Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hned jak se ubytovali v hotelu, dalo se opět do deště; tentokrát pršelo celé odpoledne. Lordu Foolbridgeovi to nevadilo; usedl ke krbu, ovčák Archibald se natáhl vedle jeho nohou a oba počali klímat. Sluha Parson zatím vyčistil lordův oděv od bláta a dle možnosti jej vysušil, takže se pán mohl opět slušně obléci. Dokonce mu připravil teplou koupel, vody bylo dost a stačilo ji jen ohřát. Když se zjistilo, že hotel je dobře vybaven jídlem i pitím, nebyl žádný důvod, proč by se mu tady nemohlo líbit.

S překvapením zjistil, že jiní lidé mají na oblékání do deště své vlastní, odlišné názory. Například hostinského žena vyplácela malého synka slovy i dlaní za to, že přes její výslovný zákaz se odvážil jít do deště oblečený: „Stokrát jsem ti říkala, že když prší, máš chodit nahý! Jenže to jako když hrách na stěnu hází! Jsi uličník a nic jinýho, trápíš mě, protože šaty nejsou zadarmo a když se musejí prát a čistit, tak se tím ničí!“

„Ale mami!“ bránil se malý. „Všichni kluci jsou oblečený!“

„Protože jsou to uličníci a chtějí dělat rodičům starosti! Jen si nemysli, ony je už jejich maminky poučí!“

Pravda byla taková, že za normálních okolností chodily všechny děti nejradši nahé; ale při prvním dešti se jim zdálo velmi zábavné pobíhat po ulici v šatech a máchat se v nejšpinavějších loužích. Na něco si hrály; dospělí se dali vyprovokovat, chytali je a koho dopadli, dostal na zadek, z čehož si ovšem nic nedělal. Naopak, všichni provokovali dál nadšeni, že si s nimi velcí aspoň jednou pěkně hrají.

Ted a Donald si sedli v lokále, přinesli své pušky a rozebrali je, aby je do nekonečna čistili a olejovali. Jejich starost o zbraně se mohla zdát až přehnaná, kdyby člověk nevěděl, že se dostanou často do situace, kdy na zbrani závisí život a musejí si být stoprocentně jisti její spolehlivostí.

Bob se se svou puškou teprve seznamoval; Donaldovi se zdálo, že by možná bylo dobré některé části vyměnit, tak přinesl další zbraně z kořisti, rozebrali je a skládali zase dohromady jinak, aby je pak zkoušeli jak naprázdno, tak i nabité, vzadu na dvorku. Tím se dokázali bavit celé dva dny, aniž se příliš nudili. Po jejich vzoru i lord osobně vyčistil a naolejoval svoje zbraně, protože Donald po příkladu Pobožného střelce tuto povinnost zdůvodnil nutností poznat celý mechanismus.

„Velmi mne překvapuje, jak velké množství různých poznatků či dovedností musí mít člověk, který chce žít v této zemi!“ žasnul lord. „Nikdy jsem nemyslel, že by život mohl být tak složitý!“

„Co vlastně umíš ty? Myslím pořádně!“ ptal se Donald.

„Nepotřebuji nic umět. Mám značný majetek a titul.“

„Na to nespoléhej! O majetek a postavení můžeš přijít, ani se nenaděješ. Pak ti zbudou jen tvoje vlastní schopnosti. A možná tu a tam nějaký kamarád, který ti pomůže.“

Lord se tvářil, že to chápe; a možná opravdu chápal.

Čtvrtého dne dorazili Pastevci se stádem. Muži jim vyjeli hned po příjezdu Jackovy skupiny vstříc, aby pomohli krávy přivést; po dobu dešťů zůstávaly v suchých stájích, hlavně telátka. Starým kravám a býkům bylo líp v otevřených ohradách, ale někdy se přesto rády schovaly pod přístřešek.

David přiběhl za nimi; lord se málem olekal, když spatřil jeho pomalované tělo i obličej, ale David byl celý šťastný, že je vidí. Radostně vyprávěl vše, co zažil u Pastevců a byl hrdý, že se zná s tak schopnými lidmi, že jim dokonce dokáže být užitečný. Rozhodně s nimi hodlal zůstat co nejvíc.

Náčelník Grammy mu přinesl čtyři péra z orlosupa, jejichž konečky byly nabarveny na ohnivě rudo; znamenaly, že v boji už zabil čtyři nepřátele, což mu zjednávalo značnou úctu.

Jinak však s dospělými dlouho nepobyl; kluci ho neustále lákali ven k nějakým svým vlastním zábavám. Taky začal s ostatními chodit do školy, kterou vedl místní pastor; zdálo se, že učit ty nevycválané darebáky číst a psát bude nadlidský úkol, kupodivu však chápali nesmírně rychle a o všechno se zajímali. Do deseti let měli školu jako normální děti, teprve pak opouštěli školní lavice a učili se znát řeč stepi.

Pastor byl muž okolo čtyřicítky, poarminštěný přistěhovalec; se zdarem absolvoval školu v Sun City, kde se zbavil valné většiny iluzí, s nimiž do této země kdysi přišel. Stále ještě vše plně nechápal, ale věnoval se svému poslání s ochotou a nadšením a snažil se prospět celému kraji, jak jen to šlo. Období dešťů pro něho byla doba, kdy se naplnila jak škola, tak místní kostel; lidé neměli co na práci a byli přístupní rozmluvám na duchovní témata, na něž jindy neměli čas.

Taky pokračovalo jednání o přehradě; stavěla se asi míli odtud, zatím tedy její hráz. Až se naplní, vytvoří blízko města jezero, které dá vodu městu i okolí na celé dlouhé období sucha. Už tři roky ji obyvatelé s vypětím všech sil hloubili a upravovali v jednom údolí; teď se začínala naplňovat a očekávalo se její slavnostní uvedení do provozu.

Ale práce tam byla ještě spousta; Tichý Jack navrhl, aby byli zapojeni také zajatci, což se setkalo se všeobecným souhlasem. Problém byl, aby se nepokoušeli utíkat; někteří muži navrhovali vypálit jim cejch, jiní dát nějaké výrazné šaty, ale nic z toho se neprosadilo. Správné řešení napadlo Davida: dal návrh natřít je od hlavy k patě na červeno barvou, která vydrží aspoň čtrnáct dní. Pastevci takovou barvu měli a ochotně uvařili novou; aspoň se mohli zbytkem pomalovat sami.

Ale stejně musel ty chlapy někdo hlídat; když se na to děti nadšeně hlásily, posoudili to muži jako nejvhodnější řešení. Mají čas, aspoň se zabaví něčím užitečným a nebudou vyvádět alotria po městě. Že lze očekávat, že se na zajatcích příšerně vyřádí a budou je všelijak šikanovat? No a co? Pořád lepší, než kdyby trápily zvířátka.

Na svoji roli strážců se nejvíc těšily dívky a malé děti, které ještě nevyjížděly se stádem. Panuje obecná představa, že dospívající dívky jsou stvoření něžná, laskavá a plná soucitu. Kdo proboha šíří takové nesmyslné pomluvy? To může tvrdit jen šílenec, který věří, že vlčice je něžnější než vlk; panenky od Pastevců se sice rády mazlily se štěňátky, koťátky, králíčky... ale na zajatce používaly bič. Nebyly možná tak brutální, zato rafinované; a nebylo před nimi úniku.

Smůla byla, že zajatců bylo jen deset; zakrátko přišly děti na to, že nejsou tak strašní a ve skutečnosti jsou spíš chudáci, kterým jde o život při každé příležitosti. Kdyby utekli, zastřelí je bez milosti první, kdo je potká. Taky jim to došlo, takže si nechali radši všecko líbit a protestovali jen mírně. Podařilo se jim usmlouvat určitou ohleduplnost, a pak už jim bylo fajn.

Vzdělaný Grammy nazýval jejich situaci patriarchální otroctví. To byla za starověku forma existence, kdy zajatý nepřítel sloužil rodu vítěze tak dlouho, až se zapomnělo, že kdysi byl cizincem. Skutečně hrozilo, že za pár let se na to zapomene; existovaly na to určité příklady z minulosti. Jenom vydržet...

Militantní členové smečky ovšem litovali, že zajatců není víc; a kdo za to může? Kdo byl v boji, dokonce čtyři zabil? No přece David! Správně měl projevit bezpříčinnou milost, zajmout je a dát jim příležitost, aby se napravili! To mu vykládali hlavně ti, co v žádném boji nikdy nebyli a ani jim to nehrozilo. Kluka by bez váhání poslal do prdele, ale před dívkami cítil určitý ostych; tak se dal dokonce donutit ke slibu, že až skončí deště, pokusí se zavést loveckou výpravu na stopu a nachytat další.

Děvčata smečky, to byl pro Davida zdroj neustálých problémů. Nechápal jejich postavení, upadal nad jejich chováním každou chvíli do trapných rozpaků, téměř se jich bál. Ony mu projevovaly trvalou přízeň, ovšem způsobem, který ho vyděsil ještě víc. Jeho smůla byla, že se nacházel přesně na rozhraní mezi dítětem a dospělým; o rok míň by snížilo zájem, o rok víc by znamenalo získání větších zkušeností. Takhle strašlivě trpěl; protože to na něm postřehly, snažily se mu dívky všemožně pomáhat a zaplétaly ho tím do ještě horších potíží.

Grammy si situace sice všímal a chápal ji, ale odmítal do ní jakkoliv zasahovat; jen si dělal poznámky a ve volných chvílích na pastorově psacím stroji sepisoval svou vědeckou práci, kterou chtěl ohromit ve škole v Sun City. Další vzdělanec Quinn se ujal role oponenta, sledoval postup a vznášel námitky dřív, než je vznesou vyučující; chtěl jít na tutéž školu za dva až tři roky, takže byla vhodná chvíle snažit se. Ta práce se jmenovala První mezikulturní kontakt Davida O'Connora se subkulturou Pastevců a obsahovala všechny jeho průšvihy a zmatky. Zlé Jazyky by mohly dokonce tvrdit, že do některých Davida zaplétali schválně, aby měl Grammy další bod do svého elaborátu.

Rodiče Pastevců byli přistěhovalci, lidé dobromyslní, prostí, nepříliš vzdělaní. Jejich vlastní začátky taky nebyly lehké; šli do země zmítané válkou, nechali za sebou původní vlast a museli se podřídit zvyklostem, které v podstatě nechápali. Ale zvládli to, domohli se určitého postavení a snažili se, aby se jejich dětem vedlo lépe; teď často s úděsem sledovali, co jim z těch ratolestí vyrůstá. Občas jim nařezali, ale už tušili, že to nemá smysl; trestat bitím dítě, které se cvičí v bojových hrách? Kdo mu může víc namlátit, než kamarádi v rámci výcviku?

Dívky byly drženy na kratší oprati než kluci. Nevyjížděly se stádem, zůstávaly doma a chodily do školy pořád, což znamenalo určitou převahu. Kluci považovali za správné, že děvčata vědí víc než oni; od toho tu přece jsou. Žena je povinná sloužit svému muži kromě jiného taky jako naučný slovník. Problémem spíš bylo, jak je zastavit a zabránit jim v neustálém poučování; asi nejlíp brutálním výpraskem, ale i dívky cvičí...

Chudák David! Ostatní kluci měli výhodu, že už ty holky znali, byly to sestry, sestřenice, spolužačky; on je viděl poprvé a všechny se mu až příliš líbily. Do té chvíle neviděl nahou ženu, aspoň ne tak, aby si ji mohl prohlédnout zblízka. Teď po něm bylo požadováno, aby se jich dokonce dotýkal! Už přivítání stálo za to, každý s každým se objímal a líbal a kluci dávali bez zábran najevo sexuální vzrušení; dokonce to vypadalo, že to patří ke zdvořilému pozdravu. Představovali Davida, dívky jej důkladně prohlédly a osahaly; povzbuzovaly jej, aby si on řádně prohmatal je, zvláště v intimních místech. Že se vzrušil, bylo naprosto správné; stává se to všem zdravým samcům.

A při tom všechny mluvily, až ho hlava brněla. Nerozuměl jim, pokud jich mlelo zároveň víc než tři, protože každá povídala něco jiného a převážně o věcech, které nechápal. Chytal útržky vět, jež pro něj byly beze smyslu; potřeboval čas, aby si patřičně udělal jasno, ale ten mu nehodlaly dát.

Pastevci měli v úmyslu se vykoupat. To zahrnovalo složitý proces očisty tělesné i mentální, jak David rychle pochopil. Toto šlo provést mnoha způsoby, z nichž žádný nebyl dokonalý; správně by měl existovat bazén s horkou vodou, parní lázeň, vany pro individuální koupele a houf lázeňských otrokyň, které podrobí těla bojovníků masážím, natírání vonnými oleji a tak.

Tuto roli si nárokovaly dívky; ovšem ty náležitosti chyběly. Namísto nich existovala veliká dřevěná káď v zadním traktu Boswellovy hospody; tu místnost bylo možno uzavřít a vytopit kamny, ohřát dostatek horké vody a vonné esence nahradit olejem, jaký byl k disposici. Ovšem chyběl bělostný mramor, zlato, ušlechtilé polodrahokamy, příjemná hudba, rafinované pochoutky...

David se odvážil zeptat, jak přišli na to, že by něco takového mělo být.

Nastartoval tím drtivou lavinu slov z růžových dívčích úst; každá ta ústa povídala něco jiného, bohužel současně. Když si to nechal projít hlavou a odstranil různé nesmysly, vyšlo mu, že něco podobného se dělalo za císařství. Jestli je to všechno pravda? Samozřejmě, slyšely o tom od pamětníků i z rádia a viděly to ve filmu. Jak by to mohlo nebýt pravda?

(Tohle se David dozvídal postupně, my to řekněme najednou:)

Zdrojem poznání bylo vysílání rádia v Sun City, prakticky jediná stanice, která se dala v tomto prostoru chytit. Ta stanice vysílala večer pro dospělé, odpoledne pro děti a ráno pro školy, což pan učitel (pastor) pouštěl dle programu, který dostával poštou.

Informace šířené tímto rozhlasem byly naprosto věrohodné a nebylo zdvořilé o nich pochybovat. Taky se nedaly nijak ověřit z jiného zdroje. Do Dry Hillu chodily sice noviny, ovšem se zpožděním úměrným jiným výkonům pošty. Kromě pastora měli rádio další tři nejbohatší občané; určitý problém byl, že aby je bylo možné poslouchat, bylo třeba vyrobit dostatečné množství elektrické energie. Elektřina se získávala buď generátorem na naftu (což stálo peníze), nebo šlapáním na pevném bicyklu (což zase musel obstarat někdo z party). Za těchto okolností byl každý kulturní zážitek mimořádnou událostí a děti, když byly k podobné akci svolány, si toho taky patřičně vážily.

Další vzdělávací prostředek byl film. Po venkově se potloukali potulní promítači, vlastníci promítacích přístrojů různého stáří a kvality, většinou zflikovaných za pomoci vesnických odborníků. Jejich filmy byly taky všelijaké; často celé kusy chyběly, byly porůznu slepované, odřené, vybledlé atd. Kde se nedostávalo, byl promítač zvyklý část příběhu dovyprávět. Na jeho produkci se sešlo celé město a majitel pojízdného biografu zůstával, dokud nepředvedl všechno, co měl. Kromě toho obchodoval s nejrůznějšími drobnými předměty, zvláště na okrasu. Co dalšího dělal, nikdo přesně neví, ale byla to dost zvláštní existence.

