Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tu noc, kterou věnoval lord Foolbridge (byť poněkud obskurní) zábavě, věnoval generál Rank něčemu mnohem cennějšímu: práci. Zavřel se ve své kanceláři a bedlivě prohlížel hlášení, jež mu došla z podřízených složek. Nedovolil, aby ho kdokoliv rušil, ale když se mu ohlásil kapitán Moran, dal jej okamžitě předvést.

„Zjistil jsem jména a charakteristiky těch chlapů, co mají na svědomí to hlášení!“ sdělil kapitán klidně.

„No výborně! Tak spusť!“

Moran věděl, že si má sednout do křesla vedle stolu svého velitele a bez vyzvání si posloužit skleničkou. Rozložil na stole desky a četl: „Podle našich informátorů na jejich území v districtu města Dry Hillu se jedná o tyto osoby:

Vládní inspektor Jack, zvaný rovněž Tichý Jack, velitel oddílu. Příjmení není známo, v některých případech používá různá jména anglosaského původu, ale kódové označení pro velitelství je křestní jméno, dle místních zvyklostí. Je větším dílem mrzák, levá ruka k nepotřebě, pravá jen částečně...“

Rank povytáhl překvapeně obočí a chtěl se na něco zeptat, ale Moran jej přerušil pokynem ruky a četl dál:

„Přes tento handicap se dokonale vyzná jak ve střelbě, tak i v boji muže proti muži zvláštním systémem karate, které využívá především nohy a hlavu. Kromě toho jeho posláním není bojovat rukama, ale dodávat ostatním rozumu, což se mu daří. Pracoval jako rezident jižanské rozvědky v Kingtownu před povstáním, později ve státních službách na jihu...“

„Cože, to je ten zatracený žebrák, co...?“ vybuchl Rank. „Copak ho ještě pořád nikdo nezlikvidoval?“

„Poslali na něj čtyři chlapy, jednoho po druhém! Bohužel všechny zabili na jihu. Jestli on nebo jeho střelci...“

Generál hněvivě zafuněl. „Pěkně to začíná. Tak dál!“

„Dva jeho ochránci, zvaní Ted a Donald, příjmení jako výše. Původně trampové, místně příslušní k místu zvanému Srub pod Stříbrnou skálou. Po zničení srubu během válečných operací bez trvalého bydliště, potulují se z místa na místo a konají službu vládních šerifů. V dřívější době se zabývali podvodným obchodem a různou zprostředkovatelskou službou; po válce výhradně bojem proti našemu zřízení.“

„Což se dalo čekat. No, vrána k vráně sedá!“

„Je tu ještě jedna, i když nevěrohodná informace. Podle ní jsou všichni tři, tedy inspektor i jeho střelci, slovanského původu, i jejich původní jména jsou slovanská...“

„Můžeš vzkázat svým informátorům, ať nehádají a radši zjišťují fakta! Takové nějaké řeči, že někdo je slovanského původu, jsou nám houby platné!“

„Jistě... ale dokládá to, že pravděpodobně budou nasazeni do svých míst ještě od Denise Baarfelta, který vybudoval jižanský bezpečnostní systém.“

Generál zrudl. „Já vím, že bezpečnostní systém na jihu vytvořil Baarfelt! Vím taky, že většina jeho kamarádů měla od něho požehnání. Nemusí se mi to pořád opakovat!“

Moran zahanbeně zmlkl. Mohl jsem držet hubu... Každý přece ví, jak je generál alergický na zmínky o Baarfeltovi.

„Tak dál!“ zavrčel generál.

„Bob Harwey, hudebník, zvaný Kanadský Bob. V současné době bez trvalého místa pobytu a zaměstnání. Přišel do Arminu jako poddůstojník Černých baretů, sloužil pod plukovníkem Garaceanu, kteroužto službu opustil a byl demobilizován na základě rozhodnutí ministerstva války pod číslem jednacím...“

„Já o tom případu vím!“

„Ano. V současné době zaměstnanec Henry Foolbridge jako řidič a průvodce po území jihu.

Henry Foolbridge, zvaný Lord, Angličan, mírně retardovaného myšlení. Dle vlastního vyjádření přijel do Arminu, aby tady lovil tygry. Namísto toho se zaplétá do záležitostí, které jsou mu zcela vzdálené a bojuje proti nám. To on zabil plukovníka.

James Parson, jeho zaměstnanec ve funkci komorníka, správce domu, údržbáře a jiné. Muž usedlého způsobu života, ničím nevynikající. Vdovec, děti zaopatřené.

David O'Connor, 13 let. Syn jednoho z vystěhovalců, který byl zabit při likvidaci vystěhovalecké kolony; viz hlášení číslo 8. Náhodou se mu podařilo uniknout, nyní pokračuje s oddílem za účelem podání svědectví.

Osoba zvaná Pobožný střelec, rovněž také Tim Shane. To ale dle našich názorů není jeho skutečné jméno; Shane je postava jednoho pistolnického románu. Armin, starousedlík, který vystupuje pod těmito přezdívkami a zabývá se terorizováním přistěhovalců v pohraničí. Zejména méně vzdělaní a zaostalejší obyvatelé tohoto území z něj mají až panický strach, kterého zneužívá.“

Generál Rank poslouchal a mračil se při tom. „Tak dál!“

„To je všechno.“

„Co všechno? Kde jsou ti ostatní?“

„To už jsou všichni, kdo jsou do toho zapleteni!“ pokrčil rameny Moran. „Pokud nepočítáte jejich psa Archibalda a koně.“

„Všechno?“ generál se mračil ještě víc. „Tím chceš říct, že proti nám stojí jeden mrzák, dva připitomělí střelci, bláznivý lord se svým sluhou, dítě a strašidlo?“

„V podstatě... a ještě ten muzikant!“

„Jo, správně. Jeden pochybný příživník, ožrala a flákač. Žádná armáda? Žádná jejich policie?“

„Zdá se, že zatím do boje nikdo jiný nezasáhl...“

Generál vstal a počal přecházet po pracovně. Když došel k dřevěnému obložení stěny, začal do něj třískat pěstí.

„To je drzost! To je hrozná, do nebe volající drzost, rozumíš, Morane? Oni proti nám pošlou takovou sebranku! Proti naší armádě, Morane, proti armádě! Hnusné... Co je to vůbec napadlo?“

„Řekl bych, že nic lepšího nemají, šéfe.“

Generál se k němu obrátil a jeho obličej oživl:

„Nic lepšího nemají... nemýlíš se?“

„Jejich armáda vypadá celá takhle. Jenom si přeberte, co hlásí z jiných míst a o jiných jejich lidech. Co mají vůbec k disposici kromě diletantů a civilistů?“

„To by bylo dobré... to by docela šlo! Oni určitě nemají žádné velké schopnosti... mohli bychom je dostat, co říkáš?“

Moran viděl, že se generál usmívá, tak se taky usmál.

„To bychom samozřejmě mohli, šéfe!“

„Tak proč jsi to sakra neudělal?“ zařval generál.

„Momentálně zmizeli do Dry Hillu a čekají, až přestane pršet. Mohli bychom zaútočit na město...“

„To je ono! Myslí ti to, Morane! Vyřiď těm chlapům, aby se spojili a až to trochu vyschne, zaútočili! To bude nejlepší...“

„Ale... ve městě je poměrně dost lidí, kteří mají zbraně!“

„A my je snad nemáme? Povídám ti, proveďte útok na město a nevyhledávejte žádné výmluvy! Chci, aby nejpozději za tři dny po skončení dešťů zmizela ta díra z povrchu zemského! To by v tom byl čert, aby to tomu klukovi nehnulo žlučí!“

„Prozatím postupuje velmi uvážlivě, šéfe. Poslal k nám toho Szarkaye; to je nejrozumnější člověk ze všech jeho komthurů. Starý císařský důstojník a diplomat...“

„To už jsi zařídil?“

„Bez starosti, šéfe, neuteče nám.“

„To bych taky prosil! Ten chlap se nesmí dostat to Kingtownu! Odnesl bych to já i ty, to snad chápeš...“

„Jsem vám vděčen, generále.“

„Hm. Tak dobře, Morane. Jdi, abych tu vděčnost taky jednou viděl na vlastní oči...“

Moran odcházel a usmíval se. Generál mu neporučil, aby se k armádě odebral osobně. A to bylo jediné, čeho se Moran skutečně bál. Tady v Kingtownu se všechno vyřídí jinak, a jistě smírně. Moran byl pro mírná řešení, aspoň pokud se týkala jeho.

Lord Foolbridge se probudil okolo poledního. Zjistil, že u jeho lože sedí věrný komorník Parson a málem pláče. Henrymu to nebylo jasné, neboť neviděl žádný důvod, proč by se nad ním plakalo. Ostatně nechápal ani to, že leží tady, když by měl sedět ve svém křesle u krbu a číst noviny.

„Dobré jitro, Parsone!“ řekl přívětivě.

