Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Generál Rank nemíval rád, když ho k sobě povolal jeho nadřízený Wilmarr Coxon. Zvláště neměl rád, když si ho pozval do svého bytu, odkud nyní téměř nevycházel. Stalo se to právě dnes a když v pozdních večerních hodinách přijížděl k Coxonově vile, byl rozmrzelý a tušil nepříjemnosti.

Generál jej uvítal oblečený do fantastického barevného županu, pošitého červenými draky. Byla to čínská práce, dárek Arminské strany k nedávným narozeninám, již pohříchu dvaaosmdesátým. Rank daroval generálovi zlaté cigaretové pouzdro a v duchu se radoval, jak jej tím rozčílí, neboť musel ze zdravotních důvodů přestat kouřit i těch pár cigaret, které si dopřával. Kupodivu Coxon byl s darem velmi spokojen a setrval s Rankem v delším přátelském rozhovoru, při němž byl chudák generál jako na jehlách.

„Buďte mi srdečně vítán, milý generále!“ zahájil Coxon. Rank pochopil, že rozhovor bude nepříjemný. Coxon se od Arminů naučil chovat k lidem vlídně, chtěl-li být co nejvíc nepříjemný.

Na stole ležel magnetofon. Nejlepší značka arminské výroby. Coxon rád používal moderní techniku.

„Velmi by mne zajímalo, generále, proč jste mne pozval v tuto pozdní hodinu!“ řekl Rank.

Coxon mu nalil sklenku skvělého bílého rumu. Císařské plantáže, pomyslel si se závistí Rank.

„Pozval jsem vás, abych vás seznámil s telefonickým rozhovorem, který jsem měl dneska večer s princem.“

„Och... s tím chlapcem z jihu?“

„Přesně tak, s chlapcem z jihu. Jistě by vás taky zajímalo, o čem jsme si povídali.“

„To by mne skutečně zajímalo.“

„Poslechněte si to. Mám svůj aparát napojen na magnetofonový záznam, abych si mohl určité pasáže znovu poslechnout. Velmi užitečné zařízení...“

Coxon stiskl knoflík magnetofonu. Rank naslouchal.

„Coxon.“

„Spojím vám prince. Sečkejte!“

„Děkuji, čekám.“

„Tady je Lera Guyrlayowe.“

„Wilmarr Coxon. Těší mne, princi.“

„Přeji vám dobrý večer, generále. Neprobudil jsem vás nebo nevyrušil z nějaké důležité práce?“

„Vy, princi, jste mi vždy vítán, zvláště když soudím, že váš rozhovor bude důležitý.“

„Ach... nedá se říct, že by byl tak důležitý, spíše je třeba říct, že se jedná o soukromou záležitost mezi mnou a vámi. Chtěl jsem se vám omluvit.“

Coxon zastavil nahrávku. „Vy sice pohrdáte jejich zvyklostmi, Ranku, ale doufám víte, co znamená, když nějaký Armin řekne, že jedná v soukromé záležitosti a chová se takhle zdvořile? Zvlášť, je-li to princ...“

„Dovedu si představit. Pokračování mi zatajíte?“

Coxon stiskl knoflík.

„Nevím, zač se mi máte co omlouvat, princi.“

„Musím omluvit neodpustitelnou nezdvořilost svého velvyslance, hraběte Rolfa Szarkaye, kterého jsem určil za svého zástupce při jednání mezi námi. Hrabě Szarkay se dopustil neodčinitelné chyby a nedostaví se k jednání.“

„To je mi velice líto. Domníval jsem se, že hrabě Szarkay se těší nejvyšší důvěře!“

„Zklamal ji. Připustil, aby se mu stala nehoda.“

„Upřímně lituji. Jaká nehoda?“

„Zemřel. Bohužel velmi náhle. Prosím, generále, abyste o něm již nadále nehovořil.“

Coxon opět vypnul nahrávku a zamračil se na Ranka.

„Vy dobytku! Vy jste ho dal zavraždit!“

„To je nesmysl, generále!“ vzkypěl Rank. „Jak si můžete jen pomyslet něco takového?“

„Princ to přece řekl jasně! Říká, že zemřel, že se mu stala nehoda, že se dopustil chyby. Tím je jasné, že ho někdo zabil, neboť jiných chyb se Armini nedopouštějí, zvlášť ne takový starý mazaný lišák jako Szarkay! Kdyby ho například uštkl had nebo se s autem s někým srazil, princ by mi to jistě neopomněl říct a nepředstíral by, že se na toho nešťastníka zlobí. Omluva za to, že Szarkay zemřel normálním způsobem, je nesmysl!“

„Tím spíš je nesmysl omlouvat se, když za smrt Szarkaye může někdo jiný, nemyslíte?“

„Podle zdvořilosti Arminů ne tak docela. Pamatuju se ještě, že když padl císařovnin osobní leopard Tannarrwaghirr, jeho zástupce to oznámil tím, že se císařovně omluvil; pro svoji chybu nemůže Tannarr nadále přijít k jejímu trůnu. Stalo se už častěji, že se o padlém vyjádřili takhle. Zvlášť, když ještě není pomstěn.“

„Já o tom nic nevím! Ostatně, stalo se to na našem území? Pokud ne, tak to vůbec není naše věc. Že princ Lera má svůj kraj plný banditů, přece my nemůžeme ovlivnit...“

„Zřejmě si to uvědomuje. Poslechněte si:“

„Mrzí mne to především proto, princi, že naše jednání nadále bude poněkud ztíženo; alespoň do doby, než jmenujete nového velvyslance k jednání...“

„Jednání se již konat nebude. Byl to v podstatě návrh, který prosazoval především hrabě Szarkay. Jeho smrtí převládl ve vládě názor, že jednání by bylo jen ztrátou času. Je mnohem účelnější vyřešit problém jinými prostředky.“

„Nejsem si zcela jist...“

„Dnes v odpoledních hodinách provedly spojené síly armády a policie společně s domobranou místního obyvatelstva v Dry Hillu vyčišťovací akci proti banditům, kteří se skrývali v tomto kraji. Zbytek loupeživých band, asi pět set mužů, byl zlikvidován.“

Coxon zastavil magnetofon.

„Je vám špatně, Ranku? Vypadáte, jako byste se dusil...“

Rank si otřel dlaní zpocené čelo. „Dá se tomu klukovi věřit?“

„Asi ano, když kvůli tomu volá. Kolik jste měl v té akci lidí?“

„Přibližně osm set, ale hodně jich zahynulo již předtím, během předešlých bojů... obávám se, že těch pět set byla skutečně podstatná část...“

„To nic. Poslechněte si to dál!“

„A to nikdo nezůstal naživu? Myslím... z banditů!“

„Zůstalo několik raněných. Myslím, že se jedná o deset až patnáct osob. Byla jim udělena milost a propuštěni na svobodu. Je mezi nimi i náčelník Jednooký, který v boji oslepl docela...“

„Proboha... chudák Kast!“ řekl Rank téměř lidsky.

„Tím se problém pochopitelně beze zbytku vyřešil.“ pokračoval dál chladný, nelidský hlas prince. „Jak vidíte, generále, není nadále o čem jednat.“

„Pozoruji. Ztráty obyvatelstva jsou velké? V každém případě jsem povinen vyjádřit vám upřímnou a hlubokou soustrast.“

„Děkuji vám, není to tak strašné. Město Dry Hill bylo v boji vypáleno, je zapotřebí je postavit znovu. Udělil jsem svým podřízeným důtku s výstrahou ohledně toho, že bylo lepší zajmout zdravé a silné zločince živé a přinutit je postavit znovu město, případně další objekty, aby se tím zčásti kompenzovalo ničení, jehož se dopustili. Přiznávám sebekriticky, že jsem k tomu sám nedal rozkaz a moji podřízení na to zřejmě nepřišli. Pro jistotu jsem vydal směrnici pro případné další operace téhož druhu; teď už budou zajatci odsouzeni k doživotním nuceným pracím.“

Rank jenom zaúpěl.

