Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mafiáni

První známky pohromy jsem trestuhodně přehlédl. Měly mě varovat obavy řezníka z krámu na náměstí, pana Jiřího Vaňka, o jeho syna. Pan Vaněk bohužel nic bližšího nevěděl až na tušení, že se jeho synáček do něčeho nepatřičného zapletl. Jiří Vaněk junior byl naprosto zdráv a neměl nejmenší potřebu navštívit mě. Od něho bych se možná všechno dozvěděl včas.

V té době jsme ještě nedokázali číst lidské myšlenky i na dálku. To by asi dopadlo lépe. 

Zpráva o jeho vraždě klidné městečko zaskočila. Nikdo si neuměl představit, co se vlastně stalo. Dva kilometry za městem musel mladý Vaněk zastavit na úzké silnici, neboť se mu napříč cesty postavila dvě auta. Snad se ještě pokoušel na poslední chvíli se svým autem otočit, jenže vrahové byli rychlejší a pět kulek v hlavě znamenalo okamžitou smrt. Pak vrahové s klidem svrhli jeho auto do příkopu a odjeli.

Policie byla bezradná, jak tomu u takových případů bývá. Policisté zajistili stopy, proměřili balistické prvky vypálených střel, podrobili auto pečlivému zkoumání, ale vrahové pracovali v rukavicích a nenechali žádné použitelné stopy až na několik nezřetelných otisků pneumatik. Na místě činu neležela ani jedna nábojnice, která by mohla nést otisky prstů, a celkově bylo jasné, že vrahové patří v tomto směru k lidem velice zkušeným.

Profesionální vražda se na malém městě nedá přejít bez řečí. Pana Vaňka jsem si při jeho nejbližší návštěvě propátral, ale nic jsem se nedozvěděl. Opravdu nevěděl nic víc než předtím. Měl několik nejasných náznaků, když si jeho syn stěžoval na výhružné anonymy, aniž by jim zřejmě dával větší váhu. Jeho podivné kšefty se statisícovými výdělky bez nějaké skutečné, reálné firmy byly podezřelé, ale z toho, co pan Vaněk senior věděl, se nedaly dělat žádné závěry. Jediné, co jsem se od pana Vaňka dozvěděl bližšího, byla existence synových přátel, pokud se vůbec dalo mluvit o pravém přátelství. Nebylo zkrátka čeho se zachytit. Rozhodl jsem se všechno dál sledovat, ale než jsem se odhodlal něco udělat, dva z těch přátel někdo rovněž podobným způsobem zákeřně zastřelil. Také v autě na úzké silnici a také pistolemi. Nebo možná revolvery, protože ani zde nezůstala ležet jediná nábojnice.

To už bylo každému jasné, že jde o něco většího.

Zbytek přátel Vaňka juniora se stáhl do obrany. Chodili zásadně pohromadě, nebylo možné se k nim přiblížit a podle všeho byli ozbrojeni. Nicméně jsem tušil, že to neskončilo. Ztratil jsem ještě dva dny a dvě noci. Pak jsem se přece rozhodl podívat se tomu na kloub. Obával jsem se, že by vyčkávání mohlo přinést další zkázu a brzy se ukázalo, že jsem se nemýlil.

Noc pro mě už dlouho nepředstavovala spánek, nejvýš dobu odpočinkového klidu. Proto jsem se rozhodl zahájit svou akci po půlnoci, kdy jsem měl většinu výhod na své straně.

Hodinu předtím jsem si zvýšil citlivost očí. Bylo to trochu riskantní, neboť silnější světlo by mě oslňovalo, zato jsem teď ve tmě viděl jako sova. Pro jistotu jsem se navlékl do černých kalhot a svetru, abych byl v noční tmě co nejméně patrný, na hlavu si dal černou čepici a na oči protisluneční brýle. Do jedné kapsy jsem si vzal jako výzbroj okarínu a do druhé konjugátor.

Nově postavená vila jednoho ze zbylých Vaňkových přátel, pětadvacetiletého Matouše Rezka, se podobala spíše pevnosti. Nebylo jasné, kde na ni ten mladíček vzal peníze, ale dalo se tušit, že tu něco smrdí. Z bezpečné vzdálenosti od vily jsem pozoroval několik kamer, zabírajících přístupové cesty. Kdo věnuje na zabezpečení domu takové prostředky, má k tomu jistě důvod. Brzy jsem ale postřehl místo, které kamery dostatečně nekryly. Byl to vysoký mřížový plot na straně uličky, kudy žádné auto neprojelo. Umožnilo mi to dostat se přes plot do zahrady a podél plotu ke zdi vily.

Sejmul jsem brýle. Byla tu tma, většina světel osvětlovala zahradu kolem vily, kde mi to samozřejmě nevadilo. V prvním patře bylo na dosah hromosvodu pootevřené okno a po drátě bych mohl snadno vyšplhat nahoru. Neodkládal jsem to. Vila byla tichá, všichni spali. Vyšvihl jsem se do výšky a začal rychle šplhat. Jakmile jsem dosáhl úrovně okna, natáhl jsem se a velice opatrně zatlačil. Okenní křídlo se pootevřelo ještě víc, ale uvnitř se zarazilo o nějakou zarážku. To mi prozatím stačilo a dál už jsem se nerozmýšlel, odrazil se a zachytil okenního rámu. Opatrně jsem dovnitř vsunul ruku a nahmatal háček. Pak se okno otevřelo a cesta byla volná.