„Dobré poledne, vaše lordstvo.“ řekl komorník.

„Ach... cožpak je již poledne?“

„Nikoliv, pane, až za deset minut.“

„Och! Dobrá, odpouštím vám, že jste mne nevzbudil dříve. V tom případě ovšem změníme program; namísto snídaně budeme rovnou obědvat, zařiďte to laskavě v kuchyni...“

„Ach, vaše lordstvo!“ zalkal Parson. „Cožpak bych vás byl mohl probudit? Byl jste přece... v bezvědomí!“

„To snad poněkud přeháníte, drahý Parsone!“

„Ó nikoliv, mladý lorde! Pan Donald se dokonce domníval, že jste již v agónii!“

„Nechápu, co bych tam dělal, Parsone. To, že jsem spal poněkud déle, není důvod k takovým domněnkám! Nyní vstanu.“

A skutečně vstal, protáhl se a usmál na svět.

„Ale... vaše lordstvo zřejmě není zcela přesně informováno! Směl bych si dovolit...“

„Ještě nějaké pozoruhodné novinky, Parsone?“

„Vaše lordstvo ráčilo být v bezvědomí po více než čtyřiadvacet hodin. Kromě toho zmítání a výkřiky, které jste ráčil vydávat, nás vedly k upřímným obavám...“

„Ach! Vskutku zajímavé! Ale podal byste mi mé šaty, Parsone?“

Komorník znatelně zaváhal, ale pak mu podal přiléhavé bílé kalhoty a brokátový kabátek. „Promiňte, mladý lorde, ale v tomto oděvu jste se v noci vrátil domů. Kde jsou vaše šaty, nevím. Tyto jsem vyčistil a připravil je k použití...“

Lord se zatvářil pohoršeně, ale pak si vzpomněl; rezignovaně usedl na postel a sevřel si hlavu do dlaní.

„Parsone, jsem nucen požádat vás o přátelskou službu.“

„Zajisté, mladý lorde.“

„Zajděte, prosím, do Casy doni Florés a vyřiďte tam, že se jim všem hluboce omlouvám za svoje chování toho večera!“

„Zajisté, mladý lorde.“

„Pokuste se od nich získat můj oděv, velmi rád bych jej dostal zpátky. A počínejte si co možná diskrétně, prosím!“

Pan Parson se chápavě pousmál a lord zrudnul.

„Nedomnívejte se, prosím, že jsem se snad propůjčil k něčemu nemravnému! Podařilo se mi odejít včas.“

„To všichni víme, mladý lorde.“ řekl pan Parson uctivě.

Foolbridge po něm blýskl očima, ale nezdálo se, že by to Parson myslel ironicky. Pochopitelně to mohli vědět, byli na hostině; co tam však dělali, neměl tušení.

Tak se tedy oblékl, jak se dalo, a sešel do jídelny. Měl smůlu, všichni ostatní tu byli shromážděni.

„Hele, mrtvolka nám oživla!“ uvítal ho Bob.

„To je dost, že ses probudil! Už jsme měli strach!“ dodal Donald.

„Ale sekne ti to!“ řekl nezávazně Ted. „Vypadáš v tom o poznání líp než v tom tvým hrozným kvádru...“

Lord usedl ke stolu a počal se zajímat, budou-li jíst. Na žádné uštěpačné poznámky vůbec nedbal. Oni zase nedbali na to, že jim prozatím neodpovídá. Konečně je Jack utišil pokynem ruky.

„Lorde, možná bychom si měli o některých věcech promluvit...“

„Zajisté, lorde Jacku. Hodí se vám to po zákuscích a kávě?“

Vládní inspektor škubl tváří; moc se mu to asi nelíbilo, ale byl si vědom, že hádat se s lordem nemá cenu. Nechal všeho.

Jak tak vyčkával, až mu předloží oběd, zachvátila lorda Henryho podivná představa: na zelené trávě se pásl stříbrný jednorožec, nádherný až k pláči; jak k němu Henry přicházel, změnil se náhle v dívku... ne, v dívčího kentaura s bílou, grošovatou srstí, ale nádhernou horní polovinou těla... Rychle zaplašil tu myšlenku.

Přinesli jim hustou polévku s játrovými knedlíčky, neboť tady v hospodě se na rozdíl od Casy jedla poctivá lidská jídla, žádné vegetariánské vymyšlenosti z císařských časů. Lord se pustil do jídla s chutí, jen v koutku mysli mu setrvávala obava:

Cožpak začnu vidět přízraky?

Pan Parson se zatím odebral do Casy. Uvítala jej doňa Florés, ale nezdálo se, že jeho návštěva je tak vítána, jak by byl mohl předpokládat. Byla znavená, se strhanou tváří a kruhy pod očima, rozhodně ne pečlivě upravená.

„No, copak je?“ zeptala se tvrdě.

Pan Parson přednesl květnatou omluvu, které dílem nerozuměla, dílem nepochopila smysl. Dlužno říci, že byl od začátku věty konec značně vzdálen a smysl byl někde mezi tím.

Doňa Florés si přetřela dlaní čelo: „Prosím tě, řekni to ještě jednou v klidu! Co se vlastně stalo, že jsi sem vlítl jako tchoř do kurníku?“

„Můj pán, sir Henry Amiath Copperfield Grasscourt of Foolbridge si dovoluje se vám co nejpokorněji omluvit za své dřívější zcela neodpustitelné chování a prosí vás na kolenou, abyste pozdržela záchvěvy svého hněvu a odpustila mu.“

„Ale jo, klidně. A co vyved?“

„Obávám se, madame, že to nevím. Jeho lordstvo se mi nezmínilo o povaze jeho společenského prohřešku.“

Doňa Florés se jala vzpomínat. Nenapadlo ji nic, než zavolat si k tomu svoji vnučku Stellu, která se dostavila velmi rychle. Tvář měla klidnou jako kovovou masku.

„Hele, máš tady sluhu toho svýho. Přišel ho za něco omluvit; co ale vlastně Ánri provedl?“ řekla doňa Florés arminsky.

„Nic, babičko.“ řekla Stella smutně.

„Jak nic – to by se přeci neomlouval!“

„Vůbec nic. Ani to, co měl.“

Stará dáma se obrátila k Parsonovi. „Ano, chápu. Vyřiď mu, že jeho omluvu berem a ať přijde jindy, až bude mít lepší náladu. My že taky litujem, co jsme mu provedli...“

Pana Parsona ta upřímná lítost potěšila. „Nicméně za svoji osobu vás musím požádat, abyste pro příště laskavě postupovali vůči mému pánovi s mnohem většími ohledy, jež si vyžaduje jeho rod, původ, jmění a postavení ve společnosti. Myslím si, že není zcela správné ponechati jej ve stavu, v němž se ocitl!“

„Proboha, pomalu a stručně! Co s ním je tak hroznýho?“

„Můj pán byl poněkud nemocen!“ pokývl pan Parson smutně hlavou. „Mnozí naši přátelé již o něho chovali obavy!“

Florés se zamračila. „Tvůj pán si může sám za to, co se stalo! Ať se chová jak má; potom mu bude fajn jako jinejm! Když dělá pitomosti, nesmí se divit, že je mu pak zle. A vůbec, ať přijde sám a neposílá druhý. Má taky hubu, aby s ní mohl promluvit!“

Pan Parson se zdvořile uklonil, pak se ještě dotázal stran šatů svého pána a dostal odpověď, že někde tady jsou; jedna z dívek dostala pokyn jít s ním hledat.

Doňa Florés sledovala komorníka ustaraným pohledem; pak se obrátila k vnučce.

„Chci se vykoupat. Mohla bys mi dát masáž?“

Stella přikývla. Odešly do koupelny a osprchovaly se; zatímco se ohřívala voda v kontejneru, ulehla stará dáma na stůl, Stella jí natřela celé tělo olejem a hnětla pevnými silnými prsty. Doňa Florés neprotestovala ani proti nejbolestivějším zákrokům; ještě ji čas od času povzbuzovala, aby přitlačila víc. Vzpamatovávala se z něčeho a potřebovala všechno, i tu bolest.

„Díky,“ řekla potom. „Chceš taky?“

„Ne... myslím, že není třeba.“

Ponořily se až po krk do horké vody.

„Povídej, co vlastně bylo!“ řekla doňa Florés.

„To je jednoduchý: nebylo nic. Trochu jsem se snažila ho zcivilizovat; dokonce věděl, co dostal jako doping. Ale když pak přišlo na věc, vzal nohy na ramena. Ne obrazně, doslova přede mnou utekl. Já už nevím, co dělat.“

„Vzdej to.“ poradila stará dáma.

