Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

(Elias)

Jediné místo, kde jsme mohli Alfa dohonit, byla přechodová komora mezi mechanickou rukou a raketovým věncem. V každém případě musel sestavit rozmontované připojení rakety. Dalo se s jistotou očekávat, kterým průlezem se vrátí, až bude hotov. Výhodná poloha pro Alfa, nevýhodná pro nás.

Museli jsme se po úchytových trubkách dostat nejen blíže k zádi, ale ještě se plazit napříč, po obvodu. Nesměli jsme se rozptylovat podružnostmi, odstředivá síla vyvolaná šplháním po obvodu nás nutila maximálně se soustředit na aktuální problémy. Ztratil jsem pojem času.

„Necítils něco?“

Přehmátl jsem na další úchyt, lehce se chvěl.

„Co to může být?“

„Nevím, ale radost z toho nemám, musíme si pospíšit.“

„Teď už to půjde snáz.“

Před pár chvílemi jsme konečně přelezli na žebřík vedoucí přímo k Alfově komoře, takže nám odstředivá síla přestala komplikovat postup.

Šplhali jsme mlčky. Náš už tak rychlý postup se změnil v šílený let.

„Alane?“

„Hm.“

„Opravdu to jde nějak snadno. Myslím až příliš snadno.“

„Já...“

Nedomluvil, chvění zesílilo a naše rychlost se opět zvýšila. Tentokrát bez jakéhokoli našeho přispění. V tu chvíli mi zapálilo, co to chvění znamená a proč se nám tak snadno šplhá směrem k zádi.

„Oni startují!“

„Rychle, přidej, ať to stihneme!“

Mechanická ruka již byla téměř na dosah. Od ní ke komoře je to už jen kousek. Zabrali jsme, co síly stačily. Uchopit madlo, přitáhnout, přehmátnout. Uchopit madlo, přitáhnout, přehmátnout.

„Eliasi, to je špatně, to nemůžeme ubrzdit.“

Vzhlédl jsem, za pár okamžiků prolétnu kolem mechanické ruky, a když neubrzdím ten šílený let, minu přechodovou komoru, raketový věnec a poslední, co uvidím, budou plameny tryskající z motorů Carola Rexe.

„Zapři se,“ zakřičel jsem na Alana a sám napřáhl ruce proti úchopům.

Rameny mi projela bolest, jak klouby absorbovaly mou pohybovou energii. Nohy a s nimi zbytek těla se zvedl setrvačností do výšky a nakonec jsem udělal salto. Ležel jsem teď na zádech s rukama nad hlavou a navíc bolestivě vykroucenýma dozadu. Madlo mi vyklouzlo z prstů. Let se výrazně zpomalil, ale nedokázal jsem se již ničeho zachytit. Po pár nekonečných sekundách našly nohy oporu na nějakém dalším madlu. Instinktivně jsem pokrčil kolena a dopružil.

„Alane,“ začal jsem se starat, co je s ním.

V tu chvíli mi dopadl na ramena. Náraz nebyl prudký, zřejmě už také většinu své rychlosti zkrotil, byl ale dost prudký na to, abych se dal opět do pohybu. Nějak se nám podařilo otočit se čelem k plášti lodě. Příčky žebříku míjely pod námi. Každé jsem se pokusil chytit, každá mi vyklouzla. Přesto každý pokus zpomalil pád a nakonec jsme zastavili.

Rozhlédl jsem se. Mechanickou ruku jsme již o kousek minuli, ale přechodovou komoru ještě ne. Její vchod byl na dosah.

„To zrychlení není zase tak velké,“ vytrhl mne Alan z hodnocení situace.

Měl pravdu, bylo citelné, ale určitě menší než třeba na Marsu.

„Takový kolos není jednoduché rozjet.“

„Eliasi, mám dojem, že jsme přišli pozdě. Alf už v komoře nemůže být, když jedou motory.“

Věděl jsem to, jen jsem neměl odvahu to říct nahlas.

„Kruci, jak to, že nastartovali bez nás! Jak to, že nás nikdo neslyší...“

Nečekal jsem, že by mi Alan odpověděl. Oba jsme dobře věděli, že ta polovina posádky, co zůstala akceschopná, má při startu asi jiné věci na starosti, než poslouchat, jestli se venku někdo nebaví, nebo se shánět po někom, kdo už měl dávno zapadnout do přechodové komory.

„Stejně musíme zalézt do komory, tam budeme alespoň nějak chráněni,“ sebral jsem po krátké odmlce opět síly. „Třeba nějak navážeme kontakt. Nebo dokážeme vyrazit ty vnitřní...“

Nedopověděl jsem. Na chvíli bylo ticho, jen ze sluchátek se ozývalo šumění a praskání elektricky nabitých částic, rozvířených blízkými plazmovými motory.

