Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

(Jyri)

Do cely se navalil Fekete. Svobodník Ištván Fekete. Předstíraným chlapáctvím se snaží zamaskovat fakt, že je jenom policajt, který byl mně a bráchovi přidělen jako hlídač. Spolu s ním se objevil Gregor, kapitán rakety Carolus Rex. Zůstal skromně u dveří pro případ, že by Fekete potřeboval jeho pomoc.

Já a Jari jsme byli otrávení z nečinnosti v cele, nemuseli se nás bát. Ani nadcházející rozhovor mi nedokázal vlít energii do žil, naopak mě vyčerpával několik dní předem.

„Máte štěstí,“ tvářil se shovívavě Fekete. „Je po bouřce, bude možné navázat spojení s Marsem. Maminka se určitě těší.“

Nejradši bych ho praštil do ksichtu. Nejsem žádný dítě, který potřebuje maminku. Jako nezletilý mám nárok na jeden rozhovor týdně a nejsem z toho odvázaný. Plazmová bouřka mi přišla vhod. Nerad poslouchám nářky a vzdychání. Jari s mámou nemluví vůbec, nevyužívá ani ty řídké možnosti, které mu zákon dává.

„Hned to bude,“ Fekete si hraje s tlačítky našeho počítače. Chvíli trvá, než se kontakt naváže, protože signály letí na Mars asi pět minut.

Bože, co budu říkat? Život je jak špatný vtip. Raketou jsem letěl poprvé jako malý kluk, když jsme se s našima a bráchou Jarim stěhovali na Mars. Pamatuji si, jak nás tehdy s bráchou bavilo běhat po raketě a sledovat, kudy vedou různé kabely. Od té doby jsem své mládí trávil na Marsu. Není to zas taková nuda, když se umíte zabavit.

Jari se stal technikem a vymyslel, že budeme v naší tajné boudě stavět raketky a vystřelovat je. Bylo to famózní. Ale přece jen trochu samoúčelné. Když si hrajete sami, není to takový pocit, jako když se podílíte s dalšími přáteli na něčem velkém a důležitém.

To jsem pochopil, když jsem začal spolupracovat s Pirátskou kotvou. Název zní možná strašidelně, ale jsou to lepší lidi, než ti, co se navenek tváří jako poctivci. Pirátská kotva bojuje za zrušení autorských práv, stejně jako různé pirátské strany. Autorská práva totiž neslouží spravedlivě zájmům autorů, ale je to jen záminka, jak vysávat z lidí peníze za „umění“, které ty lidi ani nechtějí.

Takové svého druhu mafie ovládají různé televizní a rozhlasové kanály, pouštějí tam filmy a písničky od svých kamarádů, které nikoho nebaví, a za pomoci mazaně nastavených zákonů za to ještě vybírají tučné poplatky. A kdybyste chtěli pouštět jakoukoli hudbu veřejně, třeba v restauraci, musíte zase platit těmhle vyděračům, i kdybyste hráli třeba jen vlastní písničky.

My piráti proti téhle mizérii bojujeme a jsme na tom hůř než autorská mafie, protože nemáme skoro žádné prostředky, kdežto jim pěkně cinkají zlaťáky. A taky, bohužel, zákon je na jejich straně.

Proto se Pirátská kotva rozhodla pro velkou demonstrativní akci. Shodit na Zemi kometu. Aby se lidi probudili z letargie a konečně těm parazitům přiškrtili pěnězovod. Akce byla perfektně naplánovaná a krásně by se povedla, nebýt jedné bandy užitečných idiotů, která mě a Jariho odhalila.

Ještě si ty dětičky naivní myslí, kdovíjaký nejsou hrdinové. Je to hlavně jistý Alan a Elias, pitomci prvního řádu. Je jim kolem patnácti, asi jako mně, a zatím přes všechny študie rozumu moc nepobrali. Osud tomu chtěl, že se jejich třída i s profesorkou právě vrací ze školního výletu z Marsu na Zemi a já s bráchou letíme ve stejné raketě Carolus Rex. My dva jako vězni k soudu, kdežto oni se klidně procházejí po chodbě a pokřikujou na sebe.

Někdy mám na ně strašný vztek. Někdy mám vztek i na Jessiku, což je jejich spolužačka, pěkná kočka, chodil jsem s ní a kvůli ní mě dopadli. Je do mě možná pořád ještě zamilovaná. Navštívila mě na Marsu ve vězení. Tady v raketě jsem s ní ještě nemluvil, tak nějak nebyla příležitost.

Neškodilo by ji zase vidět. Aspoň bych přišel na jiné myšlenky a nehloubal pořád, na co se mě u soudu budou ptát. Jari říká, že těm sviním neřekne vůbec nic, ať si vyšetřují, jak umí. Nepomůžeme jim ani trochu.

