Princ ztratil trpělivost
Vítej, návštěvníku!
|
|
V Dry Hillu se chystal veliký svátek: Vyjíždění. Davidovi vysvětlili, že je to slavnostní vyhánění stád po deštích. Nejvíc se chystali Pastevci; krávy, koně i sebe samotné bylo třeba patřičně vyzdobit a ochránit magickými znaky, při čemž důležitou úlohu hrály dívky. Zatím si chystali barvy na pomalování a vlasy splétali do spousty copánků; ty vpletou koním do hřívy, uvážou na rohy býků a použijí ještě na spoustu věcí podle toho, jak komu velí jeho ochranné božstvo.
Dospělí měli jiné starosti; sjížděli se sem farmáři z okolí, dokonce i se svými ženami a dětmi. Bylo tradicí, že první neděli po skončení dešťů majitelé stád uzavírali konktrakty na dodávky dobytka a případných zemědělských plodin s agenty, kteří přijeli ze Sun City. Také bylo nutno domluvit s obchodníky, co je třeba objednat na celou sezónu, a kolik se bude platit; takové dohody trvaly třeba několik dní a soupisy, které vezli do Sun City, byly obsáhlé a podrobné. Až cesty vyschnou ještě víc, přijedou těžce naložené náklaďáky a zpět odvezou dobytek, který nakoupil agent.
Ale byla to pořádná sláva i pro všechny hostinské, co ve městě byli; páni farmáři se z radosti rozhodli přestat šetřit a dopřát sobě i přátelům víc rozkoší všeho druhu. Doporučovalo se to, takže se davově opíjeli, cpali se všemožnými dobrotami, hráli hazardní hry, vrhali se na ženy lehčích mravů a každou chvíli se servali, v podstatě o cokoliv. Bylo to veliké, slavné a krásné; zejména kluci se těšili na legraci.
Kamarádi (a kamarádky ještě víc) už postřehli, že Davidovi činí mimořádné rozpaky každá zmínka o milostných hrách, takže mu teď s potěšením líčili, jak by co mělo být. Svátek Vyjíždění měl být dle starých zvyků z dob císařství obřadem Plodnosti, kdy se každý zamaskoval k nepoznání a hledal si partnery k lásce podle vyšší vůle, aniž je znal. Tohle se vědělo a často se o tom dlouze mluvilo, zvlášť mezi mladými, ale pokud docházelo k realizaci, byly to dost ubohé pokusy. V malém městě jako Dry Hill každý znal každého, zvláště ty, kdo přicházeli do úvahy. Přistěhovalci, farmáři chudí i bohatí, si to představovali jako zábavu s děvčaty z krčmy, ale rozhodně nebyli ochotni dovolit nějaké rozvernosti svým manželkám, natož pak dcerám. Mladí kovbojové se zase naopak snažili někoho svést, zejména pokud se posilnili alkoholem; takže docházelo k častým hádkám a rvačkám, šerif výtržníky občas zavřel a pak od nich vymáhal pokuty (bezvýsledně, všechno propili).
Tak to samozřejmě vypadat nemělo; různí pamětníci vyprávěli, co všechno bývalo, a sem tam se někdo ze starých Arminů snažil, aby to obnovil. Mladí spoléhali na společnost z Casy, ovšem tam se něco dělo, chlapci i dívky vyráželi na loveckou výpravu pomalováni válečnými barvami a neřekli, kam a proč. Pastevci se zaobírali myšlenkou uspořádat patřičný obřad sami, ale zase k němu nechtěli přítomnost primitivních kovbojů a různých ochmelků.
David byl v rozpacích. Jeho výchova obsahovala představu, že vše, co souvisí se sexem, je špatné a ponižující. Zároveň ho to tím víc lákalo, ovšem přikročit k praktické realizaci se zatím styděl. Kamarádi Grammy a Quinn ho přesvědčovali, že Bůh nemá proti takovým aktivitám žádných námitek, což sice vzal na vědomí, ale pořád ještě pochyboval, protože jejich složité nauky zcela nechápal. Když to promýšlel, nejvíc by mu vyhovovalo, kdyby byl do všeho přinucen proti své vůli; od příchodu do Arminu s ním bylo všelijak manipulováno, dostával příkazy a neměl na výběr.
Spolu s farmáři přišla do města řada dětí různého věku; patřily samozřejmě ke smečce a do jisté míry poslouchaly Grammyho jako náčelníka a zejména Quinna jako čaroděje. David žasl, jak veliká je jejich důvěra v toho výrostka s fanatickým pohledem; on sám ho měl samozřejmě taky rád, ale nebral jeho řeči tak vážně. Quinn byl veden upřímnou snahou obnovit císařský stát do všech detailů; mnohé z nich přitom ani neznal nebo si je neuměl představit. Což mu nevadilo, snažil se zjistit, jak co bývalo a prosadit to, jak nejlíp uměl. Přistěhovalci mu zbožně naslouchali a byli ochotni jeho návrhy realizovat i proti vůli svých rodičů.
„Nikoliv vůle mocných tohoto světa, ale vůle Matky Země vládne Arminu! Bůh, který nás stvořil, nám vložil do srdce též Cestu, po níž musíme jít. Za císařství byla společnost ve vyvážené poloze, lidé byli zbožní a konali všechny své činnosti dle přání Božího; teď však poklesli a počínají si svévolně...“
Kluci a děvčata z farem naslouchali oddaně, David skepticky. Ani zdaleka nebyl přesvědčen, že za císařství bylo vše ideální; taky to Quinnovi mezi čtyřma očima řekl.
