„Dostala se mi do ruky Hanka, kterou ti s tímto listem posílám jako v jedné pohádce sudička Plaváčka. Problémy, se kterými ke mně dnes dopoledne přišla, jsem nejspíš vyřešila, důvod, proč ji za tebou posílám, je jiný. Rukama mi prošly už spousty lidí, troufám si odhadnout, že v podobné, ne-li v naprosto stejné situaci jsi i ty. Nechci ti do toho moc mluvit, ale Hanka je jediné děvče, kterému bych se nerozpakovala nabídnout totéž, co kdysi tobě. Chceš-li, dej jí procesor. Jistě víš, jak se to dělá, ale mělo by to být s jejím svolením, nejsme v tísni, abys ji upravoval proti její vůli. Kdyby ses rozhodl odmítnout ji, vrať mi ji, objevila jsem ji první.“

Zůstal jsem jako opařený. Podíval jsem se na dívku v mém křesle, pak znovu na dopis. Lucie mi ji tedy posílala, abych z ní podle svého uvážení buď udělal nebo neudělal démonku. S tím, že to udělá sama, když její návrh odmítnu. Nešlo tedy o to, kdo takovou úpravu provede. Lucie mi Hanku poslala, protože věřila, že bych měl být jejím patronem, pokud jen to...

Ještě chvíli jsem si ji prohlížel. První, co by padlo každému do oka, byl jemný oválný obličej. Postavu měla nenápadnou, spíš štíhlou. Měla na sobě tmavomodré šaty s drobnými proužky, hnědé boty a dlouhé hnědé vlasy, učesané do přirozeného účesu. Nic vyzývavého. Ale právě proto jí to sedělo nejlépe.

„Jste poslední, Hanko, že?“ oslovil jsem dívku tiše.

„Vy mě znáte?“ podivila se.

„Lucie mi o vás napsala,“ pozdvihl jsem pohlednici.

„Myslíte Lucii Salačovou?“ divila se dál. „Ale byla jsem u ní dnes poprvé v životě! Nemohla vám o mě nic psát, vždyť mě do dneška ani neviděla. A na tom listu přece není nic napsáno. Kromě vašeho jména tam není ani jméno Lucie.“

„Je tam ještě obrázek,“ připomněl jsem jí.

„Ano, ale nic víc. Mé jméno tam rozhodně není.“

„Poznáte své jméno, psané těsnopisem?“ zeptal jsem se jí.

„Bohužel ne,“ přiznala. „Těsnopis neznám.“

„Lucie Salačová a já používáme občas tajné písmo podobné těsnopisu,“ vysvětloval jsem jí. „Takže je tam nejen vaše jméno, ale i důvod, proč vás ke mně Lucka posílá.“

„Tajné písmo?“ poněkud ztišila hlas. „Dívala jsem se, když ten obrázek malovala. Bylo neuvěřitelné, jak jí ruka lítala! Vy to snad umíte také?“

„Umím,“ přikývl jsem vážně.

„A co tam o mně píše?“ zajímala se.

„Předně mi popsala celou vaši současnou diagnózu, abych vás nemusel vyšetřovat. Za druhé mi napsala, že jste velice hodné děvče. Za třetí... ale to bych vám raději pověděl někde jinde, ne tady v ordinaci...“

„Myslela jsem, že mě sem poslala, abyste mě léčil,“ řekla bezelstně a trochu zčervenala.

„Lucie vás už vyléčila,“ řekl jsem po pravdě. „Lucie je excelentní doktorka, i když na to nevypadá. Nejste už nemocná.“

„Pak nechápu, proč mě sem posílala?“ divila se ještě víc. „Když mě vyléčila, co se mnou chcete ještě dělat vy?“

„Měla k tomu jiný důvod,“ řekl jsem neurčitě. „Ale když už jste tady a nejste obyčejná pacientka, smím vás pozvat na večeři? Kousek odsud je příjemná hospůdka, není tam nakouřeno, je tam klid, sám tam rád chodím.“

„Ale to se přece nesluší...“ upejpala se.

„Ani když vám dám čestné slovo, že tam nedoznáte žádné úhony?“ usmál jsem se.

„Já nevím...“ nemohla se rozhodnout.

„Jen pojďte, Hanko,“ podal jsem jí ruku, abych jí pomohl vstát. „Když vás za mnou poslala Lucka, jako kdyby vás na tu večeři pozvala ona sama.“

„Ta Salačová je vaše příbuzná?“ sondovala opatrně, ale ruku přijala a vstala.

„Příbuzná není, ale je to tak dobrá kamarádka, jak si ani představit nedokážete.“

„Vy spolu chodíte?“ podívala se na mě trochu s despektem. Pravda, kdyby tomu tak bylo, měla by k tomu důvod.

„Vypadám na pedofila?“ usmál jsem se. „Nebojte se, my se jen kamarádíme. Jednak je Lucka na takové věci příliš mladá, ale ani kdyby byla starší, nepřipadá to prostě v úvahu. My dva budeme vždycky jen dobří kamarádi.“

„Tomu nerozumím,“ odvětila. „Co je mezi vámi dvěma? Máte své tajné písmo, zřejmě se dobře znáte, ale jinak? Příbuzní přece nejste, vím to.“

„Tomu porozumíte až po dlouhém vysvětlování,“ řekl jsem. „Což je právě ten důvod, proč vás poslala za mnou. Měl bych vám to nějak srozumitelně vysvětlit. Chcete?“

„Proč mi to nevysvětlila sama?“ dívala se podezřívavě. „Já tomu vůbec nerozumím.“

„Ani nemůžete,“ usmál jsem se. „Ale nebojte se, dozvíte se to, vše pochopíte, když budete chtít, jen nevidím důvod, proč byste měla takové vysvětlení odmítnout. Kdyby ne jinak, tož ze zvědavosti.“

Na to jen mlčky přikývla.

Zamkl jsem ordinaci syknutím. Podivila se, když zavrčel motorek závory, ale neřekla nic. Vyšli jsme spolu na ulici. Nabídl jsem jí ze zdvořilosti ruku, ale odmítla a raději šla hrdě sama. Usmál jsem se na ni, ale viděl jsem, jak se ode mě odtáhla ještě víc. Nevadí, pomyslel jsem si. Lucie mě v dopise upozorňovala na další novinku, na kterou přišla. Měl jsem se držet půl metru daleko od lidí, které si nechci odradit. Podle Lucie to souviselo s mozkovým vlněním. Máme jiný rytmus a při interakci zkoušíme nechtěně lidský mozek urychlit, což není pro nikoho příjemné. Sami to díky dokonalejšímu procesoru nepociťujeme. Vzpomněl jsem si na Blanku, jak před Vánocemi v mé blízkosti omdlela. Nebylo to tedy jejím stavem, ale až teď se to vysvětlilo. Hanka se naštěstí instinktivně držela za touto vzdáleností, což bylo dobře.

