Genová paměť

Procházka Férštajnovou vilou skutečně nebyla lehká. Měl tu na návštěvě příbuzné, kteří o jeho nekalých praktikách vůbec nic nevěděli. Kompromitujících materiálů tady mnoho nebylo. Mělo to logiku. Šéf velké bandy se přece nevystaví nebezpečí usvědčení při nečekaném zátahu policie a nebude mít v rezidenci skladiště drog. Ve vile bylo všechno v pořádku, část zbraní drželi legálně, takže by se tu policejní akce i při odhalení některé pobočky nejspíše rozplynula v nic.

Jak jsem pochopil, Férštajna likvidovala Lucie. Nebyla na něho krutá jako já s plameny pekelnými, ale nic mu neprominula. Jak jsem zjistil, Férštajn vlastníma rukama vraždil ještě za svého působení na Ukrajině. Zavražděný byl šéf konkurenční bandy, takže se to dalo s přimhouřením očí pochopit i jako sebeobrana, kde přežije buď jeden, nebo druhý. Všechno další se ale dělo s jeho vědomím a schválením, nebo na jeho příkazy a konečný počet mrtvých rychle rostl. Jak říkám, bych byl tvrdší, ale ani Lucie Férštajnovi nepřála. Zbavila ho sluchu i zraku a způsobila mu stav po srdečním infarktu. Tato lidská troska snad opravdu nebude nebezpečná a Lucie se s tím spokojila. Na mě tu zbyly jen menší ryby. Přestal jsem používat pekelný oheň. Když nebyl vhodný pro šéfa, proč by měli jeho lidé trpět víc? Ačkoliv někteří z nich byli bestie a zasloužili by si to. Rozhodně jsem se nemínil vracet do Klánovic zmírňovat, co už jsem vyvedl.

Skončil jsem kolem sedmé hodiny. Těm, co nic neprovedli, jsem poté zrušil přimrazení. Ne hned, abych měl čas pohodlně opustit vilu.

Hlavními dveřmi, jako Lucie.

Zamířil jsem pak podle dohody s Lucií do Ďáblic, kde měl být... Lucie to decentně nazvala hampejz, oficiálně »Erotický klub«, ale běžně se tomu říká bordel. Lucie byla asi vychovaná v mnohem přísnějších podmínkách a navíc to teď byla mladá dívka. To neznamenalo, že neví o čem je řeč. Stačilo připomenout si obrovské životní zkušenosti z jejího dřívějšího života. Cestoval jsem skoro přes celou Prahu, ale na místo jsem dorazil v době, kdy obyvatelé vilky ještě klidně spali. Při jejich způsobu života to nebyl div. Během jízdy Prahou jsem pro zdejší dámy, pokud se tak ještě daly nazývat, vymyslel speciální doménu. Účinkem by se podobala té, která odvracela od heroinu feťáky a od kouření kuřáky. V podstatě jim na pár let znemožní současnou profesi.

Erotický klub vynášel Férštajnovi veliké peníze. Vzhledem ke konkurenci na tomto poli měla vila vlastní ochranku, složenou z několika ozbrojených vyhazovačů, kteří se ke svému štěstí jinde neangažovali. Tentokrát samozřejmě selžou na celé čáře. Jakou naději mohou mít proti démonovi?

Do zahrady jsem se v nestřežené chvíli dostal skokem přes plot. Pak jsem oběhl budovu a otevřel si zadní vchod. Uvnitř jsem postupoval hbitě. Neměl jsem důvod zkoumat myšlenky spících, přesto jsem se jim věnoval. Zajímalo mě, co přivedlo zdejší ženy k současné kariéře. Udělal jsem dobře. Férštajnovi nadháněči totiž v mnoha případech používali drogy, na které dívky polapili, aby si usnadnili práci, i když některým stačila vidina snadného výdělku. Ty byly pro klub výhodnější. Nepotřebovaly udržovací dávky a navíc pracovaly s nadšením. Těm prvním jsem rozšířil doménu, aby odstranila i jejich závislost na drogách, což by se mohlo chápat jako pomoc, těm druhým zesílil účinky.