„Kdyby to bylo tak dokonalý, jak by to mohlo skončit?“
„Jo, to máš pravdu.“ usmál se Quinn. „Byla v tom ještě spousta chyb a nedostatků. Někteří byli skutečně bezbožní...“
„Mně to spíš připadá, že spousta jich žila ve snu a reality si odmítala všímat! Když se pak vyskytly problémy, neudělali nic, než že se modlili a čekali vyšší ochranu...“
„I to je pravda. My tu chybu ovšem neuděláme; jakmile potkáme nějakého bezbožného ateistu, okamžitě ho obětujeme...“
„Tím myslíš: podřízneme? Tak to jsem zrovna...“
„A co s nima chceš dělat? Vzít do otroctví?“
David postřehl, že zaplétat se s Quinnem do hádky nemá smysl.
„No jo, jasně... tak jak chceš...“
„Ne, jak ty chceš! Ty sám se musíš ztotožnit s vyšší vůlí, aby ses stal její součástí a ona součástí tebe! Chápeš?“
„No... asi jo.“
„Až smísíš svoji krev s krví dcer této země, nedokážeš odejít. Staneš se skutečným synem Matky Země a tvoje děti na ní budou žít jako plnohodnotní lidé...“
David pochopil, kam míří, a začal urychleně couvat.
„Máš veliký štěstí: seš cizinec a tvá genetická výbava může posílit dobrý předpoklady našich dětí! Kdybys měl syna...“
„Ale já nechci mít syna! Aspoň ne hned teď! Já sám jsem dítě!“
„To tě neomlouvá! To bys klidně mohl říct, že nemůžeš do boje, protože seš na to ještě malej. Trapná výmluva!“
„Teda... většina lidí by to rozhodně uznala!“
„Nezajímá mě žádná většina! Když ostatní nemůžou dodržovat svý povinnosti, tak musíme my, je to jasný?“
Davidovi bylo; klepal se už dopředu, zatímco Quinn vykládal:
„Může se třeba stát, že se mezi těma vojákama vyskytne zloděj. Takový má rád bůh větru Essus; ale musejí viset za krk a mírně se houpat ve větru. Zločinnost na jihu je proto tak slabá, že když se stane a někdo něco ukradne, hned za ním vyjedou, aby způsobili radost bohu Essusovi a pověsili ho; už to chápeš?“
„Obávám se, že jo.“
„Nebo třeba vrah. Toho když chytnou, tak ho vpletou do kola a podpálej na počest keltskýho boha Tarannise. Když je vrahů víc, tak se z proutí udělá obrovská lidská postava, do ní se ti vrahové dají a celý se to zapálí...“
„Quinne, já nechci srážet tvý odhodlání, ale...“
„Myslíš, že se mezi vojákama nenajde pár vrahů?“
„To určitě jo; ale jestli to berou jako válku...“
„Bůh války Tlaloc rád papá lidská srdce. To se zajatec položí zádama na obětní kámen a šmik! ...srdce je venku a ještě tepající se předloží šéfovi. Klidně jich prej může bejt i víc; není větší potěšení pro správnýho vojáka než dát srdce Tlalocovi!“
„Ty si ze mě děláš legraci, že jo?“
„To se pak nediv, že se každej musí začít rozmnožovat, jak to jenom jde. Za císařství to bylo jasný: mravný je všecko, co nějak přispívá k narození spousty zdravých dětí. Nemravný je, co tomu nějak brání. Takže se holky začínaly snažit, sotva jim to šlo, a pokračovaly, dokud mohly. Dneska se tomu některý vyhýbají...“
„...se nediv! Mít děcko v patnácti, tak ji táta přerazí!“
„No vidíš! A měl by být rád, že má dalšího potomka! Tak jim to musíme patřičně vysvětlit a přesvědčit je...“
Ať však mluvil a dělal cokoliv, farmáři se tvrdošíjně drželi svých překonaných zastaralých názorů a dcerám vyhrožovali tvrdým výpraskem, pokud si něco troufnou.
Davida napadla zajímavá otázka, totiž jaký názor mají na věc Quinnovi rodiče. Tehdy se čaroděj zachmuřil a přiznal, že bohužel také patří k osobám zpátečnickým a nic nechápajícím; dokonce jako by jim někdy vadilo, že mají geniálního syna. Už mu sice přestali cokoliv rozmlouvat, ale kdyby si třeba nechal udělat tetování v obličeji, určitě by se nepříčetně rozzuřili.
„Co... cože?“ vyjekl David úžasem.
„Některý bojovníci nosili tadyhle kolem očí ozdobný jizvy nebo tečky, který napouštěli barvou. Bylo to fajn, každej hned věděl, s kým má tu čest! Občas to ještě uvidíš...“
„A ty bys to vážně nosil?“
„Proč ne? Až vyrazíme do boje proti seveřanům...“
David si jen povzdychl.