„Kapitáne, nemůžu navázat spojení.“ Svobodník Ištván Fekete si neví rady.

Gregor se nehnul od dveří a podezíravě nás přejel pohledem. Nešel Feketemu koukat přes rameno, na to je dost chytrý. „Zkusíme se spojit z můstku. Pak uvidíme.“

Vím dobře, že my dva jsme s počítačem nic neprovedli. Asi technická porucha. Ne že by se mi nelíbilo, kdyby kvůli ní plánovaný rozhovor odpadl.

(Betty)

Nestává se často, aby pasažéři chodili s žádostmi k nám na můstek. Povytáhla jsem obočí.

„Dobrý den,“ začal nesměle Elias. „Alfe, mohl bych dostat nové heslo? Nemůžu se spojit s Marsem.“

Alf doklepal slovo, sundal sluchátka a obrátil se k němu.

„To není v heslu,“ zatvářil se omluvně. „Spojení s Marsem nefunguje. Zatím jsme nenašli příčinu, asi se něco zkratovalo až venku na anténě.“

Elias povadl a jako by hledal slova.

„Jaká byla laser game?“ zeptal se Alf.

„Perfektní,“ rozjasnil pohled a znovu zesmutněl. „Opravíte to?“

„Za pět minut,“ pokouší se žertovat Alf. „Ne, o výstupu musí rozhodnout kapitán. Musíš počkat. Taky Betty, jestli bude chtít...“ obrátí se na mě, jako bych mohla rozhodovat.

Je téměř jisté, že do vesmíru budeme vystupovat my dva s Alfem. Kapitán by neměl chodit ven a Konrád zrovna nepřekypuje ochotou brát na sebe obtížnější úkoly. Pracuje jen do výše svého platu.

Usmívám se neurčitě na Alfréda, aby nepoznal, co si myslím. Jsem ráda, že půjdeme ven spolu. On neví, že vlastně musím myslet pořád na něj. Když jsme oba nastupovali jako nováčci na Carolus Rex, skoro jsme se neznali. Vídala jsem ho předtím občas v pilotní škole. Neznamenal pro mě nic. Nic, opravdu. Jen epizodku, na kterou jsem si občas vzpomněla.

Laser game. Šli jsme se spolužáky a se sousední třídou, béčkem. Před hrou jsme se celkem náhodně rozdělili do dvou skupin. A šlo se do arény. Střílela jsem na všechny strany a pak jsem skočila do tmavého kouta, kde se už někdo z naší skupiny schovával. Objaly mě dvě ruce a na ústech jsem ucítila vášnivý polibek. Nevěděla jsem, kdo to je. Takhle mě nikdo nelíbal, tehdy ani potom.

Tomu klukovi za chvíli došlo, že se spletl, a omluvil se. „Promiň, myslel jsem, že to je Marta.“ Zmizel ve tmě a já jsem taky utekla, ať do mě pálili zleva zprava.

Pak jsme celá parta seděli v kavárně a nebylo pro mě těžké vyzkoumat, kdo to byl. S Martou se bavil černovlasý kluk, který se mi moc nelíbil, ale rozuměli si patrně moc dobře. Vídala jsem ho občas i později, až do konce školy. Alfréd.

Na Carolu Rexu bych mu v jeden z prvních dní málem vysypala, co si na něj pamatuji. Jsem ráda, že jsem to neudělala. Alfréd každou chvíli mluví o Martě a ještě víc o domu, který si spolu koupili. Jednou s Martou nakupují trubky nebo vypínače, pak to reklamují, pak objednají řemeslníka a Marta posílá Alfrédovi fotky z průběhu prací. Kapitán s Konrádem se někdy nechají vtáhnout a člověk by řekl, že je nic nezajímá víc než typy ventilů ústředního topení.

Jen já jsem tak hloupá, že příliš často vzpomínám na Alfrédův polibek. On už si nic nepamatuje. Tedy, mě si nepamatuje. Když děti obracely raketu naruby a navrhla jsem nesměle uspořádat pro ně laser game, hned se nápadu chytil. „Gregore, to je báječná hra,“ lámal kapitána. „Jednou jsem takhle omylem při laser gamu dokonce políbil úplně cizí holku. No stopro hlína.“

„Ty a omylem? Jen se, Alfe, nedělej,“ zubil se kapitán, „to je nějaká vypečená hra.“

„Ale opravdu,“ naléhal Alfréd. „je to hra úplně neškodná. Nanejvýš si někdo posvítí do oka, ale s těmi lasery, co se používají, žádné zdravotní následky nehrozí.“ Konrád přisvědčoval a já jen klopila oči do stolu.

