Vítej, nový čtenáři Q-241112!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Sykot kobry

Po pozdním návratu od profesora Jindřicha jsem dlouho po půlnoci nemohl usnout. Existenci něčeho výjimečného jsem po dřívější zkušenosti čekal a byl jsem na ni zčásti připravený, ale tohle na mě bylo příliš. Vývojový zlom, který mohla příroda za celé miliony let připravit, ale realizaci musela nechat svému nejdokonalejšímu výtvoru? Aby nový orgán změnil laboratorní krysu v důstojného soupeře člověka?

A což teprve čtyři donedávna neexistující orgány v hlavě člověka, dostatečně inteligentního už před pokusem?

Nemohl jsem ovšem pominout i jistou stinnou stránku věci. Slyšel jsem, nebo četl, což je stejné, o fantastických plánech, jak člověku implantovat čip, který by mohl obdobným způsobem používat. Jenže v dosavadních představách člověk zůstával sám sebou a podobný čip mu sloužil jen jako trochu lepší kalkulačka. Něco jiného bylo přenést do té kalkulačky úplné myšlení člověka. Nemohlo by se stát, že se člověk promění ve stroj; sice precizní, ale úplně bez citů? Nestalo se to právě profesorovi Jindřichovi?

Nemohl jsem samozřejmě tušit, co všechno za tím vězí. Co mi všechno řekl a co zatajil? Záleží na tom, kterou částí mozku myslí, novou nebo starou? Možná se jeho vědomí přestěhovalo do procesoru, ale do kterého? Což kdyby ty zbývající začaly uvažovat každý jinak?

Usnul jsem až k ránu. Navzdory tomu mě budík probudil. Chtěl jsem jako každodenně vyrazit do redakce, ale zarazily mě pravidelné ranní zprávy. Jejich poslech jsem měl víceméně povinný, jako novinář jsem musel být neustále v obraze.

„Neznámá banda únosců zadržuje letadlo s rukojmími na letištní ploše. Požadují dotankování paliva a výkupné šest milionů dolarů. Správa letiště letadlo izolovala a vyjednává...“

Ono je to už i v Praze! napadlo mě nevrle. Takové zprávy jsem neměl rád a dvojnásob ne u nás. Neudělal jsem ještě ani dva další kroky a dostal jsem nápad, který mě uzemnil.

Což takhle zapojit do akce profesora!

Vzápětí jsem vyskočil, naházel na sebe zbytek šatů a jako šílenec doběhl k bytu šéfredaktora.

„Jíro, půjč mi auťák, rychle!“ přepadl jsem ho, jakmile mi otevřel dveře.

„Co se děje?“ zamžoural na mě rozespale.

„V Praze unesli letadlo,“ vybafl jsem na něho.

„A s tím mě vyrušuješ? To je přece věc Pražáků. Neboj se, za chvíli to bude v Četce.“

„Potřebuji tam jet! Za každou cenu!“ trval jsem na svém.

„No co co co...“ zastavoval mě. „To přece není tak závažné, aby se to neobešlo bez tebe.“

„O mě nejde,“ pospíchal jsem. „Bude u toho on... Démon.“

Byl to okamžitý nápad. Před půlminutou jsem byl odhodlán nezmínit se ani slůvkem o svém strašlivém tajemství. A najednou bylo venku.

„Co to plácáš?“ podíval se na mě udiveně.

„Mysli si co chceš, musím tam být,“ trval jsem na svém.

„No no, jen ne tak hrrr,“ uklidňoval mě. „Zajímavé je, jak můžeš vědět, že chci dnes odjet do Prahy? Dobře, když je to tak naléhavé, vezmu tě tam.“

„Ale budeš muset vzít ještě někoho!“ vyhrkl jsem.

„Koho, prosím tě? Blanku? Někdo musí v redakci zůstat, uvažuj trochu!“

„Ne, povezeš Démona...“ vyhrkl jsem.

„Ty opravdu cvokatíš,“ komentoval to šéf a prohlížel si mě podezíravě.

„Prosím tě, dělej!“ poháněl jsem ho.

Ustrojený už naštěstí byl. Vzal si jenom kabát, aktovku a ve dveřích se rozloučil se ženou. Pak před domem odemkl dálkovým ovládáním mazdu a pustil mě na místo spolujezdce.

