Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dračí doupě

Čivi se probouzel pomalu. Ne, nebylo mu špatně, hlava mu netřeštila, nic ho nebolelo, ale spánek ustupoval jenom zvolna. Konečně otevřel oči a rozhlédl se kolem.

Nacházel se v obrovské síni, jejíž stěny se leskly, jako by byly vykovány z bronzu. Bylo tu plno světla, nikde nebyl ani jeden tmavý koutek. Čivi ležel na čemsi měkkém, na velmi hebké tkanině, veliké a huňaté. Vonělo to tu ale nebezpečím a Čivi se ostražitě stáhl ke zdi, aby měl alespoň krytá záda. Místo svého obvyklého kožešinového obleku měl na sobě podivnou bílou kožešinku, příjemně měkkou, huňatou a teplou, která ho hřála po celém těle. Neměl u sebe ale nic, co by se dalo použít jako zbraň. Mohl by teď jedině drápat tupými drápky, nebo bojovat zobákem - nic jiného by mu nezbývalo. Jakmile si uvědomil, že by asi měl bojovat, vzpomněl si také, proti komu chystá svou zoufalou obranu. Než usnul, omámen kouzlem, viděl přece takovou strašlivou příšeru... Bohové – a co Čikea? Nebyla tu - jistě už ji ta příšera sežrala! Chudák sestřička!

Prohlížel si zatím své vězení. Stěny byly očividně kovové, ale nedalo se poznat, co je to za kov. Na dvou místech v nich byly divné vpadlé obdélníky a Čivi se domyslel, že to budou dveře. Před kým se zavírá obluda, v jejímž doupěti se on, Čivi, asi nachází? A co to podivné světlo? Celý strop místnosti zářil, jako kdyby za ním hořela obrovská hranice dříví. Ale tohle světlo nebylo žluté a červené, neplápolalo, ale svítilo tak bíle a silně, jako slunce o poledne.

Vyčkával. A tu si uvědomil, že má hrozný hlad. Nejedl od včerejšího rána, protože místo večeře byli uvázáni u stromu, aby se v noci sami stali potravou mobera.

Rána od šípu! Nevěřícně se podíval na svou nohu, kam ho včera zasáhl Keiovak. Obvaz jeho sestry tam nebyl - ale nebyla tam ani mokvavá, bolestivá rána po šípu! A jak to tak vypadalo, nejen že byla zahojená, ale kdoví, zdali tam vůbec někdy byla - vždyť na noze neměl ani jizvičku!

Nezdálo se mu to všechno?

Ale pak by snad i tohle byl sen! Čivi se otočil a udeřil čelem do bílé stěny, aby se probudil.

Zadunělo to kovově, ale podivné přeludy nezmizely. Nebyly to asi přeludy, neuvěřitelný sen pokračoval. Po chvilce se jeden z obdélníků dveří rozpůlil a každá půlka se odsouvala kamsi do zdi. Čivi se připravil k boji. Vyskočil - opravdu nebylo ani znát, že by měl pravou nohu zraněnou – a přihrbil se, aby se mohl vymrštit proti nepříteli, ať je to kdokoliv.

Ve dveřích se mihnul jakýsi stín. Téměř lidská postava, jenomže nadlidsky velká - obluda! Čivi se napnul ke skoku, když vtom překvapením uvolnil svaly a málem by poklekl.

Ve dveřích skutečně stála obluda ze včerejší noci. Teď za plného denního světla byla ještě hroznější, odpornější a pro Čiviho ještě nenáviděnější. Nepřišla ale sama. Čivi nemohl uvěřit svým očím, to přece bylo nemožné, nemyslitelné, přece to nemohla být pravda, protože pak by bylo všechno naopak! Slunce by bylo temné a noc by oslňovala světlem!

Obluda ve své strašlivé pracce, plné drápovitých prstů, držela měkkou ruku - Čikeinu! A dívka s ní zřejmě přišla sama, dobrovolně – a vůbec se jí, jak se zdálo, nebála! Také Čikea byla oblečená do podobného kožešinového oděvu, jaký měl na sobě Čivi - slušel jí, samozřejmě.

