Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bestie

Zamířil jsem nejkratší cestou domů, ale také jsem vytáhl telefon, abych zavolal Lucku.

„Mám pro tebe dvě zprávy,“ sykl jsem, jakmile se ozvala.

„Nejdřív tu špatnou,“ opáčila.

„Chyba. Obě jsou v podstatě výborné,“ ujistil jsem ji.

„Pak na pořadí nezáleží,“ odtušila. „Vezmi to od té kratší.“

„Dobrá, kratší. Máš u mě tamaru. Právě jsem ji dokončil, naladil a vyzkoušel.“

„Výborně!“ sykla. „To je novinka! Doufám, že mi ji ještě dnes přivezeš. Přiznám se bez mučení, těším se na ni, ba co víc, budu ji nejspíš nutně potřebovat.“

„Ještě dnes?“ neztrácel jsem čas okolky ani divením.

„Kdyby to bylo možné... ale přijet musíš ty.“

„Dobrá, dojdu domů, osedlám oře a vyrazím,“ slíbil jsem jí.

„Ty nevoláš z domova, viď?“ zpozorněla. „Znamená to, že druhá zpráva spěchá?“

„Ne tak, aby vyžadovala okamžitou akci,“ ubezpečil jsem ji. „Spěchám jen abych tě potěšil. Kráčím tu po ulici jako pitomec s mobilem u ucha, ani slovo neřeknu... naštěstí se nad tím nikdo nepozastaví. Ale k věci! Objevil jsem další adeptku na démonku. Zdravotní sestra Růžena Mikvičová, třiadvacet let, bez závazků, na porodnickém oddělení naší nemocnice, má úžasnou přirozenou schopnost soucítění,“ shrnul jsem rychle to hlavní.

„To jméno mi nic neříká,“ sykla Lucie. „Neznám ji. Kde jsi ji splašil?“

„Přistěhovala se spolu s rodiči teprve před půl rokem,“ vysvětloval jsem rychle. „Ani kuřeti by neublížila a zítra s ní mám rande.“

Lucie jen udiveně sykla, ale na jejím syknutí nebylo nic superponovaného, takže to znamenalo skutečně pouhý údiv. Pak telefon skoro půl vteřiny mlčel. Lucie přemýšlela.

„Já mám také zprávy dvě,“ sykla potom. „Ta první ti ale radost nepřinese. V pátek bude mít Hanka pohřeb. Měli bychom tam přijít oba.“

„Kde to bude?“ zvážněl jsem.

„Ve vsi kde bydlela, pozítří dopoledne. Přijedeš?“

„Určitě,“ slíbil jsem vážně.

Hanka má pohřeb, pomyslel jsem si. Přišlo mi to nesmírně líto. Tu lítost nemohly překrýt ani radostný pocit nad sestrojením tamary, ani objev Růženky. Proč zemřela zrovna ona? Protože se mnou chvilku mluvila?

„To není všechno,“ pokračovala Lucie. „Nerada bych něco pokazila, ale na dnešní noc tě musím požádat o pomoc. Bude to velice nutné.“

„Přivezu ti při té příležitosti tamaru,“ souhlasil jsem. „Rande mám až zítra odpoledne.“

„Možná to bude těžší akce,“ pokračovala tajemně. „Mohla by být i časově delší.“

„Vyloženě mě strašíš,“ opáčil jsem.

„Jistě,“ sykla. „Mám proč. Mimochodem, můžeš při tom napravit, co jsi tak trestuhodně zanedbal. Na druhou stranu to může být velice záslužné zanedbání.“

„Mluvíš záhadně, jako věštkyně v Delfách.“

„To uvidíš sám,“ sykla lakonicky. „Kdy přijedeš? Budu se muset nejprve zabezpečit proti rodičům, žádnou noční akci by mi nedovolili. Ach jo, kdy už mi bude osmnáct?“

Vyvolala tím můj úsměv. Kolikrát jsem si kdysi sám tak vzdychl? Snad každý mladý člověk se ve věku »teen-age« snaží co nejdříve vymanit z vlivu rodičů, ačkoliv později uzná, že to nebylo rozumné. Lucie byla v tom směru přece jen kuriozitou. Omezovat nebo usměrňovat patnáctiletého žabce je správné, ale když má ten žabec větší životní zkušenosti než rodiče, nemá jeho omezování ochrannou úlohu jako v ostatních případech. Zvlášť když jde o démonku, která může své rodiče chránit efektivněji než oni ji. Bohužel oni to dosud nevěděli. Proto nám nezbývalo nic jiného, než se s tím nějak smířit.

„Ještě není tak pozdě,“ řekl jsem. „Přijedu během půl až tři čtvrtě hodiny.“

„To nám oběma postačí,“ odtušila a přerušila hovor.

