Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Lord Foolbridge se probudil do zářícího růžového rána, protáhl se a spokojeně vyšel v noční košili a čepičce na balkón, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Trochu ho překvapil ruch na ulici, ale domníval se, že se jedná o přípravy ke svátku Vyjíždění, tak se tím nijak nevzrušoval.

Zato sluha Parson přišel s očima navrch hlavy.

„Co se to děje venku, Parsone?“

„Vy nevíte, mladý lorde? Bude válka!“

„Och, skutečně? A proč to?“

„Zaútočí na nás bandité.“

„Podívejme! A kdy a proč?“

„Dneska, mladý lorde.“

„V kolik hodin?“ Foolbridge vytáhl svoje hodinky.

„To bohužel není známo, vaše lordstvo.“

„Příležitostně to zjistěte, nerad bych přišel pozdě.“

Lord usedl ke stolu a očekával svoji snídani; situace však byla natolik rozjitřená, že musel požádat třikrát a dokonce zvýšit hlas, aby mu něco dali. Konečně dostal čaj, ovesnou kaši a šunku s vejci; nevzrušeně se najedl, pak se oblékl do loveckého oděvu a stejně nevzrušeně počal chystat všechny svoje zbraně. Ruchu a zmatku po ulicích nevěnoval žádnou pozornost.

Mezitím se však na scéně objevila další osoba; totiž, ze všeho nejdřív se ozvalo kašlavé hučení motoru, pak se objevil mezi domy terénní landrover, zablácený až po střechu, zajel na parkoviště před hospodou a zastavil. Vylezl z něj mladý muž v kostkovaném saku, bílých šortkách a šněrovacích botách. Na hlavě měl tropickou přílbu téměř stejnou jako lord Foolbridge a přívětivě se usmíval do ranního sluníčka.

„Dobrý muži,“ oslovil vlídně kolemjdoucího.

„Mohl byste mi doporučit nějaký útulný hostinec, v němž si mohu odpočinout?“

Kolemjdoucí byl kovboj, zvyklý diskutovat ponejvíce s krávami. Vyvalil na příchozího oči.

„Co ty tady chceš?“

„Právě jsem dorazil,“ usmál se mladý muž. „A rád bych si trochu odpočinul, než se porozhlédnu po městě.“

„Ty seš blbej, ne?“

„Prosím? Jsem zpravodaj Glasgowského ilustrovaného zeměpisného zpravodaje a jmenuji se Irwin Sheppard, pane.“

„Co to je?“

„Vy neznáte Ilustrovaný zeměpisný zpravodaj? Je to ten nejlépe vedený časopis nejen v Glasgowě, ale v celé Skotské nížině. Jistě jste jej již také četl...“

„Já neumím číst!“ řekl kovboj, který toho začínal už mít dost. „A nemám čas se srát s každým volem!“ A odešel.

Zpravodaj se trochu zarazil, ale nenechal se takovými nesnázemi vyvést z míry a kráčel k jinému občanovi. To byl místní krejčí, který právě bojoval těžký vnitřní boj, zda se připojit k oddílu hájícímu město se zbraní, nebo raději k týlově službě, odnášet a zašívat raněné. Nebyl hrdina a zvažoval, zda to dát najevo.

Na otázku, kterou mu Irwin položil téměř tím samým způsobem jako kovbojovi, vyvalil oči a otevřel hubu dokořán.

„Jak jste se sem dostal, člověče?“

„Přijel jsem tímto automobilem. Po silnici, pokud se dá tomu rozbahněnému kusu stepi tak říkat. V hlavním městě mne varovali, že zcela jistě utonu v bažinách, ale hle: jsem zde!“

„A nikdo vás nezadržel?“

„Ne. Proč by to měl dělat, mám doklady v pořádku; hranice jsem přešel včera večer a jel jsem většinou v noci.“

„Proboha... to teda máte zatracený štěstí, pane! Při trošce smůly jste mohl už bejt mrtvej!“

„To máte tedy pravdu. Úroveň té silnice je hanebná.“

„Cožpak o silnici; ale banditi!“

Mladíka ta zpráva dost zaujala, aniž se však polekal. „Vy víte něco o banditech?“

„No jasně! Moc se divím, žes na ně nenarazil! Řáděj na celým úseku odsud až k hranicím a každýho zabijou!“

„Inu, myslím, že zprávy o nich jsou značně přehnané!“

„Koukej, chlapče: pokud okamžitě nesedneš do tý potvory a nebudeš pokračovat v cestě, seznámíš se s nima tak zblízka, až tě to bude sakra mrzet!“

„Vy myslíte, že je skutečně spatřím na vlastní oči?“

„Myslím! Povídá se, že chtějí zaútočit na město.“

„Opravdu? Na toto město?“

„A na jaký jiný? Široko daleko nic jinýho není!“

„A směl bych být tomu útoku přítomen?“

„Dokonce budeš muset, jak se zdá!“

„A domníváte se, že by velitel města dovolil, abych se s jeho laskavým dopuštěním díval, jak bude boj probíhat?“

„Veliteli města to bude úplně jedno, co budeš dělat. Poslechni, ty seš nejspíš Angličan, že?“

„Ach, poznal jste to?“ rozzářil se mladík.

„Jo. Podívej, jdi támhle do hospody, tam je taky jeden takovej. Ten si s tebou bude ochotně povídat třeba celej den a spolu s ním toho uvidíš, až ti z toho bude blbě! No, já nemám moc času, musím se jít připravit k boji!“

„Což jste snad voják?“

„To ne, my tady vojsko nemáme.“

„Ale to je velice smutné! To znamená, že město je bez obrany a boj velmi rychle skončí?“

„Pane!“ krejčí se vypjal, aby vypadal o kus větší. „Všichni jak tu jsme, budeme bojovat do posledního náboje!“

„Vy jste hrdina, pane!“ zvolal mladík a podal mu s úklonou ruku. „Přeji vám, abyste se v tom boji vyznamenal!“

Krejčí blahosklonně poděkoval a odkráčel. Právě se definitivně rozhodl, že do boje půjde a stane se hrdinou.

Irwin Sheppard se vydal k hotelu a vstoupil do lokálu, kde zastal lorda Foolbridge, který si právě čistil revolver. Když viděl příjemně vypadajícího mladého muže, vlídně mu odpověděl na pozdrav a pozval jej, aby přisedl. Sluha Parson zatím pobíhal po městě a zjišťoval přesný čas útoku.

„Jste Angličan, jak se zdá!“ řekl lord.

„Zajisté, pane. I vy, jak vidím.“

„Jsem velice potěšen, že se s vámi mohu seznámit.“

„Pro mne je to mnohem větší ctí.“

Oba na chvíli zmlkli a podívali se z okna.

„Příjemné počasí, zdá se.“ řekl lord.

„Doufejme, že se udrží.“ soudil Sheppard.

„Raději ne. Za poledne bývá příliš horko.“

„Myslíte, že by mělo ještě sprchnout? Já si to nemyslím!“

„Rovněž soudím, že deště už bylo skoro dost.“

„Cesty jsou dosud rozbahněné!“

„Och, skutečně?“

„Mám se zdejšími cestami rozsáhlé zkušenosti.“

„Jste tady již dlouho?“

„Již několik dnů. A vy?“

„Inu – není to příliš dlouho, ale domnívám se, že dostatečně dlouhou dobu, abych nasbíral určité zkušenosti.“

„Dovolíte, pane, abych si vytáhl svůj blok a tužku?“

„Och, zajisté!“

„Jsem totiž reportérem Glasgowského ilustrovaného zeměpisného zpravodaje... Irwin Sheppard, prosím.“

„Ach, vskutku? Znám ten časopis, je to velmi solidní a dobře informovaná tiskovina...“

„To mne nesmírně těší. Promiňte, smím vám položit několik otázek a poprosit vás o odpověď?“

„Velice rád vám odpovím na vše, co vás zajímá.“

Sheppard si naostřil svoji tužku a nasadil brýle. „Promiňte, ale nejdůležitější ze všeho je pravděpodobně otázka smrti jednoho našeho milého krajana, jehož zabili zřejmě místní bandité. Mohu se vás zeptat, zda-li jste již slyšel o tragickém úmrtí lorda Henry Foolbridge?“

„Po pravdě musím přiznat, že jsem o tom již slyšel. Avšak to vše jsou pouze neodpustitelné výmysly, kterým byste neměl apriorně věřit, pane Shepparde.“

„Skutečně? Ale já slyšel o smrti toho gentlemana z velmi dobře informovaných míst!“

„Potom tato dobře informovaná místa tentokrát čerpala svoje informace z velmi pochybného pramene.“

„Och, pane! Řekli mi to úředníci arminského ministerstva zahraničí a potvrdili i zástupci policie!“

„Přesto musím trvat na svém názoru, že jde o pomluvy; lord Foolbridge je naživu a těší se skvělému zdraví!“

„To by bylo skvělé! Ale smím se zeptat, co vás vede k takovému mínění?“

„Osobní zkušenost, pane. Já jsem lord Henry Foolbridge! I když to nemohu potvrdit žádnou svou navštívenkou. O všechny jsem bohužel přišel v průběhu bojů.“

„Och, jak nemilé! Avšak přesto vám musím blahopřát k zázračnému zachránění! A vyjádřit svoje potěšení, přestože mnoho jiných osob tím bude překvapeno velmi nemile!“

„Hleďme – kdopak?“

„Vaši dědicové, sir.“

„Och! Jak se o tom dozvěděli?“

„Arminské ministerstvo zahraničí zaslalo našemu velvyslanectví soustrastnou nótu k vašemu tragickému úmrtí, sir. Pan vyslanec to oznámil do Londýna, což otiskly všechny přední britské listy!“

„Ach, jak frapantní! Je nepříjemné, že se něco takového muselo stát právě mně!“

„Bohužel se již stalo, sir. Protože jsem právě meškal v Indii, dal mi náš šéfredaktor příkaz, abych se neprodleně odebral sem do Arminu a pořídil pro náš list sérii reportáží o zdejší situaci. A rovněž tak abych se pozeptal, zda jsou okolností vaší smrti skutečné a nikoliv přehnané...“

„Jaké okolnosti?“

„Noviny psaly, že jste byl brutálně umučen, pane.“

„Inu, částečně se tento fakt zakládá na pravdě. Chtěli mne a mého komorníka Parsona upálit, to je pravda. Nicméně podařilo se nám osvobodit, přičiněním našeho vzácného přítele, arminského občana pana Harweye, jemuž bych velmi rád prostřednictvím vašeho tisku poděkoval...“

„Och – to bylo jistě hrozné!“

„Jistě, bylo to poněkud nepříjemné. Avšak v této zemi jsme neustále vydáni všanc nějakým nepříjemnostem, ba neváhám rovnou říci nebezpečím! Slyšel jste, že se na nás chystá útok?“

„Zajisté, slyšel. A zdá se mi, že místní obyvatelé přičítají útoku těch několika otrhaných banditů velkou důležitost; až neúměrnou významu věci!“

„Bohužel se nejedná o bandity. S těmi jsme již jednali a shodli jsme se s nimi vcelku po dobrém. Nyní jsme v boji s organizovanou armádou ze severního území.“

„S arminskou armádou?“

„S jednou z arminských armád, přesně řečeno. Jak zajisté víte, existují dva arminské státy, severní a jižní, a my jsme právě teď na jihu, kde je legální vládní silou princova armáda. Jistě jsem ji sice neviděl, ale konám pro ni tu a tam jisté služby, za něž jsem byl dekorován touto hvězdou...“

Lord ukázal svoji šerifskou hvězdu, což Irwina překvapilo.

„Kolik je oněch útočníků?“ zeptal se.

„Těžko říci – bude jich asi tak kolem pěti set.“

„Ale to je zřejmě víc než obyvatel celého města!“

„Ano, také se obávám. Budeme muset bojovat udatně.“

Irwin Sheppard chvíli uvažoval, pak si pošoupl brýle na nose. „Promiňte, nevíte snad, zda by se tady někde dala koupit nějaká puška? Velmi rád bych byl ozbrojen!“

„Pane, v této zemi chybí leccos důležitého, ale pokud se týče zbraní, těch tu vždy bylo a je sdostatek.“

„Smím doufat, že mi při shánění zbraně budete laskavě nápomocen?“

„Och, zajisté. Jen co se vrátí můj komorník pan Parson, dám mu v tom směru svoje příkazy...“

„Jsem vám velmi zavázán. Přiznávám, že bych velice nerad šel do boje neozbrojen!“

„Domníváte se, pane, že bude vaší účasti zapotřebí?“

„Nevím to jistě; ale jako Angličan jsem povinen pomoci svému krajanovi a vy se, jak vidím, do boje chystáte!“

„To je od vás nesmírně ušlechtilé! Vidím-li vaši odvahu a též krajanskou pospolitost, dovoluji si vás o něco požádat...“

„Vaše lordstvo si může přát cokoliv!“

„Byl byste tak laskav a zařídil zveřejnění tiskové opravy v tom smyslu, že jsem nezemřel a pokus o tento čin se zcela nezdařil?“

„Zajisté, s tím samozřejmě počítám již od počátku, jen co jsem se dozvěděl o skutečném stavu věcí.“

„Děkuji vám. Snad byste považoval za přípustnou i formulaci, že oficiální místa severního území se nejen mýlí, ale zcela záměrně a promyšleně obelhávají naši soudnou veřejnost?“

„Och! Není to příliš silné?“

„Nikoliv. Mí arminští přátelé by v tom případě použili výroku, že zaměstnanci těch orgánů si dělají z huby prdel.“

Irwin překvapeně zamžoural za brýlemi.

„Zdá se, že jste dosti vnikl do místního nářečí, mylorde! Musím přiznat, že mne tu a tam překvapí jejich svérázná angličtina a již jsem se zabýval myšlenkou se jí trochu přiučit, protože jak se zdá, můj způsob vyjadřování vyvolává u těch lidí značnou pozornost!“

„Skutečně,“ souhlasil lord. „I když se samozřejmě vyjadřuji jejich slangem jen ve stavu krajní nouze, naučil jsem se mu již dostatečně rozumět.“

„To je výtečné, sir! Je vidět, že jste zkušený a schopný cestovatel, který se neleká žádných obtíží a nebezpečí!“

„To je má cestovatelská povinnost, příteli. Vlastně jsem přijel do této země, abych tu ulovil jednoho tygra. Ale jak se zdá, můj úmysl vyvolává u místních obyvatel přehnaně nesouhlasné reakce, tak jsem až na další od tohoto záměru předběžně upustil.“

„Zajímavé! Smím vědět, co je předmětem vašeho zájmu nyní?“

„Studuji místní etnografické zvláštnosti. Musím se vám přiznat, že život lidí tohoto kraje je nesmírně zajímavý!“

„A co je tak asi nejzajímavější?“

„Obávám se, že ženy.“

„Och, ženy? Překvapujete mne, mylorde!“

„Musím se vám přiznat, že jsou zdrojem neustálého překvapení a záhad. Ale upozorňuji vás, že jsou rovněž velmi nebezpečné!“

„V jakém smyslu?“

„Jsou velmi krásné a... dá se říci, mají udivující chování, jehož pohnutky jsou někdy dosti nevysvětlitelné...“

Sheppard překvapeně mrkal; nemohl si to nijak srovnat v hlavě, neboť arminské ženy se mu prozatím zdály zcela nedostupné a neměl s nimi doposud tu čest.

