Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

David novým kamarádům sotva stačil, jeli jak blázni a za jízdy se skláněli nad koně tak, až je hříva šlehala do tváří. Pokusil se sednout si taky tak a málem se svalil koni pod kopyta. Nevěděl kam jedou, ale pak uviděl mrak prachu a vzápětí i první kusy dobytka. Krávy a voli šli pomalým vážným krokem, tu a tam popoběhli, když nad nimi zasvištěl bič nebo jim po nohou skočil chundelatý hafan. Telata a mladší dobytek šli uprostřed, pod ochranou býků, jejichž rohy dosahovaly dvoumetrového rozpětí a trčely do stran jako špice mečů.

Z oblaků prachu se vypletli další jezdci. Davida překvapilo, že neseděli na koních, ale taky na býcích, divokých a potměšilých zvířatech, pomalovaných stejně jako jejich páni. Grammy a Gerry začali hvízdat, ti druzí taky, každý něco jiného; podobalo se to hvízdanému rozhovoru. Pak se rozjeli na různé strany a Davida ponechali osudu; pospíšil za Grammym, ale Gerry na něj zakýval, aby jel s ním. Vyjeli stranou a přidali se k nim dva další.

„Na Grahama se vykašli, je starej!“ řekl Gerry. „Až se vrátíme do města, ustřihnem mu vlasy.“

„Za co?“

„Přestane jezdit se stádem. Jde do školy v Sun City.“

„Do školy? Kolik mu je?“

„Devatenáct. Když zaboduju, převezmu po něm stádo.“

„Jestli!“ řekl kluk s pískovými vlasy. „Ještě jsem tu já!“

„A já!“ řekl třetí. „Mezi náma třema se rozhodne...“

„Vyložte mi, co to znamená! Proč mu ustřihnete vlasy?“

„Študáci maj povolený postřižiny při nástupu, aby se vědělo, že jdou do prvního járu. My taky, při vyjíždění. My mu je ustřihnem na krku, vejš nesmíme. Oni pak nahoře na tři.“ Ukázal při tom tři prsty, takže se David dál neptal.

„A to bodování?“

„Sportovní hry. My tři máme šanci, jinej ne. Ostatní jsou moc mladý, počkají si, až zestárnem!“

„Proč máte tak dlouhý vlasy?“

„No – jsme pastevci! Podle kodexu se stříhat nesmíme, je to zakázaný. Chodit ostříhanej je strašně nezdvořilý.“

„To jsem teda udělal průser?“

„Tobě to odpustíme, když seš novej. My jsme se narodili tady!“

Gerry se najednou nahnul s koně, zaklesl se kolenem a dotkl dlaní země. Druzí dva to udělali po něm, což ze hřbetu býka je dost akrobatický výkon.

„Země je naše matka. Když o ní mluvíme, je dobře se jí dotknout – přináší to štěstí.“

„Řekni mu ještě o slunci!“ vybídl ho druhý.

„Jo. Slunce nám dává život. Proto je dobrý, když se nás dotýká po těle a nic mu v tom nebrání.“

„Proto nechodíte oblečení?“

„Smíme, ale není to zdvořilé.“

„To už mě naučil strýček Tim.“

Přijel k nim Graham a předával každému pušku. „Nebavte se, taky něco dělejte! Z vás teda bude parta, až vás opustím, to jo!“

„Dej nám pauzu, Grammy! Aspoň hodinu, ať se seznámíme!“

Graham ukázal na obláček na obzoru, který se zvětšil.

„Stejně tomu neutečem! Ať David pozná cvrkot...“

Graham chvíli váhal; pak zasunul prsty do úst a zahvízdal.

„Tak jo, jeďte bokem...“

Stádo se zastavovalo; byla tu suchá tráva, takže některé krávy trochu ukusovaly, jiné jen tak stály a odpočívaly.

„Je mi tě líto, mladej,“ řekl Grammy. „Teď se tihle všichni před tebou začnou vytahovat a předvádět jako opice. Chápej je, zas tak často neviděj někoho novýho. Zkus na nic neskočit, radši jim nic nevěř; ale oni tě stejně na něco nahecujou, udělají z tebe blbce a vysmějou se ti.“

David se zasmál. „Co když já vyhecuju je?“

„To bych neradil. V tom případě tě hrozně seřežou!“

„Po jednom nebo všichni naráz?“

„Dohromady bys to nepřežil. Ale může se stát, že tě vyzvou...“

„Nevím, na koho stačím a na koho ne. Ale zkusit se to může!“

Grammy potřásl hlavou. „Tak bacha! Oni se rvou mezi sebou pořád jako vzteklý, tak si moc nefandi! Radši po dobrým...“

„Rozhodně nebudu žádnýho provokovat. A proč o nich mluvíš, jako kdybys k nim nepatřil?“

Kluci vybuchli smíchem. Smích byl vůbec nejčastější reakcí na všechno, co David řekl, ale neznělo to zle. Rozhodně bylo pravda, co Grammy říkal: Pastevci málokdy viděli někoho, před kým by se mohli předvádět. Davidův hlavní úkol byl, aby je obdivoval.

Sjelo se sem všech sedm, ve stáří od deseti do šestnácti, jen Grammy byl skoro dospělý. Sesedali a koně i býky nechali se pást; měli je vycvičené, aby neutekli moc daleko. Přiběhli taky psi a hned Davida očmuchávali; to čekal, ale že si každý z kluků na něj sáhne a někteří k němu taky přičichnou, to netušil.

„Nestyď se, chovej se uvolněně!“ smál se Grammy. „Počítám, že ještě nemáš tak dobrej čich, abys našel něčí stopu, ale nevadí, časem se ti zlepší. My si na osobní pach potrpíme!“

Mohli mít pravdu, byli cítit vším možným, zvláště dobytkem. Koupali se velice rádi, ale málo se dostali k vodě, takže se myli pískem jako Pobožný střelec. Davidovi pach krav nepřipadal nepříjemný, spíš příjemně dráždil.

„Nevadí, když něco řeknu? Hele, chci studovat a jedna z těch věcí je taky vývoj společnosti, tak si dělám pokusy na bráškovi a ostatních ze smečky. Když si tě vyberu jako námět na seminární práci, budeš se moc vztekat?“

David to nepředpokládal, nevěděl ani, co to je.

„Netěš se, bolet to nebude. Sepíšu takovej přehled, jak se rozvíjejí zvyklosti odloučený společnosti. A jak reaguje někdo novej, když se s nima setká poprvé. Tvý reakce budou zlatej hřeb práce, tak se nijak neomezuj!“

„Aha.“ řekl David a bylo na něm vidět, že nechápe nic.

„Tak dobrý, uděláme si stručnej přehled, co víš o Pastevcích. Ale nejdřív se napijem mlíka; umíš pít z vemene, nebo ho chceš natočit do klobouku?“

„Zkusím, jak to děláte vy.“

Gerry vybral jednu zvlášť klidnou krávu a přisál se jí k vemeni – David sledoval, jak si při tom počíná a pak to zkusil. Mléko bylo teplé a mělo zvláštní kořennou příchuť.

„Tak; jestli máš hlad, tak máš bohužel smůlu, jíst se bude až večer na tábořišti. Sleduj co povídám a kdybys nedokázal chápat, vyhoď blinkr. Tak: jsme Pastevci, ale bojovnická kasta, protože svý kravky umíme nejen pást, taky chránit. Občas se najde nějakej všivák, kterej by je ukradl, člověk nebo zvíře. Na každýho takovýho máme zbraně...“

„Čí vůbec ty krávy jsou?“

„To poznáš podle značek na uších. Vypalování žhavým železem se u nás nedělá, i když některý velký dobytkáři svý značky mají. My se staráme jen o krávy svýho rodu...“

Davidovi nebylo jasné, co považují za svůj rod a co ne; bylo mu vysvětleno, že většina kluků je nějak spřízněných přes společné příbuzné nebo čistě tím, že pocházejí z města Dry Hillu. Kromě toho mají spoustu dalších příbuzných jinde, takže není tak úplný nesmysl, že na jihu je příbuzný každý s každým. Aby se zjistilo, kdo se na koho může obrátit, je důležité znát svoji rodovou linii až do příchodu do Arminu, případně ještě kousek dál do původní země. Když máš problémy, najdi si nejvýznamnějšího člověka ze své přízně, svěř se mu a on pošle své mladé bojovníky, aby ti pomohli. Samozřejmě taky každý z přítomných je ochoten se pro dobro druhých vypravit na válečné tažení; bohužel je o to ještě nikdy nikdo nepožádal.

A potom přišel šok: nikdo z kluků není ze starousedlického rodu, Grammy se dokonce ani v Arminu nenarodil. Rodiče všech se přistěhovali a není je tedy možno považovat za plnoprávné Arminy. Až ti, kdo se narodili na Ostrově, jsou čistokrevní a platí pro ně podivné císařské zákony.

„Proč je důležité, kde se kdo narodil?“

„Nejen narodil,“ řekl Quinn s pískovými vlasy. „Důležitý je, kde je zplozen... jako kde jeho otec stříkl semeno do jeho matky. Pokud to bylo na posvátný arminský půdě...“

David znepokojeně zamrkal. O těchto věcech nebylo v jeho rodině zvykem moc hovořit. Něco rozpačitě zamručel.

„Je-li někdo zplozen v souladu se zákony země,“ pronášel Quinn pyšně jako ve škole. „Poskytne mu Matka Země ochranu od té chvíle. Pokud tomu tak není, může se... může se...“ ohlédl se na Grammyho, ten spokojeně kývl a pokračoval:

„Heleď, do tý doby, než jsi sem přišel, máš nějakou karmu. Naše země ti ji částečně smaže, ale ne tak úplně. Něco ti zůstane. Ale až na ní zplodíš děti, ty už budou plně v ochranným štítu...“

„Moji mámu a malou ségru zabili banditi. Chceš tvrdit, že kdyby byla... to, tady v Arminu, tak se to nestalo?“

„Rozhodně by to byl daleko větší průser! Ti chlapi by dostali podstatně horší trest!“

„Dostali. Postříleli jsme je.“

„To je v pořádku. Ale... všecky?“

„Ne. Ten nejhorší ještě žije. A spousta dalších.“

Quinn se na chvíli hluboce zamyslel; tyhle věci znal ze školy, ale v detailech jasno neměl. „Já se na to zeptám.“ slíbil.

„Koho?“

Quinn upadl do rozpaků. Taky ostatní se zatvářili, jako kdyby tahle otázka byla nanejvýš nevhodná.

„Zeptám se na to!“ řekl Quinn zvýšeným hlasem.

Grammy udělal jakési gesto. David si už všiml, že doprovázejí svá slova výraznými pohyby rukou a vytušil, že je to způsob, jak se domlouvají beze slov. Takových možností bylo víc.

„Vysvětlím mu to,“ řekl Grammy. „Víš, Davide, na bohy se nikdy nikoho neptej. Myslím na ty... osobní. Když ti to někdo řekne, tak je to v pořádku, ale... my se taky neptáme na tvoje.“

David se tvářil, jako by narazil nosem do zdi.

„Budeš mu to muset vysvětlit,“ řekl Gerry. „Teď jsi ho vyděsil, že nebude myslet na nic jinýho. Dělalo by to problémy.“

„Můžu já?“ ptal se Quinn.

„Rozhodně ne!“ zavrčel Grammy. „Davide, důrazný varování: od Quinna si nedej vysvětlovat nic, co se týká božstev. On má různý kontakty na dost nepříjemné démony...“

„Moji ochránci nejsou žádný démoni!“ vypěnil Quinn.

„Že jim teda dáváš pít krev svejch koní!“

„Něco obětovat musím, ne?“

„Dáváš jim taky svoji krev; všichni to víme!“

Quinn se dotkl nápadných jizev na prsou; i David si jich už povšiml, jen netušil, že jsou udělané schválně. „Všichni jste pitomci!“ řekl se vznešeností krále.

Ne že by David cokoliv chápal.

„Je to na mně,“ povzdychl si Grammy. „Tak sleduj: jsou velcí bohové a malí bohové. Ty velký známe a uctíváme, ale s vědomím, že jsou příliš mocný a příliš daleko. Starost o jejich zájmy přenecháváme radši kněžím, co žijou v chrámech a klášterech.

Naši parťáci jsou malý bohové; duchové stepi, větru, slunce, deště, skal... taky dryády, co sídlej ve stromech, najády ve vodě a... no, ženský božstva. Ty tě zatím nemají co zajímat.“

David však viděl obličej Quinna, jehož to rozhodně zajímalo.

„Potom jsou bytosti trochu zvláštní... oboupohlavní? Mění se podle nálady. Ty jsou neviditelný, ale zjevujou se ve snech. Když se ti bude zdát něco nesmyslnýho, tak jsou to oni...“

Quinn opět nesouhlasil. Postřehl, že Davida jeho nesouhlas asi zajímá, takže se tvářil jako jediný inteligent mezi pitomci.

Grammy pronesl něco, čemu David nerozuměl, ale dozajista to bylo velice sprosté a související se sexem.

„Dopovídej mu to!“ řekl Gerry. „O ochráncích, to potřebuje vědět nejdřív. Aby někoho neurazil.“

„Tak jo. Ty seš asi křesťan, co? Jako mají křesťané strážnýho anděla, má každej bojovník svý ochranný duchy, ty mu pomáhají. Patří k nim jeho předkové, svatý, co má po nich jméno, kamarádi a vůbec lidi z rodu, hlavně ty, co padli v boji. A samozřejmě každý zvíře, který s tebou bylo v kontaktu a pak zemřelo. Tvůj kůň, pes, bejk... A potom zvířata, který ulovíš a projevíš jim v bardu umírání patřičnou úctu. Kdybys to neudělal, stanou se zlýma a budou se ti mstít, tak na to pozor!“

„Eah...“ hlesl David a vykulil oči.

„My jsme lovci, chápeš? Zvířatům zas tak moc nevadí, když je zabiješ, ale musíš jim vzdát poctu! Třeba přijmout jejich krev, ta je posvátná; když někoho ulovíš, označíš se jeho krví a nosíš ji, dokud ti ji něco nesmyje. Když je to větší zvíře, označí se krví všichni, kdo se zúčastnili lovu.“

„Taky se krve napijem. Je horká a dává sílu!“ řekl Gerry.

David naslouchal a zároveň to promýšlel; nikdy nic takového nezažil, ale dost ho to lákalo zkusit. Vyrazit s nimi na lov...?

„Jo, bardo umírání, to je plus mínus čtyřicet dní, takže kdybys náhodou na něco zapomněl, žádná chyba, ještě se to dá napravit, když si vzpomeneš. S tím souvisí obřady před lovem... přivoláváš si kořist. Některý z nás si na to potrpěj!“

To se týkalo Quinna, který až doposud mlčel, ale dělal takové ksichty, že to muselo zaujmout. Zdálo se, že nesouhlasí s ničím, co náčelník říká; David váhal, zda je to drzá urážka.

