše jednání poněkud překvapuje! Počínáte si, jako by v této zemi neexistovaly úřední orgány oprávněné zabývat se podobnými záležitostmi. Mladý pan David je, pokud jsem vyrozuměl, po smrti svých rodičů to, čemu se říká sirotek; mělo by mu tedy být přiznáno právo vyžadovat péči státního sirotčince! Není-li to možné, jsem ochoten založit nadaci a věnovat určitou částku peněz na jeho výchovu a vzdělání. Avšak nelíbí se mi, že hodláte o toto ubohé dítě pečovati sám, přičemž mu matete hlavu různými nesmysly a nutíte jej k činnostem, jež by nevydržel ani dospělý!“

Pobožný střelec lorda nepřerušoval, pouze zíral. Když konečně dohovořil, Shane pokrčil rameny.

„Představiteli úřadů jsme všichni, jak tu jsme. Se sirotčincem to je horší; než se dostaneme do civilizace, bude David schopen se o sebe postarat sám a nebude nic už takového potřebovat. Sice nějaké takové zařízení existuje, ale to není důležité, David tam nemusí. Rozhodl jsem se ho vychovat sám; záleží na něm, zda chce být se mnou nebo se svěřit těm tvým odborníkům.“

„Já... rozhodně zůstanu s tebou, strýčku Time!“

Foolbridge se i nadále držel svého přesvědčení: „Obávám se, lorde Davide, že jste poněkud příliš mladý na to, abyste dokázal zodpovědně posoudit, co je pro vás nejlepší! Pokud vám skutečně nepřipadá nevhodné, jaké nesmysly vám poskytuje pan... Pobožný střelec coby objektivní a ověřené informace, pak pouze proto, že vám již zmátl rozum! Vezměte prosím na vědomí, že neexistuje nic z toho, o čem se pokouší vás přesvědčovat. Žádní duchové pouště, žádné bytosti, které vás ochraňují a žádné příšery, které vám naopak hrozí. Všechno to je vymyšlenost a lež!“

„Ani žádný Bůh?“ zeptal se Pobožný střelec mírně.

„V tom případě promiňte!“ řekl lord. „V Boha samozřejmě věřím; byl jsem pravidelným účastníkem veškerých akcí, které pořádal náš sbor a nezastírám, že kdybyste vychovával pana Davida v tomtéž duchu, nikdy bych proti vám neřekl jediné námitky!“

„Jak víš, že ty přednášky ve vašem sboru byly pravdivé? A když, jak víš, jestli jsi je správně pochopil a nic nespletl?“

Foolbridge chtěl na první otázku odpovědět velmi rychle, ale ta druhá jej zarazila; přece jenom se skutečně zamyslel.

„Přece... nemohu je podezírat, že by mi lhali!“

„Nemuseli lhát. Tyto náměty jsou tak rozsáhlé, že může být víc věcí pravda současně. Někteří samozřejmě mohou být přesvědčeni, že už vědí všechno; ale já, ačkoliv se o to zajímám už hodně let, se stále ještě setkávám s něčím novým, co mne překvapí a může změnit můj názor.“

„Není snad pravda, že ve světě probíhá neustálý boj mezi Bohem a ďáblem, který představuje Nejvyšší zlo?“

„Pravda je, že nějaká hra se tady okolo nás vede; zúčastňuje se jí ale daleko víc hráčů než dva, i my ji nějak hrajeme. Musím ti odpovědět: nevím. Vím jenom, že Matka Země chrání své děti tím víc, čím víc jí věří a spoléhají na ni. Právě tady ve stepi je to cítit nejvíc. Chci učit Davida, aby těm hlasům rozuměl.“

„A na jiném místě je to jinak?“ ptal se David.

„Až přijdeme do města, budu tě učit chování ve městě. Nebude to lehké; duchové měst jsou zlí a zákeřní, nedodržují zásady jako tady v divočině. Bytosti, které ovládají tuto zemi, jsou kruté a nelítostné, ale zákon je pro ně důležitý. Rozumím jim a chtěl bych, aby ses naučil rozumět i ty.“

David byl velice vzrušený, těžce dýchal a mysl mu pracovala na vyšší obrátky, než kdykoliv předtím. Teď se obrátil na lorda, co on na to. Ano, povzbudilo jej to k další otázce:

„Není to příliš nebezpečné pro tak malého chlapce?“

„Ano, je to nebezpečné. Rozhodl jsem se přivést jej záměrně až na hranici toho, co vydrží. Ale pečlivě sleduji, jak to zvládá; kdybych se o něj začal bát, pomůžu mu. Nepopírám, že jej často přivedu až k vyčerpání; ale ta hranice se stále posunuje dopředu. Za dva měsíce už vydrží víc, než si dnes dokáže představit.“

„Ale proč to všechno děláte?“

„Chci, aby se vyrovnal ostatním.“

„To jsou tak mocní?“

„Nevím přesně, proti čemu stojíme a co je na naší straně. Chci, aby byl připraven na cokoliv, aby dokázal přemoci nepřítele. Dá to velkou práci, samozřejmě, ale já ji chci podstoupit.“

„Proč to musí udělat právě on?“

„Je k tomu vhodný. Patří ke kastě bojovníků.“

„Jak to víte?“

„Poznal jsem to. I podle toho, že to sám chce.“

„Jak se dají poznat takové věci?“

„Jak se dá poznat, je-li pes vlčák nebo jezevčík?“

Foolbridge nespokojeně zamručel, ale zdálo se, že diskuse jej zaujala víc než cokoliv jiného. Ostatní sice naslouchali, avšak jejich spokojenost vyplývala spíš z toho, že mohou o chvíli déle odpočívat, než se dají na další cestu. Rozhodně neměli chuť se přiklonit na jednu či druhou stranu.

Jenom David se zeptal: „Co bych měl ještě vědět, strýčku Time?“

„Třeba tohle: od této chvíle víš, že patříš k bojovníkům. Proto se už nehodí, abys cokoliv dělal jen proto, že to dělají druzí, že je to zvyk společnosti. Jsi něco výjimečného a sluší se, abys dělal jen to, o čem jsi nezvratně přesvědčen, že je to správné. Chápeš, co tím myslím?“

„Jako třebas uctívat duchy divočiny?“

„Třeba.“

„Ale... to přece všichni dělají! Četl jsem knížku o Indiánech; tam psali, že každý bojovník má svého ochranného ducha a ten mu radí, co má dělat. Je to něco takového?“

„Správně! Vidíš, že už znáš řadu věcí!“

„Ale taky tam psali, že když se Indiáni pokoušeli vysvětlit to bílým, nikdo je nechápal. Považovali je za blázny.“

„Přesně to se stane i tobě. Nevysvětluj jim to.“

„Můžu se spolehnout aspoň na to, co mi říkáš ty?“

„Věci, které říkám, platí pro mne. Pro tebe můžou a nemusejí; zatím je ber v úvahu, ale počítej s tím, že něco může být jinak, třeba jen pro tebe. Vyzkoušej, co ti vyhovuje a co škodí; tak může jednou přijít čas, kdy překročíš všechno mé poznání jako otisk kopýtka antilopy. Tak se dostaneš dál.“

„Kdy s tím budu u konce?“

„Když budeš mít štěstí, tak nikdy. Kdyby se ti někdy zdálo, že už víš všechno, zapřemýšlej, zda jsi nezhloupl.“

David zamrkal; pak se rozesmál: „Ale to je bezvadnej svět!“

„Jsem rád, že se ti líbí. Jenom nevím, co budeš povídat, až už vyčerpáním nebudeš moci dál.“

„Nevím, zkusíme to. Tak jedem, ne?“

Chystali se na další cestu; David naskočil na neosedlaného koně a objížděl skálu, pátraje po stopách. Taky lord Foolbridge si chystal koně, ale bručel při tom: „Vůbec netuší, co ho čeká!“

„Myslím, že to je jen dobře.“ odpověděl Pobožný střelec.

Nyní už mířili rovnou k horám, které začaly být jasně patrné. Střelec jel nyní pomaleji a sledoval pečlivě půdu, zvláště když spatřil na zemi nějaké stopy lidí či koní.

„Myslíš, že by tu mohli být?“ ptal se ho Jack.

„Bylo by to docela dobré místo na schování. Kdybych jim velel já, hledal bych něco podobného. Musíme být opatrní.“

Změnili tedy způsob jízdy; až doposud jeli po dvou i po třech vedle sebe, občas měnili postavení a předjížděli se, jak se komu líbilo. Nyní střelec nařídil, aby přísně dodržovali pořadí: první jel on, za ním David, Tichý Jack, Bob Harwey, lord Foolbridge, Parson, Ted a Donald.

„Je zvykem, že v čele jezdí nejzkušenější, nováčci uprostřed a vzadu zase někdo, kdo ví, jak se chovat. Nikdo nesmí opustit svoje místo! V případě, že přední udělá nějaký manévr, ostatní ho bez říkání budou následovat!“

Pro lorda to byla cesta plná utrpení. Musel poslouchat a nemohl se ani vyptat, proč a nač je to třeba, jak je to míněno a co se stane, pokud příkaz nedodrží. Pobožný střelec jej plánovitě zařadil mezi Boba a Parsona a zakázal mu vybočit, aby mohl aspoň pokládat nějaké otázky. Tak přemýšlel sám, ale nešlo mu to tak, jako kdyby o tom mohl polemizovat s přáteli.

Střelec tu znal velmi důležité místo, totiž napajedlo, kde se mohlo napít až dvacet koní najednou. Bylo to klíčové místo skal, protože až doposud se nepotkali se žádnou vodou a voda je v této oblasti základní podmínkou života. Kromě toho ji cizinci nemohli minout, každý kůň by je už zdálky upozornil, že ji cítí.

Tichý Jack zastavil ostatní na místech, zatímco Pobožný střelec jel k prameni, pušku připravenou k palbě. Když propátral okolí, kývl, aby dojeli blíž; všichni sesedli a prohlíželi terén.

„Byli tady.“ konstatoval Tichý Jack.

Pobožný střelec kývl a přivolal Davida.

„Podívej se, co tady vidíš. Na břehu.“

„Nic, strýčku Time.“

„Správně. Ale pořádně se podívej. Dívej se po zemi. Nezdá se ti, že někdo se snažil zakrývat stopy?“

„No... nezdá.“

„To je důkaz, že to udělal dobře. Já taky nevidím žádné stopy. A to je právě chyba; musely by tu být aspoň stopy jezdců, kteří napajedlo navštívili předtím...“

„Jo tak!“ David už to chápal. „Ty myslíš, že ten, kdo zakrýval svoje stopy, zametl pochopitelně i ty staré?“

„Přesně tak.“

„A bývá těch starých stop hodně?“

„Dost. Dá se z nich poznat, kdo navštívil napajedlo v průběhu třeba čtrnácti dní, když se kopyta pořádně otisknou do bahna. Projdi se po okraji vody a uvidíš, že zůstanou šlépěje. Ty by tam zbyly, dokud je nerozšlape někdo jiný.“

„A myslíš, strýčku Time, že to byli ti lidé?“

„Čestný muž nepotřebuje skrývat svoje stopy, protože lidé jej znají a vědí, že kráčí po dobrých cestách. To musí udělat jen ničema, který má z něčeho strach.“

„Když nenechali stopy, jak je najdeme?“

„Budeme muset přemýšlet, chlapče.“

„Vypadá to, že je někdo učil zakrývat stopy,“ řekl Ted. „Vojáci to obvykle nedělají, ani nedovedou.“

„Vůbec je někdo naučil znát víc, než umějí bílí.“ řekl Donald. „Nebo s sebou mají arminskýho stopaře.“

„Nemyslím. Tak zvlášť chytře si zas nepočínají. Armin by udělal aspoň pár stop a trochu je umetl, aby vypadaly jako staré. Pak by možná pozorovatel mohl myslet, že tady někdo byl před týdnem a pak už ne.“

„Kam asi odjeli?“ ptal se Bob.

