Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Krysa Jindřich Nula

O analogii neuronů s tranzistory jsem pochopitelně slyšel, to pro mě nebylo nic nového. Ale podíval jsem se na profesora udiveně. Nevypadal na to, že je odborník na počítače. Spíš bych mu věřil, že je bývalý neurochirurg, jak se ostatně před nedávnem zmínil. Velice brzy jsem ale pochopil, že se opět mýlím.

„Když už jste tady, příteli, pojďte se na něco podívat,“ vstal a pokynul mi, abych vstoupil do dalšího pokoje. Kráčel napřed, ale ve dveřích mi jako hostu dal přednost.

Druhá místnost bytu byla zřejmě jeho ložnice a pracovna. Měl zde pečlivě ustlanou bytelnou postel, u stěny bylo vidět pár skříní, většinou starodávných knihovniček s prosklenými dvířky, plné tlustých knih. Pod oknem mi padlo do oka hnědé, naleštěné, zřejmě neustále pečlivě udržované pianino, na něm ležela na sametové pokrývce okarína z pálené hlíny a vedle ní tmavohnědá zobcová flétna. Na stěně nad pianem visely mosazná lesknoucí se »dalekonosná« trumpeta a dlouhý stříbřitý pozoun. Zachvěl jsem se. Opravdu zvláštní sbírka zbraní! Ihned mě napadlo, že pozoun může svým pronikavým zvukem profesorovi posloužit jako těžký kulomet, ale napadlo mě to spíše v žertu.

Opravdu jsem netušil, jak jsem tentokrát blízko pravdě? Ačkoliv, co to znamená blízko? Ve skutečnosti byla má představa pořád slabá. Ne, pozoun nebyl v rukou profesora těžký kulomet, ale protiletadlový a dokonce protitankový kanón.

Nemohl jsem ani tušit, jak brzy budu o závod s ohněm skákat z hořícího auta, zasaženého »zničující fanfárou«. Budu se tomu zdráhat uvěřit i ve chvíli, kdy se mé okolí nakrátko změní v ohnivé peklo s vybuchujícími palivovými nádržemi automobilů i dělovými věžemi tanků... Uvidím i obrovský sloup černého kouře na poli, kam dopadne hořící bitevní helikoptéra.. 

Hudební nástroje zavěšené na stěně pokoje vypadaly přitom tak prostě, tak mírumilovně...

U protilehlé stěny stál pracovní stůl s velkým upevněným svěrákem, očividně do hudebního pokoje nepatřil. Nad stolem byla na zdi deska se zavěšenou sbírkou pracovních nástrojů. Na skříni stálo několik starších přístrojů. Amatérský rádiopřijímač, osciloskop, ale i několik novějších digitálních měřidel.

Na starodávném stolečku uprostřed místnosti stál obyčejný počítač. Podobný mám na stole v redakci, ale tento vypadal také jako z prehistorie. Jen monitor byl očividně novější, žádná velká bedna s katodovou obrazovkou, ale klasický plochý typ.

Tipoval jsem procesor XT, možná 286. Jako vždycky jsem se kardinálně mýlil.

„Nepořádku si, prosím, nevšímejte,“ omlouval se zbytečně profesor a nabídl mi křesílko. Posadil jsem se, jen jsem se chápavě usmál. Také žiju v bytě jako starý mládenec podle hesla: »Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne i chaos.« nějaký běžný nepořádek mě nemůže rozházet.

Profesor přistoupil k počítači a zapnul jej. Pak si od piana podal otáčivou židličku a posadil se vedle mě. To už jsem se nestačil divit. Počítač nabíhal úplně jinak, než jsem byl zvyklý. Žádné známé Windowsy, ani linux nebo starší DOS. Tohle se rozjelo ihned a na obrazovce se okamžitě objevil obraz včelího plástu s buňkami, plnými medu.

Nebyl to obyčejný obraz a netušil jsem, co obsahuje. Ale tenkrát jsem v něm ještě nic neviděl. 

Vypínač byl poslední, čeho se profesor na počítači dotkl. Pak už jen pokaždé trochu sykl.

Obraz na počítači se skokem změnil. Objevila se nesmírně složitá síť. Bylo to schéma, poznal jsem na něm neurony, ale všechno bylo tak plasticky třírozměrné, až mi to bralo dech.

„Takhle nějak vypadají přírodní hradlová pole z neuronů, viděl jste někdy podobný obrázek?“ pokynul mi rukou.