„Lovecká hra je náhodou bezva!“ přidal se další ze starších. „Když se třeba rozhodnem ulovit pakoně nebo zebru, tak se někdo za to zvíře přestrojí a ostatní se snaží ho ulovit. Když se jim to povede a zabijou ho, budou mít štěstí...“

„No fakt!“ vykřikl jiný. „Pamatujete, jak jsem dělal kozorožce a lovili jste mě ve skalách? To jak Gerry slítnul do strže a narazil si ruku...“

Začali ječet a překřikovat se; Grammy je mohl utišit, ale radši je nechal vykřičet, nevypadalo to na větší konflikt. A Davida to zajímalo, což na něm ostatní viděli. Než mu vypovídají všechny své zážitky (a komentáře k nim), uteče hodně času. Už při té představě se stával jejich oblíbencem.

„Co je to vlastně to bardo?“

„Klíčovej moment je chvíle, kdy duše odchází z těla. Duše je dost mazaná, ví už předem, že tělo opustí, ale chce to udělat s patřičnou parádou. Pak se ještě čtyřicet dní zdržuje okolo, to je možný se s ní domluvit, přinést jí oběť a tak. Ale když někdo zachází s mrtvolou neuctivě, duše se může taky mstít.“ vykládal Grammy. „Ne, teď nebudeš vyprávět žádný historky, Gerry! Necháš si to na večer před spaním, aby se David pořádně vyděsil!“

„Náhodou, já se nebojím, jenom chci vědět... Hele, byl takovej leopard a jeho kůň. Zabili je vojáci. Myslíš, že jsou ještě někde tady a sledujou, jak to pokračuje?“

„Určitě. Zachytil jsi něco takovýho?“

„Nosím ve vlasech žíně toho koně. A kůži z leoparda měl u sebe jeden voják, Lord ho zabil a vzal si ji.“

„To je v pořádku. Zkus toho leoparda poprosit, aby tě chránil!“

„No... já nevím. Pobožnej říkal, že je mladej a moc toho ještě nedokázal. Proto se nechal zabít.“

„Tím líp pro tebe. Muselo ho naštvat, když žil tak krátce... Určitě ti chce pomáhat!“

Začali se překřikovat různými radami, co by měl David dělat; ale Grammy je zase zarazil. Davidovi to vrtalo hlavou:

„Proč má každej jinej názor, co by se mělo dělat?“

„Protože každej má jiný ochránce, ne? Nejsme všichni stejný...“

„Může se postavit jeden proti druhýmu? Třeba v boji...“

„Jo, často a rádi. Když se servem, bojujou spolu taky oni. Je to bezva hra... občas si musíme protáhnout kostru!“ Quinn se na náčelníka díval tak, jako by ho vyzýval.

„Nezkoušej to, dostaneš na hubu!“ řekl mu někdo.

„Náhodou, už jsem nedostal dlouho! Teďka před deštěm je Grammy slabej jak čaj, určitě bych ho dostal!“

Ať byl možná slabej, rozhodně se uměl ovládat; pohrdavě odfrkl jako kůň a pokračoval: „Jo, to jsem ti ještě neřekl. U zvířat je každej samec tvůj bratr a každá samice tvá žena. U holek je to samozřejmě naopak. Takže když zabiješ samici, je to zároveň vaše svatba. Chápeš to? Ona se považuje za tvoji ženu, tak...“

„Pěkná blbost!“ vykřikoval Quinn. „Duše nemá pohlaví, není muž ani žena! Neblbni mu zbytečně hlavu!“

„Takže si ji neberu za manželku?“

„Proč by ne? Ale všechny, i samce! Každej koho zabiješ je tvá žena, jednou se ti vrátí. Proto musíš pokropit každýho svým semenem, jinak se urazí...“ křičel Quinn.

David polykal naprázdno, mrkal řasami a žasl.

„Co, jseš z toho znechucenej... vyděšenej?“ doráželi.

Nevěděl, co jim odpovědět. Souviselo to s hlubokým tajemstvím, které až doposud nikdo neznal: že totiž už nějaký čas ho vlastní tělo nutí k podivným činnostem. Občas se mu ztopořil pohlavní úd a nechtěl toho sám od sebe nechat. Když si s ním chvilku hrál, vystříklo semeno a dosáhl uvolnění, ale to šlo jen o samotě, když to nevěděl táta a máma... tušil, že by nesouhlasili, tak o tom neříkal nikomu. Jenže tihle Pastevci chodí nazí, určitě to poznají. Navíc, ty jejich řeči...

„Jsou tři věci, kterými dáváš najevo svoji moc: vlasy, semeno a krev.“ řekl Grammy. „Když je něco tvoje, uvážeš na to copánek, skropíš krví a semenem, a už ti to nikdo nevezme. Ani Quinn!“

„Nedráždi ho!“ šklebil se potměšile Quinn. „Je ještě malej... bojí se, co? Brečel by, kdyby sis s ním zahrál!“

„Hele, drž hubu! Už si dovoluješ moc!“

„Já... nebrečel bych!“ řekl David.

„Neposlouchej toho blba! Drž se zpátky, dobře ti radím.“

„Je to... nějaká magie?“ zeptal se David a dotkl se pramínku vlasů, na kterém měl kamínek. „Potom... souhlasím!“

Starší kluci blýskali očima, ale Grammy je zarazil.

„Rozmysli si to! Hry Pastevců...“

„Moje hry taky nejsou...“ David v rozpacích zmlkl.

Nastala vřava, kterou dost dobře nechápal, každý něco křičel, až to vypadalo na rvačku. David měl samozřejmě trochu strach, ale taky ho zajímalo, jak by obstál. Proti Grammymu samozřejmě ne, ale třeba proti Quinnovi? Nebo Gerrymu, ten se mu líbil...

Mezi Grammym a Quinnem padlo několik ostrých urážek. Všechny ve slangu, jemuž David nerozuměl, ale nepochybně měly silně sexuální podtext. Quinn se už zároveň připravoval k boji, přetáhl přes hlavu pochvu s nožem a odhodil ji. Ostatní přihlíželi a fandili; konečně se náčelník rozhodl nezbedného podřízeného ztrestat.

Jako by se to rvaly dvě divoké šelmy; vrhli se na sebe, útočili rukama i nohama, ale jejich údery šly většinou do prázdna, neboť dokázali velmi hbitě uhýbat. Už nekřičeli, to obstarávali nadšení diváci. Ale byli tak rychlí, že David je nestíhal ani sledovat a byl nucen značně poopravit svou domněnku, že by proti někomu z mladších čestně obstál.

Jakkoliv byl Quinn mladší a možná slabší, první pořádný úder se povedl jemu: zasáhl Grammyho chodidlem do nosu. Ta rána náčelníka odhodila kus stranou a způsobila, že mu vystříkla krev; diváci vykřikli radostí bez ohledu na to, komu přáli vítězství. Grammy byl otřesen, ale ne zničen; stačil se zvednout, když se na něj Quinn vrhl, zase se bránil, i když mu krev tekla po obličeji a občas ji vyplivoval. Řekl jediné srozumitelné slovo, ale když je zaslechli, všechny zelektrizovalo a způsobilo vzrušení.

Grammy zasáhl Quinna do břicha. Nohou, ve výskoku a ne naplno, ale stačilo to; Quinn se zkroutil, klesl na čtyři, začal se dávit a dokonce močit. Grammy ho nešetřil, popadl ho za nohu a vytáčel mu ji do protisměru, což muselo dost bolet. Teď už se jen bránil, kopal druhou a oháněl se rukama, ale to všechno Grammy vykryl. Nasazoval soupeři čím dál surovější a bolestivější hmaty, Quinn se snažil mu to oplatit, ale chyběla mu ta síla. Konečně to vzdal a nechal se převalit na břicho.

V té chvíli (s nadšeným souhlasem všech ostatních) jej Grammy zalehl vlastním tělem a vrazil mu ocas do zadku. Co na to říkal Quinn, David neviděl, jeho reakce zanikla v křiku druhých, kteří náčelníka povzbuzovali, aby mu dal co proto. Nenechal se moc přesvědčovat; a Quinn se podřídil a nechal si to líbit, dokud Grammy neskončil a nepustil ho. Pak se oba zvedli, zmazaní blátem a krví, protože taky Quinn měl jakési zranění.

David byl otřesen, zděšen, znechucen; před jeho očima právě jeden z kamarádů surově znásilnil druhého! Ale kdyby si sáhl do vlastního svědomí, byl nucen přiznat, že jej to děsí hlavně kvůli dosavadní výchově; když přihlížel, docela se mu to líbilo a při představě, že dřív nebo později to čeká i jeho, cítil příjemné mrazení. A aby to všichni věděli, jeho tělo reagovalo kladně! Byla by to hrozná ostuda, kdyby se ostatní nechovali stejně.

Grammy, otíraje si hřbetem ruky krev z nosu, pronesl něco, co mohlo znamenat: „Ještě má někdo nějaké připomínky?“

Nikdo se neozval, ale on stejně přejel očima jednoho po druhém; Davidovi se zdálo, že speciálně na něm ulpěl jeho pohled déle než na ostatních. Když mu to došlo, zrudl a sklopil oči. Strašně se bál; té věci samotné i toho, že na něm poznají, že se bojí, ale přesto zároveň těší. A stydí. A vůbec...

Klopil oči. A najednou něco věděl: až Grammy odejde, stane se náčelníkem Quinn. Gerry mu to nikdy neodpustí, stane se jeho nejvážnějším oponentem a bude ho provokovat, kdykoliv to půjde, ať bude bit, jak chce. Zase oči zvedl. Viděl scénu z hrůzného snu o pravěku lidstva: nazí divoši se právě strašlivě servali. Ale necítil žádnou nenávist, dokonce ani napětí; rvačka paradoxně posílila jejich vzájemné vztahy. A co víc: David měl pocit, že od této chvíle do té smečky patří. Proč vlastně?

Grammy se na něj zašklebil: „Tak jsi to viděl! Pacholci, každou chvíli potřebujou nařezat, aby věděli, kam patřej!“

„Je otázka, kdo koho vůbec seřezal!“ popichoval Quinn.

„Ty – chceš ještě?“

„Zkus to! Podruhý už nebudeš mít sílu!“

Grammy mávl rukou. „Už toho nech! Mě zajímá, co na to David!“

David rozhodně nebyl rád, že se pozornost soustředila na něj.

„Co mám říct?“

„Něco bys rozhodně měl,“ řekl Gerry. „Slyšeli jsme, že bílý kluci z toho bejvaj aspoň na větvi – co?“

David chvíli mlčel. Pak pokrčil rameny.

Quinn k němu přikročil, David o půl kroku ustoupil, ale nebál se. Quinn byl celý špinavý, jak ho Grammy válel v bahně smíšeném s krví a David měl pocit, že ostře páchne jako zvíře.

„Tak, zkus dát odpověď: Troufl by sis s náma vyjet na pastviny, když se tam občas takový rvačky odehrávají? I s tebou?“

David odpověděl: „No... proč ne?“

Koukli jeden po druhém. Nemuseli nic říkat, ale David věděl: berou ho. Počítají s ním.

(Dodatečně se vyděsil: čekají mě pěkný věci!)

Tak se zeptal: „Je tohle taky nějaká magie?“

„Neznám nic, co by nebyla magie.“ řekl Grammy.

Nějaký další kluk upozornil: „Hele, pohnem se stádem? Koukám, ty mraky se začínají chystat na nějakej fesťák!“

„Jo, jasně! Stejně potřebujem osprchovat!“

Naráz se všichni ujali svých povinností, sháněli koně, nasedali a biči popoháněli krávy. Jediný David neměl tušení, co by měl dělat, tak se snažil jim uhýbat z cesty.

Jenom Gerry se na chvilku přitočil: „Hele, abys nebyl tak moc vyděšenej, zapamatuj si: Nikdo se tě nedotkne, dokud si nezačneš. Slabší vždycky napadá silnějšího. Nikdy naopak.“

„A když si začnu?“

„To si potom nesmíš stěžovat...“

Gerry zmizel v oblacích prachu od zvířených kopyt. David si to nějakou dobu přemílal v hlavě; pak si ho vyhledal i v tom zmatku.

„Jak to bylo s tebou?“ křičel.

Gerry se rozchechtal: „Já si vždycky začínal!“

David jel se stádem. Těžko se mu dýchalo, občas kašlal a tiše proklínal takovou jízdu. Ale přesto si všímal, že se obloha čím dál víc zatahuje a tmavne, jako by slunce pohasínalo.

Fascinovali ho jízdní býci; takové zvíře je něco docela jiného než kůň, hlavně pro svoji tupost a umíněnost. Jediný možný způsob ovládání je přes nozdry, probodnuté ozdobami nevídaných tvarů, od nichž vedou otěže. V civilizovaném světě nosí býci v nose kroužek, tady měl každý něco jiného, zřejmě podle vkusu majitele. Výrazným znakem každého takového zvířete jsou rohy a uši, obojí všelijak ozdobené. Kovové náušnice (několik v každém uchu) si David nemohl prohlédnout zblízka, i jezdec měl s divokým býkem co dělat. Ale okolo rohů byly opleteny copánky, dozajista z vlasů samého majitele. Některé už dost roztřepené.

No a samozřejmě, koně i býci byli pomalovaní magickými symboly. Ve světě Pastevců neexistovalo nic, na čem by se jejich magie nevyřádila; býk a hřebec jsou mimořádně mocné osobnosti, synové ochranných božstev býka Apise a koně Hrimfariho, nosícího na hřbetě měsíc. Dalším symbolem moci je slon, ale bohužel toho nikdo z Pastevců nevlastnil.

Náhle zarachotil hrom. Přišlo to zdálky, David ani neviděl zablýsknutí, ale rachot všechny upozornil, že začíná bouře. I dobytek to poznal, krávy už delší dobu šly rychlejším krokem a srazily se víc do houfu. Grammy v čele ječel a točil nad hlavou dlouhým bičem; David si všiml, že nějaký mladý býček vyběhl ze stáda a prchal stranou, dojel ho a křikem zahnal zpátky. Gerry, když to viděl, se rozesmál a ukázal na svůj bič, že se to dělá tím; ale David žádný bič neměl.

Už viděli i blesky; hrom rachotil stále silněji a dřív po záblesku, bouře se blížila. Začal foukat studený vítr a odfoukl všechen protivný prach; pak spadly první kapky, bolestivé jako rány bičem. David se zkroutil na hřbetě koně, když dostal první, ale Pastevci se smáli a halekali něco, čemu nerozuměl.

Pak se nebe protrhlo a zřítilo dolů. Step se rázem proměnila ve čvachtající bláto, do něhož se bořili koně i krávy; ve stádu nastal zmatek a kluci je jen s vypětím sil udržovali pohromadě. Grammy ukazoval na jakýsi nevelký vršek; hnali dobytek tam a zde zastavili, což krávy ochotně splnily. Srazily se těsně k sobě, telata uprostřed, býci s dlouhými rohy všude dokola. Pastevci objížděli vršek, který byl o to lepší, že z něj voda stékala.

David si nemohl moc prohlížet krajinu, měl oči slepené deštěm. Dojel ke Gerrymu a zastavil se u něho; Gerry seděl se svěšenými rameny, nakloněn dopředu připomínal svým postojem velikou divnou opici. Usmál se bílými zuby a ukazoval něco prstovou řečí, ale té David ještě moc nerozuměl.

