Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Zástupce

Zpět Obsah Dále

Venku svítalo, i když byly teprve čtyři hodiny ráno. Vstali jsme a oblékli se. Hanka se chvilku přehrabovala ve svém novém šatníku. Věděla sice, kde co má, ale nic se jí nelíbilo. Nakonec našla nejstřízlivější šaty, ukryté vespod pod ostatními. Ne tak vyzývavé, jaké byla zvyklá nosit Adéla, ale slušely jí. Potom zamířila do kuchyně, šel jsem s ní. Potřebovala mě vedle sebe, byla nesmělá, jako by jí tady nic nepatřilo. Váhavě připravila k snídani čaj a pár topinek. Tak to dělala předtím Adéla, Hanka tedy použila i nově získané vědomosti. Pokračovali jsme v životě tam, kde ti dva skončili, věděli jsme jen, že musíme skoncovat s jejich mafiánským způsobem života. Rozplynul se do větru s původními majiteli této vily.

„Co budeme dělat?“ začala nervózně při čaji.

„Nejprve se nasnídáme,“ usmál jsem se na ni. „Budeme se muset nejprve zabydlet a osmělit. Dnes se nebude dít nic, ale pozítří má přijet kurýr pro zajatkyně.“

„Co budeš dělat?“ strachovala se.

„Zajmu ho,“ ujistil jsem ji. „Lucie mi jistě půjčí svůj starší konjugátor, dozvím se od něho podrobnosti, které zatím nevím... a zneškodním ho.“

„Zabiješ ho...?“ otřásla se.

„Nemusíme zločince zabíjet,“ pokrčil jsem rameny. „Dělali jsme to jen když se nám odsouzenec jevil jako nenapravitelný.“

„Odsouzenec?“ vyhrkla nesouhlasně.

„Ano,“ přikývl jsem. „Říkal jsem ti přece už jako Hance, že my démoni máme jiné představy o spravedlnosti, než je zapsáno v zákonech lidí. Uvědom si největší rozdíl. Soudy se o vině zločinců jen dohadují a nikdy ji neznají s jistotou. My to víme. Naopak soudy mají k vykonání spravedlnosti početný aparát, vězení a stráže. Ty nám chybí, proto máme jiné druhy trestů.“

„A když je ten provinilec ještě napravitelný?“

„Pak je to mnohem snadnější,“ řekl jsem. „Ani nevíš, jak hodně si přeji, aby první lump, se kterým se utkáme, byl nějaký obyčejný poskok.“

„Co bys s ním dělal?“

„Vytvořím mu v hlavě doménu, která ho na čas oslepí. Jako trvalý trest by to bylo kruté, ale zařídím, aby to oslepení časem zmizelo. Potrestaný prohlédne, ale bude už vědět, že se na cestu zločinu nesmí vrátit. Pokud to opět udělá, oslepne znovu, jenže na delší dobu a s každým proviněním se mu další trest prodlouží. Jsem si jistý, že ho to napraví. Přinejmenším devětadevadesát procent zločinců nejsou takoví drsňáci, aby se obešli bez očí.“

„Ale ty nenapravitelné zabíjíte...“

„Zpočátku jsme byli nemilosrdnější,“ přiznal jsem. „Ale i my se měníme. Máme nad lidmi nesmírnou moc, jenže jsme se zařekli nezneužívat ji. Určitě přistoupíš na náš kodex, můžeš mít ostatně na jeho vytváření stejný vliv jako my starší. Jsi teď přece jedna z nás.“

„Musím se nejprve se vším pořádně seznámit,“ řekla už trochu smířlivěji. „Víš, vlastně jsem se rozhodla už v té hospodě. Uvěřila jsem Vlastovi...“

„Mně...“ opravil jsem ji.

„Vlastně... uvěřila jsem TI, že nejste nástrojem zla, takže se ničemu nezpronevěřím, když přijmu... ...tvou nabídku.“

„Budu ti pomáhat,“ slíbil jsem jí. „Je to i má povinnost, ne protože jsem tvůj... manžel. Měl jsem to v úmyslu od začátku a kdyby se do toho nešťastně nevložila policie, mohla jsi dnes být démonkou Hankou. Žila bys doma jako dřív a možná by sis mě nakonec tak jako tak vzala. Určitě mi uvěříš, že bych o tebe i tak usiloval, viď?“

„Věřím,“ řekla a trochu se začervenala. „Přiznám se, že jsem už tenkrát nebyla proti.“

„Takže se stalo, co jsme oba chtěli, ne?“ vzal jsem ji jemně za ruku.

