Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Alter Ego

„Proboha! Jak to...?“ zalapal jsem po dechu, zatímco svět se se mnou točil jako na kolotoči.

„Našla jsem ji na poslední chvíli,“ řekla Lucie. „Když jsi nevolal, napadlo mě, že máš možná vypnutý telefon. Zkusila jsem zavolat do hospody, kam chodíváš večeřet. Hostinská mi nevlídně sdělila, že tě odvedla policie a dívku, co byla s tebou, později odvezlo nějaké auto. Nasedla jsem do škodovky mých rodičů a za chvíli jsem tam byla. Hostinskou jsem zhypnotizovala, možná by mi to řekla i sama, ale já jsem spěchala a potřebovala jsem znát číslo auta, beztak je měla hluboko v podvědomí a sama by je ani nevydolovala. Vzpomněla jsem si, kde jsem to auto naposledy viděla a to mě přivedlo k únoscům.“

„A co Hanka?“

„Tušila jsem, že není čas čekat na noc. Přepadla jsem je za bílého dne, ochromila jsem je, ale pak jsem z nich vytáhla, že jdu pozdě a Hanku už zabili. Nechala jsem je ležet ochromené, utéci rozhodně nemohli, a odjela jsem do lesa, kde ji zakopali. Podle jejich vzpomínek jsem šla najisto a našla jsem ji.“

Na okamžik se odmlčela. Potom pokračovala trochu tišším hlasem, který se znatelně chvěl. Všiml jsem si toho. Na démonku to byla neuvěřitelná ztráta sebekontroly!

„Hanka byla mrtvá a studená. Nedokázala jsem ji oživit. Chvíli jsem se o to pokoušela, ale brzy jsem nechala marných pokusů. Klečela jsem nad ní a chtělo se mi bezmocně brečet, ale pak mě to náhle napadlo. Tělo jsem jí zachránit nemohla, ale její myšlenky byly ještě čitelné. Velice slabě, ale byly. Myšlení je uložené holograficky a k jeho vytažení ani nepotřebuješ aktivní spolupráci neuronů. Rezonance je citlivá. V radioamatérské praxi jsem jako Jindřich kdysi používala Grid-Dip-Oscilátor neboli GDO, který rezonancí vytáhne kmitočet i z vypnutého laděného obvodu prostě tím, že ho sám snadněji rozkmitá. Soustředila jsem se tedy na ni. Pomocí slabého vlnění jsem ji přečetla a nasypala jsem si ji do své vlastní hlavy, ačkoliv jsem musela ze svých vědomostí přepsat skoro všechno. Abych pro ni měla dost místa, vzdala jsem se práva, fyziky, chemie, jazyků, historie, geologie, astronomie, sociologie, hry na hudební nástroje i dějin umění.“

Pochopil jsem. A došlo mi, co vlastně chce.

„Máš ji určitě celou?“ ubezpečoval jsem se.

„Doufám,“ přikývla. „Alespoň si to myslím. Zbyly mi jen lékařské znalosti, bez nich bych to ani nemohla provést. Později se budu muset všechno naučit znovu od začátku, ale pro ni bych to udělala kdykoliv znovu. Naštěstí byla Hanka mladá, neměla mnoho životních zkušeností. Myslím, že ji mám v hlavě celou.“

„Takže Hanka žije? Právě teď a v tobě?“

„Ne,“ zachmuřila se. „V letálním stavu nemá vědomí. Leda bych se vzdala svého, ale to už by bylo příliš. Pochop mě, já chci také žít!“

Uvěřil jsem jí.

Ani když se později ukázalo, že není všechno tak, jak mi tvrdila, nic jsem jí nezazlíval. 

„Co tedy chceš dělat?“

„Pomůžeš mi,“ obrátila se na mě s jistotou. „Dlouho jsem přemýšlela, co s ní, než jsem se k tomu odhodlala. Mezi lidmi je hodně necitelných zrůd, podobných těmto dvěma. Rozhodla jsem se bez milosti roztrhat duši první lidské bestie, na kterou narazím a vzkřísit při té příležitosti Hanku. Nečekala jsem dlouho. Osud to rozhodl sám, tyto dvě bestie mi padly do spárů doslova jako na zavolanou.“

„Na tohle tedy potřebuješ ženské tělo!“

„Udělala bych to, i kdyby tu žena nebyla,“ řekla Lucie. „Jde především o to, aby Hanka žila, na formě nezáleží. Také jsem si kdysi zvykla na jiné tělo a dokonce na opačné pohlaví. Ale tahle bestie v ženském těle poslouží Hance nejlépe. Roztrháme-li její duši, její tělo bude žít dál, ale nebude to už ona, ale Hanka.“

Mluvili jsme pomalu lidskou řečí, aby nám rozuměli i naši zajatci. Mrkl jsem na Adélu. Nechápala všechno, ale pochopila, že její krásné mladé tělo získá nějaká jiná. Neuměla si představit, co bude s ní? Nevěděla, co to znamená, že chce Lucie roztrhat její duši, měla jen mlhavou, i když pravdivou představu, že to může být její konec. Všechno ale vypadalo příliš nadpřirozeně, příliš neuvěřitelně. Nevěřila tomu, nechtěla tomu věřit, zarputile tomu odmítala uvěřit, ačkoliv všechno svědčilo o tom, že nemluvíme do větru a že je to s ní pěkně nahnuté.

„Dobře, ale co s Matoušem?“ pokračoval jsem.

„Ani on nezasluhuje žít,“ odtušila. „Ale nemusíme ho hned zabíjet. Počkej s tím, mám jiné plány. Hanka nahradí Adélu. Bude pokračovat v jejím těle i v její vile a navenek bude všechno jako dřív. Přidáme jí i procesor, jak jsme plánovali. Její souhlas těžko získáme, ale nemáme jiné východisko.“

Poslední část o procesoru už opět jen sykla. Nebylo nutné, aby to věděli ti dva. Stačilo, když vyslechli svůj ortel. Ačkoliv jej pořád nechápali, bylo vidět, že je naše slova plnila další hrůzou.

„Bude to pro ni ale těžké probuzení,“ strachoval jsem se předem, když jsem si uvědomil všechny souvislosti.