„Kde vlastně máš toho svého démona?“ obrátil se na mě.

Navedl jsem ho do městského centra, jenže před dům, kde profesor bydlel, se s autem zajet nedalo. Vyskočil jsem jako šílený a běžel pro profesora.

„Copak? Něco se stalo?“ uvítal mě ve dveřích. Naštěstí už byl také vzhůru, pomyslel jsem si. Netušil jsem ještě, že u něho je to jiné. Několika udýchanými slovy jsem ho seznámil s případem na pražském letišti.

„Mohl byste v tom určitě nějak pomoci, ne?“ naléhal jsem na něho.

„Slíbil jsem, že se na mě můžete obrátit, kdyby vás něco napadlo, ale nečekal jsem, že už dnes...“ rozpakoval se.

„Profesore, tam jde o životy lidí. O mnoho životů. Kdo by měl nejlépe pomoci?“

„Slíbil jsem, půjdu. I když se obávám, že se tam dostaneme s křížkem po funuse.“

„Mám dole šéfa s autem,“ ujistil jsem ho.

Podíval se na mě trochu zachmuřeně.

„Dva reportéři najednou?“

„Dva jako žádný,“ opáčil jsem. „Uvidíme, zda se Jíra něco opováží uveřejnit, bude-li svědkem něčeho nad jeho schopnosti chápání.“

„Mno... máte možná pravdu, uvidíme.“

Profesor byl připravenější než šéf. Hodil na sebe sako, seběhli jsme na ulici a zamířili k čekající mazdě.

„Můžeme jet,“ oznámil jsem Jírovi.

Prohlížel si profesora podivně, ale neřekl nic. Velice zběžně jsem je navzájem představil až za jízdy. Profesorovy tituly jsem vynechal úplně.

Najeli jsme na výpadovku do Prahy, ale brzy jsme se dostali do běžné dopravní zácpy.

„To nám tak scházelo!“ lamentoval jsem. „Hned po ránu!“

„Mohli bychom jet jinudy,“ navrhl profesor. „Na vedlejší silnici bude jistě volno.“

„Vy byste si troufl vzít to po okreskách rychleji?“ obrátil se naštvaný Jíra dozadu.

„Samozřejmě,“ přikývl profesor.

„To se tedy ceníte! Máte vůbec řidičák?“ vybuchl Jíra.

„Jistě. Řekl bych, že déle než vy.“

„Jíro, prosím tě! Je to vážné!“ napomínal jsem šéfa.

„Nechcete nakonec řídit?“ pokračoval Jíra ve špičkování bez ohledu na mé zoufalé posunky.

„Pro mě za mě,“ nabídl se profesor.

„Tak si to pojďte zkusit!“ dupl Jíra na brzdy.

Vzhledem k tomu, že kolona aut před námi tak jako tak zastavovala, bylo to o málo prudší, než bylo nutné. Tahal jsem ho za rukáv, ale Jíra už otevíral dveře a vystupoval.

Profesor vystoupil klidně, ale přitom mrštněji. Nasedl na místo Jíry a počkal, až se i on usadí. Kromě něho jsem jenom já vytušil co asi bude následovat. Zatímco se můj šéf klidně rozvalil na zadním sedadle, spokojený sám se sebou, já jsem si vzpomněl na profesorovo úsloví o démonu za volantem. A pro jistotu jsem si pečlivě utahoval bezpečnostní pás.

A nemýlil jsem se.

Profesor opatrně otočil mazdu do protisměru a rozjel se. Jakmile auto dosáhlo osmdesátky, trochu pootočil volantem vlevo a vpravo, až se vůz zakolébal. Pak normálně odbočil na vedlejší silnici – a sešlápl plyn.

Ručička tachometru se vyšplhala na devadesát. Jíra vzadu nesměle protestoval, že je v obci povolená padesátka, ale nebylo mu to nic platné. Už jsme ostatně obec opouštěli.

Vlásenkovitou zatáčkou projela mazda smykem jako rallye. Následovala rovinka, kde profesor s kamennou tváří zvýšil na sto čtyřicet a touto rychlostí projel i následující zatáčky, stejné jako předchozí. Protijedoucímu autobusu jsme se vyhnuli na poslední chvíli; mezi naším levým zpětným zrcátkem a autobusem zbývalo pár centimetrů, stejně jako mezi naším pravým zpětným zrcátkem a mohutnými kmeny stromořadí na mé straně.