Došel jsem rychle domů. Nejprve jsem se musel zabezpečit pro případ, že bych se s Lucií zdržel. Namaloval jsem omluvnou ceduli pro své pacienty a pověsil ji na dveře ordinace. Slíbil jsem přijít, jak to bude možné, ale doporučil jsem jim nečekat na mě. Naléhavé případy jsem odkázal na nemocnici, ostatní pacienti by měli přijít až další den.

Novější tamaru jsem zabalil do dárkového balíčku, starší si nasadil a za malou chvíli jsem jel po silnici směrem do Morašína. Tentokrát jsem nespěchal, naopak. Teprve daleko od lidí se mi začalo dařit zachycovat některá zvířata. Nejprve myši, těch bylo venku v přírodě nejvíc. Pak jsem zachytil jejich odvěkou lovkyni kočku, která se zatoulala daleko od lidských obydlí. Nakonec jsem se napojil na tvora, kterého jsem rozhodně nečekal. Alespoň na pár prchavých okamžiků jsem se stal netopýrem. Bylo velice zajímavé slyšet jeho ušima prostorový odraz okolí, kličkovat vzduchem za velkou můrou, která ke svému překvapení zakrátko skončila za jeho ostrými zoubky.

Osamělý chodec ale na sebe okamžitě strhl mou pozornost. Tamara se odpojila od netopýra a zaměřila se na něho dříve než se mi objevil ve světlech reflektorů.

Ten člověk šel pěšky po okraji silnice a do Morašína měl přes pět kilometrů, ale ani se mě nepokoušel stopovat. Zkrátka byl přesvědčený, že mu nikdo nezastaví, takže to ani nezkoušel. Náhodou se zmýlil. Zabrzdil jsem těsně vedle něho.

„Nastupte si, pane Frydrych,“ vybídl jsem ho. „Máme stejnou cestu.“

„Jdu jen do Morašína, to je kousek,“ namítal.

„Ani já nejedu dál,“ ujistil jsem ho. „Svezu vás domů.“

„To byste musel vědět, kde bydlím,“ usmál se, ale nasedl si vedle mě.

„Bydlíte padesát metrů za hospodou,“ ohromil jsem ho.

„Odkud mě znáte?“ divil se.

„Prostě znám,“ odpověděl jsem vyhýbavě. Pomyslel si, že mám nějaké důvody, proč mu to nechci sdělit a mlčel. Pak teprve ho napadlo, zdali by si mě neměl dát do souvislosti s jasnovidkou Salačovou.

„Právě za ní jedu,“ potvrdil jsem mu to.

„Za kým?“ vyhrkl udiveně.

„Za Lucií Salačovou,“ upřesnil jsem.

„Poslyšte, člověče, nejste s ní příbuzný?“ podíval se na mě podezíravě. „Ona prý taky čte lidem myšlenky.“

„Na tom nesejde,“ opáčil jsem klidně, bez emocí, jakoby skutečně o nic nešlo. „Kdo nemá co skrývat, tomu to nevadí. Myšlenek svých bližních si všímáme jen okrajově, pokud nejde o zvlášť odporné lumpárny.“

„Tak je to přece pravda,“ vyhrkl. Současně si pomyslel, že by pro většinu darebáků mohlo znamenat katastrofu, kdyby se o nich všechno vědělo.

„Jo, pár lumpů na nás doplatilo,“ přisvědčil jsem. Celkem pobaveně si pomyslel, že by mohl klidně mlčet, když si to stejně přečtu z jeho myšlenek.

„Máte docela pravdu,“ přisvědčil jsem.

Pan Frydrych mezitím překonal první obavy, onen prastarý lidský strach z neznáma. Začal to brát jako velice zajímavý fakt, který se ho až na pár drobností nedotkne... Trochu strnul a aniž by chtěl, vyskočilo mu na mysli pár dávných drobných hříšků.

„Čtení myšlenek má i nevýhody,“ zkusil jsem to zamluvit něčím jiným. „Člověk pak vůbec nemůže hrát karty. No řekněte, bavila by vás hra, kdybyste od počátku věděl, co mají všichni vaši protihráči na ruce?“

Udeřil jsem na jeho strunu správně a včas. Pan Frydrych byl vášnivý karbaník a představa hry, kdy mají hráči karty pěkně vyložené na stole, aby je všichni viděli, byla pro něho... řekněme menší noční můrou.

No jo, k čemu je to potom? pomyslel si.

„Má to i své výhody,“ odpověděl jsem mu. „Pro lékaře, jako jsem já nebo Lucie, je to vlastnost k nezaplacení. Zjistíme každou nemoc, často dříve, než si ji nemocný uvědomí. A pak ji můžeme dokonaleji léčit.“

„Jak to?“ zeptal se mě nahlas.