„Vás nezajímá, proč jsem přišla za Lucií?“ zeptala se mě cestou. „Nebo vám to Lucie tak dokonale popsala...?“

„Napsala mi, že jste opravdu hodné děvče,“ řekl jsem po pravdě. Opět trochu zčervenala.

„To s tím přece nesouvisí,“ namítla rychle.

„Možná víc, než si myslíte,“ řekl jsem.

Podívala se na mě nechápavě, ale to už jsme stáli před vchodem do hospody, kam jsem musel vstoupit napřed. Zamířil jsem do nejvzdálenějšího kouta, naštěstí tu bylo volno. Cestou jsem vzal desky s jídelním lístkem.

„Vyberte si, co vám nejvíce chutná,“ usmál jsem se na Hanku. „Platím já a Lucka.“

Posadili jsme se naproti sobě. Nejen abychom si vzájemně viděli do obličeje, ale abych byl mimo kritickou vzdálenost.

„Říkáte, že mě Lucka vyléčila?“ podívala se na mě Hanka tázavě. „Já ale musím držet dietu, to nevíte?“

„Lucie vám neřekla, že je s dietami konec? Zapomeňte na dietu a vyberte si, co byste dříve nesměla, hlavně aby vám to chutnalo,“ pobídl jsem ji.

Hostinská byla u nás obratem, jistě zvědavá, co to mám za nový objev. Objednali jsme si tedy komplet večeři.

„Pořád nic nechápu,“ začala Hanka nad polévkou. „Bude to tím, že jsem tak hloupá?“

„Hloupá nejste, to by vás Lucka neposílala za mnou, ale pokusila by se to vyřešit sama,“ ujistil jsem ji. „Kdybyste naopak chápala oč jde, strašně bych se tomu divil.“

„Mluvíte opravdu tajemně,“ konstatovala.

„Ano. Však jde o velké tajemství,“ přiznal jsem. „Poslyšte Hanko, řekněte mi opravdu upřímně, jaký dojem na vás udělala Lucie Salačová?“

„Vždyť ji přece znáte!“ podivila se mé otázce.

„Jistě, ale nejde o Lucii, jde o vás. Zajímalo by mě, jak jste se cítila v její přítomnosti.“

Chvíli mlčky pokračovala v jídle.

„Chcete to vědět opravdu upřímně?“ podívala se najednou na mě zpříma.

„Proto se vás ptám,“ ujistil jsem ji vážně.

„Bylo mi u ní hrozně,“ řekla tišším hlasem. „Vaše Lucie má v sobě něco... co se nedá popsat. Připadala jsem si jako školačka, přistižená u tabule při naprosté neznalosti. Víte, slyšela jsem, že je tak trochu jasnovidka, ale když jsem tam u ní seděla, skoro bych tomu i věřila. Už to, že ve čtrnácti letech léčí lidi, není to samo o sobě podivné? Ona má v sobě něco... něco tajemného.“

„Něco démonického, že?“ nadhodil jsem.

„No... skoro by se to tak dalo říci,“ souhlasila váhavě.

„To asi bude tím, že Lucie je démonka,“ řekl jsem klidně.

Hanka se zarazila a lžíci ani nedonesla do úst.

„Neměl byste si dělat legraci pane doktore,“ řekla vyčítavě. „Já to myslím vážně.“

„Já také,“ pokračoval jsem vážně. „Lucie je démonka. Proto jste u ní měla ty pocity.“

Lžíce klesla zpět do talíře, jen to cinklo.

„Jak to... jak to můžete tvrdit?“ vyhrkla.

„Protože jsem totéž,“ řekl jsem vážně. „Oba jsme démoni. Nebojte se, neblázním. Nebojte se mě, neublížím vám. Kdybyste se ke mně naklonila blíž, asi byste měla podobné pocity, jako při vyšetřování u Lucie.“

„Chcete snad říci, že nejste lidi?“ vyhrkla. „Nejste nakonec ufóni? Mimozemšťané?“

„Bylo by to zajímavé vysvětlení,“ usmál jsem se, „ale není to tak. Jsme lidé, narození tady na Zemi, v Čechách, jen se trochu lišíme. Proto máme možnosti, které člověk nemá.“

„Ale jak to, že o vás nikdo neví?“

„Někdo už to ví, většina ne,“ souhlasil jsem. „Teď jste se to například dozvěděla i vy.“

Hostinská nám přinesla další jídlo. Samozřejmě jsme při jejím příchodu jako na povel zmlkli. Podívala se na nás, pak se usmála a odešla. Chápala nás ale špatně. Kdyby jen tušila!

Hanka se ale do dalšího chodu ani nepustila.

„Proč mi to vlastně říkáte? Proč to mám vědět?“ zeptala se naléhavě.

„Ano, proč... to je důležitá otázka,“ přiznal jsem. „Protože Lucka zjistila, že jste opravdu hodné děvče. Jedna z tisíce. To není zdvořilostní kompliment, ale životně důležitá věc. Chci vám teď něco nabídnout, protože jste výjimka, která si to zaslouží. Chci vás rovnou přemluvit, staňte se démonkou jako je Lucie i já. Pomohu vám k tomu.“

„To myslíte vážně? Démon je přece zlo!“ vyhrkla po chvilce. „S tím já nechci nic mít.“

„Myslím to vážně,“ přisvědčil jsem. „Ano, jsme démoni a chceme, abyste se stala jednou z nás. Není na tom ale nic, co byste nemohla přijmout. Víte přece, čím se oba zabýváme. Léčení lidí je určitě záslužná činnost a my dva léčíme dobře, můžete mi věřit. Vůbec není nutné, abychom jednali ve jménu zla, naopak.“

„T..to není jenom t..tak,“ začala rozpaky koktat. „Vždyť ani... nevím, co to znamená.“

„Veškerá tajemství vám vysvětlím, jak jen budu moci.“

„A když to odmítnu?“ vzepřela se trochu.

„Nesmíme vám to vnucovat,“ řekl jsem. „Rozhodnete-li se odmítnout, zůstanete čím jste. Samozřejmě budeme zklamaní, ale nebudeme vám to vyčítat. Ale prosím, jezte, stydne vám večeře.“

Ďobla do jídla jen aby se neřeklo, ale mračila se. Jedl jsem večeři rychle, ale bezmyšlenkovitě a dojedl jsem ji dříve než ona spořádala čtvrtinu porce. Větší část pozornosti jsem spotřeboval na Hanku. Vyvedlo ji to z míry, takže o jídlo příliš nezavadila.

„Řekněte mi, můžete být i zlí?“ začala opatrně.