Měkce jsem vskočil do místnosti. Byla to nevelká komora, ale pro mě bylo důležité, že dveře nebyly zamčené. Ostražitě jsem se rozhlížel po bezpečnostních prvcích, ale do tak malé komůrky zřejmě nedali ani malé čidlo. Tím lépe. Jak se zdálo, budu mít snadnou cestu. Za dveřmi byla tmavá chodba, ale včas jsem se zarazil. Zachytil jsem tam pokojné oddechování veliké dogy, naštěstí spící.

Sykl jsem na ni ultrazvuk nejvyššího kmitočtu, jaký jsem byl schopen vydat. Veliký pes se probudil a štěkl, ale spíše z náhlého probuzení, než že by o mně skutečně věděl. Rychle jsem analyzoval jeho psychorezonanci. Pak jsem sykl nižší kmitočet, na který se mi lépe moduloval bootstrap. Obrovská doga si opět klidně lehla na koberec a usnula. Probudí se ráno a pokud všechno dobře dopadne, nebude ani potrestána za špatné hlídání. Bylo by to nespravedlivé, tady se přece o nějakém selhání vůbec nedalo mluvit.

Bezpečnostní systém vily byl diletantský. Kamery pokryly běžné přístupy do budovy, ale nikdo je nesledoval. Zaznamenaly, co se děje venku, což by mohlo posloužit později jako důkaz, ale ničemu by nezabránily. Uvnitř se obyvatelé vily spoléhali spíš na psa než na další zabezpečení. Po vyřazení psa byli bez ochrany.

Velice brzy jsem se měl přesvědčit, že by je ani dokonalejší systém nezachránil před tím, co se na ně chystalo. 

Pravidelné oddychování se neslo z ložnice. Podle zvuků tam spaly dvě osoby, ale dveře byly zamčené zevnitř a zámek se nedal otevřít. Nezbylo mi než jít do sousední místnosti a pokusit se do ložnice vniknout oknem. Za dveřmi byl prázdný obývací pokoj. Otevřel jsem krajní okno, ale k sousednímu oknu jsem se natahoval marně. Bylo zajištěné dokonaleji, než jsem čekal.

Náhle jsem ztuhl. Před dům potichu přijížděla dvě auta. Žádné nemělo rozsvícené světlomety a obě zastavila u domu Rezkových, kde neměla co dělat. To bylo podezřelé.

„Kde máš ty rozbušky?“ zaslechl jsem v nočním tichu.

„V krabici,“ zněla tichá odpověď.

A hrome! To nevypadalo dobře. Šeptání bylo na tuto dálku sotva slyšet, nicméně mi postačilo, abych pochopil, že ti chlapi připravují něco nekalého. Měl bych se podívat přednostně na ně, Rezkovi mi neutečou. Vycouval jsem na chodbu a bez dlouhého uvažování vrazil do dveří neveliké kuchyňky, jejíž okno vedlo stranou. Tudy jsem se mohl nepozorovaně dostat ven. Seskočil jsem do tmy, ale měl jsem teď natolik citlivé vidění, že jsem dobře viděl, kam skáču. Dole se od doby stavby nacházela veliká hromada kyprého písku. Dopadl jsem do ní jako kočka, odskočil stranou, ale pro jistotu jsem se ještě obrátil a dlaní zahladil v mokrém písku stopy svých bot. Nezdržoval jsem se, několika skoky jsem byl u plotu a přehoupl se do ulice. Nikdo zde nebyl a proto jsem rychle doběhl k rohu, za kterým stála obě auta.

Byli tam tři muži, oblečení do tmavých kožených bund a modrých kalhot. Cosi kutili v kufru jednoho auta, čtvrtý seděl za volantem dalšího vozu. Byl jsem od nich tak blízko, že jsem nepotřeboval okarínu, stačilo mi syknout. Všichni čtyři rázem znehybněli. Doběhl jsem k nim a okamžitě jsem krajnímu z nich nasadil na hlavu konjugátor.

Jediným pohledem do jeho myšlenek jsem zjistil, že jsem přišel právě včas. Tento muž před okamžikem odjistil časovací strojek, který měl odpálit obrovský balík trhavin v autě. Co to mohlo udělat? Určitě by to rozmetalo do okolí automobil, ale to by bylo asi nejmenší. Tlaková vlna by smrtícím úderem zasáhla vilu a několik dalších domů. Atentát byl zřejmě zaměřen proti Vaňkovým přátelům, ale taková exploze by ublížila i mnoha dalším nic netušícím lidem. Střepy skel z oken by poranily lidi v přivrácených místnostech v širokém okolí od centra výbuchu. Přepadnout někoho v autě a rozstřílet ho pistolemi jistě není nic pěkného, ale atentátník může narazit na ozbrojeného protivníka, který vystřelí dřív. Použít nastraženou trhavinu je zbabělejší. Strůjci tak bezohledných metod si nezasluhují ohledy, pomyslel jsem si, jakmile jsem se dozvěděl, co jsem potřeboval vědět.

