Vítej, návštěvníku!

Kromě přednášek jsme procházeli i jinými druhy výcviku; v první řadě to byly testy. Už dávno jsme si zvykli odpovídat současně na několik odtažitých otázek a bez obtíží plynně sepisovat elaboráty dostatečně stručné i výstižné; naučili jsme se psát arminským těsnopisem tibrem a předávat své výplody nadřízeným po ohromných kvantech. Jestřáb a Doga nás učili vyhodnocovat nejdřív texty kamarádů, pak i vlastní, takže příští hodinu po testu jsme mohli svoje výplody vyhodnotit, opravit a oznámkovat. Pokud jsme tak dokázali učinit bez chyby, bylo to určité plus. Nikdy jsme však plně nepochopili systém, kterým jsme hodnoceni. Jestřáb měl o každém svoje záhadné poznámky, ty sice vyplývaly z jeho činností při výcviku, ale také se opíraly o další, nám neznámé způsoby hodnocení. Občas ukládali každému individuální úkol, někdy dost nesmyslný; bylo však nutné na něj co nejrychleji a co nejlépe reagovat, neboť i to, co nám připadalo jako nesmysl, bylo důležité. Nakonec začalo to nejhorší: takticko-operační cvičení. Každému byla udělena vojenská hodnost, která se kreslila křídou na ramena blůzy; pak jsme byli rozděleni do tří skupin na červené, černé a bílé. Každý dostal zapečetěnou obálku se svou charakteristikou, silou svých bojových sil a příkazy vrchního velení, a měl dělat všechno co mohl, aby se dozvěděl, kdo jsou jeho protivníci, kdo drží s ním, jaké síly má kdo z ostatních a jakým způsobem se s nimi vypořádat. A začalo se válčit. Naše pluky se srážely na mapách a plánech, navzájem se ničily a uzavíraly spolu spojenectví podle toho, kdo měl jaké síly a ke komu se přidal. Několikrát došlo i k tomu, že jsem se svou mocí dostal ke skupině, která vytvořila legální vládu a obsadil v ní některé z klíčových míst. Ale mnohem častěji se stávalo, že jsem byl jako zrádce a nepřítel národa odsouzen k smrti a vyřazen z boje. Tato cvičení trvala často několik dní, někdy i týden; teprve potom docházelo k obvyklému vyhodnocení. Jestřábovi se ta papírová válka nejspíš moc líbila, byl s námi velmi spokojen a dával nám to najevo. Dokonce slíbil, že velmi brzy budeme nasazeni do skutečných akcí a svoje schopnosti budeme moci využít v praxi. Jednoho pozdního odpoledne jsem nesl Jestřábovi nějaké operační mapy. Major je převzal, ale když jsem chtěl odejít, zadržel mě. „Počkej, Detreyi – posaď se na chvíli! Pokud ovšem nepospícháš a nemáš nic důležitějšího na práci...“ „Jistě ne, šéfe. Co sis ode mne přál?“ „Ale nic, chlapče... copak si nemůžem jen tak popovídat?“

Major vytáhl ze stolu láhev a skleničky, nalil mi a sám se napil s očividnou chutí.

„Trochu jsem o tobě přemýšlel, Jorgu. Jen tak, cvičně. Jako vy přemýšlíte při taktických cvičeních, víš? Napadlo mi... nebyl jsi někdy členem nějaké tajné služby?“

„Já? Proboha, to ne!“

„Opravdu? To tedy udělala velikou chybu.“

„Kdo?“

„Ta tajná služba, která tě neobjevila a nevzala mezi sebe. Dá se říct, že to byla tragická chyba, která je mohla stát dost velké potíže. Ani u Gestapa jsi nebyl?“

„Trochu jsem s nimi spolupracoval... když chtěli informace o některých lidech ze štábu.“

„Ne, to nemyslím. Jestli jsi někdy nebyl nasazen jako agent mezi nepřátelské obyvatelstvo.“

„Rozhodně ne. A divím se, že se mne na to ptáš, přece jsem ti dal svoje materiály i s životopisem!“

„Někteří lidé v životopise neříkají vždy pravdu. Ani já bych neřekl všechno co vím, na první pokus. Možná jsi nám něco zatajil a teď bys to chtěl doplnit?“

„Nevím, o čem mluvíš.“

Jestřáb chvíli uvažoval, bradu podepřenou dlouhými štíhlými prsty. Usmíval se, ale nebyl to dobrý úsměv.

„Jsi neobyčejně adaptabilní, Jorgu. Jsi tak přizpůsobivý, až mě to zaráží. Nejpřizpůsobivější ze všech a kupodivu, jakýmkoliv podmínkám. Kdybych ti dal úkol přizpůsobit se zvyklostem černých lidožroutů, dokázal bys to za pár dní. Nezdá se ti to zvláštní?“

„Asi máš pravdu. Ale co to má dělat s tajnou službou, nechápu.“

„Já ti to vyložím. Podívej, každá tajná služba potřebuje lidi, kteří umějí v novém prostředí zapadnout takřka dokonale a nikdy nevzbuzují pozornost. Většina našich důstojníků má určité závady, které by tomu bránily; například jejich tvrdošíjná náklonnost k velkoněmeckým symbolům a zvyk zvedat při pozdravu ruce by je prozradily... dejme tomu u komunistů. To ty bys neudělal. Třeba na arminský způsob života sis zvykl během tří týdnů a dnes by tě od Armina nikdo nerozeznal ani při detailním zkoumání.“

„Tvoje uznání mě těší, Jestřábe.“

„Nejde o uznání. Jen menší upřesnění vyhodnocení faktů, které jsem právě řekl. Když jsem si toho povšiml já, měl si toho taky všimnout někdo z tvých dosavadních nadřízených. Je zvláštní, že si toho nevšimli a pokud ano, že toho nijak nevyužili.“

„Jak, například?“

„Například tak, že jsi mohl proniknout do komunistického hnutí v obsazených zemích, navázat tam kontakty třeba jako uprchlík ze zajetí, občan Sovětského svazu; vniknout do místní partyzánské organizace a prásknout ji.“

„Třeba jsem ani o takovou práci neměl zájem!“

„Ale jdi! Odkdy se tajné služby řídí tvým zájmem a ne tím, co je potřebné pro zájmy vlasti? A odkdy bys ty mohl diktovat nadřízeným, na co tě použít? Myslím, že ve Vlasovově armádě jsi jako štábní důstojník nebyl využit, pokud jsi skutečně pracoval jenom pro Vlasovův štáb.“

„A pro koho ještě myslíš?“

„Pro kohokoliv, kdo by tě získal. Pro Sověty ne, s těmi ses rozloučil za mírně řečeno dramatických okolností, ale například pro anglo-americkou rozvědku jsi pracovat mohl.“

„Myslíš, že bych toho byl schopen?“

„Jistě. Netrpíš zbytečnými výčitkami svědomí. Nemyslím v obvyklém smyslu slova, totiž jako schopnost zabít kohokoliv a jakkoliv sprostě; spíš jako schopnost nedržet se za každých okolností nadřazených složek. Pro dobro věci obětovat raději nadřízeného než myšlenku.“

„Hm...“ řekl jsem a víc už nic.

Jestřáb otevřel svůj zápisníček a letmo nahlédl.

„V jednom řešení bojové situace jsi vyřešil úkol tím, že než bys zlikvidoval několik vesnic civilního obyvatelstva, obětoval jsi raději vlastní štáb. Většina důstojníků by to udělala přesně naopak a cítila by se na to hrdá!“

„Za daných okolností...“

„Já vím. Ale okolnosti jsou vždy takové, jak je my vidíme nebo jak si je utvoříme. Ty nemáš sklon likvidovat civilisty a lidi nezapletené do hry, spíš je šetříš. Zato nechat padnout pár nadřízených není špatné, protože až budou potřebovat nové lidi na doplnění štábu, zbude něco i na tebe.“

„Tak jsem to nemyslel, Jestřábe! Nevím, o kterou akci konkrétně šlo, ale kdybys mi zopakoval zadání...“

„Nejedná se vůbec o tu akci; jistě to bylo správné řešení toho, co jsem zadal. Jde o vyhodnocení celé tvojí činnosti, jak ji ty pojímáš. Podívej: tobě jde o určitou myšlenku. Řečeno jednoduše: získání absolutní moci nad určitým územím nebo určitou skupinou lidí, čímž můžu myslet národ nebo třeba oddíl vojska při cvičné akci. O jejich podřízení správné a spasitelné myšlence státního zřízení, ale také o podřízení tobě jako veliteli.“

„To je snad zájem každého důstojníka!“

„Dejme tomu. Určité snahy v tom směru má většina frekventantů tohoto učiliště; ale většina jich v tomto snažení zachovává určitou... mez, abych tak řekl. Mez, která hraničí u poslušnosti a úcty k nadřízeným a absolutní netečnosti k lidu té země a ke zvyklostem v ní panujícím. Ty si všímáš všeho, co by ti mohlo u občanů pomoci; zcela ignoruješ důstojnickou kolegialitu. Jako za války, když jsi vlastní kamarády udával gestapu a zřejmě ti to nijak nevadilo!“

„Byli to zrádci naší věci!“

„Jaká byla přesně idea Vlasovovy armády?“

„Potření bolševismu v Rusku a obnova demokracie.“

„Hm. A oni ji narušovali?“

„Ano. Byli měkcí, smířliví k nepříteli, někteří dokonce skrytě koketovali s Rusy a snažili se v závěru války navázat styk s tak zvanými Sovětskými státními orgány. To bylo třeba potrestat.“

Jestřáb se potměšile usmíval a hladil si tvář.

„Takže ty jsi přesvědčený nacista, Jorgu?“

„I tak by se to dalo nazvat. Ideje Adolfa Hitlera...“

„Jsou pro tebe stejný cár papíru jako cokoliv jiného. Od doby, kdy jsi přišel do výcvikového tábora, kašleš na Hitlera jako na všechno ostatní; nijak se nesnažíš prosazovat, co jsi s takovou úporností hájil. Neříkej mi, že nemám pravdu; jsi mnohem horší nacista než všichni ostatní!“

„Snad... proto, že teď jsem příslušník arminské armády. Přestal jsem snad podporovat aktivně hitlerismus proto, že není totožný se státní ideou Arminu...“

„Ty ses stal přívržencem arminské státní ideje ještě dřív, než jsi o ní poprvé něco slyšel? Udivuješ mne!“

„Takovým způsobem bys mohl znevážit každou dobrou věc!“

„Dobrou věc? Že naše myšlenka je dobrá, to vím já a možná ostatní instruktoři. Tys nikdy neviděl Armin ani nikoho z jeho občanů, kromě nás; jak jsi tedy věděl hned v první chvíli, že je to ta správná, dobrá věc?“

„Třeba jsem to vycítil?“

„Ano. A sice tak, jako vycítíš vždycky všechno. Kdyby si tě najali jižané, vycítil bys na místě, že tvým ideálem je bojovat za jejich prince. A kdyby tě pod cizím jménem najali komunisté, šel bys za Leninem. Nebo ne?“

„Promiň, ale to přeháníš! S komunistickými orgány mám už svoje zkušenosti, dost špatné na to, abych se s nimi nechtěl setkat!“

„Tak dobře, dejme tomu bys šel s každým vyjma komunistů, z čistě soukromých důvodů. My Armini ctíme soukromé důvody pro nenávist, jak víš. Takže s každým kromě bolševiků.“

„Považuješ to za špatné?“

„Kdybych to považoval za špatné, už bys nežil. My Armini občas soudíme rychleji, než je ve světě zvykem; a já jsem zodpovědný mimo jiného i za to, že do naší armády neproniknou živly státu nepřátelské. Zabil bych tě.“

„Nebo aspoň poučil. Jako Hermanna Kasta.“

Jestřáb se usmál.