Nejbohatším mužem v okolí byl jistý Gilles Kendall, na rozdíl od většiny přistěhovalců rodilý Armin, který sem přišel hned na začátku budování města na území odebraném nepříteli. Stal se záhy duší kraje, i jeho tři dospělí synové pomáhali většině ostatních se usadit. Proto si ho taky všichni vážili a ani mu nezáviděli nepřehledné stádo koní, které pěstoval většinou na prodej; proto taky nebyli označkováni. Nyní přijel jen se dvěma honáky, ale dalo se čekat, že při předávání stád přižene koně na prodej, a to se teprve něco uvidí! Kendall byl jako všichni Armini dobře rostlý, hezký, i když už starší; děvčatům se docela líbil, i když o ně příliš nestál. Ale kupodivu se příliš nepřátelil s doňou Florés a jejím rodem, jako by měli mezi sebou nějaké spory.
„Kendall neví co s penězma!“ vysvětlovali Davidovi Pastevci. „Naši říkají že je to proto, že je zloděj; ale to se povídá o každým, kdo něco má...“
Kendall zmizel v krčmě a začal platit i za ostatní, hlavně za ty, co byli jeho přáteli nebo mu aspoň pochlebovali. Kluci se rozběhli po svých a zapomněli na to.
Ale večer, když utrmácený David šel spát, probudila ho najednou ruka, kterou mu někdo položil na čelo. Otevřel oči a spatřil nad sebou zaprášenou tvář strýčka Tima Shanea, Pobožného střelce.
„Strýčku Time! Konečně...“
„Vstaň, Davide, potřebuju tě.“ řekl Střelec, sotva se s Davidem objal. „Řekni mi: přijel už Gilles Kendall?“
„Ano, strýčku Time. Viděli jsme ho odpoledne.“
„Výborně. Kolik má s sebou mužů?“
„Jenom dva. Proč?“
„Hm... když odjížděl z farmy, měl čtyři. Kdoví, kde je nechal. To zjistíme. Podívej, doběhneš do krčmy a zjistíš mi, kde sedí a kdo s ním... kolik má kolem kamarádů. Budeš třeba předstírat, že jdeš vašemu lordovi pro flašku. Nebo je taky v krčmě?“
„Ten? Určitě ne, ten už chrápe jako jeho pes. Ale myslím, že tam bude jeho komorník pan Parson.“
„Ten mi nevadí. Tak utíkej!“
David se ještě zarazil. „Strýčku Time, Jack a ostatní jeli do té krčmy U Šilhavého slunce. Prý ji obsadili banditi ze Švajnova oddílu. A bojovníci z Casy jeli taky na lov...“
„Všiml jsem si, že jejich koně nejsou ve stáji. Dobře, jsem rád, že tam šli...“
David vstoupil do lokálu a šel k barpultu. Nikdo si ho zvlášť nevšímal, především ne Gilles Kendall, který se svými chlapy a několika přáteli popíjel právě u baru. David položil na stůl peníze a přál si láhev whisky. Barman mu ji bez rozmyšlení dal a David vypadl.
„Kendal popíjí s několika chlapy u barpultu.“
„Hm... dobře. Mají zbraně?“
„Samozřejmě. Ale jen revolvery.“
„Tak. Nechám ti tady pušku. Revolvery mi budou stačit...“
Pobožný střelec vstoupil lítacími dveřmi do lokálu a zůstal chvíli stát ve stínu u dveří. Pak teprve postoupil dopředu; někdo si ho všiml a zarazil se, ale chlapi u pultu byli obráceni zády.
„Gillesi Kendalle!“
Kendall se otočil, kdo ho volá; chvíli váhal, pak Pobožného střelce poznal podle popisu a rozesmál se.
„Ach... to je Pobožnej! Pojď se s náma napít, kamaráde, jistě ti po cestě vyschlo v hrdle...“
Střelec udělal krok blíž. „Možná se s tebou napiju, Gillesi Kendalle. Ale nejdřív bych rád znal odpověď na několik otázek.“
„Proč tak oficiálně? Mám něco dosvědčit?“
„Snad. Nejdřív mi řekni: komu jsi prodal neoznačkované koně ze svého stáda?“
„Prodal? Zatím jsem je neprodal, jsou na pastvině. Přišel jsem sem, abych je nabídl; máš o nějaké zájem?“
„Asi se mýlíš. Měl jsi minulou sezónu na prodej víc než tisíc neoznačkovaných koní; teď jich tam jsou sotva dvě stovky. Rád bych věděl, kam se ztratili ostatní!“
„To se mýlíš, Pobožnej! Nikdy jsem neměl víc než tři sta koní bez značek! Tisícihlavý stádo, to bylo moc i na mě, i když mám dost lidí na hlídání...“
Pobožný střelec si zlehka hřbetem ruky otřel rty.
„Gillesi Kendalle, ty mi neříkáš pravdu.“
„Tak to je dost velká drzost, cos teď řekl! Já nejsem žádnej uličník; tady v kraji mě lidi znají a mají mě rádi! Nemyslím, že mě chceš napadat, ale přece jen bys měl uvážit, co říkáš!“
„Říkám, Gillesi Kendalle, že tě mají rádi a věří ti jen proto, že nevědí, kdo ve skutečnosti jsi. Já to vím; ale tihle tady tě pořád ještě považují za čestného muže.“
Kendall postavil svoji sklenici na barpult.
„To už je příliš, Pobožnej! Tyhle slova odvoláš!“
„Ne. Budu ti místo toho něco povídat. Například, že jsem byl se skupinou vládního inspektora, když zajala pár banditů, co řádí v horách. Moc jsme se divili, kdo jim dal koně, když jsou arminskýho chovu a nemají značky. Teď už to víme...“
„Ty mě chceš obvinit, že dodávám koně banditům? No možná, copak já vím? Ukrást koně není pro takovýho Termita žádnej problém!“
„To nebyla Termitova banda. To byli přestrojení vojáci ze severu, vrazi a lupiči. A nebylo to pár koní, ale nejméně sedm set, protože tolik bylo těch mužů.“
Kendall se začal mračit.