„V průběhu vyšetřování nebyly získány žádné přesvědčivé důkazy, že by bandité byli řízeni nebo ve spojení s jakoukoliv osobou či organizací na severu. Rovněž pokud se týče styku s obyvatelstvem, bylo prokázáno jen spojení s místním občanem Gillesem Kendallem, který byl jejich donašečem. Byl popraven.“

„Kendall!“ vzdychl Rank zdrceně.

„Blahopřeji vám k úspěchu, princi,“ řekl Coxon v magnetofonu. „Domnívám se, že to přesvědčivé vítězství posílí vaše pozice a dokáže všem, jak silný a operativní je váš stát!“

„Děkuji. V souvislosti s tím jsem se rozhodl posílit pohraniční jednotky o další útočné i obranné složky, které již přibyly do postavení. Domnívám se, že tím je nebezpečí zcela eliminováno.“

„Já se to taky domnívám, princi.“

„Volal jsem vás, generále, abych vám sdělil tyto zprávy a tím vyřešil spory, které by případně mohly vzniknout mezi našimi orgány. Domnívám se, že nejlepší možná cesta je přímé jednání velitelů, nedomníváte se to taky?“

„Ano, i já mám tento názor.“

„Děkuji vám. To je vše, čím jsem vás hodlal obtěžovat.“

„Přeji vám mnoho štěstí, princi.“

„I já vám přeji vše nejlepší, generále.“

Coxon zastavil magnetofon a oba chvíli mlčeli.

„Ranku, vy jste vůl.“ řekl pak Coxon procítěně.

Rank neřekl ani slovo. Zjevně byl nucen souhlasit.

„Je vaše vina, že se mi ten kluk může takhle vysmívat! Vsadím se, až zítra půjdu k císaři, bude se na mě šklebit jako opice! Už to jistě taky ví!“

„A co mám podle vás dělat?“ rozhodil rukama Rank. „Copak já můžu za neschopnost svých podřízených?“

„Můžete za to, jaké podřízené si vybíráte! Tohle, co právě zlikvidovali, byla elita vašich vojsk, ta slavná akce, které jste věnoval tolik času a prostředků? Ta slavná africká záležitost, kvůli které jste ze státních peněz podplatil nejvyšší špičky spojeneckých armád, abyste vyvezl z Evropy pár k smrti odsouzených zločinců! A přivezl je sem pod zuby tygrům!“

„Generále Coxone, plán jejich nasazení byl zcela správný a můj štáb jej schválil bez podstatných připomínek! Podotýkám, že dle původního plánu mělo být nasazení zcela bezpečné a mohlo splnit svůj účel, kdyby...“

„Kdybyste mi to předložil včas, asi bych k němu přidal své připomínky, a ty by zřejmě byly podstatnější! Neviděl jsem ten původní plán, ale podle výsledků soudím, že to byly paralytické žvásty nějakého opilce!“

„Generále, prosím, abyste se vyjadřoval v toleranci, jaká přísluší služebnímu styku vyšších důstojníků...“

„To činím, milý Ranku! Vyjadřuji se velmi střízlivě a zdvořile, pokud vás nazývám jen idiotem. Kdybych se měl vyjádřit jak bych chtěl, musel bych vás nakopat do zadku a shodit se schodů!“

„Generále, nemáte právo se mnou tak mluvit!“

„A vy nemáte právo zostouzet celou armádu, celý stát! Co asi říká ten kluk, to bych chtěl vědět! Co říká, když mluví se svými důstojníky, jak se nám asi posmívá! Divím se, že se hanbou nepropadnete do pekel!“

„To je jen dočasný úspěch!“ pohrdavě zkřivil rty Rank. „Máme ještě možnosti, jak mu tu porážku oplatit!“

„Proboha, jen to ne! Máte snad na mysli zbytek těch vašich zabijáků z Německa? Chcete je dát povraždit jako ty první?“

„Ne, v tomto případě budeme postupovat jinak. Co nám zůstalo, je inteligentní a zdravé jádro armády; tyto muže nasadíme do důstojnických hodností u nás na severu. Ale můžu zařídit sérii nepříjemných překvapení přímo v jižanských městech!“

„Osamělé střelce, pumové atentáty a různé vraždicí akce? Armini vám pošlou hlavy vašich lidí v balíku!“

„Na tom nezáleží, pokud ti lidé splní předtím svůj úkol. A oni ho splní, tím jsem si zcela jist. Především proto, že jsem se rozhodl zlikvidovat jeho štáb.“

„Cože, komthury? Vy jste blázen!“

„Nevím, kolik má k disposici inteligentních a rozhodných mužů, ale nevěřím, že by jich bylo tak moc. Jeho převaha je především ve schopnostech velitelů; když je zlikvidujeme, bude po všem!“

„No... to bych chtěl vidět! Obávám se, že po zkušenosti, kterou učinil Szarkay, si ti ostatní dají pozor.“

„Stačí zlikvidovat ty nejhorší. Chatta Wannera, Jarvise Kerra, Gairda Hallowaye... ostatní se položí sami.“

„Tyhle tři považujete za nejnebezpečnější?“

„Ano, alespoň myslím.“

Coxon si přitáhl župan k tělu, jako by mu bylo zima.

„Promluvme si rozumně, Ranku. Jsem už starý a brzy zemřu. Vím, že na to čekáte... ale prosím vás, přemýšlejte trochu se mnou! Musíte být připraven, až tady nebudu, abyste mohl zodpovědně řídit armádu i stát. Víte snad, že vše bude záležet jenom na vás, reprezentujete jedinou skutečnou politickou sílu v zemi!“

„Ano, to vím.“

„Žiju tady už dlouho. Bojoval jsem ve válce a dobře znám místní poměry. A nepovažuji za nejnebezpečnější Wannera, Hallowaye a Kerra, některé jiné. Ne Arminy, ale přistěhovalce, kteří se přidali ke starousedlíkům.“

„Ah! Tomu nevěřím; přistěhovalci nikdy nemohou být tak krutí a nelítostní jako rodilí Armini!“

„Omyl, Ranku. Rodilí Armini právě proto, že se tady narodili a mají princovu důvěru, mohou být tu a tam uvážliví a dokonce laskaví, mohou odpouštět a zapomenout. Ale tamti přistěhovalci, ti musejí především dokázat šéfovi, že jsou oddaní, rozhodní, schopní všeho. Tak musejí být nelítostní, krví a slzami nepřátel prokázat, že mají právo patřit k Arminům. Chápete to?“

„Ovšem, ale... nejsem si jist správností té úvahy.“

„Poarminštěný přistěhovalec je vždy mnohem nebezpečnější než rodilý Armin, stejně jako byl poturčenec horší Turka. Armini nic nemusejí dokazovat, ale přistěhovalci ano. Nejnebezpečnější z té rady jsou Clermont, Torrence, Weyerworde. Jde jim o postavení, jde o to vybudovat si pozice, jaké Kerrovi či Hallowayovi dává rod a kasta. Arminský říšský princ si může dovolit tu a tam ukázat laskavou tvář a nechat hříšníka žít. Clermont a Torrence si to dovolit nemohou, jejich nepřátelé by okamžitě poukázali na to, že nadržují svým krajanům; a to by byl jejich konec!“

„Dejme tomu, že máte pravdu.“

„Skutečně mám. Povšimněte si jenom, jakým způsobem se projevuje politická situace v zemi, především u opozice. Zpočátku byla nejradikálnější stranou arminská tradicionalistická, tedy černí. Měli své osamělé střelce, zabíjeli na potkání nepřítele a každý se jich bál jako vrahů a banditů.