„Trvalo ti, než jsi na to přišel!“

„Věděl jsem to od první chvíle. Ale nemohl jsem nic říct, jsi nadřízený a máš právo...“

„Nemám, a ty to dobře víš. Ale potřebuješ spojence, tak sis řekl, že jsem cennější než Hermann a jeho bandité. To je příklad kvalitního vyhodnocení situace. Souhlasím s tebou, skutečně jsem důležitější než oni. V případě, že se dostaneš výš než já a mohl bys to použít proti mně, bude to podle tebe určitý trumf, že?“

„Pochybuji. Tvá svérázná spravedlnost se sice neztotožňuje se zákony země, ale zcela jistě se zvyklostmi tvé hodnosti a funkce, kterou zastáváš.“

„Velmi správně, Jorgu. Vždycky jsem věděl, že ti to myslí. Dokonce věřím, že kdyby se loď, na které vás povezou do Arminu potopila, polovička frekventantů se utopí, druhá polovina se aspoň zmáchá. Jenom ty vylezeš suchý a vyžehlený.“

„Mýlíš se, Jestřábe. I já jsem někdy zranitelný... například konec války mne postavil do nebezpečí života.“

„To je fakt. Jenom nechápu, proč. Tys musel nevídaně a náhle zblbnout, Jorgu, když jsi tam zůstával tak dlouho. Nechat se po všem, cos zažil, tak hloupě chytit, dokonce najít ruskou tajnou službou, to je fušeřina nehodná profesionála. Necítíš to?“

„Vždycky se všecko nepovede...“

„Asi. Člověk jako ty měl mít od chvíle, kdy se válka přenesla mimo území Sovětského svazu, u sebe nejmíň dva pasy příslušníka cizí země, který není zapleten do žádného zločinu a může se kdykoliv ztratit. Ve chvíli, kdy první Rus překročil hranice Německa, ty bys už byl v bezpečí ve Švýcarsku nebo Jižní Americe. A když se v Postupimi podepisoval mír, tys už měl zasedat v suitě amerických důstojníků jako expert vyslaný jejich tajnou službou.“

„Žertuješ!“

„Nikdy jsem nebyl vážnější. Ty jsi namísto toho všeho dokázal v poslední chvíli ukrást uniformu nějakého vojáčka, který kromě jiného ani neměl čistý štít a papíry tak pochybné, že to zarazilo i hodně tolerantní americkou vojenskou správu. To je nehorázná chyba! A tys ji nevysvětlil, mlčel jsi, dokud tě nenašli Rusové a neřekli Amíkům, co jsi zač. Uklouzl jsi v poslední chvíli; při troše smůly jsi dneska mohl kopat trosky někde ve Stalingradu. Při nejlepším!“

„Jinak to nešlo, Jestřábe. Dnes už bych byl chytřejší!“

„Nepochybně. Mně dokonce nejde na rozum, že jsi mohl být až tak hloupý. Nebylo v tom něco jiného?“

„Co například?“

„Kdybych to věděl, byl bych klidnější. Řekl bych, nějaká velká spekulace, o které jsi do poslední chvíle nevěděl, jak dopadne. Někdo tě vyšplouchl nebo něco tragicky zahaprovalo. Může se stát všelicos; třeba určité papíry nedošly na místo určení, nebo se ztratily peníze, nebo že někdo z kamarádů zmizel, padl... různé chyby se mohly stát...“

„Stalo se jenom to, že jsem nezvládl situaci.“

„Chyba v režii. A nepochopitelná chyba! Člověk jako ty by si nikdy neměl nechat přišít věci jako střílení zajatců v Bělorusku a Ukrajinských vesnicích! To je... nesmysl!“

„Ale já to skutečně udělal!“

„Neudělal. Držíš se oficiální verze, kterou máš v životopise; neudělal jsi to a pokud jsi u něčeho takového byl, zcela jistě jsi nebyl iniciátorem. Bylo třeba pro vylepšení kádrového profilu, abys měl něco takového na triku; tak ses k tomu přiznal a nechal si to napsat do papírů. Nemysli si, že jsem hlupák; já příliš dobře vím, co je možné a co není. Ty nejsi chlap, který zabíjí bezbranné zajatce, ze kterých nemůže nic získat.“

Mlčel jsem. Jestřáb mne chvíli pozoroval.

„Mluvím s tebou otevřeně, Detreyi. Byl bych rád, kdyby sis to uvědomil a mluvil se mnou taky jako muž s mužem! Ono je pravda, že nejlepší je vytvořit si svoji určitou roli a snažit se v ní potom hrát; ale může se stát, že role začne být těsná, že se najdou fakta, která přesahují rámec a že je třeba ji poopravit. Oprav si roli, Jorgu!“

„Dobrá. Dejme tomu, že jsem nestřílel zajatce.“

„Fajn. Teď se mi to už líbí víc. Představuji si tvůj život asi takhle: Byl jsi příslušník bývalé lepší třídy, tehdy vládnoucí; ale přišla revoluce, tvoji třídu zlikvidovala a tebe nechala na pospas osudu, pokud možno v nejhorším možném postavení. Tvrdě a těžce ses dostal opět nahoru, což se dá pochopit. Potom se náhodou stalo, že ses rozešel se svými novými přáteli a dostal se do zajetí. Což ti dávalo šanci jen zemřít, znemožnilo ti získat postavení v systému socialistické společnosti. Tehdy jsi opustil principy marxisticko-leninské a přidal ses k novým, hitlerovským. Protože jsi měl určitou šanci na výhodu. Dal jsi se k Vlasovově armádě a získal postavení dost slušné, místo plukovníka a možnost stát se generálem a velkým šéfem v případě, že by Sovětské Rusko podlehlo a zvítězil Hitler. Počítám, že jsi měl tento cíl?“

„Ano, přesně tak jsem to myslel.“

„Dobře. Pokračuj sám!“

„Nechápu, co máš na mysli...“

„Zjistilo se, že Sovětské Rusko nepadne a Německo nemůže za daných okolností zvítězit. Čímž padá možnost získat postavení po boku Německa ve Vlasovově armádě.“

„To... jsem si neuvědomil.“

„Nesmysl. Nebyl jsi slepý ani blbý.“

„Skutečně jsem s tímhle obratem nepočítal! Věřil jsem v sílu Německých zbraní a Velkoněmecké ideje!“

Jestřáb chvíli uvažoval; znovu se napil rumu. „Podle tvé verze jsi nepřišel na to, že Německo upadá a je odsouzeno k zániku, až do posledních dní války?“

„Tak nějak.“

Jestřábova pěst zaduněla o stůl.

„To mi neříkej, Jorgu! Každý jiný, ale ty ne! Nejsi přece úplný blbec, jako někteří z tvých kolegů! Tys to musel vědět, musel jsi provést patřičná opatření! Možná se stydíš říct, jaká to byla opatření, protože myslíš, že bych se ti vysmál, ale neboj se: člověk může udělat chybu, ale ne zřetelnou blbost, jako je přidat se k poražené straně!“

„Kdybych tu chybu neudělal, nesetkali bychom se.“

„Správně! My jsme se ani neměli setkat, ty bys vůbec neměl být v tomhle táboře. Ty nejsi člověk, ze kterého může být důstojník slepě poslouchající svoje nadřízené. Jsi muž, který se řídí rozumem; takový nemohl zůstat na straně Německa, pokud byla jeho porážka viditelně neodvratná!“

„A vojenská čest?“

Jestřáb vstal a přešel k oknu.

„Nemluv v pojmech, které nemají se zdravým rozumem co dělat, Jorgu. Vojenská čest je pojem, kterým se odůvodňují jen špatná rozhodnutí. Teorie moci takový pojem nezná, nebo alespoň neuznává.“

„Teorie moci?“ pokrčil jsem rameny.

„Teorie moci, kterou vypracoval kardinál Tomáš Baarfelt, náš kancléř a druhá osoba ve státě. Učil nás to, když jsem byl ještě poddaným císaře a studoval na školách, kde se to učilo.“

„Pouč mě! Třeba se něco nového dozvím!“

Jestřáb se usmál. „Proč ne, když chceš: Jsou lidé silní a lidé slabí. Svět je stvořen proto, aby patřil silným. Lidé slabí jsou masa stvořená k tomu, aby byla ovládána, aby plnila příkazy silných. Přičemž nejhorší a zásadní chybou silných je, přehlížejí-li požadavky a zájmy těch slabých, šlapou po jejich právech. To je zároveň důkazem, že jejich síla spočívá na vratkých nohou. První a nejdůležitější v životě je ujasnit si, jsem-li já sám silným či slabým jedincem. Pokud jsem jedincem slabým, nehodím se k provádění velkých a důležitých věcí. Člověk, který si uvědomí vlastní slabost, učiní nejlépe, když se ožení s hodnou a pečlivou ženou, nalezne dobré a výnosné zaměstnání, které vykonává jak nejlíp dovede a postupuje v něm krok za krokem až do míst, která může obsadit, to jest nanejvýš ředitelských až průmyslnických. Chybou některých je, že ty slabé lidi podceňují a různým způsobem dávají najevo svou nadřazenost. Ti, kteří to dělají, tím ukazují, že jsou ještě slabší než oni; pouze chtějí vzbudit zdání vlastní síly, aniž by o ní byli vnitřně přesvědčeni. Silný, který si je skutečně vědom své síly, si takových lidí váží a všemožně je podporuje, neboť si je vědom, že jsou to právě oni, kdo tvoří masu lidu a vytvářejí všechny hodnoty, které má ten který stát. Stát nestojí na politicích a státnících, kteří přijímají rozhodnutí, ale na zemědělcích, kteří obdělávají pole; na dělnících a technicích, co vyrábějí veškeré životní potřeby. Prvořadou povinností politika je tyto občany chránit a všemožně jim pomáhat; neboť počet těchto slabých, kteří podporují jednoho silného muže, mu právě dává sílu, kterou využívá. Lidé silní jsou oni, kteří si osobují právo vládnout zemí, světem a osudy svých bližních. Pro ně platí zcela jiné zákony; je třeba, aby si je uvědomili. Člověk silný musí počítat s tím, že v případě, že se jeho dílo nezdaří, zákonitě musí podlehnout; ve většině případů toto podlehnutí znamená konec všeho, i života. Silný nemá nad sebou zákona; naopak sám musí tvořit zákony. Zákon není pro silné, byl určen slabým a jeho ruka nedolehne na ty, kdo jsou dosti silní, aby se mu vyhnuli. Člověk silný si stanoví cíl, ke kterému chce dojít, a k němuž chce dovést i ostatní. Za tímto cílem pak musí jít bez ohledu na osobní oběti. Zásadou pak je, že obětovat může jen to, co je jeho; proto každý krok musí být jeho osobní bolestí, jeho osobním neštěstím. Mnozí se domnívají, že dosáhnou sílu potřebnou pro veliké činy, budou-li obětovat jiné; ale mýlí se. Naopak, pouze vlastním úsilím, vlastním rozumem, vlastní krví lze uskutečnit taková rozhodnutí. Kdo rozhodne špatně, není hoden, aby vládl. Kdo rozhodne dobře, leč uškodí ostatním (slabým), není hoden, aby vládl. Každý krok na této cestě, kterým ustoupíš z vyjeté cesty, může být smrtelný. Každý špatný čin získá v řadách slabých odpůrce. Lidi nikoliv nebezpečné samy o sobě, ale schopné přejít do tábora nepřítele, člověka stejně silného, který využije tvých chyb a převezme tvé straníky, aby jimi bojoval proti tobě. Ideou každého silného člověka je vytvořit stát a vládnout mu co nejlépe. Nikdo, ani ten nejhorší diktátor, nevstupuje na trůn s úmyslem: Zničím tuto zemi, rozvrátím její hospodářství, uvrhnu lid do temnoty, budu zlým a špatným pánem a vstoupím do dějin jako zhouba a ničitel své země. Ne, nevěřím tomu, že by se našel někdo, kdo by měl takový úmysl. Je často problematické, co považuje vládce za užitečné pro svůj stát, ale nikdy, opakuji v žádném případě, není jeho cílem uškodit mu. Vezmi si například Hitlera, o kterém jsme mluvili a kterého ty prohlašuješ za svůj idol. Když se ten muž dostal k moci, jistě si nebyl vědom toho, že svoji zemi zničí. Naopak považoval za jisté, že že jeho vládou se odstraní veškeré nedostatky a dojde se k ideálnímu stavu, totiž prospěchu všech vrstev obyvatelstva, všech lidí slabých. Zpočátku se mu dařilo, protože tak činil na úkor jiných, na úkor Židů, Slovanů a všech možných států v okolí. Ke konci své vlády už možná věděl, že udělal chybu a že za ni bude muset trpět, ale jeho mozek už nestačil na to, aby z toho vyvodil důsledky a přijal nějaká rozumnější opatření. Hitler nesplnil svoji povinnost, totiž zajistit svým poddaným blahobyt. Proto musel padnout, byla to věc zákonitá a neměnná, kterou nespraví ani to, zda byl či nebyl člověkem v jádru dobrým nebo špatným. Neboť pro moc neexistuje zlo či dobro, ale pouze prospěch či škoda věci. Silní lidé stojí nad zákony; nevymysleli si je, nejsou určeny pro ně, ale pro lidi slabé a obyčejné, kteří myslí v kategoriích obecného pořádku a zločinu, narušujícího tento pořádek. Silná osobnost není schopna spáchat zločin, ježto žádný zločin pro ni není dostatečně důležitý. Takový člověk provede vraždu, loupež, likvidaci celé skupiny lidí ne proto, že ho k tomu vede nějaký nízký pud, jako osobní obohacení nebo uspokojení vlastní touhy po krvi, ale z důvodu obecného vyššího zájmu, který by každý, i ten, kdo umřel pro tuto ideu, byl nucen uznat a obhájit. Proto také v případech, kdy silná osobnost provede svoji věc, ostatní osoby slabé jeho činy schvalují a v žádném případě nežádají, aby byly potrestány jako sprosté zločiny. Je však jedno určité úskalí; tím je pád. V případě, že se dílo nezdaří, znamená to konec všech nadějí, konec silné osobnosti. Jakmile je svržena ze své výše, začínají se na ni vztahovat zákony platné pro obyčejné, slabé lidi; a v této chvíli musí takový člověk nést odpovědnost za svoje činy, jako by to byly obyčejné vraždy pro zisk či ze žárlivosti. Toho jsme byli svědky v Norimberku, kde soudili muže, kteří nebyli tak silní, jak se domnívali. Jedinou obranou proti takovému konci je nedat se porazit, nedat se zařadit mezi slabé. Nic jiného nemohu v takovém případě říct a člověk, který se nechá zařadit mezi slabé, nemůže počítat s milosrdenstvím. Snad může počítat jen s jedním: slitováním historie. Protože když položí hlavu na špalek a zemře pro svoji ideu, vstoupí tím na věčné časy do dějin; a jakmile jeho skutečná podoba vybledne a svědkové zemřou či zestárnou, nastane čas pro opěvovatele jeho činů. Tehdy má ještě jednu naději, totiž že po smrti bude slavný; říká se tomu dodatečné vítězství. Pamatuješ se na Napoleona, Caesara, Alexandra Velikého? Ve své době byli vrazi proklínaní celými národy. Dnes jsou to zářivé vzory slávy. Jestli má někdo chuť dostat se do jejich společnosti...? Třeba za pět set let bude takový Hitler taky slavný hrdina a budou o něm psát knihy, točit filmy, obdivovat ho...“

Jestřáb se odmlčel. Napil se, asi mu vyschlo v hrdle, ale já taky mlčel až do chvíle, kdy jsem pochopil, že asi čeká, že mu na to odpovím.

