Vítej, návštěvníku!

(Phil Feynman)

„Údržba stabilizátoru laserové plošiny,“ zadrmolil jsem do mikrofonu a přiložil identifikační čip ke čtečce. Automat vyhodnotil, že oprávnění mám, archivoval mou odpověď a otevřel dveře do přechodové komory.

Budu si muset vymyslet jinou výmluvu pro výstup do volného prostoru, vytanulo mi na mysli, když jsem oblékal skafandr. A to dříve, než si někdo všimne, že za poslední měsíc je to již po sedmé. Každému je to nejspíš jedno, jinak by se už dávno ucho utrhlo.

Na druhou stranu, co se může stát! Nejvýše napomenutí a to mi za tu relaxaci stojí. Kde jinde bych na tomhle kolotoči našel beztížný stav. Základna Lagrange 4 se otočí dvakrát za minutu, což vytváří odstředivé zrychlení, které směrem ke kraji roste. Na obytném prstenci je půl gé, na středovém válci jen dvacetina, ale i tu se brzy naučíte rozeznávat. Opravdová beztíže je jen uprostřed válce, na ose přecpané vědeckými přístroji.

Nezbývá, než vylézt ven na jednu z podstav válce, připoutat se a užívat si pocit lehkosti. A co bych to nepřiznal, užívám si i volný prostor. Připadám si jako brouk, co vylezl nábojem kola a vejrá do dálky na pneumatiku obkružující ho kolem dokola. Já také vejrám, dodnes jsem si na ten pohled nezvykl. Možná proto mne tak přitahuje. Tahle pneumatika má obvod přes šest set metrů a je ve vnitřní dutině obydlená. Namísto loukotí ji s centrálním válcem spojují lana a dva výtahy.

Zdá se mi, že já i pneumatika stojíme, a obíhají hvězdy kolem nás. Do zorného pole pomalu vplouvá Slunce. Kdyby vyplázlo jazyk, bude olizovat okraj pneumatiky. Otáčím se šedesát stupňů nalevo, hledám jen chvilku. Jasná modrá hvězda je zřetelně vidět. Někdy si musím vzít dalekohled, chtěl bych ji pozorovat jako srpek. Možná bych rozeznal nějaké pevniny. Asii s Evropou určitě.

A je to tu, to, proč jsem přišel. Splývám s vesmírem, jsem tu jen já, Země a Slunce. Máme k sobě všichni stejně daleko. Nebo blízko. Obojí vnímám najednou. Čas je jen dalším rozměrem prostoru, netřeba doktorát z relativity, cítím to celým tělem. Nespím, všechny podněty naplno vnímám, a přece je můj stav podobný snu, propadám se do transu.

Nevýhoda skafandru je, že se nedá odmítnout příchozí hovor. Na displeji pod hledím přílby dvakrát zablikalo Amarovo jméno a hovor se automaticky propojil.

„Hm,“ bručím.

„Phile?“

„No, tady. Pri trubke.“

„Neruším?“

Jen zasyčím.

„Ty jsi zas relaxoval, viď? Počítáš se zítřkem? Měli bychom probrat detaily.“

Pomalu se zase dostávám do reality. Jak bych mohl na zítřek zapomenout! Proto teď relaxuji, zítra ze sebe musím dostat všechno. Zítra se rozhodne o pořadí. A kdo bude na startu první, ten ponese na svém letounu nejdražší reklamu.

„Jak to u vás dole vypadá?“ ptám se. Ve světě s umělou gravitací, jako třeba tady na Lagrangi, dostávají pojmy nahoře a dole trochu jiný obsah. Nahoře znamená vlastně ve středu stanice a dole, to je tam, kam by mne donesla odstředivá síla. Tedy všude kolem dokola. Adresně řečeno, v prstenci.

„Táta vyhlásil poradu před závodem.“

„Ano?“ Snažil jsem se nedat najevo, že mě zpráva netěší. Porady s Amarovým otcem obvykle trvají dost dlouho, starý pán se rád poslouchá. Při první příležitosti začne vzpomínat na přátele z mládí, které už nikdo z nás nezná, nebo vykládá historii své rodiny. Bahart Dlabolova je přímo učebnicový příklad toho, čemu se říká selfmademan. Před pětasedmdesáti lety našli na předměstí Dillí jeho otce s partou dalších bezprizorních dětí. U sebe měl pouze doklady nějaké ženy, podle které mu přidělili jméno. Na to, jak skromně začal, nashromáždil během života slušný majetek, díky kterému mohl zaplatit dětem vzdělání. Opravdové peníze se ale podařilo získat až teprve jeho synovi, Amarovu otci, Bahartovi.