„Nech to na mně,“ mávla rukou. „Je mrtvá a nejenom nám, ani jí nic jiného nezbývá. Ona se s tím vyrovná, i když to nebude mít lehké. Ty jí pomůžeš, bude to tvá povinnost.“

„Samozřejmě,“ souhlasil jsem.

Netušil jsem ještě, co to přikývnutí bude znamenat. Ale byl jsem ochoten udělat pro Hanku všechno, i když jsem si to v této chvíli ještě nedokázal představit. 

Lucie si vyhrnula bundu a z taštičky u pasu vytáhla svůj konjugátor. Měla nějaký novější, se třemi čelenkami, spojenými do větší krabičky, než byl můj i její dřívější model.

„Budeš mě synchronizovat,“ oznámila mi. „Zvládla bych to možná i sama, ale budu mít problém oddělit Hančino vědomí od svého. Soustředím se jedině na to a ty budeš všechno, co ti teď předám, ukládat do Adéliny paměti. Jasné?“

Souhlasil jsem. Posadili jsme se tak, že jsme měli hlavu paní Adély mezi sebou. Ta už pochopila, že s ní vůbec nechceme vyjednávat o výši výkupného, že nás peníze vlastně nezajímají, pochopila, že se rovnou chystáme vykonat nad ní nějaký hrůzný ortel. Bezvládně ležela mezi námi, oči jí zoufale přeskakovaly mezi mnou a Lucií a cítila nesmírný strach, nejen z blízké smrti, ale především z neznáma, které ji čekalo.

Slitování se ale nedočkala.

Člověk i démon musí být přesvědčen o nenapravitelnosti i o vině odsouzence, aby jeho zabití mohl považovat za popravu a ne za vraždu, a to i když jsou platné zákony opačného názoru. Naše svědomí se ale nebouřilo. Vina byla nepochybná, napravení jsme vyloučili krátkým nahlédnutím do hlubiny duší těch dvou. Byli jsme v situaci lékaře, který se chystá porušit Hippokratovu přísahu. Ale nebyli jsme jen lékaři. Přišli jsme nejen zachraňovat nevinnou Hanku, ale i spravedlivě potrestat obchodníky s lidmi.

Nejprve jsme se proto museli stát katy.

Navlékli jsme si čelenky a Lucie natáhla třetí paní Adéle. Už předtím jsem věděl, že nehybnost ženy působí tvrdá blokáda, teď se mi to potvrdilo o podrobnosti. Adéla už měla přeleženou ruku, cítil jsem v ní nepříjemné mravenčení. Spíš bezděčně jsem svou vůlí přesunul její ruku stranou, aby nepříjemný pocit přestal, ale ihned jsem sám sebe okřikl. Nač takové ohledy, když jsme se ji chystali zabít? Snad by mi jí bylo líto, ale co dívky, které tihle moderní otrokáři prodávali? Podaří se nám napravit aspoň setinu jejich vin? Pak jsem si uvědomil, že i tu přeleženou ruku zdědí Hanka a mávl jsem nad tím rukou. O Adélu nejde. S manželem napáchali příliš mnoho zla. Zasluhovali si ještě žít?

Rozhodli jsme oba, že ne. Lucie mohla mít v úmyslu získat tělo Adély pro Hanku, ale já jsem o té možnosti nevěděl a přesto jsem se s Lucií shodl na smrti těch dvou. U mě to tedy žádnou souvislost s Hankou nemělo. Bylo to pořád podle našeho kodexu a kdybychom se nerozhodli jejich tělo použít, zahubili bychom je bez užitku. Bylo tedy rozhodnuto a poprava Adély začala.

Lucie proces zahájila. Zabrala si část jejího mozku, vyházela veškeré vzpomínky a poskládala je jinam. Pak začala na tomto ohraničeném místě splétat neurony do mnohem složitější sítě, než dokázala příroda vytvořit za milióny let. Pracovala rutinně a cílevědomě, moji pomoc nepotřebovala.

Já jsem začal také. Nepletl jsem se Lucii, ani to nebylo nutné. Soustředil jsem se na něco jiného. Ačkoliv jsem stále vnímal nelíčenou hrůzu Adély, začal jsem se rychle probírat její pamětí. Třídil jsem její vzpomínky na ty, které musím zachovat, a na ostatní, které nenávratně zmizí. Hanka se musí od začátku orientovat ve svém novém domě, měla by aspoň zběžně znát Adéliny bývalé známé. Jen zlomek vědomostí Adély Rezkové se měl zachovat, většinu jsem bez slitování mazal a ničil jako balast. Zachoval jsem obraz Adéliných rodičů. Viděli v ní princeznu, ale neměli tušení, jakou bestií se stala. Hanka se k nim musí chovat jako jejich dcera, jako Lucie k Salačovým. Nesmí se jim odcizit a musí se s tím vyrovnat, ale ona to zvládne. Tuto část Adélina vědomí tedy zachovám, ale vzpomínky z dětství? Pryč s nimi! Adéliny dětské lásky a plány Hanka nepotřebuje. Obraz rodného domu? Pryč s ním, vždyť se odtud dávno odstěhovali. Vědomosti ze školy? Ani ty nebudou potřebné, naopak, začínají být smíchané s prvními podvody. Hanka si přinese své a i kdyby se jí některé Adéliny hodily, získá si je sama poctivější cestou než oslňováním mladého učitele tělesnými přednostmi, jako se dařilo Adéle už na střední škole.

Valil jsem se pamětí Adély jako buldozer, hrnul všechno stranou, jen pár obrázků po mně zůstalo. Adéla zvolna tála jako zbytky sněhuláka v jarním slunci. Poprava probíhala bezbolestně, oběť si jen zvolna přestávala uvědomovat co je, nechápala už, co s ní děláme, všechno jí začalo být jedno. Ze vzpomínek jsem pak přešel na jádro Adéliny osobnosti. Některá učení je nazývají vlastním EGO člověka, náboženství duší. Tady jsme se zatím i my démoni pohybovali na příliš tenkém ledě. Nebyl jsem si jistý významem každého kousku té jemné pavučiny, ale nebránilo mi to trhat ji na kousky a vymést. Jak jsem stále pokračoval v ničivé činnosti, pozvolna ubývalo i hrůzy, kterou pociťovalo to, co ještě z Adély zbývalo. Tělo, řízené jen animálními funkcemi malého mozku, se samo uklidňovalo, adrenalinu v jeho krvi ubývalo.