„Ty si myslíš, že jsi silná osobnost?“

Zamyšleně otáčel skleničkou v ruce.

„Nevím. Pravděpodobně ne v tom smyslu, o kterém jsem mluvil, protože v sobě nepociťuji dostatečné odhodlání oprostit se od veškeré konvenční morálky a jít za svým cílem.“

„To jsi mne tedy překvapil. Ty máš vlastní morální kodex, který ti zakazuje dělat určité věci?“

„Ano, budeš se divit. Například mi zakazuje, abych jakkoliv ublížil svým kamarádům. Zakazuje mi ublížit nevinnému člověku, i když je to pro dobro celku. Zakazuje mi ublížit ženě či dítěti. Zakazuje týrat zvířata... budeš se mi pro to smát jako Kast?“

„Ne, nesměju se, Jestřábe.“

„A ještě jedna drobnost. Mám určitý odpor k myšlence, že bych měl někdy stát zbraň proti zbrani s Arminy z jihu.“

„Teď ti nerozumím!“

„Chápu, není to lehké pochopit. Podívej, já i ti na jihu, ti na princově straně, jsme Armini. Narodili jsme se na Ostrově, pili jsme tam mléko vonící stepní travou, horké arminské slunce nás opálilo, společně jsme si hráli na ulicích, společně žili... Je tak těžké pochopit, že nechci stát proti svým kamarádům a zabíjet je na potkání, když s nimi nemám žádné spory?“

„Myslel jsem, že jsi proti nim politicky?“

„Nejsem tak silný, abych podřídil politiku vlastnímu... ne, svědomí ne, ale... smyslu pro přátelství.“

„A přece jsi proti nim.“

„Mýlíš se. Odešel jsem z Arminu, abych s nimi nemusel bojovat. Vychovávám proti nim vojáky, to ano, ale vlastní rukou se žádného nedotknu; snad jen tehdy, kdybych měl s některým krevní mstu.“

„A nás proti nim pošleš!“

„To už je něco jiného, to není moje věc. Podívej se, jejich princ Lera poslal svoje nejdivočejší assassiny do světa, aby tam bojovali proti lidem, kteří budou nepřátelští Arminu, a snažili se získat spojence. Oni šli, zabíjeli a bojovali; a dobře! Ale nebojovali by tak dobře, kdyby stáli proti mně a mým kamarádům. Chápeš to?“

„Ne dost.“

„Tak podívej, před lety byl v Arminu Denis Baarfelt, Mistr, kterého měl každý rád a zbožňoval ho jako svatého. Vědělo se, že ho někteří chtějí zabít; hlavně Abner Léger, Armin jako my, ale na opačné straně, a jeho assassini. Ten Léger zabil Denise a všichni to věděli; ale nikdo mu neublížil, byl Armin a bylo jeho právem zabít muže, se kterým měl soukromé účty. Až když přišel někdo, kdo měl právo pomstít Denise, potom se naplnil Légerův osud. Kdyby to byl nějaký cizinec, běloch, seveřan, nepřežil by ani čtyřiadvacet hodin; nejbližší muž by ho rozmáčkl jako mouchu dřív, než by svůj záměr dokázal uskutečnit.“

Chvíli jsme oba mlčeli.

„Gathe,“ řekl jsem pak, „proč vlastně ty jsi na straně severu, na straně tak zvané legální vlády?“

Trochu se zarazil, zvláště proto, že jsem ho oslovil křestním jménem, které obvykle nikdo neužíval.

„Flaghertyové vždycky patřili k Draggonovi.“

„To není důvod.“

„Myslíš, že patřím jinam?“

„Vším způsobem na jih. Myslím, že patříš k princově straně, k těm, proti kterým bojujeme. Mluvíš dobře o jeho přívržencích, řídíš se myšlenkami kardinála Baarfelta. Proč nejdeš s nimi?“

„Ne,“ řekl pomalu a vážně Gath Flagherty. „Nepatřím a nemohu nikdy patřit k princově straně. Císař mi zabil otce.“

„Ach tak!“ řekl jsem překvapeně.

„Můj otec patřil před válkou i za války k přívržencům Monty Draggona. Tehdy nebyl předseda vlády, jen majitel řady továren; v jedné měl můj otec podíl a zastával u Montyho dost zodpovědné místo. Když se začalo tvrdit, že Draggon zosnoval spiknutí proti vládě a když sám uprchl, císař dal zatknout všechny jeho přátele a pověsit v Indiopolisu na lucerny. Můj otec byl jedním z nich.“

„A zúčastnil se toho spiknutí?“

„Na tom snad nezáleží.“

„V některých případech ano.“

„Pokud to bylo spiknutí, pak měli na toto spiknutí právo! A já nemám právo posuzovat činy svého otce; měl jsem ho rád, je mojí povinností ho pomstít! Proto jsem se po válce připojil ke straně Draggona a zůstal jsem u ní. A zůstanu až do smrti!“

„I když třeba nemáš pravdu?“

„To není otázka pravdy či nepravdy.“

„Nýbrž krevní msty?“

„Dejme tomu. Když chceš, tedy se mstím a mstít se budu; protože císař se dopustil chyby, když dal otce popravit, a já ho mstít musím! Proto jsem proti císaři a jeho synovi a budu bojovat za Draggona, ke kterému patřím!“

„I když smýšlíš spíš jako přívrženec prince.“

„V jakémkoliv případě, Jorgu Detreyi.“

Mlčeli jsme. Venku se už setmělo, byl čas jít spát.

„Řekl jsem ti všechno, co je důležité,“ řekl Jestřáb. „Teď mi řekni ty, na co jsem se ptal.“

„Pravda je vždy o něco jednodušší, než se zdá.“ řekl jsem pomalu a váhavě. „Nestaral jsem se o svou kůži, protože v armádě, tedy přesněji na Gestapu... byla skupina, která zajišťovala zasloužilým členům odjezdy do Jižní Ameriky. Akce ODESSA, znáš? Slíbili, že mi pomůžou za to, co jsem pro ně udělal. Vyšplouchli mě, na poslední chvíli mi řekli, že pas pro mě nemají a že mi prostě nepomůžou!“

„Důkaz nemáš?“

„Ne. Na lodi jsem se sešel s chlapem od Gestapa. Jmenoval se Lehmke... později Lennox. Byl to ten muž, co mi měl zajistit odchod, a nesplnil slib. Náhodou mu to nevyšlo a dostal se taky do pytle. Jeho smůla...“

„Lehmke? Ten zmizel během plavby, tuším.“

„Zabil jsem ho a hodil do vody.“

„Za to, že nesplnil slib?“

„Nic jiného si nezasloužil.“

Jestřáb mi chvíli hleděl do očí. Pak se usmál.

„Tahle verze je lepší než ta předešlá. Dejme tomu, že ti věřím, Jorgu. Že je to dokonce pravda. Alespoň se mi to líbí víc než tvoje váhání a pochybnost, zda se máš raději ztratit nebo nést trest za svoje činy.“

„Papíry toho vojáka jsem získal na poslední chvíli. Jinak se nedalo. Oni chtěli, abych už nemluvil...“

„Rozumím.“

Jestřáb vstal.

„Přeju ti hodně úspěchů, Jorgu; a už se nezlob pro moje podezření. Myslím, že jsi jeden z těch silných a svého postavení se domůžeš. A jsem rád, že jsem pochopil tvoje... tajemství.“

„Děkuju.“ řekl jsem.

„Jen ještě...“ zastavil mne. „Snad jsi pochopil, že je u nás takový zvyk vyřizovat účty. Kdyby se náhodou stalo, že jsi mi lhal a že to bylo jinak, a já na to přijdu, najdu si tě třeba na konci světa. A zabiju tě, i kdybych měl kvůli tomu sám zemřít. Jsi chytrý chlap a není snad třeba říkat ti to dvakrát.“

„Rozumím ti, Jestřábe.“

„Dobře. Ještě jednou: nemáš už žádné tajemství?“

„Ne, nemám. A kdybych měl – byl bys první člověk na světě, který by se je dozvěděl.“

Odešel jsem; major Gath Flagherty, assassin Jestřáb, stál na prahu svého baráku a mlčky, zamyšleně hleděl do noci.

Asi měsíc na to přišli najednou do tábora nováčci. Tentokrát už to nebyli jen Němci ze zajateckých táborů, ale dobrodruzi z celé Evropy, posbíraní po nejrůznějších kriminálech. Něco dodala Cizinecká legie krásné Francie, něco US Army, něco britská armáda. Bílí, černí, hnědí i všelijací, někteří nemohli vůbec udat svůj původ a většinou si přáli zapomenout i svoje jméno. První dvě stovky jich přišly pod dozorem cizích vojáků, snad Američanů, ale důstojník prohlásil, že v případě, že by tohle mělo pokračovat, zařídíme příště dopravu z Tripolisu do tábora vlastními prostředky. Jestřáb to uznal a rozhodl, že příště pojede četa nás vyškolených hlídat nováčky. Taky se proslechlo, že sotva budou všichni nováčci v táboře, pošlou pro nás loď a odvezou nás do Arminu. Dokonce jedna ta informace říkala, že první skupina (vyškolení zabijáci) se dostala do potíží a je třeba jí poslat rychlou pomoc, ale to mohly být taky jenom řeči.

Doga si mne vybral jako jednoho z pomocníků. Řídil jsem jeho velitelský džíp, což znamenalo, že nebudu muset honit ty pitomce; ale když jsme přijeli do Tripolisu, zjistil, že loď má zpoždění a budeme muset několik hodin čekat.

„Podívám se za děvčaty,“ řekl Doga, když jsem se ptal, co budeme dělat. „Projdi se zatím po městě, když chceš, nebo si taky odběhni. Po takový době...“

Hezky se mu to říkalo; dal mi pouze pár šestáků, které stačily tak na napití v místní krčmě. Nechal jsem ho osudu, prošel se trochu hlučnými ulicemi plnými Arabů a nakonec jsem se dostal až do přístavu. Trochu jsem se ohlížel; nikdo z kamarádů nebyl nablízku. Z nudy jsem si koupil dopisní papír a obálku od umouněného černého kluka, sedl si do jakési středně dobré námořnické hospody a začal psát dopis. Náhle jsem zaslechl pár slov v arminštině; byla to nějaká kletba, přesto jsem se ohlédl. O pult se tam opíral chlap v uniformě důstojníka námořnictva, popíjel svůj drink a tvářil se unuděně. Těch několik slov vykřikl na jakéhosi chlapa ve zcela jiné uniformě, který přecházel po ulici; jak to slyšel, zastavil se, vstoupil a jeho obličej se rozzářil překvapením:

„Slime, ty starej opičáku! Copak seš opravdu živej?“

„To bych řek, Callwayi! Ale o tobě už jsem pochyboval!“

Padli si do náruče, objímali se a tiskli, jako by k sobě chtěli přivinout ztracenou milenku. Byli hluční, ukřičení a vůbec dost nepříjemní, ale docela se hodili do té hlučné ukřičené krčmy. A mluvili arminsky, nemohli tušit, že jim tu někdo může rozumět.

„To už je let, co, Slime? Vůbec bych si nebyl myslel, když jsme šli do akce, že to přežijem... dokonce ve zdraví, koukám!“

„Mám v těle střepinu z granátu, jestli tomu říkáš zdraví!“

„Mě prostříleli čtyřikrát, když to chceš vědět! Ale vylízal jsem se z toho a jsem jako rybička...“

„Ještě že tak! Chudák Bob Charleston...“

„Padl?“

„Kdepak, ale přišel o obě nohy. Živí se teďka přednášením na střední škole v jakýmsi italským Zapadákově...“

„A že nejde domů?“

„Povídal cosi, že se chystá...“

„A co Trinky?“

„Zařval.“

„Cože, Tlustej Trinky? Ten veselej ožralka?“

„Koupil pár kulí do kožichu při ofenzívě v Ardennách. Právě když myslel, že to má už za sebou.“

„Co dělal v Ardennách?“

„Velel tankový rotě. Tys nevěděl, že je tankista?“

„Copak vo to, ale jak se dostal k Amíkům?“

„On byl nasazenej v Rakousku, žejo? Když přišel ten anšlus, tak utek do Itálie a uletěl jim aeroplánem. Trinky byl kanón...“

„A Bernie Wallsh?“

„Někdo mi povídal, že skončil v koncentráku.“

„A jej! Je to sichr?“

„Nikdá nejni nic sichr, když si to neviděl na svý oči. Ale vypadá to, že jo, protože Němci se nemazlili...“

„Co Wonderful Life?“

„Myslíš Bennyho? Východní fronta, uhořel v tanku.“

„Proboha! Jako Sammy Nebojsa, ten malej kudrnatej!“

„Cože, Sammy? Kde to na něj přišlo?“

„V Rumunsku, v Karpatech. Představ si, vůbec nevěděli, že to mají zaminovaný a najeli na to...“

„Já Sammymu pořád říkal, ať neleze dopředu. Co víš o ostatních?“

„Callwayi... vypadá to, že jsme zůstali sami.“

„Neblbni! Z celý operace Skaggerak?“

„Ale čerta starýho, jen z naší skupiny! Dokonce i ty holky se ztratily, vůbec nevím kde. Jenom Zrzavou Mary jsem potkal; je úplně trop, živí se v Marseille jako majitelka bordelu a říká, že domů nejde ani za svět.“

„Až se dostanu do Marseille, musím se na ni podívat!“

„Neradím ti. Zestárla, vypadá špatně...“

Odmlčeli se – a podívali na sebe.

