Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jednání generality

Armády vojáků z Kígóry se zastavily na všech frontách. Princ Mafuí svolal do hlavního poradního sálu bitevního hvězdoletu poradu velitelů vyšších stupňů. Místo komandanta Rukuffa se sem však dostavil jen jeho pobočník – komandanta Rukuffa, známého svou statečností, právě minulého dne při útoku na domorodce sestřelili. Zahynul v troskách svého pancéřovaného bitevního letadla.

„Je to čím dál záhadnější,“ zahájil poradu osobně princ Mafuí. „Elitní jednotky vojáků z Kígóry – a nedovedou si poradit s pouhou hrstkou nějakých dobrodruhů kdovíodkud. To jsem si nemyslel, pánové!“

„Jednoho jsem nafilmoval,“ hlásil se komandant Zuff. „Ale z toho filmu je patrné, že mu střely nijak neuškodí. Všichni naši experti se s tím sice moří už druhý den, ale zatím nic kloudného nevymysleli.“

„Ten film jsem viděl,“ podotkl princ. „Čím to je, nevím ani já, ani moji osobní experti. Ale jestli na to nepřijdeme co nejdřív, budeme muset zastavit invazi!“

„Vojáci z Kígóry dobyli mnoho světů, někdy i se ztrátami, mnohde i s daleko většími!“ řekl Zuff hrdě.

„To je pravda, avšak zvítězili tím, že naši protivníci měli ztráty mnohem těžší, takže jsme je vždy nakonec porazili a zcela vyhladili. Tady máme ztráty jedině my, to je silně znepokojivé.“

„Domorodců jsme přece pobili nespočet...“

„Chápete snad, pánové, že v téhle hře vůbec nejde o pár primitivních domorodců, které můžeme hubit po tisících? Tady jde o něco jiného! Zatímco my vybíjíme domorodce, někdo jiný nám metodicky a vytrvale sestřeluje letadla! A jak jistě víte, ani pozemní obrněné stroje nešetří. Nechává nás odkrývat karty na domorodcích – a z chapadel nám vyráží jeden trumf za druhým.“

„Pak jsme tu možná narazili na vyspělejší kosmickou sílu, ale to se nám přece stalo už víckrát,“ mávl pohrdlivě chapadlem komandant Krafonci.

„Ano, jenže až dosud byly všechny kosmické civilizace, na něž jsme narazili, slabší než Kígóra,“ zarazil ho Mafuí.

„Těchhle je nejspíš také pouhá hrstka,“ nadhodil Zuff.

„Ta hrstka nám zatím pomalu ale jistě zmenšuje palebnou sílu našich výsadkových eskader,“ zasyčel princ.

„Zničili jsme jejich kosmickou loď...“ připomněl Zuff.

„Tomu bych ani neříkal vítězství,“ opáčil princ mrazivě. „Ta loď byla podle všeho dávno opuštěná a pravděpodobně pro ně nebyla ani důležitá. Byl to vrak, pánové!“

„Byl v ní přece atomový reaktor!“

„To by mohlo být důležité pro nás, ale co oni? Ani se ji nepokusili bránit, ba ani se nesnažili ukrýt ji před našimi výzvědnými letadly! Nechali ji pěkně na očích na vysoké hoře, kde byla vidět z dálky a pak klidně dopustili, abychom ji rozbili na kousky. Teď je mi divné, že přitom nestříleli po našich letadlech, když na ně přece číhají málem u každé vesnice domorodců, jako kdyby jim na nich bůhvíjak záleželo. Obávám se, že ta loď pro ně byla bezcenná, zato my jsme jim při tom neopatrně předvedli maximální palebnou sílu našich letadel. Jestli to mínili tak, jak to říkám, pak to od nich nebyl zrovna hloupý tah! Co my o nich víme a co oni o nás? Vždyť oni dokonce znají i naši důstojnickou řeč!“

Všichni podvelitelé mlčeli.

„Pánové, už si uvědomte, o co s největší pravděpodobností jde,“ pokračoval princ po chvíli trapného ticha. „Experti zatím odhadují, že proti nám stojí pětadvacet manů z jedné lodi, podle všeho řádně pocuchané. Dalo by se říci hrstka, bezvýznamná předsunutá hlídka. Jsou to ale zřejmě perfektní válečníci, mají dobré zbraně, kromě toho se dovedou velice dobře skrývat. Což vlastně není až tak důležité, protože když se nám jeden z nich ukázal, ani pak jsme mu neuškodili, ani to není právě příjemné zjištění. Co to pro nás znamená? Kdyby si prvotřídní bitevní loď kígórské flotily s posádkou tří tisíc vojáků nedovedla poradit s pouhou pětadvacetičlennou bezvýznamnou hlídkou bez vlastní lodi, jak by pro nás dopadlo utkání s jejich plně bojeschopnou lodí? Vůbec to nevypadá lichotivě!“