Jak moc věřili filmům dospělí, není jasné; děti skálopevně, viděly to přece na vlastní oči! Že se ve filmech vyskytovaly též věci, které nejsou možné? (V jednom dokonce trojhlavý drak). A co má být? Třeba byl ještě naživu, když to natáčeli! Pokud by někdo zpochybnil některou část, vyvolával by tím zároveň pochybnosti o zbytku filmu.

Pokud se tak stalo během promítání, promítač se s ním okamžitě pohádal a díky vrozenému jazykovému nadání dozajista zvítězil. Po večerech se to sice různě projednávalo, ten říkal to, onen ono, děti to všechno poslouchaly a myslely si svoje. Viděly, co viděly, ne?

Ten nejméně věrohodný zdroj informací byli tuláci. Vyskytovali se různí lidé, kteří putovali z místa na místo a protože neměli co nabídnout, aspoň vyprávěli příběhy. Většinou byli invalidé, chyběla jim ruka, noha, oko... pokud to jen trochu šlo, tvrdili, že svá zranění utrpěli jako členové císařské gardy či jiného vznešeného pluku a líčili obšírně, jak se to stalo. Bylo je možno podezírat, že lžou, až se práší, ale dokázat se jim to nedalo. Pokud se sešli dva na jednom místě, vzájemně si potvrzovali svá hrdinství a obvykle se při tom nehorázně opili. Za peníze jiných, to se rozumí.

Děti byly mimořádně vnímavé a měly bujnou fantazii. Nehodlaly oddělovat plevel od zrna a pravdu od lži; jejich pýchou bylo na značně pochybný příběh naroubovat ještě pochybnější pokračování.

Znalci asijské filozofie je přesvědčili, že stejně žádná skutečná pravda neexistuje, všechno je jen iluze a co člověk povídá, nemá vůbec žádný smysl. Takže proč ne? Po večerech (když nebylo rádio ani kino, dokonce ani žádný žebrák) si děti vymýšlely příběhy a nejvíc oceňován byl ten nejfantastičtější. Vynikaly dívky; taky nad tím přemýšlely celou dobu, co byli kluci se stádem.

Pastevci to dostávali po dávkách celý život, na Davida se vše zřítilo najednou. Méně odolná povaha by se asi zbláznila; dospělý by se pokoušel oddělit pravdu od nesmyslů a vysvětlit dětem, v čem se mýlí. David se nepokoušel o nic, jen tiše žasl.

Důkladná koupel, na niž se všichni těšili, se odehrávala v onom přístavku Boswellovy hospody; byla tam tma a zakouřeno od kamen, ale podařilo se ohřát vodu ve velkých kotlích a naplnit dřevěnou káď tak, aby se mohlo zároveň koupat několik lidí.

Zatím se konaly přípravy: kromě jiného rozpletení vlasů a odkládání veškerých ozdob. Taková činnost, při níž se někdo dotýkal vlasů bojovníka, byla magická a mohla ji provádět jen jeho dívka. David nemohl pochopit, která dívka vlastně patří kterému bojovníkovi; když naznačil, že by ho to zajímalo, začaly se okamžitě všechny chlubit. Nakonec to pochopil tak, že patří každá každému, kromě přímých sourozenců; okamžitě upadl do velkých rozpaků.

Bylo mu dáváno najevo, že by si měl vybrat dámu, která od té chvíle bude jeho manželkou a bude jí svěřena veškerá péče o jeho blaho. Aby to nebylo tak jednoduché: dotyčná už určitě někomu patří. Pokud ji bude chtít, možná bude muset svést souboj s dosavadním majitelem a vybojovat si ji. Kluci se prali pořád a o všechno, tak proč ne o děvčata? Dál bude nutné utajit tento svazek před jejími rodiči; naštěstí není nutno tajit něco před jeho rodinou, neboť žádnou nemá.

David nepovažoval tyto perspektivy za tak zábavné, jako druzí. Už jen představa, že by chtěl vzít dívku Grammymu nebo Quinnovi, jej děsila. Taky slovo manželství, kterým volně žonglovali i ti nejmladší, pro něj znamenalo něco jiného než pro ně. A nejhorší bylo, že si nic nemohl promyslet, každý mu něco vykládal, David nechápal, pokud možno uhýbal a mlčel, i když byla požadována nějaká jednoznačná odpověď.

Nakonec se dívky usnesly, že mu předvedou své dokonalosti, aby si mohl vybrat. Jako host měl ve všem přednost; než ho však ponořily do kádě, bylo nutno jej důkladně očistit. Namydlily ho tedy od hlavy k patě (důkladně promasírovaly) a pak začaly holit všechno kromě vlasů.

Tehdy se naposled pokusil o zoufalou obranu; to vyvolalo jejich nadšený smích a způsobilo, že na něj od té chvíle používaly násilí vždycky.

Kromě jiného důkladně ošetřily jeho zranění. Kromě šrámů na prsou a propíchnutého ucha to byly četné další škrábance a jizvy, jež utrpěl v běžném provozu. U stáda by se tomu nevěnovala žádná pozornost, ale tady mu všechno zapatlaly nějakým dezinfekčním prostředkem, který tak pálil, že málem lezl po zdi. Slibovaly mu, že po tom léku zůstanou výrazné jizvy a nabízely, že mu způsobí ještě nějaké další, když už (chudáček) nemá na těle žádné mužné ozdoby.

Větší problém byl s tetováním; dívky měly na kůži obrázků méně než kluci, ale nikdo nebyl zcela bez nich jako David. Kromě toho, že tělo bez tetování nevypadá příliš esteticky, je to také vrcholně nebezpečné, protože zaútočí-li na ně démon, strašidlo či duch, nebude odrazen a varován příznivými symboly různých božstev – co si pak David počne? Tak co teda?

„Já? No, já nevím...!“ řekl vyděšeně.

„Jak se chráníš proti svým nepřátelům?“ zeptaly se.

„Já... asi nijak!“

Začaly projednávat, je-li takový hrdina nebo takový blázen. Možné bylo obojí; každá z přítomných byla vrcholný expert na tyto činnosti, bohužel se každá domnívala něco jiného. Zdravě se pohádaly a pak rozhodly nechat to na jeho manželce, až si nějakou najde. Jak poslouchal jejich diskusi, začínal chápat, že každá už s ním má nějaké vlastní záměry.

Vlasy mu umyly, načesaly a vynadaly mu, že je má příliš krátké. Copak se sluší chodit po světě s tak ubohou hřívou? Co když bude zapotřebí použít jeho copánky na nějakou špičkovou magii? Kromě toho, že ohrožuje sebe, ohrožuje taky čarodějku, která to všechno provádí a mohla by skrze nějakou jeho chybu přijít do strašlivých nebezpečí. Logika mu napověděla námitku, ať to tedy nedělá; tím jen potvrdil, že neví, co mluví. Čarodějka přece musí zasáhnout, je-li někdo ohrožen! Dopadla by strašně, kdyby svou povinnost zanedbala, například...

Po pěti minutách příběhu, který mu začaly vykládat, se vypnul. Nešlo to jinak, ony totiž nevyprávěly, jen se hádaly. Každá to znala jinak, každá měla pravdu a mluvily, jako by tu záležitost osobně zažily. Zjevně se vytahovaly, protože ostatní kluci jejich řeči nevěnovali pozornost a možná byli rádi, že nikdo neobtěžuje právě je. Přikládat velkou důležitost řečem svých potřeštěných manželek asi nemělo smysl. Je možná dobře, že David slouží jako spolehlivý hromosvod; až se na něm vyřádí, bude líp.

Takže Davida pečlivě umyly, oholily, namasírovaly a když došly k názoru, že nic dalšího už udělat nemůžou, nechaly osudu.

Teď se věnovaly ostatním; totálně zničený David se uložil do pohodlné pozice u kamen a začal zakrátko usínat. Když to postřehly, došly k názoru, že je možná oslabený či nemocný (obvyklé u cizinců!), takže ho uvedly do hypnotického spánku a aby se nenudil, pustily mu do podvědomí určité zážitky, které by určitě měl znát. Daly mu zároveň příkaz, aby si po probuzení nic nepamatoval a cítil se svěží; až časem se začal rozvzpomínat na něco, o čem v životě neslyšel. Překvapilo ho to, ale tady ho zaráželo víc věcí.

Možná se divíte, že byly tak zručné čarodějky. Vůbec ne, dělaly to poprvé a kdyby to nebylo pro Davidovu záchranu, asi by se do toho netroufly pustit. Pouze slyšely, jak se to dělá; experimenty na svých klucích zatím nezkusily, dotyční by se asi bránili. Bylo toho víc, co na Davidovi zkoušely ponejprv; a to všechno proto, že byl chudáček v tak hrozně zuboženém stavu. Je nutné ho rychle posílit a pomoci mu překonat hrozná traumata, která jsou na něm zřetelně vidět; ať už je způsobilo cokoliv.

Vzornou péčí o Davida udělala každá z nich důležitý krok na společenském žebříčku. Je posláním čarodějky konat dobro všem, na které narazí. Kamarádi a kamarádky si to však obvykle nedají líbit, mají dost svých vlastních znalostí a naopak touží taky se o někoho starat. Správný objekt zájmu jsou nově příchozí, zvlášť když jsou tak milí a sympatičtí. Bůh to určitě vidí a odmění svou služebnici dalšími vhodnými příležitostmi, kdy by mohla na někom ukázat svoji láskyplnou péči.

Na rozdíl od Pastevců, kteří komunikovali s malými bohy a od velkých šli radši dál, dívky se soustředily na mocnější bytosti; mytologii ovládaly, jako když bičem mrská. Pastor se snažil je vychovávat jako křesťany; ačkoliv si už zvykl na leccos, pořád měl ještě kdesi v hloubi vědomí uloženou povinnost bojovat proti pohanským bludům. Filmy naopak ukazovaly něco jiného; většina se jich týkala námětů z historie, mytologie a pohádek.

Pro děti bylo vše stejně reálné, takže si nedělaly starosti a spletly všechno dohromady jako copánky ze svých vlasů.

Když se David probudil, měl především zdravý hlad. Potěšilo to všechny, zvlášť dívky; musí pořádně jíst, je tak slabý! Snažily se a připravily přímo hostinu; také při ní mu prokazovaly různé pozornosti, ať chtěl či nechtěl (většinou nechtěl). Nakonec se mu podařilo ukecat Gerryho, aby společně vyklouzli zadem, vytratili se z dosahu a šli si někam pokecat.

Jako vhodné místo se ukázala stáj pro koně, kam se David přišel podívat, jak je postaráno o jeho zvíře. Tam se svěřil se svými starostmi Gerrymu. Řekl taky, že naprosto necítí potřebu vyvolit si mezi dívkami manželku, aspoň ne teď. Že by nejradši utekl od nich všech co nejdál, ale zároveň přece jenom... a taky vůbec...

„No jo,“ řekl Gerry. „Když to máš těžký. S holkama...“

„Ty sis některou vzal?“

„To víš, že jo. Bylo to nutný...“

„A která je tvoje žena?“

„No... první byla Ellis. Měl jsem narozky a brácha usoudil, že je vhodná chvíle. Požádal ji a ona...“

„Kolikátý narozeniny?“

„Třináctý. Brácha... Ellis hrozně miloval. Věřil jí natolik, že ji požádal, aby mě obětovala...“

„Dík, stačí, nemusíš dál. Nějaký rituál, že? A tys chtěl, nebo tě nějak donutili?“

„Proč bych nechtěl? Věděl jsem to a těšil jsem se...“

„Jaký to bylo?“

„No... ale jo, bezva.“

David si uměl představit, že víc než prožitá rozkoš Gerryho těšil společenský úspěch, kterého dosáhl. Všeobecná pochvala, uznání od bratra, hrdost na krásnou partnerku... „A dál?“

„No... potom ty další. Většinou to tak nějak... samo.“

„Další? Který?“

Gerry je jmenoval, pokud si vzpomínal na pořadí.

„Takže jsi spal se všema?“

„Jen s těma, který chtěly.“

„A ty, se kterejma jsi ještě nic...?“

„Ale jo; vezmu si je, až budou mít náladu.“

David sklopil hlavu a promýšlel si to.

„Co mám dělat já?“

Teď přemýšlel zase Gerry.

„No... víš, nech to na nich. Ono se to tak nějak... samo.“

Zase bylo dlouho ticho.

„U tebe všecko tak nějak samo! A co ty? Co vlastně chceš?“

„Já? Nic. Když chtějí...“ bránil se Gerry.

„Hm... co na to říkají vaši? Myslím rodiče!“

„No... ani snad nic. Co by měli říkat?“

„Vědí to vůbec? Holky říkaly, že je potřeba nic neříkat!“

„Ale jo, vědí. Dospělí vždycky vědí všecko. Ale když jim to zas tak moc nevadí... co by nám do toho kecali?“

David to promýšlel ze všech stran.

„A kdybych nechtěl žádnou?“

„No... taky dobrý.“

„A co teda ony?“

„Nevím. Ještě nikdo... Uvidíš sám. Ono to tak nějak...“

„Aha. Samo, že?“

Gerry spokojeně kývl. A David si povzdychl.

Lord Foolbridge pročítal nějaký časopis, aniž bral v potaz, že je už dva měsíce starý. Když před hostincem zaklapala kopyta více koní, mírně povytáhl krk a vyhlédl z okna. Ozývaly se hlasy mnoha lidí, pak kroky bot s ostruhami, až do hostince vstoupila starší dáma v jezdeckém oděvu. Šedivé vlasy měla spletené do dvou copů, na hlavě klobouk s velmi širokou střechou, u pasu revolver a meč, snad japonskou katanu. Oděv byl promáčený po dlouhé cestě. Za ní vpadly čtyři dívky a tři mladíci, všichni napolo nazí, aby tomu zmáchání předešli; ale měli krátké kalhoty, protože jezdili na rozdíl od Pastevců se sedlem. Smáli se, vtipkovali a halekali, že se už těší na horký grog.

„Jsem Florés Aranda Lopezová z Monte Alby!“ představila se dáma všem přítomným. „My bydlíme nahoře v Case. Že prý přijel vládní inspektor, tak bych se ráda seznámila...“

Jack jí představil sebe i všechny svoje druhy. Doňa Florés tím byla nesmírně poctěna a pozvala všechny na zítřejší večer k sobě do Casy na malou domácí slavnost. Přijdou prý rovněž všichni sympatizující lidé z města, ta nejlepší společnost.

Hostinský zareagoval správně a přinesl nikoliv grog, ale džbán svařeného vína; další potom přinášel, kdykoliv měl pocit, že je ho nedostatek. Mladí hbitě rozlili všem přítomným; objevili při tom Bobovo bandžo a Donaldovu kytaru a zajásali, protože doufali v příjemnou zábavu.

„Moc dlouho se nezdržíme; musíme se ještě zařídit v Case! Jen se trochu ohřejeme po cestě...“

„Jen dva prstíčky sem strčíme, hned zase půjdeme...“ řekl Bob.

Mladí zaržáli smíchy jako koně a začali mluvit všichni najednou – byl už zvyklý a nevyděsil se. Doňa Florés se usadila ke krbu do křesla, které jí přistrčil úslužný Parson.