Skončil jsem. V té chvíli již Adéla Rezková neexistovala. Před námi leželo jen její krásné, nepoškozené tělo. Bez duše to byla pouhá dementní idiotka, prázdná slupka bývalé tygřice.

Také Lucie skončila. V mozku se teď nacházel novoučký, dosud spící procesor typu Jindřich Čtvrtý, stejný jako jsme měli my dva. Pokud se dá použít tato analogie, byl ve stavu stand-by. Bylo to nutné opatření. Bez Hančiny duše by se nám mohl instinktivně postavit na odpor okamžitě po probuzení a nejspíš by nám nezbývalo, než zničit jej i s tělem Adély.

„Připraven?“ zeptala se mě Lucie myšlenkou. Oddechli jsme si sotva na vteřinu.

„Jistě,“ odtušil jsem. Nepotřebovali jsme v té chvíli na sebe sykat, konjugátory nás spojovaly lépe než slova. Ale ani teď jsem do Lucie příliš neviděl, jen to, co mi předávala sama. Jako kdyby měla v hlavě betonovou zeď s nevelkým okénkem a ke všemu se záclonou.

„Jedeme,“ upozornila mě.

Pak to teprve začalo! Lucie na mě poslala vodopád všech Hančiných vzpomínek. Postupně jsem je ukládal na uvolněné místo Adéliny paměti a pečlivě se staral, abych je nepřeházel. Lucie před několika dny Hanku přečetla za nepředstavitelných obtíží z jejího mrtvého mozku, ale teď mi její duši posílala tak rychle, že jsem měl co dělat, mi aby nic neproklouzlo. Od vzdálených vzpomínek malého dítěte přes dětství až do maturity. Všechno skončilo ve chvíli, kdy Hančiny oči zakryla rudá tma a nebohá dívka přestala vnímat bolest způsobenou ostřím nože, kterým ji Rudolf rychle a vztekle bodal do prsou a krku...

Vzpomínky končily. Teď teprve následovalo jádro vědomí, dosud pečlivě ukryté v hloubce Luciiny hlavy, podstata Hančina Já. Tady jsem byl bezradný. Bylo toho mnohem víc než ostatních vědomostí a vzpomínek. Ty jsme během přenosu rozpoznávali, teď to byla nezřetelná pavučinka. Ukládal jsem ji pokud možno popořádku, snad bude fungovat jako dřív.

Proto Lucie narazila na dno své paměti! Místo jedné duše měla v hlavě dvě!

Netušil jsem, že je to ještě složitější... 

Konečně si Lucie strhla z hlavy čelenku. Oddychovala jako po maratónu a pokud se cítila jako já, chápal jsem ji. Oba jsme byli na dně sil, ale stálo to za to. Točila se mi hlava a cítil jsem horečku, ale drobné nepříjemnosti vyvažoval pocit spokojenosti nad tím, co se nám dvěma právě podařilo. Zachránili jsme před smrtí nevinnou dívku. Ne sice její tělo, ale to podle všeho nebylo důležité. Hanka dostala jiné, převtělila se.

„Pozor, nevzbuď ji,“ varovala mě. „Adéla už neexistuje, je z ní Hanka, ale nechme ji ještě chvíli spát.“

Řekla to nahlas a nevadilo jí, že tomu Matouš rozumí.

Poslechl jsem ji bez protestů, ačkoliv jsem byl navýsost zvědavý na výsledek. Říká se, že člověk nedokáže život dát a tedy nemá ani právo jej brát. Pro nás to v této chvíli neplatilo. Poprava Adély byla smutná věc, vytvoření Hanky povznášející. Vraceli jsme k životu dívku, kterou přátelé těchto lidí zabili. Nebylo to přinejmenším spravedlivé?

„Teď chvilku počkáme,“ rozhodla Lucie. „Oba máme přehřáté procesory, musíme nejprve vychladnout. Prosím tě, skoč pro něco k pití do ledničky, mám děsnou žízeň.“

Měla pravdu. Cítil jsem hrozné horko a drkotaly mi zuby. Překonával jsem to vůlí, ale dalo mi to práci. Potřebovali jsme oba mokrý ručník na hlavu a něco studeného na žízeň.

Odešel jsem do kuchyně. Manželé Rezkovi měli v kuchyni přepychovou, bohatě zásobenou ledničku. Byl v ní nejen bohatý výběr vín, ale také minerálky, které se mi zamlouvaly víc. Vzal jsem dvě, vrátil se k Lucii a oba jsme se s chutí napili. Byly právě tři hodiny po půlnoci.

„Hanku máme. Zbývá Matouš,“ připomněl jsem nahlas.

„Nemůžeme ho nechat být,“ řekla také nahlas Lucie. „Obchodníka s děvčaty a vraha není škoda. Ale nechci zabít jeho tělo. Roztrháme jen jeho duši, jako jsme to udělali s jeho ženou.“

Matouš teď vůbec nevěděl, na čem je. Zdánlivě se s jeho ženou nic nestalo, ležela a klidně spala. To jediné mu bylo divné. Po dosavadní hrůze a napětí by snad tak klidně spát neměla. Matouš dosud nevěděl, že Adéla neexistuje, že uvnitř ní je úplně jiná bytost. Podle našich spokojených tváří ale mohl vytušit, že se nám náš záměr podařil. Chtěli jsme roztrhat její duši a podařilo se nám to. Bez křiku, bolesti i bez krvavých scén.

„Co s ním chceš ale dělat?“ zeptal jsem se Lucie nejistě. „Předělat ho, aby neškodil? Zbude z něho vrak po lobotomii.“

„Proměníme ho jako jeho ženu,“ řekla Lucie. „Původně jsem myslela, že ho využiju sama, ale jsem teď úplně vysátá... Snad ještě zvládnu vytvořit druhý procesor, ale víc už ne, musíš mi pomoci jinak. Prober mu vzpomínky a ponech z nich jen to potřebné. Zbytek zlikviduj, nic z toho nebude potřebovat.“

„Dobře, ale k čemu mu bude procesor bez duše?“

„Dáš mu svoji,“ řekla klidně Lucie.