„S tím nemám nic společnýho! To říkám na svou čest; a jestli někdo nevěří, vysvětlím mu to jinak!“
„Budu povídat dál. Jednoho ze zajatců jsme propustili. Na můj příkaz mu chlapec uvolnil pouta a nechal ho uprchnout. Ještě téže noci jsem za ním vyjel já; chtěl jsem vědět, kam pojede a s kým se bude chtít spojit.“
Teď už Gilles Kendall nepromluvil. „Jel na farmu, která má název Škrtnuté G.“
Všichni se zarazili; to byla Kendallova farma.
„To je lež!“
„Není. Umím dobře číst stopy a šel jsem po nich. Odtamtud ten muž pokračoval do hor, do skrýše, kde se schovávala banda Jednookého. Sledoval jsem ho. Pak jsem šel za ním ještě k bandě Holohlavého; nakonec se pokusil dojet do krčmy U Šilhavého slunce, kterou obsadila Švajnova banda. Tam už nedojel.“
Teď už naslouchali všichni; v lokále bylo mrtvé ticho.
„Potkal jsem se s tím mužem na cestě. Nechtěl mluvit, ale umím rozvázat jazyk každému, zvlášť zbabělcům. Povídal mi toho hodně, Gillesi Kendalle. A nejenom o svých kamarádech, taky o tobě. Řekl toho tolik, že by to stačilo na oprátku!“
Kendall se zamračil ještě víc.
„Uvažuj co povídáš, Pobožnej! Pokud nevíš, moji honáci mají dost zbraní, aby ti vysvětlili, co je třeba; a umějí se postavit za svýho pána!“
„Možná ano; ale napřed bych musel vědět, kam vlastně odjeli. Pokud vím, když jsi odjel se čtyřmi muži, zůstali na farmě tví tři synové a tři další honáci. Kam zmizeli ostatní, nevím; ale nejspíš dělají průvodce někomu po kraji, jinak by v těch horách asi zabloudil...“
„Nejsem povinnej nikomu vykládat, kam posílám svý lidi!“
„Ani na tom moc nezáleží. Ale abys zbytečně nespoléhal na ty na farmě: už nežijou. Přišel jsem tam a když jsem odcházel, nebyla tam živá duše...“
Kendallovi se na chvíli rozechvěly ruce. „Tys je zabil...?“
„Vykonal jsem spravedlnost.“
„Jak ses mohl... opovážit? Kdo vůbec jsi?“
„Vidíš hvězdu na mém kabátě? Říká, kdo jsem. Střežím v tomto kraji spravedlnost. A ty po ní šlapeš!“
Kendall počínal ztrácet klid.
„Lžeš, Pobožnej! Asi proto, abys očernil poctivý chlapy v očích jejich kamarádů! Ale já patřím sem, do tohoto kraje; tady mě každej zná! Ale tebe neznají, ty seš nějakej přivandrovalec; ani nechceš říct, jak se jmenuješ! Co je Pobožnej střelec? Přezdívka podle nějaký hloupý knížky! Toho se můžou bát tak leda negři, ale my jsme rozumný lidi a neleknem se tě!“
Pobožný střelec si opět otřel hřbetem ruky tvář.
„Gillesi Kendalle, těm na farmě jsem řekl svoje jméno, než zemřeli. I tobě ho řeknu, až budeš umírat...“
„Já ne! Mě na šibenici nedostaneš! Porota bude složená z lidí z tohoto města, mých kamarádů! Tu neukecáš!“
„Kdybys byl skutečně Gilles Kendal, nepotřeboval by ses ptát na moje jméno. Gilles byl můj kamarád. A umřel mi v náručí...“
Muž, zvaný Kendall, na okamžik pobledl.
„Co to žvaníš...?“
„Lidé se časem mění. I já jsem se možná změnil, ale ne natolik, abych si nezapamatoval tvoje jméno. Tys už na ně taky zapomněl, seržante Rooney?“
Kendall ze sebe vydal přidušený vztek a ustoupil o krok k barovému pultu. Ruka se mu zachvěla.
„Ty seš...“ hlesl.
Pobožný střelec neodpovídal. Stál a mlčel.
Ruka Gillese Kendalla klesla k opasku a chopila se pažby. Jeho dva pistolníci rovněž sáhli po svých bouchačkách; ale v téže chvíli zahřměly oba revolvery Pobožného střelce. Jeden ze střelců se skácel dozadu a porazil na barpultu pyramidu sklenic; druhý se pomalu hroutil dopředu a rukama si svíral břicho. Rooney chvíli stál nehybně, jen pistole mu vyklouzla z prstů a na prsou se objevila krvavá rána. Potom něco zachroptěl a klesl tváří dolů na špinavou podlahu.
„Ten muž,“ Pobožný střelec přišel k mrtvému a obrátil jej obličejem vzhůru. „Byl seržant Wince Rooney, bývalý dozorce v zajateckém táboře. Tam jsem ho viděl naposledy. Pak toho zřejmě nechal a protože se přiučil arminským způsobům, vzal si jméno mrtvého jižana a snažil se pod ním žít. Došel až sem, na konec našeho území, aby se nesetkal s nikým z nás. Ale měl smůlu.“
„Ty myslíš, že dělal pro nepřítele?“ ptal se kdosi.