Pak vypozoroval, že déšť se zmírnil; bylo dokonce vidět i kus dopředu. Pod kopcem se rozkládal močál, jehož vodu čeřily nové přívaly deště. Předtím tam byla vyschlá step se suchou trávou a ubohými orvanými keříčky, teď jen vrcholky keřů trčely z vody.

„To nic!“ křičel Gerry. „Voda se vsákne. To je jen první příval – to ještě nic není...“

A skutečně – ani ne za půl hodiny přestalo pršet, mraky se roztáhly a opět vysvitlo slunce. David to uvítal, klepal se zimou a ani ostatním nebylo dobře. Z hřbetů krav stoupala pára a ostrý, čpavý pach dobytka.

„Jedeme dál!“ rozhodl Grammy. „Quinne, povedeš stádo, já musím dopředu vyhledávat cestu. Johny a Abey, vy pojedete na bocích. Gerry, ty seš zadák; no a David... jasně, s tebou. Pokud možno se neutop, když budeme brodit!“

Quinn přikývl; David byl rád, že se nemýlil v odhadu, skutečně to byl nejspolehlivější zástupce velitele. Vést stádo je hlavní povinnost náčelníka, ale ještě důležitější je vyhledávat cestu v rozbahněné krajině. Grammy vjel do vody a brodil se jí, dosahovala koni až po břicho.

Příval deště opláchl všem z těla nejen špínu a prach, ale taky část barevného pomalování, zvláště z obličeje. David měl poprvé možnost prohlédnout si jejich tváře v původní podobě a užasl, jak jsou mladí, mnozí vypadají jako děti. Snad jen ve tváři Grammyho a Quinna bylo možno číst některé dospělé rysy.

Quinn v čele roztočil bič a mocně halekal; stádo se tedy vydalo za ním do rozbahněné stepi. Gerry vyčkával, až se všechny krávy srovnají; pak se zařadil na konec a David vedle něho.

Kromě malování bylo Gerryho tělo zdobeno taky tetováním, avšak nebyly to obrázky jako u některých námořníků, ale různé symboly, vypracované odlišnou barvou. Dál bylo vidět na kůži jizvy; mnohé vznikly zraněním při různých hrách, lovech a nehodách, některé však byly způsobeny záměrně. Taky nosil náušnice, v levém uchu dvě, v pravém jednu, každou jinou. Nebylo to nic divného, Grammy jich měl daleko víc.

Voda skutečně rychle opadávala; ale zůstalo po ní mazlavé bláto, které při pochodu stříkalo kolem a usychalo na kravách, koních i pastevcích. Zvláště na těch, co jeli vzadu, tedy taky na Davidovi. Ostatní byli plně soustředěni na svoji práci, museli teď zabrat a dostat krávy do bezpečí; David neměl na práci nic, jen aby se nepletl. Sledoval je a uvažoval, jestli chodí taky do školy a jak jim tam jde učení.

Jednou se vpředu ozvalo Grahamovo hvízdání a Quinn musel stádo zastavit. Naštěstí jízdní býci znali všelijaké povely a dlouhý bič to vysvětlil i těm, kteří pod svými rohy měli poněkud delší vedení. Kromě Gerryho všichni pospíšili dopředu, aby stádo rychle zbrzdili a stočili do houfu. Po několika desítkách kroků skutečně zastavilo, krávy jen bučely a pošťuchovaly se rohy. Graham zřejmě poodjel, protože se po chvíli ozvalo jeho hvízdání z jiné strany. Quinn se poradil s druhými a pak natočil stádo doleva.

„Budeme brodit,“ řekl Gerry Davidovi. „Neutopíš se?“

Předtím nebyla ve stepi skoro žádná voda; teď se tudy hnala široká bouřící řeka. Grammy stál na druhém břehu a pozoroval, jak k němu dojíždějí; ukazoval rukama, kde je nejlepší brod, ale taky, že do hodiny voda opadne na snesitelnou úroveň.

„Pauza!“ rozhodl Quinn. „Kdo se jde koupat?“

David se podíval na hučící proud vody a hrklo v něm; kluci se však smáli a vtipkovali, zatímco uklidňovali stádo. Psi, kterým na chvíli svěřili péči, byli celí zmazaní blátem. Kluci samotní nevypadali o moc líp, ani se to nedalo očekávat.

Grammy se brodil zpátky; uprostřed proudu musel jeho kůň chvíli plavat. Ostatní ho pozorně sledovali a byli rádi, když přešel bez problémů; okamžitě to ocenili různými posměšky.

„To je dobrý,“ mávl rukou. „Dneska už pršet nebude. Do večera to vyschne a noc bude jasná; ale těšte se zejtra!“

„Zítra musíme ujet co nejvíc,“ mračil se Quinn. „Co myslíš, povede se dorazit ke Třem stromům?“

„Kdyby bylo sucho, tak hravě. Ale copak vím...“

„Ty deště přišly trochu brzo! Už jsme měli být doma...“

Gerry si vybral místo, kde se mohl celkem bez nebezpečí koupat; vlezl do vody, několikrát se ponořil a umýval se. David se šel taky vykoupat, voda mu podrazila nohy a chvíli se v ní plácal, ale ne zas tolik, aby se mu moc smáli.

Když vylezl a ovládl rozklepané nohy, zastavil se před ním Quinn. „Máš šikovný ruce? Potřebuju, abys mi rozpletl vlasy!“

To nebylo jednoduché, měl na hlavě několik copánků a v nich řadu drobných ozdůbek z kovu, barevných perliček, ptačích kostí, peříček a podobně. Všechno bylo maličké, ale nádherně vypracované a možná dost cenné. A určitě sloužící k magickým účelům.

David upadl do rozpaků. Na jedné straně Quinna obdivoval, na druhé se ho trochu bál, což bojovník určitě vycítil. Jeho rvačku s Grammym měl ještě v živé paměti.

„Tak jo...“ hlesl váhavě.

Zato ostatní zůstali zírat. „Teď si chceš předělat hlavu?“

„No a kdy teda?“ zubil se Quinn.

David šikovné prsty měl; Quinn mu podal plátěný pytlík a žádal, aby si ho pověsil na krk a ukládal do něj všechny amulety, které vyplete z copánků. Žádný se nesmí ztratit! David si umínil na ně dávat pozor, nehodlal riskovat Quinnovu nelibost. Chvilku trvalo, než vypletl všechny; obdivoval při tom taky jeho náušnice a kroužek v nose, všechno velmi krásné šperky.

„Od mojí holky!“ cvrnkl se Quinn do nosu a rozesmál se.

„Ty máš holku?“ vykulil oči David.

„Co je na tom divnýho?“

Skutečně nebylo, podle vzhledu mohl mít tak šestnáct.

„Budu ti o ní někdy vykládat. Ten nos mi procvakla, když jsem ji zasvětil – abych z toho taky něco měl!“

Davidovi to došlo a začervenal se.

„Neděs se! Pohlavní touha je dar Matky Země... cvič se, získáš sílu a budeš mít lepší kontakt se svými ochránci!“

„A ty ho nelakuj!“ řekl Gerry s úsměvem. „To by se ti líbilo, učit ho své magii, že?“

„A tebe jsem snad nenaučil správně?“

Grammy zašel do řeky zkontrolovat, zda stoupá či klesá. Bylo to v pořádku, voda opadávala.

„Ještě chvilku... to se stihnem vykoupat všichni a ještě si pak udělat malování. Máme barvy, Gerry?“

„Ještě dost, žádný strachy...“

Quinn se zastavil po kolena ve vodě, přeložil ruce přes sebe a ponořil je dlaněmi proti proudu, při čemž šeptem pronášel něco nesrozumitelného. Pak zašel doprostřed proudu, potápěl se do vody a nastavoval tělo prudkému přívalu; teď říkal svá zaklínadla nahlas, ale David stejně nerozuměl. Nakonec poklekl na kolena, ponořil i hlavu a pročesával si pod vodou vlasy prsty.

Davidovi se to nezdálo: „Není ta voda trochu kalná?“

„No je, proč ne? Aspoň mu budou líp držet...“ řekl Gerry.

„Proč to dělá zrovna takhle?“

„Prosí nymfu té vody, aby ho ochraňovala.“

„Ty to děláš taky?“

Gerry rozpačitě přikývl.

„A viděl jsi někdy takovou nymfu?“

Gerrymu začalo poškubávat v levé tváři; chvíli to vypadalo, že se směje, pak ale řekl: „Není vidět. Ale potřebuje... hodně lásky od člověka. Najády bývají nenasytné.“

Gerry se ohlédl a povšiml si Davidova pitomého pohledu.

„Když jsem poprvé uctíval řeku, přišla ke mně té noci!“ řekl trochu nejistým hlasem. „Má zelené vlasy, zlatě zářící oči a pleť jako odraz slunce na hladině. Ale to je stejně jen podoba pro mne... chceš ještě něco vědět?“

David chtěl vědět leccos, ale radši sledoval počínání Quinna; ten se pořád ještě potápěl a tiše prozpěvoval.

„Co to zpívá?“ zašeptal David.

„Copak já vím? Něco jsou indický mantry, něco keltskýho, něco z Egypta... a možná trochu vlastní fantazie. On Quinn hodně čte a má dobrou paměť...“

Když nic jiného, potěšil Davida alespoň fakt, že umějí číst. V tom případě jsou tu nějaké knihy; sám četl nesmírně rád všecko, co mu padlo pod ruku. I některé knížky, které matka prohlašovala za nevhodné pro jeho věk. Táta mu tehdy nařezal...

„Co je?“ zeptal se podezíravě Gerry.

„Nic. Vzpomněl jsem si na naše...“

Gerry složil prsty do nějaké složité konstrukce. Pronesl něco; byla to modlitba z Tibetské knihy mrtvých, ale David samozřejmě neznal jediné slovo tibetsky.

Quinn se vynořil z vody a kráčel k nim. Vypadal vznešeně. Jak slunce zářilo, jeho tělo se lesklo jako ze zlata.

„Pletl jsi někdy copánky?“ zeptal se.

„Sestřičce. Ale... jenom dva, takové...“ zajíkl se David.

„Dokážeš je udělat tak, jak byly? A zaplést do nich amulety?“

„Zkusím...“

Chvíli si hleděli do očí. David měl pocit, že se nedívá jen do zřítelnic šamana smečky, ale že tam vidí i oči vodní nymfy. Měl z Quinna čím dál větší strach a čím dál víc ho obdivoval.

„Tak zkus.“

Quinn měl koženou brašnu a v ní spoustu věcí. Jedna byla hřeben z želvoviny s tepanou kovovou rukojetí. Tím hřebenem si začal pečlivě pročesávat vlasy a prohlížel se v malém zrcátku. Také bylo krásně vyzdobeno. Všechno dar Quinnovy matky.

Koupali se ještě někteří jiní; více méně napodobovali Quinnův rituál, ovšem daleko méně pečlivě. Gerryho napadl Abey a chvilku se rvali v bahně; David měl chuť mezi ně vlítnout, ale nemohl, měl důležitou práci. A Quinn ho pečlivě kontroloval.

Zhruba v polovině práce Davida něco napadlo: „Já jsem slyšel, že takový věci, co se nosej ve vlasech, jsou posvátný! Že se jich žádnej nesmí dotknout, aby je... neznesvětil.“

„Správně. To je pravda.“

„Dokonce ani tvých vlasů se nikdo nesmí dotknout!“

„To je taky pravda.“

„Tak proč já...?“

„Tobě jsem to dovolil.“

Splétání trvalo dlouho; Gerry a Abey už se servali, pohádali a vykoupali v řece. Grammy opět zkontroloval výšku hladiny.

„Ještě je čas. Uděláme si pomalování a pojedem!“

Konečně David skončil; zapletl Quinnovi do vlasů všechno, co z nich předtím vyjmul, vyjma tenkého kovového kroužku. Ale ten se dal přidat kamkoliv, byl otvírací. Quinn jej držel mezi prsty.

„Od začátku mám chuť způsobit ti nějakou bolest!“ řekl.

„Proč?“ Davidův hlas nezněl ukřivděně, jen ho to zajímalo.

„Jseš takovej hrozně hodnej. Takový děti se mají surově mučit.“

Quinn sáhl do svých věcí, vytáhl dlouhou úzkou jehlu s ozdobnou hlavicí a obrátil se k Davidovi. Tomu v té chvíli došlo, co chce udělat, ale nepodnikl jediný pokus o obranu.

„Bude to bolet!“ řekl Quinn, přejížděje po jehlici dvěma prsty.

David k němu místo odpovědi natočil levé ucho.

Bolest očekával; ale netušil, že jehla bude horká, téměř žhavá. Byl to snad účel přejíždění prsty? Quinn mu probodl lalůček, ale nechal ji v ráně a ještě jí pohyboval, aby se zvětšila. David se snažil ovládnout, aby ani nevzdychl; měl pocit, že Quinn ho týrá záměrně, zatímco ostatní kolem se smáli. Konečně jehlu vytáhl, olízl krev, prostrčil kroužek a zacvakl.

Přestože to bolelo, byl David pýchou bez sebe. Konečně má náušnici jako dospělý! Už je to všechno? Ve vlasech nosí žíně koně padlého v boji, kamínek z hor, korálky od Pobožného střelce; teď ještě pomalování!

„Ale dyť jo!“ prohlížel si ho kriticky Grammy. „Tak mi napadá, škoda že nemáme čas postavit někde potní lázeň, pořádně se vypařit a důkladně oholit celý tělo. No moc nečum, jseš už taky chlupatej jako opice! Holky se nám budou smát...“

„Čemu?“ nechápal David.

„Mít chlupy na těle, kromě vlasů, je hrozně neslušný. Proto než přijedem do města, bejvá zvykem se upravit...“

„A co?“ namítl Johny. „Když se to holkám nebude líbit, ať nám to udělají samy! Od čeho tam jsou?“

„...pěkně rozmazlenej, koukám!“

„A co? Mám ségru a ta má kámošky. Tak ať se snažej!“

Jestli to Johnymu připadalo jako řešení, Davidovi tedy ne. Když si představil, že by mu nějaká holka chtěla holit tělo...

„Stejně nás oholej při Vyjíždění! To si nenechají ujít...“

„Co je Vyjíždění?“ ptal se David.

„Když po deštích ženem stádo na pastviny. Je to veliká slavnost se spoustou obřadů. Však uvidíš!“

„Existuje něco, pro co tady není nějakej předpis?“

Zarazili se, Quinn si vyměnil rozpačitý pohled s Grammym.