„Nevnímáme jen to, co si myslíte,“ snažil jsem se mu to přiblížit. „Vnímáme všechno, včetně stavu, v jakém je vaše tělo. Ani si to neuvědomujete; o to se stará malý mozek, ale pro nás je to hotová lékařská zpráva.“

„Takže je pro vás léčení lehčí než pro ty doktory, kteří to neumí?“

Zeptal se nahlas, ale přimyslel si k tomu, že za tak snadnou práci bereme příliš mnoho peněz.

„Tak snadné to přece jen není,“ usmál jsem se. „Musíme toho vědět mnohem více než ostatní doktoři. Kromě toho můj plat určuje pojišťovna, vydělávám o třetinu méně než vy. Naštěstí jsou peníze až to poslední, co mě zajímá.“

Pomyslel si, že v takovém případě by s tím okamžitě sekl.

„Já vám to přece nenavrhuji,“ uklidnil jsem ho.

Náhle mu blesklo hlavou, že Lucie toho moc vědět nemůže, když před pouhými dvěma roky byla beznadějná idiotka.

„Lucie toho ví strašně moc,“ ujistil jsem ho. Ale v té chvíli jsem si uvědomil, že to vlastně nemusí být pravda. Co vlastně Lucie ví, když smazala skoro všechny své vědomosti?

„Říká se o ní, že je přírodní senzibilka,“ namítl.

„Ne tak docela. Lucie má i vzdělání, že by mohla od hodiny přednášet i na univerzitě,“ usmál jsem se při pomyšlení, jak mi nevěří. „Lucie je zkrátka fenomén.“

Mezitím jsme dojeli do Morašína. Zastavil jsem před jeho domkem.

„Tak dobrou noc!“ popřál jsem mu. Musel jsem se nechtěně usmát jeho poslední myšlence. Ale měl pravdu. Kdo není zvyklý na čtení myšlenek, tomu by nebylo příjemné sedět vedle někoho, kdo to umí. Velice dobře jsem věděl, že v lidech vzbuzujeme podvědomý strach a odpor. Maně mě napadlo, že mi zatím viděl do myšlenek jen profesor Jindřich a to jen jednou a také mi to vadilo. Možná to bude trvat trochu déle, než si na to zvykneme.

Ale i pak to budou mít démoni snadnější než lidé.

Přijel jsem k domku Salačových deset minut před půlnocí. Zdálo se, že všichni spí, ale to byl klamný dojem. Věděl jsem, že Lucie je vzhůru, ale nebyla pro tamaru ani zdaleka nejsilnějším signálem v okolí. Naopak, kdybych o ní nevěděl, ani bych si jí nevšiml. Její myšlenky byly takové nijaké. Napadlo mě jediné vysvětlení. Démon má myšlení soustředěné uvnitř procesoru, nevyzařuje tolik do okolí. Znamenalo by to, že jeden druhému nebudeme číst myšlenky tak snadno, jako ostatním. Nevadí, my se přece známe. Zajímavé je, že víc než ostatní vyzařujeme základní rytmus procesorů, až je to lidem nepříjemné.

Zastavil jsem opodál, stranou od Salačových. Z rodinného domku rodičů vyběhla Lucie. Měla na sobě – nenapadlo mě jiné označení než »battle-dress«, polní oblek. Černou bundu, kalhoty, černé botky a černou kuklu, zatím vykasanou až na čelo, takže jí nezakrývala obličej. Doběhla k autu, zatímco já jsem jí otevřel dveře, aby si mohla nastoupit.

„Tamaru máš tady,“ podával jsem jí obřadně balíček.

„Fajn,“ odtušila. „Jak se s ní zachází?“

Vysvětlil jsem jí to a pomohl jsem jí nasadit si čelenku i obojek pro ovládání směru.

„Sem můžeš připojit druhou čelenku pro pacienta,“ ukázal jsem jí konektor. „Druhá čelenka je v druhém balíčku.“

„Takže nahradí i konjugátor?“ podivila se.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Samozřejmě jen tvůj model. Můj to ještě neumí.“

Ukázal jsem jí, že mám druhý přístroj na sobě.

„Ty mi čteš myšlenky?“ zamračila se.

„Vadilo by ti to?“ odpověděl jsem protiotázkou, ale nečekal jsem na odpověď. „Je to přece nové i pro mě. Cestou jsem jen tak ze zvědavosti chytal myšlení všelijakých zvířat, na chvilku jsem se stal i netopýrem. Ale přitom jsem zjistil, že sami si budeme číst myšlenky jen stěží. Procesory nevyzařují tak silně jako hradlová pole. Jen základní taktování.“

„Zajímavé je, že já tvoje myšlenky chytám,“ sykla.

„Ano,“ pomyslel jsem si, „ale jen ty, které uvolním, aby se vyzářily. Poslyš, ani to nejspíš nebude marné. Když si na něco navenek intenzívně pomyslíš, jako právě teď, chytám to velmi silně. S tamarou asi dosáhneme lepšího spojení než mobilem.“

„To bych jen uvítala,“ pomyslela si. Vlastně mi to řekla jen jinou cestou než dosud.

