Vítej, návštěvníku!

Lord Foolbridge četl noviny. Bylo to jeho oblíbené zaměstnání a protože i tyto noviny byly víc než týden staré, nebyla to činnost příliš záživná, ale vykonával ji s vážností sobě vlastní. Seděl rozložen v celé své délce v křesle u krbu, ve kterém planul oheň; jeho ovčák Archibald ležel u jeho nohou a zdálo se mu o lovu na zajíce. Venku pršelo. Ne, lilo.

Najednou se rozlétly dveře a do ospalé a nudné místnosti vpadla dvojice mladých lidí, Alain a Julie. Oba nazí, pomalovaní po celém těle stejnými ornamenty červenou a černou barvou, zvlášť v okolí klína; zřejmě se jednalo o oblíbené magické symboly. Účes délky mechu měli zplihlý vodou, ale jen se smáli a štěbetali jako párek vrabčáků.

„Hele, to je Lord!“ vyjekla dívka a přiběhla k Foolbridgeovi. „Co že jsi u nás už dva dny nebyl?“

„Nedomníval jsem se, že bych byl tak vřele očekáván!“ pravil s úsměvem a pokusil se jí políbit ruku, protože si uvědomoval, že se jedná o dámu z dobré rodiny.

„Ježíšmarjá, to je potřeba tě tam pokaždý tahat? Copak netrefíš sám? Každej k nám chodí; a s tebou je přeci veliká sranda!“

„Och, skutečně?“

„Jasně! Babička by tě zas moc ráda viděla mezi náma...“

„Můžete jí vyřídit, slečno... tedy mladá paní, že ji zajisté brzy navštívím; bohužel za panujícího špatného počasí...“

„Dyť nejni tak zle; je to jako sprcha, viď, Alaine?“

„Jasně,“ řekl Alain s převahou. „Nemusíš furt lítat v hadrech; nám to takhle vyhovuje líp...“

„Uznávám, že váš způsob má nesporně některé výhody,“ přiznal lord. „Nicméně obávám se, že by pro mne nebyl vhodný, zvláště proto, že jsem cizinec a zdejší zvyky jsou pro mne dosti odtažité...“

„Hele, nevykládej! Jseš fajn kluk a babička se rozhodla vzít tě pod svý ochranný křídla. Rozhodila do placu, že například hledá kočku, co by pečovala o tvoji hřívu. Samozřejmě, byla z toho napřed trošku sranda, holky se všelijak hecovaly...“

„Slečno Julie, mám pocit, že...“

„Klídek, brácho, je to v suchu! Teda, žejo...“ prohrábla si ježka a odstříkla vodu. „V suchu moc ne, fakt; ale najdem pro tebe holku, která tě ostříhá jako... no, jako já Alaina. Neboj nic, je to bezva; asi tak budu chodit, jak to dlouho půjde. Když mě hladí po hlavě, je to bezva dráždivý...“

„Slečno Julie, přece jen...“

„Tak hele, nic; hoď se do klidu a naklapej odpoledne na čaj. Babička ti chce ukázat naše rodinný album. A vůbec, zvedni zadek a pojď s náma hned, za chvilku bude oběd a my máme fantastickej smaženej květák s bramborama a spoustou zeleniny, takovej ten bez vajíčka, jak se to... jako zákusek ořechovou halvu, a ještě další dobroty, tak dělej, co se nezvedáš?“

Lord se omlouval, ale nezbavil se jich; přesvědčovali ho tak dlouho, až si vzal deštník a šel s nimi. Kráčel důstojně a vážně, zatímco oni dva skákali do louží, cákali po sobě vodu a jednu chvíli se servali v rozbláceném příkopu, až se zmazali, že nebyli vůbec k poznání. A neustále se při tom nadšeně smáli.

V Case panoval čilý ruch a zmatek, jednotliví členové rodu pobíhali sem tam a každý se staral o svoji část povinností při přípravě oběda. Lorda poněkud zarazilo, že téměř všechny dívky přišly nahé a vyzdobené šperky, malováním, květinami ve vlasech a vůbec všelijak; kupodivu jich většina měla něco právě na práci v místě, kde byl on. Ale jako dobře vychovaný muž si toho samozřejmě nevšímal a zajímal se, kde je paní hostitelka.

Doňa Florés vzhledem ke svému pokročilému věku byla oblečena; tentokrát do bílých jednoduchých šatů s vyšívanými ornamenty na límci, rukávech a spodním lemu, který končil u kolen. Šaty byly jednoduše svlékací a dávaly tušit, že si i přes stáří zachovala lepší postavu, než je zvykem u přistěhovalců; lord Foolbridge si to pamatoval z prvního dne, ale nevěnoval tomu pozornost a ona to nijak nezdůrazňovala; taky to nebylo kvůli němu.

„Buď zdráv, Ánri,“ řekla a objala ho, což si musel nechat trpně líbit. „To je dost, že jsi k nám zas našel cestu! Už se mě holky ptaly, čím jsem tě posledně urazila...“

„Oh, to je zajisté jen trapné nedorozumění!“ začervenal se lord Foolbridge, protože jedna z těch dívek šla zrovna kolem a vlnila se celým tělem, aby si jí všiml. „Tak milí a přátelští lidé jako vy mne samozřejmě nemohli urazit; to já sám bych si netroufal obtěžovat vás svojí přítomností, jež by snadno mohla vypadat jako neodpustitelné vměšování do kruhu vaší rodiny!“

„Ale Bože; copak už jsme někoho vyhnali? K nám se chodí jako domů, Ánri; na to si zvykni!“

„Nicméně přesto... byli jsme si teprve nedávno představeni a styky mezi námi nejsou tak žhavé, jak bych si ze srdce přál...“

„Cožpak o to! Já ti říkala, že by ses měl dostat do rodiny; kdybys projevil trochu snahy...“

„Domníváte se, madame, že bych si směl troufat požádat vás o ruku některé z vašich vnuček?“

„No, tak oficiálně to zatím být nemusí; ale trochu laškování by neškodilo – a já bych zavřela obě oči!“

„Vaše nabídka je tak laskavá, že nedovedu najít slov, kterými bych vám poděkoval.“ pronesl a roztomile se usmíval.

Doňa Florés nezávazně konverzovala, zatímco dívky korzovaly tu s talířem, tu s příborovým nožem, tu s utěrkou. Jedna z nich zaslechla, co lord povídá a hned to vyslepičila všem ostatním; ta možnost stát se lady Foolbridgeovou a vyrazit s lordem do světa všechny nadchla. Je sice pravda, byl poněkud pomalejší v myšlení, ale to by pro případnou choť nemuselo být nevýhodné.

Oběd byl připraven; doňa Florés usadila lorda naproti sobě mezi dvě nejhezčí dívky, které ani k jídlu neuznaly za vhodné oblékat se; záměrně si ho nevšímala, takže byl nucen se bavit se svými společnicemi. Bavil se zdvořile a choval se velmi přátelsky. Ale nic víc, i když se snažily, jak jim velel rod a vychování.

Armini mívají ve zvyku stolovat dlouho a jídlo vychutnávat, takže čas příjemně ubíhal; lordovi chutnalo tak, že několikrát pokrm pochválil a dokonce se zajímal, z čeho to je a jak se to připravuje. Po obědě dostal ještě čaj a spokojeně odpočíval, zatím co doňa Florés provedla krátký informativní výslech.

„Je absolutně tupej! V životě jsem na nikoho nevyplýtvala tolik energie jako na něj! A s ním to ani nehne!“

„Počkej. Jestli míníš energii, tak...“

„Přesně. Ale nefunguje; je naprosto netečnej.“

„Můžu-li věřit svým instinktům, patří k lidem, které je velice obtížné zmanipulovat! Velmi silná osobnost, latentní schopnost ke koncepční práci, všeobecně přínosný typ! Holky, jasně jsem vám řekla, že to máte zkusit...“

„Ráda bych, babičko. Ale on je jako pařez!“

„Dobře. Můžete toho nechat.“

„Ale... mě to baví! On je fakt dost zvláštní, víš?“

Doňa Florés se rozhodla pozvat lorda do knihovny k prohlídce svého rodinného archivu. Nedala mu však žádné album, jak slíbila; usadila jej do křesla, zatáhla záclony, spustila bílé promítací plátno a vytáhla přístroj, připomínající filmovou promítačku.

„Mám všecky fotky předělaný na diapozitivy. Je to skladnější a možná lepší než klasická fotografie...“

Větší část příbuzných se sešla taky a posedala si většinou na zem. Armini nejsou pohodlní, spíš zvyklí posedávat a polehávat na trávníku, objímajíce se navzájem.

„Tohle je má jediná fotka z dětství,“ začala doňa Florés, když se ukázal snímek vyjevené holčičky s dlouhými loknami a svíčkou v ruce. „To jsem byla u prvního přijímání. Narodila jsem se na vesnici blízko Malagy... Tohle jsou moji rodiče, otec byl dělník na vinici našeho statkáře. Byli jsme velmi chudí... taky jsme se nedávali moc fotografovat.

Tadyhle je mi šestnáct. Tu fotku jsem potřebovala, když mi otec vyjednal službu u Regových. Don Iňigo byl přístavním správcem v Malaze, velikej pán... tady je s chotí a oběma dcerami, ještě když sloužil. Ta vlevo je Isabella, vpravo Dolores. Byly to obě moc hezký holky...

Toto je řádový palác v Granadě. Jezdily jsme tam s holkama Regovýma na různý slavnosti. Když mě vzaly poprvé, bylo mi skoro sedmnáct; jak já byla vyjevená! Tohle je jejich zahrada... moc krásná, takovou bych si přála jednou mít. Jestli nám nateče ta přehrada, tak třeba bude.

Tahle fotka je, jak jsme s Isou a Doll v bazénu. Tvářím se hrozně blbě... a to je mě ještě poznat, protože mi holky držely ruce pod vodou. Hrozně jsem se styděla, bylo to poprvé v životě, co jsem se svlíkla donaha. Do tý doby jsem ani nevěděla, že je něco takovýho možný, u nás na vesnici běhaly nahý jenom úplně ty nejmenší děti. A v řádu se koupal nahej každej...

Tady je o tom důkaz, Isa a Doll na lehátkách. Ten kluk vzadu je Dollin milenec, zcela čerstvej. Ani nevím, jak se jmenoval. A ta holka, co je tam s nima, je nějaká Francisca, zahynula za africký expedice. Byla moc fajn.

Vévodkyně doňa María d'Escambrray, podruhý provdaná Lasquierová – v současný době mimo okruh našeho poznání. Tím chci říct, že zmizela někde ve světě a my nevíme, kde by mohla bejt. To byla po odjezdu holek velmistra Mendozy naše nejvyšší šéfka. Ten kluk je její syn Michal. Ona je Maryška původem Polka a vzala si starýho lupiče a piráta Miguela Estragona, než padnul v Německu.“

„Estragon?“ zarazil se lord. „Domníval jsem se, že tak se říká nějakému koření?“

„Chacha! A na čem myslíš, že ta rodina nahrabala jmění? Přiváželi z Indie koření; podle toho měli přezdívku.“

„Byli hodně bohatí?“

„To nevěděl nikdo, dokonce ani Maryška ne. Všechno to spadlo do okruhu Baarfeltova majetku a operuje s tím stát přes Monroesovu banku. Monroes je Maryččin zeťák, vzal si její dceru, co se potom narodila v Africe.“

Lord Foolbridge začínal mít v těch rodech zmatek.

„Karolina von Aussengraben. To byla moc fajn holka... chodila s nějakým Němcem, úplným blbečkem. Potom se prý stal v Německu říšským maršálem...

Tadyhle je komthurská rada evropský části. Nejlepší číslo je z nich tenhleten syčák, velmistr don Mario di Carialti. To byl kus lumpa... tady je například taky, s jednou holkou. Fotila to Karolína a on o tom nevěděl, jinak se nechoval k tý žábě tak důvěrně. Na veřejnosti dělal svatýho, ale byl chlap jako všichni ostatní a věděl, jak se co dělá. Já to můžu dosvědčit, taky mě jeden čas sváděl...

Ale můj miláček byl tenhleten: jmenoval se Roberto a byl to jezdec dona Nicolae Barrancha, Portugalec, moc milej kluk. Ten mě taky připravil o panenství, zrovna když mě holky dohodily do řádový školy do Florencie. Trochu jsem se zlobila, Maryška mi málem rozbila ciferník, ale co se dalo dělat, o kariéru v branži jsem přišla. Měla jsem ho moc ráda...“

„Zemřel?“ ptal se soucitně Foolbridge.

„Ale co by! Nechal mě, když už mě měl dost. Proč?“

„Zachovala jste si na něj hezkou vzpomínku.“

„On byl moc fajn kluk. A já ho měla ráda; na to se přece nedá zapomenout! Když mi utekl, samozřejmě jsem trochu plakala a taky mu slibovala pomstu, ale co se dá dělat s takovým chlapem? Nebyla jsem přece jeho jediná...“

„Žije ještě?“

„Ale kdepak. Párkrát jsme se ještě sešli, po letech, ale to už... nebylo ono. Potom padl, asi za války...“

„Je hodně vašich známých, kteří jsou mrtví!“

„Všichni jsou mrtví. Jenom já jsem zbyla.“

Promítala další snímky a opatřovala je výstižným komentářem. Foolbridge s úsměvem přihlížel a choval se povzneseně, zatímco mládež činila lecjaké posměšné poznámky.

„Tady ty fotky jsou z tak zvaný Velký cesty; jako že se Maryška rozhodla vyrazit na expedici do Afriky a dát si scuka s Dianou a ostatníma. To bylo veliký; a v tý době taky skončil starej Rega. Byl už starej, měl spoustu nepřátel a řád ho přestal podporovat, protože Mario měl vlastních starostí dost a nestíhal všecko. Tak se stalo, že don Iňigo musel jít do penze; za půl roku na to umřel, asi proto, že se trápil. Jeho život, to byla služba v kanceláři a když mu to vzali, byl najednou úplně zbytečnej, jako kdyby nežil. Jeho vdova odjela někam k příbuzným a obě holky i se mnou do Valencie a pak do Barcelony, kde měla Maryška svůj palác. Tam jsme začaly plánovat tu cestu. Maryška, Karolina a Magda Baarfeltová; tohle je právě ona, jak si zkouší kapitánskou uniformu. Ona měla nějaký námořní vzdělání a chodila s tím zrzavým Arnoldem Wullffssonnem. To byla taky veliká a silně bohatá rodina; kdo víc, co se s Magdou stalo, myslím se jí povedlo zmizet, když se dělal ten hon na Baarfelty.“

„O rodu Baarfeltů jsem už slyšel.“ podotkl lord nezávazně.

„Moc bych se divila, kdyby ne. Tohle je zrovna jejich nejmladší ratolest, Denis, později se mu říkalo Maestro. Nejmladší syn starýho Baarfelta z Evropy; po něm už se mu rodily jenom arminský děti. Starej kardinál jich měl požehnaně, pořád ještě není jistý, kolik jich vlastně bylo. Některý zlikvidoval Draggon, když se mu povedlo získat seznam od Baarfeltovy zákonitý manželky Evy Marie. To byla Němka; ji mám na fotce jenom z jejich svatby, ale byla o to hezčí, čím byla pitomější. Ještě žije, tuším v klášteře Nemilosrdných sester v Kingtownu. Ona je trochu... no, divná.“

Lordu Foolbridgeovi už začínala jít hlava kolem.

„Tak tohle je naše loď; tou jsme pluly do Afriky. A tady jsem já jako námořník, co říkáš, sluší mi to? Jo, tehdá jsem byla moc pěkná holka, to už je hrozně dávno. A tady jsme s ostatníma holkama, všecky v námořnickým, jako ze škatulky. Před odjezdem, za dva měsíce už jsme vypadaly podstatně hůř. Mám spoustu fotek, protože mi holky vrazily do chapadla aparát a nařídily pořídit dokumentaci. Proto taky jsem na málokterý, měla jsem dost práce je dělat, ne se cpát před objektiv.