Pobožný se rozhlédl kolem sebe. „Já myslím, že dál do hor. Tady na stepi bychom viděli je nebo aspoň jejich stopy. To si nemůžou dovolit, zvlášť když jim jde o to, aby je nikdo neviděl zblízka. Šli do hor a nic bych za to nedal, že už jsou za hranicemi.“

„Myslíš, že jeli tak daleko?“

„Nevěřím, že by se cítili jistí na našem území. Udělali tu dost rozruchu a mají-li v hlavě mozek, musí jim dojít, že někdo je bude hledat. Nejlepší by pro ně bylo jet ke hranici, tam přejít na svoji stranu a schovat se. Přes hranice nemůže vojenský oddíl a nějakého osamělého stopaře se nebudou bát.“

Museli uznat, že má pravdu. Pobožný střelec ještě prohlédl okolí a zjistil, že se tu nedá absolutně nic najít.

„Ten, kdo je učil, nebral svoje peníze zadarmo. Bude nejlepší se utábořit a počkat na ráno.“

„Tady, u jezera?“ ptal se nedůvěřivě Bob.

„Radši nahoře ve skalách. Tentokrát postavíme hlídky, protože by se někdo mohl k napajedlu podívat. A já chci vědět, kdo to je. Nahoře, jak je těch několik palem, se dá tábořit docela dobře; a budou nás tam chránit místní strašidla...“

Ve stejné době, kdy se skupina vládních šerifů ukládala ke spánku, zasedala o pár set mil na jih princova válečná rada. Seděli pod širým nebem u ohně a při radě jedli opečené kusy slaniny, které si osobně opékali nad ohněm. Jen šelmy pohltily svůj příděl syrový, teď ležely blízko pána a špicovaly uši.

Mluvil Michael Torrence, zvaný Kajman, princův generál.

„Počkej, říkej mi to po pořádku,“ zarazil ho princ Lera. „Já o tom případu nic nevím.“

„Jedná se o skupinu Holohlavého, o které jsme dostali hlášení předevčírem v noci. Poslali jsme tam Jacka, jestli si vzpomeneš, a jeho dva pistolníky.“

„Jo, slyšel jsem.“

„Jack hlásí, že dojel ke krčmě U tří zlodějů a diskutoval tam s Termitem, šéfem Dvacetidolarový bandy. Kromě toho se dozvěděl od nějakých lidí, že kromě Holohlavého se objevily další dvě bandy o stejné síle, totiž banda Jednookého a Švajna. Všechny tři mají stejný program činnosti: vraždy.“

Princ polkl kus slaniny, který žvýkal: „Nesmysl. Tři bandy po sto lidech? Nevěřím, bude to jen jedna, ale každý ze svědků viděl jiného šéfa.“

„Jackovi se to taky nezdá,“ řekl Armand de Clermont. „Říkal, že některým z nich se dá věřit tak napůl. Ale bandu Jednookého viděl v činnosti Pobožný střelec.“

„No... ten nekecá hlouposti,“ řekl nejstarší z mužů, hrabě Rolf Szarkay. „Možná má pravdu...“

„Abych to dopověděl,“ hlásil se o svá práva Kajman. „Jack potkal partu, která tvrdí, že bojovala s další skupinou, tentokrát nějakého plukovníka. Říkají, že se jedná o vojensky organizované skupiny, které vyhledávají nevinné a všeobecně sympatické lidi, hlavně ze severu, a sadisticky je zabíjejí. Pokud možno s cílem, aby odpovědnost padla na nás.“

„Proč to dělají?“ ptal se někdo.

„Myslím,“ řekl Torrence vážně. „Že se jedná o záměrnou provokaci.“

Princ zašermoval klackem, na kterém měl napíchnutou slaninu. „Počkej, to mi vysvětlíš. Co rozumíš slovem provokace?“

„Manévr vojenské skupiny s cílem předstírat bojové operace, jež ve skutečnosti neprobíhají; tím vyprovokovat protivníka k nějaké činnosti, kterou by za normálních okolností neprováděl.“

„Jo. Zkrátka a dobře: dělají si z nás srandu, to chceš říct?“

„No... když tomu tak chceš rozumět...“

„Domníváš se, Kajmane, že jsem tam někomu pro legraci?“

Kajman se ohlédl po svých kamarádech; princova otázka byla položena tichým, až skoro záludným hlasem a Kajman věděl, že ji nepoložil jen tak pro nic za nic.

„No... nevím jistě... u nich je všecko možný!“

Princ se ohlédl na svoje šelmy: Axorra, Gadharra, Assarkhana. Jejich zlaté oči jej pozorně sledovaly.

„Ještě se nezvedejte,“ řekl. „Ještě je čas!“

Pak se obrátil k ostatním: „Co je to za lidi? Kde se vzali?“

Promluvil Arley Trengan, kapitán tankistů: „Podle zpráv z města přijeli noví vojáci přímo z výcvikového tábora mimo ostrov. Nikde se neobjevili, logicky se mu tedy zdá, že to jsou oni.“

„Kolik jich bylo?“

„Asi sedm set mužů. Ale speciálně vycvičených...“

„Víme zatím o čtyřech stech. Kde jsou zbývající?“

Arley pokrčil rameny a snažil se být nenápadný.

„Kdo zařídil, aby byli varováni?“

Nikdo ani nešpitl. Princ se zamračil.

„Nařídil jsem, aby každý vojenský útvar, který přijde na území státu, byl okamžitě poučen názornými příklady, co se smí a co ne. Jak to, že to nikdo neudělal? Kdo to měl za úkol provést?“

„Já.“ řekl Kajman a neznělo to moc hrdě.

„Aha. Jakým způsobem jsi to udělal?“

„Ti lidé neprošli žádným výcvikovým táborem, přišli rovnou z ciziny. Nemohli jsme se s nimi spojit ani náznakem, vůbec nám neprošli pod rukama...“

„Přitom, jak se zdá, znají spoustu věcí, které se mohli naučit pouze pod přímým dohledem arminských instruktorů?“

„Zřejmě se jedná o nové výcvikové středisko v cizině, které dal zařídit generál Rank. Už jsme o něm dostali zprávu od našich přátel mezi vojáky. Ale neznáme přesné místo, jen víme, že tomu středisku velí Gath Flagherty.“

„Ten z Indiopolisu?“

„Jo, ten. Odjel a byl podle zpráv povýšen na majora. Jinak se o něm už skoro rok nic neví.“

Princ chvíli uvažoval. „Tak říkáte, že Rank? A ví o tom generál Coxon jako jeho šéf?“

„O středisku určitě. O nasazení těch chlapů na naší straně hranic nejspíš ne. Slyšeli jsme, že Rank si dělá, co chce a svému veliteli se s tím moc nechlubí.“

„Jasné. Rank by měl dostat výstrahu.“

Muži si vyměnili pohledy. Princ ale neukázal na nikoho.

„Před časem se mi tu pořád pletl pod nohama takový čiperně vyhlížející mládenec. Jedl moje maso, chlastal moje víno a když se někomu něco obzvlášť povedlo, vytahoval se, že by to dokázal o poznání líp. Co se s ním stalo?“

„Myslíš Luciana de Santa Claru?“

„Jo. Malýho Santa Claru.“

„Dělá v Kingtownu v jedné famiglii. Nevím, co.“

„Výborně, je vždycky tam, kde má být. Dejte mu vědět, že by mi mohl prokázat určitou službu. Jestli chce. Řekněte mu, co dělá generál Rank. Když se dovtípí, dobře. Když ne, tak už se na něho s ničím neobrátíme...“

„Jasné, šéfe.“ řekl Gaird Halloway.

„A co se týče těch lidí... nejdřív je třeba zjistit, co mají ve skutečnosti v úmyslu. Pak zasáhneme. O to zjištění se postará Jackova skupina. Snad to zvládne, lidí nemáme nazbyt a musejí si trochu pomáhat i sami...“

Torrence Kajman se odvážil nedůvěřivě pokrčit rameny.

„Snad vás taky na něco mám!“ vybuchl princ. „Nebo myslíte, že budete jíst státní chleba zadarmo?“

Byl to výbuch přesně ve stylu jeho otce, císaře Charryho, tvrdý a nezdvořilý. Ale Gaird a Rolf Szarkay, kteří císaře dobře znali, věděli, to jenom hraje; a že takový výbuch je známkou, že se doposud nerozzlobil. Když se skutečně hněval, měl v záloze ještě řadu jiných výrazů svého repertoáru.

Lord Foolbridge se probudil jako obvykle zimou, ale už věděl, jak se jí bránit, tak se procvičil a pak se začal zajímat o čaj, který trampové zatím vařili. Než byl hotov, Pobožný střelec prošel okolí a zjistil, že se nic nezměnilo; proto mohli hned po snídani nasednout na koně a vyjet dál.

Rozdělili se do čtyř skupin; v každé byl jeden zkušený zálesák a jeden nováček. Pobožný střelec si vzal na starost Davida, Ted Parsona a Donald lorda Foolbridge, i když proti tomu trochu protestoval. Jack vytvořil dvojici s Bobem, který i když nebyl tak úplně stopař, uměl přesně a účinně střílet. Pak si rozdělili jednotlivé úseky a propátrávali je, především hledajíce jakékoliv stopy pobytu nepřítelových mužů. Nenašli nic než pár nezřetelných stop, které se však nedaly sledovat.

Vrátili se k večeru do svého tábora velmi utrmáceni, bez zřejmějších výsledků; každý podal hlášení o tom, kde co viděl. Pobožný jako nejzkušenější zastával funkci oponenta. Tak seznali, že stopy, které nalezli, se nedají při kritičtějším pohledu jednoznačně určit jako stopy nepřítele a rozhodně se z nich nedá nic vyvodit.

Lordovi se to nelíbilo. „Z jakého důvodu jsme potom tak dlouho a únavně cestovali po těchto sice krásných, leč k životu přece jen poněkud nepříjemných horách? Podle mých zkušeností bývá vždy nalezena alespoň jedna stopa, která poskytne zkušenému zálesáku východisko k vyvinutí další činnosti...“

„A odkud pramení ty tvý zkušenosti?“ ptal se Bob.

„Inu – hodně jsem četl...“

„Hlavně detektivky a indiánky, co? Tam se ovšem stopy nacházejí hodně často; ale v životě jen málokdy. Potřebovali bysme nějakýho leoparda nebo radši tygra...“

Lord sáhl po pušce. Pak ale zavrtěl hlavou: „Nyní nemám chuť lovit svého tygra. Domnívám se, že nyní je hlavní najít ty lidi a skoncovat to s nimi!“

„Konečně něco pěkně řečeno: skoncovat to.“ řekl Donald. „Ale my nemyslíme tygra na lovení, nýbrž na stopování!“

„Ach! Slíbil jsem vám přece pomoc Archibalda!“

„Jo, tvýho psa? A kdepak je?“

„Domnívám se, že zítra během dne se dostaví do oné hospody, ve které jsme se seznámili. Aspoň takové jsou mé příkazy a nechápu, proč by neměly být respektovány, jak jsem je vydal!“

„No jasně,“ řekl Jack. „Tak půjdem zítra do hospody!“

S tím se uložili ke spánku; a dospali do rána, aniž se stalo cokoliv pozoruhodného.

Cesta do krčmy U tří zlodějů netrvala tak dlouho jako cesta sem do hor; před polednem tam byli. Nejspíš se splnila stará pravda, že když jde člověk do hospody, není mu žádná dálka dost velká. A většina přítomných cítila ke krčmám vřelou náklonnost.

Krčmář byl bez sebe radostí, když je uviděl. Alespoň jim to tvrdil a hned přinesl na stůl pivo a rum. Nabídl jim taky čerstvé koňské karbanátky, respektive další jídla z koňského masa.

„Neříkej mi, že jsi kvůli nám zrovna zabil koně!“ řekl mu Jack. „Nebo si některý zlámal nohu?“

„Vy mi to nebudete věřit, ale říkám vám čistočistou pravdu: moji kluci včera chytili na stepi koně. Byl postřelenej, sotva se vlekl – tak ho museli dorazit.“

„Toho koně bychom rádi viděli!“ řekl Pobožný.

„Ale... já ho skutečně neukradl! Je to tak, jak vám povídám: přiběhl docela sám! A byl fakt raněnej!“

„Každý kůň mívá svého jezdce; je-li kůň postřelený, jezdci nebude o moc líp. Rád bych věděl, kdo to byl!“

Jeden z hostinského synů je odvedl do komory, kde visely rozčtvrcené části koně, ještě v kůži. Chybělo jen maso, které měli včera k večeři. Pobožný se však zajímal hlavně o tu kůži; byl zvědavý, kde je odřená.

