Pohřeb (32) - Démon Science fiction

Vítej, návštěvníku!

Pohřeb

Večer nás přijeli navštívit Vlasta s Růženkou. Přijeli ve staré škodovce a přivezli nám kupu dárků. Především knihy, aby Hanka měla co číst. Vlasta dodržel slib a sestavil nám hned dvě tamary. Sekal je jako Baťa cvičky nebo pekař housky a tvrdil, že mu to jde s každou další lépe. Měl je už zase vylepšené. Tyhle nové měly větší dosah a neovládaly se obojkem, ale destičkou snímačů, umístěnou v nenápadné kameji na řetízku kolem krku.

Pozdravili jsme se s Růženou. Trochu mi přitom zatrnulo. S ní jsem si přece domlouval první rande, ale osud nás rozdělil jinak. Já jsem se vrátil k Hance a Růžena už zřejmě začala vážně chodit s mým ...»jednovaječným duševním bráchou«.

Zajímavé bylo setkání Růženy s Hankou. Růžena všechno věděla o její smrti i reinkarnaci. Pochopitelně se těšila, až ji uvidí. Hanka ale ode mě věděla, že jsem se pokoušel Růženu přitáhnout mezi nás démony, ale dokončil to až můj Alter Ego Vlasta. S trochou nadsázky bychom mohli Hanku a Růženu chápat jako sokyně, ale mezitím jsme se s Vlastou roztrhli a naše životy se rozešly, i když jsme se oba cítili víc než rodnými bratry.

Vlasta se chvilku se mnou dohadoval o rozhraní vestavěné tamary, zatímco démonky debatovaly v kuchyni mezi čtyřma očima. Pak nás pozvaly na společně připravenou večeři. Při ní jsme všichni čtyři mlčeli, ale protože jsme měli tamary, řeč nestála, naopak. Nově získaná možnost neomezeně konverzovat myšlenkami i s plnou pusou, byla velmi zajímavá a hned jsme ji jaksepatří využili.

Nezvučný hovor se brzy stočil na zítřejší pohřeb. Bylo to ožehavé téma především pro Hanku, neboť právě její tělo měli už za pár hodin pohřbít.

„Půjdu tam s vámi,“ rozhodla se, ačkoliv bylo vidět, že dlouho bojovala s opačným názorem i sama se sebou.

„Bude to pro tebe těžké,“ upozorňoval ji Vlasta. „Budou tam tvoji rodiče. Budou se trápit. A ty...“

„Já vím, už se k nim nesmím hlásit,“ souhlasila. „Ale přece jen bych chtěla ještě naposledy vidět sama sebe. Jistě se znám z dřívějších vzpomínek, ale pohledy do zrcadla mi už vybledly. Chtěla bych si uchovat svou vlastní bývalou podobu v paměti co nejlépe.“

„Nevíme ani, zdali tě budou ukazovat,“ uvažovala Růžena. „Nebývá to vždycky zvykem. Navíc si tak zapamatuješ jen svoji mrtvolu. Promiň, že to tak myslím, ale to už nebudeš ty. Nebylo by lepší, aby sis sama sebe pamatovala jen z dřívějších pohledů do zrcadla? Můžeš si je přece obnovit do fotografické přesnosti.“

„Já vím,“ pomyslela si Hanka. „Už jsem to udělala, ale i to je retušovaný obrázek. Nechte mě být, možná to nebude správné, ale já tam chci jít.“

Nikdo ji už nepřesvědčoval. Byla přece démonkou, musela vědět, co může a co ne. My ostatní jsme to respektovali, jak jinak. S tím jsme se pro dnešní večer rozloučili. Vlasta a Růža si od nás naopak odvezli Lékařskou encyklopedii, kterou už měla Hanka naštěstí přečtenou.

Ačkoliv byl už večer, spát jsme se nechystali. Hanka se dokonce na první noc probdělou se mnou těšila. Je pravda, že jsme se celou noc nevěnovali učení, přesto jsme stihli všechno. Já jsem až k ránu dokončil programy a Hanička zvládla němčinu, francouzštinu, holandštinu a z pilnosti japonštinu. Učebnice byly pečlivě okomentované obrázky od profesora Jindřicha, takže se z nich každý démon velice snadno učil.

Po ránu se opět ozval telefon. Vlasta s Růženou volali, že jsou na cestě k nám. Vlasta mi sliboval přinést nový druh tamary připojitelný k počítači. Hned jsme jej nainstalovali, abych mohl své programy vyzkoušet. Vypadalo to podivně, ale fungovaly napoprvé a bez chyby. Tamara se stala součástí počítače a ten teď dokázal rozpoznat člověka i na dálku. Uměl zjistit jeho polohu i myšlenky a mohl by nahradit i nedokonalé zabezpečovací zařízení vily.

