Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

DENÍK JONATHANA HARKERA (Pokračování) 5. května. – Asi jsem spal, za bdělého stavu bych si byl totiž určitě všiml, že se blížíme k tak pozoruhodnému místu. V příšeří vypadalo nádvoří značně rozlehle, a protože do něho ústilo několik tmavých klenutých průjezdů, zdálo se snad větší, než ve skutečnosti bylo.

Za denního světla jsem je dosud neviděl.

Hned jak bryčka zastavila, kočí seskočil a napřáhl ke mně ruku, aby mi pomohl vystoupit. Opět jsem si chtě nechtě musel uvědomit jeho obrovskou sílu. Jeho ruka mi připadala jako ocelový svěrák, který by mi rozdrtil prsty, kdyby si to přál. Pak kočí vytáhl má zavazadla a postavil je vedle mne na zem. Stál jsem přímo před starými širokými dveřmi, pobitými velkými železnými hřeby a zasazenými do dveřního oblouku z mohutných kvádrů, které vystupovaly ze zdi.

I v nejasném světle jsem postřehl bohatou výzdobu kamene, pochopitelně již ohlodanou zubem času i nepřízní počasí. Jak jsem tam stál, vyskočil kočí opět na kozlík a trhl otěžemi; koně vyrazili kupředu, bryčka projela temnou branou a zmizela.

Zůstal jsem mlčky stát na místě, neboť jsem nevěděl, co dělat.

Zvonek nebo klepátko nebyly nikde vidět a můj hlas by určitě nepronikl chmurnými zdmi a temnými otvory oken. Zdálo se mi, že už čekám nekonečně dlouho, a začaly se mě zmocňovat pochyby a obavy.

Kam jsem se to vůbec dostal a mezi jaké lidi? Do jakého pochmurného dobrodružství jsem se to pustil? Je snad obvyklé, aby někdo poslal advokátního koncipienta vysvětlit cizinci, jak koupit nemovitost v Londýně? Advokátní koncipient! Tohle označení by se Mině nezamlouvalo. Advokát – vždyť jsem se právě před odjezdem z Londýna dozvěděl, že jsem úspěšně složil zkoušku, a jsem teď řádný právní zástupce! Začal jsem si mnout oči a štípat se, abych se přesvědčil, zda nespím. Celá záležitost mi připadala jako strašná noční můra a čekal jsem, že se najednou probudím, budu doma a okny se bude prodírat rozbřesk, jako se mi občas stávalo zrána po dnech přeplněných prací. Jenže tělo reagovalo na štípnutí a oči nepodléhaly klamu. Ne, nebyl to sen a byl jsem uprostřed Karpat. Nezbývalo než být trpělivý a čekat, až nadejde jitro.

Sotva jsem dospěl k tomuto rozhodnutí, zaslechl jsem za velkými dveřmi těžké kroky a škvírami probleskovaly paprsky blížícího se světla. Pak zachřestily řetězy a zařinčely odsunované mohutné závory.

V zámku se s hlasitým skřípáním, svědčícím o dlouhém nepoužívání, otočil klíč a velké dveře se otevřely.

V nich stál vysoký starý muž, hladce vyholený až na dlouhý bílý knír, od hlavy k patě oděný černě, bez jediné barevné skvrny. V ruce držel starožitnou stříbrnou svítilnu bez cylindru nebo stínidla, jejíž otevřený plamen se zmítal v průvanu otevřených dveří a vrhal dlouhé mihotavé stíny. Starý muž mě dvorným posunkem pravé ruky vybídl k vstupu a výbornou angličtinou, ale s cizím přízvukem, pravil: „Buďte vítán v mém domě! Vejděte svobodně a z vlastní vůle!“

Nepohnul se, aby mi vykročil vstříc, nýbrž zůstal stát jako socha, jako by ho jeho posunek na uvítanou změnil v kámen. Jakmile jsem však překročil práh, prudce se naklonil, natáhl paží a sevřel mi ruku tak silně, až jsem sebou trhl – tím spíš, že se zdála studená jako led, víc ruka člověka mrtvého než živého. A znovu pravil: „Buďte vítán v mém domě! Vejděte svobodně. Buďte přesvědčen, že jste tu v bezpečí! A zanechte tu něco ze štěstí, které přinášíte!“