„No, leje tam pěkně!“ konstatovala, svlékla promáčený kabátek a váhala, zda ho sušit. „Mladým to samozřejmě nevadí, ale co já? Na moje starý kosti tohle už není!“

„Zajisté; ten déšť je poněkud nepříjemný.“ řekl lord. „Avšak bylo by lze jej kvůli tomu nazvati neočekávaným?“

Doňa Florés se zarazila, vykulila oči, pak vyprskla. „Máš recht, chlapče! Že jsem vůbec něco řekla!“

Rozepjala blůzu a svlékla ji, čímž způsobila lordovi určité rozpaky. Rozhodně nebyla krásná; to těla mladých dívek mohla vzrušit daleko víc, spíš ho zarazilo, že celé tělo má pokryté barevným tetováním. Na prsou nosila osmihrotý rytířský kříž, na krku kovový náhrdelník s několika amulety neurčitého druhu. Náramky, náušnice, třpytivý drahokam v nose...

„No, bezva!“ konstatovala. „Doufám, že mladí tady budou vřískat a hádat se aspoň hodinu; já si zatím odpočnu...“

„Očekáváte, že se vám zdaří odpočívat při hudbě a zpěvu, které hodlají vaši mladí průvodci vyluzovat?“

„Chlapče, já usnu za všech okolností! Kdybys mi ještě pomohl z těch bot, bylo by to úplně špica!“

Lord jí nepomohl, to učinil Parson; Foolbridge jenom nechápavě zíral. Parson byl natolik duchapřítomný, že přistoupil se suchou pokrývkou a postavil se tak nápadně, až si toho všimla.

„Dobrej nápad!“ souhlasila, rozepjala kalhoty a stáhla je; lord netoužil si ji prohlížet, ale postavila se ke krbu přímo do jeho zorného pole a prohřívala se, takže kdyby se díval jinam, měl pocit, že by se urazila. Zaváhal, když si povšiml nápadné jizvy na břiše; taky ona si všimla.

„Jo, to se mi jeden šašek zkusil podívat na střeva... blbej nápad! Taky jsem mu za to uřízla hlavu. Dohromady mě dali, ale už jsem pak nemohla mít další děti...“

„Upřímně vás lituji, madame. Kolik jste jich měla do té doby?“

„Sedm, tři kluky a čtyři děvčátka. Tohle jsou moje vnoučata... no, některý z nich. Seznam se s nima, jsou docela milý, když mě zrovna neotravujou... děti jsou jen pro zlost!“

„Proč jste jich tedy... přivedla na svět takové množství?“

„No... přece se narodily!“ pohlédla na něj udiveně.

Potom se zabalila do deky, usedla do křesla a zavřela oči. Lord se neodvážil zjišťovat, zda skutečně spí či to jen předstírá.

Mladí se zatím rozesadili okolo stolu, zpívali a žertovali. Pili jako o závod a hlad měli jako vlci, čehož hostinský hbitě využíval a nosil pořád něco nového. S Tedem, Donaldem, Jackem i Bobem si skvěle rozuměli; možná by se shodli i s lordem, ale byl pořád ještě v šoku z jejich babičky. Dívky po něm občas hodily očkem, usmály se, něco plácly a zasmály se tomu; on však bohužel nereagoval dle jejich přání, takže se zas věnovaly jiným. Ale stejně to bylo pěkné odpoledne.

Asi za hodinu sebou doňa Florés škubla, otevřela oči, rozhlédla se kolem a nedůvěřivě potřásla hlavou. Pak se vybalila z deky a šla se na ně podívat. „Nerada ruším, mládeži, ale jestli jste ještě neztropily žádnou výtržnost, tak si s tím laskavě pospěšte. Musíme sebou trochu hodit, abysme ještě stihli dát dohromady Casu...“

„Tak my pojedem s váma a pomůžem!“ nabízel se Bob.

„Nehrozí, miláčku!“ zachechtala se stará dáma. „Říkala jsem, že se tam má pracovat, ne se povalovat a kecat s holkama. Přijďte zítra večer, to už bude všecko nablýskaný...“

Smiřovali se s tím neradi, ale vnoučata už začala s loučením. S placením si nedělali starosti, hostinský jim všechno psal na otevřený účet. Ani se už neoblékali, bylo to kousek...

Pak odjeli a lord Foolbridge zůstal sedět se zmatkem v duši.

Až večer se odvážil oslovit Tichého Jacka.

„Dovolíte mi několik otázek, lorde Jacku? Poněkud mne překvapil příjezd oné skupiny...“ ohlédl se směrem, kde stála Casa. „Jsem poněkud zmaten... jaké je jejich společenské postavení?“

„No co... je to šlechta. Jižani, císařští... co chceš vědět?“

„Zajisté chápu, že jejich postavení je vysoké; avšak navzdory tomu projevují způsoby, které mne zarážejí. Jak bych měl k jejich zvyklostem přistupovat; schvalovat či odsuzovat?“

„Koukej, to máš těžký. Oni jsou ze starejch časů, víš? Dělají to, co se dělalo za císařství. Já to řeším tak, že jim do ničeho nekecám; asi vědí, jak se chovat.“

„Co když se však pokusí zaplétat mne do svých zábav?“

„Tak to máš kliku. Obvykle každej dělá, co chtějí.“

„Ale co když to není správné?“

„Musí bejt, když to dělají oni. Jsou našláplý... vědí toho víc!“

Lord měl ještě řadu otázek; ale Jack odpověděl:

„Víš, v tom ti nemůžu tak moc pomoct, sám neznám detaily. Nech to na nich, oni ti už řeknou. Mají svý zkušenosti...“

Foolbridge tedy pokrčil rameny a šel spát.

Příští den se do Casy sjížděli další, taky několik černochů obojího pohlaví v krytém voze plném zásob. Něco se tam dělo, zněl smích, zpěv, hlasitá hudba. Kluci i dívky od Pastevců (včetně Davida) se připlížili zadem, očumovali a pokoušeli se vyloudit či ukrást něco zvlášť chutného. Podařilo se obojí.

K večeru se lord Foolbridge vystrojil co možná nejpůvabněji; společně s ostatními se pak vydal na návštěvu. Trochu ho mrzelo, že zůstali ve svých normálních oděvech, které byly ostatně jejich jedinými; jen se trochu vylepšili oholením a poopravením účesů. Hostinská půjčila lordovi starou stanovou celtu, aby se jí aspoň částečně ochránil před deštěm.

Casa byla rozzářená a zněla odtamtud veselá hudba; vstříc jim přišla skupina rozesmátých mladých lidí, kteří si vesele arminsky štěbetali se všemi, kdo jim rozuměli. S ohledem na lorda, který se naučil zatím jen pár nejběžnějších výrazů, přešli nadšeně na angličtinu; rozesmátí však zůstali dál.

Vstoupili do domu mohutným vchodem ve sloupovém portálu; ocitli se ve velké společenské síni, osvětlené a lesknoucí se zrcadly i pozlacenými částmi stěn; zbytek byl obložen světlým dřevem, podlaha z barevných čtverců různého kamene, většinou zajímavě zrnitého. Lustry byly křišťálové, visely na masivních pozlacených řetězech. Nábytek však téměř žádný, jen v rohu pohovky pro hosty a křeslo pro paní domu, téměř trůn, vyčalouněný červeně a zlatě, zdobený vysokým vyřezávaným opěradlem z ebenového dřeva.

Nejvíc lidí tu bylo mladých, obojího pohlaví. Kdo by viděl tuto společnost, asi by došel k názoru, že tři čtvrtiny obyvatelstva představuje mládež od patnácti do pětadvaceti. Později lord pochopil, že mnozí Armini vypadají na dvacet až do čtyřiceti; většinou se tak i strojí a chovají. Ti starší byli buď skuteční pamětníci, nebo přistěhovalci, kteří doposud dodržovali některé zvyklosti svých zemí.

Téměř všichni mladí byli oblečeni do elastických, těsně k tělu přiléhajících kalhot bílé barvy, chlapci dlouhých až ke kotníkům, dívky různé délky od kolen po horní okraj stehen. Bílé kalhoty zřejmě tuhle sezónu šly, byla to místní móda. K nim se nosily všelijaké druhy kabátků, na ty si potrpěli mnohem víc a dávali si na nich taky záležet. Nejjednodušší byly kožené vyšívané kazajky indiánského či západnického stylu, všelijaké vestičky a hazuky, jak si kdo vyvzpomněl. Některé se vpředu zapínaly, jiné visely jen tak volně; zvláště chlapci měli vesty rozepnuté a rozhalené, aby bylo vidět tetování. Dívky měly obvykle zapínání, buď na knoflíky nebo na řetízek ze zlata či stříbra, velkou sponu nebo obyčejnou koženou pásku s vyšíváním. Ale bylo možno vidět i bílá pomalovaná trička, krajkové košile s nápadnými límci i brokátové kabátky různých barev, zdobené zlatým vyšíváním, jaké se nosily před Sarrastrovým povstáním.

Paní domu, doňa Florés de Monte Alba, byla oblečena od hlavy k patě v černém lesklém kompletu, vypadajícím jako mokrá kůže. Kromě rytířského kříže neměla žádné nápadné šperky, vypadala vážně a důstojně. Tento dojem však okamžitě pominul, jak se dala s někým do řeči; mluvila rychle a štěbetavě, usmívala se a bystře reagovala na všechny podněty. Měla hluboký hlasitý smích, při kterém jí jiskřily oči. Kdysi musela být velice krásná.

„Buďte vítáni a prima se bavte!“ vyzvala příchozí. „Nebudu vás představovat; tohle všecko jsou moje vnoučata a jejich kamarádi, jména byste si stejně nezapamatovali, jako si je nepamatuju já. Je jich moc...“

„Zajisté jste šťastná, madame, že vás Bůh obdařil tak velikou a rozsáhlou rodinou!“ ocenil zdvořile lord Foolbridge.

„A to víš, že jo. Však jsem se taky snažila, ne?“

„Ovšem, již jste mi vyprávěla o svých dětech... smím doufat, že bych jim mohl být představen?“

„Spíš doufej, že ne. Kromě mý nejmladší, ta žije dole na jihu; ostatní už se pasou na nebeskejch pastvinách. Ale abych se tolik nenudila, nechali mi na výchovu svoje maličký...“

„Probůh! Jaká to tragedie vás postihla?“

„Cože? Čerta tragedie, jenom ta zatracená válka! Mý děti byly divoký, po mý španělský rodině, a neměly žádnej rozum. Jak viděly nějakou válku, hned se tam vřítily a nechaly se zabít!“

„Obávám, že i tato vlastnost jim byla vrozena!“

„Dát se zabít je zbabělost, Ánri. Císařovna Diana nám přísně zakázala umírat předčasně; i když jsem byla občas dosekaná, dala jsem se vždycky zas dohromady a sloužila dál...“

„Jaký však byl důvod vaší přímé účasti v boji?“

„Jezdila jsem se svou paní v císařovniný Leopardí gardě. Napřed jsme nosily takový strakatý uniformy, pak už jsme si malovaly ty skvrny jen na tělo, líp to vypadalo. Docela mi to slušelo... Moje paní byla doňa Isabela Regová; ještě ve Španělsku jsem byla její vrchní komorná, až tady na Ostrově jsem zapíchla šavli do písku a přísahala na ni. Ale měly jsme se s Isou pořád rády, víc než s její sestrou a celou tou rodinou. Jo, ti jsou už taky mrtví... jen jejich děti zůstaly.“

„Ach tak.“ řekl lord překvapeně. Doňa Florés se domnívala, že tím vyjadřuje svůj neskonalý obdiv.

„Jsem šťastná... Moje děti se měly vždycky rády a vnoučata ještě radši; jak to bývá u dětí, které pocházejí z různé krve.“

„Prosím?“ lord chápal ještě méně.

„Tím myslím, že každé z mých dětí mělo jiného otce.“

„Ach... byla jste tedy sedmkrát vdána?“

„Jej, ještě víckrát! Já se vdávala každou chvíli; kdybych ti ukázala svou dokumentaci, tak užasneš, kdo všecko si mě vzal! Ale nezůstala jsem se žádným, mám ráda volnost a péče o chlapa by mě zbytečně spoutávala. Oni taky všichni manželé byli nezodpovědní dobrodruzi a moje děti by jen zkazili...“

„Ale... nebylo nepohodlné získávat ke... spoluautorství každého dítěte... jiného muže?“

Teď vytřeštila oči doňa Florés. Ještě jednou si v rychlosti ujasnila, co vlastně řekl; pak se rozesmála: „Vůbec ne – bylo to krásné! V hledání je kouzlo!“

„Ale je velmi obtížné nalézt vhodného partnera! Lidské vztahy jsou tak složité a proměnlivé, že těžko lze nalézti bytost, jež by byla ochotna podati svoji ruku do mé a kráčeti se mnou všemi radostmi i strastmi života.“

„A – to mně nikdy nedělalo potíže! Já musela vždycky ty lotry od sebe odhánět. Jak jsem se někde objevila a hodila kolem sebe očkem, už u mě bylo pár kluků a předháněli se, s kým strávím zrovna tuhle noc...“

„To bylo ovšem velmi podivné a nezodpovědné jednání...“

„To je teda fakt, nezodpovědní byli. Frederick de Witte dojel na to, že přehlídl druhé poplašné zařízení, copak tak si počíná zodpovědnej člověk? Pověsili ho, chudáčka, ale to si zasloužil; když vybírám kasu, podívám se nejdřív, jak je zajištěná. Asi to bylo ve střídavým pominutí smyslů...“

„On snad hodlal obsah oné pokladny odcizit?“

„Myslíš, že si tam šel něco uložit? Bylo to po válce v továrně na tankový motory; kdosi mu poradil, že by se to dalo, dokonce mu řekl i o poplašným zařízení. Ale Frederick nepochopil, že je tam poplašňák dvojitej a vypojil jenom jedny dráty. Už měl kasu skoro rozpáranou, když přišli...“

„Nerozumím ovšem zcela přesně souvislosti vaší rodiny s tím hrozným člověkem...“

„No, to je jednoduchý. Frederick byl v mládí jako důstojník od mořeplavby otcem mý dcery Dagmar. Ta měla čtyři děti: Elmara, Hassana, Weru a Biancu. Bianca je tamta holka s červenými mašlemi na rukávech; s kým to tančí, nemám vůbec ponětí. Ostatní tři se někde potulujou, mám dojem, že Hassan dokonce v cizině. A když jsem se potkala po válce s Frederickem, navrhla jsem mu, že by mohl přisypat rodině něco do zobáčku, jinak natáhnem brka hlady. Tak to vyřešil tím, že se šel podívat na tu kasu.“

„Cožpak se nemohl o rodinu postarat jinak? Například pokusit se získat nějakou práci?“

„Těžko; moc toho neuměl a k práci, u který mohl sedět, ho nepustili. Totiž, oni mu ve válce poranili nohy a uřízli mu je až u kolen. Jednu. Druhou si tak nechal upravit sám, aby mohl aspoň trochu chodit, lýtkovou kost na nic nepotřeboval, chápeš?“

„On neměl nohy... a šel vykrádat pokladnu?“

„No jasně! Na to taky dojel, protože nemohl utíkat. Jinak se prostřílel a zmizel jim, pochopitelně.“

Foolbridge si povzdychl. Cítil, jak mu po zádech stéká kapka studeného potu.

„Což nemohli pro vás něco udělat ti ostatní?“

„Ne, Z těch žádnej válku nepřežil.“

„To byla velmi zlá válka!“

Doňa Florés se ušklíbla – krutě, nenávistně.

„Ještě neskončila.“

Přistoupil k nim jeden z mladých mužů, oči mu hořely nadšením. U pasu měl krátkou dýku s pozlacenou rukojetí.