„Ohlásila se už Lucie?“ zajímal jsem se.

„Ne, ale tím se neznepokojujte,“ odtušil Vlasta klidně. „Nevíme, co ji potkalo, ale Lucka si poradí. Nejspíš přijede až na pohřeb. Ani kdyby to nestihla, nedělal bych z toho tragédii.“

Ani já, ani on jsme netušili, co se právě tou dobou kdesi daleko na Kavkaze děje...

Naše démonky připravily snídani a po ní jsme se všichni stěsnali v mé bývalé škodovce. Řídil ji Vlasta, ale jel nezvykle pomalu. Na pohřeb se obvykle rychle nejezdí.

K domu Hančiných rodičů jsme dorazili včas, příbuzní se teprve scházeli. Ohlásili jsme se jako Hančini známí, projevili soustrast rodičům a stáhli se do pozadí. Bylo mi trochu úzko, když Hanka podávala ruku svým rodičům, aniž by jim směla dát najevo, že to je přece ona, jejich dcera. Jen jim krátce stiskla ruku, zašeptala soustrast a vzdálila se. Příbuzní nás nevnímali jako významné hosty, jen jako Hančiny náhodné známé, jak jsme se jim ostatně sami představili.

Hanka v novém těle Adély si zadumaně prohlížela detaily dřívějšího domova. Znal jsem to tu stejně jako ona, vždyť mnou aspoň krátkodobě protékaly její vzpomínky. Věděl jsem o všem, i když jsem většinu z jejích vzpomínek okamžitě po rozpoznání odhazoval, několik detailů jsem si nechal. Proto jsem si teď spolu s ní pamatoval nalomenou kliku dveří do pokoje, to si kdysi malá Hanka pozvala na návštěvu kamarádku, ale pak se spolu honily po bytě, až to ta nebohá klika odnesla. Věděli jsme oba o tajné skrýši na půdě, kam si Hanka ukládala svůj deníček. Ještě tam byl a kdoví, kdy si ho někdo přečte. Trochu jsem trnul, aby to nedala najevo, ale ona se chovala s odstupem a ani nemrkla, že to tu všechno zná. Zajisté byla smutná, ale to na pohřbu není nápadné.

Ještě před seřazením smutečního průvodu odkryl pohřební zřízenec rakev, aby si rodiče a příbuzní naposledy prohlédli tvář mrtvé dívky. Držel jsem po celou tu dobu Hanku za ruku; bylo to potřeba. Mrtvá Hanka byla klidná a netečná. Pro mě to bylo ulehčení. Naposledy jsem ji viděl v mělkém, narychlo ledabyle vykopaném hrobě v lese. Zakrvácený obličej posypaný hlínou tehdy mnohem víc připomínal, jak nepřirozenou a zlou smrtí dívka zemřela. Asi bylo dobře, že se Hanka v tom lese sama neviděla. Tahle tvář připomínala klid a smířenost.

Vzpomněl jsem si teď i na její vrahy. Na Rudolfa, který právě v této chvíli ležel na psychiatrii, kde lékaři marně pátrali po příčině jeho bolestí. Na podstatu plamenů pekelných nepřijdou, pro nikoho kromě Rudolfa nejsou reálné, i když ho nesnesitelně zevnitř spalují. Vzpomněl jsem si na Miroslava a Jardu, kteří Hanku vrahovi přidržovali. Napadlo mě, že bych je měl navštívit na očním oddělení a podle slibu jim vrátit aspoň oči; připomenul jsem si ale, abych je nechal němé. Zdánlivě nesmyslná podmínka přece zněla »pokud Hanka vstane z mrtvých« a nic v ní nebylo o tom, kdo a jak ji oživí.

Lucie to ale jako jediná na světě věděla už tenkrát!

Kde vlastně Lucie zůstala? Neobjevila se ani když zřízenec s profesionálně smutným výrazem ve tváři uzavíral víko rakve, zatímco Hančin otec musel její matku přidržovat, aby se bolestí nezhroutila a já jsem silou mačkal Hance ruku, aby nevyskočila a neprozradila se. Třásla se, na její ruce to bylo znát. Viděl jsem, že je ráda, že ji povzbuzuji. Krátce jsem sykl otázku, zda se cítí silná a vydrží i zbytek obřadů. Neodpověděla, jen němě kývla.

