Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

DENÍK JONATHANA HARKERA (Psán těsnopisem) 3. května. Bystřice. – Odjezd z Mnichova 1. května ve 20.35, příjezd do Vídně den nato časně ráno; měl jsem přijet v 6.46, ale vlak měl hodinu zpoždění. Jak se zdá, Budapešť je překrásné město, alespoň podle toho, co jsem viděl z vlaku a při krátké procházce ulicemi.

Bál jsem se odejít příliš daleko od nádraží; i sem jsme přijeli se zpožděním a čas odjezdu se měl co nejméně odchylovat od doby stanovené jízdním řádem. Bylo mi, jako bychom opouštěli Západ a přijížděli na Východ; nejzápadnější ze skvělých mostů přes Dunaj, zde velmi široký a hluboký, nás zavedl přímo do říše tradic turecké moci.

Odjeli jsme celkem brzy a po setmění jsme dorazili do Kolozsváru.

Zde jsem přenocoval v hotelu Royal. Povečeřel jsem kuře, připravené zvláštním způsobem na paprice a velmi chutné, ale dostal jsem po něm žízeň. (Pozn. Obstarat recept pro Minu.) Zeptal jsem se číšníka a ten mi řekl, že mu říkají „Paprikahendl“; určitě ho dostanu všude v Karpatech, je to totiž národní pokrm. Zjistil jsem, že mé ubohé znalosti němčiny mi zde jsou značně platné; ani nevím, jak bych se tu jinak vůbec domluvil.

V Londýně jsem měl před odjezdem ještě trochu volného času; navštívil jsem proto Britské muzeum a v jeho knihovně prohlédl mapy a knihy o Transylvánii. Napadlo mě totiž, že by při jednání s tamním šlechticem troška předběžných znalostí o této zemi určitě nemohla vadit. Kraj, který uvedl, leží v nejvýchodnější části země, přímo na pomezí tří států – Transylvánie, Moldavská a Bukoviny uprostřed Karpat; je to jedna z nejdivočejších a nejméně známých oblastí Evropy. Mapu nebo knihu, udávající přesnou polohu zámku hraběte Draculy, se mi nepodařilo nalézt, protože o této zemi neexistují dosud žádné mapy, které by se podobaly našim generálkám. Zjistil jsem však, že město Bystřice, které hrabě Dracula uvedl jako poštovní adresu, je celkem dost známé. Zapíši si sem několik poznámek; alespoň mi pomohou osvěžit paměť, až budu Mině líčit zážitky z cesty.

Transylvánii obývají čtyři odlišné národnostní skupiny: na jihu jsou Sašové a mezi nimi žijí Valaši, kteří jsou potomky Dáků. Na západě jsou Maďaři a na východě a severu Sékelové. Já jedu mezi Šekely, kteří se považují za potomky Attily a Hunů. Je to pravděpodobné, vždyť Maďaři po dobytí země v jedenáctém století tu našli už usazené Huny. Dočetl jsem se, že v tomto podkovovitém cípu Karpat se vyskytují všechny pověry, co jich jen na světě je; kdysi tu prý byl pravý zdroj nejrůznějších výplodů lidské fantazie. V takovém případě by můj pobyt mohl být velmi zajímavý. (Pozn. Musím se na tohle všechno vyptat hraběte.) Nespal jsem dobře, přestože jsem měl poměrně pohodlné lůžko; měl jsem totiž nejpodivnější sny. Po celou noc mi pod oknem vyl pes a to snad s mými sny souviselo; nebo to možná způsobila paprika – vypil jsem totiž všechnu vodu ze stolní láhve, a přesto jsem se nemohl zbavit žízně. Usnul jsem až k ránu a probudilo mě vytrvalé klepání na dveře; zřejmě jsem pak spal velmi tvrdě. K snídani jsem měl další papriku, jakousi kaši z kukuřičné mouky, o níž mi řekli, že se nazývá „mamaliga“, a lilek s masovou nádivkou, výtečný pokrm, který tu nazývají „impletata“. (Pozn. Opatřit si i tento recept.) Musel jsem si se snídaní pospíšit, protože vlak odjížděl krátce před osmou, nebo spíš měl v tuto dobu odjet; když jsem totiž udýchán dorazil v 7.30 na nádraží, proseděl jsem ještě víc než hodinu ve vagóně, než se vlak dal do pohybu. Připadá mi, že čím dál na východ se člověk dostává, tím jsou vlaky nepřesnější. Jaké asi jsou v Číně?