„Pokud vím, není. Kdybys něco takovýho našel, ozvi se a my hned něco vymyslíme. Nebo vymysli ty, seš chytrej dost!“

„Je předepsaný, jak máte vypadat, jak se chovat, co kdy dělat! Není to trochu protivný?“

„Jasně, musí bejt! Čím protivnější zákony, tím lepší. Proto je zákon nad náma, abysme si nedělali, co chceme. Musí to bejt zákon tvrdej a nelítostnej, abys cítil jeho ocelovou pěst...“

„No... já nevím...“

„Co bysme pak dělali celej den? Pasení je nuda...“

David se rozesmál. „Chceš říct, že si vymýšlíte z nudy ty nejnemožnější zákony, abyste se povyrazili?“

„Pardon! Ty nejnemožnější zákony mají polní smečky.“

„To je zas co?“

„Kluci, který se připravujou na boj. Džungloví a z města. Jako z Kingtownu, co mají kchang. Otrockou krevní mstu.“

„Vůbec nevím, co to je!“

„Slovo kchang je mongolský a znamená dřevěnej kruh, kterej se navlíkal otrokovi kolem krku. U nás to znamená něco, co si nosíš s sebou, dokud se nepomstíš tomu, kdo ti ublížil.“

„Jako já pomstu za tátu, mámu a ségru?“

„Jo, to je kchang. Bude tě tížit, dokud se ho nezbavíš.“

Johny přinesl asi šest lahviček a štětce, vyrobené z chlupů z kravských oháněk, spojených pryskyřicí. V každé lahvičce byla barva, zřejmě rostlinného původu.

„Rozmíchal jsi to pořádně?“

„Jo, neboj. Podojil jsem dva bejky!“

David se zatvářil nechápavě, tak Gerry vysvětlil:

„Barva se ředí býčí močí, aby držela i ve vodě!“

„Proto tak smrdí?“

„Správnej Pastevec je cejtit po dobytku!“

David neřekl nic, ale Gerry ho postrčil dopředu: „Vyhrej si s ním trochu, ať vypadá jako člověk!“

Johny pečlivě prozkoumal Davidovu tvář, pak namočil štětec do červené barvy a počal mu malovat přes obličej klikaté čáry.

„Máš nádherně zrzavý vlasy!“ ocenil.

„Vždycky blond!“ urazil se David. „Jsem sice Irčan, ale nejsem zrzavej – u všech čertů!“

„Škoda. Jak sám chceš, ale šlo by to narezatět víc!“

„Ještě řekni, že je na to taky nějakej předpis!“

„To ani ne, ale je to znamení slušnýho vychování.“

David se rozesmál tak, že mu Johny rozmazal čáru na krku.

„Barva vlasů má co dělat s vychováním?“

„No jistě. Jsou barvy dobrý a barvy špatný.“

„To mi teda povídej!“

„Dobrý barvy jsou kočičí, černá a zlatá. Pak písková reortská, jako má lev hřívu. Hnědá jako medvěd. Všecky ostatní jsou špatný, zvlášť ty vymyšlený uměle.“

„Co modrá nebo zelená?“

„Modrá je barva nebe a zelená barva země. Taky dobrý.“

„A rezavá?“

„To je barva krve. Čím krvavější, tím lepší.“

„A bílá?“

„To je barva čarodějů. Od tý doby, co se už nestříhají.“

Johny teď vzal zelenou barvu, pak žlutou, modrou, černou. David měl pocit, že dostává vzhled velikonočního vajíčka.

„Můžu se vidět?“

Někdo mu přistrčil zrcátko; hleděla na něj docela cizí tvář barbarského válečníka. Skoro by se lekl, kdyby...

„Tys říkal, že jsi už bojoval? Zabil jsi někoho?“

„Strýček Tim říká, že čtyři.“

„Dost dobrý...“ zamručel Gerry.

„Někdo je zabít musel!“ opakoval David výrok Pobožného střelce.

Pastevci si vyměnili pohledy. Pak Johny namočil štětec do černé barvy a namaloval mu přes obě tváře šikmý pruh od spánků přes lícní kosti až k ústům.

„Takový znaky nosej kluci z polních smeček. Co už bojovali nebo aspoň jsou na válečný stezce. Měl bys dostat čtyři péra...“

„Péra, co nosíte vy, taky něco znamenají?“

„Samozřejmě. Většinou jsou za úspěšný lovy. Ale některý taky... no, on se ti každej pochlubí sám!“

Kluci se teď věnovali vlastní výzdobě; většinou nanášeli novou vrstvu barvy na starou, která byla ještě vidět. Pokud někde něco změnili, tak jen v detailech.

„Jak dlouho takový pomalování vydrží?“

„Buď klidnej, dost. Do Vyjíždění určitě. Pak každýmu udělají nový znaky...“

Jak se Davidovi zdálo, nejoblíbenější barva byla červená; tou si každý udělal řadu znaků po celém těle, zvlášť v rozkroku. Ale taky pohlavní orgány svých býků pečlivě natřeli na červeno.

„Bejk má právo, aby to na něm bylo vidět!“ vysvětlil Grammy.

„Nezdá se, že by se jim to líbilo!“ usoudil David.

„Že po nás jdou rohama? Jsou rozdivočelý, no... Počkej, až to na ně přijde a dají se do sebe! To bude řežba...“

„Cvičíte je na to nějak?“

„Ono to snad ani není nutný. Máme co dělat, abysme je naučili jakž takž poslouchat a nosit nás na hřbetě. Kdybysme je učili se ještě rvát, tak s nima nevydržíme!“

„Proč teda jezdíte na bejkách a ne na koních?“

„To poznáš, až si na nějakýho sedneš. Je to paráda!“

David rozhodně neměl náladu sedat si na býka, postačil mu jeho kůň. Zatím ještě nepociťoval k býkům takovou lásku a obdiv jako druzí; ani neměl pocit, že by ho to někdy chytilo.

„Čím mocnější zvíře zkrotíš a jezdíš na něm,“ vykládal Quinn. „Tím víc síly přejde do tebe. Svíráš ho přece koleny, ne? Tvoje čakry se propojí s jeho...“

David řekl: „Hm...“ Neměl tušení, co jsou to čakry.

„Já vím, teď je ti to k ničemu! Ale přece jednou budeš chtít chodit za holkama; a když budeš mít sílu jako bejk...“

David řekl: „Eaah!“ a snažil se nevypadat jako blbec.

„Samozřejmě, bejci i hřebci se brání. Proč by taky chtěli předávat svou sílu zrovna tobě? Ale ty je zkrotíš a vezmeš si je; bojovník se má s každým samcem střetnout v boji a každou samici si vzít za manželku.“

„Ale... býk je přece taky samec!“

„Tak vidíš, že to chápeš. Když na něm jezdíš, je to mystická svatba; přijímáš ho za svoji ženu. Už to chápeš?“

„Asi jo.“

David to skutečně pochopil. Jinak by nebyl tak vyjevený.

Grammy se vracel z řeky: „Jdeme brodit! Ty se nám nepleť!“

Všichni nasedali; čerstvě pomalovaní vypadali ještě víc jako Indiáni. Smáli se, halekali a práskali biči; vehnali první krávy do brodu, ty zapadaly po břicha a některá telata musela dokonce plavat, bučela strachem a překvapením, protože tolik vody ještě v životě nepoznala. David přebrodil taky a pak se držel stranou, ale když si všiml, že jedno tele zachytil proud a odnáší, vjel kurážně za ním, popadl je za oháňku a táhl na mělčinu. Samozřejmě se bránilo, dokonce ho strhlo s koně, ale pak už stálo na svých, jenom se třáslo a truchlivě bučelo.

„Klidně ho pusť, kráva si ho najde!“ volal Gerry. „Děkuju... každý tele znamená škodu...“

Přešli bez pohromy; teď táhli rozbahněnou, rychle schnoucí stepí. Slunce se kutálelo k západu. Grammy a Quinn se hádali, zda bude ještě dnes pršet nebo ne.

„Já myslím, že to byl ojedinělej liják,“ soudil Grammy. „Jsem pro to, abysme tábořili jako normálně!“

„Jestli bude zejtra všecko pod vodou, tak ti dám na hubu, jo? Měli bysme hnát, co to půjde!“

„V noci? Neuvidíš na krok a někde polámeš dobytku nohy! Ani nápad, pojedem pomalu a nebudem bláznit!“

„To taky můžem dojet domů za tejden!“

„Oni někoho pošlou, když to začalo dřív...“

S tím všichni souhlasili. Lépe řečeno, doufali v to.

Gerry dojel Davida: „Máme důležitej úkol: jak uvidíš cokoliv hořlavýho, hned to seber! Suchý dřevo je nejlepší, ale nebude ho tady moc, leda z nějakejch křovisek. Suchej kravskej trus je naše nejlepší palivo, takže když uvidíš vyschlý hovno...“

„V tom bahně?“

„Jaký bahno? Všechno perfektně vysychá, za hodinu je sucho, že se bude ještě prášit! Já jenom, abys věděl...“

Kravský trus vypadá jako lívanec. To David věděl; i to, že brzy vyschne na placku, z které si ptáci a hmyz vyzobou, co jim chutná a zbytek nechají. Ten zbytek se sbírá a ukládá do zvláštní brašny, kterou má každý jezdec a dlouho před tábořením si ji přehodí přes rameno. Pastevci jsou přesvědčeni, že vše, co souvisí s kravičkami, je voňavé. Zkuste jim to rozmluvit.

David pozoroval, jak si počínají kluci a dělal to po nich, takže taky on brzy naplnil darovanou tašku aspoň do poloviny. Jeli až do chvíle, kdy se slunce dokutálelo k západnímu obzoru; tehdy je krátce pozdravili a Grammy hledal vhodné místo, než se úplně setmí. Objevil terénní vlnu, která nemohla být zaplavena, ani kdyby se v noci dalo opět do deště; ale tekl tam potůček a v údolí bylo dost bahnitých louží, aby se krávy mohly napít.

„S vařením se nebudeme moc párat,“ rozhodl Grammy. „Máš rád placky? Kdyby ne, tak máš smůlu, nic jinýho nebude...“

Davidovi to bylo fuk, měl hlad jako dva vlci najednou. Pomáhal při zapalování ohně; zatímco Pastevci považovali kouř z kravského trusu za libě vonící, on měl jiný názor, ale neodvážil se říct ho nahlas. Radši sledoval, jak z jednoho nákladního koně skládají potřeby na vaření: konstrukci na zavěšení kotlíku, velikou pánev z litiny, pečlivě zabalené pytlíky s moukou, nádobky s kořením, ploché láhve s vysoce kořeněnými marmeládami, kterým se říká čatní a můžou mít jakoukoliv chuť, podle toho, co kuchaře zrovna napadlo. Taky máslo, které kluci vlastnoručně vyrobili tak, že smetanu zavěsili přes koně a nechali po cestě natřásat.

„Nečekej žádnou hostinu, dojídáme zbytky. Ale zítra, jestli se nám podaří dojet ke Třem stromům, si snad pochutnáme víc!“

„Jestli...“ vrčel Quinn, prohlížeje si vymetenou oblohu. Právě na ní vycházely hvězdy a chystala se nádherná noc.

Vařil Abey, ostatní mu pomáhali. Na pánvici rozpustil máslo, plácl tam mouku smíšenou s vodou a pekl placku; když ji osmažil po jedné straně, obrátil ji železnou vidlicí, osmažil z druhé a podal tomu, kdo byl zrovna na řadě. Davida varovali, že placka pálí, takže si ji bral opatrně, ale stejně mu trocha rozpáleného tuku kápla na nohu, zaklel a skákal chvíli po jedné. Kluci se mu ani moc nesmáli; každý si svou placku pomazal některým čatní a cpal se, až mu lupalo za ušima.

V kotlíku se vařil čaj. Na čaje byli Pastevci uznávaní experti, neustále sbírali bylinky a dohadovali se o jejich účinnosti. Do svých odvarů zásadně nedávali cukr (pokud tam nepatřil z nějakého zvláštního důvodu, ale pak to byl cukr z mízy některých stromů). Když dali Davidovi napít poprvé, měl pocit, že se mu rozpustí zuby. Rozhodně by takový odvar nikdy nenazval čajem.

„To nic není,“ smál se Gerry. „Ráno uděláme čaj na posilněnou; ten je trochu silnější...“

„Tenhle je na co? Na vylouhování žaludku?“

„Na uklidnění po celodenní práci.“ Gerry buď nepostřehl osten kritiky, nebo se rozhodl ho nevnímat.

Ať to bylo jak chtělo, placek bylo dost a David se příjemně nacpal. Bylo mu docela fajn, všechny starosti ho opustily a měl dokonce odvahu se na něco vyptávat. Když rozmlouvali s Abeym o vaření, zmínil se, že mu cosi poradila jeho dívka, a Davidovi to poskytlo důvod zeptat se, proč s Pastevci nejezdí žádné holky. Všichni se smáli, ale Quinn, spokojeně naladěný večeří i čajem, si sedl blíž k Davidovi a začal vyprávět:

„Se smečkou z Elghidu svýho času jedna jezdila. Dost našláplá, bojovala jako kluk a koho nezmohla pěstma, toho svedla a vzala mu sílu. Už jako malá dělala všelijakou magii a doma z ní byli pěkně nešťastný, protože bohužel její máti vyrostla v silně puritánský rodině a všeho se bála. O tátovi nic nevím, snad už ani nežil. To se tak někdy sejde...

Jo, tak s nima vyjela. Sbalila kde koho, i takový zajíce, jako seš ty, a klukům se to moc líbilo. Jí taky. Rozmazlovali ji ve všech směrech, nic nemusela dělat, ani se stádem. Jenom se pořád snažila dostat na ochránce, meditovala a tak. Jenže potom... jak brala sílu od všech kluků, začínala být až moc dobrá. Byla ještě dost mladá, tak patnáct, a nezvládala psychicky, začala si o sobě myslet, že je nejlepší čarodějka na celý stepi.“

„A nebyla?“ podrbal se Gerry ve vlasech.

„No jo, právě že byla! Jenomže až moc... duchové stepi začali postupně žárlit. Nejdřív se ztratila zvěř. Potom zmizela voda i ze studánek, který ochraňujou vznešený nymfy. Šamanům to napřed nedošlo, zkoušeli nějak je usmířit, ale Ylla byla vždycky při každým jednání a vedla obřady, tak jak to mohlo dopadnout? Bylo to čím dál horší, dobytek onemocněl, některý krávy potratily... to se samozřejmě stává, ale když je toho moc...

Pak taky mezi klukama to už nebylo ono. Zamilovaný do ní byli snad všichni, začalo docházet ke skutečnýmu nepřátelství, každej ji chtěl mít jenom pro sebe. Ona se snad poctivě snažila, ale co mohla? Až jim začalo vrtat hlavou, co kdyby to zkusili bez ní. Tak někdo zkusil zeptat se na to. Bylo to divný, oni s ním vůbec nechtěli komunikovat, jenom vyrozumíval, že není čistej... dost ho to trápilo. Uvažoval, že odejde ze stepi...“

„Co teda udělali?“

„Zničila se sama. Už si moc věřila, tak ani nedávala pozor, až z toho otěhotněla. Kdo z kluků byl otcem, se neví. Měla s tím nějaký potíže, tak ji poslali do klášterní nemocnice. Tam měla spoustu času a klášter má velikou knihovnu, tak už tam zůstala. Je prej silně dobrá...“

„Byla z bráhmanský kasty,“ řekl Grammy. „To nedělá dobrotu. Já vím, že to ničemu nevadí, ale...“

„Proč to má něčemu vadit?“

„Taková holka, ještě když je dost průbojná, dokáže převrátit všecko na ruby. Já říkám: bojovník má znát magii tak akorát, aby to nepřepískl. Dovedete si představit to neštěstí, kdyby s náma jezdil nějakej opravdickej čaroděj?“

„Hele, co je to zas za narážky?“ naježil se Quinn.