„Můžeme, jako každý člověk,“ přisvědčil jsem. „Je to proti našemu přesvědčení, ale kdybychom se rozhodli být zlí, opravdu by to stálo za to. V tom případě můžeme být strašní.“

„A už jste někdy takoví byli?“ zeptala se číhavě.

„Byli,“ přikývl jsem. „Ale nebylo by dobré začínat právě od toho zlého.“

„Právě od toho zlého já začínat chci,“ řekla umíněně.

„Řekl jsem, že vám nic nezatajím,“ vzdychl jsem si. „Pak vás ale musím ujistit o jednom. Kdykoli jsme udělali něco, co by zasluhovalo označení zlo, bylo to vždycky proti někomu, kdo si to opravdu bez nejmenších pochyb zasloužil.“

„Co jste komu udělali nejhoršího?“ zaútočila.

„Nejhorší je asi zbavit člověka života,“ odvětil jsem vážně. „Druhým nejhorším činem je zbavit člověka rozumu. Už jsme udělali obojí.“

„Lucie také?“ podívala se na mě vyčkávavě.

„Lucie také,“ přikývl jsem. „Lucie má na svědomí mnohem více lidí než já, zejména ve svém minulém životě. Lucii lidé dohnali i k tomu, co by sama nikdy neudělala, k sebevraždě. Žije už jen díky tomu, čím je.“

„V minulém životě?“ vytřeštila oči Hanka.

„Lucie není čtrnáctiletá dívenka. Je starší než já, žila už dávno před světovou válkou. Ani nechtějte vědět, čím doopravdy byla, prosím vás. Kdysi jsem jí slíbil, že to nikdy nikomu neřeknu a sliby se mají dodržovat.“

„Proto byla taková...“ otřásla se.

„Ne proto,“ zavrtěl jsem hlavou. „To je dáno její podstatou, nesouvisí to s tím, je-li dobrá či zlá. Mohla by být obojí, ale já si myslím, že je spíše dobrá. Právě ona stanovila podmínky, jaké musíme nutně vyžadovat od lidí, než je přijmeme mezi nás. Vy je splňujete.“

„Jaké jsou to podmínky?“

„Nesmíte být schopná spáchat zlo čistě o své vůli,“ řekl jsem vážně. „A to vy nejste.“

„A přesto ze mě chcete udělat nástroj zla?“

„To rozhodně ne, chraň Bůh!“

Poslední slovo Hankou trhlo více než všechno předtím.

„Jak můžete něco takového vyslovit, když jste ďábel?“

„Pozor! Ďábel nejsem!“ ohradil jsem se. „Démoni jako my odpovídají spíš dávnému indickému pojmu rákšas, ne tomu, jak lidé v Evropě chápou pojem ďábel. Jsme smrtelní, až na možnost vzkříšení, jako se to nedávno podařilo Lucii. Nesloužíme ale zlu, takže s peklem a klasickými ďábly nemáme nic společného.“

„Ale zabíjíte lidi,“ řekla vyčítavě.

„Někdy musíme,“ odtušil jsem. „Zabít tyrana není zlo.“

„Jak vůbec dokážete být klidný, když mluvíme o vraždách, ke všemu o vašich?“ vybuchla náhle, byť potichu. A křečovitě se rozvzlykala.

„Poslyšte, Hanko, nikdy jste se nesetkala s lidmi, kteří se nerozpakují zabít druhé? Vidím vám na očích, že ne. A kdybyste se dostala do situace, kdy se někdo chystá přímo před vašima očima bestiálně zavraždit dvacet lidí, co byste dělala? Snad byste aspoň křičela, ale možná byste zůstala stát a vraždě jen němě přihlížela. S holýma rukama by vám asi nic jiného nezbývalo, ale představte si, že máte zbraň a můžete těch dvacet lidí zachránit, ale jen tím, že bez milosti zastřelíte vraha. Co byste asi v takové chvíli udělala?“

„Nevím,“ otřásla se. „Vystřelit bych asi nedokázala.“

„Pak byste měla těch dvacet lidí na svědomí,“ řekl jsem. Klidně, ale vyčítavě. „Přiváželi by vám je zohavené, zkrvavené, umírající a vy byste se jim nemohla podívat do očí, neboť byste věděla, že jste jim mohla ušetřit jejich bolest, některým i smrt. Stačilo neznatelně pohnout prstem. Bohužel na spoušti.“

„Ale musela bych zabít člověka!“ opáčila nešťastně.

„Zabijete v každém případě. Buď grázla, vraha a zločince, nebo dvacet nevinných. Musíte se rychle rozhodnout, čí život je vám milejší. Životy nevinných nebo život vraha. V tom prvním případě byste musela pohnout prstem, v druhém byste se jenom dívala. Rozhodně byste to neměla jednodušší a vinu byste možná cítila ještě větší.“

„Naštěstí jsem se ještě nikdy v životě takhle rozhodovat nemusela,“ otřásla se.

„O vraždě se mluví, když člověk zabije pro obohacení nebo z nenávisti,“ pokračoval jsem mírně. „Nikdy ne, když tím zabrání horším věcem. Prosím vás pěkně, naučte se to rozlišovat. Nikdo neobviňuje z vraždy policistu, když v přestřelce zastřelí mafiána. To není bezdůvodná střelba na nevinné. Terorismus je svinstvo, souhlasím, ale i já schvaluji atentát na Heydricha a na jiné zrůdy.“

„Záleží, jestli přestupujete zákon,“ řekla s přesvědčením, které jsem jí bohužel musel vyvrátit.

„Ano, přestupujeme zákony. Všeobecně uznávané principy spravedlnosti se s naším pojetím neshodují. Nedáváme zločince do rukou soudcům, ti by naše důkazy neuznali. Proto je trestáme sami. Protizákonně, ale spravedlivě. Vezměte v úvahu, že máme naprostou jistotu o vině i nevině. Za určitých podmínek můžeme být i jasnovidci a nepotřebujeme těžkopádné dokazování zločinů před soudy nebo před porotami. Veškerá justice je zaměřena tak, aby vyloučila omyly soudců i policie. Nám takový omyl nehrozí, všechno víme spolehlivě a můžeme být proto spravedlivější než soudy i se všemi zákony.“

„Neomylní jako papež?“ opáčila uštěpačně.

„Naše neomylnost není deklarovaná zákonem, je faktická. Uvědomte si, umíme číst myšlenky každého člověka, co kdy zažil, viděl a cítil. Snad vám bude jasné, že se před námi žádná nepravost neukryje. Bezpečně zjistíme nejen způsob, jakým vrah vraždil, ale i co si přitom myslel. Proto trestáme i gaunery, kteří své oběti nezabíjejí, ale najímají si na to někoho jiného. Trestáme oba, protože oba mají vinu, ačkoliv by se jejich domluva před lidským soudem těžko dokazovala. My i v tomhle máme jistotu.“

„Jestli je to pravda... ale neomylnost ještě nezaručuje, že toho nezneužijete.“

„Máte pravdu. Ale to je přece hlavní důvod, proč nesmíme naše možnosti nabídnout všem. Musíme pečlivě vybírat, komu důvěru dáme a komu ne. Bohužel, většina lidí nedává záruku, že toho nezneužije. Vy jste jedna z mála výjimek, ale takových jako jste vy je málo. Věříme vám. Važte si toho.“

Jen němě sklopila oči, bylo vidět, že je v rozpacích. Raději se věnovala už skoro vystydlé večeři. Chvilku jsem mlčel, abych jí dal čas najíst se.