„Zcela jistě. Proto tu taky byl; on a jeho chlapi byli agenti severu. Je jich hodně i leckde jinde; a já po nich šel. Přišel jsem do tohoto kraje, abych zjistil, kdo je a co dělá Gilles Kendall, neboť to jméno jsem si příliš dobře pamatoval a vím, co se stalo se skutečným Kendallem. Jel jsem na jeho farmu, když jsem se setkal s Davidem O'Connorem a spatřil vrahy...“
Muži pořád ještě mlčeli. Ta rychlá, nenadálá smrt jednoho z nejlepších lidí města jimi otřásla.
„Byl bohatej a mocnej!“ řekl někdo. „Pravej Armin, aspoň nám se to zdálo! A ke každýmu dobrej... i mně pomohl, když jsem...“
„To byla součást jeho hry. Musel být takový, pokud měl získat oblibu a přátelství lidí z kraje. Naučil se chovat jako Armin a využíval toho především před vámi, kdo jste se stali členy našeho státu teprve nedávno a nemáte tolik zkušeností. Proto byl taky tady a ne blíž k centru, kde by ho mohl někdo poznat...“
Pobožný střelec se rozhlédl a spatřil Davida. Chlapec vešel do lokálu hned, jak začal s Kendallem mluvit; teď se schovával za sloupem. Když na něj Pobožný kývl, David přišel blíž a podával mu jeho ručnici.
„Než budu mluvit dál, musím vyřídit tuto věc: farma Gillese Kendalla nebo Rooneyho je nyní bez pána; nikdo z těch, co tam žili, na ni nemá nárok. Kdyby se něco stalo, musím vyřídit právní náležitosti, dát jí nového pána.“
To se leckomu nelíbilo; ale viděli toho dneska dost, aby proti jeho rozhodnutí nikdo neprotestoval.
„Dej mi svůj nůž, Davide!“
David podal Pobožnému střelci svoji dýku; ten přistoupil ke Kendallovi a dotkl se střenkou rány na jeho prsou.
„Gilles Kendall je mrtev a jeho majetek je volný. Z příčiny jeho zrady se stala újma Davidu O'Connorovi, který má nyní právo na odškodné. Proto ohlašuji, že farma Škrtnuté G patří od této chvíle panu Davidu O'Connorovi.“
Pobožný zabodl dýku do dřevěné podlahy. „Kdo s tím nesouhlasí, má čtyřiadvacet hodin na to, aby mi vrátil tuto zbraň...“
Většina přítomných dobře znala, co znamenají ta slova, i když takový obřad nikdo nikdy neviděl na vlastní oči. Proto si také mohl Pobožný střelec dovolit zacházet se starobylými zvyklostmi tak volně a nenásilně.
Správně se obřad osvojení majetku koná tak, že vlastník osobně či v zastoupení, pokud se jedná o osobu právně nezpůsobilou, zabodne meč na místě, kde začíná či nějak vrcholí jeho území; v rohu polnosti, na břehu moře či řeky nebo na nejvyšší hoře, u statků před vchodem, u továren na místě, kde stojí správní budova. Ohlásí tím svoje vlastnictví. Pokud se najde člověk, který má v úmyslu držbu jakýmkoliv způsobem napadnout či omezit, je povinen do jisté lhůty (obvykle čtrnáct dnů až měsíc) oznámit svoje nároky. Pak se o nich jedná buď formou soudního sporu, nebo soubojem účastníků na zbraně, kterými se vytyčilo držení. Tuto formu vlastnictví nazývají Armini zabodnutí meče.
Pobožný střelec užil Davidův nůž, tedy nikoliv zbraň přísežnou; dále ji nezabodl na předmětném území, nýbrž přímo v krčmě a udal tak krátkou lhůtu, jaká nemohla být právně přijatelná. Bylo to ale jasné jen některým z přítomných a ti byli tak moudří, že proti jeho způsobu radši neprotestovali.
David přikročil k noži a položil na něj prsty pravé ruky. Aniž byl vyzván, pronesl zřetelně:
„Ve jménu Boha Pána a Vládce!
Přísahám na svou čest a svědomí věčnou poslušnost a věrnost svému pánovi, princi Lerovi de Guyrlayowe a slibuji, že budu poslouchat a chránit zákony Arminu, dokud budu živ.
Přísahám, že zbraň, kterou nosím, pozvednu vždy jen k obraně práva a spravedlnosti.
Nikomu vědomě neublížím a od nikoho si ublížit nedám.
Povždy budu konat jen Dobro a protivit se Zlému, při čemž se budu řídit svou ctí a svým svědomím.
K tomu mi dopomáhej Bůh.“
Leckdo se zachvěl; přísahu neměl ani zdaleka složenu každý, kdo tu byl. Bojovníci z jihu pronášeli tuto formuli, když se ujímali svých práv, ale od přistěhovalců to nikdo nevyžadoval. A co víc, David použil starobylý templářský text, který ho naučil Quinn. Zdálo se, že Pobožnému střelci to udělalo radost.