„Neurony bych poznal,“ přikývl jsem. „Všechno ostatní je pro mě španělská vesnice.“

„Nevadí, to stačí,“ pokýval hlavou. „Upřímně řečeno, pro vás je asi lepší, když tomu nerozumíte, v opačném případě bych vám to neukázal. Jak se vám ale líbí ta struktura? Tomu já říkám »přírodní hradlové pole«. Struktura, schopná v omezeném režimu pracovat i samostatně. Díky tomu přece myslíme, od primitivních myšiček až po Homo Sapiens. Struktura, schopná povýšit na cosi kvalitativně vyššího.“

„Velice zajímavá,“ hlesl jsem bezvýrazně.

„Příroda po miliardách let vývoje dospěla až sem. Je to precizní práce, vidíte tu krásu? Jenže je to jako s kolem, dál už to prostě nejde. Teď mohla jen lineárně zvětšovat počty buněk, což naráželo na její vlastní bariéry. Když postavila mozek větší, byl buď nedostatečně vyživovaný, nebo se přehříval, případně v něm nastalo nežádoucí zpoždění přenosů a často všechno současně. Příroda na tom už dávno vyzkoušela vše možné i nemožné. Některým ještěrům vytvořila na hlavách dlouhé duté kostěné výrůstky. O nich se dlouho sváděly vášnivé učené spory, než se paleobiologové shodli na názoru, že to mohly být obrovské píšťaly určené k dorozumívání. Hluboké tóny mají totiž výhodu, že je nelze snadno zaměřit, protože se v terénu všelijak ohýbají. Jako signalizace bezpečná proti predátorům by skutečně mohly mít význam. Hluboké tóny vyžadují velmi dlouhé píšťaly, což by vysvětlovalo ty dlouhé kostěné výčnělky. Vědcům však unikla druhá a nejspíš pravděpodobnější možnost. Duté kosti nemusely být prázdné, ale vyplněné houbovitou hmotou, plnou krve. Byly to zkrátka kapalinové chladiče umístěné v těsné blízkosti mozku. Já si to aspoň myslím... a mám proč.“

Poslouchal jsem, ani jsem nedutal.

„Kdyby to bylo tak, muselo to mít po jistou dobu pozitivní efekt, jinak by se chladiče nevyvinuly do tak extrémních rozměrů. Zdá se však, že to nestačilo. Ani rozdělování funkcí do menších mozkových center, zdánlivě účelné z důvodů lepšího prokrvování i chlazení, nebylo dobré řešení. Zavádělo nežádoucí zpoždění, šumy do signálů a vůbec to bylo neekonomické. Právě na tom mohly ztroskotat inteligentní druhy dinosaurů. Nakonec to asi příroda pochopila, celou slepou uličku zrušila a začala znovu od počátku pilovat malé savce, až se po dalších milionech let dostala k zatím nejdokonalejšímu tvoru, k člověku. Po nás si nejspíš dala oddechový čas, všichni se shodují, že člověk se od pravěku nevyvíjí, alespoň co se mozku týče. My jsme však pro matičku přírodu také na hranici únosnosti. Zbývají opět jen dvě možnosti. Buď zrušit lidstvo coby slepou uličku vývoje, tak jako kdysi dinosaury, nebo nám dovolit, abychom se do toho vložili svou inteligencí.“

„Myslíte si, že to půjde?“

„Já už to vím. Dobře se dívejte,“ pokynul mi.

Po jednotlivých neuronech začaly poletovat drobné jiskry a proplétaly se všelijak navzájem. Byla to působivá počítačová animace, všechna čest!

„Takhle funguje neuronová síť skoro v každém mozku – od malého komára či myši až po člověka. Ale teď něco uvidíte.“

Do jiskření impulsů se cosi vmísilo. Neurony se začaly chvět, jiskřičky po nich létaly divočeji. Pak jsem mezi nimi náhle zpozoroval podivný pohyb. Z některých neuronů vyrašila další vlákna a neurony se ještě více propletly. Potom se obraz vzdálil. Místo jednotlivých neuronů jsem viděl na obrazovce podivný jiskřící útvar, velký uzavřený anuloid. Jiskřičky v něm poletovaly mnohem rychleji a intenzívněji než v okolní síti neuronů, nechané v původním uspořádání.

„Tady vidíte mé dílo,“ řekl profesor s vítězným přízvukem. „Sestavil jsem z neuronového pole něco, nač by sama příroda nikdy nestačila. Tato struktura musela vzniknout naráz a proto by sama nikdy vzniknout nemohla.“

„Ten podivný útvar existuje někde v mozku?“ ukázal jsem prstem na obrazovku.

