Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

(Fekete)

Probudila mne ostrá bolest hluboko v břiše. Asi jsem zasténal, protože se hned ozval konejšivý hlas.

„Vydrž, za chvilku to bude. Byl jsi v bezvědomí, bála jsem se ti dát celkovou anestezi.“

Otevřel jsem oči. Viděl jsem ještě trochu rozmazaně, ale jasně jsem rozeznal Betty sklánějící se nade mnou. Nebo pode mnou? Čert se v té beztíži vyznej.

Chtěl jsem se pohnout, ale něco mi sevřelo nohy.

„Sakra, necukej sebou,“ zahartusil Gregorův hlas. Betty poněkud odplula stranou a já uviděl příčinu své nesvobody. Patrně jsem sebou v bezvědomí házel a Gregor mne vší silou držel na lůžku.

„Teď to zase zabolí,“ varovala mne Betty.

Pohledem jsem sjel k místu bolesti. Betty šátrala peanem v otvoru po kulce a snažila se ji vytáhnout. Tentokrát to nebolelo, nejspíš se pohybovala v místech, kam dosáhlo místní umrtvení.

„Myslím, že... už...“ snažila se mi trhaně popsat, co se děje.

Něco málo jsem sám cítil. V mém vlastním, ale zároveň cizím těle si cosi razilo cestu k povrchu. Pootevřený pean vězí v břiše už jen posledním centimetrem. Mezi jemnými zoubky jeho kleštinek se cosi zalesklo. Pnutí roztahované kůže začínalo být nesnesitelné.

„Misku,“ zavelela Betty a kapitán poslušně přistrčil plochou nádobku se dnem pokrytým přilnavou výstelkou. Kulka pleskla, překulila se a zůstala poslušně ležet na místě k tomu určeném. Z rány se vyvalila krev.

„Odsávat.“

„To je všechno stará krev,“ komentoval Gregor tmavé sraženiny a přidržel odsávačku u rány.

„Myslím, že už nekrvácí. Vidíš?“

„Stejně mu to sešiju.“

„A chtělo by to výplach antibiotikem. Zvládneš to sama?“

Betty se soustředila na přípravu šicího materiálu, tak jen souhlasně přikývla. Odvrátil jsem pohled, tohle vidět nemusím.

„To jsem rád,“ ztvrdl náhle Gregorův hlas. „Nerad bych byl k tomuhle,“ ukázal kamsi za sebe, „zády déle, než je nutné.“

Odstrčil se a mně se odkryl pohled na zbytek ošetřovny. Gregor nemusel mít strach, že by ho „tenhle“ mohl nějak ohrozit. Ve shrbené postavě toho, o kterém Gregor s takovým despektem mluvil, jsem poznal Jariho, ošetřujícího svého bratra.

Podle monitoru EEG jsem soudil, že je víceméně stabilizovaný, nicméně očividně v bezvědomí.

„Jak je,“ přerušil trapnou odmlku po chvilce Gregor.

Jari držel v ruce hlavici sonografu a jemně s ní manipuloval na břiše. Se zrakem upřeným na monitor konečně promluvil.

„Dělá mi starosti slezina. Zdá se deformovaná. Řekl bych, že ta ztráta krve jde na její účet. Píchnul jsem mu koagulant, teď už jen kontroluju, myslím, že bude v pořádku...“

„A nohy?“

„Obě zlomené. Asi jak měl kolem nich omotané to lano.“

„Rentgen?“

„Zdá se to čisté, podívej,“ mávl Jari směrem k monitoru. „Zafixoval jsem je, víc se dělat nedá.“

Gregor se nadechl, jako by chtěl něco říct, a zase se odmlčel. Nastalo tíživé ticho.

„Jari,“ přerušil ho konečně. „je ti jasné, že tady zůstat nemůžete!“

„Jyri by snad mohl.“

„Nemohu tady s ním nikoho nechat, startovací sekvence běží. Navíc jsme všichni strašně přetažení, někteří ranění... nemám nikoho pro službu u potenciálně nebezpečného pacienta, rozumíš? Líp mu bude v cele, kde se o něj postaráš.“

Zatnul jsem zuby při té nepříjemné bilanci. Zřídili nás, jen co je pravda. Nejrozumnější skutečně bylo, nenechat žádného Nevilainena mimo zámek.