Myslím, že v té chvíli šéf litoval, že se dal strhnout. Já jsem byl kupodivu klidnější. Za mým klidem byla důvěra, že profesor jistě stačil dobře spočítat jízdní vlastnosti mazdy a že mu můžeme důvěřovat. To první zahoupání... nejspíš tím zjišťoval, jak bude mazda sedět na silnici. Co jsem o něm věděl, mi dávalo tentokrát docela správnou představu.

A pak jsme jeli!

Profesor přes obce nezpomaloval. Tachometr se držel na sto šedesáti, neklesl pod sto dvacet.

„Člověče, vy jste opravdu démon,“ vydechl šéf, když jsme se opět těsně minuli se dvěma velkými protijedoucími kamiony.

„To je otázka přizpůsobení rychlosti schopnostem vozidla a stavu vozovky,“ opáčil klidně profesor. „Zdá se, že máte sjetou levou zadní pneumatiku. Jinak bych mohl ještě přidat.“

Mazda jako by konečně poznala svého pravého pána. Motor šlapal jako hodinky a táhl jako kat. Mrkl jsem na tachometr. Sto osmdesát, řítili jsme se jako formule. Nepatrně jsme zpomalili na železničním přejezdu, ale rozhodně ne na předepsanou rychlost. Při sto padesáti v hodině jsme se přes koleje přenesli obrovským skokem, pak jsme opět přidali.

„Už to blikalo!“ ozval se vyčítavě Jíra.

„Začalo to blikat půl vteřiny předtím, než jsme to přejeli,“ uklidňoval ho profesor. „Závory jsou ostatně ještě teď nahoře.“

„Rozbijete mi auto,“ chytal se Jíra dalšího argumentu.

„Jste si tím tak jistý?“ opáčil klidně profesor.

„Tohle nemůže dopadnout jinak,“ lamentoval Jíra.

„Uvidíme,“ odtušil lakonicky profesor, ale nezpomalil, ani když jsme se stošedesátkou prosmýkli kolem policejního vozu.

Šéf raději mlčel. Já jsem se ohlédl, abych se ujistil o reakci policistů. Předvídat jsem ji mohl snadněji než reakci profesora. Jak jsem čekal, policejní auto rozsvítilo modré majáčky a rozjelo se za námi, jenže nám za nejbližšími zatáčkami zmizelo s očí.

„Určitě nás nahlásili rádiem dalším vozům,“ varoval jsem profesora.

„Pokuty platím já,“ řekl smířlivým tónem. „Právě teď mě to začalo bavit! Je to opravdu zábavné. A to jsem neměl v rukou volant nejméně dvacet let! Jak vidím, o hodně jsem přišel, možná začnu sám šetřit na auto.“

Šéf vzadu jen tiše zaúpěl. Dorazilo ho, jakého jezdce si sám pustil za řízení svého drahého auta! Úpěl by ještě víc, kdyby se mu poštěstilo dohlédnout na tachometr. Bylo tam sto osmdesát.

Jak jsem mohl posoudit, profesor jel riskantně, ale přitom bravurně. Smyky v zatáčkách byly sice strašné, ale nikdy ne tak, aby je s klidem nesrovnal. Nedaleko Prahy jsme dokonce potkali dvě protijedoucí auta, která se na nepřehledném místě předjížděla a nenechala na naší straně ani metr volného prostoru. Už jsem čekal, že bude zle. Profesor citelně přibrzdil, ale jakmile mu předjíždějící pirát přímo zběsilou myší uvolnil naši polovinu, opět klidně přidal.

Praha nás brzy přivítala nejen širšími ulicemi, ale i větším provozem. Profesor musel chtě nechtě zpomalit, řítili jsme se teď sotva stočtyřicítkou. Jedno policejní auto o nás očividně vědělo a pokusilo se vjet nám do cesty. Profesor je spatřil včas a lehce přidal. Byli jsme sice na hlavní, ale houkajícímu vozu bychom měli dát přednost, jenže jsme byli na křižovatce o pár vteřin dřív, takže nám nemohli vyčítat, že bychom je omezovali. Ihned za námi zabočili, ale hádal jsem, že nemají šanci.