„Ano, ale jedině v mém. Proto jsem démon.“

Podíval jsem se na něho udiveně. Ačkoliv to bylo přijatelné vysvětlení jeho schopností.

„To co vidíte tady, je můj vynález. Mozkový procesor typ Jindřich První. Pracuje intenzívněji než původní mozková tkáň, ze které vznikl. Snadno nejen nahradí její úbytek, ale člověk získá navíc rychlejší a s preciznější mozkovou kapacitu, o jaké se lidem nikdy ani ve snu nezdálo.“

„A to máte v hlavě? Tohle vám dovoluje ty neuvěřitelné schopnosti?“ zeptal jsem se, jako by mi to právě neřekl.

„Ano. Mám v hlavě čtyři. Dva typy Jindřich První, jednu složitější Dvojku a poslední, zatím nejdokonalejší Trojku. Víc se jich do lidské hlavy ani nevejde.“

„Ale cožpak je to možné?“ podivil jsem se. „To musela být hrozná operace! Prováděl jste ji snad sám na sobě?“

„Pochopitelně ne. Předně, nedá se to dělat operativně. Dlažební kostkou hodinky neopravíte! Za druhé je nemyslitelné, aby normální člověk v sobě stvořil procesor. U dalších už je to jednodušší. Po každém procesoru zbude dost nervové hmoty vhodné ke stavbě dalších procesorů, první procesor už tu stavbu zvládne a snadno nahradí úbytek nervů, spotřebovaných k jejich vytvoření. Ale za třetí, člověk bez procesoru nemá ani schopnost pochopit oč jde, natož to ještě vytvářet.“

„Jak jste to tedy dokázal?“

„Jak říkám, příroda to měla krásně připravené, jen poslední krok udělat nemohla. A musím přiznat, byl to skutečně skok. Strašlivý skok, větší než let na Měsíc. Měl jsem i speciální nástroj – ultrazvukové jehličky, schopné vyvolat v mozku stojaté vlnění s přesností na pouhý jediný neuron. Zaměřovat je musel stroj, jen on měl postačující rychlost, přesnost a jistotu. I pak jsem se k tomu nemohl dlouho odhodlat. Vyžadovalo to neskutečnou synchronizaci. Žádný počítač ve výzkumném ústavu, kde jsem pracoval, se k tomu nehodil. Nakonec jsem musel s pomocí technika, udiveného, že se v tom vyznám, spojit počítače dva. Chudák, nevěřil tomu, jak může odborník neurochirurg rozumět počítačům? Netušil, že jsem měl tou dobou hotové schéma procesoru stokrát dokonalejšího, než ten počítačový dinosaur z našeho výzkumáku.“

„A tak jste to nakonec vyzkoušel. Na sobě...“

„Ba ne, nejprve jsem to testoval na pokusných krysách,“ vzdychl si. „Bez počátečních chyb to samozřejmě nebylo. První krysy exitovaly přímo na stendu, další skončily velice rychle s nádory na mozku. Nebylo to tak snadné, jak se dnes řekne. Až po osmi letech jsem dosáhl úspěchu. Mezitím se mi zdařilo vypiplat k dokonalosti metodu ultrazvukové jehly, získal jsem silnější počítače, ale do podrobností se nebudu a nechci pouštět, stejně byste to nepochopil. Nakonec vznikl první činný procesor: Jindřich Nula. Nazval jsem jej pyšně po sobě, mám na to právo. Dodnes lituji, že jsem tu první inteligentní krysu musel utratit.“

„Pěkný vděk!“ rýpl jsem si. „Chudáci zvířata! Nelidské pokusy na bezbranných tvorečcích!“

„Měl jsem to snad podle vás zkoušet na lidech?“ vybuchl. „Člověče, vzpamatujte se! Práce s laboratorními zvířaty je často jediná cesta, jak ušetřit utrpení lidem! Kdykoliv dnes vidím obal s hrdým nápisem: »tento výrobek nebyl testován na zvířatech«, mám chuť výrobce zažalovat z těžkých zločinů proti lidskosti. Vždyť to znamená, že to testovali na dětech! Jděte mi k čertu s tak nelidskými ohledy!“

„No dobrá, ale tu poslední krysu jste podle mého mínění utratil zbytečně,“ nedal jsem se. „Potvrdila, že jste na správné cestě a vy jste ji za to zabil.“

„Co byste s ní udělal vy?“ pousmál se na mě smutně.

