Ichtiandr udýchaně utíkal podél pobřeží. Když unikl z toho strašného města, prudce odbočil s cesty a zamířil rovnou k mořskému břehu. Schoval se mezi pobřežními balvany, rozhlédl se, chvatně se svlékl, ukryl šaty pod balvany, rozběhl se k vodě a vrhl se do vln.

Přestože byl unaven, ještě nikdy neplaval tak rychle. Ryby od něho ulekaně odskakovaly. Teprve když byl již několik mil vzdálen od města, vyplaval blíž k hladině a držel se podle břehu. Tady už byl jako doma. Znal tu pod vodou každý kámen, každou jámu na podmořském dně. Tady na písčitém dně táboří zápecnické kambaly, opodál rostou rudé korálové keře, v jejich větvích se skrývají malé rybky s červenými ploutvemi. V té potopené rybářské bárce se usadily dvě rodiny hlavonožců, kterým se nedávno narodilo potomstvo. Pod šedými kameny žijí krabi. Ichtiandr vydržel celé hodiny pozorovat jejich život. Znal jejich malé radosti ze zdařilého lovu, i jejich bolesti, ztrátu klepet nebo přepadení chobotnicí. U pobřežních skal bylo mnoho ústřicových škeblí.

Teprve poblíž zálivu zvedl Ichtiandr konečně hlavu nad hladinu, a když spatřil stádo delfínů, kteří dováděli ve vlnách, hlasitě, táhle vykřikl. Velký delfín mu odpověděl veselým zafrkáním a hbitě připlul k svému kamarádovi, potápěje se a znovu ukazuje na hřbetech vln svůj lesklý, černý hřbet.

„Pospěš si, Leadingu!“ zvolal Ichtiandr a plaval mu vstříc. Chytil se delfína. „Honem plavme dál, kupředu!“

Poslušen mladíkovy ruky delfín rychle vyplul na volné moře, vstříc větru a vlnám. Řezal vlny hrudí a uháněl, až se za ním voda pěnila, ale Ichtiandrovi ta rychlost stále ještě nestačila.

„Rychle, Leadingu! Pospěš si, pospěš!“

Ichtiandr delfína div neuhnal, ale jízda po vlnách ho neuklidnila. Najednou sklouzl z lesklého hřbetu, spustil se do moře a zanechal svého kamaráda nadobro zkoprnělého. Delfín chvilku čekal, zafrkal, ponořil se, vyplul na hladinu a znovu nespokojeně zafrkal, prudce zakormidloval ocasem a zamířil k břehu, ale stále ještě se chvílemi obracel zpátky. Jeho kamarád se už na hladině neukázal a Leading se přidružil k stádu, radostně vítán mladými delfíny.

Ichtiandr se spouštěl stále hlouběji do šerých hlubin oceánu. Chtěl být sám, vzpamatovat se z nových dojmů, všechno si promyslet, co poznal a viděl. Zatoulal se daleko, úplně zapomínaje na nebezpečí. Chtěl pochopit, proč není takový jako ostatní, proč je cizincem na moři i na zemi.

Hroužil se do hlubin stále pomaleji. Voda byla hustější, začínala ho dusit, stále obtížněji se mu dýchalo. Bylo tu husté, šedozelené šero. Mořských obyvatel tu bylo méně a mnohé z nich Ichtiandr ani neznal, ještě nikdy se nepustil do takových hlubin. Poprvé mu bylo v tom zamlklém soumračném světě úzko. Rychle vyplul na hladinu a zamířil ke břehu. Slunce zapadalo a probodávalo vodu rudými paprsky. Když se smísily s modrou vodou, třpytily se něžnými, fialově růžovými a zelenavě modrými tóny.

Ichtiandr neměl brýle, a proto zespodu viděl mořskou hladinu tak, jak se jeví rybám: ne plochou, nýbrž ve tvaru kužele, jako by byl na dně obrovského trychtýře. Okraje kužele se zdály lemovány červenými, žlutými, zelenými, modrými a šeříkovými prýmky. Za kuželem se prostírala zářivá hladina, v níž se jako v zrcadle odrážely podmořské předměty: skály, vodní rostliny a ryby.

Ichtiandr se převrátil na prsa, odplul ke břehu a usedl pod vodou mezi skálami, poblíž mělčiny. Rybáři sestoupili z loďky do vody a táhli čluny na břeh. Jeden z nich spustil nohy po kolena do vody. Ichtiandr viděl nad vodou beznohého rybáře a ve vodě pouze jeho nohy, které se zpětně odrážely v zrcadle hladiny. Jiný rybář se ponořil do vody po ramena. A ve vodě se objevila podivná bezhlavá, ale čtyřnohá bytost, jako by dvěma stejným lidem usekli hlavu a pak postavili ramena jednoho na ramena druhého. Když se lidé blížili ke břehu, viděl je Ichtiandr tak, jak je vidí ryby: jako by se zrcadlili v kouli. Viděl je od nohou až k hlavě, dřív než přišli těsně ke břehu. Proto také vždycky odplaval dřív, než ho lidé mohli zpozorovat.

Podivné bezhlavé trupy s čtyřma rukama a hlavy bez trupů připadaly teď Ichtiandrovi nemilé. Lidé... Nadělají tolik hluku, kouří hnusné doutníky, odporně páchnou. Ne, s delfíny je mu líp, jsou čistí a veselí. Ichtiandr se usmál při vzpomínce, jak se jednou napil delfíního mléka.