Celý den jsme se drkotali překvapivě krásnou krajinou. Na vrcholcích strmých kopců jsme zahlédli občas vesnice či hrady, jaké vídáváme ve starých misálech; chvílemi jsme míjeli řeky a potoky, jejichž široké břehy pokryté oblázky svědčily o častých záplavách.

Řeka totiž musí mít hodně vody a prudký tok, aby čistě spláchla okraje svého řečiště. Na každé stanici postávaly skupinky nejrozličněji oblečených lidí, občas jich však byly celé houfy. Někteří z nich vypadali jako naši venkované nebo ti, které jsem viděl na cestě Francií a v Německu – měli krátké kazajky, široké klobouky a kalhoty z doma utkané látky; jiní však působili velmi malebně. Ženy vypadaly pěkně, pokud je ovšem člověk neviděl zblízka; byly však velmi silné v bocích. Všechny měly široké bílé rukávy různých tvarů a většina měla široké pásky, z nichž visely spousty jakýchsi třásní jako na baletních úborech; pod vrchní sukní měly spodničky. Nejzvláštněji vypadali Slováci se svými velkými pasteveckými klobouky, pytlovitými, špinavě bílými kalhotami, bílými plátěnými košilemi a obrovskými bytelnými koženými opasky, širokými téměř jednu stopu a hustě posázenými mosaznými cvočky. Byli obuti do holínek, v nichž měli nacpány kalhoty, měli dlouhé černé vlasy a husté černé kníry.

Vypadají velmi malebně, ale nijak přitažlivě nepůsobí. Na divadle by jim okamžitě svěřili úlohu všelijakých starých loupežníků z Orientu, bylo mi však řečeno, že jsou velmi neškodní a že jim chybí jakákoli průbojnost.

Do Bystřice, velmi zajímavého starého města, jsme dojeli až po setmění. Bystřice leží přímo na hranici – odtud vede Borgoský průsmyk do Bukoviny -, a má proto velmi bouřlivou minulost, po níž tu najdeme mnoho viditelných stop. Před padesáti lety zde řádily velké požáry, které pětkrát za sebou způsobily obrovské škody. Hned na začátku sedmnáctého století byla Bystřice tři týdny obléhána a zahynulo tu 13 000 lidí; k válečným ztrátám přispěly stejnou měrou hlad a nemoci.

Hrabě Dracula mi doporučil hotel Zlatá koruna, který vypadal k mé velké radosti zcela starobyle; rád bych totiž viděl co nejvíc ze zdejších kuriozit. Zřejmě jsem byl očekáván; jak jsem totiž přicházel ke vchodu, spatřil jsem dobromyslně vypadající starší ženu v obvyklých venkovských šatech – bílé spodní šaty, pro ženu jejího věku až příliš těsně přiléhající, s dlouhou dvojitou zástěrou z barevné látky, splývající vpředu i vzadu. Když jsem se přiblížil, uklonila se a zeptala se: „Pan Angličan?“ – „Ano,“ přitakal jsem. „Jonathan Harker.“

Žena se usmála a prohodila několik slov k staršímu muži v bílé košili bez kabátu, který s ní stál ve dveřích. Muž odešel, ale vzápětí se vrátil s tímto dopisem: „Milý příteli – buďte vítán v Karpatech. Netrpělivě Vás očekávám.

Dobře se dnes v noci vyspěte. Zítra ve tři ráno odjíždí dostavník do Bukoviny; máte v něm zamluvené místo. V Borgoském průsmyku bude čekat můj kočár a odveze Vás ke mně. Doufám, že cesta z Londýna uběhla příjemně a že se Vám pobyt v mé krásné zemi bude zamlouvat.

Váš přítel DRACULA“ 4. května. – Zjistil jsem, že hostinský dostal od hraběte dopis s příkazem zajistit pro mne v dostavníku to nejlepší místo. Když jsem se však vyptával na podrobnosti, trochu se zřejmě zdráhal a předstíral, že mé němčině nerozumí. Určitě tomu tak nebylo, vždyť až posud mi dokonale rozuměl; alespoň mi odpovídal na otázky tak, jako by jim byl rozuměl. On a jeho manželka – ta stará paní, která mě přivítala – se na sebe vyděšeně podívali. Muž zamumlal, že mu peníze poslali v dopise, a nic víc neví. Na mou otázku, zda zná hraběte Draculu a zda mi něco může říci o jeho zámku, se oba pokřižovali, prohlásili, že nevědí vůbec nic, a prostě odmítli mluvit dál. Doba odjezdu se už tak přiblížila, že jsem neměl čas zeptat se někoho jiného; to, co se udalo předtím, bylo totiž velmi záhadné a vůbec mi nedodávalo klid.