Jari nic nenamítal. Poslušně pomáhal Gregorovi vynést lůžko s bratrem na chodbu.

„Sono a EEG pošlu za váma, jsou přenosné,“ sliboval ještě ve dveřích Gregor. Jari zkrotl, o nic se nepokoušel, měl jediný zájem, přestěhovat bratra pokud možno co nejbezpečněji.

Osaměli jsme, chvíli bylo ticho. Betty se soustředila na šití.

„Co se mu vlastně stalo,“ přerušil jsem ticho. „Je strašně bledý.“

Betty se rozchechtala. Žádný předstíraný smích, žádné společenské uchechtnutí nepovedenému vtipu. Zasmála se opravdově, opravdovým úlevným smíchem.

Podíval jsem se na ni nechápavě. Smích jí moc slušel, ale smát se raněnému...

„Promiň, podívej,“ hledala mezi nástroji, „od tebe to sedí! Tady je to...“ Konečně našla, co hledala.

Stále jsem byl dezorientovaný. „A co je?“ pokrčil jsem rameny, když mi před obličej strčila vyleštěný chromovaný tác jako náhražku zrcadla. Obraz nebyl moc kvalitní, chvíli trvalo, než mi to došlo.

Ten, kdo se na mne díval z odrazu, mi byl strašně podobný. Až na tu barvu. Nedá se říct, že jsem byl bledý. Byl jsem bílý, možná i průsvitný.

„Ztratil jsi hodně krve,“ pokračovala Betty už klidně. „Dostal jsi velkou transfuzi. Ještě do tebe kape, podívej,“ ukázala na natlakovaný sáček přichycený leukoplastí k paži. Hadičkou odváděná čirá kapalina pomalu proudila do jehly zavedené do předloktí.

„Opravdovou krev s sebou nevozíme, tak dlouho by nevydržela,“ vysvětlovala stále veselým tónem.

„Mohli do toho namíchat aspoň trochu barviva, tohle je nechutné.“

Znovu vyprskla. „Ty máš nápady.“

„No co,“ nevěděl jsem, jestli se mám urazit nebo mít dobrou náladu s ní. Její smích mne pomalu infikoval. Nevím pořádně, co se stalo, ale Jyri a Jari jsou očividně eliminováni. Konec stresu...

„Takhle líp poznáme, kdy se ti vytvoří dost vlastní krve...“

Nedopověděla, dveře se rozevřely, mezi zárubněmi se objevila Alfova postava.

Smál se na mě jako starý kamarád z vojny. „Kapitán tu není?“

„Odvedl oba do cely,“ odpovídám. „Jyri je pořád v bezvědomí. Je na tom špatně, ale žije. Děkuju, Alfe.“

„A vy?“

Stručně jsem popsal svůj šrám. Betty mu ukázala obvázaný loket. Alf se podíval znalecky na obvaz, Betty na něj upřela oči a chytila ho za ruku.

„To bude v pořádku,“ uklidňoval ji Alf. „Všechno bude dobré, ano?“ Pak jemně, ale důsledně vyndal svou ruku z jejích. Tedy Alfe, to bych neřekl, že jsi taková netykavka.

Odešel, Betty se dívá strašně smutně. Snad se nerozpláče. Pořád před sebou vidím jejich ruce a začíná mi docházet, jaká je situace. Betty, já přece nejsem o tolik horší než on. Víš? Podívej se na mě. „Betty, můžu ti něco říct? Já jsem moc rád, že jsme tady spolu. Že jsme tady sami. My dva.“

Dívá se na mě, možná trochu udiveně. „Ištváne...“

Pokrčil jsem rameny. „Ale nebudu o tom mluvit, jestli nechceš.“

„Promiň, já jsem trochu zmatená. Ištváne, co to povídáš? Abych tě nevzala za slovo.“

Už jí zase zahrál úsměv kolem rtů.

