Po této příhodě objevoval se Ichtiandr denně na pobřeží za městem, oblékal si šaty schované mezi balvany a chodil ke skále, kam přicházela Guttiere. Procházeli se spolu na pobřeží a živě rozmlouvali. Kdo byl dívčin nový přítel? Na to by sama nebyla mohla dát odpověď. Byl inteligentní, vtipný, znal mnoho věcí, o kterých Guttiere nic nevěděla, a zároveň nechápal tak prosté věci, které zná každý klučina ve městě. Jak tomu rozumět? Ichtiandr o sobě nerad hovořil. Říct pravdu se mu nechtělo. Dívka se od něho dověděla pouze, že je synem lékaře, zřejmě dosti zámožného. Vychovával chlapce daleko od města a poskytl mu velmi svérázné a jednostranné vzdělání.

Někdy sedávali dlouho na břehu...

Někdy sedávali dlouho na břehu. U nohou jim šuměl příboj. Hvězdy zářily. Rozhovor se ztišil. Ichtiandr byl šťasten.

„Musím jít,“ říkala Guttiere.

Ichtiandr váhavě vstával, doprovázel ji k městu, potom se chvatně vracel, shazoval oblek a plaval domů.

Ráno, po snídani, brával s sebou kus bílého chleba a vydával se do zálivu. Usedal na písčitém dně a krmil rybky chlebem. Připlouvaly k němu, obklopovaly ho v celých houfech, klouzaly mu mezi rukama a hltavě mu braly rozmočený chléb přímo z dlaní. Někdy se do jejich houfku vedraly velké ryby a honily malé. Ichtiandr vstával, rukama dravce odháněl a malé rybky se mu schovávaly za zády.

Začal sbírat perly a ukládal je v podmořské jeskyni. Pracoval s chutí a záhy nasbíral velkou hromadu vzácných perel.

Lov perel

Ani sám nevěděl, že se tak stal nejbohatším mužem v Argentině a snad v celé Jižní Americe. Kdyby byl chtěl, mohl se stát nejbohatším mužem na světě. Ale nemyslel na bohatství.

Dny šťastně míjely. Ichtiandr jen litoval, že Guttiere žije v zaprášeném, dusném a hlučném městě. Kdyby i ona mohla žít pod vodou, daleko od hluku a lidí! Jak by to bylo krásné! Ukázal by jí nový a neznámý svět, krásné květiny na podmořských loukách. Ale Guttiere nemůže žít pod vodou. A on nemůže žít na zemi. I tak tráví příliš mnoho času na vzduchu.

Jak by to bylo krásné!

A následky se již ukazují: když sedává s dívkou na břehu, stále častěji a silněji ho píchá v bocích. Ale i když je už bolest nesnesitelná, neopustí dívku dřív, dokud se sama nerozhodne odejít. A ještě jedna věc Ichtiandra znepokojuje, o čem rozmlouvala Guttiere se světlovlasým obrem? Ichtiandr se pořád chystá, že se na to Guttiere zeptá, ale bojí se, aby dívku neurazil.

Jednou večer řekla Guttiere Ichtiandrovi, že zítra nepřijde.

„Proč?“ zeptal se zamračeně.

„Musím si něco vyřídit.“

„Co?“

„Nesmíte být tak zvědavý,“ odpověděla dívka s úsměvem. „Nechoďte dnes se mnou,“ dodala a odešla.

Ichtiandr se ponořil do moře. Celou noc proležel na balvanech porostlých mechem. Bylo mu smutno. Na úsvitu plaval domů.

Opodál zálivu spatřil, jak rybáři střílejí z člunů delfíny. Veliký delfín zasažený střelou se vymrštil vysoko nad vodu a těžce dopadl na hladinu.

„Leading!“ zašeptal zděšeně Ichtiandr.

Jeden z rybářů už skočil z loďky do moře a čekal, až raněné zvíře vypluje na hladinu. Ale delfín se vynořil asi sto metrů od lovce a znovu se potopil, těžce oddychuje.

Rybář rychle plaval k delfínovi. Ichtiandr pospíšil příteli na pomoc. Tu se delfín znovu vynořil; rybář ho chytil za ploutev a táhl zesláblé zvíře k loďce. Ichtiandr dohonil pod vodou rybáře a zakousl se mu do nohy. Rybář se domníval, že ho chytil žralok, a začal zoufale škubat nohama. Ve snaze uchránit se bodl naslepo nožem, který držel v druhé ruce. Rána zasáhla Ichtiandra do krku nechráněného šupinami. Ichtiandr pustil rybářovu nohu a ten kvapem odplul k loďce. Delfín a Ichtiandr, oba ranění, zamířili k zálivu. Mladík přikázal delfínovi, aby ho následoval, a ponořil se do podmořské jeskyně. Voda dosahovala jen do poloviny jeskyně. Úžlabinami sem vnikal vzduch. Delfín si tu mohl v bezpečí odpočinout. Ichtiandr mu prohlédl ránu. Nebyla nebezpečná.