Další pokračování rozhovoru však bylo znemožněno, neboť vstoupil David O'Connor v plné zbroji. Což znamenalo: sice nahý, zato pomalovaný po celém těle, vlasy svázané v týle do copánku a v něm svá orlí péra i další příznivé předměty, zajišťující mu ochranu.

„Ahoj, Lorde. Vzkazuje ti šéf, jestli se taky zúčastníš tý dnešní mlaty nebo tady chceš zcepenět!“

„Dobré ráno, Davide. Rád bych vám představil svého přítele, pana Irwina Shepparda...“

„Ahoj, Irwine,“ David podal příchozímu ruku. „Co je zač?“

„Reportér Glasgowského ilustrovaného zeměpisného zpravodaje.“

„Skot? Já jsem Irčan!“

„Moje maminka byla skotského původu, ale otec byl Angličan. Cítím se být příslušníkem obou národů.“

„Asi moc ne, když nenosíš sukni. Jdeš s náma do boje?“

„Zajisté, cítím se povinen. Ale nemám žádnou zbraň!“

„Umíš z pušky? Seženu ti...“

„Byl bych vám velmi vděčen!“

„Neříká se to, co jsi řek, říká se děkan!“

„Aha. Tak děkan.“

David potřásl opeřenou hlavou a vyletěl ven. Lord Foolbridge se jal vysvětlovat Irwinovi dějiny O'Connorova rodu; když se dostal k jejich setkání, bouchly dveře a dovnitř vpadla Stella. Měla na sobě džínové kalhoty pro případ, že by jela na osedlaném koni; ale nevzala si žádné tričko, naopak zdůraznila svá ňadra pyšnými barevnými ornamenty a doplnila náhrdelníkem z mušlí, na kterém byly samozřejmě zavěšeny různé amulety. Na opasku měla revolver a samurajský meč, v ruce opakovačku.

„Hele, Lorde, co je s tebou? Jdeš s náma?“

„Dobré ráno, Stello. Zajisté půjdu – ale kam?“

„Babička přišla na takovej nápad: že vypadnem z města a obejdem je, abysme jim vpadly do zad. Ale máme málo chlapů, jsou ještě na lovu a my něžný kvítky si s tím neporadíme...“

„Velmi rád bych, avšak nevím jistě, zda velitel, tedy Pobožný střelec, bude s mým odchodem souhlasit!“

„Na toho se přeci můžeš vykašlat, není říšskej generál! My do toho jdeme jako rod, ne jako armáda!“

Foolbridge pokrčil rameny. „Domníval jsem se vždycky, že v boji je nejdůležitější disciplína a poslušnost.“

Stella pohrdlivě mávla rukou.

„Někdo mi jednou řekl, že vaše země pro nedostatek disciplíny kdysi prohrála válku.“ pokračoval.

Stella se zarazila. Rty jí zbělely, jak je skousla.

„To ti řek von, jo? Pobožnej?“

„Ne. Zmínil se o tom lord Jack...“

„Ten tak může vo něčem kecat! Babička v tom byla, bojovala s císařovnou... a ne pod nějakým...“

„Nicméně se domnívám, že bude lépe udělat, co chce zvolený velitel města...“

Stella vymrštila ruce a dokládala svá slova prudkými gesty: „Takhle žvaní každej zbabělej přistěhovalec! Každej, kdo zrovna přitáh a ještě se ani neohřál, si myslí, že rozumí všemu líp než ten, kdo se narodil tady na posvátné arminské zemi, kterého omyli Ohněm hned při narození a kdo se dal prosáknout božským...“

Lord Foolbridge jí položil ruku na rameno a stiskl, až ji to zabolelo: „Drž teď hubu, panenko! Tohle není tancovačka ani hra na lásku! Vyřiď doni Florés, že je potrhlá stará škatule a že z té bitvy, co se s ní chlubí, utekla postřelená! Když nedostane rozum, tuhle nemusí přežít! Ale přežije ten, kdo bude mít rozum i srdce zároveň!“

Pustil ji. Stella lapala po dechu: „Takovýho tě neznám!“

„Možná jsem zbabělej přistěhovalec. Ale v boji jsem už byl!“

Stella chvíli zírala a třela si rameno; pak se otočila a beze slova odešla. Ve dveřích se srazila s Davidem, který přinášel opakovací ručnici a dva revolvery spolu s krabicí nábojů.

„Hele, co vodsaď tak sypala? Tys jí něco řek, že je tak rudá?“

„Ano, mluvili jsme poněkud vzrušeněji,“ přiznal Foolbridge. „Leč soudím, že je lépe věnovat se výzbroji přítele Shepparda...“

David počal rozkládat jednotlivé součásti výzbroje, které přinesl a pomáhal Irwinovi si na ně zvyknout. Bylo to třeba, arminské zbraně jsou v detailech poněkud jiné konstrukce než evropské a nebyl na ně zvyklý.

Stella dorazila k doňi Florés vzteklá a uražená. Na otázku, co je s lordem, zopakovala téměř doslova celý rozhovor, jak je zvykem u Arminů. Nevyhnula se dokonce ani charakteristice staré dámy, kterou Foolbridge pronesl.

Stará čarodějnice pozorně naslouchala a v její pomalované tváři se nehnul ani sval. Až nakonec se usmála:

„Je správnej, Stello. Drž se ho; byl by to dobrej manžel!“

„Tihle přistěhovalci nemají šanci!“ prskala Stella. „Jak mezi ně vlítnou vojáci, rozprchnou se jak zajíci, ani Pobožnej je nedokáže zastavit!“

„Proto musíme zaútočit my! Když je to takhle, musíme si poradit samy; vím o místě, kde se dá přejít přes vodu mimo hlavní silnici. U starý hráze...“

„Myslíš přebrodit, až to začne?“

„Jo, přesně.“

„Bude to nebezpečný, ale mohlo by to vyjít...“

„Až zjistěj, že město je obklopený vodou, musej útočit na jediným místě: po silnici. Tam se budou bránit naši s Pobožným. My prostě přejdeme u hráze a vpadnem na ně z boku!“

„No... není to špatnej plán.“ vzdychla Stella.

„Vždycky jsem byla dobrá na jezdeckej útok!“ doňa Florés tasila z pochvy katanu a prohlížela čepel. „Ještě bych chtěla tuhle starou zbraň jednou namočit v krvi...“

„Za Dianu!“ řekl jeden kluk, sotva čtrnáctiletý.

„Za všecky kamarády!“ odvětila doňa Florés.

Stella se rozhlédla kolem. Šli do toho všichni, kdo zůstali; jak členové rodu, tak sluhové včetně těch, kteří se připojili až po válce. Muži, ženy i děti, aspoň podle hodnocení běžného pro Evropu. Svlékli se, označili svá těla posvátnými symboly a vlasy svázali dle zvyku bojovníků. Oči jim hořely nadšením.

„Jeden problém, babi: když nás uvidí přecházet přes vodu, budou nás chtít rozstřílet na mraky...“

„Nikdo nás neuvidí!“ Doňa Florés se zatvářila zvlášť potměšile. „Myslíš, že jsem se za ta léta nic nenaučila? Uvidí nás až těsně předtím, než jim podříznem krky; jako neodvratnou Smrt!“

„I když použiješ magie a ukryješ nás až do chvíle útoku, stejně budeme útočit sami proti celé armádě; myslíš, že někdo z nás má šanci to přežít?“

Taky doňa Florés se rozhlédla po tom neuspořádaném houfu. Avšak viděla i něco jiného: anděly Ochránce, vznášející se nad jejich hlavami. Mávla rukou: „Není to snad jedno?“

Stella zaváhala; pak se jí vrhla okolo krku. Stařena ji sevřela kostnatýma rukama a objímala; potom po řadě objala každého, kdo s ní šel do bitvy.

Pronášela při tom ochranné modlitby a nahlas přivolávala na jejich činy nejvyšší milost a odpuštění...

Lord Foolbridge a Irwin Sheppard zatím odešli z domu. David se odpojil, běžel za Pastevci, kteří byli taky připraveni; ti se houfovali mimo dohled mužů, aby je nehnali pryč. Nebylo tehdy ještě zvykem honit děti do boje.

Pobožný střelec přecházel podle barikády, kterou postavili muži v noci z pytlů s pískem a silných klád, pokud možno tak, aby nebyla přímo viditelná od příchozí hráze. Postávali v hloučcích a diskutovali o nadcházejícím boji. Shora s kostelní věže zahvízdal pozorovatel; Pobožný se k němu obrátil a muž ukázal jeden prst, což znamenalo osamělého jezdce.

„Vpustit a zajmout!“

Jezdec byl uštvaný, špinavý, zbídačelý a pohublý. Jenom podle hustého černého plnovousu v něm poznali člena Dvacetidolarové bandy, pobočníka šéfa Termita. Černovous zajel dovnitř a téměř spadl s koně; zvíře se motalo, po těle mu vystupovala bílá pěna.

„Co je? Co se děje?“ ptal se Pobožný střelec.

Černovous po něm zamžoural, ale poznal ho.

„Termit ti vzkazuje... za hodinu... pět set jezdců!“

„Jak to víš?“

„Sledujeme celý deště... Holohlavýho! Zabil nám dva kámoše, jen tak pro nic za nic! Jen že je potkali... Termit přísahal...“

„Kde je Termit teď?“

„Poslal mě... sám se zapojí... až bude čas!“

„Zahyne,“ řekl kdosi. „Kolik má lidí?“

„Jedenáct. Já jsem dvanáctej. Pobožnej...?“

„Slyším tě.“

„Farmář Gilles Kendall zradil! Poslal dva pacholky... s plánem města... k Holohlavýmu!“

„Víš to jistě?“

„Termit je zabil. Dva za dva – ty plány nedostali!“

„Děkuju!“

„Řekli... když všecko v pořádku, tak červenej hadr. V okně hostince! Červenej hadr...“

„Signál k útoku?“

„Jo. Tak říkal Termit.“

Černovousovi klesla hlava. Pobožný střelec jej zvedl. „Ještě něco?“

„Už nic. Nech mě spát!“

„Děkuju ti, kamaráde!“ Pobožný stiskl banditovi ruku, ten jen smutně pokývl hlavou a odešel stranou; tam ulehl a v tu chvíli usnul. Pobožný někomu nařídil, aby se postaral o jeho koně; bylo to silné a otužilé zvíře a byla naděje, že se vzpamatuje. Střelec se rozhlížel a uvažoval, komu může věřit; nemohl zatím vyloučit, že mezi farmáři zůstal nějaký Kendallův člověk. Nařídil všem zůstat na místě a vydal se do stodoly, kde tušil Pastevce. Byli tam; už před vraty narazil na hlídku, nahého kluka od hlavy k patě pomalovaného, na krku posvátné amulety, vlasy svázané do skalpové kadeře a zbytek hlavy vyholený. Pohlédli na sebe, potom strážný beze slova střelce pustil dovnitř.

Byli tam všichni; měli čas upravit se do podoby bojovníků, že těžko rozeznával kluky od děvčat; jen oči jim svítily ze tmy jako vlčatům. Pobožný prošel do středu a usedl naproti Grammymu. Díval se z jednoho na druhého a zvažoval jejich osud.

„Měl bych pro vás práci, kamarádi.“ řekl vážně.

Mlčeli; jenom Quinn řekl: „Stačí říct.“

Vysvětlil jim, co se dozvěděl. Řekl, že tuší, že mají oči všude a lepší přehled než kdokoliv jiný; takže kdyby objevili někoho, kdo chce zradit...

„Neboj se,“ řekl Grammy. „Do zad ti nikdo nevpadne!“

„Co s ním můžeme udělat, když ho chytneme?“ ptal se Quinn.

„Cokoliv chcete.“

„A s nepřáteli, když je ulovíme?“

Pobožný rozevřel dlaně a učinil gesto, kterým se vzdával zájmu o osud těch, co budou mít smůlu. Quinn se ušklíbl.

„Davide, ty se v hospodě vyznáš; utíkej do pokoje toho Kendalla a prober mu věci; když najdeš červenej hadr, vyvěs ho z okna!“

„Ale... to budou myslet, že mají útočit!“

„No právě. Vyzkoušíme, jak daleko nám nesou lovecký pušky!“ Mezi mládeží nastal čilý ruch; pobíhali sem tam a hledali si vhodná stanoviště pro odstřelovače. Dospělí jim nevěnovali příliš pozornosti, děti vypadaly velice divoce a spíš se zdálo, že si hrají na Indiány. Maximálně jim někdo sprostě vynadal, že se mu pletou a aby se šly radši schovat.

David už v Kendallově pokoji byl, hledali tam s Pobožným nějaké papíry; teď prohrabal zavazadla a bez nesnází objevil dvoumetrový kus červené látky; vyvěsil ji z okna a vyhlížel ven.

„Tady by nám mohlo být dobře!“ řekl Gerrymu. „Odsud je můžeme postřílet, jak budem chtít!“

Gerry nakrčil nos, obcházel pokojem a prohlížel si ho. Vypadal mimořádně divoce, protože přiměl jednu dívku, aby mu vyholila co největší kus hlavy, pouze od temene k zátylku mu vlála výbojná skalpová kadeř zdobená vším možným. A když získal tak velkou plochu na pomalování, samozřejmě toho využil, takže by ho těžko poznala vlastní matka. Teď kreslil do vzduchu ochranné obrazce proti zlým duchům; taky se vymočil do každého rohu místnosti, aby dal všem najevo, kdo je tu teď pánem.

Po Kendallovi zbyly dva vaky věcí; Gerry vzal každý kus šatstva do ruky, očichával jako pes a odkládal jako nehodné pozornosti. Ale bylo pár věcí, které se mu zalíbily, většinou kožené řemeny a různé věci potřebné pro život ve stepi.

„Můžu si tohle vzít?“ vyptával se Davida. „Je to teď tvoje!“

„Vem si co chceš!“ rozdával David velkomyslně z cizího.

Gerry ty drobnosti opět očmuchával. „Ale ještě je to napojené na Kendalla! Ještě je blízko... je potřeba je očistit!“

David sledoval jeho počínání; neřekl, že se chová jako blázen, vlastně nekomentoval jeho počínání nijak. Gerry určitě ví, co má dělat; ačkoliv... tak řekl: „Neubližuj mu!“

Gerry zvedl tázavě hlavu. „Když je ještě blízko, mohlo by mu vadit, že si bereš ty jeho krámy! Neubližuj mu víc, než je nezbytné!“

Gerry škubl zmalovanou tváří a přikývl. „Jo. Máš pravdu.“

Pak si sedl se zkříženýma nohama na postel, rozložil Kendallovy věci do vějíře před sebe, kladl na ně ruce a zpíval ve starobylé arminštině. Opakoval stále stejný text, v podstatě vyjímal věci z moci Kendallových démonů a podřizoval je svým Ochráncům. David mlčky přihlížel; pokud o něčem uvažoval, pak o tom, zda by neměl udělat něco podobného se svým majetkem.