„No prosím tě!“ urazila se Stella. „Já a vzdát se?“

„Udělala jsi snad všechno, co šlo, ne?“

„V podstatě ano.“

„A nic z toho nebylo. Nejede po některý jiný?“

„Ne, to určitě ne. Dokonce myslím, že se mu líbím.“

„Těžko by dostal lepší holku než tebe, Stello. Jsi krásná, umíš se přizpůsobit podmínkám. A kluci říkají, že při tanci je lepší než ty jen málo která!“

„Dík. Taky vím, co mám dělat; jak to jednou dopadne, bude můj a už mi neuteče, ale jde o to, jak ho dostat poprvé!“

„Na něj spoléhat nesmíš, to jsi snad už poznala!“

„Od první chvíle. Je jinej než druhý, to je jasný, ale sama jsi řekla, že jsem přizpůsobivá. Oťukla jsem si ho už napoprvé, bylo mi jasný, že to bude ořech. Ale já mám ráda tvrdou práci. Stejně říkáte, že nám mladejm padá všecko do klína samo.“

Doňa Florés to nekomentovala.

„Myslela jsem, že mám úspěch. Najela jsem na něj, když jsi ho pozvala na ty fotky. Docela reagoval, nebyl ani tak tvrdej, jak se zdálo na první pokoukání. Ale když jsem ho měla v drápech, uklouzl a začal říkat všelijaký věci. Je krásně čistej, jako kapka vody. Nezkaženej světem, na svůj věk... až neuvěřitelně bez zkušeností. Měl nějakou holku, ta ho nechtěla a z toho je teď trochu mimo. Tak jsem na něj rozbalila tu nejlepší historku, co znám a umím podat. A snažila jsem se.“

„Tu o Hertovi, když jsi byla malá?“

„Jo, přesně. Tu moji první.“

„Cos mu nakecala?“

„V podstatě pravdu, babi.“

„Hm. Až po tu chvíli, kdy odjel, jo?“

„Jo.“

„A že ses s ním po pěti letech zas viděla, to jsi mu už říct zapomněla? A že tě málem nepoznal...“

„To snad nebylo důležitý. Já na něj taky nečekala!“

„Máš asi pravdu. Co Ánri?“

„Byl milej. Začal vnímat a docela by mě byl bral. Pak jsme ještě pokecali, najednou byl hrozně blízko. Ale něco se stalo, že zase utek z kleští.“

„Ale nechal se od tebe nazdobit!“

„Dokonce začal mluvit po našem. Byl milej. Je na mě moc hodnej, babi, vím jistě, že protivná mu nejsem. Jen neumí udělat ten správnej krok. A já přeci nemůžu bejt jako kluci...“

„No...“ řekla doňa Florés neurčitě.

„Bejt kluk a holka se takhle cukala, tak na to jdu silou. Chceš nechceš, ono se ti to zalíbí. Ale copak já to můžu udělat?“

„Taky už jsem to zkusila. Je to legrace...“

„Babi, prosím tě! Já mluvím vážně!“

„Zatím jsem vážný slovo neslyšela.“

„Jaký slovo bys ty považovala za vážný?“

„Vykašli se na něj, Stello. Nech ho plavat!“

Dívka potřásla hlavou. „To už nejde.“

„Nemá to vejšku, uznej! Nic z toho nebude, je bluma a nikdy nebude lepší! I když to dokážeš, jen mu budeš o to víc protivná! Tihle cizinci jsou všecky blázni. Budeš za ním běhat, div si nohy neubrousíš, on se na tebe vykašle a zahodí tě jako špinavej kapesník. Dej na mě!“

„Ty tomu nerozumíš!“ vzdychla Stella.

„Bezva. Já vůbec málo rozumím. Co od něho doopravdy chceš?“

„Já nic, jenom trochu... chci, aby byl šťastnej!“

„On je šťastnej. Možná neví, že by měl bejt jinej. Sice blbej, ale spokojenej. Až tě pozná, otevře se mu v duši nebe a peklo zároveň. Bude se trápit a bude mu líto, že se neděje zrovna to, co chce on.“

„Já pro něj udělám, co bude chtít!“

„Šla bys s ním do Anglie?“

„Klidně. Svět mě vždycky přitahoval!“

„Nebo by ses kvůli němu nechala ostříhat jako malá Julka?“

„Kdyby chtěl, třeba na mech!“

„Ještě řekni, že bys s ním chtěla mít dítě!“

„Kdyby se stalo... dítě je dar Boží...“

Florés vztáhla ruku a potopila jí hlavu pod vodu.

„Pitomá jsi byla vždycky! Opatrná na kluky jsi nebývala, to se říct nedá, kdo tě chtěl, ten tě dostal! Ale bláznilas jenom kvůli tomu od řeky, tomu prvnímu! A tos byla děcko, to se nedá počítat. Ale teď už blázníš moc, Stello! Zaraz to, dokud se to...“

Stella potřásla hlavou; oči se jí leskly. „Máš moc péče, babi, a vidíš strašidla. Ještě jsem nepřišla ani pod kudly, ani na stůl, tak nemel pitomosti. Že se mi líbí, snad není nic proti přírodě. A že ho chci, to je jen proto, že mě nebere. Kdyby mě bral, dám mu kopačky sama!“

„No, vždyť právě!“ řekla doňa Florés neutrálně.

„Jsem princezna a jeden kluk mě nevyvede z konceptu! Jenom buď úplně klidná, přežili jsme válku, přežijem i Henry Foolbridge. Ale zatančila bych si s ním ráda, to nepopírám...“

„Panenko moje... někdy se spálí i holka, víš o tom?“

„Viděla jsem to v bijáku. A co?“

„Většinou doplácejí kluci a my se smějem. Ale jednou se ti může stát, že poznáš, jak pálej slzy. Plakala jsi někdy jako veliká?“

„Jasně. Když si můj kůň zlomil nohu a... když jsem si vzpomněla na maminku. Ale kvůli klukovi nikdy.“

Doňa Florés přikývla. „Jdou na nás zlý časy, moje malá. Zkusila jsem trochu... víš co, vzala jsem energii od Rolfa při tom tanci. Viděla jsem to jako... jak to mám říct? Bude to zlý a když ti něco řeknu, tak ještě horší.“

„Něco zlýho přijde?“

„Zrovna před naše vrátka, na náš dvorek. Budeme v tom všichni, jak jsme tady, a kdo přežije... Rolf, ty, já... Radši nechci nic vědět! Když o tom začnu mluvit, ještě něco přivolám!“

Stelle ztvrdly rysy. „Já se nebojím, babičko. Jenom bych v tom případě chtěla, aby s náma byl každej, kdo má zbraň! Taky Henry, je to chlap a mohl by...“

„Rozumím. Máš pravdu, dítě.“ Doňa Florés vztáhla ruku a přejela tvrdými prsty vnučce po těle, zvláště tam, kam sahají kluci. „Padej! Ať ti všecko vyjde...“

„Dík. Budu se snažit...“

Během jejich koupání se venku rozzářilo slunce. Stella chvíli přemýšlela; pak si natáhla na mokré tělo tričko a džínsy useknuté pod koleny, sebrala v kuchyni pár chlebových placek s mimořádně pálivým čatní a šla do stáje si osedlat koně.

„Kampak v tom nečase?“ zajímaly se kamarádky; ne, že by je to zajímalo obvykle, to jen dneska.

„Kůň potřebuje trochu prohnat! Pojedu ho projet...“

„Zapadneš do bahna až po krk!“

„Nech ji bejt... víš, jaký je to v pěkně prohřátým mazlavým blátě bezva?“ pošklebovala se jiná.

„Telátka!“ řekla přezíravě, nasedla na svého grošáka a vyrazila ven; vlasy měla ještě mokré, ale vítr, který rozehnal mraky na obloze, je ochotně sušil. Slunce svítilo, vzduch voněl vlhkem.

Dorazila před hospodu a vpadla dovnitř.

„Ahoj, kluci!“ zahalekala a padla na židli vedle lorda Henryho, připravenou pro pana Parsona, který se stále ještě nevrátil z Casy. „Jak se tady pořád máte?“

„Děkujem za optání, dobře.“ odpověděl za všechny Jack.

„A ty?“

„Ale jo... leda mám strach, že v tom dešti zajdu na skrčeninu! Jedu trochu prohnat koně po prérii, aby se tam mrcha líná pořád neválel! Kdo jede s sebou?“

„To je fakt, koně by se proběhnout měli,“ řekl Donald, hledě upřeně na lorda Foolbridge. „Zvlášť některý...“

„Já nemůžu.“ řekl Jack. „Mám něco projednat se šerifem.“

„Já bych mohl...“ řekl Ted, ale Donald ho kopl pod stolem do holeně, až vyjekl: „Ale ne dneska!“

„Škoda!“ řekla Stella zklamaně. „Co ty, Henry?“

„Já?“ vyjevil se lord Foolbridge.