Jedním pohybem jsem vytrhl z balíku třaskaviny rozbušku i s časovacím strojkem a odhodil je do nejbližší kanalizační mříže. Už tím jsem zabránil nejhoršímu, ale nestačilo mi to. Ochromenému teroristovi jsem sáhl pod koženou bundu a vytáhl revolver s nasazeným tlumičem.

Zbraň s tlumičem není zbraň pro sebeobranu. Navíc jsem se z jeho myšlenek dozvěděl, že je to jedna ze zbraní, které zabily mladého Vaňka. Dobrá, donesl si ji sám, když ji teď použiji, bude to vypadat přirozeněji než prostředky démona. To, co jsem už věděl, mi k tomu dávalo právo.

Tři slabé rány. Chlapi s prostřelenými hlavami se zhroutili k zemi jeden přes druhého. Všichni nedávno stříleli na mladého Vaňka, dostalo se jim tedy stejné odplaty. Třetí se navíc chystal bezohledně zabíjet vinné i nevinné výbušninou a zasluhoval si slitování nejméně ze všech.

Nechal jsem je ležet kde padli. Z pistolníkovy kapsy jsem vydoloval načatou krabičku nábojů, doplnil jsem bubínek revolveru a zamířil k autu. Přisedl jsem si ke čtvrtému z bandy, nasadil mu konjugátor a zadíval se do jeho myšlenek. Od prvních tří jsem věděl, že je z nich nejdůležitější a že se od něho nejvíc dozvím. A opravdu! Stálo to za to!

Bylo tomu, jak jsem očekával. Ani on nebyl pravým šéfem, banda byla mnohem větší. Tihle čtyři pro ni vraždili a o nic víc se nestarali. Co je to proboha za bandu, která zaměstnává komando profesionálních vrahů? Bleskurychle jsem se seznámil se vším, co stačili napáchat. A nebylo toho málo! Jen za poslední rok jsem napočítal sedm mrtvých! Nikdo z těch čtyř neznal ani ostatní členy bandy, jen bosse, který je angažoval. Ale ani ten nebyl zřejmě tím nejvyšším.

Přede mnou se zvolna jakoby z mlhy vynořovala struktura, jakou jsem dosud neviděl. Vaněk a jeho kamarádi nebyli podle všeho svatoušci, ale jejich protivníci byli zabijáci. Ani Doktorova síť drogových dealerů, kterou jsem před nedávnem zlikvidoval, nebyla tak složitá a nebezpečná. Čím se tak velká organizace zabývala? V tom jsem neměl jistotu. Věděl jsem jen jedno. V našem městě se neangažovala, bylo pro její zájmy příliš malé. Vaněk se svými přáteli jí zkřížili plány někde mimo a banda se rozhodla zbavit se jich. Prostředky, kterých použila, na první pohled svědčily o její mimořádné nebezpečnosti.

Co teď? Postavit se proti ní? To už jsem udělal. Zatím proti čtyřem katům, vyslaným do našeho města. Mohl bych se teď stáhnout, nic víc nepodnikat, ale tím bych té bandě ponechal na pospas Vaňkovy přátele. Ačkoli šlo podle mě o vyřizování účtů mezi dvěma bandami, odnesli by to spolu s nimi i nevinní.

Rozhodl jsem se. V této chvíli mám výhodu. Tihle ještě netuší, že nemají proti sobě otřesenou a nepříliš početnou partu Vaňkových přátel, ale démona. Noc ostatně teprve začínala.

Bezmocného velitele komanda katů jsem vystrčil z auta na chodník a počtvrté stiskl spoušť. Zbraň s tlumičem mnoho hluku nenadělá, široko daleko ani nikoho neprobudila. Ošklivá hračka, zabíjí téměř bez hluku, nikdo si toho nevšimne. V pocitech, když jsem ji svíral v ruce, bylo ale cosi ďábelského. Měl bych se jí co nejdříve zbavit, aby mě nesváděla...

Posadil jsem se na místo řidiče, nastartoval a rozjel se do tmy. Zastřelené katy i auto s trhavinou jsem zanechal na místě. Policie si už s nimi poradí, přinejmenším pokud jde o odklizení. Větší námahu jim dá vysvětlení, kdo zanechal mrtvoly u auta plného semtexu a kdo to auto ukradl. To jsem zatím nevěděl ani já, auto totiž obstarávala jiná parta; nikdo z katů se takovými maličkostmi nezabýval. Nevadí. Jen ať se i policie trochu snaží... To už snad bude jasné každému, že jde o něco většího. Naše policie si války dvou gangů všimne často až po nálezu třetí nebo dokonce páté mrtvoly a pokud banda své oběti dokonale uklidí na dno přehrady, policie na nic nepřijde.