Ale přece mu utkvěla v hlavě jedna myšlenka: nakolik jeho kamarád Gerry zdivočel tak, že má blíž k šelmě než k člověku. Za normálního stavu se to neprojevovalo, ale teď mohl povolit svým přáním a chovat se, jak považoval za správné. David ho sledoval; spíš než pohoršení cítil lítost, že sám není ještě dostatečně zdivočelý. Sice mu nějaká dívka vyholila dva pruhy nad ušima, pomalovali mu tvář a na krk pověsili něco, co ho mělo chránit; ale stále ještě cítil pochybnosti. Kdy se jich dokáže zbavit? Či snad bude do smrti stát na rozhraní mezi dvěma světy?

Pobožnému střelci se situace líbila čím dál tím míň. Počítal s pěti sty útočníky, ale boje schopných obyvatel města byly sotva dvě stovky, včetně žen a dětí. Jedinou nadějí byla výhodná poloha města uprostřed vody, spojeného s pevninou jen jedinou úzkou hrází. Dal odstranit nejbližší barikády, aby nebyly vidět, raději obsadil všechna okna domů u vjezdu. Pokud se to podaří, vnikne první oddíl do této pasti a bude likvidován.

Lord Foolbridge se choval, jako by se nic nedělo; vypravoval o svých příhodách Irwinovi, který napjatě poslouchal a dělal si poznámky do bloku. Pes Archibald ležel vedle nich a sledoval, co má jeho pán v úmyslu. Přesně řečeno se nudil.

Pozorovatel na kostelní věži oznámil, že vidí jistý pohyb na obzoru. Chlapi vstali a ujali se svých pušek.

„Ano,“ řekl lord Foolbridge. „Obávám se, že budeme nuceni svůj rozhovor odložit na pozdější dobu. Doufám, že se budete chovat tak rozumně, abychom ještě měli možnost si pohovořit!“

„Prosím? Co tím myslíte, sir?“

„Že se nenecháte zabít, příteli!“

„Ó, to zajisté nikoliv. Mimochodem, jste dobrý střelec?“

„Říkají to o mně.“

„Navrhnul bych vám sázku, kolik zneškodníme nepřátel.“

„Přijímám. O co?“

„Když zvítězím, dovolíte mi pokračovat v cestě jako člen vašeho doprovodu!“ navrhl Irwin.

„Och, zajisté! O to se ani nemusíme sázet!“

„Lituji lorde, avšak bohužel nemám peníze, abych cestoval za svoje. Proto se snažím získat možnost...“

„O tom vůbec nehovořte, drahý příteli! Raději zvažme, co bude předmětem sázky, když vyhraju já!“

„Nevím. Vymyslete si něco sám!“

„V tom případě vás jmenuji svým tiskovým tajemníkem a určím vám plat dle vašeho uvážení!“

„To by bylo příliš velkomyslné!“

„Obávám se, mladý muži, že jste přespříliš skromný a že...“

„Sakra, držte huby!“ obořil se na ně nejbližší střelec. „Dycky jsem myslel, že Angláni jsou málomluvný; vy kecáte jako starý...“

Oba zmlkli a tvářili se uraženě. Nebyli zvyklí, aby s nimi někdo mluvil takovým tónem, ale lord už rezignoval a Irwin se rozhodl přecházet podobné urážky mlčením.

Velitelem útočného komanda byl Holohlavý.

Jel s Jednookým Hermannem asi tak uprostřed oddílu, aby měl všude blízko a mohl zodpovědně velet.

Teď právě dalekohledem pozoroval město.

„Nevím, kterej je hotel, ale v jednom okně visí červenej hadr. Je mi záhadou, kde jsou Kendallovi chlapi!“

„Já větřím syčárnu!“ řekl Hermann. „Už se nám ztratila spousta chlapů, který se na chvilku odpojili. Domorodci po nás jdou!“

„Ty už málem věříš i na duchy!“ ušklíbl se Holohlavý.

„Jo, protože je vidím! Jedním okem koukám na tvoji blbou držku, ale tím druhým do jinýho světa. Kdybys nebyl pitomej, tak...“

Holohlavý si odplivl. „Koukni na to město! Ještě mít hradby, je to úplnej Trogir. Tys nebyl nikdy v Jugoslávii?“

„Ne. Měl jsem dost starostí v Rusku. Tys dobýval ten...?“

„Trogir; na neštěstí jsme ho měli už obsazenej. Ale je taky spojenej s pevninou jenom jedním mostem...“

„Sakra, máme to vůbec spustit? Cítím nějaký problémy...“

„Je tam úplnej klid! Kendall slíbil, že budou všeci vožralý jak dobytek... snad by udělali poplach, kdyby nás viděli, ne?“

„No... možná. Tak jo...“

Ta slova se týkala oddílu, který měl vyrazit dopředu, dostat se do města zadem a obsadit je, než se obyvatelé vzchopí k účinné obraně. Kendall slíbil, že večer opije všechny, kdo mají vůbec nějakou schopnost se bránit; vzhledem k tomu, že jsou milovníky alkoholu a zábavy, není těžké přinutit je, aby pili víc, než se sluší, obzvlášť zadarmo. Ráno může být při zdravém rozumu jenom pár dětí a starých bab.

Oddíl vyrazil vpřed; nejdřív v neuspořádaném houfu, ale na hrázi se museli seřadit jenom po třech, jinak po úzké silnici nemohli jet cvalem. Chvíli to trvalo a ztráceli tím cenné minuty, během nichž se mohl někdo probrat.

„Já pořád nemám jistotu!“ vrčel Hermann. „Připomíná mi to láhev. A co vleze do hrdla flašky, to...“

První trojice vlítly do města; rázem se ocitly proti barikádám. Obrátily koně a srazily se se zbytkem oddílu; v téže chvíli už zaduněla salva a první řady se kácely s koní. Zároveň zahájili palbu střelci ukrytí v oknech jednotlivých domů a kropili jezdce, tlačící se do silnice. Pár jich spadlo s koní rovnou do vody, zbylí se mačkali a padali pod kopyta. Splašení koně řičeli a dupali po svých jezdcích; trvalo chvíli, než se podařilo aspoň několika obrátit se a utéci ke svým.

„Kurva, to je zrada!“ řval Holohlavý. „Ta svině Kendall se dal k Arminům a varoval je... Já mu uříznu koule!“

Rozjel se k hotelu; Hermann a pár dalších jeli za ním, ale nepodařilo se jim ho dojet, než se ocitl na břehu naproti místu, kde se krčil David.

„Kendalle, ty prase! Zbláznil ses nebo co? Počkej, ty hajzle vožralej, až tě dostanu do ruky!“

David zatajil dech a pomalu, metodicky stiskl spoušť. Lesklá holá lebka velitele banditů skýtala dobrý cíl i na tu dálku; tak viděl, jak se na ní objevila krev. Holohlavý nedůvěřivě pozvedl ruce k obličeji, pak se skácel na zem a kůň ho vlekl za sebou.

Hermann strhl koně o chvilku dřív, než jej zasáhla Gerryho kulka. Jeho pobočníka zasáhl Quinn přesněji: do prsou, takže sice nebyl mrtev, ale kašlal krev a jen s pomocí dalšího muže se držel na koni. Chvíli na to zemřel, aniž nabyl vědomí.

Na to však Hermann nečekal. „Vypadá, to, že velitel seš teďka ty!“ řekl mu někdo z podřízených. „Tak co, vzdáme to?“

Hermann zavřel oko, aby spočítal démony kolem sebe. „Hovno! Oni mají jen flintičky, ale my... Srovnáme se a do útoku!“

Pobožný střelec prováděl inspekci, co způsobila první vlna. Bylo to dobré; měli jen dva raněné, to se někdo z útočníků dostal k pušce dřív, než byl zabit. Jinak bylo vše v pořádku a co víc, chlapi dostali kuráž bojovat.

„Teď už na to nepůjdou tak blbě! Půjde nám o krk!“

„Spolehni se! Ale dlouho obléhat nás nemůžou, je úplně jasný, že by nám odněkud přišla pomoc. Taky to vědí...“

Nějaká dívka přinesla střelci zprávu, že David dostal velitele Holohlavého. Pobožný to krátce zhodnotil.

„Teď velí vojákům Jednooký Hermann, nejhorší bestie, co tam mají. Má to dva důsledky, dobrej a špatnej. Zlý je, že asi bude bojovat do posledního chlapa. Dobrý je, že fanaticky nenávidí každýho Armina. A když je někdo zaslepenej a bez rozumu, udělá chybu. My si na nějakou chybu počkáme!“

Všiml si Černovouse; ten se při prvním výstřelu probral, popadl nejbližší pušku a střílel jako druzí. Teď koukal na Pobožného, ale netroufal si ho vyrušit z úvah.

„Seš dobrej,“ řekl střelec. „Je vidět, že si Termit vybírá za pobočníky opravdovský chlapy!“

„Dík, šéfe!“ kývl hlavou Černovous. „Ale to přece není nic tak hroznýho! Když jsme se toulali, bylo to horší...“

„Kdybyste měli rozum, nemusíte se toulat!“

„To se lehko povídá takovejm, jako seš ty. Jenže já zabil jednoho chlapa. Armina. Jeho bráškové a příbuzný žijou a určitě na mě nezapomněli...“

„Proč jsi ho zabil?“

„Přebral mi holku. Byla to hádka. Byli jsme vožralý...“

„Který to byl rod?“

„Cervoniové.“

„Italové?“

„Ne, Poláci. Původně se jmenovali Czerwoni nebo tak nějak, tady se začali psát po italsku...“

„Neznám nikoho z nich, ale zkusím je najít přes příbuzné. Třeba by přijali nějaké regalante a odpustili ti.“

„Regalante?“

„Dar na usmířenou. Snad sis naloupil dost...“

„Bohužel! Žádnej si nenaloupil skoro nic za celou tu dobu. Měli jsme co dělat, abysme se uživili!“

Pobožný chvíli uvažoval. „Dám ti dopis pro jednoho chlapa v Tigeru; nebo v Sun City, podle toho kde zrovna bude. Pokusí se najít ty Cervoniovy a dohodnout s nima mír. Stačí?“

„Děkuju!“ Černovous na chvíli zjihl víc, než bylo u tak otrlého chlapa možno tušit. „Seš kamarád, Pobožnej...“

„To nic...“ Střelec přistoupil k první barikádě, aby se podíval na step. Zatím se tam nic nehýbalo.

Foolbridge a Irwin zatím počítali zásahy. Zatím to vycházelo ve prospěch lorda, který měl o tři mrtvé víc, ale Irwin hlásil jednoho, který dostal současně kulku od jiného, o toho se nemohli dohodnout. Došli si dokonce k němu a hledali na těle zásahy, nepřihlížeje k nebezpečí, že od něj chytí nějakou blechu. Bylo jich na mrtvole víc než dost a jak pozvolna vychládal, hledaly si urychleně nový domov.

Pobožný navrhl, aby z mrtvých těl postavili další barikádu, tentokrát přímo na spojovacím mostě. Přijali to; mrtvoly odnesli na most, prohledali a sebrali všechen majetek, pak je úhledně složili do hranice, kterou nebylo možno na koni jen tak přejet či přeskočit. Takový způsob zacházení s padlými je v kraji obvyklý; i když většina přistěhovalců to viděla poprvé, Armini staví někdy barikády i z vlastních kamarádů, když padnou. Tak se ještě po smrti podaří pomoci spolubojovníkům k vítězství...

Uplynula hodina. Foolbridge došel k Pobožnému střelci a řekl, že soudí, že už nepřátelé pochopili, že jim tady štěstí nepokvete a vzdálili se jinam, kde to bude lehčí a bez nebezpečí. Pobožný zakroutil hlavou.

„Určitý lidi nikdy nedostanou rozum. Myslím, že to je i případ Jednookého. Přijde...“

„V každém případě,“ řekl lord. „Je právě čas na čaj!“

„Ale ne! To spíš by někdo mohl chtít kapku whisky!“

„Whisky před obědem? To je poněkud frivolní, alespoň myslím! Snad trochu suchého portského...?“

„Hergot, chlastej si co chceš!“ vybuchl střelec. „Copak to není sakra jedno, když nás každou chvíli můžou poslat do...“

„Jak to posuzujete vy, to nevím. Já se naopak domnívám, že zachovávat společenské normy je důležité za všech okolností!“

Pobožný mávl rukou a šel obejít postavení, aby zjistil, co se děje na zbývajících stranách města. Nebylo vyloučeno, že nepřítel se pokusí nějak proniknout přes vodu. Všude byl klid; hlídky, které postavil na místech, jež se mu zdála ohrožená, potvrdily, že se absolutně nic neděje.

Tak narazil na doňu Florés, která zatím zasáhla do boje pouze střelbou z kulovnic, což ji nemohlo uspokojit.

„Větříš nepřátele?“ usmála se.

„Něco chystají a já nevím co. Štve mě to...“

„Pusť nás do otevřené stepi! Smočíme si meče v jejich krvi!“

Vztáhl ruku a dotkl se její katany. Uchopila jeho ruku, vložila si ji na srdce a přála si, aby s ní propojil svou energii. Stella sledovala, jak se vzájemně dotýkají dlaněmi.

„Na tobě je poznat, děvče, že jsi Španělka! Čekej trpělivě, však ti kořist přijde pod zuby!“

„Čekám už dost dlouho! Kdybysme jim vpadli do zad...“

„Jo. A tys to mohla sledovat z vejšky na křídlech, co? Neboj, ještě se stihneš stát svatou památkou pro svý milovaný vnoučata. Zatím vyčkávej a pamatuj: nepotřebujem tolik hrdinský činy, jako spíš živý kamarády...“

„Tos měl říct Rolfu Szarkayovi, když odjížděl!“ namítla.

„Rolf věděl, co má dělat.“

„Teď čeká, až ho pomstím!“

„Je dost dobrej, aby to dokázal sám!“

Stařena se zamračila. Neříkala však nic.

Pobožný vystoupil do okna jednoho domu a rozhlížel se.

„Možná přijdou v noci!“ řekl.

„Běloši? To by se museli úplně zbláznit. Vědí přece, že v noci vidíme líp než oni!“

Neodpověděl. Zacláněl si oči dlaní a hleděl k obzoru.

„Přijdou!“ řekl potom. „Už brzo. Viděl jsem je.“

„To mám tak špatný oči?“

„Na chvíli se tam něco zalesklo. Něco kovovýho.“

„Až to začne doopravdy, dovolíš nám výpad?“

„Až to začne doopravdy, nebudu mít už náladu zamýšlet se nad tím, co kdo dělá. Až budeš mít pocit, že je to zapotřebí...“

Neřekla nic; ale zkřivila obličej, až vypadala jako šelma.

„Dnešního dne je dobré umírat?“ usmál se, objal ji a přitiskl rty na znaky, vytetované na její hlavě. Ani teď nic neřekla; jen se k němu tiskla, jako by se snažila překonat svůj strach.

„Přeju ti štěstí ve všem, co děláš, Flor.“ zašeptal.

„Děkuju. I já tobě.“ řekla a usmála se.

Pak se rozešli. Pobožný se vracel k barikádě, kde jej oslovil lord Foolbridge: „Promiňte pane, nerad vás ruším při vašem zodpovědném poslání, ale dovolil byste, abych vás upozornil na jistou závažnou maličkost?“

„Proboha jistě, jen mluv!“

„Pravděpodobně se nepřítel blíží.“

„Hm. Jak jsi na to přišel?“

„Já ne, ale Archibald. Pohleďte!“

Foolbridgeský ovčák stál na barikádě, větřil a napínal špičaté uši někam do stepi. Vypadal napjatě, skoro rozčíleně, zcela jinak, než když útočili poprvé.