Jej, můj tehdejší miláček! Teda, já dostala za úkol ho svést! On byl důstojník u policajtů, ale jinak úplně normální chlap, žádnej teplouš jako ty ostatní fízláci. Docela fajn i po stránce hlavy, myslelo mu to a dokonce ani ruce neměl obě levý. No, byl ještě mladej. Já nad tím přemejšlela celou noc, jak to s ním provedu, ale nebylo ani potřeba, jak nás seznámili, tak se začal snažit sám; dvakrát třikrát jsem odmítla a měla jsem ho na vařený nudli. Pak jel s náma do Afriky, zařídil nám dokonce kvalitní výzbroj z policajtskejch skladů. Chudáček Alvarino...“

„Nechal vás a utekl?“ usmál se poučeně lord Foolbridge.

„To by Alvarino jakživ neudělal. Párkrát jsem mu dala kopačky, a pokaždý přilezl po kolenou, když mu došlo, že takovou holku jako já už nesežene. Stačilo mu pohrozit, že budu spát s jiným, už klečel a prosil. Ale padl, chudák, ještě tam v Africe. Jezdil s Palmiro Corsim a z Corsiho jezdců zůstalo jen pár raněných...“

Smutek doni Florés však netrval příliš dlouho.

„Vévodkyně Maryška, už s přistřiženejma vlasama. To bylo po cestě z Kanárských ostrovů k rovníku. To se zbláznili kluci... totiž Maryščin Míša a Karolinin Rudi. Kamarádi, dost velký čísla už v těch malejch letech. Však je mám oba, zmetky, tuhle na fotce – a to, co zrovna mají v parádě, jsem prosím opět já, tentokrát už skoro přistřižená na uličníka. Kluci jsou už taky nakrátko, předtím by takovej účes byl pro ně absolutně nepřijatelnej. Tak se svět mění, když člověk začne divočet.

Tady jsme namazaný vyjetým olejem při rovníkovým křtu. Kapitán Arnold Wulffssonn, doktor, tohle je Karolina s Willy Lehndorfem a tohle naše šéfka Maryška. Poznal bys někoho?

Přístav v Kapským městě, tam jsme kotvili asi tejden. Nic moc se nedělo, ale je tam krásně; škoda, že jsme se tam nestavili na zpáteční cestě. A to je už pobřeží Mosambiku, tam jsme přistáli a vylezli na chvíli na břeh. Já byla tak ukolíbaná od tý plavby, že mi podklesávaly kolena, ale nikdo se ani moc nesmál, protože na tom byli všichni stejně a každej hrozně nadával, co je to za nesmysl plout takovou dobu po lodi. Jenom děcka byly v normě, ta banda si dokáže zvyknout na všecko...

Tady je Maryška z Ernaye Lasquierem, ještě předtím, než ho odvšivili. Maryška je přistřižená od doby, co jsme nosili vystříhaný kolečka, jako kvůli měsíci, tady na temeni. Ernaye to ještě nemá. Přijel do císařova oddílu z vnitrozemí, aby nás tam zavedl, špinavej, zavšivenej, no hrůza. My jsme vši neměli, ono jim to na těch holejch hlavách klouzalo...

A tady už je Ernaye ostříhanej podle předpisu. Malej Michal se snažil, to je hnedka vidět. To jsme oslavovali jejich shledání a tančilo se nahoře na palubě. Nikdo už neměl žádný pořádný šaty, tak jsme tancovali nahý. To je nejpohodlnější, když se náhle do někoho zamiluješ a nechce se ti čekat...

Tady se Maryška s Ernayem milujou. Požádala, abych udělala spoustu fotek a ty nejhezčí si nechala; tuhle měla zvlášť ráda, tak ji rozesílala jako svatební oznámení. Ta jejich svatba byla veliká akce, ne jako dneska... Ono to bylo trochu složitý.

Maryška byla vdova po Estragonovi; Ernaye byl jeho bratranec, dá se říct, že ho zdědila na výchovu. Dost divoký stvoření, oni ho taky lecjak vychovávali... občas ho chytaly zvláštní vize, kolikrát pár dní nejedl, jen meditoval. To ho učil hrabě Guy Feroz, o tom se povídalo, že je samotnej ďábel. Maryška se kluka ujala a měla z něj šok, to chování a tak... Až přišla na tu správnou metodu: pokaždý, když dostal nějakej záchvat, zatáhla ho do svý postele a tam s ním cvičila, dokud se neuklidnil. Bezvadná metoda, za krátkej čas se srovnal a bylo fajn... Když ho poslali do Arminu k císaři, byl už v normě.“

Lord Foolbridge nervózně zakašlal.

„Když se potom potkali, už nešlo jinak a museli se vzít. On už byl skoro dospělej a trval na tom, v tý radosti, že ji vidí... Tak se konala svatba. Tehdy Maryška přišla na ten nápad v rámci svatebního veselí uspořádat křišťálovou noc; to všichni odloží všecko, podle čeho by se dali poznat, zavážou si oči a hledají si partnera po hmatu. Vtip je v tom, že se nikdy nedozvíš, kdo to byl; pokud ho teda neznáš, samozřejmě. Já znala kdekoho, ale stejně jsem měla o čem přemýšlet...

My jsme to vyřešili tak, že se všichni natřeli na černo. Ano, to jsem prosím já jako černoška; sluší, ne? Když pak přijela Valérie a jejich banda z Arminu, přímo jásali... Aspoň nad náma černoši neohrnovali nos. Však nás chtěli místní náčelníci koupit do svejch rodů, museli jsme s nima bojovat.

Abych nezapomněla, koupila jsem si v Kapským městě novej foťák; takovej malej šikovnej aparátek, kluci mi ho ještě vylepšili, aby nebyl tak těžkej. Tím jsem dělala dokumentaci celou cestu. Jenže jsem si nepsala, kdo je kdo, tak na týhle fotce můžete hádat... všichni oholený, načerněný, vůbec nejsme k poznání. Kluci si ještě malovali klín takhle na bílo a pohlaví na červeno; to podle místních černochů, moc jim to slušelo!

A tadyhle už je Simbabwe; tam jsme dojeli až po nějakým čase, císař už tam na nás čekal. Tady je v celý kráse, paruka ze žíní, obličej pomalovanej podle egyptský módy, dokonce s umělým vousem. To zrovna Dianu chytnul starej Egypt; její vzor byla královna Nefertiiti. A tohle je Denis; nepřipadá vám moc jako kluk, vidím, ale on byl vždycky takovej bláznivej typ a tehdy v Africe se líčil jako stará přístavní děvka...

A další záběry z Africký expedice. Valérie jako čarodějka; jo, to byla skutečná dáma. Tady je na plese na něčí počest, snad některý z Denisovejch Oveček. Denis přišel na bezva nápad na holky; každou si ostříhal a než se do ní dal, řekl: Drž jako ovečka! a za chvilku měla hlavu jako kouli. Druhá jeho specialita byla, že strašně miloval děti a s každou holkou chtěl nějaký mít. Starej Baarfelt se hrozně smál a podporoval ho...

Tomáš a Valérie při milování, to bývala velká paráda. Povídalo se, že jí tím dodává energii... Totiž, ono se na tom místě sešla spousta příznivejch okolností. Jednak hodně čarodějek, pak je to místo, kde vyvěrají dračí žíly a nakonec... no, příznivý znamení. Čarodějky zkoušely všelijaký triky, předávaly si různě energii, dokonce na dálku, sondovaly mysl jedna druhé i chlapům, co s nima chodily... zkrátka, veliká akce. Já o tom vím houby, byla jsem laborantka, řekly podrž, přines, uhni... občas si mě taky vzaly k pokusům, ale nenaměřily mi žádnou extra sílu, tak jsem zůstala v davu.

Ať tě nemate, že Valérie vypadá jako šestnáctka; tak vypadala pořád, to je od koupání v Ohni. Kdybych já mohla ještě jednou... Oheň provádí regeneraci tkání, spálí všechno zbytečný, ale při tom vytváří nový tak, jak zrovna chceš... Valérie zkoušela transformaci v jinej živočišnej druh, třeba získat tělo koně nebo vlka nebo třeba gryfa... Řekl bys, že to jde? Já teda ne, ale holky měly rozjetý dost divný pokusy...

Jenže občas se Valérii stávalo, že měla deficit energie; nejlíp bylo vyždímat nějakou z těla hezkýho mladýho kluka, tak vždycky v takovým případě svedla nějakýho Denisova jezdce. Denise ne, ten to znal a nenechal by se... ti kluci po milování s ní spali třeba dva dny! Baarfelt jí to toleroval, konečně ji to sám naučil a za mlada to dělal taky... Pak se naučila brát energii přímo z Ohně, ale to je na mě už moc složitý; vycucnout si kluka umím, to není tak těžký, a když si zvykne, ještě se mu to líbí...“

„Smím se otázat... nemáte náhodou nějakou fotografii, na které je ten... Živý Oheň? Rád bych vám samozřejmě věřil, že mluvíte čistou pravdu, ale doposud jsem neviděl jediný důkaz...“

„Tak to máš smůlu. Oheň je nefotografovatelnej. Jak se v jeho blízkosti objeví fotografická deska, okamžitě chytne radiaci a nic na ní není. On vyzařuje všelijaký paprsky, kromě jinýho taky roentgenový. Zkoušeli jsme postavit mezi Oheň a desku lidský tělo, dostali jsme pěkný snímky kostry i svalstva, ale... ty si nechaly holky. Seděli jsme u Ohně, všichni jako kostlivci...“

„Ach tak. Děkuji vám ze srdce!“

„Neděkuj, nic jsem ti neukázala! Nebuď pořád tak příšerně zdvořilej, je to směšný a... Musíš mít trochu víc sebevědomí. Asi tak jako moje děti...“

Zatím už naskočil další snímek a Florés se roztesknila.

„Tady jsem s mojí nejstarší holčičkou, Franciscou. Ta se mi narodila tam v Africe; její táta byl ten můj milej troubovatej Alvarino. To ještě žil a uviděl ji; tady je, jak se s ní mazlí. Francisca byla fajn děvče, tadyhle Alissonna je její dcera, nejmladší...“ ukázala doňa Florés na hezkou dívku, která seděla před jejím křeslem a zaujatě pozorovala bílé plátno.

„On život někdy hodně letí... toto jsou momentky z nějaký větší oslavy. Všecky lepší páry v objetí; samotnej císař s císařovnou a Denis s Dianinou polosestrou Assamou, to byla jeho favoritka, napůl černoška; dcera toho profesora. Moc milý děvče... měli spolu syna Edwarda. Ten padl za války v Iron-city... ne, bylo to v Indiopolisu, chodil s dcerou Abnera Légera, co se potom dal k Montymu a Denise zabil.

Jo, tady je Denis a všechny jeho Ovečky. Reprezentační snímek; je na něm vidět, že čtyři z nich už mají nafouklý břicha, taky pak všechny zdárně porodily. Denis prohlašoval, že nejlepší pro dítě je čerstvě po porodu dát olízat lvem. Masáž jazykem a...

Assama byla z domu zvyklá na tvrdou nadvládu první královské manželky a tenhle zvyk hodlala prosazovat i u Denise. Radily jí při tom jak sestřička Diana, tak čarodějka Valérie; ta ji naučila měřit, která holka má zrovna kolik energie a když bylo potřeba, Denis musel nastoupit a uvolnit ji na přání. Ovečkám se to docela líbilo, byly právě tak správně ztřeštěný... ale Valérie to občas přepískla a dávala rozkazy i jiným lidem, tak jí měli některý plný zuby. Jenom Charry a Diana byli z obliga, Valérie naměřila, že s jiným by se ta energie tloukla a nutila je k experimentům, ale jen spolu. Co byste řekly, holky, kdyby přišla Velká Čarodějka a nařídila některý z vás, aby se přesně v určenou hodinu začala milovat s klukem, kterýho nemá ani moc ráda, ale jejich energie se jí zrovna na něco hodí?“

Lordovi se zdálo, že se dívky skutečně zamyslely, ale uzávěry byly značně nejisté. Některé by to možná braly...

„No, nechme toho; radši si prohlídněme záběry ze slavnostního shromáždění Reortů. Těch krásnejch velikejch lvů, co jsme u nich byli vlastně všichni hostama. Pak se jelo k moři a že domů, ale předtím jsme museli usměrnit bělochy, co měli chuť na reortský poklady. Nebejt toho, mohl to bejt krásnej vejlet; jenže v tý bitvě padla polovička našich a nejmíň dvě třetiny lvů.

A tady jsme naposledy ostříhaný a načerněný; to bylo, když jsme dojížděli k Arminu a Diana moc chtěla, by to bylo na nás vidět. To je právě ona, tohleto hubený černý stvoření bez vlasů... Já stojím tady a tvářím se nadšeně, protože právě v tý chvíli jsme poprvé viděli tohle krásný zelený pobřeží...

A tuhle scénu si dobře pamatujte. Když jsme vystupovali, bylo zvykem... zkrátka vyskočili jsme ještě do vody. Nahý, s mečem v ruce nebo v zubech, jak to šlo. Pak jsme vystoupili na břeh; nohy se nám bořily do písku. Každej zarazil svůj meč do země a přísahal, že dokud bude žít, bude tuhle zemi chránit... Každej sám za sebe tu přísahu opakoval...

A kolik jich padlo, když ji chtěli dodržet!“

Teď se hlas doňi Florés skutečně zachvěl; lord Foolbridge se po ní ohlédl a všiml si, že jí po tváři stéká jediná veliká slza. Nebo jich víc nebylo v matném světle promítačky vidět.

„To bych vám chtěla říct, děti: vy jste se narodili všichni už tady, v Arminu. Nevíte, co to bylo, když jsme se rozhodli, že to bude naše země, že si ji uzpůsobíme k obrazu svému a chceme v ní žít a bojovat za ni až do naší smrti. Bylo to veliké a krásné. A my jsme tu přísahu splnili. I když já jsem zůstala naživu. Možná jediná ze všech, co tam tehdy přísahali...“

„Mýlíš se, Florés.“ řekl vtom hluboký, zvučný mužský hlas. „Nejsi jediná. Jsi jenom jedna z posledních...“

Doňa Florés jedním pohybem vypnula promítačku a rozžala světlo. Ve dveřích stál již trochu přitloustlý muž v bílé slavnostní uniformě důstojníka princovy armády, šedovlasý a šedovousý, s důstojným výrazem inteligentní tváře. Na prsou se mu na zlatém řetězu houpal komthurský kříž s červenými kameny, odznak moci.

„Rolfe!“ vydechla překvapeně. Potom vyskočila a s energií svých mladých let mu padla okolo krku; on ji políbil na tvář.

„Rolfe – tolik let, co jsme se neviděli!“

„Máš pravdu, Florés. A jak vidím, pořád ještě vzpomínáš...“

„Tys tam byl taky, já vím...“ vydechla.

„Ano,“ potvrdil rozvážně. „Já tam taky stál a držel ruku na jílci své šavle. Taky jsem bojoval a plnil tu přísahu. A taky já jsem zůstal živ, když všichni moji kamarádi padli, jak jim velela jejich přísaha...“

„Právě my dva ze všech!“

„Je nás víc...“ pokrčil rameny.