„Tak když zdravotní následky nehrozí...“ vzdal se pod nátlakem kapitán, „udělej jim ty pistolky, než nám zbourají raketu pod nohama.“

„Betty, nějak ses nám zasnila,“ mluví ke mně známý hlas. Kapitán je tady. „Zítra, slyšíš, šli byste s Alfem podívat se na tu anténu, ano? Už to máte napsáno v plánu dne.“

(Betty)

Ukazatel tlaku vzduchu klesl na nulu, dveře přechodové komory se vysunuly a před námi se otevřel pohled do volného prostoru. V takových chvílích vím, že jsem se při volbě povolání rozhodla správně. Hvězdné nebe nade mnou i pode mnou, všude kolem. Slunce v dálce, stejně velké jako při pohledu ze Země, ale bodavější, netlumené atmosférou. Sama Země jako modrá hvězdička. Alf taky mlčí.

„Jste tam?“ ozývá se Gregor z vysílačky.

„Právě vycházíme ven,“ hlásím.

Přebírám lano zakončené karabinou, které mi Alf podává, a zaklesávám za opasek. Při rutinní práci jsme tak sehraní, že se nezdržujeme předepsanými povely a výzvami. Všechno děláme automaticky. Když potřebuji lano, strčí mi ho do ruky a já mu podám šroubovák dřív, než ho napadne, že by se mu hodil.

Pomalu ručkujeme podél lodi. Já břichem k trupu, on bokem, aby se řádně pokochal vesmírem. Jednou mi říkal, že si při výstupech do vesmíru snaží užít výhled a vrýt si jej do paměti.

„Kontrola laboratoře pouze vizuální, zevrubnou uděláme těsně před vypuštěním,“ připomíná Gregor první bod naplánovaného harmonogramu prací.

Sluneční laboratoř pije Gregorovi krev už od začátku. Je to nevyzkoušená novinka, převážet laboratoře nákladní lodí. Problémů máme dost i bez ní. Původně měla letět raketoplánem po vlastní ose, ale když seškrtali peníze, aby vůbec mohli zaplatit tak komplikovaný mimořádný let Carola Rexe, začali řvát fyzici na Lagrangi, že další příležitost vysadit laboratoř na Cruithne bude až za rok... náklady na skladování... no, nakonec se dohodli, že zpáteční cesta Carola by se s trochou dobré vůle dala přizpůsobit a laboratoř vysadit. Cesta se prodlouží, ale ne o moc. Optimální trajektorii stejně dodržet nemohou a z těch špatných vybrali jen trošku jinou.

„Síť přiléhá,“ hlásí Alf, „žádné viditelné defekty, oka sedí v úchytech...“

Laboratoř je usazena do lehké konstrukce, která je k trupu lodi uchycena odpalovacími nýty. Přesto ještě musí být zajištěna pružnou sítí. Tu je před odpálením nýtů třeba sundat.

„V pořádku, přesuňte se k anténě.“ Gregor nechce nic uspěchat, přesto v jeho hlase cítím netrpělivost.

„Mám ještě zkontrolovat manžetu?“ mísím se mezi ty dva. „Kdyby tam byla netěsnost...“

Některé přístroje ve Sluneční laboratoři vyžadují pravidelnou kontrolu. Proto přiléhá svou přechodovou komorou k jedněm menším dveřím nákladového prostoru Carola Rexe, aby se dalo přecházet. Volný prostor mezi dveřmi je utěsněn gumovou manžetou. Zvenčí je špatně přístupná, ale v podmínkách máme předepsané pravidelné kontroly, tak se nedá nic dělat.

„Hermetičnost prověříme později zevnitř,“ nedá se Gregor přesvědčit. „Specifikace to dovoluje.“

Nepřu se, aspoň budeme dřív hotovi. Před vypuštěním laboratoře na Cruithne je nařízena ještě generální prohlídka, tak proč se namáhat už teď, zvlášť když nás čeká ještě jeden úkol, obnovit spojení s Marsem.

„Tak co s tím je,“ bručí Alf, když dorazí k anténě. Chytne za talíř paraboly a lehce zacloumá, jako by očekával, že je závada mechanického charakteru. Samozřejmě, že se nic nestalo. Naštěstí. Montáž směrové antény musí být podstatně masivnější, než aby se s ní dalo ručně otáčet.

„Servo bude v háji, jako vždycky.“

Alf chvíli neodpovídal, jak se soustředil na otevření krycího panelu. V rukavici skafandru to jde obtížně.

„To by nahlásila už diagnostika, co myslíš, Gregore?“ ozval se konečně, když víko odskočilo.

„Taky bych řekl,“ připojil se Gregor na Alfovu stranu. Chlapi prostě budou držet spolu, s tím nic nenadělám. „Prověř předzesilovač,“ dodal po chvíli.