„Ale – co Vlasta?“ vyvinula se mi. „Ten původní?“

„Byli jsme jen jeden, teď jsme dva,“ pokrčil jsem rameny a opět jsem ji vzal za ruku. „Natrvalo jsme se od sebe oddělili, ale pořád jsme víc než bratři. Ale podle dohody jsem tě získal já. On o tebe usilovat nebude. Nerozhodl o tom soud, ale osud, stavět se proti tomu nebudeme. Musí si najít jinou démonku a protože na něho žádná nezbyla, musí si ji nejprve z jiné dívky sám udělat. Tak zněla naše dohoda mezi Vlastou a Lucií, dokud jsme my dva byli ještě jeden.“

„Víš, nechtěla bych mu ublížit...“

„Nestarej se, neublížíš mu. Pro něho jsi prostě zemřela. Ta vzkříšená je přece Adéla, Matoušova žena. Respektujeme to a ani tobě asi nezbývá nic jiného.“

„V tom případě jsem opravdu tvá, Matouši. Víš, že se mi to jméno začíná líbit? Víc než jméno tvého... bratra.“

„Nebude ti naopak vadit, když tě budu před lidmi nazývat Adélka? Je to tvé oficiální jméno, musíš se tak i podepisovat... Ty mi říkej Matouš, Vlasta je přece někdo jiný, ale já ti mezi námi dvěma budu pořád říkat Hanka. Souhlasíš?“

„Asi si zvyknu. Ale měla bych k tobě ještě jednu prosbu. Nemohl bys mi nějak přiblížit svůj vztah k Lucii? Při prvním setkání se mi zdála taková... prostě strašná. Dneska to bylo úplně jiné, jako kdybychom byly odedávna přítelkyně.“

„Souvisí to s vlněním mozku,“ objasňoval jsem jí, jak mi to řekla Lucie, která byla v tom oboru dále. „Máme rychlejší vlnění, naštěstí se projevuje jen v těsné blízkosti, proto jsi měla ještě jako člověk u Lucie ty nepříjemné pocity. Teď jsi i ty démonka a tvé nepříjemné pocity zmizely. Lucii vděčíš za všechno, především za záchranu duše. Našla tě krátce poté, co tě zabili. Nemohla tě už oživit, ani my nejsme všemocní, ale zachránila z tvého mrtvého těla to podstatné – duši. Pak tě udržovala ve své hlavě, než se naskytla možnost oživit tě v těle jiné ženy. Vzdala se kvůli tobě většiny svých vědomostí, ale ona si je rychle obnoví.“

„Nevím...“ řekla. „Proč jsem například neměla nepříjemné pocity, když jsem tenkrát mluvila ...s Vlastou?“

„Protože jsem se držel obezřetně dál. Ty vlastně také, ani jsi mě nevzala za ruku, pamatuješ?“

„A teď?“

„Jak říkám, mezi námi démony je to v pohodě. Od ostatních lidí se ale drž dál, jinak se nebudou ve tvé blízkosti cítit dobře. Je to daň, kterou platíme za větší dokonalost.“

„Chceš opravdu tvrdit, že jsme dokonalejší?“

„Ano,“ přikývl jsem. „Máme nesrovnatelně větší možnosti, ale skutečnost je taková, že je nás na světě nepatrné množství. Čtyři démoni na několik miliard lidí. Lidská civilizace na nás nezávisí, přizpůsobit se musíme my lidem, ne oni nám. Uznávám, někdy je to nemožné. Lidé vymysleli zákony pro sebe a s námi prostě nepočítají.“

„Porušování zákonů mi na vás nejvíc vadí,“ posteskla si. „Nebylo by možné dát to do pořádku?“