„Kolik? Dvacet, roztroušených po celé zemi? Kdo ještě může říct, že byl při tom, když jsme prošli Afrikou? Císař, kterého vězní na vlastním zámku; Algie Monroes, který byl tehdy kluk a pár starých unavených jezdců z různých oddílů, kteří to všecko dokázali přežít, mnohdy s usekanými údy a vypálenýma očima. Starci, mrzáci, žebráci...“

„Zakladatelé nových pokolení! Otcové a matky; nyní praotcové a pramáti, jako ty. Zůstaly děti, které vzešly z naší krve.“

To Florés podivně uklidnilo; ohlédla se po svých vnoučatech a radostně přikývla: „Tak vnuků a vnuček bych měla dost! Doufám, že to za nás vezmou, až půjdem za ostatníma! Stejně ti řeknu, na nebi musí bejt pěknej šrumec, když to tam roztáčí Diana a Valérie, oba Baarfeltové a kdekdo další...“

Rolfovi zaplálo v očích. Když se usmíval, vypadal mladší nejmíň o dvacet let, stejně jako Florés. „Až tam přijdem, uspořádají pro nás mejdan, jakej jsi ještě nezažila! Co mě se týče, nebude to asi dlouho trvat, ježto Šéf mi dává čím dál pitomější úkoly. Teď zrovna mě posílá k bělochům, abych jim maličko domluvil kvůli těm jejich banditům...“

„A podívejme! To už nikoho lepšího nenašli? To fakt není nikdo jinej než starej olezlej Rolf Szarkay, kterej musí vždycky odřít všechnu práci?“

„Lera soudí, že jako vyjednávač můžu bejt užitečnej. Jde jenom o to, co si bude myslet generál Rank.“

„Ty seš pozvanej k samotnýmu generálovi? Tak se snad těšíš na samý recepce a velikou slávu, ne na boj...“

„No – nevím. Na severu ještě nezapomněli na toho darebáka, plukovníka Hypolita Garaceanu...“

Florés se spiklenecky zasmála. „Neboj, Rolfe; ty jako starej voják se z toho přeci musíš vysekat! Při nejhorším, co ti vlastně hrozí? Vždycky přece můžeš zapřít, že s tím nemáš nic společnýho. Diplomatovi nemůžou dokazovat žádný jeho bejvalý prohřešky, na to budou muset tiše zapomenout...“

„Rank byl Garaceanův přítel. Aspoň po smrti. A Rank nezapomíná!“

„Přítel? Jako by mezi nima byli opravdovský kamarádi! Nanejvýš po tom lumpovi něco zdědil a cítí se tím vázanej. A vrchním velitelem je stejně Coxon!“

„Coxon je nemocný. Kdyby ho neléčili naši, umře.“

„Divím se, že mu Rank ještě nepomohl do hrobu. Nejspíš se bojí, že by to naši považovali za zrušení smlouvy a začali válku...“

„Naopak, Florés, Rank si přeje válku! Dokonce věří, že ji dokáže vyhrát. Že je lepší než Coxon!“

„Coxon nás rozehnal před Kingtownem, utekla jsem s odřenejma ušima a kulkou pod ramenem. Coxona ještě jakž takž uznávám, aspoň nás porazil. Ale tenhle Rank? Co vůbec je, že si na nás troufá? Ani v životě neslyšel, co znamená Armin...“

Szarkay mávl rukou. „S tebou je těžká řeč, děvče, nerozumíš vysoké politice. Nebudem se radši bavit o něčem zábavnějším?“

„Ale jo, můžem. Abych nezapomněla, ještě jsem ti nepředstavila našeho hosta: Lord Henry Amiath Copperfield Grasscourt of Foolbridge. Angličan.“

„Těší mne,“ hrabě Szarkay podal Foolbridgeovi ruku. „Slyšel jsem, jak ses vyznamenal v boji proti nepřátelům. Pokud vím, z tvé pušky padl první výstřel, co zabil jejich plukovníka!“

„Zajisté, měl jsem tu čest zabít toho muže; především proto, že to byl sprostý bandita, který se pouze vydával za plukovníka nějaké armády. Pocházím z rodu, který dal anglické koruně mnoho plukovníků, ba i generálů, a cítil jsem povinnost jej ztrestat za tu opovážlivost!“

Szarkay se trochu pousmál. „Jenže ten člověk skutečně byl důstojník, i když nepřátelský. Všichni v této zemi jsou více či méně vojáci a všichni za něco bojují, i on. Například i já jsem generálem, pro změnu zase jižní armády.“

„Tím větší je mé potěšení nad naším seznámením!“

„Nenapijem se?“ zeptala se doňa Florés, protože jedna její vnučka přinášela láhev bílého rumu a skleničky.

„Jasně, to nikdy neodmítnu!“ souhlasil Szarkay.

Dívka nalila a každý se chopil své sklenice.

„Na co?“ ptala se doňa Florés.

„Na císařovo zdraví!“ pozvedl sklenici Rolf. Všichni ztuhli v pozoru a předpisově pozvednoutou rukou si vlili obsah sklenice do hrdla. Z jejich chování bylo znát úctu.

„Tohle je místo, kde se ještě pije na císaře! U dvora císaře pomalu ani nikdo nezná a princ nijak nepodporuje řeči o svém otci. Zřejmě jich už má dost za celá ta léta!“

„Jak to myslíš, Rolfe?“

„Podle lidí z princova okolí není prvním občanem státu císař, ale princ Lera. Opakují mu to často, ti mladí. Clermont, Torrence, Weyerworde...“

„Přistěhovalci!“ ohrnula pohrdlivě rty Florés.

„Občané Arminu a komthurové řádu!“ řekl s pokrčením ramen Rolf Szarkay. „Ostatně, co jsme byli my, když jsme přišli? Ani my jsme se nenarodili v Arminu!“

„Ale my jsme si tu zemi vybojovali!“

„Protože nám nikdo nestál v cestě! Naopak, přišli jsme si sem lízat rány, které jsme utrpěli ve světě. Nemůžeme tvrdit, že jsme o tolik lepší než ti noví!“

„Ale válka, kterou jsme vedli...“

„A kterou jsme prohráli. Podle mínění Clermonta a těch mladých za to může císař, který nedokázal včas zajistit obranu státu. Samozřejmě, tak to nikdo neřekne; ale mluví se o tom, že je třeba napravit chyby starých komthurů, kteří podcenili obranyschopnost země. Princ tomu... no, nevím, ale předstírá, že tomu věří.“

„Čemu skutečně věří ten chlapec?“

„Sobě. A svým šelmám.“

„A Clermontovi, Torrencovi a těm...“

„Taky. Všem komthurům. O něco méně rytířům, ještě méně vojákům. Pak už nikomu na světě.“

„Je schopen zemi osvobodit a ovládnout?“

„Ano, to je.“

„Pak si počíná dobře, ať dělá cokoliv.“

Rolf Szarkay s úsměvem sklonil hlavu.

„Kdyby žil Denis Baarfelt...“ zkusil namítnout.

Ale doňa Florés pochopila, co chce říct. A povzdychla si. Kývla na dívku, která už nalila a opět rozdávala sklenice.

„Na slávu císařovny!“ pronesla zvučně.

Opět se pilo v onom slavnostním postoji. Ale na konci tohoto přípitku Florés vyprskla smíchy a jen s potížemi udržela klidnou tvář. Rolf se po ní znepokojeně ohlédl.

„To nic...“ kuckala se smíchy. „Já si jenom představila... císařovnu Dianu, jak jí slušej křídla!“

Teď se rozesmál i Rolf. A všichni ostatní, i když císařovnu osobně neznali a podstata vtipu jim nebyla tak blízká.

„Já myslím, že jí slušet budou, jako všecko ostatní! Ale ona si je stejně poopraví podle svý hlavy. Když na zemi dělala všecko po svým, tak toho teď docela určitě nenechá... tam nahoře!“

„No jasně! Diana už tam určitě má svůj dvůr a rozčiluje se, že ji Charry nechává tak dlouho čekat!“

„Císař byl vždycky takovej. Jeho práce byla pro něj důležitější než rodina a veškerá jiná zábava. On toho nenechá a nenechá, drží se tady dole, jak jenom může. A už je to tolik let!“

„Já si to už představovala!“ smála se Florés. „Až přijde ta chvíle... Diana mě bude čekat hned u dveří a jako obyčejně se sklenicí v ruce. A jak mě uvidí, spustí: »No, to je dost! Já teda nechápu, že jsou určitý lidi, na který se v jednom kuse čeká!«“

„Jo, počítám, že jak vyskočím z Cháronovy loďky, řekne: »To je dobrý, že seš tady, Rolfe. Přisadíš si k nám? Zrovna vedeme ze zábavy takovou malou šikovnou válku proti silám pekelnejm a zrovna by ses nám hodil!«

»A jak to jde?«

»No, zatím ztuha. Největší fór je v tom, že ty chlupatý čerti jsou nesmrtelný a my taky, takže to nemá žádnej efekt. Já jsem už nasadila celou legii andělů a je to furt nula-nula!«“

Oba se rozesmáli; a s nimi celý sál, až na lorda Foolbridge, který nechápal, jak je možné dělat si legraci z posvátných věcí, jako je třeba smrt. Přesto mu nedalo, aby se nezeptal:

„A vy jste si skutečně jistí, že... všichni vaši přátelé se v současné době nacházejí v ráji?“

„Cože?“ doňa Florés se zarazila. „Ty si snad myslíš něco jiného?“

„Existují ještě lecjaké jiné možnosti, pokud se ovšem správně pamatuji na znění Bible!“

Florés a Rolf na sebe zůstali koukat. Ona se vzpamatovala o chvilku dřív:

„Ty a víš, že je to možný? Oni nebyli zrovna vejlupky vší ctnosti; a i když padli za vlast a víru, mohlo by se stát, že nejsou v ráji, ale v očistci; a možná dokonce na nějakej kratší čas i v pekle!“

„No jo! To ovšem docela mění situaci...“

„Viď, že jo!“ Florés mimovolně sáhla k opasku a její prsty se křečovitě sevřely, jako by hladila rukojeť katany. „Vysvětlovalo by to jednu okolnost: že nereaguje na modlitby. Svatí obyčejně prosby věřících plní, ale Diana jako by nic!“

„Tys to zkoušela?“ přimhouřil oči Rolf.

„No víš... já neříkám, že jsem zrovna světice a že by mi museli andělé nosit svačinu. Ale párkrát už jsem poprosila o nějaké dobrodiní a nic! Až doposud jsem myslela, že jsem tak hříšná, že si to nezasloužím; ale co když tam opravdu nikdo není?“

„To bysme pak museli... vysekat je odtamtud! Probít se do ráje!“

„Oh!“ řekl lord Foolbridge zděšeně.

„No a co? Jeden ráj jsme už obsadili, tak to můžem zopakovat! Budem věčně mladí a věčně silní, každej zkrásní jako při koupání v Ohni a starý kosti ho přestanou bolet!“ řekl Rolf. „Nevidím důvod, proč bysme nemohli tasit meče a jít do toho...“

„Ale... pokud budete sami uvrženi do pekla? Jak jsem slyšel, váš život nebyl ani zdaleka bezúhonný...“

„Náš život byl takovej, jakej bejt musel; žádnej jinej. Bili jsme se za svoji vlast! A bojovali jsme i za víru, kterou nám dal Bůh. Padli jsme za tuhle víru; až na nás dva skoro všichni! Máme právo vstoupit do ráje!“

„Bůh určuje právo každého člověka! A až po smrti, ne za živa, jak to děláte vy!“

Oba staří Armini si vyměnili jiskrné pohledy.

„Ať to je kde chce!“ řekla Florés. „A třeba v nejhlubším pekle, ale budeme spolu, budou tam naši kamarádi a budeme mít sílu, abychom se dostali tam, kam chceme! To nám stačí...“

Foolbridge pokrčil rameny.

Rolf Szarkay začal s přivřenýma očima recitovat:

„Až nadejde den poslední, ten den soudu, budou lidé rozděleni v druhů tré. A ti zavržení pak budou padati bez konce v propast zapomenutí. Vyvolení potom ohradí se hradbou kolem světla, jež je věčné.

I budou volati oni vně hradby: »Dejte nám kousek světla vašeho!«

A odpoví se jim: »Jděte zpátky na svět a sami si hledejte světlo, jež jste ztratili!«

A řeknou: »Což jsme nebyli s vámi?«“

Florés pozorně naslouchala: „Máš pravdu! Všichni jsme byli kamarádi! A všichni budeme na stejným místě. I tam! Já myslím, že to nebude peklo; propast je pro policajty a vojáky a všecky lumpy, co nám nedovolili žít...“

Opět dostali plné sklenice. A Rolf velel:

„Na slávu Mistra!“

A opět pili, hrdě a vznešeně.

„Denis zemřít neměl,“ povzdychla pak Florés. „Co bude s naší vědou, když nebude on?“

„Princ dal příkazy. Byl jmenován hlavním koordinátorem ústřední vědecké rady a podporuje vědu všemožně...“

„A přesto uhasly Ohně.“

„Jeden hoří – tam dole v jeskyních.“

„A čarodějka u něj objevuje věci, které znaly už na počátku století dívky, když přišly prvně na Atanor.“

„Bohužel, Florés. A nedá se čekat, že by se to zlepšilo.“

„To je na tom to nejhorší.“

Rolf začal mluvit, ale dost neochotně, jako by si nebyl jist tím, co povídá: „Začíná se mluvit, že Denis před smrtí něco zařídil; nějakou akci, o které nikomu neřekl. Souvisí to nejspíš s nadprostorem a může klapnout až léta po jeho smrti...“

„Komu to předal?“

„To nikdo neví. Možná to poslal někomu, kdo se ještě nenarodil; nějaké příští čarodějce!“

„Valérie měla v úmyslu se vrátit. Ale pak začala povídat, že by se nemusela omezit na jedno tělo, ale expandovat se do mnoha osob. Jenže nevím; zatím žádný dobrý čarodějky nemáme!“

„Čarodějky ne, ale Denise! Nebo systém Univerzálního vzdělání nepovažuješ za dost průkaznej?“

„To samozřejmě ano...“

„Vložil to nejlepší, co v něm bylo, do dětí. Předal jim všechny znalosti; teprve až vyrostou, nastane ta správná zábava! Až se narodí rodičům, kteří je nebudou ani chápat...“

„Počkej. Aby se narodilo takové dítě, musí mít alespoň jeden rodič Univerzálku. Jinak by to nedopadlo.“

„To víme my, ale nemusí to vědět každý. Dochází k případům, kdy někdo zplodí dítě s Univerzálem čistě náhodně...“

„Dělali jste už nějaké testy?“

„Samozřejmě! Díky Bohu jsou ty znalosti vázány na hormonální funkce a plně se rozvíjejí až v období dospívání. Dovedeš si představit tu hrůzu, kdyby měly úplné znalosti už v kolébce?“

„Jo, to by byla skutečně hrůza. Jak to teda funguje?“

„V tom období puberty dojde k bouřlivému rozvoji. Mladý jedinec najednou zjišťuje, že má v paměti obrovskou spoustu informací, které nemají lidé kolem. Že se stal díky tomu mnohem mocnějším, nemusí se už podřizovat kdejakému hlupákovi; a dochází k prvním konfliktům. Mají v sobě určitou... nepoddajnost, tvrdošíjnost! Narážejí doma, ve škole, později i v zaměstnání, ale jdou tvrdě za svým a nenechají se odradit...“

„A k tomu všemu dochází na severu?“

„No právě! Podívej, každý účastník té Denisovy seance získal všechny znalosti; například jazyky. Ale k čemu mu jsou, když nikdy neslyší třeba finštinu? Má tedy všechno latentně uloženo do paměti a vyčkává. Ale jeho děti už s tím začínají pracovat; když si uvědomí, co do nich bylo vštípeno genetickým kódem, používají to nejdřív ke své zábavě a potom... kdo ví!“

„Jak to asi Denis dokázal?“

„Kdo ví? V té chvíli byl docela sám, jenom se svými šelmami. A zápis jeho činnosti neexistuje. Ostatní byli v hlubokém transu, nemůžou se na nic pamatovat...“

„A dneska už to po něm nikdo nedokáže opakovat?“

„Dneska ne. Ale za pár let možná...“

„Co dokáže jeden člověk, se mohou naučit i ostatní. I tohle nás učil Denis!“

„Vím. Začíná věk Vodnáře, kdy moudrost světa bude vylita na lidstvo. Přijde čas, a člověk probudilý otevře do široka brány Poznání. Jenže zatím čas nepřišel a člověk probudilý má co dělat, aby se uživil a aby ho nepřátelé nevyhnali někam do pouště!“

Florés potřásla hlavou: „Radši se napijem!“

Opět bylo nalito.

„Na padlé kamarády!“ pozvedl sklenici Szarkay.

Vypili; pak přistoupil ke kazetě s diapozitivy a melancholicky si je prohlížel.

„Netěší mě to, Flor. Vůbec nic už mě netěší, ani život. Je zlé, co se děje; vše, co jsme dokázali, nám klouže mezi prsty. Jsem unavený...“

„Potřeboval by sis odpočinout!“

„Na to není čas, žít se musí rychle. Ti mladí to dokážou a já se jim musím přizpůsobit. Ale je mi z toho hořko...“

„Na to je nejlepší se pořádně napít!“

„Někdy si myslím, že ano...“

„Tak v tom případě jsi přišel na správný místo! Uděláme na tvou počest fiestu – co tomu říkáš?“

„No... jak chceš. Já nemám za co.“

„Cha! Kdybys viděl moje sklepy... já to všecko platím! Ukážeme těm dětem, jak jsme se my uměli bavit!“

„Jseš hodná holka, Flor. A myslí ti to!“

Doňa Florés se pokusila usilovně vzpomínat.