Nejbližší příbuzní vzali rakev na ramena a nesli ji ven, aby ji naložili do vozu. Smuteční průvod se pomalu seřadil, byli jsme úplně vzadu. Nepatřili jsme mezi její nejbližší, ačkoliv mezi námi byla Hanka a pomalu teď kráčela za vlastní rakví, kde spočívalo její předešlé tělo. Vyslechli jsme smuteční řeč faráře, kde dílem náhody, nebo spíš profesionálně sliboval nový život, jistěže lepší, než první. Ani on netušil, jakou pravdu říká.

Rakev pomalu klesla na dno. Všichni postupně přicházeli, aby za ní vhodili symbolickou lopatku hlíny.

„Sbohem, Hanko,“ zašeptala Hanka, když na sebe hodila poslední hrudku. Hudba zahrála poslední sbohem a všichni lidé se otočili k východu ze hřbitova.

Hanka mě táhla za sebou. Uvědomil jsem si, že míří přímo ke svým rodičům a sykl jsem otázku, co chce udělat. Napadlo mě, zdali nechce vyvést nějakou nepředloženost, ale ujistila nás, že ví co dělá. Přitočili jsme se ke zdrceným rodičům. Hanka jim opět podala ruku a utěšovala je, že se s dcerou možná ještě setkají a pak zapomenou na to, co se stalo. Hovořila podobně jako farář, oba to tak nejspíš pochopili a bylo vidět, že je v těch slovech pro ně jistá útěcha. Pak jsme vyšli ze hřbitova a celý průvod se v hloučcích vracel zpátky.

Pohřební debata se táhla i po návratu do domu smutku. Zájem některých příbuzných se obrátil na nás. Vyzvídali, co jsme zač a odkud jsme Hanku znali. Museli jsme jim vysvětlit, jak jsme se s Hankou seznámili, nebylo třeba si vymýšlet.

Hanka se ode mě na okamžik odloučila, neboť si ji pro sebe zabrala jedna z tetiček, ale sotva jsem se začal o ni strachovat, vrátila se ke mně.

„Půjdeme?“ obrátila se k nám démonům.

Rozloučili jsme se s Hančinými rodiči a zamířili k Vlastovu autu. Naše přítomnost na pohřbu splnila co jsme očekávali, další setrvávání mezi hosty nebylo nutné ani vhodné. Naskládali jsme se opět do škodovky. Vlasta za volant, vedle Růžena, já s Hankou vzadu.

„Víš, Matouši,“ sykla náhle Hanka, „musím se ti k něčemu přiznat. Vlastně všem.“

„Povídej,“ vybídl jsem ji, aniž bych tušil, co chce. Kdyby nechtěla, neříkala by nám to.

„Napsala jsem rodičům dopis ze záhrobí,“ řekla tiše.

„Cože?“ I Vlasta zpomalil, aby mu nic neuniklo.

„Měla jsem nahoře ve svém pokojíčku deník,“ vysvětlovala nám Hanka. „Napsala jsem do něj něco, aby naši věděli...“

„Ten snad byl na půdě,“ opáčil jsem, protože jsem dobře věděl, kde ležel.

„Původně byl,“ připustila. „Snesla jsem ho a položila do zásuvky svého psacího stolu, aby ho našli dřív.“

„A co jsi tam, proboha, napsala?“

„Nic moc... popsala jsem tam všechno jako nějaký hrozný sen, ze kterého jsem se nakonec probudila.“

„Ty bys zasloužila! Co tam stojí?“

Podíval jsem se na ni přísně. Neodpověděla, ale – najednou nám úplně uvolnila svou paměť, takže jsme měli před sebou jasně osvětlený obrázek dopisu na papíře školního sešitu s linkami a mohli jsme si to celé přečíst...

»Měla jsem dnes děsivý sen. Zdálo se mi, že jsem umřela, ale co horšího, zabili mě, ubodali nožem. Nepomohlo, že jsem je prosila o slitování. Hodili mě v lese do jámy a zaházeli hlínou. Ležela jsem tam, ale přišla ke mně mladá dívka a zdvihla mě k sobě. Mé mrtvé tělo tam zůstalo, ale mě samotnou odnesla. Pak jsem se opět vzbudila, krásnější než dřív. Jenže ten strašný sen neskončil. V tom jiném těle jsem pomalu šla za vlastní rakví, ale nesměla jsem vykřiknout, co se mi strašně chtělo... mami, tati, to jsem přece já, vaše Hanka!«

Datum pod tím bylo z toho dne, kdy Hanku zabili, takže by se to dalo pochopit i jako nějaký strašlivý věštecký sen původní Hanky, kdyby... pod ním nebylo ještě připsáno:

»Ten sen nebyl sen, ale skutečnost. Horší než sen, protože už jsem se probudila. Nesmím se k vám hlásit, ale vy mě najít můžete. Chcete-li, zkuste to. Hodně bych si přála, aby se vám to podařilo. Hanka.«

Druhé datum bylo dnešní. Tedy šlo opravdu o Hančin dopis ze záhrobí, ale skutečný.