Těsně před odjezdem přišla ke mně nahoru do pokoje ta stará paní a velmi vzrušeně se mě zeptala: „Musíte jet? Ach, mladý pane, musíte jet?“ Byla tak rozčilená, že snad zapomněla tu trošku němčiny, co znala, a pletla si ji s nějakým jiným jazykem, který jsem vůbec neznal. Mohl jsem jí rozumět jen díky tomu, že jsem jí kladl mnoho otázek. Když jsem jí sdělil, že musím odjet okamžitě a že musím vyřídit důležitou obchodní záležitost, zeptala se znovu: „Víte, jaký je dnes den?“ Odpověděl jsem, že čtvrtého května. Zavrtěla hlavou: „Ach ano! Samozřejmě, ovšem. Ale víte vy, jaký je to den?“ Namítl jsem, že jí nerozumím, a ona pokračovala: „Je předvečer svátku svatého Jiří. Víte přece, že až dnes v noci odbijí hodiny půlnoc, bude mít všechno zlo na světě volnost? Víte vůbec, kam jedete a co vás tam čeká?“ Zmocnila se jí úzkost natolik zřejmá, že jsem se pokoušel ji uklidnit, leč marně. Nakonec přede mnou poklekla a úpěnlivě prosila, abych neodjížděl, nýbrž alespoň posečkal s odjezdem jeden či dva dny. Bylo to všechno velmi skličující a nebylo mi lehko u srdce. Jenže nezbývá mi nic jiného než vyřídit svůj úkol, a nesmím připustit, aby mi cokoli stálo v cestě. Pokusil jsem se ji proto zvednout se země a co nejdůtklivěji jí říci, že jí děkuji, že však nemohu zanedbat své povinnosti a odjet musím. Nato vstala, otřela si oči, s krku sňala růženec a podala mi ho. Nevěděl jsem, co dělat. Jako příslušník anglikánské církve mám totiž hluboce vštípený názor, že takovéhle předměty jsou do jisté míry projevem modlářství, přesto však mi připadalo neslušné odmítnout takový dárek staré paní, která to určitě myslí dobře a je neobyčejně rozrušená.

Zřejmě postřehla pochyby na mé tváři, protože mi se slovy „Kvůli vaší mamince“ pověsila růženec kolem krku a vyšla z pokoje. Tuto část deníku píši při čekání na dostavník, který se pochopitelně zpozdil; a růženec mám stále kolem krku. Nevím, zda to způsobily obavy té staré ženy, ale rozhodně nejsem tak klidný jako obvykle. Kdyby snad Mina měla spatřit tento zápisník dříve než mne, nechť jí přinese můj pozdrav na rozloučenou! Už přijíždí dostavník!

5. května. Zámek. – Ranní šero se vytratilo a slunce stojí vysoko nad vzdáleným obzorem, jakoby vroubeným kopci nebo stromy – ani nevím, vždyť je to odsud tak daleko, že člověk nerozpozná, co je velké a co malé. Nejsem ospalý, a protože mě nikdo nevyhledá, dokud se neprobudím, budu pochopitelně psát tak dlouho, až mé spánek přemůže. Musím zaznamenat příliš mnoho podivných věcí, a aby si snad ten, kdo tyto řádky bude číst, nemyslil, že jsem před odjezdem z Bystřice nějak bohatě povečeřel, raději svou večeři přesně popíši.

Měl jsem k večeři něco, co zde nazývají „zbojnická pečeně“ – kousky slaniny, cibule a hovězího, okořeněné paprikou, napíchnuté na jehlici a opékané nad ohněm stejně jednoduše jako londýnské „šláchotiny“. Víno bylo Zlatý mediáš; vyvolává zvláštní, nikoli však nepříjemný štiplavý pocit na jazyku. Vypil jsem pouze dvě sklenky, jiného nic.