„Jaký postroj měl ten kůň?“

„Žádnej, pane. Jenom ohlávku; obyčejnou, z řemínků.“

„S udidlem?“

„Ne, pane. Zřejmě nikdy neměl uzdu, jen řemínky kolem čelisti.“

„Co dělal, když jste k němu přišli?“

„Asi se nás bál. Chtěl se zvednout a utéct – ale nemohl.“

„Kde byl poraněn?“

„Měl tři rány... na krku, v pleci a v boku.“

„Stejně vysoko? A stejně daleko od sebe?“

„Jo... jak to víš?“

„Od samopalu.“ střelec kývl na Davida. „Podívej sem, na ten bok – co vidíš?“

„Srst je odřená. Asi od sedla.“

„Správně. Ale něco je na ní zvláštní; kam dává jezdec při jízdě nohy? Dolů nebo dopředu?“

„Aha... ty myslíš, že při jízdě klečel?“

„To ne. Nevíš, jak jezdí šelmy: mají lehké sedlo, vytvarované pro zadní tlapy. Ty spočívají na hřbetě právě v tom místě. Přední mají ve vzduchu, nebo je opírají o hrušku sedla před sebou. Potom se srst koně odře takhle.“

„Takže na tom koni jezdil tygr?“

„Spíš leopard. Tygr má delší packy a dál od sebe. Proto se kůň plašil, když viděl lidi; bál se jich.“

„No... když se nebál leoparda...“

„Jejich koně se nebojí šelem; ale neznají lidi a jejich pach je jim nepříjemný.“

„Co myslíš, že se s tím leopardem stalo?“

„Obávám se, že ho zabili. Podle všeho našel jejich stopy a šel vypátrat, co je to za lidi a jaké jsou jejich úmysly. A oni jej viděli dřív, nebo jich bylo víc a on třeba ani neměl zbraň. Sestřelili ho a kůň utekl...“

David podivně zkrabatil tvář. „Je mi ho líto...“

„Odvažuji se tvrdit, že byl mladý jako ty. Leopardi mají dost velký smysl pro parádu, zdobí všelijak sebe i koně. U těch si zvlášť potrpí na různé cetky v hřívě, ale tento je nemá.“

Když David prohlížel hlavu s vyceněnými zuby a mrtvýma očima, cítil podivnou směs odporu a znepokojení, ale zároveň vzrušení. Nemohl odolat, musel vnořit prsty do černé hřívy. Dokonce si něco šeptal; střelec se neptal co, ale odřízl pramen žíní a odnesl je s sebou do lokálu.

Vrátili se do krčmy. Černá kuchařka už jim připravovala z toho koně ohromné bifteky, dokonce na ně hodlala zneužít též vejce, snesená třemi opelichanými slípkami, zbytkem chovu. Muži se rozvalili u stolů, pili pivo a rum a tlumeně hovořili; hostinský se neodvažoval chodit jim moc na oči.

Pobožný střelec si počínal trochu jinak než druzí. Především mu čerstvé koňské maso nezpůsobilo takové potěšení jako ostatním; na Davidovu otázku přiznal, že ve všeobecnosti dává přednost jinému druhu stravy, než je maso a výrobky z něho.

„Nejsem vegetarián, v tomhle světě to zkrátka nejde. Vedeme válku, je nouze a hlad a nechat cokoliv bez užitku zkazit by bylo nepřípustné plýtvání. Kromě toho řada mých přátel jsou šelmy, pro něž je maso posvátná potrava; když je pojídají, přijmou zároveň s tím sílu tvora, který pro ně zemřel. Naučil jsem se to taky.“

„Kočky to dělají i s lidma.“ řekl Bob znechuceně. „Viděl jsem, když někoho zakousnou, napijou se aspoň jeho krve!“

„Kromě jiného mu tím dají příležitost zrodit se příště jako šelma jim podobná.“ usmál se střelec. „Pro některé odporné ničemy je to vysoké vyznamenání!“

„Já jim to neberu, ať to klidně dělají! Dokonce bych jim dal pár adres, kam se můžou zajít naobědvat!“

„Co jíš rád ty, strýčku Time?“

„Za císařství se jedlo přepychově, zvlášť v klášterech. Někdy tě vezmu na hostinu, když se ještě bude pořádat...“

„Tak bych rád ještě věděl,“ pokračoval Bob. „Jak je to s pitím! Že nechlastáš jako druzí, to vím; ale když jsme složili přísahu, stejně jsi nám dal všem napít rumu, i klukovi!“

„Alkohol je správný nápoj pro bojovníky. Je posvátný, to ano. Pro mnicha se samozřejmě moc nehodí, ale...“

„Ty seš mnich i bojovník zároveň, já vím.“

„Existuje taky předpis, kdo předstupuje před oltář, by měl být střízlivý. Protože nikdy nevíš, kdy budeš muset udělat jaký obřad, je lepší být střízlivý pořád.“

„Jde o to, co všechno považuješ za obřad!“

„To je taky problém. V podstatě cokoliv.“

David sledoval diskusi pozorněji, než by od něj čekali. Hned se taky zeptal: „Co třeba bylo s tím koněm?“

„Správně se ptáš; týká se to tebe, Davide. Pověz mi, pokud můžeš: jaké máš vztahy k tomu koni?“

„No... žádný. Je mi ho líto. Byl to pěknej kůň a mrzí mě, že ho někdo zabil. Ale ty karbanátky jsou dost dobrý...“

„Dokážu způsobit, abys k němu získal daleko důvěrnější vztah. Chtěl bys třeba, aby tě takový kůň doprovázel a chránil?“

„Já... mrtvej kůň?“

„Něco jako duch toho koně. Nachází se zatím v situaci, kdy se rozhoduje o jeho dalším zařazení do služby; může odejít zároveň se svým pánem, nebo může zůstat a sloužit některému člověku, když to bude pokládat za správné. Dokážu to ovlivnit. Chceš ho?“

David měl dost rozumu, aby se k návrhu vyjádřil až po důkladné úvaze. Zato lord Foolbridge se zděsil okamžitě: „Lorde Shane, to přece nemůžete myslet vážně! To ubohé dítě už snad prožilo sdostatek utrpení; můžete zaručit, že mu ten mrtvý kůň nějak neublíží?“

„Upřímně řečeno: nemohu. Bude mu sloužit, pokud ho David bude potřebovat a pokud... neudělá něco, co by to znemožnilo. Nemyslím si, že by se to mohlo stát, ale zcela vyloučené to není...“

„Ještě horší! Navrhujete mu kamarádit se strašidlem, které ho může případně ohrozit, napadnout a způsobit mu škodu?“

Pobožný střelec potřásl hlavou; zato Davidovi zářily oči.

„Já bych to chtěl aspoň zkusit! Jak poznám, že je se mnou?“

„Stejně jako se tvá duševní energie kontaktuje s okolím přes vlasy, u koně je to hříva; proto jsem uřízl tyhle žíně. Když ti je zapletu do vlasů, budete spojeni až do doby, kdy se některý z vás rozhodne spojení zrušit.“

„Fajn! Rozhodně chci!“

„Rozmyslel bych si to, lorde Davide!“ varoval Foolbridge.

David to nebral na vědomí; ani Bobovu poznámku: „Jsem zvědavej, kdy začneš mít chuť žrát oves. Ani bych se nedivil...“

„Náhodou – ovesnou kaši já rád!“

„Jak tě tak pozoruju, zbodneš všecko, co vidíš!“

Davidův vzhled byl v té chvíli celkem přijatelný. Solné bahno už ze sebe smyl, taky z vlasů je vyčesal a zjistil, že mu zůstaly jen sem tam lesklé jiskřičky, což se mu líbilo. Aby se chránil před sluncem, jezdil už zas oblečený a s kloboukem, ale víc se mu líbilo, když ho oděv neškrtil. Rád se koupal v každé louži, kde to jen trochu šlo; tvář si natřel jakousi šťávou z kaktusu, jak mu poradil střelec, ale nebyla to ještě ta správná, po které by kůže ztmavla. Jeho vlasy se teď zdály ještě zářivější.

Střelec ho přiměl, aby se k němu natočil temenem hlavy a začal mu splétat copánek; do toho připletl dlouhé černé žíně z koňské hřívy. Byly velmi nápadné a když pohodil hlavou, copánek za ním poletoval jako svižný hádek.

„To je bezvadný! A to nesmím nikdy rozplést?“

„Můžeš, samozřejmě, když si budeš mýt hlavu. Ale potom bys měl zase žíně spojit se svými vlasy až do chvíle, kdy si duch koně na to spojení zvykne a bude je udržovat i nadále.“

„Jak poznám, že se to stalo?“

„Poznáš to.“

David se prohlížel v zrcátku (i takové věci v krčmě měli) a byl spokojen. Vlastně ne; vyzvídal, zda je to vše, co může pro svoje dobro udělat a jestli by nešlo...

„Což o to, šlo by. Dokonce mám pocit, že...“

Foolbridgeovi neušlo, že střelec zaváhal.

„Pokud se zase jedná o nějakého ducha...?“

„Snad ani ne.“ Střelec sáhl do kapsy a vytáhl barevný kámen, jakýsi polodrahokam hrající z modra do zelena, s růžovými žilkami na lomu. „Tenhle kamínek jsem našel v horách; zablýskal se na slunci. Uvažoval jsem, k čemu ho použít a teď to vím.“

„Je krásnej... pro mě?“

„Je několik možností, kam jej umístit: na krk, do ucha nebo na další copánek. Rozmysli se, co s ním budeš chtít.“

„Do ucha, to je nápad!“ řekl Bob. „Propíchni mu ucho, třeba se začne bránit a řvát bolestí a bude od něj pokoj!“

David si sáhl na ušní lalůček a zaváhal, ale moc se nebránil.

„Domníváte se, lorde Shane, že rovněž tento kámen má nějakou magickou moc?“ otázal se Foolbridge. „A když, tedy jakou?“

„Nevím. Pochází ze země, to ano. Ale jestli má nějaký význam, to se ukáže až později. Zatím jen vidím, že je krásný.“

„Velice mne překvapuje, že vůbec používáte slova nevím. Některé vaše výroky ve mně vzbudily dojem, že znáte všechno!“

„Všechno zná Matka země. Lépe řečeno: ví, co se z ní zrodilo, co po ní chodí a co v ní odpočívá. Neví nic o tom, co je jinde ve vesmíru, ani to nepotřebuje vědět. Já vím velice málo; v mnohých případech jen odhaduji skutečný stav věcí.“

„Avšak vůči lordu Davidovi vystupujete velmi autoritativně!“

„Věci, které říkám Davidovi, vím. Po nějakém čase je bude vědět také on, což ale neznamená, že bude vědět všechno. O tom kameni jsem řekl, že je dítětem země, což je pravda. Dál že v sobě nese část její síly, což je pravda taky. Že by jej měl nosit na těle jako ozdobu, je můj předpoklad a zjevení jeho moci naděje, na kterou se těším. Dále: každý den se těším na nové věci, které mi budou zjeveny. Kdybych se netěšil, nestálo by mi za to žít.“

Střelec spletl ze zbytku žíní košíček a kamínek do něj umístil tak, aby nemohl v žádném případě vypadnout. Pak to všechno spletl s Davidovými vlasy za levým uchem tak, že kamínek visel na dalším copánku, jen občas se dotkl jeho kůže.

„Učinil byste zajisté lépe, kdybyste chlapce vedl ke správnému způsobu chování ve stávající společnosti!“ držel se Foolbridge tvrdošíjně svého názoru. „Chovám bohužel obavu, že bude-li jeho duševní vývoj pokračovat tímto směrem, brzy dojde k postupnému zpustnutí a zdivočení, až bude vypadat jako nějaký Indián!“

„Ano, i já se to domnívám,“ usmál se Pobožný střelec. „Ale až uvidíš kluky ze smeček, přestaneš se divit. Vypadají ještě daleko divočeji a vůbec jim to nevadí.“

„Náhodou, já chci zdivočet!“ prohlásil David, okouzleně si sám sebe prohlížející v zrcátku. „Chtěl bych být jako zdejší kluci!“

„V tom případě uděláš nejlíp, když vypadneš a budeš se venku učit lovit a stopovat.“ řekl Bob. „Můžeš se svlíknout, pomalovat a cokoliv dalšího, když chceš.“

David potřásl hlavou, možná i proto, aby cítil své copánky. „No tak jo; lovit a stopovat, ale co? Nic tam nežije!“

„Divil by ses! Zkus se dívat pod nohy, nějaký stopy najdeš!“

David tedy skutečně vypadl; ostatní zůstali v lokále, klímali, žvanili a vyčkávali, až se něco stane. Lord Foolbridge očekával příjezd svého psa, doprovázeného psovodem, což se mělo stát dnes. Byl nemile překvapen, že se tak do večera nestalo, ale neobával se o jejich osud. Spíš považoval zdržení za trestuhodné.