„Vidíš,“ usmál jsem se na ní. „Tamara nám přinese mnoho nového, i když jejím hlavním úkolem bylo chytat myšlenky lidí. Napadlo tě někdy, co si myslí taková kočka, když vidí tučnou myš? Musím ti říci, že netopýrovi můry chutnají, sice jinak než nám řízky, ale pomlaskával si ještě dlouho.“

„Brrr,“ pomyslela si Lucie.

„Jemu to tak nepřijde. Jako člověk bych se rozmýšlel dát si ke svačině můru, ale když se vžiješ do kůže netopýra, je to jiné. To samé platí pro kočky. Pro lidi jsou myši ohavnost, pro ně něco jako pro nás biftek.“

„Proč tedy nic nechytám?“ pomyslela si.

„Protože sedíš vedle mě,“ pospíšil jsem si s vysvětlením. „Tamara je jednoduchý přístroj a chytá se především na to, co je pro ni nejsnazší. Zvířata jsou rezonančně daleko od lidí. Když je v blízkosti člověk, tamara ihned přeskočí na něho, protože jde za silnějším zdrojem. Možná ji ještě časem vylepším.“

„To znamená, že mohu chytat jen toho nejbližšího?“

„Jsou-li zdroje srovnatelné, můžeš si mezi nimi vybírat, podle chuti i na větší vzdálenost. Ale zdroje příliš odlišné, jako zvířata, můžeš pozorovat jen dál od lidí. Mozkové vlny mají zatím neprozkoumané zákonitosti. Je to zajímavé, ale je to tak.“

„Čili, chceš-li pozorovat přírodu, musíš se vzdálit lidem,“ shrnula to.

„Tak nějak,“ souhlasil jsem. „Nebudu ti překážet, až se vzdálíme. Zdá se, že náš procesor je silnější než lidé, jen když usilovně myslíme navenek. Až budu soustředěný do sebe, nebudu ti možná rušit ani ty myši. Můžeme to vyzkoušet cestou, chceš?“

„Souhlasím,“ přikývla. „Ale teď mi neruš příjem, chtěla bych se přesvědčit, že rodičové opravdu spí.“

Přestal jsem tedy myslet nahlas. Nebylo to těžké, naopak jsem se musel soustředit, když jsem chtěl, aby mě Lucie vnímala.

„Je to v pořádku,“ pomyslela si Lucie po chvíli. „Můžeš jet k vám do města.“

„Co tam je?“ zajímalo mě.

„Uvidíš,“ pomyslela si, ale pak se opět uzavřela do sebe a už mi nic nesdělila.

Rozjeli jsme se. Jakmile jsme vyjeli ze spící vesnice, bylo tomu tak, jak jsem očekával. Mohli jsme pozorovat různá zvířata kolem. Ačkoliv už bylo dávno po půlnoci, pole kolem byla plná shánění a ruchu. Spousta zvířat, nejen myši, žije hlavně nočním životem. Netopýři, ježci, kočky...

Jeli jsme mlčky, ale každý z nás se zabýval něčím jiným. Kdyby nás někdo zastavil, vypadalo by to přinejmenším podivně. Touto noční dobou mít v autě patnáctiletou stopařku... to mohl vážně někdo chápat jako pedofilii. Někteří pitomci si již dnes ani nedokáží představit existenci lepších citů, než jakým dával tak nadnesenou váhu pan Freud. Zejména v Americe už to vypadá jako hon na čarodějnice. Odkopnete sousedovu klukovi přes plot zakutálený míč a deset minut poté vás přijde šerif s pomocníky zatknout pro podezření z pedofilie. Byl by to pitomý vtip, kdyby se to tam doopravdy nestávalo. I naší policii bychom to možná těžko vysvětlovali, pokud bychom rovnou nepoužili hypnózu. Jenže my bychom ji asi použili. A plným právem.

Vjeli jsme do města, nebyla ještě ani hodina po půlnoci. Lucie mě navigovala do čtvrti, kde jsem nedávno likvidoval Férštajnovy semtexové teroristy. Zaparkovali jsme stranou, aby nás pak nějaký noční chodec neidentifikoval podle auta.

„Kde to je?“ zeptal jsem se Lucie mlčky.

„Znáš to tam,“ přikývla. „Už jsi tam byl, jenže jsi to nedokončil. A pak ses tam nevrátil, což bylo právě to zanedbání, o němž mluvím.“

„Myslíš Matouše Rezka?“ došlo mi.