Když jsem nastoupil do dostavníku, vozka ještě neseděl na kozlíku a viděl jsem ho mluvit s hostinskou. Hovořili zřejmě o mně, protože každou chvíli ke mně pohlédli; k nim přistupovali někteří z lidí, sedících před domem na lavici – pro kterou zde mají pojmenování znamenající „drbárna“ -, poslouchali, a pak se na mě podívali, většinou s výrazem soucitu. Zaslechl jsem, jak opakují několik slov, nesrozumitelných slov, neboť v zástupu bylo mnoho různých národností.

Proto jsem opatrně vytáhl ze zavazadla svůj několikajazyčný slovník a vyhledal si je. Musím přiznat, že mě nijak nepotěšila, neboť mezi nimi bylo „ördög“ – satan, „pokol“ – peklo, „striga“ – čarodějnice, „vrolok“ a „vlkolak“ – která obě znamenají totéž: jedno je srbské, druhé slovenské, a je to bud vlkodlak, nebo upír. (Pozn. Zeptat se hraběte na tyto pověry.) Zástup, který se shlukl před vchodem do hostince, mezitím podstatně vzrostl, a když jsme vyjížděli, všichni se pokřižovali a natáhli ke mně dva prsty. Dalo mi trochu námahy přimět jednoho spolucestujícího, aby mi řekl, co tím mysleli; zprvu mi nechtěl odpovědět, ale jak zjistil, že jsem Angličan, vysvětlil mi, že to je kouzlo nebo ochrana proti uřknutí. To mi nebylo právě příjemné, vždyť jsem se právě vydával na neznámé místo k setkání s neznámým člověkem; všichni se však zdáli tak laskaví, tak smutní a tak soucitní, že jsem se nemohl ubránit dojetí. Nikdy mi nevymizí z paměti poslední pohled na dvůr hostince a zástup křižujících se malebných postav, stojících kolem širokého klenutého průjezdu, za nímž bylo vidět bohaté listoví oleandrů a pomerančovníků, vyrůstajících ze zelených květináčů, rozestavěných uprostřed dvora. Potom vozka, jehož široké plátěné spodky pokrývaly celý předek kozlíku – říkají jim tady „gatě“ -, zapráskal velkým bičem nad čtyřmi malými koňmi, zapraženými vedle sebe, a vydali jsme se na cestu.

Krása krajiny, kudy jsme projížděli, brzy rozptýlila chmurné, obavami naplněné myšlenky a vzpomínky; kdybych ovšem znal jazyk nebo spíše jazyky, jimiž mluvili mí spolucestující, asi bych je nebyl tak lehce ze sebe setřásl. Před námi se pozvolna zvedal kraj plný lesů a hájů, tu a tam se tyčily srázné kopce korunované skupinkami stromů nebo selskými staveními, jež shlížela slepými štíty dolů k silnici.

Všude byla přebohatá záplava rozkvetlých ovocných stromů – jabloní, švestek, hrušní, třešní, a jak jsme je míjeli, viděl jsem, jak zelená tráva pod nimi je poseta spadanými květy. A mezi těmito zelenými kopci kraje, který zde nazývají „Středozemí“, se vinula naše silnice, ztrácela se v ohbích travnatých zatáček a mizela nám z očí za roztroušenými výběžky jehličnatých lesů, které porůznu sbíhaly dolů po svazích kopců jako ohnivé jazyky. Vozovka byla hrbolatá, ale přesto nám připadalo, že po ní letíme v téměř horečnatém spěchu, Nechápal jsem tehdy důvod tohoto spěchu, ale vozka se zřejmě chtěl dostat k Borgoskému průsmyku co nejrychleji. Bylo mi řečeno, že v létě je tato silnice výborná, nebyla prý však po zimních snězích ještě opravena. V tomto ohledu se ovšem liší od ostatních karpatských silnic, které podle dávných tradic ani nemají být udržovány v příliš dobrém stavu. Za starých dob je starostové nechtěli dát opravovat už jen proto, aby se Turci nedomnívali, že je připravují pro příchod cizích vojsk, a tak přivolávají válku, která totiž vždycky hrozila každou chvílí vypuknout.