Stiskl mi ruku tak pevně, až jsem si vzpomněl na kočího, jehož obličej jsem nezahlédl, a na chvíli jsem zaváhal, zda Člověk, s nímž mluvím, není on. Chtěl jsem se ujistit, a proto jsem se otázal: „Hrabě Dracula?“ Muž se zdvořile uklonil a odpověděl: „Já jsem Dracula, pane Harkere. Vítám vás ve svém domě. Vejděte, vzduch noci je chladný a vám je zajisté třeba jídla a odpočinku.“

Při těchto slovech pověsil lucernu na konzolu ve zdi, přikročil ke mně a chopil se mých zavazadel; než jsem mu mohl zabránit, vnesl je dovnitř. Mé námitky odbyl slovy: „Nikoli, pane, jste mým hostem. Je pozdě a mé služebnictvo tu už není. Dovolte, abych se sám postaral o vaše pohodlí.“ A skutečně mi odnesl zavazadla chodbou a potom nahoru po širokém točitém schodišti.

Prošli jsme další širokou chodbou, po jejíž kamenné podlaze se naše kroky hlučně rozléhaly, a na jejím konci otevřel hrabě těžké dveře. K své radosti jsem uviděl jasně osvětlený pokoj s prostřeným stolem a obrovským krbem, v němž vesele praskala velká polena.

Hrabě se zastavil, postavil zavazadla na zem, zavřel dveře, prošel pokojem a otevřel další dveře, vedoucí do malé osmiúhlé místnosti, ozářené jedinou lampou a zřejmě bez okna. Prošel i touto místností, otevřel další dveře a pokynul mi, abych vešel. Naskytl se mi příjemný pohled: jasně osvětlená, velká ložnice, vytopená rovněž krbem, velikým a širokým, v němž hořela a dutě praskala polena. Hrabě donesl zavazadla dovnitř, a ještě než odešel a zavřel za sebou dveře, řekl: „Jistě se potřebujete po cestě osvěžit a upravit. Jsem přesvědčen, že najdete všechno, co si budete přát. Až budete hotov, přijďte do druhého pokoje, najdete tam připravenou večeři.“

Světlo, teplo a dvorné uvítání hraběte jako by rozptýlily všechny mé pochyby a obavy. Jen co jsem se uklidnil, zjistil jsem, že napůl umírám hlady. Rychle jsem se opláchl a odešel do druhého pokoje.

Večeře již byla na stole. Můj hostitel stál vedle velkého krbu, opíral se o kamennou římsu, elegantním pohybem ruky mě vybídl, abych usedl ke stolu, a pravil: „Posaďte se, prosím, a povečeřte podle chuti. Jistě mě omluvíte, že si k vám nepřisednu; již jsem pojedl a v tak pozdní hodinu nic dalšího nejím.“

Podal jsem mu zapečetěný dopis, který mi svěřil pan Hawkins.

Otevřel ho a s vážnou tváří ho přečetl; nato mi ho s okouzlujícím úsměvem vrátil k přečtení. Jedna část mě opravdu potěšila: „Velmi lituji, že mi záchvat dny, této neustále mě sužující nemoci, na delší dobu zcela znemožňuje jakoukoliv cestu; s radostí Vám však sděluji, že Vám mohu poslat vhodného zástupce, k němuž chovám bezvýhradnou důvěru. Je to mladý muž, neobvykle energický, ve svém oboru nadaný a zcela důvěryhodný. Je diskrétní, mlčenlivý a vyrostl v mých službách. Za svého pobytu Vám bude kdykoli na Vaše přání k službám a převezme od Vás všechny příslušné příkazy.“

Hrabě přikročil ke stolu a zdvihl příklop z mísy. Bez meškání jsem se pustil do výtečného pečeného kuřete. Snědl jsem toto kuře, kousek sýra a salát a vypil dvě číše starého tokajského. Při jídle mi hrabě kladl řadu otázek o mé cestě a já mu postupně vylíčil všechny zážitky.

Po večeři jsem si na hostitelovo přání přitáhl křeslo k ohni a vykouřil doutník, který mi nabídl; hrabě se omluvil, že sám nekouří.

Měl jsem teď příležitost si ho prohlédnout; měl opravdu velmi výraznou tvář.