„Přál bych vám, abyste se s něčím takovým nikdy v životě nesetkala,“ řekl jsem, když poloprázdný talíř odsunula od sebe. „Já i Lucie jsme to štěstí neměli. Když to chcete nutně vědět, ano, zahubili jsme pár mafiánů. Každý měl na svědomí nejméně jednu vraždu, jeden jich měl dokonce dvacet. Ano, zabili jsme je, ale nemyslím, že bychom se za to měli stydět. Chránili jsme tím nevinné, museli jsme to udělat. Poctivým lidem jsme nikdy přímo neublížili. Rozhodně ne tak, aby to bylo natrvalo.“

„Já jsem to vědět nechtěla,“ řekla trochu dotčeně.

„Ale chtěla,“ pokýval jsem hlavou. „Hned na začátku jsem vám slíbil, že budu upřímný a to jsem, neboť bez upřímnosti by to nešlo. Nechtěl jsem začínat od toho zlého, to jste chtěla vy a budete-li v nás hledat jen zlo, jistě je najdete, jsme přece jenom lidé. Vezměte to ale spravedlivě. Na našem místě byste jednala stejně a pokud ne, hořce byste si vyčítala, že jste se zachovala jinak. Odedávna se říká, kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje.“

„Vy jste přece také zabil člověka, ne?“ dívala se na mě.

„Ano,“ přikývl jsem vážně. „A ne jednoho. Možná jsem nemusel volit pro všechny smrt, ale byl jsem v časové tísni a kdybych je nechal být, vraždili by oni. Ublížil jsem možná i některým nevinným, ale jen nepřímo.“

„Jak to myslíte?“ podívala se na mě s napjatým výrazem.

„Je ošklivé dilema, je-li vrah živitelem rodiny. Může se stát, že ho musíte potrestat, i když tím ublížíte jeho nejbližším. Musíte potom volit menší zlo a v takovém případě vám nezbude nic než spravedlnost.“

„Příšerné,“ vzlykla.

„Neměli bychom raději přejít k té lepší stránce?“ zeptal jsem se opatrně.

„Vy mi to pořád ještě nabízíte?“ podívala se na mě, jako kdybych se opravdu zbláznil.

„Pořád,“ kývl jsem. „Za sebe i za Lucii. Hanko, my to přece nenabízíme každému, koho potkáme. Bude záležet především na vás, co si zvolíte. I kdybyste se stala démonem, nepřestanete být člověkem. Můžete být dobrodiním tisíců lidí, jen chtít! Stojí to za to, věřte mi.“

„Ale přece jen, děsím se toho,“ přiznala. „Mám z vás hrůzu, bojím se vás. Klidně mi tady přiznáváte takové věci, že se sama divím, proč jsem ještě neutekla někam daleko.“

„Chápu, Hanko,“ usmál jsem se. „Není to dávno, co jsem prožil totéž. Nejsem démonem dlouho, abych si nepamatoval, jak mi tehdy bylo. Nemyslete si, není mi lehko vidět, jak vás teď pomalu ztrácím.“

„Ztrácíte mě? Nikdy jste mě neměl!“ zatvářila se zle.

„Měl jsem naději,“ pokrčil jsem rameny. „Jste výjimka z tisíců, musel jsem se o to pokusit. Být démonem není lehké, ale může to být i záslužné. Než jsem se jím stal, byl jsem tuctový člověk a těžko bych někdy překročil hranice všednosti. Teprve jako démon jsem se stal lékařem. Dnes léčím rakovinu i leukémii, nemoci, na kterých kromě nás lékaři ve světě ztroskotávají. U cukrovky, jakou jste měla, lékaři pacientům zajišťovali jen přežívání s neúprosnou dietou. My cukrovku uzdravíme. Slepým vracíme zrak, hluchým sluch. Vy byste také mohla. Jen chtít.“

„Když to umíte, proč to nezveřejníte, aby to mohl dělat každý a ne jenom vy?“

„Prostředky démona může používat jenom démon. Na naše metody normální člověk nestačí. Psa mluvit nenaučíte, jednak na to nemá hlasivky, ale především na to nestačí jeho mozek. Všimla jste si, co všechno s vámi Lucie dělala?“

„Jen mi dala na hlavu takovou čelenku s dráty,“ odvětila zaraženě. „Myslela jsem si, že to je nějaké EEG, ale nevedlo to do žádného přístroje, jen do druhé takové...“

„Lucie se s vámi tou pomůckou spojila, zjistila, co vám je a předala vám sílu. Tak léčíme my. Málokterý pacient si toho vůbec všimne.“

„O vás říkají, že používáte nějaké zázračné injekce.“

„S obarvenou vodou,“ ujistil jsem ji. „Léčím stejně jako Lucie. A protože to ani jako léčení nevypadá, doplňujeme to něčím, co jen vyvolá patřičný dojem. Já injekcí, Lucka vkládáním rukou. Z léčebného hlediska je to k ničemu. Naše síla spočívá v dokonalém seřízení lidského organismu. Potřebujeme k tomu jednoduchý přístroj, který se dá pořídit za tisíc korun.“

„Co je vlastně na démonech tak zvláštního, že to nemůže dělat nikdo jiný než vy?“

„Máme jiný mozek,“ řekl jsem už zase klidněji. „Naštěstí ta odlišnost není nepřekonatelná. Předělat člověka na démona je dnes pro nás otázkou dvou až tří hodin.“

„Jen trochu jiný mozek? To je všechno?“ podívala se na mě udiveně.

„Ano,“ přikývl jsem. „Ta základní proměna je složitá, je to totiž větší vývojový skok, než byl kdysi mezi opicí a člověkem. Všemu ostatnímu se musíte naučit.“

„A je možné to potom vrátit?“

„Není,“ ujistil jsem ji. „Je to nevratné. Trochu jste mě teď tím zaskočila. Napadlo by vás ale vrátit se a zůstat negramotnou, když už jste se naučila číst?“

„To ne, čtení je přece... užitečné...“

„Když vám povím, že jako démonka za jednu noc přečtete lékařskou encyklopedii, a nejen přečtete, ale slovo po slovu si ji zapamatujete, a nejen zapamatujete, během toho čtení pochopíte smysl současné lékařské vědy, takže budete schopná léčit i rakovinu, couvnete?“

„To je možné?“ podívala se na mě tázavě.