Dneska máme mezi mladými strany čtyři: arminské černé, vládní bílé, komunisty rudé a ty... trampy, či co to je, neboli zelené. Každá z těch stran má svoje střelce, všichni zastávají nelítostná a krutá stanoviska a mlátí se mezi sebou. A když se náhodou už ten boj nedá udržet, přijímají za arbitry svých sporů Arminy ze strany černých, protože každý souhlasí s názorem, že jsou z nich nejmoudřejší a nejuvážlivější, chápete?“

„Slyšel jsem o tom, generále.“

„Nejnovější generace, co vyrůstá, naše děti jsou úplní andílci! Pro děti, které od malička vidí kolem sebe boj politický i skutečný, už není člověk z nepřátelské strany vůbec lidskou bytostí, jen obtížným hmyzem! Až vyrostou, zničí vás i celou vaši slavnou armádu, protože se rozčlení na dalších dvacet stran a vymlátí vás kvůli zbraním, které nosí vaši lidé, a kterých oni mají pořád málo! To si uvědomte, generále Ranku!“

„Dal jsem příkaz svým expertům, aby se nad tím zamysleli.“

„Proboha... doufám, že nepodnikáte další amatérský pokus o změnu státní politiky! Rozmyslete si ještě...“

„Už je rozhodnuto. Rozhodl jsem společně s experty založit a pozvednout novou politickou stranu, tentokrát organizovanou a vedenou armádou a policií. Název určíme až po jejím založení, ale pravděpodobně se bude nazývat strana pořádku.“

„Skvělé! A barva? Zelenou už vám obsadili!“

„Modrá. Význačné místo v ní bude patřit policistům.“

„Tak to nám ještě scházelo!“ řekl Coxon a sevřel si rukama hlavu, jako by si chtěl rozmáčknout pleš.

„Máte snad pochybnosti, že se nové straně podaří ovládnout stát a zavést v celé zemi pořádek?“

„To nejsou pochybnosti, Ranku. To je jistota.“

„Generále, vy se díváte na vývoj záměrně pesimisticky! Já bych skoro váhal, zda nefandíte nepříteli!“

„Já s nimi bojoval, Ranku; bojoval jsem s otcem toho chlapce a s komthury jeho rady, když vy jste ještě neměl ani nárok velet četě! Právě proto vím, jakou cenu má mír a co znamená, když se poruší. Ještě si pamatujete generála Gaffa a jeho vzpouru?“

„Gaff byl diletant.“

„Byl jedním z těch, kdo chtěli vládnout této zemi. A ona mu vysvětlila, že si vládnout od nikoho nenechá. Chcete být další, na kom se ta stará pravda ukáže?“

„Já nejsem žádný Gaff! Vím, co chci, i jak toho dosáhnout. Až se stanu vrchním velitelem, poznají konečně, co je tvrdá ruka!“

„Pokud nevyletíte do povětří i s autem, do té doby. Jak dopadlo vaše pátrání v té věci?“

„Je to jednoduché; vím, že to udělal mladý Santa Clara. Nevím jen, jak mu to dokázat a kde ho najít. Ale to se už brzy vyřídí, jdou po tom nejlepší moji lidé. Princ je na tom tak zle, že musí používat služby banditů! Aspoň vidíte, co je to za člověka!“

„Obávám se, že spíš se i bandité předhánějí, kdo mu bude smět prokázat jakou službu. Ranku, hádat se nebudeme, alespoň ne o tohle. Jenom jsem chtěl říct, že se možná ani nedožijete svého jmenování vrchním velitelem, natož pak šéfem státu. V cestě vám bude stát někdo víc než já: ministerský předseda Draggon...“

„Starý Draggon? To už je odepsaná veličina; nemá vůbec žádné právo do čehokoliv mluvit. Od doby, co ho za povstání císař držel zavřeného ve skříni, už to není ten starý Monty, jak ho všichni znali. Má teď takové zvláštní stavy, kdy ho nechápou ani jeho nejbližší spolupracovníci!“

„O tom už jsem taky slyšel. Ale spoléhat, že se Monty zbláznil, bych neradil...“

Rank vstal. „V tom případě je možné zařídit to jinými a mnohem účinnějšími prostředky!“

Coxon se rozkašlal; jako by celý trochu zvadl a sesul se do sebe. Zvedl oči k Rankovi a ty oči byly náhle velice unavené a staré: „Děkuji vám za návštěvu, generále Ranku. Vlastně jsem vám chtěl jenom přehrát, co mi říkal ten chlapec. A poprosit vás, abyste si příště dal větší pozor, protože... tohle bylo moc zlé, Ranku. Příště bych proti vám musel zasáhnout.“

„Princ přece nikoho přímo neobžaloval! Dokonce mluví tak, jako by věřil, že za to nemůžeme!“

„Protože to nemůže prokázat. Ale kdyby měl důkazy a mohl přesně označit viníka...“

„Rozumím.“ sevřel rty Rank.

„A ještě něco: kdo ví přesně, o co šlo? Kromě vás...“

„Kapitán Moran... a několik dalších.“

„Moran? Zase už ten Moran! Z toho člověka se mi dělá zle, jenom když o něm slyším, ani vidět ho nemusím! Odstraňte mi ho z očí, Ranku. Udělejte to pro mne!“

„Když ho ovšem vyhodíme z armády, bude to vypadat jako pomsta za tu porážku!“

„Ale Bože! Přece víte, jak se to dělá! Povýšit a přeložit do nějaké zastrčené posádky. Oni si to tam s ním vyřídí sami...“

„Provedu, generále. Povýším a přeložím...“

„Tak, tak. Ty ostatní taky, samozřejmě, ale hlavně jeho. Tak vám děkuju, generále Ranku!“

Rank odcházel; Coxon zůstal sedět a když položil ruku na kliku, řekl: „Ranku... počkejte ještě. Jsem starý člověk... rozhodl jste už taky o tom, jak... ulehčit mému utrpení?“

Generál se otočil – byl trochu pobledlý.

„Ne, pane. Na to jsem doposud ani nepomyslel.“

„Nedělejte to, Ranku. Nepřináší to štěstí.“

Rank se křečovitě usmál. „Uvažujete jako domorodec!“

„Zapomněl jste říct špinavý domorodec. Ale skutečně to nedělejte. Já umřu sám. Do té doby máte aspoň volnější ruku pro svoje nápady. Až budete vrchním velitelem, budete muset moc věcí vysvětlovat. Moc věcí, Ranku...“

Když potom Rank jel domů, přemýšlel o tom rozhovoru. Ví, že už jsem na to myslel! říkal si, Kdybych chtěl, bylo by to během pár dní. Jistě je připraven a má kolem sebe lidi, co dávají pozor. Ale ne, ještě nepřišel čas.

Ale nebylo mu dobře po těle.