Jeho obličej silně – dokonce velmi silně – připomínal dravého ptáka: dravci úzký nos s neobyčejně vykrojeným chřípím, vysoké klenuté čelo, vlasy řídké kolem spánků, ale jinde bohatě rostoucí.

Obočí měl velmi husté, nad nosem téměř srostlé, se záplavou bohatě se kroutících chloupků. Ústa, která téměř mizela pod silným knírem, byla pevná, dost krutá a s neobyčejně ostrými bílými zuby, ty přečnívaly přes rty, jejichž pozoruhodná rudost byla důkazem vitality, neobvyklé u muže jeho věku. Uši měl bledé a nahoře neobvykle zašpičatělé, bradu širokou a masivní a tváře pevné, i když hubené. Nápadná byla jeho mimořádná bledost.

Až dosud jsem viděl ve světle ohně toliko hřbet jeho rukou, jak mu spočívaly na kolenou, a připadaly mi celkem bílé a jemné; ale teď, když jsem je viděl z větší blízkosti, nemohlo mi uniknout, že jsou spíše hrubé – široké a s hranatými prsty. Kupodivu mu rostly uprostřed dlaní chloupky. Nehty měl dlouhé a jemné, velmi ostře zastřižené. Když se nade mnou naklonil a rukama se mě dotkl, nemohl jsem se ubránit zachvění. Nevím, snad mu páchlo z úst, ale mě se zmocnil hrozný pocit hnusu a přes všechno úsilí jsem ho nedokázal skrýt. Hrabě si toho zřejmě povšiml, stáhl se zpět a s odporným úšklebkem, který mu ještě víc než předtím odhalil přečnívající zuby, usedl zpět na své místo vedle krbu. Oba jsme se odmlčeli, a když jsem pohlédl k oknu, zahlédl jsem první kalný záblesk svítání. Nad vším jako by viselo zvláštní ticho; jak jsem však naslouchal, zaslechl jsem zezdola z údolí vytí početné vlčí smečky. Hraběti se zajiskřilo v očích a řekl: „Poslechněte si je – děti noci! Jak krásná hudba, že?“ Výraz mé tváře ho zřejmě poněkud překvapil, a tak dodal: „Nu, pane, vy městští lidé se prostě nedokážete vžít do pocitů lovce.“ Potom vstal a pravil: „Určitě jste znaven. Vaše ložnice je připravena a zítra můžete spát podle libosti. Já budu mimo zámek až do pozdního odpoledne.

Příjemný spánek a hezké sny!“ A s dvornou úklonou mi sám otevřel dveře do osmiúhlého pokoje a já vešel do ložnice Připadám si jako v Jiříkově vidění. Zmítají mnou pochybnosti i obavy a napadají mě podivné představy, které se neodvažuji přiznat ani své duši. Bůh mě ochraňuj, alespoň kvůli těm, kdo mi jsou drazí!

7. května. – Je opět časné ráno a já jsem si za těch uplynulých čtyřiadvacet hodin příjemně a vydatně odpočinul. Spal jsem dlouho a probudil se sám až za bílého dne. Oblékl jsem se, pak jsem odešel do pokoje, kde jsem večeřel, a tam jsem našel připravenou studenou snídani; káva byla ovšem horká, konvice totiž stála na krbu. Na stole ležel lístek se vzkazem: „Musel jsem nakrátko odjet. Nečekejte na mne. – D.“

Usedl jsem tedy ke stolu a s chutí se najedl. Po snídani jsem se rozhlížel po zvonku, abych mohl služebnictvu oznámit, že jsem skončil; nenašel jsem ho však. V tomhle domě, kde mě obklopuje tolik mimořádných důkazů bohatství, je kupodivu i mnoho nedostatků. Zlaté příbory jsou tak překrásně cizelované, že mají určitě nesmírnou cenu. Záclony, potahy křesel a pohovek i závěsy mého lůžka jsou ze vzácných a krásných tkanin, a už v době, kdy byly vyrobeny, musely být nesmírně drahé, protože jsou staré několik staletí, a přesto skvěle zachovány. Podobné jsem viděl v Hampton Courtu, jenže tam byly vetché, odřené a vyžrané od molů. Ani v jednom pokoji však není zrcadlo. Dokonce chybí zrcátko i na mém toaletním stolku a já jsem musel vybalit vlastní holicí zrcátko, abych se mohl oholit a učesat. Až dosud jsem nikde nezahlédl sluhu a nezaslechl v okolí zámku jiný zvuk než vytí vlků. Když jsem dojedl – ani nevím, zda to byla snídaně nebo oběd – jedl jsem totiž mezi pátou a šestou hodinou odpoledne -, poohlédl jsem se po nějaké četbě, protože jsem se bez dovolení hraběte nechtěl procházet po zámku.