„Babi, slyšelas, co říkají ti šerifové? Někde tady se vyštěnila banda cizích vojáků; vraždí, vylupujou... Neuděláme si na ně hon? Je nás tady dost, co by šli...“

„Vyčkej, Carlino! Zatím ještě nevíme, kde jsou a co vlastně by na ně platilo. Pak je můžeme honit, zatím zůstaňte pěkně v klidu a nedělejte vylomeniny!“

„Najdem si je taky! Jsem nejmíň tak dobrej stopař jako Pobožnej – nepotřebuju pomoc od chlapa, kterej ani neřekne svý jméno!“

„Pokud vím, Tim Shane!“ řekl úslužně Foolbridge.

„Ty do toho nemluv, nemáš šanci!“ řekl Carlino pohrdavě. „Babi, co ty na to jako svazák?“

„Když si někdo začne říkat Pobožnej střelec, ví, proč to dělá. A po jeho jménu není nic ani tobě, ani mně, ani komukoliv jinýmu. Až přijde čas, dozvíš se je.“

„Jasný! Ale já jsem taky stopař!“

„Osm let žiješ mezi lidma! Hodíš se spíš do města než do stepi, drahoušku; střílet lidi v horách není jako pracovat v Casinu v nějakým zatraceným Los Angeles...“

Carlino se usmál; náhle připadal lordovi o řadu let starší, možná mu bylo už přes třicet a ten chlapecký vzhled zavinila jen hladká tvářička, dlouhé vlasy a nevinný úsměv.

„Nedělal jsem věčně jenom barmana v Casinu. Občas jsme zalehli na matrace a vedli války s konkurencí; to nebyla hra!“

„O tom mi povídej, chlapče! Přivedl sis odtamtud akorát ženu a čtyři děti, ani čím živit jsi je neměl!“

Carlino odsekl italsky a velmi rychle; babička se s ním začala hádat touže řečí a vypadalo to, že se chystají servat. Pak odešel a zlobil se, ale ostatní se smáli.

„Ach, tyhle děti! Myslí, že když dělal pár let pistolníka pro svý italský příbuzný, už sežral všecku moudrost! Chybí mu bohužel trpělivost; jen ať pěkně čeká!“

„Pistolníka? Nájemného střelce?“

„Slíbili mu, že smí ulovit jednoho muže. Osm let čekal, než se mu povedlo na něj dostat. Vyřídil si to ale s několika dalšíma, při tý příležitosti.“

„On... byl s tím mužem nějak znepřátelen?“

„Byl to důstojník, velel jednotce, co dostala Giovanniho, tátu Carlina. Musel to přece vyřídit! Ten důstojník to věděl, vrátil se do Států a dělal v konkurenčním gangu. Nešlo jinak...“

„Jsou všichni vaši příbuzní tak... rázní?“

„Ale ne! Ti mladší v boji ještě nebyli. Až teď...“

„Cožpak nyní budou?“

„Vím já? Všecko se může stát...“

Lord Foolbridge se znepokojeně rozhlížel. Nikdo z jeho přátel nebyl zrovna nablízku; Ted a Donald seděli v rohu a hráli karty s několika místními občany, Jack seděl s nimi a přihlížel. Bob Harwey se převlékl do podobného parádního obleku, jaký měli Armini; nejspíš mu ho někdo z nich půjčil. Nyní se vesele bavil s několika ženami, které vypadaly kupodivu už ne jako děti; velmi se jim líbil, neboť je s vážnou tváří přesvědčoval, že mladé dívenky jsou hloupé a nezkušené a nic neumějí; skutečnou krásou oplývá pouze žena zralá a dospělá. Parson se bavil s muži vyššího věku o místní politice.

Foolbridge si povzdychl; nevěděl, ke které skupině by se měl připojit, kde by jeho poněkud výstřední zjev zapadl a stal se součástí celku. Dospěl k názoru, že nejlepší by bylo posilnit se něčím na zub, vydal se tedy k jídlu. Nejspíš po čichu.

Večeře tu byla řešena metodou švédského stolu, totiž dlouhou tabulí plnou všelijakých dobrot, které všechny skvěle vypadaly a ještě líp voněly. U převážné většiny neměl tušení co to je, natož jak ušlechtilým způsobem to kuchaři připravili. Jediné, co pochopil, bylo výrazné rozdělení na jídla ze zeleniny, pokrmy masité a pak sladkosti a různé chuťovky. Dnes se samozřejmě již téměř nevyskytovali lidé, zachovávající zásady stravy přísně vegetariánské, jak tomu bylo za císařství, ale bylo zvykem takové rozdělení dodržovat. Lordovi to ovšem mohlo být jedno, stejně nevěděl, co jí. Takže obcházel se svým talířkem nádherné mísy, čas od času si něco nabral a s rozkoší vychutnával.

Nápoje mu už byly bližší, většinou je rozeznal na pohled a ty zbývající po ochutnání. Vybral si skotskou ve velké sklenici, doplněnou sodovkou a ledem; z té sklenice pak upíjel, zatímco jeden černý sluha bedlivě dohlížel, aby byla stále plná.

Upřel pozornost na skupinu nejbližších mladých; něco si povídali, vesele se smáli a gestikulovali přitom rukama, jak se lordovi zdálo, trochu příliš nevychovaně. Soudil, že kdyby mezi ně vnikl, mohl by si připadat trapně.

„Koukám, pozoruješ naše mladý!“ oslovila ho doňa Florés.

„Ano... trochu jsem se nad nimi zamyslil.“ přiznal.

„Hm. A co tě napadlo?“

„Nechtěl bych tu samozřejmě pronášet žádné apriorní soudy, jsa příliš nezkušený v místních záležitostech...“

„Ale přesto?“

„Připadají mi poněkud... nevázaní.“

„Nevázaní?“ Doňa Florés překvapením vstala ze svého křesla. „Tihle a nevázaní? Proboha, já myslela, že taková škrobenost musí každýho udusit! To bych ráda věděla, co bys povídal, kdybys viděl, jak jsme to za mlada uměli roztočit my!“

„...samozřejmě jsem neměl to potěšení...“

„Však by ses asi divil! Tance za našich časů, když Dolly nebo Isa pořádaly večírek, to byl rachot! Tihle mladí se nedokážou pořádně odvázat, odhodit všechny pokřivené zásady společenské pseudovýchovy a být sami sebou, jako přírodní síly... stali se přehnaně kultivovaní a zjemnělí... skoro degenerovaní!“

„To myslíte včetně vašich příbuzných?“

„Především myslím ty mý klacky! Vracejí se překotně k evropské civilizaci, kterou jsme odvrhli; odklánějí se od prostého života v souladu s přírodou. Dokonce svázali skrupulemi i tak posvátnou věc, jako je láska...“

„Ach!“ tohle téma bylo pro lorda Foolbridge ožehavé.

„My za našich časů jsme vyznávali, že láska je to nejvyšší, co je všemu ostatnímu nadřazené! Ve chvíli, kdy byl někdo zasažen přívalem lásky, bylo jeho ctí podlehnout a nemyslet na nic...“

„Což... ani na dobré vychování?“

„Dobré vychování vymysleli lidé, příroda je nezná. My jsme se přátelili s přírodou; byli jsme její součástí a naše hry byly hry přírody! Proto z nás povstal život tak silný a schopný, až jsme se stali pány této země!“

Lord mlčel. Nerozuměl takovým věcem. Ale připadalo mu, jako by doňa Florés v té chvíli překvapivě omládla.

„Nerozumíš, o čem mluvím, viď? O sexuální touze šelem, chuti samce spojit se se samicí. Za našich časů jsme byli šelmy, dávali lásce průchod svobodně a volně, nic nám nestálo v cestě! Teď si vymysleli pro lásku vlastní zákony dobrého vychování. Spoutali ji zásadami vzájemného dobývání, sbližování, smlouvání. Dokonce tvrdí, že to posílí vzájemnou touhu. No, když chtějí...“

„Ach... echm...“ lord cítil, že rudne.

„Jen ať čekají! Ať se těší na půlnoc, kdy to bude dovoleno... Ať poznají taky trochu touhy. Je to příjemně dráždivé... možná to má skutečně něco do sebe, co říkáš?“

Právě v té chvíli k nim přistoupili dva mladí: nohatá dívenka v kratičkých kalhotách sotva do půli stehen a polorozepjaté blůzce, krásná a žádoucí. Bylo jí sotva sedmnáct, měla veliké černé oči a rozevlátý účes; zdálo se, že má některé rysy tváře společné s doňou Florés. Její partner byl o něco starší a tvářil se vážně, alespoň se o to před starou paní snažil. Vlasy měl jen o maličko delší, než dovolovala Draggonovská móda, upřímné modré oči a na rozhalených prsou rituální tetování.

„Babičko, to je Alain. Chtěla jsem ti ho ukázat. Je sice přistěhovalec, ale Hledač Cesty...“

„Už dávno neexistují přistěhovalci a starousedlíci!“ řekla doňa Florés a objala Alaina, aby ho políbila na tvář. „Jsme jeden národ, jedna krev...“

„Jsem šťastný, že tě poznávám!“ řekl Alain zdvořile.

„Je to hezký chlapec. Je to tentýž, o kterém jsi mi posledně vyprávěla, Julie?“

„Ano, on. Studuje v Kingtownu na Universitě.“

„Aha. Co studuješ, Alaine?“

„Fyziku. Tomu bys pravděpodobně nerozuměla, děláme nyní tu... kvantovou mechaniku.“

„Ach, ještě pořád? O teorii kvant jsme se zajímali před dvaceti lety... a co superstruny? Ještě s tím nejste hotoví?“

„Co... ty ses zabývala kvantovou fyzikou?“

„Ale kdepak, já byla jen laborantka; spíš holky, co tam zůstaly na pořád. Na Atanoru, víš?“

„Ach... tak je to přece jen pravda?“

„Mnohé věci jsou pravdivé, i když vypadají bláznivě. Líbí se mi tvá zdravá nedůvěřivost, zachovej si ji!“

„Promiň. Jen tak jsem zapochyboval. O Atanoru se ve vědeckých kruzích vyprávějí všelijaké legendy...“

„Zhruba z poloviny jsou pravdivé, z poloviny výmysly.“

„Ty víš, co se povídá?“

„Nevím. Ale vím, co jsme vykládali my.“

Florés se usmála a objala Julii kolem ramen.

„Máš ho ráda?“

„Myslím, že mám, babičko.“

„Cožpak ses o tom ještě nepřesvědčila?“

„Zatím jsme jen kamarádi. Ještě... dřív, než to udělám, chtěla jsem mluvit s tebou. Poradit se.“

„Děvče...“ doňa Florés ji něžně pohladila po vlasech. „Copak já ti můžu radit? Líbí se mi ten kluk – a řeknu ti jenom, co říkám vždycky: když ho máš ráda, neváhej, Já taky nikdy neváhala, když jsem měla někoho ráda...“

Julie se natáhla a políbila ji na tvář. „Děkuju, babičko!“

„On by měl poděkovat, jestli se to stane!“

Alain ji rovněž políbil na tvář. „Já taky děkuju!“

„Hodně štěstí, děti...“

Odcházeli a drželi se za ruce. Doňa Florés se usmívala.

„To je Julie, má nejmladší vnučka. Nemá už nikoho kromě mne. Já sama jí dala to jméno... Julka Dunbarová byla má kamarádka...“

Lord netušil, kdo byla Julka Dunbarová. Ani nic neřekl.

Mladí tančili; sem tam se mu zdálo, že některý pár na chvíli zmizel a zamířil po schodišti někam nahoru. Julie a Alain taky odešli a nikdo je nepostrádal.

„Jsou mladí!“ vzdychla doňa Florés. „Já milovala mládí! Od tý doby, co uhasl můj Oheň, nepřestávám litovat...“

„Oheň? Obávám se, že nerozumím...“

„Neslyšel jsi o Živém Ohni? Dával nám mládí a sílu, když jsme jej ještě uměli krotit. Zachránil mi život při tom zranění... Ale už není; uhasl a my jej neumíme vytvořit!“

„Přesto nechápu!“

„Kdysi jsme uměli zapálit Oheň, který nepálil živá stvoření, spaloval jen mrtvé věci a živým pomáhal. Je to staré kouzlo ještě od Egypťanů a Sumerů. Bohužel skončilo, když zemřel Mistr Denis Baarfelt. Toho dne uhasly všechny Ohně; jediný zůstal, ale ten už nikomu nepomáhá. Nikdo jej neumí zkrotit.“

Lord mlčel. Pomyslel si, že by mu to snad dokázal vysvětlit Pobožný střelec, ale ten byl kdesi daleko.

„Jen jeden Oheň hoří v horách, kde žije poslední čarodějka. Umí jej udržet při životě; ale ani ona už do něho nesmí vstoupit. Nevíme, proč. Snad se porušilo silové pole, které udržovali ti z Atanoru. A potom Denis a jeho otec kardinál.“

„Silové pole je přece čistě vědecký pojem! Fyzikální!“

„A já snad mluvím o čem? Oheň je taky fyzikální jev. A silový pole, který vytvářeli, bylo přece hmotný!“

„Domníval jsem se, že jste k Živému Ohni přistupovali z pozic tak řečeno... idealistických. Jako k působení Boha!“

„No jasně – a co je jinýho?“

„Co tedy je ten Oheň? Pokud reálně existuje, pak se skládá z nějakých částeček hmoty, atomů, molekul... A Bůh je přece to, co neexistuje v hmotné podobě!“

„No, docela správně. Bůh je podstaty duchovní, ale to, co se z Jeho vůle tvoří, je hmotné, chápeš? Okrajová energie... jako když stvořil svět. On ho tvoří ještě pořád, když je potřeba.“

„Oheň tvořily čarodějky. Emitovaly vlastní živou silou...“

„Netvořily, jen usměrňovaly. Ta síla tady byla pořád...“

„A vysílačem byl jejich vlastní mozek? Bez techniky?“

„No ovšem! Nepředstavuj si to pole jako magnetosféru nebo něco tak silného! Naše přístroje reagovaly na nejslabší pokyny... jak ti to mám vysvětlit? I když, nějaký ten ánung máš!“

„Studoval jsem v Oxfordu a fyzika patřila k mým oblíbeným předmětům!“ nafoukl se Foolbridge.

„Tak bezva. V Oxfordu by měli něco vědět o klasické fyzice. My jsme se zabývali spíš aplikovanou metafyzikou. Ale to je příliš i na mne; jak říkám, já byla jenom laborantka...“

Foolbridge z toho dostal žízeň; šel se k baru napít. Na hodinách nad barem zjistil, že se valem připozdívá a ručičky se blíží k dvanáctce. Poznali to i lidé z města, někteří se loučili a odcházeli; ale Ted a Donald zůstali a Bob se právě začínal dobře bavit, tak se lord rozhodl zůstat rovněž.

Zdálo se mu, že se poněkud změnila hudba; oproti šlágrům, na které se tančilo doposud, zazněly nyní podivné táhlé a smutné písně, které neodpovídaly zcela přesně tónové stupnici obvyklé v ostatním světě. I nástroje byly jiné a hlas zpívající dívky posazený do zvláštní polohy.