„A když vám povím, že jako démonka za jeden jediný večer zvládnete hru na klavír tak, že na místě, z listu, zahrajete Temperovaný klavír od Johanna Sebastiana Bacha?“

„Vy to dokážete? To přece není možné,“ bránila se uvěřit.

„Je to možné. Na obyčejnou flétnu vám zahraji tak smutně, že vás to rozpláče. S pomocí jednoho malého triku vám flétnou rozpláču i otrlého vraha.“

„To vypadá velice lákavě, ale byla bych to pak ještě já? Co tomu musíte obětovat?“

„Samozřejmě, zadarmo to nebude,“ kývl jsem. „Zadarmo nic nezískáte ani jako člověk, ani jako démon. Často musíte něco obětovat. Například spánek.“

„To jako že bych se už nikdy nemohla pořádně vyspat?“

„Ne že by to nešlo. Například Lucka občas spí, rodiče jí nedovolují ponocovat, ale démon spánek nepotřebuje. Já nespím od té doby, co jsem se jím stal.“

„A co děláte v noci?“ vyhrkla.

„Co se dá,“ usmál jsem se. „Čtu si, pokud mám co. Dříve jsem studoval, dnes se v noci zabývám počítačem. Odpočívám, ale spát nepotřebuji a proto nespím. Když si jen představím, kolik času jsem dřív proplýtval spánkem... Dnes mám pro sebe denně čtyřiadvacet hodin. Polovinu strávím jako lékař a řeknu vám, mám se čím chlubit. Něco spotřebuji na jídlo a takové maličkosti a zbytek, který bych dřív neužitečně prospal, mám jen pro sebe. Samozřejmě s jistými omezeními. Hrát na klavír mohu jen večer, ale už ne přes noc, rušil bych sousedy.“

„Zajímavé,“ pokývala hlavou.

„Říká se, že ďáblu upíšete duši,“ pokračoval jsem trochu nevážně. „U nás je to naopak. Získáte tolik, že ani nezatoužíte po návratu.“

„A o co dalšího ještě přijdete, kromě spánku?“

„Někdy i o kamarády,“ zamračil jsem se trochu. „Musím-li být upřímný, to je ta horší stránka mince. Když začnete mít nad ostatními vrch, lidé to podvědomě vycítí. Sama jste před Luckou cítila cosi nepatřičného, přiznejte si to. Pak se může stát, že se vám dřívější kamarádi začnou vyhýbat. U těch, na kterých vám opravdu záleží, musíte pořád dávat pozor, abyste je neodradila. Nesmíte na sebe upozorňovat. Přiznám se, je to těžké. Napadlo mě to pozdě, až když jsem o většinu kamarádů přišel. Snáze se můžete skamarádit s démonem. Jako třeba já s Lucií.“

„Vy s ní nechodíte, protože je příliš mladá, nebo to má jiný důvod? Můžete... můžete mít vůbec někoho rád?“ řekla tiše.

„Ovšemže ano,“ rovněž jsem ztišil hlas. „Ale mezi mnou a Lucií leží právě ten »jiný důvod«. Nezlobte se, Hanko, musí vám stačit mé slovo, že něco takového zkrátka není možné. Je to, jako kdyby byla mou rodnou sestrou. Mám ji svým způsobem rád, ale sex mezi námi není, nebyl a nikdy nebude.“

„A koho ještě máte rád?“

„Rodiče, jsou bohužel oba po smrti. Autohavárie. Docenta Nováka na lékařské fakultě university, hodně mi pomohl i já jemu a vážím si ho i jako pedagoga. Ale pravých přátel mám málo.“

„Chodíte s nějakou dívkou?“ řekla tiše, že bych to možná i přeslechl, nebýt démonem. Usmál jsem se na ni opět. To byla nahrávka!

„Ještě jsem nezačal, ale chtěl bych. Třeba s vámi. Jenže to záleží i na vás. V této chvíli především na vás.“

„Já vám nic neslíbím,“ opáčila prudce.

„To by bylo příliš troufalé,“ usmál jsem se. „Vždyť se ani neznáme. Já o vás vím jen to, co mi napsala Lucka, zatímco vy se mě bojíte. Na tom se přece nedá stavět.“

„Nevíte ani, jestli už někoho nemám,“ vyhrkla.

„Nemáte,“ zavrtěl jsem lehce hlavou. „V tom to není.“

„Jak to můžete vědět? Cožpak jste skutečně jasnovidec jako Lucie?“

„Jasnovidec nejsem,“ řekl jsem. „Stačí mi trochu logicky uvažovat. Kdybyste někoho měla, nemohla by vás Lucie za mnou poslat. Přinejmenším by to byla další osoba, na kterou by musela brát zřetel. O ničem takovém se Lucie nezmiňovala.“

„Vždyť jsme s Lucií o těch věcech nehovořily! Jak by to mohla vědět?“

„Nehovořily jste o tom,“ připustil jsem. „A přece vás Lucie zná tak dobře, že vám věří. Ví o vás víc než si myslíte. Řekl bych s určitostí, že vás zná lépe než vaše vlastní matka.“

„To je k zbláznění,“ povzdychla si rezignovaně.

„Není,“ opáčil jsem. „Setkání s démony je jistě nečekaný zážitek, ale není na tom nic nepřirozeného. Až na možnosti navíc jsme pořád lidé a na označení démon není nic zlého. Prostě máme něco navíc, to je vše.“

„Říkáte to, jako kdyby to bylo naprosto běžné... Pro vás možná ano, ale pro mě ne... Kdyby vedle mě přistál létající talíř a vystoupil malý zelený človíček, věděla bych aspoň, na čem jsem. Ale takhle...“

V té chvíli jsem zvážněl. Ačkoliv jsem větší část pozornosti věnoval Hance a zdálo se mi, že jsem konečně překonal její první podvědomý odpor, stále jsem okrajově sledoval zbytek hospody. Prostě jsem nemohl nechat ani část procesoru zahálet. Zaslechl jsem proto včas hovor na chodbě.

„S námi se dočkáte různých překvapení, Hanko,“ řekl jsem rychle, jako bych najednou neměl dost času. Bohužel to byla pravda. „Poslyšte, Hanko, já vám tady slibuji pomoc, ale nebude to tak jednoduché. Budete se muset obrátit na Lucku.“

Oči se jí opět krásně rozšířily údivem.