„Čivi!“ řekla Čikea svým krásným hlasem, ve kterém nebyla ani stopa po strachu. „Čivi, máš hlad, viď?“

„Čikeo!“ nevěřil svým uším, tak jako nevěřil svým očím.

„Sníš něco dobrého, viď?“ zeptala se ho.

„Čikeo - pozor, vedle tebe!“ vykřikl na ni své varování.

Dívka se bleskurychle rozhlédla na všechny strany, ale pak se zase uvolnila.

„Vždyť tu nic nebezpečného není!“ řekla vyčítavě. „Ach tak, ty se bojíš...“

Ukázala volnou rukou na obludu, která ji držela za ruku. Ale ani teď se jí nevylekala. Místo toho se tiše rozesmála.

„Tohohle tvora se nemusíš bát, Čivi,“ řekla. „Není to člověk, pravda, ale je to náš přítel, můj i tvůj, rozumíš?“

„Je strašný – a odporný!“ řekl Čivi zaraženě. „Snad se nechceš přátelit s netvorem?“

„Ty by ses raději přátelil s Keiovakem?“ usmála se trochu smutně. „Vždyť nás zradil!“

„To ne - ale Keiovak je aspoň člověk!“ řekl.

„Tohle je zato náš opravdový přítel, rozumíš?“ naléhala. Vytrhla se z rukou obludy a zamířila k Čivimu. Obluda po ní ani nehrábla svými drápy, ale zůstala stát ve dveřích. Čikea doběhla k Čivimu a vzala jeho hlavu do svých malých dlaní.

„Také si zvykneš,“ řekla mírně. „Já jsem se zpočátku také bála – a vidíš? Už nemám vůbec strach! Náš přítel je silný, silnější než mober, ale má nás rád a proto nám pomáhá, víš? Má u sebe ještě ošklivějšího tvora, ale i s tím se přátelí, tomu bys neuvěřil, viď?“

„Má nás rád?“ opáčil nesouhlasně. „Bude nás jíst vařené nebo za syrova – a snad i zaživa?“

„Čivi - ty můj nedůvěřivý Čivi!“ smála se Čikea. „Vždyť by nás nesnědl ani kdyby měl hlad - ale on má jídla dost, co potřebuje – a dobré! I ty si pochutnáš! Což si také nepřeješ mít tak mocného přítele? Přiznávám, možná se ti ze začátku nemusí líbit...“

„Já ti věřím, Čikeo,“ řekl potichu Čivi. Pak se otočil čelem k obludě, která pořád bez hnutí stála ve dveřích. „Mír s tebou!“ řekl trochu rozechvělým hlasem.

„Buď vítán i ty v mém domě,“ odpověděla mu obluda hlasem, jehož hromový tón Čivimu zježil všechny chloupky po těle, zvlášť když přitom na okamžik otevřela svá ústa plná bílých zubů, jaké má dravá ryba federyte. Ale pak, jak to má být, oběma podala svou strašnou drápatou ruku, na níž měla prstů tolik, že je v první chvíli nemohl Čivi ani spočítat.

Ale když se té ruky dotkl, zarazil se. Jakkoliv vypadala hrůzostrašně, byla měkčí než jeho vlastní. Když si ji teď mohl prohlédnout zblízka, bílou a měkkou, povšiml si další podrobnosti. Silná, lesklá, černá kůže nebyla skutečná kůže netvora. Byla utkána z vláken, tak jako oděv žen, ale tak jemně a přitom pevně, jak by to nikdo ve vsi ani ve městě nikdy nedokázal. Byl to oděv - ale pevný jako pancíř. Tělo nestvůry v něm bylo dokonale chráněno – a přitom, jak se zdálo, je tento oděv ani příliš neomezoval v pohybu.

Jen do strašného obličeje obludy se nemohl zblízka ani okem podívat - nepřinutil se k tomu. Ani pak ne, když dostal velice chutný kus divného ovoce, které rychle zahánělo hlad a přitom osvěžovalo, takže je nebylo třeba zapíjet vodou.

Po jídle si Čiviho Čikea odvedla do jejich „domova“, jak se smíchem prohlásila.