Mužské osazenstvo hampejzu jsem rozdělil do tří skupin. Vyhazovači dopadli poměrně dobře, budou muset jenom změnit zaměstnání, Férštajn je už platit nebude. Druzí byli aktivnější, zejména v práci s drogami. Ti budou celý nejbližší měsíc slepí, pak se jim zrak pomalu navrátí. To bude pro ně dostatečný trest. Poslední skupinu tvořili pozdní zákazníci. Jenže co s nimi? Na trest to nebylo, dalo by se to chápat jako jistý druh obchodu, na druhé straně to nebylo legální. Dlouho jsem se však nerozmýšlel. Rozhodl se je sexuálně utlumit, aby jim aspoň půl roku nepomohl ani nejúčinnější lék.

Když dorazila Lucie, měl jsem už klid.

„Jak vidím, skončil jsi,“ sykla, když vstoupila v přízemí do haly a viděla mě čekat.

„A ty?“ zeptal jsem se jí.

„Na Žižkově mě napadli,“ odtušila. „Ten jejich barák byl vážně past. Výzbroje tam bylo dost pro policejní pluk a přitom vypadal omšele, takže jsem úplně přehlédla kamery. Vyčíhali si mě. Přiznám se, nebylo mi dobře, když mi jeden strážný přiložil nečekaně ke spánku pistoli. Měla jsem ale štěstí. Chtěl mě živou, aby ze mě vymlátil, ke které bandě patřím. Tím mi dal čas, abych ho i s ostatními zpacifikovala.“

„Ty jsi ho neslyšela?“ podivil jsem se. „No, hlavně že ti nic neudělal.“

„I mistr tesař se utne,“ pokrčila rameny. „V místnosti cosi slavili, hrála tam naplno hudba a byl tam příšerný kravál, nebylo slyšet vlastní slovo. Přeslechnout v tom rámusu dech jednoho chlapa bylo bohužel snadné. Naštěstí byl tak překvapený mým dívčím vzhledem, že se chtěl dozvědět, co mě k nim přivedlo.“

„To se ovšem dozvěděl rychle,“ přikývl jsem.

„Jistě,“ přikývla. „Stačilo, že mě nechal promluvit. To byl konec všech.“

„Měli bychom na takové akce chodit spolu,“ navrhl jsem. „Až budeme mít telefony...“

„Já už nechci podnikat takové akce!“ vybuchla náhle Lucie. „Proč to ti lidé dělají? Pro pár špinavých papírů? Chci lidi léčit, a ne se zabývat bandami takových troglodytů a vrahů!“

„Léčit budeme,“ přikývl jsem. „Ale občas... zkrátka, občas asi nebude vyhnutí. Lidi jsou takoví! Nechat grázly řádit by byla chyba. Pojďme na autobus, tady je hotovo.“

Souhlasila. Osazenstvo vily spalo, takže jsme klidně odcházeli hlavními dveřmi. Autobus měl jet až za půl hodiny, nemuseli jsme spěchat.

„Rodiče mě drží zkrátka,“ stěžovala si zdánlivě nesouvisle. „Pořád mě berou jako malou slaboduchou holku. Večer v devět musím zhasnout a předstírat spánek. Nemohu si číst, nesmím mít zapnutý počítač. Včera jsem dokonce po letech poprvé normálně usnula. Nepřeji ti něco podobného, v životě jsem tak divoké sny neměla.“

„Hodně divoké?“ zajímal jsem se.

„Nevěřila bych, že procesor může mít sny,“ řekla. „A už vůbec ne takové. Zkus si to, ale připrav se, jsou neuvěřitelně podrobné a budeš mít možná potíže odlišit je od reality.“

„A co se zdálo tobě?“ zajímal jsem se.

„Ani se neptej,“ mávla rukou.