Projel jsem dvě menší vesnice. Měl jsem před sebou další cíl, nenápadnou šedou vilu v Klánovicích, kde najdu další článek bandy, bosse, který zabijáky zaměstnával. Snad se tam dozvím více. Nepochyboval jsem, že postupně odhalím všechny, jen jsem nesměl ztratit stopu.

Konečně Klánovice. Auto zastavilo před vraty rozsáhlé zahrady. Znal jsem ji ze vzpomínek zastřelených. Nikdo tam nic netušil, zatím to vypadalo, jako kdyby se parta katů prostě vracela z akce. Otevřel jsem klidně vrata a zajel beze spěchu po písčité cestě ke garáži. Tady mě už mě očekávali dva chlapi. Ve světle lampy jsem je poznal, od velitele katů jsem znal i jejich podobu.

První byl pouhý garážmistr. Jmenoval se František Mirota a měl převzít auto a postarat se o stopy, které na něm po akci mohly zůstat. Sám měl ovšem prsty v několika vraždách, takže si ohleduplnost nezasluhoval ani on. Druhý si přišel vyslechnout zprávu o průběhu a výsledcích akce. Pochopitelně o ní tedy věděl.

Vystoupil jsem a prostřelil hlavu garážmistra Miroty. Byl z obou banditů menší zvíře, od něho bych se mnoho nedozvěděl.

„Ručičky nahoru!“ namířil jsem kolt s ještě kouřící hlavní druhému přímo mezi oči. Jak jsem čekal, ztuhl úžasem.

„Nepozvete mě dál, pane Blažek?“ pokračoval jsem.

„Vy jste... vy jste ho zabil!“ vyhrkl a mrkl na kamaráda ležícího u mých nohou.

„Očekával bych větší inteligenci od bossse,“ opáčil jsem suše. „To je přece vidět.“

V této chvíli byl můj. Měl v mozku bootstrap a nevelkou doménu, která čekala na klíč.

„Kdo jste, k sakru?“ odsekl vztekle s rukama nad hlavou. Nenápadně se rozhlížel, ale odnikud mu nemohla přijít pomoc. Zahrada byla prázdná a tlumič vykonal své. Nikdo ve vile se ani neprobudil.

„Jsem Démon,“ představil jsem se mu.

„Vás už jsem někde viděl!“

„Nevylučuji to,“ kývl jsem. „A teď pěkně čelem k zemi!“

Okamžik poté ležel obličejem na písku před garáží. Ne že by mě ochotně poslechl, ale nohy ho prostě přestaly poslouchat. Byl ochromený jako housenka po žihadle vosy kutilky. Odvlekl jsem ho do garáže a nasadil mu čelenku konjugátoru.

„Před hodinou jste poslal čtyři své maníky, aby vyhodili do povětří vilu Matouše Rezka a jeho ženy,“ oznámil jsem mu pak klidně. „Nezdá se vám, že to bylo trochu drsné? Tam by přece zemřelo mnohem víc lidí, než jenom Rezek.“

„Jak to víš? Co je s nimi?“ Ochromení mu dovolovalo jen tiché sípění, neměl jsem zájem, aby křičel.

„Co je s nimi? Rezka to ani neprobudilo, zato vaši kati jsou po smrti,“ ujistil jsem ho.

Pořád nemohl pochopit, jak se to mohlo stát, já jsem se už proháněl po jeho paměti.

„Tys je zabil?“ zeptal se. „Ale to je vražda!“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Nejsem od policie, abych musel dbát na nutnou sebeobranu. Máte ovšem strašlivou smůlu, že jsem se k tomu nachomýtl.“

„Tohle si šeredně vypiješ!“ snažil se mě zastrašit. „Ke které partě vlastně patříš?“

„Pane Blažek, vy jste mi asi nerozuměl,“ opravil jsem ho mírným tónem. „Nic si nevypiju. K žádné lidské bandě nepatřím. Jsem sám, ale pro vás to není výhoda. Jsem démon a právě jste mi všichni tělem i duší propadli.“

„Na to ti neskočím,“ zasyčel vztekle.

„Vždyť vidím, že vám to ještě nedošlo,“ pokračoval jsem. „Možná vás zmátlo, že používám lidské zbraně, že? Ale to záleží opravdu jen na mně. Ten darebák Mirota měl toho na svědomí dost na to, abych ho zastřelil jako psa. Vy jste větší grázlík, takže před smrtí ochutnáte plameny pekelné. Doufal jste, že se na vaše zločiny nepřijde? Či snad, že vás tahle banda dokáže zachránit? Nic z toho se nesplní, budete tučnou ozdobou kotle. Dvacet vražd se u jednoho člověka opravdu málokdy sejde.“

„Tolik lidí jsem nikdy nezabil!“ vyhrkl.