„No nic... ty seš tak maximálně zaklínač. Něco znáš, ale...“

Quinn si odplivl. „Vám tak něco vykládat! Jdeme spát...“

Jackův oddíl byl mnohem blíže Dry Hillu; liják je zastihl rovněž a všechny v okamžiku promočil do nitky. Nejvíc to vadilo lordu Foolbridgeovi, který se sice koupal rád, ale proti studeným sprchám na svůj elegantní oblek měl řadu námitek. Ted a Donald se svlékli do půl těla, kabáty stočili a zabalili do celty; po této zkušenosti uznal i lord, že na tom něco je.

I oni museli přebrodit jakousi řeku, povstalou během lijáku z nevýrazného vyschlého koryta, kterého si při cestě tam ani nevšimli. Jack sice našel brod, ale Foolbridgeovi se z neznámých příčin nezamlouval, proto v polovině cesty odbočil. Jeho kůň trpce litoval, že ho poslechl, protože zapadl nohama do bláta, ržál, vzpínal se a nechtěl dál.

„Seskoč, musíš mu pomoci!“ ječel Donald, který měl plné ruce práce s nákladními koňmi karavany. Ted taky nemohl nijak účinně zasahovat, když se staral o zajatce; ti byli i na koních spoutáni a jejich schopnost ovládání zvířat podstatně omezená.

Lord neseskočil. Byl shozen a rázem se plácal v bahně. Z důvodů nejasných se totiž pokusil plavat, a ježto tu nebyl ani metr vody, rozvířil okolo sebe bahno a málem se v něm utopil. Pak pochopil, postavil se na nohy, chytil koně za jednu nohu a chtěl mu ji vytáhnout. Shodou okolností to byla právě ta, na které kůň stál pevně, a ztratit úplně stabilitu se obával. Strašlivě zařičel a začal kolem sebe mlátit, seč to šlo.

Teď si konečně Bob našel čas, aby mu pomohl. Společnými silami zvládli koně a dostali ho z bahna; k tomu ovšem nejvíc přispěl kůň sám, protože se strachem z dalších neuvážených zásahů svého pána radši vší silou vyprostil.

Ale neštěstí bylo dokonáno: Foolbridge byl teď nejenom mokrý, ale celý ulepený mazlavým bahnem. Nešťastně se prohlížel a že už přestávalo pršet, počal uvažovat, jak se převléci do suchého. Když opět vyjeli, prohledal především svůj vak a zjistil, že vše se promáčelo, jak se kůň převaloval v bahně při vyprošťování, není tudíž způsobilé k okamžité potřebě.

„Promiňte, milý Bobe,“ řekl lord velmi vážně a zdvořile. „Snad by bylo dobře, kdybychom z velmi vážných důvodů učinili zastávku a Parson mohl usušit moje oděvy!“

„Zbláznil ses? Nemáme čas na nesmysly!“

„Ale... kterak medle se usušíme?“

„Těžko. Ostatně kdoví, jestli nebude pršet dál!“

„Měl jsem velmi kvalitní deštník, který jste ovšem ponechal v našich zavazadlech v automobilu. Domníváte se, že bychom mohli ve městě, do něhož jedeme, získat nějaký obdobný?“

„Ne, to bychom nemohli. Tady v Arminu se deštník nehodí na nic, protože při pořádným lijáku promokne během půl minuty. Nedá se dělat vůbec nic, jenom si to nepřipouštět.“

„Ale ty mokré a zablácené šaty jsou velice nepříjemné!“

„Tak se svlíkni.“

Foolbridge si tu radu nechal projít hlavou a rozhodl se, že se prozatím neobnaží. Nebyl si jist, zda se hodí pro gentlemana, aby se pohyboval po stepi v oděvu nedostatečném, jak to činil každý vyjma Parsona, který jel v košili a spodkách a mračil se.

„Pojedeme i v noci,“ rozhodl Jack, když zjistil, že po prvním prudkém lijavci už další příval deště nepřišel. „Chci tam být co nejdřív, snad to nějak vydržíme...“

Učinili tak, i když v noci jeli co nejpomaleji, aby se nezamotali do nějakých neschůdných děr a nepolámali kosti sobě či koním. Přesto však druhého dne okolo osmé ranní spatřili na obzoru město Dry Hill.

Bylo to město, jaké se vidí v každém druhém westernu jako klasický příklad Divokého Západu. Jedna delší ulice, obestavěná dřevěnými domy s verandami, zábradlím na uvázání koní, vysunutými balkóny, a kupodivu dokonce kamennými podezdívkami. Domy byly pestře pomalované a popsané velkými reklamami na zboží, které se v tom kterém obchodě prodávalo. Značné množství byly též hospody. Na jižním konci náměstí se nacházelo nádraží, vybudované ze dvou starých železničních vagónů, vyšinutých z kolejí. Vlak sem jezdil na zvláštní přání místního starosty.

Nejdřív si přijíždějících mužů povšimly děti a rozběhly se jim vstříc. Nějaký šestiletý kluk si všiml, že někteří z mužů jsou spoutáni a upozornil ostatní. Pak si povšimli na kazajkách volných mužů šerifských hvězd a vrátily se s křikem zpátky do města, aby svolaly všechny.

Zvolna se začali objevovat muži i ženy, jeden po druhém, jak opouštěli svou práci. Přišel taky místní šerif, muž rozložitý, spíš rázný než pronikavě bystrý, ale se slušnou řádkou úspěšných zásahů proti rušitelům pořádku. Jack jej pozdravil a ohlásil mu, co se stalo a kdo jsou zajatci. Šerif a pár dobrovolníků z řad místních mužů se zajatců ujalo a odvedlo je do místního vězení; na Jackovu radu jim nesundali pouta, protože nebylo jisté, zda se nepokusí o útěk.

Zpráva o nepřátelském vpádu vyvolala značnou pozornost; hlavně u majitelů krav, kteří měli u Pastevců svoje děti. Kupodivu přes divoký vzhled kluků byli rodiče stoprocentní přistěhovalci; muži se dohadovali, zda by neměli utvořit oddíl a vyrazit do hor, aby tam bandity našli a spravedlivě potrestali. Jack s tím docela souhlasil, ale navrhoval vyčkat, až se vrátí Pobožný střelec a poví jim, co zjistil.

„Mělo by se to říct těm v Case!“ navrhl někdo.

Casa byl palác z kamene, postavený za řadou dřevěných baráků, takže nebyl na první pohled vidět. Byl rozlehlejší než ostatní a měl kromě jiného portál nesený čtyřmi sloupy z ušlechtilé červené žuly, ve všech čtyřech rozích malé věžičky se špičatou střechou a další stavební pozoruhodnosti. Vypadal spíš jako zámeček než obyčejné venkovské stavení.

„To je arminskej dům?“ ptal se Bob.

„Jo, bydlí tam nějaká stará ženská a její rodina. Ale teď jsou všichni pryč. Zůstal tam jenom správce a ten nikoho nepustí dovnitř. Ale říkalo se, že prej co nevidět přijedou.“

„Až přijedou, tak jim to řeknem.“ rozhodl Jack. „Zatím se ubytujem v místním hotelu.“

„A co tam budeme dělat?“ ptal se lord Foolbridge.

Jack se usmál a pokrčil rameny: „Čekat.“

Davida probudila zima a pocit, že život je nádherný. Vystrčil hlavu zpod deky a sledoval modrou oblohu, klenoucí se nad ním jako největší kostelní báň světa. Nějakou dobu se pokoušel ještě usnout a představoval si, co parádního dneska zažije; při tom se taky dotkl své nové náušnice, probudil tím bolest, ale vůbec mu nevadila, naopak byl pyšný, co všechno vydrží.

Když se na východě ukázal první ždibíček slunce, nadešel čas bez odmluvy vstávat. David vylezl z pelechu, postavil se zpříma a vztáhl ruce ke slunci; tak setrval, než vystoupilo celé nad obzor a začalo zářit na krajinu.

Všiml si, že někteří kluci se už taky probudili a vstali; Quinn uvítal slunce stejným způsobem, Grammy a Gerry aspoň vystrčili hlavy a pozorovali je.

„Kde ses naučil zas tohle?“ ptal se Quinn.

„Od strýčka Tima. Pobožnýho střelce.“

„Ty ses s ním setkal? Kdo je to?“

David se pokusil vyprávět, ale Quinn jej brzy přerušil:

„No dobře, to vím. Ale kdo je; víš to?“

„Když se ptáš takhle, tak asi nevím.“

Quinn svraštil čelo a chvíli váhal. Vypadal naštvaně.

„Popiš mi co nejvíc do detailu jeho tetování!“

David se poctivě snažil, ale mnohé obrazce, které si pamatoval, nepřipomínaly nic konkrétního, byly to symboly. Quinn naslouchal mnohem pozorněji, než kdykoliv jindy, občas škubl tváří. Konečně vydal verdikt:

„Bez pochybností jižan a velký zvíře. Tak velkej borec, že já ani nikdo z nás nemá šanci se s ním spojit... ale moc bych chtěl! Heleď, nezkoušel na tobě něco?“

„Naznač mi, o co jde!“

„Tyhle starý borci uměli mentální přenosy a podobný věci! Uspí tě a napere ti do hlavy takovej balík informací, že z toho žiješ ještě půl roku... Zkoušel na tobě nějakou hypnózu?“

„Asi jo. Pamatuju se... když mě uspal, bylo mi děsně, to jsem zrovna viděl naše... zabitý! Pak jsem se probudil jinde...“

Quinn náhle vypadal, že se rozbrečí. „Davide, oni to uměli! Skoro každej z těch starejch... Sakra, proč nám to nedají? Kdyby se mi povedlo rozbít všecky ty pitomý bariéry v mým mozku, tak... kde bych já už moh bejt! Vím co to bylo, narážím na to v každý knížce, ale jsou hranice... já se tam chci dostat, chápeš?“

Vypadal tak, že David pro jistotu ucouvl. „Nejseš blázen?“

„Ještě ne. Bohužel...“ vzdychl Quinn.

Ale ta otázka ho vzpamatovala; obrátil se k ostatním: „Hele, vy líný prasata, jak dlouho se ještě budete válet? Neříkalo se, že vyjedem co nejdřív, než nás chytne slejvák?“

Vzhledem k absolutně jasné obloze zněl jeho dotaz pošetile. Ale Grammy téměř okamžitě vstal a začal balit; po něm se už nikdo neodvážil zůstat ležet. Johny rozdělal oheň, Abey postavil na čaj a začal smažit placky. Taky David si sbalil všechno, co mu tady patřilo, pečlivě to zabalil do nepromokavých obalů a přivázal na nákladního koně.

Při balení si povšiml zbraní, jejichž zdobené rukojeti trčely ze svinutých houní. Byl by si je rád prohlídl, ale...

Jeho zájem postřehl Gerry; v očích mu blýsklo pýchou, vytasil svoji zbraň a podal mu ji. Čepel byla dlouhá asi půl metru, jen nepatrně zahnutá a ostrá jako žiletka. Záštita mezi čepelí a rukojetí byla z mosazi a v ní vytepáni dva ptáci, zkroucení tak nepřirozeně, že se nedalo poznat, jací. Rukojeť byla z materiálu, jehož složení se Davidovi nedařilo rozpoznat.

„Hlavní součást jsou vlasy; každej kamarád si spletl jeden copánek, obtočil kolem a zalepil takovou kaší z pryskyřice. Patří do ní taky krev, posvátná hlína... Quinn to zná, kdyby sis někdy dělal zbraň. Taky některý věci na ochranu: tříska z našeho domu, ptačí pírka, lístky květin... táta nosí krátký vlasy, tak jsme je dali taky dovnitř. Samozřejmě žíně mýho tehdejšího koně, dlouhý chlupy z býčího ocasu... Všecko, co může pomáhat...“

David si prohlížel zbraň a tiše záviděl. „Je to meč nebo mačeta?“

„Leopardi říkají ŕŕĆŢŁ, znamená to zbraň. Nemusejí být jedna jako druhá, podle toho, kdo jakou sežene. Vyrábějí je kováři... Můžeš časem získat lepší, ale tu svou bys neměl zamítat, třeba ji dáš někomu, komu chceš prospět... Když nevíš, necháš ji viset na stěně nad svým lůžkem, některý kluci mají taky stojany...“

„Dost dobrý...“ řekl David.

„Jižani zacházejí se zbraněma šíleně. Uctívají duši svý zbraně; některý je mají po tátovi a po dědkovi, ten ji dostal od nějakýho význačnýho válečníka nebo někoho zabil a vzal mu ji... každej přesně zná historii svý zbraně, kdo ji vyrobil, co se na ní kdy změnilo, kdo s ní koho zabil...“

David opět zíral; Gerry potěšen pokračoval:

„Zbraní se zabíjí obětní zvíře. Ať zabiješ kohokoliv, třeba jen myš, dostane se v dalším životě do kasty bojovníků. Chápeš? Když někoho zabiješ takovou zbraní, prokážeš mu tím velikou službu!“

„Zvířeti, nebo i...?“

„Zvlášť nepříteli!“ povzdychl si Gerry okouzleně. „Zvíře přece jenom má určitý dobrý vlastnosti; bylo zplozený a narodilo se na arminský zemi, je čistý od chvíle svýho zrodu. To takovej cizí darebák je na tom podstatně hůř: víš, jakou mu prokážeš službu, když ho očistíš svou zbraní? Když proliješ jeho krev, je od tý chvíle stejně čistá jako tvá vlastní...“

David měl přesto určité pochybnosti. „Myslíš, že to ocení?“

„Jasně, že neocení. I takovej hnusnej mizera chce žít, i když na to nemá žádný právo. Musíš ho přemoci násilím. Vždycky, když zaváháš, tak si vzpomeň, jaký dobro pro něj děláš...“

David okouzleně pozoroval lesklou čepel; zdálo se mu, že jiskří ve slunci a přitahuje ho, aby se jí dotkl. Ne, chce něco víc...

„Davide,“ řekl opatrně Gerry. „Je mi líto, ale...“

„Jo, promiň!“ vracel mu David zbraň.

„Ne, tak to nemyslím... ale mám pocit, že má čepel se chce napít tvojí krve. Asi by pro tebe bylo dobré...“

Davidovi se oči rozzářily, nebylo jasné, zda radostí či hrůzou.

„Zabiješ mě?“

„Ne, to... V určitém smyslu ano!“ Gerry teď přivřel oči, bylo vidět, že se toho na něj řítí hrozně moc a on to nechápe. „Je to taková malá smrt, ale... zemře jenom něco starého! Já nevím... jak to mám říct! Ono to chce moji i tvoji krev zároveň!“

David neřekl nic, jen přikývl.

Gerry mu hrotem zbraně udělal dva šrámy na prsou; pak učinil totéž sobě. Krev z čepele pečlivě otřel o hřbet ruky, pozdravil svoji zbraň a zasunul ji do pochvy. Poté objal Davida a přitiskl krvácející škrábance na sebe, aby se krev smísila. Zůstali tak nějakou dobu; Davidovi se zdálo, že mu tělem prochází vlna horka z Gerryho těla.