„To nemyslíš vážně?“ zarazil jsem se. „Poslyš, Lucko, já chci také žít. O takovou změnu vážně nemám zájem.“

„Ty přece zůstaneš sám sebou. Nebudeš se do Matouše přenášet, aby nám tu zůstalo bezduché tělo Vlasty Veselého. Co s ním? Poskytneš Matoušovu tělu kopii sama sebe. Matouš bude pak tvoje Alter Ego.“

„Aha... takže se vlastně rozdvojím?“ došlo mi.

„Ano,“ řekla Lucie. „Budete teď dva. Zůstaneš tím známým zázračným lékařem Vlastou Veselým, vrátíš se do svého bytu, jako by se nic nestalo. Ale i Matouš zůstane naživu. Kopie tvé duše ho změní k nepoznání a všichni čtyři se ode dneška budeme přátelit jako dosud my dva.“

„A co kdybys mu dala svou duši ty?“ napadlo mě. „Bývala jsi přece kdysi chlapem, ne? Tebe to neláká?“

Lucie se na mě podívala se smutným úsměvem.

„Prosím tě, nechtěj to po mně. Ty jsi k tomu vhodnější.“

„Proč?“ dorážel jsem na ni.

„Já jsem teď pouhý stín,“ přiznala. „Nezapomeň, smazala jsem ve své hlavě všechno co se dalo. Udělala bych to později. Dokonce si myslím, že to bude potřebné. Zabíjet zločince může být záslužné, ale předělat je na démony podle našeho obrazu se mi jeví jako dokonalejší způsob napravování jejich zločinů. Než si ale obnovím sama sebe, chvíli mi to potrvá. Ty jsi v nejlepším pořádku, bude to snazší i pro tebe. A kromě toho si uvědom, máš kromě Hanky také Růženku. Pro kterou z nich se rozhodneš?“

„Vždyť jsem je obě viděl jen na pár okamžiků, ani nevím, zda mi svorně nedají košem.“

„Nedají,“ řekla Lucie. „Kdybych nebyla co jsem, stála bych o tebe i já. Když mají démon nebo démonka výběr jen mezi jiným démonem a člověkem, nemůže to jinak dopadnout. Jiné je to u tebe. Můžeš získat dvě dívky, ale ne současně. Pro kterou se rozhodneš? Obě budou démonky, obě na výši, že se jim miliony jiných děvčat nevyrovnají. A teď – vol!“

„Těžká volba,“ přisvědčil jsem. „Hanka nebo Růžena?“

„Ponecháš to tedy náhodě. Rozdvojíš-li se, tvá kopie v těle Matouše získá kopii Hanky, původnímu Vlastovi Veselému zbude příležitost získat Růženu. Bude to rozhodnutí osudu jako kdyby sis v těžké chvíli hodil korunou. Vypadá to cynicky, ale v tak nerozhodné chvíli i to může být řešení. Ostatně tomu bývá častěji, než si myslíš.“

„Jsi si jistá, že to bude v pořádku?“

„Možná ano, možná ne,“ pokrčila rameny. „Chci naznačit, že ani my démoni nejsme ve všech rozhodnutích tak nezávislí, jak bychom si přáli.“

„Říkej si co chceš, nelíbí se mi to.“

„To je daň za naši všemocnost. Přemýšlej co bude, když odmítneš. Matouše budeme muset zabít tak jako tak a na Hance v těle Adély zůstane podezření, že nese trestní odpovědnost za smrt svého muže. My bychom ji samozřejmě podpořili, můžeme zařídit, aby se to podobalo mrtvici nebo infarktu, ale není lepší, když Matoušovo tělo bude žít dál a ty v něm budeš Hance pomáhat? Zdánlivě se nic nezmění, pouze Rezkovi se přestanou chovat jako mafiáni, ale o tom víme jen my. Možná to od tebe bude oběť, možná výhra.“

„Výhra? Stát se gangsterem s plným sklepem nevinných obětí, tomu říkáš výhra?“

„To je ta oběť. Hanka by byla naopak výhrou, nemyslíš? Nepovažuješ ji přece za přítěž!“

„Nepovažuji. Pak ale musím souhlasit,“ přikývl jsem.

„Samozřejmě vám pomůžeme. Já a originál Vlasty se o ty oběti ve sklepě postaráme. Spojíme je se skupinou v Morašíně a zorganizujeme jejich návrat. Tvá kopie v Matoušovi bude spolu s Hankou čelit ostatním bandám otrokářů, ale my vás podpoříme. Víš přece, že se tamarami dohovoříme lépe než vysílačkou.“

„Dobrá, přemluvila jsi mě,“ ustoupil jsem. „Můžeme začít, než si to rozmyslím. Cítím se zase v pořádku, jak jsi na tom ty?“

„Už budu fit,“ povzdychla si Lucie. „Teď tedy přijde na řadu Matouš. Jako chlap by byl docela hezký, škoda, že je to taková bestie, že si nezaslouží žít.“

Matouš na ni hleděl pohledem zvířete zahnaného do kouta, ale nemohl pohnout ani prstem. Začalo mu docházet, že není jen krátkodobě oslabeným dravcem, kterého bychom se měli obávat, až přijde k sobě, ale bezbrannou kořistí démonů. Podle Adély už viděl, že ani on nezemře, jeho tělo bude žít dál, ale už to bude někdo jiný, zatímco jeho Ego Matouše Rezka se změní v nic. Pozvolna v něm narůstala hrůza z blížícího se konce.

Dopili jsme minerálku a přesunuli se k jeho hlavě.