„Zákony jsou dobré i špatné,“ pokrčil jsem rameny. „Není to dávno, kdy v Německu platily zločinné zákony Hitlerovy Třetí Říše. Řídit se jimi bylo nespravedlivé, nemravné, ale bylo to zákonné. Zákonnost není totéž co spravedlnost. Mnoho zákonů má bránit křivdám na nevinných, jenže tytéž zákony často chrání zločince. Neopatří-li policie dostatek důkazů k jednoznačnému usvědčení pachatele, soud ho musí propustit na svobodu. My zločiny pracně nedokazujeme, ověříme si je přímo ze vzpomínek pachatele. S tím se samozřejmě žádný soud nemůže a vlastně ani nesmí spokojit. Podle našeho pojetí spravedlnosti naprosto stačí i důkaz přečtený z myšlenek. Jakmile tam spatříš, jak vrah svou oběť zabíjel, žádné vykrucování nemá smysl. Nepotřebujeme pak obhájce ani soudce. Jediné, co musíme pořád zlepšovat, je určení odpovídajícího trestu. Musí to být zanesené alespoň v našich vnitřních zákonech, v kodexu. Už proto, že nemůžeme převzít lidské tresty, které ve své většině počítají s vězením.“

Neodpověděla, jen mi mlčky stiskla ruku.

„Vezmi si samotnou naši existenci,“ dodal jsem smířlivě a pohladil její ruku. „Podle našeho kodexu jsme Adélu i Matouše zabili, neboť jsme zahubili jejich duše. Nešlo o vraždu, ale o trest. Krutý, ale spravedlivý. Vlasta s Lucií z jejich sklepa osvobodili osm děvčat, které manželé Rezkovi věznili a chystali se prodat do nějakého nevěstince, kde by se po nich slehla zem. Jenže podle lidských zákonů se vůbec nic nestalo. Nejde o vraždu, jejich těla přece žijí dál. Nedokonalost lidských zákonů nám tady výjimečně nahrává, ale skutečnost je taková, že jsme je zabili.“

„My dva jsme obchodovali s děvčaty?“ zděsila se.

„My dva ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Stalo se to před námi, my s tím máme společná jen těla těch dvou otrokářů.“

„To je strašné...“ zděsila se. „Byli jsme vážně bestie?“

„Poslyš... Hanko, my dva jsme to nezosnovali, jakápak tedy vina? Ale musím tě o něco poprosit. Až přijede kurýr pro ta děvčata, naložím s ním, jak už jsem ti naznačil. Ale to ještě není všechno. Ten chlap je pro nás důležitý. Z jeho myšlenek se chci dozvědět osud děvčat, které už při svých minulých návštěvách odvezl. Musím to zjistit. Možná pak bude nutné, abych odjel vypátrat, jak bychom mohli těm nešťastným obětem pomoci.“

„Pojedu s tebou,“ vyhrkla rychle. Podíval jsem se na ni a viděl jsem, že to myslí vážně.

„Nebude to procházka růžovým sadem,“ ujistil jsem ji.

„Budu s tebou. Jsem přece démonka, nebo ne?“

„Jsi,“ usmál jsem se. „Ale jsi teprve miminko démonky, nic neznáš, nic neumíš. Nejprve se musíš strašně moc naučit, než se staneš bezpečnou proti lidským nástrahám.“

„Nauč mě něco hned!“ poprosila s takovou samozřejmostí, že jsem okamžitě zvážněl.

„Máš pravdu,“ řekl jsem. „Ponechat tě bezbrannou by bylo horší, než vzít tě do jámy lvové.“

Vysvětlil jsem jí, jak na krátké syknutí namodulovat lidský i psí bootstrap a naučil ji používat aspoň jednoduché přimrazení. S tím by se mohla nakrátko postavit pluku elitních výsadkářů, ale zbytek bych musel zařídit já. Aspoň už nebyla tak bezbranná.

Pak jsme sestoupili do sklepa, kde jsme uklidili stopy po nedobrovolném pobytu dívek. Všimla si, jak některou uvězněnou napadlo vyškrábat do stěny znamení, že tu byly. Zahladil jsem je. Matouš měl pro tento účel i vlastní malířské náčiní.

„Vidíš? Opět porušujeme zákon,“ usmál jsem se. „Ničíme důležité důkazy. Svědčily by proti nám, ale nespravedlivě, vždyť jsme naopak obchodům s děvčaty zabránili. Vidíš, jak u nás démonů lidské zákony selhávají?“

„Už jsem to uznala,“ šeptla.