„Tys taky zestárl, Callwayi.“

„Myslíš, že vypadáš líp, Slime?“

Mlčeli. Pak Slim řekl: „Prosrali jsme nejlepší roky.“

„Válka. Co chceš?“

„Zatracená, všivá válka! Naše starý kamarády schlamstla jako pralinku po obědě!“

Sklopili oči a koukali do země; potom jeden řekl: „Napijem se na shledání. Dám flašku!“ obrátil se na arabského číšníka a bleskurychle něco vychrlil. Kluk přikývl a oba usedli do vedlejšího boxu, který byl nyní, před polednem, prázdný. Ani si mě nevšimli, ostatně já se pořád ještě bavil tím svým dopisem.

„Co vlastně teď děláš?“ ptal se Slim.

„Ale... skončil jsem u Poláků,“ řekl Callway. „Dokonce mám polský jméno, Kowalski; kapitán dálkový plavby. Potřebujou tam chlapa, kterej se trochu vyzná na moři...“

„To je sranda! Já jsem u Jugoslávců a dělám to samý co ty... jenom jméno jsem si ještě nestih změnit.“

Odmlčeli se. Pak se Slim zeptal: „A co... v akci?“

„Ach! Stydím se to vůbec povídat – před tebou!“

„Nic jsi nedokázal?“

„Prosím tě! Měl jsem pluk, a krásnej, dva tisíce kluků a tři stovky holek... a nemám nic, jenom holý ruce! Ty svině fašistický mi ty mý krásný, skvělý, výborný kluky vystříleli jako škodnou, vymlátili je před mejma očima, chápeš?“

„Jak to? Cos bláznil?“

„Sbíral jsem je po celou válku po všech možnejch dírách, kradl dokonce i z transportů; učil jsem je válčit, dával jim do ruky zbraně. A potom, když už jsem z nich měl pluk, najednou začalo ve Varšavě povstání. Ty mý děti nedaly jinak, než že do toho jdou!“

„Cos udělal ty?“

„Co jsem měl dělat, sakra? Šel jsem do toho s nima! Mý kluci bojovali jak andělé... pobili jsme těch hajzlů, že by se s nima dal Starej rynek vydláždit, ale... pak jsme začali ustupovat; a to mý kluci neuměli. Ustoupit jsem je neučil!“

„Callwayi...“

„Nenaučil jsem je chránit si život, Slime! To jediný, co bylo nejdůležitější, jsem je nenaučil; bojovali až do posledního, chápeš? Bojovali a rvali se, jeden kryl druhýho, dokud dokázali stát na nohách... kluci moji...“

„A kdes byl sakra ty?“

„No kde myslíš, hlavo skopová? V první brázdě, samozřejmě!“

Slim praštil pěstí do stolu a rozchechtal se: „Jak měli ustupovat, když měli velitele vpředu? Blázne!“

„Já přeci ustoupit nemoh! Já jsem přísahal, Slime; přísahal na Warszawu, na to nejkrásnější město na světě, který oni rozbíjeli na mraky... a já ho chránil! Oni měli ustoupit, ne já, chtěl jsem je krejt, rozumíš? Napřed měli jít oni!“

„A přežils.“

„Dostali mě. Dostal jsem to tuhle pod rameno... jedna holka z oddílu mě odtáhla na zádech. Ostatní, co nás kryli... dostali. Odvezli je do Osvětimi.“

„O tý jsem slyšel. Říkalo se tomu Továrna na smrt.“

„Jo, to byla pravda. Já to viděl.“

„Tebe tam dali taky?“

„To už bych tu nebyl. Já ji přepad.“

„Co jsi přepadl?“

„Koncentrák v Osvětimi. Prostříhali jsme se přes první dráty, než jim přišla posila. Už jsem viděl baráky, lidi v nich... ještě ty zbývající dráty a mohli jsme je mít, vyhodit to do luftu...“

„A co?“

„Další kulka, do žaludku. Zas mě odtáhli jako lazara. Ani mě nedorazili, i když jsem prosil... honily nás letadla a motocykly a psi... já je prosil, Slime, žebral jsem, ať mě nechají a utečou sami, ale... já je vychoval moc dobře. Naše parta nikdy nenechala kamaráda osudu, vždycky jsme si pomáhali. Proto se mnou taky šli na ty dráty...“

„To byl konec?“

„Můj jo. Pak už jsem jenom ležel v nějaký hájovně a nechal se obskakovat hajnýho ženou. Než jsem se vyhrabal z pelechu, bylo po válce; z mejch krásnejch vojáčků zbylo pár potlučenejch mrzáků!“

„Já tě chápu, Callwayi. Moc tě chápu.“

„Tím chceš říct, že jsem ty kluky nesbíral pro svý blaho, ale pro prince, já vím. Ale já musel, Slime; to bych řek i princovi, kdybych s ním mluvil. Řek bych mu, že Polsko je už teď moje zem a já za ni musel bojovat, i když jsem nesplnil ten úkol, co mi dal on! Chápeš to?“

„Moc dobře to chápu. Já měl taky pluk.“

„Kde?“

„Na Neretvě. To je řeka v Bosně – plná kamení. V tý zemi není nic zelenýho, jen samý skály a písek... a já po těch zatracenejch vyprahlejch skalách ved pár stovek žíznivejch a utrmácenejch kluků, co pozutíkali z pasťáků a převýchovnejch táborů. Holky jsem brát nechtěl, myslel jsem, že mi po cestě pochcípají; tak se ostříhaly a převlíkly do klukovskejch hader, abych nepoznal...“

„Co jsi s nima podnikl? Máš je připravený?“

„Byl bych měl – ale byla válka. Přišla Sutjeska a Sarajevo, pak Mostar... tam ti je veliký pohřebiště, říkají tomu partizansko groblje. Tam jsem je nechal...“

„Všecky?“

„Josip... Maršál Tito mi řekl, že mi věří. Tak jsem zůstal na svým místě a nepustil tamty přes čáru, co mi nařídil. Když to skončilo a přišli jsme k Titovi, měl jsem třiadvacet raněnejch a smrtelně unavenejch lidí....“

„Musel jsi ho poslechnout?“

„Přísahal jsem mu. A je to kamarád.“

„A dál?“

„Když válka skončila, řekli abych zůstal. Je málo lidí, co uměj dát něco do pořádku. Prosili mě... tak jsem zůstal. Dělám kapitána tamtý lodi...“ Callway zvrátil hlavu dozadu a smál se, tiše a nevesele.

„Princ nás poslal do světa, abysme mu přivedli vojáky. A my je zatím nechali po všech koncích Evropy...“

„Bojovali jsme i za něj.“ řekl přísně Slim.

„Myslíš?“

„Nezradili jsme. Ty svý Poláky, já svý Jugoslávce. Nezradili jsme svý kamarády. Copak to není dost?“

„Já vím. To je víc než všecko. Ale Armin...“

„Já vím!“ řekl sklesle Slim a složil ruce na stůl. Chvíli oba mlčeli; slyšel jsem žbluňkání alkoholu.

„O Denisovi jsi slyšel?“

„Jo.“

„Na jeho slávu!“

„Byl to kamarád!“

Opět mlčeli. Dlouho, těžce, unaveně.

„Kdyby to začalo... vrátíš se domů?“

„Nevím. Mám v Polsku ženu a děti... kluka a malou holku. Tak krásný děti jsi neviděl, co žiješ, Slime...“

„Neviděl, Callwayi. Já se ani na ty děti nezmotal; i když tu a tam nějakou tu holku jsem viděl brouzdat okolo...“

„A šel bys – na Ostrov?“

„Nevím. Asi ne.“

„Myslím... kdyby nás zavolal.“

„Myslíš nás dva osobně?“

„Kdyby řek: potřebuju všechny chlapy. Šel bys?“

Slim se krátce zamyslel. „To bych musel!“

Callway se usmál a natáhl k němu ruku. Stiskli si je.

„Já si to myslel. Asi taky půjdu. Když bude potřeba.“

„Co je to už let,“ opakoval Slim. „Takovejch let...“

„Já vím. Ale vlast...“

„No právě. Vlast. Naše slunce. A nebe... A tráva na lukách! Takovou jsem nikde na světě nenašel.“

„Ptal jsem se Charlestona. Říká, že by mohl... třeba by si nechal udělat dřevěný nohy. Ale aspoň jednou si vystřelit na ty hajzly, co nám zabrali naši zelenou trávu!“

„To bysme byli už tři...“

„Čtyři. Mary... pod pultem schovává řehtačku. Wickers.“

„Mary? Ta pošahaná stará coura by šla taky? Fakt?“

„Čert vem všecky chlapy, co s ní kdy spali! Ještě by uměla ten svůj starej kulomet řádně rozezpívat!“

„Čtyři! Už jsme čtyři! To je přece sranda...“

„Když už jsme nikoho nesplašili – tak aspoň my...“

„Kdoví, co našich je ještě všelijak po Evropě; někdy mám chuť se po nich kouknout! Třeba by vylezli z díry, kdyby zaslechli naše válečný bubny!“

„To bych řek! Já sám bych votočil šíf a jel domů, na ten náš krásnej ostrov... Bože můj, jak já se těším!“

Jejich hlasy začínaly být trochu přiopilé; nebo snad dojaté? Nemohl jsem to postřehnout přesně.

„Naše vlast, Slime, to není jen nějakej ostrov v oceánu! To je všecko, co máme: naše myšlenky, city, vzpomínky, kamarádi, cesty, po kterejch jsme chodili, naše stopy v písku, hroby našich rodičů... to přece nemůžeme v žádným případě opustit!“

„Neopustíme, Callwayi! Víš... přiznám se ti, že už zas sbírám lidi. Mám už dvanáct kluků... všecko mladý, skoro děti – sirotci a tak. Učím je bojovat. Až se to spustí, my přijdem! Přísahám Bohu na nebesích, že přijdem!“

„Seš lepší, Slime. Já je mám jenom obšancovaný; některý třeba zas vypadnou. Ani jsem je ještě nezačal cvičit...“

„Kolik?“

„Počkej... šestadvacet. Ale zatím úplně pitomejch...“

Rozchechtali se.

„Seš stará, potměšilá liška! A lhář jako každej Armin: na chvilku jsem si už myslel, žes zapomněl...“

„Na nás? Na naše stopy v písku?“

„Na starý arminský kámoše!“

„Na modrý vody oceánu!“

„Na Živej Oheň!“

„Na holky, co nás objímaly...“

„Na vítězství, Slime!“

„Na vítězství, Callwayi!“

Jejich sklenice zařinčely o sebe.

„Teď se nám bude žít líp... když víme o sobě navzájem!“

Už jsem dokončil ten svůj dopis. Vzal jsem lístek papíru, který mi zbyl, a napsal na něj arminským tibrem: „Než vyrazíte na Ostrov pomoci Lerovi, rozkoukejte se nejdřív pořádně kolem sebe. Pak vám neujde, že půl dne cesty na jih od hnusný díry jménem Garian cvičí nějakej plukovník Flagherty zabijáky právě proti vašemu princi. Tak se poohlídněte... právě dostal nováčky a za tři neděle bude posílat loď s frekventanty na Ostrov. Až vypadnou, můžete tam těm svejm klukům udělat exkurzi se střelbou na horkej cíl, aby se poučili o cvrkotu. Operační čas 1 + 14 od odplutí lodi s absolventy. Hodně štěstí!“

Chvíli jsem uvažoval, jak to podepsat; pak jsem připadl na jméno, které jsem si zapamatoval z nějaké řecké báje a napsal pod ty řádky Aengus. Lístek jsem složil a na odchodu z krčmy dal černému klukovi, který zevloval před vchodem.

„Dej to tam těm dvěma námořníkům a řekni jim, že jsou ti dlužný čtvrťák.“ řekl jsem mu a zmizel, než to kluk provedl.