„Rád bych věděl, co slyší!“

„Já také, pane. Bohužel se s ním nedovedu domluvit. Ale je to něco jiného než jezdci na koních!“

„Zkusím to.“ Pobožný střelec přistoupil k Archibaldovi a hladil jej po hlavě. Pes mu olízl ruku, ale zůstal ve stejném napjatém střehu. Pobožný poklekl vedle něho, vložil mu obě ruce na velikou hlavu, obrátil ji k sobě a hleděl ovčákovi do očí. Archibald neuhnul, díval se sugestivně a olizoval si čenich.

Střelec lehce zamlaskal; znělo to, jako když se pohybuje osamělý jezdec. Pes nereagoval, ani když mlaskání počalo nabývat podobu útočícího oddílu. Pak začal Pobožný podivně vrčet jako motor túrovaného automobilu; pes zbystřil pozornost, ale nedával najevo, že je mu tento zvuk povědomý. Až když přešel na hluboký, ochraptělý zvuk nízko pracujícího motoru, zřejmě na naftu, pes náhle dvakrát krátce vyštěkl. Střelec jej pohladil a vstal.

„Co se děje?“ ptal se Černovous, který stál vedle.

„Já... nevím jistě, zda si rozumíme.“ Střelec vypadal, jako by ztrácel klid.

„A když jo, tak co?“

„Tak na nás jede něco jako... obrněný transportér nebo tank.“

„Tank? Myslíte opevněný vůz s pancéřovými stěnami, vyzbrojený kulometem a kanónem, co střílí tříštivé náboje?“ ptal se Irwin.

„Vyjádřil jste se zcela přesně, příteli!“ řekl Pobožný lordovou intonací. „A buď tak laskav a nech si ty blbý otázky...“

„Kde by se tady vzal tank?“

„Co já vím, proč potřebovali vybít celou posádku celnice, a co chtěli převézt přes čáru? Mysleli jsme na kamióny se zásobami a mužstvem. Ale možná mají něco navíc...“

„Proti tankům nemáme zbraně!“

„Granáty!“ navrhl někdo.

„Ty jsou účinné jen z bezprostřední blízkosti.“

„Nepomohla by palba z pušek, soustředěná na jedno místo?“

„Víš, jak je tlustej takovej pancíř?“

„Nevím. Nikdy jsem nic takovýho neviděl, jen na obrázku. Ty jo?“

„Někdy před patnácti lety jsem v něm jednou jel, když byla válka.“ přiznal Pobožný střelec. „Ale o současných typech tanků nemám vůbec žádnou povědomost.“

„Kdybyste dovolil,“ řekl Irwin. „Nedávno jsem byl přítomen výcviku tankové jednotky a její velitel mne s laskavostí sobě vlastní seznámil s účinky těchto zbraní...“

„Tak sakra mluv a nenapínej nás!“

Irwin si ulomil kus klacku z nejbližšího keře a počal rýsovat do prachu, který předtím pečlivě uhladil. Nakreslil podobu tělesa tanku, pásů, věže a kanónů, přičemž pokud možno srozumitelně každou část popisoval a vypočítával její vlastnosti.

„Hm,“ řekl Pobožný střelec, když ten výklad skončil. „Ty tedy říkáš, že tank má dva kulomety a dělo, které vystřeluje náboje do vzdálenosti několika kilometrů?“

„To záleží na typu děla. Podle toho, je-li tank těžký, lehký či střední, dále na tom, kolik nábojů má, neboť prostor tanku je značně omezený a není možno brát s sebou příliš razantní náboje, není-li zajištěno jejich doplnění z dalších nezávislých zdrojů.“

„Když nedostanou další munici z týlu, jasný! Ještě mi vysvětli, jak se dá takovej tank zneškodnit, ať to víme všecko!“

„Prosím. K ničení tanků slouží především dělostřelectvo, dále letecké bomby, v případě přesného zásahu minomety, nájezdní miny, pancéřové pěsti a protitankové pušky, tak zvané bazuky.“

„Fajn. To všecko nemáme. Aspoň jak se dá tank zastavit?“

„Přetržením některého z pásů ztratí schopnost pohybovat se dopředu a dozadu a jezdí pouze v kruzích, totiž pohybuje se jenom jeden pás, dokud obsluha tank nezastaví!“

Pobožný střelec se škrábal ve vousech.

„Ještě by vás možná zajímalo,“ řekl Irwin úslužně. „Za poslední války na východní frontě používali Rusové k ničení tanků svazku granátů nebo zápalných lahví...“

„Co je to zápalná láhev? Koktail Molotoff?“

„Ano, znáte to, pane?“

„Znám lidi, co to umějí, ale nejsou tady. Co ještě?“

„V podstatě by stačilo prorazit a zapálit nádrž,“ uvažoval Irwin. „Ta se nachází tadyhle vzadu...“ ukázal na náčrtku.

„Čím se to dá prorazit?“

„Nevím. Trhavým nábojem do protitankové pušky.“

„V tom případě,“ řekl lord. „Se ovšem střelec musí nacházet v pozici za tankem, aby se mohl strefit do jeho zadní části!“

„Ano, to je zcela evidentní!“ souhlasil Irwin. „Nebo přinutit tank, aby se k němu otočil zády.“

Pobožný pohlédl na lorda dost nevraživě.

„Stejně nemáme nic, čím by se to dalo provést!“

„Kdybyste dovolil, pokusil bych se!“ řekl skromně lord. „Jde jenom o to přimět tank, aby se k nám otočil!“

„A čím na něj chceš střílet?“

„Svojí puškou na slony, samozřejmě. Je na to nejlepší.“

„Tou bouchačkou, co...?“ Pobožnému střelci to došlo. „No a proč ji už dávno nemáš připravenou?“

„Vyčkával jsem vašeho souhlasu, pane.“ pravil lord a vydal se celkem nevzrušeným krokem do svého hotelu.

Pobožný chtěl něco říct, ale pak radši mlčel. Zmlkli i ostatní a naslouchali stejně jako předtím Archibald; všem se nyní zdálo, že slyší z dálky zvuk vrčícího motoru.

„Koukejte,“ řekl někdo. „Tam – kouř!“

„Ze dvou ohňů,“ řekl Pobožný. „Proč asi...?“

„To je signál od Termita!“ řekl Černovous. „Slíbil, že nám dá signál, kdyby se něco dělo!“

„A co znamenají ty dva ohně?“

„Nevím. Možná se rozdělili na dvě skupiny. Domluvili jsme si jenom, že se pokusí udělat to tak, abysme pochopili...“

Irwin sice soudil, že taková domluva příliš ovoce nepřinesla, ale nechal si to pro sebe. Byl o třídu lehčí a Černovousovy pěsti byly veliké a mocné jako kladiva.

Lord se vracel a nesl si kromě pušky i náboje; nabil pušku, vyzkoušel ji a prohlásil, že zkusí zničit tanky, jakmile se jim dostane na dostřel. Bohužel puška měla dostřel dost krátký, neboť byla, jak známo, brokovnicí s vyztuženými hlavněmi, aby se z nich daly vystřelovat i trhavé kule.

Pak přiběhl pozorovatel a třeštil oči v úžasu.

„Veliteli! Jedou na nás tanky!“

„Kolik?“ ptal se Pobožný střelec. „Já nevím, viděl jsem dva! Za nima potom jezdci...“

„Dva tanky – dva ohně.“ řekl Černovous spokojeně.

„Dva tanky.“ Pobožný se mračil a tvářil se vztekle. „Už o tom víme... dávám rozkaz, aby se ženy a děti schovaly do sklepů a vzaly si vyprošťovací nářadí. Není vyloučeno, že nepřítel se pokusí srovnat město se zemí.“

„Byli by toho schopni?“ ptal se někdo.

„Mají na to prostředky.“

Ve městě nastal zmatek; ženy, děti a osoby nebojující s nářkem opouštěly svoje domovy, obávajíce se, že je vidí naposledy. Útok tanků je přece jen něco jiného než pár bláznivě střílejících jezdců. Doňa Florés a její dívky se rozhodly udržovat pořádek tím, že ty, co nejvíc skuhrali, poučily ráznou fackou. Zmatek byl veliký; ale přece menší, než kdyby útok byl překvapivý.

Pobožný střelec vylezl na střechu, aby si tanky prohlédl. Irwin šel jako odborník s ním a hlásil:

„Zdá se, že to jsou lehké bojové tanky. Ostatně těžké by se sem v tom rozmoklém terénu ani nedostaly, až leda po vyschnutí stepi. A lehčí mají proti těžkým řadu výhod, právě v takovém bahně. Proti kulkám z pušky chrání dostatečně, jsou mnohem pohyblivější a účinný dostřel...“

Střelec jej nechal mluvit. Přemýšlel.

„Střelci z domů se stáhnou a vyčkají vhodné chvíle ukryti za barikádami.“ rozhodl potom suše. „Myslíš, že domy zboří?“ ptal se Černovous.

„Musí. Jinak neprojdou.“

„Ty myslíš, že projdou?“ lekl se bandita.

„Dokud budu živ, tak ne.“

Chlapi nadávali, že mají opustit dokonale vybavené a pečlivě vyhledané úkryty, když mezi domy dopadl první dělostřelecký granát. Nezpůsobil žádnou škodu; jen ženské začaly ječet, chlapi proklínat. Pobožný střelec se zamračil a zalehl za barikádu.

Pak to šlo ráz na ráz; dvě dělové hlavně začaly systematicky odstřelovat jeden dům za druhým. Po maličké chvíli se jim povedlo jednu dřevěnou kůlnu zapálit; od ní chytla druhá a oheň se rychle šířil. Zděšení obyvatelé zírali s hrůzou, jak jejich pracně vybudovaná obydlí podléhají zkáze; a nemohli vůbec nic dělat, další náboje vybuchovaly s neúprosnou pravidelností.

Zakously se i do Casy; ale střelci s překvapením zjistili, že tento dům je z kamene a není tak lehké jej zničit. Soustředili tam svoji pozornost; ale při tom se neustále blížili k městu. Teď už všichni viděli záblesky od hlavní; lord Henry sevřel pevněji pušku a čekal, neboť pořád ještě nemohl přesně zamířit.

Pak se jeden tank vynořil z oblaků kouře a blížil se k hrázi. Někteří chlapi po něm začali střílet, kulky klouzaly po pancíři; naopak střelec v tanku stiskl spoušť kulometu a pokropil barikády dlouhou dávkou. Museli schovat hlavy, aby to nedostali.

Lord Foolbridge pečlivě a dlouho mířil.

„To je zbytečný,“ řekl Pobožný. „Odtud se do nádrže netrefíš!“

„Mířím na pásy, vážený příteli!“ odvětil lord laskavě.

Stiskl spoušť, puška zaduněla; viděli, jak náboj vybuchl na levém pásu, ten se roztrhl a tank se začal stejně zvolna, jak jel, natáčet doleva. Trvalo to dost dlouho, aby lord stihl mířit; vystřelil, když tank stál k němu šikmo obrácen zádí. Chvíli se zdálo, že explozivní kule pancéřovému obru neublížila; potom se objevil úzký sloupek kouře, plamínek a vzápětí nádrž bouchla.

Jenže tehdy se za tankem vynořil oddíl jezdců; hnali se po jednom či dvou do spojovací silnice a stříleli jako pominutí.

Pobožný střelec vyskočil a vytáhl oba revolvery; pálil střídavě oběma rukama a po každé jeho ráně se jeden skácel ze sedla. Kolem něho hvízdaly kulky, jedna mu proděravěla klobouk, ale žádná jej nezasáhla. Zbývající vojáci narazili na barikády z mrtvol, koně se počali plašit – do toho vletěl jako černý stín foolbridgeský ovčák Archibald, kousal koně do nohou a vztekle vrčel. To koním stačilo, aby počali shazovat jezdce. Pes pobíhal mezi nimi a každému, kdo spadl, scvakl na hrdle svoje krokodýlí tesáky.

Někteří útočníci vypozorovali, že blízko silnice je mělko, a podařilo se jim přebrodit. Jiní z té skupiny skončili ve vodě; někdo z Arminů skočil za nimi, potopil se a dobíjel je pod vodou dýkou, ale kdosi jej zastřelil. To rozhněvalo Irwina Shepparda; vzal ruční granát a hodil do místa, kde se zoufale snažilo vyplavat pár vojáků; granát vybuchl a oni se potopili.

„To je za ten tank!“ upozornil lorda. „I když si nejsem jist, můžeme-li všechny v tanku počítat už jako mrtvé. Někteří se mohli dostat ven spodním průlezem...“

„Souhlasím, nebudeme je zahrnovat do sázky.“ řekl šlechetně Foolbridge, zvedl opakovačku a zastřelil muže, který se právě hrnul přes barikádu. Pobožný střelec vystřílel oba revolvery a zmizel v nejbližším úkrytu, aby doplnil zásobníky; tehdy přelezlo barikádu na dvacet nepřátel a hnali se vpřed za střelby ze samopalů. Armini stříleli zpátky, Černovous dokonce popadl sekeru a rozťal dvěma hlavy, jak běželi kolem něho. Potom sebral jeden samopal, ale byl téměř vystřílený; vrátil se tedy ke své sekyře, vykřikoval cosi na ostatní a rozběhl se proti pronikajícím nepřátelům. Byl zřejmě raněn, alespoň z hrudi mu kapala krev, leč obrátil ty ničemy na zbabělý útěk.

„Zůstaň tady, blázne!“ řval Pobožný střelec, který se objevil už zase s nabitými zbraněmi. „Nechoď k nim, nebo...“

Nedopověděl; odkudsi zarapotal kulomet a Černovous klesl s rozstřílenou hrudí. Spolu s ním padli tři další; zbývající se urychleně snažili doplazit do bezpečí. Pobožný vypálil několik ran tím směrem, ale chápal už, že je to marné. Ten ničema využil situace a opevnil se za barikádou z mrtvých. Měl tam kulomet a zřejmě mu nebylo tak špatně, byl odevšad kryt a mohl odstřelovat arminská postavení z bezprostřední blízkosti. Přesvědčil se o tom Irwin, jemuž se kulka rozpleskla o tropickou přílbu, jen trochu vystrčil hlavu. Využila toho spousta vojáků, prošli vodou a rozstřílenými baráky pronikli do města, chráněni před kulkami mužů od barikády.

„Zatraceně!“ řekl Pobožný střelec. „Můžete na něj někdo?“

„Okamžik, pokusím se.“ nabízel Foolbridge.

„Sakra, ty ne! Potřebujem tvoji pušku na ten druhej tank...“

Lord však nehodlal zaútočit osobně; uchopil svého psa za obojek a požádal vlídně: „Archibalde, prosím vás, zakousněte toho pána!“

Pes krátce zakňučel; vyplížil se zpod barikády a plazil se po zemi k protější. Lord a Irwin začali střílet, aby muž s kulometem nemohl přesněji zamířit na psa, přidal se k nim i Pobožný a mnozí další; Archibald se dostal k barikádě, pružně ji přeskočil a zmizel za ní. Ozvalo se zlé vrčení a bolestný výkřik; pak se pes zase vynořil a přátelsky vrtěl oháňkou.