„Poslechni, Rolfe, milovali my jsme se vůbec někdy spolu?“

„Ale jo, určitě! Chodili jsme spolu na večírky a tys byla moc krásná holka, určitě to párkrát dopadlo!“

„Já se nepamatuju. Do seznamu manželů jsem tě určitě nezapsala!“

„To proto, že jsi vždycky koukala vejš, po těch lepších. Kampak na tebe obyčejnej kluk z vesnice!“

„Nech si to, jo? Tys měl vždycky holek na každým prstě deset, musel jsi je bičem odhánět!“

„Asi jsme na sebe nikdy pořádně nenarazili. Ale je to škoda; měli bysme aspoň na co vzpomínat!“

„No... není zas tak úplně pozdě!“

„Ale jdi! To snad nemyslíš vážně!“

„A co? Mládí a dychtivost nám sice utekly, ale techniku a bohatý zkušenosti nám nikdo vzít nemůže. Jestli si ovšem vůbec troufáš, ve svým věku!“

„No dovol! Máš mě za nějakýho dědka?“

„Co já? Ale tahle mládež...“

„Už sem od dvora došly nový mravy? Tam se už samozřejmě mejdany nedělají; žádnej alkohol, žádný drogy, dokonce nepijou ani moc kávy! A o lásce se už vůbec nedá mluvit!“

„Nevadí jim to na zdraví?“

„No, sem tam si někdo postěžuje. Hlavně holky, to je jasný. Holt se musejí obrátit na nás, na starou gardu...“

„Ale nepovídej!“

„Nekecám, fakt! Onehdy jsem dostal pod sedlo takovou čipernou osmnáctku... moc se ke mně měla, málem sama prosila! A za svítání pak málem žebrala, abych ji už nechal!“

Tohle už se zdálo moc i Florés, tvářila se dost kriticky.

„Ještě to vylepši! Říkej, že jsi byl její první!“

„Tak to ne, samozřejmě. Ale spokojená byla.“

„A kdo koho prosil?“

„Já to teda nebyl! Však mě znáš...“

„Ale utekla ti stejně!“

„To víš, vliv prostředí. Nesnesla pohrdání ostatních!“

„Tak to mi povídej! Zkus mejm dětem, ty ještě věřej na pohádky, ale já už jsem snad veliká dost! Představuju si to tak, že nějaká dejme tomu osmnáctka měla volnej večer a bylo jí po někom smutno. A tys byl po ruce...“

„Náhodou! Byla už delší čas sama.“

„Aha, tak proto. Pomilovali jste se, dali si pac a pusu a šli od sebe. Spokojeni, ale ne zas tak moc, abyste se k sobě chtěli vracet. Nebo se mýlím?“

„Urazila jsi mě, Flor! A muž urážku neodpouští!“

„Tak to bylo za našich časů!“

„Vyzývám tě k boji! Čas: dnes večer. Zbraně: obvyklé.“

„Přijímám! Večeře v osm, odpočinek. Začátek v deset. A výdrž do rozhodnutí!“

„Už o půlnoci budeš mít dost!“

„Za úsvitu si to povíme!“

„Povolený doping?“

„Obvyklý. Alkohol, káva, jakékoliv jídlo...“

„Necháš mě vařit?“

„S radostí. Už dlouho jsem nejedla nic takovýho...“

„A zásoby máš?“

„Pro všecky třeba na měsíc!“

„Rozhodčí?“

„Všichni přítomní. Máš nějaké výhrady?“

„Jsou to tvoji příbuzní a přátelé. Ale beru!“

„Budou to zítra i tví příbuzní. Protesty?“

„Může podávat kdokoliv se vkladem jeden litr. V případě neuznání protestu propadají ve prospěch pořadatele.“

„Zápis? Fotodokumentace?“

„Myslím, že to nebude potřeba.“

Florés a Rolf si stiskli ruce, pak se objali a políbili. Tím byla dohoda zpečetěna.

Lord Foolbridge se od Rolfova příjezdu cítil trochu odstaven na vedlejší kolej. Mnohému z toho, co slyšel, příliš nerozuměl. Nyní se odvážil obrátit na jednu z dívek, která mu už od počátku projevovala neobvyklou přízeň, s otázkou:

„Promiňte prosím, ale zdá se mi, že zcela přesně nechápu, k jaké dohodě tu vlastně došlo. Zdálo se mi, že se jedná o nějaké sportovní utkání; ovšem s kuriózními pravidly!“

„Tos řekl moc pěkně!“ usmála se dívka. „Opravdu to bude něco jako sportovní utkání. Nebo umělecká soutěž.“

„Zajisté chápu; ale v čem?“

„V sexuálním ukájení. Nebo v lásce, jak chceš.“

„Nezlobte se, ale to nechápu!“

„Za starých časů docházelo k takovým hrám dost často, aspoň při veselejších mejdanech. Dnes se to už nedělá, ale babička a hrabě Szarkay se asi rozhodli nám ukázat, jak to vypadalo.“

„Ukázat? To znamená, že se to bude odehrávat na veřejnosti, dokonce za napjaté pozornosti obecenstva?“

„Proč ne? Může to být docela zajímavé!“

„V každém případě to ovšem odporuje všem pravidlům slušného chování a já jsem nucen proti tomu jménem veřejné morálky co nejdůrazněji protestovat!“

„Počkej, teď jsem ti nerozuměla zase já. Jak chceš protestovat? Chceš jim předvést, že seš lepší a hledáš partnerku?“

„Ne! To znamená, že při tom nechci být!“

„Doopravdy ne? Ale proč?“

„Nelíbí se mi to!“

Dívka zkrabatila tvář, čímž se začala podobat poněkud krásnější ještěrce. Mělo to znamenat usilovné přemýšlení o věci, kterou si zatím nestihla dostatečně promyslet.

„Poslouchej, dá se s tebou mluvit otevřeně?“

„Domníval jsem se vždycky, že ano.“

„Tak mi teda pověz: jak seš na tom po sexuální stránce? Že seš divnej, jsem si všimla, ale je taky možný, že seš jenom cizinec a ještě ses neaklimatizoval. Říká se, že máme pomáhat cizím kamarádům, aby si u nás zvykli; s tebou to ale jde sakra ztuha! Tak bys mohl říct na rovinu, co ti vlastně na nás vadí!“

„Je to věc názoru. Mně například je velmi podivný váš zcela nepřípustný volný přístup k věcem tak posvátným, jako je láska a vůbec veškeré vztahy mezi mužem a ženou!“

„Tak počkej! Teď snad nemluvíme o lásce...“

„A o čem tedy?“

„Já jsem zatím mluvila o tělesném uspokojení. O sexu.“

„To je totéž, aspoň myslím.“

„Ach, kdyby tak! Ale já nejsem blbá, takže nepožaduju od kluka, se kterým si pohraju, aby mě měl věrně a doživotně rád!“

„To je mi vás velmi líto, slečno. Přicházíte o kouzlo, které se v lásce skrývá; bohužel platí jen pro jednou...“

Dívka polkla dvakrát naprázdno a zamrkala dlouhými řasami.

„No... musím přiznat, toho prvního jsem měla fakt ráda. Ale byl to Lovec a dlouho se mnou nevydržel. To se mám kvůli tomu vzdát veškerých rozkoší tohoto světa?“

„Domnívám se, že byste při troše upřímného hledání nalezla slušného a počestného chlapce, který by měl chuť a zájem uzavřít s vámi manželství a žít v úctě a lásce, jak je zvykem ve všech slušných rodinách.“

„Ty seš dobrej! A kde ho mám hledat, když ne tady?“

„Ale takovým způsobem?“

Dívka trochu upadla do rozpaků. A potřásla hlavou.

„Zbytečně dramatizuješ okolnosti. Nejsem už malý dítě; na extra vysokou lásku už nemám mládí ani nezkušenost. Dá se říct, že jsem už leccos zažila; že mi zbylo jen to tělo, co můžu nabídnout.“

„Ale to je velmi smutné! Je mi vás líto...“

„Proč? Nechápu, čeho mám litovat. Jsem přece šťastná; a když jsem se trápila (dřív, samozřejmě), byla jsem ještě šťastnější. Jistě, až poznám, že přišel ten pravej, tak s ním půjdu třeba do pustiny, tam zapíchnu do země svou zbraň a usadím se tam. Ale dneska jsem ještě mladá a spousta kluků říká, že hezká. Přece nemusím odcházet hned teď! A nemusím odcházet sama!“

„Je víc dívek, které hledají muže takovým způsobem?“

„Jo, dost. Víc jak kluků.“

„To mne překvapuje. U nás muži musejí dobývat ženy a ty je odmítají, jsou-li slušné. Dávají se dlouho prosit a někdy dokonce docela zbytečně.“

„My se musíme starat samy. U nás je mužů málo.“

„Proč?“

„Umírají v boji. Mnoho mužů má na starosti důležitější věci než jsme my. A mnozí z nich s námi stráví noc nebo pár pěkných týdnů a potom odcházejí, aby se už nikdy nevrátili. Protože válka je pro ně důležitější.“

Lord se zamyslel. Vzpomněl na Teda, který má někde dole na jihu ženu, na Donalda, Tichého Jacka. Ti všichni šli do boje, který byl pro ně zřejmě důležitý. I na Boba Harweye, který má děvče všude, kde se zastaví. Teď už i tady.

„Není to krásný život.“ řekl. „Je mi z toho trochu smutno. Vám není nikdy smutno, slečno?“

„Někdy,“ ztišila hlas. „Když usínám sama a pláču do polštáře. Ale smutek se nemá dávat najevo.“

„Není to slušné?“

„Ale ne. Jenom... na smutku není nic krásného.“

Lord zmlkl. Chtěla odejít, ale vtom řekl:

„Až já si najdu ženu, chtěl bych, aby to bylo na celý život. Abychom se setkali a pohlédli si do očí. Potom by se to stalo; celý svět by zmizel a já bych poznal, že ona je ta moje a já ten její. Slyšela jste o tom?“

„Ano. Říká se tomu zasažení bleskem.“

„Tak možná. Pak bychom si podali ruce. A nerozešli bychom se, protože by nemohl žít jeden bez druhého. Kamkoliv bych se podíval, byla by ona. Kamkoliv by pohlédla, byl bych já.“

„A zemřeli byste v jeden den, po dlouhém a krásném životě. A odpočívali v jednom hrobě...“ řekla tiše.

„Znáte to také.“

„Protože to jsem si myslela, když mi bylo třináct.“

„Já si to myslím stále.“

„Měl jsi někdy ženu? Myslím, ve skutečnosti.“

Zaváhal. „Ne.“

„Ale měl jsi ji rád.“

„Ano.“

„A ona?“

Neřekl nic, jen pokrčil rameny.

„Až ji potkáš, řekni jí, že byla hloupá.“

„Nepotkám ji. Už nikdy.“

„Je mrtvá?“

„Ne. Vdala se.“

„Je šťastná?“

„Snad. Nevím to jistě...“

Vztáhla ruce a učinila mu prsty nějaká znamení na spáncích, čele a tvářích. „To jsou znaky štěstí, které mě naučila matka, když jsem byla ještě docela malá. Zatím jsem to udělala jen dvěma mužům. Oba byli šťastní...“

„Děkuji vám, slečno. Ale nevěřím příliš ve štěstí. A nejsem si jist, jak si ho představujete vy.“

V té chvíli hleděla někam skrze něj; přimhouřila oči a vypadala v ten okamžik velmi divně, jako divoká šelma. Snad ani nevnímala, co jí vlastně řekl.

„Když mi bylo třináct, věřila jsem, že půjdu ulicí a najednou mne zasáhne blesk. Že to bude tak, jak jsi řekl. Že on bude se mnou a já s ním. Pak jsem viděla, že takový nikdo není.

A když mi bylo patnáct... o něco míň než patnáct, přijel jeden kluk z jihu. Z divočiny, jak se říká; přistěhovalec, který utekl na jih a přidal se k nám. Jmenoval se Hert. Příjmení neměl, asi je nepotřeboval nebo byl pod ním znám nepříteli. Pak to přišlo.“

Lord Foolbridge neřekl nic.

„Byla jsem u řeky s ostatníma holkama a klukama, koupali jsme se. Najednou jsem vylezla na břeh a v tu chvíli stál přede mnou kluk v džínách a kožený kazajce, s tetováním jako mají ti z jihu. Za otěže vedl koně a měl zbraně, to znamená, že jel někam daleko. Řekl »Ahoj!« a »Kudy se jde do vesnice, rád bych si odpočal.«

Řekla jsem, že se může vykoupat a pak jít s náma. A když má velkej hlad, že špici kostela je vidět mezi stromama. To bylo tam u řeky nedaleko Sun City, ve vesnici jménem Windhoek.“

Ani teď lord nic neřekl.

„Svlékl se a šel s náma do vody. Držel se blízko mne a já se dívala jen na něho. Nevěděla jsem, co to se mnou je, protože jsem z něj měla zároveň strach a současně mě přitahoval, líbil se mi daleko víc než všichni kluci, co jsem jich znala, a já nevěděla, proč to tak je. On se na mě občas koukl, ale nic neříkal.

Potom jsem si všimla, že svýho koně neuvázal, pustil ho volně a ten kůň poodběhl dál od řeky a popásal se tam na křoví. Napadlo mě, že jestli mu uteče, budou se mu naši kluci smát, tak jsem vylezla z vody a šla k tomu koni, abych mu svázala nohy, aby jako neutekl. A když jsem to dodělala, stál najednou Hert u mne.

Nic jsme si neřekli. Jen jsme si lehli do trávy a milovali se tam. Ostatní se koupali, všimli si jenom, že jsme zmizeli. Až pak jsme přišli k nim a oni se dívali a čekali, co řeknu. Neřekla jsem nic, ale oni to poznali.“

„A potom?“ řekl lord.

„Naše instruktorka se to dozvěděla ještě ten večer; dovolila nám spát spolu v samostatným pokoji. Večer před tím jsme si ostříhali vlasy. On musel, šel na sever. Dívky ho žádaly, aby se mnou zůstal tři dny, jak se sluší a patří; to přijal. Slíbil mi, že až vyřídí tu svoji věc tam na severu, vrátí se ke mně.“

„A proč se nevrátil?“

„Nevím. Asi tu svoji věc nevyřídil. Nebo byli lepší a on padl. To se někdy stává...“

Foolbridge povzdechl. „Byl to krásný příběh.“

„Je to pravda.“

„Ale pak bylo ještě něco.“

„Jo. Pak byli jiní kluci. Ti už nešli na sever, zůstali, ale ne se mnou. A já si zvykla. Stačí ti to?“

„Nestačí. Co bylo dál?“

Zhluboka se nadechla a zas vydechla. „Po pořádku? Tak nejdřív škola. Výcvik. Dost tvrdej. Typ: uhlazená dívka křehkého zjevu. Specializace: učitelka hudby. Vyučuji: příčnou flétnu, klavír, harmónium. Hraju: dobře Mozarta, Beethovena a Bacha, obstojně vše ostatní, i z listu. Nasazení: Paříž, Marseille, Lyon a Bayonne ve Francii, Barcelona a Madrid ve Španělsku, Miláno, Capri a Rimini v Itálii. Zatykač: ve Španělsku za smrt chlápka, kterej tý mý křehkosti a uhlazenosti příliš uvěřil. Současnost: dovolená na základně. Poznámka: dočasný zákaz přivádět na svět děti. Takže lásky jen dočasné a bezvýznamné. Ještě chceš něco vědět?“

Foolbridge sklopil hlavu. „Považoval jsem vás za dívku, která se stala obětí... nepříznivých okolností. Zlých lidí, kteří vám ublížili. Nikoliv za vojáka, který plní něčí rozkazy.“

„Oběť? Ale jo, jsem obětí zlých lidí! Těch, co vpadli do mé země, pozabíjeli větší část mé rodiny a způsobili, že tady stojím s prázdnýma rukama proti celé armádě! Ano, bojuju jak umím; může se ti to líbit nebo ne. Když mě napadnou, bráním se. Když mi zrovna nikdo nechce ublížit, učím děti hrát Mozarta. A občas v noci brečím do polštáře. Tak už ti to stačí?“

„Naprosto.“

„Tak mne polib!“

Učinil to a neprotestoval. Řekla:

„To je slib. Už nikdy ti nevstoupím do cesty.“

„Nežádal jsem nic takového.“

Chvíli mlčela, jen její oči ho probodávaly. „Nerozumím ti. Co chceš, aby bylo?“

„Nic.“

Pokývla hlavou a odcházela. Ještě se jednou otočila:

„Jmenuji se Stella.“

A zmizela úplně.