„Taky tě napadl ten pajcr?“

„Jasně, urvem nějakou tyč z ravenu. Jako páku...“

Přestal jsem vysvětlovat a šplhal zpět k mechanické ruce. Pochroumaný kloub, na kterém se ruka otáčela, stále držel kdysi vodorovné rameno. Teď se sklánělo ze své dvoumetrové výšky až k povrchu Carola. Tam teď odpočíval raven, stále ještě přichycený za beznadějně zašmodrchané lano navijáku.

Šlo to celkem snadno, za chvíli se nám podařilo vyšplhat do letounu a jakžtakž se zachytit v kokpitu. Teď jen vybrat nějakou uvolněnou vzpěru. Neměl by to být problém, po havárii bude jistě konstrukce narušená. Začal jsem se rozhlížet po okolí. Tak už jsme tady zase.

„Co támhle ta trubka na špičce,“ napřímil Alan ruku dopředu. Rádiové rušení zde bylo mnohem silnější, spíš jsem jen vytušil, co chce říct. Napřažená ruka ukazovala na rozježenou změť tyčí čnících z přídě člunu.

„To vypadá nadějně,“ ukázal jsem mu vztyčený palec. „Popolezem.“

Praskání ve sluchátkách náhle zesílilo a vzápětí jsem zavrávoral. Zahlédl jsem Alanův polekaný obličej. Také ho náhlý záběr motorů vychýlil z rovnováhy.

Instinktivně jsme se oba chytili konstrukce a přitáhli do kokpitu. Nějaký otřes uvolnil ravena a ten se dal do pohybu. Vtiskli jsme se na sedadlo pilota a křečovitě se drželi svého místa. Byl to náš jediný pevný bod. Nebo jen iluze pevného bodu. Klouzající letoun nemohlo nic zadržet, mohli jsme jen přihlížet, jak nás zrychlení dosmýká k motorům a pak...

Alan něco vykřikl, ale přes praskot ve sluchátkách jsem nerozuměl. Pochopil jsem však, o co mu jde. Zuřivě mačkal startér v zoufalé snaze znovu tyhle trosky rozpohybovat. Neuvědomil si, že poslední zásoby paliva vyčerpal Jyri.

Ubíhající okolí náhle změnilo směr. Nějaká síla očividně měnila naši dráhu. Původně přímka, teď oblouk. Pomalu mi to docházelo, podíval jsem se ke středu otáčení. Nalézal se v kloubu mechanické ruky, na kterou se raven při závěrečném letu namotal.

Z padající klece se náhle stala pouťová atrakce. Ulevilo se mi. Ale jen na chvíli, dokud jsem si neuvědomil, že osa téhle houpačky je dva metry nad pláštěm Carola. Ostatně, trvalo jen chvilku, než jsme se odlepili od povrchu, po šikmé dráze začali stoupat a po pár sekundách dosáhli horní úvratě.

Naskytl se nám úchvatný pohled. Raven, připoutaný k ruce za levé křídlo, se tím pravým natočil k zádi Carola. Z výšky čtyř metrů jsme viděli nejen raketový věnec, ale i to, co se táhlo na stovky metrů za ním.

Plazmový ohon známe všichni z videa. Jenomže ani to nejkvalitnější zobrazovací zařízení nemůže přenést všechny vjemy. Monumentalitou počínaje a barevnými efekty konče. Plamen kupodivu není nejjasnější hned za tryskou, kde má nejvyšší teplotu. Nějaký fotometr by to nejspíš naměřil, ale lidské oko není na tak energetické záření stavěné a vnímá jen modrou a fialovou složku. Opravdu oslňující část následuje teprve kousek dál. A to, co znáte z fotografií, tu pomalu se měnící duhu, tu musíte hledat ještě mnohem dál. Tam, kde bílý jas přestává oslňovat a rozeznáte převládající barevné složky. Někdo prý rozezná i zelenou. Já začínám u žluté pomalu přecházející v oranžovou a červenou. Ta nakonec tmavne, až zcela splyne s černí vesmíru. Možná, kdybych tím směrem namířil směrovou anténu, zachytil bych ještě rádiové vlny. Těch tu bylo všude víc než dost. Nejspíš díky přímé viditelnosti začalo být praskání ve sluchátkách nesnesitelné.