„Teď jsi můj bratr,“ řekl Gerry. „Tak ahoj, bráško!“

„Ahoj. Co na to řekne Grammy?“

Gerry se ohlédl na náčelníka; ten se samozřejmě mračil.

„Musíte ty svý kejkle dělat zrovna teď?“ vrčel. „No jasně, ještě si zbytečně rozfikněte kůži! Víte, co tady kolem poletuje různýho hmyzu, kterej se zrovna vylíhl a má hlad?“

„To se dá vyřešit; je tady čerstvý bahno...“

Grammy škubl koutkem úst; pak jednomu po druhém olízl krev.

„Tak ahoj, brácho... příště se nenech tím zmetkem zblbnout!“

Quinn taky sledoval, co se děje. „Gerry má pravdu! Poslechněte, bando: pořádně se natřete bahnem! A když říkám pořádně, tak aspoň na prst tlustě! Spousta hladovejch sosáků...“

Gerry vybral velikou louži, kde voda zůstala i přes noc; bahno se mu tady zdálo čistší než jinde, nabral je do dlaně a namazal si je nejdřív na šrámy na prsou. Spokojeně se ušklíbl:

„Bude to pěkně pálit! A když budem mít štěstí, zůstanou nám třeba bílý jizvy... tak drž, ne?“

Důkladně namasíroval Davidovi celé tělo od hlavy k patě bahnem; vtíral mu je do kůže tak energicky, jako by prováděl ne masáž, ale přímo mučení. Chudák David jenom sténal; když mu to měl oplatit, Gerry si pořád stěžoval, že do toho nevkládá dost síly. Nakonec mezi ně vlítli ostatní a v rámci natírání se servali jako psi; po Davidovi chvíli šlapali a když se konečně dostal na nohy a podařilo se mu utéct, byl na pokraji sil. Ale smál se a líbilo se mu to; jen ho mrzelo, že nemá dost sil, aby se jim vyrovnal.

Quinn prskal vzteky a nadával jim, aby už konečně vyjeli. David považoval jeho obavy za přehnané, ostatní vůbec ne; zapráskali biči a vyrazili se stádem do rozbahněné stepi. Jak se zdálo, od včerejška se změnila, tu a tam rostly barevné květy a na nich se pásla spousta všelijakých drobných živočichů. Davida odjakživa zajímali motýli, vážky, tiplice, ale taky ještěrky, které vylezly ze svých děr a chytaly neopatrný, čerstvě vylíhlý hmyz.

„Ty debile, čum a cestu a ne po holkách!“ řval Grammy. „Jestli se mi ještě jednou připleteš, tak tě prásknu bičem...“

David uznal svou chybu a šel mu z cesty; ne tak Gerry.

„Tak to zkus, jestli mě dostaneš!“ zaječel a přejel bráchovi před nosem. „No co, umíš s tím bičem vůbec zacházet?“

„Kdybych na tebe měl čas, tak tě seřežu...“

Grammy skutečně měl co dělat se stádem; po bráchovi sice šlehl, ale netrefil, protože takové hry Pastevci zkoušeli od malička a uhýbat bylo první, co se museli naučit.

I když spěchali, našli si kluci čas na všelijaké posměšky, hry a provokace. Grammy sice nadával, ale ve skutečnosti se bavil stejně jako druzí; pokud byli silní, stateční, rychlí a vůbec na úrovni, byla to jeho zásluha, on je tomu naučil. A byl si vědom, že je to jeho poslední cesta se stádem; teď ho čekají nové hry, na jeho místo nastoupí další nováčkové a tihle kluci je začnou učit svým hrám. Byl spokojen, jak skvěle uvítali Davida; nemusí mít strach, jeho smečka bude v pořádku...

Ale David ho mátl. Byl až příliš dobrý, tak ani nemusel! Kdyby byl aspoň jezdec z jiné Pastevecké smečky... Ale cizinec? Zlé řeči ze severu přistěhovalce pomlouvají, jsou neschopní, hloupí, zbabělí, chamtiví... Že by to nebyla pravda?

Davida ničilo něco jiného: i přes nános bahna cítil, jak slunce spaluje jeho kůži, bodá až bolestivě... hlava se mu točila, do chřípí vnikal prach a čpavá vůně dobytka. Málem se skácel; když si to uvědomil, došlo mu, že má hroznou žízeň, až je mu zle.

Gerry k němu dojel. „Sakra, to je vedro! A to je teprve ráno; já to nechci vidět v poledne! I když...“ zavětřil jako zvíře, pak se zašklebil: „No jasně, přijde to! Těš se, dostaneš nářez!“

„Bičem, jako sis koledoval ty?“

„Sprchu!“ rozchechtal se Gerry. „To teprv uvidíš, co je to správná masáž! Ne takový lechtání jako od tebe!“

Cestu vyhledával Quinn; viděli ho daleko před sebou, občas jim zmizel, pak se objevil a hvízdal nebo ukazoval rukama. Grammy byl spokojen, vedl stádo dobře. Příště už to bude plně na něm...

Do poledne ujeli skoro polovinu cesty, kterou měli v plánu; mohli být spokojeni, ale Grammy se přesto mračil. Tehdy narazili na řeku, přes kterou bylo nutno se přebrodit. Byla dost široká, ale příjemně mělká a rozlitá do spousty bažinatých tůní.

„Tak jsme to stihli,“ řekl Quinn, který tam na ně čekal. „Tohle kdyby se rozvodnilo, tak se utopíme i se stádem!“

David nechápal, jak by se ten klidný proud mohl rozvodnit.

„Tak bacha, mladej! Kdybys přijel včera, tak tady tekl ubohej potůček, ze kterýho by krávy měly co dělat, aby se napily! Dneska to vidíš a zejtra... Hele, vidíš to támhle na západě?“

David přimhouřil oči. „Co mám vidět?“

„Já vidím bouřkovej mrak. Pěkně se na nás mračí!“

„Já teda nevidím nic.“ odvážil se namítnout David.

„Taky máš voko z Kašparový krávy. Vsadil bych se s tebou, ale bylo by to týrání dětí; hele, vykoupat se můžete, ale obnovovat si nátěr už skoro ani nemá cenu...“

David se vykoupal s potěšením; bahno na něm během dne uschlo a opadalo, měl však dojem, že jej přece jen uchránilo před řadou hladových sosáků. Pečlivě si vymyl šrámy na prsou; ještě pořád na ně byl nezřízeně pyšný, ačkoliv trvale cítil otupující bolest. Taky na svou náušnici byl hrdý, i když ho ucho bolelo. Kde ještě získá zranění, než dorazí k cíli?

Jak tak nad tím meditoval, povšiml si drobné ještěrky; měla žlutozelenou barvu, rozeklaný jazýček a leskla se ve slunci, jak se vyhřívala na nádherném kameni se žlutým žilkováním. Sledoval ji až do chvíle, kdy k němu došel Gerry; tehdy švihla ocáskem a vzápětí byla pryč.

„Viděl jsi to? Bezvadná ještěřice...“

„Jo, moc pěkná! A ten kámen...“

David vzal kámen do ruky a očistil. Leskl se ve slunci.

„Je tvůj,“ řekl Gerry vážně. „Vem ho s sebou!“

„Proč? Má nějakou cenu?“

„To těžko; ale bude se hodit k ostatním. Nosíme tam kameny, tak teď tam budeš mít taky jeden!“

David se dál neptal, přibalil kámen ke svým věcem. Nebyl ani tak velký, ani tak těžký, aby mu v něčem vadil.

„Tak, a jedem!“ vykřikoval Quinn. „Ještě neleje, tak ať...“

Pokračovali v cestě; teď bylo Davidovi skvěle a zdálo se mu, že i všem ostatním, včetně krav. I malá telátka spokojeně běžela, možná jim bylo jen trochu líto, že nemůžou ochutnat tu spoustu zeleně, která od včerejška vyrostla všude kolem.

David už měl zkušenosti ze včerejška; dokázal vycítit, že se déšť opravdu blíží. Když se ohlédl k západu, viděl tam tmavý mrak a sledoval, jak se zvětšuje a mění barvu do šeda, do fialova, do modra... dokonce se mu zdálo, že vidí jiskřičky blesků.

„Tak tohle nebude žádná sranda jako včera!“ odhadl Gerry. „Snad nám to nerozežene stádo... pro jistotu se drž největšího houfu, kdyby něco...“

„Co budeš dělat ty?“

„Co můžu? Chytat krávy, aby se nerozutekly!“

Na západě sjel do země blesk a po dlouhé době zarachotil hrom. Quinn se jim hnal vstříc; ruce měl vztažené k západu a z plna hrdla něco zpíval. Vlasy mu vlály ve větru.

„Co to dělá?“ zbystřil pozornost David.

Gerry se zaposlouchal. „Zaklíná tvoje nepřátele! Přeje si, aby každej ten blesk zabil jednoho banditu, co se skrývá ve skalách. Quinn je dobrej!“

„Myslíš, že se to opravdu stane?“

Gerry škubl ramenem. „Co já vím? Blesk je mocná bytost, nenechá si poroučet. Ale dá se ukecat, když...“ Náhle se zarazil a s ústy otevřenými poslouchal Quinnův zpěv. „No pane jo!“

„Co se děje?“

„Tohle je mantra k Thorovi! Já ji teda ještě nikdy... Quinn je fakt dobrej! Tohle bych si já nedovolil!“

„Thor je nějakej germánskej bůh, ne?“

„A dost mocnej! A když říkám dost, tak... velí nebeský jízdě. Když přijde bouřka, sjíždějí se všichni: Epone, paní koní, Indra se svou vadžrou... Ještě by scházelo přivolat Lokiho a...“

Gerry najednou vytřeštil oči a dvakrát polkl.

„Co je? Děje se něco, brácho?“

„Lokiho! On na ně pošle...“ Gerry se začínal třást.

„Proč? Je to tak hrozný?“

„Loki není bůh. Je to... nevím, jak ho nazvat. Taková zrůdička! Je zlej, nikdy nikdo nemůže říct, co udělá! A Quinn ho volá!“

„Třeba ví, co dělá – ne?“

„No... právě toho se bojím.“

Gerry popojel dopředu, potřebovali tam pomoc. David si už zvykl držet se vzadu za stádem a popohánět opozdilé kravky; teď zatočil bičem a zaječel na ně, jak ječívali Pastevci: dlouhý vibrující tón, zvedající se a klesající, jak mu docházel dech. Nejdéle vydržel samozřejmě Grammy a hned po něm Abey, rozložitější než druzí, skoro tlustý. Krávy se vždy daly do rychlejšího běhu.

A prásk! A znovu! A ještě blíž! Blesky teď už nešlehaly jen na západě, ale po celé půlce oblohy. David měl pocit, že se mu ježí vlasy a tělem prochází energie, jako když jej objal Gerry. Ani se neodvážil přemýšlet, odkud se bere a co to je.

„A je to tady! Budeme se koupat, to bude príma!“

Ze západu sem přicházel vodopád. Z oblohy se řítila záplava deště; David kdysi viděl fotografii Niagarských vodopádů, přesně tak to vypadalo. Ještě byla daleko, ale...

„Támhle v tom dolíku zastavit stádo!“ řval Grammy. „Držte je pohromadě, ať se nikam nerozbíhají... Tu první vlnu musíme být v kupě, potom už to nějak zvládnem...“

Z oblohy sjel ještě bližší blesk, na rozích býků zaplál modrý plamen. Poplašeně bučeli a nechápali.

Quinn pozvedl ruce a ječel něco nesrozumitelného.

David nedělal nic; bylo to asi nejlepší, co mohl. Zůstal sedět na koni a sledoval, jak si počínají ostatní. Zatočili stádo do houfu a teď jen hlídali po okrajích.

Pak už byla stěna deště těsně před nimi. Najednou se zřítila celá na Davida a začala šlehat jeho nahé tělo. Gerry měl pravdu, byla to horší masáž než ta jeho. Byl to výprask ne devítiocasou kočkou, ale tisíci, miliony tenkými bičíky. Měl pocit, že tohle nedokáže vydržet, řval bolestí a strachem, ale nebylo ho slyšet, protože uši byly plné jekotu bouře.

A když se odvážil otevřít oči, jako by viděl na obloze tisíc koní s tisícem jezdců; všichni se hnali někam do neznáma a při tom vyli a ječeli, běželi s nimi taky vlci s ohnivýma očima, ti koně měli železná kopyta a dupali pod sebou svět...

David na chvíli omdlel, padl na krk koně a objal ho rukama, jen sténal a prosil, aby to už přestalo... Ale kdepak, po bičování deštěm přišlo něco ještě horšího: ledové krupobití. Gerry se ho dotkl rukou, naznačil, aby sklouzl s koně a kryl se aspoň trochu jeho tělem. Udělal to, kůň stál apaticky, hlavu svěšenou a zdálo se, že taky čeká, až to přestane. Z druhé strany kryl Davida aspoň trochu dlouhorohý býk... David klesl do bláta na kolena, brečel a volal maminku, prosil a sliboval, že už bude hodný, bude se učit a nebude vyvádět hlouposti; docela zapomněl, že už není komu slibovat a koho prosit. Objala jej Gerryho ruka, přitiskli se jeden ke druhému a dodávali si navzájem sílu...

Potom se mu zdálo, že to trochu přestává; aspoň mohl zvednout hlavu a rozhlížet se. Lilo pořád tak strašně, okolo viděl hřbety krav, telata vyděšeně bučela a tiskla se k matkám. Ale buď to už skutečně přestávalo, nebo si zvykl. Přežil. Díky Bohu!

„Dobrý!“ řval mu do ucha Gerry. „Ale že to bylo...“

„To už bude konec?“

„Cha! To bysme z toho vyšli moc lacino! Ale za chvilku zvednem krávy a potáhnem dál...“

Déšť nepřestal, jenom se změnil v pravidelný liják. Grammy dal pokyn, nasedli na koně a zapráskali biči; ty byly mokré a nezněly jako předtím, ale dobytek se přesto pohnul. Krávy se držely pohromadě, neměly snahu se rozbíhat ani pást, jen tupě kráčely vpřed, kam jim veleli Pastevci. David neměl tušení, kam jedou; hlídal zadek stáda a byl rád, že je rád.

Postupně jej rozklepala zima. Déšť byl studený jako led a není divu, však obsahoval ledové kroupy. Tělo koně bylo teplejší, David je svíral mezi koleny a snažil se o ně ohřát, ale srst byla mokrá a připadalo mu, že čím dál chladnější. Na chvilku se dotkl své náušnice, protože měl pocit, že z ní cítí nějakou sílu.

Zpředu k němu dojel Abey a podával mu polní láhev. David si lokl hustého odvaru, po kterém mu zatrnuly zuby; byla v tom jistě spousta bylinek, ale taky alkohol, to přesně cítil. Abey pobízel, aby se napil pořádně, David to udělal a láhev vrátil.

Opravdu, pomohlo to; postupně se mu do těla vracela síla, nebyl už tak zkřehlý a přestávalo mu vadit, co se kolem něj děje. Měl oprávněný pocit, že odvar obsahoval nějakou drogu, ale nebylo to přesné: byla to celá sestava drog. Ovšem pomáhalo to.