„No jasně! Máš parádního hřebečka, ten chce honit! A ty stejně nemáš nic na práci...“

„Tedy... zajisté nemám, ale přesto... domnívám se, že by nebylo tak docela vhodné... po tom, co se stalo, abych znovu pokoušel... vaši trpělivost a laskavost, s níž blahovolně přehlížíte veškeré mé četné nedostatky a...“

„Jasně. Dopovíš mi to cestou, jo? Zvedej se, jedem!“

Jednou ze zvláštních charakterových vlastností lorda Henryho bylo, že vždy poslechl jasně formulovaný rozkaz. Tak i nyní vstal a šel poslušně za ní, aniž dopil svoji sklenici portského.

„Neutopíme se v bahně?“ ptal se, když sedlal svého koně, dosti šikovně, neboť se to už skoro naučil.

„No... stát se může všelicos. Kabátek nech radši tady, však tam nemrzne. Vzduch je docela teplej...“

Opět poslechl. Stelle napadlo, že vhodný podklad pro výcvik do manželství přece jenom má.

Vyrazili; vyjet z města nebylo těžké, po několika desítkách metrů opustili poslední domy a kolem nich se rozkládalo široké jezero. S pevninou byli spojeni jen cestou o šíři přibližně čtyřproudé silnice, rozblácenou a kluzkou. Stella na ni vjela bez váhání a dost rychle, i když jejímu grošákovi ujížděla kopyta; Foolbridge jel za ní trochu opatrněji, ale přesto rychleji než bylo únosné. Bláto stříkalo okolo, kopyta v něm čvachtala.

„To je koridor!“ vysvětlovala Stella. „Až opadne voda, bude ještě širší, tohle je v podstatě jeho hřeben. Ta voda tu zůstane, bude tvořit přehradu...“

„A kde vlastně je ta přehrada?“

„Pojedeme se tam podívat. Ale napřed proženem koně. Jak vlastně jezdíš?“

„Byl jsem absolventem v té nejlepší jízdárně v Anglii!“

„V jízdárně?“ rozesmála se, plácla koně po krku a křikla: „O co, že mě nedoženeš?“

Kůň se rozletěl jako vlaštovka. Oproti Henrymu jezdila Stella bez sedla jako Indián, popoháněla koně bosými patami a svírala jej nahými koleny. Smála se a ohlížela.

Lordu Foolbridgeovi to velice živě připomnělo jeho sen: dívku kentaura se stříbrně grošovatou srstí, smějící se, bezstarostnou a nesmírně vábivou. Jak před ním teď ujížděla (a on nasadil koni ostruhy a hnal jej jako při honu na lišku), docházelo mu, že ten sen měl pokračování. Vybavoval si, jak pronásleduje kentauří dívku, ona prchá a současně ho vábí, směje se smíchem říjící klisny... A když ji pak dohnal, sevřel ji pažemi a jeho koňské tělo se vrhlo na její... Probůh, ne!

Ale byla to tatáž scéna; teď se Stella ohlédla, vycenila zuby, vysmívala se mu... bláto za ní stříkalo, právě Henrymu přímo do tváře a nemohl se divit, když byl vzadu. Ale byla to pro něho jakási sportovní disciplína, sice s nerovným soupeřem, přesto však bylo nutno zvítězit a dát jí najevo převahu. Pozvolna ji dotahoval, chvíli se držel za jejími kopyty, bláto mu stříkalo do tváře a na košili; pak její grošák uklouzl a Foolbridge předjel, vítězoslavně mávaje bičíkem. Nechala jej jet chvíli vpředu; potom najednou pleskla koně rukou a on vyrazil opět dopředu. Sledovala ho, jak se s vlajícími vlasy a zrůžovělou tváří, zuby vyceněné úsilím, řítí vpřed; nějak až příliš se jí líbil, ale sport se jí líbil víc a tak předjela znovu.

Najednou rovina končila mírným srázem; grošák vpředu uklouzl a jel dolů. Stella mu seskočila s hřbetu a plácla sebou do bláta, vezla se za koněm a smála se. Lord Foolbridge zastavil a zíral. Ona vyskočila na nohy a křikla:

„Ještě jsi mě nechytil, tak dělej!“

Popohnal koně, v mžiku byl u ní, chtěl ji chytit a podat si ji do sedla, ale uskočila mu; jeho kůň uklouzl, málem padl, za tu dobu už byla kus dál. O grošáka se nestarala, unikala pěšky; a pošklebovala se! Henry po ní znovu vyjel, jeho kůň přibíhal dlouhými skoky, ale dívka sebou plácla přímo před jeho kopyta a kůň ji přeskočil jako každou jinou překážku. Než lord obrátil, už zase byla kus stranou.

„Na koni mě jakživ nechytíš, to jsme hráli jako děti! Budeš muset dolů!“

Seskočil a běžel za ní; jezdecké boty mu klouzaly v tom bahně, dívka se smála a skákala lehce jako srnka. Celá už byla umazaná od bláta, ale to jí nevadilo. Na chvíli ji podržel za tričko, vzápětí škubla, v tričku přibyla díra a lordovi zůstalo v ruce pár nití. „Jen trochu odvahy!“ křikla.

Rozběhl se a skočil po ní; srazil ji do bláta a sevřel. Prali se jako dva uličníci, dívka o poznání šikovněji než on; měla taky mnohem větší sílu než civilizovaný a zjemnělý Angličan. Kutáleli se v blátě, oba zmazaní k nepoznání, rvali se úporně a nelítostně – až najednou ležela ona vespod a on na ní, a jedinou přehradou jejich těl byly promáčené šaty. Tehdy si uvědomil, že teplo, co cítí když ji svírá, je teplo jejího těla; že jej tlačí její pevné prsy, že jeho lýtka svírají její bosé nohy a ta prohlubeň pod jeho stehny je její klín. Zarazil se; její horký dech ho hřál na tváři. Její rty se ho dotkly. Mohla to být náhoda. Nebo taky polibek.

Odsunul se stranou a vstal.

„Odpusťte, slečno. Nechali jsme se příliš unést...“

Na kratičký okamžik jí tváří cosi škublo; nebylo to ale příliš vidět pod vším tím blátem.

„Ještě nás to moc daleko nezaneslo!“

„Já vím. Ale mohlo by se stát něco nenapravitelného.“

„Nenapadlo tě někdy, že bych třeba ráda něco takového zažila?“ usmála se. Pořád ještě ležela před jeho nohama.

„Mám ohled na váš dívčí stud!“ řekl a odvrátil se.

Vstala; už viděla, že to selhalo. Stačilo jen málo; ty šaty mezi nimi. Nebo ho třeba nepouštět z objetí. Váha jeho těla ji asi příliš rozechvěla. I dívky dělají chyby!

Lord Foolbridge uspořádával řemení svého koně a prohlížel si nešťastně své ustrojení. Nelíbilo se mu to bláto.

„Obávám se, že naše hra nedopadla příliš dobře!“ konstatoval.

„Ještě o poznání líp než jindy! Co se ti nezdá, že ses trochu zmazal? Hlavně, že máš čistý svědomí!“

Měla to být výčitka, ale to nepochopil.

„Ano, to je to nejdůležitější!“ pronesl vážně.

Nasedla na svého koně a jeli pomalu vedle sebe.

„Bylo by možno se nějak... upravit?“ otázal se.

„Jo. To se dělá takhle!“ Zavýskla, kopla koně patami a vyrazila vpřed, přímo proti vodní hladině. Pobídla koně těsně u břehu, on se vzepjal a padal do vody; šplouchlo to a vynořila se hlava dívky a grošáka. Stella jej nechala plavat a sama se plácala ve vodě. „Tak pojď, neboj se! Je to teplý...“

Lord váhal; byla to další nebezpečná hra, kterou si na něho vymýšlela. Ale souhlasil, vjel do vody, sesedl a vykoupal se i se svými šaty, to jest košilí a těmi spodky, které mu dali.

„Sušit se umíme taky!“ řekla s úsměvem, svlékla na břehu tričko i kraťasy a zůstala nahá. Tak taky nasedla na koně; Foolbridge se neodvážil udělat to po ní, zůstal jak byl.

Tak spolu jeli dál po břehu; skutečně vypadala jako kentaur, nahá na nahém koni. Bylo jí skvěle, zatímco jeho roztřásala zima; nebo snad třesavka v údech? Neodvažoval se příliš zjišťovat, co ho děsí víc, strach z nachlazení či z její blízkosti.

Pak uviděli dvě věže, které střežily přehradní hráz; taky tu korunu hráze nízko nad vodou. Dolů se táhl povlovný svah, koně ho sjeli po zadku a zastavili před novým barákem, který ukrýval hydroelektrárnu.

Stella bez váhání vpadla dovnitř; našli tam partu montérů a Boba Harweye, který seděl docela spokojeně u pultu a bavil se s hezkou kuchařkou. Stál před ním prázdný talíř, což znamenalo, že se právě dobře najedl. Aspoň věděli, kde byl celý den.