„Co... me... dělat?“

Nedalo se dělat nic, než zůstat v bývalém kokpitu a počkat, až tření v kloubu ramene zastaví houpavý pohyb. Ani pak ještě nebude vyhráno, v našem plánu budeme moct pokračovat, až se zrychlení zmírní. Jestli se zmírní. Musí se zmírnit, energie roste se čtvercem rychlosti, kdežto motory mají konstantní výkon. Malé světýlko naděje, útěcha v pár jednoduchých vzorečcích, které mě nikdy nezklamou... až do příštího zážehu. Sakra, zlobím se na sebe, protože je mi do pláče. Když už jsem měl radost z vítězství, ta se asi nedovedla jen tak zarazit a proměnila se v nezvladatelný pocit sebelítosti.

Seděli jsme, jak se dalo, a neříkali nic. Houpání se zmenšilo, ale stále nebylo bezpečné vylézt. Zkusil jsem se zaměstnat pozorováním oblohy, ale pohled na hvězdy mě už nebavil. Ze zvyku jsem vyhledal Mars, v posledních dnech procházel souhvězdím Berana. Tam někde je Lucinka a čeká na mě jako já na ni.

„Eliasi, podívej se sem,“ přerušil mé myšlenky Alan. Ve sluchátkách stále silně praskalo, ale u pláště Carola, ve stínu raketového věnce, se to dalo snést.

„Proč?“ Nechtělo se mi naklánět na jeho stranu letounu.

„Pojď sem, prosím tě.“

Alan by mě nevolal jen tak.

„Myslíš, že to vydrží?“ ukázal mi ukotvení letounu, když jsem se k němu dostal. Karabina na kovovém laně byla zaháknutá za konstrukci letounu, přesněji za mírně prohnutou tyč. V ohybu tyče se otevřela nepěkná prasklina. To místo se nejspíš poškodilo už při nárazu, když Jyri kroužil zběsile na laně a pak napálil do rakety. Teď, možná i vlivem pravidelného houpání, se prasklina rozšklebila.

„Pozoruju to už delší dobu, ta prasklina se prohlubuje.“

Viděl jsem to také, pomalu jsme se blížili do rovnovážné polohy, kde je závěs napínán největší silou. Tyč se prohnula a prasklina v místě ohybu vůčihledně postoupila.

„Musíme odtud,“ zakřičel jsem na Alana.

Spojení se opět zhoršilo, ale zdálo se, že pochopil. Vylezl ze svého místa a začal šplhat k ramenu mechanické ruky.

„To se nepovede, musíme skočit,“ zařval jsem, abych přehlušil rušení.

Slyšel mne, ohlédl se, ale asi nerozuměl, protože pokračoval dál. Nezbývalo, než jít s ním. Čím více se houpačka blížila své horní výchylce, tím se postupovalo snáz. Konečně Alan stanul u ramena a začal šplhat k ose otáčení představované základním sloupem mechanické ruky. Bylo by se mu to povedlo, kdyby beztíže trvala déle. Opětovný průchod rovnovážnou polohou a narůstající zrychlení způsobily, že sklouzl zpět.

Sjel pohledem někam pod nohy a zůstal stát jako opařený. Došlo mi, na co se dívá. Stočil jsem zrak na upevnění lana. Prasklina se rýsovala přes celý průměr vzpěry. Ta teď držela jen na jednom konci. Bylo jen otázkou času, kdy se vzpěra utrhne a ničím nedržený raven uletí do vesmíru.

„Musíme skočit! Až budeme co nejníž, musíme skočit.“

Tentokrát rozuměl. Skok nebyl tak nebezpečný, jak se zprvu zdálo. Rychlost houpačky byla v bodě maximálního přiblížení nulová. Co ale nulové nebylo, bylo zrychlení Carola. Nekompromisně nás táhlo k zádi. Válel jsem sudy, občas narazil na nějaké madlo, až jsem konečně zakotvil na jednom ze sloupků s ovládacím panelem ruky. Alan nějakým zázrakem skončil kousek vedle mne, na technologickém žebříku vedoucím přímo do přechodové komory.

„Žiješ?“ zajímal se.

Ležel jsem na zádech a prudce oddechoval. Vůbec se mi nechtělo vstát a něco řešit. Nade mnou se stále houpal raven. Opět prošel horní výchylkou a blížil se. Zaostřil jsem na kotvicí lano a vzpěru, která ho držela. Někdy, když jsme se kouleli po Carolu, se ohnula. Užasle jsem zíral na karabinu klouzající po konstrukci až k jejímu otevřenému konci.

„Pryč, spadne to sem,“ vykřikl jsem na Alana, ale samotnému mi nebylo jasné, kam pryč. Nahoru, jedině někam ke špici...