„Pane Rezku,“ oslovil jsem ho, zatímco jsme si s Lucií navlékali čelenky konjugátoru. „Jste vrah, vraždil jste a se svou ženou jste prodávali děvčata do nevěstinců. Dobře víte, že to byl zločin. Máte smůlu, na řadě jste vy.“

„Nech ho, Vlasto,“ okřikla mě už přes konjugátor Lucie. „Rozhodli jsme se vymazat ho, nač ještě tohle?“

„Aby před smrtí pochopil, že zemře spravedlivě...“

„Myslíš, že to nechápe? Necítíš, jak v něm rychle stoupá adrenalin? Mohl by nám předčasně zkolabovat!“

Nemusela to dokončovat. Měl jsem ale před sebou jako na talíři Matoušovo svědomí. Jeho duši bez citu, jejíž jedinou touhou bylo dobré jídlo, šampaňské, pivo a sex. Neměl výčitky svědomí ani při krádežích aut, ani když se zapojil do sítě drogových dealerů, ba ani když se stal otrokářem. Dokonce ani teď ničeho nelitoval. Bál se trestu, ale svých zločinů nelitoval.

Začal jsem jeho vědomí pomalu ale jistě likvidovat. Ponechával jsem jen střípky. Férštajnova banda byla pryč, ale musel jsem zachovat povědomí o zbývajících členech jeho party, aby můj budoucí dvojník nebyl překvapen, až se k němu později přihlásí. Ostatní se podobalo ničivé vlně, která se před minutou přehnala mozkem jeho andělsky vyhlížející ženy. Zachoval jsem ještě méně vzpomínek z dětství, než Adéle. Jeho rodiče už nebyli naživu, zbývala mu stařičká teta, chudinka netušila, v jakou bestii se její kmotřenec změnil. Při každé návštěvě mu podstrkovala co mohla. Jednou králíka, pak kachnu, Matouš ji vždycky potěšil, jak se mu dobře vede, ale nikdy se jí za dary neodvděčil. Bude na mém dvojníkovi něco z toho napravit, jako Lucie splácela svým novým rodičům jejich předchozí péči. Ze všech těch vědomostí zůstaly střípky. Pavučina Rezkova Já se rozplývala jako v závanu uragánu. Rezignace, klid, netečnost ke všemu. Konec.

Lucie mezitím dokončila jeho nový procesor.

„Teď tě budu ukládat já,“ sdělila mi. „Začneme.“

Vědomosti jsem měl ve své paměti pečlivě setříděné, ale bylo jich nepoměrně víc, než kolik jich za svůj krátký život nastřádala Hanka. Měl jsem v paměti dvacetkrát více znalostí. Mohl bych z nich vybrat jen některé, ale pak bych svého dvojníka ošidil, což se mi nezdálo fér. Pořádně jsem se nadechl – a začal. Lucie už to snad stihne nějak umístit.

Byla to příšerná námaha. Hlava mi třeštila už po několika minutách, musel jsem zavřít oči, abych se mohl plně soustředit. Nestačil jsem sledovat Lucii, tušil jsem ale, že také ona jede na plný výkon. Spolupráce tří procesorů je něco úžasného, pomyslel jsem si, kam se na nás hrabe kosmické řídící středisko Houston při navádění výpravy na Měsíc! Jenže to trvalo příliš dlouho, déle než u Hanky, navíc už jsme oba byli ne unavení, ale přetažení!

Na samém konci se ale se mnou zatočil svět. Nebylo toho nakonec na nás příliš? napadlo mě ještě. Což musíme vydržet všechno? Vždyť to je strašné přetížení!

Pomalu jsem otevíral oči. Ležel jsem naznak, přikrytý lehkou dekou. Nade mnou se skláněly dvě tváře. Usměvavá Lucie Salačová, ale kdo je ten druhý? Náhle jsem tu tvář poznal, až jsem málem vyskočil. Ten druhý jsem byl – já sám!

Vlastimil Veselý!

Zachvátil mě zmatek, ale Lucie mě jemně přimáčkla zpět na lůžko. Podvolil jsem se, ale pořád jsem byl jako po ráně palicí.

„Probuď se!“ zasyčela na mě Lucie naší rychlořečí, i když nezvykle pomalu.

Příšerně mě brněla levá ruka, skoro jsem ji necítil, jako by mi ani nepatřila. No ovšem, přeležená! Bezděčně jsem rozevřel a sevřel dlaň, abych ji rozhýbal. Přes Luciinu snahu jsem se rychle posadil a teprve teď jsem pochopil, že jsem – Matouš Rezek.

„To snad ne...“ sykl jsem rychlořečí. Ano, měl jsem také procesor, všechno stejné jako Vlasta... jenže tělo gangstera.

„Je to tak,“ sykla pobaveně Lucie. „Dvojník jsi ty, ale to jsi přece musel čekat!“

„To jsem nějak nezvládl,“ sykl jsem. „Nenapadlo mě, že tím dvojníkem budu právě já.“

„Ty to pochopíš,“ řekla dobromyslně a s úsměvem Lucie. „Jsi silnější a víš oč jde, Hanka to má horší. Musíme ji probudit. Chceš, abychom u toho byli, nebo to zvládneš sám?“

„Proboha, jen to ne!“ zaúpěl jsem. „To ji mám budit já? Vždyť to s ní strašně zamává! Lucko, pomoz mi!“

„Máš asi pravdu,“ řekla Lucie. „V tom případě by bylo lépe, kdyby odešel Vlasta.“

„Proč?“ nechápal můj dvojník. Vztáhl jsem to i na sebe, ale hned jsem si uvědomil, že už nejsem Vlasta, ale Matouš. Ode dneška nesmím na své původní jméno slyšet. Proboha, to mě ještě čekají problémy!

„Protože,“ odsekla Lucie, otočená k němu. „Bude to lepší.“

„Nechápu...“ sykl Vlasta.

„Nechápej, ale jdi zkontrolovat zamčené dívky ve sklepě. Opatrně je probuď a vysvětli jim, jak na tom jsou, pokud to ještě nevědí. Slib jim, že je vyvedeme na svobodu, ale počkej tam s nimi, až za tebou přijdu.“

Já bych na jeho místě poslechl a neptal bych se, protože jsem Lucii věřil. On to ostatně udělal také tak, pořád jsme oba jednali stejně. Beze slova se zvedl a vyšel z ložnice.