„Dáme si grog a pak si prohlídnem elektrárnu,“ řekla Stella kuchařce. „Provedeš nás, Bobe?“

„Proč ne? Jsem kromě jinýho taky elektrikář, tak jsem tady ve volnejch chvílích vypomáhal...“

Dělníci se zatvářili pochybovačně; když viděli Boba a tu hezkou kuchařku, nebylo pochyb, jakého druhu byla jeho výpomoc. Stella pověsila své hadříky ke kamnům a přinesla lordovi montérský overal, do něhož se převlékl přesto, že byl značně umazaný od šmíru. Nebyl však moc podobný dělníkovi, ač si to myslel.

Bob je provedl, což nebylo tak těžké; vodní elektrárna se vešla do jediné cihlové kůlny. Bylo tam dynamo poháněné turbínou, nic víc; dráty nebyly ještě zapojeny, i když stožáry už stály. Čekalo se na konec dešťů. Bob se vyznal, tak jim jmenoval každou součástku. Stellu to zřejmě zajímalo; lorda jen částečně. Neměl žádné schopnosti pro techniku a prací očividně pohrdal.

Pak vypili ještě jeden grog; venku zatím začalo opět pršet, tak lord usoudil, že je čas se vrátit. Opět se převlékl; Stella za celou dobu neuznala za vhodné skrýt svoji nahotu, tím spíš ne teď v dešti. Bob Harwey zůstal a pokračoval v příjemné rozmluvě s kuchařkou; ta ostatně čím dál víc stáčela řeč na různá milostná témata a nezdálo se, že by byla proti, kdyby zůstali a uspořádali nějakou příjemnou hru společně.

Při zpáteční cestě mlčeli. Nebylo o čem mluvit, shora se lily proudy deště a krajina byla pustá a nevlídná. Stelle bylo zima, nebo aspoň choulila ramena, jako by bylo. Foolbridge se tvářil nezúčastněně; vliv alkoholu na něm nebylo znát.

V hostinci nenašli nikoho z přátel; Stella doprovodila lorda do pokoje, kde nalezli jeho šaty, vyčištěné a připravené k použití. Sháněl se po panu Parsonovi, aby mu poděkoval, leč ten se neozval – rozhodl se jít za ním a rázně otevřel dveře jeho pokoje.

Kéž by to byl nečinil! Pan Parson tu ležel nahý, zrudlý námahou, zpocený, funící jako buvol. Pod jeho těžkým tučným tělem pak sténala drobounká něžná blondýnka s dětskou tváří a velkýma naivníma očima, Stellina vzdálená sestřenice a kamarádka. Hubenýma snědýma ručkama objímala objemnou hruď pana Parsona, nehty ho škrábala po zádech a ramenou; krom toho bylo vidět, že umí i kousat. A v zájmu pravdy je třeba dodat, že tu pobývala už víc než dvě hodiny.

„Parsone!“ vydechl lord. „To bych si o vás nikdy nebyl pomyslil!“

Pan Parson vstal; brada se mu třásla, až po chvíli ho napadlo se zakrýt. Jeho společnice zírala na dvojici ve dveřích a brada se jí taky počínala třást, jenže smíchem.

„Vaše lordstvo!“ zasténal pan Parson. „Já...“

„Vy jste zvíře, Parsone!“ pravil lord Foolbridge hořce.

Stella vybuchla smíchy. O vteřinu později i Parsonova dívka, která se zatím zvedla a vůbec se nesnažila zakrývat.

„Vy jste mne trpce zklamal, Parsone!“ řekl lord téměř plačky. „Jak jste se mohl dopustit něčeho takového?“

Pan Parson očividně nebyl schopen nic vysvětlit.

„Řekni něco, Jannie!“ sténala Stella mezi smíchem.

„Já... já mu šla pomoct vyčistit ty šaty!“ cloumalo to s dívkou Jannií. „A on byl takovej milej...“

Stella dostala hysterický záchvat. Pověsila se lordovi na krk a záchvaty smíchu cloumaly kromě ní i jeho tělem. Všechno, co se v ní nahromadilo od doby, co se znali, se teď vybouřilo v tom záchvatu smíchu. Jannie se smála přece jen o něco decentněji. Vyschlo jí v hrdle a chtělo to šampaňské; ale nezdálo se jí teď vhodné to připomínat.

„Vaše lordstvo, domníval jsem se, že... též Vaše lordstvo ráčilo odjet za podobným účelem!“ vykoktal konečně Parson.

„Mýlíte se, člověče! V životě bych se nedopustil tak nevkusného činu! Slečna Stella mi může dosvědčit, že jsem se k ní vždy choval jako k počestné dámě!“

Stella neřekla nic; ale pomalu se přestávala smát.

„Přejete si, abych opustil vaše služby, mylorde?“ tázal se zkrotle pan Parson.

Lord Foolbridge se rozhodl být milostiv.

„Odpustím vám, milý Parsone, pokud se s touto dívkou hned a na místě řádně oženíte a uvedete tak záležitosti do stavu, který je předepsán zákony, zvyklostmi a církví svatou...“

Parson, jak se zdálo, by proti sňatku s arminskou princeznou ani moc nebyl; zato Jannie vybuchla: „Co to plácáš, blázne? Já ho na pořád nechci!“

„Vy mlčte, slečno! Vy jste byla poškozena a máte plné právo žádat zadostiučinění. Především tento hanebník je povinen vrátit vám vaši počestnost!“

„Stello, co blázní? Je nalitej?“

„On je takovej furt! Drž zobáček...“

„Parsone – já čekám!“

„Slečno Jannie,“ obrátil se Parson k dívce. „Dovolte mi, abych vás požádal o ruku! Dovolím si navštívit vaše rodiče a přednést jim stejnou prosbu, jak jen to bude možno...“

„To bych chtěla vidět; sama nevím, kde je teď moje máma! Nemám nic proti tomu uspořádat velkou svatební hostinu, ale pochop, já študuju a s tebou zůstat nemůžu! A vůbec, nikde není napsaný, že z toho něco bude...“

„Domnívám se, že jste se do mého přítele Parsona zamilovala!“

„Ale jo, což o to! Je bezva...“ Jannie políbila Parsona na tvář a pohladila ho po pleši. „...jenže kdybych měla zůstat s každým, kdo si se mnou zatančil, tak by to bylo pěkný tóčo...“

„Zaraz šlejfírnu, nebo se stane neštěstí!“ syčela Stella.

„A co?“ vyjekla Jannie. „Správná kočka má lehnout jako tráva; tak já lehla! Co mi chce kdo hodit na triko? Já sem čistá, ať se drhne ten, co utek, když měl bejt chlap! Von ať drží zobák, nebo támhle lehněte a něco předtančete!“

„Já se obávám, že nerozumím...“ couval lord Henry.

„Bodejť bys rozuměl, ty blémo! Koukni na Stellu, copak ti jí není líto? Myslíš, že je jí fuk, že ses jí ani nedotk? Že dneska zase bude muset spát sama?“

„Já... já nechápu...“ „Protože seš blbej jako troky!“

„Tak dost, panenko, už sis řekla svý, tak pojď!“ zatrhla jí to Stella. „Necháme pány, ať se pobaví sami, dovedou to jistě líp; my půjdeme spát. Henry, na tu svatbu radši zapomeň a moc na toho chudáka neřvi. Ahoj, zejtra se zas ukážu!“

Chytla Jannii za ruku a vytáhla ji na chodbu. Sotva si dívčinka stihla vzít svoje šaty. Co si povídaly, to už nikdo nerozuměl.

Foolbridge mávl nad Parsonem rukou a šel trucovat.

Stella se vracela do Casy značně rozmrzelá a cestou si chystala pár řízných odpovědí sestřenkám, které si z ní budou jistojistě dělat legraci, že neuspěla. Ale na její plány nedošlo, v Case byl zmatek docela jiného rázu a všichni byli mimořádně vzrušení. Muži se chystali vyrazit do boje, sedlali koně a připravovali pušky.

„Co se děje?“

„Babička ti řekne. Mazej za ní!“

Florés byla ve své zámecké kapli a klečela před oltářem, na kterém stála posvěcená svíce, fotografie Rolfa Szarkaye a jeho meditační růženec z diamantů, občas střídaných rubíny, smaragdy a jinými drahokamy. Nechal jej tu z mnoha důvodů: především se obával, že by mu ho ve městě někdo mohl ukrást nebo zabavit. Byla to jedna z mála cenných věcí, které mu zbyly a nechtěl o něj bez účelu přijít. Pak chtěl mít důvod, aby se vrátil a nakonec...

Doňa Florés se ohlédla na Stellu a pokynula, aby poklekla vedle ní. Chvíli obě mlčely; pak stařena řekla zlomeně:

„Rolf Szarkay je mrtev.“

Stella se nezeptala, jak to ví. Věděla to i ona, když hleděla na věci na oltáři. A znala už i důvod: Rolf si přál, aby jeho džappu vlastnil někdo, komu věří a koho má rád.

„Co uděláme?“ zeptala se Stella.