Při večeři se David pochlubil, že vskutku propátral okolí a že ve stepi skutečně leccos žije, aspoň brouci, ještěrky a myši, na které chodí psovité šelmy, snad šakalové. Jejich stopy objevil, ale bohužel se mu doposud nepodařilo vidět je osobně.

„Až je potkáš, dej jim pusu na čumák!“ řekl Bob.

„Domníváte se, drahý Bobe, že si to nechají líbit?“ ptal se lord.

„Zakousnou ho. Aspoň od něj bude pokoj!“

„Proč jste k tomu nešťastnému dítěti tak zbytečně tvrdý? Nezdá se vám daleko vhodnější soucítit s jeho zlým osudem a snažit se mu ulehčit v jeho utrpení? Kdykoliv s ním jednáte, s oblibou vůči němu užíváte slov neotravuj, nezdržuj, vypadni a podobně. Cožpak necítíte, že to dítě si vás váží a obdivuje vás?“

Bob se ohlédl na Davida, který seděl vedle něho a usmíval se.

„Ale... já proti němu nic nemám, sakra!“ řekl a zamračil se.

Samotný David se rozhodně nechoval jako dítě nešťastné, ubohé a osiřelé; zdálo se, že za svou minulou existencí udělal tlustou čáru a rozhodl stát se členem nové smečky. Samozřejmě litoval svoje rodiče a sestru; ale ta lítost u něj souvisela s touhou se pomstít, a pomstu mu mohli zajistit jen stopaři. Měl naději, že to bude právě on, kdo najde vrahy, vystopuje Jednookého a splatí mu svůj dluh. Pro tu naději byl ochoten ke všemu: zdivočet, naučit se ovládat zbraně a uctívat skalní duchy, kteří mu na to poskytnou svoji sílu. Co bude dělat pak? Nevěděl, uvědomoval si, že je na takové rozhodnutí ještě dost malý. Svěří se nejspíš strýčkovi Timovi, ten už mu něco moudrého poradí.

Boba obdivoval jak pro jeho schopnost v boji, tak pro veselou povahu, hru na banžo a všeobecně dobrou náladu za jakýchkoliv okolností. Trojici šerifů samozřejmě oceňoval taky, ale prozatím si ho moc nevšímali a nebrali ho vážně. O lordovi měl dojem, že je to člověk, který zasluhuje jeho ochrany; David se rozhodl velkoryse přehlížet jeho povahové zvláštnosti a naopak mu umožňovat, aby takový zůstal přes veškeré nástrahy osudu. Když se nad tím Bob zamyslel, pochyboval, kdo je tu dítě a kdo dospělý.

Na noc se David uložil ve stáji na zásobu sena; prohlásil, že je od teďka kůň a tedy patří k ostatním koním. Donalda to přimělo k návrhu, aby se snažil zapamatovat si svoje sny k pozdějšímu rozboru a výkladu; ukázalo se, že všichni stopaři dobře znají indiánský způsob přivolávání prorockých snů.

„Kluci ze smeček takový pitomosti dělají ještě teď! Překonávají hlad, žízeň, horko i bolest, dokonce si vyřezávají do kůže jizvy nebo se propichují všelijakýma blbostma, až se z toho dočista zblázní a vidí věci, který neexistujou. Opovaž se to zkoušet!“

„To rozhodně neudělám!“ sliboval David, ale oči mu zářily.

„Doufám, že ne hned první tejden.“ odplivl si Donald.

Noc proběhla klidně. Lorda Foolbridge kupodivu neprobudila ani zima, ani bolest ze spaní na zemi, asi si začínal zvykat. David se vzbudil za svítání, přivítal slunce po vzoru Pobožného střelce a chytil malého hlodavce v šedivém kožíšku, kterého si přinesl s sebou na snídani a krmil ho z ruky.

„Ach... kde jste získal toto podivné zvíře?“ ptal se lord. „A co se mám domýšlet, že to vůbec je?“

„Potkan.“ usoudil Bob po zběžné prohlídce. „Krysí mládě.“

Na lordovi bylo vidět, že původně považoval hlodavce za poněkud vznešenější zvíře; kromě toho se mu nelíbil ani David.

„Obávám se, že páchnete, lorde Davide!“ nakrčil nos.

„Asi jo. Spal jsem u koní.“ kývl kluk. „Ale já se vykoupu, jen co budeme u nějaký řeky.“

„Obdržel jste alespoň nějakou věštbu... prorocký sen?“

„No... zdálo se mi o supech.“

Lord opět znechuceně zahýbal nosem, ale vládní inspektor zbystřil pozornost: „Co dělali?“

„Nevím. Něco žrali. Bylo toho dost. Hodně krvavýho masa.“

„Supi? To jsou ti mrchožraví ptáci, které občas vídáme kroužit nad našimi hlavami?“ rozvíjel lord nějakou diskusi, ale Jack si vyměnil pohledy s Pobožným střelcem a oba vypadali znepokojeně.

„Můžeš nám co nejpřesněji říct, co jsi viděl?“

„Moc toho nebylo. Zmatený představy... nic si nepamatuju, jenom ty supy, jak žrali něco krvavýho. Bylo jich hodně. Mrtvol taky.“

„Hm,“ řekl Pobožný střelec, zvedl se a odešel.

„Co je? Má to nějaký význam?“ ptal se lord.

„Doufám, že ne,“ řekl Tichý Jack.

Čas míjel a nic se nedělo; až před polednem dojel k hospodě jezdec, doprovázený něčím, co hostinského syn na hlídce považoval za nákladního mezka. Lord Foolbridge, kterého přivolali, si oba prohlédl dalekohledem a prohlásil: „To je Archibald a Gordon.“

Psa jmenoval prvního; záhy se přesvědčili, že to je správné hodnocení obou osobností, neboť v té dvojici byl pes jasně dominantním zjevem. Gordon byl příjemný muž slušného zevnějšku, nyní arci velmi unavený a zaprášený od cestování pouští, nikterak zvláštní, asi třicetiletý. Archibald byl neuvěřitelný kříženec různých ras, velikosti jalovice; mohl kohokoliv mimo svého pána políbit, aniž se při tom postavil na zadní nohy, postačilo, když natáhl krk.

Jeho nohy byly vysoké a štíhlé jako u dogy harlekýna. Tělo sice zavalité, ale tu tělnatost nezpůsobil tuk, nýbrž svaly; možná pocházelo z novofounlanďáka. Hlava a krk byly z vlčáka, zuby snad z krokodýla. Ocas byl velký, s dlouhými splývajícími chlupy jako oháňka collie, a celý ten slepenec byl kryt hustou dlouhou černou srstí, zřejmě rovněž pozůstatkem genů newfounlandského psa.

„Ach, buďte zdrávi!“ uvítal je lord Foolbridge. „Jak se vám cestovalo, přátelé?“

To, že oslovoval oba jako rozumné bytosti, sluhu Gordona nijak nevyvedlo z míry. Jen se uklonil: „Dobrý den, vaše lordstvo!“

„Buďte srdečně vítán, Gordone. Dobrý den, Archibalde!“

Pes natáhl krk a pronesl dunivým hlasem: „Haf! Haf! Haf!“

„Smíte mne pozdravit, Archibalde!“

Pes došel k lordovi, usedl na zadní a podal mu pravou přední tlapu. Lord ji stiskl, načež se mu pes zlehka otřel čenichem o bradu, i když Foolbridge uhnul.

„Děkuji vám, Archibalde, za projev radosti, leč nebylo toho třeba. Dovolíte, představím vás těmto pánům. Pánové, to jest můj pes Archibald, foolbridgeský ovčák, první této rasy na světě...“

„Doufejme, že i poslední!“ řekl procítěně Donald.

„Moc nás těší.“ řekl slušně vychovaný Jack.

„Co ta bestie žere?“ ptal se Ted. „Doufám, že ne lidi!“

„Doposud jsem tuto stravu nevyzkoušel.“ pokrčil rameny lord.

Archibald obešel všechny po řadě, každému podal svou mohutnou tlapu a olízl obličej. Pokud někdo váhal, zda mu má packu stisknout, klidně počkal, až se rozhodne.

Pobožný střelec na něj tiše zapískal nosem, když k němu došel. Archibald zježil chlupy na hřbetě, postavil uši a vycenil tesáky; z hrdla se mu vydralo jakési mručení, podobné hlasu medvěda, ale zřejmě to nemyslel zle, neboť se nechal od střelce velice rozkošnicky hladit a drbat pod krkem.

„Mohl bych znát, jakým způsobem jsi k téhle rase došel? Mezi jeho předky byl někdo ze Starých, ale to je jen slabá stopa a nevím, zda by byl schopen kontaktu...“

„Musím přiznat, že zcela nerozumím. Použil jsem několik psích ras. Podrobněji o tom pojednávám ve spisu Některé nové poznámky ke šlechtění foolbridgeského ovčáka, vydané před čtyřmi lety v Aberdeenu vlastním nákladem, dnes už bohužel rozebrané; avšak vážnému zájemci bych mohl opatřit několik výtisků...“

„Já na to přijdu sám.“ poděkoval Pobožný střelec, dotýkaje se zlehka psa na hrdle a hlavě. „Někdy si s ním popovídám o jeho předcích; zdá se mi nezvykle inteligentní!“

„Je to velmi inteligentní pes! Domnívám se, že nejchytřejší pes na světě. Archibalde, doufám, že si moji chválu vezmete k srdci jen jako pobídku, nikoliv dovolení, abyste ztratil zájem o věc!“

Armini se trochu usmívali, hlavně nad tím, že lord vykal kromě nich i vlastnímu psovi. Oni měli zvyklosti opačné, ale už ho přestali nutit, aby svoje názory měnil.

„Pravděpodobně máte hlad, Gordone. Vstupte, jídlo jest již připraveno. Bobe, vy si tak dobře rozumíte s obsluhou v tomto hostinci. Požádejte je, aby připravili menu též pro Archibalda!“

„Jak račte, vaše lordstvo. Žere ten pes i syrový maso, nebo ho potřebuje nějak extra upravit?“

„Syrové maso smí dostávat jen v omezené míře, aby se tím v něm neprobouzely dravčí pudy. Ale domnívám se, že může v jakémkoliv množství požívat kosti a odpad z kuchyně; biftek potom jen jako zákusek...“

„Och, děkuji!“ Bob to šel vyřídit do kuchyně, zatímco lord a jeho přátelé usedli opět ke stolu. Gordon si přisedl a napil se, zatímco Archibald usedl důstojně vedle lorda a tvářil se jako jeho nejbližší příbuzný.

„Gordone, doufám, že se připojíte k naší výpravě a budete mne doprovázet na cestě za dobrodružstvím! Zbraně vám poskytneme, máme jich víc než dost.“

Gordon se viditelně polekal té perspektivy. „Ale pane... já se rozhodně necítím být hoden toho, abych šel lovit tak nebezpečné zvíře jako je tygr!“

„Neobávejte se; nelovíme tygra, alespoň ne prozatím. V současné chvíli pomáháme zlikvidovat tlupu nebezpečných banditů, která vraždí, okrádá a terorizuje místní obyvatelstvo.“

Gordon se lekl ještě víc. „Vaše lordstvo, byl jsem přijat jako váš správce psince a opatrovník vašich psů, nikoliv jako voják nebo nájemný žoldnéř. Střílet z ničeho neumím a bojím se všeho střetnutí, což mi snad odpustíte.“

„Osobní nestatečnost je samozřejmě odpustitelná! Avšak stejně se domnívám, že bych vás měl raději při sobě. Co tedy učiníte, když vás nezláká žold ani příslib vysokého vyznamenání?“

„Pane, jak budu moct nejrychleji, sbalím svý věci a pomažu z týhle země. Četl jste noviny, pane?“

„Nikoliv, již několik dní ne.“

„Pak nevíte, co se tady děje. Tlupy banditů přepadají pokojný občany, zabíjejí je, zatímco policie týhle jižní části země nic nepodniká, aby jim v tom zabránila. Oběti těch incidentů jdou do tisíců, jsou mezi nima ženy a děti! Pane, je to strašná země a já prosím Boha na nebesích, aby mi dopřál opustit ji zdráv!“

„Uklidněte se, Gordone. Právě na ony bandity, kteří provádějí tyto zločiny, podnikáme právě trestnou výpravu!“

„Ale... vaše lordstvo promine, to snad je věc policie!“

„Tento pán, jemuž říkají Jack, je vládním inspektorem, tudíž člověkem zastávajícím funkci vyššího důstojníka místní policie. My jsme členy jeho oddílu, jak vidíte na hvězdě, jíž jsem měl tu čest ozdobit svůj kabát!“

Gordon se rozklepal. „Vaše lordstvo, ještě jednou vás snažně prosím, abyste mne k tomu nenutil! Odjedu odtud co nejrychleji, pokud možno ještě před bojem!“

„Mohu-li něco říct,“ řekl Pobožný střelec. „Myslím, že s námi budeš skutečně mnohem bezpečnější než o samotě, příteli!“

„Doufám, že ne. Po cestě sem se mi nepřihodilo nic tak zlýho, pokud nepočítám výslech na celnici...“

„Celnice je už obsazena novými lidmi?“ ptal se Jack.