Vrátili jsme se nahoru a naučil jsem ji rychlořeč, byla podobná bootstrapu. Vytečkoval jsem před ní pár obrázků se zakódovaným textem, to bylo jednoduché. Hanka se učila rychle. Vzpomněla si, jak mi do ordinace přinesla pohlednici od Lucie.

„Takhle jste se na mě domlouvali!“ usmála se. „Uznávám, měli jste důvod.“

„Měli. Vše odpuštěno?“

Přikývla.

Až do sedmi jsme se učili. Ve vile manželů Rezkových bohužel nebyla jediná odborná kniha, aby nám pomohla. Nevelká knihovnička obsahovala pár výtisků červené knihovny, ale Adéla ani ty nečetla, měla je jen jako dekoraci. Umínil jsem si požádat Vlastu nebo Lucii o zapůjčení literatury, ale nešlo to okamžitě, starali se o osvobozená děvčata. Mít aspoň počítač, ve kterém toho bylo také dost a dost! Ale my jsme neměli nic.

„Mohli bychom si něco půjčit bez Vlastova souhlasu,“ navrhl jsem Hance. „Znám odemykací kód jeho bytu. Jeho počítač mě zná, byl přece donedávna můj.“

„To by byla krádež,“ otřásla se.

„Ano i ne,“ pokrčil jsem rameny. „Jednak jsem sám kdysi ten zámek udělal, aby se mohla Lucie do mého bytu dostat za mé nepřítomnosti. Počítám, že je její oprávnění rozšířené na všechny démony. Já bych to tak určitě udělal.“

„Možná, ale až to řekne on. Když jste se oddělili, nemusíte už myslet stejně.“

Rozhodl jsem se jí vyhovět a nejprve Vlastu o dovolení požádat, jenže bez spojení tamarou a mobilem to nešlo. Abychom nezůstali nečinně sedět, rozhodl jsem se naučit Hanku něco ze sebeobrany. Seběhli jsme spolu do části sklepa, kde míval Matouš posilovnu. Naučil jsem svou novou ženu základům umění starých nindžů. Vrátili jsme se nahoru kolem osmé hodiny ranní utahaní, ale šťastní.

Pak jsme se pustili do sepisování, co všechno si musíme pořídit pro další činnost. Nejdřív si koupíme počítače. Vypůjčíme si od Vlasty Jindřichův systém a všechno si nahrajeme. Tamary nám Vlasta slíbil prostřednictvím Lucie a jistě nám časem půjčí odborné knihy s glosami profesora Jindřicha, závažnějšími než vlastní text. Pak se vypravíme do Prahy a pokusíme se získat pro Adélu diplom na lékařské fakultě. Ne že bychom jej potřebovali kvůli znalostem, ale jinak neuzavřeme smlouvu s pojišťovnou. Co nám bude chybět k úplné spokojenosti? Možná piano a flétna, nebo raději housle? Hanka se na žádný hudební nástroj neučila, ale ujišťoval jsem ji, že se to se mnou naučí velice rychle a bude se jí to určitě líbit.

Krátce po osmé hodině se ze šatní skříně ozvalo zazvonění. Telefon Matouše Rezka. Jak jsem mohl zapomenout, že mám tohle spojení s Vlastou a Lucií? Jenom tím, že jsem nebyl ještě plně zabydlený ve svém novém těle? Zapnul jsem telefon.

„Matouš Rezek,“ ohlásil jsem se klidně. Samozřejmě jsem teď mluvil jeho hlasem.

Sluchátko syklo rychlořečí: „Tady Vlasta. Nemohl bych tě o něco požádat?“

„Jistě, brácho.“

„Heleď, to není špatný nápad,“ zajásal Vlasta. „Budeme tedy bráchové, i když jsem do téhle chvíle žádného neměl.“

„Myslíš, že to nevím?“ sykl jsem. „Ale líbilo se mi to, jsme jako jednovaječná dvojčata! I když ne tělem, ale určitě duší!“

„Jistě... ale chtěl jsem tě o něco požádat. Nemohl bys mě zaskočit? Vzpomněl jsem si na tebe, všechno ti povíme s Lucií, až se vrátíme. Nezapomněl jsi, co kde mám a jak si odemknout?“