„Vlastnoručně jen devět, vím,“ přikývl jsem. „Na dalších jedenáct jste najal zabijáky. Ale peklo je počítá jako u olympiády. Není důležité osobně vraždit, stačí zúčastnit se.“

Pochopil, že mi nikdo v ničem nezabrání. Poznal jsem to na jeho hlase. Ze sebejistého přešel do mnohem ustrašenějšího tónu:

„Co chceš se mnou dělat, hajzle?“

„Nic moc,“ ujistil jsem ho. „Nejste přece hlavním bossem, jste jen takové menší kápo. Chci-li dostat vaše nadřízené, nemohu s vámi ztrácet čas. Od vás jsem se toho dozvěděl dost a dost, víte? Vím o vás i to, co jste si myslel, že je už dávno pohřbené. Jako Evička Milounová, snad se na ni ještě pamatujete? Jako školák jste ji zneužil a zabil a nikdy se vám na to nepřišlo, že? Je to už dávno, ale my démoni promlčení zločinů neuznáváme!“

„Jak to, že to víš?“ zesinal.

„Konečně jste pochopil, že jsem Démon?“ usmál jsem se na něho. „Ale trvalo vám to. Já vím i to, co už neví nikdo jiný než vy sám a já. Mám vám vylíčit, jak Evička plakala a jak vás prosila o život? Byl jste necita už jako kluk a podle mě jste se dožil až příliš vysokého věku.“

„Tak mě tedy zab!“ odsekl zarputile.

„To byste měl jednoduché!“ zavrtěl jsem hlavou. „Vy si zasloužíte větší trápení. Pekelný oheň zaživa bude pro vás jediný správný trest.“

Propátrat paměť toho netvora byl oříšek, ale už jsem byl hotov. Zbývalo určit trest, ale i to už jsem promyslel. Podnikl jsem krátký soustředěný nápor na jeho nervy. Přetrhl jsem pár spojení v jeho mozku. Podobalo se to mozkové mrtvici, ochrnutí nervů mu zabrání pohnout jediným svalem kromě obličejových. Bude moci mrkat a dělat grimasy, ale ne mluvit. Bude moci pohybovat nohama, ale ruce bude mít křečovitě sevřené v pěsti, takže jimi neuchopí ani lžíci. Spousta lidí takhle trpí po mrtvici, ale málokdo si to zasloužil, jako tento zloduch. Proč bych mu k tomu nepřidal něco ještě horšího? Například doménu, která začne v jeho těle vytvářet pocit palčivé bolesti. Ten oheň bude neuhasitelný, ani lékařům nezbude nic jiného než zvyšovat dávky morfia. Nazval jsem to příznačně pekelný oheň. Byl to vskutku příšerný trest pro mnohonásobné vrahy a pro ty, kdo vraždy vyžadují a platí.

Ochromeného pana Blažka jsem zanechal v garáži vedle zastřeleného pana Miroty. Ještě jsem mu vtiskl do dlaně revolver s tlumičem, aby na zbrani zůstaly jen jeho otisky prstů. Své jsem naopak pečlivě setřel. Blažek mě pozoroval s netajeným vztekem, ale nemohl mi už ani zlořečit. Nechal jsem ho a vypravil jsem se do vily.

Ve vile bylo mnoho lidí z více skupin. Největší se zabývala drogami. Měla ve sklepě sklad, odkud drogy rozdělovala menším dealerům. Nikdy je nepředávali ve vile, zásilky zásadně odnášeli na místo, aby se Policie při případném prozrazení jednoho dealera nedostala ani o krok dál. Drogy však byly jen jednou z mnoha činností bandy a zdálo se, že ne tou největší. Větší zisky jí přinášelo výpalné od podnikatelů široko daleko. Několik členů bandy vědělo i o Domě erotických služeb, odkud jim také peníze tekly proudem. Tady snad bylo všechno.

Procházel jsem jednotlivými pokoji vily a jejich obyvatele jednoho po druhém ochromoval. U většiny jsem se musel zdržet s konjugátorem, abych si byl jistý, že neubližuji nevinným. U party, jejíž členové se dobře znali, stačilo prozkoumat prvního kdo mi padl do ruky. Mohl by o ostatních vědět všechno co jsem potřeboval, ale takových bylo málo a navíc, každý druhý bandita měl škraloupy na svědomí dávno předtím, než se připojil. S vilou jsem proto skončil až ve čtyři ráno.

Výsledek byl pochmurný. Dva nejhorší vrahy, Blažka a jakéhosi Smutného jsem natrvalo ochromil a připravil jim pro nejbližší týdny peklo pekelného ohně. Šest dalších jsem trvale oslepil, tři vyvázli se slabší doménou, která je sice také oslepí, jenže nastoupí pomaleji a kromě toho může být neutralizována pouhými dvěma nahlas vyřčenými slovy »Bože, odpusť«!

Nebyl to jen krutý žert hodný démona? Ani tak jsem to nechápal. Klíčem nemohla být víra, zejména ne ta povrchní, kdy zločinec prosí Boha o ochranu před trestem za loupež, aniž by cítil výsměch spravedlnosti. Osvobozující měla být jen upřímná pokora. Naději měli slabou, ale měli. Polovina členů policejního komanda, odpovědného za smrt profesora Jindřicha, byla zdravá. Těm jsem pomohl, byť jen návodem pozvat si kněze. Banda, schopná vydržovat si komando vrahů, dostala šanci formálně naprosto stejnou, jen mnohem menší.