V pokoji nebylo vůbec nic, ani kniha, ani noviny, ba ani psací potřeby; otevřel jsem proto další dveře a octl se v jakési knihovně. Stiskl jsem kliku protějších dveří, ty však byly zamčeny.

K své velké radosti jsem v knihovně našel police plné anglických knih a svázané ročníky časopisů a novin. Stůl uprostřed místnosti byl poset anglickými časopisy a novinami, ale ani jedny nebyly novějšího data. Knihy byly nejrůznějšího zaměření – dějiny, zeměpis, politika, politická ekonomie, botanika, geologie, právo – a všechny pojednávaly o Anglii, o anglickém životě, anglických zvycích a obyčejích.

Byly mezi nimi dokonce takové příručky jako Londýnský adresář, Parlamentní zpravodaj, Almanach šlechtických rodů, Whitakerův almanach, Seznamy důstojnictva pozemních a námořních sil a - srdce se mi zatetelilo radostí – Seznam advokátů a soudců.

Prohlížel jsem si tyto knihy a vtom se otevřely dveře a vešel hrabě.

Srdečně mě pozdravil a vyjádřil naději, že jsem se dobře vyspal.

Potom pokračoval: „Jsem rád, že jste sem vstoupil; určitě tu najdete mnoho zajímavého.

Tihle přátelé“ – a položil ruku na několik knih – „jsou mi dobrými druhy a už několik let, ode dne, kdy mě napadlo přestěhovat se do Londýna, mi poskytují mnoho, mnoho radostných hodin. Jejich prostřednictvím jsem se seznámil s vaší hrdou Anglií; a znát ji znamená milovat ji. Toužím procházet se rušnými ulicemi vašeho velkolepého Londýna, být uprostřed víru a shonu lidstva, účastnit se jeho života, jeho přeměny, jeho smrti a všeho, co ho činí tím, čím je. Ale běda! Až dosud jsem znal vaši řeč toliko prostřednictvím knih. Na vás, můj příteli, se spoléhám, že se jí naučím hovořit!“

„Ale hrabě,“ namítl jsem, „vždyť angličtinu ovládáte a znáte dokonale.“

Hrabě se vážně uklonil.

„Příteli, děkuji vám za vaše až příliš lichotivé uznání, přesto se však obávám, že jsem teprve na počátku cesty, po níž se hodlám ubírat.

Vskutku, znám mluvnici a výrazy, ale přesto nevím, jak jich používat v rozhovoru.“

„Naopak,“ řekl jsem, „mluvíte výborně.“

„Nikoli,“ odpověděl. „Jak dobře vím, každý, koho bych u vás v Londýně potkal a s kým bych mluvil, by bezpečně věděl, že jsem cizincem. S něčím takovým se nespokojím. Tady jsem šlechtic, bojar; prostý lid mě zná a já jsem tu pánem. Ale cizinec v cizí zemi je nikdo; lidé ho neznají – a neznat znamená nemít zájem. Budu spokojen, až budu jako všichni ostatní tam u vás, takže se nikdo nezastaví, když mě spatří, ani se nezarazí v řeči, když zaslechne má slova, aby řekl: ‚Hle, cizinec!’ Jsem již tak dlouho pánem, že pánem chci být i nadále – či aby alespoň nebyl nikdo mým pánem. Vy ke mně nepřicházíte pouze jako zástupce mého přítele Petera Hawkinse z Exeteru, abyste mi podal informace o mém novém domě v Londýně.

Věřím, že tu se mnou setrváte nějaký čas, abych se mohl za našich rozmluv naučit anglickému přízvuku; a přál bych si, abyste mě upozorňoval i na sebemenší chybičky, jichž se při rozhovoru dopustím.