„To víš, že ne,“ ujistil jsem ho. „Nebude ti vadit, když si tam vezmu Adélku? Chci jí půjčit nějaké tvé knihy.“

„Aha, já jsem vám to ještě nedovolil? Opakuji, všechno co tam najdete, je vaše stejně jako moje. Pro Hanku bych to udělal tak jako tak.“

„Zvykej si nazývat jí Adélka,“ upozornil jsem ho. „Tak se teď přece jmenuje. Jako sis musel zvyknout na Lucii.“

„Dobře,“ zavrčel. „Tobě budu ale říkat brácha, ano? Vážně se mi to líbí a když už jsi s tím začal...“

„Kde jste?“ zeptal jsem se ho.

„Rozdělili jsme se. Lucie je na cestě na Kavkaz. Vybavil jsem ji financemi a jede vracet část dívek, která se chce vrátit. Dvě z nich bohužel prohlásily, že se vrátit nemohou a vzhledem k tomu, že mají pravdu, musím je umístit já. Myslím si, že se mi to podaří, ale asi je budu muset na čas ubytovat. To ale nebude problém, u sebe mám dost místa.“

„Jistě. Ale teď mi upřesni ten záskok. Míníš v ordinaci, nebo v cukrárně?“

„V ordinaci, abych měl klid a čas na cukrárnu.“

„Dobrá, jdeme tam,“ shrnul jsem to.

Mrkl jsem na Hanku. Slyšela všechno, syknutí se šíří do všech stran srozumitelněji než řeč. Nebyla proti nápadu pomáhat Vlastovi, chtěla vidět, jak zvládnu léčení. V garáži jsme měli každý svůj mercedes, ale raději jsme šli pěšky, nebylo to daleko.

Došli jsme k mému bývalému bytu, odemkli ordinaci. Brzy se začali trousit pacienti, ale bylo jich poměrně málo a prohlíželi si mě nedůvěřivě. Někteří totiž Rezka znali jako gaunera. Že by teď byl lékařem? Několik jich radši odešlo bez vyšetření, zůstali jen přespolní, co Rezka neznali. V kartotéce nebyli, ale to jsem snadno napravil. Vyšetřil jsem je a zahájil léčbu. Na závěr jsem použil své placebo injekce.

„Jste vy vůbec doktor?“ zeptal se mě zamračený pacient, který zbyl úplně nakonec.

„Nevěříte mi? Máte pravdu, nejsem zdejší, jsem tu jenom na záskok. Doktor Veselý mě ráno poprosil, abych ho tady na pár hodin zastoupil.“

„A umíte vůbec léčit? Máte diplom?“

„U sebe nemám,“ přiznal jsem. „Kdybyste byl zdejší, mohl byste to posoudit srovnáním s doktorem Veselým. Oba léčíme podle nových metod. Ale nemusíte se bát, umíme to stejně.“

„Nezlobte se, ale vaše léčení se mi nezdá.“

„Co se vám nezdá?“ zeptal jsem se. „Obáváte se, že vaši nemoc nepoznám? Obyčejné žaludeční vředy je otázka dvou-tří dnů léčení. Příští týden o tom nebudete ani vědět.“

„Určitě? Profesor Maděrka říkal, že to je vážné.“

„Neznám profesora Maděrku, ale měl pravdu. Měl jste pět dní před perforací žaludeční stěny, to už zavánělo krchovem. Ale jak říkám, příští týden to bude minulostí.“

„Profesor Maděrka mě vyšetřoval laserovou kamerou, rentgenoval mě kolem dokola a vy nic. Jak vůbec můžete někoho léčit s tak povrchním přístupem? Maděrka mi předepsal osm různých léků a vy? Jednu nepatrnou injekci.“

„Až skončím, což by mělo být příští týden, pokud to za mě nedokončí doktor Veselý, můžete se vrátit k profesorovi. Ať vás vyšetří znovu, aby měla dušička pokoj. Já vám už teď povím, že nic nenajde ani rentgenem, ani kamerou. Já opravdu nepotřebuji kameru za deset milionů dolarů, abych zjistil, co vám je. A co je nejdůležitější, profesor Maděrka vás těmi osmi různými drahými léky nevyléčil. Já na to mám jednu injekci, ale ručím za to, že budete zdravý.“

„Ručíte?“ pochyboval.