Do nejbližší poštovní schránky jsem hodil dopis, který jsem tak pracně sestavil. Všechno, včetně tužky, kterou jsem to napsal, jsem vzápětí zahodil a opláchl si ruce u nejbližší umývárny před mešitou. Nikdo si mě moc nevšímal. Ten dopis byl adresován panu Konstantinu Kapadapulimovasisovi, obchodníku s koberci ve městě Soluni, též zvaném Thessalonnikki, počestnému muži, který snad ve zdraví vykonává svou nevýnosnou, leč přesto ho uživící práci.

Nikdy jsem tam nebyl a neznám pana Kapadapulimovasise jinak než podle jeho poněkud složitého jména. Ale myslím, že snad ani válečné časy ho nedokázaly z jeho obchodu vyštvat, konečně koberce je třeba prodávat vždycky. Pro případ, že by přece jen nebyl na svém místě a zastupoval ho někdo méně povolaný, byl napsán jednou starou, dávno odvolanou šifrou. Tak starou, že musí být jasné, že i když už neplatí, není to trik nepřítele, ale něco jako krásná vzpomínka.

Ten dopis zněl:

V souvislosti se změnou stanoviště a služebního přidělení oznamuji svoji novou působnost: Ze sběrného tábora u Kolína nad Rýnem jsem byl převezen do Itálie a odtud do Libye, výcvikový tábor pro výchovu důstojníků pro potřeby arminské legální vlády. Nové jméno neuvádím, spojení zajistěte způsobem, který zná Stařík a politruk školy. Nemám zprávu, zda se něco neudálo v systému spojení. Za tři týdny odjedu do Arminu, kde se spojím s místním vyslanectvím. Pokud máte jiné příkazy, předejte prostřednictvím inzertní rubriky některého velkého deníku, systém 1A. Heslo pro styk přijmu pouze od Staříka, jiné budu považovat za provokaci a neozvu se. Děkuji za pochopení. Má situace je značně nepřehledná. Dors.

 

Byl už nejvyšší čas, abych se vrátil k Dogovi a plnil dál své úkoly. Byla to velmi příjemná a užitečná procházka; i když jsem si při ní moc neužil.

Loď se kymácela a já se kymácel s ní na zavěšeném lůžku, snažil se usnout a naslouchal hlasitému oddechování mých kamarádů na ostatních lůžkách. Nedalo se spát; snad proto, že jsem musel příliš myslet na jiné věci než to, čím se zabývali ostatní. Představoval jsem si, jak se z noční tmy vyřítí temné stíny, a z jejich hlavní začne šlehat oheň. Jestřáb bude určitě první, kdo bude na nohou a vzchopí se k účinné obraně, Doga a ostatní instruktoři také; ale nováčci? Věřím, že Slim a Callway nebudou tak hloupí, aby si nejdřív nepřítele neprohlédli, a po Jestřábovi půjdou bez milosti. Jestlipak ho napadne, jaké bylo řešení mého problému? Bude první, kdo pochopí... Taky jsem myslel na prvního Armina, kterého jsem ve svém životě poznal: kapitána Berta Singella, zvaného Agon. Potkali jsme se jen na čtyřiadvacet hodin, ale byl to on, kdo podstatně změnil celý můj život. Bylo to v roce 1941. Ustupovali jsme; přesněji řečeno utíkali, a za námi se hnala obrněná masa německých tanků se zlověstnými bílými kříži na bocích. Kdekoliv na nás padla, vždy to odnášeli životem naši kamarádi; a vždycky to zaplatila kouskem svého území naše ubohá země. Odveleli mne z první linie; z našeho pluku zůstalo jen několik mladých dobrovolníků, kteří snad vzali nohy na ramena či co, ale už se vzpamatovali a chtěli zas do boje, asi aby odčinili tu první chvíli strachu a zbabělosti. I já měl předtím strach – i já se nyní styděl.

„Poručíku Somoncove,“ řekl mi velitel. „Budete přidělen k dělostřelecké baterii kapitána Ogarkova, Jefima Trofimoviče, která zaujala postavení u vesnice Něgorodki.“

„Provedu,“ řekl jsem. „Ale nechápu, co tam budu dělat. Neumím zacházet s dělem...“

„To chápu. Vy a vaši vojáci budete nasazeni jako ochrana pro dělostřelce. Budete je krýt.“

Doplnili můj oddíl na tisíc mužů, kteří nasedli do rozvrzaných náklaďáků a za mým gazíkem vyrazili na západ, odkud se ozývalo hrozivé dunění děl. Asi po hodině jízdy jsme na silnici spatřili džíp, uvázlý v příkopě; na něm bylo namontováno jakési miniaturní dělo a pak otočný kulomet s další přídavnou rourou, která mohla střílet vodorovně. U tohoto stroje stál vysoký štíhlý muž v cizí uniformě; jak jsme se přiblížili, zvedl ruku a zůstal nám stát v cestě. Nezdálo se, že by se bál.

„Pomozte mi vytáhnout džíp z příkopu!“ požádal suše, bez valného přátelství.

Mluvil dobře rusky, dokonce se zdálo, až příliš dobře na to, že není Rus. A to nebyl; měl hubenou, silně opálenou tvář, dlouhé černé vlasy svázané do copánku, v levém uchu cvoček. Jeho uniforma byla důstojnická, sice ruského střihu, ale z nějaké jiné látky. Nárameníky kapitána, na krku zapjatá na podivný osmihrotý kříž. Neměl jsem tušení, co je to za chlapa.

„Vaše dokumenty!“ požádal jsem.

„Prosím?“

„Přál bych si vidět vaše dokumenty, soudruhu!“

„Ucho zelený!“ řekl s despektem, sáhl do kapsy a vytáhl odtud knížku v tuhých deskách. Na první straně bylo latinkou napsáno jeho jméno a osobní údaje, na ostatních stranách něco zvláštním písmem, připomínajícím rozsypaný čaj. Fotografie, která ho zpodobňovala, byla stará tak tři roky a vypadal jako rozjívený kluk, zvlášť kvůli dlouhým vlasům, spadajícím až na krk. V knížce byl vložen list papíru, který hlásal rusky:

„Žádám všechny složky armády, aby umožnily kapitánu Bertu Singellovi seznámit se s bojovou situací na frontě, případně aby uposlechly jeho pokynů. Kapitán Singell je vojenským poradcem SSSR a má pravomoci jako kterýkoliv důstojník Rudé Armády. Podepsán: velící generál T.“

Vrátil jsem dokumenty a zasalutoval: „Podle rozkazu, soudruhu kapitáne!“

„Tak mi pomozte s tím džípem!“ zavrčel.

Vojáci vyskákali, opřeli se do jeho vozidla a vystrkali je zpátky na cestu. Prohlíželi jeho zvláštní výzbroj a dost se jí divili, protože nebyli na nic takového zvyklí.

„Jak se vám to stalo, soudruhu kapitáne?“ ptal jsem se.

„Střílel jsem na letadlo.“

„Jaké letadlo?“

„Výzvědné. Přeletělo nade mnou.“

„Ach tak... ale proč jste na ně střílel?“

„Domnívám se, že není zapotřebí, aby nás pozorovalo.“

Pomyslel jsem si o tom svoje. Člověk, který odstřeluje letadla z tak směšných zbraní, jako měl kapitán Singell, si nezaslouží nic jiného než útrpný úsměv.

„To letadlo,“ řekl o chlup přívětivěji, „spadlo tam za kopec. Až pojedeme kolem, rád bych si ho prohlédl.“

„Vy jste ho sestřelil?“ vyjevil jsem se.

„Jinak bych na ně nestřílel.“ řekl suše, prohlédl řízení svého vozu a obrátil se ke mně: „Kam jedete?“

„Do postavení. Vesnice Něgorodki, soudruhu kapitáne.“

„Hm. Pojedu s tebou, chlapče. Pojedu první. Potřeboval bych dvojku, zabili mi ho. Nemáš někoho vhodného?“

„Nevím, čemu říkáte dvojka.“

„Řidič a nabíječ pro moje děla. Já jsem střelec.“

„V postavení to probereme, společně s velitelem, když dovolíte, soudruhu kapitáne.“

„Neříkej mi pořád soudruhu kapitáne. Říkají mi Agon.“

„Agoň – jako Oheň?“

„Třebas, když chceš. Jak se jmenuješ ty?“

„Somoncov, Jurij Nikolajevič, soudruhu... Agone.“

„Fajn; budu ti říkat Juro. Nasedat!“

Nasedl do svého džípu a rozjel se po té mizerné rozryté cestě, jako by se tu konaly závody. Stěží jsme mu stačili; naštěstí zakrátko zajel do pole a mířil k troskám letadla, ze kterých se kouřilo. Jel jsem za ním, ale uvázl jsem v blátě; musel jsem vystoupit a dojít to po svých. On stál vedle stroje a prohrabával se v troskách, ohořelých a už ne moc důležitých.

„Mapy jsou zničené. Škoda. Chceš něco?“

„Co jako?“

„Kořist. Například tohle...“ sebral se země výtečný německý dalekohled se Zeissovou optikou, který zřejmě při pádu letadla vypadl z kabiny.

„Ber, je dobrej. Boty bohužel shořely a konzervy se mi nechce hledat...“

„To přece... bychom nemohli! Z mrtvých...“

„Tvoji vojáci jsou mizerně obutí!“ řekl vztekle, obrátil se ke svému džípu a nasedl.

„Tak naskoč, sakra!“

V poslední chvíli jsem vyskočil na stupátko; dovezl mne k mému vozidlu, které už můj řidič vyhrabal a připravil k použití; pak jsme pokračovali dál po cestě.

Vojáci si prohlíželi můj nový dalekohled s určitou závistí.

V postavení jsme našli četu dělostřelců, kteří právě zakopávali děla do palpostů a obkládali je ochranným valem. Kapitán Ogarkov byl starý, měl brejličky jako profesor a choval se laskavě.

„Poručík Somoncov!“ představil jsem se mu. „Velitel ochranného oddílu, který bude s vámi v postavení!“

„Vítám tě, chlapče!“ stiskl mi ruku. „Potřebujeme pomoc jako sůl. Vpředu to všechno utíká...“

„Agon.“ řekl kapitán Singell a podal mu ruku.

„Kapitáne, jestli necháš děla tak, jak jsou postavena, utečeš do dvanácti hodin taky a necháš je nepříteli.“

Ogarkov vytřeštil oči.

Chvíli trvalo, než se kapitán představil a ukázal svou pověřovací listinu; pak teprve starý pán chápal, co to má před sebou.

„Vy myslíte, mladý muži, že byste uměl pracovat s baterií lépe než já, který už bojoval proti Kolčakovi a Wrangelovi; dokonce i proti Rakušákům?“

„Nevím, kdo byli Kolčak a Wrangel. Ale to si vysvětlíme, až odrazíme útok nepřátelských tanků.“

„Tanků... domníváte se, že na nás jdou tanky?“

„Budou tu za čtyři hodiny, pokud vidím.“

Agon se nedíval na hodinky, ale na slunce, zřejmě mu věřil víc.

„Máme nejvyšší čas přemístit děla a převést je na roztříštěnou palbu.“

„Já ale... mám povinnost vést palbu salvami!“ řekl kapitán překvapeně.

„Nechápu, co myslíte tou roztříštěnou palbou...“

„Ukážu vám to, až přijde čas. Zatím provádějte rozkazy, jak vám je dávám, to bude nejlepší.“

„Neprovedu žádné rozkazy, které mi dává člověk jako vy! Neznám vás a neznám ani vaši armádu; a musím říct, pane, že jste mi velice podezřelý!“ mračil se kapitán Ogarkov.

„Škoda. Po útoku budete mluvit jinak. Máte tu aspoň vysílačku?“

„Zajisté... ale nevím, zda máte právo...?“

„Promluvím s velitelem pluku.“

Spojení bylo naštěstí dosaženo dost rychle. Ještě tady nezačal boj, tak to šlo. Sotva byl u telefonu velitel pluku, vzal si Agon mikrofon:

„Mluví Agon, buď zdráv, plukovníku. Dojel jsem do postavení ve vesnici Něgorodki. Ano, baterie s ochranou. Zůstanu tu až do útoku. Zkusím odrazit. Cože? Rozbili? Hm... zkusím tady vysvětlit velitelům princip roztříštěné palby. Myslíš? Tak dobře. Až odrazím první útok. Pošli sanitky.“

Obrátil se na kapitána: „Němci zrychlili postup. Budou tu za dvě hodiny místo za čtyři. Nebudeme dělat nic, jenom zamíříme děla. Budu střílet sám.“

„Zajisté, Vaše Blahorodí. Z čeho, smím-li se ptát?“

Agon přistoupil ke svému džípu a popleskal svoje dělo.

„Z téhle... smím-li to tak říct... dětské hračky?“

„Není to hračka. Má vrtanou hlaveň a domnívám se, že asi tak stejný účinek jako ty vaše kraksny.“

„Ale... ta ocel je přece dost slabá! Skoro papír...“

„Ovšem, je speciálně upravená. Jinak bych to nemohl vozit na automobilu, to je jasné...“

„Chápu, chápu...“ kapitán se usmíval, ale zdálo se, že mu host není moc po chuti. Nebyl vlastně nikomu; neustále se na nás mračil, mluvil s chraplavým, vzteklým přízvukem a utrhoval se na lidi. Kromě toho každému tykal; a když přičteme jeho podivný vzhled, je to tak akorát dost. Náhle se objevili v úžlabině mezi dvěma kopci lidé; utíkali a zdálo se, že mají uniformy. Podíval jsem se dalekohledem; byli to naši. Agon vytáhl z vozu dlouhou podivnou ručnici s optickým zaměřovačem a díval se skrz něj. Všiml jsem si, že zásobník se do zbraně zasunuje z boku, ne zespodu jako u nás.