Neřekla mi ani slovo navíc a obsah jejích snů mi zůstal tajemstvím. Netušil jsem, že nebudou obyčejné, jak jsem si v této chvíli myslel. Ale ještě jedno jsem si v tom zmatku neuvědomil. Přišel jsem přece zjišťovat, co mají na svědomí manželé Rezkovi. Pravda, objevil jsem cosi horšího. Nevrátil jsem se ale dokončit u Rezků, co jsem původně zamýšlel.

Ukázalo se, že to byla strašlivá chyba. 

Na zastávku jsme dorazili mlčky.

„Něco ti povím,“ sykla potichu Lucie. „Mám obavy, že už znám příčinu mých snů.“

„Sny jsou jen sny,“ pokusil jsem se ji rozptýlit.

„Nepřerušuj mě, prosím tě,“ mávla rukou. „Zabývala jsem se nedávno dědičností. Jak asi víš, mám na tom soukromé zájmy. Zjistila jsem mnohé důležité poznatky. Dokonce jsem si upravila i vlastní smysly. Ty to také děláš, nezapírej.“

„Já přece nic netajím,“ přikývl jsem. „Právě dnes jsem si trochu upravil oči do tmy.“

„Udělala jsem si úplně nový, zatím neznámý vnitřní smysl. Pak ti ho popíšu, je dost složitý. Mohu teď analyzovat řetězce DNA – zatím jen vlastní, ale chtěla bych to později rozšířit. Je to strašně zajímavé, ale taky mě z toho někdy jímá hrůza.“

„Analýza dědičnosti? To by mohlo být opravdu zajímavé,“ souhlasil jsem s ní.

„Kdyby jen to...“ povzdychla si. „Víš, je to příliš složitá záležitost, takže se nemusíš divit. Mám dojem, že se mi podařilo přijít na záhadu minulých životů člověka.“

„To už vypadá jako spiritismus,“ zarazil jsem se. „Minulé životy... na co jsi přišla?“

„Minulé životy jsou v podstatě fikce,“ kývla rychle. „Jenže fikce s reálným základem. Tak reálným, jako jsme my dva. Každý živý tvor předává potomkům to nejlepší, co jim může dát. V první řadě podobu, ale nejen ji, připočtěme k ní různé vlohy, zděděné nadání, instinkty, zkrátka vše co se může hodit. Každý člověk má už při narození základní znalosti, aby mohl žít. Nejvíce poznatků se musíme naučit ve škole, ale existují i znalosti, které se do potomků nedostanou učením. U zvířat pak hovoříme o vrozených instinktech. Část zvlášť silných prožitků se zaznamená v genech. Tvoří nepatrnou část genetické výbavy, ale jsou a rodiče dětem předávají i důležité vědomosti. Tento mechanismus byl dříve silnější, u lidí zřejmě zvolna ustupuje, ale ještě docela nezmizel.“

„Můžeš to nějak potvrdit?“

„Těžko,“ přiznala. „Genetická paměť je příliš niterná, než aby se dala zachytit přístroji. Najdeš ji sám v sobě, já ti ten smysl samozřejmě předám, ale nemohu ti zaručit, jestli na něco přijdeš nebo ne.“

„A na co jsi přišla u sebe?“

„Někdo z mých předků, přesněji řečeno z předků původní Lucie Salačové, neboť její geny mám teď k dispozici, byl voják v římském vojsku. Mám v sobě obrazy starobylého města, obléhaného Římany. Musel to být nesmírně působivý zážitek! Ještě dnes bych ti mohla nakreslit plány opevnění toho města a také způsob jeho dobytí. Můj prapředek tam velel nějaké větší jednotce. Podkopali si tunel pod hradbami a jedné noci zaútočili. Můj prapředek v čele vojáků vpadl do města. Zapálili nejbližší dům a v odlesku rychle se šířících plamenů před sebou hnali místní obyvatele a bodali je meči.“

Na chvíli se odmlčela.