Dick Meredith velel četě třiceti jezdců. Byl to muž obezřetný, bojoval na různých frontách včetně východní a dovedl přesně odhadnout, kdy dát najevo hrdinství a kdy se to blíží sebevraždě. Když zaútočili na Dry Hill, byl přesvědčen, že město dobudou při jednom útoku a že se ozdobí vavřínem vítězů. Ale když zjistil, že je dokonale bráněno a obyvatelé zřejmě nehodlají složit zbraně, pochopil i to, že by mohl dostat na frak.

Původní Kastův plán dobýt město jedním útokem neprošel, byli odraženi. Meredithovi napadlo, že když se Armini stačili takhle připravit, museli to vědět už dřív; možná mluvil Kendall, možná na to přišli sami, kdo ví. Ale věděli to, což znamená mimo jiné, že si mohli objednat pomoc. Armini jsou ostří, rychlí a rádi pomáhají přátelům. Bude-li obléhání města trvat déle, přijde nějaký vojenský oddíl. Stejně je jasné, že už sem nějakou tu sílu přisunout museli; v kraji operuje někdo, kdo dokázal zničit pár odloučených hlídek.

A když pak dokázali zničit první tank, pochopil Dick Meredith, že je dobré a účelné vzdálit se z ohrožených míst. Kast by pro to pochopení neměl, ale ten taky neměl tolik zkušeností. Dick svolal své muže a když ostatní vyrazili do bitvy, otočili to Meredithovi jezdci na sever a mazali, co koně stačili. Zůstalo jich ze třiceti jen osmnáct, velitel devatenáctý. Zbytečně zemřeli, nic nedokázali. Škoda těch padlých.

„Počkáme na kraji lesa!“ rozhodl velitel. „Kdybysme náhodou vyhráli, můžem se ještě vždycky vrátit a připojit se k rozdílení záslužných křížů a medailí!“

Jeho chlapi byli rovněž tak chytří jako on, ostatně je vybíral a vychovával sám. Prošli už ohněm a viděli, co se stane s těmi, co se rozhodnou být hrdiny; tak zajeli do lesa a čekali. Takže po nějakém čase spatřili první průzkumný oddíl tygrů, jak vyráží proti Kastovi.

„To byla klika... v poslední chvíli!“ řekl Dick. „Chlapi, bude zle... musíme zmizet!“

Schovali se v rokli až do útoku šelem; pak opatrně zamířili ke hranicím, pokud možno co nejdál, ale když na kraj padla hluboká noc, zalehli v jednom skrytém údolí, nezapálili ani oheň, jen čekali, až se rozední.

A teď se rozednívalo; byla ještě zima, zkřehlí chlapi otvírali konzervy a krmili se studeným masem. Dick Meredith se právě rozhodl vyrazit sám na průzkum, když zaslechl zapraskání křoví; rázem měl každý v ruce zbraň.

Byl to jediný muž; mladý, s dlouhými vlasy tmavé barvy, v loveckém obleku, s puškou. Za otěže vedl koně a nevypadal ani trochu překvapeně, že je vidí.

„Schovejte bouchačky, panstvo!“ řekl jim přátelsky. „Nebo se bojíte jednoho osamělého muže?“

„Kdo ví, kolik máš kamarádů po okolí!“ ušklíbl se Dick. „Řádí tu bandité, nevíš to?“

„Vím, ale nebojím se.“

Muž došel k nim, uvázal koně ke křoví a usedl. „Hledám ty bandity. Chci si s nimi o něčem popovídat.“

„Nevím, o čem si může povídat chlap jako ty s banditama!“

Mladík chvíli mlčel a díval se z jednoho na druhého.

„Včera, když jich bylo hodně a byli silní, by se asi nebavili s chlapem jako já. Ale dneska jich hodně vybili. Ten zbytek má určitě plný kalhoty a bere roha, co to dá. Moc by potřebovali, aby jim někdo pomohl z kaše!“

„Každej ať se postará sám o sebe!“ řekl váhavě Dick. „Já bych banditům nepomáhal...“

„Jak kdo chce. Já třeba ano.“

„Proč?“

„Protože je potřebuju.“

„A kdo vůbec seš?“

„Jmenuju se Jean-Paul.“

„Jean-Paul – a dál?“

„Prozatím nic víc. A ty seš kdo?“

„Dick Meredith. Tohle jsou mí kamarádi. Poslyš, nač potřebuješ ty bandity? Přesně řečeno... pro koho?“

„Chceš hodně vědět, nebo chceš přežít?“

Dick zůstal nehybně stát a hleděl mladíkovi do očí. Ten si moc nevšímal jejich překvapení ani obav, s nimiž sledovali jeho řeč.

„Nahoře u hranic se rozmístily silné oddíly pohraniční stráže. Sám jsem je viděl. Nepustí ani myš, natož devatenáct chlapů. Tam se nedá projít. Ale já vím, kudy by se dalo. A rád bych pomohl lidem, kteří pak pomohou mně.“

„Aspoň nám naznač, proč to děláš!“

„Slyšel jsi někdy o květině, které se říká mák? Potřebujeme pár lidí, co by hlídali plantáže máku, trhali květy, loupali z nich semínka a ty pak převáželi na sever. A dál do světa, dá-li Bůh a bude-li o ně zájem.“

„Mák... tím myslíš opium?“

„Třeba.“

Dick se ohlédl po ostatních. „Berem. Nic jinýho nám ani nezbejvá.“

Jean-Paul se usmál a podal mu ruku. „Věděl jsem to. Teď pojedem – ne na sever, jinam. Koček se nebojte, jsem rodilý Armin a umím se s nima dohodnout. A zapomeňte na armádu a na všecko, co s ní do teďka souviselo...“

Byla noc; z pláně před městem se ozýval zpěv tygrů, leopardů i jaguárů. Oslavovali vítězství a při tom hrála důležitou roli padlá těla nepřátel, jež tam zůstala ležet.

Irwin seděl u krbu v jídelně Casy, sice poněkud rozstřílené, ale přesto jediné stavby, která zůstala v pořádku stát. Ošetřili ho, zabalili do deky a dali mu bylinkový čaj, po jehož vypití měl pocit, že se zuby rozhodují, zda zůstat v dásních či je opustit. Přesto mu byla zima, zvlášť když slyšel ty zvuky zvenčí.

„Co se tam teď děje?“ zeptal se, vědom si svých povinností reportéra. Nikdo mu nedokázal řádně odpovědět.

„To radši ani nechtěj vědět.“ řekla mu Stella, chladná a vážná, oblečená do černého trička a sukně. V současné chvíli byla paní domu, ale nejnutnější práce byly udělány a ty ostatní nemělo cenu teď začínat; snad až ráno...

„Myslíte tím, že se tam děje něco...“ zaváhal a zmlkl.

„V celém vesmíru se pořád něco děje.“

„Chápu; ale řekla jste: oslavují vítězství. Zpívají...“

„Oplakávají svoje mrtvé. Stahují jim kožešiny a připravují je k uložení do svatyní. Teď máš šanci získat skvělou kožešinu do svého zámku, Lorde. Dokonce bys jim tím udělal radost.“

Foolbridge téměř nereagoval, jen pohnul hlavou.

„Někdy bývají dost rádi, když jim nabídneš cestu do Vnějších zemí. Věří, že když tam odneseš jejich kožešinu a uložíš ji, aby se nepoškodila, Zářící duch šelmy tam zůstane a připraví místo pro... příchod dalších. Něco jako... no, základnu.“

„Co dělají s lidmi?“ zeptal se Irwin.