„Ano, právě tam jdeme. Kdybys mi uměl číst myšlenky, už bys mě tam vší silou táhl. Takhle to bude i pro tebe nejspíš překvapení.“

„Objevila jsi u Matouše nějakou levotu?“

„Kdyby jen jednu... a kdyby malou...“

Vila stála před námi jako nějaká pevnost. Obcházeli jsme ji s opačné strany, řekl jsem Lucii, že to tam trochu znám.

„Ano, vím,“ přikývla. „Veď mě tedy.“

Přehoupli jsme se bez problémů přes mřížový plot a mimo zorný úhel kamery zamířili k vile. Našel jsem okno v prvním patře, kudy jsem do budovy vnikl minule, ale Lucii se to nelíbilo.

„Půjdeme normálně zadním vchodem,“ prohlásila.

„Tam je ale kamera,“ upozorňoval jsem ji. Nestačil jsem si už před akcí zvýšit citlivost očí, chyběl mi k tomu čas. Teď jsem kameru spíš tušil než viděl.

„Jak dlouho jim potrvá, než vstanou?“ obrátila se na mě. „V nejhorším je potkáme na schodech. I kdyby byli ozbrojení, nebude to hrát roli.“

„Tobě nebude vadit, když nás poznají?“

Stáhla si kuklu přes obličej.

„Půjdu první. Mě nepoznají a tebe už vnímat nebudou. Vím přesně, kolik lidí tam bude. Dva jsou v prvním patře; Matouš Rezek a jeho žena Adéla. Dole to bude horší.“

„Kde dole?“

„Ve sklepě. Ty's na to nepřišel? Mají ve sklepě soukromou věznici a drží tam uprchlíky. Nejsou tam dobrovolně. Zčásti je drží vydíráním, zčásti násilím. Přebírá je od nich kurýr, který je převáží za hranice.“

„Takže jsou to převaděči uprchlíků?“

„Kdyby jen to...“ povzdychla si. „Převaděči jsou proti nim hotová jehňátka. Tihle to vzali opravdu nehorázně. Kdo nelegálně přebíhá přes jakékoliv hranice, obvykle sám po sobě co nejlépe zametá stopy. Když pak ten člověk zmizí, pes po něm neštěkne.“

„Myslíš, že by je zabíjeli? Proč by to dělali?“

„Nezabíjeli, jen je prodávali,“ pomyslela si. „Nejsou to vrahové, ale obchodníci s bílým masem. Kdybys je objevil včas, možná bys několik nešťastníků, či spíše nešťastnic zachránil, než je odvezli dál. Čirou náhodou jsem objevila jeden transport, plné auto děvčat. Většina z nich byla ještě děti, nejmladší holce bylo čtrnáct jako mně.“

„Odkud byli?“

„Chlap, kterého jsem u té dodávky zlikvidovala, byl Čečenec a náklad pocházel z Kavkazu. Shromáždila jsem si je v prázdné chatě za Morašínem. Ještě nevím, co s nimi udělám, ale od toho chlapa vím, že je měl předat Rezkovi. Má jich ve sklepě osm. Cítím je tam.“

Také moje tamara zachycovala zdola nějaké myšlenky. Byla půlnoc a všichni spali. Byl mezi nimi ale jistý rozdíl. Oběti ve sklepě se i ve spánku zmítaly v nejasných obavách, jejich věznitelé v prvním patře spali klidným spánkem spravedlivých. Propátral jsem rychle myšlenky jedné mladé dívky. Ne, Lucie se nemýlila. Ti dole byli zamčení za pevnými dveřmi. Většina z nich netušila co je čeká, ale věznění všichni chápali jako předzvěst něčeho horšího.

Obrátil jsem se na Lucii.

„Nedávno jsem manžele Rezkovy zachránil před atentátem Férštajnovy bandy. Bylo by je to zabilo. A oni...“

„Férštajnovci tě vyrušili, viď?“ odtušila Lucie. „Byl jsi zde přece něco zjišťovat?“

„Ano, týkalo se to smrti mladého Vaňka, nedaleko ho někdo zastřelil. Vyrušili mě Vaňkovi vrahové a považoval jsem to za vyřízené. S vraždou Hanky měli společné parťáky, ale sami v ní prsty neměli. Na tohle jsem nepřišel.“

„Vidíš? Nechal jsi je provádět do nebe volající nepravosti,“ pomyslela si vyčítavě.

„Za to by zasloužili pekelný oheň jako za drogy,“ řekl jsem neslyšně. „Alespoň na pár dnů. A prosím tě, nezastávej se jich.“

„Jsem pro přísnější trest,“ pomyslela si sveřepě, až jsem to nečekal. „Zabijeme je. Drogy si každá oběť víceméně dobrovolně koupí a použije sama na sebe. Tyhle oběti jsou na tom hůř, nemají na výběr. Kdo je zneužívají, jsou horší než dealeři drog. Myslím, že ani oslepení nestačí. Zabiju je ale já, ne ty. Ty budeš mít jinou příležitost napravit, co jsi pokazil.“

Ostře sykla.