„Experti tvrdí, že ta jejich superloď musela být pořádně pocuchaná v nějaké bitvě – sem doletěl už pouhý vrak!“ řekl komandant Zuff. „To znamená, že ani oni nejsou neporazitelní a právě proto můžeme očekávat, že je zničíme!“

„Pak bych se už vůbec nechtěl setkat s tím, kdo tuhle loď pocuchal,“ usadil ho princ. „Pánové, podle velikosti to ani nebyla bitevní loď, nanejvýš průzkumný člun! Setkali jsme se s pouhým předvojem jedné nebo více mocností, které jsou ale silnější než cokoliv, s čím jsme se až doposud střetli. Podle mě musíme především varovat Kígóru před nebezpečím, které tu na nás číhá. Tady nebude stačit ojedinělá loď jako naše, ale pořádný svaz bitevních lodí. Budeme muset odletět pro posily! Ale nejprv musíme stůj co stůj zlikvidovat těch pár maníků jejich hlídky! Vědí o nás více než je zdrávo. Znají důstojnickou řeč Kígóry – kdo ví, zda neznají i její polohu. Ponechat je naživu, pak si přímo koledujeme o jejich invazi.“

„Dobře. Co tedy budeme dělat?“ zeptal se nesměle Zuff.

„Nasadíme rovnou nejtěžší atomové zbraně,“ rozhodl princ Mafuí rázně.

„Na to bychom museli vědět, kde mají základnu,“ pokrčil chapadly Krafonci.

„Vyrazíme na několik předstíraných útoků. Napadneme pár měst domorodců, pokaždé jen jedním letadlem. Vybírejte k té akci horší piloty – budou sloužit jen jako návnada. Jakmile je někdo sestřelí, odpálíme tam atomové torpédo. Moc bych se divil, kdyby takovou katastrofu široko daleko někdo přežil!“

„Když použijeme atomové zbraně, nedá se pak tento svět kolonizovat!“ připomněl Krafonci.

„O kolonizaci už ani nemluvím, pánové,“ řekl suše princ. „Naším úkolem je sice rozšiřovat impérium, ale především musíme zajistit bezpečí pro naše světy. Pokud to nepůjde jinak, pak tady musíme vytvořit pásmo zkázy, které každého odradí. Nejlépe by bylo přeorat celou tuhle planetu, aby tu nezůstal kámen na kameni, ale na to naše loď sama přece jen nestačí. Škoda, že máme málo atomových torpéd! Ale ať mě blesk zabije, tu předsunutou hlídku zlikvidovat musíme! Vždyť máme na každého z těch maníků tři atomová torpéda!“

„Odpálíte jen jedno – víc ne!“ ozval se v té chvíli hlas, který způsobil, že polovina důstojníků zhnědla strachem, druhá zezelenala vztekem.

V sále, jen několik sáhů od skupinky elitních důstojníků v čele s princem, stál tvor, jakého všichni kromě komandanta Zuffa viděli jen na nedlouhém filmovém záběru.

„Dovolte mi nejprve, abych opravil několik vašich omylů, které by mohly mít fatální následky,“ pokračoval tvor, aniž by dal přítomným čas se vzpamatovat.

„Předně – naše loď se nestřetla ve vesmíru s žádnou jinou lodí a nebyla zničena v bitvě, jak si myslíte. Stali jsme se jen obětí nešťastné náhody, vlétli jsme pod povrch vybuchující supernovy, která byla v té chvíli poněkud větší, než jak se nám z dálky zdála. Naše lodi létají rychleji než světlo, nic nás tedy nemohlo před tímto úkazem varovat. Byla to nehoda, jaké se stávají zřídka, ale vyloučené nejsou. Ano, naši loď to poškodilo, přišla o většinu štítů, měli jsme i ztráty na životech. Síly, jaké panují uvnitř hvězd, jsou přece jen příliš silné. To, že jsem tady, však znamená, že naše loď oheň pod povrchem supernovy vydržela alespoň na pár okamžiků. Máte atomové zbraně, snad vám to něco řekne. Když i po tak těžké havarii vlastní silou doletěla až k této hvězdě – kolem níž je přes deset světelných let prázdného prostoru, jak snad víte – pak její schopnost dálkového mezihvězdného letu stojí za trochu obdivu a uvážení, nemyslíte? Vaše podsvětelné hvězdné lodi se s těmi podmínkami nikdy nesetkají – pokud ano, nemají šanci se z takové pasti dostat.