„Proč? Cožpak jste mě celou tu dobu nepřesvědčoval...“

„Přesvědčoval jsem vás, jak jsem tomu věřil,“ řekl jsem. „V příští minutě se stane něco, co mi zabrání slib splnit. Hanko, prosím vás, jděte za Luckou. Postará se o vás stejně, jako bych to udělal já.“

„Poslyšte, pane doktore mluvíte hrozně záhadně. Co se má stát? Jak to, že to víte?“

„Vím to, lidé tomu říkají jasnovidectví,“ řekl jsem úsečně. Rychle jsem vytáhl peněženku a podal ji dívce. „Hanko, zaplaťte tu večeři za nás oba.“

„Proboha, co se to vlastně děje?“ vyhrkla.

V té chvíli k našemu stolu přistoupili tři neznámí muži, takže nám zahradili cestu.

„Jste pan Vlastimil Veselý?“ zeptal se mě jeden komisně. Přisvědčil jsem.

„Kriminální policie. Půjdete s námi,“ ukázal mi odznak.

Hanka se na ně dívala jako na nějaké obludy, ale stejně se dívala i na mě. Usmál jsem se na ni.

„Je mi to líto, Hanko, ale zdá se mi, že se s těmi třemi pány trochu zdržím,“ podíval jsem se na ni povzbudivě. Slyšela můj hlas a vycítila z něj klid.

„Počkám na vás,“ usmála se trochu křečovitě.

„To byste se načekala, slečno,“ zavrčel na ni policista. „Tohle vypadá na delší zdržení. Možná i na několik let.“

„Co se vlastně stalo?“ vyjekla.

„Neboj se, není to horké,“ řekl jsem klidně. „Jen si s nimi musím něco vyjasnit. A musí to být po dobrém, nesmím porušit naše zásady ohledně nevinných lidí.“

Vstal jsem a následoval jednoho z policistů, zatímco dva mi šli v patách. Hanka zůstala jen tiše sedět, ale jakmile jsme zašli do chodby, uslyšel jsem, jak se rozvzlykala.

Jasnovidec jsem nebyl. 

Kdybych byl, určitě bych se jim vzepřel. 

Venku už na nás čekalo policejní auto s uniformovaným policistou na místě řidiče. Jeden z kriminalistů si sedl dopředu a dva zbývající seděli vzadu vedle mě, každý z jedné strany.

Pouta mi nasadili hned na chodbě hospody, kde mi z kapsy saka sebrali i telefon. Z pout jsem si nic nedělal. Aniž ti dva vedle mě něco tušili, trochu jsem pouty zatřásl, abych získal jejich mechanické vlastnosti. Ve vhodný okamžik jsem prudce trhl, nejprve jednou rukou, potom druhou. Vnitřní západky se na krátký okamžik setrvačností uvolnily a pouta se otevřela. Opatrně jsem si je stáhl ze zápěstí a spustil je na podlahu auta. Jistě, mohl bych se vzepřít důrazněji, ale neměl jsem k tomu důvod. Naopak mě zajímalo, co proti mně mají.

Auto brzy dorazilo na policejní stanici. Při vystupování došlo k prvnímu incidentu. Jeden z kriminalistů si všiml, že nejsem spoutaný.

„Tlačily mě, sundal jsem si je,“ odvětil jsem se na jeho otázku, kde mám pouta. „Vždyť jdu s vámi dobrovolně.“

„Kde jsou?“ zuřil kriminalista.

„Na podlaze auta,“ odtušil jsem klidně. „Samozřejmě máte právo mi je znovu nasadit, ale mně nebude nic bránit opět si je sundat. Potřebuji na to tři vteřiny.“

„Uvidíme!“ odtušil kriminalista. Půjčil si druhá pouta od kolegy a ostentativně mi je nasadil. Potom se vrátil do auta pro ta, která jsem si sundal jako první. Zatřásl jsem rukama, takže dříve než se vrátil, podával jsem mu i ta druhá.

„Ty syčáku, toho budeš litovat!“ vybuchl první.

„Máte právo pouta používat, kdybych se stavěl na odpor, nebo kdyby hrozilo nebezpečí útěku. O útěk se nepokouším a na odpor se vám nestavím. Přitom tam nic není o tom, zda si musím nechat tyhle kusy železa na ruce.“

„Ale to je právě ten odpor!“ pokoušel se mi to objasnit.

„Když to tak chápete, je to vaše věc. Co kdybyste mi podle předpisů řekli, co mi kladete za vinu? Na to mám přece právo.“

„Tady se budeme ptát my,“ zasyčel.

„Jistě,“ souhlasil jsem. „Ptejte se. Snad se konečně dozvím, co se vlastně děje.“

Neodpověděli mi a úmyslně hrubě mě dostrkali do budovy policejní stanice. Zavedli mě do jedné místnosti a posadili zhurta na židli.

„Jste obviněn z těžkého ublížení na těle,“ znechuceně mi sděloval třetí kriminalista, který to zatím nezúčastněně sledoval.

„Prima, konečně něco konkrétního,“ usmál jsem se kysele. „Tak dál? Kde to mělo být, kdy a jak se to mělo stát...?“

„Tady se budeme ptát my!“ vybuchl druhý z party.

„Ptejte se tedy! Proč se neptáte?“

„Kde jste byl v noci na úterý?“ vybafl na mě první.

Jistě, byla to noc, kdy jsem zlikvidoval semtexisty a spolu s Lucií také Férštajnovu bandu.

„Kdybych vám to i nakrásně řekl, nebudete mi to věřit,“ usmál jsem se.

„Samozřejmě budete tvrdit, že jste byl ve své posteli,“ ušklíbl se kriminalista. „Jenže my máme důkazy...“

„Můžete mít hodně důkazů,“ řekl jsem. „Předně, byl jsem u toho, když se čtyři mafiáni, kteří dneska leží v márnici, neboť to pro ně nedopadlo dobře, chystali vyhodit do povětří auto plné semtexu u vily Matouše Rezka. To máte na mysli?“

„To jste si vymyslel až teď?“

„Ne, byl jsem u toho,“ tvrdil jsem po pravdě. „Ti čtyři byli zastřeleni revolverem s tlumičem, takže to v okolí nikoho ani nevzbudilo.“

„Tam jste ale nebyl,“ tvrdil mi kriminalista. „Té noci vás poznali Na Hřebenkách v Praze.“

„Panebože, mám vám snad dokazovat, že jsem byl přímo na místě čtyřnásobné vraždy, na kterou nemám alibi? To je mi divné. Ale vrátil bych se raději k těm čtyřem zabitým, jsou podle mě důležitější než nějaké Hřebenky. Nebo se tam také střílelo?“

„Ne, tam šlo o něco jiného,“ mračil se.

„Možná,“ připustil jsem to. „Zpochybnil jste, že jsem byl u zdejšího vyřizování účtů. Nevím, co jiného to mělo být, když někdo revolverem s tlumičem postřílí chlapy, kteří naopak připravují k výbuchu nálož v zaparkovaném autě.“

„U té nálože jste nebyl,“ opakoval tvrdohlavě vyšetřovatel.