„Bude jich určitě víc,“ varoval jsem profesora.

„Počítám nejen s jejich psychikou, ale především s plánem Prahy,“ řekl klidně.

Nenajeli jsme na hlavní výpadovku k letišti, ale proplétali se dalšími a dalšími ulicemi. Profesor několikrát změnil směr. Nejel nejvýhodnější trasou, ale ztratil jen málo času. Měl jsem podezření, že předpovídá, kde už na nás chystají nějakou past. Výpočty mu vyšly, žádné policejní auto jsme ani koutkem oka nespatřili. Konečně jsme byli na dohled od letiště.

„Kde vám to mám zaparkovat?“ ohlédl se profesor dozadu na bledého šéfa, ale ten jen rezignovaně mávl rukou.

„Kamkoliv nebo někam jinam.“

Přistáli jsme kousek od vchodu do budovy. Poslední úsek cesty jsme jeli skoro mravně, pouhou šedesátkou. Nikdo nás ani neočekával s pokutovým blokem.

„Jdeme,“ vyskočil křepce profesor. Následoval jsem ho co nejrychleji.

„Dám auto na parkoviště a doženu vás,“ ožil šéfredaktor. Podíval jsem se na něho udiveně, ale hádat jsem se nemínil. Pochopil jsem, že buď se budu držet profesora jako klíště, nebo nemám šanci. A nebýt u toho? To by byl pro mě v té chvíli trest, už protože jsem to spískal, i když nebudu v hlavní roli. Vyrazil jsem tedy ostře profesorovi v patách v nejasném tušení, že jsme dnes viděli šéfa naposledy, protože tam, kam jdeme, nemá on sám nejmenší šanci proniknout.

Uvnitř letištní haly jsme samozřejmě hned po pár krocích narazili na policejní uzávěru.

„Stát. Tam se nesmí!“ zkusil nás zarazit mladý strážmistr. Marně. Profesor přeskočil pásku s varovnými nápisy, já za ním. Policista se na nás hněvivě obrátil, ale profesor jen vylovil z kapsy okarínu a krátce pískl jeden jediný tón.

Policista si nepřítomně přejel rukou po obličeji a umlkl.

Mrknutím oka jsem spatřil, že všichni lidé v letištní hale si stejným pohybem otřeli obličej. Nic víc. Ale policista od té chvíle dělal, že nás nevidí. Dokonce se k nám obrátil zády a začal se nerozhodně procházet.

Neptal jsem se, co to bylo, neptal jsem se ani, proč já jako jediný necítím nutkání otírat si rukou obličej. Následoval jsem profesora a držel se mu co nejblíž. Kráčel svižným krokem, jako by to zde odedávna znal, ačkoliv jsme vstoupili do prostor, kam je cestujícím obvykle vstup zakázán.

Také na následujících dveřích byl výstražný nápis, ale profesor si ani toho nevšímal a dveře zprudka otevřel.

Místnost byla plná policie. Byli tu i pracovníci letiště a v družné spolupráci komunikovali se záchrankami, s četami odstřelovačů kolem obšancovaného letadla a s někým dalším.

„Kdo je tu velitelem akcccce?“ zeptal se profesor syčivě nejbližšího policisty.

„Plukovník Vejmelka,“ odtušil policista a ukázal prstem na šedivého policistu robustní postavy.

„Můžete nám zajistit okamžité spojení s únosci?“ obrátil se na plukovníka profesor.

„Člověče! Kdo vlastně jste?“

Plukovník si až teď povšiml, že se v jeho štábu pohybuje někdo, kdo sem nepatří.

„To vás nemusí zajímat,“ odtušil klidně profesor. „Ti co mě znají, mi říkají Démon.“

Převzal přezdívku, kterou jsem mu dal, ale zachvěl jsem se, když jsem ji slyšel z jeho úst. Zněla zlověstněji, než prve.

„Co tu děláte? Kdo vás sem pustil? Drábku, zařiďte, ať toho chlapa okamžitě vyvedou!“

„Pane plukovníku, žádám vásss o ssspojení sss únossci,“ opakoval profesor Jindřich.

Plukovník Vejmelka si s nepřítomným výrazem přejel rukou přes obličej. Mrkl jsem kolem, ale nikdo další tento pohyb neopakoval. Další záhada, ovšem jen pro mě. Ostatní si toho ani nevšimli a profesor nejspíš jediný věděl proč.