„Ano,“ ujistil jsem ho. „Dnes si navíc dávejte pozor na záchodě. Vyjdou vám dva menší ledvinové kameny. Ty profesor Maděrka ani neobjevil, ale on se zaměřil na žaludek, to se pak dá ledacos přehlédnout.“

„A vy jste je objevil?“

„Nejen objevil, ale začal jsem je léčit, to poznáte nejdřív. Na ostatní bude potřeba více času. Ale aspoň byste měl pochopit, nelžu-li v jednom, nespletu se ani v druhém.“

Pacient odešel s trvajícími pochybami. Litoval jsem, že nemám tamaru. Vlasta ji ale měl s sebou v akci. Ještě že jsem zde našel aspoň starší konjugátor, jinak bych byl bezradný.

Hanka si mezitím četla v Lékařské encyklopedii. Tak jako kdysi mně, i jí nejvíce pomáhaly profesorovy obrázky.

„Je tu toho moc,“ přiznala. „Ale marně hledám přístroj, který právě používáš.“

„Ten není v žádné knize,“ ujistil jsem ji. „Ten přístroj umí používat jen démoni. Vidíme jím procesy v mozku. Zaměříš-li se na malý mozek, zjistíš stav pacientova organismu. Stimulací v těch místech můžeme naopak léčit. Je to podobné akupunktuře, jen tisíckrát účinnější. Ten přístroj má i další vlastnost. Spojuje nás s myšlením toho, ke komu se připojíme v rámci vyšetřování. Vyzkoušíš si to jistě brzy, teď už tu ale nemáme žádné pacienty, takže až někdy příště.“

„S myšlením?“ podívala se na mě udiveně. „Není to právě to vaše čtení myšlenek?“

„Ano, je,“ přikývl jsem.

„Takže... když mě tenkrát Lucie vyšetřovala...“

„Právě při tom vyšetření se dozvěděla, že budeš pro nás hotový poklad. Hledáme nové adepty už dlouho.“

„Ale to je... neslušné, lézt lidem do myšlení! Porušuješ tím lidem soukromí! Není ti přitom trapně?“ pohoršila se.

„Pro nás démony je neslušné dávat to lidem najevo,“ opáčil jsem. „Za neslušnější považujeme dozvědět se o zločinu, ale nic proti tomu nedělat. I v tom se náš kodex liší od lidských pravidel. Můžeme odhalit zločiny, na které by se jinak nepřišlo. Můžeme zabránit i zločinům, ke kterým se pachatelé teprve chystají. Co je lepší? Formální zdvořilost, nebo účinná náprava nepravostí?“

„Nevím,“ znejistěla.

„Jsi pořád ještě v zajetí lidských zvyků,“ řekl jsem. „Dobré zvyky dodržujeme. Ale tam, kde jde o spravedlnost, se zkrátka s lidmi neshodneme. Někdy ani za cenu konfliktů. Bohužel.“


Nesplnili jsme všechno, co Vlasta očekával, ale nebyl to ani takový neúspěch, jakého jsem se obával. Uvědomoval jsem si, že v našem městě znají Matouše Rezka jako gaunera. Přechod od darebáka k dobrodinci je jim podezřelý. Bude asi lépe prodat vilu a odstěhovat se do Prahy, nebo někam na venkov. Tady bychom narazili na nepochopení, zaviněné... naším minulým životem...

Vypůjčil jsem si od Vlasty Lékařskou encyklopedii, Hance jsem vzal navíc učebnice jazyků. Měla by se naučit německy. Německy se jako člověk začala učit, ale až teď mohla zvládnout všechna nutná slovíčka během nejkratší možné doby.

Zamkl jsem Vlastíkovu ordinaci i byt. Předtím jsem ještě seznámil Hanku s počítačem. Byla velice nadšená, jak snadno se s ním domlouvám a také si to zkusila. Uspěla už napoprvé a vyvolala si informace o léčení nemocí, určené speciálně pro démony. Během několika minut věděla, jak je to se zkoumáním stavu lidského organismu prostřednictvím malého mozku, ani na to nepotřebovala pacienta. Vzdychla si, že si tu mašinku musíme co nejdřív koupit.