„Že ne? Tak mi povězte, kde jste našli rozbušku k té chystané petardě? Chcete mi snad tvrdit, že nebyla v kanálu pět metrů od auta?“

„Rozbuška se nenašla,“ podřekl se vyšetřovatel. „Neměli čas ji ani vyndat z krabičky.“

„Už ji měli načasovanou,“ opáčil jsem. „Rozbušek měli možná víc, ale tu nejdůležitější jsem osobně z toho semtexu vytrhl a zahodil, dříve než vybuchla. Leží v kanálu pět metrů od místa, kde stálo auto s výbušninami.“

„Žádná rozbuška se nenašla,“ opakoval vyšetřovatel.

„Šlendrián,“ mávl jsem rukou. „Někoho tam pošlete, ať ji najde aspoň dodatečně. Jinak budu trvat na tom, že jste ten případ neuvěřitelně zanedbali. Po takové petardě byste měli na krku samotného ministra vnitra, kdyby to opravdu vybuchlo.“

„A vy chcete tvrdit, že jste tu nálož zneškodnil?“

„No, úplně ne,“ přikývl jsem. „Ale aspoň rozbušku se mi podařilo zlikvidovat. Myslím, že si tam užili patřičné zábavy i vaši lidé.“

„Vy tedy tvrdíte, že jste tam byl. Zůstaly tam čtyři mrtvoly, zastřelené zbraní, která se tam ale nenašla. Kam jste ji dal?“

„Ten revolver byste nejspíš našli jinde,“ řekl jsem klidně. „Ty čtyři zastřelil chlap, který k té partě nepatřil a potom odjel dalším autem.“

„Jak to víte?“

„Já jsem to auto přece řídil,“ přiznal jsem. „Víte, jakmile se někde začne střílet, bude každý člověk ochoten odjet, kam mu majitel té zbraně sdělí.“

Byla to všechno čistá pravda, ale dala se chápat různě. Majitel té zbraně mi to neporučil, jen sdělil. Pořád jsem mluvil pravdu, čistou pravdu a nic než pravdu. Jen... ne zcela úplnou.

„Chcete říci, že vás donutili odjet s nimi?“

„Tak bych to netvrdil. Já jsem to auto řídil bez násilí. Prostě jsem jel podle instrukcí majitele toho revolveru.“

Skutečně jsem řídil a skutečně jsem jel podle toho, co jsem se dozvěděl od původního majitele zbraně. Až na to, že jsem v tom autě jel z vlastní vůle. Pak jsem je ohromil detailním popisem vily v Klánovicích, kde určitě našli spoustu dalších zneškodněných mafiánů.

„Co se tam podle vás dělo?“

„Krátce poté, co jsem dojel na místo, se tam střílelo,“ pokračoval jsem. „Přinejmenším jednu mrtvolu jsem na vlastní oči viděl v garáži před domem.“

Všichni si pilně zapisovali, ačkoli podle slabého, lidským uchem nepostřehnutelného vrčení, tu někde běžel diktafon.

„A potom? Co bylo dál?“

„Když to utichlo, nikdo si mě nevšímal, sebral jsem se a po anglicku zmizel. Pěšky. Auto, které jsem řídil na cestě tam, nebylo moje. Kdybyste je našli, mohly by v něm být stopy, třeba otisky prstů. Když jsem prchal, stálo před garáží vily.“

„A jak jste se potom dostal na Hřebenka?“

„Pánové, nechcete toho na mě moc?“ podíval jsem se na ně útrpně. „Asistence u nastraženého auta plného semtexu, cesta do Klánovic, kde se střílelo a návrat domů, to by snad pro jednu noc mohlo stačit.“

„Poznali vás tam naprosto bezpečně,“ trvali na svém.

„Kdo?“ zajímal jsem se. „Mohl mě tam poznat někdo, kdo mě viděl v Klánovicích. Tomu bych se nedivil.“

„Vy chcete tvrdit, že mezi Klánovicemi a Hřebenkami jsou nějaké spojitosti?“

„To by byly asi jen spekulace. Jak vysvětlíte, že mě poznal někdo na opačném konci Prahy, než kde jsem skutečně byl? Máte asi dobrý důvod myslet si, že jsem tam přece jen byl. Naopak já mám právo tvrdit něco jiného. Dobrá, dokazujte! Připomínám, že vám to nevyjde časově. Když začnete u toho auta semtexu, tam to bylo krátce po půlnoci. Jistě by se to mohlo ověřit třeba podle okamžiku smrti těch čtyř. Pak vám nezbývá mnoho času na další vylomeniny.“

„Mohl jste jet z Klánovic do Prahy autem,“ připomněl mi kriminalista. „Auto pana Blažka totiž našli stát nedaleko té vily na Hřebenkách. Někdo s ním musel přijet, nemyslíte?“

„To bude těžké,“ povzdychl jsem si. „Kdyby to bylo právě to auto, které jsem řídil od nás do Klánovic, pak tam moje otisky budou a těžko je budu vysvětlovat. Já je ani nemíním popírat. Pořád si myslím, že rozhodující je čas. Od půlnoci, kdy byli zabiti ti čtyři první, se toho do pěti do rána nedá moc stihnout. Zvlášť když v tom započítáte cestu z Klánovic k nám v době, kdy nejezdí autobusy. Hřebenka jsou přece ještě dál. To se snad nedá fyzicky stihnout.“

„Možná. Pak jste ale podezřelý z událostí, které se odehrály v Klánovicích a tady.“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Ale k tomu jsem vám právě podal dost obsáhlé vysvětlení včetně důkazů, které jste ani neobjevili. Já vím, je to prekérní situace. Když se člověk k něčemu takovému připlete, je vždycky zle. Na druhou stranu si myslím, že pravda se pořád ještě najít dá. Musím si zachovat optimismus.“

„My si vás tu ale necháme,“ rozhodl kriminalista. „Vaši verzi bychom museli nejprve pořádně prověřit. Nejprve budeme prověřovat naše důkazy, které už o vás máme. Jde o to, zda jste jen nevinná oběť, jak se nám tady snažíte namluvit, nebo jste v tom namočený víc.“

„Kdybych se dušoval, že jsem nikomu poctivému neublížil, stejně byste mi nevěřili. Spoléhat se musím spíše na to, že najdete tu rozbušku v kanálu, jak jsem vám popsal, nebo že zjistíte, komu patří ten revolver s tlumičem. Myslím, že v Klánovicích toho musí být víc. Vítali se tam zpočátku velice důvěrně, bouchačky vytáhli až později.“

„A určitě vám přitíží, jak jste se mermomocí dostával z těch pout.“

„Myslíte?“ usmál jsem se. „Každý to musí pochopit jako ukázku cirkusové obratnosti, ale nepostavil jsem se vám na odpor a nepokoušel se o útěk. To zase musíte nakonec přiznat vy.“

Samozřejmě mě nepustili a nechali mě v cele. Dobrá, budu mít zkušenost z nefalšovaného vězení. Uklidnilo mě, že zřejmě proti mně nemají nic závažného. Přemýšlel jsem ale, co uvěznění udělá s mou lékařskou praxí. Nejspíš nic, jeden den nic neznamená. Ale kdybych byl zavřený déle, bylo by to horší.