„Dal bych jí svobodu, když mi pomohla, ne?“ napadlo mě.

„Naivko!“ vybuchl profesor. „Nevypustil byste krysu, ale chodící atomovou bombu! Za dva až tři roky byste zlikvidoval lidstvo! Naštěstí jsem to neudělal a dodnes si gratuluji, že jsem měl už tenkrát správnou představu, co to bude zač. Krysa s inteligencí vyšší než průměrný člověk! Krysa, jejíž pískot zabíjí a která by později dokázala ze svých přírodních družek udělat další stejné bestie! Vypustit ji? Od počátku jsem ji neměl v kleci, ta by ji nezastavila, ale v ocelové bedně, pečlivě izolované od okolí. Mikrofony uvnitř nebyly s reproduktory spojené přímo, ale přes počítač, který zvuky zevnitř analyzoval a odfiltroval z nich všechno podezřelé. To mi zachránilo život. Podařilo se jí vyřadit mi počítač a teprve pak uznala porážku.“

„Krysa s inteligencí člověka?“ třeštil jsem oči.

„Ne s inteligencí člověka,“ opravil mě. „S větší! Krátce po dokončení přeměny byla podstatně inteligentnější než já. Nejprve by zabila mě a pak už by ji nic nezastavilo.“

„Jak víte, že by to udělala a že byla inteligentní?“

„Za prvé jsem to očekával. Za druhé mi to sama přiznala a neměl jsem důvod nevěřit jí. Bavil jste se někdy s krysou, která mluví česky? Musím uznat, chovala se až do konce rytířsky, nelhala a nezapírala, že by se postarala o neslavný konec lidstva. My jsme pro ni samozřejmě byli nebezpečné bestie, které musí ustoupit, aby uvolnily místo dokonalejším tvorům, krysám. Skoro mám pocit, že nemá cenu bát se člověka, kterému by se podařilo totéž co mně, ale krys, které by toho dalšího sežraly dřív než by si uvědomil, že se mu to vymklo z rukou. Atomové technologie nejsou jediné, které musíme pečlivě zvažovat. Nechat ji naživu? Opravdu nerad jsem otevíral kohoutek, abych ji utopil, jenže jsem jí nesměl ponechat šanci. Dovedete si aspoň představit, co by se mohlo stát? Jaký by to byl horror? Kam se hrabe Hitchcock a jeho »Ptáci«!“

Otřásl jsem se představou horroru, kdy inteligentní krysy vylézají z děr a pískotem zabíjejí lidi. Svou nevědomostí bych to klidně způsobil.

„Přiznám se, neměl jsem moc chutí pokračovat,“ povzdychl si profesor po chvilce. Nechal mi okamžik abych se vzpamatoval, ale jen tolik, kolik bylo nezbytné.

„Zkušenost s krysou Jindřichem Nula byla příšerná, ale na druhé straně byl nejvyšší čas a další jsem nesměl ztrácet. Ne kvůli věku, měl jsem horší problém. Tenkrát jsem měl před sebou sotva dva roky života s děsivým koncem. Rakovina. Pokud jsem chtěl něco vyzkoumat, nesměl jsem nic oddalovat. Udělal jsem ještě nějaké úpravy a jednoho večera jsem na noc zůstal v ústavu a sám jsem spustil aparaturu pro přeměnu vlastního mozku.“

Představoval jsem si to, ale vycházela mi šílená odvaha, nutná k něčemu takovému.

„Měl jsem to dokonale pojištěné,“ pokračoval. „Lidský mozek se stavebními kameny od krysího neliší. Neurony máme stejné a splést je do procesoru mělo být analogické. Když se to podařilo u krys, mělo by se to zdařit i u člověka. Bohužel, neměl jsem nikoho, kdo by na ten proces dohlížel. Pracoval jsem tajně, nechtěl jsem do pokusů zasvěcovat nikoho, komu bych nemohl důvěřovat. Poměry v ústavu mi bohužel nedávaly šanci najít si tam opravdového přítele. Vedly se tam zákulisní boje o peníze, o granty, vědci si navzájem nedůvěřovali. Dnešní vědecký svět se katastrofálně liší od dřívějšího. Za komunistů se vědci spojovali ke spolupráci a komunisté byli jejich společný nepřítel. Dnes jsou si všichni konkurenti, nepřátelé jeden druhému. Pojistil jsem se proto jinak. Kdyby se mi přihodilo něco fatálního, aparaturu zničí láhev kyseliny zavěšená na lanku pokapaném kyselinou. Jen já bych to mohl zastavit, pokud vše dobře dopadne. Nebál jsem se o svůj život, beztak mi ho vzhledem k pokročilé nemoci mnoho nezbývalo. Především jsem nechtěl, aby kdokoliv jiný mé pokusy zopakoval. Stačilo by špatně se zajistit proti krysám... ale to už jsem říkal.“