Bohužel, manželé Rezkovi neměli konto ve zdejší pobočce banky ani spořitelny, ale v Praze. Souviselo to s tím, aby se zdejší lidé nedozvěděli skutečný stav jejich majetku. Je to sice bankovní tajemství, ale ne na malém městě. Znamenalo to vypravit se do Prahy, vyjeli jsme si tedy do banky. Mercedes jsem ještě neřídil, ale napoprvé jsem to zvládl úspěšně.

„Naučíš se řídit,“ ujišťoval jsem Hanku. „Adélin řidičák už máš a pár předpisů zvládneš za chvilku.“

„Nikdy jsem to ani nezkoušela,“ zdráhala se.

„Je to jednoduché,“ ujišťoval jsem ji.

V bance jsem vyplnil šek a podepsal jej novým jménem. Tvar nového podpisu jsem vystihl napoprvé, tady jsem nečekal problém. Zajeli jsme koupit počítače. Vybral jsem konfiguraci a přikoupil největší disky, jaké měli na skladě. Prodavač se na mě díval udiveně a vůbec nechápal, k čemu nám bude počítač bez softwaru, který jsem po instalaci velkého disku zdvořile odmítl.

„Systém máte v ceně,“ upozorňoval mě.

„Mám systém z dřívějšího počítače,“ ujistil jsem ho.

„To musí být nějaká vykopávka,“ ohrnul nos prodavač.

V rámci vyzkoušení jsem před ním vložil do jednotky první DVD disk a spustil instalaci Jindřichova systému JK-1. Po pár vteřinách systém naběhl a maximální rychlostí načetl všech osm DVD-médií, které jsem si přinesl.

„Tenhle systém opravdu neznám,“ divil se prodavač.

Systém se ihned otestoval, oznámil mi výsledek a přešel do stavu stand-by. Procesor měl rychlejší taktování než ten, se kterým Jindřich začínal, ale systém s tím počítal. Sykl jsem první příkazy. Objevil se Jindřichův informační systém, po něm prázdná lékařská kartotéka.

„Doporučoval bych vám nejnovější verze kancelářských balíků,“ snažil se mi prodavač nabídnout další software.

„Neviděl jste, že mám všechno, co potřebuji?“

Začínal mi vypočítávat, co všechno mi chybí, ale kdykoliv vyslovil jméno některého produktu, sykl jsem a vyvolal lepší verzi. Za celou dobu jsem se přitom nedotkl klávesnice a myš jsem ani nezapojoval a nechal ji v krabici.

„Proboha,“ objevil prodavač náhle závadu. „Vždyť tu klávesnici nemáte zapojenou!“

Sykl jsem. Na obrazovce se objevil nápis.

„Vážený pane, počítač ovládám hlasem, bez klávesnice i myši. Je to rychlejší a přesnější.“

Díval se na to vytřeštěně a už mi nic dalšího nenabízel.

„Odkud to máte?“ zmohl se na poslední otázku. „Tohle se tady nikdy neprodávalo!“

„To je systém od mého kamaráda,“ řekl jsem podle pravdy. „Dokonalejší než všechno, co tu kde máte.“

Vypnul jsem počítač a s prodavačovou pomocí jej odnesl do auta. Napadla mě ale další kacířská myšlenka. Kdybych místo zvukové karty s mikrofony připojil k počítači tamaru, mohl bych počítač ovládat přímo myšlenkami. Řekl jsem si, že se o to při nejbližší příležitosti pokusím. Bude to jistě užitečné.

Zpáteční cesta proběhla v pořádku a za chvilku jsme byli v naší nové vile. Jakmile jsme byli sami, navrhl jsem Hance prodat vilu a odstěhovat se. Zdůvodnil jsem to tím, že nás ve městě lidé znají jako povrchní gaunery. A Vlasta s Růženou jsou tady lépe zavedeni a těžko bychom jim konkurovali. Na jedno menší město jsou i dva démoni luxus.

Hanka souhlasila, jen k tomu přidala další důvody. Vůbec se jí ve vile nelíbilo. Všechno jí tu připomínalo původní majitele, sklepním vězením počínaje, výčitkami za jejich předchozí život konče. Odstěhování proto přivítala. Dohodli jsme se udělat to co nejdříve. Hned se dala do sestavování inzerátu. Pak si na našem novém počítači vyvolala Jindřichův informační systém a pustila se do studia anatomie. Já jsem si začal zařizovat vhodný koutek pro výrobu elektronických zařízení. Tamaru jsem přece dovedl udělat stejně jako Vlasta a teď jsem měl více času než on.