„Teď však máme důležitější starosti, než se ujímat opuštěného majetku!“ řekl Střelec vážně. „Do zítřejšího rána musí být město v pohotovosti, připraveno k obraně.“
„Proč? Co se děje?“
„Než jsem zabil muže, kterého jsem sledoval, řekl ještě něco. Jejich velitelství nařídilo, aby spojili své síly, napadli a zničili město Dry Hill a svedli to na bandity.“
„Cože?“ muži vyskočili; to si rozhodně nepřáli.
„Jejich úkolem je předstírat, že na našem území je nepořádek, roste zločinnost a není nikdo, kdo by dokázal zemi uvést do pořádku. Proto má přijít vojsko severu a pořádek obnovit.“
„To si princ těžko nechá líbit!“
„S tím se počítá. Ten, kdo to nařídil, si přeje válku. Princův hněv je důležitou položkou...“
„Počkej! Pokud vím, princ poslal na sever komthura Szarkaye, aby to dal do pořádku. Myslím, že by to mohlo dopadnout...“
„Těžko. Hraběte Rolfa Szarkaye zabili.“
Muži naráz umlkli a vytřeštili na něj oči.
„Viděl jsem jeho mrtvolu. A mluvil s lovci, kteří vyrazili po stopě nepřátel. Mnoho lidí zemřelo. Mnoho jich ještě zemře. Viděl jsem jejich srdce napíchnutá na větvích stromů...“
Farmáři se nejistě ohlíželi jeden po druhém. Děla se spousta věcí, které se jim nelíbily. Až doposud se zločiny děly kdesi daleko a stávaly lidem, které neznali, všelijakým cizincům, kteří si nedokázali uchránit vlastní kůži a patřilo jim to. Ale teď šlo o jejich kůži; a museli spoléhat na jižany z Casy, jejichž zvyklosti jim taky zrovna neseděly. Po pravdě, neseděl jim ani Pobožný střelec, ani vládní inspektor se svými šerify, dokonce ani smečka Pastevců. Nevěděli, co si přát; nejspíš aby bandity zatkla policie, eskortovala k soudu a oni si mohli o rozsudku přečíst zítra v novinách.
„Co máme vlastně dělat?“
„Bojovat. K městu se stahují nepřátelé; kdy tady budou, záleží taky hodně na stavu cest, protože deště už sice končí, ale step je ještě samé bahno. Pokud jsem slyšel, chtějí to stihnout dřív, než se sem dostane armáda z jihu. Je to na nás...“
„Nemůžeš zavolat pomoc?“
„Z Kendallovy farmy jsem poslal vysílačkou zprávu, ale to jsem ještě neznal řadu podrobností. Zavolám znovu, ale...“
„Můžeš použít naši!“ navrhl šerif.
„Jistě, to udělám. Co udělá princ, nevím...“
Odešli spolu; v krčmě nastal zmatek, chlapi se hlučně hádali a zcela zapomněli na Davida, který se pořád ještě nevzpamatoval z myšlenky, že je náhle z ničeho nic majitelem největší farmy v kraji. Až když si to uvědomil, vyběhl ven a utíkal probudit kluky z party Pastevců.
Lera de Guyrlayowe, princ Arminu, dosud nespal; po večeři usedl s kamarády od dvora k ohni a naslouchal, co povídají. Málokdy zasahoval do rozhovoru, když nemusel; ale vnímal všechno. Když k němu došel dozorčí důstojník se zapsaným hlášením, podal si mechanicky list papíru a četl:
|
Hlášení. Podává: Pobožný střelec. Rolf Szarkay zabit šestatřiceti ranami z různých zbraní. Jeho auto, označené státními symboly a vlajkou prince, prostříleno a ponecháno na místě. Fingováno loupežné přepadení. Stopu vrahů sleduje skupina Lovců z rodu Monte Alba; několik jich dopadli a zlikvidovali. Spojené skupiny nepřátel zaútočí zítra na město Dry Hill. Čas blíže neurčen. Organizuji ozbrojenou obranu. Místní rezident nepřítele Gilles Kendall zastřelen při zatýkání a jeho skupina likvidována. |
Lera chvíli seděl bez hnutí; pouze zbledl a oči mu začaly zle jiskřit. Pak tiše, ale zřetelně přečetl hlášení nahlas.
„Rolfa... zabili?“ zeptal se překvapeně Gaird Halloway, který byl Szarkayovým přítelem. „Co uděláme?“
Ta slova prince probrala z letargie. Vstal.
„Axorre! Gadharre! Assarkhane!“
Tři krvavé hvězdy se zvedly na tlapách a vztyčily štíhlé elegantní hlavy.
„Kde máte svoje oddíly?“
„Na pokraji džungle,“ řekl Axorr. „Jsou připraveny už od minulé zprávy... čekáme na skončení dešťů!“
Princ vztáhl ruku nad oheň.
„Vyrazíte do boje a zničíte všechny zločince, které najdete! Zabijete každého, kdo bude mít v ruce zbraň! Pokud se někdo vrátí do Kingtownu, musí vyprávět takové věci, aby se už nikdy nikdo neodvážil vstoupit se zbraní na naše území! Rozumíte?“
Pohlédli na sebe. Rozuměli.
„Kolik má zůstat živých?“ ptal se Assarkhan.
„Jen tolik, aby mohli říct, co se stalo s ostatními.“ Princ mluvil tiše, vůbec nekřičel a nevztekal se jako jeho otec.
„Stane se.“ řekl tygr Axorr.
„Napijeme se jejich krve!“ dodal Gadharr.