Pochopil, kudy tečou potoky peněz, a našel způsob, jak je spojit do jedné velké řeky. Kosmické sporty. Jakkoli módně to heslo vypadalo, přežilo desetiletí a stále každý den přitahuje miliony diváků k placeným informačním kanálům. Díky výdělku z pronájmu prostor se mohlo rozrůst i naše, původně ryze vědecké pracoviště do nebývalých rozměrů, o úhradě nákladů na provoz nemluvě.

„Budem řešit něco konkrétního?“ zeptal jsem se odevzdaně.

„Strategii na zítřejší závod...“ začal Amar důležitě, pak si uvědomil realitu a dodal: „Nejvíc mu teď leží v hlavě ten článek ve Space Sportu.“

Začínám nervózně přecházet. Magnetické podrážky gravitaci nenahradí, ale i to stačí, bez nich bych tu poletoval jak balónek na provázku. Přemýšlím, jak je ošidné mluvit s novináři, když druhý den můžete své žertovné tvrzení vidět v časopise v úplně jiných souvislostech. Přirovnal jsem Baharta k mroži na sluníčku a druhý den to samozřejmě zazářilo jako titulek článku o Bahartově týmu. Zbytek článku jsem zatím nečetl.

„Takže proto volám,“ pokračoval Amar, „všichni máme přijít.“

„Tak já se stavím. V kolik mám...?“ vykřikl jsem leknutím. Při své procházce jsem se dostal pár metrů od středu a uchopila mne odstředivá síla. Plocha podstavy je rovná, ale kráčíte po ní jako po kopuli, která stále více klesá. Normálně stačí se poněkud zaklonit. Jenomže, teď mne naopak odstředivá síla předklonila. Zareagoval jsem, jak mne celoživotní zkušenost naučila. Předkročil jsem. Bohužel málo, poskočil jsem poněkud svižněji a zapomněl, jak to na rotujících tělesech chodí.

„Co se děje?“ polekal se hlas ve sluchátkách.

„Coriolisova síla,“ vysvětlil jsem lakonicky, zatímco jsem se snažil nějak vyvrávorat z průšvihu a neplánovaně ujížděl dál od středu.

„Co to je?“ zajímal se Amar.

Nechal jsem ho v nevědomosti. S rostoucí vzdáleností od středu rostla i odstředivá síla a táhla mne k okraji. Obě nohy se nějak vymanily z magnetického kontaktu s podlahou. Kloužu pomalu, ale nekompromisně. Zpanikařil jsem. Na okraji se nebudu mít čeho chytit, leda bych se dostal k jednomu ze tří stabilizačních sloupů. Svým magnetickým polem vyrovnávají polohu laserové plošiny, která se vznáší volně ve vesmíru téměř nad mou hlavou. Když se nezachytím sloupku, další zastávka bude až prstenec, o který se v lepším případě rozmáznu, v horším ho minu a...

„Tak co je to ta Coriolisova síla?“ nepřestával Amar dotírat.

Lehké škubnutí a náhlý pocit úlevy. Bezpečnostní lano, kterým jsem se podle předpisů připoutal hned u komory. Přiotráven adrenalinem se nezvladatelně rozchechtám.

„No tak to nevím, no,“ uráží se Amar. „A ty bys mi to z tvých výšin nemohl vysvětlit bez hurónského posměchu, viď?“

„Najdi si to na Pansofii,“ vzpamatovávám se pomalu ze šoku. „Nebo někdy přijeď výtahem za mnou, sem do těch výšin. Uvidíš, jak tě to po cestě bude tlačit do strany. Když se na rotujícím disku pohybuješ ke středu, tak tě vždycky setrvačné síly tlačí do strany.“

Pomalu vstávám, teď už pevně přilepený podrážkami k zemi, dávám pozor, aby se mnou zase nějaká síla nezamávala.

„V kolik mám teda přijít?“ vracím se k tématu.

„Dřív než za hodinu to nemá smysl.“

„Budu tam.“

„Hergot, Feynmane!“ ozvalo se ze sluchátek, ledva Amar zavěsil. „Pořád máte obsazeno. Co se vykecáváte, když je tu taková krize!“

Ani jsem nemusel shlédnout na displej. Z barvy hlasu i použitého slovníku jsem okamžitě identifikoval jeho majitele a mého chlebodárce. Takhle jsem si dnešní relax nepředstavoval. Van Dorn má zase nějakou krizi. Při poslední krizi zapomněl vydělit čtverec rychlosti dvěma a nemohl se dopočítat energie v nějakém pokusu. Podle stupně rozčilení bych to dnes šacoval na problémy s gravitační konstantou.

„Gravitační konstanta graduje!“ vypálil a čekal, až to se mnou praští.

„No, co tomu říkáte?“ pásl se na mém mlčení. „Přístroje nelžou, jak jinak byste si vysvětlil poslední hodnoty? Jak jsem to zahlédl...“

Poslouchal jsem ho jen na půl ucha. Za poslední půlrok to byl už asi třetí falešný poplach. Jeho závěry byly vždy brilantní, ale velice rád zapomínal, že přístroje pracují na hranicích soudobých technologických možností a ne všechna měření se dají brát za bernou minci. Proto jsem tu já, abych pak dohledal, kde se stala chyba.