Za druhé – nejsme válečníci a nedobýváme světy pro větší slávu nějakého impéria, jako vy. My vždy přilétáme v míru a snažíme se původní obyvatele světů, na něž narazíme při svých výzkumech, pochopit a případně jim pomoci. To nám však dává jakási práva. Například – poručit vám, abyste hned odtud odletěli, protože jinak to s vámi špatně dopadne. Vaše impérium se roztahuje kolem sebe s použitím hrubé síly – asi vám brzy určíme hranice, přes které žádnou vaši hvězdnou loď nepustíme dál. Omezíme zkrátka Kígóru, aby už nemohla škodit svým sousedům.“

„Tak to tedy ne!“ vykřikl princ Mafuí, zelený vztekem. „Nikdo nám nebude poroučet! Ani za cenu našeho zničení nás nepřimějete poslouchat vaše příkazy! Neposlechneme vás, neodletíme! Nepovažujte nás za primitivy! Naše atomová torpéda jsou naplněna takovými materiály, aby po výbuchu zanechala co nejvíc radioaktivity. Můžeme tento svět zničit tak, že nebude obývatelný po celá dlouhá staletí, když tady vystřílíme všechny své střely! Jak byste nám v tom chtěli zabránit? I kdybyste náš hvězdolet zničili, naše atomové střely i v takovém případě vybuchnou a zamoří celou planetu jedovatou radioaktivitou! Proti tomu nemůžete udělat vůbec nic – atomové zbraně jsou stejně ničivé, jako poměry pod povrchem hvězd – a na ty jste krátcí i vy! Chcete vnutit impériu Kígóry své hranice? Pak ale urážíte samotného ducha naší civilizace! Omezit Kígóru, která je svou prapodstatou svět bez hranic? To je neslýchané! Takovou urážku samozřejmě nemůžeme ponechat nepotrestanou! Můžeme ji smýt jedině vaší krví, pamatujte si to! Víme už o vás dost na to, abychom se nedali zastrašit. Vy byste nám chtěli určovat co máme dělat? Vy – ztroskotanci!? Odkud vůbec jste? Co tady chcete?“

„K čemu by vám bylo dobré vědět, odkud jsme?“ řekl Renon pobaveně. „Nejbližší obydlený svět našeho Společenství je odsud více než šest set světelných let daleko, bezpečně mimo dolet vašich letadel.“

„To tvrdíte vy! Jenomže my vám na nic nenaletíme! Chcete nám snad namluvit, že vaše kosmická kocábka létala větší rychlostí než světlo? Lžete, před dávnými třemi tisíci lety náš geniální vědec Iogvio nezvratně dokázal, že žádný hmotný předmět nemůže navzdory jakýmkoliv snahám tuto rychlost ani dosáhnout, tím méně ji překročit! Tvrdíte nám, že nejste válečníci – ale máte zbraně a ničíte jimi naše letadla – pak jste ovšem lháři a podvodníci! A abyste přežili pobyt pod povrchem hvězdy? Opět lžete – vaše kocábka nic nevydržela, naše letadla ji velice snadno srazila z hory, na kterou se při přistávání asi nabodla, snadno ji též rozbila na kousky! A tak dopadnete i vy!“

„Loď bez štítů, neschopná pohybu, byla skutečně už jenom kusem kovu,“ nedal se tvor vyvést ze svého klidu. „Zničit ji nebylo žádné umění. Nebudu vám tady vykládat, jak se dá létat nadsvětelnými rychlostmi – to pro vás zůstane, jak doufám, ještě dlouho tajemstvím. Motory, které to umožňují, jsem vám ve vraku ke zkoumání neponechal. Ale povím vám jiný příběh. Do naší vesmírné oblasti kdysi vtrhly tři kosmické flotily, složené z podobných lodí, jako je ta vaše. Každá z nich byla schopná, tak jako vaše, zničit celý svět. Celkem jich bylo přes deset tisíc. Nejste první civilizace, která rozšiřuje své impérium násilím. Říše, o které teď mluvím, má přes dva tisíce obydlených planet – jenomže dnes jsou všechny mírné, nikomu neškodí, nikoho ani neohrožují. Jejich obyvatelé žijí v klidu a pohodě dál – ovšem jen uvnitř hranic, které jsme jim vyměřili. Nemyslím si, že jsme na nich spáchali křivdu, když jsme zastavili jejich expanzi. A tak dopadnete i vy!“

„Vy jste jim rozbili deset tisíc lodí?“ zmodral princ.