„Jak to myslíš, s lidmi?“

„S nepřátelskými vojáky.“

„No... Maso je pro ně... když někdo z nich uloví kořist, zpívá takovou vítěznou píseň. Je to něco jako... dík za jídlo a zároveň obětování božstvům. My taky obětujeme jídlo, jak víš...“

„Pojídají mrtvoly padlých vojáků?“

„A co děláš ty s mrtvolami zvířat, které ulovíš?“

„To jsou zvířata...“ Irwin zvedl oči a jejich pohledy se na chvíli setkaly; pak ty oči radši zase sklopil.

„Za starých časů i lidé měli různé obřady.“ řekla Stella. „Teď už to většina zapomněla... také jsme projevovali úctu mrtvým.“

Nikdo nic neřekl; to slovo úcta zůstalo viset ve vzduchu a bylo na překážku čemukoliv. Hosté si opět jasně uvědomovali, že jejich představy jsou velice rozdílné.

Lord Foolbridge vyšel na terasu a hleděl na ohně před městem. Tam se spalovalo vše, co nebylo potřebné, zvláště mrtvoly. Lord uvažoval, odkud vzali tolik hořlaviny na polití všeho, neboť dříví bylo trvale málo; ani nafty neměli přespříliš. Zbavilo jej to další pochybné iluze, že totiž šelmy se vyhýbají ohni a bojí se ho; tyto jej naopak vyhledávaly.

Pro jistotu se k ničemu raději nevyjadřoval.

Mrtvé tělo dívky Priscilly uložili do stodoly, v níž měli skrýš Pastevci. Zahynulo víc dětí, ale ty nebyly členy smečky; většina Pastevců však byla různě zraněná. Davidovi se to až na pár oděrek vyhnulo; tím větší na něj padla deprese, neboť musel pomáhat ostatním a viděl jejich příšerné rány.

Quinn jako čaroděj zcela zklamal; propadl depresi ze smrti té dívky, klečel před jejím tělem a téměř neslyšně zpíval všelijaké modlitby. Už jí položil na prsa věnec divokých květin, uvázal na vhodná místa pramínky svých vlasů, způsobil si šrámy na lícních kostech a skropil ji svou krví. Ale pořád to ještě nebylo dost; topil se v černých hlubinách beznaděje a vypadal, že by byl radši sám mrtvý, jen kdyby ona žila.

David pocítil, že by za ním měl zajít. S nikým se neradil, ani neměl s kým, Grammy i Gerry byli zraněni a teď spali po požití nějaké utišující drogy. Vstoupil a zastavil se dost daleko, aby to Quinn nepovažoval za rušení obřadu.

A Quinn promluvil: „Jsem špatný čaroděj, Davide. Nezasloužím si, abych žil. Nesplnil jsem svou povinnost!“

David to bral jako výzvu, aby přišel blíž a poklekl vedle něho.

„A čemu se divíš? Kolik ti vůbec je, patnáct? Měl jsi možnost se něco naučit, nebo jsi to jen slyšel od starších, když jste spolu pásli krávy? Je zázrak, že vůbec umíš číst!“

Quinn se ušklíbl a neřekl nic.

„Vím, že jsi volal na pomoc bohy.“ dodal David opatrně.

„Poprvé v životě jsem se odvážil... zavolat ty Mocné. Ne malé bohy, co zajišťujou dostatek trávy a narození zdravých telat. Já zkusil zavolat ty... no, ty, co bych si jinak netroufl. A oni mi pomohli, ale... vzali si za to sakra drahou cenu!“

„Víš jistě, že to bylo... že to byla jejich odměna? Co když to nechtěli? Co když se to stalo proti jejich vůli?“

Qinnn to zvažoval ze všech stran. „I to by mohlo být.“

„Máš pocit, že jsi udělal něco špatně?“

„Ne. Mám pocit, že... nevím. Jako že jsem něco přehlédl, o čem jsem měl vědět a nevěděl. Měl bych mít takové znalosti, abych si mohl být jist vším, co dělám. Nepropadal zmatku...“

David mlčel. Radši ho ani nerušil.

„Od teďka budu opatrnější.“ řekl Quinn. „Slibuju, že nastuduju všechno, co mám. Projdu si Písma, posoudím je ve všech aspektech, spojím se i s bohy...“ hlas se mu zachvěl, polykal naprázdno, až po chvilce dokázal pokračovat: „Já se jich bojím Davide! Chápeš to? Nikdy jsem si netroufl vzývat velké bohy, protože se bojím! Teď už mnou můžeš pohrdat, jak chceš!“

„Ale já tebou nepohrdám, Quinne...“ zašeptal David.

„Lhal jsem, sprostě jsem všem lhal! Nejsem vůbec žádný čaroděj, stačím tak sotva na to, abych uvázal králičí lebku na nějaký strom a poprosil, aby se mi povedlo ulovit pár dalších! Lovcům se povedlo aspoň ulovit pár srdcí, mně...“ sklopil hlavu, zakryl si rukama obličej a sténal.

„Quinne!“ řekl po chvíli váhání David.

Quinn nereagoval.

„Jak to přesně bylo... s Priss?“

Teď zvedl čaroděj hlavu. „Cože?“

„Řekni mi přesně, jak zemřela!“

„Stříleli po mně. Ona... zakryla mne tělem. Zasáhlo to ji.“

„Chtěla zemřít?“

„Asi ne. Spíš jenom... no, chtěla mě chránit. Neuvažovala.“

„Kde teď je? Co tam dělá?“

Quinn zbystřil pozornost a promýšlel to. „Co tím myslíš?“

„Že možná tvoje Priss zemřela, abys měl nahoře svého vlastního Ochránce. Jestli tě měla ráda, může ti pomoci daleko víc tam kde je nyní, než kdyby...“

„To nechci poslouchat!“ řekl Quinn, ale naslouchal pozorně.

„Zkusil jsi ji najít? Spojit se s ní?“

„Uteklo zatím příliš málo času... jsem rozrušený a...“

„Netvrdím, že to musíš udělat hned. Až bude vhodná chvíle...“

Quinn chvíli mlčel. David už se chystal ho opustit, když řekl:

„Ty myslíš, že bych neměl zanechat všeho, co dělám?“

„Rozhodně ne. Naopak, měl by ses snažit být ještě lepší.“

Quinn opět uvažoval. Pak řekl: „Dal bys mi kadeř svých vlasů?“

David k němu nahnul hlavu a Quinn mu odřízl pramen nad čelem. Pak jej položil na mrtvé tělo dívky Priss.

„Už nikdy nedovolím, aby před mýma očima někdo spáchal zločin.“ pravil s pevným rozhodnutím.

Nad městem Dry Hillem zas vyšlo slunce a s údivem zíralo na to zbořeniště a spáleniště. Se sluncem dorazil vojenský oddíl z pohraniční pevnosti Birdu; jeho velitel, mladý poručík, ujistil Axorra, že žádný nepřítel neprošel přes severní hranici, a kdo to zkusil, zdobí teď větve stromů na místě, kde byl dopaden.

Mrtvoly nepřátel byly již většinou spáleny; zbývalo pohřbít padlé města. Někteří též shořeli na hranici, jako nešťastná dívka Priss; jiní byli svěřeni zemi v blízkosti trosek kostelíka. Tam byla také uložena doňa Florés.

Jednotlivé oddíly šelem se srovnaly do tvarů; vojenský trubač přiložil ke rtům trubku a zatroubil signál. Lidé ztichli, vojáci sklopili praporce; do toho ticha zazněla trubka a smutně zpívala k poslednímu rozloučení padlým.