Pak se všichni tři vymrštili a odběhli do noci.
Princ řekl s chladnou důstojností: „Prosím, aby každý z vás vzpomenul památky našeho kamaráda, hraběte Rolfa Szarkaye, který padl jako hrdina při službě vlasti. Věnujte mu svou vzpomínku!“
Všichni mlčeli. Znali Rolfa od dětství. Ti ze severu s úžasem hleděli na chladnou, jakoby kamennou tvář svého velitele, na níž se neobjevilo žádné pohnutí, žádné vzrušení, žádný vztek. Jako by ani nežil; seděl, oči upřené do plamenů, klidný, nevzrušený. Jen žíly na spáncích zrudly do červena.
„Děkuji vám. Prosím, abyste se nyní rozešli spát. Zítra za svítání započne činnost válečná rada státu. Jste jejími členy a jste povinní být od svítání k disposici.“
Všichni bez odmluvy vstali. Také chlapec vstal a odcházel směrem ke koňské ohradě; zahvízdal na ohnutý ukazovák, a když k němu doběhl jeho kůň, naskočil mu na neosedlaný hřbet a rozjel se někam k džungli. Nikdo jej nesledoval, ani jeho stráž.
Neviděli, že když dojel k lesu, seskočil a jeho tvář se změnila v masku rozšklebenou vztekem. Jako smyslu zbavený se vrhl na houštinu bambusů; hranou dlaně přerážel jeden stvol za druhým jako pírko, řval jako tygr a ulevoval si zuřivými kletbami. Ostrými štěpinami si probodal kůži na tvářích, prsou, ramenou; každá další bolest i vytékající krev ještě víc posílila jeho nepříčetný vztek. Rukama i nohama přerážel stále silnější stonky; vykřikoval při tom jména svých nepřátel. Až když vyčerpáním zůstal ležet na zemi, ztichl a zoufale se rozplakal.
Po dlouhé době vstal, vytahal si z kůže bambusové úlomky, nasedl na koně a klidný a chladný jako kámen se vracel do tábora.
Pastevci obvykle spávali v horním patře Sotova seníku; přestože každý měl někde nějaké vlastní obydlí, bydleli radši spolu a tak těsně, aby se pokud možno dotýkali. Také Quinn měl zajisté nějaké ponětí o hodnotě soukromí, ale rozhodně ne v sexu; to byl pro něj posvátný rituál, který bylo nutno konat za co nejširší aktivní účasti všech. Ostatní se mu s tu větší, tu menší chutí podřídili; zvláště dívky při tom byly poněkud rozpačité. Nebyla mezi nimi osobnost tak výrazná, aby se mu postavila; všeobecně se soudilo, že Quinn ví nejlíp, co má dělat.
Až příchod Davida všechno urychlil a vyhrotil; protože David se vyptával na různé věci, které už jiným byly jasné. Nebo snad ne, jenom jim připadalo hloupé se ptát?
Vyslechl samozřejmě jako ostatní Quinnovo obšírné vysvětlení, ale nedal se jím přemluvit, posoudil vše vlastním rozumem a pak kladl otázky, nad nimiž občas všem rozum zůstával stát. Quinn mu odpovídal; těšilo ho, že má bystrého žáka, s nímž může diskutovat. Taky během diskuse sám přicházel na detaily, které dřív přehlédl.
Dívky samozřejmě bydlely s nimi. Jak se to líbí rodičům, se David snažil zjistit a nedospěl k jasnému závěru, nejspíš už rezignovali a dohlídli jen na to, aby dceruška pravidelně žvýkala jistou trávu, jejíž šťáva má antikoncepční účinky. Kromě toho osvěžuje dech a barví zuby do zelena, takže kontrola je jednoduchá. Prý se to tak dělalo už za císařství; ačkoliv, kdo by tehdy chtěl zabraňovat početí?
I když dívky měly snahu se s Davidem sblížit, on se nesnažil si mezi nimi vybrat. Připadaly mu poněkud jednoduché; ne hloupé, to nemohl říct, ale rozhodně ne takové, jakou by si přál. Dokonce měl určitou představu: líbila se mu Foolbridgeova Stella, krásná, bystrá, znalá boje i magie... Svěřil se dokonce Gerrymu, ale ten se smál: »Kdo vůbec jsi, abys pomýšlel na princeznu? Ona je v tak vysokém postavení, že si sama hledá partnery a nikdo jí nemůže být hoden! Lord má nebetyčné štěstí a samozřejmě nechápe, co v ní dostal...« Tak se David naštval a holky přehlížel, ačkoliv se mu různě snažily vtírat.
Nacházel se na nebezpečném rozhraní mezi dospělostí a dětstvím. Už věděl, co bude muset udělat, ale ještě se na to netěšil; měl všelijaké sny, s nimiž se chtěl tajně svěřovat kamarádovi, v noci pod dekou a pod pečetí nejpřísnějšího tajemství. V tom případě ta správná osoba rozhodně nebyl Gerry, který byl zvyklý se s každým úspěchem okamžitě pochlubit. Tím méně Quinn, který ihned hledal za každou věcí její hlubší magický význam. David jeho vizím sice věřil jako ostatní, ale podléhal mu jen zčásti.
David si nedokázal udělat jasno ani v základní věci: zda Quinna všichni berou opravdu vážně, nebo je jen baví ho nechat rozvíjet svoje fantazie.