Lituji, že jsem se dnes musel na tak dlouho vzdálit; jsem však přesvědčen, že to zajisté prominete někomu, kdo má na starosti tolik důležitých záležitostí.“

Pochopitelně jsem prohlásil, že to chápu, a otázal se, zda tuto místnost mohu navštěvovat, kdykoli se mi zachce. Odpověděl: „Ano, ovšem,“ a dodal: „V zámku můžete vejít, kamkoli je vám libo, kromě do těch místností, jejichž dveře jsou zamčeny, a tam jistě nebudete chtít vkročit.

Jsou důvody pro to, aby všechno bylo tak, jak je, a kdybyste viděl mýma očima a věděl to, co já, snad byste tomu lépe rozuměl.“ Ujistil jsem ho, že ho plně chápu, a on pokračoval: „Jsme v Transylvánii, a Transylvánie není Anglie. Naše zvyklosti nejsou vašimi zvyklostmi a vám zde bude příliš mnoho věcí připadat podivnými. Vždyť podle toho, co jste mi pověděl o svých zážitcích, víte už leccos o tom, jak divné věci se tu mohou dít.“

Jeho slova dala podnět k dlouhé rozmluvě. A protože bylo zřejmé, že si hrabě chce popovídat, když už pro nic jiného, tak alespoň kvůli hovoru samému, položil jsem mu mnoho otázek, týkajících se věcí, které se mi přihodily nebo o nichž jsem se doslechl. Někdy odmítl o předmětu hovořit nebo obrátil směr rozhovoru pod záminkou, že mi nerozumí, většinou však všechny dotazy velmi ochotně zodpověděl.

Potom, jak se připozdívalo a já se stále méně ostýchal, jsem se ho zeptal na některé ze záhadných zážitků minulé noci, například proč kočí odešel na místa, kde jsme zahlédli modré plameny. Je snad skutečně pravda, že ukazují, kde je skryto zlato? Vysvětlil mi, že podle obecného názoru mají v určitou noc roku – a tou byla právě minulá – všechny zlé síly neomezenou moc a nad každým místem, kde je skryt nějaký poklad, hoří modrý plamínek. „Není skoro pochyb o tom,“ pokračoval, „že v místech, kterými jste včera v noci projížděl, jsou skryty poklady; vždyť o toto území dlouhá staletí bojovali Valaši, Sašové a Turci. V celém zdejším kraji snad vskutku není jediná píď země, která by nebyla zbrocena lidskou krví ať už místních obyvatel či vetřelců. Kdysi tu prožívali bouřlivé časy; kdykoli sem vtrhly hordy Rakušanů a Uhrů, domácí obyvatelstvo vytáhlo proti nim – muži, ženy a také starci a děti -, a čekalo na jejich příchod ve skalách nad průsmyky, aby jim mohli umělými lavinami přivodit záhubu.

A jestliže vetřelec zvítězil, pak tu nenalezl téměř nic, protože všecky cenné věci zakopali místní lidé do rodné půdy.“

„Ale jak to přijde,“ otázal jsem se, „že ty poklady mohly zůstat tak dlouho skryty? Vždyť by stačilo, aby je lidé jen trochu hledali – ty plamínky jsou přece bezpečná znamení, kde je hledat!“

Hrabě se usmál, a jak se mu při úsměvu odhrnuly dásně, objevily se jeho mimořádně dlouhé, ostré špičáky. Odpověděl: „Protože náš vesničan je v podstatě zbabělec a hlupák! Tyhle plameny se zjevují toliko v jedinou noc. A tuto noc se žádný obyvatel zdejšího kraje neodváží – pokud nemusí – opustit svůj příbytek.

A i kdyby tak učinil, vážený pane, netušil by, co dělat. Vždyť i ten venkovan, o němž jste mi řekl, že si povšiml místa, kde hořel plamen, by už za denního světla nevěděl, kde by se vlastně měl pustit do práce. Vy byste přece asi také nebyl schopen ta místa znovu najít, na to bych se odvážil přísahat!“

„Máte pravdu,“ souhlasil jsem. „O místě, kde ty poklady hledat, vím zrovna tak málo jako mrtví!“ Pak jsme přešli k jiným záležitostem.