„Je na čase začít dělat věci, jak se mají.“ hlas staré dámy zněl nakřáple a sklesle. „Už dlouho děláme všechno, jak nám říká kdejaký hlupák. A přitom víme, že je to nesprávné! Já už nebudu. Pomůžeš mi uspořádat smuteční obřad?“

„Jistě, ale...“ začala Stella, leč doňa Florés ji přerušila:

„Tolik mých manželů padlo nebo zahynulo, a žádnému jsem nedala, co mu náleželo. Mám pocit, že Rolfovi musím. Mám pocit, že teď už nemám čas dělat hlouposti. Je příliš pozdě – chápeš?“

„Chápu, babičko!“ vydechla Stella.

„Tak připrav, co je potřeba. Očistíš mě!“

„Snad ne tady v chrámu?“

„Nejlepší to bude v lázni...“

Odešly tam obě; Florés se svlékala se záviděníhodnou rychlostí. Neztratila ještě zájem o světské věci; otázala se Stelly:

„Tak co, co ten tvůj? Dostalas ho?“

„Bohužel. Nevyšlo to. Ale...“

„Neváhej, dívko! Času už je málo...“

„Teď snad není vhodná chvíle...“

„A kdy? Čekáš, až ti přijdou na pomoc andělé?“

Doňa Florés usedla na zkřížené nohy, Stella uchopila nůžky a vnořila je do jejích vlasů. Pracovala rychle a systematicky; dlouhé šedivé prameny odkládala stranou. Rozlétly se dveře a do koupelny vpadlo několik mladých, oblečených a se zbraněmi; když to viděli, nerozhodně se zarazili.

„Jděte po stopě a zjistěte, co se stalo!“ vyzvala je. „Stello, upleť copánek! Až ho najdete, dáte mu ho jako moje rozloučení. Řekla bych vám: Přineste mi jejich skalpy!, ale to z nějakého důvodu nebude možné. Tak říkám: vy víte, co máte dělat!“

„Víme, babičko!“ svraštil obočí jeden z nich.

„Neměla bych jet s nimi?“ řekla Stella. „Moje puška...“

„Ne, ty zůstaneš tady. Budu tě potřebovat. Brzy budeš hlavou rodu a musíš se učit velet. Oni to zvládnou.“

„Zvládneme, babičko!“ mladý muž poklekl na jedno koleno, uctivě přijal copánek a uvázal si ho na zápěstí. „Jdeme!“

„Neutopte se v těch bažinách...“ usmála se doňa Florés.

Odešli. Stella překvapeně sledovala, jak se na kůži hlavy pod jejíma rukama objevuje starodávné rituální tetování; u některých znaků ani neznala význam. Neodolala a přejela po nich prsty.

„Taky bys měla nosit tetování,“ vzdychla stařena. „Co jsi to za princeznu, když nemáš udělanou hlavu? Za starých časů by se ti každý smál...“

„Povídá se, že...“ slova nechtěla dívce z krku, váhala a těžce hledala správné výrazy. „Stříhání vlasů přináší neštěstí!“

„No a co? Jistě, ostříhání znamená prokletí pro každého; kdo to dělá, kdo si to nechá udělat... něco i pro toho, kdo přihlíží. A co, bojíš se? Neodvážíš se pro mne přijmout trest?“

„Když já nevím... vlasy...“ vykoktala Stella. „Tomu, co máš na hlavě, říkáš vlasy? Za mých časů si princezny pěstovaly hřívy až do pasu; když se zasvěcovaly, spustily si dva prameny přes prsa a sepnuly je v klíně, aby je zakrývaly. Mladé dívky závodily, která bude mít nejdelší a nejkrásnější... A druhý den je přinesly jako oběť...“

„Ale já už nejsem panna, babičko!“

„Jsi bezdětná! K čemu je taková žena? Místo co bys vydala ze svého lůna, co máš, poslali tě do války. A nejen tebe; celou generaci zahodili... nedivím se, že se andělé rozhněvali...“

Stella váhala, co říct. „Byla jsi u toho taky!“

„Myslíš, že to nevím? Souhlasili jsme, když to kardinál řekl; a pak Mistr... Vzali jsme to prokletí na svoje hlavy... ale už je na čase udělat pořádek! Vrátit se domů...“

„Připadá mi, jako kdybys...“ Stella opět zaváhala.

„Jako že jsem se zbláznila? Nesmysl; jenom se snažím vzpomenout si, kde jsme nechali zdravý rozum. Kde jsem ho já nechala! A Rolf a princ Lera... a všichni. Dokud ještě žijeme, je na čase dělat věci, jak se mají. Neztrácet už čas...“

„Proč se tedy začínám děsit?“

„Protože máš taky strach, panenko. Už začínáš tušit, jak se ta věc hraje; ale ještě sis netroufla říct si o bolest, krev a slzy. Budeš to muset udělat, dřív nebo později...“

„Tak mi teda řekni na rovinu, co mám dělat!“

„Copak já vím, co ty máš dělat? Nevěděla jsem to ani o sobě... nejdřív si uspořádej život. Ukonči svoje války proti nepřátelům, se kterými nemáš krevní mstu. Vstupuj už jen do bojů, které se tě osobně týkají. A když narazíš na ničemu, obětuj ho bez váhání peklu, stejně už na něj dlouho čeká!“

Stella nejistě zakašlala.

„Já vím, zákony, že? Zákony nám zakazují vracet, co nám dali... tím ale dluh krve zbytečně narůstá! Princ si to musí uvědomit! Já už mu to neřeknu, ale ty... hledej prameny, třeba v knihách nebo ve vzpomínkách starých!“

„Co bys udělala ty, být na mém místě?“

„Nejdřív ze všeho svedla toho cizince. Porodila děti, aby byla zajištěna kontinuita rodu; tím sice ztratíš čas, ale získáš sílu za ně bojovat! Staneš se matkou rodu...“

„Proč zrovna s ním? Je cizí...!“

„Právě! Andělé jej sem přivedli k tomu účelu! Je zdravé oživit krev cizím semenem; v Pyrenejích uvazují sedláci feny na noc, aby si je přišli vzít vlci z hor! Mám tě uvázat se zavázanýma očima ke sloupu na náměstí, aby si tě mohl vzít, kdo chce?“

„To se taky někdy dělalo?“

„Nevím o takovém případu, ale vyhrožovalo se s tím často, když byla holka moc nafoukaná a neuměla si vybrat...“

„Už jsem udělala všechno, co je možné!“

„Nesmysl. Za dávných časů si dívky uměly vzít, co chtějí! Kdyby na to měly použít kouzel...“

„Nechci používat magii! Nemám ji ráda... nevěřím na ni!“

„Tak nevěříš, nebo nemáš ráda? Proč tedy děláš magický obřad?“

„Přála sis...“

„Magii neděláme proto, že to chceme, ale že je to nutné. Cožpak ani tohle nevíš?“

„Vím víc, než bych chtěla! Ale taky vím, že zaplatím každou věc, o kterou si řeknu! A já nechci...“

„Nechci, nechci! Chceš být moc chytrá; stejně se ti to nedaří! Tak si nech poradit, dokud je od koho!“

Stella dokončila práci a přejela jí po hlavě prsty.

„Tak. Co dál?“

Doňa Florés natočila hlavu a chvíli si vybírala nástroj; potom uchopila jehlu a propíchla si s ní kůži na lícní kosti. Učinila několik vpichů a sledovala, jak jí po tváři stéká krev.

„Oběť krve...“ řekla tiše. „Co myslíš, přijmou ji?“

Stella stála za ní a ruce se jí chvěly. Když se teď dívala na ženu, z jejíhož lůna vzešel i její život, neviděla sešlou stařenu s ochablým tělem; teď to byla velekněžka. Ani zdaleka ne nejlepší – ale jediná, co zůstala.

„Neměla bych taky... dát nějakou oběť?“ zeptala se.

Doňa Florés k ní obrátila zraky. „Dobře mě poslouchej, děvče. Teď se pustím do drobných pokusů, které... no, asi nedopadnou pro mne moc... Teda, ne že bych litovala. Žila jsem už dost dlouho, vlastně mi to docela stačilo. Zapamatuj si: není důležité přežít, důležité je splnit povinnost. Moji kamarádi očekávají, že udělám všecko, co... Rolf to taky věděl. Proto za mnou přišel. Jenom jsem na chvilku chtěla věřit, že...“

Stella měla chuť plakat; ale ještě se ovládla.