„Pamela Brewsterová.“ vysvětlil jeden chlapec, kterého se lord zeptal, kdo to zpívá. „Ale to nic není. Potom pustíme Renku.“

Foolbridge nevěděl nic o arminských zpěvačkách, zvlášť o těch, které se staly zaživa svatými, jako byla Renée de Castignac a její následovnice Pamela. Nemohl to ani vědět, protože obě už byly odepsané; Renka měla zakázáno zpívat a Pamela jako manželka komthura Torrence nahrávala jen občas na desky. V současné době se na špici pop music držela podivná dívka nevýrazné tváře a zcela zanedbatelného hlasu, jíž se říkalo Simea a působila dojmem náměsíčnice. Kupodivu mladým se líbila, starší nad tím kroutili hlavami.

Mladí Armini tančili i na tuto hudbu; ne však klasické, ve světě obvyklé tance, nýbrž složité krokové variace, vycházející z pantomimy či japonského divadla butó; Foolbridgeovi to připadalo spíš jako obřad než zábava.

Vrátil se k Florés, která seděla ve svém křesle a s dobrotivým úsměvem sledovala zábavu mladých.

„Ach, tys neodešel?“

„Ne, prozatím. Domnívám se, že ještě není tak pozdě?“

„Jak se zdá, chceš poznat život této země do všech jeho kořenů. Nebo se ti líbí místní folklór?“

„Přiznávám, že mne zajímají etnografická pozorování; avšak přirozeně bych v žádném případě nechtěl, aby můj zájem o místní život vypadal jako nemístné vnucování. Pokud není žádoucí, abych já, jakožto cizinec, byl přítomen vašim zábavám, pochopitelně s patřičnou omluvou okamžitě odejdu.“

„Ale jdi, kam bys chodil? Když se zajímáš o místní zvyklosti, je právě ta vhodná chvíle. Kdybys něco nevěděl, tak se klidně ptej, ráda ti povím, co tě zajímá...“

„Jsem vám velice vděčen, madame.“

Zvláštní tanec mladých se nepostřehnutelně, ale přece jen stále zrychloval; jejich nohy oblečené do přiléhavých bílých kalhot, se pohybovaly stále hbitěji. Mnozí odložili střevíce a tančili bosí, hlavně dívky. Lordovi se zdálo, že při setkáních a objetí se k sobě vřele tisknou; vřeleji, než by se při tanci slušelo.

Najednou si povšiml, že jedna z dívek si rozepjala stříbrnou sponu, která držela její kazajku pohromadě, a vyklouzla z ní. Hodila ji dozadu na jedno z křesel u stěny, přistoupila ke svému chlapci a ten jí položil dlaně na nevelké, leč pružně vypjaté prsy; do rytmu tance ji tiskl a svíral, čemuž se nejen nebránila, ale vzrušeně dýchala. Snad jediný Foolbridge to považoval za poněkud nezdvořilé; ostatní si toho nevšímali.

Hudba dohrála, někdo měnil pásku v hudební skříni, obsahující nejdokonalejší reprodukční techniku. Lord od někoho slyšel, že hudbu lze nahrávat na kazety, diskety a dokonce krystaly, ale nevěděl o tom nic bližšího.

Doňa Florés se rozhodla jej poučit: „To, co vidíš, patří ke svatebním obřadům. Necítíš něco zvláštního?“

„Ne... nedomnívám se, že by došlo k nějaké důležité změně.“

„Škoda. Kdybys měl zájem o některou dívku, klidně jí to řekni; určitě jí to udělá radost!“

Neřekl na to nic; ale začal se intenzivně zamýšlet nad svými pocity. Zřejmě se slušelo, aby něco cítil. Hlas dívky, který se nyní ozval, byl sytý a nosný, mnohem silnější a plastičtější než hlas Pamely. Lord sám uhodl, že je to ta slavná Renée de Castignac a byl trochu zvědav. A ten hlas jej uchvátil; zněl chvílemi jako voda, chvílemi jako vítr ve stepi, pak jako šumění stromů v džungli; byl to hlas této země a on se již naučil slyšet jej při svých cestách. Ta žena patřila k zemi jako všichni zdejší lidé, byla jejich a proto snad ji měli tak rádi.

I Foolbridge se poddal okouzlení, až rozjařenosti, která trochu připomínala opojení z alkoholu. Nikdy si nemyslel, že by hudba mohla mít takové účinky.

Tak si ani nevšiml, že více dívek v sále svlékalo své elegantní kabátky; pokud se týkalo chlapců, ti se svlékli již dříve.

Henry kromě občasných návštěv striptýzových představení neviděl nahých žen; a pokud byl na programu striptýz, byl tam vždy jako člen společnosti a kromě toho, že se rád podíval, se také vždycky spravedlivě rozhořčil, jako každý mravný a své cti dbalý muž. Je třeba říct, že ony ženy vycházely mravnosti vstříc tím, že se za svou nahotu patřičně styděly a odhalily se s určitým předstíraným váháním, jako by musely překonávat mravní zábrany. Arminky považovaly nahotu za běžnou věc a že byly nádherné, byly na svou krásu hrdé a neskrývaly ji.

Ale skutečně se lord zarazil ve chvíli, kdy do sálu sešli po schodišti Julie a Alain. Především proto, že se zarazili všichni ostatní, přestali tančit a obrátili se k nim. Oba mladí byli oblečeni jen do roušek okolo boků; zřejmě to byly ručníky, neboť jejich kůže i vlasy byly mokré, asi po sprchování. Nahota, kterou veřejně ukazovali, byla důkazem, že mezi nimi došlo ke spojení. Dokonce i Henry to pochopil.

Jedna z kamarádek přistoupila k Julii, objala ji a políbila; pak Alaina. Po ní přistupovali další přátelé a všichni obřadně zdravili dvojici stejným způsobem.

„To je blahopřání,“ řekla doňa Florés. „Moje vnučka je zdvořile vychovaná a ví, jak se v takových případech chovat.“

„Domníváte se, že společenský bonton pamatuje i na případy podobných... událostí?“

„Většina našich společenských norem se týká lásky.“

„Ach... to je ovšem velice zajímavé. V jiných zemích se záležitosti spojené s tímto tématem spíše skrývají!“

„Tak buď rád, že to můžeš vidět. I na jihu už to často nebývá; princ a jeho přívrženci nejsou milovníky starých zvyklostí. Spíše zakazují dávat milostná dobrodružství na odiv. Proto se jim říká Icestones, Ledové kameny. Ovšem my jsme starý, předválečný rod.“

Lord pronesl něco dost nezřetelného.

„Princ je citově i eroticky velmi chladný; domnívá se, že být zainteresován na nějaké ženě je ponižující. Jeho stoupenci se proto snaží jeho názory šířit...“

„Ale... vy jste přece také přívrženci prince?“

„Jenom od pasu nahoru.“

Foolbridge zrudl. Tak přesná definice na něj byla příliš.

Mezitím byla dokončena gratulace všech známých a přátel; nyní srazili hlavy dohromady a dohadovali se. Pak se rozprchli jako hejno vrabců; někdo vypnul hudební skříň, jiný se začal zabývat ovládací deskou osvětlení. Několik dívek vyběhlo ven, chlapci se zase starali o jedny z bočních dveří. Zatím sháněli klíč.

„Máš neobyčejné štěstí!“ řekla doňa Florés. „Rozhodli se vykonat zasvěcovací obřady! To už se málokdy vidí. Není to sice zakázané, ale ani to není nijak zvlášť podporováno...“

„Jak tomu mám rozumět? Jedná se snad o nějaké... náboženství?“

„Jo, přesně. Tys nikdy neslyšel, že se to o svatbě dělá?“

Henry polkl několikrát naprázdno. Samozřejmě slyšel, dokonce na řadě svatebních obřadů byl přítomen, ale netušil, že by to šlo dělat právě takto. Především každý, kdo měl něco oblečeno, se rychle svlékal. Dívky přinesly zvenku celé hrsti barevných květin a vplétaly si je do vlasů; hlavně nevěstě upletly celou korunu z bělostných květů, do nichž na vhodných místech přidaly i nějaké barevné. Zřejmě měly jistý význam.

Domácí kaple byla ve španělském barokním stylu, který se zdál lordovi krajně podezřelý. Byl řádným věřícím a zúčastňoval se ve své farnosti všech obřadů, kterým se nemohl vyhnout nebo se na něco vymluvit. Sám žádné výrazné náboženské přesvědčení neměl; byl si vědom, že nějaký Bůh asi existuje, ale měl jej o to radši, čím míň se vzájemně obtěžovali. Takových farníků byla většina a jejich pastor se nijak moc nesnažil situaci změnit. Při kázání Henry obvykle nerozuměl, nudil se a čekal, kdy bude konec. Kdyby se obřady daly zkrátit na deset minut, měl by je mnohem raději. Jako vzdělanec znal historii anglické reformace, během níž byl dobrý král Jindřich VIII. donucen intrikami papeženců vyhlásit církevní svrchovanost, zapudit svoji hluboce nemravnou katolickou choť Kateřinu a pojmout Annu Boleynovou, která se ovšem taky neprojevila jako extra zázrak.

Pro lorda z toho vyplývalo jen to, že vše katolické je silně podezřelé, nepochopitelné, zavánějící hlubokým kacířstvím.

Když si prohlížel kapli, bylo mu divné všechno: majestátní oltář se spoustou zlata, svíčky, které na něm právě zapalovali, sochy svatých, obrazy... tolik kacířství! Navíc neznal žádného ze zobrazených světců a když si je prohlížel, měl z nich divný dojem. Dokonce začal mít obavy, že se jedná o soukromé svaté rodu Lopezů z Monte Alby. S těmi už vůbec nechtěl nic mít.

„Vy jste tuším... katolíci?“ zjišťoval opatrně.

„Já jo. Mladí jsou... hm, jak to říct? Někdo jim říká církev Panteistická, ale zcela správný název to nebude...“

„To jsem doposud neslyšel!“

„Divila bych se, kdyby jo.“

„V co tedy věří ti... panteisté?“

„V cokoliv. Říkají, že do církevní praxe se během staletí vneslo tolik chyb a zmatků, že se dá těžko odlišit, co je pravda a co ne; takže je rozumnější nad tím nebádat a dělat věci tak, jak tě zrovna napadne. Kterýkoliv postup je správný.“

„Ach... domníváte se, že mají pravdu?“

„Nedomnívám. V tom právě je problém, že spousta lidí se domnívá spoustu nesmyslů. Někteří je dokonce prosazují.“

Lord podivně pomrkával a špička nosu se mu pohybovala sem tam.

„Vysvětlím ti to na takových... no, jejich poučkách:

Blázen je každý, kdo si myslí, že ví, co Bůh činí.

Nic není tak hrozný nesmysl, aby to nemohlo nakonec být pravda.

Každý má právo být blbcem; lumpem se stává teprve, když za to od nás chce peníze...“

„Jak ta poslední věta souvisí s církevní praxí?“

„Právě, že dost. Tou odpovídají na jakoukoliv kritiku. Někteří kněží je totiž kritizují a snaží se je poučovat.“

„Proč jim správné stanovisko nevysvětlíte vy?“

„Protože tak blbá ještě nejsem.“

Kromě jiné výbavy se v kapli nacházely také varhany; jeden kluk si k nim sedl a začal je zkoušet, ovšem tak, že přejížděl prsty po klávesnici a vyluzoval podivné melodie, které zároveň hladily a rvaly uši. Postupně se dostával do extáze; přidala se k němu dívka s příčnou flétnou, Bob s bandžem a další dívka s maličkými stříbrnými činely, kterým se říká kartály. Chvilku se sehrávali, pak spustili něco naprosto šíleného.

Jediní z mladých, kteří se nepletli do příprav, byla Julie a Alain. Stáli uprostřed všeho toho zmatku, všem překáželi, ale když se chtěli zapojit, bylo to rázně zamítnuto a nařízeno, aby zůstali, kde jsou a jak jsou. Tím je míněno, že zatímco ostatní se svlékli, oni měli okolo boků ty osušky. Tvářili se rozpačitě, nejistě se usmívali a když se občas podívali jeden na druhého, snad se dokonce červenali.

Ale přece jen přišel někdo další, kdo měl nějaký oděv; a sice bílé roucho, sepnuté na levém rameni jehlicí. Obřadník byl o něco starší než ostatní, vypadal tak na třicet; na těle měl obvyklou výzdobu bojovníka, tetování a šrámy utržené v dřívějších bojích. V levém uchu nosil nápadnou zlatou náušnici.

Přehlédl a zkontroloval všechny přípravy; pak nařídil každému kromě hudebníků, aby se srovnali do kaple před oltář. Kaple byla velmi malá, jen pro úzký kruh rodiny, takže když mělo zůstat místo pro snoubence, nemohli se dovnitř vejít všichni. Doňa Florés se o to ani nepokusila; zůstala sedět ve svém křesle.

„Ten gentleman je kněz?“ zajímal se lord Foolbridge.

„Kterýkoliv z nich může dělat kněze; záleží, zda něco umí. Udělá to, jak nejlíp bude schopen; když se mu to podaří, budou ho zvát na další akce. Když ne, udělá to příště jiný...“

„Ale... jakou platnost má požehnání takového člověka?“

„Požehnání dává Bůh, ne farář. Obvykle to dávají za úkol někomu staršímu a zkušenému; ale už jsem viděla, že obřad vedl kluk kolem dvanácti. Tvrdý vizionář, občas dostával záchvaty a kázal věci, který nikdo nechápal. Vyhlásili nad ním Ochranu; znamená, že ho nikdo nesmí k ničemu nutit nebo ho usměrňovat.“

„Ale... co když je blázen?“

„To je, úplně jistě. A co? Skrze blázny hovoří Bůh.“

Obřadník působil naopak velmi rozumným dojmem. Když uspořádal svatební hosty, domluvil se krátce s hudebníky a varhaník spustil jakési extatické preludium; chvílemi to lordovi připadalo jako variace na Ravelovo Bolero. Jak se hudebníci dostávali do tempa, také v posluchačích vzrůstala vášeň; hudba působila na všechno, i na podvědomí. Sám Foolbridge cítil slavnostní vytržení.

Všechna světla ve všech místnostech byla zhasnuta či ztlumena; zůstaly pouze svíce na oltáři. Na lorda to působilo poněkud mystickým dojmem; připadalo mu, že jak se plameny svíček pohnuly, také tváře svatých na obrazech mění výraz.

Kněz se chvíli tiše modlil, obrácen čelem k oltáři; potom dal pokyn a Alain s Julií prošli mezi ostatními na volné místo.

Na obřadníkův pokyn hudba ustala uprostřed akordu; on pronesl zvučným hlasem:

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a Bůh byl Slovo. Země pak byla nesličná a pustá, duch Boží vznášel se nad vodami.“

„Buď Bohu chvála!“ řekli ostatní sborem.

„I učinil jest Pán Ostrov uprostřed vod a ohradil jej vodami vzbouřenými, aby nižádná bytost lidská nepřešla je, aniž by smýšlení spravedlivého a dobrého byla. I nazván jest ten Ostrov Eden, což jest Ráj zemský.“

„Buď Bohu díky!“ odpověděl sbor.

„I učinil jest Bůh člověka z hlíny a prachu zemského, k obrazu svému; i vdechnul mu život, řka: Budiž tvoje jméno Alain, a budeš vládnouti zemi a všemu, co jest na ní.“

Při těch slovech dotkl se obřadník Alainovy hlavy. Chlapec spustil svoji roušku na zem a zůstal mezi všemi stát nahý.