„Poslyšte,“ vyzval mě později, „povězte mi něco o Londýně a o tom domě, který jste pro mě obstarali.“ Omluvil jsem se za své opomenutí a zašel do svého pokoje, abych si vzal ze zavazadla příslušné doklady. Zatímco jsem je srovnával, zaslechl jsem z vedlejšího pokoje řinčení příborů a porcelánu, a když jsem jím procházel, všiml jsem si, že stůl už je sklizen a lampa rozsvícena; v té době se již hodně setmělo. Ve studovně či knihovně už bylo rozsvíceno a hrabě tam ležel na pohovce. Ze všech možných knih si k četbě vybral zrovna Bradshawův jízdní řád anglických železnic. Když jsem vstoupil, odklidil se stolu knihy a časopisy a spolu jsme probírali nejrůznější plány, smlouvy a ceny. Zajímal se o všechno, kladl mi nesčetné otázky o usedlosti a jejím okolí a zřejmě si již předem prostudoval všechno, co se o něm mohl dozvědět, protože koneckonců o tom věděl mnohem víc než já. Když jsem se tomu podivil, odpověděl: „A není snad, příteli, třeba, aby tomu tak bylo? Až se tam odstěhuji, budu úplně sám, a můj přítel Harker Jonathan – ach, promiňte mi, podlehl jsem zdejšímu zvyku klást rodné jméno na první místo – můj přítel Jonathan Harker nebude po mém boku, aby mě opravoval a pomáhal. Bude na míle daleko v Exeteru a nejspíš bude studovat právní listiny s mým dalším přítelem, Peterem Hawkinsem. Vidíte!“

Podrobně jsme probrali celou záležitost koupě usedlosti v Purfleetu.

Když jsem mu sdělil všechny údaje a získal jeho podpis na potřebné doklady a napsal průvodní dopis, který jsem s nimi hodlal zaslat panu Hawkinsovi, začal se mě hrabě vyptávat, jakým způsobem jsem objevil tak příhodné místo. Přečetl jsem mu poznámky, které jsem si tehdy učinil a které sem vpisuji: „V jedné zastrčené ulici v Purfleetu jsem narazil na usedlost, která celkem odpovídala předepsaným požadavkům a kde byl umístěn omšelý nápis, že dům je na prodej. Je obklopen vysokou starou zdí z bytelných kamenů a hezkou řádku let už nebyl opravován. Zamčená vrata byla z pevného starého dubu a úplně zrezavělého železa.

Usedlost se jmenuje Carfax, což je nepochybně zkomolenina dřívějšího Quatre Faces. Dům je totiž stavěn do krychle a jeho stěny odpovídají čtyřem světovým stranám. Usedlost se rozkládá asi na dvaceti akrech a je dokola obklopena už zmíněnou bytelnou kamennou zdí. Je tam mnoho stromů, které celému místu dodávají trochu chmurný vzhled, a hluboký tmavý rybník, spíše jezírko, napájené zřejmě z několika pramenů, protože voda je čirá a odtéká dost širokým korytem. Dům je velmi rozlehlý a jsou v něm zastoupeny všechny stavební slohy až snad zpět ke středověku, protože jedna jeho část je vystavěna z neobyčejně mohutných kamenů a je v ní, vysoko nahoře, pouze několik málo oken, důkladně zamřížovaných železnými mřížemi. Vypadá jako část citadely a je napojena na starou kapli nebo snad kostel. Nemohl jsem vejít dovnitř, protože jsem neměl klíč od dveří, které tam vedou z domu, ale udělal jsem svým kodakem řadu snímků z nejrůznějších stran. Dům má mnoho přístavků značně nepravidelně vybíhajících, a soudě z rozlohy pozemku, který zabírá, je zřejmě značně velký. Nablízku je jenom velmi málo jiných domů; jeden z nich, kdysi dost rozlehlý, byl nedávno opatřen přístavbou a změněn v soukromý ústav pro choromyslné. Z pozemku ho však vidět není.“

Když jsem dočetl, pravil hrabě: „Jsem rád, že dům je starý a velký. Sám pocházím ze starého rodu a žít v novém domě by byla má smrt. Dům se nedá učinit obyvatelným za jediný den; ostatně jak malý počet dnů má jedno století.