„Kdy říkali, že se ozvou?“ obrátil se Vejmelka na radistu.

„Máme ještě skoro hodinu času,“ odtušil oslovený.

„Zavolejte je už teď a půjčte mi mikrofon,“ požádal ho profesor s ledovým klidem.

Radista chvíli manipuloval s vysílačkou. Všiml jsem si tichých videokamer, pořizujících dokumentární záběry. Až se tady proberou z hypnózy, nebo co to na ně profesor použil, budou mít nezvratný důkaz, že se tu dělo něco mimo jejich režii. Ale nešť, až na překročení rychlosti a vniknutí do zakázaných prostor jsme nedělali nic trestně stíhatelného, utěšoval jsem se.

„Co chcete?“ ozval se z reproduktorů nevrlý hlas. „Jsme snad jasně dohodnutý, že nám teď dáte pokoj!“

Radista podal mlčky mikrofon profesorovi.

„Jen klid, hoššši,“ odpověděl profesor. „Mám pro vásss ssslib. Když ssse nám do dvou minut vzdáte, sssložíte zbraně a pussstíte rukojmí, přežijete to. Jinak vásss čeká sssmrt.“

Mluvil pomalu, zřetelně, ale každou sykavku protahoval, jak to jen šlo. Přebíhal mi mráz po zádech. V těch sykavkách bylo určitě cosi strašidelného.

„Nedělejte si srandu!“ odtušil únosce a vypnul vysílačku.

„Vypněte to taky,“ poručil profesor radistovi.

„Ssskončil jsssem,“ zasyčel, jakmile ručičky na panelu vysílačky dosedly na nulu.

Přítomní si jen bezděčně otírali zpocená čela. Kupodivu mi ani horko nebylo, spíš mi po zádech přejížděl mráz.

„Pane plukovníku, kolik máte sanitek?“ zeptal se profesor. „Nejpozději do dvou minut se únosci ozvou a budou požadovat lékaře ve dvou sanitkách beze zbraní. Vy nebudete dělat žádné zbytečnosti, nic, co vám nedovolím. Únosci budou požadovat další lékaře, ale další sanitky pozdržíte. V té kabině bylo šest lidí. Kdo si troufne odhadnout, co to bylo zač?“

„Dva by mohli být piloti,“ odpověděl mu jako ve snu muž z letištního personálu.

„Dobrá, pošlou nám je jako první, aby mohli své vůdce vydávat za propouštěná rukojmí,“ vysvětloval klidně profesor. „Abyste věděli, co se teď bude dít. Všech šest, kdo byli prve v pilotní kabině a slyšeli mou řeč, postihne během příští minuty infarkt. Zařiďte, ať s nimi žádná ze sanitek neodjede. Pacienty budu léčit sám.“

„Jak to můžete tvrdit?“ vyčetl mu plukovník. „Kdo jste, pane, že si dovolujete tvrdit takové fantazmagorie?“

„Už jsem vám to řekl. Démon.“

„Vaše přezdívka mě nezajímá! Ukažte mi váš průkaz!“

„Mě zase nezajímá vaše hodnost. Teď budu potřebovat osm chlapů pro zatýkání únosců. A vy ušššš mlčte!“

„Ale...“ plukovník si přejel rukou obličej. Potom se jen jako mimochodem obrátil na svého souseda: „Drábku, zapůjčíte tady tomu... osm mužů pohotovostní jednotky!“

Celá místnost zděšeně pozorovala profesora. Všem začalo docházet, že se tu děje něco hodně nepatřičného mimo původní scénář! Vtom se jako na objednávku ozvali únosci z letadla.

„Přihodil se menší malér,“ oznamoval nám hlas jakéhosi mladíka. „Vaši piloti se zhroutili.“

„A k tomu čtyři cestující,“ doplnil jiný hlas, dívčí.

„Nechceme jim ublížit. Pošlete pro ně doktory, propustíme je,“ pokračoval opět mladík.

„Z humanitárních důvodů,“ dodala dívčina.