„Nevím, zda novými, ale celníci tam jsou.“

„Prima. Jde jim to rychle!“

„Pane, odjedu odtud ještě dnes, přespím v džungli a do oběda zítřejšího dne můžu být na celnici. Pak už budu na území severu, kde se mi nemůže nic stát, neboť tam panuje klid a pořádek!“

Donald a Ted se uchechtli, ale Jack řekl: „Pro lidi, kteří pro boj nemají schopnosti, to je opravdu nejlepší řešení. Nebudeme tě k ničemu nutit!“

„Snad proklouzne ve zdraví,“ řekl střelec. „I když já být jím, jedu radši na druhou stranu do města a odtud nějakým autobusem.“

Gordon se zasmál. „No, tak moc se zas nebojím! Přece snad dokážu dojet na koni zpátky, když jsem přijel sem! Na severu už jezdí vlaky i autobusy...“

Nikdo ho už dál nepřesvědčoval; Gordon s nimi ještě poseděl a pak, když vedro polevilo, sedl na svého odpočatého koně a vydal se zpátky k hranicím.

Ostatní se vrátili na svoje staré tábořiště u pramene, kde měli strávit noc, k nemalému potěšení Davida. Okamžitě navázal velké přátelství s Archibaldem, toulali se spolu mimo dohled ostatních a hráli si. Večer pak podnikl Pobožný střelec výzkum Archibaldovy inteligence a zdálo se, že je s ním spokojen, pes byl skutečně velmi chytrý a uměl leccos, co se mohlo hodit.

„Zítra se vrátíme do hor,“ rozhodl střelec. „Tam budeme pečlivě propátrávat místa, kde by se mohli ti lidé skrývat. Pes nám zjistí, zda někde nejsou stopy neviditelné okem.“

Lord se přizpůsoboval skvěle; tohle ráno se choval jako ne-li zkušený, tedy alespoň poučený táborník, bez říkání pomáhal při ohništi a nerozumoval nad svým dílem snídaně, která se skládala z hrachu a uzeného, což byly zásoby šerifů Teda a Donalda.

Vyrazili co nejdřív po ránu a zamířili do hor. Už znali cestu a David se těšil na vykoupání v solném jezírku. Jeli uvolněně, neboť step byla zcela prázdná, nikde nebylo vidět stopy života. Archibald běžel na svých vysokých nohách vpředu a propátrával okolí, ale nic nenašel. David, nahý, pomalovaný bahnem a na neosedlaném koni, lítal zpředu dozadu a dorozumíval se se psem, aniž kdo z dospělých tušil, jak. Jenom černý copánek z koňských žíní za ním poletoval.

„Skutečně mám pocit, že výchova toho chlapce se vám poněkud vymyká z rukou, lorde Shane!“ vyjádřil své obavy Foolbridge.

„Postupně divočí,“ usmál se Pobožný střelec. „To nevadí, sám to chtěl. Zatím si jen hraje; přijde doba, kdy to přestane být hra a pak se uvidí...“

Byli už skoro u pramene, když Archibald náhle přiběhl a krátce, leč důrazně zakňučel. Pobožný střelec to pochopil nejdřív, vytáhl pušku a připravil se k boji. Ale nezdálo se, že Archibald viděl nepřítele; naopak to vypadalo, že utrpěl nějaký bolestný šok.

David přijel zezadu; taky on vypadal znepokojeně.

„Pomalu vpřed!“ rozhodl Jack. „Pušky...“

Jeli za psem; brzy ti zkušenější spatřili v písku tmavý bod, ze kterého se zakrátko stalo lidské tělo.

„Člověk!“ pravil lord celkem zbytečně. „Nějaký kovboj?“

Pobožný střelec stiskl rty a zamračil se. „Gordon.“

Překvapilo to nejen lorda, ale i ostatní. Nicméně, už byli blíž a spatřili, že se nemýlil; ten člověk ležící v kaluži krve byl skutečně Archibaldův psovod.

„Proč... proč ho zabili?“ ptal se lord.

Pobožný sklouzl s koně a prohlížel mrtvého. Byl zastřelen ze samopalu, velmi zblízka; ale ještě před smrtí byl bit a surově mučen, což zanechalo na obličeji stopy. Jedno oko měl vypíchnuté, nejspíš nožem.

„Proč ho zabili?“ opakoval lord svoji otázku.

„Jen tak,“ řekl Jack. „Potkali ho a napadlo jim, že je to nebezpečný svědek. Tak ho nechtěli nechat žít.“

„Zpíval.“ řekl Pobožný.

„Cože? Gordon neuměl zpívat!“ řekl zbytečně lord.

„Myslí, že řekl, nač se ho ptali.“ vysvětlil Jack.

Lord pořád ještě nechápal.

„Asi se ho vyptávali, co tu dělá. Nechtěl mluvit, tak ho bili a mučili. Když nechtěl ani potom, vypíchli mu oko, aby ho donutili mluvit. Pak asi řekl, co věděl.“

„Proč myslíte, že... mluvil?“

„Jinak by mu vypíchli i druhý oko. Mučili by ho dál tak dlouho, až by jim řekl, co chtěli vědět.“

„Gordon nevěděl nic!“

„Viděl nás a věděl, že jdeme po banditech. Teď už o nás vědí, můžou se připravit na naši návštěvu. Rozumíš, co to znamená? Jsme prozrazení a oni na nás mohou číhat!“

„Archibald nás zajisté upozorní na cizí lidi!“

Jack mávl rukou, jako by mu lordovy názory nestály za řeč.

Ale Pobožný řekl: „Dali nám tím stopu, docela čerstvou. Ten nešťastník zahynul zřejmě večer nebo dokonce až za tmy, stopa musí být ještě zřetelná. Naveď psa na stopu!“

„Zajisté. Archibalde, prosím vás, najděte laskavě stopu těch lidí, kteří zabili chudáka Gordona!“

Pes to nepotřeboval, seděl na jednom místě a na otázku ohledně stopy zvedl čenich a zakňučel směrem k horám.

„Jasný.“ řekl Donald. „Pojedem za ním!“

David se chystal vyrazit dopředu, ale Pobožný jej zakřikl.

„Tady zůstaneš! Teď to není hra!“

O cestě k solnému jezeru už nemluvili, vyrazili za psem. Uháněl dlouhými skoky, občas skláněl hlavu, aby se přesvědčil, zda stopa je ještě správná. Muži nemluvili, smrt nešťastníka, který si tak nepřál být do něčeho zapleten, jimi hluboce otřásla.

Hory se přiblížily; bylo to za největšího poledního žáru, ze všech lil pot a byl neobyčejně nepříjemný hlavně těm, kdo nebyli na propocené oblečení zvyklí.

V tu dobu zastavil Pobožný střelec oddíl. „Jestli mají v hlavě aspoň trochu rozumu, docela jistě postavili hlídku, která sleduje step. Prach, co zviřují naši koně, musí vidět už zdálky. Musíme objet tuto část kraje obloukem a dostat se do hor z boku.“

„Tím se cesta prodlouží!“ namítl Jack.

„Já a pes půjdeme po stopě. Vy ostatní to objedete okolo. Můj kůň je vycvičen, aby chodil bez víření prachu, snad se ztratím.“

Rozjeli se na různé strany; teď se ujal vedení zbývajících sedmi Jack a vedl je šikmo, jako by se ani vůbec nechtěli k horám přiblížit. Až když se step změnila v pahorkatinu, prudce obrátil oddíl a vracel se do průvodního směru. Nyní jeli v čele on, Ted a Donald, oddíl uzavíral Bob Harwey. Davidovi přísně zakázali se kamkoliv vzdalovat a on beze slova uposlechl.

Tento manévr jim trval asi dvě hodiny; bylo pořád tak hrozné horko a nedalo se očekávat, že by se ochladilo. Nejen lord nebo Parson, ale všichni byli téměř umořeni; Jack si dokonce dovolil zastavit ve stínu a dát oddílu odpočinek.

Sotva ale sesedli s koní a natáhli se na zem, objevil se u nich Archibald. Ze zubaté mordy mu visel dlouhý růžový jazyk, zelené oči hleděly trochu posmutněle; ale když doběhl k lordovi a olízl mu obličej, už se vzpamatoval.

„Kam máme jít?“ ptal se ho lord vážně.

Archibald zakňučel a udělal několik kroků. Muži vstali a chtěli nasedat znovu na koně. Jack však nesouhlasil; nejdřív nařídil, aby vytáhli ze sedlových tašek zvláštní kožené botky a navlékali je koním na nohy.

„Co to je a k čemu je to dobré?“ ptal se David.

„Botičky. Není v nich tak slyšet okovaná kopyta.“

„Ale... my takový nemáme!“

„Máme zásobní,“ řekl Donald a rozdal jim je. „Nebudeme už mít pro podruhé, ale to nevadí. Za den se proderou, na skále.“

Teprve teď nasedli a jeli za Archibaldem; postupovali maximálně opatrně, v řadě za sebou. Snad až nyní pochopili, proč jejich veliteli říkají Tichý Jack; on i jeho kůň se pohybovali v téměř neschůdném terénu co nejopatrněji, aby nezpůsobili hluk ani žádný jiný zmatek. Kromě toho Jack bedlivě sledoval všechny stopy a když něco zvláštního našel, upozornil pokynem Teda a Donalda.

Pak spatřili Pobožného střelce; stál ukryt ve stínu skály a kýval na ně, aby sesedli. Pod jedním převisem stál jeho vraník a trpělivě čekal. Sesedli rovněž, svázali koním přední nohy, aby nemohli utéci, a vzali si zbraně.

„Táboří za touhle skálou v údolí. Všichni spí, jak se zdá. Napočítal jsem skoro čtyřicet lidí. Jeden má vedle sebe svinutou leopardí kůži. Hlídky mají dvě, ale obě klímají.“

„Kdo si je vezme na starost?“

„Z místa, co jsem vybral, se dají odstřelit. Kdybychom chtěli zabít tiše, trvalo by to dlouho a nic by to nepřineslo. Jak já a Ted zastřelíme ty dva, ostatní začnou hned střílet na ty dole.“

„Bez varování?“ zeptal se lord Foolbridge.

„Škodnou varovat nebudu!“

Plížili se po skalách za střelcem, aby nezpůsobili žádný hluk.

Nepřátelé tábořili v dlouhém a úzkém údolí, připomínajícím na první pohled spíš kaňon; ale protékala tudy jen uzounká stružka, které se ani nedalo říkat potok. Stačila na napojení koní i lidí, taky na to, aby se údolí vesele zelenalo i uprostřed všeobecného úmoru a sucha. Jedině v tomto místě se údolí rozšiřovalo tak, že se v něm dalo tábořit.

Po pravdě řečeno, muži netábořili, jenom sundali s koní sedla a tlumoky, hodili je na zem a padli vedle nich. Bylo vedro, které se lordovi zdálo ještě horší než jindy a nikdo, kdo měl zdravý rozum, se nehýbal, dokud nepoleví. I ti hlídači, usazení na skále na obou koncích údolí, měli svěšené hlavy. Ke své škodě.