Skončil jsem u auta, kterým jsem přijel. Opět jsem nasedl a opatrně vyjel ze zahrady. Měl jsem teď další cíl. Jakéhosi dosud neznámého pána Jefima Férštajna v luxusní vile Na Hřebenkách v Praze. Co jsem o něm věděl? Vlastně jen bydliště. Blažek a Smutný se za ním občas vypravovali, aby od něho přijímali příkazy a odevzdávali mu podstatnou část »tržby«. Nikdo jiný z obyvatel vily se s Férštajnem neznal a nevěděl, kde se hlavní boss nachází. Ani teď nebylo jisté, zda je Férštajn nejvyšším bossem, nebo převodovým kolečkem v ještě větším soukolí než jsem tušil, ale to už ani Blažek, ani Smutný nevěděli a jejich podřízení teprve ne.

Ulice byly dosud prázdné, zbytečně jsem se nehnal. Kolem páté jsem vůz zaparkoval v boční ulici přímo za značkou zákazu zastavení. Nemínil jsem se vracet, doufal jsem, že policie podle auta brzy objeví nejen majitele, ale i vilu ochromených mafiánů. Zběžně jsem před odchodem utřel kapesníkem volant, abych rozmazal případné otisky prstů, které tam po mně zůstaly.

Před sídlo pana Férštajna jsem dorazil zhruba kolem páté ranní. Stála před ní dvě auta s cizími poznávacími značkami, odhadoval jsem, že nejde o příbuzenskou návštěvu. Mám počkat? Taková zvířata nebudou bez dostatečně ostré ochranky, neznal jsem situaci uvnitř vily... ale čekat, co se bude dít?

Jsem přece Démon, opakoval jsem si.

Ale přece jen jsem zbystřil sluch, když jsem přeskakoval plot a obcházel dům zezadu. Byl už den a musel jsem mít opět tmavé brýle, aby mě denní světlo neoslňovalo.

Znenadání jsem za sebou zpozoroval pohyb, ale byla to jen černá kočka. Křížila mi cestu, naštěstí až za mnou. Démon snad nebude pověrčivý, okřikl jsem se.

Zadní vchod nebyl nijak hlídaný, ale visela nad ním malá bezpečnostní kamera. Všiml jsem si jí pozdě, zabírala mě už hezkých pár vteřin. Rozhodl jsem se ji ignorovat. Vchod byl pochopitelně zamčený, ale blízko bylo polozapomenuté otevřené okno. Vyšvihl jsem se na parapet a bez ohledu na situaci seskočil do tmavé místnosti. Nikdo v ní nedýchal, byla prázdná. Dveře na chodbu jsem otevíral pomalu, ale nikdo za nimi nebyl. Tím lépe. Kousek odtud byl hlavní vchod, ale nikdo se mi neukázal. Jen za dveřmi napravo od schodiště jsem uslyšel tiché, hádající se hlasy.

„Ja tam navěrno víděl čelověka!“ tvrdil jeden muž rusky.

„Ja kóšku,“ oponoval mu druhý.

Otevřel jsem dveře a nabídl jsem jim, že je rozsoudím. Půl vteřiny na mě koukali nechápavě, pak jeden rychle hrábl stranou na polici, ale nestihl to. Samopal značky kalašnikov dopadl na linoleum a strážný se nevěřícíma očima díval na své ruce, které se znenadání samy rozevřely. Křeč v tak nevhodném okamžiku? To opravdu naštve!

Byli tu dva strážní bez uniformy, pokud nebyly uniformou jejich černé kožené bundy. Že se jedná o strážné, jsem poznal podle tří obrazovek se záběry různých bezpečnostních kamer. Dvě ukazovaly ze dvou různých pohledů situaci před vilou a třetí od zadních dveří. Za sebou měli policovou skříň se slušným arzenálem zbraní, od pistolí po dva obrovské kalašnikovy.

„Oba jste měli pravdu a oba jste se zmýlili,“ pokračoval jsem. „Byl tam člověk, byla tam kočka, ale byl tam i Démon.“

„My v Bóga ně věrujem,“ ujistil mě druhý.

„Éto váše dělo,“ pokrčil jsem rameny. „Nebudu vám kázat o Bohu, když jste potkali Démona.“

„A éto kto? Ty?“

„Da, ja,“ odtušil jsem. Rusky jsem se naučil před měsícem. Potřeboval jsem tu řeč při studiu odborné knihy po profesorovi, měl jsem jen menší problémy s výslovností. Zachytával jsem ji až teď od svých protivníků.

Od Blažka jsem měl jakési představy o vnitřku této vily, ale nebyly dostačující. Blažek tady byl mnohokrát, ale nikdy se nedostal dál než do prvního pokoje vpravo hned za vstupní halou – a vždycky ho tu někdo vodil, takže ani nemohl vědět, co se kde ve vile nachází.