„Ty se do nového těla vžiješ snáze,“ obrátila se na mě Lucie. „Hanka na tom bude hůř, ale pro začátek vám to oběma trochu usnadním.“

Sklonila se ke spící ženě a sykla klíčové slovo. Spící žena se pohnula, protáhla se a otevřela oči. Vzápětí je ale vytřeštila, přitáhla si deku až k bradě – a strhla ji ze mne úplně.

„Proboha!“ vyjekla.

Lucie okamžitě přiskočila, sedla si mezi nás, aby mě ukryla za svými zády. Zatímco Hanku uklidňovala, vyskočil jsem na nohy a hledal jsem, co bych si oblékl. Věděl jsem, kde mám šaty, ale pořád jsem je nepovažoval za své. Nemohl jsem honem pochopit, že je teď všechno moje a ne Matouše Rezka. Ještě že jsem si nechal v hlavě topologii vily! Sáhl jsem do správné skříně, vzal jsem si všechno čisté, ani za svět bych se neoblékl do šatů, které měl včera na sobě Matouš.

„Ahoj, Haničko,“ začala Lucka hovořit lidskou řečí, aby ji uklidnila. „Semlelo se nám to ale nečekaně, viď?“

„Lucie, co vy tady?“ vyjekla Hanka. Rychle se posadila a objala ji. Byla pro ni jediným pevným bodem v neznámu, které ji náhle obklopovalo.

„Vítám tě mezi nás, démonko,“ řekla Lucie tiše a zavinula ji přitom jemně do přikrývky.

„Co... cože?“ vyjekla Hanka a popadla se oběma rukama za hlavu. „Co jste to říkala?“

„Jsi teď démonka jako my,“ ujistila ji Lucie. „Víš přece, co to znamená. Uvědom si, čím teď myslíš. Měli bychom si všichni tykat, souhlasíš?“

„Ano...“ zůstala bezradně sedět jako tumpachová. „Co mám vlastně v hlavě? A co se to se mnou stalo? Jsem to ještě já?“

„Jsi to ty a nejsi to ty,“ řekla Lucie co nejklidněji. „Jen si vzpomeň, jak tě tři mladí grázlíci unesli, mučili a největší grázl Rudolf tě zabil nožem. To by sis ještě mohla pamatovat.“

„Takže... ale vždyť přece žiji...“

„Nejsi mrtvá,“ ujistila ji Lucie. „Mrtvé je jen tvé dřívější tělo. Oživili jsme tvou duši a žiješ dál, jenže v těle jiné ženy.“

Hanka se bezradně rozhlížela kolem sebe. Náhle spatřila na toaletním stolečku bývalé Adély Rezkové zrcadlo, otočené tak, že v něm viděla – sama sebe.

„Nééé!“ vykřikla zoufale a zakryla si tvář, aby se neviděla.

„Ale ano, to jsi teď ty,“ ujistila ji vážně Lucie. Pomalu jí odtáhla ruce. Hanka si je zděšeně prohlížela. Předtím neměla pěstěné prsty ani nalakované nehty. Byla i předtím krásná, ale její krása spočívala v prostotě a nenápadnosti mladičké dívenky. Teď byla ženou tygřicí.

„Takže už to opravdu nejsem já?“ vyhrkla.

„Poslyš, Hanko,“ začala Lucie unaveně, ale jen já jsem asi tušil, jak strašlivě je unavená, „chtěli jsme z tebe udělat démonku, ale semlelo se to jinak. Vlasta tě nestihl proměnit a není naše vina, že tě tamti vrahové unesli a zabili. Jistě si pamatuješ, že máme možnosti navíc. Našli jsme tvé mrtvé tělo a zachránili alespoň tvou duši; všechny vzpomínky a co se dalo. Tvé dřívější tělo už bylo mrtvé, ale opatřili jsme ti jiné. Nešlo to jinak, než zabitím zločinců, kteří si smrt zasloužili. Nahradila jsi černou duši Adély Rezkové a její tělo je teď tvé. Duše Vlasty nahradila duši zloděje, obchodníka s drogami, podvodníka, kuplíře a vraha Matouše Rezka. Duše těch dvou zmizely, ale nelituj je, byl to jen spravedlivý trest za jejich zločiny.“

„A co je... s Vlastou?“ vyhrkla.

„Vlasta je dál tím čím byl,“ pokývala hlavou Lucie. „Jen se nám trochu rozdvojil. Je to zamotané, že? Musíš si zvyknout, že jsi Adéla Rezková, i když jsi Hanka v jejím těle. Stejně je v těle Matouše Rezka nový Vlasta. Jste úplně noví démoni a doufám, že se všichni spřátelíme.“

„Takže přece jen nejsem Hanka?“

„Jsi – a nejsi,“ odtušila Lucie. „Tělo Hanky je mrtvé, tobě teď patří tělo Adély Rezkové a tak budeš žít dál. Můžeme tomu říkat reinkarnace. Začneš nový život, nejen obrazně.“

„Ale co doma, co naši?“

„Ti to budou mít nejhorší, pravda,“ zachmuřila se Lucie. „Jejich dcera Hanka je mrtvá, to se nedá změnit. Pozítří ti všichni půjdeme na pohřeb. Bude pro tebe těžké, nesmět se k nim hlásit. Časem se to urovná, můžeš jim pak jejich dceru připomenout a kdoví, možná i nahradit. Kdoví?“

„Ale teď... opravdu tam nesmím?“

„Teď by to nebylo dobré,“ přikývla vážně Lucie. „Uvědom si, jaký budou mít smutek. Ačkoliv máš skutečnou a pravou duši jejich dcery, nemůžeš se jim teď vnucovat. Snad až po delší době. Lidé nejsou na vzkříšení zvyklí, i tobě samotné bude chvíli trvat, než se z toho vzpamatuješ.“

„Takže jestli to správně chápu, tohle vůbec není Matouš Rezek?“ ukázala na mě.