„Ke mně, musíš ke mně,“ zoufale zařval Alan, ale bylo pozdě.

Utržený raven dopadl v mé těsné blízkosti. Nějaká uvolněná tyč mne praštila do přílby. Celistvost nenarušila, horší bylo, že mne vychýlila z nestabilní pozice a já začal opět klouzat dolů k motorům.

Nebylo o co se zachytit, navíc jsem ležel na zádech, pod sebe jsem neviděl. Nějaký pták mi vlétl do zorného pole, zvolna nabíral výšku a bez problémů mne předehnal. Už ho vidím jasně. Raven se po dopadu odrazil od Carola a doprovázen drobnými troskami pokračuje ve své poslední cestě.

Míjím úroveň přechodové komory. Alan něco křičí, ale není rozumět. Blízkost motorů ruší příjem. Raven je o kus napřed a hlavně výš. Přelétá raketový věnec, jasně zazáří odraženým světlem plazmového plamene a rychle získává světlo vlastní. Nejprve červené, později je rozpálený doběla. Snáze tavitelné součásti mizí první, nakonec se v žáru rozplývá i zbytek konstrukce kdysi pyšného závodního stroje.

Poslední fázi si jen domýšlím. Zarážím se o nosnou konstrukci jedné z raket. Možná je to ta, kterou Alf odpojil? Co na tom záleží. Ticho. Náhle mne obklopuje ticho. Opravdové, hluboké ticho. Jaká úleva po předchozím randálu. Nemohu se ticha nabažit, hladí rozjitřené nervy, kolíbá, kdybych zavřel oči, usnul bych. Úroveň rušení byla již taková, že ji i přijímač v přílbě nejspíš vyhodnotil jako bílý šum a sluchátka odpojil.

Pokouším se zorientovat. Odhaduji vzdálenost k nejbližšímu technologickému žebříku. Nedostává se mi odvahy k němu skočit. Teď, dokud jsem ještě zcela při smyslech, mi je jasné, že nemám šanci. Ale to se může změnit. Teplo prosakující z motorů je už teď nesnesitelné. Možná zanedlouho přehodnotím situaci a o skok se pokusím.

Nahoře, už téměř u komory vidím Alana. V ruce svírá nějakou tyč. Tak vida, přece v tom kalupu nějakou našel. Přeju mu to, moc mu to přeju. Snaží se mi něco naznačit, asi, že přivede pomoc. Vím, že ho žádné dveře nezastaví, že obrátí celého Carola naruby, aby mne odsud dostal. A také vím, že to nemůže stihnout.

Mars pluje stále ve stejné výši, pořád ve znamení Berana. Mars, Lucinka, chtěl jsem se tam vrátit, nebo ne?

(Kapitán)

Jestli se při startu něco sepsuje, budu to muset jít opravit sám. Nemám lidi. Konrád je pryč, Betty zraněná, nemůže pracovat, Alf je ještě duchem mimo z té nebezpečné akce.

Je to obrovská zátěž, chápu. Když jsem na ošetřovně viděl Ištvána s Betty, ani jsem je nechtěl rušit. Našli si svůj způsob, jak se s přetaženými nervy vyrovnat. Přál jsem jim trochu soukromí spolu.

„Spouštím test raketového věnce,“ hlásí Alf ze svého místa.

„Vyvíječe?“

„Pozitivní.“

„Ostatní provozy?“

„Utlumeny nebo vypnuty.“

„Řekni, až skončí test.“

Striktně vzato, bylo zbytečné ptát se na stav motorů. Je to milion věcí, které stejně v hlavě neudržím, a když některá selže, počítač ji nahlásí. Jenomže, za pár let, co člověk dělá tohle řemeslo, si zvykne na některá slabá místa dohlížet osobně. Už jen proto, aby viděl, zda se situace vyvíjí běžným způsobem nebo může v nečekanou chvíli přijít malér z nečekané strany.

Zbývalo pár minut, obnovuji spojení s Lagrange. Na obrazovce naskakuje známá tvář.

„Situace?“ zněla první a jediná otázka.

„Vše pod kontrolou, připravujeme se ke startu. Podrobnosti později.“

„Co se dalo, sledovali jsme kamerou na ravenu. Je stále funkční, ale po tom šíleném kolotoči kouká mimo.“

„Podrobnosti později,“ opakoval jsem tvrdohlavě.

„Test raketového věnce dokončen. Vše v pořádku.“

„Tak nám držte palce,“ bylo jediné, co jsem vzkázal na Lagrange, ale spojení jsem nezrušil.