Najednou vyjel za prchajícími vojáky motocykl; seděli v něm tři Němci v železných helmách, dva na sedadlech, třetí v přívěsném vozíku s kulometem. Ten kulometčík střílel po prchajících lidech a jestli jsem dobře viděl ve svém dalekohledu, ostatní se tomu zuřivě smáli. Krev mi ztuhla v žilách. Ani jsem si zprvu nevšiml prásknutí dvou výstřelů. Až když se kulometčík podivně svinul do klubíčka a řidič motocyklu rozhodil rukama a skácel se dozadu, ohlédl jsem se a zjistil, že ty dvě rány padly z Agonovy pušky. Stál nehybně a pozoroval, co se bude dít dál. Prst na spoušti.

Nejbližší vojáci se vrhli na Němce, ubili třetího, vzali jim samopaly, naskakovali na motocykl. Někteří byli ranění, ale věšeli se na něj ve velikém hroznu, takže jel čím dál pomaleji, i když se blížil k našim postavením. „Ochranný oddíl do okopů!“ nařídil suše Agon. „Dvacet mužů se postará o raněné. Odneste je dozadu, podívám se na ně, až nám dají pokoj Němci.“

„Potřebovali by lékaře!“ nesouhlasil kapitán Ogarkov.

„Já jsem lékař.“ odsekl Agon.

Motocykl byl ojedinělý, jiní Němci se už neobjevili; ta pláň zůstala po odchodu našich opuštěná.

Pak jsem i já zaslechl hluboké, temné vrčení; tankové motory, znal jsem je z prvního střetnutí. A jako tehdy mne naplnily nikoliv hrůzou, ale napětím, podobným stavu šelmy před lovem. Věděl jsem, že ti opancéřovaní muži mají jen jediný cíl: smrt mne a všech mužů okolo; dokud budou živí, půjdou za tímto cílem. Že záleží na mně a na mých soudruzích, zda se jejich zlé záměry zdaří. Neboť za námi je rodná země, ženy, děti, starci, továrny, pole. A po těch touží fašistický agresor.

Agon v takových pojmech nemyslel. Pro něj to byl, jak jsem později zjistil, cíl. Znal kategorii přátel a nepřátel. Nepřátele ničil; profesionálně, klidně, metodicky. A bez slitování.

Pak se objevily první tanky; projely úžlabinou a rozvíraly se do velké rojnice. Počítal jsem: čtyři, pět, šest, sedm, osm. Za nimi se rozvinuly drobné figurky pěšáků, kryly se za tanky a čekaly, až se dostanou na dostřel. Tanky začaly střílet hned, jak se objevily, ale prozatím jejich náboje dopadaly před nás. „Čekejte!“ velel Agon. „Počkejte, až budou blíž...“

Kapitán Ogarkov ho neposlouchal, křičel vlastní rozkazy podle vojenské terminologie. Agon ani nepokrčil rameny, přijal to lhostejně a šel si sednout do svého vozu; manipuloval tam svým podivným dělem. Na pláni mezi tanky vytryskly fontány hlíny. Kapitán vykřikoval opravné údaje, dělostřelci opravovali náměr a pak vypálili další salvu. Jeden z tanků se zastavil na místě a natočil se trochu do strany; kapitán pochvalně vykřikl, obsluha děla propukla v jásot.

V té chvíli hvízdlo i Agonovo dělo.

Z jednoho tanku se začalo kouřit; ani se neusmál, natáčel hlaveň na další. Vzápětí vypálil podruhé; tank zastavil a z jeho poklopu vyskočil voják, jehož uniforma hořela. Agon mlčky, soustředěně točil klikou svého děla.

„Proboha!“ řekl kapitán Ogarkov. „Matko Preobraženská...“

Děla naší baterie duněla jako o závod; osamělá zbraň strohého cizince bouchala jen tu a tam, ale pokaždé se jí podařil zásah. Vyjma jednou, to jsem poprvé viděl na Agonově tváři nervózní záškub, jako by litoval vlastní chyby. Pěchota už byla blízko; její kulky nám svištěly nad hlavami, naši pěšáci stříleli proti nim.

Agon nechal tanky být, uchopil kulovnici, zalehl za svůj džíp a počal lhostejně, strojově odstřelovat muže na pláni. Zdálo se, že si mezi nimi vybírá; pak jsem pochopil, že vyhledává především důstojníky. Dělal to tak klidně, jako lovec odstřeluje zajíce.

Jeho zbraň mne fascinovala; nikdy jsem ještě podobnou neviděl. Měla dlouhou hlaveň bez bodáku, s optickým zaměřovačem, který však, když se Němci přiblížili, jednoduchým pohybem odstranil a zasunul do kapsy. Byla to kulovnice a zpětný ráz by musel být značný, kdyby ji nebyl držel za ten do boku vysunutý zásobník. Prázdné nábojnice mu vyletovaly před obličejem. Musela to být nějaká kombinace pušky a samopalu, ovšem velmi dokonalá. Povšiml jsem si, že pažba je zdobena kovovými proužky.

To už ale kapitán Ogarkov zavelel k útoku na bodáky; Němci v tu ránu obrátili a mazali pryč.

Agon odložil pušku a vyrazil za ostatními; neviděl jsem žádnou zbraň, kterou by u sebe měl a nechápal jsem, jak bude bojovat, ale pak vytáhl z rukávu něco jako stočený karabáč s blýskavým koncem a roztočil nad hlavou.

Jak jím udeřil jednoho prchajícího Němce do zad, rozsekl mu vojenský kabát i se zády a vytryskl proud krve; Němec se skácel a svíjel se v bolestech. Boj byl krátký; několik kroků od našich zákopů počal kapitán Ogarkov zaostávat a klopýtat, volal sice, ale když sem se po něm ohlédl, držel si poraněnou nohu. Když jsme se ujistili, že Němci utekli daleko, zastavil jsem pronásledování a nařídil se vrátit.

„Počkej!“ řekl mi Agon. „Ať seberou všecky zbraně, boty, brýle, dokumenty a vůbec všechno. Zapomněl jsi na to.“

„Zbraně ano, ale... nač to ostatní?“

„Uvidíš. Bude se to hodit...“

Boty někteří neukáznění vojáci mého oddílu brali bez váhání; bylo to dobře, obuti byli mizerně a Němci, to je třeba přiznat, byli skvěle vybaveni. Agon poklekl u jednoho mrtvého a sňal mu brýle, které prohlížel a ohledával; pak prohledal kapsy a našel v jedné pouzdro s dalšími brýlemi. Zvedl samopal toho muže a pokývl hlavou.

„Chceš odstřelovačskou pušku?“

„Já? Samozřejmě bych chtěl, ale...“

„Tak mi to nes!“

Někteří Němci byli jen ranění; nechali jsme je zatím na místě, protože jsme nevěděli, kdy se mohou objevit další. Agon jednomu stahoval z ruky hodinky a Němec se tomu bránil; beze slova jej praštil pěstí do hlavy, až ztichl a zůstal ležet bez hnutí.

„Nač potřebuješ hodinky?“ ptal jsem se.

„Já ne. Ale odpalovací systém.“

„Jaký?“

„Kdybychom museli ustoupit. Umíš dělat časované miny?“

„Ne... to neumím!“

„Jinak bys věděl, na co je potřeba hodinek.“

Kapitána Ogarkova odnášeli dva muži zpět do postavení. Byl při vědomí; levou nohu měl ve stehně prostřelenou, tekla mu spousta krve a vypadalo to ošklivě. Agon se zastavil a prohlížel ránu.

„Nevypadá to dobře. Možná je zasažena i kost. Kulka prolétla ven druhou stranou?“

„Ne,“ řekl jeden voják. „Je asi vevnitř!“

„Dobře; pak ji vyndáme.“

Němce nebylo nikde vidět; Agon ze všeho nejdřív zjistil, kolik máme lidí, pak přidělil ty, co utekli z dřívějších linií, do našich řad. Pak se odebral do stanu, kam odnesli kapitána a další raněné. Svlékl uniformu a vzal si z auta malý lékařský kufřík s nástroji; prohlížel rány, nejdřív vyjmul pinsetou Ogarkovovi kulku, potom bral ostatní.

Překvapil mne způsob, jak zacházel s nemocnými: když přišel k novému, ze všeho nejdřív mu zvláštním dotykem stiskl spánky; nemocný přestal okamžitě naříkat a choval se od té chvíle tiše a klidně, i když mu Agon řezal do živého těla. Soucit, jak se zdálo, neměl s nikým; krev stříkala kolem něho, sám byl zakrvácený jako řezník. Při tom dával svým pomocníkům jen stručné pokyny, co mají dělat. Šla z něj taková hrůza, že i tiché příkazy byly plněny bezodkladně, s příkladnou pečlivostí.

Nikdo se neodvážil se mu vzpouzet.

Pak se opláchl v kýblu s vodou a vydal se na obhlídku palpostů. O nemocné se už nijak nestaral; prohlásil, že teď potřebují už jenom odvoz do týlu, do nemocnice.

„Agone,“ řekl jsem mu. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Ptej se bez dovolení.“

„Kde ses naučil tak léčit?“

„Byl takový kurs; u nás doma. Naučili nás mluvit všemi jazyky, počítat z hlavy, trochu fyziku a tak dál. Taky medicínu. Už se prozatím nebude opakovat, takže nemáš možnost jít tam taky.“

„Aha...“ řekl jsem to asi trochu ulekaně, protože Agon se zastavil a obrátil ke mně. Snad poprvé se nedíval přese mne, ale mně přímo do očí.

„Pravděpodobně tě zarazí, že se chovám poněkud jinak, než jsi zvyklý od svých soudruhů, Juro. Prosím, ber na vědomí, že i když jsem sovětský důstojník, nemohu se jen tak beze všeho oprostit od zvyků z domova. Kromě toho už i tam říkali, že jsem poněkud nepříjemného chování. Neber ohled na to, že ti třeba připadá nevlídné a mluv se mnou, jako bych byl tvůj přítel!“

„Já... ovšem, Agone. Já si to taky myslím.“

Neodpověděl, obrátil se a prohlížel si terén. Mračil se.

„Přijdou ještě jednou.“ řekl potom, obrátil se a vracel do postavení.

„Pak nám dají pokoj a zítra přitáhnou s velkou silou, které se neubráníme.“

„Hlavně, abysme se ubránili teď! Velení pošle nějaké posily...“

„Pochybuji. Na kdy odhaduješ útok?“

„Já... to nevím!“

„Jsi velitel. Máš povinnost vědět všecko.“

„Jenže... já nemám žádné zkušenosti! Pomoz mi, Agone, prosím tě!“

„Můžeme počítat s trochou času, než přivezou nové tanky. A to může trvat... k zemi!“

Plácl sebou na zem a já hned po něm; naštěstí, neboť nad hlavou mi prolítla kulka ze snajperské pušky. Agon se překulil po zemi o metr dál, zvedl svoji zbraň a dvakrát vypálil v intervalu asi deseti vteřin. Všiml jsem si, jak za jedním tankem se vymrštil voják a zůstal nehybně ležet.

„Může jich tam být víc.“ řekl Agon, zvedaje se. „Půjdu si pro tu jeho pušku. Vezmeš si mou Winnifred a budeš mě krýt.“

„A ty? Půjdeš beze zbraně nebo s tím bičem?“

„Vezmu si revolvery.“

Vrátil se k autu, vytáhl opasek s náboji a zavěsil k pasu; tak, aby se pažby revolverů nacházely pod jeho boky, jak to bývalo u kovbojů v kině.

„Kryj mě, pro jistotu!“ řekl a rychlými pružnými kroky zamířil tím směrem.

Zalehl jsem s puškou připravenou, ale neviděl jsem vůbec nic, než očazené trosky tanků. Agon přebíhal od jednoho ke druhému, hrbil se, ale nezastavoval. Kousek před ním vstal náhle jeden Němec, který předtím vypadal jako mrtvý, zvedl samopal a chtěl vystřelit; ale od Agonova boku zapráskl výstřel a Němec se zlomil v ohni. Všiml jsem si, že se nějak podezřele pohybuje i sousední a vypálil jsem po něm; nadskočil a převalil se. Agon se v běhu ohlédl a na kratičký okamžik mi zamával rukou. Pak mi zmizel z očí; snad za některým tankem.

Zaslechl jsem zarachocení samopalu, pak výstřel z Agonova revolveru, výstřel z další zbraně a znovu Agonův. Když se opět objevil, v ruce nesl pušku a dva samopaly a revolverem mířil na záda německého důstojníka, který šel před ním s rukama nad hlavou. Vojáci propukli v jásot a chtěli se mu hrnout vstříc; stěží jsem je udržel na místech. Agon došel až k nim, tam mu dva vzali jeho zajatce a taky samopaly; pušku mi přinesl. „Německá, docela dobrá. Je tvoje.“

Ale mne víc zajímal zajatec; byl to sice jenom podporučík, přesto jsme se od něj mohli hodně dozvědět. Vyděšeně kulil oči a klepal se, i když byl o hlavu vyšší než já a pořádně vykrmený.