Za zelenými, mírně se svažujícími kopci Středozemí se prudce zdvihala široká zalesněná úbočí až vzhůru k vysokým srázným svahům samotných Karpat. Tyčily se vpravo i vlevo od nás, odpolední slunce se o ně plně opíralo a v něm se jasně rýsovaly všechny skvělé barvy tohoto překrásného pohoří, temná modř a purpur ve stínech vrcholků, zeleň a hněď v místech, kde se mísila tráva se skalami, i donekonečna se táhnoucí hřebeny rozeklaných skalisek a špičatých útesů, ztrácejících se do dáli, kde se velebně vypínaly sněhem pokryté vrcholky. Hory byly místy rozeklány mohutnými trhlinami, v nichž se v záři sklánějícího se slunce znovu a znovu bíle leskly stružky potoků. Ve chvíli, kdy jsme obloukem objížděli úpatí hory a začali se drkotat vzhůru se klikatící silnicí, rozevřel se před námi výhled na vysoký, sněhem pokrytý horský vrcholek, který jako by se tyčil přímo před námi. Jeden ze spolucestujících se dotkl mé paže.

„Podívejte se! Isten szek! – Boží sídlo!“ – a pokorně se pokřižoval.

Jak jsme stoupali nekonečnými serpentinami a slunce za námi neustále klesalo níž, začaly nás zvolna opřádat večerní stíny. A navíc dopadaly paprsky zapadajícího slunce na sněhem pokrytý vrcholek hory, z něhož jako by vycházela studená, jemně růžová záře. Čas od času jsme potkali Čechy a Slováky v malebných krojích; byli většinou postiženi, jak jsem si všiml, voletem. Při silnici stálo mnoho křížů, a kdykoli jsme je tryskem míjeli, všichni spolucestující se křižovali.

Sem tam klečel před kapličkou nějaký venkovan nebo venkovanka, a ani se po nás neotočili; snad ve svém zbožném rozjímání neměli oči ani uši pro vnější svět. Viděl jsem tu mnoho věcí, které byly pro mne nové; například stohy sena na stromech, občas překrásnou košatou smuteční břízu s bílými větvemi, zářícími jako stříbro v záplavě jemně zeleného listí. Někdy jsme potkali žebřiňák, na zdejším venkově tak obvyklý, s dlouhou hadovitou nápravou upravenou tak, aby odpovídala nerovnostem vozovky. Na něm vždycky seděly celé skupiny vracejících se venkovanů, cechů s bílými, Slováků s obarvenými ovčími kožichy; ti měli přes rameno jako kopí dlouhé hole se sekyrkou na konci. Jak se sklánělo k večeru a my zvolna stoupali průsmykem, začalo se silně ochlazovat a houstnoucí soumrak jako by stmeloval stíny stromů – dubů, buků a borovic – v jedinou tmavou mlhovinu; ale v údolích protínajících úbočí hor se tu a tam od čerstvě napadaného sněhu ostře odrážely rostoucí sosny.

Občas, jak silnice vedla borovým lesem, ve tmě jakoby se nad námi uzavírajícím, vyvolávaly v nás chumáče šedi, jež se vznášely místy mezi stromy, podivně záhadný a slavnostní pocit. Ten oživoval myšlenky a chmurné představy, vyvolané již na sklonku dne, kdy červánky vytvářely tajuplné obrazce z hrůzu nahánějících mraků, zřejmě neustále se povalujících v údolích karpatských hor. Někdy byly kopce tak srázné, že přes vozkovo pobízení mohli koně stoupat jen velmi pomalu. Chtěl jsem seskočit a jít vedle nich, jako to děláváme doma, jenže vozka o tom nechtěl ani slyšet. „Ne, ne,“ řekl, „tady nemůžete jít, psi jsou tu příliš divocí.“ A pak s výrazem, který zřejmě považoval za uštěpačný – rozhlédl se totiž po souhlasném úsměvu ostatních -, dodal: „Jenom počkejte, stejně už budete mít takových věcí po krk, než půjdete spát!“ A zastavil na krátký okamžik jedině proto, aby zapálil svítilny.

Po setmění jsem měl dojem, že se cestujících zmocnilo jakési vzrušení; jeden přes druhého neustále mluvili na vozku, jako by ho vybízeli k větší rychlosti. Vozka nemilosrdně tloukl koně dlouhým bičem a nutil je divokými povzbuzujícími výkřiky k většímu úsilí.

