Když Ichtiandr neočekávaně spatřil modrookou dívku v krámku prodavače perel Baltazara, upadl do takového zmatku, že vyběhl z krámku a vrhl se k moři. Teď by se byl rád s dívkou setkal znovu, ale nevěděl, jak to zařídit. Nejjednodušší by bylo pozvat na pomoc Krista a jít s ním do města. Ale neměl chuť setkat se s ní v Kristově přítomnosti. Denně plaval na pobřeží k místu, kde ji uviděl poprvé. Sedal tam od rána do večera, skryt za pobřežními balvany, a doufal, že ji snad spatří. Na břehu sundával brýle a rukavice a převlékal se do bílého obleku, aby dívku nepolekal. Často strávil na pobřeží den a noc, v noci se ponořil do vody, najedl se ryb a ústřic, neklidně spal a brzy ráno, ještě před východem slunce, byl již zase na své pozorovatelně.

Jednou večer se odhodlal zajít ke krámku prodavače perel. Dveře byly otevřeny, ale u pultu seděl jen starý Indián a dívka tam nebyla. Vrátil se na břeh. Na skalnatém pobřeží stála dívka v lehkých, bílých šatech a slaměném klobouku. Ichtiandr se zastavil a netroufal si přiblížit se k ní. Dívka na kohosi čekala... Netrpělivě přecházela, vyhlížejíc chvílemi na cestu. Ichtiandra, který se zastavil u skalnatého výstupku, ani nezpozorovala.

Vtom dívka někomu zamávala, Ichtiandr se ohlédl a spatřil mladého, vysokého, ramenatého muže, který chvatně kráčel po silnici. Ichtiandr ještě nikdy neviděl tak světlé vlasy a oči, jako měl neznámý. Mladý obr přistoupil k dívce, podal ji širokou ruku a řekl přívětivě:

„Buď zdráva, Guttiere.“

„Buď zdráv, Olsene!“ odpověděla.

Neznámý silně stiskl malou dívčinu ruku.

Ichtiandr si je nevraživě prohlížel. Bylo mu najednou smutno a div se nerozplakal.

„Neseš?“ zeptal se obr a podíval se na dívčin perlový náhrdelník.

Přikývla.

„Otec to nepozná?“

„Ne,“ odpověděla dívka. „Jsou to mé vlastní perly a mohu si s nimi nakládat, jak chci.“

Guttiere a Olsen šli až na kraj slaného pobřeží a tiše rozmlouvali. Potom si Guttiere odepjala perlový náhrdelník, vzala ho za konec nitky, zvedla ruku a kochajíc se perlami, řekla:

„Podívej se, jak krásně hoří perly při západu. Vezmi si je, Olsene...“

Olsen vztáhl ruku, ale vtom náhrdelník vyklouzl z dívčiných rukou a spadl do moře.

„Co jsem to provedla!“ zvolala dívka.

Olsen a Guttiere stáli zarmouceně na břehu.

„Snad bych je mohl vylovit?“ řekl Olsen.

„Je tu strašně hluboko,“ řekla Guttiere a dodala: „Takové neštěstí, Olsene...“

Ichtiandr viděl, jak dívka zesmutněla. Rázem zapomněl, že chtěla darovat perly světlovlasému obrovi. Nemohl zůstat lhostejný k jejímu hoři. Odtrhl se od výstupku a odhodlaně vykročil ke Guttiere.

Olsen se zamračil, ale Guttiere pohlédla na Ichtiandra se zvědavým údivem: poznala v něm mladíka, který tak spěšně vyběhl z krámku.

„Zdá se, že jste upustila do moře perlový náhrdelník?“ zeptal se Ichtiandr. „Chcete-li, přinesu vám ho.“

„Ani můj otec, nejlepší lovec perel, by ho odtud nevylovil,“ namítla dívka.

„Pokusím se o to,“ skromně namítl Ichtiandr a k údivu Guttiere a jejího průvodce se vrhl oblečen z vysokého břehu do moře a zmizel ve vlnách.

Olsen nevěděl, co si má o tom myslet.

„Kdo je to? Kde se tu vzal?“

Uplynula minuta, druhá, ale mladík se nevracel.

„Zahynul,“ zneklidněle řekla Guttiere a dívala se do vln.

Ichtiandr nechtěl, aby dívka věděla, že může žít pod vodou. Zaujat hledáním zapomněl na čas a pobyl pod vodou trochu déle, než může lovec vydržet. Když se vynořil na hladinu, řekl s úsměvem:

„Mějte strpení, na dně je mnoho skalních útesů, špatně se tam hledá. Ale já ho najdu.“ A znovu se ponořil.

Guttiere byla nejednou při lovu perel. Překvapilo ji, že mladík, ačkoliv strávil pod hladinou skoro dvě minuty, dýchal stejnoměrně a nevypadal unaveně.

Za dvě minuty se Ichtiandrova hlava znovu objevila na hladině. Tvář mu zářila radostí. Zvedl ruku nad hlavou a ukázal náhrdelník.