„Zkrátka se to podařilo, takže dnes máte tu inteligenci vy,“ dokončil jsem to urychleněji než on.

„Ano. Ale to není všechno. Jakmile jsem se trochu vžil do nového procesoru, pochopil jsem, že nemusí být dobrý jen na to, k čemu jsem ho vytvářel. Procesor tenkrát dokázal a dodnes dokáže nejen podporovat či suplovat funkce velkého mozku, ale bez problémů nahradí i malý mozek. Když jsem to zjistil, byl to pro mě šok. Náhle jsem získal neuvěřitelný přehled o funkcích vlastního těla, které jinak řídí malý mozek mimo lidské vědomí. Naučil jsem se programovat nové cestičky ve zbytku hradlového pole, rozuměj v původní mozkové tkáni. Převzal jsem kontrolu nad vlastním tělem, použil jsem na to dvě třetiny procesoru typu Jedna, ale účinky stály za pokus. Zkrátka a dobře, podařilo se mi všechny funkce vlastního těla vyladit tak dokonale, že rakovinný nádor během týdne zmizel a navíc jsem pochopil, že mládnu. Stáří je především postupná ztráta schopností regulace vlastního organismu. Malý mozek tu funkci zastává beze změn od prvohor a od ryb. Osvědčil se a nebyl důvod dalšího vývoje. Ale jakmile se toho úkolu ujme dokonalejší procesor, dá se mnohé pronikavě vylepšit. Výsledek vidíte na mně. Na stařešinu narozeného před Druhou světovou válkou vypadám mladě a nebojím se sklerózy, rakoviny, ani jiných nemocí. Obyčejnou chřipku zvládnu bez lékařů a léků za čtvrt hodiny od okamžiku, kdy si jí všimnu.“

„Úžasné,“ povzdychl jsem si. „To je tedy vaše tajemství! Skoro si to neumím ani představit.“

Napadlo mě ale, že to je asi jako kdybych o integrovaných obvodech diskutoval s Eskymákem, který v životě neviděl nic než tuleně. Vždyť on se na mě musí dívat jako na primitiva, došlo mi. Tohle by těžko pochopil i neurochirurg, nebo špičkový odborník na počítače, natož jelimánek, jako jsem já. Ale to přece musí být strašný pocit, když si nemám s nikým na světě co říci, došlo mi.

„Jen to dokončím,“ pokračoval naléhavě profesor. „Abyste mi nezáviděl, musím vám říci i druhou stranu mince.“

„Ono to má ještě další nevýhody?“ zatrnul jsem.

Zarazil se.

„Pochopil jste aspoň nějakou, či si to jen myslíte?“ podíval se na mě tázavě.

„Možná jen jednu, ale stačila by mi,“ zamyslel jsem se. „Upřímně řečeno, souhlasím s vámi, že předělávat všechny lidi Země na vaši úroveň by bylo buď nemožné, nebo příliš riskantní. Už chápu důvody, proč si to necháváte pro sebe. A odvolávám, že jsem to prve označil za sobectví. Jenže tím jste se od nás lidí vzdálil dál než my od Pitekantropů. Musí být pro vás strašné žít jako cizinec mezi lidmi, kteří vás prostě nemohou pochopit.“

Na okamžik se zamyslel. Zachvěl jsem se, když jsem si uvědomil, co to znamená.

„Udivujete mě, mladíku,“ řekl po chvíli. „Nečekal jsem od vás tolik porozumění. Máte pravdu, ale to zdaleka není nejhorší. Povím vám i horší problémy. Někde jsem udělal chybu a nevím kde. Občas se tím probírám. Zatím bezvýsledně, ačkoliv mám v hlavě už čtyři procesory s dokonalejší správou paměti než kdo jiný. Nemohu na tu chybu přijít.“

„Jakou chybu myslíte?“ nastražil jsem uši.