Daleko na jihu je malá zátoka. Ostré podmořské skály a písčitá kosa zabraňují lodím přístup z moře. Břeh je skalnatý a srázný. Tuto zátoku nenavštěvují ani rybáři, ani lovci perel. Mělké dno je porostlé hustým kobercem rostlin. V teplé vodě je mnoho ryb. Mnoho let sem připlouvala delfíní samice a rodila v teplé zátoce delfíňata – dvě, čtyři, někdy i šest. Ichtiandrovi se velmi líbili mladí delfíni a pozoroval je celé hodiny nehybně skrytý v houštině. Delfíňata zábavně dováděla na hladině, někdy sála mléko své matky a odstrkovala se vzájemně tlamami. Ichtiandr si je začal nenápadně ochočovat; lovil rybky a hostil jimi mláďata. Mladí delfíni i samice si na Ichtiandra časem zvykli. Dováděl už spolu s mláďaty, chytal je, vyhazoval, krákal. Zřejmě se jim to líbilo, byli pořád kolem něho, a jakmile se objevil v zátoce s dárky, chutným rybkami nebo ještě chutnějšími malými něžnými chobotnicemi, vrhali se k němu v celém houfu.

Když se jednou této delfíní samici narodila mláďata a byla ještě docela maličká, když se krmila pouze mateřským mlékem, Ichtiandr si pomyslel: proč bych také nemohl okusit delfíní mléko?

A tu se jednou znenadání objevil pod delfíní samicí, objal ji a začal sát mléko. Delfín nečekal takové přepadení a s hrůzou se vymrštil ze zátoky. Ichtiandr ihned pustil vylekané zvíře. Mléko mělo silnou rybí příchuť.

Polekaná samice, která se vytrhla nenadálému kojenci, zmizela kdesi ve vodní propasti a její mláďata se bezhlavě rozprchla na všechny strany. Ichtiandr dlouho sháněl malá, hloupá delfíňata, dokud se neobjevila matinka a neodvedla je do vedlejší zátoky. Až po mnoha dnech se mezi nimi obnovily přátelské styky.

Kristo se vážně znepokojoval. Ichtiandr se neukázal tři dny a tři noci. Pak přišel unavený, pobledlý, ale klidný.

„Kdes vězel?“ zeptal se přísně Indián potěšený Ichtiandrovým příchodem.

„Na dně,“ odpověděl Ichtiandr.

„Proč jsi takový bledý?“

„Divže... jsem nezahynul,“ zalhal Ichtiandr poprvé v životě a vyprávěl Kristovi příběh, který se mu přihodil už dávno.

V hlubině oceánu se tyčí skalnatá plošina a na jejím povrchu je uprostřed velká oválná jáma, pravé podmořské horské jezero.

Ichtiandr plaval nad oním podmořským jezerem. Překvapila ho neobyčejná světle šedá barva dna. Když se spustil níž a zahleděl se na ně, byl překvapen; měl pod sebou pravý hřbitov mořských živočichů, od malých rybiček až k delfínům a žralokům. Mnozí zahynuli docela nedávno. Ale kolem nich se nehemžili, jako obvykle, drobní dravci, krabi a ryby. Všechno bylo tiché a mrtvé. Jenom odkudsi z hloubi stoupaly k hladině bublinky plynu. Ichtiandr plaval nad okrajem prohlubně. Když se spustil ještě níž, pocítil náhle ostrou bolest v žábrách, dusil se a točila se mu hlava. Téměř v bezvědomí bezmocně padal a nakonec se spustil na okraj prohlubně. Ve spáncích mu bušilo, srdce mu prudce tlouklo, oči mu obestřela rudá mlha. A nikde žádná pomoc. Najednou si všiml, že opodál padá ke dnu žralok a křečovitě se svíjí. Asi ho pronásledoval a teď se sám dostal do strašné otrávené vody mrtvého podmořského jezera. Břicho a boky se mu vzdouvaly, tlamu měl otevřenou, bílé, hranaté plošky zubů obnaženy. Žralok umíral. Ichtiandr se zachvěl. Se stisknutými čelistmi, snaže se nedýchat žábrami, vylezl po čtyřech z jezera na břeh, potom vstal a šel dál. Hlava se mu zatočila a znova upadl. Odrazil se nohama od šedých balvanů, rozmáchl se rukama a octl se deset metrů za jezerem...

Když Ichtiandr skončil své vyprávění, připojil to, co mu kdysi řekl Salvátor:

„V té prohlubni se asi nahromadily nějaké jedovaté plyny, buď sirovodík, nebo kysličník uhelnatý. Chápeš, na mořské hladině se ty plyny okysličují a necítíš je, ale dole v prohlubni, kde se vylučují, jsou ještě silně koncentrované. No, a teď mi dej snídani, mám hlad.“

Ichtiandr chvatně posnídal, vzal si brýle a rukavice a šel ke dveřím.

„Přišel jsi jen pro tohle?“ zeptal se Kristo a ukázal na brýle. „Proč mi nechceš říct, co ti je?“

V Ichtiandrově povaze se objevil nový rys, tajnůstkářství.

„Neptej se mne, Kristo, sám nevím, co se se mnou děje,“ a spěšně vyšel z místnosti.

Errata:

30.05.2021 16:09