Přípravy na večeři byly impozantní; hrabě Szarkay na vše osobně dohlížel, spolu s doňou Florés se zdržovali v kuchyni a proháněli mládež zvláštními požadavky. Lord Foolbridge bloumal sem tam, až narazil na Jacka; ten seděl v knihovně a četl něco z tlustého spisu opatřeného poznámkami na okrajích.

„V kuchyni se jim radši nepleť!“ poradil. „Něco rozjíždějí; při tom smějí být jenom... no, zasvěcení.“

„Připadá mi, že hovoříte o náboženském obřadu, lorde Jacku!“

„Přesně tak; pro starý jižany je jídlo posvátnej obřad. Dokonce dodržujou zvyk předkládat je božstvům na oltář jako Asijci. Teda, dneska už to dělají fakt jen jednotlivci; ale vypadá to, že se Szarkay a Florés rozhodli nám to předvést!“

„Jsem si samozřejmě vědom, že naši hostitelé jsou značně svérázní, ale...“

„To ještě nevíš, do jaké míry jsou svérázný! Každá věc má pro ně spoustu významových rovin; jedna je ta, na který myslí lidi ze severu, ty, co se považujou za normální. O stupeň výš jsou lidi, co se přistěhovali, ale snaží se splynout s jihem; ti už sem tam něco chápou, ale... Pak jsou takový, který už jižani dostali; ti ze severu jim říkají šílení fanatici. No a nejvyšší úroveň jsou lidi z doby císařství...“

„Jak byste definoval jejich duševní stav?“

„To se vůbec definovat neodvážím. Můžou říct a udělat prakticky cokoliv; nedělají rozdíl mezi dobrem a zlem, dokonce nic takovýho ani necítí. Žijou v šíleným snu, kterej si sami vytvářejí. Umíš to pochopit?“

„Domníváte se, že se to týká i doni Florés?“

„Je matkou rodu. Pokud nevíš, na jihu vládne matriarchát; řekl bych ještě, ale oni si nemyslí, že by to bylo něco zlého, co je třeba zrušit. Matka rodu je posvátná osoba, odpovědná Bohu za prospěch všech svých dětí, vnoučat, pravnoučat a tak. Otec či otcové jsou samozřejmě důležití a mohou hodně ovlivnit, ale pořád se počítá s tím, že můžou kdykoliv padnout nebo někde zmizet. Matka má za úkol zůstat na místě a bránit se jako lvice.“

„Zdá se, že... tohle jsem pochopil.“

„A v tomtéž duchu vychovat svoje dcery. Pokud se nezdaří, tak svoje vnučky. Jen se třesou, až si založí vlastní sídlo, porodí děti a budou je zuřivě chránit. Samozřejmě jsou vděčné muži, který jim ty děti udělá; taky dohlížejí, aby byl dokonalý po všech stránkách, mají ponětí o genetice, významu dědičnosti... jsou vzdělanější než my. To sídlo může být... třeba v Anglii. Ty pravděpodobně máš rodinný zámek?“

„Ano. Mám několik domů... na venkově.“

„To je roztomilé. O důvod víc, aby se ti tam nasadila nějaká křepelička, něžně o tebe pečovala a porodila ti pár zdravých potomků. Když budeš mít štěstí, nikdy ji neprokoukneš a budeš žít v iluzi, že je tak křehká, jak vypadá.“

„Ale ona není...?“

„Chraň Bůh toho, kdo by napadl ji nebo její děti. Dokázala by ho roztrhat holýma rukama na kusy. Už jsem takové viděl.“

„Mám to považovat za varování, lorde Jacku?“

„Považuj to, za co chceš. Třeba za doporučení.“

„To jsem nepochopil.“

„Nenajdeš lepší ženu. Bude o tebe pečovat jako o vlastní štěně. Možná i líp, protože jseš dojemně bezbrannej.“

„A kdybych nebyl... bezbranný?“

„Kladeš blbý otázky, Lorde. Proti těm panenkám je bezbrannej každej. Viděl jsi někdy jejich výcvik? Odpoledne vyhecovali malou Julii; napadli ji, že v manželství zlenivěla a že by se nedovedla bránit. Taky pár posměšnejch poznámek o vlasech... tak si zaběhla dozadu na zahradu zacvičit. Díval jsem se odtud z knihovny.“

„A co?“

„Všiml sis toho draka, co nosí na levým rameni? Takovej znak... tady je nakreslenej jako symbol. Dračí sekta z Číny, zasvěcení bojovníci, co dokážou jednou ranou ukopnout hlavu. Teda... nosí ho právem. I pár dalších, co tu jsou.“

Foolbridge si povzdychl; pak se zeptal: „Proč mi vlastně říkáte všechny ty věci, lorde Jacku? Děláte to proto, že mme chcete před těmi lidmi varovat? Jsou to přece vaši přátelé!“

„Varovat... ano, chci. Ale ne před nimi; před tebou. Jestli se nebudeš chránit, dostanou tě. Začneš je obdivovat a budeš chtít být taky takový. Začneš s nimi cvičit jejich bojové techniky; pak přidáš zvláštní návyky ve stravě, využívání příznivých a ochranu před nepříznivými faktory; od toho je krůček k magii. Nakonec z tebe bude něco jako oni.“

„Myslím, že tomu rozumím.“

„Ale jestli to chceš... já bych byl jenom rád!“

„Nechci. Co když nechci to ani ono?“

„Tak to jsem nepochopil vůbec!“

„Pokusím se to vysvětlit, lorde Jacku. Já vím, že mnoho lidí na různých místech světa má svoje vlastní zvyklosti. Tady v Arminu mají ty, o kterých jste hovořil. Jinde mají zase jiné. Kdybych měl za všech okolností podléhat místním zvykům, musel bych se při každé své zábavní cestě měnit. Proč bych to dělal?“

„Jestli rozumím, chceš zůstat takový, jaký jsi?“

„Naprosto správně.“

„To tě teda obdivuju. Budeš potřebovat hodně vnitřní síly.“

„Nemyslím. Řekl bych, že... postačí dobré vychování.“

Tichý Jack potřásl hlavou. „No... tak hodně štěstí!“

Na hraběte Szarkaye narazil lord ve velké jídelně; dohlížel tam na uspořádání stolů k hostině. Kromě předkládaných jídel muselo být dokonalé též stolní nádobí; některé věci mu nevyhovovaly, takže je odmítl a mladí museli přinést něco jiného.

„Jsem rád, že tě poznávám. Jak se ti tu líbí?“

„Děkuji, Vaše Milosti. Je to tu velmi příjemné.“

„Myslel jsem... všeobecně. Na jihu Arminu.“

„Moje odpověď zahrnovala tuto oblast.“

„Přesto, že tě chtěli zabít?“

„Nedomnívám se, že by to bylo vinou arminské vlády; té si vážím a velice ji obdivuji.“

„A nosíš její hvězdu na srdci.“

Lord Foolbridge se dotkl šerifské hvězdy, zavěšené na blůze.

„Snad; ale to bylo spíš proto, že jsem chtěl pomoci kamarádům. Šli do boje a já jako čestný muž nemohl zůstat stranou...“

„To jsi řekl velmi správně. Čestný muž. Je mnoho mužů, kteří by to neudělali. Jak bychom jim pak říkali? Až přijdeš ke dvoru prince Lery, obrať se na mne, představím tě Vládci.“

„Bude mi velkým potěšením, hrabě.“

„Tak...“ Szarkay svěsil se stěny meč, jediným pohybem vytasil a zacvičil pár cviků kata. „Dobrá zbraň, co říkáš?“

„Nevyznám se příliš v orientálních zbraních.“

„Ale poznáš, co to je, jak vidím!“

„Japonský samurajský meč. Zřejmě trofej z cest.“

„To je velikej omyl, Ánri!“ ozvala se doňa Florés, která právě vstupovala. „To je můj válečnej meč! S tím jsem vlastnoručně bojovala, naposledy za války...“

„Nedovedu si představit, madame, že byste byla schopna někomu ublížit tak hroznou zbraní!“ řekl lord galantně.

„Dík, ty seš opravdu legrační! Na co myslíš že jsem tam byla, ty chytrej? To víš, že jsem tu a tam někomu ublížila. Pokud bych to chtěla počítat, mohlo jich být za život tak padesát. To myslím v Africe, pak za války a sem tam někdo i po ní. Já byla dokonce v Bitvě Stínů, ještě s císařovnou a...“ zarazila se, pohlédla na Szarkaye a dokončila: „...s Kateřinou.“

Její opatrnost byla zbytečná, lord neměl tušení, kdo byla Kateřina a proč je to tak důležité.

Rolf zasunul meč do pochvy, políbil jeho rukojeť a vložil jej do rukou Florés, která jej rovněž políbila a vrátila na zeď.

„Doufám, že až přijde válka, bude zas užitečnej...“

„Vy chcete jít do boje ještě teď?“

„A co myslíš? Jsem stará, ale ještě nejsem mrtvá. Za chvilku bude Rolf obětovat jídlo. Co kdybych zkusila pro změnu obětovat nějakýho nepřítele?“

„Echm...“ Foolbridge se rozhodl nechápat.

„Tohle je obětní zbraň! Když s její pomocí vezmu někomu řádným způsobem život, odchází do Věčnosti a narodí se v příštím životě jako člen bojovnické kasty. Měl by mi být vděčnej.“

„Hm... a je?“

„Někteří se trapně vzpouzejí. Ale ty přesvědčíme!“

„Přesto... jste dáma a pramáti rodu!“

„Přísahali jsme, že padneme při obraně vlasti. Skoro se mi zdá lepší zařvat v boji než uhynout na posteli jako lazar. Co ty na to řekneš, Rolfe?“

„Souhlasím, přímo nadšeně. Smrti se nebojím a minci pro Chárona nosím na krku jako talisman!“

„Proč se všechny řeči, které se vedou v této zemi, musí točit pouze okolo válek a umírání?“ tázal se lord.

„Jenom polovina!“ usmál se Rolf. „Druhá polovina hovoří o lásce a jejím naplnění.“

„Dejme tomu. Ale jsou snad i jiná témata, než tahle!“

„Schválně, která?“

„Nevím. Ale je jich hodně. Například věda. Nebo umění.“

„Věda nám pomáhá v životě; a život vyplývá z lásky. Umění mluví stejně, o lásce a smrti. To nejsou odtažitá témata; alespoň já je tak nepojímám.“

„Náboženství.“

„Lásku a smrt ustanovil Bůh.“ řekla Florés.

„A Bůh je naším bratrem!“

„Bůh stvořil ostrov Armin a dal nám jej, aby nám byl rájem!“

„Bůh je naše zbraň, naše síla, náš život.“

Ta střídavá recitace citátů z posvátných textů lorda odzbrojila a zahnala do defenzívy. Zmateně zamumlal:

„Musí být přece ještě něco jiného!“

„Ano, práce. Třetí pól trojúhelníku, naplnění času mezi zrozením a smrtí. Ale my mluvíme o práci málokdy. Práci je třeba konat, ne o ní mluvit.“

„Tak dobře!“ řekl potěšeně lord. „Třeba o práci...“

„O té budeme mluvit, až bude zapotřebí. Například až se bude napouštět ta přehrada.“

„O přehradě jsem už slyšel, ale nevím, co to je!“

„Už několik let stavíme přehradu. Teď při těch deštích jsme ji napustili. Až přestane období dešťů, spustíme slavnostně vodní elektrárnu a zahájíme provoz. Bude slavnost...“

„Ach tak. A kde vůbec je ta přehrada?“

Florés postrčila lorda k oknu a ukázala mu ven. Bylo pravdou, že okolo města se rozlévala velká špinavá kaluž vody, ale dosud se domníval, že je to jenom zatopená step. „To je naše přehrada. Vlastně její jezero.“

„A přehradní hráz?“

„Asi dva kilometry odtud na východ. V takovém údolí. Tady to nešlo, je tu rovina.“

„Ach tak. Až přestane pršet, rád bych se tam podíval.“

„Já myslela, že se zúčastníš slavnosti! Bude to legrace...“

Lord zaváhal. „Bude to opět záležitost místního... folklóru, nebo něco podobného?“

„Ano, něco na ten způsob. Ale neboj, nějaká děvčata tam budou a k večeru se jistě něco strhne, co by tě mohlo zajímat.“

„Tak jsem to nemyslel!“ řekl a tváře mu zrudly.

„Právě!“ povzdychla si Florés, zavěsila se do Rolfa a šla s ním do kuchyně; bylo nutno pokračovat v přípravách.

Z jídelny ho taktně, leč nekompromisně vyhnali. Měli tam příliš práce a on všude překážel; odešel tedy a bloumal po chodbách, až narazil opět na Stellu. Málem ji nepoznal a trochu zaváhal, když ji viděl, neboť se značně změnila. Nyní byla oděná do atlasových kalhot bílé barvy a poněkud tureckého střihu, měkkých zlacených střevíců s jakýmisi křidélky po stranách a rudé peleríny, přehozené přes ramena a sepjaté zlatým tepaným řetězem přes prsa. Nahá ňadra se jí pod pelerínou vášnivě dmula. Tvář měla nalíčenou ve stylu dávných čarodějek a ke krátkým vlasům moderního střihu přidala dlouhé umělé lokny, spadající až na záda.

„Ach, promiňte,“ uklonil se jí. „Nepoznal jsem vás...“

„To byl důvod. A co, líbím?“

„Váš vzhled je poněkud... fantastický.“

„Hm... kdyby tak tvoje slova byla čitelnější! Naučili mě ve škole odhadovat svoje partnery. Proč tvoje slova říkají vždycky něco jiného než zbytek těla?“

„Obávám se, že vám nerozumím!“

„Podívej, existuje taková věda o vztazích mezi živými entitami. Sympatie – antipatie, zájem o kontakt – odpor k němu; kladný či záporný pól, chápeš? Ty dáváš slovy najevo odtažitost, ale zbytek tvé osobnosti mi posílá různé výzvy. Uvědom si, já sice nejsem žádná extra čarodějka, ale energie vnímám dost dobře. Ty dokonce chceš, abych... ne, nemusíš spouštět žádnou mříž, stejně to proti mně nedokážeš! Líbím se ti...“

„Hovoříte velmi otevřeně, slečno!“

„Já otevřeně dokonce i jednám! A žádám to samé od tebe; proč se neuvolníš a nepřiznáš si, o co ti jde? Jsem zvyklá neurazit se!“

„Omlouvám se, pokud jsem vás urazil...“

„Chceš, abych byla s tebou? Nebudu se ti vnucovat, jenom ti poradím, když bude třeba. Babička nebude mít dnes večer čas ti vysvětlovat, co vidíš...“

„Bude mi to vřelým potěšením, slečno.“

„A nemohl bys mi aspoň tenhle večer říkat normálně? Já jsem se sice naučila v cizích jazycích vykat lidem; možná bych dokázala komunikovat na úrovni Vašeho lordstva, ale proč to dělat? Neláká tě zkusit chovat se aspoň chvíli jako občan této země?“

„Pro jeden večer?“ zaváhal.