„Zážeh,“ komentoval po nějaké době Alf displej s odpočtem.

Ani nemusel, zachvění a slabá, sotva patrná síla mne lehce vtiskla do křesla.

„Zdá se, že jde vše, jak má.“

„Minuta do druhého zážehu.“

Regulovat výkon raketového věnce je věc neobyčejně komplikovaná. Tenhle typ motorů je oblíbený pro nesmírný výkon vztažený k hmotnosti stroje, v plném nasazení nemá konkurenta, ale o nějaké plynulé regulaci si můžete nechat zdát. Než se spustí plný výkon, je třeba projít několika fázemi.

Druhá fáze na sebe nenechala dlouho čekat, zrychlení již bylo citelnější. Tělem se mi rozlil sladký pocit tíže. Rozhodl jsem se využít času do dalšího zážehu a opět obrátil pozornost k Lagrangi.

„Cestující jsou mimo nebezpečí, dva členové posádky jsou ranění na ošetřovně, Nevilainenovi pod zámkem, Jyri ve vážném zdravotním stavu...“

Pár slovy jsem popsal naši situaci a stav lodi.

„Třetí zážeh za deset, devět...“ vpadl doprostřed líčení Alf.

„Zatím končím,“ informoval jsem lakonicky a minimalizoval okno vysílačky dřív, než protějšek stačil zaprotestovat.

„šest, pět...“

Na obrazovce zablikala žádost o prodloužení spojení s Lagrangem.

„Nejsme doma, perem,“ zabručel jsem pod fousy. Zážeh není nic nebezpečného, ale je zbytečné si koledovat o malér tím, že bych se rozptyloval zbytečnými hovory.

„tři, dva...“

Barva okénka s žádostí se změnila na karmínově červenou. Tohle ignorovat nemohu.

Klepl jsem do klávesnice. „Příjem...“

„Někoho máte venku!“

„Zážeh!“

Další vlna akcelerace mne vtiskla do křesla, tentokrát poněkud brutálněji. Téměř jsem to nevnímal. Nevěřícně jsem zíral na monitor.

„To jsou záběry z kamery ravenu,“ promluvila vysílačka na vysvětlenou. „Zaznamenala pohyb, někdo se dostal do zorného pole.“

Obraz byl mizerný, blízkost plazmových motorů si vybírala svou daň na kvalitě přenosu. Přesto jsem zřetelně rozeznal přílbu skafandru. Bylo to poněkud odlišný typ, než jaké používáme na Carolu. V tu chvíli mi došlo, odkud ho znám a kdy jsem ho viděl naposledy. Pak tam ale nebude jeden...

Jako by mé myšlenky slyšeli až na Lagrangi, ozval se z vysílačky komentář. Hlas byl jasný, směrové vysílání není na rušení motory tak háklivé, jako běžný komunikační kanál.

„To musí být ti dva chlapci z Cruithne. Občas se tam mihne i druhý skafandr...“

Následovala ještě nějaká duchaplná poznámka, kterou už jsem neregistroval. Zuřivě jsem prohledával menu nastavení a zbytek své mysli zaměstnával úvahami, proč se ti dva nehlásí. Něco se muselo... tady je to, škrtnutá ikonka reproduktoru vnějšího okruhu. Jari ho vypnul, tak jako skoro všechno, ale vím bezpečně, že já komunikaci obnovil. Není čas na úvahy, klikám na tlačítko.

Zdá se mi, že slyším nějaké hlasy, ale naprosto se utápějí v šumu a praskotu.

„Tady kapitán, hlaste se. Alane, Eliasi, slyšíte mne?“

Několikrát opakuji výzvu, pokud mne snad slyší, já neslyším nic. Syčáci, jak to, že mě neposlechli! Měli zalízt hned, jak jsem jim řekl. Všechno jsem přežil a teď mě dostanou do kriminálu!

Ovládl jsem se, nadáváním je dovnitř nedostanu.

Obraz z kamery ravenu se už také téměř rozsypal. To, co z něj zbylo, nevypadá povzbudivě, scenérie kolem se mění, raven je nestabilní. Jestli něco praskne, zastaví je až raketový věnec... v lepším případě...

„Gregore, čekám jen na tvůj rozkaz,“ vyslovil Alf nahlas mé úvahy. Věděli jsme oba, že tam nemohu jít já. Kdyby se něco stalo... loď bez kapitána...

„Dej na sebe pozor!“

Odpověděl jen pohledem. Bylo v něm všechno. Technik jako on ví možná lépe než kapitán, jak nebezpečné je lézt ven, když rakety hoří.

Errata:

30.05.2021 13:19