Rovněž mě těší, že tam je starobylá kaple. My transylvánští šlechtici nemilujeme představu, že by naše kosti měly odpočívat mezi prostým lidem. Nevyhledávám ani veselí, ani radost, ani zářivé rozkošnictví přemíry slunečního svitu a jiskřících vod, jaké mají v oblibě lidé mladí a veselí. Už nejsem mlád. A mé srdce, znavené dlouhými roky truchlení po mrtvých, není naladěno na radostnou strunu. Navíc jsou hradby mého zámku rozbořeny, stíny jsou přečetné a vítr mrazivě vane pobořeným cimbuřím a okny. Miluji šero a stín a jsem rád, mohu-li zůstávat sám se svými myšlenkami.“

Mně se vsak zdálo, jako by tato slova byla v rozporu s výrazem jeho obličeje; připadalo mi totiž, že se mu na tváři usadil záštiplný, nestoudný úšklebek.

Hned nato se omluvil a odešel s prosbou, abych všechny doklady srovnal. Nevracel se a já jsem si začal prohlížet některé z knížek kolem sebe. Jednou z nich byl atlas, a ten byl pochopitelně otevřen u mapy Anglie; bylo vidět, že se této mapy hodně používalo. Povšiml jsem si, že několik míst je označeno kroužkem, a při bližším zkoumání jsem zjistil, že jedno je nedaleko Londýna směrem na východ, zřejmě tam, kde stojí jeho nová usedlost; další dvě byla Exeter a Whitby na yorkshireském pobřeží.

Hrabě se vrátil skoro za hodinu. „Podívejme se!“ prohlásil. „Stále ještě ležíte v knihách? Dobře! Nesmíte však pracovat neustále. Pojďte; bylo mi oznámeno, že máte prostřeno k večeři.“ Uchopil mě pod paží a odvedl do sousedního pokoje, kde již byla připravena výborná večeře. Hrabě se opět omluvil, že povečeřel mimo dům, přisedl si však jako minulou noc a rozprávěl, zatímco jsem jedl. Po večeři jsem si zakouřil jako předešlý večer a hrabě zůstal se mnou, dlouhé hodiny hovořil a kladl mi otázky o nejrůznějších záležitostech. Zdálo se mi, že čas už značně pokročil, ale nic jsem nenamítal; měl jsem totiž pocit, že jsem povinen vyhovět přáním svého hostitele v každém ohledu. Ospalý jsem nebyl, vždyť včerejší dlouhý spánek mi dodal sílu; přesto mě rozechvěl onen pocit chladu, jaký se člověka zmocňuje s příchodem svítání, které se svým způsobem podobá změně odlivu v příliv. Tvrdí se, že lidé, kteří jsou na prahu smrti, většinou umírají za svítání nebo v době, kdy odliv vystřídává příliv či opačně; každý člověk, který takovou změnu ovzduší zažil, znaven a neschopen opustit své stanoviště, tomu jistě uvěří. Pojednou jsem zaslechl, jak se jasným ranním vzduchem rozlehlo nepřirozené pronikavé zakokrhání; hrabě Dracula prudce vyskočil a řekl: „Hle, opět je ráno! Jak bezohledné ode mne nechávat vás tak dlouho bdít! Budete se muset vynasnažit rozprávět méně zajímavě o mé milované nové anglické vlasti, abych nezapomínal, jak rychle nám čas letí,“ a s dvornou úklonou mě opustil.

Odešel jsem do svého pokoje a roztáhl záclony, ale mnoho toho k vidění nebylo. Okno vedlo na nádvoří a neviděl jsem nic než teplou šeď úsvitu. Zatáhl jsem tedy opět záclony a pustil se do popisu dnešního dne.