„Dokázal bys to, co já mezi lidmi?“

„Co bych měl jako dělat?“

„Být přirozený. Oprostit se od té škrobenosti, která tě tak... činí zvláštním. Být trochu víc milý k lidem, nechovat se tak... cize. Nevím, zda to chápeš.“

„Zdá se, že ano.“

„No, nevím. Začít bychom mohli oblečením.“

„Nemám nic, než tento oděv. Pokoušel jsem zakoupit si v tomto městě frak, avšak nebylo to dosti dobře možné. Svou garderobu jsem bohužel na radu přátel musel zanechat na místě, kde nás přepadli; a novou jsem doposud nezískal!“

„Já nemyslela frak. Myslím nějaké normální lidské šaty; něco jako mají na sobě naši kluci!“

„Bude to působit poněkud... nezvykle.“

„Tak řekni rovnou směšně! Přece tu nejsi jako panák v žurnále, ale jako člověk, jeden z nás! Nemusíš se bát ničeho trapnýho; kdyby se ti smáli, zasměješ se taky, každej je něčím druhejm pro legraci. A kdo takový štěstí nemá, aby byl ostatním k zábavě jen tím, jak vypadá a jak se chová, musí vykládat vtipy.“

Ohlédla se na jednoho z chlapců a křikla: „Dirku! Vem ho k sobě a dej mu nějaký hadry, co by mohl nosit na slavnosti!“

„Tohohle?“ zeptal se Dirk přezíravě. „A on to chce?“

„Kašli na to, co chce on! Dělej, co chci já!“

„Tak to jo. Prosím, jdeme!“

Zamířili do zadního traktu; Dirk otevřel dveře do místnosti, která mohla fungovat jako šatna, ale taky jako průchoďák do sprch a lázně. O tomto zařízení měl Foolbridge své představy zásadně nesouhlasné s arminskými. Jeho představy pomiňme, jsou dostatečně jasné. Ty místní jsou zajímavější.

Arminská lázeň vyžaduje především velikou halu s bazénem, který je co největší, napuštěný průzračně čistou vodou a po dohodě přítomných přijatelně teplý či studený. Okolo jsou boční bazénky, vany, vířivé nádrže, sprchy, masérny, solária, odpočívárny, sauna se společenskou místností atd. Řekněme si rovnou, nic takového v Case nebylo. Což je samozřejmě chyba; ale až bude postavena přehrada a získán dostatek vody, plánovala se komplexní přestavba a doplnění těchto nesmírně potřebných součástí.

Teď, co skutečně bylo: obdélníková místnost s vysokým stropem ze skleněných dlaždic, částečně barevných. Uprostřed pět sprch, po stranách vany opatřené igelitovými závěsy, kabina na horské slunce, další kabiny doposud nevyjasněného účelu, rozestavěné. Termín horské slunce je taky ne zcela výstižný; byly to paprsky, kterými se prohřívaly části těla, když to potřebovaly. Dále tu byl operační stůl s příslušným osvětlením a přístroji, které však nebyly zcela na úrovni doby; řada jich byla zakoupených za různých okolností pod rukou. V rohu dvojí dveře na toalety. Po stranách dveře do pánské a dámské šatny, prádelny a skladiště.

Arminská lázeň slouží jako společenské středisko; kdo pocítí touhu se vykoupat, zacvičit, dát se masírovat a pobavit se, může se tam sejít s kamarády, pohovořit si, pojíst a popít a podobně. Většina lidí necítí zábrany být nazí v přítomnosti druhých; rodilým Arminům je dokonce těžké vysvětlit, proč je cítí někdo druhý. Naopak jim činí potěšení pečovat o své tělo společně s ostatními, zvláště chlapcům o dívky a naopak.

Takže, co viděl lord Foolbridge: Dirk, vytáhlý blonďáček s jedním okem šilhajícím neustále někam na stranu, jej zavedl do šatny chlapců, kde se skupina přítomných usilovně snažila najít v čerstvě vyčištěných svršcích zrovna ty svoje. Pokud se jim to nepodaří, potom získat nějaký lepší kus výměnou; to ovšem chtěl každý, takže bylo nutno mít bystré oči, aby jeden uhájil svoje a získal cizí; a dobrou vyřídilku, aby to zdůvodnil.

Dveře do koupelny byly neustále otevřené, šuměly odtamtud sprchy a občas se někdo šel vykoupat nebo se vracel mokrý. Dveřmi mohly volně vstupovat dívky, což také bez zábran činily; byly samozřejmě nahé, a nevěnovaly tomu pozornost. Sháněly mýdlo, šampon na vlasy, různé části oděvu nebo kamaráda, který by se jim věnoval při jejich toaletě. Chlapci činili totéž v dívčí šatně; pokud se někdo pokoušel vyhodit je, považovali to za laškování.

Termín věnovat se toaletě znamená ve sprše namydlit a důkladně promasírovat celé tělo; tuto službu si prokazovali vzájemně, tedy si k tomu vybírali své oblíbené partnery z milostných her. Masáž se považovala za tím účinnější, čím trvala déle a byla důraznější – vynechat erotické partie by byla buď hrubá urážka, nebo nesmysl vyvolávající nepochopení. A protože móda v poslední době zásadně vyžadovala důkladné vyholení celého těla, bylo pochopitelné, že si to nechávali dělat také. Od milostného partnera to brali jako mimořádně příjemné. Zvláště dnes; předešlé události mezi Alainem a Julií je vzrušovaly a vybízely k následování.

Ke zděšení lorda Foolbridge; nedokázal si představit, že by se měl k něčemu takovému snížit. Nechápal řadu věcí; kromě jiného veškeré poznámky, vztahující se k čichovým vjemům. Nedivme se, je těžké pochopit něco, pro co nemáme dost očištěné vnímání; dlouhým stykem se šelmami si mládež samozřejmě vypěstovala určité návyky, ale jak to rychle vysvětlit cizinci?

Přišel rovnou doprostřed určité hry; jedna dívka se pokoušela vylákat chlapce, který se jí líbil, aby ji po krátké honičce za účasti všech ostatních chytil, přemohl její odpor, odvlekl ji do sprch, tam namydlil a umyl jako malé dítě; potom, bude-li místo, položil na operační stůl, znovu namydlil a oholil všechny chloupky, které na těle najde. Čím bude pečlivější a čím déle bude hledat, tím líp. Neuškodí, když jí čas od času dokáže svoji sílu kratší potyčkou; ona se bude bránit kromě jiného pištěním, ječením, křikem o pomoc, zoufale bezúčelnou obranou a podobně, na což ovšem nikdo další nebude reagovat, leda snad posměšky. Jak to dlouho bude trvat, bylo fuk; takže jediný problém byl stísněné místo a velký počet druhých, kteří chtěli dělat totéž.

Samozřejmý předpoklad byl, že to dívka chlapci oplatí. Což bylo ovšem složitější; móda velela, aby muž vypadal drsně a naháněl nepřátelům hrůzu, což zahrnovalo také výrazné ochlupení těla. Na tváři bylo žádoucí zhruba týdenní strniště; pokud se ale bojovník hodlal věnovat svojí dámě, slušelo se, aby se kvůli ní této mužné ozdoby zbavil a dal jí tím najevo, co všechno je ochoten pro ni udělat. Další (magické) významy snad není třeba projednávat; pro většinu přítomných to byla společenská zábava.

Hra mezi Alainem a Julií tomu dodala nové dimenze. O ostříhání vlasů se sice vyprávěly všelijaké legendy, ale ty začínaly slovy Za dávných časů; náhlá aktualizace vzbudila příjemnou pozornost a vybízela k následování, ale zase ne natolik, aby se projevila nějakým činem. Alain a Julie tu ostatně byli taky; čekalo se, zda až si začnou upravovat tělo, se zarazí u svých ježků či nikoliv. Co bude dál? Nikdo nevěděl, atmosféra byla rozjitřená. Do toho přišli Henry, Dirk a Stella. Ta už byla oblečená do slavnostního, zvládla to sama a rychle, bez pomoci kohokoliv; což taky něco znamenalo. A dávala najevo, že se do hry ostatních za žádných okolností nehodlá plést, ani přiblížit ke sprchám, kde stříkala voda a pocákat někoho, kdo už měl něco oblečené, se považovalo za dobrý vtip.

Dirk si počínal smysluplně; otevřel skříně se všelijakými oděvy a prohlížel je, aby našel něco vhodného. Lordovi dal pokyn:

„Zatím se osprchuj a tyhle hadry někam pohoď; já pak ukecám holky, aby ti je vypraly a trochu daly do pořádku. Samozřejmě se jim nebude chtít, ale já už je přesvědčím!“

„To očekáváte, že se budu svlékat před lidmi?“ zeptal se Henry tak pohoršeným tónem, že jim to muselo okamžitě objasnit situaci.

Neobjasnilo; nebo to nechtěli dát najevo.

„Jo, a dělej! Budeš si muset uhájit místo, placu je málo a některý jedinci ještě překážejí ostatním!“ Dirkova kritika se týkala dvojice, která právě odstartovala zuřivou rvačku, přičemž vybízela ostatní k fandění. Lord viděl naposled podobnou scénu na obraze, zobrazujícím únos Heleny Trojské.

„V tom případě by snad bylo logické, abych odešel já a současný zmatek ještě dále nezvyšoval...“

„Sakra, ale pak se nevykoupeš!“ naštval se Dirk. „To chceš jít na slavnost špinavej?“

Takové obvinění lord na sobě nechat nemohl. Váhal co dělat, zatímco Dirk se hrabal v různých oděvech a přemýšlel, který komu patří a jak moc bude nadávat, když mu ho seberou. Některé zjevně nepatřily nikomu; kdosi je tu nechal, když se mu nevešly do sedlové brašny, ale určitě se pro ně někdy staví, až zas přijede. Určitě ho neraní mrtvice, když je nenajde, ale...

Lord konečně vyřešil svůj problém: objevil velkou osušku, která nevypadala, že má momentálně nějaký účel, a hodlal se do ní zahalit, zatímco prokličkuje do sprch. Problémem byla ovšem Stella, která se sice do ničeho nepletla, ale byla tady!

„Směl bych vás požádat, slečno Stello, abyste na chvilku odešla z této místnosti, abych se mohl převléknout?“

„Tak se převlíkni. Mně to nevadí!“

„V tom případě se odhalit nemohu!“

Zablýskla očima. „Tak jo; ale řekni to jako člověk!“

Chvíli váhal. Pak pronesl téměř přesnou jižanskou intonací: „Hele, vypadni na chvilku, než se přestrojím!“

„Dejme tomu. Až budeš, pískni.“ řekla a skutečně odešla.

Vzhledem k tomu, že souboj skončil vítězstvím chlapce a on dívku surově, za jejího zoufalého křiku odvlekl do sprchy, nezůstalo v místnosti nic ženského; kamarádi šli přihlížet další fázi rvačky ve sprchách a někdo dokonce kopl do dveří, takže se zavřely. Henry Foolbridge se mohl svléknout.

Na první pohled viděl, že jeho tělo je zásadně rozdílné od jiných barvou pleti a naprostým nedostatkem tetování; to ovšem u Arminů nepřicházelo v úvahu. Dirk, který měl předtím něco na sobě, se svlékl současně s ním, ale naprosto si nedělal starosti a zůstal nahý. Byl blonďák a jeho kůže byla mezi ostatními brána za velmi světlou; lord by ji definoval jako světle hnědou. Všude po těle měl tetování, jednou i více barvami; na prsou rozhodně ozdobné řezby, na zádech stopy po častém bičování (od kamarádů, napřed v rámci trýznění v zajetí, pak dobrovolně k přivedení do mystické extáze). Ostatní jizvy očividně utržil v boji se šelmami nebo při různých drobných úrazech.

Tím nechceme říct, že by se lord ponížil tím, že by si jeho tělo prohlížel; nebylo možné to nevidět. On Dirk jako bojovník byl zvyklý, že si jeho tělo ostatní prohlíželi, včetně detailů, a pronášeli různé komentáře, většinou ne moc pochvalné. Ideálem pro všechny byla mohutná hora svalů, nadaná inteligencí génia, postřehem leoparda a chladnokrevností hada; takové osoby se však často nepotkávaly a kdo se jim nejvíc blížil, stával se favoritem a byly na něj nasazovány vysoké sázky. Lord rád sázel na koně, také dostihy chrtů považoval za ušlechtilé a byl by si vsadil i na boje mezi lidmi, kdyby o nich věděl. V tom případě by Dirka považoval za závodníka a jeho tělo za předmět zájmu, ale...

Ale zatím se proplížil za zády ostatních do jednoho vanového oddělení, zatáhl za sebou igelit a začal se umývat tak rychle, jak dokázal. Prošlo mu to, všichni se zabývali mohutnou rvačkou mezi ne zcela jasným počtem soupeřů. Ani důvod nebyl dost jasný; nejspíš vrozená bujnost a sexuální touha, vzrůstající s počátkem večera. Osprchoval se ruční sprchou, zabalil zase do osušky a bez problémů se vrátil do oblékárny; Dirk během té doby postával ve dveřích a radil ostatním, hbitě uhýbaje předmětům, které po něm postižení házeli.

„Nuže, lorde Dirku,“ řekl Foolbridge. „Domníváte se, že byste mi mohl pomoci ve výběru oděvu, který by schválila Miss Stella?“

Dirk řekl: „Eeeh... no snad... a co bys rád?“

„Obávám se, že nemám dostatečný přehled...“

„No jo. Tak já... kalhoty ti dám svoje. Snad ti budou.“

Dirk byl vytáhlý, i když ne tak vysoký jako lord. Hodil po něm přiléhavé bílé kalhoty ze zvláštní elastické látky, kopírující téměř přesně linie těla. „Hoď to na sebe!“

„Děkuji, ale... co vy, lorde Dirku?“

„Já si seženu něco jinýho... Nebo půjdu nahej, no!“

Foolbridge se pokusil dostat do kalhot, ale měl s tím určité potíže; chyběl mu výborný pan Parson, jehož služby byly životně důležité. Dirk pomáhal jak uměl, zatímco Henry se snažil, aby se jej chlapec příliš nedotýkal. Z nejasných důvodů považoval dotyky Arminů obojího pohlaví za znečišťující.

„Počkej, až Stella přijde na to, že ses neoholil! Ta ti dá!“

Henry uvažoval, jak by na to mohla přijít; když mu to došlo, silně zrudl a zapřemýšlel, jak dát tomu nevychovanci najevo, že právě urazil nejen jeho, ale také dámu.

„Já nevím, co teď... snad něco konzervativního?“

Tím byl v Dirkově pojetí brokátový kabátek se zlatým vyšíváním, jaké se nosily asi tak osm let po válce. Od té doby utekla značná doba, ale pořád ještě visely v řadě šatníků. Když lord vyrozuměl, že se jedná o oblečení dost vyšlé z módy, kroutil hlavou.

„Ale což košile? Přece si to nemohu obléci na holé tělo?“

„Proč ne?“ vykulil oči Dirk.

Představa, že by někdo mohl vidět jeho hrudník, lorda deptala. Dirka nikoliv; na hrudi nosil své nejdůležitější znaky tetování, v podstatě občanský průkaz. Samozřejmě chápal, že se Henry může trochu stydět, že tetování nemá; ale to se přece dá jednoduše napravit a Stella se určitě postará, aby její manžel nevypadal před ostatními jako blbec.

To ovšem Dirk nahlas neřekl; stačilo, když naznačil, že by se to Stelle mohlo líbit, a lord už se stahoval do defenzívy. Vůbec nechápal, proč je spojován se Stellou. Pro Dirka byla situace jasná: dřív nebo později ho Stella svede, vezme si ho a získá tím nové pozoruhodné perspektivy pro sebe i celou smečku. Dobrý důvod, aby jí všichni pomáhali ze všech sil.

Ale zatím Foolbridge něco vysvětloval a Dirk nechápal. Už ho to zmáhalo, nebyl na řešení nějakých složitých rébusů. Otevřel dveře a vykřikl: „Stello, pojď si ho zkontrolovat! Já bych řekl, že je dobrej dost...“

Stella je dokonale zmátla tím, že tam nebyla. Dirka to přivedlo do rozpaků a nevěděl, co si počít; v zoufalství se obrátil na osobu, kterou považoval za soudnou, totiž Julii. Alain byl jeho kamarád (pokrevní bratr), Julie sestřenice a kdysi dávno družka z dětských her, které však nepřerostly nevinný rámec.

„Ale jo, štěkne mu to!“ konstatoval Alain. „Aspoň to tak neřve, že přitáh odněkud z cizího pekla!“

„Seš blbej!“ pravila Julie. „Koukej na ty vlasy! S těma se musí rozhodně něco udělat, vypadá jako kretén!“

Lord měl při pohledu zblízka pocit, že její ježek se ještě víc zkrátil, pokud to je možné; ale pořád ještě nebyla vyholená.