Čivi nestačil otevírat oči.

Čikea se v kovovém paláci vyznala jako by tu byla doma už odedávna. Před každými dveřmi vyskočila a stiskla malou šupinku vedle nich – a dveře se samy otevíraly. Jakmile jimi prošli, obvykle se po chvilce také samy zavřely.

„Smíme tu chodit do šesti místností,“ poučovala Čiviho. „Ale kdybychom se spletli, nic se nestane - jen se před námi neotevřou dveře.“

„Přece jen jsme tu v zajetí?“ podíval se na ni.

„Trochu ano, trochu ne,“ opáčila s úsměvem. „Nejsme, když myslíš, že by nás tu náš přítel zadržoval. Ale jsme, protože stejně nemáme kam jít. Ty by ses vrátil do vesnice, kde by nás zase předhodili moberovi?“

„Proč se tedy před námi některé dveře neotevřou?“

„Protože je za nimi strašlivá propast, nevyvázli bychom živí, kdybychom tam spadli,“ řekla. Dovedla mezitím Čiviho do místnosti, kde byly dva měkké pelíšky, vystlané nesmírně jemnými a hustými kožešinami, tak velkými, že se do nich oba vešli a mohli se v nich třeba i otáčet.

„Takhle nám to tu náš přítel zařídil,“ řekla hrdě. „Ale on vůbec nezná naše zvyky, musela jsem mu nejprve všechno vysvětlit. Tady nám to zařídil, jak jsem si sama přála.“

„U bohů - jak jsi to stihla?“ vyjekl.

„To ti také musím vysvětlit,“ zvážněla. „Ale obávám se, že mi to nebudeš věřit. Ty jsi totiž spal moc dlouho, víš? Mezitím uplynulo více než tři krát devět dnů!“

„To přece není možné!“ popadl se za hlavu. „A to jsem ani nejedl?“

„Nejen že jsi nejedl,“ řekla Čikea tiše. „Ty jsi dokonce ani nedýchal. A co víc - byl jsi studený a tuhý jako kámen, až jsem se o tebe bála. Náš přítel mi sliboval, že tě opět probudí, jakmile ho naučím mluvit naší řečí - ale až dnes, když ses skutečně probudil, jsem mu uvěřila všechno.“

„A víš, proč jsem byl... zakletý?“

„I to mi říkal,“ přikývla „Ty ses s ním chtěl prát, když jsi ho viděl poprvé, viď! Víš, on tě mohl snadno zabít - ale to on nechtěl. Jenže by se s tebou nemohl ani domluvit, když neznal ani naši řeč, ani naše zvyky. Aby předešel zbytečnému boji, udělal z tebe kámen, ale jenom na tak dlouho, dokud to bylo nutné. Pak tě zase probudil.“

„Čáry a kouzla!“ řekl temně.

„S tím se budeš muset smířit, Čivi,“ řekla Čikea vážným tónem. „Náš přítel je skutečně kouzelníkem, o tom už jsem se přesvědčila. Snad tě uklidní, že je nám příznivě nakloněný a nemusíme se ho obávat.“

Chvíli mlčel. Musel si to v hlavě trochu přerovnat.

„Říkáš, že nás tu nedrží. Ale přitom některé dveře vedou nad propast a neotevřou se před námi. Jak to víš?“ vybafl.

„Chtěla jsem, aby mi to dokázal,“ řekla Čikea. „Jedny dveře přede mnou otevřel - on totiž může všechno. Já jsem pak na vlastní oči spatřila tu propast.“

„Takže jsme - někde v horách?“ zkusil hádat.

„Ano,“ přikývla. „A já dokonce vím, kde. Poznala jsem na první pohled, kde se nacházíme.“

„Ty víš, kde jsme? Pak bychom snad mohli spolu utéci?“

„Když budeme chtít, náš přítel nás zanese, kam si budeme přát,“ zavrtěla hlavou. „Sami bychom se odtud nedostali nikdy, neumíme-li létat, víš? Ta obrovská propast se nachází kolem dokola tohoto čarovného sídla. Jsme totiž – v čepici na vrcholku hory Ugugur!“

Errata:

10.08.2021 20:25