„I učinil jest Bůh ženu z žebra mužova a pravil: Budiž tvoje jméno Julie a buď se svým mužem po všechny dny.“

I Julie spustila svoji roušku. Lordovi se zdálo, že když se kněz dotýkal její hlavy, zasršely mu z prstů jiskřičky. Julie udělala krok k Alainovi, podala mu ruce a políbili se.

„I pravil Pán: Nikoliv tento ráj Eden dal jsem vám, alébrž celý okrsek zemský. Jděte a množte se a zalidněte zemi; a užívejte plodů jejich vy i vaše děti po všechny věky...“

„Buď Bohu díky!“ zvolali všichni.

Kněz vytáhl sponu ze svého roucha, svlékl je a rozprostřel na zem. Julie a Alain na něm zůstali stát. Kněz dal pokyn a hudba začala opět hrát, zatím tiše.

„I poznali muž a žena jeden druhého onen den.“

„Buď Bohu chvála!“ zazpíval sbor.

Jak hudba postupně sílila, Alain a Julie sevřeli jeden druhého v objetí. Sklouzli na zem a lord neviděl, co se tam děje, neboť všichni ostatní přistoupili blíž, pozvedli ruce a propojili je. Také se přidávali zpěvem beze slov; nejhlasitěji zpíval kněz, oči mu planuly, okolo prstů se šířila divná záře. Plameny svíček se zmítaly v divném tanci, svatí shlíželi na to všechno a také jim hořel v očích odlesk plamínků.

„Dobrotivý Bože!“ hlesl Foolbridge.

Doňa Florés sklopila hlavu a modlila se se sepjatýma rukama. Píseň se vzepjala k výšinám – a pak náhle sklouzla do klidu. Varhaník plynule přešel do mírných tónů plných pohody, všichni se pozvolna uklidňovali.

„Pánova vůle byla naplněna.“ oznámil kněz.

„Buď Bohu díky!“ odpověděl sbor.

Julie a Alain vstali; opět je všichni objímali a blahopřáli jim, některé poznámky pronášeli nahlas a další jim jen šeptali do ucha; pokud se dalo soudit podle těch hlasitých, šeptané pokyny už musely za něco stát.

Doňa Florés vstala a přišla je taky obejmout. Mluvila španělsky a zdálo se, že je mimořádně dojatá.

Foolbridge měl pocit, že by měl taky něco říct, ale slova mu nechtěla přes rty. Přistoupil a podával jim ruku; Julie se mu sama vrhla kolem krku, objala ho a políbila; pak mu ji vytrhl někdo další. Alain na chvíli podržel jeho ruku a dívali se jeden druhému do očí; pak se chlapec rozpačitě usmál.

„Ať vám... přeje štěstí.“ vykoktal lord.

Asi to bohatě stačilo, všichni byli spokojení. Znovu rozsvítili elektrické světlo, ale kapli nechali taky otevřenou pro případ, že by měl někdo chuť provádět nějaké obřady. Mladí si připíjeli, dokonce několikrát za sebou; alkohol a žerty tekly proudem.

„Tohle byla svatba?“ ptal se lord doni Florés.

„Přesně tak. Zdá se, že Julie bude dobrou matkou rodu...“

„Domníváte se, že...“ Henry mírně zčervenal ve tváři.

„Doufám, že počala a přivede na svět zdravé dítě.“ řekla stará dáma rozhodně. „Aspoň všechny náležitosti byly učiněny. Ačkoliv, jak tak koukám, kdo ví co je ještě napadne!“

„Rozhodně je tento obřad velmi... zvláštní. Pokud to nevíte, mezi civilizovanými lidmi vypadá svatba poněkud jinak!“

„Jistě, daleko víc keců. Někdy se to tak taky dělá, ale Cliff dává přednost jednoduchým obřadům. Já osobně nevím; diskutovat s ním na to téma mi nepřipadá rozumné.“

Na lordovi bylo vidět, že by si s amatérským knězem pohovořil docela rád; toužil vysvětlit mu, ve kterých bodech se mýlí a jak to dělat lépe. Když mu však pohlédl do očí, radši to vzdal.

Mezi mladými však povstalo jakési vzrušení; doňa Florés se taky zatvářila podivně, když jedna z dívek přinesla jakýsi předmět.

„Ach ne! To snad přece...“

„Co se děje?“

„Chtějí to mít s parádou! Dokonce splatit i Daň Ďáblu...“

Lord samozřejmě opět nic nechápal. „To je obřad, který souvisí s... no, minimalizací vlivu Ďábla. Chtějí mu zabránit, aby je napadal...“

„Ďábel je jako zosobněné Zlo nebezpečný každému! Je protipólem Dobra, které představuje Bůh...“

„No... třeba taky. Mladí to berou, že Ďábel je úředníkem Boha, pověřený evidencí a trestáním lidských zločinů. Říkáme, že Ďábel je nebeský policajt a soudce; nikoliv Zlo samotné. Živí se... získává sílu ze zlých myšlenek a činů lidí.“

„To je... velmi zvláštní a pozoruhodný názor!“

„Každý člověk, ať už vědomě či nevědomě, koná Zlo; proto je stále v blízkosti lidí přítomen neviditelný a nepostižitelný ďábel, který sleduje, co kdo činí a jakým způsobem se chová, aby jim to jednou všecko zúčtoval a spočítal. Proto je třeba tu a tam ďábla usmířit a smazat to nějakým obřadem. Například tím, že se mu dá něco ze svého majetku, co by považoval za... pokutu nebo daň a usmířil se.“

„V podstatě – chcete ďábla podplatit?“

„Jo, tak by se to dalo nazvat. Když se ovšem nechá...“

„Aha. A to se bude dít právě teď?“

„Pokud ta věc, co přinesli, jsou nůžky.“

Varhaník opět zasedl ke svému nástroji a začal vyluzovat hudbu; tentokrát dost démonickou a s viditelným potěšením. Mladí se na něco chystali, ale obřadník Cliff to zarazil a něco jim vykládal, nejspíš dost překvapivého. Aspoň se tak tvářili.

„Nějaká změna?“ zarazila se doňa Florés.

Na Cliffovu výzvu začaly dívky splétat Julii vlasy do tenkých copánků; Alain si sedl na zem zády k ní a tvářil se nedůvěřivě, ale oči se mu smály a docela dobře se zřejmě bavil. Až časem lord poznal, že dívky se snaží připlést vždy nějaký pramen Alainových krátkých vlasů do Juliiných dlouhých. Jenom nechápal účel.

Nebylo divu, nechápala ani doňa Florés. Kývla na jednu z děvčat a požádala ji o vysvětlení.

„Cliff říká, že za císařství bylo součástí svatebního obřadu spletení vlasů ženicha a nevěsty. Ty copánky se pak rozdělily mezi všechny hosty a oni je odnesli s sebou na památku. Některé se taky schovaly na tajná místa... Má to vliv na výdrž vztahu, dokud zůstanou svázané, zůstane pohromadě i jejich láska...“

„No ano, něco podobného se dělalo...“ připustila doňa Florés.

„Je to hrozně romantické!“ vzdychla dívka. „Kde to teda vázne?“

„Totiž... kdo to má udělat? Ta, co někomu ustřihne vlasy, na sebe přivolá trest a příště to bude ona, kdo půjde pod nože!“

„To asi jo... a ty se nechceš vdávat?“

Dívka vyprskla smíchy, mávla rukou a odběhla. Za chvilku už ji bylo vidět, jak rázně odstřihla Julii copánek těsně u hlavy; pak i Alainovi. Jejich námitky rázně zarazila slovy:

„Ať si každej ustřihne svůj! Třeba to tak moc bolet nebude!“

Nadávali jí, že je blázen, ale všecko se smíchem a vtipkováním. Jediný vážný člověk tu byl Foolbridge, nic nechápající a hluboce konsternovaný jejich nevychovaností.

„Ano, ano...“ povzdychla doňa Florés. „Rituální stříhání... To ale bylo na začátku císařství; pak se to zamítlo jako nevhodné. Tehdy si všichni nechávali růst dlouhé vlasy... Dokonce čarodějky z Atanoru se naučily zkrotit Oheň, aby jim je nespálil...“

Foolbridge pronesl něco velmi nezřetelného.

„Potom, po převratu, policajti zakázali nosit vlasy. Čarodějové tedy prohlásili stříhání za satanský obřad. Ďábel taky nemá rád nápadné účesy... a policajti jsou horší než sám ďábel, protože jsou lidé a nemají Boží pověření trestat Zlo...“

„Proč se domníváte, že stříhání má vliv na pekelné mocnosti?“

„Copak já vím? Satanský obřady... no zkrátka, dělá mu to dobře. Jako modlitba andělům a svatým, chápeš? Posílí je to!“

„Byl jsem informován, že nějaké zvláštní zvyklosti ohledně stříhání vlasů mají Pastevci; svěřil se mi s tím David, když tam vstoupil. Domníval jsem se, že tak uvažují z neinformovanosti!“

„Tak tomu nevěř, Pastevci mají náhodou přehled! Stříhání vlasů je přísně zakázaný; smějí používat vlasů jen k nejdůležitějším rituálům. Úplně se ostříhají jen při vstupu, na znamení očištění a odřeknutí se dosavadního života...“

„V případě slečny... tedy mladé paní Julie se také jedná o nějakou formu rituální očisty?“

„Určitě. V každým případě, jak něco děláš s vlasama, dostáváš se do oblasti rituálů, protože vlasy lze nejlíp použít na nějakou magii. Když třeba někdo sebere jinýmu pár vlasů, může vytvořit loutku, která ho symbolizuje; když ji mučí nebo zabije, může tím zabít i tu původní osobu...“

„To je černošský obřad woodoo. Ten znám.“

„Tak vidíš!“

Většina přítomných chlapců i dívek už měla od Julie a Alaina copánek; někteří si je uvázali k vlastním vlasům, jiní kolem krku nebo na zápěstí. Nějakou dobu jej takhle budou nosit pro štěstí, pak jej uloží k ostatním upomínkám na tuto svatbu. Doni Florés taky jeden přinesli, další pak Foolbridgeovi. Rozpačitě jej vzal do ruky a nechápal, co by s ním měl dělat.

„U tebe je to jednoduchý, jseš oblečenej!“ rozesmála se dívka a uvázala mu copánek do knoflíkové dírky na límci.

Dokonce i sluhové dostali po copánku; s dalšími dívky vyběhly ven, aby je dovedně ukryly na místa, kde je nikdo nenajde. Zatím se ty zbylé přesvědčily, že každý byl obdarován.

Ovšem Julie vypadala hrozně; jako by si kamarádky daly záležet, aby jí ve vlasech vykousaly co nejpříšernější díry. Alain vypadal ještě hůř, ale u kluka není třeba to tak brát. Navzdory svému hanebnému vzhledu se smála a zřejmě skvěle bavila.

„Tak – zbytek patří Ďáblu!“ řekla a poklekla před Alaina.

Ten odhodlaně uchopil nůžky, vnořil jí je do hřívy, sevřel mezi prsty jednotlivé kadeře a odstřihoval je těsně u hlavy. Zavřela oči a tvářila se vznešeně; přece jen, byl to rituál!

„Nebude vypadat... poněkud divně?“ zeptal se lord.

„To teda bude! Ale je to znamení, že byla někomu zasvěcena; než jí vlasy dorostou, je pod jeho ochranou. Nikdo jiný nemá právo se pokoušet tento vztah narušit...“

„Ach tak... a potom?“

„Potom už samozřejmě může, když mu to ona dovolí.“

„Jak často může... echm, tohle opakovat?“

„To máš těžký. Za našich dob... to bývalo definitivní. Některým holkám samozřejmě nestačily vlasy ani dorůst, ale... většinou se už nevdávaly s takovou parádou.“

Lord potřásl hlavou. „Překvapujete mne, doňo Florés. Cožpak nedochází ve vašem světě aspoň někdy k běžné údržbě účesu; třeba jednoduchým zastřižením, jak je zvykem v civilizovaných zemích?“

„No... a proč by k tomu mělo dojít?“

„Třeba aby vlasy nepadaly člověku do očí!“

Zamyslela se nad tím, snad skutečně upřímně. „No jistě... ale ten, koho bys požádal o tu službu, by to stejně považoval za jistý rituál! Jak mu vysvětlit, co od něho žádáš a proč?“

„Cožpak v této zemi neexistuje žádný kadeřník? Ani jeden?“

Chvíli pátrala ve své paměti. „Nevím. Nevšimla jsem si... ačkoliv přiznám se ti, ani jsem se po něm nesháněla.“

Byl nucen se nad tím rovněž zamyslet; jak to viděl, byla situace vskutku prekérní. Byl zvyklý, že ho pravidelně navštívil jeho holič, aby mu přistřihl vlasy; když byl mimo svůj zámek, obstaral patřičného odborníka Parson. Samozřejmě Parson dokázal svého pána oholit, ale proč by to dělal osobně, když jako vrchní komorník byl povinen pouze dohlížet na ostatní?

„Jak si počínají muži ze vznešených kruhů, když pohledem do zrcadla dospějí k názoru, že jejich vlasy potřebují úpravu?“

Doňa Florés se skutečně snažila mu vysvětlit: „O vlasy muže se má starat jeho žena. Stejně jako o děti... přistřihne ho, když dojde k názoru, že je to potřeba. Taky jsem se starala o svoje manžely...“ obrátila zrak ke stropu a zasnila se.

„A co muž, který nevlastní manželku, ani si nepřeje ji mít?“

„Proč by... ach tak! No, za našich časů... ale tobě jde asi o současnou situaci. Jistě, jsou takové ty... prostitutky! Ovšem jestli umějí taky stříhat vlasy... já nevím!“

Oběma bylo jasné, že rozhodně nechápou jeden druhého. Hovořili o různých světech, různých kulturách; fakticky byla jejich slova výstižná, ale význam byl přece jen jiný...

Konečně přišel na tu správnou formulaci:

„Směl bych se zeptat, zda za vašich časů existovalo také něco jako... móda?“

„Ale jistě! Jenomže i to bylo posunuto do vyšší roviny! Módní výstřelky se zásadně řídily dle přání a pokynů vyšší moci...“

„Boha?“

„Ne, císařovny Diany. A jejích dvorních dam.“

„Zvláštní. Co když napadlo něco nového někoho jiného?“

„Každý, kdo něco vymyslel, byl povinen to předvést nadřízeným a přátelům; ti to dávali dál, až se to dostalo až k trůnu. A Diana ve stavu vytržení rozhodla, zda je to přípustné, nařízené či přísně zakázané.“

„V jakém... stavu vytržení?“

„No, ono se to projednávalo na večírcích a dost se při tom pilo!“

„Chcete říct, že císařovna rozhodovala o tak důležitých věcech ve stavu... podnapilém?“

„Samozřejmě! Jednou, ještě ze začátku, o něčem rozhodla, když byla střízlivá a myslelo jí to ještě moc podle evropských mravů. Když to přišlo ven, byla to hrozná ostuda, protože se to rozhodnutí nelišilo od názoru nižších kast; tak abatyše Valérie rozhodla, že koncil, který o rituálech rozhoduje, musí být ve stavu totální opilosti.“

Foolbridge pocítil, že mu na čele vystupuje pot.

„A taková rozhodnutí jsou platná i dnes, tolik let po smrti císařovny?“

„Nepochybně! Jakmile císařovna a abatyše Valérie zemřely, měly být okamžitě prohlášeny za blahoslavené a na nejlepší cestě ke kanonizaci. Bohužel se to nezvládlo, takže jsou uctívány pouze tajně; ale jejich příkazy jsou posvátné a nedotknutelné.“

„Smím se zeptat, jak takový... koncil vypadal v praxi?“

Doňa Florés se opět v myšlenkách vrátila do minulosti.