„Neměla jsi jim to dělat,“ řekla Růžena nesouhlasně.

„Nemohla jsem to neudělat,“ odtušila Hanka. Viděl jsem jí do očí a viděl jsem v nich slzy.

„Zlobte se na mě jak chcete, nemohla jsem od nich odjet jen tak!“ vzlykala.

„Já se na tebe nezlobím,“ řekl jsem. „Myslel jsem, že to bude ještě horší. Nejspíš na to přijdou až po nějaké době a snad jim to neuškodí.“

„A co když to objeví ještě dnes?“ mračil se Vlasta.

„Tak to objeví dnes,“ řekl jsem pevně. „Třeba nás dohoní cestou. A jeď, co se couráš?“

Napadla mě kacířská myšlenka.

Hodně jsme se s bráchou psychicky rozešli, když nechápe, co vidím naprosto jasně! Vždyť se nám všem Hanka před chvílí otevřela jako nikdo, naprosto pevně věřila, že neprovedla nic, za co by se měla stydět, ačkoliv tím porušila i naši předběžnou domluvu. Objal jsem Hanku a nechal ji dál vzlykat v mé náruči.

Na kraji vesnice Vlasta náhle dupl na brzdy a zastavil. Proti nám přijíždělo dodávkové auto manželů Rezkových. Málem jsme je ale nepoznali. Vysypané přední sklo, v karosérii tu a tam pár okrouhlých děr, které tam předtím nebyly. Dodávka zastavila vedle nás; Lucie za jejím volantem nás už na dálku poznala a blikala pravým reflektorem, levý byl pomačkaný a bez skla.

Okamžitě jsme se vyhrnuli z naší škodovky. Lucie opatrně vyskočila z kabiny a hned byla u nás. Měla na sobě blankytně modré šatičky, tím spíš působila jako děvčátko.

„Omlouvám se, že jsem to nestihla,“ sykla. „Prosím tě, Matouši, odvez si auto domů. Maličko jsem ti je zdemolovala, ale opravdu nerada.“

„Lucko, ty sebevražedkyně!“ vybuchl Vlasta, ale bylo na něm znát, že to myslí spíš ulehčeně než káravě.

„S některými Čečenci není rozumná řeč,“ přešla Lucie jen tak sérii průstřelů napříč kabinou, které vypadaly, jakoby ji někdo zepředu pokropil kalašnikovem. Proč »jakoby«? Nejenže to tak vypadalo, nejspíš se to tak stalo! Když zavírala zkřížené dveře dodávky, všiml jsem si, že všechno dělá jen pravou rukou a levou drží v klidu. Lucka je přece levačka! Pozornějším pohledem jsem pochopil příčinu. Na rameni pod šatičkami měla obvaz. Zřejmě jí to bez škrábnutí neprošlo. Kdo se opovážil střílet na auto, které řídila čtrnáctiletá holka? Bylo to tak neskutečné, že jsem nevěřil ani vlastním očím. No, hlavně že se nám vrátila živá!

„Co tamta děvčata?“ staral jsem se. „Nedostala šok?“

„Stalo se to až na zpáteční cestě,“ povzdychla si. „Tam to šlo jako po másle, ještě kdyby měli lepší cesty, terénní vůz by se mi na mnoha místech hodil víc. V jednom místě mi nějací ochotní Rusové dokonce pomáhali obrněným vozem na pásech.“

„Hlavně že jsi tady,“ oddychl si Vlasta a my s ním.

„Jsem,“ trochu se zakabonila. „Jenže vidím, že jdu, jak se říká, s křížkem po funuse.“

„Už mě pohřbili,“ vzdychla si Hanka.

„Co se dá dělat,“ pokrčila rameny Lucie. „Nebylo to poprvé ani naposledy, co jsem něco prošvihla. Utěšuje mě, že jsem tam nejela zbytečně. Dostalo se mi uvítání, na jaké nezapomenu.“

„Myslíš tu dávku ze samopalu?“ nadhodil Vlasta.

„Tu ne, ačkoliv to k té zemi taky patří. Kdybyste tušili, co je tam zla! Ale ve vesnicích, kam jsem rozvážela ta děvčata, mě mohli vděčností umačkat. Ale taky jsem tam oslepila pár šupáků. Těch, co holky předtím lákali a prodávali.“

„Jakou jsi jim dala podmínku?“ zajímalo mě.