Pokouším se ji vzít do náruče. Přitahuji ji k sobě a ona se přitahuje ke mně. Tenhle polibek, Betty, je ode mě za Alfréda. A tenhle je už jen můj. A tenhle od tebe pro mě.

(Alan)

Když nás kapitán poslal do přechodové komory, rozhodně nemusel svou výzvu opakovat. Netoužili jsme po ničem jiném, než být zase v lodi.

„Tahle je blíž,“ ukázal Elias směrem kolmým, odkud jsme přišli. Okamžitě jsem pochopil. Tahle přechodová komora je o dobrou polovinu blíž. Pak už nás nic nemohlo zadržet. Ručkovali jsme po obvodu lodi, jak jen to šlo nejrychleji. Nemysleli jsme na nic jiného, leda jak už být v bezpečí, takže jsme propásli chvíli, kdy se zpoza horizontu vylouplo okousané těleso Cruithne.

„Teda, to by stálo za fotku!“ upozornil mne na změnu scenérie Elias.

„No to je teda kýč!“

„Mít tak foťák,“ nepřipustil si Elias mé pohrdání, „tak mne s tím šutrem vyfotíš.“

„Sakra, chlapi!“ ozval se ve sluchátkách další hlas. Patřil Alfovi, byl slabý a zašuměný, ale i tak bylo snadné rozeznat podráždění. „Opovažte se fotit! Koukejte zajet do komory, ať už jste v díře! Jak připojím raketu, startujeme.“

„Jasně, Alfe, už jsme na místě. Poslušně hlásíme, že zajíždíme.“

„Šašci!“ neodpustil si Alf, ale bylo znát, že se už nezlobí.

Dveře přechodové komory se poslušně otevřely. Elias byl blíž, když jsem k němu dorazil, koukala z něj už jen hlava.

„Tak zajeď, vydro,“ houknul jsem na něj zvesela.

„Už ti otrnulo, co?“ nenechal se a v mžiku zaplul hlouběji do komory.

„Slyšíme se?“ vyjekl jsem polekaně, jen co se dveře zavřely. Všudypřítomný praskot a šum téměř na prahu slyšitelnosti náhle ustal. Měl jsem pocit, jako by vysílačka ohluchla.

„Klid,“ ozval se Elias, „rádiový stín, až kapitán zapne retranslaci...“

„No jo,“ nenechal jsem ho domluvit. Zaujalo mne něco jiného. Žádost o vstup do dalších prostor lodi zůstávala podezřele dlouho bez odpovědi.

Elias si už také všiml, že něco není v pořádku. „Co se děje?“

Zavřel jsem oči a spustil vzpomínání na plné obrátky. Školení, Betty probírá protokol o vstupu do lodi. Neposlouchá skoro nikdo, jen Rafi si čmárá poznámky, kdo ví, zda se toho týkají. Takových školení jsme měli spousty, je na to nějaké nařízení, nikdo netuší, k čemu nám to může být dobré. Mám podezření, že nás chtějí na dlouhé plavbě jen zabavit.

„... po přihlášení skafandru do systému...“ vynořuje se pomalu ze zákoutí mysli.

„Eliasi,“ dostávám ze sebe pomalu, jak myšlenka získává pevný tvar. „Naše skafandry se nemohou přihlásit do systému, lodní počítač je vůbec nezná. Vždyť jsou za Sluneční laboratoře, nikdy komorou řádně neprošly.“

„To nemůže být...“

„Ne?“ dostal jsem náhle vztek. „Máš lepší vysvětlení?“

„To tak přece být nemůže...“

„Tak se podívej,“ ruply mi nervy docela. Vzpomínky na přednášku získaly na ostrosti. Už jsem věděl docela přesně, co dělám.

„Jak to bylo... tady někde...“ šátral jsem po stěně komory, až jsem našel pojistku krytu displeje. Při běžném provozu nikoho nezajímají počítačové hlášky, stačí pár kontrolek a vypínač. Proto je normálně displej chráněný. Teď na dalších údajích závisel náš život.