„Tak především, my jsme ke dvoru tak často nejezdili. Každý měl svou práci... ale občas se konaly všelijaké oslavy. Při takových příležitostech se sjel větší počet lidí; zasedala císařova Korunní rada a projednala vše, co bylo potřeba, obvykle během dopoledne. Večer se to oslavovalo... a dost se pilo. Říkám to proto, že za normálních okolností nebylo pití alkoholu moc časté; přijímal se jako rituální nápoj k odstranění zábran...“

„Ach!“

„Ty zábrany byly všelijaké a byla jich spousta. Ale tobě se asi jedná o ty vlasy... no, každý věděl, že Diana se stříhá hrozně ráda. Nejspokojenější byla, když si mohla hlavu oholit jako jeptiška; ještě víc ji bavilo, když vytočila ostatní, aby to udělali po ní. Jenomže císař Charry to nesnášel; zakázal jí se stříhat a trval na tom, že musí nosit dlouhé vlasy. Ve střízlivém stavu to bylo bez problémů, ale... Zkrátka, když chtěl někdo vyvolat nějaké stříhání, musel opít Dianu a její dvorní dámy, pak něco nadhodit a doufat, že prolomí všechny zábrany a zákazy, ona se dostane do afektu a něco vyhlásí. Pak to ale teda jelo...“

„Stávalo se to často?“

„Tak třikrát, co pamatuju. Jenomže, to máš těžký; některý ty případy se nedají posuzovat jako čistá svévole, byly vyvolaný... vlastně ani ty naprosto svévolný ne. Diana to zdůvodnila pokaždý, obvykle ji posedla extáze a nevěděla, co dělá...“

„Extáze vyvolaná opilostí!“ nakrčil pohrdavě nos.

„Já bych to tak nebrala! Samozřejmě to tak vypadalo, ale... holky od dvora říkaly, že takový záchvaty má i jindy. Najednou ji něco posedlo a začala pronášet věci...“

„Ta žena byla šílená!“ vzdychl lord.

„To jsme právě nikdy nevěděly dost jasně. Možná to taky jenom hrála; některý holky tvrdily, že se dokonale kontrolovala i při těch svých záchvatech. Čert ví, co je pravda!“

„Jak jste ji v tom případě mohli brát vážně?“

„Jak povídám, bývalo to zřídka! Každej se těšil, až ji to zas chytne a něco bezvadnýho vymyslí...“

„Tím chcete říct, že ji dvorní dámy nezodpovědně podporovaly?“

„Víš... my jsme tehdy byli všichni tak mladí! A normálně byla na světě hrozná nuda, pořád jenom práce a práce... copak nemáme právo na trochu zábavy? Diana byla nejpraštěnější, tak byl každý rád, že je císařovnou ona. Já bych takový nápady neměla... Ale jen se podívej na naše holky, jak jim svítí oči! Kdyby to bylo za císařství, tak odtud nikdo neodejde zdráv...“

Alain dospěl k názoru, že na jeho čerstvé novomanželce už není co stříhat; vstala, kamarádky jí osahávaly hlavu připomínající lehce ochmýřenou kouli a pronášely obdivné a posměšné poznámky. Bylo to snad poprvé, co byla středem takové pozornosti, cítila se zároveň v rozpacích a nesmírně pyšná.

Teď se chystala na Alaina; jeho problém byl, že měl vlasů daleko méně a kratších, takže s tím bude brzy hotová.

„Vlastně jo, pamatuju jeden případ, kdy se stříhání konalo z důvodů hygienických. To proto, že malej Míša chytnul vši.“

„Prosím?“

„Don Michal Jiří Bialewski, vévoda d'Escambrray, syn vévodkyně Maryšky. To bylo za africký expedice; to jsem ještě sloužila ve Španělsku u doni Isabell. V rámci příprav se celá parta přesunula do Valencie a jak mladej lítal celej den po všech čertech, tak dostal vši a nedal pokoj, dokud ho Maryška neostříhala. Bylo to na několikrát, nejdřív mu nechala takovou hřívu jako...“ doňa Florés to nedokázala popsat, ukázala rukama. „Potom to zabrala na deset čísel a nakonec... no, oni už si děti poradily samy. Takže nakonec vzali břitvy a oholili nám to všechno. Stejně tam dole v Africe je to nejlepší, toho hmyzu je tam fakt dost!“

„Neumím si představit, že dáma...“ Henry v rozpacích zmlkl, protože se podíval na Julii a uměl si to představit.

„A potom Oheň!“ vzdychla doňa Florés. „To bylo tak... ještě ho tak jednou cítit na kůži... Provinili jsme se, lorde Henry. Jsme ničemové a zasloužíme trest; zradili jsme, zřekli se Boha i jeho svatých! Už nás nenavštěvují andělé...“

Na chvíli měl Foolbridge pocit, že toho vypila přespříliš; její hlas zněl téměř plačtivě. Ale nebyla opilá; jenom smutná.

Alain už měl taky hlavu jako kouli; všichni jim osahávali hlavy a pronášeli posměšné poznámky. Všechny vlasy, které zbyly, smetli a vhodili do ohně, aby je nikdo nepoužil ke zlým kouzlům. Pak se začalo zase tančit; Julie a Alain samozřejmě spolu, tiskli se k sobě a vypadali šťastní.

„Naši andělé od nás odešli...“ vzdychla doňa Florés. „Kdysi by to neprošlo tak klidně! Diana by se vrátila, její duch by do nich vstoupil a udělal by něco, že by se třásly zdi!“

„Snad raději... ani ne!“ řekl lord, ale neposlouchala.

Stará dáma vstala a rázným krokem vešla do kaple. Upřela pohled na obraz ženy v pozoruhodném oděvu mezi středověkem a záchvatem šílenství, se záplavou narezlých vlasů a usměvavou tváří. Lord Henry poprvé viděl císařovnu aspoň na portrétu.

„Tak co je s tebou, Diano?“ vykřikla doňa Florés. „Usnula jsi? Přestala jsi pečovat o svůj národ, má vznešená paní? Mám tě snad prosit na kolenou? Nebo tě mám urazit, vyzvat k boji, abys hnula konečně tím svým líným zadkem a něco udělala?“

Nestalo se absolutně nic.

Doňa Florés sklopila hlavu. „Půjdeme spát. Nic velkýho se už dneska dít nebude...“ řekla zlomeně.

„Zajisté, madame, jak si přejete. Dovolím si tedy rozloučit se s vámi a přeji vám krásnou a dobrou noc...“

Stará dáma mu sevřela rameno. „Počkej, tak rychle to zase být nemusí! Jen jsem chtěla zkusit... vidíš to ale sám!“

„Rozhodně máte v této zemi pozoruhodný způsob jednání se svými národními svatými.“ konstatoval.

„A co? Každýmu jak zaslouží! Neřekla snad sama, že kdo umře, je zbabělec? A pak si odešla a nechala nás v tom! Ze začátku se zjevovala a pomáhala nám, ale teď... copak to jde se na nás jen tak vykašlat? Co teda máme dělat, když...“

„A co když to není jen její vina? Co když očekává, že to budete právě vy, kdo udělá něco... čím by ji přivolal?“

Doňa Florés blýskla očima. „Ty nejseš tak blbej, jak se děláš! Jak jsi na to přišel, chlapče?“

Neřekl nic; jen krčil rameny a tvářil se hloupě.

„Ach, u čertovy babičky! Kdyby tahle parta za něco stála, tak posedíme do rána, zazpíváme si, něco popijem... ale jak koukám, ty nejlepší se zařizujou pro sebe a odcházejí...“

„Pravděpodobně jsou znaveni...“

„A budou ještě víc, jestli se budou do rána milovat... jako já za mlada! Dnešní mládež se ale moc stydí dávat svoje city najevo; nechápu proč. Dřív na to nepotřebovali odcházet ze sálu!“

„Třeba by jim to nebylo příjemné...“

„Nemělo to tu vášnivost jako o samotě, to je fakt. Ale byla při tom zase legrace, člověk byl pod veřejnou kontrolou a mohl se srovnávat s druhejma. Já jim do toho už kecat nebudu...“

„Ani já ne. Těmto věcem nerozumím!“ řekl lord škrobeně.

„Závažná chyba! Měl by sis najít holku. Vyber si některou z mých vnuček, ty jsou jedna větší potvora jak druhá!“

„Jak můžete takto mluvit o vlastních příbuzných?“

„Vím o nich svoje, chlapče. Vyber si kteroukoliv z mý krve, já ti k tomu dám svý požehnání. Hlavně moc nepřebírej, je o ně dost zájem... Stojí za to a užiješ si s nima!“

„Rozmyslím si to.“ slíbil rozpačitě.

„Tak jo. Už padej; já tady zůstanu a budu se ještě modlit...“

Lord Foolbridge potřásl hlavou a vydal se hledat svoje přátele. Narazil na Donalda, který se chystal odejít a taky ho hledal.

„Fajn, Lorde. Jestli jdeš domů, tak pojď!“

„Nepočkáme na lorda Boba? Nevidím ho tu, pravděpodobně si na chvíli odskočil...“

„Jo, s nějakou holkou. Ten přijde nejdřív ráno. Momentálně bere lekce z jižanský sexuální gymnastiky... Docela příjemný, jenom po ránu to bejvá trochu...“

Lord měl snahu se rozloučit s doňou Florés, ale ta seděla ve své kapli v lavici, ruce sepjaté a oči upřené na oltář. Netroufl si ji rušit; nikdo další jeho odchod taky nevnímal.

Ted i Donald byli značně omrzelí, Jack ve vražedné náladě.

„Prohráli jste snad tak velmi mnoho peněz?“

„Ale... ani ne. Dokonce jsme trochu i vyhráli, tamti byli ještě horší hráči než my!“

¨

„Potom nechápu příčinu vaší špatné nálady!“

„Chápal bys, kdyby... ale to nemá cenu. Všechno to jde někam do hajzlu... ti načančaní frajírci z jihu to nevytrhnou!“

„Proč si to myslíte, drahý Tede?“

„To poznáš, až pochopíš zdejší politickou situaci. Kdykoliv se pokouším s nimi jednat, mám pocit, jako když se brodím hlubokým bahnem. Jim je všecko tak zatraceně jedno!“

„Nechápu? Hospodářství, politika – nebo co?“

„Všechno, i život! Kdyby jim někdo podřízl krk, oni se tomu budou smát! Jsou ke všemu lhostejní, jenom se smějí... jako kdyby se jich nic netýkalo! Čert ví, jestli nám pomůžou...“

Foolbridge nad tím chvíli uvažoval. „Možná, že se jejich názor změní, až spatří nepřítele na vlastní oči!“

„Snad. Ale... ach, hanba mluvit! Pojďme radši spát!“

Příštího rána lord Foolbridge a jeho přátelé vyspávali poněkud déle, než bylo jejich zvykem. Zato daleko odtud v Kingtownu vstal generál Rank brzy ráno, jak byl zvyklý, při snídani si přečetl noviny vládní i opoziční a byl psaním obou dost potěšen. Když se pak pečlivě oblékl do uniformy, zavolal svého řidiče a přikázal mu, aby přistavil jeho vůz před vrata vily.

Paní Ranková, mondénní kráska značně pochybné pověsti, bývalá herečka a v současnosti jedna z hvězd společenského života, dosud vyspávala; společnost generálovi dělalo jen služebnictvo a jeho tělesní strážci. Jedním z nich byl řidič, který se odebral do garáže, nastartoval vůz, zavezl jej před vchod a čekal. Druhý tělesný strážce čekal na šéfa, až si sbalí svoje věci, totiž vyjme z trezoru úřední listiny a vloží do aktovky. Oba strážci byli bývalí policisté, proslulí tím, že prováděli pro svého pána výslechy podezřelých osob. Rank nesnášel krev a násilí, proto při tom vždy odcházel z místnosti a vracel se, až když byl vyslýchaný čistě umyt od krve a pokud možno upraven do přijatelného vzhledu. Nebo případně odnesen, když zemřel dřív, než se přiznal. Samozřejmě, Rank nechtěl nic vědět o tom, jakých metod jeho strážci používají a proč.

Zrovna když byl na odchodu, zavolal jej telefon z městské posádky; volal jeden ze štábních plukovníků a žádal Ranka, aby mu pokud možno okamžitě vrátil listiny, které mu zapůjčil a které byly velmi důležité. Rank je měl doma a už je zpracoval, nebylo tedy důvodu, proč tak neučinit; ale že městská posádka byla na opačnou stranu než ministerstvo války, kam měl právě namířeno, dal listiny svému strážci a přikázal mu, aby je odvezl jeho autem a osobně předal plukovníkovi. Strážce papíry vzal a šel dolů, kde nasedl k řidiči, který čekal se zhasnutým motorem.

Když nastartoval znovu, ozval se strašlivý výbuch a k nebesům vylétl sloup ohně. Rank přiskočil k oknu; jediným pohledem zjistil, že auto hoří plamenem a jeho tělesní strážci zřejmě opustili tento svět rychleji, než stačili sečíst svoje hříchy a poprosit Boha, aby jim odpustil a přivinul je na svou hruď. Pak se mu udělalo špatně, protože si uvědomil, že nebýt telefonátu ohledně papírů, mohla z něj být nyní mírně ohořelá kostra.

Policie byla na místě během pár minut; to už celá vilová čtvrť byla na nohou. Nařídila okamžitě uzavřít celou oblast a pochytat podezřelé osoby; chytili však pouze dva tuláky, kteří se ani při důkladném výslechu k ničemu nepřiznali. Jeden byl ale usvědčen z vykradení obchodu na předměstí; pro jistotu zavřeli oba.

Policie přivolala záchranku a hasiče. Doktor ze záchranky se jen podíval na hořící vůz a prohlásil, že je to záležitost ústavu soudního lékařství. Hasiči začali na dohořívající automobil stříkat a taky ho uhasili; bohužel mohli už jenom konstatovat, že kostra zbyla nejen z obou strážců, ale i z auta samého.

Kriminálka, která se dostavila nejdřív, konstatovala, že v autě došlo k výbuchu, zřejmě časované bomby. Později opravili své vyjádření ve smyslu, že se zřejmě jednalo o bombu reagující na spuštění motoru a sice tak, že první start v garáži způsobil odjištění bomby, a teprve druhý výbuch. Přivolaný expert se vyjádřil, že je to kvalitní práce, zřejmě nějakého dobrého odborníka, protože při horší kvalitě by automobil vybuchl přímo v garáži a nezpůsobil by tak velkou škodu.

Pak přijel kapitán Moran, který byl generálovým oblíbencem; blahopřál Rankovi k téměř zázračnému zachránění a nabídl, že ho odveze vlastním vozem, který dal pro jistotu prohlédnout a ujistil se, že tam žádná bomba není. Generál mu poděkoval a odjel do kanceláře, kde se to už zatím rozkřiklo. Kupodivu jistá část podřízených soudila, že je škoda, že generál se nacházel tak daleko od auta.

Generál Rank, sotva se trochu vzpamatoval, se nechal ohlásit u vrchního velitele generála Willmarra Coxona. Starý pán byl sice nemocen a upoután na lože, ale souhlasil, že Ranka přijme a vyslechne též jeho stížnost na situaci ve městě.