Agon ho postrčil ke mně a sám se postavil trochu stranou, aby měl přehled o situaci.

„Jak se jmenujete a od kterého jste pluku?“ zeptal jsem se ho. Doufal jsem, že mojí němčině porozumí.

„Nebudu vám podávat žádné informace!“ odpověděl.

„To mě mrzí. Jsme tedy nuceni zacházet s vámi jako s nepřítelem!“

„Jsem připraven na smrt!“ vykřikl hystericky. „Heil Hitler!“

„Nemáte strach umřít?“ zeptal sem se tiše.

„Jsem německý důstojník; neznám strach ze smrti!“

„Škoda. Mohl jste být vlasti ještě užitečný.“

Neodpověděl. Mlčel a tvářil se pokud možno sebevědomě, ale já viděl, že ho to stojí hodně úsilí.

„Tak já!“ Agon vytáhl svůj bič a zapráskal jím před zajatcovým nosem. Ten se zarazil, ale nepromluvil.

„Počkej, Agone! Nesmíš mu ublížit; vyhrožovat mu můžeš jak chceš, ale nesmíš ho bít. Na výslech má právo jenom štáb, my... můžeme přijmout jen dobrovolnou výpověď!“

„On učiní dobrovolnou výpověď.“

Agon sebral důstojníkovu čepici, vyhodil ji do vzduchu a dvakrát práskl bičem; čapka se rozletěla na čtyři kusy.

„Takovým způsobem tě rozsekám na kusy.“ oznámil nevzrušeně. „Začneme s ušima; beztak ti odstávají!“

Jeho bič zasvištěl vzduchem a koncem se zlehka dotkl ucha, jež okamžitě zrudlo krví. Nešťastník ulekaně klesl na kolena a začal ječet: „Ne! Prosím... budu mluvit!“

„Tak mluv!“

„Jmenuji se Hans Berger, nadporučík třetího pluku tankové divize Wehrmachtu Ost.“

„Jaké síly přisunulo vaše velení na náš úsek fronty?“

„To... to nevím. Nebyl jsem informován...“

Agon pokrčil rameny.

„Kolik tanků provede útok na naše pozice a kdy se to stane?“

„Operační plán je určen na druhou hodinu odpoledne.“

„Počet tanků?“

„Dvanáct.“

„Počet vojáků?“

„Nebudou to naši vojáci.“

„Kdo tedy?“

„Divize SS Das Reich.“

„Proč byla provedena změna?“

„Plukovník Manngruber se vsadil s naším velitelem, že dobudou vaše postavení během hodiny.“

„O co se vsadili?“

„Nevím... Snad o šampaňské?“

„Hm. Proč jsi šel sem proti nám vyzvídat?“

„Byl to příkaz. Měli jsme prověřit, zda jste nedostali nějaké posily. Plukovník Manngruber by musel změnit sázku...“

„Dobře. Prohlédni si teď naše postavení, ať si je zapamatuješ. Potom jdi zpátky ke svým a vyřiď plukovníku Manngruberovi, že já, Adalbert Oramus Lewi Singell, zvaný Agon, rytíř Templářského řádu Blesků a vrchní rabín Jeruzalémského chrámu, nyní též kapitán sovětské armády, s ním chci uzavřít sázku. Jeho muži nepřejdou tuto čáru...“

Agon vyryl podpatkem boty do rozměklé země rýhu. „...a pokud ji přejdou, že se už nedokážou vrátit zpět. Do zítřka do poledne.“

„Pane...“ zajatec se klepal strachy. „Víte, co říkáte? Pan plukovník Manngruber...“

„Vyřídíš mu moje slova tak, jak zněla.“

„Provedu. O co... co je předmětem sázky?“

„Pohár krve. Mojí nebo plukovníka Manngrubera.“

„Ano, pane... kapitáne.“

„Můžeš mne nazývat Vaše Svatosti, chceš-li.“

Chytil jsem Agona za rukáv. „Ty ho chceš vážně pustit?“

„Jistě. Musí vyřídit tu sázku s jejich plukovníkem.“

„To je šílenství!“

„Je to můj zajatec. Můžu ho pustit, když chci.“

„Ale... ten jejich útok nevydržíme!“

Agon stáhl obočí. „Je to souboj, poručíku Somoncove. Plukovník von Manngruber je šlechtic a rytíř SS, já Templář. Střetnutí mezi námi rozhodne, jaká je vůle Boží. Tobě dovolím být mým sekundantem, aby ses přesvědčil...“

Přesvědčoval jsem ho, ale působil dojmem šílence. Vzal zajatce a provedl ho přes naše postavení k zákopům; podporučík je přeběhl tak rychle, jako by se stal srncem. Až v bezpečné vzdálenosti se obrátil a vykřikl rusky: „Hloupí Ivani! Všecky vás zabijem!“

„On umí rusky! Rozuměl nám!“ zděsil jsem se.

„Já vím. Cítil jsem to.“

Agon jej sledoval, jak běží plání, pak se obrátil ke mně: „Teď mi zavolejte generální štáb. Pokud možno přímo velícího generála...“

Snad se stal zázrak, ale spojení dostal bleskově.

„Pravděpodobně okolo druhé hodiny odpoledne zaútočí na naše postavení extrémně silný oddíl SS. Předpokládám, že zbývající budou muset vydržet úder značně slabší. Navrhuji učinit protiúder na štáb divize SS, případně na tábor plukovníka Manngrubera.“

Chvíli naslouchal.

„Ano, udržíme se. Přejdeme na roztříštěnou palbu, naučím je to. Máme dost času.“

Bylo poledne. Měli jsme čas dvě hodiny. Agon prošel okolo děl; svolal velitele obsluhy a pronesl k nim tuto řeč:

„Od této chvíle velím všem dělům, která máte k disposici. Každé z nich zamířím na jiné místo prostoru před námi a budu obsluze dávat příkazy, které nebudou platit pro žádné jiné dělo baterie. Upozorňuji: v případě, že někdo splete své číslo, budu se na něj velmi zlobit. Příkaz k palbě je moje přezdívka Agon, což znamená nejen Oheň, ale i Pal! V té chvíli musí obsluha okamžitě vypálit, vzápětí znovu nabít a připravit se k další ráně.“

„Provedu, soudruhu kapitáne!“ odpověděli vojáci sborem.

„Podstoupíme boj s těžkým protivníkem. Zaútočí na nás rytíři zbraní SS, jejich elitní vojsko. Jakmile zničíte tanky, začnete střílet z ručních zbraní na jednotlivé vojáky v rojnicích a to tak, že budete pálit okamžitě, jakmile dostanete nepřítele na mušku. Zakazuji střílet salvami a vůbec jakkoliv plýtvat náboji. Až se dostanou do našich zákopů, zahájíte boj muže proti muži. To už vás povedu. Je všem všechno jasné?“

„Mně to není jasný, soudruhu kapitáne,“ řekl jeden starý četař. „Já umím trošku německy, tak nechápu, proč jste mu povídal takový věci. O tý sázce a tak dál...“

„Říkal jsem to, protože jsem chtěl, aby na nás zaútočili. A to proto, abychom dokázali, že jsme lepší než oni.“

„Možná vy, soudruhu kapitáne. Ale my, vojáci?“

„I vy. Protože vy bráníte svoji vlast a oni jsou jenom lupiči a vrazi. Ještě jsi to nepochopil?“

„Já jo... ale co oni?“

„Oni to pochopí, až sem přijdou.“

Přišel k prvnímu dělu a počal obsluze něco vysvětlovat a předvádět. Vojáci zírali dost překvapeně; zřejmě to i pro otrlé dělostřelce byly novinky. Vyčkal jsem, až skončí; mezitím jsem nařídil vybudovat v rozích zákopů kulometná hnízda a přesunout do nich kulomety, které jsme předtím dobyli na Němcích.

Některým mužům jsem rozdal ukořistěné samopaly; naši měli pouze vintovky na pět ran s bodákem.

„Děláš to dobře.“ řekl mi Agon, když jsme se sešli.

„Opravdu si to myslíš?“

Přikývl. Rozhlížel se kolem a mlčky uvažoval.

„Agone... jak vypočítáváš, kam má dělo střílet?“

„Podle toho, kudy pojedou tanky. Umím přesně vypočíst trasu každého náboje z děla, parabolickou křivku. Proto tak přesně zasahuji ze svého kanónu.“

„Ale jak to děláš?“

„Samo od sebe. Já ji vidím; hned si ji promítám do čísel. Naši počtáři umějí vypočítat koordináty každého pohybu v kterémkoliv místě trasy. Vím, je to složité, ale nemůžu to vysvětlit. Ty necítíš prostor tak, jako já...“

„Co budeš dělat teď?“

„Trochu se uklidním.“

Nepotřeboval to; byl až mrazivě klidný. Usedl na zem u svého auta, vzal jeden ze samopalů a vojenskou pušku a počal rozebírat. Pak je trochu pozměnil a zase skládal dohromady, ale tak, že vnitřek samopalu vložil do pažby pušky a připojil dokonce dlouhou puškovou hlaveň. Součástky byly zřejmě zaměnitelné. „Bude to střílet jako puška, ale bude mít zásobník. Kdybych měl nástroje, vyrobil bych jich víc. Taky není čas... Ale ještě deset minut mám.“ zavřel oči a vystavil tvář slunci.

Seděl jsem, mlčel a uvažoval, co je ten muž vlastně zač. Slyšel jsem jeho plné jméno a tituly, ale nechápal jsem je.

„Jedou.“ řekl po chvíli. „Jsou přesní.“

„Proč nezměnili plán – když o nich víme?“

„Vyzval jsem ho. Plukovník je příslušník SS, rytíř, možná i šlechtic. Ví, co je souboj, a jde do něj s odkrytým hledím.“

„Tyhle věci jsou pro mne trochu... k smíchu.“

„Když chceš, směj se. Já jsem taky šlechtic a vím, jak se utkat v boji, který... já považuji za čestný.“

„Myslíš, že... by o tom mohly nastat pochybnosti?“

„Nevím. Manngruber se ještě nesetkal s létajícím ohněm. Až se setká, bude si možná o mně myslet něco horšího.“

„Ale... pak tě bude mít za nečestného!“

„Ať mi to sem přijde říct.“

Agon vstal. Přistoupil k vozu a vyňal přístroj, který mi doposud nebyl zcela jasný. Ocelová konstrukce, tenká a nijak výrazně nosná, opatřená šikmými kolejnicemi nahoře. Agon ji přišrouboval k podvozku vedle děla, vytáhl kovovou krabici se střelami, které měly na konci trojúhelníková křidélka, a položil ji vedle.

„Co to je?“

„Létající oheň. Rakety.“

„Neviděl jsem ještě nic takového!“

„Princ nám dovolil je tady vyzkoušet. Uvidíme.“

Hlídka nás upozornila, že v úžlabině se něco děje; potom jsme spatřili tanky, které vyjížděly a rozřaďovaly se do obvyklé rojnice. Za nimi se hrnuli pěšáci; tentokrát jich bylo o poznání víc než předtím, a stále jich přibývalo.

„Nestřílet, dokud nedám povel!“ řekl klidně Agon; zapaloval si právě dlouhý tenký doutník, který vypadal ani na jako z tabáku, spíš jako z knotu do svíček.

Zato tanky zahájily palbu okamžitě; prozatím nijak zvlášť přesnou, neboť byly ještě daleko. Agon se sklonil nad svoje dělo a něco na něm šrouboval. Pak, když mu náboj přeletěl nad hlavou a vybuchl deset metrů od nás, zvedl hlavu a ohlédl se po nich.

„Jak chceš!“ řekl tiše a namířil svoje dělo.

Vypálil a z tanku, kterému se podařil ten přesný výstřel, vyšlehl oheň. Pozvedl ruce dlaněmi před tvář a chvíli si něco šeptal; snad to bylo hebrejsky, těžko říct. Dokonce zazpíval konce veršů; když se pomodlil, přešel k dělostřelecké baterii.

„Tak čtyřko, máš ho v kříži... pozor, připrav se! Agon!“

„Šestko, čekej! Jedničko, půl stupně doleva... drž si ho, jak dojede tam na ten kopeček, Agon! Dvanáctko pozor, cíl se ti snaží utéci... jdi si za ním! Tak sakra, ještě kousek! Osmička, Agon!“

Oči měl všude, viděl snad každý tank; dělostřelci pálili dle jeho příkazů, každý jinak, snad se ani nestarali o to, co dělají ostatní. Jen při zásazích krátce vykřikli radostí.

„Juro, nestůj tady jako sloup! Máš pušku?“

Teprve teď jsem si uvědomil, že sleduji Agona a zapomínám střílet.

Zalehl jsem, namířil zbraň a zahleděl se do zaměřovače; spatřil jsem běžícího Němce a zlehka stiskl spoušť. Puška štěkla, vypadl z ní náboj; Němec pustil svůj samopal a skácel se na zem. Bylo to lehké, jednoduché, bez těžkostí: posunoval jsem hlaveň a vybíral si z nich ty, kteří se dali dobře zasáhnout.

Téměř pokaždé některý z nich klesl k zemi.