„Žádnou,“ sykla tvrdě. „Nebyl čas, ještě jsem je musela vzít pod ochranu, aby je místní lidé nerozčtvrtili. Jak se vlastně řekne rusky démon? Mluvila jsem na ně česky, naštěstí mi rozuměli.“

Lucie že by neuměla rusky? Pravda, z bývalých vědomostí si ještě nestačila nic doplnit. Však ona to dožene, má teď hlavu čistou. Dá rozum, že teď bude mít všechny knihy přednostně.

„Démon se v ruštině řekne stejně jako u nás,“ řekl jsem. „Tomu jistě rozuměli.“

„Taky že se ostošest křižovali!“ souhlasila. „Ale jinak to proběhlo v pohodě, hlavně že jsem jim vrátila dcery. Málem mě pak opili vodkou, nedokázala jsem jim vysvětlit, že řídím. Část zpáteční cesty jsem trochu šněrovala silnici, až u těch lupičů jsem velice rychle vystřízlivěla.“

Přesedli jsme si. Já s Hankou do naší dodávky, Lucie se uvelebila sama vzadu ve škodovce. Bylo na ní patrné, že toho má právě tak po krk. I démonka může být na kraji sil, zvlášť když jí není ani patnáct let. Hlavně že byla mezi námi! A že byla trochu pod párou? Opakovat se to určitě nebude a k Rusku to patří jako ti lupiči na silnici pod Kavkazem.

Za sedadlem řidiče byly na zadní stěně kabiny rozmazané stopy krve. Lucie se asi snažila všechno po sobě zaretušovat, ale neměla na to čas. Stihla se jen stavit doma a tajně se převlékla do jásavě modrých šatiček. Jak asi vypadaly ty prostřílené? Bylo možná lépe, že jsme je neviděli. Otřásl jsem se představou, jak se asi Lucie cítila, když proti ní vyskočili nějací chlapi a začali na ni nemilosrdně střílet ze samopalu?

Později občas mezi řečí utrousila pár podrobností, ale když jsem si to seskládal dohromady, nebylo to k závidění.

Při prvních výstřelech ji napadlo hrát mrtvou, ale než se dostala pod úroveň rozpadajícího se čelního skla, jedna z mnoha »včeliček« jí prostřelila rameno. Zastavila ještě auto a zdravou rukou vytáhla flétnu.

Co si asi mysleli syčáci, když se z přepadeného auta ozvaly tóny flétny a oni pocítili strašlivou a nepochopitelnou olověnou tíhu v rukách a nohách, tíhu, která je srazila na kolena a vmáčkla do bláta? Ať si mysleli cokoli, patřilo jim, co je za to postihlo!

Raději jsme se opět rozjeli. S Vlastou, Růženou a Lucií jsme se rozloučili na kraji města. Vlasta slíbil zavézt Lucii domů, podle způsobu jízdy jsem usuzoval, že mu to dlouho trvat nebude.

Zbyla nám poslední dvě děvčata, která jejich vlastní rodiče prodali, takže se domů vrátit nemohla. Ale to nebude naše starost, k těm se přihlásili Vlasta s Růženou. Dívky měly být starší, už na vdávání. Budou zatím bydlet u Vlasty. Růženka je naučí česky, dá jim základy školních vědomostí, najde zaměstnání, podnájem, možná i povolení k pobytu, nebo rovnou občanství, pak se snad žádná neztratí. Až dojedeme domů, auto uložíme do garáže. Potřebuje opravu, ale průstřely musím zatmelit sám, v opravně by na ně divně koukali.

V podjezdu před garáží naší vily však už jedno auto stálo. Také dodávka, také ford tranzit jako naše, jen tmavomodré barvy. Byla prázdná. Když jsem to zjistil, sykl jsem na Hanku a vyběhli jsme rychle nahoru.

V obývacím pokoji seděl v křesle chlap v kožené bundě. Zdálo se, že spí, ale byl vzhůru. Jeho oči na nás těkaly sem a tam, ale nevstal, aby se s námi pozdravil. Poznal jsem ho jen díky vzpomínkám po Matoušovi.

„Guten Tag, herr Müller!“ pozdravil jsem ho.

Neodpověděl, jen zuřivě zakoulel očima. Pochopitelně. Počítač ho pustil dovnitř, ale programy rozpoznaly, že se jedná o gaunera, na kterého se dlouho chystám. Nabídly mu tedy křeslo a tam ho přimrazily ochromující doménou.

Errata:

11.08.2021 22:29