„Podívej,“ ukázal jsem trpce na údaje.

Chvíli jsme bezradně koukali na tu pohromu. První se vzpamatoval Elias.

„Přihlásit do systému ručně,“ ukázal na tlačítko neúměrně malé svému významu a hned na ně klepl.

„Opravdu se chcete přihlásit do systému?“ vyzvídal počítač.

„Já se z něj zblázním,“ konstatovali jsme pak na přeskáčku, po celou dobu, co nás počítač zásoboval podobnými nejapnostmi.

„Neznámý skafandr, vstup zamítnut. Přejete si přihlásit se pod občanským jménem?“

„Až budeme vevnitř, tak mu přejedu šroubovákem po sběrnici,“ vyhrožoval Elias, ale poslušně vyklepával své jméno.

„Ověření totožnosti, přiložte duhovku ke skeneru.“

„Kdo vymýšlí tyhle hlášky!“ proklínal jsem celou tu proceduru, zatímco jsem se snažil přitisknout hledí neforemné přílby k objektivu skeneru.

„Zaznamenáno mrknutí, opakuji snímání.“

„Jestli ještě jednou mrkneš...“

„Obraz duhovky zaznamenán.“

„No konečně! Tak snad už...“

„Přiložte duhovku další osoby.“

V tu chvíli nám to připadalo jako noční můra, ale pocit opravdové bezmoci přišel teprve po oskenování Eliasovy duhovky.

„Obraz duhovky zaznamenán. Probíhá ověření biometrických ukazatelů. Zbývající čas 16 min.“

„Cože, čtvrt hodiny?“

„Já si připadám jak Alenka v říši divů.“

„On to snad ověřuje až na Zemi!“

Odmlčeli jsme se.

„To by odpovídalo, osm minut tam, osm nazpátek...“

„Přece si brali naši biometriku s sebou. Pamatuješ ty procedury, než jsme letěli...“

„Jenomže to bylo na Gustavu Adolfu a ten trčí někde na Erosu. Expedice Carola Rexe s námi původně vůbec nepočítala.“

„Asi.“

„Hm.“

Minuty se neuvěřitelně vlekly.

„Třeba by šly ty vnitřní dveře vyrazit,“ nadhodil s nadějí v hlase Elias. „Pořád tu je ještě vnější ochrana...“

Ani nedomluvil a vrhl se proti překážce. Nenechal jsem se pobízet a nějakou dobu jsme spolu útočili na dveře. Neměli jsme šanci. Veškerá energie, kterou jsme do činnosti mohli investovat, se odvíjela od prvotního výskoku u protější stěny.

„Já už nemůžu,“ rezignoval jsem jako první. Pot v beztíži z tváře nestéká, jen se rozlévá a štípe v očích.

„Tak toho necháme,“ souhlasil Elias udýchaně.

„Aspoň jsme se zabavili.“

„Mít tak pajcr...“

Moc jsem ho už neposlouchal, čas opravdu poskočil, na displeji svítila poslední minuta odpočtu.

„Tak dělej,“ popoháněl jsem číselník.

„Identifikace úspěšně dokončena,“ chlubil se počítač. „Totožnost ověřena.“

Spadl nám kámen ze srdce.

„Přístup zamítnut,“ dokončil počítač po pár sekundách čekání své hlášení.

„Blbost,“ vykřikl jsem po chvíli nevěřícného vejrání na monitor.

Elias už otevíral výstup do vesmíru. „Musíme za Alfem, a honem.“

„Alfe!“ Odpovědělo nám ticho.

„Třeba je jen v rádiovém stínu. Snad ho ještě dohoníme.“

(profesorka Cernanová)

Když jsem se probudila, většina třídy byla v tahu. Děti utekly z kójí, poletovaly po raketě a všechny dveře byly najednou otevřené. Posádka nikde a zaslechla jsem zvěsti o krvi na chodbě. Jessika naříkala, že má krev na tričku. Vytáhla jsem papírový ubrousek a chytla pár rubínových kuliček.