Poručík se zastavil nad hrobem doni Florés a promluvil zvučným, daleko slyšitelným hlasem:

„Sláva hrdinům padlým v boji! Nikdy nezapomeneme na kamarády, které tu dnes pohřbíváme; i na to, že to oni položili svůj život za nás, abychom mohli žít v klidu a míru.

Musím při této smuteční příležitosti říct několik slov. Bylo by lépe, kdybych je říkat nemusel, ale stala se věc zlá a je třeba, aby to všichni věděli.

Stala se vražda, bratři a sestry! Podlý vrah, jehož jméno zatím nesmíme vyslovit, vyhnal své pomahače do našeho kraje, který žil v míru, aby tu loupili, vraždili, pálili, ničili všechno, co si občané nashromáždili v potu tváře. Je to podle zákonů země? Není. Jaký trest zaslouží ten, kdo to způsobil? Smrt! Co uděláme?

Vrah, který je vinen, není mezi námi; jeho pomahače jsme již spravedlivě ztrestali. Zbývá zúčtovat s tím velkým, hlavním vrahem. Ani on neunikne trestu, protože jeho smrt přísahal princ Lera. Ale princ rozhodne, kdy se to stane a jakým způsobem; prosí všechny své věrné, aby neurychlili kroky smrti, neboť je třeba, aby přišla, až její rána zasáhne nejcitelněji.

Nastávají časy zlé, bratři a sestry. Co jste viděli, bylo první zablýsknutí bouře, která nadchází. Ale jsme na ni připraveni! Ty, já, my všichni budeme bleskem, který pročistí vzduch. Byli jsme vyzváni; přijmeme výzvu, abychom dokázali, že se nebojíme padnout za naše děti. Naši otcové a matky se kdysi obětovali, aby zachránili nás. My se obětujeme pro naše děti. Ale až ta bouře skončí, nebude již v této zemi zlých lidí; budeme jenom my, národ Arminský, svobodný a šťastný! Ať tedy přijdou, když tak touží po smrti! My čekáme a naše meče jsou ostré!

Vy, bratři, jste prošli ohněm těžkých zkoušek. Ale nejsou to zkoušky poslední; prosím, abyste byli připraveni na všechno zlé, co ještě může přijít. Je špatné, že musím tak mluvit; ale ještě horší by bylo, kdyby vás smrt nalezla nepřipravené. Musel bych si to vyčítat, a se mnou i moji nadřízení a přátelé.

Úkolem armády je chránit stát proti nepřátelům. Úkolem vás, lidí z našeho území, bude chránit stát proti jednotlivcům i malým skupinkám, které by se mohly pokusit rozvracet zemi zevnitř, jako byl Gilles Kendall. Za tím účelem je třeba, abyste si založili nějaký vlastní orgán, který bude bdít nad pořádkem v kraji. Něco jako Očistnou ligu; skupinu občanů, kteří ocelovou pěstí zasáhnou zlo a nepořádek, a znovu zavedou zákon a mír.

Chceme od vás hodně. Tolik, kolik chceme sami od sebe a našich bratří. Protože jste Armini, jste náš národ; jsme bratři jedné krve, vy i já. Nezáleží na tom, kdo se narodil v této zemi a kdo sem přišel dobývat v potu tváře svůj chléb; jsme jedné krve! Záleží na tom, kdo je dobrý a kdo zlý – to vy dobře víte. Zpečetili jste bratrství krví; a ti, jejichž těla tu dnes leží a čekají na chvíli, kdy se spojí se zemí, jsou toho dokladem.

Vyrostou nové domy, tentokrát z kamene a cihel, stáda se budou popásat na šťavnatých lučinách, rádlo rozorá zemi a dá vzrůstat z obilí novému chlebu. Přejdou léta a lidé zapomenou, že kdysi bylo toto město maličké, skládalo se pouze z dřevěných chatrčí a každý, kdo přišel, je mohl zapálit. Ale na hrdinství vás všech, mužů, žen i dětí, nikdo nikdy nezapomene; protože krev padlých se smísila s touto zemí a vytvořila z ní vlast. To je nejvyšší svěcení, jaké lze získat.

Vy, mrtví, jste naši bratři. Milujeme vás, jako jste milovali vy nás. A děkujeme vám za svoje životy.“

Poručík sňal čapku a poklekl na zem mezi hroby. Trubač přiložil znovu k ústům trubku a troubil píseň Kamarádi; dokud nedozněla, všichni mlčeli.

Pak vystoupil jeden farmář, aby nahradil mrtvého kazatele; ten přečetl třaslavým hlasem modlitbu za mrtvé.

„Svěřte sémě zemi, nechť vzejde nová úroda...“ pravil.

A mrtví byli spuštěni do hrobů.

Lidé se rozplakali... a opět zněla trubka.

Bylo třeba žít. Bylo třeba postavit nové město, vybudovat domy a učinit z bývalého Dry Hillu sídlo silného a nezávislého lidu, který se dokáže ubránit i novému útoku nepřátel, přijdou-li. Bylo rozhodnuto proměnit město mezi vodami v nedobytnou pevnost.

Lord Foolbridge chodil mezi všemi a tvářil se sklíčeně. Měl zřejmě něco na srdci, co chtěl někomu říct, ale marně hledal, kdo by jej pochopil. tak jen bloumal a nebylo s ním k vydržení. Až narazil na Stellu, která ho přece jen chtěla vyslyšet.

„Jde o to, že se cítím... do jisté míry vinen tím, co se stalo!“

„Proč ty?“

„Jsem... také cizinec. Pokud vím, jsou cizinci vinní vším zlem, které tady nastalo...“

„Tebe se to netýká. Ty přece patříš k nám! Jsi jeden z nás a my ti žádnou vinu neklademe!“

„Přesto bych chtěl... alespoň trochu zmírnit... tragickou a nepříjemnou situaci, která nastala. Nevím, jak to udělat... totiž, jakým způsobem... předat tohle.“

Vytáhl z náprsní kapsy malý lístek papíru; Stella okamžitě poznala šek, ale užasla, když si ho přečetla, neboť zněl na milion liber sterlingů, splatných v penězích či s možností zakoupit v té hodnotě jakékoliv zboží.

„Co s tím chceš?“ řekla překvapeně.

„To je můj dar tomuto městu,“ řekl, jako by se za to omlouval a necítil se jist. „Že jste mne tak přátelsky přijali a poskytli mi laskavé pohostinství...“

„Tohle?“ opakovala a tváře jí zrudly.

„Je to snad pro vás... příliš urážlivé?“

Stella jej objala a políbila na ústa. „Nikdy jsem nepoznala chlapa jako seš ty! Nedovedu si ani představit, jak někdo může být tak dobrý...“

„Já... nejsem dobrý.“ řekl lord smutně. „Příliš jsem o tom všem přemýšlel. Škoda, že... někdy nejsem dost důvtipný. Ale nemyslím to zle. Věř mi to, Stello.“

Objala ho, přitiskla k němu hlavu a hlas se jí zachvěl:

„Odpusť mi, Henry! Odpusť mi všechno, co jsem si kdy o tobě myslela... prosím tě, nezlob se...“

Chvíli váhal. Pak ji zlehka pohladil po vlasech.

Pobožný střelec vyprovázel mladého poručíka, který se už musel vrátit do své posádky; zůstaly tu prozatím nějaké šelmy, které by stačily i na bandity, kdyby se někde nějací poschovávali.