Doga, která po nás bez varování náhle vyskočila ze tmy, se jí jen poslušně stočila k nohám.

„Pokud vím, sama jsi mě minule kárala, že jsme moc tvrdí,“ podivil jsem se. „Kvůli tobě jsem vymyslel trestající doménu se stupňujícími se tresty k nápravě i těch nejzatvrzelejších. A teď najednou trest smrti?“

„Něco napůl,“ pomyslela si. „Nezabijeme jejich těla, jen jejich duše.“

„To je totéž,“ pomyslel jsem si. „Také jsem to už použil. Ale nemyslím, že je to dobrý trest. Ty lidské vraky jsou odkázány na ústavy a dobročinnost, nikdo jim nepomůže, ale ony o tom ani nebudou vědět. Není pekelný oheň i z hlediska trestu lepší?“

„Nech to na mě,“ pomyslela si lakonicky. „Prosím tě, nech mě jednat, jen mi pomáhej. Bude to na mou zodpovědnost, ale už jsem si to stačila promyslet. Ani netušíš, kolik nocí jsem tomu obětovala.“

Víc mi už ze svých myšlenek neposkytla. Jen mě krátce požádala, abych počkal na schodech. Pak vyběhla pružně jako černá kočka nahoru. Čekal jsem ostatně jen dvě vteřiny.

„Pojď sem!“ zachytil jsem Luciinu ostrou myšlenku. Vyběhl jsem za ní. V prvním patře mě zaujaly otevřené dveře, za nimiž svítilo světlo. Rozsvítila zřejmě Lucie, ale zatáhla záclony, aby sem nebylo vidět zvenčí. Pak si sundala kuklu, takže jí bylo vidět do obličeje.

Mrknutím oka jsem přehlédl ložnici manželů Rezkových. Byla přepychová, jako všechno ve vile kromě sklepního vězení. Luxusní nábytek, styl Ludvíka Čtrnáctého, drahé plastické tapety, křišťálový lustr. Na velikém letišti uprostřed leželi klidně oba manželé Rezkovi, jakoby spali. Ale nebylo tomu tak, neboť se na nás vytřeštěně dívali otevřenýma očima. Byli ochromení, jen oči jim Lucie nechala pohyblivé. Přeskakovali teď jimi nervózně ze mne na Lucii a zpět a oba byli bez sebe hrůzou, neboť si neuměli vysvětlit nejen náš vpád, ale hlavně ochromení, které je postihlo. Byli částečně přikrytí společnou prošívanou dekou, ale jinak na sobě zřejmě nic neměli.

Matouš byl starší než já, bylo mu přes třicet. Na hlavě měl krátkého ježka a kromě pěstěného těla, na které byl pyšný a které si pravidelně udržoval ve vlastní posilovně, měl ve tváři nepříliš chytrý výraz. Jeho myšlenky byly zoufale jednoduché, inteligence asi nebyla jeho silnou stránkou. Matouš byl vlastně jen bezcitný, bezohledný a poživačný samec. Když držel v ruce smrtící zbraň, cítil se pánem světa a nerozpakoval se použít ji, jak se už vícekrát stalo. Bylo mu lhostejné, jak přijde k penězům, ale plány na to vymýšlela spíše jeho žena Adéla. Teď měl v očích stejnou hrůzu jako ona a to, že si nevěděl rady, v něm nevyvolávalo ani tak strach, jako spíš strašnou nenávist.

Adéla byla velice krásná žena. Pod tenkou dekou se jasně rýsovaly obrysy jejího těla, kromě toho měla nádherný oválný obličej orámovaný pečlivě zkadeřenými blonďatými vlasy. Bylo jí asi pětadvacet a vypadala na první pohled jako anděl.

Ve skutečnosti byla vlčicí, hlavou všech nepravostí.

Zoufale přemýšleli, co se vlastně děje. Matouše napadlo, že na ně vtrhla konkurenční banda, zatímco chytřejší Adéla si právě nevěděla rady s faktem, že jsme jen dva a Lucie je příliš mladá na skutečnou banditku.

„Ne, nejsme bandité,“ oslovila Lucie zdánlivě klidným hlasem normální lidskou řečí ochromené manžele. Odpovídala jim vlastně i na nevyřčené otázky. „Ale je to pro vás dva ještě horší. S konkurenty byste se mohli dohodnout, nás neuplatíte.“

Oba v té chvíli zoufale přemýšleli, co jsme tedy zač?

„Jsme démoni,“ řekla jim Lucie přímo. „A vy jste v naší moci. Pro vás nastal čas trestu.“

Se mnou se domluvila pouhou myšlenkou. Navrhla mi, abych prozkoumal myšlenky paní Adély, zatímco ona se věnuje jejímu muži. Měl bych se zaměřit na kontakty obou manželů s dalšími články řetězu obchodníků s bílým masem.