Vzápětí se roznesla zpráva, že kapitán a Jari jsou na ošetřovně. Nakoukla jsem tiše dovnitř, zahlédla jsem kapitána. Ukázal mi jasným gestem, že mám zůstat venku. Teď bych se potřebovala naklonovat. Jedna profesorka by sháněla po celé lodi děti a druhá by tu čekala na vysvětlení.

Jari otevřel dveře ošetřovny a pomáhal kapitánovi dostat ven lůžko s Jyrim. Hoch měl zavřené oči, na hrudi stopy od EEG, a ani při nárazu o stěnu nereagoval na okolí. Přízračné zjevení zmizelo v cele.

Zanedlouho kapitán Gregor vyšel ven sám, zavřel za sebou a unaveně na mě zakýval. Ze srdce se mi odvalil jeden balvan. Pochopila jsem, že bezprostřední ohrožení zmizelo. Jsou uvnitř. Kapitán ještě něco nastavoval na panelu vedle cely.

Dokončil a obrátil se ke mně. „Už jste klidná, viďte?“

Nevím, jak se tvářit. Byla bych klidná, kdyby... bojím se zeptat nahlas přede všemi na Alana a Eliase.

„Vaši kluci přistáli na Cruithne s Alfem a Ištvánem,“ pokračoval. „Z Lagrange jim poslali závodní raven, protože Alf a Ištván se chtěli vrátit zpět na Carolus... Říkali vám?“

Co to říká? „Oni přistáli? A jak...“

Kapitán se usmívá. „Budou vám vyprávět. Teď jsem vás chtěl poprosit, už běží startovací sekvence a všichni musí co nejdřív do svých kójí. Postarejte se o děti. Až skončí zrychlování, přijďte za mnou a probereme, co je potřeba. Teď opravdu není čas. Alfe?“

Alf je tu zničehonic také. „Betty a Ištván jsou na ošetřovně, oba ve stabilizovaném stavu.“

„Já vím,“ odvětil kapitán úsečně. „Ještě na ně mrknu, jestli jsou připraveni na zrychlení, a ty už běž na můstek, rychle.“

Alf souhlasně mávl a vzdaluje se.

„Alfréde,“ volám na něj. „Jsou Alan a Elias v pořádku?“

„Jo, jsou,“ houkne a podívá se na mě udiveně. Asi si myslí, že se moc starám. Taky by se staral, kdyby mu zůstaly dvě děti na Cruithne.

(Alfréd)

Proč se mě profesorka tak divně ptá, nechápal jsem. Jsou snad kluci v šoku, že jí nemůžou říct sami, co se stalo? Usoudil jsem, že oni mají dost času, aby si všechno vypovídali, zatímco já se teď musím věnovat startu.

Na hlavním panelu jsem navolil Start Menu, to znamená, že všechna hlášení nepodstatná pro start rakety se přestala ukazovat. Na obrazovce rolovaly výsledky prověrky jednotlivých systémů.

Kapitán přišel na můstek a usmíval se zvláštním způsobem. Něžně?

„Ištván nám obloudil Bettynku,“ prohodil a ukazováčkem kreslil ležatou osmičku.

„Ištván?“ Tvářím se pobaveně, ale v duchu mi dochází, že jsem se vyhnul maléru. Když jsem ji viděl na ošetřovně, křehkou a nešťastnou, měl jsem strašnou chuť přivinout ji k sobě a políbit, ale opakoval jsem si: nesmíš. Málem bych podlehl chvilkovému citu... všechno bych pokazil... Takhle je to lepší.

Koukám na displeje, nevidím, co ukazují, jen mě uklidňuje barva. Všude modrá a zelená, žádná hodnota v červeném poli.

„Slyšíš mě?“ ptá se Gregor.

„Ne, promiň.“

Podíval se na mě. „Alfe, byli jste dobří. A teď se ještě musíme soustředit na start. Pak si odpočineme.“

Errata:

30.05.2021 13:19