„Děkuju ti, že jsi mluvil sám.“ řekl, když se loučili. „Určitě bych to tak říct nedokázal.“

„To nic,“ řekl mladý muž. „Ty bys taky řekl, co je třeba.“

„Přesto. To s Očistnou ligou je nápad prince nebo tvůj?“

„Můj vlastní. Ale princ by s tím souhlasil.“

„Je to od tebe dobrý nápad, Leone.“

„Od tebe to přijímám jako poklonu.“

Podali si ruce a poručík odjel. Neřekl nikomu jméno; i kdyby to udělal, možná by v té době nikomu nic neřeklo. Ale je dobře si je zapamatovat.

Jmenoval se Leon Monroes a byl synem Algernona Monroese, komthura řádu, barona a nebohatšího muže v zemi.

Vyjíždění se stádem se letos konalo o mnoho později než jindy; bylo třeba se nejdřív uzdravit a odstranit nejhorší škody. Stáda však musela na pastvu; nyní se právě ukázalo, jak je dobré, že se stádem jezdí kluci a umožní tak mužům pracovat na důležitějších věcech.

Graham de Soto se loučil, odcházel do školy. Neustanovil za sebe nástupce a ani sportovní hry, v nichž se obvykle hledal ten nejlepší, nebylo možno uspořádat. Rada rozhodla, že se náčelníkem stane jeho bratr Gerald a ten volbu přijal. Quinna všichni chtěli za čaroděje smečky; když nadhodil, že by bylo užitečnější odejít taky studovat, požádali ho, aby ještě vydržel. A jako Pastevec odjížděl také David O'Connor, který se musel co nejrychleji naučit zacházet s dobytkem, než se ujme získané farmy.

Vyjíždění bývalo slavnostní událostí; také letos bylo, i když do radosti se mísil smutek. I tentokrát byli koně, býci i krávy pomalováni barvami, zdobeni girlandami z květin, i tentokrát jim vlály z rohů copánky majitelů i jejich dívek, pečlivě spletené a rituálně zasvěcené. Mohutní těžcí býci se nesli jako na přehlídce, zaostřené bílé špice rohů jim svítily ve slunci stejně jako lesklá, vykartáčovaná srst.

Na louce za městem byl zapálen oheň; k němu se sešli jak Pastevci, tak jejich rodinní příslušníci a hosté. Kluci i dívky se oblékli do krásných slavnostních oděvů, skládajících se hlavně z péřových čelenek a spousty ozdob, které pro ně měly význam. Dívky jim spletly na hlavě řadu copánků, a do některých připletly i svoje vlasy, aby je mohly na dálku chránit. Dospělí byli víc oblečeni a míň vyzdobeni, spíš slavnostně jako do kostela.

Nově ustanovený náčelník Gerry přistoupil k ohni a vztáhl ruce k obloze:

„Slunce, jež nám dáváš život, shlédni na nás ze své výše! Dej, aby vzešla tráva na našich pastvištích, aby se náš dobytek dobře napásl, tloustl a blahobytněl! Dej, aby ze semene našich býků vzešel v lůně našich krav nový život, aby telátka prospívala z hojnosti svého mléka, aby byla krásná a silná! My, tvoje děti, tě prosíme!“

„Prosíme!“ volali všichni sborem.

„Život vyrůstá ze země,“ řekl Gerry a položil dlaně na chladnou půdu. „Země je naší matkou, my jsme z ní vzešli a do ní se opět vrátíme. Ze země roste tráva; trávou se živí naše krávy. Matko země, dej trávu našim zvířatům a chraň svoje děti, aby netrpěly úhony, dokud se tě dotýkají naše chodidla!“

„Prosíme!“ opakovali ostatní.

Pak vzal tykev vody a lil si ji do obličeje.

„Vodo, bez tebe není života. Dej, aby tě byl vždy dostatek ke svlažení země, k napájení našich krav i nás samotných; a bude-li tě přebývat, vytvoř pro nás řeky a tůně, abychom se ponořili do tvého objetí a mohli ze sebe smýt prach a špínu dalekých cest. Vodo, buď k nám laskavá...“

„Prosíme!“ zpívali ostatní.

„Větře, jsi symbolem svobody; té svobody, kterou milujeme a vzýváme, za kterou jsme ochotni položit i život. Dokázali jsme to v boji a dokážeme to i nyní, až se pustíme s tebou o závod do širých stepí. Budeš nám vát do vlasů a sušit naše těla, když budou horká potem; ať nikdy nepřestaneš vát a ať nám přinášíš jen všechno dobré...“

„Prosíme!“ křičelo celé shromáždění.

„Býci, jsme vaši bratři!“ křičel Gerry v extázi. „Buďte k nám laskaví a nechte své ostré rohy na pokoji, když k vám přijdeme; ty máte proti loupeživým smečkám a ne proti nám, svým bratřím!“

Přitančil k jednomu z býků, chytil jej za rohy a políbil na čenich; zvířeti se to nelíbilo, ohnalo se po něm, ale Gerry se chytil za ty rohy, vymrštil se a dopadl mu nohama na hřbet, kde se na chvíli postavil, než seskočil. Býk poplašeně odběhl, zlostně funěl, ale neudělal mu nic; byl starý a kluci občas prováděli různé skopičiny na jeho hřbetě. Teď všichni Gerrymu tleskali a on se smál.

„Bratři, je nás málo! Přibylo nám krav, ale odešel můj brácha Graham, který dlouhá léta vodil smečku; odchází, aby se stal mužem a našel svou stopu! A odešli někteří z nás, aniž se vůbec stihli stát bojovníky; přiřadili se k těm bratřím na nebeských pastvinách, kteří ženou po věky ocelová stáda nebem, když se obzor blýská. Je nás málo – tak se ptám: je tady někdo statečný, kdo se chce odvážit s námi do stepi?“

Takoví tu byli tři a Gerry je znal; bylo jim už přes deset, byli vytáhlí, opálení, dobře stavění. Teď se naposledy ohlédli po rodičích, pak postoupili kupředu. Samozřejmě jejich tátové zářili pýchou, ale matky posmutněly, když si uvědomily, jak dlouho je neuvidí. Skoro půl roku; a jaký bude ten náš hodný chlapeček, až se vrátí? To už se skoro sluší uronit slzu!

Gerry se ohlédl na Quinna, zda se nechce ujmout obřadu; avšak čaroděj mu jen pokynul, aby pokračoval, dělá to dobře. Zařekl se, že bude do Gerryho činností zasahovat co nejméně, radši dohlídne, aby se všechno naučil sám. Tak Gerry řekl:

„Člověk vzešel z matčina lůna nahý; a slunce jej uvítalo. Není správné zakrývat svoje tělo před sluncem, které dává život, ani před větrem, ani před vodou, ani před zemí. Zapomeňte na zvyky lidí z měst; přidržte se raději šelem, jež jsou nám bratry!“

Kluci se rychle svlékli a svoje šaty odevzdali dívkám, které jim měly pomáhat. Ty pak předaly oděv rodičům.

„Víte, co vás čeká? Víte, že to bude cesta plná námahy, těžké práce, utrpení a odříkání? Budete trpět zimou, hladem a vším, čím země zkouší odolnost svých dětí!“

„Chceme jít s tebou!“ zařval ten nejkurážnější, jménem Frankie, na celé kolo, aby to nikdo nepřeslechl. Druzí dva to opakovali po něm a Grammy, přihlížející mezi dospělými, se jen usmál; ještě si vzpomínal, jak on sám kdysi žádal o přijetí.

„Jste ochotni odříci se všeho minulého, co bylo ve vašem životě a očistit se, než vyrazíte?“

„Ano!“ řekl opět Frankie jako první.