Pobožný střelec ponechal lordovi, Parsonovi a Bobovi tu bližší část údolí, Teda a Donalda poslal k vjezdu a sám s Jackem a Davidem šli k druhému konci. Bob pomohl oběma nováčkům najít si vhodné místo, odkud mohli odstřelovat celé údolí a sami mohli být jen těžko zasaženi.

„Vemte si někoho na mušku. Hned jak uslyšíte první výstřel, musíte začít taky, třeba i když spí!“

Parson kývl lordovi se to pořád ještě nelíbilo.

„Gordona zabili a neměl ani zbraň!“ řekl Bob tvrdě. „To nejsou lidi, co by věděli něco o čestným boji!“

Čekali; Foolbridge si vybral toho chlapa, vedle kterého ležela svinutá leopardí kožešina. Nevěděl proč, ale nějak podvědomě mu záviděl jeho úlovek, což rozhodlo o jeho nesympatiích.

Náhle se ozval výstřel; jeden strážce, aniž se vůbec probudil, se zvrátil dozadu a pomalu klouzal po stráni dolů. Druhý vyskočil dost rychle, ale ne tak rychle, aby ho nestihla kulka. Pustil samopal a řítil se v kotrmelcích po příkrém svahu.

Muž s leopardí kožešinou zvedl hlavu; v téže chvíli už ale lord stiskl spoušť. Byla to explozivní kule a roztrhala muže na kusy. Vzápětí si vybral jiného, který se zvedl z pelechu a právě odjišťoval svůj samopal. Kolem už bouřily výstřely ostatních; dokonce i Parson, který nebyl nijak zvláštní střelec, prvním výstřelem zasáhl svého muže přesně.

„Jsme přepadeni!“ řval jakýsi chlap s opakovačkou. „Vy ke koním a vás deset obsadit východ z údolí! Vpřed!“

Sotva to dořekl, zasáhla ho kulka Pobožného střelce; muž pustil opakovačku, klesl na kolena a snažil se ještě něco říct, avšak v ústech mu bublala jenom krev; pak se složil.

Chlapi, kteří se rozhodli obsadit východ a bránit ho proti útočníkům, přišli rovnou do rány Tedovi a Donaldovi. Oba zkušení zálesáci počkali, až jim vběhnou do cesty; pak začaly rytmicky štěkat jejich opakovačky.

Dvěma mužům se podařilo naskočit na koně. Pochopili, že východ z údolí je uzavřen a pokusili se utéci druhou stranou, o které předpokládali, že bude bezpečnější. Pobožný střelec je viděl, ale nechtěl se o ně starat. Křikl: „Archibalde – vem si je!“

Černý pes, který až doposud moudře ležel mimo dosah kulek, se vymrštil a rozběhl za nimi. Běžel po horním okraji kaňonu; snadno dohnal zadního a skočil v jednom nižším místě přímo na chlapa, shrbeného v sedle. Bílé krokodýlí zuby dvakrát cvakly po hrdle a ničema strašlivě zařval. Druhý se otočil, vytáhl pistoli a pokusil se střelit po hrozném zvířeti, které považoval nejspíš za medvěda. Archibalda kulky vůbec nezasáhly, jen rozčílily; pár skoky koně dohonil, skočil a smetl chlapa se sedla. Ten zkusil vytáhnout nůž; pes mu packou přidržel ruku a tesáky se zakousl do měkkého hrdla.

Dalších pár chlapů, kteří se pokusili opakovat to, co ti dva, odstřelili Jack a David. Přesněji řečeno spíš Jack, Davidovy ruce se chvěly a zasahoval velmi nepřesně, spíš vůbec ne. V jeho věku to bylo pochopitelné. Jack pálil jednou rukou z podivně upravené karabiny, zapřené do boku krátkou masivní pažbou; když mu došly náboje, vzal revolver.

Ale nejvíc nepřátel zabil Pobožný střelec; nejen že každá jeho rána našla svůj cíl, on k tomu ještě zpíval! Jack poznal leopardí válečnou píseň, spojující jak prosbu o pomoc a ochranu zářících duchů předků, tak obětní mantru dle jejich rituálu. Pokud se padlý bojovník doposud zdržoval nablízku své kožešiny, mohl být spokojen; málokterého leoparda doprovází do stínů tolik duchů mrtvých nepřátel.

Většina chlapů se válela v krvi, zbylí leželi na zemi a radši se neodvažovali hnout. Jeden vykřikl: „Vzdáváme se! Nestřílet!“

Pobožný střelec se vztyčil: „Vstaňte, ruce nahoru a po jednom pojďte sem! Svoje bouchačky nechte tam! U koho najdu třeba jen kudlu, toho s ní vlastnoručně rozpárám!“

Chlapů, co přišli, bylo dvanáct; vypadali jako lumpi a byli dost zubožení, takže Davidovi jich na chvíli bylo i líto. Armini nebyli tak útlocitní; věděli, že jde o vrahy a jakákoliv lítost by byla vyloženě sebevražedná.

Střelec dal Davidovi řemeny, aby jimi spoutal jednotlivým mužům ruce za zády. Jack kontroloval, jsou-li dostatečně utaženy, aby se nemohli vyprostit. Měl sice taky kovová policejní pouta, ale těch nebylo dost.

Pak se vrátil Archibald, zelené oči mu blýskaly a olizoval si zakrvácené pysky. Zajatci se zachvěli, když ho viděli. Zato David jej zlehka pohladil po hlavě; pes pochopil, že bojoval dobře.

Donald a Ted prošli bojištěm a prohlíželi, zda někdo z vrahů nepřežil. Pár jich bylo v posledním tažení; ti lehčeji ranění byli mezi dvanácti, kteří se vzdali, tak je na místě ošetřili, aby vydrželi cestu, která je čeká. Jack trval na tom, že musí být předáni řádnému soudu.

„Pane!“ oslovil ho jeden. „My za nic nemůžem, byli jsme sem poslaný, plnili jsme jenom rozkazy!“

„Já taky plním rozkazy. Jeden z nich je, že výslech bude až potom. Kdo teď promluví, dostane přes hubu.“

Přišel i lord Foolbridge a Parson s Bobem. Lord se cítil velmi statečný a skvělý; ale mířil přímo k leopardí kůži. Rozvinul ji a prohlížel. „Ach, to byl skutečně veliký leopard!“

„Ale kdepak, bylo to mládě!“ řekl střelec. „Podívej se na ty dlouhé chlupy na břichu! Sotva odrostl od dětství. Proto byl asi tak neopatrný...“

„Dostal několik kulek... ze samopalu?“

„Zdá se. Kdo ví, jak ho potom dotloukali. Chceš tu kožešinku? Vem si ji, když se ti líbí!“

„Ale... přece jen jsem ho neulovil sám!“

„Na to se teď vykašli.“

Lord si ji vzal; bylo to jediné, co vzal mrtvým, ostatní kořist brali jen Armini a lordův díl dali Parsonovi, který zastával funkci jeho pokladníka. Jednalo se především o peníze; někteří měli peněženky napěchované arminskými dolary i cizí měnou.

„Zřejmě předpokládali, že něco koupí na volným trhu,“ uvažoval Bob. „Někdy jim to myslelo trochu šejdrem...“

Spočítali mrtvé; bylo jich třicet čtyři, se zajatými čtyřicet šest. Ale nikdo z padlých nebyl Jednooký, a přece se podle zacházení s Gordonem zdálo, že to byli jeho lidé.

„Kde je Jednookej?“ obořil se Bob na zajatce.

„Nevím, o kom mluvíte, pane...“ jektal poddůstojník, jediný z mužů s opakovačkami, který přežil.

„O chlapovi, co vám šéfuje. S jedním okem. Kam ho čert odnesl?“

Muži se očividně báli jak mluvit, tak mlčet. Bob chytil toho, co se zřejmě bál nejvíc a vrazil mu dvě přes hubu, jak se naučil u Černých baretů. „Tak budeš mluvit, hajzle prašivej?“

„Já... myslíte poručíka Kasta?“

„Vím já, jak se jmenuje? Má jedno oko a k smrti rád vypichuje oči ostatním lidem. Kdepak je?“

„Odjel s ostatníma. Ale kam, nevím, to nám neřekli!“

„Kolik bylo těch ostatních?“

„Taky čtyřicet. Zbytek padl, když...“

„Když jste přepadli vystěhovaleckou karavanu a farmu, že?“

Darebák se klepal jako huspenina. Že muž s hvězdou na košili ví všechno o jejich úspěších, ho zdrtilo.

„Jsme vojáci, pane! Plnili jsme rozkazy...“

„Budete viset. Tady nejste žádný vojáci.“

„Ale... naše rozkazy!“

„Tady platí jenom rozkazy legální vlády Arminskýho císařství. Ta vám nic takovýho neuložila, to víme dobře...“

„Copak my jsme na jižní části Arminu? To jsme nevěděli; my jsme se domnívali, že jsme na severu...“

„Až ti podtrhnou bednu, ony tě ty domněnky přejdou. Tak jdem!“

Ted a Donald zatím končili svazování koní do karavany; na ně nakládali zbraně, střelivo, tábornické potřeby, granáty, vše co si nepřátelé přivezli s sebou, aby to používali při vraždění a loupení. Zajatci ty přípravy sledovali se značným překvapením a něco se jim na tom velmi nelíbilo.

„Pane!“ ozval se poddůstojník. „Neznám zdejší zvyklosti, ale měl bych vědět, co hodláte učinit s vojenským materiálem...“

Ted, kterému byl dotaz určen, se obrátil a beze slova jej švihl přes ksicht jezdeckým bičíkem. Poddůstojník pochopil a raději zmlkl. Ale když skončili vázání koní a pobídli zajatce k pochodu, přece jen se ještě ozval: „A co my? Copak půjdeme pěšky?“

„Jo, pěšky.“ řekl Pobožný střelec. „Půjdete pěšky tak dlouho, až se seznámíte s mojí zemí. Jak se zdá, pořád ještě jste ji dost nepoznali; to proto, že ji necítíte pod svými vlastními chodidly. Jet na koni nestačí, nepoznáte zemi, ale hřbet zvířete. Musíte poznat, jak ta země bolí pod chodidly a pálí do nohou. Až budete k smrti unavení, pak pochopíte, do jaké země jste přišli!“

„K čemu je to dobrý?“

„Abyste pochopili, jaký tu platí zákon. Zatím to nevíte, proto jste se dopouštěli zločinů.“

Vydali se na cestu; muži svázaní provazem klopýtali za vraníkem Pobožného střelce, občas jim nad hlavou zasvištěl něčí bič, aby je popohnal k rychlejší chůzi.

„Šéfe!“ pokusil se ještě jednou vyjednávat poddůstojník. „Když půjdeme pěšky, budeme vás zdržovat v pochodu...“

„Dlouho ne. Vydal jsem příslušné rozkazy. Kdo se opozdí nebo nebude moci pokračovat v chůzi, bude zastřelen.“

Poddůstojník svého času vedl pochod smrti z koncentračního tábora a stejným způsobem zacházel se židovskými ženami a dětmi. Vzhledem ke zkušenostem pochopil, že velitel nežertuje.

„Měli by šlapat bosí!“ řekl nespokojeně Donald. „Takhle na ty mrtvoly nepřilákají dost hyen... písek by jim rozřezal nohy a hafínci by šli jednoduše po krvi...“

Zajatci stáhli hlavy mezi ramena a vlekli se, jak se dalo.

Pobožný střelec mířil k místu, kde nechali mrtvé tělo psovoda Gordona. Již z dálky spatřili několik supů, kteří se mu už bez vyzvání starali o pohřeb.

„Tohoto muže jste zavraždili. Teď mu vykopáte hrob.“

„Ale jak, pane? Nemáme žádný nástroje!“

„Vyhrabete ho rukama. Když to nepůjde a země bude příliš tvrdá, budete ji třeba kousat zuby. Ale uděláte to! Je to třeba, abyste pochopili, jak těžké je vykopat hrob. Já jich vykopal už hodně od té doby, co jste přišli...“

Nechtěli, musel jim opět pomoci bič. Ale pak padli na tu horkou rozpálenou zemi a hrabali ji rukama, až se jim podařilo vyhloubit jámu dostatečně velkou, aby do ní mohlo být uloženo, co zbylo z jednoho pošetilého nešťastníka.