„Výtečně!“ křikl Pobožný. „Chlapi, ten kulomet budem potřebovat!“

Někdo roztočil laso, hodil a zachytil do smyčky hlaveň. Přidali se ostatní, zatáhli a přetáhli kulomet přes barikádu; pak už jen stačilo doběhnout k němu, obrátit a mohli pokropit další vojáky, co je odstřelovali dál ze stepi. Pak se Pobožný staral o muže, kteří prošli; ale nemusel je už hledat.

Proti němu se vymrštila zakrvácená postava, pohybující se hbitými skoky a mávající mečem; bylo těžké poznat v ní důstojnou starou dámu, jakou byla ještě před pár dny.

„Vrátila jsem je peklu!“ zavrčela jako šelma.

„Díky, Florés! Jak jsou na tom tvý holky?“

„V pořádku; taky se snažej. Jedna raněná...“

„Teď už budem brzo potřebovat tvůj výpad...“

Přimhouřila oči a škubla tváří. „Jasně. Kdy přesně?“

„Pojď se domluvit s Lordem. Jde o ten druhý tank...“

Lordu Foolbridgeovi šlo taky o druhý tank. Slyšel ho vrčet, občas vybuchl někde ve městě v některém z už spálených domů další náboj. Ale neviděl jej, především pro oblaka prachu, který vířili útočící jezdci, dále pro kouř spálenišť, který naplnil celé město i jeho okolí. Foolbridge spoléhal především na svůj sluch a pak logický úsudek, který mu říkal, že tank po zničení prvního couvl a mstí se nyní systematickou devastací všeho, co ve městě zatím zůstalo stát.

„Ten druhej tank je potřeba vyřídit,“ řekl mu Pobožný střelec. „Jinak zničí město i s náma...“

„S tím vřele souhlasím,“ usmál se lord. „Ovšem v tom případě by bylo třeba vyjít z města a likvidovat jej tam, mezi nepřáteli...“

Pobožný nemohl nic než přikývnout. „Kdybys mi půjčil tu svoji pušku, zkusil bych to...“

„To od vás nemohu požadovat, pane! Ó nikolivěk, učiním to sám; mám obavy pouze z toho, abych se tam vůbec dostal, ježto budu muset urazit mezi nepřáteli značný kus cesty, aniž bych se mohl jakkoliv skrývat a zdá se, že některý z nich by mohl zkusit vzít mi život dříve, než se mi podaří...“

„No právě! Pomohlo by ti, kdyby naši udělali výpad na druhým konci města? Tank by se tam musel rozjet...“

„Tank nic takového udělat nemusí!“ namítl Irwin. „Postačí mu natočit věž a může střílet kterýmkoliv směrem...“

„To je ovšem velmi nepříjemné!“ uvažoval lord. „Domníval jsem se, že se podaří jej vylákat...“

„Víš co, domluv se s Florés!“

Lord se ohlédl a trochu užasl; nebylo divu, spatřil strašlivého démona ze zlého snu. Nahé tělo staré ženy, zbavené veškerého ochlupení kdekoliv, zato s linkami tetování zvýrazněnými kresbou; to vše pocákané krví nepřátel. V ruce držela obnaženou katanu, oči se jí výhružně blyštěly. Kdo z nepřátel ji potkal, udělal chybu jen tím, že se narodil.

„Ach, madam...“ zaváhal Foolbridge.

„Tak koukej, uděláme tohle: přebrodíme vodu a dostanem se mezi ně támhle na druhý straně... jak slyšíš ty sapíky. Pobijeme je; stejně už dávno patřej peklu, tak ať si je vezme. Počítám, že po nás půjdou a vás tady přestanou hlídat, tak...“

„Ovšem, chápu. Nebude to však poněkud... nebezpečné?“

Nechápavě se zarazila. „Jo... bude to pro ně dost nebezpečný!“

„Zajisté...“ Hleděl na ni se směsí okouzlení a hrůzy, střežil se však pohlédnout jak na její povislé prsy, tak kamkoliv níž. Když to pochopila, ušklíbla se.

„Kdybys mě potkal před třiceti lety... kluci měli ve zvyku se na mě na potkání vrhat! Víš, že zabíjení mečem je sexuální obřad? No vážně, zkus někdy vrazit zbraň do nepřítele a...“

„Doňo Florés, povinná úcta k vám mi nedovoluje...“

„No jasně; na mě to hrát nemusíš. Měj se tady hezky, Ánri!“

„Hodně štěstí... avšak chtěl jsem položit... jistou otázku!“

„Jo – o co jde?“

„Slečna Stella... je v bezpečí nebo bojuje s vámi?“

„Každej bojuje. Ale... asi bys ji v téhle podobě neměl vidět.“

„Cožpak ona...“ zaváhal.

„Jo, vrátila už peklu pár lumpů; a co? To ještě nic není proti tomu, jak by se rvala za tvý děti, kdybys s ní nějaký měl!“

„Já... já... mrzelo by mě, kdyby se jí mělo stát něco zlého!“

Florés se usmála. „Řeknu jí to. Ona už si dá pozor.“

Lord mírně zrudl ve tvářích. „A řekněte jí, prosím, že mne velice mrzí, pokud jsem k ní byl... nezdvořilý. Ať mi odpustí!“

„Ach Bože!“ doňa Florés na okamžik zaváhala. „Ty seš vlastně hrozně milej kluk, Ánri. Víš, chtěla jsem ti říct... myslím, že by sis ji zasloužil. Škoda, že... no nic!“

„Vynasnažím se!“ uklonil se lord a sledoval ji, jak se přískoky vrací do sutin ke svému oddílu.

Vzal si klobouk a kazajku jednoho z padlých vojáků, aby nebyl tolik nápadný; pak zkontroloval zbraně, přikrčil se za barikádou a čekal. Pobožný střelec zalehl vedle něho s opakovačkou.

„Budu tě krýt, jak jen to půjde!“ slíbil.

Doňa Florés se přikrčila mezi troskami a povolala k sobě zbytky svého rodu. „Děti, teď to začne být trochu... no, budu vás muset malinko přecvičit. Uvidíme, jestli mi kamarádka Valérie nacpala do tý hlavy něco užitečnýho... Udělám si z vás šelmy! Dávejte si pozor, zranění a bolest vás od teďka bude spíš vzrušovat!“

Nemusela jim říkat, že jim jde o život; to věděli od začátku. Těm zkušenějším ani nemusela říct, že každý magický výkon jí bere tolik síly, že se ocitá v bezprostředním ohrožení. Oni se naopak dostávali do extáze, kdy ohrožení nevnímali; budou zabíjet bez ohledu na to, jak je budou rvát nepřátelské kulky...

Ještě hůř bylo s koňmi; zatímco lidé ochotně přijímali její ovlivňování, neboť si to sami přáli, psychika koní nebyla na vyspělé úrovni a Florés je musela donutit, aby zapomněli na svoje přirozené reflexy. Porušila tím samozřejmě všechny kastovní příkazy; ale to je problém všech válek. K čemu tedy vlastně byla její celoživotní snaha nespáchat přestupek? Teď se chystala odejít a nadělat jich tolik, že...

„Obejměte mě jeden po druhém! Potřebuji se vás dotknout...“

Vlastně se nestalo vůbec nic; jenom jedna bláznivá stařena se mazlila se sotva dospívajícími výrostky, směšně pomalovanými, s vlasy nazdobenými do šílených kreací. Koho objala, ten se hned rozběhl na svoje místo, popadl zbraně, naskočil na koně a čekal; lidé i zvířata se chvěli nedočkavostí.

„Tak – ve jménu Boha Pána a Vládce! Kupředu!“ pronesla.

Pozvedla ruce a obrátila dlaněmi k nepřátelům. Její rty téměř neslyšně ševelily nesrozumitelná slova; ale když se první jezdci ponořili do vody a plavali na druhou stranu, nikdo z vojáků, co odtamtud stříleli, si jich nevšímal. Florés jela poslední, jako ovčácký pes hlídající svoje stádo; všimla si důstojníka, který snad přece jen něco uviděl, ale než mohl způsobit poplach, mávla proti němu rukou a prorazila mu srdce v hrudi. Nešťastník jenom vzdychl a klesl tváří k zemi.

Vojáci si na druhé straně vybudovali jakási postavení, chráněná vším možným; dokonce přivezli pytle s pískem na ochranu kulometných hnízd. Věděli, že přesností střelby vynikají obránci nad veškerou lidskou schopnost; jejich lovecké pušky nesly daleko a byly posilovány dřívějšími úspěchy, zvláště zbraně Pastevců.

(Toto nám říkal Jestřáb: členové loveckých společenství věří, že duše zvířat, zabitých nějakou zbraní, tvoří skupinu, která se zdržuje v blízkosti zbraně; když vlastník vystřelí, ta parta bleskově zhodnotí, zda duch zasaženého zvířete je hoden se k nim připojit a když jo, tak ho přinutí, aby se dal touhle zbraní zabít. Tím jejich moc neustále narůstá, až způsobí, že puška nakonec zasahuje téměř sama, pokud se střelec nedopustí mimořádně trestuhodné chyby. Je to poněkud zmatená teorie; ale když už se bavíme o magii...?)

Takže: vojáci si oddílu všimli, až když se znenadání vynořil přímo v jejich středu. Pak ovšem nastalo peklo: stříbřité čepele Arminů sekaly hlavy a roztínaly trupy, z různých stran se náhle zjevovaly zběsile ječící šelmy a zabíjely zmateně pobíhající muže, zděšené strašlivým šokem. Někteří se pokoušeli uprchnout; ale nebylo kam. A co horšího: mnozí byli ochromeni pocitem, že si vlastně přejí zemřít tou fascinující zbraní; někteří ranění přímo líčili, že je cosi lákalo vychutnat ten pocit, že jim čepel meče vniká do těla a způsobuje nevýslovně slastnou extázi. V nemocnici už ten pocit nedokázali pochopit; ale v té chvíli jej cítili.

Lord Foolbridge zaslechl ječení, kterým Armini provázeli svoje bojové akce, a vyrazil vpřed. Pomáhal mu prach a dým, ve kterém snadno pronikl okolo chlapů, když věnovali pozornost výhradně útočícím Arminům. Procházel mezi nimi klidně a účelně, vůbec se nekryl a nevšímal si kolem pobíhajících vojáků. Jen jednou se mu stalo, že nějaký poddůstojník ho chytil za límec, řval na něj německy a něco mu ukazoval. Nikdo jiný poblíž nebyl; Henry se ohnal pěstí, srazil chlapa na zem, vytrhl mu z opasku dýku a až po rukojeť mu ji vrazil do prsou.

Tank našel podle záblesků výstřelů; obešel jej zezadu, poklekl a delší dobu soustředěně mířil. Když vypálil, objevil se poblíž oddíl jezdců; lord duchapřítomně padl obličejem na zem a zůstal ležet jako mrtvý. Kousek od něj ležel jiný voják, tváří nahoru, s očima vytřeštěnýma, celý od krve; očividná mrtvola. Jedna nebo dvě, jaký je v tom rozdíl?

Hermann Kast právě dojel k tanku a chtěl dát veliteli pokyn, aby se urychleně přemístil do míst, kde řádila doňa Florés, a tam všechno převálcoval pásy, protože situace se jevila nepřehledně. Tankista otevřel poklop a vystrčil hlavu, ale nepodal hlášení ani se nepokusil vyslechnout, co mu chce jeho velitel; naopak vyletěl ven a prchal od svého stroje. Až tehdy spatřil Hermann pramínek kouře a pochopil, že tank hoří; sotva stačil kopnout koně, když spatřil plamen a pak výbuch. Střelec, který byl právě ve věži a pokoušel se utéci jako jeho velitel, zařval a zůstal viset za nohy v poklopu, zatímco tělo bezvládně upadlo dolů.

„Sakra, co se stalo?“ řval Hermann. „Kdo to udělal?“

Rozjel se přímo k lordovi, přeskočil jeho »mrtvolu« a rozhlížel se kolem svým jediným okem; řval vzteklé nadávky podřízeným, kteří byli stejně zmatení jako on.

„Je to nějakej podraz!“ vykládal jeden arminskou angličtinou. „Někdo se nám dostal do zad a já nevím...“

Hermann zuřil: „Najděte tu svini a rozsekejte ji na kusy!“

Z druhé strany se řítil chlap, kterému nad lopatkou trčel šíp:

„Někdo nás napadl odzadu! Jenom pár divochů, ale...“

„Tak je pobijte, vy idioti! Helmuthe, vyčisti to tam, já musím prorazit do města! Opovažte se...“

Chvilku byl kolem zmatek, koně frkali, vzpínali se a snažili nešlápnout na žádnou mrtvolu. Potom se Hermann vrátil k hlavnímu oddílu, zatímco druhý důstojník Helmuth se hnal někam dozadu. Lord se pozvedl na loktech a střelil ho z druhé hlavně do zad; Helmuth se rozprskl na kusy a vystrašený kůň s řičením prchal.

Teď Henry zamířil směrem, kde Hermann tušil nepřítele, pryč od města. Pokud se tam skutečně nacházel někdo, kdo chtěl pomáhat napadeným, bylo třeba mu říct, jak to ve městě vypadá a co se tam děje. Prchalo víc vojáků, většinou ve strachu, někteří poranění; lord se však snažil vyhnout oběma stranám. Vojenský kabát svlékl a odhodil; jeho bílá košile byla ovšem taky dost nápadná.

Když mu nad hlavou hvízdly kulky, neváhal a skočil po hlavě do vody (spíš bahniska); brodil se co nejdál od bitvy, pokud možno ke křoviskům, ve kterých by se mohl ztratit. Ten samý nápad měla skupina jezdců, kteří se hleděli ztratit z bitvy; vjeli do vody, mohutně kolem sebe cákali a lorda si nevšímali. Dojeli skutečně ke křoví, ale tam byli uvítáni sprškou ran z pušek i kulometu, někteří padli a jiní prchali jinam. Před Henrym se vynořil zarostlý špinavec s flintou a rýpl ho hlavní do žeber:

„Pracky nahoru! Tak co, nechce se ti umírat, ty svině zbabělá?“

Takovou urážku na sobě lord nemohl nechat.

„Promiňte, pane; ať už mne považujete za cokoliv, rozhodně nemohu souhlasit s vaším míněním, že jsem zbabělec! Že jsem prchal, nebylo z důvodu osobní nestatečnosti, nýbrž diktováno velmi střízlivou rozumovou úvahou, která by vám naopak měla imponovat!“

Zarostlý chlap zůstal vyjeveně zírat: „Hele, zaraz ten mlejnek, rozumím ti každý desátý slovo! A padej... co to máš?“

Sebral mu pušku a kroutil nad ní hlavou, protože takovou zbraň nechápal. Pro jistotu jej postrkoval vlastní flintou.

Křoví, které tu rostlo, v době jejich příjezdu do města tvořilo pár suchých klacků s pichlavým trním. Během období dešťů se úspěšně rozrostlo do rozsáhlého bludiště, v němž se kromě zvěře mohli ukrýt i lovci; přesně to taky dělali, neboť špindíra strkal lorda k několika dalším, co se o něčem dohadovali. Jejich vůdce pozvedl hlavu; lord poznal Termita, náčelníka banditů.