„Zachytil se za skalní výstupek,“ řekl docela klidným hlasem a dýchal stejnoměrně, jako by vyšel z vedlejší místnosti. „Kdyby perly spadly do úžlabiny, byl bych musel hledat déle.“

Kvapně vystoupil po balvanech, přiblížil se ke Guttiere a podal jí náhrdelník. Voda mu v proudech stékala po šatech, ale on si toho nevšímal.

„Vezměte si je.“

„Děkuji,“ řekla Guttiere a dívala se na mladíka s novým zájmem.

Zavládlo mlčení. Nikdo z nich nevěděl co dál. Guttiere se neodhodlala odevzdat Olsenovi náhrdelník v Ichtiandrově přítomnosti.

„Zdá se, že jste chtěla dát náhrdelník jemu,“ řekl Ichtiandr a ukázal na Olsena.

Olsen se začervenal a Guttiere řekla v rozpacích:

„Ano, ano,“ a podala náhrdelník Olsenovi, který ho mlčky vzal a vložil do kapsy.

Ichtiandr byl spokojen. Z jeho strany to byla malá msta. Obr dostal dárkem ztracené perly z dívčiných rukou, ale od něho, Ichtiandra.

Ichtiandr se uklonil a rychle vykročil po silnici.

Dlouho se však ze svého úspěchu neradoval. Zaměstnávaly ho nové myšlenky a otázky. Nevyznal se v lidech. Kdo je ten bělovlasý obr? Proč mu Guttiere darovala své perly? O čem spolu mluvili na útesu?

Té noci se opět projížděl s delfínem po vlnách a děsil ve tmě rybáře svými výkřiky. Celý příští den strávil pod vodou. V brýlích, ale bez rukavic lezl po písčitém dnu a hledal perlorodky. Večer navštívil Krista, který ho přivítal bručivými výčitkami. Ráno již oblečený čekal Ichtiandr u skály, kde se včera setkal s Guttiere a Olsenem. K večeru při západu slunce se opět objevila Guttiere.

Ichtiandr vyšel ze svého úkrytu a přistoupil k dívce. Když ho Guttiere uviděla, kývla na něho jako na známého a zeptala se s úsměvem:

„Chodíte za mnou?“

„Ano,“ odpověděl prostě Ichtiandr, „od té doby, kdy jsem vás viděl poprvé.“ A v rozpacích pokračoval: „Dala jste svůj náhrdelník tomu, tomu... Olsenovi. Ale dřív než jste ho odevzdala, dívala jste se na něj s potěšením. Máte ráda perly?“

„Ano.“

„Tak si vezměte tady to... ode mne.“ A podal jí perlu.

Já si ale ty perly nemohu vzít

Guttiere dobře znala cenu perel. Perla, která ležela na Ichtiandrově dlani, převyšovala všechno, co viděla a věděla o perlách z otcova vyprávění. Obrovská perla bezvadného tvaru a nejčistší bílé barvy vážila nejméně dvě stě karátů a měla snad cenu nejméně milión zlatých pesos. Guttiere se dívala na neobyčejnou perlu i na krásného mladíka, který stál před ní. Silný, pružný, zdravý, ale trochu ostýchavý, oblečený ve zmačkaných bílých šatech, nepodobal se bohatým mladíkům z Buenos Aires. A nabízel jí, dívce, kterou sotva znal, takový dárek.

„Jen si to vezměte,“ opakoval již naléhavě.

„Ne,“ odpověděla Guttiere a zavrtěla hlavou. „Nemohu od vás přijmout takový cenný dar.“

„To není vůbec cenný dar,“ namítl ohnivě Ichtiandr. „Na dně oceánu je tisíce takových perel.“

Guttiere se usmála. Ichtiandr zrozpačitěl, zrudl a po chvilce dodal:

„Prosím vás.“

„Ne.“

Ichtiandr se zamračil, byl uražen.

„Nechcete-li ji pro sebe,“ naléhal, „vezměte si perlu pro toho... Olsena. Ten neodmítne.“

Guttiere se rozhněvala.

„Nevzal si perly pro sebe,“ odpověděla přísně. „Vy nic nevíte.“

„Tedy ne?“

„Ne.“

A tu Ichtiandr hodil perlu daleko do moře, mlčky sklonil hlavu, obrátil se a šel k silnici.

Já ty perly také nechci!

Jeho čin Guttiere omráčil. Stála bez hnutí. Hodit do moře miliónový majetek jako obyčejný kamínek. Měla výčitky svědomí. Proč pohněvala toho zvláštního mladíka?

„Počkejte, kam jdete?“

Ale Ichtiandr šel dál s nízko sklopenou hlavou. Guttiere ho dohonila, vzala za ruku a podívala se mu do tváře.

Stékaly mu po tvářích slzy. Nikdy dřív neplakal, a teď nechápal, proč je všechno zamlžené a rozplizlé, jako by plaval pod vodou bez brýlí.

„Odpusťte, že jsem vás urazila,“ řekla dívka a vzala ho za obě ruce.

Errata:

30.05.2021 16:09