Pobožný střelec přečetl nad hrobem několik veršů z Bible; pak řekl trochu laskavěji: „Davide, smíš dát zajatcům napít!“

David měl dobré srdce, tak přinesl každému měch s vodou, aby se napili. Chlemtali hltavě, bylo horko a práce je zmohla. Četař byl trochu stranou ostatních; když k němu David došel, zašeptal mu:

„Počkej... ty seš domorodec, co?“

David neřekl radši nic.

„Viděl jsem, že ti nedali žádný peníze! Chceš?“

David zavrtěl hlavou.

„Zlatý dolary! Starý, císařský...“

„Ukradený?“

„Na tom nezáleží. Chceš je? Dostaneš, když mě pustíš!“

David odskočil. „Ani mě nenapadne! Nezradím...“

„Počkej! Dám ti dvacet zlatejch dolarů, takový prachy jsi asi neviděl... mám je schovaný! Povím ti, kde jsou, jenom uvolnit pouta! Večer, až půjdem spát! Prosím tě...“

David odmítl se s ním dál bavit, otočil se a odcházel. Ale měl dost rozumu, aby se svěřil Pobožnému střelci; oči mu hořely nenávistí a tváře zrudly rozčílením. Udělal to, když opět vyjeli, tentokrát vedl karavanu Jack a Shane s Davidem jeli vzadu u nákladních koní, mimo dohled zajatců.

„Opakuj mi přesně, co ti řekl!“

David zopakoval celý rozhovor.

„Tedy jsi odmítl. To byla chyba.“

„Chyba, strýčku Time?“

„Ano. Večer půjdeš zajatcům něco dát... třeba jídlo. Až jim budeš brát misky, povolíš tomu chlapovi pouta.“

„Ale... proč? To by přece byla zrada!“

„Chci vědět, kam může jít. Ještě lepší bude, když připravíš i koně, aby mohl odjet. A nikomu nic neřekneš, aby se náhodou nepokusili ho zabít...“

„Nechápu, proč chceš, aby utekl.“

„Neboj se. Mně nikdo neuteče...“

David měl o čem přemýšlet; střelec dojel dopředu k Jackovi a něco mu vysvětloval.

Na noc se utábořili přímo uprostřed stepi na místě, odkud bylo daleko vidět. Zajatci dostali trochu guláše ze svých vlastních konzerv, což ostatně jedli i Armini, ale v mnohem větším množství a lepší úpravě. Po večeři, když David sbíral od zajatců misky, uvolnil pouta poddůstojníkovi a zašeptal: „Ten strakatej kůň bude osedlanej! Kde jsou prachy?“

Četař se vítězoslavně usmál. Tak přece toho domorodého hlupáčka získala vidina peněz, i když ji ze začátku odmítl! Ukázal na svoji kazajku, pohozenou vedle:

„Pod podšívkou... vpředu na prsou! Rozpárej...“

David sebral jeho blůzu a šikovně s ní odběhl; skutečně, pod podšívkou bylo zašito dvacet velkých zlatých mincí s císařským znakem a portrétem. Na většině vážného sebevědomého muže, ale na šesti krásné ženy se střapatým účesem. David nikdy neslyšel o císaři a císařovně, ale mince se mu hned zalíbily.

První hlídku měl Donald; pak se ujal hlídání Jack, sedl k ohni, opřel se o batoh a seděl téměř bez hnutí. Když Donald usnul, zvedl se ze svého místa zajatec; plížil se k ohni a pozoroval Jacka. Ten měl oči zavřené a vypadal, jako by ho přemohla únava. Poddůstojník dolezl až k němu, asi mu chtěl vzít pušku, ale Jack měl ruku položenou na spoušti a nebylo to možné bez hluku.

Četař se odplížil; strakatý kůň se popásal opodál, měl spoutané nohy, ale na hřbetě sedlo. Muž ho vzal za otěže a zvolna odváděl; až daleko od tábora se odvážil jej rozvázat a nasednout. Všude byl klid a nezdálo se, že by jeho útěk někdo postřehl.

Když byl ničema už dost daleko, Jack vstal a špičkou nohy se dotkl Pobožného střelce. Ten okamžitě vstal, vzal svoje zbraně a beze slova odešel ke svému koni. Nasedl okamžitě, pošimral jej patami a vyrazil za uprchlíkem.

Ráno byl útěk jednoho ze zajatců okamžitě objeven; všichni se rozhněvali, ale pak zjistili, že zmizel i Pobožný střelec. Jack je uklidňoval: „Všecko je v pořádku, nestarejte se!“

„Ale... já to ani v nejmenším nechápu!“ řekl lord Foolbridge. „Jakým způsobem se mohlo stát, že ten ničema utekl?“

„David ho pustil.“

„David?“ Bob se zamračil a vypadal přísně. „Proč?“

„Pro dvacet zlatých císařských dolarů,“ usmíval se bezstarostně Jack. „Dokonce se o tom poradil s Pobožným...“

„Jo tak! Ale proč...“

„Pobožnej chce vědět, kam odtud pojede. Třeba zamíří na nějakou místní farmu v okolí...“

„Jo... myslíš, že tu má někde strejčka?“ ptal se Ted.

„Vrtá nám hlavou, kde asi v takovým fofru sehnali tolik koní. Díval ses na ně? Arminskýho chovu, spíš z jihu, podle vzhledu. A nemají žádný značky, třeba je někdo z farmářů choval na kšeft. Pak je prodá a tolik najednou... to by se určitě proslechlo, ne? Takže je musel už za tím účelem chovat!“

„To teda! Kdyby za mnou přišel cizí chlap a ptal se, jestli mu neprodám pár stovek koní, určitě bych se aspoň zeptal, na co je chce a kdo na nich bude jezdit. I kdyby to byl náš člověk, stejně bych dal hlášku na šerifa svýho okrsku...“

„Dokonce ani ukrást se tolik koní jen tak nedá! To kdyby někdo zjistil, tak je u šerifa jako džípem, ne na koni. Leda že by majitele zabili zároveň se všema lidma, ale to se mi taky nezdá dost možný. To si můžou dovolit na nějaký opuštěný farmě...“

„Nemohli je koupit na severu a přehnat přes hranice?“ ptal se praktický Bob.

„No... pochybuju. Farmáři na severní straně jsou pod tvrdou kontrolou našich. Dá se říct, spíš si něco uleje bokem člověk na týhle straně hranic, protože na Severu je to skoro Mafie, kdo neposlechne, lituje. Aby hnali stádo až odněkud, kam náš vliv nesahá, to by věděl celej kraj. Ne, koupili je od někoho tady, a ten je měl předem připravený!“

„To znamená, že jim taky zajistil bezpečný úkryty a možná dal dokonce echo, kdy a kudy pojede karavana nebo ten zatracenej Dostavník. A bude jim dávat hlášky dál, dokud...“

„Dokud ho Pobožnej nenajde. Mluvili jsme o tom, viděl jsem je odjíždět, toho chlapa i jeho. Chvilku už jsem myslel, že to do něj napálím, chtěl mi vzít flintu; ale pak si to asi rozmyslel. Pobožnej se nejvíc bál, že udělá nějakou blbost, například pustí ostatní, ale na to nemá dost odvahy ani hlouposti...“

„Já bych to ovšem zcela jistě učinil!“ pravil lord, potřásaje hlavou. „Ten muž prokázal velmi málo lásky ke svým soudruhům, ačli jsou to jen sprostí bandité...“

„Krásně řečeno!“ ocenil Bob. „To máš ze svý hlavy?“

„Zajisté, milý Bobe. Ještě jsem chtěl podotknouti, že mne velmi mrzí, že mne lord Shane nevzal s sebou, když se vydal pátrat po onom zvrhlém ničemovi. Zajisté bych mu s velikou ochotou pomohl a prokázal platné služby...“

„Ty jo!“ vyprskl Donald, ale Jack řekl:

„Pobožnej mi dal příkaz, abysme co nejrychleji jeli do města a tam je předali místnímu šerifovi. Pro ty, co to nevědí: centrum zdejšího kraje se jmenuje Dry Hill, tedy Suchý Vršek a mohli bysme tam být zítra k večeru.“

„To se mi nezdá,“ řekl Donald. „Proč až zítra? Dneska, když naši milí zajatci pořádně přišlápnou...“

„Pobožnej říká, že dneska začne pršet.“

Armini zaváhali; ale lord se rozhlédl po vymetené modré obloze a nedůvěřivě zakroutil hlavou. „Z čeho to onen pán usoudil?“

„On podle ničeho, ale jeho kůň. Včera, když mu dával pít, napil se jenom pro kratší dobu a frkal, když větřil. Zřejmě už cítí vodu. Někteří koně arminského chovu to umějí...“

„Nejsem si zcela jist, zda onen řehtající gentleman je skutečně stoprocentně spolehlivým prorokem povětrnosti. Velmi bych se podivil, kdyby se skutečně stalo to, co říkáte, pane!“

„To se uvidí,“ řekl Jack. „Tak se zvednem!“

Ale nezvedli se. Zajatci taky zjistili, že jeden z nich, a to dokonce ten nejdůležitější, zmizel, a rokovali o tom. Když k nim Donald došel, jeden se zeptal: „Šéfe, dovolíte otázku?“

„No, co je?“

„Kde je náš četař?“

„Kdo?“

„Zajatec Jim Dowey, pane. Ten, co chybí...“

„Utekl v noci. Ale neboj se, dostaneme ho!“

Zajatec tomu ani dost málo nevěřil, obrátil se k ostatním:

„Vidíte, co jsem říkal! Utekl a nás tu nechal!“

„Drž hubu!“ řekl jeden vysoký a silný, mračíc se.

„Ten špinavej hajzl z toho vyklouzne a nic se mu nestane! Ale kdoví, co udělají s náma...“

„Pověsíme vás, to je jasný.“ řekl Donald. „Co se dělá s lidma, který nám nechtějí vyjít vstříc?“

„Já taky nebudu blbej!“ řval zajatec. „Řeknu jim, na co se mě budou ptát! Všecko řeknu, abyste věděli, třeba...“

„Neřekneš nic!“ zařval ten silák. „Protože tě zaškrtím!“

Vrhl se na muže, který chtěl mluvit, a sevřel mu rukama krk... další dva přiskočili a začali do chudáka kopat. Donald mezi ně vletěl a dvěma ranami odhodil ty dva stranou; zkusil uvolnit vojákovy sevřené ruce, ale nešlo to, držel svého druha příliš pevně; tak se rozmáchl a udeřil jej hranou dlaně do zátylku. Ozvalo se jen tiché křupnutí, stisk povolil a obr se skácel na svého druha. Ostatní překvapením o krok couvli.

„On... on je mrtvej!“ vykoktal někdo.

„Jo.“ Donald převalil ničemu na záda, zvedl ochotného zajatce a prohlížel ho, zda neutrpěl příliš. Nešťastník sice žil, nebylo mu však dobře, kašlal a nemohl popadnout dech.

„Pojedeš na koni,“ rozhodl Donald. „Ostatní pošlapou. Tak se zvedněte, nemáme moc času...“

„A on?“ ukázal jeden na mrtvého.

Donald ukázal palcem vzhůru k obloze. Zvedli oči a spatřili supa, který kroužil v širokých obloucích.

„Aj vizte ptactvo nebeské!“ řekl tónem, kterým Pobožný střelec četl z Bible. „Oni nesejí ani nežnou, přesto dobrotivý Bůh ví, čeho je jim třeba, a živí je. Vpřed!“

Šli, docela rádi. Asi pochopili, co by je čekalo, kdyby se rozhodli pro cokoliv jiného.

Nyní, když jich ubylo, změnili trochu pořadí a v čele jel a směr určoval Jack. Nejplatnějším členem karavany byl Archibald, neúnavně pobíhal okolo a střežil koně i zajatce, kterých už nyní klopýtalo pěšky jenom devět. O polední přestávce dva klekli na kolena a s pláčem prosili, aby jim bylo dovoleno jet rovněž na koních, protože už nedokážou šlapat; slibovali hory doly, hlavně že řeknou všechno, nač budou tázáni.

„Kdybyste si to případně rozmysleli,“ řekl Jack. „Mohlo by se stát, že by si na vás vyšetřovatel vymyslel ještě něco lepšího než je tahle procházka. Tak si sedněte...“

„A co my?“ volal jiný. „Podívej se, jak mám rozedřený nohy! Nemůžu už udělat ani krok...“

„Neboj se, brzo se zchladíš!“ řekl mu klidně Jack.