8. května. – Původně, když jsem začal psát tyto zápisky, obával jsem se přílišné rozvláčnosti; nyní jsem však rád, že jsem se od samého začátku pouštěl do podrobností, protože tenhle celý zámek a všechno v něm je obklopeno něčím tak záhadným, že se chtě nechtě cítím nesvůj. Jak rád bych už byl odsud pryč a v bezpečí, a ještě lepší by bylo, kdybych sem nikdy nebyl přijel! Snad na mě začíná působit onen nezvyklý noční život; jenže kdyby to opravdu záleželo pouze v tom! Být tady někdo, s kým bych mohl mluvit, snad bych to vydržel, ale nikdo tu není. Tady mohu mluvit pouze s hrabětem, a on -! Jímá mě strach, že jedinou živou duší tady v zámku jsem já! Pokusím se být tak prozaický, jak jen to skutečnosti dovolují; to mi pomůže všechno vydržet a nepovolit uzdu fantazii. Kdybych povolil, jsem ztracen. Musím proto rovnou vyjevit, na čem jsem – anebo na čem se zdá, že jsem.

Když jsem ulehl na lože, spal jsem jen několik málo hodin. Protože se mi nechtělo už déle ležet, vstal jsem. Zavěsil jsem své zrcátko na holení vedle okna a začal se holit. Vtom jsem ucítil na rameni ruku a zaslechl hraběte, jak mi říká „Dobré jitro!“. Trhl jsem sebou, protože mě překvapilo, že ho nevidím – vždyť v zrcadle se odrážel celý pokoj za mnou. Jak jsem sebou škubl, slabě jsem se řízl, ale v tom okamžiku jsem si toho nevšiml. Poděkoval jsem hraběti za pozdrav a obrátil jsem se zpět k zrcadlu, abych se přesvědčil o svém omylu. Tentokráte už nemohlo jít o omyl, vždyť ten člověk stál těsně u mne a já ho mohl vidět přes rameno. Ale v zrcadle jeho obraz nebyl!

Bylo v něm vidět celou místnost za mnou, ale nikoho jiného nežli mne! Vyděsilo mě to a po tolika podivných věcech to ještě víc posílilo onen nejasný pocit strachu, který mě přepadne vždy, když je hrabě nablízku. Vtom jsem si všiml, že mi rána trochu krvácí a krev mi stéká po bradě. Odložil jsem břitvu a obrátil jsem se, abych se poohlédl po kousku náplasti. Jakmile hrabě spatřil můj obličej, zaplápolala mu v očích ďábelská posedlost a znenadání se mi rozehnal po hrdle. Uhnul jsem a jeho ruka se dotkla růžence s křížkem. Jeho chování se okamžitě změnilo; uklidnil se tak rychle, že jsem skoro nevěřil, že byl vůbec kdy tak rozčilen.

„Dejte si pozor,“ řekl. „Dejte si pozor, abyste se neřízl. V tomto kraji to je nebezpečnější, než si umíte představit.“ Nato uchopil holicí zrcátko a pokračoval: „A zavinila to tahle bídná věc! Jaká odporná cetka lidské marnivosti! Pryč s ní!“ A jediným pohybem ocelové paže otevřel okno a vyhodil zrcadlo ven; na kamenném nádvoří hluboko pod námi se roztříštilo na tisíce kousků. Nato bez jediného slova odešel. Je to velmi mrzuté; nevím, jak se teď budu moci holit, leč snad s pomocí pláště od hodinek nebo spodku holicí misky, která je bohudík kovová.

Když jsem vešel do jídelny, bylo již prostřeno k snídani; hraběte jsem však nikde nezastihl. Až dosud jsem ho kupodivu nikdy neviděl jíst nebo pít. Jaký to zvláštní člověk! Po snídani jsem podnikl menší výzkumnou výpravu zámkem. Vyšel jsem na chodbu a našel pokoj vedoucí na jih. Byl odtud nádherný výhled – z místa, odkud jsem se díval, jsem ho mohl plně ocenit. Zámek stojí na samém okraji přehluboké strže. Kámen vržený z okna by padl tisíc stop hluboko, aniž by o cokoli zavadil! Kam zrak dohlédne, táhne se moře zelených vrcholků stromů, občas přerušované v místech, kde jsou úžlabiny, a protkané stříbrnými stužkami tam, kde se v lesích vinou hlubokými roklemi potoky.

Nemám však další chuť lícit krásu; když jsem se totiž dosyta potěšil vyhlídkou, pokračoval jsem v prohlídce: dveře, dveře, všude dveře, a všechny na závoru zamčené. Nikudy se nemohu ze zámku dostat – kromě okny v zámeckých zdech!

Zámek je opravdový žalář a já jsem vězeň!

Errata:

30.05.2021 15:17