Pak jsem v temnotě před námi zahlédl jakousi světle šedivou skvrnu, jako by se mezi horami rozvírala rozsedlina. Rozčilení cestujících vzrůstalo; chatrný dostavník se kolébal na velkých kožených pérech a kymácel se jako loď, zmítající se na rozbouřeném moři. Musel jsem se držet. Stoupání už celkem přestalo a měl jsem pocit, že přímo letíme vpřed. Potom jako by se hory k nám přiblížily z obou stran a zamračeně na nás shlížely – vjížděli jsme do Borgoského průsmyku.

Jeden cestující po druhém mi nabízeli dárky a vnucovali mi je tak naléhavě, že se nedaly odmítnout. Byly to dárky neobvyklé a různorodé, ale každý z nich byl poskytnut s prostou upřímností, s laskavým slovem, s požehnáním a s oněmi nezvyklými, strachem naplněnými posunky, které jsem viděl před hotelem v Bystřici – pokřižováním a znamením ochrany před uřknutím. Potom, jak jsme uháněli dál, naklonil se vozka kupředu, cestující se vykláněli na obou stranách ven z vozu a všichni upřeně vyhlíželi do tmy. Asi se něco velmi vzrušujícího buď už dálo, nebo čekalo, ale ani jeden ze spolucestujících mi nedal na mé dotazy sebemenší vysvětlení. Konečně jsme před sebou spatřili východní konec průsmyku. Nad námi visely tmavé mraky a ve vzduchu bylo cítit těžkou, tísnivou předtuchu bouře.

Připadalo mi, jako by horský hřeben odděloval dvě úplně rozdílné atmosféry a my právě přejeli do bouřkové. I já jsem se teď rozhlížel po bryčce, která mě měla zavézt k hraběti. Každým okamžikem jsem čekal, že v černé temnotě spatřím záblesky svítilen, ale všude se rozprostírala tma. Jediným zdrojem světla byly mihotavé paprsky svítilen našeho dostavníku, v jejichž záři se dech divoce poháněných koní srážel v bílý obláček. Teď už jsme před sebou viděli světlou písčitou cestu, ale nikde ani vidu po nějakém povoze. Cestující usedli nazpět s úlevným oddechnutím, které jako by se vysmívalo mému zklamání.

Začal jsem uvažovat o tom, co by bylo pro mne nejlepší; vtom pohlédl vozka na hodinky a řekl něco i ostatním, co jsem jen stěží zaslechl, tak klidně a tiše to pronesl; i znělo to jako „O hodinu dřív než jízdní řád“. Pak se obrátil ke mně a němčinou horší, než je má vlastní, mi pravil: „Žádný kočár tu není. Pána tedy přece jen nikdo neočekává. Pán tedy teď pojede dál do Bukoviny a vrátí se zítra nebo pozítří. Raději pozítří.“ Vtom začali koně ržát a frkat a prudce vyrazili, takže je vozka musel zastavit. A pak se za křiku vesničanů a všeobecného křižování objevila za námi bryčka tažená čtyřspřežím, předjela dostavník a zastavila vedle něho. Zář našich svítilen dopadla na překrásné koně, černé jako uhel. Řídil je vysoký muž s hnědým vousem a velkým černým kloboukem, který mu skrýval obličej. Obrátil se k nám a já jsem zahlédl pouze velmi jasné jiskrné oči, rudě zářící ve světle lampy. Muž oslovil vozku: „Dneska sis přispíšil, příteli!“

Vozka zakoktal v odpověď: „Anglický pán měl naspěch.“

„Proto jsi mu zřejmě doporučoval, aby pokračoval v cestě do Bukoviny.

Mne neoklameš, příteli; vím toho příliš mnoho a koně mám rychlé.“ Při těchto slovech se usmál a záře svítilny dopadla na krutá ústa s neobyčejně rudými rty a ostrými zuby, bílými jako slonovina.

Jeden ze spolucestujících zašeptal svému sousedovi verš z Bürgerovy Lenory: „Denn die Toten reiten schnell.“

(Neboť mrtví cválají rychle.) Neznámý to zřejmě zaslechl; vzhlédl totiž s rozzářeným úsměvem.

Cestující odvrátil tvář a současně se dvěma prsty pokřižoval.