Střela vnikla pod kůži a uvázla v tuku. Ichtiandr ji vytáhl prsty. Delfín trpělivě držel.

„To se zahojí,“ řekl Ichtiandr a vlídně poklepal příteli po zádech.

Teď se musel postarat i o sebe. Rychle plaval podmořským tunelem, prošel parkem a vstoupil do bílého domku.

Kristo se polekal, když uviděl svého svěřence raněného.

„Co je ti?“

„Ranili mě rybáři, když jsem bránil delfína,“ řekl Ichtiandr. Ale Kristo mu nevěřil.

„Zas jsi byl ve městě beze mě?“ zeptal se podezřívavě, když mu obvazoval ránu. Ichtiandr mlčel.

„Nadzvedni si šupiny,“ řekl Kristo a odhalil kousek Ichtiandrova ramene. Spatřil tam zarudlou skvrnu. Při pohledu na ni se ulekl.

„Uhodili tě veslem?“ zeptal se a ohmatával rameno. Ale nebylo zateklé. Zřejmě tu šlo o mateřské znamínko.

„Ne,“ odpověděl Ichtiandr.

Mladík si šel odpočinout do svého pokoje, ale starý Indián si podepřel hlavu rukama a zamyslel se. Dlouho seděl, potom vstal a vyšel z místnosti.

Rychle zamířil do města a udýchaně vstoupil do Baltazarova krámku. Vrhl podezřívavý pohled na Guttiere, která seděla za pultem, a zeptal se:

„Je otec doma?“

„Je tam,“ odpověděla dívka a ukázala hlavou na dveře vedoucí do druhé místnosti.

Kristo vstoupil do laboratoře a zavřel za sebou dveře.

Zastal bratra u baněk, v nichž omýval perly. Baltazar byl rozhněván, stejně jako minule.

„Člověk by se z vás zbláznil,“ bručel. „Zurita zuří, proč jsi ještě nepřivedl »mořského ďábla«, Guttiere se celé dny někde toulá. O Zuritovi nechce ani slyšet. A Zurita říká: »Už mám dost čekání! Seberu se a odvezu ji násilím. Popláče si a zvykne si...« Od něho se dá všechno čekat.“

Kristo vyslechl bratrovy stížnosti a pak řekl:

„Poslyš, nemohl jsem přivést »mořského ďábla«, protože se stejně jako Guttiere celé dny kdesi toulá. A se mnou odmítá jít do města. Vůbec mě přestal poslouchat. Doktor mě bude hubovat, že jsem na Ichtiandra špatně dohlížel.“

„Musíš ho tedy brzy polapit nebo ukrást a odejít od Salvátora dřív, než se vrátí, a...“

„Počkej, Baltazare, neskákej mi do řeči, bratře. S Ichtiandrem si to musíme rozmyslet.“

„Proč rozmyslet?“

Kristo si vzdychl, jako by se nemohl odhodlat vyložit svůj plán.

„Víš...,“ začal.

Ale v tom okamžiku kdosi vešel do krámku a bylo slyšet Zuritův zvučný hlas.

„Tak vida,“ zabručel Baltazar a hodil perlu do lázně. „Už je tu zase!“

Zurita s třeskem otevřel dveře a vstoupil do laboratoře.

„Hleďme, bratříčkové jsou pohromadě. Budete mě ještě dlouho balamutit?“ zeptal se a podíval se na Baltazara a pak na Krista.

Kristo se zvedl a řekl sladce:

„Dělám, co můžu. Mějte strpení. »Mořský ďábel« není obyčejná rybička. Ten se nedá jen tak vylovit z tůně. Jednou se mi podařilo přivést ho sem a vy jste tu nebyl. Ďábel si prohlédl město, nelíbilo se mu a teď už sem nechce.“

„Když nechce, nemusí. Už nemám chuť čekat. V tomto týdnu zamýšlím provést dvě věci najednou. Salvátor se ještě nevrátil?“

„Čekáme ho každý den.“

„Musím si tedy pospíšit. Očekávejte návštěvu. Najal jsem vhodné lidi. Ty nám otevřeš, Kristo, a o další se postarám sám. Řeknu Baltazarovi, až to vypukne.“ Obrátil se k Baltazarovi a řekl: „S tebou si ještě zítra promluvím. A pamatuj si, že to bude náš poslední rozhovor.“

Bratři se mlčky uklonili. Když se k nim Zurita obrátil zády, zmizely z tváří obou Indiánů sladké úsměvy.

Baltazar tiše zanadával. Kristo jako by o čemsi uvažoval.

V krámku se Zurita tiše o něčem domlouval s Guttiere.

„Ne!“ zaslechli bratři dívčinu odpověď. Baltazar zkormouceně zakýval hlavou.

„Kristo!“ zavolal Zurita. „Přijď za mnou, budu tě dnes potřebovat.“

Errata:

30.05.2021 16:09