Alf neodpovídal, soustředěně sledoval blikající rej kontrolek. Snažila jsem se pochopit, co ho tak zaujalo.

„Jestli se dostal náboj plazmoidu na předzesilovač, tak ho i usmažil...“ vysvětloval Gregor téměř otcovsky.

„Jak by se náboj dostal až k zesilovači! To by musel projít tolikerým stíněním...“ lezlo ze mne pomalu. Velkou část mysli mi blokovalo sledování kontrolek. „Vždycky to bylo servo. Dokud se ho nenaučí stínit, tak to ta jeho řídicí elektronika prostě neunese...“

Nedořekla jsem. Blikání kontrolek samozřejmě lidský mozek nedokáže analyzovat, ale po pár letech praxe už tak zhruba víte, jak má vypadat normál a jak se projevuje která porucha. Došlo nám to s Alfem téměř ve stejnou chvíli.

„Diagnostika je v čudu,“ formuloval Alf myšlenku jako první. „Vyměním desku. Gregore, vypni napájení, ať ji nešlusnu.“

„Ok, připravte se na ztrátu spojení. Vypínám za tři, dva, jedna, teď,“ odpočítal Gregor a retranslace umlkla.

„Konečně bez dozoru,“ neodpustil si Alf a dal se do práce. Není to obtížné, jen vytočit pár šroubků, vyjmout starou desku a nahradit ji novou. Práce na minutu, když nemáte ruku v neohebné rukavici.

Chvíli pracuje mlčky. Nepotřebuje nic říkat, speciální klíč mu vkládám bez řečí přímo do dlaně přesně ve chvíli, kdy ho potřebuje. Pak přece jen ticho poruší.

„Teď si, Betty, můžeme něco říct soukromě.“

Něco se ve mně zarazí. Ani se nepotřebuji dívat na displej životních funkcí, abych poznala, že mi stoupl krevní tlak a snížila se hloubka dechu. Nevidím mu dobře do obličeje. Aniž bych chtěla, představuji si, že se na mě dlouze zahledí a zašeptá...

„Misku!“

Rychle vyndavám z brašny magnetickou misku a zachytávám podávané šroubky. Neposlušná podložka se vydala vlastní cestou, automaticky ji přiženu rukou. Alf nasazuje náhradní desku s lesklými klikyháky tištěných spojů.

„Víš co, Betty? Tohle jsem ti chtěl říct. Abych dětem pořád nemusel spravovat ty laserové pistolky, dal jsem Eliasovi a Alanovi právo na vstup do skladu náhradních dílů. Takže kdybys je tam viděla, je to v pořádku, ano? Kapitánovi jsem nic neříkal, ať se zbytečně neznervózňuje.“

„Jasně, rozumím.“ Tohle tajemství, Alfi, unesu snadno...

Alf blikl laserovou svítilnou směrem k velitelskému můstku, aby Gregor zapnul napájení. „Deska vyměněna,“ hlásí. „Zkus diagnostiku.“

„Ok, zapínám, chvilku to potrvá.“ promluvil kapitán.

Ani nečekám, co mi poví, ruka už šátrá v brašně. Náhradní jednotku mám v ruce chvíli před tím, než se kapitán ozve.

„Tak odešlo servo, kdo by to byl čekal!“ slyším Gregorův udivený hlas. A ještě něco slyším. Kapitán nezná Alfa tak dobře jako já, neví, co znamená to jeho sotva slyšitelné, v krátkých intervalech se opakující popotahování nosem. Takhle on se směje pod fousy. Tentokrát mu to vydrželo po celou dobu výměny serva.

„Gregore, spusť autosearch, prosím.“

Chvilka napětí, a už se anténa pohybuje a natáčí do různých stran. Amplituda výkyvů se stále zmenšuje, až parabola ustrne v jediném pevném směru. Signál z Marsu je zachycen. Z Gregorova hlasu, obvykle vážného, zní veselost.

„To mám radost už kvůli Eliasovi,“ přidává se Alf. „Má na Marsu děvče. Betty, víš, co to je, taková láska?“

Ve skafandru se dá těžko někoho nakopnout, tak se alespoň trochu zlobím, ale zároveň mi padá kámen ze srdce. Neví nic.

„Ještě vrátit kryt,“ napomínám ho přísně.

„Počkej, kam jsem ho dal?“ Prohledává svůj kufřík. Napjaté sekundy.

„Tady,“ uviděla jsem součástku v kapse na jeho rameni.

„Betty, ty jsi skvělá. Máš u mě láhev šampusu.“

Obrátila jsem oči v sloup a zaostřila na nekonečno. Tam někde v dálce, na hranici viditelnosti, svítila nepatrná hvězdička stanice Lagrange. Tam je nejbližší místo, kde se tady ve vesmíru dá sehnat šampus.

Errata:

30.05.2021 13:19