„Můj kadeřník mi obvykle doporučoval...“ začal rozpravu.

„Ty mlč!“ zakřikla ho. „Hele, co takhle přečesat mu ty rousy dopředu a seříznout? Bude pořád vypadat jako blbec, ale míň!“

„Dělej, jak rozumíš!“ doporučil Alain. „Tak nekecej a hoď sem mý cajky!“

„Slečno Julie, domnívám se...“

„Tvůj účes je moc obyčejnej, takovej bělošskej, chápeš? Musím ti ho malinko vylepšit, to jinak nejde!“

„Dobrá... tak tedy stříhejte!“ odevzdal se do její vůle.

„Stříhat? Proč? Buď rád, že ti to trochu narostlo!“

Popadla hřeben a začala mu vlasy česat přes uši, jak nejvíc to šlo. Tím se jeho poněkud koňský obličej ještě zvýraznil; Julii se však zalíbilo jeho obočí, přejížděla po něm hřebenem a usilovně přemýšlela, jak je ještě víc zvýraznit.

„Uvědom si: když mu ho teď přistřihnu a trochu přibarvím, získá jeho tvář vysloveně brutální výraz!“ vykřikovala. „Je od přírody nadán schopností přemáhat, ovládat a drtit; je to válečník, král a ničitel z rodu Viléma Dobyvatele! V jeho krvi kolují ušlechtilé geny britských králů!“

Tohle nemohl Alain poslouchat bez újmy na vlastní cti.

„Máš na mysli ty ušlechtilé barbary, kteří zdupali svými kopyty moji překrásnou vlast a upálili Svatou Janu z Arcu? Dobyvatele, kteří se sto let snažili nás zotročit, ale nakonec byli nuceni táhnout zpátky za kanál i se svým krvavým králem Jindřichem?“

Některé výroky nemohl snést zase Foolbridge.

„Pane, jestli jsem správně porozuměl vašim slovům, považujete se za Francouze? A dopustil jste se v té souvislosti výroků, jež hanobí moje předky, spřízněné s královským rodem?“

„Řekl jsem jenom pravdu, pane!“ zaplály oči Alainovi.

„V tom případě vás očekává souboj,“ řekl lord. „Žabožroute!“

„Těším se na něj, ty tvarohovej ksichte!“

„Stop!“ zaječela Julie, potěšená vývojem situace stejně jako ostatní. „Stoptime! Přerušuji utkání do zítřka!“

Lord se zarazil, Alain byl zvyklý manželku poslouchat.

„Ano... připouštím, že souboje se mají konat za úsvitu...“

„Jakou zbraň vaše lordstvo ovládá?“ snažil se uklidnit Alain.

„Angličan ovládá jakoukoliv zbraň!“ „Pro začátek bych navrhl pěsti,“ řekl Dirk. „Boxuješ?“

„Byl jsem přeborníkem dorosteneckého družstva v Etonu!“

„Skvělý! Tak zítra si to rozdáte – teď se uklidněte a zakazuju další hádky na toto téma. Ale líbí se mi, Lorde, jak ses rozjel! Vypadá to, že seš správnej chlap...“

Foolbridge si sedl a nechal si dělat s obličejem, co Julii právě napadlo. Ostatní se vyjadřovali různě, většinou s nadšeným souhlasem; člověk, jehož čekala nějaká potyčka, se těšil plné náklonnosti všech případných diváků.

„No – takhle se budeš Stelle rozhodně líbit!“

„Jsem potěšen vaším úsudkem,“ prohlásil, shlížeje se v zrcadle. „Jen doufám, že mne nespatří nikdo z mých známých a přátel!“

„Ale běž! Copak u vás není zvykem nosit takové oblečení, jaké je v tý či oný zemi zvykem? U nás jo, my jsme přizpůsobiví...“

„Ovšem, snad. Avšak pokud se jedná o oblečení výrazně nižší společenské vrstvy obyvatelstva, potom se nedomnívám, že by to urození gentlemani, z nichž se skládá převážná většina mých známých, přijali s pochopením!“

„Jak to myslíš, nižší vrstvy? My snad nejsme šlechta?“

„Tak jsem to samozřejmě nemyslel; avšak domnívám se, že v tomto případě se jedná o přestrojení za účelem karnevalové zábavy, jak jsem ostatně seznal při posledním večírku.“

„Hm. Jak podle tebe vypadá normální oblečení?“

„Obávám se, že nikoho normálně oblečeného jsem doposud v této zemi nespatřil. Oděvy lordů Teda, Donalda a Boba Harweye...“

„To jsou hadry na cesty a do boje. Tak se oblíkáme taky, když děláme něco takovýho. Ale na šlechtických dvorech se oblíkáme takhle... když teda vůbec! Ty brokátový kabátky byly odznaky arminský šlechty v dobách, kdy se k tomu ještě mohli na severu hrdě hlásit. Proto je nosíme i my.“

„Skutečně? Na šlechtice mi to připadá velice výstřední!“

„Tak vidíš. Nám připadá divnej frak a bílá košile s kravatou či motýlem. U nás je to spíš oblečení sňatkových podvodníků a řemeslných hráčů karet!“

Foolbridge se hluboce zamyslel. „Směl bych se nadáti, že mohu na vašem vyjádření postavit svoje další počínání?“

Někteří přítomní nepochopili tu větu vůbec, ale Julie řekla: „Ujišťuji tě o tomhle: všichni tady jsme šlechta a víme, jak se máme chovat. Naše chování je v této zemi správné. Nikdo rozumný by ti neřekl nic jiného.“

Foolbridge se rozhlížel z jednoho na druhého; žádný neuhnul očima, všichni se tvářili vážně a on cítil, že by jim měl věřit. Tak si odkašlal, aby srovnal hlas, a odpověděl:

„Pokusím se jednat... vstřícně.“

Radši ho už nechali; vydal se zase do haly, kde právě skupina hostí naslouchala vyprávění Rolfa Szarkaye a doňi Florés. Ježto nezachytil začátek, nepodařilo se mu pochopit, o co jde; jenom vyrozuměl mezi výbuchy smíchu:

„...a jak je v Casablance to tržiště... jako od Lví mešity nalevo, jestli pamatuješ...“

„Jak tam měli ty fantastický pomeranče?“

„No, tak tam prodával takovej starej fousatej Arab a ten se strašně hádal, zvlášť když viděl někoho bílýho, kterej se v tom neměl moc vyznat. A Arrigo...“

„Počkej, to musím vysvětlit! On byl hroznej rasista, svět neviděl takovýho blbce, když se o něj otřela nějaká černá kůže, tak dostával psotník...“

„...no a Arrigo mu povídá: Jestli mě budeš šidit, tak já budu muset chytit ten tvůj krámek a...“

„...a ten Arab...“ doňa Florés se zakuckala a co říkal Arab, se jí nepodařilo vyslovit; chvíli něco povídali v nesrozumitelné řeči, snad opravdu arabsky, najednou Rolf přešel zase na téměř srozumitelnou arminštinu:

„...a vystrčil hlavu zpod tý hromady a povídá: Takovej mám dojem, že se tady děje něco nepatřičnýho!“

Následoval hromový smích všech zúčastněných. Lord Foolbridge pokrčil rameny, neboť podstata vtipu mu zcela unikla.

Rolf Szarkay začal vyprávět jiný příběh. Podstatou bylo nějaké dobrodružství na lodi, která se jmenovala Princezna Margot a snad patřila nějakému komthuru Knassenovi, ačkoliv to nebylo naprosto jisté. Deset minut popisoval oplachtění a všichni jeho lodnickým výrazům dokonale rozuměli; až na lorda, který se cítil jako prodaný, neboť co je škot a fal a úvazky, mu nikdo nevysvětlil.

Raději se poohlédl po Stelle. Mezi posluchači nebyla; nalezl ji v kapli, kde seděla bokem od oltáře, před sebou na zemi položené harmónium, levou rukou rytmicky pohybovala měchem a pravou hrála. Oči měla zavřené a její tvář vyjadřovala posvátné vytržení; a ta hudba byla nádherná. Henry naslouchal jen chvíli a už měl slzy v očích; v té chvíli pochopil, jak je osamělá a nešťastná a jak zoufale hledá někoho, kdo by ji měl rád.

Raději se odplížil, aniž ji oslovil.

V knihovně diskutoval Jack s několika mladými – o Rolfovi.

„...já ale skutečně nemůžu říct, jakého je náboženství! Snad je súffi; slyšel jsem ho zpívat a tančit...“

„Možný by to bylo, ten citát byl z Koránu!“

„Já myslel, že je křesťan!“

„...ale jo, křesťan je taky!“

„To by musel být jenom křesťan! Nic jinýho!“

„Když to je těžký! Já jsem jednou uzavřel bratrství s Omarem Chaiidím, ten je šiíta; na dotvrzení mi dal za manželku svou sestru, ale musel jsem formálně přestoupit na jejich víru. Osobně mi udělal obřízku; Haffi se moc smála a vykřikovala, že je dost zvědavá na ten rozdíl...“

„Tak to není žádnej šiíta! Tam ženská nesmí pípnout...“

„...by ses divil! A co, je to jeho ségra, ale už moje žena!“

„Kde ji teda máš?“

„Nechal jsem ji tam, ale chci se stavit, jen co zas pojedu kolem! Je to za čárou, na severu...“

„To seš skutečně vzornej manžel!“

„...trhněte si nohou, blbci!“

„Tak co ten Rolf? Je mohamedán nebo ne?“

„Určitě není; sami jste viděli, že víno pije docela rád! A maso jí taky, dokonce vepřový; to by muslim neudělal!“

„Ale obětuje jenom jídla ze zeleniny!“

„To taky nic neznamená, to dělal za císařství každej! Kardinál Baarfelt píše ve svejch Pokynech, že...“

„Baarfelt byl Védantista, to nemůžeš srovnávat...“

„Taky kecáš! Védantu učil, to je fakt, ale používal jí jenom na posílení svý magický moci; v Grimoriu říká...“

„Ty mi vykládej, že jsi studoval Grimorium!“

Lord Foolbridge naslouchal jejich hádajícím se hlasům; potom se zeptal Jacka tiše, ale přesto dost pronikavě:

„Pokud jsem vyrozuměl, je předmětem sporu otázka, jakou víru či náboženství vyznává hrabě Szarkay. Je-li tato věc pro vás natolik důležitá, proč se jej na to nezeptáte rovnou?“

„To je nápad!“ vykřikl někdo. „Zajmeme ho a když nebude chtít odpovídat, natáhneme na skřipec! Na mučení promluví!“

„Tedy, tuto metodu jsem na mysli neměl...“ začal lord.

„Myslíš, že bysme to zvládli?“ ptal se jiný pochybovačně. „Ono by se mu to možná líbilo, ale... kdyby se naštval?“

„Ty by ses naštval, kdybysme tě zmučili?“

„Myslel by, že je to součást milostných her s Florés!“

„Pánové, já nechápu...“ zvýšil hlas Foolbridge.

„Nech je ječet,“ stáhl ho Jack za rukáv. „Oni jen tak kecají!“

„Co se stane, když mu tu otázku položím sám?“

„To nevím, co se stane. Podívej, komthur podle starých zvyků má za povinnost poučovat mládež a učit ji vlastním příkladem. Nikdo mu už ale nemá co radit, jak to dělat. Někomu řekne jednu věc, dalšímu druhou; dohromady je to úplné poučení, ale...“

„Rozumím. Je to něco jako hra?“

„Naprosto správně. Všichni jsou nesmírně rádi, že takový člověk je mezi nimi; rádi by, aby se zdržel co nejvíc, ale...“

„Mají na to jen jeden večer, protože jeho poslání jej odešle dál. Rozumím. Co se tedy stane, když se ho zeptám přímo?“

„Nevím. Buď odpoví, nebo se nějak vykroutí.“

A tak se Foolbridge zase vrátil do jídelny; dívky dokončovaly přípravu slavnostní hostiny a napřed ho chtěly vyhodit, ale pak mu začaly lichotit ohledně oblečení a účesu. Ony samy měly na sobě dráždivě rafinovaná roucha, která něco odhalovala a ještě víc slibovala.

Netajily se svými záměry někoho svést.

Henry položil otázku ohledně Rolfa.

„Ten je v kapli, ale neruš ho. Provádí obětování.“

„Ano, chápu. Ale... smím se zeptat, co vůbec je to obětování?“

Nastalo pár okamžiků ohromeného ticha; pak někdo vyprskl smíchy a další se zatvářili pohoršeně, ale všichni to zase zvládli.

„Aby bylo jídlo dokonalé, je nutné předložit je Pánovi.“ řekla konečně jedna. „Já vím, teď už se to nedělá, ale za císařství to snad ani nešlo jinak. Rolf je ovšem komthur...“

„Ale... to je snad nějaký pohanský obřad, ne? Křesťané, pokud se pamatuji na znění Bible, ani nesmějí...“

Jako vždy nastalo všelijaké překřikování a hádka. Jejímu smyslu nerozuměl, jen cítil, že je to velmi složité. Začínal se obávat, že tyhle lidi těžko někdy pochopí.

„Dneska nařídil, že v tom nesmí být ani maso, ani živočišné tuky.“ řekla dívka, která pomáhala v kuchyni. „Zato koření tam je spousta. A v dost šílených kombinacích.“

„Alespoň mi vysvětlete tohle: Pokyny komthura mohou být jednoho dne jiné než druhého? A v obou případech správné?“

„Komthur vždycky ví, co má dělat. Někdy může vydat pokyn, který je úplně proti všemu; ale v té chvíli je správný. Chápeš?“

„Ne. Chápete to vy?“

„Taky ne. Ale my rádi počkáme, co ho napadne.“

„Zeptám se ho přímo.“

„To rozhodně nemůžeš! Nikdo ho nesmí rušit!“

„Tak se zeptám, až to půjde.“

Lord se rozhlédl a viděl, že jejich přesvědčení, že je blázen, právě potvrdil dalším svým výrokem.

A vzápětí všechny jejich řeči okamžitě ztichly; Rolf Szarkay vyšel z kaple a zavřel ji za sebou. Byl oblečen pouze do bílé roušky okolo boků a odznaků své moci.

Rozhlédl se a usmál na všechny; pak zamířil rovnou k lordu Foolbridgeovi:

„Nuže, jak mi odpovíš na moji otázku?“

Henry mu pohlédl do očí a zdálo se, že jej odvaha opustila.

„Nejsem si zcela jist, Vaše Milosti, kterou otázku máte na mysli!“

„Položil jsem jen jednu. Jak se ti tu líbí?“

„Tedy... je to důležité?“

„Víc, než myslíš. Jinak bych se neptal.“

„Doposud jsem nezaujal jednoznačné stanovisko...“

„Tak vidíš, že je to důležité. Až pochopíš, budeš také vědět, na co jsem se tě ptal a proč.“

„Můžu se zeptat na něco já? Jakého jste náboženství, pane?“

Už předtím bylo ticho a všichni naslouchali; teď se to ticho stalo hmatatelným. Zdálo se, že všichni k nim natáčejí slechy.

Rolf neodpověděl hned. Napřed se mírně usmál, jako by vzpomínal.

„Vyrostl jsem v Řecku, u svých příbuzných. Když jsem byl malý, toulal jsem se olivovými háji a pásl kozy. Nymfy mne napájely pramenitou vodou, dryádám jsem hrál na Panovu flétnu a... první dívka, kterou jsem objal, se zrodila z mořské pěny jako Afrodíté. Jsem Řek, bratře Henry; pokud vůbec něco jsem.“

Nepřekvapilo to jenom lorda, ale všechny.

„Někdo by mohl namítnout, že už není žádné řecké kultury; snad zanikla pod vlivem všech ostatních, kteří Řecko dobyli, okupovali a snažili se vyhnat mocná božstva z Olympu. Tak jo, klidně mohu být poslední augur. Až zemřu, odejde má víra se mnou. A co?“

„Všichni se domnívají, že jste křesťan, pane!“

„Jsem. A taky muslim, buddhista... ale hluboko v srdci vládne jako můj Pán stříbroluký Apollón. Je dobrý a laskavý; žádal jsem ho, aby vás chránil a on mi to slíbil. Buďte šťastní...“

Do ticha se někdo zeptal: „Proč jsi nám to nikdy neřekl?“

„Nebyl důvod. Ani se mě nikdo neptal. Děkuji ti za tu otázku, bratře Henry, byla dobrá.“

Pak se Rolf Szarkay mírně uklonil a odešel do kaple, aby přijal zbytky jídla po hostině božstev a odnesl je zpátky do kuchyně.