Důkazy měl pro obojí; rozhodně náčelník Grammy čas od času s potěšením vzpurného čaroděje usměrnil. Quinnovi to ani trochu nevadilo, dokonce rád provokoval tak dlouho, až dostal brutální výprask. (Vysvětlil to: odolnost těla proti bolesti pomáhá při koncentraci. Bolest a ztráta krve patří mezi všeobecně příjemné zážitky, přestože aktuálně moc příjemné nejsou. A tím nejpříjemnějším je ponížení; Quinn vyhledával případy, kdy mohl být rafinovaně trýzněn a nemohl se bránit. Tvrdil, že mu to dává sílu; kdyby David líp znal psychologii, věděl by, že existují úchylky zvané sadismus a masochismus, které si Quinn cílevědomě pěstoval. Nebyl v této zemi jediný.)
Na to všechno ovšem David nemyslel, když spěchal za kamarády. Bylo pozdě a většina spala, ale věděl, že Quinn se okamžitě probudí, jakmile se v jeho blízkosti cokoliv změní. Jak to dělal, nebylo jasné; i takových bylo víc. Teď odpočíval přivinut do náruče dívky jménem Priscilla, kterou si přece jen oblíbil víc než ostatní. Zkoušel z ní vychovat čarodějku, ale nikdo se nikdy nedomníval, že by to mělo nějaký smysl. Hezká ovšem byla.
Stalo se přesně to, co David očekával: Quinn zvedl opatrně hlavu, aby nevzbudil Priss, prohlédl si Davida a zatřepal prsty v otázce, co se děje. Vždycky poznal, že se něco děje; tentokrát to bylo tak závažné, že se Priss vykroutil z objetí a vstal. Tak mu David stručně řekl, co a jak. Quinnovi zaplály oči; složil prsty do složitého tvaru a vyslal impuls energie, který okamžitě probudil všechny. I David pocítil téměř bolestivý úder.
„Co se děje?“ zavrčel Grammy, poněkud rozladěný.
„Zítra se mnozí z nás stanou hrdiny,“ řekl Quinn. „Vyprávěj jim to všecko, Davide!“
David začal znovu; v průběhu jeho řeči jeden po druhém vstávali a obklopili ho tak těsným kruhem, že vnímal impulsy jejich osobní energie. Quinn mlčel, jen oči mu svítily; zvolna se dostával do extáze. Snad jediný David byl v čím dál větších rozpacích, druhým ani nepřišlo na mysl nic jiného, než se těšit. Že budou bojovat, zabíjet, budou zranění a možná zemřou? No samozřejmě, je to přece ten nejvyšší rituál! Davidovi to došlo, zatímco hovořil: někteří kamarádi se opravdu chystají za několik hodin zemřít! Opustit tento svět v blesku; v záchvatu bojového šílenství, které se někdy zmocňuje dokonalých válečníků, když přestanou vnímat svět okolo sebe a odevzdají se vyšší vůli. Možná ten, kdo přežije s těžkým zraněním, se z tohoto záchvatu dostane a bude žasnout, co vyváděl; ale kdyby jim to řekl teď, nebudou ho brát vážně.
To bylo přesně vidět na Quinnově reakci. Obrátil se k Priss:
„Udělej mi hlavu! Dokážeš samurajský copánek?“
Priscilla kývla a oči měla jako reflektory náklaďáku. Odběhla pro toaletní potřeby; všichni mladí si v téhle zemi pořizovali přepychovou soupravu na údržbu vlasů, ačkoliv ji používali velmi zřídka. Pronesla ochrannou mantru, pak sevřela Qiunnovi hlavu mezi kolena a počala mu střídavě splétat cop a vyholovat části hlavy, odkud vycházet neměl. Byla to velmi složitá práce a každý na ni zíral; David nejvíc.
Co při tom dělal Quinn? Soustřeďoval se, šeptal všelijaké texty v cizích jazycích a občas přivíral oči, když se snažil vzpomenout si na něco. Ostatní se taky chystali, zkusmo si splétali vlasy a diskutovali, jak by bylo nejlepší mít je do boje. Ale Davidovi docházely některé skutečnosti: nyní Quinn nevzýval malé bohy, jak je zvykem Pastevců, ale ty velké a mocné, kterých se David trochu bál a netroufl by si je obtěžovat. V Quinnových modlitbách slyšel některá známá jména: boha války Tlaloca Aztéků, buddhistického Velkého Slitovníka Avalokitéšvaru, vikingského Thora, fénického Baal Amrotha, hindiustického Mahéšvaru Šivu... Pokud je žádal o pomoc proti nepřátelům, mohlo se stát, že za tu opovážlivost zaplatí životem, ale nebál se, bylo to důležité...
A v té chvíli to Davidovi došlo: Quinn se připravuje zemřít. Snad vůbec neuvažuje o vlastním přežití; vsází vše na jednu kartu, chce potřít nepřítele a zničit ho, a co bude dál, je mu úplně fuk. Proto mu na hlavě vzniká složitý cop trčící dopředu na vyholenou pleš, proto se mu ve tváři objevuje nebezpečný škleb fanatika... Odchází a loučí se a kašle na následky.
V té souvislosti začal David uvažovat, že by mohl zemřít také on; trochu ho to zamrzelo, cítil se ještě příliš mladý a doufal, že by mohl na světě leccos dokázat. Ale když půjdou všichni, co může dělat?
Nadešel čas stát se hrdinou...
30.05.2021 11:48