„A hele, to je setkání! Ten frajírek od Třech zlodějů? Tobě už dávno toužím dát přes hubu za ty tvý kecy...“

„Dovolte, vážený pane, abych vám navrhl menší odklad našeho vzájemného vyřízení sporů! Především však musím poděkovat za záchranu svého života...“

„To snad ani nemusíš... A co tady vůbec děláš, takhle sám s tou flintičkou?“

„Zdrhal z boje!“ hlásil chlap, který lorda zajal.

„Spíš se divím, jak se tam dostal! Ve městě by mu snad tolik o kejhák nešlo...“

„Šel jsem zlikvidovat ten tank.“

„Tank? Cože, tys zničil ten druhej... proč vlastně tak najednou vybouchl? Co se mu stalo?“

„Prostřelil jsem mu nádrž explozivní kulkou.“

„Tímhle?“ ukázal Termit na brokovnici.

„Zajisté. Je to speciálně upravená zbraň pro podobné použití. Samozřejmě je určena spíš k lovu na slony, nosorožce a jinou zvěř tlustokožnou, avšak za okolností, jež nevyžadují speciální střelivo, vystřeluje běžné brokové náboje vhodné na zajíce...“

„Jo, to chápu. Jenom žasnu... to ses nebál?“

„Tady se nejednalo o překonání strachu, ale o potřebu vykonat určitý úkol. V takových případech se osobní strach stává naprosto zanedbatelnou veličinou.“

Termit si chvíli překládal jeho slova do svého jazyka.

„Tím chceš říct, žes strach měl, ale že ses na něj... zkrátka dobře vykašlal?“ ptal se s jistou úctou.

„Snad by se to dalo formulovat i takto.“

Bandita jen potřásal hlavou, když lord pokračoval:

„Ve světle těchto skutečností je pochopitelně zcela evidentní, že jsem se pokoušel opustit bitevní pole, pro mne v té chvíli velice nebezpečné, co nejrychlejším způsobem, což mohlo snadno v povrchním pozorovateli vyvolat dojem, že prchám ze strachu. Nicméně soudím, že i velmi statečný člověk by se snažil zmizet co nejrychleji z místa, kde zanechal tak nepříjemnou památku...“

„To si piš!“ řekl muž, který ho zajal. „Promiň, Lorde, že jsem řekl, žes utíkal. Já to tak nemyslel!“

„Ani v nejmenším by mi nenapadlo přičítat vám nějaké nesprávné pohnutky vašeho jednání! Naopak ujišťuji vás, že si i já vás velmi vážím a považuji vás za dokonalého gentlemana!“

Tolik dobrých slov řekla o banditovi naposledy jeho matka, což bylo v raném dětství. Pak zemřela a otec jej ponechal ulici; sám se věnoval nemírnému popíjení, což způsobilo, že se stal nejdřív tulákem, pak zlodějíčkem, poté lupičem, až skončil u Termita.

„Hele, necháme toho kecání!“ řekl Termit. „Už chápem co tu děláš; tak nám teda řekni, co se děje ve městě a jak to tam teď vypadá. Ať víme, kde zasáhnout!“

Lord Foolbridge počal líčit bitvu. Bohužel použil svého trapně zdvořilého a rozvláčného stylu vyprávění; Termitovi a jeho mužům tekly nervy, ale vydrželi a naslouchali, neboť to byl jediný způsob, jak se něco dozvědět.

Pobožný střelec a jeho lidé očekávali lordův návrat marně.

„Tak chudák Lord zařval!“ konstatoval kdosi. „Nedá se to jinak vysvětlit. Zničil ten tank a zhebnul...“

„Už tak udělal dost!“ řekl jiný. „Kdo jinej by dokázal zrušit oba tanky? Byl dobrej...“

„Já se však nedomnívám, že lord Foolbridge je zákonitě a zcela nezvratně mrtev!“ pronesl Irwin Sheppard.

„Rád věřím, chlapče, že tě to mrzí, ale budeme se s tím muset smířit,“ řekl Pobožný. „Odvoláme oddíl...“

Vsunul dva prsty do úst a silně zahvízdal. Byl to signál pro doňu Florés, aby obrátily koně.

Byl svrchovaný čas; vojáci se vzpamatovali a uvědomili si, že se jedná jen o pár ojedinělých assassinů. Hermann Kast vyřešil problém tím, že nařídil pálit do toho místa z kulometů, pušek i samopalů a postřílet všechno, co se hýbe; když vojákům řekl, že jde možná o nějakou domorodou magii, byli ochotni pobít každého, ať byl cizí či jejich.

Arminští jezdci byli sice šelmy, ale nebyli imunní vůči kulkám; takové kouzlo by nesvedla ani Valérie. Mnozí byli ranění, padli také někteří koně. Signál Pobožného střelce přišel jako na zavolanou, doňa Florés jej zaslechla a vykřikla: „Zpátky! Vrátit se přes vodu do města!“

Takový ústup nepovažuje žádný jižan za nic nečestného ani zbabělého; říká se mu taktika vlčí smečky. Zaútočit v nejslabším místě, způsobit zmatek a co největší škodu a vzápětí zas zmizet, aby byli co nejméně zasaženi. A okamžitě připravovat další útok, pokud možno v jiném místě, aby byl nepřítel zcela zmaten.

Tak ustupovali; doňa Florés poslední, někdo přece musel naučit ty mladé taktické hry, jimiž se řídila jízda císařovny Diany. Nebyla sice pro zbytečné zdržování na místě, ale teď se točila s koněm na břehu a střílela z opakovačky po každém, kdo by mohl či chtěl nějak ohrozit její děti.

Když první jezdci naskákali do vody a brodili se k městu, doňa Florés je kryla; Stella se držela blízko ní, i další tři dobré bojovnice. Oni nepřátelé zas tolik nepospíchali pod účinnou palbu Arminů; radši se drželi v uctivé vzdálenosti a zkoušeli, zda i oni mají přesnou mušku. Měli taky zkušenosti.

Nejdřív pod ní padl kůň; doňa Florés seskočila a překulila se v blátě, aby se dostala z dosahu kopyt umírajícího zvířete. Když se postavila na vlastní nohy, zdálo se jí, jako by měla znenadání zvláštní malátnost v údech; nemohla vůbec pohnout tělem, cítila se strašlivě unavená, jako by jí na všem přestalo záležet. Napřed si myslela, že ji tělo zradilo a stáří ochromilo víc, než si kdy myslela; ale pak se dotkla hrudi a poznala, že jí po kůži stéká pramínek rubínově červené krve.

Stella k ní přiskočila. „Babičko... co je?“

„Nech mě,“ zavrčela doňa Florés. „Jenom mi dej... samopal!“

„Odvezu tě! Tohle nic není...“

„Nežvaň!“ prskla stařena. „Odveď oddíl! Já počkám, až přijdou; vyřídím si to s nima! Ten sapík, kruci!“

Stella jeden zabavila kterémusi vojákovi; teď ho podala doni Florés a mávala, aby si ostatní pospíšili s přechodem.

„Ale co ty, babičko?“ vzlykla.

„Já? Splatím jim jeden... starej dluh!“ doňa Florés se krutě zašklebila. Ale cítila se velmi slabá. Jen ten chladný kov pod rukama jí dodával sílu.

„Zůstanu s tebou! Nenechám tě...“

„Sakra, zmiz! Nás tady je, ani nevíš kolik!“

Stella úžasem rozšířila nozdry a rozhlížela se.

„Ty nic nevidíš, já už jo. Mazej... a buď šťastná. Jako jsem byla celej život já...“

Stella se ohlédla po vojácích; byli už blízko a snaživě pálili ze všech hlavní. Nakopla koně a zapadla s ním do vody, okamžitě začal plavat a ona se skrčila, zatímco jí kolem hlavy hvízdaly kulky. Některé taky zepředu, kamarádi už překročili vodu, ukryli se v troskách a stříleli nazpátek.

Doňa Florés zůstala ležet na břehu za mršinou svého koně. Až teď cítila, jak jí život pozvolna uniká z těla s každou kapičkou krve. Před Stellou se musela chovat statečně, jak se sluší na šlechtičnu, celý život neochvějně přesvědčenou, že po hrdinské smrti přijde do nebe. Ale teď byla sama a roztřásla ji hrůza; ani trochu se jí nechtělo zemřít, naopak by udělala cokoliv, aby si ten ubohý život zachovala! Třeba zbaběle utéct z bitvy, strávit zbytek života na invalidním vozíku, ale žít, Bože můj, žít! Tím strachem a bolestí se zkroutila jako červ, zabořila tvář do bláta a zoufale sténala.

Vojáci ji viděli; všimli si, že je raněná, ale nevěděli, jak těžce. Asi dost, když ji všichni opustili... přiblížili se k ní až do bezprostřední blízkosti, třeba se jim podaří ji zajmout, je určitě ze vznešené vrstvy!

Ale to se už doňa Florés vzpamatovala; zašeptala ještě poslední modlitbu, pak se vymrštila a ze všech sil tiskla spoušť samopalu. Dávkou smetla snad deset nejbližších; to už jí jejich kulky nelítostně rvaly tělo.

V té chvíli měla pocit, že už v tom těle není; nacházela se kdesi nad bojištěm a sledovala scénu z výšky. Bylo jí líto své staré kůže a kostí, ze které kulky rvaly cucky, ale nespojovala už to tělo se svou existencí. Ona mířila někam výš, kde se zvolna rozsvěcela nádherná záře. Rozvírala se brána z mraků a ona mírně stoupala výš a výš, všechno jí bylo jedno a bylo jí krásně.

A v té bráně stála císařovna Diana; namísto roucha se jí kolem těla vlnilo cosi jako zářící mlha, i vlasy měla ze záplavy třpytivých hvězdiček. V ruce držela pohár a smála se:

„Kde seš tak dlouho, Florés? Už se čeká jenom na tebe! Já teda nevím, že některý lidi jakživi nikam nepřijdou včas!“

„Však už jsem tady.“ řekla doňa Florés a zavřela oči.

Ten případ vojáky poučil, aby byli opatrnější; teď se blížili přískoky a neustále stříleli. Někteří se pokusili proniknout přes vodu, ale Armini dobře věděli, že to by byl konec a každého, kdo to zkusil, okamžitě zastřelili. Nejúčinnější byla palba Pastevců; i David si připsal na konto několik zásahů. Náčelník Grammy si toho všiml a pochvalně zamručel.

„Doňa Florés je mrtvá!“ oznámila Pobožnému střelci jedna dívka. „Oddílu teď velí Stella.“

Svému žalu za kamarádku mohl věnovat jen pár okamžiků.

„Dobře. Stáhněte se do Casy, ta se dá bránit. Obávám se, že už moc šancí nemáme...“

„Přijde nám nějaká pomoc?“

„Objednal jsem si ji vysílačkou, ale...“

„Chápu. Přijde za nás zazpívat pohřební písně!“

Stejným problémem se zabýval Termit a jeho chlapi.

„Co by chtěl Pobožnej, abysme udělali?“

„Nevím přesně. Je vám vděčen za varování, jež jste mu poslali. Váš přítel... (neznal jsem jeho jméno), byl statečný muž a velice nám pomohl...“

„Cože – Černej zhebnul?“

„Padl jako hrdina!“ zdůraznil lord.

Bandité si vyměnili pohledy.

„Byl to náš kamarád!“ řekl Hank. „Měli jsme ho rádi!“

„Já vám rozumím.“ souhlasil Henry.

„Musíme se tedy pomstít i za Černýho!“ řekl Termit. „Chtělo by to zaútočit nějak šikovně odzadu; ale je nás dost málo!“

„Obávám se, že to nebude prosto nebezpečí! Velitel oněch mužů, zvaný Jednooký, již seznal, že někdo střílí zezadu na jeho vojáky a je jen otázkou času, kdy vyšle nějaký oddíl, aby nás nalezl a z tohoto místa vyhnal...“

„Jenom ať přijde! Máme kulomety, dokonce jejich! Blbě si je hlídali, srabíci; teď dostanou olověnou omáčku, pošmáknou si!“

„Mohou obejít tato křoviska a vpadnout nám do zad!“

„Máš snad nějakej nápad?“

„Armini používají taktiku... jak se to říká? Zaútočit a pak se stáhnout do míst, kde je možno... přepadnout pronásledovatele a zničit je. Vysvětloval mi lord Jack...“

„Jo, vlčí smečku? A jakou?“

„Znamenalo by to provést obchvatný přesun!“

„Vůbec tě nechápu!“

„Zaútočit a pak ustoupit směrem k horám!“

„To je dost daleko...“

„Pokud bychom je odvedli do dostatečné vzdálenosti, zakládalo by to skutkovou podstatu k možnosti zlikvidovat je tam. Domnívám se, že váš oddíl jsou lepší střelci než oni a vyznáte se v boji muže proti muži podstatně lépe. Ostatně soudím, že dokážete též odstřelovat pronásledovatele během útoku přímo s koně. Já to sice nedokážu, ale na chvíli se vždy zastavím...“

„A když nás doženou dřív, než je odvedem dost daleko?“

„Jejich koně jsou znaveni. Mají za sebou dlouhý přesun, útok na město... vaši vypadají mnohem lépe!“

„Kdybysme měli šanci na záchranu, tak bych si to docela s chutí risknul! Možná by to chtělo...“

„Vždy jsem spoléhal na rozum více než na hrubou sílu. Snad by bylo možno...“

„Bacha, jedou sem! Fůra chlapů na koních!“ křičel někdo.

„Kolik jich je?“ ptal se Termit.

„Hodně! Aspoň padesát, jestli dobře vidím!“

„To chtěli udělat již před chvílí!“ prohodil lord.

„A proč neudělali?“

„Zastřelil jsem toho, který to dostal příkazem.“

Foolbridge nabíjel svou ručnici a tvářil se, jako by mu právě nabídli sklenici suchého sherry. Bandité byli naopak rozrušeni; a nebylo divu. Obsadili okraje křovisek a vyčkávali, až jim vojáci přijdou pod hlavně kulometů.

„Teď bys mohl předvést tu svoji pušku!“ přál si Termit. „Moc rád bych ji viděl v činnosti.“

„Jak si přejete, pane. Kterého mám zastřelit?“ „To je fuk, kterýho chceš!“

Lord zamířil na muže, který oddílu velel, nebo se tak alespoň tvářil. Pečlivě zamířil, stiskl spoušť – chlap se roztrhl na spoustu částí, jeden z jeho spolubojovníků dostal jeho rukou do ksichtu a začal řvát. Muž u kulometu spustil svou řehtačku, druzí bandité rovněž stříleli ze všech hlavní; vojáci to samozřejmě zkusili také, ale neviděli na nepřítele, tak pálili naslepo do houštin. Lord vypálil ještě jednou z brokovnice a zabil dalšího muže; pak se chopil revolveru, podložil si pažbu levou rukou a střílel jako na střelnici.

„Teda, jde ti to!“ řekl Termit, když měnil zásobník. „Ani jsem netušil, že seš vopravdu tak dobrej!“

„Byl jsem přeborníkem ve střelbě na asfaltové holuby.“

Zbytek vojáků se stáhl zpět; Termit obhlédl situaci a zjistil, že dva jeho muži jsou raněni a jeden (shodou okolností Hank, který lorda přivedl) leží mrtev.