„Až zemřu, bude všechno na tobě. Velení... včetně magie. Asi s tím budeš mít problémy, ale poradíš si. Jsi moje chytrá holka, která vždycky všecko hravě zvládne. Já teď budu muset projít stínem... pohovořit si s anděly. Požádat je, aby rozhýbali sféry nebeské; oni samozřejmě nebudou chtít, tak to bude těžké. Nevím, co jim ještě budu muset dát nebo slíbit. Ale chci, aby se staré časy zase vrátily. Aby někdo něco udělal...“

„Co vlastně chceš způsobit?“

„Dítě, to radši nechtěj vědět. Sama přesně nevím; možná kdybych věděla, netroufla bych si. Chtěla bych probudit tuhle zemi! Ať vstanou z prachu všichni ti, co odešli, ať se vrátí, ať zase usednou na svá místa... Ať se princ probudí a ujme se vlády, která mu náleží! A všechno s ním...“

„To se lidem moc líbit nebude!“

„A víš, že na ně kašlu? Mně se to bude líbit; jim nemusí!“

Stella ji objala; doňa Florés ji sevřela v náručí a chvíli ji hladila po vlasech. Pak se zasmála a odstrčila ji: „Tak dost! Teď půjdu do kaple se modlit. Doprovodíš mne.“

„Ano, babičko.“ řekla Stella poslušně a šla.

Blížil se konec období dešťů a slunce svítilo častěji, ale země byla stále ještě rozmoklá a plná bláta, takže se všichni divili, když se ukázal vůz doprovázený čtyřmi jezdci na koních. Inspektor Jack okamžitě vydal pokyn, aby Ted a Donald nenápadně omrkli, kdo to přijíždí. Zjistili, že ti čtyři na koních jsou zcela neznámí, ale mladík, který držel opratě, byl mladším synem hostinského od Šilhavého slunce, jedním ze zmíněných tří zlodějů.

Mířili k obchodu, největšímu ve městě; bylo to normální, byl tam prostranný dvůr, na kterém bylo možno odstavit pět takových vozů; taky stáje, schopné poskytnout útulek tažným koním.

Zastavili, muži seskočili s koní a uvázali je k bidlu pro ten účel připravenému. Byli to statní, dobře rostlí chlapi, každý měl přes plece přehozený samopal a jeden dva revolvery v pouzdrech. Hostinského syn byl beze zbraně; vedle něj seděl ještě jeden chlap se samopalem, který rovněž sesedl.

„Ahoj, Bene!“ řekl kupec, když viděl mladého muže. „Cos nám přivezl dobrýho?“

„Ale... potřebujem nakoupit nějaký potraviny!“ řekl mladík s úsměvem. „Už jsme to všecko přes deště snědli...“

„A že vás na to přijelo tolik?“

„To jsou tatínkovi noví pacholci.“

Kupec si povšiml, že noví pacholci nejen bedlivě sledují každé mladíkovo slovo, ale koukají mu i na prsty. Zvlášť ten s revolvery vypadal jako ničema už na první pohled. Ale v téhle zemi se lidé neposuzují podle vzhledu.

„No tak jenom dál – hned přinesu klíč od skladiště!“ Kupec se vrátil do kšeftu; tam čekali Jack, Ted, Donald a Bob a pozorovali, co se na dvoře děje.

„Zcela jistě oni,“ řekl Jack. „Vypadají jako tamti, i když jsou o poznání zpustlejší...“

„Je mi to jasný od začátku! Starej zloděj byl u mně na nákupu čtrnáct dní před deštěm a zásobil se jako na potopu světa. To nemohl sežrat ani regiment vojáků. Teda, jak se zdá, mohl...“

„Jasný! Schovejte hvězdy, chlapi, a jdem...“

Vyšli ven; hostinského syn je zřejmě poznal, ale nedal to na sobě nijak znát. Kupec je popoháněl ke skladišti: „Tak dělejte, chlapi, pomožte jim nakládat! Kdo bude vlastně platit, Bene?“

„Já!“ řekl chlap s revolvery, který se postavil vedle vozu a nafukoval se. „A dělejte – hned jedeme zase zpátky!“

Čtyři chlapi, Ted, Donald a Bob se odebrali do skladu; kupec dal Bobovi a dvěma střelcům bedny se suchary a poslal je k vozu, druzí dva s Tedem a Donaldem zůstali ve skladišti. Ted každému z nich podal jednu bednu; pak současně popadli oba za krk a pevně sevřeli. Chvilku trvalo, než pustili bedny a počali se bránit, ale to už jim došel dech; ani nezařvali a složili se stranou.

Ted oba pohladil po palici pažbou revolveru a odtáhli je. Zatím se už vraceli druzí dva; Bob a kupec šli za nimi. Ve dveřích jeden poznal, že se něco nekalého děje, ale Bob jej praštil pěstí po hlavě a vrazil ho dovnitř. Zbýval už jenom ten u vozu: velitel.

„To je marný,“ usoudil kupec. „Ten k sobě nikoho nepustí. Drží pracky pořád na opasku vedle bouchaček...“

„Pustí,“ řekl Tichý Jack. „Já to zkusím...“

Vydal se lhostejným krokem k pistolníkovi; ten se ohlédl a když viděl drobného mrzáka, který mu nijak nemohl být nebezpečný, nevěnoval mu pozornost. Jack obešel koně a mračil se.

„Náruční kulhá! Vypadá to, že ho budeš muset překovat.“

„Jo?“ protáhl nepřívětivě chlap. „A co?“

„Povídám, že to bude chtít kováře!“

„To je snad starost mladýho, ne moje!“

„Aspoň by ses na to moh podívat...“

Muž mávl rukou a obrátil se ke skladišti, aby se podíval, proč jeho muži tak dlouho nejdou. Jack toho využil; vyrazil kolenem prudce dopředu a kopl ho do koulí; když vyjekl překvapením, vyskočil a hlavou jej praštil do brady. Jak pistolník padal, udeřil jej Jack ještě hranou dlaně do ohryzku a to stačilo, aby se velký silný chlap rozplácl po zemi. Sáhl sice z posledních sil po zbrani, ale Jack mu podpatkem dupl na zápěstí a přerazil mu ruku. To už to byli Ted a Donald, chlapa zvedli a svázali.

Ben stál u vozu a usmíval se. „Díky Bohu! Já věděl, že pochopíte!“

„Povídej, co se stalo!“

„Přijeli k nám; je jich dvaašedesát, ale čtyři už umřeli, byli zranění a dostali nějakou nemoc. Víc je jich raněných, asi deset. Sežrali všecko, co tam bylo. A tatínka...“

„Co – zabili?“

Chlapec na chvíli zkřivil ksicht. „Vyřídím si to s nima! Tenhle je pobočník... veliká svině! Bičoval brášku, když jim nechtěl říct, kde máme zakopaný peníze...“

„A bratr je živej?“

„Nakonec jim to řek. Ale tátu... pověsili na bráně. Ještě tam visí; když jsme jeli, tak jsem viděl, že mu havrani klovou očima mozek... ani jsem je nesměl zahnat!“

V chlapcově tváři byla tak strašlivá nenávist, že se zachvěli hrůzou.

„Která banda?“ ptal se Jack.

„Nevím. Jejich velitel nadává každýmu švajn.“

„Aha; tak toho už známe. Kolik říkáš, že je boje schopnejch?“

„Čtyři jsou u koní... čtyřicet devět, bez těchhle. Někteří ale leží, jsou nemocný...“

„To je skoro dost, padesát lidí...“ bručel Ted.

„Jde o to, jak na ně půjdem...“ řekl Donald.

„Zajdu do Casy požádat o nějakou pomoc,“ řekl Jack.

„Vy zatím připravte vůz... chápete, jak?“

„Jasně, všecko bude. Ale mladý z Casy asi vyjeli někam na lov, viděl jsem je odjíždět... Bobe, jdeš taky?“

„Jasně. Lorda bych radši nechal tady, je zmatkař a v poslední době dost protivnej...“

„To z toho, že nemá do čeho píchnout. Ale já ho stejně nechci; radši pár chlapů z šerifovy patroly...“

Vybrat bylo snadné, stejně se kolem shromáždilo celé město; kluci od Pastevců už se chystali převzít zajatce a odvést do otroctví na stavbu přehrady. Byli noví a budou určitě pěkně řvát, až je děvčata začnou trýznit.

Grammy je prohledal a sebral jim všechny peníze a naloupené cennosti; zbraně si už rozebrali dospělí.

„Jsou pěkně ve vatě! Nakradli si, sviňáci...“

„Však při tom přišli skoro o polovičku lidí,“ řekl Ted. „Tihle mají kliku, viset nebudou... Tak svlíkat, parchanti!“

„Cože?“ ptal se hloupě jeden z nich.

„Svlíknout do naha – nebo chceš ochutnat bič? Potřebujeme vaše hadry; včetně klobouků a šátků na krk!“

Nechtělo se jim; ale byl tu Quinn a rozhodl se vyzkoušet iluzi, že jim všude pod oděvem pobíhají velcí červení mravenci a koušou jako vzteklí. V tu ránu ze sebe všechno servali a plácali se po těle, zatímco jim naskakovaly realistické puchýře.