Soustředil jsem se tedy na bezmocně ležící ženu. Bylo to ale hrozné zkoumání. Zpočátku by neublížila ani kuřeti, ale svého muže hnala od jedné lumpárny do druhé. Nevadilo jí, že prodával kradená auta nebo drogy, hlavně aby to neslo peníze. Matouš by se možná spokojil s málem, ale její požadavky neustále rostly. Sama zpočátku nedělala nic, až později mu aktivně pomáhala; nakonec sama v pražské kavárně navázala kontakty s pašeráky lidí a dohodila jim svého muže. Matouš pak její plány ochotně prováděl, samotného by ho něco takového ani nenapadlo. Adéla byla duší té špíny, měli bychom ji potrestat přísněji.

Rychle jsem z její paměti vytahoval všechny kontakty, ke kterým se dostala. Budou pro nás neocenitelné, až tu síť budeme likvidovat. A také kdoví, mohlo by se nám podařit vypátrat osud jejich obětí a napravit, co se ještě napravit dá.

Napadlo mě to správně, ale bohužel pozdě. Brzy se ukázalo, že jak málo toho dokážeme napravit! Spousta činů se už napravit nedala. Lucie stejně rychle prozkoumala Matouše a když jsme oba skončili, vybídla mě, abych si Matouše prozkoumal i já.

„Uvědom si, nemám místo v paměti,“ odpověděla na můj naznačený a nedokončený údiv. „Já všechny ty adresy zapomenu, protože je nemohu uchovávat natrvalo. Zatím si jen tak zběžně prohlédnu Adélu, abychom nic nepřehlédli.“

Opět ta bariéra, pomyslel jsem si. Lucii už tak omezuje, že za chvíli nebude schopná akce. Neměli bychom se na to oba soustředit dříve, než nás to začne sužovat?

„Nemudruj a dělej,“ okřikla mě myšlenkou Lucie, která to pochopitelně zaznamenala.

Poslechl jsem a ponořil se do myšlenek Matouše, ale bylo to stejně zoufalé jako u Adély. Skoro do dvaceti let se jako kluk nelišil od ostatních. Jeho touha po obdivu byla ještě nevinná, ale brzy se zapojil do party, která mu slibovala dosáhnout všeho, co si přál. Obdivu chtěli dosáhnout pomocí přepychu a na to ovšem potřebovali peníze, hodně peněz. Kde je vzít? Poctivě? To by bylo příliš mnoho práce. Peníze se přece dají vydělat snadněji, například prodejem drog. Matouš je nějakou dobu prodával na ulicích a v barech, než pochopil, že za poměrně nebezpečnou práci dostává jen malou část zisku a smetanu mu před nosem seberou dodavatelé, kteří byli v relativně větším bezpečí, než drobní prodavači na ulici.

Podařilo se mu udělat se pro sebe. Navázal kontakt přímo se skupinou pašeráků drog a sám začal zaměstnávat další dealery. Vydělával tak podstatně více. Brzy si pořídil luxusní mercedes, tím okouzlil svou budoucí ženu Adélu. Ta se v jeho světě rychle rozkoukala a chopila se dalších akcí. Vytvořili sehraný manželský tým a vzájemně se podporovali. Vyhovovali si všestranně. Adéla byla velice atraktivní žena a Matouš své tělo rovněž používal jako součást obdivuhodného image. Jejich láska byla víc animální než duševní, ale naprosto jim vyhovovala. Oba měli, po čem toužili. Peníze, atraktivního partnera, každý vlastní mercedes a ačkoliv utráceli veliké sumy za prvotřídní jídlo a nápoje, našetřili si brzy na mnohem přepychovější vilu, než měl kdokoliv jiný ve městě.

Matouš by se rád odstěhoval do Prahy, ale Adéla mu to rozmluvila. Na malém městě byli lidem na očích, ale ukazovali jim jen vnější luxus. Pro jejich vilu naplno platilo: Můj dům – můj hrad. Za plot se nikdo nedostal, o to se kromě obrovské dogy postaralo i drahé zabezpečovací zařízení. Žili v závětří a zdánlivě v klidu. Spolu zaměstnávali další, ale i když navenek působili jako jejich kamarádi a parťáci, ve skutečnosti jim tvrdě vládli. Jejich přátelé netušili, že jsou pouhými poskoky, proto jsme nic neobjevili, když jsme je po vraždě Hanky dopadli.

Na vraždě Hanky ti dva podíl neměli. Byla to soukromá akce Rudolfa a kdyby se o ní Matouš s Adélou dozvěděli, asi by Rudolfovi přinejmenším pořádně vyčinili. Proč zabíjet pohledné mladé děvče? Vždyť za ni mohli dostat pár tisíc tvrdých! Rudolf však jednal příliš iniciativně a jen proto jsme Matouše a Adélu přehlédli. Zatím.