„Je to jen jeho tělo,“ přikývla Lucie, „Ale uvnitř toho těla se nachází duše Vlasty Veselého. Nedávno ti navrhoval, že by s tebou rád chodil, vzpomeň si.“

„Já vím,“ zrudla. „Já jsem ho odmítla, ale...“

„Ve skutečnosti ses jen zdráhala,“ doplnila ji s úsměvem Lucie. „Poslyš Adélko – ne, nevzpírej se, vážně si budeš muset zvyknout, že se tak jmenuješ, jste vlastně s Matoušem manželé. Rozumíš? Jistě ano, máš teď mnohem větší inteligenci než dříve. Osud, jakkoliv k tobě krutý, vás v podstatě svedl dohromady.“

„Ale co když... co když se k sobě nehodíme?“

„Samozřejmě,“ přikývla Lucie. „Nemusíte se chovat jako manželé, ten svazek přece za vás uzavřeli tamti dva. Můžete se jeden druhého stranit a nakonec se rozvést. To záleží jen na vás dvou. Ale na tvém místě bych si to rozmyslela. Tohle,“ ukázala na mě, „přece není žádný vrah, ačkoliv jím před necelou hodinou byl. Je to dvojník Vlasty a má tě rád. Ví, že jsi jeho Hanka, a zná tě možná víc než se znáš sama. Pomáhal mi s tvým oživováním a tvoje duše prošla jeho vědomím. Pamatuj si, muž jeho formátu miluje především duši, tělo až na druhém místě. Ale ani tady jste nic neprohráli. Věřte zkušenému, je mi víc let než vám oběma dohromady a také už mám zkušenosti s reinkarnací.“

Poslední větu řekla v mužském rodě. Pochopil jsem, že z ní promluvil starý profesor Jindřich.

„Já... já nevím,“ začervenala se Adéla. Kdoví po kolika letech to bylo u tohoto těla upřímné. Ale city patřily Hance, to bylo v pořádku. Adéla měla krásnější tělo, snad i obličej, ale po duševní stránce mi připadala jako nakažená leprou, až jsem se jí štítil dotknout. Ale teď to byla Hanka a Lucie měla pravdu. Měl jsem ji rád.

„Poslyšte, teď už jsem řekla v podstatě všechno, co jsem vám musela říci,“ prohlásila Lucie. „Zbytek už si musíte vyříkat sami. Jasné?“

Hanka jen tiše přikývla, já také.

„Tak ahoj, démoni,“ usmála se Lucie. Zvedla se, sbalila do ledvinky svůj trojitý konjugátor a vyšla z ložnice.

Ve dveřích se jen jako mimochodem otočila.

„Abych nezapomněla, tamary dostanete příští týden jako opožděný svatební dar. Nechte je udělat Vlastu, umí je nejlépe. Matouš na to nemá potřebné vybavení.“

Odešla. Dveře zavřela, až to prásklo. Za chvíli se ozvalo další prásknutí dveří ze sklepa. Na obrazovce bezpečnostního systému jsem viděl, jak z podzemní garáže vily pomalu vyjíždí zavřená dodávka. Lucie s Vlastou odváželi počínajícím svítáním skupinu vyplašených mladičkých dívek. Ačkoliv... uvědomil jsem si, to už nejsem já. Jsem Matouš Rezek, podnikatel. I když brzy změním profesi. Nechci být ani o vteřinu déle mafiánem!

Auto odjelo, zůstali jsme konečně sami.

„Ahoj, Hanko,“ oslovil jsem sedící ženu. Přitáhla si deku až k bradě a mlčela.

„Budu ti říkat Hanka, chceš? Jmenuješ se teď sice Adéla, ale uvnitř jsi a pro mě pořád budeš Hanka. A měli bychom si asi tykat, když jsme teď aspoň formálně manželé.“

Neodpověděla, ale rozplakala se. Pochopil jsem. Bylo jí líto předchozí Hanky, jejího zmařeného života. Její dřívější tělo zemřelo za hrozných bolestí, Hanka naplno prožila vlastní smrt a i když byla opět naživu, neexistovalo pro ni nic, co se odehrálo mezitím. Z jejího pohledu to muselo být příšerné. Před malou chvílí ji vraždili, teď se probudila v jiném těle. Taky jsem krátce před ní zažil něco podobného, ale byl jsem na to lépe připravený.

„Hanko... neplač,“ sklonil jsem se k ní.

„Nech mě!“ utrhla se. „Nejsem tvoje žena!“

„Neboj se mě, nedotknu se tě,“ zavrtěl jsem hlavou. „Vždyť ti to Lucka vysvětlovala. Budeme žít dál jako manželé Matouš a Adéla Rezkovi. Kromě nás dvou na celém světě jen dva další démoni vědí, že ty jsi Hanka a já Vlasta.“

„Já vím,“ vzlykla. „Ale co bude s opravdovým Vlastou?“

„Myslíš s mým Alter Ego? Ten na tom bude hůř, protože tě už nikdy nezíská. Ale já jsem přece on, nechápeš to ještě?“

„Já vím,“ špitla. „Ale co teď budeme dělat?“

„Musíme si zvyknout na svá nová jména, musíme se tak i podepisovat. Mohl bych ti ale říkat Hanka, budeš-li si to přát. Dalo by se to chápat jako přezdívka, jen my dva budeme vědět, jak to je. Hanka a Vlasta zůstanou navěky naše tajemství. U mě to bude horší. Můj originál Vlasta žije, to by se nám pletlo. Ale vždyť ani Matouš není špatné jméno! Záleží na tom, kdo je nosí. Bezcitný mafián nebo zázračný lékař? Raději budu to druhé.“

„Já to přece vím,“ vydechla. „Kdo jiný by to měl chápat?“

„Teď jsme ještě oba mafiáni,“ řekl jsem. „Musíme s tím skončit a potom... máme život před sebou! Naučím tě všemu, co bude potřeba. Můžeš se stát také lékařkou, budeš-li chtít.“

„Ale my dva...“ přeměřila si mě očima tázavě. „Opravdu jsme manželé? Vždyť jsme neměli svatbu!“

„Formálně před zákonem jsme ji měli. Adéla a Matouš se vzali a my teď pokračujeme v jejich životech. Budeme používat dokumenty Matouše a Adély a budou naše a pravé.“

„A myslíš, že se k sobě hodíme?“

„To je ovšem problém,“ vzdychl jsem si. „Ale jak to říkala Lucka, můžeme zůstat spolu, můžeme žít každý zvlášť, jak budeš chtít. Kdybys mě nenáviděla, kdyby ses na mě nemohla odporem ani podívat, nebudu ti bránit v rozvodu.“

„V rozvodu?“ vyhrkla nesouhlasně.