„Ty seš přeci takový hovado, Quinne! Kdybys ještě dokázal vyhnat z těch jejich hadrů všecky blechy a jinej hmyz...“

„Hypnotizovat blechy ještě žádnej nedokázal! Zkusil bych to, ale vezmete mě za to s sebou do akce!“

„Tak na to zapomeň! Potřebujem dospělý chlapy...“

Pět mužů se přestrojilo do šatů banditů; zapamatovali si taky, který seděl na kterém koni, aby nevyvolali pozornost. Rozebrali samopaly, granáty a všelijaké zbraně, na které byli zvyklí; do postranic vozu vyvrtali otvory jako střílny a zbytek zesílili fošnami, aby se mohli krýt. Dozadu instalovali kulomet z kořisti, zcela nový. Donald, Ted a Bob uvolnili v podlaze vozu jedno prkno, aby v případě potřeby mohli snadno ven.

Za hodinu vyjížděli; potraviny nevezli žádné, jen slušnou dávku olověného chleba pro všecky ničemy. Jack zůstal vzadu a vedl koně těch, co byli schováni ve voze, kdyby bylo potřeba. S ním jeli další chlapi z města, kteří o to rozhodně nechtěli přijít.

Město zůstalo pod ochranou lorda Foolbridge a šerifa, který byl beze sporu jedním z nejneschopnějších v širokém okolí. Větší spoleh už byl na Grammyho a jeho Pastevce, i když ženy a děti se taky dovedly v případě potřeby chopit zbraní.

Step se probouzela z dlouhého spánku a rozkvétala všemi svými květy. Tam, kde předtím byl suchopár, písek, vysušená hlína a tu a tam nějaké žloutnoucí, zmírající stéblo trávy, se vlnila měkká zelená travička jako hustý koberec. A na ní květů jak naseto: červených, žlutých, modrých, fialových... Z děr v zemi vylétly roje včel a s bzukotem sklízely nektar, aby zároveň rozsévaly nový život po loukách. Uschlé klacky, které někdo jen tak zapíchl do země a zapomněl na ně, se oděly do závoje zelených lístečků a změnily se v husté křoviny, domov drobných hlodavců a ptačích rodin. I zvěř se objevila: zajíci, srny, antilopy. Zvěř pak lovili dravci, kdesi vysoko v modravém nebi kroužily poštolky, káňata, sokoli a dokonce stepní orli.

A tím rájem na zemi projížděl vůz s muži, kteří jeli zabíjet své bližní. Příroda si jich příliš nevšímala; dávno si zvykla, že pošetilé lidské plémě v každém čase považuje za nejdůležitější ukončit život bližního svého, nebo aspoň učinit jej co možná nesnesitelným; nevšímala si takového bláznovství. Děti přírody nejsou zatíženy nenávistí, netouží ovládat jiné a necítí jako důležitou nadřazenost jedněch nad druhými. Dokonce i to, zda jdou do boje spravedlivého či nikoliv, je přírodě jedno; bez protestů přijme do svého koloběhu těla těch, kdo měli smůlu.

Jack netrval na tom, aby se jelo příliš rychle; byl si vědom, že bandité nemohou moc pospíchat a kdyby se objevili brzy, mohlo by v hlavách nepřátel blesknout nějaké podezření. Takto jim cesta trvala tři dny; až čtvrtého dne se dostali do blízkosti krčmy. I tam se všechno změnilo; step rozkvetla. Skoro se ani nechtělo věřit, že je třeba bít se na život a na smrt.

Ale Armini si dávno zvykli zabíjet a umírat v každé myslitelné chvíli. Od doby, kdy se ocitli blíže krčmy, měl každý zbraně pohotově pro případ, že by se střetli s hlídkou či osamělým oddílem. Jack s koňmi a několika druhy zůstal daleko vzadu, vůz s ochranou jel tam, kde se na kopci rýsovalo nízké stavení.

Mrtvola krčmáře už zmizela z brány; asi se banditům ta svérázná ozdoba už omrzela a tak ji starší syn musel pohřbít. Zato se na obou rozích ohrady objevily jakési strážní věžičky, ze kterých určení muži pozorovali krajinu, zda se někdo neblíží. Zaznamenali samozřejmě vůz, ale ten zapadal do plánu.

Když se přiblížili ještě víc, spatřili, jak z brány vychází několik mužů; mávali klobouky a zřejmě se těšili na lepší stravu, než měli v posledních dnech. Armini se připravili; i jezdci na koních si pověsili samopaly tak, aby stačilo jen sáhnout.

Vůz musel jet do kopce po cestě, která měla tři zákruty tvaru serpentiny. Byla taky zarostlá křovím, což Armini dobře věděli a chtěli toho využít. Ve chvíli, kdy byl spodek vozu zakryt křovím před muži u brány i před hlídkami na věžičkách, otevřelo se dno a na cestu vypadl nejdřív Ted, pak Donald, Bob a ještě jeden muž. Všichni měli zbraně pohotově; odplížili se do křoví a tam čekali, co bude dál, připraveni zasáhnout. Tímto způsobem se dostávali z vozů už víckrát a měli to nacvičeno.

Ostatní jeli k bráně; nejdřív jezdci, těžko k poznání díky šátkům proti prachu, uvázaným přes obličeje. Pak se vkolébal vůz; chlapi jej obklopili a už se dohadovali, většinou německy, co dobrého dostanou k prvnímu obědu. Dvůr byl plný dalších, dokonce i někteří ranění vyšli ven; a taky velitel, podsaditý zamračený chlap, který s palci za opaskem stál ve dveřích krčmy.

Jezdci dojeli ke stáji a tam na chvíli zastavili; zatím se většina banditů nahrnula k zadní části vozu, chystala se zvednout plachtu a vlézt dovnitř. V té chvíli mezi ně hodili granát; padl do hustého houfu a jeho výbuch rázem způsobil zmatek. Současně se vysunula hlaveň kulometu a počala chrlit oheň a olovo na překvapené ničemy. Z boků zarachtaly výstřely samopalů, také jezdci začali střílet okolo sebe z bezprostřední blízkosti. Ted a Donald sestřelili stráže na věžičkách, pak se vrhli k oknům, aby vpadli dovnitř. Bob obešel zatím krčmu z druhé strany a snažil se dostat do kuchyně.

„Was ist...?“ vykřikl velitel překvapeně. „Welche schwein...?“

Krčmářův syn Ben jej střelil z revolveru přímo do otevřených úst. Další ranou srazil jednoho z poddůstojníků, který měl rovněž podíl na smrti otce.

Bandité se vzpamatovali kupodivu rychle a ti, kteří měli u sebe zbraně, se rovněž pokoušeli střílet. Jeden z arminských jezdců padl, další dva byli těžce raněni; i kulometníka škrábla jakási kulka na čele, ale nedbal a střílel dál, pokud před ním bylo něco živého. Všechny ovládla extáze zabíjení; dokud viděli nějakého nepřítele, neměli slitování. Když se Ted a Donald prostříleli na dvůr, bylo tam už po boji; zůstalo jen pár těžce raněných, kteří se v bolestech svíjeli v prachu. Taky Bob vpadl do kuchyně a zjistil, že je dobojováno; tlustá černoška stála mezi čtyřmi mrtvolami a bojovně se rozháněla sekáčkem na maso, kterým jim rozbila lebky. Přesto, že jako kuchařka nestála za mnoho, měla svého pána a milence skutečně ráda a pomstila ho, jak se na arminskou ženu sluší.

Jack a jeho jezdci zatím přepadli muže, kteří hlídali stádo koní; lépe řečeno jeho zbytek, většinu už z hladu snědli. Ti muži byli čtyři a pokusili se bránit jen náznakově; pak dva padli a zbývající dva se pro jistotu vzdali. Armini je uvázali na lasa a spolu s koňmi hnali do krčmy, aby vzali vše mezi kořist. Jack se ujal své funkce a jako velitel rozhodl, že se s bandity nebudou vláčet do města. Jejich vina loupežemi a vraždami byla dostatečně prokázána; nebylo třeba shánět kata a unavovat ho chystáním oprátek. Zajaté donutili odnést mrtvé a raněné k blízké rokli; tam je postavili na okraj a postříleli z kulometu. Posledním dvěma, těm od koní, byla dána svoboda, aby se vrátili, odkud je čert přinesl. Učinili to velmi rádi a v slzách děkovali, už proto, že zůstali sami z celého Švajnova oddílu.

„No,“ řekl Jack, když se prostor krčmy vyčistil. „Když jsem tu byl posledně, bylo tu o poznání veseleji! Snad se vám podaří to tady zas uvést do pořádku...“

Ben i jeho bratr, kterého našli zamčeného ve sklepě, jen zavrtěli hlavami.

„Než začnem hospodařit,“ řekl Ben. „Musíme nejdřív pomstít tátu! Tihle nebyli poslední; půjdeme s váma, dokud ještě aspoň jeden z nich bude žít!“

„Souhlasím,“ řekl Jack a přijal jejich ruku. „Dneska se vyspíme tady; a zítra vyrazíme zpátky do Dry Hillu. Mám takovej dojem, že tam budeme dost potřeba...“

Errata:

30.05.2021 11:48