Zdravotní stav generála Coxona se valem zhoršoval; zvláště od doby, kdy zemřel kardinál Baarfelt a už neměl k disposici jeho lékařskou péči. Nyní ho ošetřoval doktor Heinrich Lüppow, poarminštěný přistěhovalec, chytrý a schopný muž, jemuž generál vděčil za ten zbytek zdraví, který ještě měl.

„Pane veliteli!“ zahájil Rank svoji řeč. „Jsem nucen oznámit vám, co se mi dnes ráno stalo! Spáchali na mne atentát bombou, vloženou do mého automobilu! Jen Prozřetelnosti děkuji za to, že jsem doposud naživu a mohu s vámi mluvit!“

„To je ovšem velice špatné...“ zachmuřil se Coxon. „Nemáte nějaké podezření, kdo je strůjcem tohoto atentátu?“

„Jsem si jist, že je to dílo toho kluka z jihu!“ vybuchl Rank. „Ten spratek mě nenávidí a poslal na mě svoje vrahy! Navrhuji podniknout trestnou výpravu proti jihu a rázně jim vysvětlit, že si něco takového nesmí dovolit ani ten nevycválaný klacek!“

Coxon mírně potřásl hlavou. „To se mi nezdá. Princ postupoval vždy s maximální uvážlivostí a nerad překračuje normy slušného chování. Radši přemýšlejte, komu jste kdy šlápl na kuří oko!“

„Jak to myslíte, prosím?“

„Vy nerozumíte slangu? Myslím tím, zda jste někomu neublížil; třeba náhodou, ale někdo si třeba myslí, že je vám povinen krevní mstou. To vypadá na čin některého Osamělého střelce...“

„Nesmysl! Osamělí nedávají pumy do aut, zvlášť ne takhle dokonalé! To nedělal žádný amatér, ale perfektní profík! Odborník na nálože...“

„To nic neznamená. Mezi Osamělými střelci je jich dost. Vy jste si jist, že je to na příkaz toho chlapce?“

„Stoprocentně!“

„Potom byste měl znát taky důvod, proč to udělal.“

„Prosím? Jaký důvod?“

„Princ postupuje vždy přísně realisticky a ke každému skutku mívá dobré a nezvratitelné důvody. Když dal příkaz k vaší likvidaci, pak to znamená, že jste si to v jeho očích něčím zasloužil. A já bych rád věděl, čím.“

„Promiňte, generále, ale to vypadá, jako byste se s jeho zvrácenými názory ztotožňoval!“

„To je nesmysl, Ranku. Ale rád bych věděl, co ho vedlo k tak neuváženému počínání. Uvědomujete si, doufám, že by to mohl případně opakovat a tentokrát použít metody, která by se účinkem neminula. Víte, že to umí.“

„Právě proto žádám trestnou expedici!“

„Nesmysl; nejdřív musíme zjistit, co se mu nelíbí, pak se s ním dohodnout, co by odstranilo příčiny sporu. Tak povídejte, co jste mu tak asi udělal!“

„Já o ničem nevím. Ostatně, to si myslíte jenom vy, že ten cvok potřebuje nějaký důvod. Já myslím, že se zkrátka a dobře zbláznil; a tohle je důsledek!“

Coxon se zamračil. „Princ Lera není blázen. Když kdokoliv jiný, tak bych tomu uvěřil. Ale ten kluk je spíš počítací stroj než člověk; stroje neblázní a nedělají chyby. Nechcete mi odpovědět, nebo si nemůžete vzpomenout?“

„Přesně by vám na tohle mohl odpovědět jenom on. Copak já můžu vědět, co si takový šílenec myslí?“

Coxon si povzdychl; vzal z nočního stolku prášek, spolkl jej a zapil vodou. Rank na okamžik zatoužil, aby to byl dárek od prince, obsahující nějaký prudký jed, ale nestalo se nic, co by tomu nasvědčovalo. Naopak Coxon vstal, oblékl si župan a usedl do křesla ke svému psacímu stolu. Chopil se telefonu a vytočil číslo meziměstské ústředny.

„Tady je Coxon! Prosil bych tu nejhezčí spojovou manipulantku, kterou tam máte!“

Na druhé straně se ozval rozpustilý smích. „Nevím, jak bych se ti líbila já, ale kluci říkají, že docela ujdu!“

„Tak třeba ty. Poslouchej, děvče, máš ráda likérový pralinky v čokoládě? Pošlu ti bonboniéru!“

„Ale jo, to budeš hodnej. A za copak?“

„Potřeboval bych vyhledat a spojit štáb jižní armády, a to přímo prince Enkru. A to co nejdřív...“

„To nechceš málo... sakra, promiňte, kdo že to je?“

„Generál Willmarr Coxon.“

„Ach... odpusťte, pane generále, neměla jsem tušení, že...“

„To nic, kotě. Mysli si, že jsem neškodnej starej dědula, co prodává na rohu buráky. Ale spoj mi toho Kluka!“

„Jenomže... my přeci nemáme spojení s Jihem!“

„Ale jdi! To není možný, on se k nám dovolá, kdy chce! Už se několikrát stalo, že sem volal přímo, dokonce i já jsem s ním už mluvil. Protoč trochu ty čísla, však ta automatika za drahý peníze musí něco umět...“

„Teda... mám jedno číslo do Sun City, ale odtamtud už by mě museli přepojit dál. Chvilku to bude trvat...“

„Dělej to jak chceš, ale ať je to co nejrychlejc! Jestli ti to nevadí, jde o státní zájmy!“

„To jsem pochopila, nejsem spadlá z věže. Čekej...te!“

Coxon položil sluchátko na stůl. Rank se zamračil.

„Vy chcete mluvit přímo s tím spratkem?“

„Rád bych se dozvěděl, co je ve hře a proč. Když mi to nemůžete říct vy, snad mi to řekne on.“

„Stejně ho nedoženou! Touhle dobou bude ještě spát...“

„Princ vstává se sluncem; teď už určitě pracuje ze všech sil, na rozdíl od našich důstojníků. Uvidíme...“

Rank mlčel a mračil se; ale za chvíli zapískal telefon a Coxon ho zvedl.

„Ta holka ze Sun City říká, že se pokusí; už to spojuje. Máš ji na tom a já se vypojím, abych to nerušila...“

„Prima. Jak ti říkají? Kvůli tý bonboniéře...“

„Glory. Ale to nemusí bejt, když...“

„Když nejsem váš, jižan? Neboj, děvče, umím plnit sliby!“

Chvilku držel Coxon sluchátko u ucha; pak to v telefonu cvaklo a ozval se dívčí hlas: „Operační. Co je?“

„Coxon. Dej mi šéfa!“

„Jakej Coxon? Žádnýho takovýho neznám!“

„Generál Willmarr Coxon z Kingtownu. Prosím prince.“

Hlas ztratil trochu na své sebedůvěře. „Zeptám se...“

Coxon vzal podvojné sluchátko a podal Rankovi; ten mohl slyšet každé slovo, ale nemohl se do rozmluvy plést.

„Dávám ti dozor!“ řekla dívka a cvaklo to.

„Operační dozor!“ řekl nějaký mladý muž.

„Dej mi šéfa!“

„Heslo!“

„Neznám, volám z Kingtownu.“

„Sakra! Kdo je to zas?“

„Coxon, vrchní velitel.“

„Co – ze severu?“

„Jo. Ale Šéf si se mnou rád pokecá.“

Mladý muž pronesl bokem od telefonu sprostou kletbu, ale na nic se neptal; jen ještě dvakrát zacvakal přepínači.

„Lera.“ řekl ochraptělý hlas.

„Tady je Willmarr Coxon z Kingtownu.“

Princ nedal najevo žádné zvláštní překvapení.

„Buďte zdráv, generále. Jak se vám daří?“

„Špatně. Ale nevolám kvůli tomu, abych se svěřoval.“

„To jsem pochopil. Copak se děje?“

„Dneska ráno provedl někdo atentát na generála Ranka. Dal mu do vozu bombu a vůz vybuchl.“

„Upřímnou soustrast. A dál?“

„Generál Rank ve voze nebyl, jen jeho tělesní strážci. Je živ a zdráv, sedí vedle mne.“

„V tom případě mu blahopřeju k zázračnému zachránění.“

„Generál Rank vám děkuje. Nicméně se domnívá, že vy jste byl inspirátorem toho atentátu.“

„Dovolím si ho ujistit, že o tom nic nevím.“

„Přesto je o tom generál Rank přesvědčen. Mohl byste se laskavě rozvzpomenout, zda jste nevydal nějaké podobné rozkazy?“

„Pokud vím, dal jsem jen jeden likvidační příkaz. Aby moji lidé našli a zneškodnili osobu, která poslala na mé pohraniční území sedm stočlenných band zabijáků, maskovaných jako místní bandité. Jestli se to týká generála Ranka, je mi velmi líto, zatím mi nikdo nehlásil splnění toho rozkazu...“

Coxon zakryl sluchátko dlaní a zašklebil se výhružně na Ranka, který se tvářil naopak pohoršeně.

„Generál Rank říká, že neví, o co jde.“

„To mám velkou radost. Podle mých informací o tom něco ví jistý kapitán Moran, který je důstojníkem štábu v Kingtownu a byl při jedné jejich akci přítomen. Kdybyste se ho zeptali; třeba by vás pobavil vyprávěním, jak chtěli zabít jistého lorda Foolbridge. Ale samozřejmě vás k ničemu takovému nenutím, jestli to nechcete poslouchat...“

„Naopak, rád bych to vyprávění slyšel. Vy o tom máte nějaké důkazy nebo si to jen myslíte?“

„Mám výpovědi několika hodnověrných svědků z řad mých vojáků; potom další materiální důkazy a jiné podobné věci. A mám několik zajatců, které chytili moji lidé. Vypovídají tak neuvěřitelné věci, že jsem je prozatím nebral vážně.“

„Zkuste mi to říct – ať se pobavím!“

„Vypověděli, že byli naverbováni lidmi arminské severní vlády v zajateckých táborech v poválečném Německu, vycvičeni v Severní Africe pro záškodnickou činnost a posláni jako vojáci vaší armády na naše území, aby tu vykonávali diverzní činnost a způsobili tak důvody ke vpádu armády severu na naše území. A k válce.“

„A vy jste tomu uvěřil?“

„Samozřejmě, že ne. Nemohu uvěřit něčemu, co si ti lotři zřejmě vymysleli, aby kryli své hanebné zločiny. A ušli šibenici!“

„I já si myslím totéž.“

Coxon se tvářil tak výhružně, že se Rank počínal skutečně bát. „Podívejte se, princi, jsem příznivcem smírných metod, jak jistě víte. Takhle po telefonu je to jistě lepší, protože spolu můžeme mluvit osobně, ale rád bych se seznámil s těmi vašimi dokumenty a projednal to s některým zodpovědným člověkem z vašeho štábu...“

„I já to považuji za nejlepší možnost, generále. Pošlu k vám svého zmocněnce komthura Rolfa Szarkaye. Je to obratný a schopný diplomat, se kterým si budete jistě rozumět.“

„Znám pana Szarkaye a soudím, že jistě dojdeme ke společnému názoru. Prozatím se pokusím zapůsobit na přátele, aby zastavili to... aby přijali účinná opatření k zamezení dalších akcí, o kterých jste hovořil.“

„Byl bych vám upřímně vděčen, generále.“

„Děkuji vám za důvěru. A jsem rád, že jsme mohli takovým způsobem mluvit po telefonu...“

„Pro příště to bude ještě jednodušší. Dám všem ústřednám vaše jméno jako heslo; stačí, aby vás vaši spojaři propojili do jižního telefonního systému, třeba do Sun City, a na vaše jméno vás hned spojí ke mně, bez operačního dozoru.“

„Děkuji vám, princi. Na shledanou...“

„Na shledanou, generále. A pozdravujte pana Ranka...“

Coxon položil telefon. Rank seděl velmi rozpačitý.

„Vy jste idiot, Ranku.“ řekl potom Coxon vážně a smutně.

„Generále, já...“

„Jděte a zrušte celou akci! Kapitána Morana zatkněte a prozatím izolujte v kasárnách nebo někde jinde.“

„Potřebuji ho ke spojení s... jednotkami, pane!“

„Tak ho pro mě za mě nechte běžet! Ale ať se s tím chlapem už víckrát nesetkám, nebo ho dám zastřelit. Ne pro to, že se dal na tu akci. Pro neschopnost!“

„Pane generále, Moran není neschopný! Naopak, je to jeden z nejlepších důstojníků, jaké mám!“

„Sebekritika vás šlechtí, Ranku. Ale pokud můžete myslet aspoň trochu mozkem, tak prosím uvažujte: jestli je to tak, jak říká princ, najděte co nejrychleji nějakého člověka, na kterého to svedete. Já to nebudu, o tom vás ujišťuju, ale na vás to klidně nechám, bude-li třeba!“

„Proč myslíte, že bude třeba činit za to někoho zodpovědným? Já se naopak domnívám, že akce svůj účel splnila; poskytla nám pravdivý obraz o schopnostech a možnostech armády jihu. Víc jsme ani nechtěli.“

„Jen záminku k válce, co? Podívejte, Ranku, jednou tu možná budete velet vy. Ale zatím tady velím já a dokud jsem živ, nikdy nedovolím, aby se naše armáda dostala s jižany do konfliktu. Zvlášť ne pro pochybenou akci nějakého blbečka. Tím nemyslím momentálně toho vašeho Morana!“

„Děkuju, pane generále. A jste si jist, že jednám jenom z vlastního úsudku a ne z něčího pověření?“

„Milý Ranku, i kdybyste to měl z vnuknutí Božího, musím trvat na názoru, že kdo vám to nabulíkoval, je idiot; a stejný idiot je i ten, kdo se k vám přidá. Jděte a zlikvidujte tu ostudu, protože jak víte, jede sem jejich diplomatický zástupce hrabě Szarkay. Kromě toho, že mne mnohokrát porazí v šachu, bude mít spoustu nepříjemných řečí. Zkuste přemýšlet, jak se z toho vykroutit!“

„Pozoruji, pane generále, že mi nehodláte poskytnout ani podporu, ani ochranu!“

„Ne, milý Ranku. Hlupáky zásadně nepodporuju ani nechráním. Zkuste myslet vlastním mozkem!“

„Ministerský předseda Draggon se za mne postaví.“

„Ministerský předseda Draggon je stejný hlupák jako vy. Kdyby bylo po mém, skončil by už dávno někde v ústavu pro duševně choré a namísto něho by vládl někdo, kdo se umí aspoň tvářit jako státník. A místo vás bych rád viděl člověka, který aspoň z dálky připomíná štábního důstojníka. Můžete si to přebrat, jak chcete, Ranku. A teď jděte!“

Rank vyšel rudý vztekem; venku čekal kapitán Moran, přijal tedy z první ruky přehršli nadávek a obvinění, kterými ho Rank zahrnul. Když se trochu uklidnil, řekl Moran:

„Teď není čas na hlouposti. Musíme se postarat o jednotky a dostat je co nejrychleji zpátky k nám na sever!“

„Nesmysl!“ rozkřikl se Rank. „Žádný se vracet nebude!“

„Hrabě Szarkay to bude žádat!“ namítl Moran.

Rank se k němu otočil.

„Akce pokračuje podle plánu, Morane! Vaše starost je tato: žádný Szarkay se nesmí dostat do Kingtownu k jednání. Vy osobně se o to postaráte...!“

Errata:

30.05.2021 11:48