„A ty si myslíš, že se jeho zážitky přenesly až do genů, takže je teď můžeš...“

„Jednotlivé obrazy se vyvolávají pomalu, jako fotografie ve vývojce,“ přikývla. „Je to ale velice podivná směs. Například vím, že ten Říman znásilnil jednu z místních dívek, které předtím zabil rodiče, takže se jeho triumf smísil s pokořením a nenávistí dávné nešťastnice. Jak ona potom jeho dítě nenáviděla... týrala je kde mohla a představovala si, že tím splácí všechno to zlo, které jejímu lidu Římané způsobili...“

„Ale genová paměť by měla skončit nejpozději v okamžiku narození takového dítěte,“ namítl jsem.

„Ano, jenže i pro to dítě to musely být nezapomenutelné zážitky, nemyslíš? Její vlastní matka ji urážela, zkoušela ji otrávit jedem a kdožví, možná tím už tenkrát zapříčinila pozdější idiocii Lucie Salačové po dvou tisíciletích!“

„Odkud vlastně tvůj dnešní rod pochází?“ zajímalo mě.

„O tom konkrétně nic nevím,“ zavrtěla hlavou. „Pochop, do téhle paměti se uchovávají jen nesmírně silné zážitky. Ne všechno v lidském životě je hodné zaznamenání, ale to silné tam naopak může přetrvávat i tisíciletí. Nejsem si pochopitelně jistá detaily, ani tím, že vojsko mého praprapředka byli skutečně Římané. Vyvolala jsem jen obrazy, které mi starověké Římany hodně připomínají. Nic víc.“

Přijížděl autobus a k zastávce teprve teď dobíhali opozdilci. Zmlkli jsme a nastoupili.

„Kdyby sis chtěl zavést šestý smysl k dekódování genetické paměti, připravím ti program pro počítač,“ slíbila mi náhle. „Bude to tak pro tebe jednodušší. Třeba přijdeš na něco i ty.“

„Díky, mohlo by to být zajímavé zejména v noci, kdy se mi občas nepodaří najít činnost, která by mě plně zaujala.“

„Tohle tě zaujme docela určitě,“ ujistila mě. „Ty moje sny se totiž skutečně kdysi staly. Viděla jsem v nich dobytí města očima toho Římana, jako kdybych tam sama byla. Kde se to v těch genech uschovalo? Nebo ten sen syntetizoval až mozek podle chudších informací? To zatím nevím. Jisté je, že v mém genovém podvědomí je schované něco důležité.“

Chvíli jsme mlčeli.

„Mám pro tebe nabídku,“ vzpomněl jsem si. „Nechávám svůj počítač doma trvale zapnutý, připojil jsem k němu zámek dveří bytu. Kdybys tam přišla za mé nepřítomnosti, stačí syknout heslo: »Sezame otevři se«! Kdyby se dveře neotevřely, znamená to, že nejde proud a teprve pak je nutné použít klíče. Vyrobil jsem si to kvůli své lenosti, ale může se ti to někdy hodit. Můj byt bude vždycky tvým bytem a máš trvalé právo si v něm dělat, co uznáš za vhodné.“

„Díky,“ odtušila. „Doufám, že to nebudu potřebovat, ale známe to, čert nikdy nespí. Proč jsi vlastně použil takové prosté a snadno uhodnutelné heslo?“

„Na hesle nesejde, nikdo kromě nás dvou to neuslyší ani nevysloví. Ty si občas hraješ na western, já na Aláddína.“

Pak už jsme mlčeli. Zachytili jsme udivené pohledy od našich spolucestujících. Pravda, podivně jsme před nimi na sebe syčeli a kromě toho, nevím jak Lucie, ale já jsem cítil po této divoké noci značnou únavu a musel jsem se částečně soustředit i na její průběžné odstraňování. Totéž se nejspíš dělo i u ní.

„Zatím se měj a až budeš mít telefon, zavoláme si,“ řekl jsem jí, když přestupovala na jinou linku. Vystoupila z autobusu a zamávala mi.

Paní sedící naproti nám se na nás dívala pohoršeně. Určitě nás považovala za něco jiného a Lucie opravdu nebyla ve věku, aby mi mohla být více než kamarádkou. Usmál jsem se při představě, jak vysoko by paní vytáhla obočí, kdyby se dozvěděla, že jedeme – z bordelu.

Errata:

11.08.2021 22:29