Přestal vnímat čas, dělal jen svoji práci: popoháněl zadní kusy a bránil jim se opozdit. Postupně se na něj ostatní Pastevci začali spoléhat; mohli se soustředit na něco jiného a byli mu za to vděční. Pod kopyty čvachtalo bláto a voda, občas se brodili, místy vycházeli na suchou zem.

David myslel na Nebeskou jízdu. Pokoušel se odlišit to, co ve skutečnosti viděl, od svých vizí a vzbouřené fantazie. Moc mu to nešlo, přepadaly jej šílené představy, dokonce ještě bláznivější, než znal z knížek. Jako by se v bouři skrývalo tisíc duchů, všichni ječeli a vyli a pokoušeli se něco mu říct, ale on ničemu nerozuměl, nic nechápal, snad ani nic nevnímal, jenom se staral o svoje kravičky. Napadaly mu všelijaké nesmysly: třeba pocit, že přes šrámy na prsou a náušnici (kudy by měl správně život unikat) mu do těla naopak vstupuje vnější energie. Přemýšlel, co ho k té představě vede, málem nechal utéci mladého býčka se dvěma krávami; dojel je, obrátil zpátky, pak se zastyděl a rozhodl, že už nad hloupostmi přemýšlet nebude.

Když se opět rozhlédl, viděl v dálce obrysy hor. To ale přece znamená, že liják ustává! Znovu vysvitne slunce, zahřeje ho, dá mu život! Těšil se na tu chvíli, rozkoukával se kolem a snažil se zjistit, kde vůbec je, ale krajina mu nic nepřipomínala. Všude se rozkládalo jediné obrovské jezero, čas od času z něj trčely ostrůvky a občas křoviska, kterým se museli vyhýbat.

„Je to dobrý!“ velel Quinn. „Popožeňte je, už to není daleko!“

David si nevšímal ničeho až do chvíle, kdy voda začala stoupat; nejdřív koni po břicho, pak ještě výš, až mu zalila i hřbet, jen hlava koukala. David seděl ve studené vodě, ale zima mu nebyla, naopak se smál. Telátka musela plavat, ale krávy se o ně dobře staraly a pomáhaly jim.

Konečně terén začal znovu stoupat; hladina byla níž a níž, až se dokonce snížila na dvě stopy. Taky přestalo pršet; mezi mraky občas problesklo slunce a krajina byla celá flekatá. Grammy začal vpředu něco zpívat, ostatní aspoň opakovali rytmické skřeky.

Když slunce skutečně vylezlo z mraků, David neodolal, aby je pozdravil zdviženýma rukama. Dokonce začal taky zpívat, irskou písničku o Madlence, jak šla pro vodu a kluci se jí smáli, že si ucourá sukničku. Ta písnička je poněkud rozverná, zvláště během dalších slok, neboť Madlenka postupně odkládá sukýnky, aby se nezmáčely, a chlapci ji povzbuzují. Pastevci se smáli.

Slunce už nezalezlo, sem tam přes ně přecházely mraky, ale bylo po dešti a rychle se oteplovalo. Pořád ještě cestovali jediným obrovským bahniskem, ale Gerry sliboval, že u Tří stromů bude sucho a bude možné tam pohodlně strávit noc.

„A kde to vůbec je?“

Gerry ukázal dopředu. „Támhle nahoře... moc vidět to není!“

Když nahoře, muselo to být na předhůří hor; David se pokoušel tam něco uvidět, ale moc se mu nedařilo. Soustředil se tedy na stádo a nerozptyloval se hloupostmi; postupně se situace zlepšila natolik, že Pastevci začali se svým obvyklým špičkováním, různými honičkami a mírnými provokacemi. Uklidnilo ho to; když si hrají, určitě bude všechno v pořádku.

Dostali se na rozbahněnou zem, ale voda už tam nestála a dlouhé úseky šli po trávě, kde to přece jen šlo. Pak se dostali dokonce na kamenitou půdu; ale čekalo je ještě brodění přes dravou řeku, dříve ubohý potůček, skomírající mezi kameny. Nemělo smysl čekat, až voda opadne, řeka sbírala příval z celého kraje a spíš by ještě stoupla.

Quinn a Grammy zčásti přebrodili, zčásti přeplavali a zčásti přelezli po velkých kamenech. Vlekli s sebou svázaná lasa, která uvázali na druhém břehu za výčnělek skály; pak se jednotliví Pastevci postavili na vhodná místa, aby pomáhali slabším kusům dostat se přes řeku. Samozřejmě mohutní a silní býci přešli bez problémů, ale telátkům bylo třeba pomáhat a zabránit, aby se ve vzedmuté vodě utopila. Davidovi pomohli na druhý břeh a tam ho nechali; vylovil z řeky několik telat a při tom se opět ujistil, jak jsou mu ta malá bezbranná stvoření sympatická. Velké krávy si tak moc neoblíbil, nevyžadovaly jeho péči.

„Co bude s telatama, až dojedem do města?“ ptal se Gerryho.

„Vezme si je majitel. Proč?“

„Půjdou na chov nebo na jatka?“

„Vím já? Krávy asi na mlíko... no a bejci...“

Gerry postřehl, jak se David zatvářil. „Ty seš hinduista?“

David jen mávl rukou. Nemělo to smysl a on to věděl.

Když se jim podařilo dostat stádo přes kamenitý svah, bylo po problémech; tam se nacházela dlouhá travnatá pláň, zvolna se zvedající vzhůru. Nebylo tam ani moc mokro, i když místy museli překračovat potůčky. Slunce svítilo a Davidovi bylo fajn.

„Ale opršelo nám pomalování!“ stěžoval si.

„Ty seš na to ještě víc vysazenej než my!“ smál se Johny. „Já ti to potom udělám, abys nebrečel jako malej!“

David pokračoval v práci se stádem, ale přitom prohlížel taky všelijaké živočichy, kteří kolem lezli a poletovali. Bylo jich tu hodně a každý ho nějakým způsobem zajímal. Vyptával se Gerryho, ale ten přece jen všechno nevěděl.

„Budeš se muset zeptat Quinna. On je šaman... Nebo Grammyho, ten jde študovat. Tebe asi taky pošlem na školu, jestli tě bude všecko tak zajímat!“

David už radši mlčel; napadla ho nová varianta uspořádání: náčelníkem smečky bude přece jen Gerry. Quinn se celoživotně spokojí s úlohou šamana; dává mu větší pravomoci a menší nutnost zabývat se nežádoucími drobnostmi. Docela chytré...

„Támhle to jsou Tři stromy!“

David zvedl hlavu. Skutečně, stály tam nějaké stromy, ale viděl jenom dva; kde je třetí? Byly pokroucené jako bonsaie, zřejmě od dlouhých let strastiplného života na větru, dešti, slunci; jejich sukovaté kmeny dávaly najevo, že už toho zažily hodně.

Až když se dostali blíž, uviděl i ten třetí: útlý kmínek, který rostl mezi oběma druhými. Zřejmě ze semínka, ale když si Pastevci všimli jeho existence, ohradili jej a tak dlouho chránili proti zvěři včetně svých kraviček, až vyrostl do patřičné velikosti. Jednou možná bude velký a košatý...

Jak dojížděl, zdálo se Davidovi, že vidí ve větvích jakési podivné předměty. Pak postřehl, že jsou to lebky; některé měly mohutné býčí rohy, jiné parůžky antilop, ale byly tu také lebky masožravců, psů, hyen, šakalů...

„Když zemře nějaký zvíře, sluší se přinýst jeho lebku sem. Tady se pověsí a nechá houpat ve větru.“ vysvětlil Gerry. „Je to oběť bohům větrů, protože se točí, jak vítr fouká...“

„Proč se to dělá tady?“

„Jsou to významný stromy. A správný místo... lepší než jiný. Sem přichází víc bytostí, než jinam.“

„Myslíš, že je to něco jako chrám?“

„Jo, taky se to tak dá říct.“

„Potom bysme tady snad neměli tábořit!“

„Proč? Přišli jsme snad navštívit svoje Ochránce, ne?“

David dojel ke stromům, sklouzl s koně a zůstal před nimi stát. Nebyly ani tak moc vysoké, zato majestátní a vyvolávající úctu a posvátnou bázeň. Bylo v nich něco, co ho přitahovalo, aniž by přesně věděl, co to je.

Ten třetí, nejmenší kmínek, byl obklopen hradbou z kamenů. Byly každý jiný, každý odjinud, každý přinesený někým jiným. David už pochopil, k čemu se má hodit jeho kámen se žlutými žilkami; aniž mu někdo musel říkat, vytáhl jej ze svého balíku, přinesl a položil k ostatním. Vítr zašuměl v korunách, pohnul vybělenými lebkami a David měl náhle pocit, že jej někdo vítá.

Rozplakal se. Svezl se na kolena, sevřel tvář do dlaní a štkal; zoufale brečel nad mámou, tátou, sestřičkou, všemi hodnými lidmi z jejich karavany, kteří pro něj byli strejdové a tety, nad těmi z farmy i nad těmi, které viděl umírat pod svými kulkami. Plakal a zdálo se mu, že se staré stromy k němu laskavě sklánějí a vítr ho hladí po rozpálených tvářích.

A modlil se. Ne k bohu, ani k žádnému z četných ochránců, které uctívali Pastevci. Modlil se ke své mámě a tátovi a malé Dorotce.

„Přišli jste sem, na tenhle ostrov, protože jste chtěli žít. Byli jste hodný a laskavý, nikomu jste neubližovali a všecko, co jste chtěli, byl jen kousek země, malá farma a pár kraviček... Zlí lidi vám to nedovolili, zabili vás kvůli nějakým svým hnusným intrikám. Ale já přežil... a našel jsem si tu i kamarády! Teď chci žít a budu žít, i za vás!

Ale ty zlý lidi musejí bejt potrestaný! Tahle země je laskavá, ale taky spravedlivá; tak ji prosím: Ať si je vezme! Ať pohltí všecky zloděje a vrahy, ať je zahladí jako škodnou a jejich krví zavlaží tuhle vyprahlou step! Já potom slibuju, že už budu navždy... navždy...“

Najednou David nevěděl, co říct. Jak klečel, zabořil ruce do deštěm rozměklé hlíny a sevřel ji v dlaních.

„Slibuju ti to, země! Slibuju ti...“ zašeptal.

A stromy nad jeho hlavou tiše zašuměly.

Přednáška č. 39. Téma: Struktura politických sil.

Přednášející: mjr. Gath Flagherty.

Zapsal: kadet Jorg Detrey.

„Dnes chci pohovořit o struktuře opozice proti vládě našeho ministerského předsedy Monty Draggona a o charakteristických rysech jednotlivých organizací.

Politická struktura každého státu se dělí dle dialektiky na pravicovou, levicovou a centristickou, to jest síly vedoucí stát směrem k reakci, revoluci a síly státotvorné. V Arminu je tato situace navíc zkomplikována tím, že jsou tu směry starousedlické a přistěhovalecké, na které se tři základní směry dále štěpí.

Levicové strany, tedy revoluční, se dělí v rámci Radikálně socialistického svazu, zvaného RASAC, takto:

Strana komunistická, běžného typu. Akceschopná, silná, dobře organizovaná. Má svou vojenskou organizaci zvanou milice, ovládá odbory a má značný vliv v parlamentě. Jejím prvním předsedou byl Christian Baarfelt, dalším Joe Hanssell. Oba jsou již mrtví, v současné době neexistuje ve vedení osoba mimořádně schopná.

Strana progresivistická, arminské křídlo komunistického hnutí. Zastává tytéž názory jako komunisté, vyjma názoru na úlohu prince a šlechty při řízení státu. Progresivisté se domnívají, že lze sjednotit rozvoj státu socialistickou cestou se starým císařským režimem, oproštěným od jeho nejvýbojnějších a nejefektnějších výstřelků. To je také hlavní důvod rozporů. Předsedou strany je Jackie Therlowe, stanovy vypracoval Denis Baarfelt.

Strana trockistická, ultralevicové křídlo komunistického hnutí. Mnohem menší než obě druhé, zato mnohem hlučnější. Organizována na polovojenské bázi, většina členů jsou ozbrojení teroristé. Mezi jednotlivými členy vedení existují rozpory, i mezi vedením a členskou základnou. Dle názoru vedení spory mezi ideologickými vůdci a prostými členy přispívají k vytříbení politických názorů. Politicky neznamená strana mnoho, ale má řadu výkonných střelců a odborníků na kladení bomb plastických i jiných.

Strana radikálně socialistická, umírněné křídlo hnutí. Jediná nemá za cíl nastolení komunismu, ale realistického socialismu, což je dle jejich názoru něco mezi spotřebním socialismem a rájem na zemi. Strana nemá vlastní vojenské síly, sdružuje osoby spíše starší a demokraticky založené.

Strana anarchistická. Nesouhlasí se žádnou z ostatních stran, jejich cílem je zrušení státu vůbec a našeho zvláště. Většina členů jsou teroristé s velkými zkušenostmi v boji. Mezi členstvem dochází ke stálým třenicím a hádkám, vlivem kterých se jednotlivé skupiny rozpadají a vzápětí se tvoří nové a další. Jako strana je skupina definována jenom proto, že v případě ohrožení se bleskurychle spojí a brání dost účinně. Bez politického vlivu.

Strany umírněné, tj. strana socialistická, strana demokratická, strana křesťansko-socialistická a další: menší a méně významní členové RASAC, spíš regionálního vlivu. Jsou to většinou spolky osob doufajících ve zdravý rozum veřejnosti a v to, že jim voliči zajistí místa ve sněmovně, kde obvykle působí ke zmírnění rozporů. Bez většího politického vlivu, jejich snaha se omezuje na získání různých úlev a výhod pro své členy a funkcionáře.

Dále jsou tu strany nesdružené v RASAC, to znamená volné a nezúčastňující se práce v parlamentě:

Strana tradicionalistická, reakční organizace arminských nacionalistů. Jejich cílem je svržení vlády a obnovení císařského režimu, násilnou cestou. Všichni členové, pokud nejsou válečnými invalidy, výkonně vládnou zbraní a mají jich podle střízlivého odhadu po deseti na člena. Čekají na povel k boji, naštěstí již značně zestárli a není v nich ten oheň.

Strana neotradicionalistická, založená potomky výše zmíněných tradicionalistů. Zastávají tytéž názory a prosazují je týmiž prostředky, navíc hodlají zlikvidovat panství svých otců, kteří dle jejich názoru přivedli císařství ke krachu. Je to sice pravda, ale nová generace není o nic lepší než ta stará, maximálně rychlejší ve střelbě.

Svaz národní spásy, zvaný rovněž Spolek osamělých střelců. Volně sdružená skupina osob, které z nějakého důvodu potřebují zastřelit někoho ze svých bližních. Nemají žádné stanovy, nevolí si žádné funkcionáře; ke spolku se člověk dostává vlastním rozhodnutím a prvním výstřelem na osobu, jíž se týká jeho krevní msta. Po likvidaci dotyčných členové spolek opouštějí a věnují se dál svému civilnímu povolání. V případě, že oběť nelze zabít vlastními silami, sjednocují se do band, gangů i polovojenských jednotek, jejichž trvání ohraničuje potřeba.