Pomalu jsem nasadil čelenku konjugátoru strážnému, který se na mě pokusil vytáhnout zbraň. Přitom jsem ho jemně složil do židle, ze které nestačil vlastně ani vyskočit. Druhý strážný se zatím pomalu sesouval na podlahu. Věděl jsem, že mě neohrozí a nechal jsem ho být, ale zatímco jsem zkoumal paměť jeho kolegy, nepolevil jsem v pozorování okolí. Nezajímala mě situace venku, zaměřil jsem se na zvuky zevnitř vily. Kdosi přecházel nahoře v patře, znamenalo to, že ve vile nespí více lidí než jen strážní. Strážný pochopitelně nevěděl o struktuře bandy nic a jediné, co jsem se od něho dozvěděl, byla topologie vily. I to bylo pro mě užitečné. Věděl jsem, na koho kde mohu narazit, zejména kde jsou pokoje šéfa Férštajna. Toho musím vyzpovídat. Věděl jsem, že je v patře a oddechl jsem si. Prve jsem se obával, aby se nenacházel mimo vilu. Musel bych ho kdovíkde shánět, takhle jsem ho měl v podstatě v hrsti.

Opustil jsem strážnici. Strážní nebyli profesionální vrahové, aby zasluhovali spravedlivé potrestání. Oba ke Férštajnovi přišli nedávno v domněnce, že budou zaměstnáni u nové soukromé bezpečnostní agentury. Dostali zbraně a výcvik, ale oba setrvávali v dojmu, že chrání podnikatele Férštajna před nebezpečnými vyděrači, kteří by mohli přijít zvenčí. Jakkoliv se to zdálo divné, i přímo v domě bandity mohou být lidé, kteří nemají ani tušení co je zač. Je to ale pochopitelné. Normální zaměstnanci dostávají mnohem nižší mzdu než bandité. Ochromit jsem je musel, ale to ochromení nebude mít dlouhého trvání. Nejpozději v poledne samo od sebe zmizí bez následků.

Zamířil jsem ke schodům a opatrně, skoro neslyšně jsem po nich kráčel do prvního patra. Na okamžik jsem se zastavil před dveřmi Férštajnova pokoje. Za nimi někdo byl, slyšel jsem tam dýchat dvě osoby a také tam před chviličkou kdosi přecházel.

Rychle, ale co nejtišeji jsem otevřel dveře a vstoupil. Ve velkém koženém křesle seděl Férštajn, poznal jsem ho na první pohled. Nevypadal ale nebezpečně, oči měl zavřené. Že by spal? Zato drobná černá postava skloněná nad ním, mnohem menší a štíhlejší, byla po čertech bdělá. Otočila se ke mně a sykla na mě – všeobecný lidský bootstrap spolu s ochromující doménou.

Hbitá černá postava nebyla nikdo jiný nežli čtrnáctiletá démonka Lucie Salačová.

„Co ty tu děláš, kočko?“ sykl jsem v odpověď.

Bootstrap na mě pochopitelně neúčinkoval, sklouzl po mně jako po po oleji. Se stejným výsledkem bych mohl totéž použít proti ní, ale jakmile jsem ji poznal, mohl jsem ihned přejít na naši kódovou rychlořeč. Krátká syknutí byla rychlejší i bezpečnější, hlavně před lidmi, kteří tento způsob komunikace neovládali.

„Domnívám se, že totéž, co ty,“ sykla Lucie a bylo v tom cítit ulehčení. Dýchal jsem mnohem tišeji a chodil jemněji než strážní, proto o mě ještě nevěděla, ale když mě poznala, uvolnila se ze střehu. Bylo mi jasné, že se mě trochu vylekala, ale její útok určitě nebyl osobně proti mě. Pokusila se mě vlastně jen zadržet. Být na mém místě ozbrojený strážný, jeho zbraň vy teď padala na zem a byla by to opravdu obrana na poslední chvíli.

Aniž bychom se domluvili, oba jsme se rozhodli zatrhnout téhle bandě její kšefty. Oba jsme sem dorazili ve stejný den a ve stejnou hodinu a oba jsme byli podobně oblečení. I Lucie na sobě měla přiléhavé černé kalhoty, černé botky, matnou černou bundu; na rozdíl ode mě měla na hlavě černou kuklu, takže jí nebyl vidět ani obličej. Jen dole jí zpod ní vlály dlouhé černé vlasy. Musel jsem ovšem přiznat, slušelo jí to. Černá kočka na lovu krys a potkanů. Kolik jich už ulovila?

„Jak ses o Férštajnovi dozvěděla?“ zeptal jsem se jí.

„Postupně od jeho oveček,“ ujistila mě. „Nedaleko od nás se včera večer střílelo, Férštajnovi lidé si vyřizovali účty s jinými. Bohužel ty druhé přitom rozstříleli, takže je zatím moc neznám. Férštajnovci měli smůlu, že si k vyřizování účtů vybrali lesní cestu za naší vesnicí. Jakmile se začalo střílet, nechala jsem pacienty v čekárně a vyskočila oknem, aby mi nic neuniklo. Ačkoliv přepadové komando spěchalo, nedostalo se z lesa ani na silnici. Od jeho členů jsem se brzy dozvěděla, kde hledat další. Zatím jsem se dostala až sem.“

„Co jsi s nimi udělala?“ zajímalo mě.