Vůbec nevím, jak dlouho to trvalo; najednou mi Agon položil ruku na rameno.

„Chtěl jsi vidět můj létající oheň!“

Přeběhli jsme k vozu; Agon uchopil doutník, který pořád ještě trochu hořel, vsunul jej do úst a poklekl k rampě pro rakety. Položil jednu na kolejničky a zapálil konec tím doutníkem; rukama nasměroval odpalovací rampu.

Raketa zasvištěla vzduchem, proletěla nad naším postavením a ocitla se nad Němci. Tam vybuchla a rozlétla se na všechny strany, ale letěla dál a zanechávala za sebou ohnivý chvost, který padal na zem a zapaloval trávu i promaštěné uniformy Němců. Ozval se jejich řev; Agon si ale nevšímal ničeho, nasazoval novou raketku.

Naši vojáci se na chvíli zarazili; nedovedli pochopit, co se to děje. Vyletěly ještě čtyři ty rakety; dohromady jich bylo šest, ale pokryly téměř celou plochu bojiště. Agon vstal; tyčil se proti plamenům jako bůh války, zachmuřený, tvrdý, nelítostný; pozvedl ruku a zřejmě něco počítal, asi zásahy.

„V pořádku. Princ bude s účinností spokojen. Můžeme to použít i proti našim nepřátelům.“

Němci prchali v divokém zmatku; Agon velel dělům a ta je vyprovázela, i vojáci vyběhli ze zákopů a hnali je.

Tentokrát zůstal Agon stát na místě a mlčky je pozoroval. Vtom vybuchly za kopcem vysoké ohnivé sloupy. Agon zvedl hlavu a pokynul mlčky, jako by se splnilo jeho očekávání.

Nedalo mi to, zeptal jsem se.

„To jsou těžká děla z plukovní zálohy. Právě se daly do pozic plukovníka Manngrubera.“

„Myslíš, že ho obklíčili a teď ho ničí?“

„Ano, zdá se mi to.“

„Vypadá to, že moc vojáků už mu nezbylo!“

„Já jsem je nevolal. Nemuseli sem chodit.“

Zachvěl jsem se. Ten tichý, zamračený, zlý Armin mi najednou naháněl husí kůži. Zdálo se mi, že je sama Smrt, která si jen tak z ničeho nic vyšla na procházku mezi lidi.

„Juro,“ řekl tiše. „Možná se chceš zeptat, proč je tak hrozně nenávidím. Proč je ničím jako škodlivý hmyz?“

Chtěl jsem, ale hrdlo jsem měl stažené.

„Nenávidím armádu. Nenávidím všechny, kdo přijdou do cizí země se zbraní, aby tam zabíjeli muže a ženy a děti a starce. Všechny je zničím! Nic jiného si nezaslouží!“

„My jsme taky vojáci...“

„Zlo se potírá jen zlem. I já jsem voják, taky nosím uniformu. Ale tamti jsou stejní jako ti, co přišli do naší země a zabili moji matku. Proto je nešetřím.“

„Já... já tě chápu, Agone.“ řekl jsem sevřeným hrdlem.

Neodpověděl; mlčel a mračil se. Zbytky Němců se odplazily do bezpečí. Agon usedl na zem, zavřel oči a odpočíval.

Dvě hodiny na to se objevil německý motocykl, opatřený bílou vlajkou. To už jsme zatím měli staženy všechny samopaly a cokoliv cenného zpátky do zákopů a byli jsme připraveni k dalšímu boji.

Někdo probudil Agona. Důstojník, který seděl v loďce, byl opět náš známý podporučík Berger. Tentokrát se tvářil mnohem pyšněji než prve.

„Pane,“ řekl, když předstoupil před Agona.

„Pan plukovník Manngruber vám blahopřeje k prvnímu vítězství!“

„Děkuji. Co dál?“

„Žádá vás o revanš. Přeje si zvrátit nepříznivý úradek Prozřetelnosti a dosáhnout konečného vítězství.“

„Je si vědom, že riskuje? Ví, kdo jsem?“

„Plukovník si přeje vědět, zda trváte na svojí sázce!“

„Ano, samozřejmě. A on?“

„S chutí se napije vaší krve, pane kapitáne.“

Agon se jenom trpce usmál.

„Plukovník se však domnívá, že jste nepostupoval správně, když jste proti nám užil zbraně, která dosud není obvyklá v armádních kruzích. Plukovník by rád věděl, co je to za zbraň, na jakém principu funguje a jaké má účinky.“

„Odpověz mu, že rád věřím, že by to chtěl vědět. Bohužel, je to doposud tajemství.“

„Dovedeme ctít vojenská tajemství. I nepřítele.“

„Je to moje osobní tajemství.“

„Plukovník si dovoluje vás varovat. Bude mu potěšením zajmout vás a přinutit k prozrazení. Možná i násilím...“

Agon zaváhal.

„Začínám se obávat... zopakuji otázku. Plukovník Manngruber má nějakou představu o mém postavení? Je si vědom, kdo jsem a jaká moc je vložena do mých rukou?“

„Pan plukovník si je vědom, že jste příslušníkem elitního sboru arminské císařské armády. Rovněž tak členem rytířského řádu; má zhruba představu, že jste prošel mimořádně důkladným výcvikem, takže je velice obtížné vás porazit. Přesto to zkusí.“

„Takže neví nic! Řekni mu toto: Jsem Templář, rytíř Boží. Byla na mne vložena Moc Nejvyššího Pána Vesmíru, abych ji prosazoval a chránil. Nejsem člověk; jsem nástroj v Pánových rukou a moje vítězství či prohra vyplývá z Jeho vůle. Mohu být poražen pouze v případě, že má služba není čistá a mé rozhodnutí bude shledáno nesprávným. V tom případě si zasloužím smrt. V opačném případě bude plukovník Manngruber zvážen a shledán lehkým; a zahyne smrtí za svoje hříchy a jeho duše bude uvržena do plamenů pekelných na čas či navěky. Toto mu řekni.“

„Pan plukovník si toho je vědom. Avšak uložil mi, abych se zeptal, kdy vás smí opět napadnout.“

„Očekávám ho stále a vždy bude uvítán stejně jako doposud. Vyřiď mu, že jeho návštěva nám byla velmi milá.“

„Dále vám plukovník posílá svou fotografii a prosí vás o tutéž službu. Chce se zúčastnit zítřejšího boje a rád by se s vámi osobně sešel.“

„Nemám fotografii; ale popiš můj vzhled a odznaky bojovníka. V oddíle není nikdo, kdo by se mi podobal. Najdeme se.“

„Plukovník vám tedy přeje štěstí.“

„Řekni mu, že já mu přeju, aby dostal rozum.“

Berger zasalutoval a odjel; Agon se natáhl ke svému vozu, hlavu si podložil pláštěm a usnul. Až do večera se nestalo nic, co by stálo za zmínku; za soumraku poslal Agon většinu mužstva spát a rozhodl, že i já mám ulehnout, abych byl ráno svěží. On sám se už prospal a jak se vyjádřil, noc je jeho živlem.

„My Armini jsme šelmy a bojujeme v noci, jako šelmy.“

„Chceš snad bojovat?“

„Uvidíme.“

S touto podivnou perspektivou jsem šel spát; byl jsem strašlivě unavený. Nevím už, co se mi zdálo, ale byl to asi první děsivý sen po mnoha letech, protože jsem se náhle probudil celý zpocený a strašlivě vyděšený. Někde z dálky zněly výbuchy a syčení raket; vyběhl jsem ven a spatřil, jak se tam rozlévá ohnivá záplava.

„Co se děje? Kde je kapitán Agon?“

„Šel na obhlídku; před hodinou!“ sdělil mi staršina. „Vzal s sebou tu... rampu a raketky.“

„Vy jste ho nechali jít samotného?“

„Nařídil nám to!“

Čekal jsem; asi hodinu na to se objevil Agon, na zádech měl popruhem uvázanou svoji odpalovací rampu. Raketky neměl.

„Neměl jsem v noci co dělat a nudil jsem se.“ řekl mi s křivým úsměvem. „Tak jsem našel tábořiště pana plukovníka a trochu si na ně posvítil.“

„Tys je spálil přímo v táboře?“

Neodpověděl, jen trhl rameny.

„Proč jsi mne neprobudil? Šel bych s tebou!“

„Šelmy loví samy.“

Už jsem neusnul; až do rána jsem s Agonem a několika vojáky vyráběl z ukořistěné munice jakési pekelné stroje nebo snad miny, které jsme připravovali na zítřek. V každé byl strojek z jedněch ukradených hodinek; konečně jsem se naučil, co s nimi.

„Za svítání zaminujeme celé postavení. On bude chtít stůj co stůj dobýt baterii do zítřejšího poledne. Až budou blízko, odvedeš vojáky z palpostů. Zůstanu tady jenom já; budu střílet, dokud mi nedojdou raketky, mám už jen šest posledních. Pak spustím ty miny a odejdu.“

„A plukovník zvítězí!“

„Ano. Získá prázdnou baterii a bude hrozně přemýšlet, co to znamená. Když na to přijde včas, zachrání si život. Když ne, snad to pochopí aspoň ve chvíli smrti...“

Když nastalo ráno, vyjelo naproti z úžlabiny snad padesát tanků a nepřehledné množství vojáků.

To nemohli být Manngruberovi, Agon usuzoval, že mu zůstala tak třetina stavu. Asi si na to něco vypůjčil od sousedů.

Zahájili jsme palbu způsobem, který jsme použili minule; oni se však poučili, stříleli mnohem přesněji a účinněji; mnoho našich soudruhů padlo za vlast.

Když situace začínala být neudržitelná, zavolal mne Agon.

„Končíme. Svolej mužstvo a odveď je odtud!“

„A ty? Raději bych zůstal s tebou!“

„O mne se nestarej. Rozdám si to s nimi teď sám...“

„Sám proti všem?“

„Třeba proti světu. Sbohem, Juro.“ vytáhl z náprsní kapsy zalepenou obálku a podal mi ji.

„To je pro tvého velitele!“

„Přece jenom... ve dvou bysme...“

„Ne. Postarej se o vojáky. Někdo jim musí velet...“

Bylo na čase; většina mužů byla raněná, i když většinou jenom lehce. Svolal jsem je a pomalu jsme ustupovali od naší baterie, kterou nyní rozrývaly výstřely ze samohybných děl. Když jsme se ocitli dost daleko, spatřil jsem, jak bojištěm sviští první Agonova raketa.

Bojoval; stále ještě se ten strašný muž bil a zabíjel nepřátele. Sám, nelítostný, hrozný, plný palčivé nenávisti... a my ustupovali.

Už jsem Agona nikdy nespatřil.

Dopis, který mi svěřil, obsahoval doporučení štábu, aby mne zařadili do skupiny zvláštního výcviku; to znamenalo do školy pro rozvědčíky, vysazené buď do týlu nepřítele nebo přímo do jejich řad. Agonovo slovo mělo takovou váhu, že mne okamžitě odveleli přímo na Ural, kde bylo výcvikové středisko. Tam jsem se sešel s plukovníkem, kterému říkali krycím jménem Stařík; ten se stal mým šéfem. Po vyškolení se ukázala potřeba dostat někoho z našich lidí do štábu Vlasovovy armády, kterou Němci vytvářeli. Byl jsem jedním z absolventů, kteří obdrželi tento úkol. V příštím boji jsem byl zajat, zradil jsem svou vlast a vyzradil vojenské záměry velení. Byl jsem převezen do koncentračního tábora, kde jsem vstoupil do řad Vlasovovy armády. Jako schopný důstojník jsem se záhy dostal na místo plukovníka. Do poslední chvíle jsem plnil úkoly ve štábu. Bylo dohodnuto, že si mne po zajetí spojenci vyzvednou naši jako válečného zločince; a den, kdy jsem spatřil Staříka v otevřeném okně gazu, byl jedním z mých nejšťastnějších. A kdyby mi téhož dne nebyli učinili tu nabídku, byl bych dnes doma. Ale jak jsem mohl odmítnout nabídku Arminské vlády, když jsem se nesměl doznat a nemohl ani požádat, aby mne místo záchrany předali k zastřelení jako válečného zločince?

Agonovi jsem upřímně vděčen za to, co pro mne udělal. Byl to první Armin, kterého si vážím a ctím ho; byl bych rád, kdyby byl mým přítelem.

Druhý byl Jestřáb.

I když za daných okolností jsem byl nucen způsobit jeho smrt. Byl by pro mne příliš nebezpečný, proto musí zemřít. I když jsem ho měl velice rád...

 

---

Chcete autora upozornit na překlepy? Navrhněte opravy pro "Pozdravy kamenným lvům" v kapitole: Tripolis Původní text (zkopírujte sem CTRL+C - CTRL+V nejlépe celou větu nebo odstavec, není-li příliš dlouhý): Před a za vadné *místo* vložte hvězdičky (zvýraznění). HTML tagy a text mezi znaky '[...]' to samo vyhodí. Vadný úsek nepřepisujte, ale kopírujte - jakmile autor dané místo změní, vyřešená připomínka zmizí. Komentář dávejte vždy do závorek (budou jen pro autora) - jinak bude připomínka automaticky považovaná za vyřešenou!!! Pak stačí stisknout:

Errata:

30.05.2021 11:48