Skupina zvláštního obchodu, což je krycí název pro Mafii. Řídí se princovými slovy, že co kdo urve z majetku seveřanů, to mu zůstane i po připojení k jihu. Mafie, která sdružuje většinu výkonných a organizovaných zločinců, se snaží zabrat, co se dá, než na ni přijdou z jihu. Předáci a osoby značně majetné touží po tom, aby se mohly veřejně přihlásit ke svému majetku a užívat si ho jako řádní občané, což je jim slíbeno. Méně majetní bandité touží po tom, stát se majetnějšími a posléze se rovněž zapojit mezi řádné a počestné občany. Primitivní a skrz naskrz pitomí bandité chtějí krást až do skonání světa a vedení Mafie počítá s tím, že je po nástupu k moci bude muset likvidovat.

Církev – je kompromisem běžné církve římsko katolické a řádové, která byla považována za kacířskou až do doby, kdy se kardinál Baarfelt odebral na odpočinek a ujal se jí jeho nástupce, don Diego Miranda, nový arcibiskup a kardinál etc. Změna to nebyla výrazná, Miranda je zástupce baarfeltovské linie bez Baarfelta, z toho titulu je proti vládě. Od smrti Denise Baarfelta se v církvi udržuje názor, že svou smrtí vykoupil hříchy nevěřících; tím pádem se stal blahoslaveným a je na nejlepší cestě být brzy prohlášen za svatého. Lid v jeho zázračnost věří skálopevně, někteří pověrčivější občané soudí, že nezemřel, ale straší a bude se mstít ve smyslu běžné krevní msty.

Sekty – zatímco církev katolická se snaží veškeré odštěpenecké sekty potlačovat a zničit ideologicky i fyzicky, řád Blesků je všestranně podporuje a není vyloučeno, že i zakládá. K učení řádu patří doporučení, aby si každý věřil, v co chce a jak chce, ať je to jakýkoliv nesmysl. Je-li kazateli nějaké sekty dokázáno, že je nepochybný blázen, je to pro řád důkaz jeho svatosti, neboť ve slovech bláznů se projevuje vůle Boží. Oficiální verze praví, že Absolutní Pravda je souhrnem částečných pravd, takže takový cvok svým blábolem odhalil jednu ze skrytých tváří Božích. Jaký vliv to má na různé podivíny, si laskavě domyslete sami.

Sektáři, většinou skupiny maximálně do dvaceti osob, nemají na politické dění žádný vliv a obvykle je striktně odmítají; avšak školí své členy, aby se neobávali žádných jiných trestů, než ohně pekelného. Při dopadení jsou policejní výslechy, soud, vězení a případná poprava považovány za součást duchovní cesty, která má jedince pozvednout k vyšším sférám; to platí i v případě, že je stíhán za běžné kriminální delikty. Většina těchto osob se proto nebojí téměř ničeho.

Svaz mladých vlastenců, rovněž zvaný Pretoriánská garda. Spolek mládeže, především studentů a osob, které by se rády studenty staly, kdyby jim v tom nebránily tíživé hospodářské poměry nebo vlastní neschopnost. Sdružuje chlapce i dívky a vychovává je k nenávisti vůči vládě a mistrovskému ovládání zbraní. Ze Svazu mladých vlastenců vyrůstá nadějný dorost pro ozbrojené síly různých stran i pro Spolek osamělých střelců.

Svaz mladých komunistů, na rozdíl od předešlého zvaný revoluční garda. Odštěpil se od radikálního křídla pretoriánů a získal mezi sebe především mládež dělnickou. Je dorostem pro ozbrojené milice komunistických stran.

Černá Lilie, dětská skautská organizace, v současné době zakázaná. Od dob císařství, kdy vyvíjela legální činnost a bylo ji možno vůbec nějak řídit, se změnila v ojedinělé skupinky dětí, vedené v lepším případě rádci, kteří si pamatují útržky vědomostí z dřívějška, v horším dětskými náčelníky, kteří mají o Lilii vlastní představy. Výchova v organizaci je různé úrovně, většina tvoří nadějný dorost pro Pretoriánskou gardu.

Pionýrská organizace Komunistické strany, zvaná Červená Lilie; totéž v barvě extrémně rudé. Dorost pro Svaz mladých komunistů.

Řádové dětské a mládežnické organizace, jako jsou Rytíři dýky, Mečoví rytíři, Řád svatého Denise, Černý Lotos, Nebeský blesk, Černý půlměsíc atp. – dospívající děti, které nejsou spokojeny s radikalismem Černé a Červené lilie a žádají otevřený boj proti vládě či jednotlivým osobám. Zaplať Pánbůh jich není mnoho, a i těch většina po polepšovnách.

Řád Čistého Srdce, ženská obdoba řádu Blesků, vyvíjející svoji činnost i na severu. Extrémně nacionalistická, silně revoluční a všelijak jinak nebezpečná každému. Zastává obdobná stanoviska jako mužské organizace. Počet žen v organizaci je asi desetina počtu mužů, ale tyto jsou bez výjimky šílené fanatičky. Na co by si netrouflo deset mužů, to bez váhání provede jediná žena.

Ideologické zdůvodnění: Vlčice není slabší než vlk.

Různé soukromé osoby, vedoucí osamělou válku proti všem a proti všemu. Obvykle se jedná o odvetu za způsobené křivdy, někdy velmi pochybného smyslu. Tito lidé se nesdružují vůbec a podnikají své akce zásadně tajně a mimo oblast veřejného zájmu. Jejich činnost se označuje souhrnným italským slovem vendetta, krevní msta.

Pokud někdo z vás neslyšel o této italsko-arminské specialitě, podám krátké vysvětlení. V případě, že se občan cítí jakýmkoliv způsobem ukřivděn či zkrácen ve svých právech, rozhodne se pomstít tomu, kdo jeho potíže způsobil, pokud možno co nejdřív a s maximální tvrdostí. Přitom vůbec nezáleží, zda dle názoru veřejnosti či vůbec kohokoliv se skutečně jedná o křivdu nebo oprávněný trest; je jednou rozhodnuto, že viník musí zemřít, pročež se tak stane. Mstitel si opatří zbraň, naučí se mistrovsky ji ovládat, zjistí si, kdo vlastně je původcem jeho neštěstí a čeká na příležitost.

Podotýkám pro vás, kdo budete zastávat důstojnická místa, že důvodem ke krevní mstě může být (a často také bývá) zásah státní moci vůči nějakému provinilci. Příklad: jeden zatracený bláznivý kluk se rozhodne napsat v noci na zeď vápnem, že někdo z politiků je rohatý sudokopytník, operativně upravený k neplodnosti, zkráceně vůl. Policie jej dopadne, zrovna když píše to poslední slovo, vrazí mu pár pendrekem a zavře ho na čtrnáct dní do vězení s pokutou za znečišťování veřejného prostranství. Když je potom propuštěn, považuje za svoji povinnost zabít dva policisty, kteří jej dopadli a zbili. Zjistí si jejich jména a jde po nich. Většinou hloupě, protože oni už to tuší a počítají s tím. Dejme tomu, že toho kluka zastřelí při prvním pokusu.

To je impulsem pro jeho četné bratry, sestry, syny, dcery, švagry, rodiče partnerů jeho sourozenců a tak dál, aby pomstili rodovou čest. Každý z nich už často má vlastní nepřátele, po kterých jde, ale nevadí, přiřadí ty nové ke starým a pokračuje způsobem v místě obvyklým. V případě, že z titulu této msty dojde k dalším podobným křivdám, narůstá počet nepřátel geometrickou řadou o důstojníky policie a armády, soudce, dozorce, svědky atd.

Dále: pokud má nepřítel syna v odpovídajícím věku, je možné svou pomstu přenést na tuto zástupní osobu. Důsledek: mládež si při každé příležitosti s chutí rozbíjí nosy, hlavy, přeráží žebra a podobně. Je-li mstitel dívka, vyskytují se v poslední době případy, kdy je provinilec sveden a teprve pak potrestán, často rafinovaným způsobem. Všeobecně se jeví, že dívky zabíjejí svoje nepřátele nerady; oblíbenější je nepřítele znemožnit, zesměšnit, vydat v opovržení.

Poslední, nejnovější varianta je vydat nepřítele tzv. Božímu trestu; v praxi stihnout jej kletbou, aby přišel o život zásahem jiné síly než samotného mstitele. Došlo k několika případům, že člověk stižený takovou kletbou nevysvětlitelně havaroval ve svém automobilu, zřítil se ze skály, spadla na něj střecha, uhořel se zapálenou cigaretou v posteli a podobně. Pokud je o někom známo, že dokázal způsobit na dálku podobné neštěstí, zaručuje mu to velkou úctu a uznání všech.

Možná je vám divné, že se za toho stavu lidé navzájem nevybijí a že pořád ještě někdo zbývá; to je důsledek moudrého rozhodnutí prince Lery, který vydal směrnici o zmrazení krevní msty. Znamená to, že kdo má nějaké podobné účty, odložil je prozatím na neurčito, pouze si je pamatuje. Čas od času dochází k vyřizování účtů, obvykle u příležitosti nějakého střetnutí. Poslední velké účtování bylo za Sarrastrova povstání před šesti lety. Protože obvykle arminským občanům dochází trpělivost tak po pěti letech, je už nejvyšší čas a určitě všichni čekají, že v nejbližším období takové generální vyřízení účtů vypukne. Mohu-li vám něco poradit, snažte se mít takových nepřátel co nejmíň.

Tohle všechno byly síly, které stojí na území severu v opozici proti vládě. Nyní bych se alespoň krátce zmínil o silách režimu přátelských nebo jej přímo podporujících.

Vládní strana se nazývá státoprávní; byla založena Monty Draggonem k podpoře jeho režimu. Jejími členy jsou státní i jiní úředníci, vojáci, policisté a státní zaměstnanci, jako pošťáci a nádražáci. V zásadě není členství povinné pro všechny státní zaměstnance, ale bývá lepší, když člověk je členem strany, pokud chce udělat kariéru. Strana nemá žádné kvalitní politiky kromě Monty Draggona, který je předsedou z titulu své funkce.

Jiných konstruktivních sil, podporujících vládu, v Arminu není. A jak se zdá, v dohledné době ani nebude. Musím ještě podotknout, že i státoprávní strana se rozděluje na dvě nezávislé části, přistěhovaleckou a arminskou. Přistěhovalců je víc, starousedlíků je v naší straně tak akorát do mariáše, ale máme obsazena značně výhodná místa. Pro zajímavost uvádím, že také já jsem členem této strany. Nemáme žádné vlastní ozbrojené síly, ani je k ničemu nepotřebujeme, neboť ovládáme armádu a policii.

Další strany pravicového bloku jsou:

Strana nezávisle obchodní, sdružující majitele továren, bank, velkostatků a různých jiných hodnot. Cílem strany je zabránit, aby se továrny, banky atd. dostaly do rukou jižanů nebo vůbec kohokoliv jiného, kdo není členem strany. Toto se nedaří. Dalším cílem je likvidace odborového hnutí, k čemuž se používají oddíly podnikových ozbrojených sil, tak zvaných goril. Kromě nich mají obchodníci vlastní střelce, kteří na oplátku odstřelují arminské podnikatele, v rámci konkurenčního boje.

Strana fašistická, v současné době zakázaná pro vzpouru v době Sarrastrova povstání. Veřejných členů nemá, tajných je asi pět až sedm tisíc a slouží obvykle jako gorily ve straně obchodní.

Ku-Klux-Klan, odbočka americké organizace, která má snahu zabránit v přístupu k moci černochům a jiným barevným občanům státu. Dost jí to jde, protože nearminští černoši mají dost práce s vlastní obživou a o politickou moc příliš nestojí. Dále Klan likviduje i komunisty, i když jsou bílí. Počet členů není znám, počet střelců tak tři tisíce.

Svaz mladých kapitalistů, protiváha Svazu vlastenců, to jest pretoriánů. Nevím, kolik jich je, na universitách strašně málo a v salónech o něco víc. Říká se jim taky Svaz alkoholiků, což je myslím výstižné.

Svaz národních skautů, tak zvaná Bílá Lilie. Na základních školách povinná pro všechny, pročež nemá vůbec žádnou skutečnou sílu; většina členů jsou příslušníci Černé a Červené lilie. On je i Svaz mladých kapitalistů povinný pro všechny studenty, ale nějakou záhadou se do jeho stanov dostalo ustanovení, že členové mají být tělesně zdraví. Nevěřili byste, co je mezi studenty polovičních i absolutních mrzáků; nebo kolik jich o tom má aspoň lékařské vysvědčení.

Dál jsou tu různí osamělí střelci a jiné osoby soukromé, které podporují vládu tak, jak podporují jižany ti, o kterých byla řeč předtím. K nim se přičítá provládní část organizovaných gangsterů – majitelé heren, pašeráci drog, prostitutky a podobně.

Možná se vám zdá, že se vláda neopírá o žádnou reálnou sílu, která by byla schopna udržet ji u moci. To je omyl; opírá se o dvě nejsilnější mocnosti ve státě, a to:

policii, která je početná, silná, dobře organizovaná a podle možností schopná;

armádu, jejíž součástí jsme i my a která je ještě početnější, ještě silnější a ještě schopnější.

Kdyby policie a armáda padly, neudrží se vláda ani čtyřiadvacet hodin, což víme nejen my, ale úplně každý, především opozice. Říkají, že moc vlády spočívá na našich bodácích. Je to nesmysl; většina armádních zbraní žádný bodák nemá, to je zlovolná pomluva jižanů. Ale pravdou je, že jsme to my, kdo chráníme vládu.

Možná se vám bude zdát, že za těchto okolností nemáme moc šancí na vítězství nad jihem. Podle mého tomu tak není, a hned vám vyložím, proč. Doposud jsme vložili svůj osud i osud vlasti do rukou ministerského předsedy Monty Draggona. Což je samozřejmě správné, ale do budoucna bude muset dojít ve vládním schématu k určitým úpravám a obávám se, že především ministerský předseda bude muset... ne sice odejít, ale podstatně omezit svoje zásahy do našich záležitostí. Rovněž tak vrchní velitel armády, generál Willmarr Coxon, už splnil svoji úlohu a v příští vládní struktuře je pro něj počítáno pouze se symbolickou funkcí.

Naším nejlepším mužem je generál Frederick Rank, zástupce vrchního velitele, člověk, který nás může vyvést z krize. Je dostatečně mladý, rozhodný, uvážlivý i osobně přitažlivý a může se stát mužem, který rozhodne epochu, jako byl v počátcích své vlády v Německu Adolf Hitler. Vy všichni jste patřili k mužům Třetí říše a velmi dobře, lépe než já sám, víte, jak fascinující osobností Adolf Hitler byl. Víte i to, jak skončilo jeho snažení; ale právě proto se budete umět vyhnout jeho chybám.

Vaší povinností, pánové, je uskutečnit v Arminu to, co se nepodařilo v Německu: nadvládu čistých a dokonalých jedinců nad masou, která nedosahuje našich schopností a významu. Přeji vám do toho hodně štěstí!“

Errata:

30.05.2021 11:48