„Znáš rituál. Zbavíme tě hřívy a učiníme ti znamení.“

Přikývl. Gerry pokynul jedné z dívek, aby přinesla nůžky na stříhání ovcí; těmi pak začala stříhat Frankovy vlasy těsně u hlavy. Stál, držel a zhluboka dýchal; Gerry si všiml, že má na prsou pár řádek tetování, zřejmě práci kamarádů z dřívějška.

Když skončila, zůstal mu na hlavě jediný tenký pruh vlasů na temeni; předala nůžky kamarádce, aby se dala do dalšího, zatímco někdo z kluků namydlil Frankiemu hlavu a holil jej ostrým nožem. Nebylo to příjemné; ale ještě pořád to nebolelo.

„Fikni mě!“ škemral kluk. „Aspoň trochu krve!“

Když řekneš kamarádovi, rád vyhoví; škrábl ho špičkou nože po oholené kůži, vytrysklo pár krůpějí krve a Frankie pyšně zkřivil tvář, aby dal najevo svoje hrdinství. Gerry se usmíval.

„Tímto jsi zasvěcen,“ pravil. „Až ti vlasy znovu dorostou, staneš se jedním z nás, Pastevcem se všemi právy a povinnostmi. Prozatím, než se tak stane, budeš učedníkem, který má právo jít s námi a učit se, co je třeba; každý mu musí poskytnout pomoc či radu a chránit ho. Buď mezi námi šťasten...“

Frankie se rozhlížel okolo sebe a tvářil se chvíli pyšně, chvíli téměř plačtivě, ale povětšinou vyjeveně. I ostatní zírali, hlavně dívky. Už dávno minula doba, kdy bylo stříhání vlasů běžná činnost, takže pro kluka bylo unikátní předvést se v této podobě. Na vlastním vzhledu mu v jeho věku ještě nezáleželo; zato rituální předpisy chápal až moc.

„Tvář je třeba ozdobit posvátnými barvami.“ řekl Gerry.

Také toho se ujaly dívky; nakreslily na Frankovu tvář podobné znaky, jaké měli ostatní. Také David si nechal ráno pomalovat obličej i celé tělo a byl ještě poněkud rozrušený při vzpomínce, s jakým nadšením jej dívky zdobily. S chutí mu také vyholily veškeré tělesné ochlupení a vybízely ho, aby jim to oplatil. Je pravda, že si tu a tam leccos troufl, ale určitě ne tolik, jak si přály. Rozhodně žádné nedovolil, aby spletla svoje vlasy s jeho, to už by se jí nikdy nezbavil.

Otec přivedl Frankovi koně, vyzdobeného pestrobarevnými stuhami v hřívě a ocase. Byl to jeden z vojenských koní a měl taky sedlo; Frankie ještě neuměl jezdit bez sedla jako Pastevci, ale určitě se to urychleně bude snažit naučit, aby k vlastnímu ponížení nemusel nosit kalhoty. Doposud jezdil na poníku jako ostatní děti, takže nasedání mu taky dělalo mírné potíže.

Všechny ty obřady byly veselé a diváci je komentovali spoustou štiplavých poznámek. Potulní vypravěči tvrdili, že za císařství při takových příležitostech docházelo k hromadným orgiím a mnozí mladí by to docela rádi vyzkoušeli, ale dospělí by to rozhodně nedovolili, zvlášť ne se svými dcerami a manželkami.

Také Gerry naskočil na koně, rozmotal dlouhý bič, který měl ovinut kolem ruky a zatočil jím nad hlavou: „Přišel čas! Budeme vyjíždět! Ohé, moji býci – kupředu!“

Bič se zlehka dotkl zátylku několika vůdčích býků; ti zafuněli, zlostně zabučeli a pohnuli se kupředu. Stádo za nimi, krávy dost líně, neboť si zvykly na pohodlný život bez cestování a trochu se zlobily, že musejí na cestu. Býci se ovšem dost těšili, putování na pastviny už zažili víckrát a líbilo se jim.

Lidé mávali, křičeli, loučili se se svými dětmi; kluci pyšně projížděli mezi stádem, popoháněli je biči, řvali na dobytek a chovali se co možná vznešeně, neboť vyjíždění a návrat stáda jsou po pravdě jediné zábavné věci v jejich životě. Tak opustili město; až se vrátí, budou už stát nové domy a vůbec kdoví, co všechno bude. Teď ale odcházeli, pestré fábory a copánky vlasů v hřívách koní a na rozích býků se třepetaly a barvy na lidech i zvířatech pestře zářily.

Bylo trochu smutno, když zmizeli. Lidé se vrátili do města; někdo nadhodil, že už přišel čas dát se skutečně do opravdové práce. Život nečeká; když jsou takto zbaveni starosti o dobytek, je nutno toho využít.

„Pojedeme.“ řekl Tichý Jack, vládní inspektor.

„Pojedeme.“ souhlasili stopaři Ted a Donald.

„Prosím, pánové, vzali byste nás s sebou?“ ptal se jich se vší zdvořilostí lord Foolbridge. „Velmi rád bych poznal též zbytek této krásné země a dokonce bych se osmělil pobýt nějaký čas i v místech, kde se zdržuje princův dvůr...“

„Jasný,“ řekl Jack. „Jsi vítán.“

„Já nepojedu.“ řekl Bob Harwey. „Tady ve městě budou potřebovat každou ruku, hlavně odborníka. Jsem elektrikář a řidič, umím i leccos jinýho...“

„A je tu hodně děvčat.“ doplnil Donald. „A málo chlapů.“

„Je mi velice líto, že se rozcházíme, milý Bobe.“ řekl lord. „Doufám, že mi dovolíte předat vám na rozloučenou šek na deset tisíc liber sterlingů za vaše věrné a neocenitelné služby!“

„Ale jo, to dovolím!“ řekl Bob bez nucení. „Je to od tebe moc hezký, Lorde, i když to nemuselo bejt...“

Irwin Sheppard zůstal s ostatními raněnými, i když se už zvedal a živě se bavil s ošetřujícím personálem. Nemocnice byla umístěna v Case a vedla ji Stella, ta měla jako všichni účastníci Denisova školení lékařské znalosti.

Se Stellou se lord Foolbridge přišel rozloučit, když byl navštívit Irwina a vysvětlit mu, kam se za ním má dostavit.

„Sbohem, Stello!“ řekl jí. „Jsem velmi rád, že jsem měl tu čest tě poznat. Velmi si vážím toho, že...“

„Můžeš zůstat!“ přerušila ho.

„Já vím. Ale... i když bych si to přál, nemyslím, že by to oběma stranám přineslo... jednoznačný prospěch.“

„Tak,“ přikývla. „No dobře... že jsi mi to aspoň řekl tak na rovinu. Já tě docela chápu...“

„Nejsem si tím jist. Mohu tě ujistit, že kdybych vůbec někdy zamýšlel věnovat svoji náklonnost některé z místních dívek, byla bys to ty a žádná jiná...“

„To mě utěšuje!“ zasmála se. „Neboj, já se už nějak obejdu. Hodně štěstí, Lorde...“

„Přeji ti mír v duši.“ řekl a odcházel.

Stella se za ním dívala. Vlastně neviděla nic, protože hlavu měla sklopenou a snažila se rozeznat špičky svých nohou. Nešlo to, s mokrýma očima se špatně dívá.

„Ani jsem nevěděla, že ještě umím plakat.“ řekla, když si otřela oči.

A šla po svých.

 Konec prvního dílu.  

© 1979 Mojmír Kříž

30.05.2021 11:48