Trochu nepříjemné bylo, že mi odmítli vyhovět, když jsem je zdvořile požádal o něco ke čtení. Co tady budu dělat?

Musel jsem se cvičit v trpělivosti. Udělal jsem, co jsem udělat mohl, teď byli na tahu kriminalisté. Pokud mému líčení věnovali dostatečnou pozornost, jak jsem doufal, mělo by je to svést ze stopy. Nechtěl jsem zatím používat horších prostředků, ačkoliv bych mohl. Posadil jsem se a začal uvažovat. Chyběl mi počítač nebo něco na zapisování, ale uměl jsem ukládat do vlastní paměti všechno co potřebuji s tím, že si to později přeberu.

Nejprve jsem probral všechno o vile v Klánovicích. Mohl bych svou výpověď doplnit ve smyslu, že jsem byl uvnitř vily? Zapadalo by to do mé verze, podle níž se dalo usuzovat, že jsem tam byl jen jakési rukojmí. Popis vnitřku vily mi nečinil potíží, předtím jsem ji prošel celou. Musel jsem jen spočítat časový plán, aby vypadal věrohodně. Na okamžik mi blesklo hlavou, že jsme možná neudělali správně, když jsme se pustili do Férštajnovy bandy. Stálo to za to? Samozřejmě jsme nemohli ponechat vrahy bez povšimnutí, ale neměli jsme raději zkusit přivádět na jejich stopu regulérní policii? Proč vlastně trestáme lumpy sami, proč nepřenecháme spravedlnost soudům? Budeme-li postupovat jako dosud, dostaneme se vždy do konfliktu s oficiální spravedlností. Spravedlnost musí být slepá, z principu presumpce neviny chrání nejen nevinné, ale i darebáky. Férštajna nedopadli jako vraha, je tedy z pohledu spravedlnosti nevinný. Ublížili jsme mu, takže jsme darebáci. Je to jasné jako houska na krámě. Že je to ve skutečnosti jinak? To víme my, ale ačkoliv to víme s naprostou jistotou, nemůžeme to běžnými prostředky dokázat.

Ano, pokoušíme se být spravedliví, jak to jde. Proto naše snaha pečlivě vybírat další kandidáty na démony, aby nemohli naše možnosti zneužít. Ale z pohledu lidské spravedlnosti je sami zneužíváme. Naše vnitřní pravidla mají váhu jedině pro nás, ne pro ostatní lidi. Ti nás musí zavrhnout, až se dozvědí, jak tomu je. Co tedy dál?

Odpověď jsme znali dávno. Co si máme počít s policií, které jsem oznámil pravděpodobnou trasu tří aut plných heroinu, a ona žádného pašeráka nedopadla? S policií, která Férštajnovu bandu nedokázala ani objevit, natož aby jí zabránila ve vraždách? Máme se spoléhat na soudce, kteří vrahy propouštějí na svobodu, když se jim důkazy nezdají dost průkazné? A darebáky propustí, když svévolně prohlásí za neplatné pracně získané odposlechy? Mohl bych jen tak z rukávu vytáhnout víc jmen, než by bylo únosné, Oldřichem Švestkou počínaje.

Ne, utvrzoval jsem se, dělali jsme to správně. Není sice přípustné, aby bral spravedlnost do vlastních rukou kdekdo, to by určitě vedlo k anarchii, jako kdysi na Divokém Západě. Soudy jsou tu od toho, aby soudily. Jenže tytéž soudy nesmějí ublížit nevinnému, proto občas nemohou potrestat viníka. My máme absolutní jistotu ohledně viníků a jejich zločinů, jenže nemáme pravomoc, nemůžeme soudit a používat běžné tresty, zejména ne vězení. Jak to ale máme dělat? Jakmile začneme používat cokoli jiného, nutně z toho vznikne konflikt. Je to začarovaný kruh.

Máme tedy rezignovat? To znamená dát volno grázlům a to také nemůžeme. Kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje. Snad až nás démonů bude víc, až budeme mít většinu, pak dokážeme změnit potřebné zákony a naše prostředky se stanou legální, ale dokud tomu tak není, jsme prostě desperáti.

Nebyly to příjemné úvahy, ale musel jsem se jim věnovat. Když má člověk pochybnosti o správnosti toho co dělá, měl by si je vyřešit se svým svědomím. Tím spíš démon s nesrovnatelně většími možnostmi nejen na straně dobra, ale především na straně zla. Ale ať jsem o tom přemýšlel jak chtěl, vycházelo mi, že jednáme správně. Takové případy se stávaly a stávají. V dějinách se vědci dostávali do rozporu s tehdejší spravedlností, když zpochybňovali oficiální uznávané názory. Dnes to, pravda, není trestné, ale v těch dobách bylo už pochybování zločinem, byli zavíráni do vězení a dokonce podle tehdejšího práva upalováni na hranicích. Také oni si to museli nějak srovnat se svým svědomím. A oni v tom také pokračovali.

Ne, nemáme jinou cestu. Budeme pokračovat i my. Časem se možná naše vnitřní pravidla stanou zákonem. Ale to už bude svět vypadat podstatně jinak.

Druhého dne mě nechali v cele, ale už odpoledne si pro mě přišli ti tři, co mě zatýkali.

„Ověřili jsme vaši verzi,“ sdělil mi ten, který se od počátku držel stranou. „Zjistili jsme, že jste mluvil pravdu. Našli jsme v kanalizaci použitou rozbušku a to svědčí pro vás. Na té pistoli byly otisky pana Blažka, ne vaše. Vaše byly jen uvnitř toho auta.“

Pokrčil jsem rameny. Vrátili mi všechno, i můj telefon. Byl vypnutý, ale krátce poté, co jsem jej zapnul, začal vyzvánět.

„Veselý, slyším,“ řekl jsem. Nevěděl jsem kdo mě volá, jen jsem vytušil, že to nebude nikdo jiný než Lucka. Sluchátko skutečně zasyklo náš tajný kód. Málem jsem ale telefon upustil na dlážděný chodník. Naše tajná rychlořeč byla rychlá a obsahovala víc než pomalý lidský hovor, ale měla i své nevýhody. Z pouhého zasyknutí nebylo možné poznat emoce.

„Vlasto, stalo se něco hrozného,“ řekla mi v půlvteřinové větě Lucie. „Přijeď za mnou do Morašína, musíme se poradit a něco udělat. Zabili nám Hanku.“