„Nebylo třeba – oni je od té doby sami pomalu rozebírají – je v nich totiž uloženo mnoho cenného kovu...“

„Sami rozebírají své lodi?“

„Poznali, že jim nejsou k ničemu. I vy to brzy poznáte!“

„Pak to nebyli žádní opravdoví vojáci! Vojácí z Kígóry jsou mnohem bojovnější. Nikdy si nedají poroučet od cizáků! A nikdy se nevzdávají svých zbraní!“

Princ uchopil svůj osobní plamenomet a namířil hlaveň na vetřelce ve své vlastní lodi.

„Schovejte si tu hračku,“ pokynul mu tvor. „Poškodíte si s ní leda svou vlastní loď.“

„Ďáble – copak jsi vážně nehmotný?“ zařval princ Mafuí.

„Výborně – jsi chytřejší, než ostatní!“ podotkl vetřelec. „Ale pak si jistě uvědomuješ, že mi hmotnou zbraní nemůžeš ani nepatrně uškodit!“

„Když jsi nehmotný, čím potom ničíš naše letadla?“ vzteky syčel princ.

„Existují i nehmotné zbraně, které dokáží ničit hmotu,“ usmál se vetřelec. „Máme je proti dravcům, se kterými se při průzkumech ve vesmíru občas setkáváme. V nehmotném stavu nám sice nic hmotného nemůže uškodit, ale nemůžeme tak zůstávat pořád. Vy ovšem, jak vím, o nehmotných zbraních nevíte téměř nic, jste tedy poněkud v nevýhodě. Pokud vás to zajímá, pár nehmotných náloží jsem ukryl i do vaší lodi. Pokusíte-li se odpálit jediné atomové torpédo, vybuchnou vám všechna a to hned, ještě uvnitř lodi. Moc bych se divil, kdyby takovou katastrofu široko daleko někdo přežil!“

Princ zhnědl, když vetřelec použil jeho vlastních slov. To znamenalo jen jediné – ten netvor byl přítomen na jejich poradě, znal jejich tajné plány. Princ vzteky zezelenal – až se přestal ovládat a stiskl spoušť plamenometu.

Uragán ohně zaplavil polovinu sálu a ohnivá kapalina, do níž byly přimíseny výbušné kapsle, začala stříkat oheň kolem dokola. Důstojníci, poslušní pudu sebezáchovy, naskákali do princova bazénu s vodou a pak střelhbitě propluli chodbou až do princových kajut. Princ tentokrát opustil hořící sál jako poslední z nich, ale kupodivu jim nevytkl porušení dvorských pravidel, jen pohybem chapadla uzavřel vodní cestu těžkými dveřmi. Hlavní poradní sál hvězdoletu byl teď plný divokého ohně, jehož zplodiny navíc pro zvýšení účinků při styku s vodou vytvářely silnou žíravinu.

„Dal jsem se unést. Promiňte,“ omluvil se princ. Všichni byli z toho mírně zmatení, očekávali spíš princův hněv.

„Měl jsem pravdu, jsou to ďábli! Už to, že si dovolili tak šílený kousek, jako poslat vyjednávat jednotlivce! Jsou si příliš jistí svou silou – a to není dobré. Obávám se, že jsem si zničil pouze poradní sál, ale ne tu obludu.“

Pak se náhle prudce naklonil k interkomu a nahlas zařval: „Služba navigátorů! Okamžitě smažte palubní deník a ze všech map zrušte souřadnice Kígórského impéria! Ihned!“

„Tak – to jsem musel udělat,“ prohlásil už zase klidněji. „Jestli se nám ty bestie mohou dostat do lodi, ať aspoň nemají z čeho vyčíst polohu Kígóry!“

„Jenže – jak se teď dostaneme domů?“ podotkl Morloqo.

„Dobrý navigátor domů trefí i zpaměti!“ řekl princ.

„A naše plány?“

„Když o nich ty bestie vědí, jsou nepoužitelné,“ řekl princ klidným hlasem. „Ostatně je možné, že sem ta bestie opravdu položila nějakou nálož. Nemíním se nechat i s lodí vyhodit do povětří. Ale nejsem zase přesvědčen, že ten ďábel mluvil pravdu. Všimněte si jednoho: Kdyby nehmotné zbraně skutečně existovaly, nechal by nás žít, když nás měl jako na podnose? Myslím si, že ne. Takže snad máme konečně i jedno pozitivní zjištění. Nehmotný ďábel je možná neškodný. Nevíme sice, jak přechází z hmotného stavu do nehmotného, ale víme, že pak na nás může mluvit, může nás i provokovat – přiznám se, povedlo se mu to – ale zabít nás nemůže! Na to musí být hmotný!“

„Škoda poradního sálu,“ hlesl Zuff.

„Nechal jsem se trochu unést,“ omlouval se opět princ, ale už zase dostával růžovou barvu počínající dobré nálady.

Errata:

10.08.2021 20:25