„Dřív jsem měl do všeho spoustu elánu,“ přiznal. „Nestíhal jsem pro každodenní sháňku výzkum, chyběly mi možnosti, ale snažil jsem se a šlo to, byť pomaleji než jsem chtěl. Dnes mám možnosti, o jakých se mi dříve ani nesnilo, ale stíhám toho méně než dříve. Opustil jsem tenkrát ústav. Nikdo se tomu nedivil, měl jsem dávno nárok na důchod a kromě toho mnozí věděli i o mé nemoci a někteří si už brousili zuby na mé místo. Od té doby žiji jako důchodce; na úřadech si zatím nevšimli, jak mladě vypadám. Rodinu nemám, o manželku jsem přišel za druhé světové války. Jako důchodce nemám žádné materiální starosti. Vše co potřebuji mám, často dokonce přímo v sobě. Nepotřebuji zápisník a pero, vše si dokonale pamatuji. Ovládám více oborů a pořád mám skvělé nápady jako na vrcholu mého předchozího života. Přesto už nejsem schopen přinutit se k dalším výzkumům. Mohl a měl bych se vrátit zpátky do aktivního života. Mohl bych pracovat na něčem jiném než na čem jsem dělal tenkrát. Ale do všeho se dnes musím těžce nutit. Přerušil jsem spojení s kolegy. Pouhé zbytky mé dřívější silné vůle mě nutkají nesedět doma a nesložit ruce do klína. Místo problémů Chtěl bych, ale nejde to mám problémy typu Jde to, ale nechci. Denně sleduji světové vědecké špičky a v duchu trnu, aby na mou myšlenku nepřišel nikdo další. Měl bych s tím asi něco udělat, jak říkám, mohl bych očekávat třeba i světovou katastrofu, ale nechává mě to lhostejným. Chtěl jsem si splnit dávný klukovský sen, jako detektiv napravovat přehmaty a omyly nedokonalé lidské spravedlnosti. Proto jsem zasahoval na těch soudech. Mohl jsem tam vystupovat jako bájný Deus ex machina, rozdat si to s celou mafiánskou organizací, ale zjistil jsem, že už se musím nutit i do toho. Nevím, možná právě to je příznakem stáří, které se už nedá odstranit pouhým seřízením organismu. A to mě trochu děsí.“

„Nevím,“ odtušil jsem. „Nemocí zvanou »Lenora« občas trpím také a nezdá se mi, že by to byla příliš těžká chyba. Pokud to ale trvá příliš dlouho, nevydržím nic nedělat. Nepotřebuji na to ani moc silnou vůli.“

„To už mě taky napadlo. Rozhodl jsem se udělat si malou dovolenou, jako důchodce bych mohl zahálet skoro pořád. Ještě že jsem si uložil na konci týdne bezpodmínečně započít jednu důležitou věc. Kdybych to neudělal, nebo kdyby ta věc snesla sebemenší odklad, asi bych se nezvedl s postele.“

Díval jsem se na něho s pochopením. Hrálo v tom roli, že ani on nebyl tak dokonalý, jak jsem si zprvu myslel? Máme jako lidé jistě mnohem větší pochopení pro lidské chyby, než pro naprosto dokonalé Supermany?

„Pak by asi bylo lépe, kdybyste se aspoň nějaké činnosti věnoval zcela pravidelně,“ nadhodil jsem mu. „Je přece na světě spousta nedořešených věcí. Spousta lidí neví, kam dřív skočit, i když existují i takoví, kteří nejraději leží. Což takhle chodit pravidelněji k soudům? Spravedlnost dnes příliš často dostává na frak a náprava přehmatů policie a soudů, jak tomu říkáte, může být velmi záslužná. Možná byste měl používat mírnější tresty, slepota je příliš tvrdý ortel.“

„I pro vrahy?“

„Pro ty asi ne, ale co když oslepíte nevinného?“

„Nikdy neoslepím nevinného, vždycky přesně vím, jak se to všechno odehrálo. Kromě toho, já bych ho dokázal i vyléčit.“

„Proč tedy lidi neléčíte? Troufáte si na případy, nad kterými odborníci lámou hůl? Zkuste to tedy i na nemoci, které jste sám nezpůsobil. Jděte se podívat do nemocnic a uvidíte!“

Opět se zamyslel. Až mě zamrazilo.

„Zkusit bych to mohl. Díky za nápad, příteli. Kdyby vás ještě něco napadlo, moji adresu už znáte.“

Errata:

11.08.2021 22:29