„Oficiálně jsme manželé, pamatuj na to. Nebudu tě do toho proti tvému odporu nutit, ale kdyby ses rozhodla ode mne odejít, museli bychom se nejprve formálně rozvést. Bránit ti nebudu, to ti slibuji, ale... já bych v tom radši pokračoval...“

„Je to všechno najednou...“ vzdychla si. „Víš, nedokážu se s tím jen tak vyrovnat. Musíš... musíš mi dát čas...“

„Já vím,“ natáhl jsem k ní ruku a nesměle ji pohladil po nakadeřených vlasech. Až jsem se otřásl. Vlasy patřily té kreatuře Adéle. Ale pod nimi... to už byla přece Hanka!

„Jak to vysvětlíme...“ řekla ještě nejistě.

„Nikomu nebudeme nic vysvětlovat,“ řekl jsem tišeji, ale rozhodně. „Dokonce ani nesmíme. Jsme manželé Matouš a Adéla Rezkovi, patří nám tato vila, jen se budeme muset zbavit mafiánů, kteří o tom, co se stalo, dosud nevědí.“

„Ale co já?“ zajíkla se. „Kde vlastně jsem, co se mnou bude? Vždyť já někde možná ještě ležím mrtvá!“

„Nech to být,“ zavrtěl jsem hlavou. „Pozítří máš pohřeb. Vím, je to strašné pomyšlení. Mohli bychom tam jít, viděla bys naposledy svou bývalou tvář a jak tě dávají do hrobu, ale poradil bych ti, nechtěj se vidět. Nech to Lucii s Vlastou. Viděla bys jen bolest svých rodičů, ale nesměla by ses k nim přihlásit. Těžko by ti uvěřili, že jsi jejich pravá dcera, považovali by tě za cynickou provokatérku a zbytečně by se na tebe zlobili. Můžeme si slíbit, že zajedeme ode dneška za dva roky za tvými rodiči a uvidíme, co se dá dělat.“

„To znamená, že vlastně nemám ani své rodiče?“

„Máš jiné a ti za nic nemohou. Vzpomeň si na ně, několik vzpomínek Adély jsem ti nechal.“

„Ty? Ty znáš i mé myšlenky?“

„Ano,“ přikývl jsem vážně. „Jsem přece démon a pomáhal jsem Lucii stěhovat tvou duši. Jsi teď přece také démonka. Což neznamená zlo, jen to, že máme v hlavě dokonalejší procesory než náš původní mozek, jaký nám dala příroda.“

„Takže jsem před zákonem opravdu tvoje?“

„Opakuji, kdyby se ti to příčilo, ani se tě nedotknu. To záleží jen a jen na tobě.“

„Ale co ty?“ vyhrkla. „Co si o tom myslíš ty? Tobě by nevadilo, že jsem už mrtvá? Anebo jiná? Nějaká bestie?“

„Já v tobě nevidím Adélu,“ řekl jsem rychle. „Adéla byla bezcitná bestie, pro mě jsi Hanka. Já na rozvodu rozhodně trvat nebudu. Byl bych rád, abys zůstala navždycky moje. Ale kdyby ti vadilo, že to »Ano« za nás řekli jiní, můžeme svatbu zopakovat. Rezkovi ji měli na úřadě, nebylo by nikomu divné, že ji chceme mít ještě v kostele. To se přece dělá.“

Dodal jsem si odvahy a přitáhl ji k sobě. Nevzpírala se, naopak, objala mě. Ale cítil jsem, jak mi ještě vzlyká v náručí.

Jak to říkala Lucie? Miloval jsem opravdu víc její duši? Asi ano, bezcitnou Adélu bych v náručí držet nedokázal, připadalo by mi to jako držet jedovatého hada. Tohle ale byla přece Hanka, jen v jiném těle. Tělo pro mě nerozhodovalo, ačkoliv, a v tom měla Lucie také pravdu, opravdu bylo velice atraktivní.

„Hanko! Přece jen jsi nakonec moje!“ sevřel jsem ji, až se jí zatajil dech. Našel jsem její rty a ona moje. Měla na nich zbytky rtěnky původní Adély a opět jsem si musel uvědomit, že pod tím nánosem make-upu je duše Hanky, kterou mám opravdu rád.

Nezáviděl jsem už originálu Vlastovi ordinaci ani knihovnu plnou všemožného vědění. Určitě si to s Hankou brzy pořídíme také. Jenže on zůstal sám, zatímco já... já mám Hanku! Snad mu ji nahradí Růženka, ke které se naopak nesmím hlásit já. My dva jsme ještě jako jeden muž, obrazně i doslova, přijali rozhodnutí osudu, ať bude jakékoliv.

„Dívej se mi do očí,“ prosila mě, když jsme potom leželi vedle sebe. „Víš, díváš se jako ten den, když jsi mi poprvé řekl, že jsi démon. V té hospodě, pamatuješ? Máš stejné oči. Já vím, že jsou jiné, ale díváš se jimi stejně.“

„Měla bys změnit účes,“ řekl jsem jí na oplátku, když jsem se jí prohraboval kučerami. „Jako Hanka jsi měla vlasy krásnější. Tyhle jsou také hezké, ale předtím... víš, že se díváš úplně jinak, než ta krutá a bezcitná Adéla?“

„Ty jsi viděl Adélu někdy předtím?“ nadzvedla se.

„Párkrát jsem ji nejspíš potkal ve městě, ale nikdy bych si na ni nepomyslel,“ ujišťoval jsem ji. „Naposledy jsem ji viděl krátce předtím, než jsem ji... zabil. Pak ses místo ní objevila ty... Víš, tvé minulé tělo můžeme litovat, bylo také hezké, ale život mu nevrátíme. Co na tom? Jsi to přece pořád ty. Nesmělá, hodná Hanka. Právě tak ses mi líbila předtím a takovou tě chci i teď.“

„Lucie nelhala,“ řekla a opět klesla na polštář. „Máš opravdu rád duši, nejen tělo.“

„A ty ne?“ podíval jsem se jí šťastně do očí...

Errata:

11.08.2021 22:29