„Oni se určitě vrátí! Na koně a pryč; a zanechávat za sebou dost zřetelný stopy, aby nás mohli honit!“

„A město?“

„Musejí si pomoct sami. My už pro ně nic víc udělat nemůžem! Stačí, když odvedem pár těch lumpů...“

Lord neměl koně; dali mu Hankova a taky jeho pušku, střelba z brokovnice byla sice účinná, ale dost pomalá.

Sotva vyrazili z křovisek na otevřenou step, povšimli si oddílu, který je sledoval; pobídli koně a letěli odsud, jak to šlo nejrychleji. Bylo jasné, že manévr se podařil, určitě se jim podařilo odlákat část vojáků od města.

Pobožný střelec přišel obhlédnout situaci u Pastevců; skrývali se porůznu ve zříceninách a pořád ještě stříleli. Kluci i holky, špinaví, sem tam poškrábaní od úlomků zdiva, očazení od požárů... Taky David se ukrýval za kupou sutin a hlídal si svůj prostor.

„Tak co, kluku – jak to jde?“

„Dík. Stojí to za... tedy jde to, strýčku Time.“

„Nezlobíš se, že jsem tě do toho zatáhl?“

„Kdepak; je to bezva! Jsem s kamarádama...“

David spatřil nějaký pohyb a vystřelil, ale nezasáhl. Zkřivil vztekle špinavou tvář: „No, není to bezva. Ale...“

„Dokud žijeme, nevstoupí do tohoto města?“

„Jaký město? Zbořeniště a spáleniště... a pár ubožáků ve sklepě!“

„Jsme tady my, to stačí.“

„A až padneme?“

„Až přijdou noví lidé, budou vědět, že jsme nebyli zbabělci.“

David si otřel nos a ušklíbl se. „Jo, hele; před chvilkou se támhle střílelo. Viděl jsem nějaký záblesky, ale naši to nebyli...“

Pobožný tomu moc nevěřil, ale jistá naděje to byla.

„Tak dobrý, pokračujte! Jste správný Pastevci!“

„...ti dík, no!“

O kousek dál se ukrýval Quinn. Právě vedl střelecký souboj s vojákem, který se přikrčil za nějakou koňskou mršinu a odtamtud pilně střílel, aniž jej bylo možno zasáhnout. Quinn se už začínal zlobit a Pobožný se obával, že ztratí rozvahu; ale pak si všiml, že chlapec pohybuje prsty a něco šeptá. V té chvíli ukrytý voják spatřil těsně před svým nosem hlavu chřestýše; vylekal se tak, že se vymrštil z úkrytu, Quinn stiskl spoušť a muž klesl.

„Tak co?“ obrátil se na starého střelce.

„Jo, dobrý.“ řekl Pobožný, ale ve skutečnosti si myslel něco jiného: je smutné, když takoví kluci začínají už v útlém dětství používat magii k podobným účelům. Ale může mu to teď zazlívat? Po letech bude jistě litovat, že se nechal zlákat; kdo ví, jaký za to přijde trest?

I když Termitova banda ujížděla co nejrychleji, vzdálenost mezi ní a pronásledovateli se metr po metru zkracovala. Občas někdo z té či oné strany vystřelil, většinou bezvýsledně; střílet z jedoucího koně na pohyblivý cíl nemívá skutečného smyslu, zásah může být jen dílem náhody. Když už bylo nesporné, že dřív nebo později budou dostiženi, dojel lord k Termitovi.

„Vážený pane, dovolíte mi, abych se na něco zeptal?“

„Sakra, mluv!“

„V jakém stavu jsou vaše styky s vládními úředníky?“

„V nejhorším možným. Proč?“

„Protože by nám snad mohl pomoci vládní inspektor.“

„Jack? Kde je?“

„Odjel do krčmy u Šilhavého slunce, aby tam potrestal vyloupení hostince, vraždu hostinského a další ohavné zločiny...“

„Oni zabili starýho Zloděje?“

„Obávám se, že je tomu tak.“

„Aha. A co má bejt?“

„V této době se pravděpodobně vracejí sem k nám. Kdybychom jim jeli vstříc, mohli bychom se s nimi setkat...“

„Proč jsi to sakra neřek hned, pitomče?“ zařval Termit, strhl koně stranou a zabočil doleva. Jeho muži za ním; pronásledovatelé odbočili ještě dřív, takže vzdálenost se ještě víc zkrátila.

„Totiž,“ vysvětloval lord Foolbridge poněkud zvýšeným hlasem, což mu nedělalo dobře, neb byl zvyklý hovořit tiše a zdvořile. „Já si nejsem jist, jak jsou vlastně daleko...“

„Čert tě vem! Uvidíme, až je potkáme...“

Prchali; zakrátko narazili na vyježděnou cestu, která se čím dál tím víc blížila k horám. Dalo se očekávat, že k nim dorazí tak za dvě tři hodiny, pokud jim do té doby nepadnou koně. Vojáci se rozvinuli do dlouhé řady, někteří jejich koně zůstávali zpět; ale první jezdci drželi s Termitovou bandou krok.

Lord Foolbridge opět pocítil potřebu něco zakřičet:

„Pane veliteli... nevím, jak vás mám oslovovat!“

„Termite – jak každej!“

„Dovolil byste, pane Termite, abych vás na něco upozornil?“

„Jasně! Co je?“

„Povšiml jste si onoho kouře?“

„Kde? Jakýho?“

„Tam na skále... stoupá odtud kouř!“

Termit se ohlédl. „Ty máš ještě čas čumět okolo? Co to je?“

„Nevím, ale je to velmi podivné. Vypadá to jako signál...“

„Taky myslím. Že bysme jeli tam?“

„Když se pokouším zvážit jednotlivé eventuality...“

„Za chvilku jsme v támhle tom křoví; snad bysme mohli zkusit se pár těch chlapů zbavit! Než nás dostanou...“

„Zajisté. Připravím se k udatnému boji.“

Termit mávl rukou; už viděl ta zelená křoviska a cítil, že jen ona ho mohou zachránit. Nebyl tak statečný jako Pobožný střelec, aby se nebál smrti a považoval ji za vítaný konec. Mnohem raději by zůstal živ.

Ve chvíli, kdy vjeli do křovisek, klopýtl a padl lordův kůň. Henry udělal salto a zůstal ležet na cestě; naštěstí neztratil pušku, kterou už chvíli svíral v ruce. Kůň sebou mlátil, zřejmě to dostal do zadní nohy; řičel bolestí a snažil se vstát. Marně.

Lord se odplazil do křoví, připravil si pušku a čekal; jen co vojáci vjeli do křovisek, zamířil a sestřelil dva první, než si ho stačili všimnout.

Pak se křoviska zavlnila a během pár vteřin se vyřítilo na dvě stě jezdců. Lord zesinal; měli pruhované kožešiny a vyceněné bílé tesáky v krutých mordách, vrhli se na nepřítele jako na kořist, rvali je mohutnými pazoury a zakusovali se do nich. Hrozný nářek ubožáků, řev útočníků a pach krve naplnil vzduch; lord poklekl na kolena a zíral s otevřenými ústy.

„Proboha, co to je?“ zajektal zděšeně.

„Tygří legie,“ řekl dívčí hlas. „Co, líbí se ti?“

Byla to jedna z dívek od doni Florés, ale netušil, která; nahá, pomalovaná po celém těle a s peřím ve vlasech. Dojela k němu, sklouzla s koně a usmívala se.

„Ach... je mi nesmírným potěšením vás opět vidět, slečno!“

„Mně taky. Co děláš tak daleko od města? Jak to tam vypadá?“

„Dost špatně, Miss. Domnívám se, že vaši laskavou pomoc by uvítali s nesmírným ulehčením...“

„Už se na tom pracuje. Vládní inspektor útočí z druhý strany...“

„Probůh... tohle ještě nejsou všechny?“

„Ne, jenom menší hlídka...“

Přicházel sem Termit: „Zaplať Pámbu, že seš živej! Když jsem viděl, jak s tebou padá kůň, už jsem myslel, že jdeš do futrálu! Chtěli jsme ti jít na pomoc, ale tygři...“

Dojížděl sem obrovský tygr; na pravé přední pacce měl kovový náramek, na němž byla řetězem přikována zakrvácená sekera. Tvářil se krajně nepřívětivě: „Kterej lidskej idiot začal střílet dřív, než jsem dal rozkaz? Chtěl jsem je dostat v křovinách...“

„To náš kamarád Lord!“ řekla dívka se smíchem. „Promiň mu to, on se tady chtěl sám bránit celý armádě!“

Tygr dojel k lordovi, sklonil se a důkladně ho očichával. „Kdo je to? Má divný pach!“

„Je původně cizinec, ale teď náš kamarád...“

„I můj. Uznávám jeho statečnost! Tak vpřed!“

Lordovi přivedli koně jednoho vojáka. Byl celý zděšený z tygrů, ale dívce se povedlo ho uklidnit nějakou magií. Nasedl a držel se jí jako klíště, s ní se cítil přece jen bezpečněji.

„Ulovíme si ještě nějakýho?“ šklebila se. „Umíš vyříznout srdce a obětovat je? Já už se to naučila...“

Lord zděšeně stáhl hlavu mezi ramena. „Ale drahá slečno...“

Dotkla se copánků, v nichž byla zapletena ptačí péra. „Zíráš, co? To je za Rolfa a ostatní kamarády!“

„Vy jste zabila... pět lidí?“ rychle to spočítal.

„Některý ještě nejsou jistý. Teď jsem taky střílela...“

Radši neříkal nic. Jel po jejím boku a rozhlížel se, jak tygři nastupují do útoku. Z různých stran se blížily další oddíly.

„Koukej! Támhle je Assarkhan!“

Od města se ozval divoký jekot; mezi vojáky vrazil klín šelem a v jejich čele černý leopard, mával kolem sebe sekerou a zběsile řval: „Bít, zabít! Zakousněte všechny!“

Pobožný střelec zvedl hlavu: „Jsou tady! Přišli na pomoc!“

Vojáci ztratili zájem o město; ani Hermann, ani důstojníci je už nedokázali odvrátit od zbabělého útěku. Assarkhanův útok je rozťal jako čepel šavle a obě části se daly na úprk všemi směry. Jeden to namířil naproti Axorrovi, na druhý už čekali jaguáři.

Hermann Kast byl jedním z mála, kdo neztratili hlavu; pokoušel se zadržet vojáky a přinutit je vytvořit kruhovou obranu. Marně; než se mu to podařilo, prosekal se dovnitř kruhu Assarkhan a muži se rozprchli, aby bojovali každý na vlastní pěst. Hermann poznal, že šelem je mnohem víc než jeho mužů; a pochopil také, že jej už nic nemůže zachránit. Ještě chvíli věřil, že mu pomůže převaha zbraní, šelmy neměly příliš pušek a většina byla ozbrojena meči, sekerami a různými podivnými vrhacími čepelemi.

Hermann zastřelil leoparda, který se na něj vrhl; trefil ho přímo mezi oči kulkou z revolveru, leopard spadl s koně a škubal sebou v předsmrtné křeči. Hermann vykřikl, aby upozornil ostatní, že i Armini jsou smrtelní; v té chvíli se na něj vrhla další podobná kočka. Vystřelil, viděl, že zasáhl, ale ne přesně; šelma na něj skočila a strhla ho na zem. Chvíli se váleli po zemi, leopardovy drápy drásaly Hermannovo tělo; povedlo se mu dosáhnout na svoji dýku a vrazil ji až po jílec mezi žebra zvířete. Leopard zařval; jeho tlapa sekla Hermanna do obličeje a roztrhla mu tvář od čela až k bradě. Na víc už neměl sílu... jeho pohyby přestaly být kontrolované a bylo vidět, že umírá. Hermann jej odhodil a vstal; oko mu zalila krev, tvář strašlivě pálila. Pokusil se otřít krev z obličeje, aby něco viděl... ale nahmatal jenom rozšklebenou krvavou ránu.

Předtím, když bojoval s leopardy, se nebál ničeho; teď mu po zádech přejel studený pot, protože tuhle chvíli už jednou zažil, tehdy v noci, kdy mu neznámý útočník vypíchl oko. Zachvátila jej hrůza, že oslepl, snažil se prsty najít v důlku bulvu, ale nenacházel, jenom krev, krev, krev... prsty v ní klouzaly. Řval bolestí a vztekem, dýka mu vypadla z ruky, klopýtal a narazil na nějaké tělo, kdoví, zda člověka či šelmy.

Náhle si uvědomil ticho, které bylo kolem. Nikdo nestřílel, tu a tam se ozývalo chroptění umírajících, jinde zas vzteklé vrčení šelem, ale střelba ustala. Někde zaklapala kopyta koní; potom Hermann uslyšel hlas: „Tam je ještě jeden! Dobij ho!“

„Ne!“ řekl jiný, velitelský hlas. „Dobře bojoval...“

„Je to důstojník! Zas bude vraždit!“

„Ne, nech ho. Je slepý, nevidíš?“

Slepý! Teď to slyšel přímo z nepřátelských úst, hlasem znějícím chrčivě a ochraptěle jako poškozená gramofonová deska. Nikdy ten hlas neslyšel, ale věděl, že to mluví šelmy.

„Zabiju vás!“ vykřikl. „Všecky zabiju, vy hnusný bestie!“

Ten naproti němu, mohutný černý leopard se zakrvácenou čepelí připoutanou řetězem k tlapě, odpověděl vlídně:

„Ty už nikoho nezabiješ. Tvůj čas skončil.“

„Já vás nenávidím!“ řval Hermann. „Zabijte mě, nebo já zabiju vás! Budu vás vraždit na potkání, rozumíte?“

„Chce zemřít,“ řekl jiný hlas. „Chce padnout v boji!“

„Ne. Jeho trest je žít!“ řekl Assarkhan. „Odveďte ho, nenechte ho zemřít. Ať vypráví svým druhům...“

Kopyta zaklapala a vzdalovala se. Odešli všichni, nebo někdo zůstal, aby jej hlídal a sledoval? Co se děje kolem, kde jsou spolubojovníci, co se stalo s městem? Co vůbec bude dnes a zítra a po všechna léta? Jak se vedlo zvířatům, které mladý příslušník Hitlerjugend oslepil a pak pustil? Jaký byl ten život, ke kterému je odsuzoval on?

Hermann by byl plakal, ale neměl oči, aby mu z nich mohly téci slzy. Tak jenom vyl jako zvíře.

Bylo dobojováno. Tygři, leopardi a jaguáři se sevřeli jako obrovské kleště a rozdrtili mezi sebou vše, co zůstalo ze speciálně vycvičených zabijáků. Teď se sjížděli dohromady a za sebou na lasech táhli zajatce, kteří se vzdali; vyděšené, raněné, špinavé, unavené. Bylo jich dvanáct, Hermann třináctý. Víc nezbyl nikdo z lidí; a ti živí byli na pokraji smrti strachem.

Náčelníci Axorr, Gadharr a Assarkhan vjížděli do města, tedy do toho, co ještě ráno bylo městem Dry Hillem. Pobožný střelec je vítal jako bratry objetím a oni jej přátelsky olizovali.