Až k večeru zazvonil telefon.

„Můžeš mi gratulovat,“ ozval se Vlasta.

„Co Růženka?“ zeptal jsem se ho.

„Máme další démonku,“ oznamoval mi slavnostně.

„Ty jsi to stihl sám?“

„Nepodceňuj mě, taky bys to svedl. Nevydržel jsem čekat. Vysvětlil jsem rychle Růžence co a jak, sestavení procesoru mi trvalo trochu déle, než by to zvládla Lucie, ale už se spolu učíme medicínu. Růženka jede jako divá. Počítač zvládla a hned se rozhodla, čemu se věnuje. Zařídíme si malou vlastní porodnici. Při té příležitosti jsem jí rovnou nabídl ruku. Nebyla proti, takže se co nejdřív vezmeme. Jak jste na tom vy, manželata? Také jste se smířili s osudem, anebo se přece jen chystáte k rozvodu? To byste nás ale zklamali!“

Mrkl jsem na Hanku a oba jsme se usmáli.

„Osud je osud,“ řekl jsem. „Oběma se nám to právě začalo líbit. Hanka se učí sama z nového počítače. Postupně si půjčíme všechny knihy po Jindřichovi a pak se uvidí.“

„Má je ode mě slíbené i Lucie, až se vrátí. Počítáme, že to stihne do zítřka. Budeme si muset půjčovat knihy podle potřeby, aby se dostalo spravedlivě na všechny.“

Stihnout cestu na Kavkaz a zpět za dva dny, na to musí za volantem sedět démon. Což o to, Lucie démonka byla, ale i tak... Nedalo mi to, musel jsem se ozvat s pochybnostmi.

„Spočítala to ona, má ještě nějakou rezervu,“ uklidňoval mě Vlasta. „Nezapomeň, pojede čtyřiadvacet hodin denně průměrnou rychlostí sto šedesát za hodinu a bez zastávek.“

„Nepočítá s všelijakými zdrženími,“ pochyboval jsem.

„Jakápak zdržení? Na hranicích trochu zpomalí, aby mohla zpacifikovat celníky... neboj se, ona se zdržovat nenechá.“

„I tak to bude jízda smrti.“

„Odhadli jsme to jako reálné. Jde jí o dvě věci. Jednak o její rodiče, chce jim tvrdit, že byla u tetičky. Za druhé, chce stihnout za každou cenu Hančin pohřeb. Poslyšte, půjdete tam vůbec? Shodli jsme se s Lucií, že byste tam chodit neměli. Hance z toho určitě nebude dobře. Růženka to chápe také tak.“

„Uvidíme,“ odtušil jsem mlhavě.

„Kdy byste nám mohli vrátit Lékařskou encyklopedii?“

„Hanka už ji přečetla. Zavezu ji k vám, chceš?“

„Tolik to nespěchá. Počkáš-li do večera, dám ti na oplátku aspoň jednu tamaru,“ sliboval. „Destičky spojů už mám hotové, montuji zesilovače a zbývá oživit je.“

„Zařizuji si elektrodílnu,“ ujistil jsem ho. „Mám velice zajímavý nápad, řídit počítače myšlenkami.“

Vysypal jsem mu možnost ovládání počítače tamarou.

„Prima,“ odtušil. „Hardware bych ti postavil a ty bys mohl zatím vymyslet ovladače. Skvělý nápad, ale dalo by se z toho vykřesat ještě víc. Mohlo by to třeba samo reagovat i na ostatní lidi, nejen na nás.“

„Myslíš, aby nám mohli řídit počítače?“

„Řídit ne, ale mohlo by to na ně reagovat. Víš přece, že se vás chystá navštívit nějaká podezřelá cháska.“

Nemusel mi naznačovat víc. Rychle jsme dohodli potřebná rozhraní. Dělba práce mezi démony? Proč ne?

Sedl jsem k druhé obrazovce a začal vymýšlet programy.

Jako kdybych věděl, jak brzy je vyzkoušíme. A naostro. 

 


Zpět Obsah Dále
Errata:

11.08.2021 22:29