„Jsssem lékař,“ zmocnil se mikrofonu profesor. „Co ssse sssnimi ssstalo? Popišššte mi nějaké příznaky!“

„Prostě šli k zemi,“ odtušila dívčina. „Našli jsme je na podlaze. Jsou strašně slabí a stěžují si na srdce.“

„To vypadá na infarkt,“ odtušil profesor. „Pošleme vám dvě sanitky, ale slibte, že doktory nezadržíte a necháte je pacienty ošetřit. Nemusíte se bát, nebudou ozbrojení.“

„To bych jim ani neradila,“ utrhla se na něho dívka. „Místo těch dvou pilotů požadujeme jiné, rozumíte?“

„Rozumím, ale v prvé řadě se musíme postarat o pacienty. Je-li to infarkt, ohrožuje je na životě, to snad pochopíte. Jste aspoň pro tuhle rozumnou dohodu?“

„Jó, to si pište.“

Profesor sám pečlivě vypnul vysílačku.

„Ssskončil jsssem,“ zasyčel opět. Došlo mi to. Rušil účinky útoku pro lidi v této místnosti. Ti v letadle už to neslyšeli.

„Už mi věříte?“ obrátil se znovu na plukovníka. „Dobrá, povím vám, jak dál. Půjdeme dolů, sanitky přivezou pacienty, já je uzdravím a vy všechny kromě pilotů zatknete. Pak počkáme, kolik teroristů v letadle zůstalo. V kabině byli čtyři lidé, nejspíš patří k té bandě. Postihne je to samé, jenže za pět minut. Budeme mít právě dost času, abychom stihli zpracovat první várku.“

„Slyšet byli snad jen dva, chlap a holka,“ podotkl nesměle nejbližší radista.

„Ale dýchali tam čtyři,“ vysvětloval mu klidně profesor.

Nikdo na to neodpověděl. Toho detailu si mohl všimnout jen démon. Což se ostatně stalo.

Profesor se pak obrátil na Drábka, podle hodnosti majora policie. V jeho doprovodu vyšel ze štábu a zamířil rychlým krokem na letištní plochu, aby dal pokyny záchranářům. Držel jsem se jim v patách, naštěstí byli všichni zaujati profesorem, než aby si všímali mé maličkosti.

Sanitky opatrně vyjely. Prohlížel jsem si letadlo. Stálo stranou, u předních dveří byly pojízdné schůdky, pod nimiž se krčili chlapi se samopaly. Po chvíli se pomalu otevřely přední dveře letadla. Stála v nich černovlasá dívka ve vojenských maskáčích s vyhrnutými rukávy, samopal v rukou. Opatrně se rozhlížela. Když spatřila zdravotníky, nevlídně pokynula, aby vstoupili. Samopal držela namířený na ně, zřejmě jim nevěřila. Nechtěl bych být v té chvíli doktorem a mít samopal zamířený do žaludku! Od té holky bych rozhodně nečekal nic dobrého i když jsem věděl, že se do pěti minut bezmocně složí. Řekl to Démon.

Dva lékaři se po chvilce opět vynořili s nosítky. Seběhli po schůdcích dolů, nehybnou postavu rychle naložili do sanitky a vraceli se do letadla. Ve dveřích se vyhýbali s druhou dvojicí, ale zvládli to a postupně tak odnesli šest lidí. Pak se dveře letadla uzavřely a sanitky se rozjely. Za kvílení majáčků přijely k letištní budově. Tam je podle dohody zastavili policisté s profesorem.

„Je to infarkt!“ hlásil vzrušeně lékař a vyhlédl okénkem ze sanitky. „Musí okamžitě do nemocnice!“

„Není to infarkt,“ ujistil ho profesor. „Jen srdeční blokáda. Projevuje se stejně, ale uzdravím je v okamžiku. Vyneste nejprve oba piloty.“

Zdravotníci opatrně vysunuli z kabiny dvě nosítka.

„Dossst lenošššení, hoššši,“ zasyčel profesor zblízka na bezvládně ležící piloty.

Většina přihlížejících bezděčně ustoupila o krok dozadu. Vypadalo to neskutečně. Oba piloti se pomalu nadýchli a bez pomoci se na nosítkách posadili.