„...takže buď graduje gravitační konstanta, nebo máme sluneční soustavu plnou temné hmoty. Což by byl sice objev také zásadní, ale v takovém množství by se musela projevit už dřív...“

Profesor byl posedlý temnou hmotou a temnou energií. I v oficiálních kruzích se mu přezdívalo Dart Vejdr, což on samozřejmě velmi dobře věděl, ale nevadilo mu to. Svým způsobem mu to lichotilo. Kolegové si z něj utahují již od jeho průlomové práce před téměř čtyřiceti lety. Do širšího povědomí se ale dostal až nyní, rok po udělení Nobelovy ceny. Všichni věděli, že ji dostal za temnou hmotu, ale oficiální znění bylo „Za rozvoj strunové tensodynamiky a celoživotní dílo“. Odpůrci jeho myšlenek brali jeho závěry nejvýše jako dobrou početní pomůcku, která neodpovídá fyzikální realitě.

Jenomže, profesor své závěry jako pouhou pomůcku nebral, vypracoval projekt s cílem zjistit o temné hmotě co nejvíc a doufal, že naměřené hodnoty budou v souladu s jeho předpověďmi.

V Lagrangeových libračních bodech soustavy Slunce-Země vybudoval citlivý detektor gravitačních vln, protože ty byly jedním z mála projevů temné hmoty. Na jednu z těchto stanic se přestěhoval. Mohl by sice stejně dobrá data získat i na Zemi, ale to by musel čekat dalších osm minut, což považoval za neúnosné.

Zaclonil jsem si rukou Slunce, aby mne neoslňovalo, znovu našel Zemi a pomyslně rozpůlil úhel mezi těmito tělesy. Chvilku jsem pátral, až jsem zahlédl nenápadnou zelenou hvězdičku. Hvězdy zelené nejsou, musel to být odlesk laseru na Lagrange pětce. O šedesát stupňů vpravo to samé, na Lagrange trojce také svítí laser.

Laserové paprsky našich tří stanic tvoří obrovský rovnostranný trojúhelník o straně čtvrt miliardy kilometrů. Součet úhlů v tomto trojúhelníku je trochu menší než 180°. Naše Slunce svou gravitací poněkud, sice hodně málo, ale přece jen trochu, zakřivuje prostor. No a občas se stane, že se velikost zakřivení trochu změní, důkaz, že prošla gravitační vlna.

Za normálních okolností bych laser samozřejmě vůbec neviděl. To, že paprsek vidím, může mít jediný důvod – laser se přepnul do vyhledávacího režimu. Mnohonásobně zvýšil výkon a paprsek rozostřil. Až se ztracené spojení znovu naváže, opět pomalu zaostří a polohu upřesní.

Otázka je, proč k přerušení spojení došlo. Podle toho, že svítí Lagrange trojka i pětka, se dá usuzovat na chybu na naší stanici. Otáčím se zpět k ose rotace a zvedám hlavu. Tři metry nade mnou se vznáší laserová plošina. Ne, neotáčí se, to je jen zdání. Otáčíme se my, ona musí být vůči svým protějškům v klidu. Proto není se základnou ničím spojena, nepočítám-li neviditelná pouta magnetických stabilizátorů. Ani ty by tam nemusely být, slouží jen k drobným korekcím rušivých vlivů.

Počínání plošiny se mi nelíbí. Magnetické stabilizátory se činí, plošina se vrtí, kolíbá a stále nemůže najít tu správnou polohu. Asi i proto trvá výpadek tak dlouho.

„... no tak, co vy na to?“ vytrhl mne z přemýšlení profesor. Právě dokončil zevrubnou analýzu a čekal slova obdivu.

„Stanice měla výpadek, naměřená data za poslední minuty jsou nekorektní, nejspíš ani nepůjdou rekonstruovat.“

Chvíli bylo ticho. Už jsem se obával, že to s profesorem praštilo o zem, což by sice v poloviční gravitaci prstence nebylo takové neštěstí, ale vyčítal bych si to. Došlo mi, že to byla moje chyba.

„Jak to, výpadek?“ ozvalo se sklesle a nakvašeně zároveň.

„Těžko říct,“ lhal jsem, jak když tiskne. „Je to velice citlivé, někdy stačí k vychýlení plošiny i sluneční vítr...“

Ještě chvíli jsem něco vyprávěl a snažil se co nejrychleji dostat zpět. Alespoň k ose stanice, kde již nemohly mé magnetické podrážky ani ten balet, co jsem tu s nimi předváděl, ovlivňovat detektory stabilizátorů plošiny.

Errata:

30.05.2021 13:19