Lord Foolbridge trpěl nejen vedrem, ale též jistou nepříjemnou skutečností: nedostatkem water-closetů čili záchodů v tomto kraji. Jeho střevní trakt nebyl zařízen na podobné problémy a dobré vychování mu nedovolovalo chovat se jako Armini, kteří se bez ostychu vyměšovali tam, kde zrovna byli; jenom v tábořištích zachovávali vzdálenost nutnou k překonání zápachu. Když se na to kdysi delikátně vyptal svého průvodce Boba, ten mu doporučil, aby stáhl kalhoty a vyprázdnil se na místě, ale to lord učinit nemohl – tak si zvykl za podobným účelem odjíždět tak daleko, až bylo karavanu vidět jen nezřetelně. Tam, v přísném soukromí, se mu vždy ulevilo a pak o to rychleji ostatní dohnal. Když se to stalo po několikáté, zvykli si i oni.

Také dnes se vzdálil a byl pryč asi čtvrt hodiny; pak se pečlivě upravil, nasedl na koně a vyrazil za ostatními. Viděl je v dálce, i když proto, že právě přecházeli nízký táhlý vršek; pak sjel do údolí a karavanu ztratil.

Najednou zaslechl dusot koní; ohlédl se a spatřil, že za ním cválají tři jezdci. Nevěděl, kdo to je, ale napadlo ho, že to mohou být jen nepřátelé, tak pobídl koně. Zřejmě si ale nějak spletl směr, neboť se náhle zapletl do spleti suchého pichlavého křoví a ztratil v něm orientaci.

Tam ho dohonili; náhle byli před ním a Foolbridge nevěděl, co má říct nebo udělat. Vypadali příšerně: byli zcela nazí, tmavé barvy pleti, nijak zvlášť velcí, sotva lordovi po prsa; to ovšem nezmenšovalo jejich příšerný vzhled, neboť byli od hlavy k patě pomalováni všelijakými divošskými klikyháky. Nejpříšernější byly obličeje, které malováním získaly vzhled strašlivě rozšklebených démonských masek. Měli dlouhé vlasy, dva černé, třetí pískově žluté barvy; ve vlasech chomáče pestrobarevných per. Jejich koně, štíhlí a rychlí jako vlaštovky, nesli jen ohlávky bez udidel, s řemenem přes spodní čelist. Namísto sedla pokrývku, smyčky místo třmenů. Zato měli mohutné luky a toulce plné šípů.

Když jej spatřili, strašidelně zavyli jako vlci a začali ho objíždět v kruzích. Přitom zaznamenával další překvapivé detaily, jako nože ve zdobených pochvách, zavěšené na krku, honácké biče navinuté na levé ruce, laso, pokrývky stočené vzadu za zadkem, ze kterých trčely mačety nebo sekerky se širokým ostřím. Nepochybně to byli divocí domorodci; jejich úmysly nebyly docela jasné, zvláště když nejevili snahu lorda propustit ze sevření. Rozhlížel se dost vyděšeně z jednoho na druhého a když se jeden přiblížil přespříliš, sáhl po pistoli a vytáhl ji z pouzdra. Jeden z nich zahýkal jako divoký osel, jeho bič zasvištěl vzduchem a zadrhl se kolem pistole; vmžiku ji lordovi vyškubl z ruky a chytil sám.

Teď se Foolbridge opravdu polekal. Kdyby se byl předtím tak důkladně nevyprázdnil, snad by to mělo nepříjemné následky, ale takhle se pouze strašlivě zpotil a pobledl.

Pak jeden vydal podivný skřek, všichni tři naráz zastavili koně a obrátili se čelem k němu. Teď viděl ty příšerně pomalované tváře pod dlouhými hřívami docela zřetelně a zblízka. Čekali; ten největší blýskl bílými zuby a řekl docela dobrou angličtinou:

„Tak něco dělej, trampe!“

„Co... co ode mne chcete?“ vykoktal Foolbridge zděšeně.

„Co by – budem si hrát, ne?“

„Já... proč?“

Lordovi napadlo, že i když je hlas toho divocha dost zdrsnělý, zní spíš jako hlas dítěte než dospělého muže. Nestačil si to však promyslet, protože se na scéně objevil další, už čtvrtý divoch, stejně zmalovaný jako druzí; ten ale měl barbarské sedlo s nějakou kožešinou a u něj ručnici, která vypadala na kořist z musea, mírně vylepšenou lidovou tvořivostí.

„Bando líná, co tady okouníte a bavíte se?“ rozkřikl se na ně. „Nemáte co dělat? Já vás myslím...“ roztočil honácký bič a ti tři se rychle klidili z jeho dosahu.

„Nezlob se, vandráku, jestli tě votravovali!“ řekl, stáčeje bič okolo ruky. „Jsou to pacholci nevychovaný a ty seš vystrojenej, že by jeden padnul na hubu. Asi si s tebou chtěli zahrát...“

Kluk, který předtím tak účinně zasáhl bičem, přijel blíž a podával lordovi pistoli. „Bezva bouchačka! Líbí, moc!“

Čtvrtý ho popadl za vlasy a chvíli jím cloumal: „Tohohle klacka, jak jen uvidíš, hned ztřískej bičem, to je můj brácha! Už padej ke stádu, Gerry!“

Gerry i jeho kamarádi poodjeli, ale zůstali poblíž a špicovali uši, co se bude povídat, neboť byli zvědaví.

„Abych nezapomněl,“ řekl kluk s puškou. „Jsem Graham Allister Izrafel de Soto. Zkráceně Grammy.“

„Těší mne. Já jsem lord Henry Foolbridge.“

„Ahoj, Lorde. Patříš k tý karavaně?“

„Není mi jasné, kterou karavanu myslíte, pane de Soto.“

Grammy se na chvíli zarazil. Mluvnické tvary, kterých používal Foolbridge, mu zřejmě nebyly zcela blízké. Pak se rozesmál.

„Máš bezva slovník, Lorde. Myslím tu bandu, co prošla tady po stepi. Cirka padesát koní a ňáký chlapi pěšky. Nevíme, co jsou zač a co tu dělaj...“

„Ano, patřím k nim. Jsme ozbrojený oddíl, sledující v této krásné a utěšené stepi rotu krvežíznivých banditů, kteří se zabývají lupičstvím a vražděním ke škodě obyvatelstva.“

„Vidím, že seš šerif, máš hvězdu. Jenže...“

„Kdybyste se laskavě obtěžoval se mnou, pane, náš velitel vám zajisté s radostí vysvětlí vše, co si přejete vědět.“

„Jo, to můžu. Perfektní žargon, Lorde, jen co je pravda. Už jsem slyšel všelijaký slangy, ale ten tvůj je nejlepší, můžeš mě ho naučit? Gerry, pojeď se mnou, vy dva ke stádu!“

Kluk Gerry se s potěšením připojil, zbývající dva se trochu zklamaně vzdálili.

„Nemůžu je vzít s sebou,“ řekl Grammy. „Máme sto šedesát osm rohů, na to je potřeba každou ruku, chápej to, Gerry!“

„Však jedem domů!“ řekl kluk zatvrzele.

„Přestaň kecat, nebo tě ztřískám! Jak bys to řek, Lorde?“

Foolbridge se zamyslel. „Přestaňte laskavě oponovati mým příkazům, ačli bych byl nucen vás udeřiti, pane Geralde!“

„To je gól!“ zahýkal potěšeně Grammy. „Pamatuj si to, ty klacku nevzdělanej! Tak se bavěj inteligentní lidi, že jo?“

Vyrazili; popohnali koně do cvalu, takže se nemohli bavit, aby si nepřekousli jazyk, a hnali se stepí po stopách oddílu. Když byli na dohled, Grammy zasunul dva prsty do úst a zahvízdal, že lord málem ohluchl.

Karavana se zastavila a vyčkala jejich příjezdu; Jack jim vyjel naproti. Gerry a Grammy dojeli k němu a zarazili svoje koně těsně před ním, málem se srazili.

„Ahoj! Já jsem Graham Allister Izrafel de Soto, zkráceně Grammy – tohle je můj bráška Gerald.“

Jack mu podal ruku. „Pastevci, jak vidím.“

„Jo, přesně. Ty seš Tichej Jack, že? Podle popisu.“

„Jsem. Ale nejdřív mi pověz, co tady děláte.“

„Ženeme stádo na deště do Dry Hillu. Sto šedesát osm rohů!“

„Kolik vás je?“

„Sedm. Samí kluci.“

„Sedm kluků na osmdesát čtyři zvířat, to je skoro dost. Nemohli s váma poslat nějaký kočky nebo aspoň psy?“

„Máme čtyři psy, ale zelenooký. Armini nechtěli.“

„Víš o tom, že možná dneska začne pršet?“

Grammy se rozhlédl po obzoru. Někde na jihozápadě se objevil maličký bílý mráček, který by nezasvěcenec klidně přehlédl, ale tihle kluci z jihu věděli svoje.

„Přišlo to brzo. Už jsme měli bejt na zimovišti!“

„To jo. Ale je tady ještě něco horšího. Vyštěnili se nám tady moc divný banditi. Jezděj po padesáti až sto chlapech, zabíjejí a loupí. Jdeme po nich; támhlety jsou z nich zbytek, co jsme posbírali, ale je jich tu ještě víc. Chápeš to?“

„Myslíš, že by mohli jít i po nás?“

„Tolik lidí chce jíst. Když budou mít hlad, půjdou po dobytku, a vy ho hlídáte. Jsou to seveřani, cizinci. Nebudou přemejšlet, jestli vás zabít.“

Grammy přejel zamyšleně dlaní pažbu pušky.

„Kolik máte bouchaček?“

„Tuhle jednu. Jinak šípy.“

„Dám vám sedm opakovaček. Zadarmo, z kořisti.“

Grammy otevřel pusu doširoka. To, že vládní inspektor rozdává jen tak státní majetek, ho přesvědčilo, že nebezpečí je skutečně velmi hmatatelné. Předtím to nebral moc vážně, teď se vzpřímil v sedle a jeho pomalovaná tvář nabrala slavnostní výraz.

„Žádný hrdinský činy, Grammy! Bouchačky máš na obranu, ne útok. Kdybyste je viděli, nechte stádo stádem a pryč; musíte se prostřílet a zmizet!“

„Je to naše stádo, inspektore. Jsme za něj zodpovědný!“

„Já jsem zodpovědnej i za vás. S těma chlapama si to vyřídíme sami, to není vaše věc.“

Grammy se rozhlédl po karavaně. „Čí je ten kluk?“

„David? Ničí, zůstal po přepadený karavaně vystěhovalců. Jako jedinej ze všech, včetně malejch dětí.“

„Rozumím. Umí honit stádo?“

„Pochybuju.“

„Půjč mi ho, inspektore. Naučím ho. A bude to další flinta do počtu, kdyby něco. S náma mu bude líp jak s tebou...“

Jack kývl na Davida a ten ochotně přijel.

„Chceš jet s nima ke stádu?“

David zase tak rychle nechápal.

„Tohle jsou kluci z tak zvanýho pasteveckýho svazu, pasou krávy a někdy i leccos jinýho. Poznáš je podle toho, že se strojej jako Indiáni. Potřebujou jednoho do počtu a chtěli by tebe, páč se jim líbíš. Chceš jet?“

„A strýček Tim? Nebude se zlobit?“

„Za tři čtyři dny se zase sejdeme. Do té doby se nevrátí a kdyby, bude rád, že se naučíš dělat se stádem.“

„Já bych rád, když mě vezmou!“

„Tak čelem vzad a jeď!“

David se loučil, zatím co Donald přivedl nákladního koně, na kterém bylo pověšeno sedm opakovaček a dvě řehtačky, dále dvě bedny nábojů a bednička ručních granátů. Grammy mu podal ruku na dotvrzení, že to v pořádku přijal.

„Jak povídám, kluci, žádný blbiny! Stádo necháte stádem a pomažete! Mrtvý hrdiny nepotřebujem...“

„Jasný, šerife!“ blýskl očima Grammy. „Jedem, Davide!“

Když ti tři odjeli, zeptal se Bob:

„Proč jsi ho nechal jet s těma vypouštětama?“

„Kluk patří ke klukům. Oni ho naučej.“

„Zdivočí tam docela!“

„No – právě.“

Bob mávl rukou a odjel ke koním.

Errata:

30.05.2021 11:48