Přijel i oddíl Tichého Jacka a mladí lovci z Casy; spolu s nimi lord Foolbridge, velmi překvapený a udivený tou spoustou šelem. Nikdy v životě si jich nedokázal představit tolik pohromadě; zvláště na koních a se zbraněmi, které uměli používat nejméně tak dobře jako lidé. Nechoval se ani trochu vyzývavě, spíš se snažil, aby ho nebylo nikde moc vidět; zajel k barikádě, kterou předtím bránil a nalezl tam svého komorníka pana Parsona.

„Ach, mladý lorde!“ spráskl ruce Parson. „Vy jste zůstal živ! Jaké štěstí!“

„Uklidněte se, Parsone! Já jsem přece ani v nejmenším nedal najevo úmysl zemřít!“

„To chápu, pane. Ale obávám se, že ti lidé měli takový úmysl docela jistě!“

„Ano, říkali něco v tom smyslu. Ale jistě uznáte, že gentleman se nemůže řídit názory osob z nižších vrstev...“

Irwin Sheppard ležel na svém místě a kousal se do rtů, aby přemohl bolest, která jej ovládala. Lord k němu přikročil:

„Ach, zdá se, že že jste raněn, příteli!“

„Ano, je tomu skutečně tak, mylorde!“

„Vaše léčení samozřejmě zahrnu do svých nákladů. Jsem rád, že jste natolik živ, abyste se brzy zotavil a mohl mne doprovázet na mých cestách...“

„Zajisté sire, bude mi ctí. Dovolím si vám upřímně blahopřát k vítězství v naší sázce. Uznávám, že jste dosáhl mnohem většího počtu zásahů než já, i když už jsem v poslední fázi boje nemohl jednotlivé body počítat...“

„Děkuji vám, milý Irwine! I když musím přiznat, že i já jsem na počítání na chvíli zapomněl.“

„Nevadí, mylorde. Zajisté se naskytne znovu podobná příležitost a já si dovolím vás přesvědčit, že jste se rozhodl k souboji s mužem, který je toho hoden!“

„Och zajisté, Irwine! V této zemi se bojuje pohříchu často; je nejvýš pravděpodobné, že se do některého příštího boje dostaneme a budeme mít možnost osvědčit svoje kvality...“

Když si tiskli ruce, došel k nim Pobožný střelec.

„Někomu bych tě rád představil, Lorde.“

„Bude mi ctí, pane!“

Foolbridge šel s ním do kruhu šelem, jež se právě zabývaly probíráním úspěchů jednotlivých bojovníků po skončené bitvě; zastavili se před mohutným tygrem s černobílou kožešinou.

„Dovolte, pánové, abych představil: Toto je lord Henry Amiath Copperfield Grasscourt of Foolbridge. A toto Jeho Pruhovanost princ Axorr, Pán Všech Pruhů Džungle.“

„Oh, velmi mne těší!“ lord Foolbridge před sebe vztáhl pravici, aniž si uvědomil, že tygři zřejmě tento pozdrav nepoužívají.

„Jsem šťasten, že tě poznávám, bratře!“ zapředl tygr hlasem jemným a zdvořilým a dotkl se čenichem lordovy ruky. Přikročil blíž, důkladně jej očichal a otřel se o něj hlavou. „Jsem rád, že jsi přispěl svým hrdinstvím ke konečnému vítězství a potěší mě, budu-li se s tebou setkávat častěji!“

„Já... mne by to taky potěšilo!“ vykoktal lord opatrně.

„Dovolím si připomenout,“ řekl Pobožný střelec. „Že lord Foolbridge je cizinec, obyvatel země Anglie, což je součást ostrovní říše zvané Velká Británie a Severní Irsko, kterou jistě znáš, Axorre.“

„Ano. Slyšel jsem, že jí vládne královna, která poslala princi Lerovi gratulaci k jeho narozeninám. Britský vyslanec nám ukázal její fotografii. Velmi příjemná žena, rád bych ji poznal.“

„Královna bude jistě potěšena vašimi pozdravy, až jí je s vaším laskavým dovolením vyřídím!“ řekl lord Henry.

„Bylo by to možné?“ ptal se Pobožný střelec. „Zajisté, pane! Královna má zvyk přijímat u dvora své příbuzné v soukromém slyšení a i když jsem doposud této příležitosti nevyužil, jsem přesvědčen, že až se navrátím zpět do vlasti, zajisté se s ní setkám.“

„Ty jsi příbuzný královny?“

„Foolbridgeové, totiž jejich anglická část, z níž mám čest pocházet i já, jsou vzdáleně z levého boku spřízněni s rodem Windsorů, z něhož pochází náš královský rod. Dá se tedy s trochou opovážlivosti tvrdit, že jsem s královnou spřízněn, i když k tomu spojení došlo již velmi dávno...“

„Lord Foolbridge přišel do Arminu za jistým cílem, který bych ti rád sdělil, Axorre,“ pokračoval Pobožný. „A sice přišel, aby zde zabil jednoho tygra. Jeho cílem je ozdobit si jeho kožešinou salón svého paláce.“

Axorr a jeho tygři na okamžik ztichli. Henry považoval tuto poznámku za nanejvýš netaktní, ale uklidnil se, když Axorr řekl: „Může dostat tolik kožešin, kolik bude chtít.“

„Zajisté by mohl, zvlášť dnes, když tolik tygrů padlo. Potíž je v tom, že lord chce toho tygra zabít osobně.“

Šelmy si vyměnily pohledy. Jejich veliké zlaté oči byly v té chvíli velmi překvapené, ale chovali se důstojně.

„Je-li to jeho přání, pak mu nesmíme odmítnout. Prosím, nechť si vybere, kterého z nás chce zabít.“

„Takto ovšem... nikoliv!“ řekl Foolbridge. „Vy, pánové, zřejmě naprosto nechápete podstatu lovu na tygra. Je přece evidentní, že nemohu ke svému tygrovi dojít jenom tak a zastřelit ho ranou zblízka! Svého tygra musím vystopovat, čekat na něho u napajedla nebo na obchůzkové stezce a pak teprve, po řadě loveckých dobrodružství, jej skolit!“

„Přesněji řečeno, chceš jej zabít v boji,“ řekl Axorr. „Ale pochybuji, že to pro tebe nějaký tygr udělá. Víš přece, že v boji můžeš být zabit i ty!“

„V tom je kouzlo lovu!“

„Ale my tě nechceme zabít, nelovíme lidi. Chceš-li, vyber si z nás. Pokusíme se vyhovět ti a bojovat s tebou...“

„To není možné; nemohu přece zabít tygra, který mi byl předtím představen! Musí to být docela cizí, neznámý tygr.“

„Jak se zdá, rituály lidí jsou mnohem složitější, než jsem doteď myslel. Prosím, pokud ses už napevno rozhodl, mohl bys mi snad vysvětlit, jaké další vlastnosti a charakteristické rysy musí ten tygr mít. Pokusím se ti vyhovět a někoho vybrat.“

Pobožný se rozhodl znovu zasáhnout; bylo mu jasné, že ti dva se normálně těžko domluví.

„Lord Foolbridge soudí: někdy se stává, že někdo z tygrů již nechce žít dál, ať z jakéhokoliv důvodu. V tom případě by se uvolil zkrátit jeho utrpení a bojovat s ním, aby mu tímto způsobem dopřál čestnou smrt v boji!“

Tygr Axorr se nad tím zamyslel.

„Někdy se stává i to, že někdo se dopustí zločinu či něčeho jiného, za co musí být bezpodmínečně potrestán smrtí. Bratře lorde, jaké jsou tvé požadavky, pokud se týče charakteru onoho tygra a jeho činů do doby, než jej dostihne tvá kulka?“

„Dalo by se říct, že mi na tom příliš nezáleží.“

„Dobrá. Prosím tě tedy, trváš-li na svém přání, abys setrval s námi až do doby, než se stane taková věc. Takového tygra potom odsoudíme a vydáme tobě, abys s ním zúčtoval. Jsi s takovým řešením spokojen?“

„Velice. Už z toho důvodu, že jsem si sám přál pobýt v Arminu o něco déle, než jsem zamýšlel původně.“

„Buď mezi námi vítán...“

Zatímco si vznešení pánové vyměňovali zdvořilé pozdravy, o pár metrů dál seděl David O'Connor a chvěl se hrůzou. Teprve teď po boji, si zplna uvědomoval, co se to kolem něho dělo. Bojoval jako dospělý, zabíjel nepřátele a kolem uší mi hvízdaly kulky, z nichž každá jej také mohla zabít; bylo jen štěstím, že přežil. Klepal se jako v horečce a myslí mu bloudily všelijaké představy; skoro si ani nepřál žít.

A o kousek dál seděl Quinn. V jeho klíně spočívalo mrtvé tělo dívky Priscilly, se kterou strávil dnešní noc; ruce měl vloženy na její hlavě, zíral do prázdna a z očí mu tekly slzy. Teď se nezabýval žádnou magií; truchlil jako obyčejná lidská bytost.

„Proč?“ zašeptal, když se k němu Pobožný střelec sklonil. „To jsem přece nechtěl! Vůbec nic jsem nechtěl... proč tohle?“

„Jak se to stalo?“

„Skočila do rány... zakryla mě tělem! Ale proč? Nikdy jsem si jí moc nevšímal, byla to holka jako jiná... ani jsem jí nestačil říct, že ji mám rád! Vlastně... ani mi to nenapadlo!“

„Asi měla ona velice ráda tebe.“

„Snad... ale za co? Nikdy jsem jí neudělal nic dobrýho; nebral jsem ji vážně! Takový obyčejný děcko...“

Střelec se dotkl jeho ramene; v té chvíli Quinn sevřel jeho ruku a přitiskl si ji na tvář.

„Řekni, ty seš kněz: je to můj trest? Stalo se to proto, že jsem porušil Boží vůli?“

„Je těžké stanovit, co je vůle Boží a co ne, Quinne. Dělal jsi, cos považoval za správné. Také jsem bojoval a střílel; necítím se za to nijak zvlášť vinen. Byl to boj mezi nepřáteli, nedalo se dělat nic jiného. Třeba to byla jen náhoda...“

„A co když ne? Co když za všechno budu muset takhle platit?“

„Obávám se, že každá věc má svoji cenu...“

„Ale proč ji musela zaplatit zrovna Priss? Proč ne já?“

„Abys mohl žít dál. A plnit úkoly, které tě čekají.“

Chlapec k němu zvedl oči; byly ještě skoro dětské, ale také už v nich byl ukryt hluboký smutek. Pak se zase rozbrečel.

Přišlo sem několik tygrů; Pobožný je požádal, aby všechny děti olízaly a tím jim dodaly nových sil. To je činnost, kterou šelmy provádějí navýsost rády; jsou přesvědčeny, že křehká lidská těla je třeba často pečlivě olizovat (jako jejich mláďata) a nechápou, proč se tomu lidé brání.

Třeba David; když mu po těle přejel tygří jazyk, podobající se ze všeho nejvíc rašpli, zařval a chtěl se bránit, ale každý tygr přece ví, že mláďata se ráda vzpouzejí a je nutno je s laskavou mírností přinutit. A šelmy velice dobře vědí, co znamená být mírný a laskavý! Tak si Davida přidržel tlapkou a už mu rejdil jazykem po kůži, nepřihlížeje k jeho protestům.

Další se věnovali Quinnovi; ten se nevzpouzel, už to zažil, ze začátku tomu ani nevěnoval pozornost. Potom se vzpamatoval, avšak mlčel a snažil se vydržet. Stejně tak Graham de Soto; ten byl zraněn do ramene a olizování bral jako ošetření. Taky ostatní Pastevci měli sem tam nějaké škrábance; šelmy je ochotně olízaly všechny, ať se bránili, jak chtěli.

„Jedno nechápu,“ řekl David, když vyčerpán odpočíval po boku Pobožného střelce. „Proč jsi říkal Axorrovi, že Lord chce zabít tygra? Měl jsem za to, že na to už dávno zapomněl...“

Pobožný ho pohladil po hlavě. „Chlapče, než na to zapomněl, jak říkáš ty, vykládal to na potkání každému koho potkal, ať byl přítel či nepřítel. Bylo třeba říct to Axorrovi hned při prvním setkání, jak nejdřív šlo. Dovedeš si představit, kdybych mu to neřekl já, ale někdo, kdo to jenom slyšel? Kdyby to interpretoval tak, jak by to řekl Lord, kdyby se mu dala možnost?“

„Myslíš, že by... mu přikládali zlé úmysly?“

„Asi takové, jako kdyby ti někdo z Pastevců prozradil pod pečetí přísného tajemství, že jeden tygr má za cíl zakusovat děti přistěhovalců. Co by sis o něm myslel?“

„No... lidi a tygři je snad rozdíl!“

„Jak pro koho; pro tygra je to stejné, jako kdyby řekli, že by si tě rád vycpal na památku, protože se mu zrovna líbí mít mezi trofejemi klacka jako ty. Nesměj se, i takoví lidé jsou. Slyšel jsi někdy o lidojedech? Pro ty by tvé křehké dětské masíčko byla perfektní pochoutka a aby ti projevili úctu, uřízli by ti hlavu a vyudili si ji nad ohněm. Vyprávěl mi o tom Denis Baarfelt, ten tam byl s expedicí...“

David nebyl zcela přesvědčen, nicméně rozhodl se uznat důvody za rozumné. „Kdo je vůbec ten Axorr?“

„Princ tygrů.“

„Syn jejich vládce? Nějakého krále nebo co?“

„On sám je vládce. Princ je jen proto, že nebyl dosud korunován.“

„Je už dost starý, aby byl, ne?“

„To ano, ale nesmí dostat korunu. Žádný ze šlechticů šelem se neujal svého úřadu, ani my lidé bychom se neměli nazývat podle rodových titulů.“

„A proč ne?“

„Protože ten, kdo přijme korunu a stane se králem nebo třeba jen vévodou, hrabětem či baronem, se nesmí smířit s existencí nepřítele na svém území. Takový tygr musí v té chvíli vyhlásit válku nepříteli, teda Draggonovi, a vést proti němu útok.“

„Proto je Axorr jenom princ?“

„Dočkáš se chvíle, kdy na jeho hlavu vloží korunu. Tehdy tygři překročí hranice...“

„A proč ne hned? Nepřítel přece porušil mír, poslal svoje bandy přes hranici k nám...“

„Ještě nepřišel čas. Uvidíme, co řekne princ, až se dozví o našem vítězství. On rozhodne.“

„Ale stejně: válka není a tady se bojovalo! A umíralo...“

„Davide,“ pohladil jej Střelec. „Od chvíle, kdy byla podepsána kapitulace, neuplynul jediný den, aby nepokračovala naše válka. A ti, kdo neudrží v ruce zbraň, bojují aspoň nenávistí...“

David přimhouřil oči a představil si prince. Už mu o něm vyprávěli; představoval si vážného, nepřívětivého mladého muže, který sedí na zlatém trůnu a přísně soudí živé i mrtvé, jak je jeho právem. V tuhle chvíli přijímá jako zadostiučinění, že jeho šelmy zvítězily a obnovily pořádek a klid jak ve městě Dry Hillu, tak i v okolí.

Příliš se nemýlil.

Errata:

30.05.2021 11:48