Hostina byla skutečně slavnostní; většinu jídel, jaká lordovi předložili, dokázal jen těžko identifikovat. Jakž takž to ještě šlo s polévkou, ta byla zeleninová a je možno podezírat Rolfa, že tam přidal nějaké jedlé kořínky. Byla tu rýže se zeleninou, opečené a osmažené kousky různých hlíz a všelijaké saláty, silně kořeněné. Ale všechno mu to velmi chutnalo.

Stella, která si sedla vedle lorda, aby ho chránila jak před společenskými poklesky, tak před zlovolnými vtípky kamarádů, vše pečlivě očichala a zdálo se, že si není jistá. Zejména jakýsi bramborový salát, kterého bylo veliké množství, jí byl podezřelý; ale nedokázala posoudit, zda je vylepšený kořením.

„Hledáte něco, slečno Stello?“ tázal se Foolbridge, kterému to pečlivé prověřování začalo být nápadné.

„Ani ne... jenom bych ráda věděla, do čeho to dali.“

„A směl bych se dozvědět, co?“

„Existuje takové koření, víš? Zajišťuje některé věci...“

„Pokud mohu soudit, přemíru koření dali do všeho!“

„To koření tam není zbytečné!“ Trochu mu pobledly lícní kosti. „Domníváte se snad, že by se odvážili vmísit do jídla nějaké... afrodisiakum?“

„Snadno. Za starých časů kuchaři uměli připravit jídlo, které dávalo našim předkům sílu. Říkalo se tomu povolený doping.“

„A dneska... se to použilo zase?“

„Myslím, že ano. Babička si to hlídala...“

„To je strašné! V tom případě musím okamžitě odejít!“

„Proč? Vadí ti to nějak?“

„To ne, ale... co kdyby to začalo účinkovat!“

„Neboj se. Zůstanu blízko tebe.“

„Ne, prosím, raději ne! Mohl bych... mohlo by se mi stát něco velmi nepříjemného; mohl bych podlehnout. Neměl bych sílu uchovat si zdravou rozvahu a klid a oprostit se od nízkých pudů a vášní, kdyby... kdybych neodešel!“

Potřásla hlavou. „Jsi hrozně zvláštní člověk, Henry. Ale já chci, abys zůstal a abys podlehl. Čekám na to, rozumíš?“

Její oči byly náhle větší a zářivější než dřív; zdálo se mu, že její obličej ještě více zkrásněl.

„Zahráváte si se mnou, slečno Stello. Nemohu zastírat, že jste velmi... sympatická; snad bych mohl říci milá. Právě z tohoto důvodu se vůči vám nemohu dopustit něčeho, co bychom si později oba vyčítali a co byste mi mohla zazlívat...“

„Henry, nebudu ti zazlívat, k čemu se tě snažím dokopat! Pochop už jednou, že...“ Stella mu pohlédla do očí a zarazila se. „Ano, zahrávám si. Je to hra; odvážíš se hrát ji se mnou?“

„Ne. Nechci, aby se něco stalo.“

„Já ano; a počkám, až budeš chtít. Budu nablízku. Zůstaň.“

A tak se lord Foolbridge rozhodl dokázat, že britský gentleman se umí ovládat v každé situaci. Nikoliv ovšem v pojídání sladkých dobrot; těch byla v druhé části hostiny veliká spousta a každý kousek nějaký jiný. Kupodivu se při hostině nepil žádný alkohol; pouze silný bylinkový čaj a ghír z mléka s rozšlehaným ovocem. To vše velice chutnalo každému, včetně lorda.

Když večeře skončila, rozhodli se někteří tančit; většinou se jednalo o tance pomalé a poněkud vzrušující, alespoň Henry cítil jistý vnitřní neklid. Stella si nedala ujít příležitost předvést svoje hudební umění; nikoliv však na ruční harmónium, ale na kytaru, mandolínu a dokonce saxofon. O přestávce se vedla diskuse ohledně nástrojů, v nichž zvuk vytváří elektřina: prozatím vědci vynalezli tohoto typu kytaru a varhany, ale bylo se nadít, že při tom nezůstane. Stella se už těšila.

„Nesmysl!“ poškleboval se Dirk. „Taková věc je pěkná blbost! Možná na něco takovýho přišli, ale bude to sprostě drahý a žádnej rozumnej člověk by si to nekoupil...“

„Ty kecáš blbosti!“ zarazil ho Alain. „Elektrická kytara fakt existuje, vymysleli ji v Americe a je tam v prodeji...“

„No dobře – ale než bude tady, to ještě uteče vody!“

„Dovolte, prosím!“ vmísil se Foolbridge. „Lorde Alaine, směl bych vás poprosit o nějaké bližší informace v té věci? Kde jste, budete-li tak laskav, viděl onen předmět?“

Alain začal něco zmateně vysvětlovat; Foolbridge řekl:

„Parsone, prosím, zapamatujte si tyto informace! Zítra vykonáte následující: prostřednictvím telegrafu předáte můj příkaz, aby jeden exemplář takovéto kytary byl zakoupen a zaslán v důkladném obalu slečně Stelle Lopezové de Monte Alba. Sem, na zámek!“

„Ty ses snad zbláznil!“ vydechla Stella.

„Nikoliv, to se nedomnívám. Naopak soudím, že moje počínání je velmi racionální; hodlám tento nástroj kromě toho, že vám jej co nejponíženěji věnuji, svěřit k prohlídce zdejším odborníkům pro případ, že by jej dokázali ještě něčím vylepšit. Pokud jsem dobře pochopil příběhy, jež jsem tady vyslechl, je to zvykem...“

„To ti teda děkuju!“ vydechla.

Zatím už chlapci upravovali sál; odstranili také všechny stoly, když už jich nebylo zapotřebí na večeři. Uprostřed roztáhli silné perské koberce a polštáře, dokonce i nějaké kožešiny. Pozhasínali všechna světla a namísto nich rozsvítili svíčky v lampách s různě barevnými skly. Stella opět zasedla ke svému harmóniu; lordovi přistrčili polštáře hned vedle ní, aby mohl sledovat dění z první ruky. Ostatní se porůznu rozmístili na koberce na zkřížené nohy, jak byli zvyklí sedat u ohňů.

Stella začala opět hrát; velmi rychle se dostala do extatického vytržení, takže přestala mít kontakt s lidmi okolo a naopak ji ovládla vesmírná energie. Dokonce i zpívala, ale v řeči, které lord naprosto nerozuměl. Ostatní naslouchali, někteří se přidali se svými nástroji, jiní alespoň zpívali.

A do skučení hudby z obou stran vstoupili Florés a Rolf. Oba nazí, čáry tetování zvýrazněné malováním, těla natřená olejem, aby se v barevném světle matně leskla. Jenom dlouhé šedivé vlasy dávaly najevo, že jsou starší než mládež, která je napjatě pozorovala; jejich těla byla mladá a krásná, jako vysoustruhovaná z pevného tmavého dřeva. Mnozí mladí jim mohli závidět a zdá se, že mezi lidmi svého věku v Evropě neměli rovna. I jejich pohyby byly mladé, graciézní, elegantní...

Dirk vzrušením sevřel lordovi rameno. „Tak oni to dokázali! Ale jak, bez Ohně? Nevěřil bych tomu, kdyby...“

„Co tím myslíte, lorde Dirku?“

„Babička Flor vyprávěla, že když se vrátí do starých časů, omládnou! Ale já tomu nechtěl věřit...“

„Vy jste ještě nikdy nic takového neviděl?“

„Tohle ne. Jen jsem slyšel vyprávět... už dávno se nic takovýho nedělá, aspoň ne takhle!“

„Myslel jsem si... vlastně, četl jsem...“

„Poslední velké Tance byly, když nás svolal Maestro dolů na jih ke stavbě chrámu. Od té doby už ne. A to jsem byl ještě dítě... směl jsem jenom přihlížet!“

„Ale přesto... vypráví se...“

„Lžou. Jsou to výmysly přistěhovalců, kteří by rádi zažili něco romantického. A protože je nikdy nikdo nepozval na žádné Tance, aspoň si vymýšlejí, jaké to tam je.“

„Ale za císařství se to dělalo běžně!“

„To jo, ale... to už jsme nezažili. Říkali mi, že když jsem se narodil, omyli mě Ohněm. Škoda, že se už nepamatuju...“

Florés a Rolf k sobě přistoupili, objali se a začali tančit; dotýkali se jeden druhého, přesněji s potěšením si vkládali ruku partnera do míst, kde se jim to nejvíc líbilo. Svírali se, tiskli a kroutili až do pocitu bolesti; ale prozatím se chránili překročit hranici, kdy bolest přestává být příjemná. Byl to něžný tichý zápas, prozatím o nic nešlo, ale partner byl varován...

Henry si povšiml, že mnozí přihlížející se rovněž objali tak, aby měli svoje ruce na těle partnerky či partnera. Víc si na to potrpěly dívky; některé měly doposud něco oblečeno, takže vyzvaly chlapce, aby jim pod oděv zajeli rukama. Stella by možná taky neprotestovala, ale momentálně hrála svoje šílené kakofonie a nevěděla o světě. Byl slušně vychován, ani se jí nedotkl.

Pak se Florés a Rolf spojili; náhle a s prudkou vášní, ke které vhodně ječelo harmónium. Pod prsty Stelly kvílelo, vzpínalo se do vysokých tónin řezajících do uší a opět padalo do hlubin, a ta dvě nahá těla bez jediného chloupku se v tom rytmu svíjela ve fantasmagorickém tanci, občas přerůstajícím v nelítostný zápas.

Mladí okolo propadli mystickému vytržení; seděli a přihlíželi tomu zvláštnímu obřadu, současně barbarskému a nadpozemskému. V té chvíli byli zcela vzdáleni současnému světu kolem, spojeni s dávnými čarodějnickými obřady předků; neboť to se satyr zmocňoval nymfy, kentaur dryády, bojovný Ares krásné Afrodíty. Padly hranice času, lidé vstoupili do stínů a uzavřeli posvátné kruhy minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Kontinuita vývoje světa, věčná spirála epoch vstoupila mezi ně.

I sám lord Foolbridge byl na chvíli stržen okouzlením, které si neuměl vysvětlit. Byl v o něco lepší pozici než ostatní, nahlížel na vše z postavení nezúčastněného diváka, který přihlíží divokému barbarskému běsnění, aniž věří v modly, kterým se klaní druzí. Ale nebyl odolný proti drásavé hudbě ani proti atmosféře, která tady nastala; cítil, jak se v něm podvědomě vzmáhá jakási zvláštní síla, kterou jen s obtížemi může ovládnout.

A oni pokračovali. Počínali si mistrovsky; léta soustředěných cvičení musela přinést ovoce, i když mládí beznadějně uprchlo a bylo v té chvíli přivoláno jen preparáty, které používali. Ale radost ze hry, čisté odevzdání se rozkoši, jež v nich zůstalo z oněch zapomenutých časů, to vše jim dávalo sílu a přitahovalo mladé, když to pozorovali. Mezi jednotlivými tanci ponechávali jen krátké přestávky, kdy byli oba v klidu; oči měli přivřené, v obličeji výraz vytržení či zklidněného štěstí.

Henry pocítil, jak se dívka po jeho boku chvěje. Ohlédl se po ní; její tvář vyjadřovala stejné vytržení jako tváře všech kolem, chvěla se v podivném složitém rytmu a zdálo se, že se duševně propojila s veškerým okolím. Zaváhal; nebyl tak naivní, aby mu nedošlo, že to extatické vytržení se přenese i na něho, pokud účinně nezasáhne. Ale nebyl si jist, zda vůbec dokáže účinně zasáhnout a vzepřít se těm lidem.

Nevěděl, jak utíká čas; jednu chvíli slyšel odbíjet hodiny na krbové římse, ale byly ve tmě, takže nemohl zjistit, která bije. Fantasmagorický tanec pokračoval, stejně mistrovsky, stejně šíleně. Stella v transu hrála, oči měla zavřené, tvář sešklebenou extází. A Foolbridgeovi běhal po zádech mráz.

Pak jedna z přihlížejících dívek vstala a beze slova spustila lehký závoj na zem. Kývla na jednoho z chlapců; ten se svlékat nemusel, neměl nic oblečeno. Stejně beze slova vstal, přistoupil k ní a objal ji; pak spolu klesli na ten měkký koberec. V druhých to vyvolalo asi stejný zájem, jako když v jiné společnosti hoch vezme dívku zatančit si tango. Obrátili k nim zraky, usmáli se a chvíli přihlíželi; a potom učinila totéž další dvojice. Lord se díval; překvapila ho neuvěřitelná prostota a vznešenost celé scény, lehkost, s níž se lidé spojovali. Považoval to samozřejmě za nejstrašnější ze všech přečinů proti slušnosti, za věc hodnou nejvyššího opovržení, čin, za který se každý člověk musí rdít a propadnout studem. Ale tady nebyl žádný stud, nikdo se nedivil, nikdo nehrozil takového zločinu. Všichni byli stejní, spojení jedním všeobsahujícím společenstvím svého národa, své horké vášnivé krve, svých tradic a zvyklostí; v této zemi to nebyl čin hodný odsouzení, ale rituál. A rituály jsou tím nejvyšším, co se předává z pokolení na pokolení, co spojuje předešlé i budoucí.

Hra pokračovala, hudba se vpalovala do mozku a závrať vyvolaná afrodisiakem otupovala smysly. Bylo to příjemné; i sám Henry byl na chvíli zachvácen tím kouzlem. Ale pak přece jenom soustředil svoji pozornost a seznal, že všichni, kdo jsou v sále, jsou již strženi hrou. Zbývala jenom Stella a on.

A Stella se nebránila, poddávala se. Přestala hrát, ale hudba jako by zůstala, zněla všem v uších a lord zpočátku nechápal; až pochopil a zděsil se. Neboť to zněly housle samého Apollóna; nebo jeho harfa? Či snad syrinx nešťastného satyra Marsya, poloboha, syna země, který se chtěl rovnat bohům a byl za to tak krutě potrestán?

Stella vstala. Odkládala ze svého nádherně stavěného těla jeden kousek oděvu za druhým, až náhle stála nahá, vyzývavá, vábivá, sama prapodstata života. Pozvedla ruku, aby se jej dotkla.

Tehdy lord Foolbridge prokázal největší hrdinství svého života. Uskočil před tou vztaženou rukou, neboť pochopil, že dotkne-li se ho, podlehne a zřítí se do propasti nejhlubšího pekla. Vyskočil na nohy, tápavě odběhl dva tři kroky stranou, narazil do někoho, ale neviděl a neslyšel; potácel se a klopýtal, ale dostal se ke dveřím. Tam se na okamžik otočil.

Stella tam stála. Mezi ostatními svíjejícími se na kobercích, nahá, vznešená, zářící. Její oči planuly jako oči šelmy, ruce měla vztažené jako čarodějky na starých freskách. Něco pro sebe šeptala a její prsty se pohybovaly v nesouměrných obrazcích. Lord na chvíli zaváhal a chtělo se mu vrátit se tam; ale přemohl se, otevřel dveře a vyběhl ven.

Běžel. Noc byla temná, silný vítr jej šlehal provazci deště přímo do tváře. Potácel se, klopýtal, několikrát upadl do bláta; zmazal si bílé přiléhavé kalhoty i brokátový kabátek. Na chvíli dokonce zabloudil; příroda šílela a vztekala se na muže, který se odvážil nepodlehnout jejímu nejvyššímu zákonu, jako by peklo, které opustil, jej chtělo zničit. A mysl mu kreslila ty nejšílenější představy, jakých byla schopna.

Bez dechu doběhl do hostince, zabouchl za sebou dveře a vpadl do ztichlého lokálu; tam klesl. A tam ho taky našli za úsvitu ležet před krbem u jeho křesla. Byl v bezvědomí a ovčák Archibald mu olizoval obličej.

Errata:

30.05.2021 11:48