„Podej mi pánova zavazadla!“ nařídil neznámý. S neobvyklou ochotou mu je podali a uložili v bryčce. Protože bryčka stála těsně vedle dostavníku, vystoupil jsem postranními dvířky. Neznámý vozka mi přitom pomáhal a rukou mi sevřel paži ocelovým stiskem; určitě má obrovskou sílu. Bez jediného slova trhl otěžemi, koně se otočili a my jsme vyrazili do ztemnělého průsmyku. Ohlédl jsem se a ve světle svítilen dostavníku jsem uviděl, jak se z nozder koní valí pára a jak se na jejím pozadí rýsují postavy mých bývalých společníků. Křižovali se. Potom vozka zapráskal bičem, pobídl koně a dostavník vyrazil na další cestu do Bukoviny.

„Noc je chladná, pane, a můj velitel, pan hrabě, mi přikázal, abych se o vás staral co nejlépe. Pod sedadlem je láhev slivovice (tamní domácky vyráběná kořalka ze švestek); snad vám přijde vhod.“ Nenapil jsem se, ale pocit, že tam je, mě uklidňoval. Bylo mi poněkud divně, ale ani trochu jsem se nebál. Mít ovšem na vybranou, jistě bych nebyl pokračoval v této noční cestě do neznáma. Kočár se hnal rychle přímo kupředu, pak se obrátil do protisměru a jel jinou rovnou cestou dál. Připadalo mi, že vlastně jezdíme neustále sem a tam po stejné silnici; zapamatoval jsem si proto jedno nápadné místo, a vida, měl jsem pravdu. Byl bych se velmi rád zeptal kočího, co to všechno vlastně znamená, jenže jsem se to obával udělat; uvědomil jsem si totiž, že jde-li o úmyslné zdržování, pak stejně vzhledem k situaci by každý protest zůstal neúčinný. Za chvíli mě ovšem začalo zajímat, kolik času už uběhlo. Škrtl jsem zápalkou a v jejím světle jsem pohlédl na hodiny; jen několik málo minut chybělo do půlnoci. To mě trochu vyděsilo, neboť mé nedávné zážitky zřejmě rozjitřily obvyklý pověrečný strach z půlnoci. S ochromujícím pocitem napětí jsem čekal, co bude.

Tu se v nějakém statku dole při silnici rozštěkal pes – dlouze a zoufale kvílel, jakoby ze strachu. K jeho štěkotu se přidal další pes a po něm mnoho jiných, až se spolu s větrem, který teď lehce vál průsmykem, začalo kolem dokola rozléhat divoké vytí, které, jak mi ve tmě noci připadalo, sem doléhalo snad ze všech koutů kraje. Při prvním zavytí se koně začali vzpínat a couvat, ale kočí k nim pronesl několik konejšivých slov, a tu se uklidnili; třásli se však a potili, jako by právě unikli nečekanému nebezpečí. Potom se ze vzdálených hor kolem nás začalo ozývat hlasitější a pronikavější vytí – tentokráte vlků – a vyvolalo stejnou reakci u mne i u koní. Málem jsem vyskočil z bryčky a dal se na úprk, ale koně se znovu vzepjali a divoce vyrazili, takže kočí musel napnout celou svou mohutnou sílu, aby je strhl zpět. Za několik minut si však můj sluch na vytí zvykl a koně se uklidnili natolik, že kočí mohl seskočit a postavit se před ně. Poplácával je, konejšil a něco jim šeptal do uší, jak prý to dělávají cvičitelé koní; na koně to zapůsobilo mimořádně uklidňujícím dojmem; nepřestali se sice třást, ale už se dali opět ovládnout. Kočí se vrátil na kozlík, trhl otěžemi a prudce vyrazil. Jenže tentokráte nedorazil až na druhý konec průsmyku, nýbrž náhle zabočil na úzkou cestu, která se zatáčela prudce doprava.

Zanedlouho jsme se octli ve spleti stromů, které místy vytvářely nad cestou klenbu, takže to vypadalo, jako bychom projížděli tunelem; a z obou stran se nad námi opět hrozivě tyčily temné skály. Ač jsme byli chráněni, slyšeli jsme, jak se zvedá vítr a sténá a hvízdá mezi skalami; uháněli jsme kolem stromů, větve o sebe narážely.

Stále víc se ochlazovalo a začal padat sníh, jemný jako prach, takže nás i všechno kolem brzy pokryla bílá přikrývka. Ostrý vítr k nám dosud přinášel postupně slábnoucí štěkot psů. Vytí vlků však zaznívalo ze stále větší blízkosti, jako by nás svírali ze všech stran. Zmocnil se mě hrozný strach a ten sdíleli se mnou i koně; jenom kočí se nedal nijak znepokojit. Neustále otáčel hlavou doprava a doleva, ale já jsem ve tmě nerozpoznával vůbec nic.