„Vítám vás zpátky,“ pozdravil je profesor. „Vezměte je nahoru, ať podají hlášení plukovníkovi. Můžete je vyšetřit, ale je to zbytečné, nic jim není. A teď si vezmu na paškál další ptáčky!“

Ti čtyři byli oblečení jako obyčejní cestující, ale při pečlivé prohlídce u nich policisté objevili pistole. Byli při vědomí, ale neměli sílu stavět se na odpor. Na rukou bezmocných banditů zacvakla pouta a až pak na ně profesor zasyčel svůj budicí projev:

„Vssstávejte – chcete sssnad do basssy odnéssst?“

Vstali také, ale už s pouty na rukou. Zdálo se, že tomu sami nemohou uvěřit, ale policisté kolem nich se už tomu nedivili, pacienty rychle naložili do policejního antonu a profesor se obrátil do štábu akce k letovému dispečinku.

Cupital jsem za ním. Neměl jsem nic na práci, jen se ho držet na dosah a nedovolit, aby mi někde zmizel.

Policejní plukovník Vejmelka netrval na tom, aby profesora vyhodili. Snad se dokonce smířil s tím, že hlavní osobou ve štábu není on sám, ale profesor.

„Jak to vypadá?“ zeptal se, jakmile profesor vstoupil.

„Dobře,“ odtušil oslovený. „Druhá parta se jim zhroutí za minutu. Předpokládám, že jim zůstane jeden, nejvýše dva strážní, kteří předtím hlídali rukojmí. Teď to bude nejhorší. Ti poslední už mohli pochopit, že na ně katastrofa dopadla v pilotní kabině. Opatřete mi lékařský plášť, půjdu je spolu s posádkou sanitek zpacifikovat.“

Tušil to správně. Teroristé, přesněji jejich zbytek, stručně a nevrle požádali o další lékařskou pomoc a vypnuli vysílačku. Podle profesora byl tentokrát v pilotní kabině jen jeden člověk.

„Bude to nebezpečné,“ upozorňoval profesora plukovník.

„Říkají mi Démon,“ vmetl mu profesor do tváře. Rychle si přes své šedivé kalhoty natahoval doktorské bílé, pak se v mžiku ustrojil do bílého pláště.

„Počkejte tady na mě,“ požádal i mě. „Nechci vystavovat zbytečnému nebezpečí ani nepřátele, natož přátele.“

Rychlým krokem opustil místnost štábu. Za chvíli jsme ho viděli na jedné z obrazovek, jak nasedá do sanitky.

„A vy jste kdo, že vám říká příteli?“ obrátil se na mě plukovník Vejmelka.

„Démonův přítel,“ nemínil jsem prozradit svou totožnost.

„Rozumíte snad tomu, co se tady děje?“

„Trochu,“ připustil jsem.

„Jak to dělá, proboha?“

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Ani jste si nevšimli, že vás zpracoval? Všimněte si jeho neobvykle protahovaných sykavek. Ten sykot je jeho zbraň.“

„Takže ti, co mají na uších tlumiče, se ho nemusí bát?“

Uvědomil jsem si, že jsem to přestřelil. Nemusel bych jim hned prozrazovat všechno.

„Může použít ultrazvuk, nebo naopak infrazvuk. Nebudete pak potřebovat ani uši.“

„Ale jak to vlastně dělá?“ vybuchl plukovník. „A odkud má tak nezvyklé prostředky?“

„Sám je tím prostředkem, plukovníku,“ řekl jsem trochu tišším hlasem. „Slyšel jste přece! Je to Démon.“

„Nepletete si století?“ zaúpěl plukovník. „Cožpak žijeme ve středověku?“

„Nepletu. Právě v tomto století se ve světě objevil Démon. Budeme si na to muset zvyknout.“

Mrkl jsem na letadlo. Nedělo se tam nic.

„Chcete snad tvrdit, že to není člověk?“

„Jak se to vezme, plukovníku. Člověk, tedy tvor biologií nazývaný Homo, to určitě je. Ale není to druh Homo Sapiens, jak my lidé sami sebe nazýváme. Je od nás vzdálenější než jsme my vzdálení od druhu Pithecanthropus Erectus.“

Náhle se ozvala vysílačka letadla. Všichni se otočili za radistou, ačkoliv hlas vycházel z reproduktorů a byl slyšet po celé místnosti.

„Hlásím se z pilotní kabiny,“ hovořil profesor klidně. „Pošlete autobus pro rukojmí, jsou všichni v šoku. A dva muže jako eskortu pro zadržené únosce. Akce skončila.“

Errata:

11.08.2021 22:29