Matouš měl navíc na svědomí zákeřnou vraždu jednoho z Férštajnových lidí. Tím na sebe a na nic netušící kamarády přitáhl pomstu mnohem mocnější mafiánské organizace, než si ve své prostotě uvědomoval.

Členství v každé podobné bandě s sebou nese jistá rizika a konkurence v tom druhu podnikání nemůže z principu používat čestných metod. Matouš se zapletl s Férštajnovými lidmi. Jednoho zabil v přestřelce, ale druhý chlap unikl a Matouš se stal terčem Férštajnových katů, což nebylo záviděníhodné. Adéla ale dokázala chytře využít či zneužít jeho přátel. Obětí konkurenční bandy se stal nejprve mladý Vaněk, po něm další, vyslaní Adélou na výzvědy. Manželé Rezkovi se drželi stranou a obstáli i proti prvnímu Férštajnovu katu. Objevili ho díky kamerám, Matouš ho překvapil a bez slitování zastřelil. Mrtvolu vhodili do kontejneru na odpadky těsně před odvozem, takže jim to prošlo, Policie nic neobjevila. Získali navíc katovu speciální pistoli s tlumičem, ale pozornost bandy se od té chvíle soustředila na ně.

Vyvázli díky mému zásahu. Rozbitím Férštajnovy bandy si mohli konečně oddychnout. Všechno to byla sebranka, nebyla jí žádná škoda, ale manželé Rezkovi mezi nimi vynikali.

Zkušenost vykoupená tolika mrtvými jim bohužel nestačila a rozhodně nehodlali skončit. Ačkoliv měli v bance tučné konto, měli ve sklepě zamčených dalších osm mladých děvčat a čekali jen na příjezd kurýra, který je měl odvézt dál. Co s těmi dívkami bude? To je nezajímalo. Měli mlhavou představu o nevěstincích, ale bylo jim to jedno. Dívky od nich vždycky odvážel další kurýr, který platil hotově, to jediné je zajímalo. Nebylo jim těch děvčat líto? Nic takového. Pro ně to nebyly živé bytosti, jen budoucí peníze. Náklady měli nepatrné a zisky veliké. Večer jim rozdali po kusu chleba a tím jejich starost skončila.

A teď tady před námi oba bezmocně leželi. Nevěřili Lucii, že jsme démoni, ale nemohli přehlédnout, že je máme v hrsti. Ani teď neměli žádné výčitky svědomí. Adéla uvažovala, že nám něco nabídne jako výkupné, ale nebyla si jistá, kolik je ochotná za svůj život dát. Rozhodně ne víc než čtvrtinu svého konta. Netušila, že se nezachrání, ani kdyby nám nabídla všechno a tak jako tak jí to vezmeme.

Zato Matouš spřádal plány na pomstu. Nabitou pistoli měl přece na dosah v zásuvce nočního stolku, jenže nemohl hnout ani prstem. Škoda. Byl by nám oběma s chutí prostřelil hlavy, bez ohledu na to, kolik by mohl dostat za Lucii, i když za tak mladou a pohlednou dívčinu by asi dostal hodně.

Pořád ještě netušili, jak jsou jejich úvahy zbytečné!

„Poslyš, Lucko, dělá se mi z nich špatně,“ řekl jsem, když jsem dokončil inventuru jejich myšlenek. Řekl jsem to nahlas, jen ať mě ti dva slyší! „Takovou pakáž bezcitnou jsem ještě neviděl. Ani teď, když jim hrozí trest za jejich lumpárny, je nenapadne, že by toho měli litovat a napravit alespoň tisícinu toho, co provedli.“

„Aspoň si nemusíme nic vyčítat, když je zabijeme,“ řekla také nahlas Lucie. „Ale ne jejich těla. Stačí, když je připravíme o duše. Já právě teď nutně potřebuji jedno ženské tělo a tahle bestie se mi hodí.“

Adéla by zavyla hrůzou, kdyby mohla. Částka, kterou byla ochotná zaplatit, se vyšplhala výš. Polovinu? Nebo snad celé dvě třetiny? Zajímavé bylo, že i když určitě tušila, že jí jde o život, ani teď by nedala všechno co měla. Prachy měly větší cenu než její vlastní život!

Matouš marně zkoušel pohnout rukou. Mít v ní pistoli!

„Chceš se zase převtělit?“ usmál jsem se na Lucii.

„Současné tělo mi stačí,“ mávla rukou Lucie. „Kromě toho nechci zbytečně zarmoutit své současné rodiče.“

„K čemu ti ale bude Adélino tělo?“

„Potřebuji je pro Hanku. Mám ji celou tady,“ ukázala si vážně na čelo.

Pochopil jsem – a ztuhl jako špalek.

Errata:

11.08.2021 22:29