„Všechny jsem oslepila,“ odtušila. „K jejich zneškodnění to snad postačí.“

„Já jsem ty první postřílel jejich vlastní zbraní,“ řekl jsem temně. „Když jsem viděl, jak hromadnou vraždu se chystali dnes v noci provést...“

„Nemusíš všechny zabíjet,“ podívala se na mě. „Jakékoli zneškodnění stačí, jde o to, aby nepokračovali. Pokud jsi měl jistotu, měla bych ti to odpustit, věřím ti, ale příště se kroť. Měli bychom si vymyslet něco méně morbidního.“

„Na některé grázlíky ani oslepení nestačilo,“ připomenul jsem jí svou zkušenost.

„Třeba bychom jim mohli dát nějakou naději, která by je donutila jít za ní a nechat lumpáren.“

Zabručel jsem, že se tedy budu mírnit, ale vrahů se tolik zastávat nemusí.

„Kudy jsi vlezla do vily?“ pokoušel jsem se to zamluvit.

„Zezadu okénkem záchodu,“ odtušila. „Ta cesta mě napadla když jsem se probírala pamětí hlavního kápa těch vrahů. Znal to tu dost podrobně.“

„Takže jsme tu oba,“ konstatoval jsem spokojeně.

„Prima,“ odtušila. „Rozdělíme si úkoly, uvolníš mi ruce. Přečti si Férštajna, ať víš to co já. Pak bys měl podle zásluh naložit s obyvateli vily. Pozor, Férštajn tu má několik příbuzných. Prosím tě, vynech je, oni o jeho pravé tváři nevědí a domnívají se, že je to běžný úspěšný podnikatel. Nevinným zásadně neubližuji a doufám, že ani ty.“

„A co budeš dělat ty?“

„Půjdu se podívat na další rezidence. Od Férštajna vím o třech vilách na okraji Prahy, kde má pobočky. Půjdu je tam trochu probrat.“

„Není mezi nimi veliká šedivá vila v Klánovicích?“

„Ano, ale tam bych se vydala nakonec, zdá se mi nejméně nebezpečná.“

„Můžeš ji vynechat úplně, ta už nebezpečná není,“ ujistil jsem ji. „Odtud jsem přišel já. Máš o ní chabé informace. Sídlilo v ní vražedné komando a bylo tam i veliké překladiště drog.“

Lucie se na mě podívala pátravě.

„A hleďme! O tom vím, ale když tvrdím, že nejsou tak nebezpeční, znamená to, že jinde to je horší. Ale jak vidím, máš přede mnou slušný náskok. Doposud mám teprv sedm zářezů na pažbě své... okaríny.“

„Bereš to jako western?“

„Jako kluk jsem si na to kdysi nadšeně hrála,“ sykla. „Asi mi to zůstalo. Proč ne, desperáte?“

„Proč ne... Ale prosím tě, dávej pozor, nebude to procházka růžovou zahradou, den už začíná,“ varoval jsem ji. „Uvědom si, naši protivníci mají zbraně připravené.“

„Ale když je nezlikvidujeme dnes, rozprchnou se,“ řekla smutnějším tónem. „Kdybys to skončil dříve, vem si na paškál hampejz na kraji Ďáblic. Dozvíš se o něm od Férštajna, můžeme se tam ještě dnes sejít.“

„Jsem pro,“ souhlasil jsem. „O tom hampejzu něco vím pro změnu z Klánovic. Jsem docela rád, že jsme se tady tak pěkně sešli. Tahle banda je na jednoho dost velká.“

„Měli bychom si asi pořídit telefony,“ potřásla hlavou. „Dlouho jsem to oddalovala, ale už i moji pacienti mi navrhují, že mě budou sponzorovat. Přece jen by se nám dvěma dnes mobilní telefon hodil.“

„Máš pravdu, ale co dělat, dnes si musíme vystačit.“

„Dobrá, půjdu. Nedělal jsi něco dole se strážnicí? Myslím tím hlídače u kamer.“

„Vyřadil jsem je ze hry, ale zmizí to samo,“ ujistil jsem ji.

„Díky za informaci,“ sykla. „Určitě si budeš vědět rady. Zatím se tu měj.“

Prosmykla se kolem mě opravdu jako kočka a v mžiku byla na chodbě. Přiznám se, měl jsem o ni obavy, ale hned jsem je zaplašil. Ona přece není naivní čtrnáctiletá dívenka, jak by se zdálo. Je to démon jako já, přitom mnohem starší a zkušenější.

Ještě chvilku jsem poslouchal. Dole vrzly těžké hlavní dveře. Lucie se tedy rozhodla riskovat a zvolila nejkratší cestu na ulici. Pokud si pospíším, setkáme se dnes ještě jednou, napadlo mě, když jsem na hlavu ochromeného Férštajna nasazoval čelenku konjugátoru. Možná tam budu dřív.

Vlastně ne, odpověděl jsem si vzápětí. Nemá cenu hnát se jen kvůli počtu zářezů na pažbě. Musím být opatrnější už tady, jsou tu přece i nevinní...

Errata:

11.08.2021 22:29