Pojednou jsem v dáli po levé straně zahlédl slabý, mihotavý modrý plamínek. Kočí ho spatřil současně se mnou; okamžitě zastavil, seskočil na zem a zmizel v temnotě. Nevěděl jsem, co dělat, tím spíš, že se vytí vlků stále blížilo. Než jsem dospěl k rozhodnutí, kočí se opět náhle objevil, bez jediného slova se vyšvihl na kozlík a pokračovali jsme v cestě. Nejspíš jsem usnul a ta příhoda se mi ve snu neustále vracela; mám totiž pocit, že se mi ten sen neustále opakoval.

Jak teď na to myslím, byla to dokonalá noční můra. Jednou se plamen objevil tak blízko cesty, že jsem i ve tmě mohl rozeznat pohyby kočího. Rychle poodešel k místu, kde se modrý plamen vynořil – určitě byl velmi slabý, vždyť snad ani neozářil prostor kolem sebe -, zvedl několik kamenů a určitým způsobem je rozložil. Jednou jsem byl svědkem podivného optického jevu; když kočí stál mezi mnou a plamenem, vůbec svou postavou plamen nezakryl a já jsem viděl přízračný plápol ohně. Překvapilo mě to, ale protože tento úkaz trval jen zcela krátce, usoudil jsem, že mě oklamal zrak, jak jsem ho usilovně upíral do tmy. Pak po nějaký čas nebylo vidět žádné modré plamínky a my jsme uháněli temnotou, obklopeni vytím vlků, kteří nás zřejmě sledovali a neustále kolem nás kroužili.

Jednou si kočí odskočil od silnice dál než předtím a za jeho nepřítomnosti se koně začali mnohem silněji třást, strachy frkat a ržát.

Nezjistil jsem proč, vždyť i vytí vlků úplně přestalo. Ale právě v této chvíli se za rozeklaným vrcholkem skalního útesu, porostlého sosnami, vynořil měsíc, plující až dosud za černými mraky, a v jeho světle jsem kolem nás uviděl kruh vlků s bílými tesáky a vyplazenými rudými jazyky, dlouhýma šlachovitýma nohama a zježenou srstí.

Jejich zarputilé mlčení působilo stokrát hrozivěji než vytí. Strach jako by mě úplně ochromil. Pravou podstatu takových hrůz pochopí člověk teprve tehdy, když jim stojí tváří v tvář.

Vtom začali vlci výt, jako by na ně byla zapůsobila měsíční zář.

Koně sebou trhali, vzpínali se a bezmocně se rozhlíželi vypoulenýma očima, na něž bylo smutno pohledět; ale strašný živý kruh je svíral ze všech stran a jim nezbývalo než v něm setrvat. Volal jsem na kočího, aby přišel blíž, protože podle mého názoru bylo naší jedinou nadějí pokusit se prorazit kruh a přispěchat mu tímto způsobem na pomoc.

Křičel jsem a tloukl do boku bryčky v naději, že hluk odžene vlky z této strany a umožní kočímu dostat se k vozu. Vtom se rozlehl jeho velitelský hlas, a když jsem se otočil po zvuku, spatřil jsem ho stát u dvířek – jak se tam dostal, nevím. Mával dlouhými pažemi, jako by odstrkoval nějakou neviditelnou překážku, a vlci couvali víc a víc.

Tu zakryl velký mrak tvář měsíce a my jsme se znovu octli v temnotě.

Když zase bylo trochu vidět, nasedal kočí právě na kozlík a vlci už zmizeli. To všechno bylo tak zvláštní a přízračné, že na mě dolehl hrozný strach, a já se bál hlesnout nebo se pohnout. Čas se nekonečně vlekl a my jsme stále uháněli dál, tentokráte už v úplné tmě, protože převalující se mraky zakrývaly měsíc. Jeli jsme ustavičně do kopce, jen chvílemi jsme sjížděli prudce dolů, ale v podstatě jsme neustále stoupali. Pojednou jsem zjistil, že kočí zastavuje koně na nádvoří velkého pobořeného zámku; z vysokých tmavých oken nepronikal jediný paprsek a zvětralé cimbuří se rozeklaně rýsovalo proti obloze zalité měsíčním světlem.

Errata:

30.05.2021 15:17